Thomas Assheuer
Úvodem: následující text jsem nedávno obdržel mailem od pana Petraska. Dané téma je bezpochyby velmi kontroverzní; nicméně právě proto mě zaujalo natolik, že jsem se rozhodl ho přenést i do našich vlastních diskusí. Text zde reprodukuji beze změn tak, jak mi ho poslal pan Petrasek. Tedy v německém originálu; pro ty kdo nehovoří tímto jazykem je dnes už k dispozici dostatek docela schopných translatorů, a to i těch v bezplatné verzi. Pro překlady delších textů prý má být nejlepší DeepL. Jenom v jeho bezplatné verzi je delší texty nutno nechat přeložit po částech.
Das Zarathustra-Projekt
Der Philosoph Peter Sloterdijk entwickelt in einem Vortrag die Idee vom „Menschenpark“. Als Thomas Assheuer in der ZEIT interveniert und die gentechnischen „Züchtungsfantasien“ zerlegt, beginnt eine große Debatte.
Von Thomas Assheuer 02.09.1999
Philosophen, so lautet eine landläufige Beschwerde, wohnen hinterm Mond, von dem sie auch keine Ahnung haben. Sie spekulieren im Sonnenschatten der eigenen Weltdeutung, verstehen von der Naturwissenschaft nichts und von Gentechnologie noch weniger. Untereinander halten die Denker für gewöhnlich Frieden. Man liebt den Kreis der viel fliegenden Minds-&-More-Kongressphilosophen und wärmt sich am Kamin der Selbstvertrautheit: „Wir telefonieren.“
Während die nachmetaphysisch gestimmte Philosophie sich keine Weltdeutung im Ganzen mehr zutraut, bastelt die Naturwissenschaft munter am biokosmischen Menschenbild. Unterwürfig preist das Publikum die Evolutionsbiologie als Weltbildersatz. Die Gemeinde beugt das Knie bei astrophysikalischen Liturgien und nimmt die Einsegnungen der Affenforschung jauchzend entgegen.
Mit einem Paukenschlag möchte Sloterdijk die Feindseligkeiten zwischen Philosophie und Naturwissenschaften beenden, um Wissen und Geist, Philosophie und Naturwissenschaften zu versöhnen. Ihm schwebt eine demokratiefreie Arbeitsgemeinschaft aus echten Philosophen und einschlägigen Gentechnikern vor, die nicht länger moralische Fragen erörtern, sondern praktische Maßnahmen ergreifen. Diesem Elitenverbund fällt die Aufgabe zu, mithilfe von Selektion und Züchtung die genetische Revision der Gattungsgeschichte einzuleiten. So wird Nietzsches schönster Traum bald wahr: die Zarathustra-Fantasie vom Übermenschen.
Sloterdijk begründet sein Plädoyer für gentechnische Selektion mit einer düsteren Diagnose. In der eskalierenden Moderne, sagt er, wachse das barbarische Potenzial der Zivilisation. Die „alltägliche Bestialisierung der Menschen in den Medien der enthemmenden Unterhaltung“ nehme zu. „Die Ära des neuzeitlichen Humanismus ist abgelaufen, weil die Illusion nicht länger sich halten lässt, politische und ökonomische Großstrukturen könnten nach dem amiablen Modell der literarischen Gesellschaft organisiert werden.“ Die „Entwilderung“ des Menschen ist gescheitert und die „Zukunft von Humanität“ bei den alten „Humanisierungsmedien“ in schlechten Händen. Wenn das krumme Holz der Humanität nur noch für das Puppenmuseum der Aufklärung taugt, fragt sich, wie man der „aktuellen Verwilderungstendenzen Herr“ wird. Was „zähmt noch den Menschen, wenn der Humanismus als Schule der Menschenzähmung scheitert“? Wenn die „bisherigen Anstrengungen der Selbstzähmung in der Hauptsache doch nur zur Machtergreifung über alles Seiende geführt haben“?
Der Humanismus, sagt Sloterdijk, war Teil jenes Gewaltproblems, als dessen Lösung er sich immer noch ausgibt. Seine Lektionen richten den Menschen ab und richten ihn zu – bis aufs Zwergenformat. „Domestikation des Menschen (ist) das große Ungedachte, vor dem der Humanismus von der Antike bis in die Gegenwart die Augen abwandte.“ Die „Kleintierzüchtung“ der Zivilisation, so zitiert Sloterdijk den sozialdarwinistischen Nietzsche, zeugt harmlose Menschen, jämmerlich und verächtlich, mit einem Lüstchen für den Tag und einem für die Nacht. Da kriechen sie nun. „Mit Hilfe einer geschickten Verbindung aus Ethik und Genetik“ haben es die Menschen „fertiggebracht, sich selbst kleinzuzüchten“. Im harmlosen und doch verwilderten Menschen erreicht die „Verhaustierung“ der Gattung ihren planetarischen Letalzustand.
„Was zähmt noch den Menschen?“ Für einen Moment klammert sich Sloterdijk an seinen Hausgott Martin Heidegger – und wird bitter enttäuscht. Der bewunderte Heidegger, klagt er, habe sich in den „beispiellos düsteren Jahren nach (!) 1945“ in seine Hütte verkrochen und sei zum andächtigen „Hüter des Seins“ introvertiert. Was damals anachronistisch, aber verständlich war, ist heute gefährlich. Die Zeit ruft nicht nach Hirtenspielen, sondern nach Entscheidungen. Die Zeit drängt. Die Gewalt wächst. „Es genügt, sich klar zu machen, daß die nächsten langen Zeitspannen für die Menschheit Perioden der gattungspolitischen Entscheidung sein werden.“ Doch schon sieht Sloterdijk eine „Lichtung“. Darauf die Gentechnik mit ihren Instrumenten Selektion und Züchtung.
Platon liefert das Modell, um Gentechnik in Biopolitik zu überführen
Moralische Skrupel? Im Gegenteil. Keinesfalls dürften die geistigen Eliten auf die „Rolle des Selektors“ verzichten und ihre Hände in Unschuld waschen. „Da bloße Weigerungen oder Demissionen an ihrer Sterilität zu scheitern pflegen, wird es in Zukunft wohl darauf ankommen, das Spiel (!) aktiv aufzugreifen.“ Beiläufig erinnert Sloterdijk an Platons Dialog Politikos, um ihn scheinbar kommentarlos in die Zukunft zu sprechen. Tatsächlich liefert Platon ihm das Modell, um Gentechnik in Biopolitik zu überführen. Hat nicht der „platonische Zoo“ den Irrtum der egalitären Demokratie glücklich hinter sich gelassen? Spricht nicht schon Platon von der „züchterischen Steuerung der Reproduktion“?
In seiner Replik in der Frankfurter Rundschau verwahrt sich Sloterdijk gegen die „Schauerromantik“ seiner Kritiker, macht aus dem eigenen Fall einen Kasus des „ahnungslosen“ Feuilletons und behauptet, Heidegger nur paraphrasiert zu haben. Das ist im Unwesentlichen richtig, im Ganzen falsch. Schon 1991 wurde Sloterdijk von Züchtungsfantasien heimgesucht; schon damals spielte er mit dem Gedanken, den harmlosen „Altmenschen“ durch Selektion zur Strecke zu bringen. In den von ihm herausgegebenen Berichten zur Lage der Zukunft (edition Suhrkamp) empfahl er, das „alteuropäische weltanschauliche Erbe“ abzuräumen. Von diesem Ballast befreit, begeisterte sich Sloterdijk damals für einen „Biologismus“, der „auf eine intelligente Menschheit im ganzen zielt, nicht auf eine neurobiologische Apartheid oder eine Klassenherrschaft der Intelligenzmutanten über die Altmenschen heutigen Typs“. Einen Satz später verfliegt der Skrupel vor der Obszönität seiner Sätze, und der innere Großzüchter erhält das Wort. „Das Schlimmste ist möglich, aber auf jeden Fall nichts Schlimmeres als das, was geschieht, wenn es keine Selektion von intelligenten und generöseren Menschen gibt.“
In der Tat, schlimmer konnte es nicht kommen. Dennoch entspringt Sloterdijks skandalöse Rede nicht nur der Verirrung eines Weltanschauungsphilosophen, der in den Fußstapfen von Nietzsche und Heidegger versinkt und sich dabei einbildet, er könne im Stadtwald von Karlsruhe die Moderne begraben. In Sloterdijks Selektionsfantasien haust ein fürchterlicher Realismus, der das diabolische Potenzial der Genforschung nüchtern ins Auge fasst. Er weiß, dass die Büchse der Pandora geöffnet und gentechnische Menschenzüchtung keine Science-Fiction mehr ist.
Von der ersten Stunde an hat die Gentechnologie Menschenbilder transportiert, dunkle Bedrohungsszenarien entworfen und das Blaue vom Himmel versprochen. Die gentechnische Sonde des Wissens hat die letzten metaphysischen Reste beseitigt und den Glauben an einen zeitlosen und unveränderlichen Wesenskern des Menschen heillos entzaubert. Und doch produziert die absolute Freiheit den namenlosen Schrecken. Die gentechnische Transparenz erzeugt neue Dunkelheiten; sie setzt eine Dialektik der Aufklärung in Gang, die eine tief internalisierte Zone zu berühren scheint: das moralische Verhältnis der Menschen untereinander, die grundlegende Symmetrie zwischen Freien und Gleichen. Der amerikanische Rechtsphilosoph Ronald Dworkin erklärt die archaische Angst, die die Gentechnik auslöst, aus der tief sitzenden Furcht, wir könnten im doppelten Sinne des Wortes die „Haftung“, das Wissen von Gut und Böse verlieren – ganz so, als sei von der Genforschung der Latenzschutz des Daseins und das uralte Definitionsverbot des Lebens verletzt worden.
Sloterdijk nutzt die Gunst der Stunde und unterbreitet den angsterzeugenden Naturwissenschaften ein Friedensangebot. Er tritt als Bewährungshelfer auf und verspricht der Forschung die höheren metaphysischen Weihen, indem er gentechnischem Wissen philosophischen Geist einhaucht – und zugleich der Philosophie die Krone der Königswissenschaft aufsetzt. Das wäre die Erlösung von aller Kritik und das Ende des Verdachts gegen die faustische Wissenschaft, ein ewiger Frieden zwischen Wissen und Geist, Philosophie und Technik.
Nicht Freiheit und Verantwortung, sondern ethisch entkernter Konformismus lautet die Parole. Bizarr, dass diese Biopolitik vollmundig im Windschatten eines mit Nietzsche genmanipulierten Heidegger operiert. Ausgerechnet Heidegger. Schaudernd hätte er sich vor dem eugenischen Wahn des Zarathustra-Projekts abgewandt – vom Generalangriff auf das unaussprechliche Leben der „Altmenschen“.
Zrekapitulujme si tedy napřed, o co se jedná: podle Assheuera se současná filozofie už vůbec neodváží vytvořit nějaký univerzální projekt či koncept našeho světa; proto se současné společenské vědomí fixuje na výsledky čistě přírodních věd, kde se v evolučně-etologických nálezech snaží současné lidstvo objevit definitivní pravdy své vlastní existence.
Toto konstatování je bezpochyby samo o sobě pravdivé; Assheuer pak následně obviňuje filozofa Sloterdijka, že vytváří mesalianci mezi těmito dvěma sférami, a že se pokouší propůjčit (přinejmenším latentně amorální) biogenetice (čili genetické manipulaci) vyšší, ušlechtilejší status jejím provázáním s metafyzikou. Krátce řečeno, podle Assheuera Sloterdijk plánuje vytvořit jakousi „líheň nového, inteligentního lidstva“, kteroužto líheň by mělo řídit společenství biogenetiků a filozofů respektive metafyziků. Jak Assheuer píše, podle Sloterdijka zcela ztroskotal projekt humanismu; naopak jeho výsledkem je jakýsi umenšený, domestikovaný člověk, který pod tímto diktátem humanismu ztratil svou velikost. Tuto je tedy nutno znovu obnovit cíleným biogenetickým zásahem.
– Zde je nutno podotknout, že všechny tyto interpretace Sloterdijkových názorů (které napohled skutečně působí velice dobrodružně, až přímo extrémně) pochází od Assheuera. My zde tedy bohužel nemáme možnost seznámit se s vlastními, autentickými Sloterdijkovými názory a pozicemi. Není tedy možno vyloučit, že ve skutečnosti nebyly zdaleka natolik brutálně přímočaré či hazardní, jak je reprodukuje Assheuer. Který je proti Sloterdijkovi očividně zaujat.
Ale zpět k věci. Napřed ještě jedna krátká pasáž z textu, která je ale klíčová. Assheuer proti Sloterdijkovým chovným plánům na nového člověka staví „svobodu a odpovědnost“ člověka. Není pochyb: jedná se o dva naprosto protichůdné koncepty řešení problémů současného lidstva, jedná se o dvě zcela protichůdné cesty kterými by se lidstvo mělo ubírat do své budoucnosti.
Ano, je nepochybné že člověk by měl novou, kvalitativně lepší cestu ke své budoucnosti nalézt sám, na základě své vlastní „svobody a odpovědnosti“. Jenže – a to se nedá nic dělat, v tomto ohledu má i Sloterdijk velký kus pravdy – jak můžeme při pohledu na současné lidstvo reálně doufat, že ono bude k takovéto hluboké vnitřní jak mravní, tak kognitivní proměně schopno? Že se dokáže za vlastní cop vytáhnout ze současného marasmu?
Zcela konkrétně (a právě proto mě toto téma natolik zaujalo): mě samotného v poslední době při pohledu na současného člověka (nebo přinejmenším na velké části současné populace) přepadají velmi neveselé otázky a pochyby o tom, jak je možno vůbec doufat v lepší budoucnost lidstva, když je v lidské populaci stále ještě přítomno tak vysoké procento velice primitivně strukturovaných vzorců myšelní a jendání. A je velice nejisté, zda toto procento vůbec alespoň tendenciálně klesá.
A za druhé: ona biogenetika, genetická manipulace, před kterou nás Assheuer natolik naléhavě varuje – tak ta se dostaví tak jako tak. Je to vývoj, který se nedá zastavit. Mnohé tedy hovoří pro to, že daleko smysluplnější by bylo se těmto novým možnostem „zušlechťování“ lidské populace postavit čelem, nežli před tímto trendem strkat hlavu do písku.
Ještě jednou: v žádném případě nechci popírat nezadatelnou důležitost Assheuerem propagované „svobody a odpovědnosti“; nicméně stejně tak jsem přesvědčen, že pokud se současné lidstvo má dokázat pozdvihnout na vyšší vývojový stupeň své existence, pak to nebude možné, aniž by se ze společenského genofondu nějakým způsobem nevyeliminoval onen obrovský potenciál lidského primitivismu, který zcela spolehlivě zničí, destruuje všechno kvalitativně vyšší a hodnotnější, co přesahuje schopnosti jeho vlastního chápání, jeho vlastního životního způsobu.
Nechci tímto propagovat nějakou cílenou genetickou manipulaci řízenou státem či kýmkoli jiným; nicméně jsem přesvědčen že jsou to zcela zásadní otázky, jejichž řešení se lidstvo nakonec stejně tak jako tak nebude moci vyhnout, a že by proto skutečně stálo za to postavit se jim čelem už teď. Dokud je ještě čas na jejich relativně nezaujaté promyšlení a prodiskutování.
Ještě připojím: Assheuer vytýká Sloterdijkovi, že svými plány oživuje Nietzscheho projekt „nadčlověka“.
Ovšem – je tomu skutečně tak? Není tomu naopak tak, že Sloterdijk se snaží o návrat ke skutečnému, pravému, autentickému člověku? Tedy že se snaží o to, aby člověk realizoval všechny své bytostné potenciály jakožto inteligentní, duchem nadaná bytost? Co je zde tedy skutečně deformací, a co je zdravým, přirozeným vývojem?…
Investice do současného vývoje genetické manipulace je řízená těmi, kteří ji vnímají a podporují na základě možností fiskálního zúročení. Což je situace, která vizi o „znovunabytí“ úsilí humanizace, nabízí současné pojetí vědeckotechnického pokroku.
Sloterdijk tak současnosti předkládá vedlejší produkt vědeckotechnického pokroku jako instrument smíru mezi filozofií a technikou, mezi poznáním a duchovnem.
Jenže : Die gentechnische Transparenz erzeugt neue Dunkelheiten; sie setzt eine Dialektik der Aufklärung in Gang, die eine tief internalisierte Zone zu berühren scheint: das moralische Verhältnis der Menschen untereinander, die grundlegende Symmetrie zwischen Freien und Gleichen……by T.A. mj. dodal.
A to v době, kdy člověk za válečného ryku realizuje své bytostné potenciály jakožto neinteligentní, duchem nenadaná bytost…..bych si posteskl.
Žižek tuším kdesi psal, že se se Sloterdijkem přátelí, ač je to filosof pravicový. V době, kdy Žižek koketoval s komunismem (což byl podle mého názoru jen takový úlet, který měl přitáhnout zájem čtenářů), řekl prý žertem Sloterdijkovi: Jsi sice kamarád, ale nedá se nic dělat, stejně tě budu muset jednou dát zavřít do gulagu.
Potom má jeden brát ty filosofy vážně…
No ano, paní Hájková, tato historka se mi zdá dost dobře vyjadřovat stav věcí: Sloterdijk zde sice na jedné straně vyjadřuje názory které se zdají být extrémně pravicové, ale on to zřejmě míní poctivě a humánně. Proto i rozpolcený vztah Žižeka k němu: na jedné straně kamarád (protože ví že on to myslí dobře); na straně druhé ale „zavřít do gulagu“, protože vyjadřuje téze z ideového arzenálu krajní pravice.
Ostatně, dost podobně rozpolcené pocity zažívám někdy u četby Platóna. Na jedné straně mě fascinuje velikostí svých myšlenek, a je celá řada věcí ve kterých s ním plně souhlasím (například ohledně jeho skepse vůči demokracii, ale i ohledně jeho přísnosti a náročnosti vůči mravnímu charakteru lidí); ale na straně druhé celá řada jeho postojů je skutečně krajně konzervativních, a mnohé se naprosto příčí našemu pojetí svobody, nepodmíněné autonomie lidského individua. I on to všechno (například zasahování státu i do intimních věcí člověka) myslí naprosto dobře, i jemu se (jako Sloterdijkovi) jedná o to aby zemi (nebo přinejmenším vlastní polis) obývali lidé všestranně kvalitní, vyzrálí, vyspělí; a svým způsobem je pak logické že chce nechat stát zasahovat i do reprodukčních procesů, aby se rodily jenom všestranně zdravé děti. Nicméně on zde nezná míru, nemá pochopení že o určitých věcech si lidé chtějí (a musejí) rozhodovat sami. I za tu cenu že výsledek nebude vždy absolutně optimální.
Já taky uznávám, že „o určitých věcech si lidé chtějí (a musejí) rozhodovat sami.“
Ale sami bez koho? Bez filosofů?
No ano, paní Hájková, právě to dělá celou věc natolik složitou: obě strany mají své oprávnění, a přitom jedna vylučuje druhou. Nebo přinejmenším stojí navzájem v opozici. Na jednu stranu člověk – jako individuum – musí mít nezadatelné právo v posledku sám rozhodovat o sobě, o svém životě, o svých záležitostech; ale na straně druhé toto jeho individuální rozhodování, tato jeho individuální autonomie musí být usazena v rámci nějakého vyššího mravního, etického řádu. Protože jinak by platilo, že každý je sám sobě soudcem, a že za svá rozhodnutí nenese žádnou odpovědnost ani vůči svým spolubližním, ani vůči onomu vyššímu řádu.
Zásadní problém zde spočívá právě v tom, že oba tyto momenty se nacházejí ve vzájemném protikladu, a že je krajně obtížné nalézt mezi nimi rovnováhu. Proto vždy převládá tendence buďto jeden, nebo druhý z obou momentů vyhlásit za ten jedině platný, nebo přinejmenším ten důležitější. Liberalismus jak známo za nejvyšší hodnotu prohlašuje osobní autonomii individua (i když poctivě míněný liberalismus zároveň předpokládá, že toto individuum se nicméně bude chovat rozumně a odpovědně); naproti tomu jmenovitě takový Platón spatřoval jako primární a určující onen vyšší (metafyzický) mravní řád, kterému je jedinec povinen se přizpůsobit. – Ovšem podle Platóna se nejedná pouze o nějakou pasivní, trpnou povinnost, nýbrž člověk v tomto svém přimknutí se k onomu metafyzickému, kosmickému mravnímu řádu sám pro sebe nalezne nejvyšší dobro a nejvyšší štěstí. (Křesťanství ostatně pracuje s víceméně tím samým modelem, jenom že v teologické rovině.)
Aristoteles – ten byl pragmatičtější nežli Platón, proto principy etiky nezakotvil v oněch metafyzických výšinách jako Platón; Aristoteles se snažil svou etiku odůvodnit kontextuálně, to jest že etické jednání je takové, které za daných okolností koná každý rozumný a řádný člověk. Ovšem – právě z tohoto důvodu je tento Aristotelův model mnohými autory podrobován kritice za to, že tato svá – pragmatická, kontextuální – pravidla a normy etiky nedokázal včlenit do nějakého etického systému vyššího řádu, vyšší mravní platnosti.
Grundlegende Symmetrie zwischen Freien und Gleichen – no ano, pane Petrasku, to se týká víceméně toho samého problému, Gleichheit/rovnost znamená, že nikdo se nesmí nijakým způsobem vyvyšovat nad ostatní, to jest musí bezpodmínečně respektovat jejich (jemu samotnému rovná) práva; zatímco Freiheit/svoboda naopak implikuje onu bezpodmínečnou autonomii individua v jeho jednání.
Kamenem úrazu je tu především způsob, jakým nová doba definuje svobodu. – Zrovna včera mi projelo hlavou, že by stálo za to se právě této definici svobody důsledněji věnovat. Přitom on tuto dialektiku svobodné vůle ve své „Filozofii práva“ víceméně naprosto správně rozebral a určil Hegel; jenže tak učinil natolik vysoce filozoficko-abstraktním způsobem, že kromě filozofů-specialistů tomu prakticky nikdo nedokáže porozumět. (Já jsem se svého času tuto jeho dialektiku svobodné vůle pokusil poněkud srozumitelněji vyložit na DR, ale značně jsem s tím pohořel, to jest můj záměr popularizace myšlenek velkého německého filozofa se zřejmě zcela minul svým cílem.)
Co s pak možností genetické manipulace a konkrétních společenských kontextů doby týče (komerční zájmy, válečné zájmy) – ano, to všechno samozřejmě multiplikuje všechna rizika a hrozby s biogenetikou spojené; ale já mohu pouze opakovat, my se těmto problémům stejně nevyhneme, a tak by asi bylo přece jenom lepší se jim postavit čelem.
A propos, komerční zájmy: zrovna v minulých dnech bylo oznámeno, že hned dvěma vědeckým týmům se podařilo vytvořit umělé lidské embryo. V tuto chvíli se může jednat ještě jenom o zájem čistě vědecký; ale je možno se spolehnout na to, že vzápětí za nimi nastoupí i zájmy komerční.
A zájmy válečné? Zkusme si jenom představit, kdyby takové Rusko mělo možnost poslat na Ukrajinu ne živé vojáky, nýbrž mutanty zrozené v umělých líhních…
Odkaz na následující text se možná hodí pod tento článek.
https://casopisargument.cz/?p=50890
Co se toho článku v Argumentu týče, pak jeho autor má samozřejmě naprostou pravdu v tom, že onen takzvaný „neomarxismu“ má s původním marxistickým učením o radikální, revoluční změně společenského systému sotva co společného. Ovšem – jestli by se mělo jednat zrovna o nějaké novodobé „malthusiánství“, zůstává nemálo pochybné. Zcela upřímně řečeno není mi nijak jasné, o jaké důvody autor toto své tvrzení vlastně popírá.
Že prý tento soudobý levičácký aktivismus „popírá rozum“?… Jistě, svým původem respektive svým usídlením se jedná o dost elitářskou záležitost, pan Profant ho pohrdlivě nazývá „kampusovým levičáctvím“; nicméně stále zůstává nejasným, co to vše má mít společného s malthusiánstvím, tedy s cílenou a zamýšlenou sociální stratifikací, respektive přímo kastovnictvím. Cílem „neomarxismu“ je přece naopak dosažení naprosté rovnosti; když už je to nemožné v oblasti sociální, pak tedy alespoň ve všech ostatních oblastech lidského života, v genderu, v kultuře, atd. atd.
Ovšem co se cíleného „šlechtění“ lidské populace týče, pak právě v těchto dnech byly publikovány výsledky výzkumu, které naznačují, že zamýšleného účelu – tedy vyšlechtění inteligentnější, kulturně vyspělejší populace – by bylo možno dosáhnout i naprosto přirozenou cestou.
Nálezy tohoto výzkumu totiž sdělují, že co se výběru partnerů týče, stále ještě je naprosto dominantním kritériem ze strany mužů mládí a krása, ale ze strany žen ty obvyklé „hodnoty“: peníze a status. To pak ovšem má za důsledek, že kdo (z mužů) má k dispozici tyto zdroje, ten má signifikantně vyšší možnost mít potomky. Tedy dále šířit svůj genetický materiál. No a protože v dnešní době – na rozdíl od dob minulých – už skutečně platí, že k oněm uvedeným zdrojům je možno dobrat se především díky vlastní inteligenci, pak by opravdu mohlo dojít k tomu, že vyšší míra inteligence se bude ve společnosti šířit právě tímto zcela přirozeným způsobem, totiž tím že ženy – v reprodukčním věku – budou nadále preferovat muže vybavené touto vyšší (k uvedeným zdrojům vedoucí) inteligencí.
Nicméně na straně druhé se staví i ta otázka, jestli ta forma inteligence která vede k získávání peněz a k odpovídajícímu společenskému statutu, jestli ta bez dalšího znamená také inteligenci v obecně kulturním, respektive sociálním smyslu.
Dosažení naprosté rovnosti ve všech ostatních oblastech (když už to nejde v sociální oblasti) je přece naprostý nesmysl. Rovnost může být jen v něčem. Například rovnost před zákonem, rovnost šancí, popřípadě rovnost majetková či rovnost v odměňování. Tam už se mluví o rovnostářství. Marxisté preferovali rovné vztahy ve výrobním procesu, neboť se domnívali, že to je základem všeho ostatního.
Každá rovnost má ovšem jeden předpoklad – totiž ten, že v něčem jiném jsme různí. Dokonce musíme být v něčem různí, abychom si v něčem jiném mohli být rovni.
Možná že ani ten název neomalthusiánství není vhodný. Malthusiánství je koneckonců spíš aplikace přírodních zákonů, či evolučních zákonů na člověka a společnost. Tedy vlastně i to, co píšete v příspěvku z 25 června 2023 (13:47)
Mimochodem, v tom textu Argumentu mě zaujal následující odstavec, který vysvětluje, že progresivismus se původně říkalo něčemu jinému:
„Progresivismus se zrodil na sklonku devatenáctého století díky vystoupení výmluvného amerického sociálního reformátora a evangelikála Williama Jennigse Bryana usilujícího o spravedlivější rozdělení společenského bohatství. Bryanovu agendu převzal republikánský prezident Theodore Roosevelt a další liberální a konzervativní státníci. S iracionálním aktivismem současného Západu nemá zmíněný americký progresivismus nic společného.“
Totiž ten Bryan byl známý kreacionista. A vzpomněla jsem, že jste nedávno na Referendu diskutovali pod článkem o kreacionismu.
Ještě že jste napsal ten poslední odstavec svého příspěvku, pane Poláčku. Jinak bych se nad sebou musel zamyslet nejen v jednom, ale hned ve dvou docela podstatných ohledech…
V návaznosti na moji poznámku na souběžném diskusním vlákně, v níž jsem konstatoval sklon autorů k temnějším vypravěčským tónům, bych asi měl zmínit, že mnoho avantgardních spisovatelů, nejen hlubokých a introspektivních (ale těch zvláště), mělo k početnému potomstvu, jež by zdědilo jejich talent, opravdu dost daleko. Hodně proslulou společnost by tu bezdětní „inťoši“ mohli papírově vytvořit!
Albert Einstein vytvořil se svou první manželkou matematičkou Milevou Maričovou z hlediska přirozené (nenásilné) intelektuální eugeniky ideální pár. Nezařadil se mezi výše zmíněné génie poněkud „kafkovského“ typu, i když své ženě rovněž psal (z dnešního hlediska určitě) hodně pozoruhodné dopisy. Jen z jednoho z obou synů Einsteinových byl odborník, ale úspěchům svého otce se ani on zajisté nepřiblížil. Oba potomci Joliot-Curieových pracovali jako vědci. Osudy dětí T. G. Masaryka a jeho manželky jsou u nás dobře známy. Na začátku je opět náhlý překvapivý (spekulace posilující) zrod mimořádné osobnosti (který známe v tolika případech, typicky Dostojevskij). A pak. Masarykův syn Jan, a nejen on, přes specifický talent rozhodně nenabídl přesvědčivý příklad vzestupu v další generaci. (Existuje-li zastínění otcem i matkou, potom, je-li dvojité…) Nebo, neodpustím si ještě, Thomas a Golo Mannové.
Skoro bych řekl, že vzestup „intelektuálně zatížené“ rodiny je řidším a problematičtějším jevem než je tomu u rodin zabývajících se třeba výtvarným uměním, jejíž příslušníci se také často brali mezi sebou. V jejich případě je vrcholu dosahováno zpravidla ve druhé generaci, ve třetí již skoro vesměs začíná opětovný úpadek schopností.