Život v socialismu podle J. Rychlíka

Josef Poláček

V „Salonu“, příloze deníku Právo z 25. září 2020 historik Jan Rychlík připojil ve svém článku „V dějinách žádná morálka není“ svůj názor k současné emotivně vedené diskusi na téma života v tzv. „reálném socialismu“. Rychlíkovy úvahy na dané téma jsou v každém případě velmi zajímavé; a jeho základní téze značně nekonvenční, bezmála až provokativní. V každém případě: kdo se chce seriózně vypořádat s fenoménem života v socialismu, ten se musí tak či onak s těmito Rychlíkovými tézemi a tvrzeními vypořádat.

Jan Rychlík jakožto historik své úvahy a výklady otevírá prostým konstatováním, že „dějiny“ jsou tvořené fakticky jejich výkladem. Každý národ má své vlastní pojetí, svůj vlastní výklad svých dějin; kterýžto výklad musí být v zásadě jednotný, jinak by se národní společenství začalo nevyhnutelně rozpadat. A tak si český národ například po první světové válce vytvořil svůj narativ o „třech stech letech poroby“; po nastolení komunistického respektive socialistického režimu byl národu implantován výklad o „vítězství pracujícího lidu“; zatímco po listopadovém převratu roku osmdesátého devátého podle Rychlíka zase zvítězil narativ z provenience antikomunistické emigrace: tedy že celá éra socialismu nebyla ničím jiným nežli totalitní diktaturou, proti které byl v opozici (kromě samotných komunistů) prý celý národ. Spolu s tím se pak vytvářela legenda o „třetím odboji“; počet jehož údajných účastníků narůstal souběžně s dobou od éry socialismu uplynulou. Rychlík sarkasticky poznamenává, že jako akt „odporu proti komunismu“ pak bylo vykládáno vše možné, třeba i jenom neochota chodit na pracovní brigády – stejně jako po válce se do pózy „bojovníka proti okupaci“ nakonec stylizoval téměř každý, kdo za války tajně porazil doma prase.

Zkrátka: jako naprosto první krok Jan Rychlík odmítá zjednodušené, paušalizující polistopadové prezentování éry socialismu jako „doby temna“, kdy na jedné straně by stál jenom ryze diktátorský režim, a na straně druhé trpící lid, netoužící po ničem jiném nežli po obnovení předválečné demokracie. Rychlík ostatně poukazuje na to, že výhybky pro poválečný vývoj Československa nebyly nastaveny až únorovým převratem v roce 1948, nýbrž už v roce 1945 – za převážného konsensu nejen národa, ale i prakticky všech relevantních politických subjektů (stran). Ocitujme si teď vlastní Rychlíkovy výklady, kterými dokumentuje reálnou komplexitu a ambivalenci vztahů socialistického režimu a masy obyvatelstva:

„Polistopadový narativ totiž mimo jiné zcela pomíjel skutečnost, že na počátku své existence měl komunistický režim značnou sociální podporu: řada lidí tehdy uvěřila, že vyvlastnění výrobních prostředků je lékem na všechny neduhy světa a že sociální nerovnosti lze definitivně odstranit. Jiná věc samozřejmě je, že tato podpora postupně slábla, a nakonec se prakticky vytratila.

Na počátku padesátých let byl režim nejrepresivnější a nemilosrdně vystupoval proti všem oponentům – skutečným i zdánlivým. Občanské svobody a jakékoli záruky právního státu neexistovaly. Ale paradoxně právě v té době se komunistický režim těšil velmi silné aktivní podpoře širokých vrstev. (!!) Neexistenci skutečné svobody a demokracie si totiž velká část obyvatelstva vůbec neuvědomovala. Dokud měla převážná většina příslušníků nižších vrstev v živé paměti bídu meziválečných hospodářských krizí a druhé světové války, netesknila příliš po demokratických svobodách první republiky, protože ty pro ni ani tehdy neměly větší význam.

Dělník v továrně v roce 1949 nepociťoval jako újmu, že se nemůže v novinách kriticky vyjádřit k politice strany a vlády, protože do novin nepsal a zpravidla je ani nečetl; příliš jej netrápilo, že jsou uzavřeny hranice, a nemůže tedy jet na dovolenou do Itálie či na výstavu moderního umění do Paříže, protože ani dříve na dovolenou do zahraničí nejezdil a na výstavy nechodil. Ocenil naproti tomu stálou práci a určité sociální výhody, které dříve neměl. Pokud jej něco trápilo, pak nedostatek zboží na trhu na lístky a drahota zboží na volném trhu. Podobně nedostatek svobody netrápil ani rolníka na vesnici. Ocenil, že získal příděl půdy z revize pozemkové reformy či půdu zabavenou po válce Němcům, a jestli jej něco sužovalo, pak povinné dodávky a nízké výkupní ceny.“

Právě v této pasáži historik Rychlík tedy vyslovuje své „nejheretičtější“ téze oproti nyní převládajícímu antikomunistickému narativu: dokládá velice názorně a přesvědčivě, že po nastolení komunistického režimu velká část národa (a především dělnická třída, ale i značný počet rolníků) nové pořádky nijak nepociťovala jako stav nesvobody; nýbrž že se s novým, komunistickým respektive socialistickým řádem v zásadě identifikovala, protože v něm pro sebe spatřovala osobní výhody.

Ovšem – Rychlík konstatuje i to, že tuto počáteční důvěru lidu komunistický režim časem více a více ztrácel. Vlastní vinou. Rychlík píše: „Aktivní podpora velké části obyvatelstva v padesátých letech ale netrvala dlouho, neboť sociální základna, o kterou se režim původně opíral, se neustále ztenčovala: odpadli soukromí rolníci, které komunisté nutili ke vstupu do JZD a brali jim půdu, odpadli řemeslníci, kterým sebrali živnosti, odpadli levicoví intelektuálové a umělci, kteří rychle zjistili, že v podmínkách nadekretovaných parametrů socialistického realismu se svobodně tvořit nedá, a nakonec odpadla i velká část dělníků, které měnová reforma z června 1953 připravila o úspory. Zásahy vůči církvím navíc postavily proti režimu věřící, kterých tehdy bylo mnohem více než dnes.“

Jan Rychlík tedy líčí proces ztráty důvěry komunistického režimu u lidu; na straně druhé uvádí i skutečnost, že „ztráta aktivní podpory ovšem ještě neznamenala pád režimu; většina obyvatelstva sice ztratila víru v možnost vybudování komunistického ráje na zemi (a došla postupně ke správnému závěru, že žádné ráje na zemi nejsou a nikdy nebudou), ale zůstala pasivní a nebouřila se.“ Navíc si režim „v šedesátých letech dokonce vytvořil novou sociální oporu v družstevních rolnících, jejichž životní úroveň začala díky dotacím do zemědělství rychle stoupat. Stojí za zmínku, že ‚družstevní venkov‘ byl poslední oporou komunistického režimu ještě v roce 1989.“ (!)

Rychlík pak také ještě zmiňuje raketový nárůst popularity komunistické myšlenky v reformním roce osmašedesátém: „Masovou podporu měl komunistický systém i v roce 1968, kdy dokázal představit reformní program, který měl skloubit výhody socialismu, o nichž tehdy u nás ještě většina lidí nepochybovala, s výhodami klasické demokracie, které velká část obyvatel naopak postrádala. Tentokrát se ale o aktivní podporu režim připravil v důsledku akceptace sovětské okupace a přijetí Brežněvovy koncepce tzv. reálného socialismu.“

Jan Rychlík tedy – plným právem – tvrdí, že komunistický režim nebyl ze strany obyvatelstva paušálně vnímán jako jenom a pouze stav nesvobody, nýbrž že v určitých obdobích se s ním značné části populace dokázaly do velké míry identifikovat. Po násilném potlačení reformního procesu roku osmašedesátého však ovšem nastává finální fáze existence „reálného socialismu“, kdy už režim fakticky vzdal všechny původní ideály o nastolení spravedlivé komunistické společnosti, a místo toho veškeré své úsilí zaměřil na pacifikaci projevů nespokojenosti. Rychlík reprodukuje tehdejší postoj režimu takto:

„Husákův režim, který postavil koncept reálného socialismu proti myšlence demokratického socialismu z roku 1968 říkal občanům zhruba toto: Žádný jiný socialismus než tento reálný, tedy ten, který máte teď, neexistuje. Ano, vytoužená beztřídní společnost jednou přijde, ale to neřešte, protože komunismu se nedožijete ani vy, ani vaše děti, ani vaši pravnuci. Hleďte si dneška. My vám zajistíme slušnou životní úroveň – a vy se nebudete plést do politiky. (…) Ideálem se stal maloburžoazní typ rodiny s omezeným okruhem zájmů a slušnou životní úrovní. Husákovo vedení se spokojovalo s tím, že občané občas vyjádřili s jeho politikou formální souhlas; co si lidé skutečně mysleli, nemělo větší význam.“

Rychlík naprosto otevřeně konstatuje, že většina národa na tuto nečestnou hru přistoupila: „Je třeba k naší vlastní hanbě říct, že systém založený v podstatě na sociální korupci nejširších vrstev fungoval až do osmdesátých let bez větších poruch. Většina lidí s normalizačním režimem nesouhlasila, systém to ovšem dlouho nijak neohrožovalo. Změna nastala teprve v důsledku rozkladu celého systému v mezinárodním měřítku.“


*****************************************************


Tolik tedy historik Jan Rychlík k danému tématu. Na jeho analýze éry socialismu je – budiž to řečeno ještě jednou – mimořádně hodnotným především jeho nezaujatý, diferencovaný postoj, kdy bez ideologických předpojatostí konstatuje jak míru souhlasu obyvatelstva s komunistickým režimem (a rozebírá jeho konkrétní příčiny), stejně jako míru nesouhlasu v obdobích jiných. V daném ohledu není prakticky naprosto nic, co by mu bylo možno oprávněně vytýkat; podává obraz historické reality v zásadě přesně takový, jakou ona objektivně byla.

V jednom jediném ohledu bych však přece jenom vyslovil určitou kritiku: totiž tam kde píše, že „většina lidí s normalizačním režimem nesouhlasila, systém to ovšem nijak neohrožovalo“.

Nemohu ovšem mluvit za celou tehdejší populaci; ale podle mých vzpomínek se především mladé městské generaci v sedmdesátých a osmdesátých létech panující režim vysloveně hnusil, a z hloubi duše jím pohrdala. Ne tedy že by s ním pouze „nesouhlasila“. Rychlík věc podává tak, jako by národ jako takový byl zkorumpován k naprosté pasivitě; a že aktivní odpor proti režimu byl věcí jenom nepatrné hrstky disidentů. Ano, jistě: ta míra zkorumpovanosti byla tehdy obrovská a nesnesitelná; jak Rychlík sám konstatuje, komunistický režim to nakonec dovedl tam, že ideálem se reálně stala maloburžoazní (!) rodina hledící jenom na svůj materiální prospěch, bez jakýchkoli vyšších mravních či kulturních ideálů.

Ovšem: v rámci spravedlnosti je nutno říci, že na vině této pasivity obyvatelstva vůči normalizačnímu režimu nebyla jenom a pouze maloměšťácká mentalita populace; nýbrž že tuto pasivitu vynucovala i všudypřítomná hrozba represe. Každý věděl, že jakmile projeví sebemenší nesouhlas s panujícím režimem, že důsledkem bude postih ze strany státní moci, jak proti němu samotnému tak i proti členům jeho rodiny. Ano, společnost byla tehdy v až děsivé míře zkorumpovaná a maloměšťácká; ale tato reálná hrozba represí její vinu za její pasivitu přece jenom do určité míry relativizuje.

225 komentářů u „Život v socialismu podle J. Rychlíka“

  1. Díky, pane Nusharte. Matně si vybavuji, že už jsem to četla. Ale někdy je dobré se k něčemu vrátit. Třeba tahle věta je klíčová: „Hluboký cit pro společenství vzniká teprve když si osobně uvědomím „nás“, kterým jsem, byl jsem a budu. Jinak se přivalí další problémy: z izolace a z komunity, kde není sdílení, vzniká soupeření, určitě ne spolupráce.“

    Ta myšlenka, že člověk se může vnímat jako „my“ – například jako součást Božího lidu – jeho přítomnosti, dějin i budoucnosti. Přitom ho v tom vlastně nikdo nemusí nijak zvlášť utvrzovat (ty k nám patříš). Důležité je cítit se tak – jako součást „něčeho většího“. Nežít sám sebou a svými problémy.

  2. Pane Poláčku, nezlobte se, ale tak jak se orientujete např. ve filozofii, tak příliš nerozumíte ekonomii, např. je vidět, že Vám stále uniká podstata produktivity jakožto ekonomického ukazatele. Bez toho ale, obávám se, nikdy nebude Váš pohled na věc dostatečně komplexní.

    Jinak pojmy „pravda, láska, humanita“ apod. pochopitelně člověk jako nechce naplnit jen nějakými prázdnými havlistickými floskulemi, ale konkrétním programem, jako např. regulace nájmu v Praze nebo daňová levicová reforma, zvyšující některým lidem daň z nemovitosti, dědickou daň atd. Ostatně sám jsem v jedné levicové organizaci kus programu napsal, panu Horákovi by se možná líbilo, že jsem se tam věnoval i gentrifikaci, aby mohl na Žižkově snáze sehnat ony švestkové knedlíky.

    Hodně zjednodušeně řečeno, dost pochybuji, že levice v určitém, ekonomickém, ohledu vymyslí něco lepšího, než že bohatému (přiměřeně) vezme a chudému dá (netřeba ale hned dělit půl na půl, stačí rozdíl alespoň částečně zmenšit)). Což bude v případech, kdy někdo pilně pracuje celou hodinu a vydělá 100 Kč a jiný pracuje stejně pilně a vydělá 200 Kč či např. za situace, kdy někdo zdědí milion korun a jiný nic, jedině fér. Tomu bych pane Poláčku neříkal závist, ale sociální spravedlnost či nárokování si zasloužených ekonomických práv. Podobně bych vyrovnával rozdíly i mezi národy. Pokud s tím pane Poláčku (nebo někdo jiný) nesouhlasíte , pak jste podle mě spíše pravičák nežli levičák, ale to už jsem Vám asi říkal. Více k tomu asi nedodám, nevěřím že by to někam vedlo.

  3. P. S. Ona se ta ekonomika od dob Marxe opravdu radikálně proměnila, je světem globálního kapitálu, anonymních akcií a hlavně služeb. Já sám jsem si ten pojem produktivita práce (který, jak jsem uváděl výše, tak jak je uváděn v médiích, má svá specifika) musel nechat vysvětlit od jednoho ekonoma, jinak bych v tom také do teď tápal.

  4. A co když někdo, pane Krupičko, například zdědí rodinný domek po rodičích, ve kterém už tak jako tak bydlí (a domy mají dnes cenu vyšší než milión). Bylo by podle vás správné, aby zaplatil dědickou daň, která by byla, dejme tomu, mnohem vyšší než dnes, a musel kvůli té dani dům prodat? A jít bydlet do nájmu?

  5. Paní Hájková, ne, proboha. Ta daň se dá přeci nastavit např. až od druhé či třetí nemovitosti. To ale abych tak řekl není problémem dnešní doby, problémem spíše je, že někdo má ty byty tři a více za nekřesťanské peníze je pronajímá.

  6. („a za nekřesťanské peníze“, vypadla mi spojka)

    P. S. Vždyť už jsem mnohokrát psal, že nepožaduji absolutní rovnost.

  7. ODPOVĚĎ JANA RYCHLÍKA

    Pan profesor Rychlík byl skutečně tak laskav a odpověděl mi na můj dotaz ohledně toho, zda je možno jeho téze o značnému stupni souhlasu čs. obyvatelstva s vládnoucím komunistickým režimem doložit objektivními údaji:

    „Vážený pane Poláčku,
    výzkumy samozřejmě prováděny byly – provádí je každý stát a každý režim. Výzkum veřejného mínění formou anket, jak jej známe dnes, sice prováděl jen v šedesátých letech a pak až v období přestavby (ankety byly anonymní, takže není důvod předpokládat, že by respondenti neodpovídali podle svého přesvědčení), nicméně po celou dobu 1948-1989 se prováděl výzkum hlavně jinými metodami: jednak státní a stranické organizace podávaly pravidelné zprávy o náladách obyvatelstva ve svém obvodu, jednak se vyhodnocovaly různé stížnosti a žádosti docházející stranickým a státním orgánům. Kromě toho byla občas prováděná hromadná kontrola korespondence (a patrně i telefonických rozhovorů – to zjištěno přesně nemám) cílových sociálních skupin podle oblastí a ta se vyhodnocovala (nešlo o kontrolu korespondence podezřelých a sledovaných osob – ta se samozřejmě prováděla také). Kontrola korespondence různých sociálních skupin či regionů měla právě za cíl zjistit náladu obyvatelstva, resp. skutečný názor lidí na nějaký problém.
    Po roce 1948 byla především podpora dělnických vrstev novému režimu skutečně značná, byť netvrdím, že většinová (to se dokázat nedá). Pro dělnické vrstvy bylo hlavní předností nového režimu právo na trvalou práci, protože masy dělnictva měly v živé paměti nezaměstnanost velké hospodářské krize (je nutno si uvědomit, že sociální záchranný systém byl v porovnání s dneškem za první republiky ještě velmi primitivní). Po demokratických vymoženostech se tehdy velké části dělníků nijak nestýskalo.“

    Takže taková je tedy odpověď historika J. Rychlíka. Vyplývá z ní v zásadě potvrzení toho, co jsem už sám napsal: samozřejmě že údaje o náladách obyvatelstva jsou za totality pořizovány dosti jiným způsobem, nežli za podmínek politické demokracie. Ale – přesto takovéto údaje pořizovány byly, a jsou historickému výzkumu k dispozici. A při příslušné míře kritického přezkoumání z nich lze odvozovat i do značné míry objektivně podložené závěry.

  8. Pane Krupičko, stávající míru sociální nerovnosti považuji také za neospravedlnitelnou a škodlivou. Dokonce nejspíš i z ekonomického hlediska. Řeknu to takhle. Znám se osobně se dvěma muži podobného věku a myslím, že vcelku i schopností. Majetek prvního z nich je o tři řády vyšší než toho druhého a jeho příjem za měsíc větší než chudšího za celý rok. Ke všemu se nedomnívám, že prvně zmíněný prospívá společnosti nějak podstatně více, že druhý je morálnější, však ano. Mám takovému rozdělení na pány a kmány přitakávat? Nebo mám být socioekonomickým a politickým fatalistou? Opravdu nemám třetí možnost?

    Přes uvedené nechápu, proč, pane Krupičko, soudíte, že by nikde neměla být průměrná životní úroveň vyšší než v ČR. Že se domníváte, že by nikde neměla být ani nižší? Že jisté menší rozdíly mohou zůstat, ale ty stávající že jsou příliš velké?

    Já jsem byl v Belgii někdy roku 1992. Mohu Vás ujistit, že tehdejší rozdíly byly (v konkrétním případě) mnohem výraznější. Památky, za kterými jsem tam cestoval především, ovšem svědčily o tom, že taková zde byla realita po dlouhá historická období. Měst typu naší Kutné Hory, ale daleko větších, je ve Flandrech celá řada. Vyrostla na obchodu. Rozdíly v podmínkách, zeměpisných a historických, samozřejmě nezměníme. (Nemá smysl v této souvislosti mluvit ani o kolonialismu. Československo ostatně kolonie nemělo a lidé u nás na tom byli většinou asi lépe než třeba v Portugalsku, kde je měli.)

    Některé věci nebylo v Belgii přes vrchovaté koše s plody moře na rybích trzích a přes hory pralinek dost vidět. Třeba jak tvrdou restrukturalizací prošlo Valonsko. V zemi nepanuje ani dnes žádná idyla, nýbrž existuje mnoho rozporů (mezi Vlámy a Valony, problémy s početnými přistěhovalci). Onehdy tu byla sjednána nová vláda po 16 měsících. Poměry mají svůj líc a rub. Za vše dobré se většinou musí zaplatit něčím, řekněme, méně dobrým. Životní úroveň lze pojímat různě a vždy je možné vidět jinde trávu zelenější.

    Rád bych se do té Belgie ještě podíval. Žít bych tam ovšem nechtěl. Ani kdyby se Belgičané shodli na češtině jako úředním jazyku.

    P.S. Díky za ty švestkové knedlíky!

  9. Napřed tedy ještě k otázce „duše“, nebo „život“.

    Problém je v tom, paní Hájková, že naprosto původní význam řeckého slova „psyché“ byl docela obyčejný „dech“. Toto slovo pak bylo ale postupem času používáno v celé řadě dalších významů, jako „životní síla“, „život“, „duše“, „duch“, „mysl“.

    Zkrátka: danou pasáž respektive slovo u Matouše je skutečně možno překládat stejně tak jako „duše“, tak i jako „život“. A nemohu si pomoci, ať si Anselm Grün tvrdí co chce, mně se vzhledem ke kontextu mnohem logičtějším jeví ten překlad „život“.

  10. Co se pak té – údajně nezranitelné – „vnitřní duše“ týče: paní Hájková, každý psychiatr by Vám mohl dokázat, jak velice drasticky je možno vnějšími tlaky (respektive traumaty) zranit i ty nejhlubší, nejvnitřnější části lidské duše.

    Samozřejmě, zde je ve skutečnosti míněno vlastně něco jiného: totiž „věřící část duše“. Tedy ta část duše, která se vztahuje k „vyššímu principu“, tedy – v křesťanském pojetí – k Bohu. Ovšem i tady je nutno podotknout, že i tato „věřící duše“ může být pod vnějším tlakem – pokud je dost silný – otřesena a zničena. Je znám bezpočet případů, kdy vězni v nacistických koncentračních táborech při pohledu na tam páchané hrůzy ztratili svou víru v Boha.

    Nechci tím nijak zpochybňovat, že člověk se může svou duší vztahovat ke sférám, které stojí mimo dosah všech pozemských běd a hrůz; ale nikdy se nemůžeme spolehnout na to, že toto naše vztahování se k oněm vyšším sférám naši duši dokáže vždy a za všech okolností ochránit před jejími poraněními, nebo dokonce i před její naprostou destrukcí.

  11. Co se těch úvah papeže Františka týče – nemohu si pomoci, ale já z nich vyčítám především konstatování (respektive doznání) toho, že v současné době se pravé hodnoty křesťanství ztrácejí čím dál tím více. A to sice i v samotném jádru křesťanské (katolické) církve. František sice napřed – víceméně z povinnosti – vyzdvihuje ty pravé hodnoty víry; ale vzápětí nedělá víceméně nic jiného nežli že znovu a znovu vykresluje a dokládá, jak se v reálném životě církve tyto hodnoty čím dál tím více vytrácejí a zacházejí na úbytě.

  12. Není důležité, které slovo se vám jeví jako důležitější, pane Poláčku, ale jak rozumíte celkovému smyslu textu. Nikdo vám samozřejmě nemůže bránit v tom, abyste si ten smysl vyložil sám – tedy tak jak tomu rozumíte právě vy. To je pochopitelně vaše svoboda. Ale mohl byste aspoň uznat, že jsou tu pravděpodobně lidé, kteří textu mohou rozumět lépe než vy. Protože jeho studiu věnovali celá léta. Vždycky to tak bylo. Dnes dopoledne o tom právě mluvil Martin C. Putna v pořadu Spirituála.
    https://vltava.rozhlas.cz/duchovni-evropa-simchat-tora-a-zboznost-k-pismenum-8336190
    Už v dávných dobách bylo normální, že prostí lidé Písmu nerozuměli (a někdy kvůli tomu mohli být smutní). A proto zde byli „odborníci“ (např. kněží, proroci), kteří jim svaté texty vykládali. Aby jim sdělili, že se mají radovat. Svátek Simchat Tóra je v překladu Radost z Tóry. V tento den se u Židů uzavírá jedno roční kolo čtení Tóry a načíná se druhé.
    Osobní chápání významu textů může mít přínos pro osobní život člověka, který je čte. Bible (evangelium) mu něco říká. Oslovuje ho. Ale společné chápání může vytvářet komunitu. Tak je to.
    Mimochodem, mně se ta slova dech, duch, duše, život nezdají tak vzdálená. Člověk je prostě prodchnut životem.

  13. Pane Krupičko, dokud konkrétně nevysvětlíte, v jakém ohledu já prý nechápu pojem ekonomické produktivity (respektive co Vy sám si pod tímto pojmem představujete anebo jak Vám to vysvětlil onen ekonom), pak opravdu nemá smysl se o dané záležitosti dále bavit. (Mimochodem: ekonomické dění sleduji dost pozorně od té doby co jsem se začal zajímat o marxismus – čili prakticky po celý můj dospělý život. Neboť jak známo pro marxismus je právě ekonomika jádrem celé jeho teorie.)

    Co se případných sociálních reforem týče (tedy „bohatým brát a chudým dávat“), tak z hlediska obecné morálky by to samozřejmě bylo spravedlivé, jenže v kontextu reálného kapitalismu zde okamžitě narazíte na krajní obtíže.

    Za prvé je tu otázka oné „přiměřenosti“. – Sám píšete, že je zapotřebí bohatým brát pouze „přiměřeně“. V prvé řadě je nutno si uvědomit: v důsledku daňové progrese ti bohatí pravidelně odvádějí státu procentuálně mnohem vyšší podíl ze svých příjmů, nežli ti chudí. (Nevím jak konkrétně v poměrech českých, se současným českým daňovým systémem nejsem blíže obeznámen.)

    Problém je v tom: kdybyste chtěl bohatým vzít více nežli právě jenom „přiměřeně“ – pak vzápětí narazíte na zákonné (respektive přímo ústavní) normy o nedotknutelnosti vlastnictví. To jest: nedotknutelnosti vlastnictví soukromého. A pokud byste s tímhle chtěl něco dělat, pak musíte právě zásadně změnit celý (kapitalistický) systém.

    Jen tak mimochodem, co se toho regulovaného nájemného týče: v Berlíně nedávno lidovým hlasováním zarazili (tuším na pět let) zvyšování nájemného. Samozřejmě, z hlediska nájemníků naprosto bohulibý počin; ovšem majitelé domů hned vzápětí podali ústavní stížnost. Jak bude tato kauza rozhodnuta je v tuto chvíli ještě otevřené; ale osobně se domnívám, že ten zákaz zvyšování nájemného má jenom malé šance. Z uvedených příčin: za podmínek kapitalismu (respektive volného trhu) principiálně není možno zasahovat do vlastnických (a smluvních) práv. Jedině za podmínek mimořádného veřejného zájmu.

    Za druhé: opakuji znovu a znovu, převážná část těch obrovských soukromých majetku je vlastnictví firemní – tedy tak či onak produktivní. Takže když sáhnete na tyhle majetky (jako že to levice v minulosti opakovaně zkoušela), pak tím vzápětí podvážete celou ekonomiku. To znamená: začne se propouštět, a tak místo méně chudoby tu budete mít nakonec více chudoby.

    Samozřejmě – jak uvádí pan Horák, je spousta majetků, které jsou naprosto neproduktivní respektive nezasloužené. Jenže – v rámci kapitalismu není žádná reálná možnost mezi tím rozlišovat. (Svého času V. Klaus sice cynicky, ale naprosto oprávněně konstatoval, že není možnost rozlišovat mezi „čistými“ a „špinavými“ majetky.) Bylo by snad možno představit si, že se zřídí nějaký úřad, který bude lidem říkat: „Ty jsi si svůj majetek vytvořil vlastním podnikáním, tak ti ho necháme – ale ty jsi se k němu dostal jako slepý k houslím, tak ti ho vezmeme!“ To je samozřejmě nesmysl; zase platí, že za podmínek kapitalismu něco takového není možné. Takže i tady by napřed bylo nutno zásadně změnit nastavení celého systému.

    Celkově platí: samozřejmě, že za kapitalismu vzniká celá řada sociálních nerovností, i vyložených nespravedlností. Jenže: jako celek tento kapitalismus stále ještě funguje efektivněji, a stále ještě vytváří mnohem větší společenské bohatství, nežli jakýkoli jiný ekonomický systém. A opakuji znovu: naprosto není možné do tohoto – relativně efektivně – běžícího mechanismu volnotržní ekonomiky zasahovat nějakými násilnými akty, to jest příliš vysokou mírou přerozdělování. To všechno by sypalo písek do celého soukolí, takže to by se nakonec zadřelo.

    Takže pane Krupičko ještě jednou, naprosto jednoduše: buďto se nějakým způsobem (levici) podaří změnit nastavení celého systému; anebo bude prostor pro nějaké přerozdělování majetků od bohatých k chudým jen zcela minimální. A s takto minimalistickým programem sotva dokážete založit nějakou novou stranu.

  14. Paní Hájková, opakuji ještě jednou, v že německém – ekumenickém – vydání Nového zákona stojí „život“. A ti teologové kteří se na tomto překladu shodli, asi také věci docela rozuměli. V každém případě je tedy ten překlad „život“ zřejmě většinovým konsensem.

  15. Jinak nejde o vztahování se k nějakým abstraktním vyšším sférám. Jde o to „být součástí něčeho většího“. U toho „něčeho většího“ je totiž daleko větší pravděpodobnost, že to, na rozdíl od nás jednotlivců, co máme jen krátký život, přežije. Je to něco, co bylo, je a bude ještě dlouho po nás, jak o tom mluví Anselm Grün. Něco, co má svého ducha.
    Lidé, kteří ztratili svou víru v Boha při katastrofických událostech pravděpodobně ještě nedošli zralé víry. Protože Bůh nám nezaručuje, že vždycky přežijeme a vyvázneme. Že nebudeme trpět.

  16. Opakuji vám, pane Poláčku, že je lhostejné, zda je text přeložen jako duše nebo život. Důležité je, co si člověk představí pod tím, co znamená „ztratit život“ a „získat život zpět“. Vy si myslíte, aspoň posledně jste tak naznačoval, že ztratit život znamená zemřít. A co podle vás znamená získat život?
    Já si myslím, že tady nemusí jít jen o ochotu zemřít, nasadit svůj život. Člověk totiž může být ochoten nasadit svůj život například kvůli svému majetku. To není ten případ, o němž mluví Ježíš. On totiž výslovně říká „ztratit pro mě“! Tady jde především o to, nežít pro sebe, neuzavírat se v sobě. Takový člověk si myslí, že si svou duši zachová, ale uzavřením ji spíš ztratí. Kdežto když se otevře, svou duši může naopak získat.
    A jinak myslím, že už jsem o tom domluvila. Není možné poučovat někoho, kdo si o sobě myslí, že už všechno ví.

  17. Pane Poláčku, v případě let (počínající) monopolizace moci KSČ se přikláníte k názoru o velké lidové důvěře, resp. podpoře zestátňovací politiky. Možnost, že velkou sounáležitost vzbuzuje především síla tehdejší nové moci, zdá se mi, nedoceňujete. V případě roku 1968 je Vaše konstatování až euforických nálad jistě případné, i zde však mohlo jít nemálo o opojení ze samotného faktu uvolňování a změn. Pro nynější dobu naopak předpokládáte, na základě reality ovšem, téměř naprosté odpadnutí voličstva od levicových stran i myšlenek. Důvody pro ně ovšem nacházíte (velká složitost ekonomiky, technické inovace, jisté zbohatnutí chudých, resp. změna typu chudoby atp.). Lze však těmito faktory vysvětlit změny, které vidíte v porovnání s dobou před 70 a 50 lety jako zcela zásadní, vskutku uspokojivě? KSČ nakonec volilo v roce 1935, jak už jsem napsal, jen 850 tisíc voličů a v roce 1990 v nynější ČR jeden milion. Možná lze předpokládat, že dnešní nechuť k levici je prostě realismem širokých vrstev lidí, kteří ztratili alternativu. V tom ovšem i mocenskou, již mnozí stále tam někde na východě hledají. Třeba sledujeme i něco jako obdobu puberty, kdy jsou ve skutečnosti rodiče pro dospívající nadále zásadně důležití, ale mladými bývá demonstrováno něco jiného. Jak jinak vysvětlit, že mladí řeknou, kde byli v restauraci Markovi (Zuckerbergovi), ale odmítají totéž (v době pandemie) výjimečně sdělit ministerstvu zdravotnictví.

    Napsal jste, Pane Poláčku, výše, doufám, že mi paměť sdělení nezkresluje, že levicové strany zůstaly tak nějak v 19. století a že chytlavá myšlenka se vždy prosadí. Přivedlo mě to k zamyšlení obecně nad „startupy“. V podnikání jsou takové projekty založeny na co nejrychlejší reakci na technický pokrok. Někdy se poněkud opozdí (třeba e-knihy byly asi nějak možné už dříve), to když vládne mínění o síle dosavadních řešení. A co politické startupy? Vezměme třeba Piráty. Aktuální předpoklad: dílčí agenda. To „dinosaury“ naštve. Cílová vrstva: dosud ne dost oslovovaná, mladí a nekonformní. V tom zásadním však ano, takže Piráti dále rostou, ale už jako etablovaná, systémově zcela konformní měšťanská strana. Můj politický startup by se zaměřil na ochranu krajiny a tradiční podoby našich sídel. Strana s takovým jádrem by se asi stala větším „public enemy“ systému než nějaké dílčí pirátství, plédující původně pro volné stahování obsahů a holdování měkkým drogám.

    Ano, některé, chytlavé startupy se podaří. Nejsou to však často ani očekávané, ani lidmi oceňované, ani pozitivní. Bývá to většinou překvapení, tak trochu jako v přírodě. Kdo by čekal, že strategie pavouků bude nějak zvlášť perspektivní. Kdo by čekal takový úspěch známých třech „w“. Svět se umí adaptovat.

    Včera jsem se probudil a pamatoval si zvláštní sen. Přivedl mě k úvahám o vlastním ekonomickém startupu. V domě je volná provozovna s výlohou. Družstvo by ji rádo pronajalo. Jiistě by mi dalo slušné podmínky. Otevřel bych tam bistro, pardon fast food. S hamburgery ovšem, ne však hovězími (jako u McDonalda), ani se smaženým kuřecím (jako u KFC), nýbrž s restovanými drůbežími játry. Chutnají mi stejně jako švestkové knedlíky. Co to povídám, ne stejně, ale stejně dobře. Třeba by z toho mohla vzejít globální franšíza.

    Pane Poláčku, mám začínat s tou partají, nebo s tím fast foodem? Asi mi dobrozdání nedáte, když jste kdysi neuspěl s tou levicovou akcí.

  18. Ještě mi nedá, abych něco nedodala o oněch odbornících“, kteří mají lidem vykládat texty.
    Ve zmíněném rozhlasovém pořadu byla řeč konkrétně o tomto textu:
    5I otevřel Ezdráš knihu před zraky všeho lidu, stál totiž výše než ostatní lid. Když ji otevřel, všechen lid povstal.
    6Ezdráš dobrořečil Hospodinu, Bohu velikému, a všechen lid odpověděl s pozdviženýma rukama: „Amen, amen.“ Padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi.
    7Nato Jéšua, Baní, Šerebjáš, Jamín, Akúb, Šabetaj, Hódijáš, Maasejáš, Kelíta, Azarjáš, Józabad, Chánan a Pelajáš, levité, vysvětlovali lidu Zákon, zatímco lid stál na svém místě.
    8Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli.
    9Nehemjáš, který byl místodržícím, a kněz Ezdráš, znalec Zákona, a levité, kteří vysvětlovali lidu Zákon , řekli všemu lidu: „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu. Netruchlete a neplačte.“ Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona.
    10Dále jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“
    11Také levité utěšovali všechen lid: „Utište se. Dnešní den je svatý, netrapte se!“
    12I rozešel se všechen lid, aby jedli a pili a posílali dárky; uspořádali velmi radostnou slavnost , protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována.

    Z toho je jasně patrno, že šlo o odborníky (kněze, proroky), kteří žili s lidem a komunikovali s ním. Nikoliv o jakési odborníky sedící ve věži ze slonové kosti a sesílající lidem dolů nějaké výklady, kterým oni tak jako tak nebudou rozumět.
    A samozřejmě, lid musel poznat, že se jedná o jeho vlastní odborníky (kněze, proroky). Nikoliv o nějaké cizí, kteří s ním nemají nic společného.
    Bez Ducha svatého se to tak jako tak nemohlo uskutečnit.

  19. „Pravda, humanita a láska“ – paní Zemanová, já jsem v dané souvislosti tvrdil jenom a pouze to, že tyto vize měly ve svém čase naprosto reálný dějinný účinek. Jestli se jejich realizace povedla či nepovedla, to už je zase zcela jiná záležitost.

    Například to že lidé v současnosti uvěřili tomu, že je možno všechny energetické problémy lidstva jednou provždy vyřešit prostřednictvím jaderné fúze, mělo ten naprosto reálný účinek, že celá řada vědců, techniků a stavebníků začala na těchto obrovských zařízeních – za vynaložení obrovských nákladů – pracovat. A přitom se v tuto chvíli vůbec neví, jestli tyto naděje byly oprávněné, anebo zda celý tento projekt ztroskotá.

    ———————————–

    Ale abyste mi nevytýkala, že se uhýbám před Vaší otázkou: i na tu odpovím. Ale musíte mít ještě trochu trpělivosti. Petr Kužvart (ten co napsal onen text o Máchovi) v současné době uveřejňuje na webu „e-republika“ seriál článků o reálném socialismu. Což je vlastně přesně o tom, proč ony ideály nedošly svého naplnění. Až bude s tímto seriálem hotov, napíšu na HD k tomu svůj vlastní komentář. Kde tedy podám své vlastní vysvětlení toho, proč tyto ideály v tomto „reálném socialismu“ ztroskotaly. Bude to ale ještě nějaký čas trvat, ta série článků má mít 13 dílů, a teď vyšel teprve osmý v pořadí. A vždy vyjde jeden tak za 1 – 2 týdny.

  20. EGOISMUS PŘEŽITÍ A POETICKÁ SYMBIÓZA

    Tady jste vyslovil něco vlastně kouzelně progresivního, pane Petrasku. A – nadějeplného. I když Vy sám to možná vidíte poněkud jinak.

    Zásadní otázkou tady je to, co je vlastně doopravdy onou „přirozeností živých organismů“.

    Bezprostředně vzato touto – evolučně podmíněnou a betonově zakódovanou – přirozeností je samozřejmě holý egoismus. JÁ musím přežít – bez ohledu na všechno ostatní. A na všechny ostatní. Ti jsou pro mě – pro mé přežití – pouze prostředkem.

    Jenže: jak jste sám uvedl, tento bezprostřední egoismus je jenom jednou z možných strategií přežití. Oproti tomu stojí strategie jiná, přesně opačná – totiž právě ona „symbióza“. To jest: já pochopím, že to mé vlastní, egoistické Já mohu nejlépe zabezpečit nikoli v nemilosrdné konkurenci, nýbrž naopak v symbióze s tím druhým.

    A co je tady naprosto rozhodující: nejen ta potřeba vlastního (egoistického) přežití je zakódována evolučně geneticky – nýbrž právě i tato výhoda symbiózy!

    Jinak řečeno: my jednáme symbioticky (tedy: vstřícně) ne z důvodu nějakého mravního altruismu, nýbrž z důvodu vlastního prospěchu!

    Jenže: jakmile už je v nás jednou toto vědomí výhodnosti symbiózy zakódováno geneticky – pak má tato symbióza vládu nad námi, a to dokonce (přinejmenším zčásti) i nad naším původním lineárním egoismem.

    Jednou větou řečeno: naše strategie skupinového přežití může přebít i náš individuální egoismus.

    A jak jste to sám tak krásně vyjádřil: ta symbiotická strategie přežití může nabýt i „poetických“ forem.

    A všechny ty zmíněné ideály o humanitě a vzájemné lásce – to není nakonec nic jiného, nežli poetizované formy oné prapůvodní strategie přežití.

    Abychom se tedy vrátili k položené otázce, co je vlastně „přirozeností“ živých organismů, zda egoismus nebo symbióza: odpověď zní, že obojí.

    Pro různé živočišné druhy se samozřejmě poměr obou těchto složek může velice zásadně lišit; ale pro živočišný druh homo sapiens se zdá, že tento poměr je v zásadě vyvážený. Že zde tedy – naprosto reálně – existuje jak moment individuálního egoismu, tak ale i moment pospolitosti, skupinové symbiózy, a dokonce i určité míry skupinového altruismu.

    Boj za humanismus a vzájemnou pospolitost je tedy bojem proti lidské přirozenosti – stejně tak jako je p r o j e v e m lidské přirozenosti.

    Problémem je ovšem to, že ta egoistická přirozenost je ještě o něco „přirozenější“, původnější, nežli ona přirozenost symbioticko-pospolitá. Proto nás to bezprostředně skutečně vždy táhne více k našemu egoismu, nežli k altruismu.

  21. Paní Hájková, opravdu si myslíte, že by zrovna Ježíš mohl někoho vybízet, aby „ztratil svou duši“?!… (Byť i pro Ježíše.) To přece nedává smysl.

    Smysl dává, když je někdo ochoten obětovat „pro Ježíše“ (tedy pro vyšší pravdu) svůj pozemský, fyzický život.

  22. No jo, ale „obětovat svůj život“ samo o sobě může znamenat různé věci. Může to znamenat NECHAT SE ZABÍT kvůli něčemu nebo to také může znamenat ŽÍT pro něco. A žít pro něco (někoho) můžu mnoho let či desítiletí. Navíc Ježíš netrvá na tom, že je nutné pro něho zemřít. Protože on už za všechny zemřel.
    Kdysi jsem ve svém článku Cesta křesťana popsala, jaká je to výhoda. Vždyť i když člověk v životě udělá vážnou chybu, vždycky toho může litovat a vrátit se. Srovnala jsem to se samurajskou cestou cti, kdy porušení nějakého řádu mohla napravit jenom rituální sebevražda. Přijde mi, že i v antice tomu bylo podobně. Křesťanství je jiné.

  23. A nejde tak úplně o „vynález“ křesťanství. Odpouštění existovalo už ve Staém zákoně. Viz třeba Ezechiel 18:
    27Když se však svévolník odvrátí od své zvůle, jíž se dopouštěl, a jedná podle práva a spravedlnosti, zachová svou duši při životě.
    28Prohlédl totiž a odvrátil se ode všech svých nevěrností, jichž se dopouštěl; jistě bude žít, nezemře.
    Odpuštění je zkrátka v moci Boží. Proto se nevyskytuje u těch samurajů ani v antice, čili tam, kde nebyl uznáván jediný všemohoucí Bůh.

  24. V té kapitole je ukázáno, že u Hospodina nic neznamenají minulé zásluhy, když člověk sejde z Jeho cesty. A nic neznamenají ani minulé viny, když člověk projeví lítost a vůli a rozhodnutí chodit po Jeho cestách.

  25. SOCIÁLNÍ POTENCIÁLY LEVICE

    Tak tohle je přece jenom trochu moc otázek najednou, pane Horáku. 😉 Ale budiž; pokusím se na ně odpovědět.

    Především je metodologicky trochu pochybené, když porovnáváte hlasy (jenom) komunistické strany z roku 1990 a z roku 1935. Já jsem hovořil o celkovém potenciálu levice; musel byste tedy napřed sečíst hlasy pro komunisty a pro sociální demokracii, abyste se dostal ke správnému výsledku. Ve třicátých letech byla sociální demokracie v ČSR velmi silná; zatímco těsně po pádu komunismu byla prakticky neexistentní. Velkou část hlasů levicového potenciálu tedy na sebe tehdy ještě dokázala upoutat komunistická strana.

    Opakuji znovu: podíl levice je ve společnosti za standardních okolností víceméně konstantní; ale tento levicový potenciál si samozřejmě může nacházet nové subjekty pro své uplatnění.

    Právě tohle je pak případ západoevropských Zelených, a českých Pirátů. V důsledku sociálních a ekonomických změn se vyčerpal ideový potenciál, a tedy i volební přitažlivost tradičních levicových stran, jmenovitě sociální demokracie. Nastal tedy čas pro nové levicové subjekty.

    Klasická klientela západoevropských Zelených je mladá, progresivní, liberální městská inteligence. A mladá progresivní inteligence, to znamená na Západě: převážně levicově orientovaná. A spolu s tím jak stoupá podíl vysokoškolsky vzdělaných osob, stoupá i síla Zelených.

    Vývoj v českých poměrech tu byl poněkud jiný: čeští Zelení sice měli svou dobu vzestupu, pak ale zase upadli do bezvýznamnosti. Netroufám si odhadnout do jaké míry to bylo zaviněno příčinami subjektivními (tedy stranických lídrů); ale objektivní příčina byla zřejmě v tom, že západní Zelení do značné míry čerpají z étosu antikonzumismu; zatímco tato přesycenost konzumem v postkomunistických státech není ještě zdaleka tak rozšířena.

    Proto na toto uvolněné místo nastoupili Piráti. Jak sám zmiňujete, jejich vývoj byl vlastně velmi překvapivý; napřed to byla jenom skupina počítačových nadšenců, fixovaných na svou nespoutanou autonomii (a na právo stahovat si z internetu bezplatně všechny obsahy). Proto jsem jim já sám nedával původně žádnou šanci -protože jsem je porovnával se stejně orientovanými Piráty západoevropskými, kteří neměli žádnou další nosnou ideu, a nakonec se navzájem pobili v interních sporech o vůdcovství.

    Jenže: tady se právě ukázalo, že i v českých poměrech tady ten levicový potenciál byl, a to naprosto objektivně. A když se mu ztratila z dohledu strana Zelených – tak si našel náhradu právě v Pirátech. Takže – ať už původní Piráti chtěli nebo ne – ve skutečnosti do sebe postupem času „nasáli“ ty obsahy, kterými žijí západní Zelení.

    A to je vlastně k dané věci všechno. Opakuji znovu: došlo k natolik zásadním sociálním a ekonomickým změnám, že to nemohlo zůstat bez vlivu na politickou krajinu. Pro staré levicové strany – fixované na třídu či vrstvu manuálně pracujících – se čím dál tím zmenšuje prostor jejich působnosti. Ona zmíněná mladá, progresivní, liberální, ponejvíc městská levicová inteligence si hledá novou politickou orientaci, a nové politické strany. Tato nová levice samozřejmě nevede už třídní boj; jejím cílem je „pouze“ obecná humanizace a demokratizace společenských poměrů.

  26. A co se té rady ohledně komerčního využití volných obchodních prostor týče, pane Horáku, tak tady v prvé řadě záleží na tom, kolik z dané záležitosti hodláte dobýt zisku. Či zda zde mají (smějí) hrát roli ještě i jiné faktory.

    Pokud by se jednalo jenom o zisk – pak by zřejmě ze všeho nejvýhodnějším ony prostory zřídit jako exkluzivní nevěstinec. (Ovšem v dobách koronavirových omezení by to nebyl zrovna nejslibnější investiční projekt.)

    Pokud by zisk neměl být jediným kritériem, pak by samozřejmě bylo možno hledět i na kritéria dejme tomu sociální nebo ekologická. Například nějaké družstvo produkující ekologicky nezávadné, zdravé produkty? Nebo nějaké malé, progresivní knihkupectví? Anebo ekologickou banku? Na Východě asi ještě sotva, ale na Západě existuje už celá řada – prosperujících! – bank, které se specializovaly na poskytování úvěrů výhradně pro ekologické, nebo přinejmenším ekologicky čisté projekty.

    Takže možností je tu – potenciálně – celá řada; ale každý se nakonec musí rozhodnout sám.

    ——————–

    Já bych tam nejspíš vyvěsil tu červenou lucernu. Ale ekologickou!

  27. Už jsem to místo opravil, paní Hájková.

    Ale jinak máte pravdu: moment „odpuštění“ skutečně přichází zřejmě až s tradicí židovsko-křesťanskou.

    Ale ono to má docela svou logiku: napřed se jedná – vývojově – především o to, prosadit zachovávání zákonů jako takové. A tedy prosadit toto zachovávání prostřednictvím trestu, odplaty. A až teprve tehdy když už je toto zachovávání zákonů respektive norem prosazeno, když už ho daná společnost přijala za své, ztotožnila se s ním – teprve potom je možno obohatit repertoár možností i na ten moment odpuštění.

    Pro staré Řeky bylo ze všeho největším hororem to, kdyby se rozpadl nový, zákonný řád – a kdyby se všechno vrátilo do stavu původního chaosu. Proto oni museli stále ještě jenom trestat, a nějaké „odpouštění“ si ještě nemohli dovolit.

    Ostatně Jahve byl napřed také jenom a pouze přísný a trestající; teprve později mohl ukázat i mírnější stránky.

  28. Já myslím, že Bůh odpouštěl a slitovával se už ve Starém zákoně. Dalo by se to doložit mnoha citacemi.
    Ale jistě celá biblická tradice je vlastně hodně o proměně vnějšího zákona v zákon vnitřní. Dobro, které je člověku původně vnucováno zvenčí, se má stát něčím, co je mu přirozené a vlastní.

    Ale vrátím se ještě k té knížce o duši od Anselm Grüna. On má takové trochu jiné pojetí duše. Duše podle něj asi není něco vrozeného, už předem daného. Viz například tento úryvek:
    „Člověk se nerodí s duší. Formuje ji takříkajíc během celého života, zatímco zažívá radost a utrpení a z obojího se rodí soucit. To je ta nejbohatší mystická tradice Východu a Západu, totiž ta, která říká, že duše je soucit, dílo soucitu.“
    (Z knížky Co je duše? Moje tajemství – moje síla)

  29. Ale kdyby skutečně platilo, že duše se v průběhu života teprve vytváří, co by potom vlastně bylo raněno, například při onom nedávno zmiňovaném „boření chrámů“?

  30. Starý zákon: ale vždyť i já jsem napsal, že tím přísně trestajícím byl „raný“ Jahve; zatímco později – když už základní mravní normy se v izraelském lidu prosadily a upevnily“ si mohl dovolit více mírnosti a shovívavosti.

    ——————————

    Co se ale té duše (a jejího vývoje) týče, mám pocit že tady to ze všeho nejlépe (zase jednou) vystihl Platón. Respektive Platónův Sokrates.

    Tento Platónův Sokrates tedy tvrdí, že duše jako taková je nesmrtelná. A že jenom vždy znovu reinkarnuje. A toto své přesvědčení odůvodňuje tím, že člověk na svět přichází už s určitými základními vědomostmi, které si nemohl získat během svého současného života.

    Sokrates udělal ten experiment, že si zavolal jednoho otroka, a položil mu nějaké otázky matematického charakteru. Ten otrok byl samozřejmě bez jakéhokoliv vzdělání; a přesto tyto otázky zodpověděl správně. Z toho tedy Sokrates odvodil, že i duše tohoto otroka přišla na tento svět (tedy do jejího aktuálně přítomného života) už s nějakým základním věděním, které si přinesla ze svých životů dřívějších. (Proto také Sokrates tvrdil, že proces učení se je ve skutečnosti jenom „rozpomínáním se“ duše na to, co věděla v dřívějším životě, ale v procesu reinkarnace to zapomněla.)

    Pro nás to znamená toto: ano, na jedné straně přichází lidská duše na svět už s nějakým určitým pevným základem. Ale – na straně druhé je to opravdu jenom základ; ale tento základ je nutno rozvíjet, po celou délku života.

    Takže Anselm Grün má zčásti pravdu (duše se formuje během celého života) – ale zároveň má nepravdu, pokud naprosto apodikticky prohlásí, že „člověk se nerodí s duší“. To je naprosto chybné tvrzení.

  31. Naopak. Bůh odpouštěl PRÁVĚ PROTO, že lidé NEBYLI SCHOPNI něco dodržovat
    Je to patrné z žalmu 78: „klamali ho svými ústy, jazykem mu lhali,
    v svém srdci nestáli při něm, nezůstali věrni jeho smlouvě. Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení…“
    „…pamatoval, že jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací.“

  32. Pane Poláčku, obsahy pojmů nejsou pevné a stabilní. Vzpomeňme jenom pojmu komunismus. Co všechno si pod ním představují různí lidé!
    Jak by potom mohlo platit, že mají stejné představy o duši? A jak můžeme vědět, která z těch různých interpretací platí? Jedině tak, že některé uvěříme a přijmeme ji za svou. Nebo si utvoříme svou vlastní představu.

  33. Ale když si utvoříme vlastní představu, stejně se pak s nikým nedomluvíme. Jazyk přece musí být společný.

  34. Anebo naopak: ty naše představy, pokud jsou tvořeny upřímně a s pokorou připraveny k aktualizacím vůči pravdivosti, se přeci jen nějak „domluví“ – kdesi ve Skutečnosti, „za jazykem“.

  35. Myslím, že jsem to tu jednou už naznačovala, tedy že se většinou domluví ti, kdo se chtějí domluvit.
    Skutečnost „za jazykem“… To je asi nějaká oblast tušení. Nebo snad přímo zjevování?(Napadá mě hned citát z evangelia – „nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj Otec v nebesích…“) Ale to už je asi trochu něco jiného, že? To už spadá do oblasti našeho vnitřního hodnocení mluvčího. Intuitivní zařazení si ho někam. Nikoliv jen do samotné výpovědi.

  36. Nemyslel jsem ani nutně tušení. Myslel jsem ten pokus o povzbudivý komentář asi tak, že naše představy, i pokud aktuálně nenajdou společný jazyk, přesto nějak vstupují do společné skutečnosti. Je ovšem otázka pouhé víry, zda tomu tak opravdu je:-)

    A je jen hypotéza, že ty účelově lživé se nedomluví ani „tam“ – působí asi jako viry vnášející vlastní program.

  37. Já jsem včera večer přemýšlela o té duši. Řekla jsem si: Duše, pokud existuješ, zkus se nějak projevit navenek. Já ti do toho nebudu mluvit. Jenom to napíšu. A napsala jsem tuto báseň:
    Říjnový večer
    Sirotci teplých slunných dní se chvějí v podzimním chladu
    Odvěká tma už vchází otevřenou bránou noci
    A vzpomínky se noří z tůně zapomnění
    Když jsem byla malá, čas plynul velmi pomalu
    Spousta ho zbývala k lelkování
    Slunce si hrálo s duhou, podle jejíchž odstínů jsem si v krabičce rovnala pastelky
    Na motýlích křídlech se třpytil hvězdný prach
    Vlaštovky před odletem smutnily z dálav
    Po skleněných okenních tabulích stékaly provázky deště
    Jantarové listí se kladlo na chodníky
    A když je svým ledovým dechem odvál vítr
    Sněhové vločky tiše mrzly na bruslích
    V temnotě za zavřenými víčky se odehrávaly barevné příběhy
    Děd Vševěd tam svítil svými svými zlatými vlasy
    Kvetla tam jabloň s mladicími jablky
    Žába seděla na prameni živé vody
    A černý převozník převážel přes černé moře
    Bylo to všechno tak živé
    Že se to nemohlo nikam ztratit
    Jednou to přece musíme prožít znovu
    Jednou snad budeme pozváni na královskou svatbu
    Tou vždycky končívají dobré pohádky

    Takže vlastně, taky je tam o tom, že ani naše představy se nikam neztrácejí 🙂

  38. Žalmy: no právě, paní Hájková, většina žalmů pochází až z poexilové doby, čili 6. stol. př.n.l. a méně. Čili se jedná už o mladší dobu vývoje judaismu, kdy už základní náboženské a mravní normy byly v lidu upevněny, a bylo tedy možno si tu a tam dovolit i trochu shovívavosti.

  39. Báseň: paní Hájková, tady musím reagovat jednou čínskou básní, odněkud z časů staré Číny. Bohužel jsem si nezapamatoval (ani nezapsal) originální text, a mé vlastní básnické schopnosti jsou (na rozdíl od Vašich) naprosto mizivé, proto se mohu jenom pokusit o určitou reprodukci obsahu oné básně:

    Byli jsme tenkrát mladí
    Cítili jsme kolem sebe jasný, vzrušivý svět
    Psali jsme básně o jeho kráse, o jeho pestrosti
    Pěli jsme ódy na krásné květiny a na zpěvné ptáky
    Opájeli jsme se až k závrati těmito krásami světa

    Dnes jsme ve věku dospělých
    Můžeme stále hledět na svět kolem nás
    Můžeme stále psát básně o jeho kráse a jeho pestrosti
    Můžeme stále opěvovat krásu květin a zpěv ptáků
    Jenom to co jsme cítili tehdy dnes už cítit nemůžeme

    Zkrátka, paní Hájková, čínský básník na rozdíl od Vás rezignovaně konstatuje, že krásný svět mládí, a mladické nadšení ze světa není možno zachovat si ve věku dospělém. Co bylo, už se nikdy nevrátí.

    Ano, vyznění těchto veršů čínského básníka je velice melancholické, až bolestné. Ale nedá se nic dělat; sotva je mu možno upřít velkou životní pravdu.

  40. Co se pak definice pojmu „duše“ týče, tak významy mohou být sice samozřejmě různé; ale to nijak neznamená že by bylo možno tímto pojmem pohazovat libovolně. Naprosto stejně jako s pojmem komunismu. Vždycky se jedná o to dát si práci s tím, přesně určit a vymezit co mám právě na mysli.

    Ale když je řeč o duši, musím si vždycky vzpomenout na jednu dřívější diskusi na toto téma, kdy pan Kubička konstatoval, že současná psychologie s tímto termínem už prakticky vůbec nepracuje.

    Což pak ovšem nutně staví otázku, co to vlastně znamená. Podle mého názoru je to především dokladem deficitárního charakteru současné psychologie – které se původní jednota duše fakticky rozpadla jenom na určité kvantum psychických procesů, a především psychických poruch. Jinak řečeno: současná psychologie je striktně „vědecká“; to je na straně jedné samozřejmě její velká přednost, ale na straně druhé stejně tak její nedostatek, limit jejích možností. Ztrácí se tu to všechno, co překračuje víceméně kauzální linearitu psychických procesů.

    Když se řekne „duše“, pak je tím myšleno (respektive evokováno) fakticky právě všechno to, co přesahuje objekt zkoumání současné psychologie.

  41. Psychologie je věda, tudíž zkoumá to, co zkoumatelné je. To je naprosto pochopitelné. Hledisko spirituální žádný přínos pro vědu neslibuje, pro vědce je to ztráta času.
    Přenechávají tuto oblast jiným, aniž by s nimi polemizovali.

  42. Každá věda, která nedokáže předmět svého zkoumání uchopit v jeho celistvosti, tím deklaruje své selhání, paní Zemanová. Jestliže současná psychologie dokáže z celého komplexu lidské niterné existence uchopit konec konců jenom jednotlivé psychické procesy, pak je to zoufale málo. Je to asi něco takového, jako kdyby někdo z automobilu dokázal popisovat (a třeba i opravovat) jeho jednotlivé součásti, ale vůbec by nevěděl, k čemu vlastně slouží automobil jako takový.

    Anebo ještě lepší příklad: je to jako by někdo znal noty, znal funkci jednotlivých hudebních nástrojů, dokázal třeba popsat i harmonii (a disharmonii) jednotlivých skupin tónů – ale přitom mu naprosto unikal vlastní smysl hudebního díla jako takového, jeho celkové kompozice, jeho vlastního uměleckého sdělení.

  43. Třeba věda jednou nějak prokáže, že my lidé jsme spolu všichni spojeni na hluboké úrovni. A ani smrt nemůže naše propojení zrušit.
    Třeba nakonec máme tu duši společnou.
    Když se naše představy spolu nějak „domlouvají“ ve Skutečnosti za jazykem…

  44. Každá věda si stanovuje předmět svého zkoumání a není možné jí cokoli v tomto smyslu nařizovat.
    To platí i pro psychologii, pane Poláčku. Nemůžete psychologům vnucovat jako předmět jejich zájmu duši, když během trvání jejich oboru přišli na to, že existenci duše nelze nikterak uchopit prostředky vědy. Je to věc víry.

  45. Pan Nushart psal o obratu k léčivému zdroji, který lze nalézt v našem nitru. To je věc, která je zcela skutečná.
    Zrovna před chvílí jsem narazila na internetu na báseň Hildegardy z Bingen, která se tím léčivým zdrojem také zabývala:

    „Duch svatý, oživující život,
    hýbe vším a je kořenem v každém stvoření,
    omývá všechno od poskvrny,
    smazává viny a maže rány,
    a tak je blýskající a chvályhodný život,
    všechno vzbuzující a křísící.“

  46. Možná ten melancholický čínský básník Ducha svatého neznal, pane Poláčku. Proto nevěřil, že je možné vracet se k uzdravujícím a omlazujícím pramenům. Mysleli si, že je to jen pohádka. Jako ta o Plaváčkovi: „V jednom městě měli pramen živé vody: když někdo stonal a napil se jí, ozdravěl; a když umřel a tou vodou ho pokropili, zas ožil.“

  47. Paní Zemanová, kdyby psychologie jasně prohlásila: zabývám se pouze čirou mechanikou duševních procesů a o ničem jiném nemám ani páru, pak by to svým způsobem bylo v pořádku.

    Jenže psychologie stále předstírá, že ona a jedině ona je kompetentní pro c e l o u oblast lidského vnitřního prožívání. A že kromě psychologie neexistuje nic, jenom jakési nereálné chiméry.

  48. Vážená paní Hájková, děkuji za Vaši odvahu: dovolit duši, aby podala tak jasný důkaz o své existenci:-)

  49. „… že my lidé jsme spolu propojeni na hluboké úrovni..“ Jungiánská psychologie to myslím předpokládala a zkoušela dokazovat. Nevím ale, jestli si takovým předpokladem nezpůsobila exkomunikaci z oboru věd.

  50. No jo. Asi ten citát pochází skutečně od Junga. Anselm Grün ho hodně využívá. Grün asi z vědecké exkomunikace strach mít nemusí. On nikoho neléčí, nanejvýš ve svých knížkách naznačuje cesty k uzdravení. Ale těmi už se pak musí ubírat ten, koho to osloví.

    A pokud jde o psychologii, jak si ta věda vůbec může ponechat svůj název (odvozený od psyché) a přitom tvrdit, že s duší nemá nic společného?

  51. Pohádky končívají královskou svatbou – a pokud se nemýlím, ten motiv pohádky o Plaváčkovi je v Bibli.

  52. Ano, paní Hájková, s tou psychologií dochází – zase jednou – k zmatení pojmů. I když psyché původně znamená duši, současná psychologie právě s touto duší nemá víceméně nic společného.

    Ovšem – na vině je tady dost možná druhá část onoho slova, totiž ta „-logie“, čili logos. Pokud se nemýlím, byl to Heidegger jako první, kdo Sokratovi vyčetl, že – na rozdíl od předsokratovských řeckých myslitelů – začal o sobě kompaktní, všesouvislé (tedy jaksi „jungovské“) bytí rozparcelovávat do přesně konturovaných pojmů. Právě tím, co je tedy doménou precizního, vědeckého myšlení, právě tím se tedy ztrácí ta prapůvodní souvislost, souvztažnost všech jevů ze kterých sestává bytí. A především – spolu s tím se ztrácí prapůvodní smysl bytí.

    A to je právě ten základní rozdíl. Když hovoříme o „duši“ – pak je zde okamžitě přítomen i moment smyslu. Smyslu života, smyslu vlastního bytí který prociťuje – a při pohledu na který případně trpí – právě tato duše.

    Zatímco když se tato původní duše uchopí psychologicky, tedy do exaktních vědeckých pojmů – pak jako první zde mizí, umírá právě tento prapůvodní existenciální smysl. Samozřejmě, psychologie – respektive psychoterapie – se také zabývá otázkou, jaký smysl dotyčný pacient vidí (či nevidí) ve svém životě. Jenže: takto pojímaný „smysl“ tu už není sám sebou, není tedy primární určeností, nýbrž je jenom o b j e k t e m psychologického zkoumání. Tento smysl už tedy není hlubokým existenciálním prožitkem, nýbrž jenom psychickým, či spíše psychopatologickým faktorem.

    V tomto psychologickém smyslu tedy hovořit o „smyslu“ je prakticky vivisekce – pitvání živého těla, které přitom nevyhnutelně zemře.

    Nechci tu nijak snižovat výdobytky a úspěchy této vědecky fundované psychologie, ta má bezpochyby svou potřebnost a užitek; ale nelze přehlížet, co všechno se na druhé straně ztrácí, když se na nekonečně hluboké a mnohotvárné lidské nitro hledí jenom perspektivou její „vědeckosti“.

  53. A další rozdíl: když je řeč o „duši“, pak se tím nevyhnutelně staví otázka její kvality. Tedy to, zda je tato duše „dobrá“ či „špatná“, tedy na pozadí rozdílu dobra a zla.

    Zatímco pro psychologii se otázka mravní kvality nestaví vůbec; nebo jedině na okraji. Pro psychologii platí něco zcela jiného: fakticky se jí jedná jenom to, zda daná duše (to jest: psychika) f u n g u j e bez znatelných vnitřních kolizí, anebo ne. A jestliže daný psychický aparát funguje bezporuchově, pak je tato vědecká psychologie spokojena – bez ohledu na to zda se jedná o duši svatého Martina anebo o duši padoucha.

  54. Pohádkový Plaváček vložený do košíku a puštěný po vodě skutečně v něčem připomíná Mojžíše. Přitom o lidových pohádkách se většinou předpokládá, že jsou ještě z doby předkřesťanské.

  55. V případě některých pohádek (např. astrálních) se má za to, že jsou už pravěkého původu. Určité archetypální prvky, jež obsahují velmi rozmanité mýty a zkazky, jsou společným dědictvím minimálně indoevropským. V případě „našeho“ Plaváčka lze ovšem uvažovat také vliv pověsti o založení Říma. Mnohé pohádky jsou ovšem zlidovělými exemply.

  56. Léčbu charakterů

    bych, pane Poláčku, přenechal progresivní levici, nebo popřípadě doktorce Maddaleně Marini z neurovědeckého pracovistě Italského státního institutu technologií. Léčit cizí charaktery je totiž vždy poněkud problematické. Ale abych jen planě nemluvil a přidal taky trochu vlastních zkušeností se zdokonalováním charakteru: Pokud jde třeba o charakter můj vlastní, v mládí jsem – pravda – trpěl určitou neskromností a nedostatkem pokory, ale to už je chválabohu všechno za mnou…

  57. K tomu článku na webu forum24 bych dodal asi toto, pane Poláčku:

    Povídá pan Müller panu Kohnovi: „Vždyť on ten nacismus nebyl nijak strašnej, jak se nám to tady furt lživě tvrdí. My jsme se měli docela dobře…“

    Kohn na to: „Vy byste, pane Müller, moh z fleku dělat děkana filozofický fakulty.“

  58. Potkají se Putin s Berijou na onom světě a Putin se ptá: „Tak co si, Berijo, myslíš o té demokracii v naší zemi?“

    Berija na to: „No, za Stalina tam ještě byl ten demokratický prvek, ale v padesátým třetím to s tou demokracií šlo do háje.“

  59. Mimochodem, docentka moderních dějin na universitě ve Warwicku a členka výboru české Společnosti pro queer dějiny Anna Hájková čelí nyní žalobě Australanky, jejíž matka přežila holokaust. Podle historičky Hájkové měla totiž tato žena v koncentračním táboře lesbický vztah s dozorkyní. Její dcera to ovšem odmítá.

    Pokud historička soud prohraje, mohla by se podle mě docela dobře uplatnit v časopise Rytmus života nebo Blesk pro ženy.

  60. Historik Michal Stehlík v onom rozhovoru pronesl především jednu klíčovou větu: že totiž objektivní historie je něčím principiálně jiným, nežli historie vyprávěná.

    Objektivní historie sestává vždy z mnoha navzájem protikladných momentů; ale ve společenském diskurzu (tedy v oněch „vyprávěných dějinách“) prakticky nikdo není schopen tuto celou složitost a komplexnost vnímat a respektovat. A ty objektivní reálné dějiny se tu proto rozpadnou na dva ideologicky zjednodušující tábory, z nichž jeden neustále dokola vykřikuje jenom o „nesvobodě“, zatímco ten druhý zase vidí jenom „výdobytky socialismu“.

  61. Občas si vzpomenu na zesnulého pana Kubičku, který si kladl otázku, proč se levice nevrátí někam o sto let zpátky, k „básníkům srdce“, jako byl třeba Jiří Wolker.
    Jestliže nemůže vyhrát dějiny, proč aspoň nestojí na straně milosrdenství?

  62. O dvojím „já“
    Je rozdíl mezi Já a Selbst. Naše Selbst není v prostoru a čase, zažíváme ho v Nyní, které je povznesené nad prostor a čas. Naše Já je oproti tomu v prostoru a čase. Lidská velikost a zároveň lidský úkol je žít v této dvojaké oblasti. Já a Selbst přitom, i když jsou spojená, procházejí dvěma různými procesy. Pro moje Já představuje můj život od početí do do smrti proces, ve kterém jde o vývoj – podobně jako od semene přes květ až k plodu, který se sám stává novým semenem. U Selbst nejde o vývoj, ale o jiný proces, který bychom snad mohli nazvat obohacení. V tomto smyslu chápu, co básník Rilke říká o nás lidech: „Jsme včely Neviditelného a sbíráme nektar z viditelného, abychom jej shromažďovali v Jeho velké zlaté plástvi.“ Smysl vší radosti a utrpení, které zažíváme v čase, vidím v obohacování, ve snášení do oné „zlaté plástve“ Nadčasového. Mimo čas je Selbst obohacováno vším utrpením a radostmi, které prožíváme během své pozemské existence. V té dvojaké oblasti stojíme takříkajíc oběma nohama, jednou s naším Já v prostoru a čase, druhou s naším Selbst v Nyní, v nadčasově trvajícím. Svůj úkol ve svém vysokém stáří vidím v tom, přenášet váhu stále více na Selbst, až to bude moje stojná noha, až se moje Já stane jen volnou nohou. Když moje Já zemře a už tu nebude, tak jako tu nebylo předtím, potom přece zůstane ještě Selbst – a v něm ve vší plnosti uložený každý okamžik mého času. Samozřejmě si to neumím názorně představit. Ani embryo si přece nedovede představit, jak by mohlo žít mimo matčino lůno. Stejně tak si housenka neumí představit, jaké by to bylo létat jako motýl.
    /David Steindl-Rast, z knihy „Tak věříme“/

  63. Albert Einstein kdysi řekl, že „každý z nás je zde na kratičké návštěvě“. Liší se nějak výrazně od výše uvedeného?
    Nebo od toho, co napsal Jan Ámos Komenský?
    „Dnešní den nedávníčko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej a hle – již zmizel. Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul a navěky nevrátí se víc? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě a moudře sobě počínáme, vidouce an tu místa k přebývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají…“
    Proč tedy lidé vedli náboženské války? Proč vůbec vedli nějaké války, když jsme zde na kratičké návštěvě?

  64. Paní Hájková, Franz Kafka napsal tuto minibajku. „Ach“, řekla myš, „svět je den ode dne těsnější. Nejdříve byl tak široký, až jsem měla strach, utíkala jsem dál a byla jsem šťastná, že konečně vidím vpravo i vlevo v dálce zdi, jenže tyto zdi se tak rychle sbíhají, že jsem už v posledním pokoji, a tamhle v koutě stojí past, do níž běžím.“ – „Stačí jen, když změníš směr,“ řekla kočka a sežrala ji.

    Berme to tak, že je vlastně s podivem, že evoluce přirozeným výběrem, která našich pocitů z ubíhajícího času v ranějším věku využívá (aby i nám mohly pomoci), se nestará, zda nás později to samé bude už jen trápit, či děsit. Berme to tak, že je vlastně s podivem, jak jsme si, my lidé (a zvláště ženy), svým altruismem (v rodinném rámci) pomohli k podivně dlouhým životům. A pak, že není na světě vděk!

    Přesto říkám, že věda by neměla pro všelijaké velké cíle opomíjet takové úkoly jako je snížení potřeby spánku. (S ovlivňováním podoby prožívání našeho času by ale měla být opatrná.)

  65. Především, paní Hájková, německý pojem „Selbst“ je velice neurčitý a značně neuchopitelný ve svém významu; o tom svědčí už ta skutečnost, že prakticky vůbec nemá český ekvivalent. (Například Jan Patočka ho tuším překládal jako „to moje“.) Bezprostřední překlad z němčiny by byl něco jako „samo“ – což celkem dost dobře odráží přinejmenším tu funkci tohoto „Selbst“, že označuje stav „já sám“. (Ve smyslu: jsem to já sám, a nikdo jiný.)

    Především bych řekl, že se jedná o stav absolutní identity se sebou samým. Naše „já“ – jak celkem správně konstatuje ten Váš Steindl-Rast – se může během života měnit, vyvíjet. Zatímco to „Selbst“, to je čirá identita se sebou samým, která jako taková zůstává po celou délku našeho života neměnná. (S výjimkou těžkých psychických poruch, kdy se rozpadá i tento pocit vlastní identity. Pak je ovšem narušené i toto „Selbst“.)

    Z toho ovšem vyplývá, že Steindl-Rast ten pojem „Selbst“ vykládá ve vlastním, specifickém významu, který značně překračuje tuto ryzí identitu se sebou samým. Vzhledem k tomu že jak řečeno tento pojem nemá žádný pevně ustálený význam není možno jednoznačně prohlásit že jeho výklad by byl zásadně nelegitimní; ale v každém případě je to jeho výklad vlastní, uvádí ho do jeho vlastních souvislostí.

    Především se jedná o ten moment, kdy on toto „Selbst“ uvádí do souvztažností nadčasových. Kdy tedy toto „Samo“ má překračovat i fyzickou existenci člověka. To už je pak čirá spekulace. Nechci apodikticky tvrdit že by to musela být spekulace neoprávněná; ale je nutno si být vědom toho, že je to spekulace. Tedy nikoli konstatování reálného stavu věcí, nýbrž vlastní interpretace a extrapolace autora.

    Ale to snad ani není tak krajně důležité. Jde o to, že Steindl-Rast tuto myšlenkovou figuru používá jako odrazový můstek pro to, aby znázornil své přesvědčení, že člověk se pohybuje nikoli pouze v jedné, nýbrž paralelně ve dvou různých rovinách své existence. Což ovšem není nijak příliš neobvyklý názor; fakticky už staří Řekové rozdělili svět na tyto dvě různé sféry, sféru materiálního světa na straně jedné, a sféru metafyzických určení na straně druhé. A i Augustin rozdělil celkovou skutečnost na dva světy, z nichž jeden je „založen na lásce k sobě“, zatímco ten druhý „na lásce k Bohu“.

    Tato paralelní existence člověka ve dvou rozdílných sférách tedy není ničím zásadně novým; Steindl-Rast pro znázornění tohoto podvojného stavu používá vztah mezi „Já“ a „Selbst“.

    Ovšem: například buddhismus existenci takového nadčasového, věčného, neměnného „Selbst“ zásadně popírá; protože podle buddhismu všechno jsoucí podléhá zákonu změny. Představa či předpoklad takovéhoto nadčasového, neměnného Selbst je podle buddhismu tedy zase jenom jednou z iluzí lidské mysli.

    Je to všechno tedy značně nepřehledné a propletené; ale v každém případě, i kdyby zde existovalo nějaké nadčasové „Selbst“ – tak pro nás to nikdy nebude přítomné jinak, nežli pohledem našeho vlastního Já. Tedy toho proměnného, časově a prostorově přítomného. A až toto naše Já vyhasne, pak už pro nás i jakékoli „Selbst“ ztratí svou existenci. Prostě v nás nebude už nic, co by ho ještě mohlo vnímat.

  66. Panu Horákovi
    Věda podle mého názoru nemůže ovlivnit podobu prožívání našeho času. Leda snad pomocí nějakých chemických preparátů, což by vůbec nebylo dobré.
    Ale ovlivňováním prožívání času se po tisíciletí zabývaly různé duchovní nauky. Staří jogíni se snažili dýchat pomalu (pokud možno vůbec), aby plynutí zastavili. Věřili, že náš život je odměřen počtem nádechů a výdechů. V době, kdy člověk nedýchá, čas tedy neplyne.
    Jiné kultury to viděly podobně. Například mnou zde už zmiňovaný J. A. Heschl napsal: „Modlitba je čarovný tyglík, v němž čas vplývá do věčnosti.“
    Čili my tu věčnost jsme schopni prožívat právě teď.

  67. Panu Poláčkovi
    To byste zrovna mohl tvrdit, že nebudete pracovat na ničem, co vás přežije. Nač by člověk sázel stromy, které dorostou, až on tu nebude? Nač by budoval nějaké stavby, které ho přežijí?
    Nač by něco „snášel“ do nějaké „plástve“?

  68. Já jsem ale nenapsal, paní Hájková, že nemůžeme mít účast na ničem co nás přetrvá. Já jsem jenom napsal, že tu dimenzi „věčnosti“ nemůžeme tak jako tak vnímat jinak, nežli prostřednictvím naší časovosti. Tedy naší vlastní, individuální přítomnosti v tomto čase a v tomto prostoru. Ještě jednou: to „Selbst“ nemůžeme vnímat jinak nežli prostřednictvím našeho Já.

    Stejně tak jako dejme tomu „nekonečno“ si fakticky nedokážeme představit jinak, nežli prostřednictvím naší zkušenosti s tím, co je konečné, ohraničené.

  69. Pane Poláčku, já jsem Vám onehdy psal, jak je to podle mě s tou produktivitou, ale Vy jste to zřejmě v rámci chrlení dalších svých filozoficko-religiózních monologů ani nezaregistroval 🙂

    Co naplat, hlavně bych chtěl ale říci, že jsem nejnovější knihu od historika Rychlíka „Československo v období socialismu 1945-1989“ (zatím velice letmo) přečetl a líbila se mi. Jan Rychlík je tam myslím k našim předlistopadovým komunistům celkově kritický a já jeho pohled většinou sdílím.

    Třeba k tomu ještě něco napíšu, pro mě sdělování vlastních myšlenek (nebo v tomto případě spíše myšlenek pana Rychlíka) není často až tak důležité. Snad kdybych věděl, že těmi myšlenkami někomu alespoň trochu pomůžu, ale to se asi nestane.

  70. Pane Krupičko, musím přiznat že si na to, že byste předestřel nějaký ucelený koncept produktivity (který by se nějak progresivně odlišoval od modelů standardních) nemohu vzpomenout.

    Co se Rychlíkovy knihy týče, mně to bude trvat nějaký čas než se k ní dostanu, ale jak už z mého úvodního textu vyplývá, celkem vzato ho považuji za velmi solidního a nezaujatě pracujícího historika. A nejen historika; ale i k obecným politickým či společenským tématům se vyjadřuje velmi odpovědně a vyváženě.

  71. Já se ještě jednou vrátím k těm různým Já. David Steindl-Rast se v knize Tak věříme vyjadřuje na téma Ego, strach a nicota (mohlo by se to týkat i kapitalismu, protože jde i o rivalitu)
    „Myslím, že tady potřebujeme tři pojmy: bytostné Jáství, já a ego. V současné době pracujeme pouze se dvěma pojmy: S Jástvím a s egem. Považuji za užitečnější říkat, že Jáství se vyjadřuje prostřednictvím já. Někdy říkáme „já“ a někdy, chceme-li to zdůraznit, „já sám“. To je něco naprosto pozitivního – já sám. Já ale může na Jáství zapomenout. V tu chvíli já dostane strach, protože je to jen malé izolované já mezi tolika dalšími. Z toho strachu pak pramení ego. Ve chvíli, kdy já zapomene na Jáství, zmenší se, a tomu říkám ego. To, co ego charakterizuje, je strach. Ze strachu vychází agrese, konkurenční boj a lakota. Strach, že tady něčeho není dost, že by mi někdo mohl něco vzít, vyvolává lakotu. Konkurenční boj začíná strachem, že by mě někdo mohl předehnat. Agrese, konkurenční boj a lakota, jsou typické pro ego, protože zapomnělo na bytostné Já. V okamžiku, kdy si já znovu vzpomene na Jáství, nemusí se už bát, protože jsme přeci všichni Já, různé projevy toho jediného Jáství. Když se nebojím, odpadá násilí, rivalita. Nyní respektuji druhé a jsem ochotný spolupracovat. Mohu sdílet, protože přece všichni patříme k sobě. Vědomí našeho spojení v Jáství všechno radikálně mění.
    Tak se tedy snad můžeme shodnout na diskursu, který hovoří o Jáství, jež se vyjadřuje v já, v mnoha různých, zcela jedinečných já, a ego můžeme vidět pouze jako zkreslené formy já – zapomínání na Jáství, zapomínání, kdo doopravdy jsem.“

  72. Vypíchl bych, co píše Jan Rychlík ve své poslední knize o komunismu na závěr. Že prý (cituji volně) nemůžeme vyloučit, že se někdy socialismus v jiné podobě vrátí. Je asi třeba zmínit, že před tím předlistopadový komunismus, který se snažil fungovat jako celospolečenský model, popíše jako utopický a nerealizovatelný, s čímž se dá souhlasit.

    Dá se snad říci, že „náš“ komunismus se zmítal po prvních budovatelských letech v jedné velké ideologicko-ekonomické krizi. Na tuto krizi stranické vedení ale, i když se zpožděním, reagovalo (Pražské jaro, přestavba v druhé polovině 80. let). S největší pravděpodobností by komunistické reformy vždy vedly dříve či později ke kapitalismu, co přesně by se ale v rámci komunistického reformního snažení stalo, s jistotou nemůžeme vědět. Zahraniční dějinné okolnosti byly vždy silnější.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *