Lidé dneška

120 komentářů u „Lidé dneška“

1. Tak mě napadá…
   Marcus Aurelius byl nešťastný z toho, že ze světa mizí duch antiky.
   Jiní lidé jsou dnes nešťastní, že ze světa mizí (nebo už skoro vymizel) duch křesťanství.
   Co takhle třeba věřit tomu, že do světa přijde nový duch, ve kterém se zachová i něco z těch minulých?

2. Paní Hájková, vždyť toto – tedy příchod nového ducha, ve kterém bude zachováno něco z těch minulých – je přesně to, co já tvrdím a hlásám už celá léta. 😉

   Ostatně přesně takový je i model Hegelovy dějinné dialektiky: každý nový stupeň lidské kultury, tedy v Hegelově terminologii „světového ducha“ je charakterizován právě tím, že znamená „Aufhebung“ stupně předcházejícího. Přičemž v němčině má „Aufhebung“ podvojný smysl, znamená „zrušení“ stejně tak jako „zachování“.

   Právě toto bylo skutečně jádrem celého Hegelova myšlení, že nová fáze dějin, nový stupeň lidského/světového ducha není pouze popřením, negací fáze předchozí, nýbrž zároveň zachováním jejích pozitivních elementů, jejich pozdvihnutím na vyšší kvalitativní úroveň.

3. Idea evoluce – pane Nusharte, ona by vlastním problémem nijak nebyla samotná „idea evoluce“; ale fatálním symptomem současné prázdnoty a plochosti obecného ducha je daleko spíše „evoluce bez ideje“.

   Tedy evoluce pojímaná jako zcela nahodilý, vnitřně nijak nesouvisející řetězec nahodilých mutací, jakožto reakce na nahodilé změny okolního prostředí. V takovémto chápání evoluce nejenže nemá žádnou svou vlastní ideu, ale nemá vůbec žádný směr, nesměřuje odnikud nikam. A především: naprosto zde chybí jakákoli kritéria pro rozlišování vyššího a nižšího. Tito scientisticky orientovaní evolucionisté tvrdí, že v rámci boje o přežití není dejme tomu vývojová větev primátů o nic privilegovanějším, o nic hodnotnějším biologickým druhem nežli dejme tomu hnilobná baktérie rozkládající odpady. Neboť jedni i druzí dokázali – podle daného měřítka – to samé, to jest přizpůsobit se úspěšně (tedy přežít a množit se) v rámci jejich vlastní ekologické niky.

   Když se ale evoluce pojme jako idea – pak zde nevyhnutelně musí být onen vývoj, ono směřování odněkud nikam, od forem nižších, nevyspělejších k formám komplexnějším, organizovanějším, až nakonec těm které jsou schopny intelektuálních a duchovních výkonů.

   Mimochodem: nejsem si teď zcela jistý jestli jsem to už nezmínil, ale jeden z momentů které mě v oné dokumentaci „Věda a víra“ zaujaly byl jeden, kdy – opět ve spojitosti s výkony a činností našeho mozku, tedy materiálního substrátu našeho myšlení – byla položena otázka, zda je tomu tak, že náš mozek duchovní obsahy sám svou kognitivní činností vytváří; anebo jestli je tomu přesně naopak, že tyto duchovní obsahy zde jsou nějakým způsobem přítomny už předem, a náš mozek je pouze nachází.

   Musím přiznat, že tato myšlenka mi „nedala spát“. Jako principiální materialista samozřejmě vycházím z toho, že je to náš mozek sám který svou činností vytváří celé bohatství našeho ducha, našich myšlenek, naší mysli. Nicméně na straně druhé… Náš (individuální) mozek tak jako tak nikdy nemůže být natolik potentní, aby mohl sám stvořit veškerou kulturu ducha, které jsme součástí. To jest: náš individuální mozek vždycky už do značné míry pouze nachází, co bylo v lidském světě už přítomno, vytvořeno před ním.

   Ale nejen to: jsou oblasti kde je víceméně zcela nesporné, že existují naprosto reálné entity, které jsou nicméně imateriální povahy, a lidský mozek je ve své kognitivní činnosti pouze nachází jako o sobě jsoucí, a priori dané. Typickým příkladem takovéhoto „nacházení“ jsou matematické respektive geometrické formy, zákony. Asi nebude sporu o tom, že věta 1 + 1 = 2 platí bez ohledu na to, zda ji nějaký lidský mozek objevil či ne.

   A pokud tato imateriální existence a priori může platit pro matematické formy – proč by nemohla platit i pro sféry jiné? Připomeňme ostatně: Platón svou teorii nehmotných „idejí“ do značné míry postavil právě na matematický fundament.

   Jaký je tedy poměr onoho „vytváření“ a „nacházení“ ohledně našeho mozku – zcela upřímně řečeno, tady bych se neodvážil vynášet nějaké definitivní, apodiktické soudy.

4. Teď bych se tedy ještě vrátil k onomu „křesťanskému světu“; zda to je či není protimluv. – Napřed ale musím zmínit, že já jsem vlastně hovořil o „božím světu“; tedy konkrétně o tom, že křesťanství může svým věřícím (na rozdíl od bohů antických) poskytovat tu útěchu, že Boží přítomnost mohou spatřovat v celém jsoucím světě.

   Tady je především nutno rozlišovat, zda máme na mysli „svět jako takový“, tedy dejme tomu krásu přírody, jak ji opěvoval například svatý František. Anebo zda máme na mysli „zkažený“ svět lidský. V zásadě je tedy možno říci, že křesťan může ve jsoucím světě nalézt jak útěchu tak i hluboké zklamání – podle toho kam se právě dívá.

   Nyní k tomu „křesťanskému světu“. Je (či mělo by být) už dávno jasné, že člověk, reálný člověk není a nikdy nebude andělem. A kdo si vysní nějaký andělský svět na této zemi, mezi lidmi, tak ten bude samozřejmě vždy hrubě zklamán. Tady se ovšem především staví otázka, jestli toto zklamání je vadou (lidské) reality, anebo ale nemístných iluzí.

   Na DR jsem v minulých dnech – opět jednou – připomněl Anaximandra s jeho božským „apeiron“; a s jeho geniálním postřehem, že jakmile předměty z tohoto božského, bezrozporného, ale zcela amorfního apeiron vykročí do reality, do materiální existence, tak že si naprosto nevyhnutelně navzájem budou „činit bezpráví“. V materiálním (a tedy i lidském) světě tomu vůbec není principiálně možno jinak. K nějakému vzájemnému srážení jednotlivých existencí, jejich zájmů, jejich životů bude docházet vždycky. Je tedy naprosto naivní očekávat v reálném, materiálním životě nějakou absolutní, naprosto nezkalenou harmonii všech se všemi.

   To ovšem na straně druhé naprosto neznamená, že bychom i pro profánní lidský svět nemohli chovat určitou představu jeho ideálního stavu. Já pro tento případ už léta daleko spíše nežli o „harmonii“ hovořím o „autenticitě“. Pokud by lidé začali žít opravdu jako lidé, tedy v souladu s jejich nejhlubší lidskou podstatou – pak by výsledkem sice nebyla absolutní, nezkalená harmonie, nicméně vznikl by zde lidský svět, který by stál za to žít. Který by lidskou mysl uchvacoval, lidskou duši naplňoval neustálým snažením se o dosažení, o vypracování tohoto ideálu lidského bytí, tak daleko jak je to jen v reálném hmotném světě možné. Kdyby tedy lidstvo začalo žít alespoň tímto autentickým způsobem existence, už tím by bylo získáno obrovsky mnoho.

5. Stažení se do křesťanských buněk – někteří si to tak skutečně představují, jako například diskutující pod tímto článkem, který chce „paralelní polis“ v podstatě složenou ze samých příbuzných.
   https://www.krestandnes.cz/tri-uvahy-o-evangelizaci-v-modernim-zapadnim-svete/?noamp=mobile#comments
   Někteří křesťané se snad chtějí stát jakýmisi novověkými Židy žijícími v ghettech. A možná i vylučovat všechny, co nebudou „plnit zákon“? Podobně jako ortodoxní Židé symbolicky pohřbívali své odpadlé děti?

6. Ano, Ježíš přišel do zákonitě porušeného světa Zákona, aby porušenosti stvoření vydělených do jejich reálných existencí vyzýval/nabízel vystavit léčbě – autenticitou otevření se vztahu k Bohu. A skrze ni otevření se vztahu ke konkrétnímu člověku (na jeho cestě).

   Nemůžeme (křesťansky) vyznávat Boha a nedůvěřovat Jeho cestě do stvoření – zkoušet ji nahrazovat „konfesní gramatikou“.
   Uvedl jste tu pane Poláčku nedávno kazuistiku vztahu k nelidskému nepříteli. Myslím že „tajemství“ takové „křesťanské lásky“ je v pochopení a úctě ke skutečnosti, že Bůh může a chce nabízet autenticitu vztahu i nepříteli který onemocněl nelidskostí.

   Nechápu ale jakou roli tu jsme schopni hrát ve vztazích se supra-organismy našich „člověčišť“. Jak píšete, bez nich by žádný náš „jednotlivý mozek“ neměl prostředí, materiál a asi ani důvod k tvorbě svých zjednodušených obrazů skutečnosti. Na druhou stranu – skrze tyto „entity“ si dokážeme spoluvytvářet zcela autentické peklo už zde na zemi.

7. (Nehledě na jistě vědeckou správnost a oprávněnost) jakoby výklady evolučních mechanismů (a i „služba“ jim) v našem sdíleném porozumění světu zaujaly místo dříve v něm vyhrazované Bohu a předtím božstvům.
   I samoučící se inteligentní algoritmy optimalizují svá řešení na evolučním principu. Jen – optimalizují vůči čemu? Nějaké objektivní skutečnosti? Je však skutečnost objektivně tatáž a vzájemně sdílitelná pro inteligenci delfína, chobotnice, lidoopa? (Nemluvě o lidech nebo mimozemšťanech 😉 ). Nebo nemůžeme od ní chtít víc než účast na konkrétní optimalizaci existence vůči obrazu podmínek konkrétního života?

   Analogicky od samoučícího algoritmu nemůžeme chtít víc než mnohem preciznější a rychlejší optimalizaci řešení vůči hypotéze o cílových podmínkách zadavatele? Připomíná mi to trochu z Douglase Adamse (Snídaně na konci vesmíru) situaci lidstva po dlouhém čekání na vypočítání přesné odpovědi na Základní otázku:
   …Co to vlastně tenkrát mohli mít lidé za otázku?…

8. Napřed tedy krátce k oněm „paralelním křesťanským polis“: tato představa, že by k jakési renesanci křesťanství mělo dojít cestou víceméně čistě biologického rozmnožování, je fakticky naprostou rezignací na samotné duchovní obsahy křesťanství. Pokud by se idea křesťanství nedokázala ve jsoucím světě udržovat a šířit už nijak jinak nežli biologickou cestou a striktní výchovou ke křesťanské víře v rámci rodiny, pak by to znamenalo že už definitivně ztratila svou sílu. Takovéto „paralelní polis“ pak fakticky nejsou nic jiného nežli patriarchálně vedené sekty; jako jsou například v Německu takzvaní „Sieben Stämme“, obskurní sekta „Sedmi kmenů“, která v Německu pronikla do médií především tím, že zatvrzele odmítá své děti posílat do „mravně zkažených“ státních škol. V důsledku tlaku úřadů pak tato sekta před časem zřejmě přesídlila na území ČR, kde se v tomto ohledu zřejmě cítí „svobodněji“. Tady je pouze možno říci: ubohé děti, které mají takovéto rodiče.

9. Optimalizace inteligentních algoritmů – k čemu? Pane Nusharte, touto otázkou jste vlastně předjal téma, ke kterému jsem se tak jako tak hodlal vrátit. V rámci předchozích diskusí (ohledně případného manicheismu dobra a zla v křesťanské nauce) totiž padla otázka, je-li možno nějakým způsobem pozitivně vymezit, určit, definovat dobro. Což pak ovšem úzce souvisí s onou optimalizací, respektive s otázkou k jakému cíli má tato optimalizace vlastně směřovat.

   Chtěl jsem v oné souvislosti poukázat na výklady, které jsem v těch dnech učinil na DR v souvislosti se Sokratem, a s jeho hledáním pravého určení principu spravedlnosti. Doložil jsem přitom, čím se Sokrates zcela zásadně lišil od svých spoludiskutujících: zatímco oni se snažili pojem „spravedlnost“ určit víceméně bezprostředně-pozitivně, Sokrates toto téma převedl na zcela jiný fundament, s mnohem širším záběrem. Krátce řečeno: tam kde oni sledovali faktor spravedlnosti jenom v té či oné konkrétní, úzké souvislosti, on konečný smysl spravedlnosti spatřoval v „dobru vůbec“. Kteréžto „dobro“ ovšem pro Sokrata mělo ontologický základ, bylo zakotveno v samotném (božském) bytí, bylo víceméně identické se samotným řádem a pořádkem celého vesmíru.

   Ovšem: ani toto vysvětlení nedává jasný, konkrétní obraz toho, o co se Sokratovi vlastně jednalo. Zde musím udělat malou odbočku: křesťanství sice také směřuje k takovémuto nikoli pouze na lidský svět fixovanému, nýbrž nadzemskému, v božských sférách ukotvenému Dobru; to je sice samo o sobě naprosto v pořádku, ale tento křesťanský základní cit pro toto božské dobro zůstává v zásadě neurčitý, nekonkrétní. Neboť Boží záměry jak známo tak jako tak není člověku možno prohlédnout. To jediné co pak v křesťanském hledání dobra zbývá, to je prakticky novozákonní kazuistika; tedy jednotlivé případy, kdy Ježíš v konkrétních případech či přirovnáních sděluje, jaké jednání je správné a Bohu libé, a jaké je naopak zavrženíhodné.

   Platónův Sokrates – tady je zásadně důležité si uvědomit, že ony úvodní pasáže, kde Sokrates jeden po druhém jako nedostatečné odhaluje všechny koncepty spravedlnosti které předkládají jeho partneři v diskusi, že tedy tyto pasáže zde nejsou nikterak nahodilé. A už vůbec ne nadbytečné, jako jenom jakýsi kolorit. Nýbrž je nutno je chápat – obrazně řečeno – jako jednotlivé příčle žebříku, po kterém Sokrates stoupá stále výše, až k dosažení poznání, co je samotné pravé Dobro.

   Nebo snad lépe: já osobně chovám už dlouhá léta určitou osobní představu, že pravda – zcela obecně – leží uprostřed. Ale – právě tento střed je krajně obtížné nějak konkrétně, pozitivně uchopit. Proto my napřed spatřujeme, uchopujeme všechno to, co je kolem tohoto středu. Jednotlivé části, jednotlivé aspekty této pravdy, v našem případě tedy Dobra. A teprve když jsme poznali, určili všechny tyto jednotlivé aspekty, teprve s tímto komplexním věděním a poznáním můžeme začít určovat onen samotný střed kruhu.

   Tedy: ani Sokrates/Platón sám nikdy neříká: toto a toto je Spravedlnost, toto a toto je Dobro. Jak vždycky říkal Hegel: Jenom celek je pravdivý. Právě toto je tak obtížné na cestě filozofického hledání, že ten kdo se nachází na této cestě, ten musí vždy napřed projít všechny jednotlivé části, všechny jednotlivé aspekty; a teprve poté může mít naději na to spatřit i celek pravdy. (Respektive pravdu celku.)

   Zpět k umělé inteligenci: ano, její algoritmy se sice mohou do jisté míry optimalizovat; ale pouze funkčně, nikoli cílově.

   To jest: umělá inteligence nikdy nebude vědět, co má být konečným cílem. Tedy – co má být smyslem jejích algoritmových operací. Samozřejmě je možno i do jejích algoritmů něco jako „smysl“ zadat; ale ona nikdy nebude vědět, co to znamená. Ona tento „smysl“ nemůže prožít, nemůže ho procítit. A stejně tak nikdy nemůže mít smysl pro onen „celek pravdy“, respektive pro „dobro“ zakotvené v chodu a řádu celého univerza.

10. Co se pak oněch „supraorganismů našich člověčišť“ týče: ale jistě, jejich prostřednictvím si dokážeme vytvářet peklo na zemi. Ale na straně druhé – uvědomme si třeba jenom takový prostý fakt, že bez těchto „supraogranismů“ by nebylo ani samotné víry. Přinejmenším ne víry na tak vysokých stupních obsahové vyspělosti, jakou představuje například křesťanství. I když se zaměříme třeba jenom na judaismus – ten se vyvíjel po celou dlouhou řadu staletí, do své konečné podoby dospěl až v důsledku činnosti, hledání, působení nesčetných aktérů, tvůrců, proroků, rabínů… A v křesťanství nakonec to samé, reálné křesťanství není zdaleka tvořené pouze samotnými kázáními Ježíše, nýbrž se taktéž formovalo celou řadu staletí, kde se na definitivním (relativně definitivním, vývoj není fakticky uzavřen dodnes) formování křesťanského kánonu podílela opět nesčetná řada jednotlivých teologů, kněží, ale třeba i poustevníků, a tak dále a tak dále. To všechno ve svém souhrnu vytváří onen „supraogranismus“, bez kterého je idea křesťanství a její přetrvávání v reálném světě prakticky nemyslitelná.