Klaunka

Dvojí tvář Jitky Molavcové

Josef Poláček

Klaunka – pod tímto nezvyklým, nicméně gramaticky korektním označením vysílala nedávno Česká televize dokument režisérky Olgy Sommerové o stálici divadla Semafor Jitce Molavcové: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13120371508-klaunka/

V diskusích na webu „Humanistické dialogy“ jsme už častěji hovořili o divadlu Semafor a o jeho protagonistech, především o jeho zpěvačkách, v prvé řadě v souvislosti s jeho „zlatou érou“ konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Na počátku let sedmdesátých divadlo Semafor nabylo popularity především díky televizí vysílaným „Návštěvním dnům divadla Semafor“, případně obdobným pořadům dvojice Jiří Grossmann a Miloslav Šimek. Kteří byli po většinu této doby doprovázeni trojicí zpěvaček Miluška Voborníková, Zuzana Burianová a Jitka Molavcová. Po úmrtí Jiřího Šlitra pak Jiří Suchý Jitku Molavcovou „přetáhl“ do svého vlastního programu, jako svou stálou partnerku. A přes všechny peripetie času, změny politických režimů, ekonomických podmínek a samotné divadelní scény tomu tak zůstalo doposud, dvojice Suchý – Molavcová stále vystupuje pospolu. Přičemž Jitka Molavcová časem nalezla své umělecké, respektive přesněji řečeno své komické vyjádření v postavě Žofie Melicharové – podivné hubaté ženštiny svou garderóbou připomínající ze všeho nejspíše proslulého strašáka do zelí, prakticky naprostého protikladu oné jemné, něžné, citové Jitky Molavcové známé z představení Šimka a Grossmanna.

Musím rovnou přiznat: s touto rolí Melicharové, s touto hereckou tváří Jitky Molavcové jsem se nikdy nemířil. A dokonce jsem toho přesvědčení, že ona se tím sama umělecky pohřbila. A přitom – bylo to její vlastní rozhodnutí, její vlastní volba. Já jsem původně choval podezření, že ji do této kašparské role „uvrtal“ její principál Jiří Suchý; ale později jsem se dozvěděl, že tomu bylo naopak, on tuto roli vytvořil jenom pro jedno jediné představení, a sám nijak nepočítal že tato postava bude mít nějaké pokračování. Byla to sama Jitka Molavcové, která v ní nalezla takové zalíbení, že si její jméno, její vizáž, i její manýry ponechala už natrvalo.

Ale – co vlastně na této její postavě shledávám natolik nepřijatelného, nestravitelného? Je to bezpochyby postava komická, čili v tomto ohledu ovšem souzní s těmi rolemi, které Molavcová na scéně divadla Semafor hraje. Pro vysvětlení se musíme podívat trochu blíže na širší záběr hereckého působení Jitky Molavcové. U ní mě totiž – pokud pomineme ony vzácné doby počátku sedmdesátých let – i v mnoha jiných případech nemálo rušil a vadil jeden rys jejího herectví: totiž přehrávání. Jako by se znovu a znovu před kamerou nutila do něčeho, co v ní vlastně vůbec není. Nebo co v ní třeba je; ale ona jako by se to snažila ze sebe „vyždímat“ až na maximum. Tento rys jejího herectví jsem u ní zaznamenával třeba i u pořadů pro děti. Nedokázala přitom být skutečně spontánní, nedokázala být „pouze“ svá, ale stále znovu jako by se nutila do své role.

A tento samý rys je pak profilujícím momentem postavy Melicharové. Molavcová se zde znovu a znovu snaží groteskním způsobem zveličit základní jevištní znaky této postavy, tedy její neohrabanost, její neomalenost vůči jejímu jevištnímu partnerovi, její „imidž“ školní uklízečky. Ovšem – toto nucení se do této obhroublé ženskosti podle mého přesvědčení nejen že vůbec nesluší oné půvabné, citlivé a kultivované Jitce Molavcové – ale navíc její herecký projev mění v neustálou křeč.

Tím se dostáváme ke klíčovému momentu celé záležitosti. Kterýžto moment je obsažen už v samotném názvu onoho televizního pořadu: Klaunka. Se vší samozřejmostí se v tomto portrétu Jitky Molavcové vychází z přesvědčení, že ona je rozený klaun v ženském vydání. Dokonce na jednom místě je provedeno přímé srovnání některých pohybových kreací Žofie Melicharové s Giuliettou Masinovou v proslulém Felliniho filmu „La Strada“. Kde Masinová provádí několik takovýchto ryze klaunských gest a pohybů. Molavcová – viditelně dojatá – sama zmiňuje, že po jednom představení divadla Semafor v Norsku tam její výkon někdo ocenil právě přirovnáním k Masinové.

Dovolím si prohlásit: takovéto tvrzení, takovéto srovnání je naprosto neudržitelné. Každý kdo má oči, ten musí vidět (a především když se provede takto bezprostřední srovnání hereckého projevu obou aktérek), že se jedná o něco naprosto jiného. U Masinové její klaunský projev a výraz vychází naprosto bezprostředně, spontánně z jejího nitra; zatímco Molavcová takto spontánní klaunkou není, ona své klaunství musí jenom a pouze hrát.

Nechci tím nijak dehonestovat talenty Jitky Molavcové; naopak jsem toho přesvědčení, že ona má vynikající herecký talent, a že je škoda že nedostala větší příležitost ho uplatnit, jmenovitě ve filmu. Ale – jestliže jsem toho názoru že ona má herectví v krvi, pak je stejně tak mým přesvědčením, že v krvi nemá klaunství. Neboť být hercem (byť třeba komickým)

a být klaunem, to jsou dvě zcela rozdílné záležitosti. Klaun – budiž to řečeno ještě jednou – ten musí své klaunství prožívat a projevovat naprosto spontánně, bytostně, musí vyplývat z jeho přirozenosti. Zatímco herectví – tam se vždy nějakým způsobem zapojí hlava, která aktérovi sděluje, že má hrát takovou a takovou roli. Klaun – ten nehraje roli, on je. Klaunství jako takové je jeho nejpřirozenějším životním výrazem.

Zatímco u Molavcové – tam je naprosto jasně vidět a znát, že ona své klaunství hraje, že ho předstírá. Vždycky je zde patrná ona oklika přes hlavu; tedy přes vědomí: teď zahraju tohle a tohle. Já jsem už dříve poukazoval na zásadní rozdíl například mezi africkými tanečnicemi, a mezi Evropankami které se snaží jejich tance napodobit. A už tehdy jsem konstatoval, že tato snaha je marná. Právě z onoho uvedeného důvodu: u Evropanek jejich taneční kreace vždy nějak vycházejí z hlavy. Nikdy v jejich tanečních pohybech není dosaženo oné naprosto bezprostřední identity mezi pohybem a tělem. U Němců existuje jeden zajímavý slovní obrat: dělat něco „aus dem Bauch heraus“, tedy doslova: z břicha. Označuje to ty případy, když někdo nějakou činnost (například řízení automobilu) zvládl už natolik, že ji vykonává čistě intuitivně, aniž by musel přemýšlet o tom, co právě v daný moment koná a proč. A přesně tohle je onen rozdíl mezi klaunstvím na straně jedné, a mezi herectvím na straně druhé.

Zůstávám tedy u tvrzení, že Jitka Molavcová toto spontánní, zcela intuitivní klaunství v sobě nemá, a že tento deficit musí nahrazovat tím, že ho hraje, jako divadelní roli. A přitom nevyhnutelně znovu a znovu musí přehrávat, svůj herecký výraz „vyšponovat“ nad tu úroveň, která by jí byla přirozená. Co je ale na celé věci zajímavé: Molavcová takto nadsazeně vystupuje nejen ve svých rolích na divadle, ale stejně tak i v samotné televizní dokumentaci, když vypráví o svém životě! I zde – a právě zde – se ukazuje její dvojí tvář: v některých chvílích (když se „zapomene“, když přestane něco hrát a předstírat, a když je sama sebou) – tak dokáže působit velice sympaticky, příjemně, a přes svůj dozajista ne již mladý věk dokonce i vysloveně žensky okouzlujícím dojmem. Ale pak zase přijdou chvíle, kdy se její projev, dokonce i její barva hlasu změní, a ona začne hrát jakousi roli, to jest místo přirozeného spontánního osobního projevu začne přehrávat, nutit se do jakési stylizace.

Toto jsou tedy dvě tváře, dvě podoby herečky a zpěvačky Jitky Molavcové. Samozřejmě jí nelze upírat právo na profesní dráhu kterou se vydala, tedy včetně jejího jevištního vystupování. Ale pro mou osobu zůstávám u toho, že tato její druhá, stylizovaná a nadsazená podoba jí nesluší, a že dokonce překrývá a ničí ty skutečné talenty, které ve své přirozenosti něžná a citlivá Jitka Molavcová bezpochyby má.

18 komentářů u „Klaunka“

  1. Uvědomil jsem si až dodatečně, že ilustrační obrázek vlastně neodpovídá podtitulku článku: na té fotce jsou vidět hned tři, ne pouze dvě tváře Jitky Molavcové… 🙂

    A ještě jednu věc musím doplnit: musím přiznat, že jsem Molavcovou nikdy neviděl na scéně naživo. Mé imprese, a mé soudy o jejím hereckém projevu tedy vycházejí jenom a pouze z televizních záběrů a přenosů, které ovšem někdy mohou být poněkud zavádějící.

  2. No a nemohlo by to být tak, pane Poláčku, že Jitka Molavcová prostě normálně má ty „dvě tváře“ a přitom jsou obě její? Když tuhle Bělohradský psal o rozpojení identit, nemohly by se tedy ty různé identity v člověku také spojovat?
    Nakonec, ten slavný klaun Deburau, který tak rozesmával publikum, trpěl prý v soukromí hroznými depresemi.

  3. Z dětství si pamatuji, že klauny v cirkuse bývali muži. Snad i proto působí přechýlení cizího výrazu, dost dlouho u nás psaného „clown“, dosud nezvykle. Skutečností je, že zatímco jako herečky či zpěvačky se ženy celkem odedávna vyrovnávají svým mužským protějškům, na poli komična tomu tak není. Stěží kdo by dokázal vedle známých mimů jmenovat i mimky. Mrs. Bean nemáme a nejspíš bychom ji ani nepřijali. Přesto si žen, schopných dělat si ze sebe legraci, v životě i kumštu, vážíme. Neboť jich rozhodně není nazbyt.

    Jitka Molavcová komičkou je. Mnoho dalších s podobným talentem, kromě Jiřiny Bohdalové, mi na mysli ne a ne vytanout. Zvláště mezi mladšími. Popis, který podává pan Poláček, mám za výstižný, karikující, do „vlastních řad“ laskavě mířící Molavcové Melicharová si přesto moje uznání udrží. Přinejmenším za profesionalitu. Samozřejmě, na životní roli je povaha předváděné ženušky až příliš jednoduchá a jen málo způsobilá překvapit.

    Když jsem, trochu specificky, uvedl termín „životní role“, tak byť je někdy volbou herečky (herce, či jiného tvůrce), o setrvání při ní rozhodují další okolnosti. Málokdo (nejen pro uvedený epiteton constans) dovede rovnocených vytvořit více. Třeba Zdeněk Svěrák kdysi jistě také netušil, že Cimrman (byť proti Melicharové s mnohem větším potenciálem k rozvinutí) už zůstane jeho osudem. Vzpomenu ještě komiček (no, dejme tomu, i když srovnávat je s Molavcovou, by asi byla urážka semaforské stálice), totiž Bubílkové a Jílkové. Role, které přijaly, jim – také – zůstaly už napořád. Neboť odmítnout je (jakkoli byly omezené), ztratily by tolik cennou identitu (zaškatulkovanost) a nejspíš by – na stárnoucí kolena – vypadly nadobro z povědomí (jakkoli specifického) publika a tím i svého „kola štěstí“.

    Herec a „rank“, to je, v době úspěchu stereotypů všeho druhu zvláště, dvojice nerozlučná jako dr. Jekyll a pan Hyde. Rowan Atkinson, známý co Mr. Bean, by o tom jistě taky dokázal něco odvyprávět…

  4. „Dám ti růži dám ti dám“ – no ano, paní Hájková, takto poetická písnička se dozajista mnohem více hodí k oné jemné, cituplné Jitce Molavcové ze sedmdesátých let. Na straně druhé je nepochybné, že dnes, v nové, mnohem syrovější době by už bylo prakticky nemožné takto poeticky-lyrické písničky veřejně přednášet, působily by na většinu (především toho mladšího) publika sentimentálně, až naivně.

    Já bych nijak nezazlíval Jitce Molavcové že hledala i jiné, nové formy svého uměleckého vyjádření; ale tu pro kterou se rozhodla i nadále nepovažuji za šťastnou volbu.

    Jestli obě tyto její tváře mohou být její pravé? – Právě o tom značně pochybuji. V té její druhé poloze znovu a znovu cítím umělou stylizaci, násilné nucení se do jakéhosi „vylepšeného“ projevu či efektu. Mohlo by být jedno vysvětlení proč tomu tak je: ona v oné dokumentaci sama přiznala, že – jmenovitě když v divadle začíná nový program – že trpí pocitem velké nejistoty, jestli svou roli zvládne, jestli ji dokáže ztvárnit přesvědčivě, jestli na její výkon bude obecenstvo reagovat pozitivně a vstřícně. A teprve když se – po premiéře – přesvědčí že tomu tak je, teprve poté se této nejistoty zbaví.

    Bylo by tedy možné, že tato vnitřní nejistota je u ní ve skutečnosti přítomna stále, i když si to ona sama neuvědomuje. A že právě z této obavy ze selhání se znovu a znovu nutí do oněch umělých, nepřirozených poloh, kdy může mít pocit že tímto zvýšeným výkonem či přednesem si zajistí úspěch u svého publika.

  5. Pane Horáku, vedle Jiřiny Bohdalové bych jako velký český herecko-komický talent v každém případě jmenoval ještě Ivu Janžurovou. U obou jsou jejich komické scénky či projevy naprosto spontánní, je naprosto jasně znát že ony tento komický způsob projevu mají skutečně v krvi. – Zrovna v minulých dnech jsem shlédl jednu starší českou filmovou komedii „Přísně tajné premiéry“ s Jiřinou Bohdalovou, a musel jsem přitom znovu obdivovat jedinečný komický talent kterým už tehdy vládla.

    Nicméně na straně druhé – ani jednu z nich bych nenazval „klaunkou“, v plném slova smyslu. Jak už jsem napsal v mém úvodním textu, „komické herectví“ a „klaunství“ jsou přece jenom jiné kategorie.

    Jan Werich o sobě říkával, že je klaun. Ale i tady bych tvrdil, že ten způsob a styl humorného herectví které provozoval napřed s J. Voskovcem a později s J. Horníčkem, že to pravé klaunství nebylo. I když – to je nutno přiznat – určité klaunské momenty v něm byly. Konkrétně ta scéna, kdy (ve hře Těžká Barbora) Horníček sedí – jakožto uvězněný vandrák – v kládě, ale na vyvýšeném místě, takže Werich když přijde na scénu jakožto ponocný, tak o jeho (vandrákově) přítomnosti neví. A když si ponocný Werich chce přihnout ze své láhve, Horníček přitom vždycky zatroubí. Jako by sám ponocný troubil na svůj roh. Werich v této scénce neřekne ani slovo (nejedná se tedy o slovní humor, jinak pro něj a jeho partnery typický); nýbrž on jenom němě zápolí se svou butylkou, se svým rohem, a s celou situací. Až se nakonec propracuje ke konstatování: „Někdo tady je.“

    Tento výstup Jana Wericha tedy zřetelně nesl klasické rysy klaunství, Werich tuto scénku zvládl bravurně, a v daném smyslu měl právo označovat se za „klauna“. Nicméně, takovýto klaunský výstup dozajista nebyl jádrem jeho herectví, tím byl daleko více projev slovní, především satirický.

    Ale – například už M. Horníčkovi bych ani toto temporální klaunství nejspíše nepřiznal. Alespoň v těch hrách kde jsem ho viděl hrát po boku Jana Wericha bych řekl že se jednalo o něco velmi podobného jako u Molavcové: že se usilovně snažil stylizovat do něčeho, co mu nebylo vlastní, co neměl v krvi. Ještě více nežli u Wericha byl Horníčkův způsob humoru mnohem více verbální, založený na jiskrnosti ducha.

    Zatímco klaunství – napadá mě právě – to je naopak primárně záležitostí těla. V klaunství jsou to pohyby těla, které samy vytvářejí komično. Jak už jsem napsal, tady není nutno nad ničím přemýšlet, uvažovat; naopak, jakákoli myšlenka by tu byla jenom na obtíž.

    Tento rozdíl mezi humorem a klaunstvím by snad bylo možno vyjádřit i takto: humorista – chce-li uspět mezinárodně – se musí učit cizí jazyky. Klaun něčeho takového zapotřebí nemá .

  6. Ještě něco k onomu vztahu humor – deprese. Ano, je tomu překvapivě často právě tak, že známé humoristické či komické osobnosti jsou ve svém civilním životě naprosto jiné. Například zmíněný Miroslav Horníček: jeho (téměř) snacha (jeho syn tragicky zemřel než by se s ní stačil oženit) někdy později v jedné televizní dokumentaci o jeho životě sdělila, že „je to málo známé, ale on byl ve skutečnosti těžký introvert“. Že „někdy sice také samozřejmě vtipnil“, ale že většinu času trávil stažený do svého soukromí.

    A stejně ta Jaroslav Šíp vyprávěl, že když byl v lázních, tak že zaslechl dvě pokojské, jak si o něm zklamaně vykládají, že on přece vůbec není tak vtipný a humorný, jakým je ve svých představeních v televizi. A i on přiznal, že ve svém nitru je spíše melancholicky založený.

    Je to tedy skutečně zajímavá souvislost, mezi melancholickou náturou (respektive vyslovenými depresemi), a mezi provozováním humoru jako životní profese.

  7. No, jestli se vám zdá, že mnoha hercům nebo slavným lidem jejich role nesedí, tak to potom vypadá, pane Poláčku, že jedna z těch jejich „dvou tváří“ vznikla vyloženě pro svět. Který ovšem klade na člověka jakési nároky, pokud v něm chce mít úspěch. Člověk zjistí, co je schopen vykonávat, co se druhým líbí a za co bude ohodnocen. (Takový tržní princip?) Myslím, že člověk je schopen vžít se do různých rolí. Profese je to, co nás živí, ne to, čím skutečně jsme.
    Ohledně těch „smutných klaunů“ možná platí, že oni svým pracovním výkonem vydají příliš mnoho pozitivní energie, která jim potom chybí. A tak jejich odvrácenou stranou, projevující se v soukromí, je deprese.
    Já jsem teď četla, co napsal Anselm Grün o rozdílu mezi lidskou změnou a proměnou. Lidé prý se často chtějí změnit, protože nejsou se sebou spokojeni. Vycházejí z předpokladu, že „to, co je, je špatné“. Ale to je chyba, píše Grün: „Rád bych změnil sám sebe, rád bych se přetvořil v někoho jiného, protože to, co existuje, není dobré. Rád bych změnil sám sebe, protože takový, jaký jsem, nejsem dobrý.
    Naproti tomu v pojmu „proměna“ je něco podstatně jemnějšího. Proměňovat znamená asi tolik jako vědět, že co je, je dobré, ale že ledacos proměňuje naši podstatu, naši pravdu. Proměna tedy spočívá v očištění praobrazu od všelikých nánosů, jako když je plátno starého mistra přemalováno jinými – kýčovitými – obrazy) a pak nechat to podstatné růst. Proměna předpokládá absolutní souhlas k bytí. Všechno smí být, všechno má svůj smysl. Jen bych měl přijít na to, jaký smysl mají moje vášně, mé nemoci, mé konflikty, mé problémy.“

  8. Dvě tváře aktérů: tady je nutno rozlišovat, paní Hájková. Samozřejmě že prakticky každý herec, zpěvák atd. se vždy určitým způsobem stylizuje do své produkce, do svého uměleckého projevu. Už proto, že ho chce podat v maximální dokonalosti. Takže třeba i tu samou písničku zazpívá jinak pro publikum, a jinak jenom pro sebe doma. V daném smyslu tedy každý z nich má „dvojí tvář“, jednu soukromou a jednu veřejnou. Navíc – populární osobnosti se vždy ocitají v určitém umělém světě, navenek, na veřejnost působí prostřednictvím své „imidž“, která se mnohdy velice dramaticky liší od jejich pravého nitra.

    Ale já jsem svým poukazem měl na mysli to, když někdo ve svém přednesu, projevu působí uměle, nepřirozeně, nadneseně. Vezměme si jako kontrast třeba takovou Hanu Zagorovou. Ona měla mezi svými známými a přáteli přezdívku „Písnička“, protože si sama i ve svém soukromí neustále prozpěvovala. A je nutno říci: sice i u ní se mi některé z jejích písniček líbily méně (především ty z pozdějšího období), nicméně v naprosté většině případů je ona vyzpívala s citem, naprosto přirozeně, bylo znát že vycházejí z ní samé. Obdobně Marie Rottrová: i ta si velice pečlivě vybírala texty svých písniček, a zpívala jenom takové, s kterými mohla vnitřně souznít. Nemusela se tedy ke svému projevu nijak uměle stylizovat.

    Tedy – jak přiznala v jednom televizním pořadu o ní, bylo jedno takové období, kdy už byla zpíváním přesycená, a musela se do něj nutit. Jejím řešením bylo, že na několik let se zpíváním naprosto skončila (a provdala se do Německa). A teprve po této tvůrčí pauze, když se obnovil její vnitřní „hlad“ po zpívání, se zase vypravila na hudební scény.

    —————-

    Co se týká vztahu humoru a depresí respektive melancholie: tady je ovšem otázka jestli tu kauzální nexus není opačný, tedy jestli naopak „dělání“ humoru není pro tyto osoby cestou, jak kompenzovat, přehlušit své stavy smutku.

    Ale dost možná že je ten mechanismus zcela jiný, že tu sice existuje nějaká souvislost, ale mnohem hlubší a subtilnější, nežli aby ji bylo možno vyjádřit takto jednoduše lineární kauzalitou.

  9. „Změna versus proměna“ – to je zajímavé téma, paní Hájková. Něco na tom dozajista je; ale na straně druhé bych zde byl dost opatrný.

    To Grünovo tvrzení „všechno má svůj smysl. Jen bych měl přijít na to, jaký smysl mají moje vášně, mé nemoci, mé konflikty, mé problémy“ mi totiž velice nápadně připomíná prostředí způsob uvažování esoterické komunity (ke kterému ostatně Grün nemá asi zas tak moc daleko).

    Tato „víra ve smysl“ může mít někdy i značně tragické okolnosti, svého času jsem viděl v televizi jakousi reportáž, už nevím přesně o čem, snad o léčitelství, v každém případě zde byl i záběr s jedním ještě celkem mladým mužem, který měl rakovinu, a který v této souvislosti vyjádřil své přesvědčení: „Já jenom musím přijít na to, proč jsem tohle onemocnění potřeboval, co mi chce sdělit – a pak nad ním dokážu zvítězit!“

    Já sice nijak nechci zpochybňovat možnost překonání i závažného onemocnění aktivizací vnitřních (samoléčivých) sil a potenciálů; nicméně právě takovýto postoj mi velice připomíná značně laciný a povrchní způsob, jakým se nemalá část esoterické komunity staví k nemocem. Je zde vytvářen jednoduchý, až triviální kauzální vztah: „Nemoc je tu proto aby mi něco sdělila, až to pochopím tak nemoc bude pryč.“

    Nevím jak nakonec dopadl onen mladý muž (je tomu už několik let), ale obávám se že pokud jeho vyléčení záviselo jenom na tomto jeho „pochopení“, že tu asi nebyly dány příliš velké šance.

    Ovšem Anselm Grün tu chtěl asi vyjádřit něco poněkud jiného: že hodnotnější nežli změna pouhého j e d n á n í či chování je vnitřní n á h l e d do sebe samého, do vlastního nitra. Tento vnitřní náhled, toto vlastní sebepoznání pak může – za příhodných okolností – skutečně přivodit určitou očistnou katarzi, kdy se změní ne pouze vnější jednání či chování dotyčného, nýbrž samotnou jeho osobnost.

  10. Mimochodem, zjistil jsem právě že onu nostalgii za Semaforem sedmdesátých let naprosto nepěstuji jenom já. Shlédl jsem teď televizní pořad o Janu Nedvědovi, natočený asi před třemi lety, o jeho životě dřívějším i současném. (Mimochodem, tento jeho pořad nesl název „Nehodíme se do této doby“, což je zároveň součást textu jedné z jeho písniček, kde reflektuje změny ve společnosti, ke kterým došlo od listopadového převratu.)

    V tomto pořadu je pak vidět jeden záběr, kde Jan Nedvěd sedí u stolku ve své pracovně, na tomto stolku má laptop s vyklopeným displejem – a na něm je záběr právě z jednoho tehdejšího semaforského představení! Kde Miluška Voborníková s Jitkou Molavcovou zpívají písničku „Už svítá“: https://www.youtube.com/watch?v=jWqUdrKl3p8

    Ačkoli je ona scéna v Nedvědově laptopu zastavena (neběží tedy zvuk), tuto písničku jsem poznal okamžitě, neboť je moje vlastní nejoblíbenější; podle mého soudu je právě ona snad ze všech nejkrásnější, s nádhernou poetikou, a s nádechem jakési jímavé tiché dívčí melancholie.

    Je to právě tato krásná, půvabná poetika tehdejších (semaforských) časů, kterou v dnešní písňové tvorbě postrádám ze všeho nejvíc. (Proto ji už také téměř vůbec nesleduji.) Dnešní člověk jako by měl bezmála hrůzu z poetiky, má zřejmě pocit že kdyby ukázal příliš mnoho z vlastních citů, z vlastní duše, že by se před ostatními shodil. Dnes se vyžaduje drsnost, exhibicionismus, až přímo neotesanost.

  11. Tento přístup ovšem používají i křesťané, nejen ezoterici.
    Ale nejde o to, pane Poláčku, že by takový přístup nahrazoval standardní léčení (a rozumný člověk si to nemyslí). Jenže z některých problémů nám nepomůže ani lékař ani psycholog, respektive, i když se léčíme, můžeme z toho našeho stavu nemoci prožívat nějaké trápení. Otázkou je, jak se k tomu postavíme:
    Člověk může buď naříkat: To jsem chudák, co se to na mě sneslo (a může se snažit přehlušit bolest co nejvíce analgetiky), může upadnout do apatie. Nebo situaci může vzít jako nějakou výzvu. Může z ní něco vytěžit i pro svůj duchovní rozvoj.
    To se týká třeba i péče o nemohoucí lidi, např. postižené příbuzné. Člověk je může chápat jako zátěž, které je nutno se co nejdříve zbavit – anebo jako dar, který mu pomůže stát se lepším člověkem, protože to v něm rozvinou schopnosti, které dřív neměl.
    Celé je to o tom, jak se ve svém nitru k takové realitě postavíme.

  12. Nedávno jsem se dověděla, že Jitka Molavcová má za muže Alfréda Strejčka. Ten má, myslím, ke komice daleko. Přesto sí spolu patrně dobře rozumějí.

  13. Film Saturnin – na něj jsem se nikdy nedokázal dívat déle nežli prvních deset minut, tento výtvor je přesně tím co já nazývám „umělohmotným“, je to marná, křečovitá snaha přiblížit se originálu, a kreace Molavcové zde plně zapadá do celkového charakteru tohoto filmového dílka.

    Písnička o tetách: nikdy mě nějak příliš nestrhla, ale v originálním Šlitrově podání byla ještě celkem přijatelná, zatímco v podání Molavcové je to opět pouze strojené, pouhá nápodoba.

  14. Alfréd Strejček – ano i o tom byla řeč v oné dokumentaci, on ovšem utrpěl mozkovou příhodu, takže dnes je sotva hybný, vlastně může jenom sedět v křesle, a jak sám řekl se světem může komunikovat už jenom prostřednictvím počítače. Ale – a právě toto byla jedna z nekrásnějších pasáží celé dokumentace, bylo jasně znát jak oni oba k sobě mají (i přes tento hendikep) krásný vztah. Právě to jsou chvíle kdy se ukazuje „první“, pravá, nestrojená tvář Jitky Molavcové, její citovost, její upřímnost, její vřelost. Právě proto naprosto nechápu, proč se znovu a znovu nutí do poloh, které jí nijak nesluší, které nijak neodpovídají jejímu – natolik vzácnému – vnitřnímu naturelu.

  15. Pane Poláčku, Strejček skutečně před časem utrpěl mozkovou příhodu, byl na tom velmi zle, ale neznamená to, že dnes vůbec není hybný. Na Den učitelů jsem poslouchala na YouTube rozhovor s ním. Dá se to pustit i zpětně. https://www.youtube.com/watch?v=4ePxwiS1HkI
    Něco z toho jsem od něj slyšela už dříve. Například to, že po své těžké nemoci ztratil úplně řeč a zase se ji znovu naučil. V tomto rozhovoru je to myslím zmíněno také. Ale nejen řeč, což by samo o sobě bylo velmi obtížné. On ztratil i paměť. Kvůli silným bolestem mu lékaři dávali narkotika a on žil v nějakém úplně jiném, snovém světě. Když mu začali narkotika ubírat, vracel se, ale nevěděl ani, kdo je, byl úplně „vygumován“ a dlouho sám sebe hledal. Je úžasné, že se dokázal z toho dostat. Jitka Molavcová mu asi byla oporou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *