Lidé dneška

120 komentářů u „Lidé dneška“

1. Ta básnička „Lidé dneška“ mi připomněla disidenta Milana Šimečku, který svého času napsal fejeton, který posléze v disidentských kruzích nabyl dost velké známosti, ve kterém použil slovní obrat o „velkých a malých dějinách“. (Myslím že i celý fejeton se tak jmenoval.)

   Jednalo se o to, že jmenovitě disidenti svým bojem proti režimu jsou účastni na „velkých dějinách“, že tak zasahují do běhu velkých dějinných událostí. A mnoho z nich bylo tímto svým bojem víceméně zcela pohlceno, celá jejich životní aktivita splývala prakticky právě s ním.

   Ovšem byl to právě disident Šimečka který upozornil na to, že vedle těchto „velkých dějin“ existují i „malé dějiny“, tedy naprosto přirozené životy jednotlivých lidí. A to i za podmínek totality. Jeho intencí bylo zabránit jakési exkluzivní sebevztažnosti či izolovanosti disentu, který měl mnohdy tendenci uzavírat se jenom do toho svého boje, a vše ostatní pojímat jako méně podstatné. Ale v každém případě toto jeho slovní spojení „velké a malé dějiny“ se tehdy stalo pojmem, staví nám před oči neustálé prolínání velkých světových událostí s našimi vlastními „malými“ životy.

   Na tento Šimečkův fejeton jsem si tedy vzpomněl při básničce „Lidé dneška“.

2. U básničky „Konvalinka“ mi zase najednou hlavou projela vzpomínka na jednu písničku Zdeny Lorencové ze sedmdeátých let: https://www.youtube.com/watch?v=U41jiLkl8OQ I když konvalinky jsou tam vlastně zmíněny jenom jednou.

   Zdenka Lorencová: její písničky jsem měl rád, ona nebyla jenom zpěvačka které někdo napíše text a někdo napíše hudbu a ona to pak odzpívá, ona byla svébytná písničkářka, své texty si většinou psala sama, a je znát že její písničky jsou její, že vycházejí z jejího nitra, že ona s nimi duševně souzní. Mně vždy přitahoval její naprosto přirozený, nestrojený projev. A přitom měla ještě krásný, znělý hlas.

   Já jsem tu už několikrát vynášel muzikální prostředí Semaforu šedesátých a sedmdesátých let, i Zdenka Lorencová nějaký čas v Semaforu v té době působila, ale bylo to trochu později než ono „klasické období“, bylo to myslím už po smrti Jiřího Grossmanna, anebo nedlouho před ní.

3. Já jsem původně chtěla místo „velký svět“ napsat „dějiny“, ale potom se mi zdálo lepší napsat to takhle, snad aby tam byl ten kontrast malý -velký.
   Zároveň jsem si vzpomněla, jak v nějaké přednášce o historii kdosi vyslovili takovou myšlenku: Lidé si něco budovali (například něco pěstovali nebo stavěli), vkládali do toho zápal i námahu, a těšili se, jak si výsledků své práce budou užívat. A najednou se odněkud vynořil nájezdník, například Hun nebo někdo podobný, a ty jejich plány jim „převálcoval“. Zkrátka svět takhle „fungoval“, nikdy nikdo neměl nic jisté. Člověk eliminuje jednu hrozbu a přijde jiná.
   Ježíš vypráví podobenství o boháči, který si naplnil své sýpky a řekl si: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“

4. No ano, člověk se vždy pohybuje na jakémsi rozhraní mezi svými plány pro svůj vlastní život a mezi tou skutečností, že tyto jeho plány a touhy mu v kterémkoli okamžiku mohou být překříženy, zničeny nějakým zásahem zvenčí, třeba i „jenom“ těžkou nemocí. (Kteréžto nebezpečí je dnes ovšem mnohem aktuálnější nežli nájezd Hunů; ovšem takoví Ukrajinci museli učinit tu zkušenost, že i v naší moderní době si člověk ani proti útoku nájezdníků nemůže být zcela jistý.)

   Jsou autoři kteří tvrdí že je to právě toto vědomí vlastní konečnosti, tedy této nesamozřejmosti vlastní existence, která odlišuje člověka od zvířat. Zvířata (zřejmě) nemají vědomí vlastní konečnosti, to jest zřejmě o ní nepřemýšlí. Zatímco člověk je znovu a znovu konfrontován s tímto vědomím, že jednou jeho pozemská pouť skončí. Což ho pak vede k uvažování, přemítání o smyslu. O smyslu jeho pozemské, fyzické přítomnosti; i o – případném – smyslu toho co přijde (či nepřijde) potom.

5. Nedávno tu myslím p. Hájková napsala, že právě to vědomí konečnosti nás může vést k (vzájemné) lidskosti. Dokonce i bez úvah o případné transcendenci. Naopak zdánlivé směry transcendence k pocitu „nesmrtelnosti“ – prostřednictvím říše, národa a všech těchto lidských „superstruktur“ s pouze námi zprostředkovávanou duší – někdy zprostředkovávají vzájemné vylučování z „nároku“ na lidskost.

   Náhodou jsem před pár dny byl zvědavý na kontext těch slov o „zajištění“ plnými sýpkami – v Lukášovi (12.14) předchází něčí žádost aby Ježíš pomohl spravedlivému řešení dědického sporu.
   Jeho odmítavá odpověď může být pro někoho překvapivá (když je Pánem nade vším) – v kontextu dalšího, právě o tom „zajištění“, je však zcela jasná: Pánem nade vším pro život nezbytným.

6. Mělo být : Jeho odmítavá (!) odpověď. (Automatický editor to viděl jinak)

7. Ještě nad jedním slovem v básni jsem váhala – jestli mám místo „zachránit“ použít jiné slovo. Můžeme sice někoho zachránit – např. když se topí – ale to se nemusí každému přihodit. Jiným způsobem nikoho zachránit nemůžeme (tady bych se raději přidržela toho křesťanského pohledu – že Zachránce je Ježíš).
   Napadlo mě místo toho například „potěšit“. Ale to slovo „potěšit“ se mi pak zdálo nějak nedostatečné, někoho potěšit mi připadalo příliš snadné. Jednodušší než nikoho nenaštvat. Tak jsem tam radši nechala to „zachránit“.
   Když teď o tom zpětně přemýšlím, tak někoho potěšit zase tak úplně jednoduché není.

8. Báseň Lidé dneška patří k těm, které se mi od Vás, paní Hájková, nejvíc líbí. Pro prosté dobré rýmy, závan existencialismu, nenadálé bilanční tázání. Užití velkého, ale příznačného slova „zachránit“ mi přijde na místě. Jen bych báseň jinak pojmenoval. Není speciálně o lidech dneška, ale o lidech vždy a všude.

   Ještě jedním mě Vaše verše získávají. Repetitivnost (i motivickou „posedlost“) jsem měl rád vždycky, a s věkem se to asi ještě prohlubuje. Začínám ji oceňovat dokonce i v hudbě, a to je u mě už co říct. Samozřejmě i nějaké „břink břink“, jako na konci Smetanovy Vltavy, má občas přijít. Kdykoli zmiňuji něco k tomuhle tématu, vždy si vzpomenu, jak mě v mládí potěšilo, když Beckett v Murphym nechá hrát šachistu s nenáhodným jménem Endon partii, jež končí „zavinutím“ do výchozího stavu. Oslovuje mě nyní písnička Ani k stáru, ani k stáru… a není mi proti mysli představa, číst „pozpátku“ to dobré, co jsem kdy četl… Musím si dávat pozor, abych to tak dělal jen občas.

9. Dnes jsem si vzpomněla (v souvislosti s protikladem velké a malé dějiny nebo velký a malý svět), jak jsem kdysi četla knížku čínského křesťana Watchmana Nee. On hned na začátku knihy líčil, jak se v mládí nadchnul pro Boha a zcela se oddal myšlence stát se misionářem, odejít někam daleko a šířit tam evangelium. A třeba pro ně i zemřít mučednickou smrtí. Měl pocit, že mu to ukazuje sám Bůh, že právě toto je jeho cesta.
   Ale když už měl vyřízeny všechny formality a chystal se odplout lodí, začal mu Bůh ukazovat něco jiného. Ukázal mu jeho staré rodiče, kteří si nepřáli, aby odjel. Měli ho moc rádi a báli se o něj, aby se mu nestalo něco zlého.
   A tak on, ač nerad, prozatím svou cestu odložil a zůstal s nimi. Na misionářství došlo později.
   Uvědomil se, že je v něm sice Boží duch, který káže dělat velké věci, ale zároveň taky, že je obyčejný člověk, kterému nic lidského nemůže být cizí. A strach rodičů že je úplně normální lidská reakce. Když někoho milujeme, bojíme se o něho.

10. Paní Hájková, já jsem svého času viděl několik velice kvalitních filmů asijské provenience, které se týkaly právě tohoto tématu, tedy konfliktu oddání se duchovní službě na straně jedné, a přirozeného lidského žití na straně druhé.

    Zvlášť výrazný byl v tomto ohledu film „…Proč Boddhi Sattva vyrazil směrem na východ“, byl to komorní příběh, prakticky jenom s třemi osobami, Starý mnich, Mladý mnich, a Malý mnich. A onen „Mladý mnich“ zde byl vysloveně zmítán vnitřním zápasem, na straně jedné praktikoval přísné meditace aby dosáhl duchovní dokonalosti, ale na straně druhé ho jeho přirozené lidství velice silně táhlo ke světu lidí, a dokonce v jednu chvíli pronesl i úvahu o tom, že je přece i povinností založení rodiny, zachování rodu.

11. Skutečně se to píše takto odděleně – Boddhi Sattva?
    Dočetla jsem se, že bódhisattvou byl člověk, který se setkal s učením nějakého buddhy a byl ve svém životě schopen dosáhnout probuzení, ale místo toho se rozhodne osvobození odložit ve prospěch ještě většího dobra. Bódhisattva ví, že přijde čas, kdy ze světa zmizí učení buddhů, kdy svět bude připraven o cestu k osvobození. Slibuje proto, že bude následovat dlouhou cestu bódhisattvy až k realizaci buddhovství, aby mohl odkrýt dávno zapomenutou stezku k nirváně a ukázat ji světu.
    https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%B3dhisattva

12. Zmínka o bodhisatvovi v knížce J. Ratzingera mě zaujala už před několika lety. Našla jsem úryvek, který jsem si tehdy opsala a uložila.
    „Je-li vina poutem k času, je svoboda lásky naopak otevřením se pro čas. Podstatou lásky je „pro“ a právě proto se nemůže uzavřít proti, bez ostatních, pokud je čas a její utrpení reálné. Nikdo nevyslovil tyto souvislosti lépe než svatá Tereza (z Lissieux) ve své představě o nebi jako o neomezené lásce pro všechny; zcela po lidsku můžeme říci: jak by mohla být šťastná matka, úplně bez zábran, když její dítě trpí? Opět můžeme poukázat na buddhismus, na jeho ideu Bódhisattvy, který se zdráhá vstoupit do nirvány, dokud je jediný člověk v pekle. Svým čekáním vyklízí peklo, protože přijme spásu, která mu náleží, až bude prázdné. Pro křesťana se za tou pozoruhodnou myšlenkou asijské zbožnosti vynořuje postava pravého Bódhisattvy – Krista, ve kterém se sen Asie stal pravdou. Je naplněn v Bohu, který sestoupil z nebe do pekla, protože nebe nad zemí, která je peklem, by nebylo nebem.“
    (J. Ratzinger: Eschatologie, smrt a věčný život)

13. Krásné shrnutí podstatného v tom závěru souvětí. (A přesvědčivá korekce
    různých reforem křesťanských systémů.) Ze stejného důvodu by se víra neměla, byť místem-společenstvím osobně darovaná a sdílená, omezit na funkci „tmelu“ svého společenství (či polis).

14. No ano, paní Hájková, Bódhisattva se v zásadě píše dohromady; ale pokud mě paměť neklame, v tom (možná tchaj-wanském?) filmu (v německém znění) to bylo v jeho názvu opravdu napsáno odděleně. Což možná mělo svou souvislost i s dějovým vyzněním filmu: poté co Starý mnich zemřel a Mladý mnich se navrátil do světa lidí, zůstal jenom Malý mnich sám. Který vzal jejich buvola kterého tam ti tři měli, naložil na něj několik málo předmětů které mu zůstaly, a vyrazil s ním na cestu. Podle smyslu děje tedy zřejmě směrem východním. Snad jako symbol, výraz věčného lidského hledání? Či jako symbol naděje? Těžko soudit, onen film měl v daném ohledu naprosto otevřené zakončení.

15. Možná je bódhisattva i Bódhisattva (popřípadě Bódhi Sattva). Podobně jako je Buddha i buddha (s malým b). Proto jsou i buddhové a bódhisattvové (v množném čísle). Ačkoli ježíšové nejsou. Jsou pouze jeho stoupenci.
    Východní směr jako symbol, výraz věčného lidského hledání? Či jako symbol naděje? No, říká se „ex oriente lux“ (a někdy prý také „ex occidente lex“).
    Člověk asi musí být nutně rozložen někde mezi věčným hledáním a bytím zde. Skloubit to dohromady není snadné. Anselm Grun mluví o kříži.
    „Už ze své podstaty neseme podobu kříže. Jsme přibiti ke svému bytí. Musíme vystát sami sebe se všemi protiklady, které se nás snaží roztrhat na kusy. Jakmile je však přijmeme, objevíme v sobě přece jen střed, k němuž se všechny různorodé tendence sbíhají. Přijímáme-li kříž, rozšiřuje nás. A také nás otvírá.“

16. Napřed musím nahlásit jednu korekturu: název onoho filmu o třech mniších byl přece jenom poněkud jiný, jak jsem si mezitím vzpomněl: nejmenoval se ani Bodhisattva ani Bodhi Sattva, nýbrž Bodhi- Dharma! (To jest přesněji: Proč se Bodhi-Dharma vydal směrem na východ.)

    Což pak dává už zcela jiný smysl, neboť Bódhidhrama (v české transkripci) byl legendární mnich, který svého času podle tradice opustil svůj domov a vydal se směrem na východ, aby tam šířil buddhismus, respektive jeho novou formu, zen-buddhismus.

    Našel jsem dokonce krátký komentář k onomu filmu: https://www.trigon-film.org/en/movies/Bodhi_dharma Ovšem tento komentář podle mých vzpomínek jen velmi nedokonale odráží skutečnou ideu díla.

    A ještě něco jsem teď objevil: určitou představu o zvláštní, intenzivně-duchovní atmosféře tohoto filmu je možno si učinit zde: https://www.youtube.com/watch?v=IBKeCVjFPdY

17. „Jsme přibiti ke svému bytí. Musíme vystát sami sebe se všemi protiklady, které se nás snaží roztrhat na kusy. Jakmile je však přijmeme, objevíme v sobě přece jen střed, k němuž se všechny různorodé tendence sbíhají“ – něco dost podobného platí i v esoterice, tedy v každém případě ona potřeba přijmout sama sebe, i se stinnými stránkami vlastní existence. Jestli je možno tímto způsobem objevit svůj vlastní střed? Možná ano; ale tady je zřejmě zapotřebí více nežli jenom přijmout tyto stinné stránky respektive protiklady, ale je nutno je také nějakým pozitivním způsobem dokázat překonat, zpracovat.

    Ale v každém případě to konstatování „jsme přibiti ke svému bytí“ je naprosto správné a výstižné.

18. Já jsem našla ten film celý, i s českými titulky, pane Poláčku.
    https://www.youtube.com/watch?v=oz9a-aH_ias
    Vypadá to ovšem nadlouho, tak se na to podívám, až budu mít víc času.

19. Pozitivním zpracováním (křížení v sobě) může být už jen pochopení, že i ti druzí to nejspíš budou mít v sobě nějak podobně… A že jsme si tedy těmito boji v sobě a našich vesnic a polis mezi sebou nějak příbuzní.

20. Jsme přibiti ke svému bytí“ je naprosto správný a výstižný poznatek , kterému současný duch doby Postmoderna vstřícně otevřel přístup k rozmanitým poutním cestám za středem lidského bytí.
    Trvale však zůstává uzavřen poznatek, jak na cestě k lidskému středu vydestilovat takovou „naraci“, která ozřejmí že i ti druzí to mají v sobě podobně a že manifestace nekrofilního pudu je zavádějící druhotnou dominantou. ……..bych vykláněje se ponejvíce na východ dodal.

21. To bych tedy opravdu nečekal, že ten film bude k mání i s českými titulky, paní Hájková. Mohu ho opravdu doporučit, je to velice subtilní, hluboce meditativní příběh, či spíše prožívání.

    Při té příležitosti jsem ovšem objevil ještě jeden film jihokorejské provenience, který mě svého času velice silně zasáhl – a ten je dokonce s českým dabingem! Jedná se o film režiséra Kim Ki-Duka, s dost nezvyklým názvem „Jaro, léto, podzim, zima… a ještě jednou jaro“: https://www.youtube.com/watch?v=fFHtR3hEzEc

    Tento film jsem svého času shlédl v Mnichově s mým německým známým, velkým milovníkem filmového umění; a oba jsme jím byli stejně intenzivně osloveni. I zde se jedná o velice komorní příběh, odehrávající se téměř zcela v chatrči uprostřed jezera, kde žije buddhistický mnich s jedním – napřed chlapcem, později mladíkem – kterého vychovával. Tento příběh uvádí diváka do hlubin východního karmického myšlení o vině a trestu; ale je to především jeho závěrečné finále, které diváka svou jedinečnou výrazovou intenzitou strhne svým vírem, ponoří ho do hlubin východní spirituality. Byl to jeden ze dvou filmů (vedle japonského filmu „Smrt mistra čajové ceremonie“), které mě takto nejintenzivněji a nejosobněji vtáhly do nevyslovitelné, neuchopitelné tajemnosti duchovnosti buddhistické tradice.

    Tento film není tak příliš dlouhý jako ten první. A jeho dabing do češtiny byl ostatně téměř zbytečný; naprostá většina dění se odehrává mlčky, jenom konáním aktérů a výrazovou silou jezerní scenérie.

    Našel jsem teď i ten japonský film: https://www.youtube.com/watch?v=Ol40iOucyOI Je v originálním znění, s anglickými titulky. V češtině asi nebude k mání.

    Byl to svého času právě tento film, který mi v určitém smyslu „otevřel oči“. Já jsem tehdy sledoval onen příběh, ale dlouhou dobu jsem nedokázal pochopit jednání jeho aktérů, nedokázal jsem se vcítit do – pro nás velmi nezvyklého – způsobu jejich myšlení. Především jsem nebyl schopen pochopit, co vlastně vůbec znamená ona „Cesta čaje“, která tam byla opakovaně zmiňována, a kterou kráčel onen Mistr čajové ceremonie. Až pak přišel okamžik zlomu; a já jsem náhle pochopil. Nikoli intelektuálně; něco takového nelze pochopit rozumově. Ale najednou jsem pocítil, co to znamená jít po cestě (východní) duchovnosti; pochopil jsem kam tato cesta vede, kdo po ní může jít, a proč je tato cesta neúhybná, a to třeba až na práh samotné smrti. Vlastně jsem právě tehdy pochopil duchovno vůbec; a tento zážitek mi později pomohl vytvořit si alespoň určité pochopení pro duchovno křesťanské. I když to východní – musím přiznat – mi principiálně vždy bude stát blíže.

22. Dalo by se říci, že i onen japonský mistr čajové ceremonie byl „přibit na kříž“ své duchovnosti, své spirituální cesty. Jakkoli je tato cesta ve své konkrétní podobě nám Evropanům napřed zcela cizí, cizorodá.

23. Vydestilovat univerzálně platnou (a univerzálně srozumitelnou a univerzálně přijatelnou) naraci o cestě ke středu lidského bytí?… To je opravdu krajně složitý úkol, pane Petrasku.

    Už Hegel věděl, že to co je univerzální, se vždy projevuje, člověku ukazuje v podobě toho, co je zvláštní (das Besondere), jednotlivé, specifické. Základním problémem je to, že lidé většinou místo aby prostřednictvím oněch specifických forem projevu hledali cestu k tomu univerzálnímu středu, zůstávají fixováni na tu či onu zvláštní formu, a nemají porozumění a pochopení pro ty, kdo vyznávají formu jinou.

    Je ovšem docela dobře možné, že pro takovouto univerzálně přijatelnou formu „cesty ke středu“ budou až tehdy vytvořeny objektivní podmínky, až celé lidstvo bude žít ve víceméně srovnatelných životních poměrech. Tedy na víceméně stejném stupni civilizačního vývoje, který by pak nevyhnutelně plodil i víceméně stejný stupeň (celoplanetární) kultury. To je ovšem zřejmě ještě běh na velmi dlouhou trať.

24. Cesta k lidskému středu…

    Přemýšlela jsem, kde jsem dnes to slovo „střed“ četla.
    A už vím. Na Facebooku od jednoho husitského faráře. Napsal: Církev je společenství, jehož středem je Kristus.

25. Ten film byl zvláštní. Nějak v něm chyběly barvy (ač myslím nebyl klasicky černobílý), ale přesto tam hrála výraznou roli také příroda. Voda a její zvuky… Zdálo se mi, že tam byl zachycen i zvuk větru, například při chvilkových záběrech mraků plujících po obloze – takové hučení, jako když slyšíme vítr.
    Nedá se říct, že by člověk v tom filmu s tím vším splýval. Jak se zdá z diskuse pod Červnovým soumrakem – ani vy nemáte pro to splývání s přírodou smysl, snad protože se člověk musí kvůli tomu něčeho zbavit nebo si aspoň navodit pocit, že se toho zbavil.
    Člověk v přírodě hledá útočiště, protože ho zklamal svět – respektive jiní lidé. (Docela symbolický byl záběr, jak se jiné děti snaží malého chlapce utopit). Jenže člověk to útočiště v přírodě nenachází. Není tam doma. Naopak, musí stále hledat, kam patří, kde je jeho místo.

26. Je tomu už opravdu hodně dávno, když jsem ten film viděl (někdy v 90., nebo možná už 80. létech v německé televizi), pamatuji si z něj už jenom málo konkrétního. Jde především o jeho celkové vyznění, o kontrast duchovních a světských cest. Nejlépe obsah a charakter tohoto filmu snad vyjádřil hned první diskutující: „Film, kde se nic neděje, a přece se k němu vracím.“

    Ano, tento film je víceméně bez děje, a přece má svou tichou, subtilní poutavost.

    Z těch několika málo scén které jsem si přece jenom zapamatoval byla jednou ta s tím topením Malého mnicha ostatními dětmi; a pak se mi ještě vrylo do paměti to místo, kde Mladý mnich cvičí přísné meditace, a Starý mnich mu říká: „Když vydržíš nepřetržitě meditovat den a noc, pak prorazíš hranici mezi životem a smrtí.“

    Tento výrok mě tehdy jakýmsi znepokojivým způsobem zaujal. Co to vlastně člověku přinese, když „prorazí hranici mezi životem a smrtí“?… Snad to, že ztratí svůj strach ze smrti, neboť ji pochopí pouze jako odvrácenou stranu samotného života.

    Ovšem na straně druhé by bylo možno celou záležitost obrátit: když takto zrušíme rozdíl mezi životem a smrtí – nepovede to pak k devalvaci života? Protože pak by život sám nebyl ničím jiným, nežli taktéž jenom druhou stranou smrti!

    To mi teď v paměti vyvolalo jednu vzpomínku. – Musel jsem ji trochu dolovat z hlubin zapomnění, napřed to byl jenom jakýsi neurčitý impuls, ale pak se přece jenom vynořila vzpomínka celá. Nevzpomenu si už přesně ve které zemi to bylo, jestli v Tchaj-wanu, nebo v nějaké jiné asijské zemi s buddhistickou tradicí, ale na tom nesejde. V každém případě se jedná o to, že jakási mladá, zřejmě moderní asijská žena vyprávěla o tom, že se setkala s nějakým buddhistickým mnichem. On jí líčil co všechno získává svými meditacemi, snad i nějaký druh spirituální nesmrtelnosti; jenže jak se tato mladá žena poté o něm vyjádřila „ale byl cítit smrtí“. (!)

    Zkrátka, jeho nekonečné meditace na tuto moderní mladou ženu neudělaly evidentně žádný hluboký dojem, ona jeho osobu hodnotila podle svých vlastních kritérií, a on zjevně nedostál jejím představám o ideálu současného aktivního, energického, podnikavého člověka (respektive muže). Takže ona z těch jeho přísných klášterních meditací nakonec jenom „cítila smrt“.

27. Ještě jsem chtěl upozornit: pokud by někdo chtěl shlédnout onen film „Jaro, léto…“, pak pokud možno na nějaké velké obrazovce. Například alespoň obraz přenést kabelem na televizi. Jak jsem napsal, především závěrečné scény jsou naprosto fascinující svým intenzivním duchovním poselstvím; ovšem toto spirituální působení jde ve filmu ruku v ruce se stejně tak intenzivními obrazy hornaté krajiny kolem jezera. A tento optický dojem asi sotva dokáže zprostředkovat nějaká malá obrazovka od počítače.

    Mimochodem, je to dost paradoxní: tento film přináší velmi hluboký vhled do buddhistického pojetí karmického hříchu; ale přitom režisér Kim Ki-duk (který ve filmu sám hraje postavu mnicha) byl křesťanem!

    Tuto skutečnost jsem se dozvěděl až později, a nemálo mě překvapila. Jak někdo, kdo vlastně „konkurenčního“ vyznání, dokáže natočit natolik fascinující film s buddhistickou spiritualitou. – Ovšem na straně druhé je samozřejmě fakt, že v Jižní Koreji (tedy jeho mateřské zemi) je buddhismus všudypřítomný. Ostatně nevím, kdy se Kim stal křesťanem, je možné že ke křesťanství konvertoval až později, že tedy původně byl sám buddhistou.

28. Také jsem měla kdysi vztah k té východní spiritualitě. Vlastně ještě trochu mám. Je to vidět i z některých mých básní. Píšete, že Kim se stal křesťanem. Pro mě z toho nevyplývá, že by kvůli tomu musel totálně odmítnout buddhismus. Existují lidé, kteří čerpají z několika duchovních tradic a nemusí to být vždycky povrchní ezoterici, kteří smíchají trochu toho, trochu onoho, aniž by hlouběji porozuměli smyslu.
    Někteří lidé chtějí být prostě součástí církve (nebo nějaké jiné věřící komunity), chtějí tam patřit, a svou víru bez přemýšlení přejímají odtamtud.
    Jiní si svou víru formulují sami. Asi protože to jsou individuality. Včera jsem četla reakci I. Štampacha v nějaké diskusi o církevním synodu přinášejícím určité změny (ale asi malé). Reagoval na nějakého člověka, který si stěžoval na církevní dogmatismus a na to, že katolická církev není taková, jaká by měla být, zkrátka že se ubírá špatným směrem nebo už nevím přesně, co kritizoval (asi to, že ještě nezrušili peklo a jiná dogmata).
    Ivan Štampach, ač je jinak známým kritikem římské církve, k tomu napsal
    „Já, pane kolego, neumím odlišit, které nauky jsou bludné. Nemám ortodoxní gnostickou a bludnou katolickou nauku. Ani naopak.
    Mám demokratický přístup. Katolická církev má stejné právo na život a svá vnitřní pravidla jako baptisté, gnostici a kdokoli jiný.“
    A na námitku, že církve jsou založeny na strachu odpověděl:
    „Já to mám jinak. Nevěřím protože se to tak předepisuje. Protože věřím, mohu se přidružit k někomu s nějakými tezemi a pořádky. Nejsem u někoho z naděje na odměnu nebo ze strachu z trestů. Jsem svébytný. Odpovídám si sám za to, co věřím nebo nevěřím. A nedám si nikomu poroučet, ani od té správné nauky, která odporuje všem tradičním dogmatům.“

29. On ten Facebook není tak úplně k zahození.
    Ještě jsem tam našla zajímavou myšlenku (i když pochází od někoho jiného):
    Být na cestě domů – do exilu.

30. „Já, pane kolego, neumím odlišit, které nauky jsou bludné“ – tento výrok sice zní velmi tolerantně a demokraticky, ale nemohu si pomoci, na mě působí dost alibisticky. Pokud je víra směřování k pravdě, pak je nutno nějakým způsobem rozlišovat, které z těchto cest jsou pravé, a které nikoli. Jinak by víra nebyla ničím nežli jenom čistě individuální záležitostí, kdy by si každý mohl „uštrikovat“ svého vlastního Boha podle své vlastní libosti.

    Něco podobného jsem nedávno na DR napsal panu Nushartovi, který také argumentoval tím, že do „jeho“ víry mu nikdo nemůže a nesmí mluvit. Odepsal jsem mu, že pokud vím je vyznavačem víry křesťanské; kterážto skutečnost možnosti alternativ jeho vlastní víry značně limituje.

    Ovšem Ivan Štampach – nijak blíže ho nesleduji, ale někdy mám pocit že není zcela jisté zda je (stále ještě) více křesťanem nebo panteistou. Pokud by byl panteistou – pak je všechno v pořádku, tady neexistuje žádný závazný kánon, takto věřící může skutečně víceméně volně hledat (a shledávat) přítomnost Ducha ve jsoucím světě.

31. Být na cestě domů – do exilu: to je ale vlastně velice bezútěšný postoj. Znamenalo by to, že člověk nikde nenalezne trvalý domov, že všude (a to i ve vlastním nitru) najde nakonec jenom cizotu, vykořenění.

32. K tomu výroku onoho husitského faráře „Církev je společenství, jehož středem je Kristus“: právě tohle je jedna z věcí, které mně na křesťanství vadí. Ten „střed“ je zde příliš viditelný, příliš snadno k nalezení. Pro srovnání opět východní spiritualita: tam je ten „střed“ nutno hledat; a nikdy není takovýmto jednoznačným způsobem viditelný, hmatatelný.

    Konkrétně ona „cesta čaje“ z toho japonského filmu: dlouho jsem nechápal, jak pouhá čajová ceremonie může vyjadřovat nějaké hluboké duchovní obsahy. Až poté jsem v náhlém osvícení pochopil, že čajová ceremonie je jenom kulisa, jenom vnější rituál; ale že za ní se skrývá něco neviditelného, nepojmenovatelného – ale právě proto tajuplného, tímto svým tajemstvím přitahujícího.

33. Inu, možná Ivan Štampach panteistou opravdu je. Těžko říct. Ale myslím, že má blízký vztah také ke křesťanství.
    Řekla bych, že je také trochu rozdíl mezi postojem „do mé víry mi nemá a nesmí co kdo mluvit“ a „nenechám si od nikoho poroučet, čemu smím či nesmím věřit“. To první by mohlo také znamenat chtít umlčet lidi, kteří by mě chtěli o něčem přesvědčovat (tedy chtějí mi do toho mluvit). Kdežto to druhé – přesvědčovat mě mohou o lecčem, ale koneckonců jsem to já, kdo rozhoduje, čemu mohu nebo nemohu věřit.

34. S tím exilem nevím přesně, jak to ten dotyčný myslel. Možná chtěl říct, že člověk je v „exilu“, když nikam nezapadá – do žádné party, skupiny či konkrétní církve. Nevím. To, zda „exil“ je či není vlastním nitrem nebylo řečeno. Ani jestli je to bezútěšný stav. Každopádně se mluví o cestě. Tak se snad přece někam dojde, pokud člověk věří, že má smysl po té cestě jít.

35. Myslíte si, že Ježíš je v církvích příliš snadno k nalezení, pane Poláčku? Někteří lidé naopak říkají, že tam není k nalezení.

36. „Neumím odlišit které nauky jsou bludné“ – pokud se zdá tento výrok lacině tolerantní, co si totéž říci jinak: Každá lidská nauka, každý pokus o vědění budou jednou zpochybněny, mohou se ukázat i zavádějící – bludné.
    Věřit (v konci konců) Bohu a ne zástupné nauce kterou jsme si „zrobili“ jde v Duchu respektu ke druhému přikázání. Není třeba za tím hledat nějaký pantheismus.

    Ukamenování, ukřižování, upalování, pogromy, oprátka, gilotina, bombardování, zapomnění … to jsou jen některé naše vnější rituály… a za nimi se skrývá něco nepojmenovatelného – naděje a utrpení konkrétních lidí. Důvěra, vydanost a utrpení konkrétního člověka, lidmi vyloučeného z lidství, snad i Božství…

    „každý by si mohl uštrikovat svého vlastního boha..“ – A když ho někteří moudří&mocní „uštrykují“ těm ostatním… (a ty kteří to dílko nepřijmou dost nadšeně – viz.výše…) – je to o tolik smysluplnější? Snad z hlediska dočasného spolupřežívání takto sebeurčeného lidského společenstva. Je to však stejně marné pokud Bůh skutečně v našem středu, vzdor těm všem našim modlám, trpí a působí. A snad ještě marnější by takové tvoření moudrých&mocných bylo, pokud by nic takového v našem středu skutečně nepůsobilo.

37. Lidé, kteří zůstávali bezradní a ocitali se v bezvýchodných situacích, se odedávna k Bohu obraceli.
    V žalmu 116 (https://www.bibleserver.com/CEP/%C5%BDalm116) se říká „Ovinuly mě provazy smrti, přepadly mě úzkosti podsvětí; nacházím jen soužení a strasti.“
    Kdyby šlo o naprostý nesmysl, tak by to snad nedělali.
    Ten, kdo se zmínil na Facebooku o „cestě do exilu“ psal také o slepé uličce, mezní situaci, která nese s sebou nevyhnutelné utrpení. Situaci, do níž se lze dostat (jak jedinec, tak i celá společnost), a z níž neexistuje žádné rozumné východisko. Východisko se však může časem ukázat, pokud věříme v tuto možnost. Měli bychom „reagovat plným vědomím svého utrpení ve slepé uličce, a přesto se odvážit věřit, že nové možnosti, přesahující bezprostřední vidění, mohou být dány“. Nemáme se však za každou cenu dožadovat porozumění ve jménu kontroly a předvídatelnosti.

38. V odkazovaném žalmu je zmínka o nádvořích Hospodinova domu. O Hospodinových či chrámových nádvořích je v SZ mnoho zmínek. I v jiných žalmech. Třeba v žalmu 84 (https://www.bibleserver.com/CEP/%C5%BDalm84%2C11 )
    Mám ráda ten obraz „nádvoří“.
    Ve vnějším světě ta nádvoří ve skutečnosti nejsou. Jsou v nás.

39. Víra a teologie – zřejmě natrvalo problematický vztah. Nemám přesnou znalost toho za jakých okolností se I. Štampach prohlásil být nekompetentním vyřešit otázku existence či neexistence pekla; nicméně od erudovaného religionisty bych přinejmenším očekával, že uvede několik faktů ohledně toho, jak představa pekla historicky vznikla, jak se vyvíjela. (Prvotní představy v judaismu ohledně existence pekla byly zřejmě převzaty z antické tradice, asi jedno století před Kristem; ovšem tyto představy zůstaly pouze apokryfní, neoficiální. Nicméně je docela dobře možné že právě na ně navazoval Ježíš, se svými zmínkami o místě kde budou přebývat hříšníci.)

    Jestli tedy existuje či neexistuje peklo se dá z teologického hlediska opravdu jenom obtížně jednoznačně doložit; v tomto ohledu má I. Štampach právo deklarovat že „neví“.

    Nicméně z obecného hlediska bych takovéto vyhnutí se otázce přece jenom nadále pociťoval jako alibismus. Vraťme se ke vztahu víry a teologie. Dejme si příklad z jiné oblasti. Hegel napsal, že jsou tři cesty k absolutnu: filozofie, umění a náboženství. Vezměme si třeba nějakou Beethovenovu symfonii: on ji samozřejmě mohl složit podle svého vlastního cítění; a každý posluchač ji také může vnímat (relativně) individuálně.

    Nicméně: Beethoven nemohl komponovat zcela libovolně; jinak by nevzniklo velké dílo, ale paskvil. A stejně tak není možno dodatečně libovolně přehazovat sem a tam její jednotlivé části. Na co tím chci poukázat: ano, každý věřící může svou víru prožívat individuálně; ale na straně druhé, pokud se jedná o víru v rámci jednoho konkrétního, obsahově konzistentního teologického systému, pak není možná naprostá libovůle ve výkladu tohoto závazného kánonu.

    Ke konkrétní otázce (ne)existence pekla by tedy podle mého soudu I. Štampach musel odpovědět přinejmenším takto: „Nevím, protože tato otázka je i v samotné křesťanské teologii sporná, existují důvody pro oba protichůdné názory.“ Už tím by se otevřel prostor pro další, hlubší uvažování nad daným tématem. Ale prohlásit prostě „nevím“, s tím podtónem „ať si o tom každý myslí své, podle vlastní libovůle“ – to skutečně působí alibisticky, a především se takovýmto postojem zcela utíná každá další diskuse, každé další přemýšlení nad daným problémem.

40. Na to vyjádření, že si sám určuje, čemu může nebo nemůže věřit, mu ten druhý diskutující odpověděl: „Já to chápu. Ale všichni tu sílu nemají – církev extrémně zklamala, když snížila Kristovo slovo na strach, a velmi konkrétní strach.“

41. Mimochodem, dnes mi projela hlavou myšlenka, jak by – snad – bylo možno nejkratším, a přitom nejuniverzálnějším způsobem definovat víru: víra je touha duše po přímém spojení s univerzem.

42. Tomu by odpovídalo i to, co stojí v tom 84. žalmu: „Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!“

43. A ještě něco mě dnes napadlo: jak naprosto (byť i jaksi neznatelně) se z veřejného prostoru vytratil pojem moudrosti.

    V dřívějších dobách – dejme tomu až po rok úmrtí Aloise Jiráska – jmenovitě spisovatelé požívali v české společnosti nimbus národních autorit, které dokáží ve jménu tohoto národa vyjádřit jeho hluboké touhy a národní cíle. Ale ještě i za dob socialismu existovalo něco takového jako „veřejná moudrost“, kterou vyjadřovali někdy spisovatelé, někdy známé herecké osobnosti. Stále ještě existovalo určité národní povědomí žijící ze starých tradic.

    Ale dnes? Jakékoli snahy o moudrost jsou dávno rozbity v tříšti postmodernosti, kde každý kdo se dokázal nějak proklikat internetovou wikipedií a internetovými sociálními sítěmi má pocit že sám spolkl veškerou moudrost světa, a svůj názor prosazuje se sveřepou neústupností. Ano, ještě i dnes je možno setkat se s určitými záblesky moudrosti, například v televizním pásmu „Vzkaz od…“ jsem shlédl (a vyslechl) to co jako svou životní zkušenost vyprávěl herec Jiří Somr, tedy ještě jedna z hereckých autorit bývalých dob. Ano, bylo nepochybně znát že z něj hovoří hluboká lidská zkušenost, kterou by snad i právem bylo možno nazvat životní moudrostí; ale i zde bylo znát, že se jedná už o něco jiného. Ta dřívější moudrost kterou jsem zmínil, ta si mohla dovolit zaujmout autoritativní pozici, neboť hovořila stojíce na fundamentu určitých nezpochybnitelných hodnot (národních či mravních); zatímco dnes i bezpochyby osobně moudrý člověk může hovořit už jenom sám za sebe. Není žádný takový fundament hodnot, který by byl společně sdílený, společně uznávaný, společně prožívaný.

    A nejde jenom o to, že zde chybí toto společné; ale především se jedná o to, že s onou „veřejnou moudrostí“ vymizela i hloubka myšlení, hloubka uvažování. Uvažování o věcech lidských, o osudu národa, o významu jeho existence v dějinách. Dnes se naopak v rámci postmoderního skepticismu jakýkoli vyšší význam zásadně popírá, vše se rozpadlo jenom do víceméně nesouvislého konglomerátu ryze subjektivních názorů a preferencí. Důsledek je pak zřejmý: když tyto individuální názory nemají žádný pevný, hluboký myšlenkový či ideový fundament, je možno – a nutno – je prosazovat čirou silou, to jest v zásadě čirou arogancí v příslušných (internetových) diskusích a sporech.

    A bylo by docela dobře možné, že právě proto že už odešly staré autority hovořící jazykem hluboké, ale všem srozumitelné moudrosti, že právě proto se nyní formují všechna ta reakcionářská identitární hnutí: hovořící jazykem – taktéž velice snadno srozumitelné a pochopitelné – hlouposti.

44. „církev extrémně zklamala, když snížila Kristovo slovo na strach“ – ano, myslel jsem si že tomu tazateli se zřejmě jednalo právě o tohle, v dnešních dobách – s posílenou svébytností lidského individua – už i mnozí věřící toto strašení peklem pociťují jako snahu církve o jejich znevolnění, o jejich utlačení. Namísto aby se lidská duše upoutala nějakými pozitivními obsahy, tak se jenom straší ohněm pekelným. Vytvořit něco pozitivního je vždy mnohem náročnější nežli pouhé negativum, hrozba trestem.

45. Což souvisí i s jedním dalším bodem z předchozí diskuse: je v církvi Ježíš „příliš viditelný“, anebo ho v ní naopak „není možno vidět“?

    Obojí ale naprosto nemusí znamenat protimluv. Bylo by možno říci, že je (v církvi) až příliš do popředí vystavována Ježíšova (viditelná) postava a podoba, nežli aby za touto až příliš snadno viditelnou postavou bylo možno spatřit a nalézt skutečného Ježíše, s jeho pravým duchovním poselstvím.

46. No právě. Nejde o to, jestli ho tam mohou vidět (nota bene, když ani nevíme, jak Ježíš vypadal), ale jestli se tam s ním mohou setkat.

47. Možná (v některých triumfalistických dobách, nikoli dnes) ani ne tak „viditelná postava“ jako spíš (pouhá) zobrazená „Podstata“…
    Co jsem se však se snažil říct předchozím (omlouvám se že opět nadměrně patetickým) vstupem: zdá že jako bychom vytvářeli dojem či sami věřili tomu, že vše závisí na lidském tvoření. Při pohledu do historie (nejen křesťanství) vystoupí jako zdroj naděje protiklad této představy. Ilustrovaný snad i tím příměrem o relativní svobodě hudební tvorby.

48. Zatímco Jung prý měl na zdi svého domu u jezera nápis: VOCATUS ATQUE NON VOCATUS DEUS ADERIT. (Volán či nevolán Bůh přijde).

49. Víru mám za stav mysli, doufající v nějakou subjektivně pozitivní představu o budoucnosti. Náboženskou víru (v moderní době) za výraz potřeby setrvání v morálně hodnotné pokoře a důvěře, v touze po smyslu a transcendenci, překonání „časnosti“ a eschatologickou útěchou.

50. „jako bychom vytvářeli dojem či sami věřili tomu, že vše závisí na lidském tvoření“ – já zde vidím především neustálou oscilaci mezi momentem subjektivním a momentem objektivním, neustálý protipohyb v obou směrech, právě proto je tento vztah natolik až k uzoufání neuchopitelný, vždy když se domníváme že jsme nalezli nějaký archimédovský „pevný bod“, ukáže se že ten je jenom výtvorem, projekcí naší vlastní mysli; a naopak, tam kde se domníváme tento pevný bod nalézt (alespoň) ve volné kreativitě naší mysli, tam všude zjišťujeme že tato naše domněle volná tvořivost je přinejmenším ve velkých částech determinována, preformována těmi či oněmi objektivně jsoucími danostmi. To jest – jak danostmi našich individuálních životů, tak ale danostmi vyššího, ontologicko-metafyzického charakteru.

    Zkusím tuto neuchopitelnost tohoto vzájemného (či kruhovitého) protipohybu vyjádřit ve formě čistě filozofických kategorií:

    My můžeme nastolit tézi, že existuje něco takového jako „Bytí“, které je nejvyšší myslitelnou kategorií. Která jako taková nijak nepodléhá nahodilostem (respektive výstřelkům) lidské mysli, nýbrž existuje naprosto objektivně sama (respektive samo) o sobě.

    Jenže problém je v tom, že tento pojem „Bytí“ je natolik abstraktní, že sám o sobě nemá žádného dalšího určení. To jest – nevyjadřuje fakticky vůbec nic. (Proto ostatně Hegel ve své „Fenomenologii ducha“ konstatoval, že takto abstraktní Bytí fakticky znamená totéž jako jeho naprostý opak, totiž „Nic“.)

    My tedy toto „Bytí“ musíme nějakým způsobem konkretizovat; jenže zde už nutně vstupuje do hry naše vlastní – tedy subjektivní – kreativita, představivost. Dokonce i sám Parmenides, který jako první formuloval tézi o „čistém Bytí“, zcela separovaném od jakékoli konkrétní předmětnosti, nakonec sám musel k jeho charakterizování užít celé řady atributů z jevového světa. – V prvé řadě už tím že ho (v jeho dokonalosti) přirovnal ke „kouli“ (která se také vyznačuje absolutní dokonalostí svých forem); ale vlastně už celá cesta mudrce k poznání tohoto dokonalého Bytí je plna básnicko-náboženských symbolů a příměrů, cesta nebeským povozem taženým okřídlenými koni a řízenými Heliadami, slunečními dívkami – to vše svědčí o tom, že cesta lidské mysli k poznání toho, co má být absolutní entitou, vždy bude „kontaminována“ ryze subjektivními představami a výklady.

    Na straně druhé ale – Kant tvrdil, že tyto naše představy (o Bytí, o Bohu atd.) jsou objektivně podmíněny, a to sice apriorními formami našeho vědomí; a zřejmě měl v tomto ohledu velkou část pravdy. Co ale přitom opomenul, to byla ta okolnost, že tyto naše formy vědomí samy nejsou poslední instancí, nýbrž jsou samy formovány okolním světem, to jest naší zkušeností s vnějším světem. Tedy – dá se říci – jsou formovány v posledku samotným Bytím.

    Máme tu tedy dán onen zmíněný koloběh: naše vědomí hledá absolutní Bytí, ale hledá ho nutně za použití naší vlastní, ryze subjektivní imaginace; nicméně z opačného pohledu tato naše imaginace není (jenom a pouze) subjektivní, nýbrž sama se pohybuje v rámci (více či méně materializovaného či fenomenologizovaného) Bytí.

    Zkrátka: není zde k nalezení žádný pevný bod. Jeden pól přechází v druhý, a ten zase v první. A proto je jak řečeno celý tento vztah či proces tak k uzoufání neuchopitelný.

51. Tak trochu s tímto tématem souvisí i televizní dokumentace „Věda a víra“, jejíž první část jsem včera shlédl. Tento pořad nebyl obsahově nijak příliš převratný, víceméně se zde opakovaly známé postoje – od zastánců existence Boha-Stvořitele vesmíru, až po radikálního ateistu Dawkinse. Co mě zde ale zaujalo to bylo konstatování jednoho fyzika, že všechno co vůbec jenom existuje v našem jsoucím světě, je možno konec konců převést na působení pouhých tří elementárních částic – dvou kvarků a jednoho elektronu! Doslova se vyjádřil, že „neobjevili jsme doposud žádnou věc, žádnou vůni (!), žádnou barvu, která by se nedala vyjádřit působením těchto tří elementárních částic“.

    Což o to, v zásadě to není nijak novým zjištěním, že se náš – materiální – svět skládá z elementárních částic; ovšem je pro naši mysl přece jenom poněkud zarážející či přinejmenším nezvyklé, když i fenomény které my pociťujeme jako spíše nehmotné (barvy, vůně), a především které jsou vždy nějakým způsobem spojeny s našimi vlastními počitky, s našimi vlastními pocity – že toto všechno je náhle redukováno na pouhé dva kvarky a jeden elektron!

    Když si tuto tézi promyslíme do všech důsledků, pak celý jsoucí svět, s jeho nekonečnou bohatostí forem, s jeho krásou, ale i celý lidský svět, veškeré dění v lidské společnosti – to všechno nakonec není nic jiného nežli pohyb dvou kvarků a jednoho elektronu! Nutno přiznat, i pro materialisticky orientovanou mysl nemálo znepokojující obraz.

52. Ještě co se víry týče: dostal jsem právě dnes mail od mého německého známého, taktéž jako já ateisty, kde reagoval na aktuální zprávy, že jenom z německé katolické církve jenom v minulém roce vystoupilo více než půl miliónu jejích členů! A evangelická církev si nevedla o mnoho lépe; takže dohromady tyto dvě německé velké křesťanské církve v jednom jediném roce ztratily téměř jeden milión věřících!

    A co je snad ještě horší: v mladé věkové kategorii celých čtyřicet procent je pevně rozhodnuto svou církev opustit!

    Jakožto celoživotního ateisty se mě tento trend samozřejmě nijak osobně nedotýká; ovšem – tolik musím říci – ta představa že by jednoho dne měla (křesťanská) religiozita, křesťanská víra zcela zmizet z života společnosti, tato představa i ve mě budí pocit silného znepokojení. Není pochyb: tady by se ztratilo něco, co je v dané rovině nenahraditelné. Tento duchovní rozměr lidského žití nesmí zmizet, nesmí zahynout; jinak by skutečně nezbylo nic jiného nežli „dva kvarky a jeden elektron“.

    Ostatně, i ten můj známý napsal (a já se s ním v tomto ohledu naprosto ztotožňuji), že fundamentalistický ateismus je mu stejně tak proti mysli jako fundamentalismus náboženský. Vyjádřil se v tom smyslu, že je principiálně špatné všechno, čím si člověk příliš usnadňuje neustálé hledání pravé pravdy tohoto světa.

53. Ono je zajímavě v tom žalmu 116, že se tam píše: „Hospodin je ochránce nezkušených“. V jiném překladu je dokonce uvedeno „ochránce prosťáčků“. Takže žádná velká filosofie nebo teologie asi není k víře nutná. Louis Pasteur se prý kdysi zmínil, že ač vědec, věří jak bretaňský sedlák či dokonce téměř jak bretaňská selka.

54. Zřejmě se jedná – opět jednou – o pasáž která se jen dost obtížně překládá, v Lutherově překladu Bible stojí výraz „der Herr behütet die Unmündigen“, kteréžto slovo „unmündig“ se tak jako tak jen velmi obtížně nechá převést do češtiny, něco jako „nedostatečně kompetentní“, „nevyspělý“, či něco na ten způsob. V ekumenickém překladu pak stojí „Pán ochraňuje prostá srdce“.

    Jinak: k víře samotné samozřejmě není zapotřebí žádného složitého myšlení. Víra je ryzí stav mysli. Ale na straně druhé – je to právě tradice judaisticko-křesťanská, která má to specifikum že věřícího nutí k zamyšlení. Daleko více nežli například islám. Mohamedova kázání jsou daleko spíše jenom předpisy a ponaučení, jak se má dobrý věřící chovat, aby se zalíbil Bohu. Tyto – nábožensky fundované – předpisy pro každodenní život tedy spíše připomínají judaismus, Starý zákon. Zatímco Nový zákon, který – především v podání autora Janova evangelia – do sebe implementoval ducha antiky, ten už je přece jenom ve své výstavbě složitější.

    Jedním slovem by se dalo říci, že v křesťanství je přítomen Duch svatý, zatímco v islámu nikoli.

55. Nesvéprávné občany chrání zákon….tedy v liberálním prostředí, které cílí na nadlidská maxima republikánské epochy křesťanské civilizace „volnost, rovnost, bratrství“.
    Zda víra v takovýto člověku nedosažitelný cíl je daná teistickým, či ateistickým postojem je pouze druhotného významu…….bych k údělu nesvéprávných prostého srdce poznamenal.

56. V daném případě stále zůstává otázkou pane Petrasku co je vlastně míněno oním výrazem, který je nám v originálním znění neznámý, a který Martin Luther přeložil jako „unmündig“. Sotva tím měl asi na mysli jen určitou specifickou část populace, kterou my dnes označujeme jako „nesvéprávnou“ (i když tento výraz sám je dnes na ústupu, jakožto diskriminační); nýbrž zde se daleko spíše jednalo o jakousi principiální nepatrnost člověka jak vůči Bohu, tak ale zřejmě především vůči životním okolnostem, vůči ranám osudu. Člověk se – v podání autora daného žalmu – zřejmě cítí být příliš nepatrným, nežli aby dokázal sám řídit svůj osud, aby dokázal svou vlastní vůlí (či svým vlastním rozhledem) svůj život ochránit před na něj dopadajícími nebezpečími. On se tedy sám deklaruje jako „unmündig“, nekompetentní, a veškerou svou naději vkládá do Boha, aby tento sám ochránil člověka „prostého srdce“.

    Přičemž ovšem je možno zároveň soudit že se jednalo o příslušníka nižších společenských vrstev; neboť ti ze společenské elity ovšem i ve starověku měli podstatně lepší vyhlídky na to zabezpečit se alespoň v materiálním smyslu před riziky života.

57. Člověk spoléhající sám na sebe se může opírat buď o bohatství nebo o moc (politickou, vojenskou) nebo o své vědomosti a svůj rozum, popřípadě o svou znalost zákona a schopnost plnit ho, popřípadě o kombinaci toho všeho. Opakem je skutečně člověk, který se cítí „příliš nepatrným, nežli aby dokázal sám řídit svůj osud“, jak napsal pan Poláček. Opravdu nemusí jít o člověka, který je nesvéprávný. A kupodivu to nemusí být vždycky jen příslušník nižších společenských vrstev. Takový král David nikdy nespoléhal jenom na sebe, ale vždycky doufal v Hospodinovu pomoc. I když to byl vcelku mocný muž. Snad proto, že se v životě dostal do tolika nebezpečných situací, až nevěřil, že by si z nich pomohl sám svým vlastním úsilím.

58. „Pán ochraňuje prostá srdce“ ….. mínil jsem ochranu prostého srdce v otevřené společnosti typu francouzského republikánství, ve které tvorba a dodržování právních norem se stává zadáním občana, který si právo osvojuje – bere za své. Tudíž společnosti kde občanská většina má právní řád na srdci a právo vlivu na právního řádu prostá srdce občanské menšiny.
    A pokud to činí správně, tak krvelačnost stále dřímající v lidském srdci (nejen nesvéprávných) neprocitne a nestane se tím co máme dnes za humny.
    Luthera monoteistická vize forem civilizačního progresu nebyla zatížena vizemi otevřené společnosti. Herr behütet die Unmündigen …..mínil tím víceméně všechny, ale zároveň tím otevřel dveře vůli po úsilí o svéprávnost ….bych k údělu nesvéprávného prostého srdce dodal.

59. Ježíš také věděl, že už nikdy nepřijde žádný spravedlivý král David, který by se postaral o spravedlnost a o prosťáčky. Na otázku: Kdy už obnovíš Davidovo království? zvědavým učedníkům odpovídal: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci“.
    Přesto radil:
    „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.“

60. „Člověk prostého srdce“ – pane Petrasku to je skutečně velmi originální spojnice mezi starozákonním odevzdáním se do vůle (a ochrany Boží) a moderním republikánstvím! 😀

    Ale skutečně: něco na tom doopravdy je. Totiž: toto moderní republikánství respektive demokracie je stejně tak – ve svém principu – intelektuálně nesložitá, nenáročná záležitost jako víra v Boží ochranu.

    Tato myšlenka republikánské demokracie je totiž až příliš prostá, nežli aby mohla být (plně) pravdivá respektive reálná: my si prostě zavedeme demokracii, budeme si sami rozhodovat o všech svých záležitostech, a výsledkem bude nevyhnutelně krásný lidský, spravedlivý svět!

    Ne že by tento demokratický vládní model nefungoval vůbec; určité výsledky dozajista přináší, konkrétně například v onom uvedeném příkladu zákonné ochrany nesvéprávných. Zakopaný pes ale leží v onom napohled zcela nepatrném slůvku „my“.

    „My si sami budeme rozhodovat o svých záležitostech“ – tato formulace sugeruje bezrozpornou homogenitu, názorovou jednotu lidské pospolitosti. Jenže tuto vysněnou jednotu rozbíjejí hned dva velice destruktivní faktory:

    – za prvé obecná (nadčasová) diverzifikace jak názorů, tak i zájmů, která toto předpokládaně homogenní společenství trhá na různé, protichůdné a navzájem spolu soupeřící názorové a především zájmové skupiny

    – a za druhé tento obecný trend názorové diverzifikace je ještě masivně umocňován působením systému kapitalismu, který o to více staví různé komerční subjekty do vztahu vzájemné konkurence.

    Základním problémem tohoto – jak řečeno myšlenkově velmi simplicistního – republikánského demokratismu je, že tyto dva destruktivní faktory ignoruje, respektive ponechává je mimo dosah svého zájmu, a především mimo dosah svého působení.

    Nemá tedy žádnou možnost, žádný potenciál vytvářet aktivně nějakou interpersonální zájmovou či názorovou pospolitost, která by překračovala ryze pragmatický, minimální společný zájem (víceméně vynucený vlastním samopohybem společnosti). Krátce řečeno: namísto pravé volonté générale zbývá jenom zbytková volonté de tous.

61. Paní Hájková, tento Ježíšův výrok „nestarejte se“ mohl pronést jenom někdo, kdo byl pevně přesvědčen že vysněné Boží království už opravdu stojí za dveřmi.

    Věcně je ale tento výrok prokazatelně mylný: „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ Dá se totiž právem soudit, že ten kdo se znepokojuje zda bude mít zítra co jíst má větší vyhlídky na delší život, nežli ten který se spoléhá že „nebeský Otec ví co všechno potřebujete“. Stejně tak ten kdo se znepokojuje stavem svého zdraví a stará se o něj, ten má taktéž podstatně lepší vyhlídky na delší život, nežli ten kdo všechno přenechává jenom náhodě a osudu.

62. Otázkou ovšem je, zda život strávený neustálým znepokojováním se je ten pravý život.

63. Samozřejmě, určitá míra znepokojování je potřebná. Bez toho by člověk nebyl člověkem. Záleží však, jak mnoho, a nad čím se člověk znepokojuje.

64. Taktak pane Poláčku, namísto pravé volonté générale zbývá jenom zbytková volonté de tous, a i ta doposud slouží, a nejen v křesťanském světě, pouze tradičnímu pojetí tmelu lidské sounáležitosti.

65. Jindy Ježiš učedníkům naopak vyčítal, že se vůbec neznepokojovali, zatímco on byl smutný až k smrti. Například noc před ukřižováním strávil Ježíš na modlitbách v Getsemanské zahradě, zatímco učedníci spali. „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou?“, řekl Petrovi.
    No, už dosti citátů z Bible. Zrovna dnes jsem v diskusi na KD napsala, že mnozí křesťané využívají citátů z Písma svatého k opevnění svých (nesvatých) politických názorů. Tak abych nebyla stejná.

66. Citáty, paní Hájková, mají obvykle tu podivuhodnou vlastnost, že jimi lze odůvodnit cokoli. Obzvláště když jsou příhodně vytrženy z kontextu. A i když se jednoznačnost nějakého citátu už přece jenom nedá popřít, pak se jeho platnost prostě popře. Vzpomínám si jak svého času na marxistickém filozofickém semináři v Mnichově, kde tehdy byla velmi aktivní marxisticko-fundamentalistická tzv. „Marxistische Gruppe“, jejíž členové svérázným způsobem vykládali Marxe (a přitom byli pevně přesvědčeni že jsou to právě a jedině oni, kdo ho vykládají autenticky, dokonce mnohem lépe nežli náš marxistický vedoucí semináře) – tak tedy na jednom takovém semináři se tomu marxistickému vedoucímu semináře přece jenom podařilo je „uzemnit“ jedním takovým citátem z Marxe, který se nedal nijakým způsobem ohnout, dezinterpretovat. Tito členové této „Marxistische Gruppe“ byli pro první okamžik přece jenom poněkud zaraženi; ale pak prohlásili naprosto suverénně, že „tady se holt Marx mýlil“. (!) Takto snadno je tedy možno se vypořádat s nepohodlnými myšlenkami i té nejvyšší autority.

    Mimochodem, nevzpomenu si už o čem to bylo, ale vím že jsem si přitom tehdy pomyslel, že přesně naopak právě tohle je jeden z momentů, kdy je možno dát Marxovi plně a naprosto za pravdu.

    Zkrátka, jak se říká „proti gustu žádný dišputát“, tak by se dalo obdobně říci i „proti gustu žádný citát“. Prostě, když je někdo o něčem skálopevně přesvědčen, pak není možno ho zviklat ničím, i kdyby i němu promluvil sám Boží hlas.

67. Pane Petrasku, právě dnes jsem na DR napsal dost obsáhlý komentář k tématu, které se vztahem „volonté générale“ a „volonté de tous“ docela blízce souvisí: https://denikreferendum.cz/clanek/29864-konstantin-a-metodej-aneb-o-zrade-zapadni-orientace

    Jistě, odvolávání se na volonté générale vždy zavání vnucenou uniformitou myšlení a vládou totality; ale to o co se jedná je uvědomit si, že ani naprostý opak, tedy (masová) demokracie standardního typu (tedy volonté de tous) stejně tak není nijakým optimálním řešením. Že se v tomto modelu stejně tak ztrácí, respektive je potlačováno něco pro člověka zcela podstatně významného, podstatného; a že když toto podstatné natrvalo absentuje v životě společnosti, že to pak nevyhnutelně ústí ve stav trvalé deprivace, který se pak projevuje většinou velmi destruktivními aktivitami nejvíce frustrovaných skupin populace.

    Jednoduše řečeno: každé až příliš snadné, jednoduché řešení je vždy špatné, protože není schopno obsáhnout celý komplex velmi složité společenské skutečnosti. Je to v této rovině jenom volba mezi ďáblem a belzebubem.

68. „…zda život strávený neustálým znepokojováním se je ten pravý život“ – paní Hájková, to záleží na tom, jaký život máme na mysli. Život má vždy dvě základní, ale zásadně rozdílné roviny. Jedna z nich je přirozené lidské žití – v bezprostředním osobním či rodinném okruhu. V této oblasti vlastního žití si samozřejmě každý přeje, aby mohl žít pokud možno bezstarostným, radostným, nijakými problémy nezatíženým životem. A i na druhých lidech nás vždy spontánně přitahují vždy ti, kteří ze sebe přímo vyzařují optimismus, radost, životní pohodu.

    Nicméně druhou stránkou věci je skutečnost, že s takovouto životní bezstarostností se sotva dospěje k nějakým vyšším, závažnějším myšlenkám, dotýkajícím se samotných základů lidské existence, jejího smyslu. K takovýmto závažným myšlenkám se daleko spíše dostávají lidé hloubaví, takoví kteří se znepokojují nad stavem světa, nad mravním charakterem lidského rodu.

    Když už jste sama zmínila Ježíše – ano, troufám si tvrdit že právě on byl někým, kdo „se znepokojoval“. Anebo si snad někdo dokáže představit nějakého rozpustilého Ježíše, který by své dny trávil ve světských radovánkách, který by nad problémy a nepravostmi okolního světa jenom nevzrušeně mávl rukou?… Něco takového by samozřejmě byla naprosto ireálná představa.

69. Pan Profant uzavírá pane Poláčku: K ničemu, ale opravdu nepotřebuji ani metafyziku, ani filosofický projekt společnosti…….. zakotvené konstruktivním tmelem křesťanské narace, bych s vráskou na čele dodal.
    Ale také píše: Je zjevné, že odmítat, nebo dokonce zakazovat Dostojevského romány kvůli jejich zjevnému šovinismu, tedy číst je z perspektivy prokazatelné autorovy tendence, a nepřivlastnit si je interpretačně, znamená přenechávat je bez boje k použití imperiální ruské nostalgii či tupému……… ………..bych pochvalně čela rozjasněného dodal.

70. Napsal jste, pane Poláčku, že ten, kdo se znepokojuje, zda bude mít zítra co jíst, má větší vyhlídky na delší život. Stejně tak ten, kdo se znepokojuje stavem svého zdraví.
    Ovšem nikde není řečeno, že ten, kdo se znepokojuje o své vlastní živobytí a o své zdraví, se zároveň znepokojuje o živobytí a zdraví jiných lidí, nebo že se dokonce znepokojuje nad stavem světa a mravním charakterem lidského rodu.

71. Instinkty mají jak své opodstatnění, tak i úskalí. Třeba přílišná pozornost věnovaná vlastnímu zdravotnímu stavu může být projevem hypochondrie, či k ní vést. Důsledky mohou být negativní, když nic jiného, tak v podobě dlouhodobého, či trvalého snížení kvality života. Velká zaujatost sebou samým ovšem zpravidla vede k malé vnímavosti vůči všemu a všem. Místo nostrifikace nastupuje externalizace světa.

    Člověk, kterého nic neznepokojuje, může být sice stoik, ale spíše půjde o egocentrika, či egoistu. Nebo je naladěn na úplně pesimistickou notu. Pokud jím nehne vůbec nic, hne potom zpravidla jeho osud méně druhými. Samozřejmě, nereflektovat velikost naší globální obce (navíc i snahu médií po získání pozornosti) a prožívat cizí individuální osudy, jako by šlo o členy širší rodiny, bude spíše než výrazem altruismu projevem sklonu k prostoduchosti, přehnané zvědavosti či potřeby prožívat více emocí.

    Na pracovištích, také na stole své nejmilejší, vskutku úžasné kolegyně, jsem vídal na kousku papíru v nějaké verzi napsáno „Bože, dej mi vyrovnanost přijmout věci, jež změnit nemohu, odvahu změnit věci, jež změnit mohu, a moudrost rozeznat prvé od druhého.“ Míval jsem k tomuto „receptu“ ne právě kladný vztah. Samozřejmě, že za (leckdy těžko splnitelného) předpokladu dostatku moudrosti je radno v praxi se zaměřit výlučně na oblast, kde mohu pomoci, a ne na sféru, kde to možné není. Nezapomínejme však, že všechno je třeba cvičit, tělo, mysl i morálku! Bez toho budeme nejen sami mravně krnět a trpět, ale i co do vlivu přenecháme pole druhým (kteří si to stěží vždy zaslouží).

    Má snad být člověku lhostejný typicky politický vývoj ve státě? Nemá ho za žádných okolností znepokojovat? Proč? Aby si to ti nahoře v pohodě sami vyřešili? Má člověk „strávit“ ničemnou válku skoro v sousedství? K čemu to bude dobré? Má sám třídit odpad (pro příspěvek 0,00…%), ale vůbec se necítit pohoršen nezodpovědností vůči klimatu, ničením krajiny, měst a vesnic, upřednostňováním zájmů ekonomicky silných vůči slabým atp.? Proč? Aby nejitřil své city a ušetřil si nervy? Či snad city a nervy druhých? Aby byli velcí aktéři „z obliga“? K čemu bude, když se nějak takhle zpacifikujeme.

72. Já myslím, že zpacifikovat se ani nebude možné. Vzpomněla jsem si na diskusí na KD, kde jeden křesťan naznačil brzkou budoucnost pod vládou Antikrista a pomocných antikristů. (Anikrist je člověk, který chce nahradit Krista)
    Napsal: „Bude to určitě užitečná zkušenost a povede k ještě hlubšímu poznání, jak jsme my lidé slabí, manipulovatelní a náchylní ke zkáze. Teď si pořád ještě spousta lidí myslí, že na záchranu
    si stačí sami. Že stačí více vzdělávání, osvěty, „lepší“ teologie plus noví lídři, nebo vyměnit politiky.“

73. „… přílišná pozornost“.. Díky, pane Horák, právě tim směrem jsem přemýšlel nějak upozornit. Ten krásný text o polních liliích atd. by bylo proti kontextu Ježíšova působení číst jako výzvu k pasivitě odevzdané „univerzu“. Podstatu Ježíšova působení snad lze shrnout ve výzvě k proměně z poslušnosti Zákonu do živé, důvěřující účasti ve Vztahu. Ten text u Lukáše začíná Ježíšovým odmítnutím role soudce v dědickém sporu. Prostě dívejte se přímo kam ukazuje „srdce“ a ostatní bude přicházet s tím – třeba i ta uměřená, nestressující péče o zdraví.
    _____
    Náhodou jsem zrovna dostal Marka Aurelia Hovory k sobě: Kniha IV. 50)..Pohleď na nekonečnou propast času za sebou a jiné bezedno před sebou: jaký je tu rozdíl mezi třídenním životem a ztrojnásobeným Nestorovým?

74. Omlouvám se, pane HorákU! … Zas mé nepozornosti jednou využil automatický editor 🙂

75. Na druhou stranu: jsou vteřiny, kterými si otevíráme/zavíráme jedny či zcela jiné dveře do „místností času“ – a pro ně by se vyplatilo připravovat vědomně, trpělivě a pospolitě svoji nesměnitelnou „zásobu oleje“ do své lampičky…

76. Pane Nusharte, mohl byste prosím onen úryvek z Marka Aurelia uvést v jeho širším kontextu? Nebo ho sám poněkud konkretizovat? Můj (po)cit mi napovídá že se jedná o značně podstatnou záležitost, ale není mi zcela jasné v jakém smyslu autor zde do vzájemné souvislosti uvádí ony dva (krátký a dlouhý) časové úseky našeho bytí.

77. „Starání se“ a „nestarání se“ – paní Hájková, tady vždy záleží na konkrétním kontextu. Samozřejmě, když se některý jedinec stará především o své vlastní soukromé záležitosti, je spíše pravděpodobné, že pokud vůbec bude projevovat zájem o věci veřejné, pak opět pouze proto, aby v nich prosadil tento svůj osobní či soukromý zájem.

    Na straně druhé když je někdo jako osoba, jako jedinec pasivní, o nic se nestará a o nic se nezajímá, pak je jen malá pravděpodobnost, že se bude aktivně angažovat v záležitostech celku, celé společnosti.

    Aristoteles ve své Politice své úvahy o pokud možno dobrém a řádném uspořádání obce, tedy věcí veřejných, počíná nikoli politikou – nýbrž hospodařením! Tedy tím, jak má řádný muž správně a odpovědně řídit a spravovat své vlastní hospodářství (ovšem součinnosti se svou ženou, která zase vládne domácnosti); a z této řádné péče (tedy: starosti) o vlastní hospodářství pak podle Aristotela přirozeným způsobem rezultuje i jeho odpovědný vztah vůči státu, vůči obci.

    Samozřejmě, tento model je – podle dnešních měřítek – poněkud příliš zjednodušený, pochází z víceméně „rajských“ časů, kdy skutečně mohla platit přímá úměra: dobrý hospodář = dobrý občan. Zatímco dnes, za podmínek kapitalismu, by onen „dobrý hospodář“ mohlo také znamenat, že dotyčný jedinec se jenom neustále žene za ziskem, a že stejné normy chování, stejné motivace by pak prosazoval i ve své obci či státě. – Ovšem na straně druhé musí být připomenuto i to, že přesně takovýto postoj k ekonomické činnosti Aristoteles zcela zásadně zavrhoval; tento „dobrý hospodář“ má produkovat jenom tolik, kolik je zapotřebí pro obživu jeho rodiny (včetně služebnictva), a nemá hromadit prázdné bohatství.

78. Paní Hájková, „vláda Antikrista“ tu daleko spíše už byla, dalo by se jí označit jak regentství Hitlera, tak především Stalina, který byl exponovaným ateistou. Lze si jen těžko představit, jak ještě příkřejší „vláda Antikrista“ by v budoucnu mohla nastat.

    – Ovšem bylo by myslitelné, že v budoucnu vládu nad lidstvem převezme a bude vykonávat Umělá inteligence. 😉 Což by (naprosto odlidštěným způsobem správy věcí lidských) svým způsobem skutečně mohlo být ještě větším popřením učení a intencí Ježíše Krista, nežli i to nejhůře zločinné řádění lidské bytosti.

79. Pane Petrasku, je spousta lidí která k ničemu nepotřebuje ani filozofii, ani jakékoli jiné plody lidského ducha. „Jak slyším slovo ‚kultura‘, odjišťuji pistoli,“ měl prý svého času prohlásit jeden nacistický pohlavár.

    Přesně tohle je jádrem mého sporu mezi mnou a panem Profantem (kterýžto spor jsem dnes ještě prohloubil a konkretizoval, právě v daném směru): on samozřejmě ne že by popíral potřebnost kultury či filozofie jako takové; ale on je odmítá uznat respektive přijmout jako vůdčí impuls vývoje respektive vůbec života společnosti. Pro něj je obojí jenom jakýmsi doprovodným momentem, jednou z mnoha součástí života (dobré) společnosti. Jenže právě o to se jedná: jestli má mít lidská společnost nějakou vyšší vizi své vlastní existence, smyslu této existence – pak není možno tuto vizi vytlačit někam na periférii. A naopak: jestliže tuto (filozofickou či jinak fundovanou) vizi na tuto periférii vytlačíme, pak se tím nevyhnutelně odsuzujeme k životu v banalitě. K životu za pouze technokratické, bezduché správy lidského společenství, bez jakékoli vyhlídky na nějaký vyšší smysl vlastní existence.

80. Je tam též napsáno (v těch Hovorech): „Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě; tato pohoda pak podle mého soudu není nic jiného než pocit mravní spořádanosti.“

81. Paní Hájková, výše jsem zastával takové pojetí naši vazby na svět, že jeho nezdraví a turbulence ústí přirozeně v naší bolest. Nicméně Popíši tu něco, co Vám osobně bude možná bližší.

    Uvažoval jsem letos navštívit po letech znovu Karlovy Vary a shlédnout tam nějaké snímky, promítané v rámci filmového festivalu. Nakonec k tomu nedošlo, ale v Praze jsem se byl podívat na několik projekcí v rámci festivalových ozvěn . Vybral jsem si dva filmy, jejichž hrdiny byli obyčejní lidé. Možná spíše neobyčejní, protože v rámci své společnosti spíše nezvykle chudí.

    Aki Kaurismäki nazval svůj příběh Karaoke blues. Jde o pro režiséra typickou mírnou aluzi na Chaplinovu Moderní dobu. Hlavní postavou je hrdinka v prekérním postavení, žena hrdá, rovná, svým způsobem bojovnice, toužící po štěstí. Mimochodem, v rádiu, které stále pouští, jsou slyšet pořád zprávy o ruském útoku na Ukrajinu, takže je po chvilce vypíná. Jednou o válce řekne: „To je strašné“.

    Wim Wenders nazval svůj film Dokonalé dny. Hlavním hrdinou, mimořádně pozitivním, je málomluvný Japonec, který v Tokiu uklízí veřejné záchodky. Dělá to s neuvěřitelnou poctivostí a dává mu to smysl. Totéž platí o různých maličkostech, které provádí se železnou pravidelností. Obě zmíněné hlavní postavy, ženská a mužská, jsou velmi biofilní. Zaměřují se na sebe samu, na zvládání svého nelehkého údělu. Mají v sobě jistou moudrost a snaží se pomoci, je-li to v jejich silách, ve svém bezprostředním okolí. Až člověka napadá: Němcové Babička! Oba filmy korunuje neodolatelný úsměv jejích hrdinů.

    Kvalitní a milé filmy, jež jsem (s mnohými, převážně mladými lidmi) v plných sálech viděl, lze považovat na jedné straně za poctu „poníženým a uraženým“. Soudím, jistě, není to špatná cesta. V umění a snad i pro současnost následováníhodný vzor. Na druhé straně však doklad dobově příznačné absolutní nerevolučnosti. Dokonalé blues.

82. Souhlasím s tím, že nezdravý svět způsobuje člověku bolest. Každý se neumí nebo nemůže „uchýlit v sebe sama“, jako Marcus Aurelius.
    Nemůžu přitom nevzpomenout báseň J. Wolkera, mého oblíbeného básníka, v níž se píše o srdci dělníka, že „strašně chtělo kvést do světa zdravého…“

83. Aki Kaurismäki – musím přiznat že k jeho filmové tvorbě nemám nijak pozitivní vztah, já sice oceňuji že se snaží točit filmy sociálně kritické, ale co mě na nich ruší je jejich ideová schématičnost, průhlednost, prvoplánovost. Někdy v dobách mého mládí bych je možná považoval za přínosné; ale mezitím jsem už filmů tohoto druhu viděl tolik, že v nich neshledávám nic nového; tedy nic co by mě mohlo nějakým způsobem blíže zaujmout.

    Vlastně zrovna včera jsem se nedodíval na jeden takový sociálně či politicky kritický film; jednalo se o svého času velmi kontroverzní polský film „Klérus“. Který byl natočen především ve spojitosti se sexuálními skandály v katolické církvi. Ale, opět to samé: já sice mohu ocenit že tvůrce filmu měl odvahu pustit se otevřeně do tématu především v jeho vlastní zemi natolik ožehavého, a tedy postavit se proti – v Polsku stále ještě velmi mocné – církvi. Ale bohužel, tento film byl prostě nekvalitní, intence autora ukázat všechny špatnosti katolické církve z každé scény čouhaly jako sláma z bot, a pak i jednání jednotlivých aktérů bylo dost nepřesvědčivé, opět bylo plně podřízené zmíněnému záměru autora. Pro mě je dnes už rozhodující umělecká kvalita díla, jeho kreativita; samotná ideová angažovanost, pokud není doprovázena přesvědčivým uměleckým podáním, mě už nemůže nijak zaujmout.

84. „Uchýlit se do sebe sama“ – často mi v mém životě nezbylo nic jiného nežli právě toto, když jsem v okolním světě nenacházel žádný ohlas pro můj vlastní „pocit mravní spořádanosti“. Ovšem toto uchýlení se do sebe sama je nakonec vždy jenom nouzovým řešením; nezbytným právě tehdy když člověk marně bloudí v „labyrintu světa“.

85. S bratrem jsme v tomuhle už od střední školy s trochou sebeironie říkávali: „Rozešel jsem se se svým stavem.“ Teď to tady na asi deset dní také učiním, ale bude to jen z důvodu dovolené, ničeho jiného.

86. Já vím, pane Poláčku. Už jste se o tom, myslím, kdysi zmiňoval, že vás odevšad „vyobcovali“ pro vaši přílišnou kritičnost. Ale to asi nebyl případ Marca Aurelia. Tomu jako císaři přece nemohl nikdo odporovat, natož ho odněkud vyobcovat.

87. Pane Horáku, pěknou dovolenou.

88. Děkuji, paní Hájková.

89. To jsou dvě přece jenom poněkud rozdílné věci, paní Hájková. To „vyobcování“ se týkalo konkrétních záležitostí, konkrétních kontaktů; zatímco ono „uchýlení se do sebe“ byla spíše poslední obranná reakce vůči stavu světa. Světa povrchního, lhostejného, ve kterém nebylo možno nalézt žádné inspirativní impulsy, žádné pozitivní reakce na vlastní myšlenky a úvahy. Pak zbývalo vlastně jenom to staré sokratovské: „Ptal jsem se sám sebe.“ Když nebyla možno navázat dialog s okolním světem, nezbývalo nic jiného nežli tento dialog vést ve svém vlastním nitru.

90. A dost podobně byl na tom zřejmě sám Marcus Aurelius. To že mu nikdo nemohl odporovat, ještě nijak neznamená že nemohl prožívat pocit osamění ve svém okolí. Spíše naopak: když nikdo neodporuje, když všichni jenom poslušně kývají, není vlastně s kým hovořit.

91. Pane Horáku, já jsem myslel že už jste v důchodu. To pak zní výrok o „dovolené“ poněkud podivně. 😉 Ale asi tím máte na mysli že podniknete nějakou cestu (po českých krajích?…). V tom případě i já Vám přeji především inspirativní zážitky.

92. Poutník z Labyrintu, když se uchýlil do sebe, setkal se tam s Bohem:
    „Vítej, vítej, můj synu a bratře milý! Kdežs pak byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v Bohu? a kde Boha než v chrámě jeho? a který chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní? Díval sem se, synu můj, kdyžs bloudil: ale již sem se déle dívati nechtěl, přivedl sem tě k sobě, tebe do tebe uveda. Nebo tu sem sobě zvolil palác k bydlení svému: chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, čehožs v světě nadarmo hledal, pokoj, utěšení, slávu a sytost všeho. Toť slibuji, synu můj, zklamán nebudeš jako tamto.“

93. Jistá podobnost s uchýlením se do nitra je v obou textech, až na to, že M.A. se s nikým nesetkal, mimo sebe sama, se svou vlastní duší.
    Marcus Aurelius byl jistě osamělý, to máte bezpochyby pravdu. Ale Poutník byl navíc bezvýznamný a bezmocný. Marcus Aurelius byl mocný, ale vlastně vzhledem k tomu, po čem toužil, také bezmocný.
    Komenského Poutník byl vychováván jako křesťan, proto pochopil, že ten, s kým se ve svém nitru setkal, je jeho Spasitel.
    M.A. Spasitele nečekal. Sice o křesťanech věděl, ale moc rád je neměl.
    M.A. mluvil o hodnotách, které může mít člověk ve svém nitru. J. A. K. (někde jinde) psal o vnitřním bohatství, které má člověk v sobě.

94. M.A. s uznáním vnímal vnitřní bohatství křesťanů, ale bez uznání vnímal radikalitu křesťanů schopných se stát obětí svatosti. Byl obětí antického pojetí lidské tragédie….bych dodal.
    Obdobnou obětí byl i M.K., tentokráte „neoantického“ pojetí lidské tragédie, odmítající ošidnost rigorózního rozlišování mezi dobrem a zlem, což znemožňuje lidskému vědomí poznání takové ambivalence, která otvírá pohled na lidský osud jako vždy schopného pouze dílčího poznání……..bych navíc narychlo dodal.

95. Prý mu nevadilo vyznávání křesťanství v soukromých prostorách. Ale nechtěl ho pustit do ulic, nechtěl dovolit jeho šíření. Jenomže to právě bylo pro křesťanství charakteristické, protože Ježiš řekl „jděte do všech koutů země a získávejte mi učedníky“.
    Totéž prý platí v islámských zemích. Dovolují vyznávání křesťanství křesťanům (kteří se jako křesťané narodili), ale nedovoluje se šířit ho mezi muslimy. Odpadnutí od islámu se totiž leckde trestá smrtí.

96. Pane Petrasku, musím přiznat že marně bádám kdo se skrývá pod zkratkou M. K. Že by snad: Marx Karel?… 😉

    Co se J. A. K. týče: my se nikdy nedozvíme, kolik útěchy skutečně dokázal či mohl nalézt ve svém nitru, v kontaktu s Bohem. Opravdu tak velkou, osvobozující útěchu, jak tvrdil? Anebo si velikost této útěchy musel vsugerovat, neboť se jednalo o naprosto poslední možnost ještě vůbec někde nalézt nějaký opěrný bod?…

    Těžko soudit; nicméně je faktem že křesťanské pojetí této niternosti skutečně sahá někam dále, nežli osamělá niternost antického státníka-filozofa. Antický svět – zde je opravdu nutno přiznat, že ten mohl poskytovat útěchu, oporu jenom potud, pokud vzkvétal antický duch; tedy dokud bylo možno samotnou účastí na tomto duchu získávat pocit že dotyčný je součástí nějaké vyšší, exkluzivní (v kontrastu s okolním barbarským světem) kulturní entity. Ale když tento exkluzivní svět antického ducha ztratil svou přítomnost v reálném světě, pak ten kdo z takovéhoto ducha čerpal své naděje, svůj smysl života, ten se pak často mohl cítit být posledním Mohykánem tohoto ducha, osamělým bojovníkem na ztracené vartě, který vytrvává už jenom proto, že to čistě osobně nemůže vzdát. Holým faktem je: antičtí bohové neposkytovali útěchu; to nebylo v jejich „popisu práce“. Jejich hlavním úkolem bylo přinést do lidského světa alespoň základní řád, normy, spravedlnost – a tresty za porušení těchto norem. Ale nějakou duševní útěchu pro smrtelníka – ne, o tom nebyla řeč.

    Zde je křesťanství – to je nutno přiznat – přece jenom o krok dál, člověku poskytuje primární pocit smyslu jeho existence nastolením jeho identity s celým jsoucím světem, ve kterém vnímá přítomnost boží. Toto je bezpochyby velká přednost křesťanství vůči předcházejícím náboženským, duchovním směrům.

    Na straně druhé ale z hlediska antického ducha se naprosto může jednat o útěchu právě až příliš snadnou; o útěchu která se spokojí s touto bezprostředně pociťovanou identitou, a která pak není nucena, respektive motivována rozvíjet právě onoho exkluzivního antického ducha.

97. Já myslím, že se to tak nedá říct, že křesťanství „člověku poskytuje primární pocit smyslu jeho existence nastolením jeho identity s celým jsoucím světem, ve kterém vnímá přítomnost boží.“
    Na tom příkladu z Komenského Labyrintu bylo vidět jinou křesťanskou myšlenku – totiž, jak celý „svět ve zlém leží“. Poutník před světem naopak utíká, protože v něm není vidět přítomnost Boží. Jsou tam hrozné války, v nichž se lidé navzájem zabíjejí a vůbec samé strašné věci.
    Bůh mu však dá najevo, že v tom světě má žít tak dlouho, jak dlouho ho tam Bůh ponechá. Nemá však svůj smysl hledat ve světě. Ten mu poskytne Bůh. Který se s ním bude i nadále setkávat v jeho nitru.
    (Tělem služ komu chceš nebo komu musíš. Duší však mně samému).

98. Nemyslel pan Petrasek tím M.K. Milana Kunderu?

99. Podívejte se, co soudí křesťané o světě:
    https://www.krestandnes.cz/proc-postkrestansky-svet-potrebuje-pastory-teology/
    Křesťanský svět je podle paní Nedbalové protimluv.

100. Myslel paní Hájková.
     M.K. pojímal literaturu jako úsilí narušit vitalitu morálního manicheismu, binárního ano nebo ne – rozlišování na morální a amorální . Jako úsilí o revizi pojetí manicheismu v křesťanském prostředí, oproštěním lidských konfliktů od naivní interpretace střetu zla a dobra. Za důležitý výkon lidského ducha považoval odkrývání fatální relativity lidské představy pravdy.
     I K.M. byl křesťan podobného zadání na své cestě za všestrannou úplností dialektickou metodou myšlení …….bych dodal.

101. Co třeba zásada „nedělej druhým to, co nechceš, aby oni dělali tobě“? Netvrdím, že je křesťanská. Ale je také mravně-manicheistická? Není tam dobro a zlo. Je tam jenom, co máme rádi a neradi.
     Problém je jen v tom, že může nastat případ, kdy neděláš a oni stejně dělají.

102. I to může být je vachrlaté paní Hájková…… následovat současné postmoderní pojetí demokratického uspořádání, které je založené na pojetí svobody se společným jmenovatelem nevím že nic nevím a sledovat to co máme rádi a neradi s důvěrou, že trh to zařídí……..tedy přenechat vyšší instanci otázku proč zda a co nechceš.

103. Já netvrdím, že by to fungovalo. Jen se ptám, zda to je či není manicheistické.
     Ale když už jsme u toho „fungování“, respektive hledání toho, co je rozumné pro společnost, ptám se: co vlastně by fungovalo?

104. Za důležité pro funkci lidského ducha, bych považoval plošné oproštění lidských konfliktů od naivní interpretace střetu zla a dobra……..tedy odkrýváním fatální relativity lidské pravdy umožnit současnému postmodernímu pojetí demokratického funkčnější uspořádání…….. o fous bych dodal .

105. Já své příspěvky do diskuse začnu odzadu, tedy od posledního vstupu pana Petraska. Konkrétně od oné „funkce lidského ducha“, kterou by mělo být „oproštění od naivní interpretace střetu dobra a zla“. Shodou okolností jsem právě v minulých dnech shlédl třídílnou televizní dokumentaci na téma „Věda a víra“. Bylo zde mnoho banálního, nudného, tisíckrát řečeného, a to z obou stran sporu, tedy z tábora věřících i skeptiků. Ale bylo zde i několik docela zajímavých momentů. Jeden takový moment který mi utkvěl v paměti byl výrok jednoho snad neurobiologa nebo něco na ten způsob, že „náš mozek má silnou tendenci ke zjednodušování“.

     Musím přiznat, že tato věta se mi jeví být velice silnou; v určitém ohledu vyjasňující mnohé z naší existence, v jiném ohledu ale velmi znepokojující. Ukazuje se zde, jak dalece jsme – s naším zdánlivě svobodným duchem či vědomím – v moci ryze fyzického či biologického orgánu našeho myšlení. Přitom – tato myšlenka či toto konstatování je naprosto logické. Jako každý jiný orgán lidského těla, i mozek je evolučně nastavený k tomu, aby pracoval pokud možno s největší efektivitou. To jest – s pokud možno nejlepším, nejvýhodnějším poměrem mezi zdroji a efektem. Mozek tedy – samozřejmě – na jedné straně slouží k myšlení, k uvažování o věcech; ale na straně druhé vykazuje zároveň velice silnou tendenci tyto procesy myšlení zjednodušit, tedy zredukovat tak dalece jak je to jen za dané situace (tedy k splnění aktuálního zadání) možné. Je to tedy náš mozek sám, který s námi hraje neustálou hru jako kočka s myší: na jedné straně je aktivním lovcem, na straně druhé ale znovu a znovu uniká (od povinnosti dostát vysoké komplexitě pravdy).

     Zaznělo to i diskusi pod oním článkem v Křesťanu: kdo se dnes snaží ve veřejném prostoru argumentovat nějakým náročným způsobem – ten prakticky nemá šanci, pro naprostou většinu ostatních se okamžitě stane nudným, nepochopitelným. – To je fenomén zcela mimo jakékoli konfese, přesně na takovéto reakce okolí já sám narážím znovu a znovu v diskusích ryze filozofických respektive společensko-politických.

106. Věnujme se teď ale zcela konkrétní otázce, co je aktem zjednodušování ve vztahu k – lineární – dichotomii dobra a zla.

     Pan Petrasek tedy soudí, že je to tento naivní manicheismus, který podvazuje možnosti a schopnosti lidského ducha opravdu do hloubky zkoumat horizonty lidského jednání. Tento náhled má samozřejmě své dobré odůvodnění; jak dalece od skutečného života se všemi jeho složitostmi a propletenci odvádí jakékoli dichotomicky černobílé myšlení, je všeobecně známo a sotva o tom může být sporu.

     Na straně druhé ale stejně tak platí, že jakmile ze hry vypustíme právě tuto dichotomii dobra a zla – tak že zde hned za prvním rohem na svou příležitost čeká a číhá laciný, povrchní relativismus, až přímo nihilismus. Já nejsem nijakým znalcem díla M. Kundery, abych mohl definitivně soudit, ale někdy chovám určité podezření, že pod maskou jeho boje proti této zjednodušující dichotomii dobra a zla se skrývá právě takovýto zjednodušující relativismus. Na rovinu řečeno: při mých několika málo pokusech číst Kunderu jsem měl vždy pocit, že mi zdánlivě vysoce intelektuální formou sděluje pouhé banality. Respektive myšlenky které si v mnohem hlouběji promyšlené podobě můžu přečíst u autentických filozofů a myslitelů. (Ostatně velmi podobný pocit mívám u textů V. Bělohradského, který se na Kunderu často – a naprosto souhlasně – odvolává. Bělohradský stejně jako Kundera rozbíjí všechno ideologické, vše ideové; ale sám nepřichází s ničím, co by mohlo být adekvátní náhradou.)

     Ta příkrá dichotomie mezi dobrem a zlem – ta má totiž jednu zcela jedinečnou vlastnost, totiž že dodává impuls. Velice silný ideový impuls, který člověka nutí vypořádávat se jak s touto dichotomií samotnou, tak i s celým horizontem lidského žití vůbec. Ale jakmile se tato dichotomie opustí respektive odvrhne -pak mizí tento impuls, a nezůstává většinou nic jiného, nežli pouze prázdný intelektualismus.

     Náš mozek tedy hraje stále tu samou hru na zjednodušování: ať už s manicheismem, nebo s jeho popíráním.

     Kdo se chce skutečně ponořit do hlubin a složitostí lidské existence, ten tedy musí projít obojím: jak dichotomií dobra a zla, tak vyhnutím se této dichotomii. Nesmí se nechat polapit plochým, zjednodušujícím pojetím této dichotomie; ale na straně druhé nikdy nesmí opustit, odhodit tuto jasnou linii rozlišování mezi dobrým a zlým.

107. Vlastně jsem pro nejbližší dobu očekával tak trochu „okurkovou sezónu“ 😉 ; tím spíše že se na dovolenou odhlásil pan Horák. Ale přitom se zde zcela naopak v krátké době nahromadilo tolik podnětů, že opět jednou vůbec nestíhám na všechny odpovídat. Budu se tedy v tuto chvíli věnovat tomu článku na Křesťanu, protože je to externí zdroj (a já bych ho jinak mohl zase rychle zapomenout).

     Musím přiznat že jak onen úvodní článek, tak i diskuse o něm mě pozitivně překvapily, našel jsem tu povícero inspirativních momentů. Například ona tuším „postgramatická“ (?) doba; musím přiznat, že tento pojem jsem ještě nikdy neslyšel, ale velmi přesně vystihuje bídu současné internetové doby. Ale i doba „postkřesťanská“ – ani toto slovo jsem ještě nikde neviděl. Ono je sice naprosto samozřejmé, že křesťanství dnes už nemá tu sílu, tu dominanci ve společnosti jako dříve; ale přece jenom když se tento trend pak vysloví zahuštěně prostřednictvím jednoho jediného pojmu, vlastně až pak si člověk uvědomí, že zde skutečně nastala nějaká zcela zásadně nová éra, a že už nikdy nebudou věci tak jako předtím.

     A stejně tak onen obrat „ubavit se k smrti“ je velmi výstižný, ani s tím jsem se doposud nikdy nesetkal.

     K samotnému článku: ano, v mnohých ohledech mohu s jeho autorem souznít, mám plné pochopení pro jeho nářky nad postupující ztrátou, mizením (ryzí) duchovnosti z tohoto světa. Ale – kromě výzev k jakési „duchovní protiofenzivě“ jsem u něj nenašel nic, žádný fundament na který by bylo možno tyto snahy o revitalizaci křesťanství postavit. Jeho výzvy k misijní činnosti mi tak trochu připomněly čas už stagnujícího socialismu, kdy z úst režimních ideologů a propagandistů stále zaznívaly výzvy (především v ekonomické oblasti), že „je třeba“ učinit toto a ono; ale stagnující „materiální základna“ už nemohla poskytnout žádnou oporu pro snahy o její znovuoživení.

108. „Postkřesťanský svět“ a „předkřesťanský svět“ – paní Hájková, plně souhlasím s Vaším komentářem v Křesťanu, že dnes už není možné upínat se k nějakému návratu k „ryzímu křesťanství“ dávných, bájných dob. Realita dnešního světa je už někde mnohem jinde, tohle tvrdím znovu a znovu. Sice mám na jedné straně plné pochopení pro touhy vrátit se k původní, ryzí ideji křesťanství; ale stejně tak jako dnes už není možno se prostě a jednoduše vrátit k „původnímu Marxovi“, není takovýto skok dokonce přes celá tisíciletí zpět možný ani v křesťanství.

     P.S. K tématu možnosti „křesťanského světa“ se ještě vrátím.

109. Mám doufám nemístnou obavu, zda za řádky článku nezní tichá intence stažení se do „křesťanských buněk“ a dominaci „gramatické teologie“ (a moci vylučovat) alespoň v nich a z nich.

     „Nástroj zjednodušení“ (obrazu skutečnosti) – Ano, takový je náš rozum… A řekl bych že to nemusí být špatné a nefunkční, dokud nepřestává životní nutnost vztah hypotéz ke skutečnosti stále testovat. Dokud nepřevládne skupinová adorace petrifikovaného (mnohdy už účelového) obrazu.

     Záleží zda chceme uvěřit v jakýsi „primární řád“ ve tvořené skutečnosti nebo ji celou zahrneme (a odevzdáme) jako porušené dílo ďáblovo do rukou nového božstva: idea evoluce.

110. Oprava: idey. (Samozřejmě nejsem antievolucionista 🙂 )