Josef Poláček
Ediční poznámka: tento text byl původně napsán jako odpověď v rámci polemiky o manifestu „Dva tisíce slov“ spisovatele Ludvíka Vaculíka, jenž byl radikální výzvou k prohloubení procesu demokratizace roku 1968. Spornou byla (v rámci oné diskuse) především otázka, do jaké míry se tehdejší československý lid ještě ztotožňoval, anebo už neztotožňoval s programem socialismu. Za tímto účelem jsem v dobových dokumentech vyhledal několik odpovídajících výzkumů a anket veřejného mínění. Vzhledem k zásadnosti této otázky jsem se ale nakonec rozhodl mou odpověď uveřejnit jako samostatný text; což tedy tímto činím.
Zde jsou tedy slíbené údaje o výsledcích veřejného mínění z reformního roku osmašedesátého, především co se týče názorů na roli tehdejší KSČ. Je možno předeslat předem, že tyto ohlasy jsou do značné míry velmi rozporuplné.
Ale všechno popořadě. Jako první uvádím anketu pořádanou Rudým právem z poloviny června r. 1968, kdy tedy respondenty ankety byli v prvé řadě jeho – stálí – čtenáři. (Přičemž ovšem není možno vyloučit, že této ankety využili k vyjádření svého názoru i ti, kdo jinak RP nijak pravidelně nečetli.)
Výsledky této ankety je možno shlédnout zde . Obrázek je bohužel velmi zmenšený; je možné ho zvětšit, buďto prostřednictvím funkce windows-zoom, nebo pomocí internetového prohlížeče (dnes už prakticky každý má svou vlastní zoomovou funkci). Ovšem při tomto zvětšení zase trpí ostrost textu. V případě hlubšího zájmu mohu ovšem na požádání zaslat originální text, ten je přece jenom zřetelněji čitelný.
Anketa RP z června 1968
V této části byly položeny dvě základní otázky: 1. souhlasíte s výrokem, že „o demokracii je možno hovořit jako o socialistické jenom tehdy, když v ní má vedoucí úlohu komunistická strana“; a 2. že komunistická strana neuskutečňuje svou vedoucí úlohu tím, že vládne nad společností, ale tím, že „nejoddaněji slouží jejímu svobodnému pokrokovému socialistickému rozvoji“.
Respondenti byli rozděleni do čtyř skupin: 1. členové KSČ s nižším vzděláním; 2. členové KSČ s vyšším vzděláním; 3. nečlenové KSČ s nižším vzděláním; 4. nečlenové KSČ s vyšším vzděláním.
Jak je vidět z přehledu, přítomnost KSČ jako nezbytnou podmínku socialistické demokracie v nadpoloviční většině spatřovali pouze sami její členové (a ti s vyšším vzděláním jenom v těsně nadpoloviční většině); zatímco z nečlenů KSČ toto mínění sdílela jenom malá menšina respondentů (z těch s vyšším vzděláním jenom 10 procent!) Výsledky pro KSČ tedy značně nelichotivé, především ve vztahu k nestraníkům.
Co se pak téze týče, že KSČ „nevládne, ale oddaně slouží společnosti“, pak jsou výsledky ankety ještě horší: ani u jedné jediné kategorie respondentů nedosáhla KSČ s touto sebeprezentací nadpoloviční většiny! A jenom u členů KSČ s nižším vzděláním (tedy obecně: u „své“ dělnické třídy) dosáhla alespoň relativní většiny. (Tady je ovšem nutno poznamenat, že tato otázka byla dost nešikovně formulována: to že KSČ fakticky vládne nad státem i společností, bylo naprosto evidentní záležitostí.)
Jako třetí pak byl položen komplex otázek, jehož středobodem byla otázka, zda je interní demokratizace KSČ dostatečnou zárukou pro další rozvoj (socialistické) demokracie – anebo zda je zapotřebí záruk dalších, především pluralita politických stran.
I tady se ukazuje zásadní rozdíl mezi členy KSČ na straně jedné, a nečleny na straně druhé. Podle členů KSČ je tato vnitřní demokratizace strany zárukou dostatečnou; ovšem pouze u členů strany s nižším vzděláním tato odpověď nabývá i relativní většiny vůči souhlasné odpovědi se zřízením pluralismu stran. Zatímco u nestraníků převažují odpovědi žádající i jiné záruky nežli interní demokratizaci KSČ; a jmenovitě u nestraníků s vyšším vzděláním jsou výsledky ankety pro KSČ naprosto zničující, v její interní obrodu jakožto dostatečnou záruku demokracie věří pouze 16 procent respondentů, zatímco 89 (!) žádá vytvoření i politických stran jiných.
Všeho všudy tedy výsledky této ankety byly pro KSČ (která se vždy prezentovala jako síla bojující za zájmy pracujícího lidu) značně nepříznivé, a zčásti (především ve vztahu k nestraníkům) vysloveně alarmující. Především silný hlas lidu (a to i samotných členů KSČ!) po zřízení politického pluralismu (tedy povolení stran konkurenčních ke KSČ) musela tato chápat jako své akutní ohrožení.
Na straně druhé ovšem je nutno vidět toto: povolení jiných stran nežli KSČ ještě zdaleka nemuselo znamenat politický pluralismus v klasickém smyslu, tedy že by si lid přál i vytvoření stran nesocialistických. Tato otázka nebyla v anketě položena, a proto odpověď na ni neznáme. Spíš se ale (vzhledem k výsledkům jiných anket z té doby) dá soudit, že se mělo jednat o politické subjekty setrvávající na půdě socialismu. Lid tedy žádal politický pluralismus; ale v zásadě se mělo jednat o pluralismus socialistický.
Uveďme si pro zajímavost ještě výsledky jiné ankety, z 13.7. toho roku, týkající se přímo důvěry v KSČ. Tato anketa byla prováděna Ústavem pro výzkum veřejného mínění při ČSAV (Československá akademie věd). Otázky byly kladeny po míře důvěry z doby před lednem roku 1968 (tedy před zahájením reformního procesu), a z doby po lednu, tedy v průběhu demokratizačního procesu. Výsledky této ankety jsou zde:
Dvě pro nás klíčové otázky jsou tyto:
1. jste pro další rozvoj socialismu nebo pro návrat kapitalismu?
2. máte důvěru v komunistickou stranu?
Odpovědi na první otázku jsou naprosto jednoznačné: pro další rozvoj socialismu se vyslovilo 89 procent respondentů; zatímco pro návrat kapitalismu jenom 5 procent! Pro socialismus se tedy v oné době vyslovila drtivá většina populace, zatímco obnovení kapitalismu si přála jenom nepatrná minorita.
Co se pak otázky po míře důvěry v samotnou KSČ týče, tak tady je v prvé řadě krajně nápadný dramatický rozdíl stavu před lednem, a po lednu. Zatímco v polednovém (reformním) období mělo důvěru v KSČ (absolutní nebo „prostou“) dohromady 51 respondentů, pak v předlednovém období měla KSČ důvěru u pouhých 23 procent (!) populace. A naopak nedůvěru vůči KSČ chovalo dnes (tedy v období reforem) 16 procent respondentů (z toho pouhá 4 procenta absolutní nedůvěru), pak v předlednovém období KSČ nedůvěřovalo 48 procent populace, z toho 20 procent jí nedůvěřovalo vůbec!! (Chybějící údaje do 100 procent respondentů se týkají těch respondentů, kteří nezaujali v daných otázkách jednoznačný postoj.)
Výsledky tohoto výzkumu musely být zničující především pro předlednové vedení KSČ: komunistická strana, která se celou dobu vydávala za „předvoj dělnické třídy“, a vůbec za bojovníka za práva pracujícího lidu, tak ta u toho lidu dosáhla v předlednovém období pouze 23-procentní přízně, zatímco jí nedůvěřovala téměř polovina populace!
Na straně druhé polednové, reformní vedení se mohlo o tato čísla opírat: sice celkový souhlas s KSČ jen těsně přesáhl hranici padesáti procent; ale počet těch kdo chovali nedůvěru vůči KSČ byl relativně malý – 16 procent. A pouze zmíněná 4 procenta chovala vůči (reformní) KSČ nedůvěru zcela zásadní.
——————————–
A do třetice si uveďme – aby byla celá věc ještě o něco složitější – výsledky ankety z poloviny června ohledně důvěry vůči reformnímu vedení KSČ (https://humanisticke-dialogy.eu/wp-admin/upload.php?item=559). Tyto ohlasy ukazují, že reformní stranické vedení jako takové se mohlo opírat o důvěru plných 78 procent populace! To jsou hodnoty o kterých se současným „demokratickým“ politikům může jenom zdát. (A vyloženou nedůvěru vyjádřilo pouhých 7 procent.)
——————————–
Co nám tedy tyto údaje roku osmašedesátého říkají celkově? Jak už bylo řečeno úvodem, výsledky těchto výzkumů jsou do značné míry velmi rozporuplné. Ale pokud bychom je celkově zprůměrovali na převažující nálady a postoje společnosti, pak by se jako základní tendence snad dalo vykrystalizovat toto:
– československý lid v oné době stál naprosto pevně na půdě socialismu
– komunistická strana jako taková měla ovšem pouze relativní důvěru ohledně dalšího demokratizačního procesu; žádaly se další záruky demokratizace, především zřízení politického pluralismu
– ovšem samotné reformní vedení KSČ mělo u národa vysokou míru důvěry, daleko převyšující důvěru ve stranu jako takovou.
Ostatně, právě tato rozporuplnost ohledně hodnocení KSČ byla tím společenským a politickým pozadím, v jehož atmosféře Ludvík Vaculík sepsal svých „Dva tisíce slov“. Vaculík ovšem – stejně jako sám lid – nadále setrvával na pozicích socialismu; ale na straně druhé – stejně jako většina lidu – choval značnou nedůvěru ohledně schopnosti (a ochoty) strany v jejím stávajícím složení provést opravdu hlubokou a důslednou demokratizaci. Právě proto žádal vytvořit to, čemu se dnes říká „basisdemokratie“, případně také „participativní demokracie“, respektive i „deliberativní demokracie“: nikoli proto aby opustil cestu socialismu, nýbrž naopak, aby tím podpořil cestu k vytvoření autentického socialismu, který se vždy chápal jako radiálně demokratický.
Samozřejmě, že byl možný socialismus bez KSČ. Socialismus je totiž to, co socialismem nazýváme. O Švédsku se přece dávno mluvilo jako o zemi, kde je socialismus.
V osmdesátém devátém dostali lidé konečně příležitost vytvořit si socialismus, jaký sami chtějí a bez KSČ. Ale už nebyl zájem.
Řekněme, že to slovo bylo díky „reálnému socialismu“zprofanované nebo profláknuté.
Naproti tomu se Václav Havel jednou vyjádřil, že se Čechům těsně po roce 1989 nemohlo prozradit, že tady bude kapitalismus. Kapitalismus byl tady u nás sprosté slovo, řekl.
Bylo by tedy vskutku zajímavé vědět, co vlastně lidé tenkrát chtěli. Zřejmě ani kapitalismus ani socialismus, nýbrž něco úplně jiného.
DVĚ POJETÍ SOCIALISMU
Paní Hájková, zrovna teď jsem v archivním Rudém právu z osmašedesátého četl jeden článek, který se zabýval rozdílem mezi demokratickým socialismem (který byl cílem čs. reformních komunistů), a mezi sociální demokracií západního typu. S jejím pojetím „socialismu“. Autor článku napsal, že československý demokratický socialismus je prováděn důsledně na základě společenského vlastnictví výrobních prostředků – zatímco západní sociální demokracie neusiluje o nic víc, než jenom o „flikovaný kapitalismus“.
Myslím, že jeho soud byl v daném ohledu naprosto přesný. A ani ten švédský „socialismus“ nebyl a není ničím jiným nežli klasickým kapitalismem, který je do určité míry mírněn (a kašírován) na západní poměry nadprůměrně silnou sociální myšlenkou.
Samozřejmě, všechno je otázkou definice. A především právě v našem Pražském jaru by se postupem času dozajista vyhrotil i tento problém. Dejme tomu, že by byla obnovena sociální demokracie (jak se za to bral i Havel). Napřed by tato sociální demokracie působila na půdě „komunistického socialismu“, tedy na půdě společenského (státního) vlastnictví výrobních prostředků.
Jenže – právě tady by nevyhnutelně docházelo k čím dál tím větším názorovým konfliktům. Státní vlastnictví (a tím méně to plánované) nikdy nebude tak efektivní jako vlastnictví soukromé. A dá se s jistotou očekávat, že sociální demokracie by postupem času směřovala stále více k tomu, připustit – v zájmu efektivity – i vlastnictví soukromé. Napřed v menších formách, ale pak v čím dál tím větších. Zatímco komunisté by museli setrvávat na tom, že monopol státního vlastnictví nesmí být dotčen. Protože kdyby tento monopol vzdali, pak by tím vzdali základní základnu pro smysl své vlastní existence vůbec.
Tohle je tedy ten základní rozdíl mezi „socialismem“ sociálně demokratického ražení, a mezi socialismem komunistickým.
Původně přece vlastnictví VP nemělo být státní nýbrž všelidové. Proto se mluvilo o národních podnicích, až mnohem později se přejmenovaly na státní. Nemuselo se trvat na jeho monopolu. Pořád tady ještě byla možnost družstevního vlastnictví, která byla pokládána za přechodnou formu, hlavně v zemědělství, protože tvořila jakýsi kompromis mezi soukromým a společenským vlastnictvím. Někteří měli zato, že by tato forma byla lidem bližší, než majetek ve státním vlastnictví (a tedy nepatřící nikomu).
VLASTNICTVÍ STÁTNÍ, VŠELIDOVÉ, DRUŽSTEVNÍ A SOUKROMÉ
Všelidové vlastnictví versus státní vlastnictví: to je věčný evergreen pozdně marxistické teorie.
Samozřejmě že původně bylo vlastnictví za socialismu/komunismu plánováno jako „všelidové“; jenže toto „všelidové vlastnictví“ je pouhá floskule, čiré abstraktum.
Jak to má vlastně vypadat, toto „všelidové vlastnictví“? Jakým způsobem se má praktikovat, organizovat? V jakékoli reálné praxi se okamžitě zjistí, že tato chiméra nemá a nemůže mít žádnou vlastní existenční formu; a tak se tato absentující forma nutně nahradí reálnou formou vlastnictví státního. Pak ovšem dojde k tomu, že reálným vlastníkem produkčních prostředků je ten, kdo ovládá stát. A to byla za dob socialismu samozřejmě komunistická strana, respektive partajní byrokracie.
Přičemž tato transformace vlastnictví „všelidového“ v reálné vlastnictví státní a partajně-byrokratické probíhala poznenáhlu, ani samo komunistické vedení si toho vlastně vůbec nebylo vědomo, i oni sami věřili tomu, že socialistický stát přece slouží všemu lidu, takže lid nakonec že přece je vlastníkem, prostřednictvím svého státu.
Jenže už sám tento „lid“ je ve skutečnosti tou samou fikcí, jako ono „všelidové vlastnictví“. Když se tento fiktivní „lid“ rozklíčuje na jeho jednotlivé reálné elementy, a když se položí otázka, jakou měl za socialismu k o n k r é t n í jednotlivý dělník reálnou možnost vykonávat svá vlastnická práva vůči státnímu majetku – pak se samozřejmě ukázalo, že žádnou.
Jako jednotlivec neměl žádnou faktickou možnost být vlastníkem čehokoli; a v jeho postavení jako součásti „lidu“ ho v tomto ohledu svémocně zastoupila (a nahradila a vytěsnila) komunistická strana, respektive partajní byrokracie.
Došlo tedy k tomu zajímavému posunu, že „lid“ byla fakticky komunistická strana, respektive její vedení. Bylo to právě toto vedení, které suverénně rozhodovalo o tom, co si má tento „lid“ myslet, co má chtít, jaké mají být jeho práva a povinnosti.
Takže ještě jednou: ano, za socialismu nikdy neexistovalo skutečně „společenské vlastnictví“ výrobních prostředků. Jenže ono neexistovalo, protože reálně vůbec existovat nemohlo. Celé dějiny socialismu jsou pak nevyhnutelně dějinami kašírování tohoto zcela základního faktu.
————————-
Co se pak vlastnictví družstevního týče: samozřejmě, jakožto vlastnictví skupinové není natolik abstraktní, natolik anonymní jako vlastnictví „všelidové“, potažmo státní.
Ovšem je nutno si uvědomit, že toto družstevní vlastnictví je právě proto jakýsi hybrid, nese jak znaky anonymního vlastnictví státního, tak ale i znaky vlastnictví soukromého. A to jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu.
Pozitivní moment soukromovlastnického charakteru je v tom, že členové družstva vidí bezprostředněji závislost svých příjmů na prosperitě družstva, a proto se o družstevní majetek více starají. Negativní moment soukromovlastnického charakteru družstevního vlastnictví je pak ovšem v tom, že se konec konců nejedná o žádný socialismu, neřkuli komunismus. Prostě tu na místo soukromého vlastníka nastupuje vlastník kolektivní; který je ovšem veden tou samou soukromovlastnickou motivací, totiž maximalizovat svůj zisk.
Sice tu formálně nedochází k vykořisťování cizí pracovní síly, protože tu (alespoň v čisté formě) nejsou zaměstnanci pracující za mzdu; jenže už Marx pro velice podobný případ, kdy soukromý malovýrobce pracuje jenom společně se členy své vlastní rodiny, velice trefně poznamenal, že tento vlastník fakticky „vykořisťuje sám sebe“.
Toto Marxovo tvrzení se zdá být paradoxní, až přímo nesmyslné (jak může člověk „vykořisťovat“ sám sebe?!…); ale ono má svůj velice dobrý důvod v tom, že Marx tu jednoznačně ukazuje, že pracující producent se nevymaní z celkové moci kapitálu jenom tím, že není bezprostředně v zaměstnaneckém poměru, že je tedy formálně svým vlastním zaměstnavatelem. Marx dobře věděl, že jestliže se člověk má skutečně osvobodit z moci a z dosahu kapitálu, že je nutno odstranit, zrušit celý kapitalistický systém jako takový; že k tomu nijak nepostačí jenom změnit tu či onu vlastnickou formu.
Jenže v praxi socialismu pak došlo přesně k této záměně, změnila se pouze formální vlastnická forma, a věřilo se (respektive předstíralo se), že už jenom tím došlo ke skutečné a hluboké emancipaci člověka-producenta.
————————
Ovšem jak řečeno to družstevní vlastnictví je hybridem, a má tedy stejně tak i negativní stránky tam, kde má pozitivní, a pozitivní tam kde má negativní.
Řekli jsme si že pozitivním momentem družstevního vlastnictví je jeho relativně vyšší efektivita, v poměru k anonymnímu vlastnictví státnímu. Jenže: jak nám ukazují zkušenosti z reálného socialismu, tato efektivita byla opravdu pouze r e l a t i v n í, ale ve srovnání s klasickými soukromovlastnicky vedenými farmami na Západě měla ta socialistická družstva stále ještě mnohonásobně nižší výkonnost. Ten (skupinový) soukromovlastnický faktor tu sice působil, ale právě že jenom částečně.
Celkově je možno říci: družstevní forma vlastnictví má stále ještě dostatečný potenciál k tomu, budit u části levice iluze o možnosti zřízení alespoň určitých „ostrůvků socialismus“. Ve skutečnosti je to hybrid, který nakonec neřeší naprosto nic. Pokud by tato forma měla ekonomicky uspět na volném (tedy kapitalistickém) trhu, pak jedině tak, že v tomto „družstvu“ plně zavládne soukromovlastnická mentalita; a že tedy družstevníci budou velice úspěšně „vykořisťovat sami sebe“. Anebo v nich převládne mentalita kolektivní, pospolitá – ale tedy mentalita anonymního vlastníka, což pak půjde nevyhnutelně na úkor efektivity, a dané družstvo podlehne ve volném konkurenčním boji.
P.S. Toto „sebevykořisťovní“ jsem svého času sám osobně zažil, když jsem pracoval formálně jako samostatně výdělečný pracovník. A mohu proto z osobní zkušenosti potvrdit, že se jedná vlastně o tu nejdůslednější formu vykořisťování: člověk je tu sám svým vlastním drábem, svým vlastním pohaněčem. Je to fakticky práce na akord; a odbory ve všech civilizovaných zemích dobře vědí, proč vybojovaly její zákaz. S vidinou na vysoký výdělek tu pracovník sám sebe dře až do úpadu.
Home office, který se prosazuje čím dál tím víc, je daleko horší, pane Poláčku. Mizí jakýkoliv rozdíl mezi pracovní dobou a osobním volnem. Zaměstnanec může pracovat de facto nepřetržitě.
U toho samostatně pracujícího živnostníka je výhodou, že vykořisťuje-li sebe sama, přivlastňuje si i nadhodnotu, kterou vyrobil.
Protože o tu přece, konec konců jde.
Švédsko bylo označováno za socialistické v určitých specifických kontextech.
V rámci západní Evropy (o USA ani nemluvě): Mohlo se zdát, že pokroková i sporná idea socialismu tedy nestojí a nepadá jen se svou východní proveniencí. K převážně negativní asociaci socialismu pak vedla častěji uváděná skutečnost, že zdanění příjmů v severské zemi dosahovalo až 70%. Vzpomeňme na případ tenisty B. Borga, který (ne sám) utekl před daněmi do Monaka. Měl k tomu opravdu více důvodů než naše nejlepší tenistka nedávno, o čemž si přesto u nás dovolil psát kriticky skoro jen DR.
U nás: Asociace Švédska se socialismem byla vítaná jako argument směrem k socialistům (viz průzkumy analyzované panem Poláčkem). V domácím případě se pak mohlo hovořit o komunismu. Samozřejmě ne v Marxově pojetí, ale jako o výsledku (téměř) totální nadvlády strany řečené komunistická.
Vzpomínám na své opakované procházení Květy z roku 1968 až 1969. Články o Švédsku byly čtenářsky značně atraktivní. Např. jeden, který se snažil najít příčinu, proč Švédové některá sídliště shledávají „nelidskými“ a jiná ne. Z hlediska naší skutečnosti se obojího druhu zdála dobře projektovaná i postavená, v zásadě pěkná a komfortní.
Realitu severských zemí dlouhá vláda levicových stran (a do nemalé míry i konsensu) dosud zčásti utvářejí. V mnoha oblastech, jež jsou ve Skandinávii často jen řídce obydlené, např. stále převládají družstevní supermarkety.
Home office – to samotné ještě nemusí být problém, paní Hájková. Pokud takto pracující zaměstnanec od své firmy dostane uloženo limitované množství práce, a toto množství je v určité době rozumně zpracovatelné, pak to ještě samo o sobě nemusí znamenat nějaké přetěžování. A mnohým lidem to naopak může takhle vyhovovat daleko lépe, že mohou nějaký čas pracovat, pak být se svou rodinou, odpočinout si přitom, a pak se zase věnovat práci.
To co je devastující je právě ten moment neustálého vybičovávání se, které je spojeno s prací v akordu (ať už jakéhokoli druhu).
„Nakonec jde jenom o nadhodnotu“ – právě tohle zdaleka neplatí, i když se to tak (v táboru levice) obecně věří. Právě proto levice stále ještě hledá spásu v družstevnictví, protože podléhá tomu zkrácenému pohledu na věc, že když někdo není „vykořisťován“, tedy když mu zůstane jím vytvořená nadhodnota, že už jenom tím bude automaticky všechno v pořádku.
Opakuji znovu: Marxovi samotnému se jednalo o něco daleko víc, jemu se jednalo o celý k o m p l e x podmínek společenské produkce, právě proto chtěl vedle soukromého vlastnictví a vykořisťování zrušit i veškerou t r ž n í produkci, tedy produkci pro zisk a pro peníze, protože si byl naprosto přesně vědom že dokud člověk bude podléhat anonymní moci trhu a zisku, tak do té doby nikdy nebude skutečně emancipovanou bytostí.
Je fakt že Marův „Kapitál“ se věnuje především právě otázce nadhodnoty (a tedy vykořisťování), to má své důvody v tom že Marx měl utkvělou představu že nutnost odstranění (a dějinného překonání) kapitalismu dokáže čistě ekonomickými analýzami, tedy teorií nadhodnoty. Zatímco jeho další zmíněné úvahy mají spíše obecně filozofický charakter.
Reálným stavem ovšem je, že jeho teorie nadhodnoty je dnes ve svých základních premisách i v táboře (nové) levice zpochybňována; je krajně nepravděpodobné, že by nadhodnota (pokud tím máme na mysli reálný přírůstek společenského bohatství) byla skutečně tvořena pouze živou prací námezdního pracovníka (a tedy vykořisťováním jeho pracovní síly).
Nadhodnota je dnes jistě mnohem složitější záležitost než nějaký prostý rozdíl mezi čímsi. To ale neznamená, že neexistuje.
Říct, že vůbec neexistuje a zařadit samostatně pracující, kteří nikoho nezaměstnávají, do jedné lajny se zaměstnavateli mnoha osob v zaměstnaneckém poměru, je prostě podvod. A pokud jde o rušení živnostenského sektoru a jeho náhradu zaměstnáváním, pak by v některých případech nešlo o nic jiného než vložení třetí osoby mezi poskytovatele služeb a zákazníka. Tato třetí osoba by z jejich obchodu chtěla pochopitelně také něco mít.
Pozice živnostníka je jistě namáhavější, nicméně spoustu lidí to může i bavit. Žádné odbory nikomu nezaručí, že se časem neocitne na pracáku.
Znárodnit holiče nebo ševce byla ostatně ta největší hloupost režimu v 50.letech.
„Švédský socialismus“ – tohle byla především v minulosti dlouhodobě ikona umírněné (respektive konzervativní) části levice, byl to vlastně také příhodný argument proti samotné ideji komunismu, protože se poukazovalo na to, že sociální stát je možný i za podmínek kapitalismu. A že tedy k dosažení stavu sociální spravedlnosti není zapotřebí nějaké revoluce.
Já sám jsem ve Švédsku nežil a nikdy nebyl, takže jsem odkázán pouze na – spíše sporadické – zprávy z druhé ruky.
Jisté je: ve Švédsku skutečně byla extrémně vysoká daňová progrese. Nejkřiklavějším případem byla známá autorka dětské literatury Astrid Lindgrenová – která jednoho roku zjistila, že musí na daních státu odvést ne snad „pouze“ nějakých 70 procent svého příjmu, nýbrž dokonce v í c e, nežli kolik za celý rok vydělala!
Tento případ tehdy vzbudil ve Švédsku velký rozruch; její výpočet daní byl znovu přepočítán, a ukázalo se, že podle platných předpisů byl skutečně zcela korektní!
Astrid Lindgrenová tedy své daně zaplatila – a ze Švédska se odstěhovala. A upřímně řečeno, sotva je možno se jí divit. – Pokud vím, právě tento extrémní případ byl pak popudem k tomu, že takto drastická daňová progrese pak přece jenom byla zmírněna.
———————-
Takže tedy: ano, ve Švédsku je nebo přinejmenším byla vysoká míra zdanění, a tedy přerozdělování. Švédsko z toho těžilo dlouholetým relativním sociálním smírem, celkovým blahobytem.
Ovšem: je nutno si uvědomit, že Švédsko také mělo ve srovnání s jinými zeměmi velice výhodné poválečné startovací podmínky. Díky tomu že po celou dobu války prodávalo Německu svou ocel, nashromáždilo velké finanční prostředky. Zároveň se – jako neutrální stát – války nezúčastnilo, takže nemělo žádné výdaje, a jeho produkční infrastruktura nebyla nijakým způsobem poničena. Po válce tedy její průmysl mohl hned začít exportovat; a při obnově válkou poničené Evropy byl pro švédskou ocel odbyt ještě mnohem vyšší. Zkrátka: Švédsko mělo z čeho financovat svůj štědrý sociální stát.
Ovšem: znamená pouhá přítomnost sociálního státu a vysoká míra přerozdělování, že tím byl překonán kapitalismus, zlomena moc kapitálu nad člověkem? Je tím snad odstraněn diktát nekonečné honby za ziskem, jako profilující mentalita společnosti? Je tím snad odstraněn faktor „odcizení“, tedy kdy člověk-výrobce je jenom nepatrným kolečkem v anonymním mechanismu tržní produkce? V každém případě podle Marxových definic by se nejednalo o nic jiného, nežli jenom o sociálně poněkud snesitelnější modifikaci kapitalismu; a podle toho českého redaktora Rudého práva z roku osmašedesátého by se jednalo stále jenom o „flikovaný kapitalismus“.
Navíc: tento štědrý švédský sociální stát je podle všeho spíše už jen legendou, nežli aktuální skutečností. Já jsem ještě na DR referoval o jednom článku nějakého švédského levicového aktivisty, který tvrdil, že už od sedmdesátých let ve Švédsku začal a stále pokračuje proces „utahování šroubů“. On to odůvodňoval zčásti tím, že se v té době vyčerpaly ty specifické výhody švédské poválečné ekonomiky; a za druhé ropnou krizí počátku sedmdesátých let. Zkrátka: švédské firmy se dostaly pod ekonomický tlak; a tak se snažily čím dál tím osekávat předtím tak štědře poskytované sociální výhody.
Jak řečeno osobně sám nejsem seznámen s tím, jak se reálně žije v současném Švédsku. Podle všeho je tam idea sociální rovnosti stále ještě relativně vyšší nežli v jiných státech průmyslového Západu; ale na straně druhé se zdá být opravdu pochybným, že by se mohlo jednat o nějaký „socialismus“ v pravém a původním smyslu a významu tohoto slova. Daleko spíše bych skutečně sázel na ten „zflikovaný kapitalismus“.
Otázka nadhodnoty: to byla vlastně od samého počátku mé účasti v levicových diskusních kruzích jedna ze záležitostí, které jsem hodlal dopodrobna rozebrat. A mám to v úmyslu i nadále, a teď – s vlastním webem – k tomu mám i odpovídající podmínky.
Na straně druhé – musím přiznat – se mi do tohoto tématu nijak nechce. Je to totiž opravdu krajně složitá záležitost, a v současné době nejen já, ale nikdo jiný na levici tu nemá nějaké definitivní řešení s tímto tématem spojených otázek a problémů. Spíše jsem si jenom dost jistý tím, kde se Marx dopustil zásadních metodologických vad při své formulaci teorie nadhodnoty; ale skutečně pozitivní řešení tohoto problému jak řečeno sám nemohu nabídnout.
Ale – časem toto téma dozajista zpracuji, přinejmenším právě ve formě kritiky Marxova pojetí.
Ovšem ty „Květy“ z roku osmašedesátého a šedesátého devátého Vám docela závidím, pane Horáku. Já jsem v té době o nějaké politice neměl sebemenší ponětí – ale byly to právě časopisy (a televize), z kterých jsem i já rozpoznal, že došlo k jakémusi oživení, obrazně řečeno do té doby šedivé stránky náhle zazářily barvami. Bylo to jakési nedefinovatelné „něco“, které náhle dýchlo novou životností. Právě takovéto „časopisy pro všechny“ se otevřely životu, aniž by se proto ještě staly vyloženým bulvárem. (Alespoň myslím, že to tak bylo.) Sice nastalo všeobecné uvolnění (a nakonec zrušena cenzura), ale přece jenom ještě přetrvával jakýsi socialistický kodex slušného chování, který ještě nedovoloval (většinou) sklouznout k nechutnostem a dryáčnictví bulváru současného.
Mně z té doby v paměti utkvěl ovšem spíše „Signál“, protože „Květy“ byly přece jenom spíše pro ženy.
Při vší úctě, pane Poláčku, brát ankety z Rudého práva jako seriózní pramen ke zjištění tehdejšího veřejného míněn dost dobře nelze. To by vám tuším potvrdil kterýkoli sociolog, který se tou problematikou zabývá.
Zajímavé samozřejmě jsou, ale jejich skutečná výpovědní hodnota je omezená.
A ještě drobná poznámka:
Astrid Lindgrenová přispěla svým příběhem ke švédské debatě o vysokých daních i k porážce tamní levice v následujících volbách, ale ze země pokud vím nikdy neodešla.
Paní Zemanová, ze všech výzkumů veřejného mínění z roku osmašedesátého, které jsem zde prezentoval, byla z Rudého práva jenom jedna jediná. Pokud si dobře vzpomínám, všechny ostatní byly prováděny odborem pro výzkum veřejného mínění u Československé akademie věd, tedy institucí dosti seriózní.
A že za seriózní a objektivní je možno pokládat i údaje z ankety tehdejšího Rudého práva, to je možno celkem s jistotou dedukovat z té okolnosti, že p r á v ě výsledky této ankety jsou pro komunisty nejvíce nepříznivé, zčásti až vysloveně zničující. Bylo by tedy naprosto nelogické a nepochopitelné, kdyby redakce Rudého práva manipulovala výsledky ankety tak, aby jako výsledek těchto manipulací nakonec stály pro komunisty takto nepříznivé výsledky.
Jen tak pro zajímavost a pro srovnání: německý teolog Lüdemann, který se intenzivně zabývá studiem novozákonních textů ohledně kritického přezkoumání Ježíšových výroků ohledně jejich autenticity, tak ten za jedno z rozhodujících kritérií pro přiznání autenticity používá právě fakt, když daný výrok je v nějaké kolizi s oficiálním učením křesťanské církve. Zkrátka: když to nějak odporuje vládnoucí doktríně, nicméně p ř e s t o je to tam uvedeno – pak je možno s vysokou pravděpodobností předpokládat, že se jedná o výrok skutečně autentický.
Ohledně Astrid Lindgrenové se ovšem skutečně musím korigovat, ona skutečně neemigrovala. Pokud mě ale paměť neklame, svého času jsem skutečně v (německých) novinách četl tyto věty: „Astrid Lindgrenová zaplatila poslušně své daně – a opustila zemi.“ Zřejmě dotyčný redaktor sám podlehl jakémusi omylu.
Korektura je ovšem nutná i v jiném ohledu: Astrid Lindgrenová se tehdy sama spletla. Prostě udělala špatný výpočet. Její daně by nečinily nějakých 101 procent z jejích příjmů – nýbrž „pouze“ 85 procent. Ovšem – tento její chybný propočet (a následná aféra) skutečně stály sociální demokracii v následujících volbách její dosavadní volební a vládní většinu. Opravdu nemalý paradox, jaké fatální důsledky může mít jeden jediný chybný výpočet.