Zázraky a kouzla


Eva Hájková



Všichni si pamatujeme ten příběh z knihy Exodus, jak Mojžíš hodil před faraonem na zem hůl a ona se proměnila v hada. Pamatujeme si, že to tenkrát egyptští mágové udělali po něm. Mimoto zvládli také proměnit nilskou vodu v krev a vyvést z Nilu žáby. Další kouzla už nesvedli. Na rozdíl od mágů, u kterých kouzla byla známkou jejich umění, to však Mojžíš udělal z moci Hospodinovy. Lidé se rodili a rodí s různými schopnostmi a nadáními, které lze ještě dále zdokonalovat. Během dějin se nashromáždilo mnoho vědění a moudrosti, kterým se lze naučit. (Vlastně i dnešní věda se vyvinula z někdejší magie.) Ale něco jiného je vzdát se úsilí o dosažení moudrosti a přenechat sebe sama Bohu, aby on mohl skrze nás konat své dílo. A to právě udělal Mojžíš.

Ani Ježíš u nikoho nestudoval magii nebo léčitelské umění. Veškeré zázraky, které konal, konal z Boží moci. Přemýšlela jsem, jak by to měl Ježíš těžké v dnešní době. Kdybychom spatřili Ježíše kráčet po vodě, mysleli bychom si, že jde o nějaký „fígl“ a nevěřili bychom tomu. Možná by ho v některých zázracích napodobil nějaký šikovný iluzionista, podobně jako egyptští mágové napodobili Mojžíše. Alespoň virtuální realita se „zázraky“ jen hemží. Podívaná, kterou nabízí, poutá pozornost miliónů lidí. Ani jim nevadí, že nejde o skutečnost.

A co teprve moderní věda! Tam už o skutečnost jde. O „zázracích“, které předvádí současná věda a technika, se dřívějším lidem ani nesnilo. Díky umění lékařů-chirurgů se lidé uzdravují po úrazech, jež byly dříve neslučitelné s životem. Jsou léčeny nemoci kdysi považované za nevyléčitelné. Transfúze krve, která zachraňuje životy, se stala běžnou záležitostí. Existují pomůcky pro navrácení nebo alespoň vylepšení zraku a sluchu. Lidem jsou nahrazovány zničené orgány a klouby. Ti, kteří už prošli klinickou smrtí, jsou navraceni do života. Naopak věci, které dřív byly považovány za samozřejmost, se dnes začínají jevit jako něco mimořádného. Například člověka s bezvadným chrupem (bez jediného zásahu zubního lékaře), aby dnes v moderním světě pohledal.

Úspěchy medicíny mají i svou odvrácenou tvář. Kam asi povedou pokusy o klonování, o manipulaci s DNA? Kam povede „výroba“ novorozenců podle přání rodičů, kteří je nemohou zplodit přirozenou cestou? U čeho se vědecký pokrok vlastně zastaví? Existuje nějaká nepřekročitelná hranice, nějaké tabu? Bude nakonec vše regulovat jenom trh? Bude bohatým umožněno, aby si kupovali náhradní části těla, geneticky upravené děti, aby za peníze získali lepší zdraví, delší život?

S nakrmením zástupů by Ježíš dnes ještě snad uspěl v nějaké chudé africké zemi, ale zcela jistě ne v přesycené Evropě. Cizoložnici by dnes nikdo neodsoudil ke kamenování, takže by ji Ježíš nemohl ani zachránit. Tedy – ne že by dnes nebyli různí „farizeové“, že by se nikomu nedělo bezpráví, že by nebylo koho se zastat. Jistě by se našlo dost příkladů nespravedlnosti. Ale proč bychom měli čekat, až to Ježíš začne řešit? Když umíme téměř zázračně léčit, měli bychom si při troše dobré vůle poradit i s udržením spravedlnosti, byť nebude nikdy dokonalá. Jen bychom se předtím museli umět mezi sebou domluvit.

Čím by tedy Ježíš dnes upoutal lidskou pozornost, kdyby se znovu objevil, třeba tady u nás? Jak by lidé poznali, že jde o mimořádného člověka, ba o syna živého Boha, když dnes v Boha málokdo věří? Čím by dnes lidi oslovil? Potřebujeme ho vůbec ještě, když máme tak skvělou civilizaci? To, že je skvělá, si o sobě myslela každá civilizace. Mysleli si to Egypťané, mysleli si to Peršané, myslel si to Babylón, myslela si to starověká Čína, myslela si to římská říše.

Všechny ty říše svým věhlasem, nádherou a přepychem vábily obyvatelstvo sousedních i dalekých, méně vyspělých, méně úspěšných a méně bohatých zemí. Všechny uchvacovaly cizí území, vzbuzovaly pohoršení i obdiv, odpor, závist i nenávist. Mnohé národy přijaly jejich porážku či rozklad se zadostiučiněním. Prorok Nahum líčí ve svých záznamech zkázu asyrské říše a jejího pyšného města Ninive, které v proroctví nazývá „mistryní kouzel“ (Nahum 3, 4). Města bývala často připodobňována k ženám či pannám, nenáviděná města k nevěstkám. Izajáš líčí zánik pyšného Babylónu: „Tvá moudrost a tvé vědění tě svedly na scestí. Říkala sis v srdci: „Jsem jenom já a nikdo víc už není.“ (Iz 47, 10). I zde je řeč o kouzlech a čarách, které však nebyly babylónské říši nic platné. Neuchránily ji před zánikem.

„Tvá kouzla sváděla všechny národy“ – je psáno ve Zjevení 18, 23 – jmenovitě sice o Babylónu, ale historicky možná spíš o Římu. Kdo by nechtěl získat pro sebe aspoň kousíček toho bohatství, pohodlí a přepychu, jímž tyto říše přitahovaly a lákaly?

Občas mě napadne, zda se dnešní Evropa, tento domov naší západní (kdysi křesťanské) civilizace, v něčem trochu nepodobá těm někdejším pyšným říším. Třeba starověkému Římu. Vždyť i Evropa kdysi uchvacovala cizí území, vzbuzovala a dosud vzbuzuje pohoršení i obdiv, odpor, závist i nenávist. Lidé z různých národů se do ní hrnuli a hrnou proudem, aby v ní hledali své štěstí. Kvůli vábení jejích „kouzel“ jsou ochotni riskovat bezdomovectví v táborech, utopení v moři nebo udušení v uzavřených kamionech. Jen aby získali naději, že ochutnají alespoň zlomek toho evropského blahobytu. Je-li na nějakém území vyšší životní úroveň než jinde, není divu, že se stane takovým lákadlem pro jiné. Obdiv chodí ruku v ruce se závistí. Možná i v dnešní době existují národy, které čekají na to, až ta pyšná Evropa, která tak svádí svými kouzly, padne, až se položí, až se ta úžasná civilizace blahobytu zhroutí.

Možná už svět Evropu nepotřebuje. Evropa kdysi rozesela símě civilizace po celé planetě, takže dnes už lze mluvit o planetární civilizaci. V Evropě se zrodil zárodek dnešního vědecko-technického pokroku. Co by se vlastně stalo, kdyby se ten pokrok zhroutil? Co se stane, až dojdou surovinové a energetické zdroje nebo až přestanou fungovat antibiotika – někdejší zázrak medicíny, protože bakterie budou vůči nim rezistentní? Nahradí je nové zázračné léky? Co bude, jestliže se zázračná medicína časem stane – vzhledem k finančním nákladům – pro širší vrstvy nedostupnou? A to ani nemluvím o válce, které nám stále hrozí!

Neuvědomujeme si ani, jak je ta naše civilizace křehká. Dál bereme ty její zázraky a kouzla jako samozřejmost. Jen málo lidí dnes hledá Ježíše, málo lidí na něj čeká. Čím by vlastně Ježíš dnešního moderního západního člověka oslovil, když ne zázraky, jimiž by ukázal svou moc? Co by dnes rozdával přesyceným zástupům, když o chleba by tu málokdo stál? S čím by uspěl? Možná je to ode mne hloupá spekulace. My, kteří čteme Bibli, přece víme, jak se věci mají…

Čím by tedy Ježíš získal dnešní lidi? Čím by se dotknul jejich srdcí? Existuje něco, co je i dnes vzácné a srovnatelné se zázraky. Co je to? Myslím, že je to láska, která se nedá koupit za peníze. Skutečná láska, jak o ní mluví apoštol Pavel v 1 Kor 13. Ať už si to lidé uvědomují nebo ne, touží po lásce, která je tady na zemi vzácná, možná čím dál tím vzácnější. Citelně nám tu schází. Mnohem více než zázraky. A možná právě láska je tím největším Božím zázrakem.

(Původně napsáno pro „Křesťan dnes“.)

147 komentářů u „Zázraky a kouzla“

  1. Že „svět čelí totálnímu imperialismu Západu“ si myslí Putin i Frljić. Frljić je hvězdou progresivní liberální levice, Dugin je, pane Petrasku, „hvězdou evropské pravice“.

  2. A „liberální“ Západ je podle Putina (ale možná i podle liberálních –„antiimperialistických“ –progresivistů) biblickou „babylónskou děvkou“.

  3. Západ se za liberální – podle „liberální“ levice i pravice – považuje, ale ve skutečnosti se od liberalismu odklání, nejspíše směrem k nějakému čínskému typu diktatury. Ten rozpor vyplývá ze zákonitého dějinného vývoje výrobních vztahů 🙂 a jinak je také zabudován v samotné podstatě liberalismu – v jeho kořenech. (Například osvobození člověka od jeho závislosti na přírodě vede k ještě intenzivnějším projevům závislosti člověka na přírodě [popřípadě k závislosti na nevědomé religiozitě].)

    Je to něco podobného, jako když se stalinistický Sovětský svaz – podle komunistů – považoval za stát směřující ke komunismu, ale ve skutečnosti směřoval k tvrdé diktatuře. Ten rozpor vyplýval ze zákonitého dějinného vývoje výrobních vztahů 🙂 [nebo z nevědomé religiozity, kde „beztřídní společnost“ byla jen jiným názvem pro „nebe“] a jinak byl také zabudován v samotné podstatě komunismu – v jeho kořenech.

  4. Die Linke, pane Petrasku, před několika lety navrhovala vystoupení Německa z NATO a vytvoření vojenské aliance Německa s Ruskem.

    Na oslavy připojení Krymu se před několika lety svorně dostavili jak zástupci evropské pravice, tak i zástupci evropské levice – bych, pane Petrasku, podotknul…

  5. Dále bych, pane Petrasku, upozornil třeba na problematický postoj evropské platformy Diem25, která je součástí globální skupiny Progressive International…

    Putin se snaží přispět k rozdmýchávání ideologického konfliktu v západních zemích. Jde o vnitřní konflikt („kulturní revoluci“), konflikt mezi levicovým („liberálním“) progresivismem a pravicovým či krajně pravicovým nacionálním populismem (rozum v tomto konfliktu stojí jaksi mimo). V tomto vnitřním konfliktu Západu pak Putin prezentuje Rusko jako onoho „ochránce tradičních hodnot“, čímž zároveň tyto hodnoty (v očích Západu) opět diskredituje a tento vnitřní konflikt Západu opět posiluje.

    Je to trochu podobná strategie, jako třeba německá podpora Lenina v roce 1917 – cílem oslabeného Německa bylo vyřadit Rusko z bojů první světové války.

    Frljićův i Putinův postoj k Západu je tedy stejný (liberální progresivismus i Putin obviňují Západ ze stejné věci) a například v Afghánistánu a v Iráku mají bohužel pravdu. To ale samozřejmě nijak neospravedlňuje agresi Ruska na Ukrajině.

    Západ možná chtěl, aby se lidem v Afghánistánu a v Iráku žilo podobně (z našeho pohledu dobře) jako na Západě, takže kromě těch excesů (Abú Ghrajb) tam budoval školy a nemocnice a snažil se implantovat demokracii do organismu, který ji odmítá jako cizí, protože odmítá západní kulturu (ale zároveň touží žít „jako na Západě“, což je mnohdy důvodem k migraci do té odmítané západní kultury).

    Putin možná chtěl, aby se lidem na Ukrajině žilo jako v Rusku, takže tam boří školy a nemocnice a snaží se implantovat ruské imperiální myšlení – ruskou „kulturu“ – do organismu, který ji odmítá, což je mnohdy důvodem k nedobrovolné migraci do gulagu.

  6. Uznávám, že je velmi blbé, když postoj, který odmítá liberální progresivismus, současně nevnímá Putina jako ochránce tradičních západních hodnot a naopak ho obviňuje z jejich bezskrupulózního porušování. Nezapadá to do pracně vytvořeného schématu (ani liberálním progresivistům, ani Putinovi).

    Někteří příznivci fašismu a denacifikace by mohli být dokonce zmateni.

  7. S panem (Jiřím) Nushartem lze dnes v kritice vstřícnosti západní levice vůči Rusku celkem snadno souhlasit. Na druhé straně, jestliže převládající liberalismus, shovívavý nadmíru ke kapitalistickým poměrům, člověk opravdu „nemusí“, pak maje v nich právo vyvíjet odchylně směřující politickou činnost, je mu někdy riskovat přílišné pochopení pro ne zcela „vybarveného“ nepřítele, brousícího si již zuby kdoví na co a na koho.

    Vzpomněl jsem si, jak na DR lámával dlouho před volbami pan Morbicer hůl nad politickými hříchy a prohřešky ČSSD, že tentokrát je už volit doopravdy nejde (aby pak jiné řešení neviděl). Říkával jsem si tehdy, že
    se poněkud ukvapuje, jestli taková jistě ušlechtilá náročnost vůči „svým“ není nakonec prostě „cimprlich“. Nyní mám před „malými“ volbami na podzim celkem jasno: Sociální demokracie můj hlas nedostane. Tváří v tvář ruskému „odkopání se“ neobstála. To je mi i prezidentův obrat s jeho „mýlil jsem se!“ milejší. Jak se říká, na všechno musí být čas. Putin některé naše záměry a priority učinil aktuálně skoro bagatelními, takže je nezbývá než odsunout na vedlejší kolej. Není to nakonec poprvé, co mají liberálové pravdu. Právě proto, v duchu příslovečného zlodějova volání ´chyťte zloděje´, jsou prohlašováni za úhlavního nepřátele.

  8. Pane Horáku, nevím přesně co máte na mysli, když mluvíte o pravdě liberálů, ale pokud mě intuice neklame a je zde míněn čistě postoj k válce na Ukrajině, postoj k ruskému agresorovi a nikoliv třeba postoj k petici za uzákonění stejnopohlavního manželství na Ukrajině (ti teď mají ale starosti, že ano…) a následné podmínění životně důležité vojenské pomoci Ukrajině jejich „správným“ postojem ve věci stejnopohlavního manželství, pak bych s pravdou liberálů souhlasil.

  9. Ano, pane Petrasku, kritika ruského „filozofa“ Dugina západního liberalismu se ve své logice plně kryje s logikou taktéž zaměřené kritiky českého politologa Druláka. Dokud jim liberalismus umožňuje veřejně šířit jejich reakcionářskou demagogii, je všechno v pořádku. Ale jakmile i tento jinak natolik liberální Západ pochopí, že tady už byly překročeny všechny hranice přijatelného a postaví hráz tomuto ideovému reakcionářství, pak je náhle oheň na střeše. A tento liberální Západ je prý najednou „totalitní“. Zkusme si jenom pro zajímavost načrtnout, za jakých okolností by Západ našel milost v očích takového Dugina:

    – Západ by musel uznat, že zaostalé putinovské Rusko je ve skutečnosti duchovně a mravně tou nejvyspělejší zemí na celé planetě

    – Západ by musel uznat, že ruský zatuchlý konzervatismus a reakcionářství prakticky ve všech oblastech lidského života ve skutečnosti představuje výkvět všech humánních hodnot

    – Západ by musel uznat, že z tohoto duchovního a hodnotového vůdcovství Ruska vyplývá přirozené právo Ruska další a další národy vtahovat do sféry své vlastní hegemonie (v zásadě přesně tak jako svého času Stalin – a Brežněv – považovali za naprosto legitimní ze všech sousedících států činit satelity Sovětského svazu)

    – nakonec Západ sám by se musel víceméně rozpustit jako svébytná civilizační, kulturní, politická a vojenská entita, a musel by se plně vydat do spásných rukou ruského hegemona.

    Jedině za těchto okolností by zřejmě Západ ukázal, že nakonec přece jenom vyznává „ten jedině pravý“ liberalismus. S putinovským Ruskem na věčné časy, a nikdy jinak!

  10. LIBERALISMUS A TOTALITARISMUS

    Po všech těch létech, kdy znovu a znovu podrobuji zásadní kritice snahy o ideový hegemonismus liberalismu západního ražení mě snad nikdo nebude podezřívat, že zrovna já bych se chtěl stát jeho nekritickým zastáncem. Už dlouhá léta tvrdím, že i systém liberální demokracie je v tom smyslu „totalitní“, že vyznává jenom určitou kategorii hodnot, jenom určitý způsob lidské existence, jenom určitý způsob uspořádání společnosti – a že tento model života svým obyvatelům indoktrinuje na všech rovinách svého působení. To že se tento liberální Západ sám prezentuje jako místo „nejvyšší možné svobody“, je v daném smyslu pouhou kamufláží pro tento skrytý hodnotový a názorový hegemonismus.

    Že se takto hegemonisticky chová i liberální demokracie, to vyplývá zákonitě z obecné teorie systémů. (Musím touto cestou ještě jednou vyslovit uznání a dík M. Veverkovi, který se ve své „Evoluci“ právě otázkou – otevřených, dynamických – systémů zabýval velmi podrobně, a dodal mi nemálo konkrétních pojmů pro precizování mých vlastních úvah v daném ohledu.) Zkrátka: ať je nějaký (společenský) systém ve svém bezprostředním uspořádání jakkoli otevřený (tedy: liberální), i on má nevyhnutelně někde hranice svého liberalismu. I jeho naprosto prvotní potřebou je prostě a jednoduše nutnost přežít; a tedy přežít jako celek, jako systém fungující zcela určitým způsobem. A tento systém tedy nutně musí marginalizovat, na okraj svého tělesa vytlačovat všechno, co je nekompatibilní se zásadními principy jeho vlastního fungování. Ano, specifikum liberální demokracie leží v tom, že ona toto vytěsňování neprovádí (většinou) mocenskými, policejně-soudními prostředky. Jí naprosto postačí používat „soft“ metod ideové manipulace se svým obyvatelstvem; právě o to je toto její ideologické působení účinnější. Protože jen velmi málokteří vůbec dokáží prohlédnout tuto ideologickou funkci.

    Konkrétně: ano, sám už léta tvrdím a znovu a znovu dokládám, že tento liberalistický (respektive libertinistický) Západ je ve své podstatě povrchní a plochý: jak v osobní rovině, tak v rovině ideové, kulturní, i ryze umělecké. Hlubší roviny ducha jsou – velice úspěšně – vytěsňovány osobní nevázaností umožňující životní energie vybíjet v laciných zábavách jakéhokoli druhu, respektive konzumním způsobem života vůbec.

    To všechno je tedy skutečností; z těchto důvodů je možno systém liberální demokracie právem možno kritizovat, a právě těchto důvodů já sám tento svět liberální demokracie znovu a znovu podrobuji zásadní kritice. Jenže – především v poslední době zjišťuji čím dál tím více, že všechny alternativy které se k této liberální demokracii reálně a aktuálně nabízejí, jsou ještě mnohem horší, mnohem nehumánnější, nežli ona sama. A – mnohem totalitnější. Proti hodnotovému relativismu liberální demokracie se jako alternativa nabízejí (respektive vnucují) „hodnoty“, které ze všeho nejspíše připomínají tuhou morální rigiditu středověku. Stačí se jen podívat, kdo se nám v současné době ukazuje jako nejzapálenější bojovníci za „mravní čistotu“: ultrakonzervativní mulláhové v Íránu, islámští fundamentalisté všeho druh, zběsilí američtí trumpisté; no a nyní ještě militantní reakcionáři putinovského Ruska. Skutečně velice málo vábný výběr alternativ k dekadentnímu Západu.

    Ano, je možno právem liberální demokracii vytýkat rozporuplné chování, když na jedné straně hlásá (téměř) naprostý liberalismus názorů, a na straně druhé pak přece jen určité názory potlačuje, neboť už jsou „za čarou“; to je skutečně interní systémový rozpor liberální demokracie, vnitřní nelogičnost. Ale – opakuji ještě jednou – v tomto reálném světě se i tato rozporuplná liberální demokracie stále jeví tou relativně nejsnesitelnější alternativou; široko daleko není vidět nic, co by skýtalo reálnou vyhlídku na její překonání v pozitivním a progresivním, nikoli v negativním a reakcionářském smyslu.

  11. Je to z trochu jiného soudku, ale kam až může vést radikální odmítnutí hodnot současné civilizace, o tom svědčí osud dřívějšího disidentského písničkáře Karla „Charlieho“ Soukupa. V minulých dnech jsem shlédl reportáž o jeho současném životě: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13371491259-feral/ (Video ovšem není možno přehrát; ale i to co ukazuje a sděluje tato jedna stránka je velmi výmluvné.)

    Bojovník proti komunistické totalitě tedy po řadě životních peripetií nakonec skončil jako víceméně poustevník v australském buši; a sotva mu bude učiněno bezpráví, když se připojí i konstatování, že se jedná o typ „bláznivého poustevníka“. Soukup zcela odmítl nejen totalitu komunistickou, ale stejně tak i životní způsob západní civilizace považuje za stejně tak omezující a „totalitní“, a domnívá se že svou osobní svobodu nalezne v naprosté osamocenosti divoké australské přírody. Stačí ale podívat se na jeho současný obraz, aby bylo zcela jasné, jak bědnou podobu má tato jeho „svoboda“. Přitom ovšem -na straně jedné jeho odpor vůči svazujícímu konzumismu západní společnosti i tak má stále svůj určitý racionální základ; ale ta alternativa kterou se Soukup křečovitě snaží proti této západní dekadenci postavit, to je nesouvislý konglomerát jakýchsi zlomků z východních duchovních systémů, je to zoufalý pokus vlastní ztracené existenci propůjčit nějaký vyšší duchovní smysl. Jelikož je za daných okolností takovýto pokus ovšem odsouzen k naprostému neúspěchu, pak musí „vypomáhat“ konzumace příslušných psychedelických preparátů.

    Nedá se nic dělat, ale někdejší nezdolný bojovník proti komunistické totalitě, autor celé řady přesvědčivých – a vtipných – protestsongů Charlie Soukup je dnes už jenom politováníhodnou lidskou troskou, dožívající svou pozemskou existenci v ztracenosti australské divočiny. Mám ale pocit, že bylo více případů, kdy to nakonec byl právě jenom tento boj proti totalitě, který mnohým lidem dodával životní sílu, smysl jejich existence. A když se tato totalita rozpadla a náhle nebylo proti čemu, proti komu bojovat, že mnoho lidí z disentu pak náhle nevědělo co dál. Nebo přinejmenším zmizela jejich dřívější jiskra, a dále jako by žili už jenom tak nějak „ze setrvačnosti“. Někteří se – jako Soukup – snažili nadále žít tak nějak „alternativně“; ale na jak dlouho je možno vyžít jenom s tím, že jsem proti etablovanému světu? Jenom z toho, že něco odmítám, něco neguji? Alternativnost samotná ještě nedodává žádný skutečně nosný základ pro život.

  12. Přečetl jsem teď další z Drulákových článků na které upozornil M. Hauser: https://www.radiouniversum.cz/petr-drulak-proc-by-se-mel-konzervativec-bavit-s-levici/

    Je nepochybné, že Drulák dokáže napohled velmi přesvědčivě vyargumentovat svůj postoj; a velice dovedně dokáže za mnohdy legitimní kritikou určitých deformací liberální demokracie skrýt své skutečné úmysly a intence. Rozhodující pasáž bude zřejmě tato:

    „Tento elitářský socialismus v šedesátých letech opouští marxistickou utopii beztřídní společnosti a začíná rozvíjet nový typ společenských utopií postavených na liberálním ideálu nepřetržité emancipace (sexuální, rasové, genderové). Se stejným pohrdáním pro společenskou realitu.“

    Takže tedy: podle Druláka je snaha například o rasovou emancipaci výrazem „pohrdání pro společenskou realitu“!!

    Sotva kdy jindy sám Drulák tak naprosto zjevně demaskoval, o co se mu skutečně jedná. Boj za rasovou emancipaci podle jeho vidění světa „rozkládá tradiční společnost“; žena zřejmě patří zpět do kuchyně, tak jak káží „tradiční rodinné hodnoty“; a o emancipaci sexuálních a jiných menšin ani nemluvě, to je vše od ďábla.

    Drulák jako legitimní připouští pouze změny „přirozené“; takže boj za rasovou či genderovou emancipaci je tedy zřejmě aktem „nepřirozeným“. Je zajímavé, s jak naprostou jistotou právě náš český Drulák ví, na jaké změny už dozrál čas, a jaké je nutno zatratit jako „extrémismus“.

  13. Drulák, pane Poláčku, říká v podstatě to samé, co jinde říkáte i Vy (to je věcná poznámka, nikoliv obhajoba Druláka); říká, že v šedesátých letech se dělníci na Západě začali mít tak dobře, že proletariát ztratil jakýkoliv revoluční potenciál ke změně společnosti a nová levice si tedy musela hledat nějaký jiný způsob, jak prosadit svoji vizi společnosti. (Pokud se dobře pamatuji, o tom samém jste psal i Vy.)

    Tou „nepřetržitou (například rasovou) emancipací“ podle mě Drulák nemyslí myšlenky M. L. Kinga – tedy onu Kingovu „barvoslepou společnost“, ale až to, co přišlo potom – kdy ideálem antirasismu přestala být ta Kingova „barvoslepost“ a antirasismus začal rozlišování barev zase naopak vyžadovat, čímž se de facto stal rasistický (viz „antirasistická“ tzv. kritická rasová teorie). Drulák si v té pasáži, kterou citujete, ovšem neuvědomuje, že současné „antirasistické“ rozlišování ras na jednu stranu není „pohrdáním společenskou realitou“ (my ty rozličné barvy lidí reálně vnímáme), ale na druhou stranu je mu možno dát zase za pravdu, neboť jde o pohrdání tou společenskou realitou, kterou toto nové rozlišování lidí podle barvy jejich kůže chce změnit.

  14. Vážení diskusní přátelé, na aspoň 2 týdny se omlouvám z důvodu dovolené, ale možná pak ještě na delší neurčito – musím si něco srovnat v hlavě 😉
    Držím palce a moc – moc děkuji.

  15. Ale ano, pane Nusharte (Jiří), není pochyb že Drulák do jisté míry zcela správně detekuje určité deformace jak v západní společnosti, tak ale i v levicovém hnutí. Jde ale o to, že on těchto faktických událostí využívá/zneužívá pro propagaci svého vlastního, nacionálně šovinistického, reakčního pojetí „socialismu“. Přitom pojem „socialismus“ je zde skutečně nutno dát do uvozovek, neboť je nutno se ptát, co jeho projekt má/může mít společného se skutečným socialismem. Pokud ano, tak ze všeho nejblíže má k „národnímu socialismu“ v Německu dvacátých a třicátých let minulého století.

    Už si nevzpomenu, který český levicový autor to byl, jestli snad Slačálek nebo Barša, který – v polemice o „konzervativním socialismu“ – proti Drulákovu konceptu čistě národního socialismu postavil argument, že socialismus byl ve své podstatě vždy univerzalistický. Tedy: že měl za cíl boj za práva každého člověka, bez výjimky. Jakmile tedy Drulák začne svůj „socialismus“ osekávat, s tím že má platit jenom pro vlastní národ, že má platit jenom pro ty „genderově korektní“, že má platit jenom ty pro ty kdo zastávají „ty správné hodnoty“ – pak se z tohoto socialismu stane exkluzivní záležitost jenom pro vyvolené – naprosto stejně jako byl německý národní socialismus jenom pro Němce a jenom pro árijce.

  16. Pan Jaroslav Nushart: tak tohle je skutečně naprosto nevítaná kolize, že se hodláte – alespoň na čas – odhlásit, právě když já jsem se konečně dostal k tomu, abych začal psát můj dávno avizovaný text o Platónovi a anarchismu. 😉 Myslím, že to bude opravdu docela zajímavá záležitost.

    No, nedá se nic dělat; v každém případě Vám přejeme příjemnou dovolenou, a budeme se těšit na opětovné shledání.

  17. No, podle mě, pane Poláčku, nejde o to, že „něco“ (třeba socialismus) by mělo platit jenom pro vlastní národ (ve smyslu zvýhodnění či výsady pouze pro určitý národ), ale jde jednoduše o určení efektivní velikosti „samosprávné jednotky“ (tedy s funkční zpětnou vazbou) tak, aby si tato jednotka mohla sama sobě prostřednictvím nějakého mechanismu (například demokracie) co nejlépe vládnout (ke spokojenosti všech jejích členů).

    Jaký je, pane Poláčku, vlastně rozdíl mezi (zavrhovanými) „národy“ Petra Druláka a (vyzdvihovanými) „komunitami“ George Monbiota?

    ((viz článek:
    https://denikreferendum.cz/clanek/34217-enklavy-demokracie))

    V obou případech jde o jednotky, které si chtějí efektivně vládnout. (Efektivita samosprávného vládnutí je v sekulární společnosti měřena procentem spokojených členů společnosti, nikoliv mírou shody s teoreticky vytvořeným konceptem ideální vlády. Míra spokojenosti se odvíjí od shody panující praxe s evolučně – kulturně vtištěnými vzorci správného jednání.)

  18. Pane Nusharte, chtít nějak „zatlačovat“ či omezovat kapitalismus respektive kapitál v rámci jenom jedné jediné země, jedné jediné ekonomiky je čistě věcně naprostý nesmysl. Jak věděl už Marx, kapitál je „tekutý“, nezná hranic – a jakmile ho v nějaké jednotlivé zemi „přiškrtí“ nad obvyklou míru, pak tento kapitál odplyne jinam. A to sice s fatálními důsledky pro ekonomiku, a tedy i pro životní úroveň v dané zemi.

    Ostatně, nevím co si Drulák představuje například pod „vyplácením spravedlivých mezd“ pro pracující třídu. To jest: nevím kde by na to chtěl vzít peníze. Jediná možnost by byla oním zmíněným přiškrcením, tedy vyšším zdaněním kapitálu – s uvedenými nevyhnutelnými důsledky. Z čistě ekonomického hlediska jsou tedy Drulákovy představy klasicky levičácké: sice napohled vstřícné vůči pracujícím, ale ekonomicky naprosto diletantské.

    —————————————

    Jaký by měl být rozdíl mezi „národy“ Druláka a „komunitami“ Monbiota – já tu především nevidím naprosto žádnou souvislost. Nanejvýš v míře naivity obou autorů, ve víře že samotným principem samosprávy (komunitní či národní) je možno vyřešit strukturální problémy společnosti a (kapitalistické) ekonomiky. Stále zde zaznívá to naivní přesvědčení, že když si o něčem budu rozhodovat „já sám“, tak že tím je prý automaticky zaručeno že tím dosáhnu (pro mě) co nejlepší výsledek. Toto přehnané, až křečovité zdůrazňování principu „já sám“ je typické pro děti někdy kolem druhého či druhého roku jejich věku, kdy poprvé začínají své vlastní „já“ prosazovat proti moci rodičů; a podruhé pak v době puberty, kdy se jedná prakticky o to samé. Toto Drulákovo (a Mobiotovo) „já sám“ tedy svou kvalitou nijak nepřekračuje způsob myšlení ještě nezralé osobnosti, která není schopna sebe sama zakotvit v přirozeně jsoucím světě, a proto proti němu musí neustále vést trvalý boj o vlastní identitu. Toto hypertrofované „já sám“ je tedy vždy daleko více výrazem vlastní slabosti, nežli projevem vlastní sebejistoty, vlastního sebevědomí. Je to vlastně ten samý efekt jako u žárlivců: ti jsou právě proto tak žárliví na každý čin, na každý kontakt svého partnera k jiným lidem nežli jsou oni sami (ti žárlivci), protože mají slabou osobnost, a nedokáží se vyrovnat s tím že by alespoň pro chvíli nemuseli být středobodem zájmu (a obdivu) svého partnera.

    ————————————

    Tolik tedy k Drulákovu nacionalismu; ale je ještě hůř, tento jeho nacionalismus je zcela evidentně doprovázen projevy xenofobie, a vysloveného rasismu. (Což má opět hlubokou psychologickou souvislost se zmíněnou žárlivostí: slabá osobnost žárlivce nesnese srovnání s jinými lidmi, a proto je musí neustále snižovat, dehonestovat, aby v tomto srovnání oni sami vypadali lépe.)

    Podle mého přesvědčení Drulák skutečně trpí zcela výraznými psychickými poruchami v uvedeném (či obdobném) smyslu; jiným způsobem jeho deformované vnímání (pluralitního) světa dost dobře není možno vysvětlit.

  19. SMYSL ŽITÍ NEJDE PŘEDAT JAKO (HOTOVOU) INFORMACI

    Pane Poláčku,

    lidé si o svých věcech chtějí rozhodovat sami nikoliv proto, aby „křečovitě zdůrazňovali princip »já sám!« a mentálně se tak vraceli do časného dětství“, ale proto, aby každý z nich mohl hledat univerzálně platný smysl života (který nejde nikomu předat jako „hotovou – ukončenou informaci“). Jestliže jim smysl jejich jednání (tedy jejich žití) nadirigujete univerzálně závazným konceptem (například že by měli odstraňovat či omezovat kapitalismus), o smysl života je okradete – smysl žití jim odcizíte – budou tedy odcizeni od smyslu svého konání úplně stejně, jako onen dělník u výrobního pásu, kde ten konečný produkt – co na konci pásu spadne do bedny s hotovými výrobky, je cílem někoho jiného – cílem kapitalisty.

    Jestliže tedy například levice nutí nové „dělníky smyslu“, aby pracovali u výrobního pásu dějin na produktu levicového smyslu života za mizernou mzdu slibů šťastné a smysluplné budoucnosti, stává se levice (jakožto „majitel výrobního prostředku“ – té „fabriky dějin“) vykořisťovatelem od smyslu, stává se „mentální buržoazií“.

    Poselstvím skutečného liberalismu (nikoliv současného „liberalismu“) je totiž právě to „právo“ každého člověka na hledání univerzálního – univerzálně platného – smyslu platného pro všechny … prostě poselstvím skutečného liberalismu je „právo“ každého člověka na hledání univerzálního smyslu života. Toto právo na hledání bychom si neměli plést s přinucením k práci u výrobního pásu na „dokonale vyprojektovaný smysl“. To je právě to poselství skutečného liberalismu, kterým byli lidé osvobozeni z područí náboženského (obecně tedy ideologického) státu, který lidem jejich smysl žití diktoval a nenechal je hledat svobodně.

    V tomto smyslu si návrat ideologického státu, pane Poláčku, nepřeji.

    Smyslem samosprávného vládnutí s funkční zpětnou vazbou (produktem původního liberalismu bez uvozovek) bylo kolektivní hledání univerzálního smyslu lidského společenstva, univerzálního smyslu, který nejde univerzalně nadirigovat.

    Smysl života nejde předat jako hotovou – ukončenou informaci.

  20. Jenže, pane Nusharte, je to přece právě Drulák se svým „konzervativním socialismem“, který nám tu nutí jediný přípustný model společenské existence. Vypočítejme si jenom, jak by podle Druláka takovýto „konzervativně socialistický“ stát musel vypadat:

    – nesměl by to být žádný „marxistický experiment“, to jest mělo by zde být zachováno „přirozené vlastnictví“ a „přirozená směna“; to jest, jako ekonomická základna společnosti by tu existoval docela obyčejný kapitalismus, se všemi (společenskými a mravními) důsledky které z toho vyplývají

    – na straně druhé by se zde prosazovaly „spravedlivé mzdy“; to jest vyšší mzdy nežli je tomu obvyklé právě za „přirozeného“ kapitalismu. To pak ovšem znamená: vůči produkčnímu sektoru (tj. vůči majitelům produkčních prostředků) by se tyto z ekonomického hlediska nadměrné mzdy musely prosazovat mocí a násilím!

    – v ideové oblasti by zde vládl striktní konzervatismus; to jest, byly by buďto zakázány, anebo přinejmenším společensky a ideologicky ostrakizovány všechny názory, které by byly v nějakém rozporu s „tradičními“, to jest konzervativními hodnotami a názory. Jinak řečeno: bylo by zde zakázáno nebo přinejmenším masivně potlačováno všechno, co vůbec nějak zavání ideovým liberalismem. (Fakticky by se jednalo o naprosto stejný stav jaký byl za totality; neboť naši soudruzi se sice vydávali za „progresivní předvoj lidstva“, ale ve skutečnosti byli naprosto konzervativní.)

    – konkrétně by to pak znamenalo, že na školách by se směly vyučovat pouze konzervativní hodnoty; učitelé s liberálními názory by byli ze škol odstraněni. To samé by pak samozřejmě platilo v oblasti tisku, televize, a ovšem i internetu. Aby se dosáhlo tohoto souladu sdělovacích prostředků s hodnotami „konzervativního socialismu“ zavedla by se tuhá cenzura všech médií, podle vzoru současné Číny.

    Takže takhle by vypadala „svobodná společnost“ za podmínek konzervativního socialismu P. Druláka.

  21. …..poselství skutečného liberalismu, kterým byli lidé osvobozeni z područí náboženského (obecně tedy ideologického) státu, který lidem jejich smysl žití diktoval a nenechal je hledat svobodně……….
    Jenže jak se dá hledat svobodně za stavu, který otvírá široké dveře širokému spoluobčanstvu k pohodlnému vstupu do svatostánku neoliberálně tržního pojetí humanismu. Tedy svatostánku, který nabízí svobodu volby ze širokého spektra vizí pro co nejširší spektrum individuálních mentálních dispozic. Tedy nepřehlednou paletu zaštítěnou pojmem vágní individuální svobody natolik perzistentně, že vize demokratického uspořádání, coby pomůcky kolektivního hledání univerzálního smyslu lidského společenstva, je pouze podružného významu pro mentálně disponované.
    Jak jsem si již párkrát povzdechl – v krajinách s panenskou demokracií v plenkách slýchávám „což o to, tahle demokracie, ta je vždy nějaká, ale svoboda, ta buď je a nebo není“.

  22. LIBERALISTICKÝ PLURALISMUS A HLEDÁNÍ PRAVÉ SVOBODY

    „Jenže jak se dá hledat svobodně za stavu, který otvírá široké dveře širokému spoluobčanstvu k pohodlnému vstupu do svatostánku neoliberálně tržního pojetí humanismu“ – pane Petrasku, zrovna včera jsem v Platónově „Ústavě“ narazil na nádhernou pasáž, ve které Sokrates sice na jedné straně uznává svobodomyslný charakter demokracie, ale na straně druhé s jedinečnou přesvědčivostí ukazuje její plochost.

    Sokrates (respektive jeho společník v diskusi Adeimantos) napřed uvádí pojem „isonomikos“, který označuje stát kde všichni jsou naprosto rovnoprávní, jejich touhy, jejich žádostivosti platí jako naprosto rovnocenné. To je tedy ona pozitivní stránka demokracie.

    Na straně druhé se ale Sokrates ptá, jaký je vlastně nakonec člověk, který v této demokracii žije (a který si užívá této nijak neohraničené rovnosti všeho se všem). Sokrates pak dochází k závěru, že takovýmto způsobem existence formovaný člověk není pouze jeden – nýbrž mnohý! (Ve smyslu: mnohočetná osobnost.) Protože když někdo všechna přání která pociťuje považuje za rovnocenná a rovnoprávná, potom už neví ani on sám ani ostatní, co vlastně chce a kým je. (!!)

    Sokrates pak ještě připomněl lid Lotofágů („Pojídačů lotosu“) z Homérovy Illiady; kteří Odysseovým námořníkům věnoavli květ lotosu, a ti po jeho požití zcela zapomněli kdo jsou a odkud kam vlastně směřují. Sokrates těmito příměry chce vyjádřit jediné: ten člověk který je vržen do světa s nekonečným výběrem všech možných požitků, se plně vrhne, upne na jejich konzumaci – tak dalece, že zcela ztratí svou vlastní osobnost, definuje se už jenom prostřednictvím těchto svých stále nových a nových požitků a přání, ztrácí zcela cit pro minulost i pro budoucnost, žije už jenom svým okamžitým, bezprostředním konzumem.

    Byl to tedy už Platónův Sokrates, který jako první podal hlubokou kritiku jak povrchnosti libertinistického pluralismu, tak ale i konzumismu kapitalistické společnosti! Sotva je možno pronést větší a závažnější odsudek tohoto pluralitního konzumismu, nežli že člověk už „sám neví kým je“, a že ve svém pohlcení okamžikovým konzumem zcela ztratil jak svou minulost, tak i svou budoucnost.

    Bytost která zůstane bez své vlastní osobitosti, která ztratí jak kořeny tak cíl a smysl svého směřování, to už vůbec není člověk v pravém slova smyslu, nýbrž už pouze onen „pojídač lotosu“. Konzument bez duše.

  23. Co se pak týče toho „osvobození z područí ideologického státu“, pak právě dnes Daniel Kroupa přinesl třetí, závěrečnou část svého křížového tažení proti všem ideologiím: https://www.forum24.cz/zrod-ideologie-z-ducha-revoluce-3-jak-fikce-lidu-nahradila-realnou-spolecnost/

    Kroupa i zde sahá k té samé taktice, že nesporných excesů Francouzské revoluce používá (zneužívá?) k tomu, aby zatratil všechny snahy utvářet společnost, společenský pokrok na základě (nových) idejí. Pro tentokrát se zaměřil na ideologizování pojmu „lid“. Bezpochyby: kritika na tomto pojmu, respektive na tomto politickém hesle je naprosto oprávněná. Tímto slovem se – jmenovitě v podmínkách demokracie – velice často pohazuje sem a tam, aniž by se konkrétně vysvětlilo, co se tím vlastně míní; a především, jak tento „lid“ vůbec může v politické praxi reálně vystupovat jako svébytná entita.

    Zajímavé je: Kroupa oproti francouzskému pojetí přímé demokracie (tedy vycházející přímo z moci lidu) vychvaluje model americký, zastupitelský; ale přitom se vůbec nenechá rušit tou skutečností, že i americká ústava se odvolává – na ten samý lid, na jeho neohraničenou suverenitu!

    Ale vraťme se k samotnému tématu. Podle Kroupy byl ve Francouzské revoluci lid „ideologizován“ (to je bezpochyby pravda); v důsledku toho došlo k mnoha excesům (i to je historickou skutečností); a vinu za tento stav plně přičítá radikálním revolucionářům, konkrétně jakobínům. Na závěr svého textu pak vyjadřuje přesvědčení, že revoluce „mohla probíhat i jinak“. To znamená: umírněněji, neideolgičtěji, racionálněji.

    Dozajista, mohla – čistě teoreticky. Jenže – příčiny toho že se revoluce takovýmto způsobem radikalizovala, asi nebude možno hledat jenom u oné hrstky revolucionářů, kteří nakonec tento akt revoluční ideologizace provedli. Nenese svůj díl viny náhodou také dosavadní vládnoucí třída? Kdyby v oné revoluční situaci tato třída panujících feudálů řekla: „Ano, je rozumné aby všichni lidé byli občansky svobodní; a je rozumné aby všichni měli stejný přístup k majetku, k materiálnímu zabezpečení svých životů“ – pak by zde reálně vůbec nevznikl prostor pro nějakou radikalizaci. Jenže – z jakýchsi nepochopitelných důvodů to byla právě třída feudálních vlastníků, která odmítla chovat se „racionálně“, a místo toho se nadále křečovitě držela svých majetků a svých privilegií. Za takovýchto okolností – když dojde k finálnímu střetu dvou antagonistických tříd – k radikalizaci revoluce, revolučních požadavků dochází prakticky nevyhnutelně. S touto radikalizací pak ovšem stejně tak nevyhnutelně přicházejí i příslušné excesy.

    Filozof Kroupa – místo aby ronil krokodýlí slzy nad excesy revolucionářů – by tedy udělal mnohem lépe, kdyby poctivě analyzoval všechny reálné, systémově a historicky podmíněné příčiny těchto excesů. Jenže k takového objektivní analýze reálných faktorů evidentně nemá chuť (a nejspíš ani buňky); už minule jsem konstatoval, že Kroupa veškeré dějinné dění subjektivizuje, tedy vykládá jenom jako jednání jednotlivých aktérů. To je ale krajně povrchní pohled, který ještě vůbec nepokročil k hloubkové analýze společenských procesů.

    Ostatně, podívejme se trochu blíže na onu záležitost s excesy: Kroupa tedy naříká nad – nespornými – excesy francouzských jakobínů; a dokonce přímo tvrdí, že předcházející stav absolutismu byl „umírněnější“!! Jenže ta skutečnost, že za tohoto „umírněného“ absolutismu francouzský rolník mnohdy umíral hlady, zatímco vládnoucí třída si žila ve zhýralém přepychu, tak tohle našeho humanistu Kroupu evidentně nepálí ani v nejmenším. Tohle pro něho neznamená žádný „exces“…

    Závěrem tedy ještě jednou: jistě, jakákoli ideologizace pojmů respektive politických institutů je vždy špatná věc. Kritika této „ideologizace“ zůstává ovšem pouze planá, a dokonce se sama stává ideologií, když zcela ignoruje otázku po reálných společenských příčinách, které k této ideologizaci vedly. Kdo chce mít umírněný, racionálně vedený společenský/politický diskurs, ten napřed musí odstranit všechny reálné společenské, politické a jiné nerovnosti a nespravedlnosti, které nevyhnutelně radikalizují ty, kdo pod těmito deformovanými poměry trpí.

  24. DOBRÝ A ŠPATNÝ LIBERALISMUS?

    „Poselstvím skutečného liberalismu (nikoliv současného „liberalismu“) je totiž právě to „právo“ každého člověka na hledání univerzálního – univerzálně platného – smyslu platného pro všechny … prostě poselstvím skutečného liberalismu je „právo“ každého člověka na hledání univerzálního smyslu života. Toto právo na hledání bychom si neměli plést s přinucením k práci u výrobního pásu na „dokonale vyprojektovaný smysl“. To je právě to poselství skutečného liberalismu, kterým byli lidé osvobozeni z područí náboženského (obecně tedy ideologického) státu, který lidem jejich smysl žití diktoval a nenechal je hledat svobodně.“

    Pane Nusharte, Vaše úvahy na téma „dobrého a špatného liberalismu“ se dotýkají velmi zásadních záležitostí, proto se k nim s určitým odstupem vracím znovu. A musím přiznat – až teď při opětovném přečtení Vaší argumentace jsem si uvědomil jeden zcela klíčový moment celé záležitosti.

    Vy totiž stále znovu argumentujete tím, že jedinci nelze žádným právem nutit nějaký závazný (univerzalistický) výklad světa, žádný závazný smysl života. Ten si každý jedinec pro sebe musí hledat sám.

    Takto nahlíženo je to samozřejmě pravda: sám, ve vlastní odpovědnosti a vlastním úsilím hledat pravdy života, to je skutečně jak výsostným právem, tak fakticky i (mravní) povinností každého jednotlivce.

    Ale – a to je právě ten aspekt který se mi ve vší zřetelnosti vyjevil až dnes – jedná se o to, že Vy neustále argumentujete pouze a výhradně právem jednotlivce. Ale – nemá snad lidská společnost, lidská pospolitost také svá nezadatelná práva?!…

    Nemá snad lidská společnost – jakožto určitý celek, o němž už Aristoteles věděl, že je „více nežli pouhá suma jeho částí“ – nemá snad tato společnost v prvé řadě právo na svou základní existenci? A pokud toto právo má – jak by mohla tato společnost nějak smysluplně existovat, kdyby každý z jejich členů směřoval nějakým zcela jiným směrem?!… Kdyby si každý myslel něco jiného, kdyby každý vyznával zcela jiné hodnoty, kdy by se tedy nikdo necítil být povinen respektovat nějaké univerzálně závazné společenské normy a hodnoty? Takováto „společnost“ by vůbec nemohla reálně existovat, nemohla by vytvořit žádné společné struktury, nemohl by zde vzniknout žádný stát. Nastal by stav naprosté dezintegrace, chaosu, kdy by se nikdo nemohl domluvit s těmi druhými na společné akci.

    Zkrátka, pane Nusharte: lidská společnost je existenčně závislá na tom, že přinejmenším rozhodující většina jejích příslušníků bude vyznávat a respektovat určité společné hodnoty, a tedy i určitý společný výklad světa. To je přesně ten efekt o kterém jsem psal už v souvislosti s obecnou teorií systémů: žádný systém nemůže trpět nadlimitní míru divergujících respektive přímo destruktivních faktorů; v lidské společnosti to znamená, že společnost – chce-li si uchovat svou základní homogenitu – musí prosazovat ten kánon určitých světonázorových norem, který tvoří její základ.

    Ještě jednou tedy, pane Nusharte: právo jednotlivce tu stojí proti právu celku. Tento vztah je vždycky konfliktní; a obecně se nikdy nedá říci, že právo a pravdu by měla (jenom) ta či ona strana. To je vždy otázkou zcela konkrétní situace, kdo má větší právo. Může naprosto dobře být, že pravdu mají obě strany. Například Hus měl samozřejmě naprosté právo na svůj vlastní výklad evangelií; jenže na straně druhé i katolická církev měla své legitimní zájmy, neboť věděla že za dané situace by Husova kritika nutně vedla k rozpolcení církve – jak se také o sto let později stalo za Luthera, s důsledkem krvavých bojů a stovek tisíc mrtvých.

    Vnitřní rozpor liberalismu – a to sám opakuji znovu a znovu – vězí v tom že on na jedné straně hlásí neohraničenou svobodu, a na straně druhé ji sám omezuje, tím že vykonává tlak na unifikaci, homogenizaci názorů. Je to tedy jeho interní rozpor; ale nedá se tvrdit, že on by na tuto unifikaci neměl vůbec žádné právo, respektive že když ji praktikuje že to prý už není „pravý“ liberalismus. Jistě – není to pravý liberalismus ve smyslu ideologie liberalismu; ale je to legitimní počin liberálního státu, hájícího určité dosažené kulturní a civilizační hodnoty.

  25. HLEDÁNÍ SMYSLU ŽIVOTA: PRÁVA A POVINNOSTI ČLOVĚKA

    To tedy byla jedna rovina úvah o dané záležitosti, kdy se jednalo o konflikt práv jedince a celku. Danou záležitost je ale možno nahlédnout ještě z jiného úhlu pohledu – totiž i z pohledu samotného jednotlivce.

    Bylo řečeno, že ze svého pohledu má jednotlivý člověk ovšem nezadatelné právo sám hledat svou cestu životem, svůj vlastní smysl života. Tak tomu sice skutečně je; ale na straně druhé, jako vždy je s právem spojena i odpovídající povinnost. Tou povinností, která se váže k onomu právu vlastního hledá, je povinnost hledat odpovědně.

    Tato povinnost je daná jak vůči celku – neboť právě ona zaručuje, že ve společnosti nenastane naprostý názorový chaos a boj, kdy by každý zastával jakékoli zcela nahodilé názory a hodnoty. Je to právě odpovědné hledání, které ve svém důsledku vede k alespoň určitému vnitřnímu ztotožnění se s hodnotami dané společnosti (pokud se nejedná o stát vysloveně zločinný).

    Ale tato odpovědnost, tato povinnost platí i vůči danému jedinci samotnému. Protože bez ní se sám stává pasivní obětí čiré nahodilosti, kdy ten či onen názor jenom v důsledku jakési nahodilé životní konstelace či – stejně tak nahodilého – psychického uspořádání daného jedince se uhnízdí v jeho mysli, a nakonec ji ovládne natolik, že on pak už jedná jenom v intencích této v posledku zcela nahodilé okolnosti.

    Je to právě a jedině odpovědnost v hledání vlastního smyslu života, která může překonat vliv těchto nahodilostí; která může daného jedince přes všechny omyly a záhyby cest přivést k poznání toho, co je pravým smyslem pravé lidské existence. Co jedině odpovídá skutečné podstatě, skutečné hodnotě lidské bytosti.

    Není tomu totiž skutečně tak, že těch variant o smyslu lidské existence (a tím méně o uspořádání lidské společnosti) by bylo nekonečně mnoho. Naopak, v aktuální době spolu pravidelně soupeří sotva více nežli dva různé, navzájem protichůdné výklady, pojetí člověka, společnosti a světa. Které vyplývají z kontextu právě jsoucí doby.

    Dejme si zcela konkrétní příklad. V dnešní době docela úspěšnou konjunkturou prochází životní směr novopohanství. Jakým způsobem ho máme hodnotit?

    Na straně jedné zde stále platí ona obecná maxima, že jedinci je vždy nutno ponechat právo hledat jeho vlastní smysl života. Ale na straně druhé – je možno říci, že ten kdo ještě dnes začne vzývat dejme tomu posvátný oheň nebo lesní duchy, že se tím – jakožto člověk – pohybuje na dosaženém stupni vývoje civilizace? To jest: že tím nepropadá duchovnímu a civilizačnímu regresu? Který pak nutně zanechává odpovídající následky nejen na něm samém, ale i na jeho okolí, na které on tyto vzorce jednání pak rozšiřuje? A to jak jeho okolí bezprostřední, tak ale v konečném ohledu celou společnost?…

    Zkrátka: i tady vedle práva (na vlastní hledání) stojí nerozlučně povinnost: jakožto odpovědnost vůči kvalitě tohoto hledání. Daný jedinec se sice sám může domnívat, že činí to pro sebe nejlepší; ale ve skutečnosti přitom může sám sebe destruovat jako univerzální lidskou bytost, tím že se strhává k nižším, už dávno překonaným formám existence.

    Nutno dodat: ani tady není vztah obou složek nikdy zcela absolutně daný. I tady vždy záleží na zcela konkrétním kontextu, na které straně je právě více pravdy. A může se naprosto stát, že pro daného jedince je nakonec výhodnější, či dokonce „pravdivější“, když smysl své existence najde v novopohanských praktikách, nežli aby se natrvalo utápěl v pocitech vlastní bezprizornosti a bezcennosti. To o co se tu jedná je ale poukázání na to, že ani v rovině čistě osobní tu není dáno nějaké absolutní, nijak nezpochybnitelné právo jedince dělat si (se sebou samým) co se mu jenom zlíbí. I tady jsou vždy dvě stránky, a vedle stránky svobody a nepodmíněnosti je vždy nutno vidět i stránku druhou, stránku odpovědnosti a závaznosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.