Zázraky a kouzla

147 komentářů u „Zázraky a kouzla“

1. Je ovšem velká otázka, jestli by Bůh „přijal Joba“, kdyby ten v oné zkoušce selhal.

2. Je ovšem také otázka, co si kdo představuje pod pojmem „přijmout“.

3. … kdyby byl Job nepřijímal Boha?
   ___
   Krásný a pravdivý obraz v tom závěru diskuse k článku Nebe nad námi a v nás: když se díváme na nebe, díváme se i do sebe – na svůj horizont, jeho způsob zrcadlení v nás.

4. Pan Nushart použil nedokonavý vid – „nepřijímal“, ne „nepřijal“. Četla jsem, že hebrejština nezná časy (minulý, přítomný a budoucí), ale zná jen dokonavost a nedokonavost – děj, který už je ukončený a děj, který stále trvá. Myslím, že pro nás, kteří dělíme čas na minulost, přítomnost a budoucnost je to těžko pochopitelné. A že to někdy může být i příčinou některých nepochopení překladů bible.
   Nedokonavost je vlastně známkou života jako takového. Život nikdy nemůže být definitivní.
   A teď jsem si při tom vzpomněla na píseň Voskovce a Wericha.
   „Nikdo nic nikdy nemá
   míti za definitivní
   neb nikdo nikdy neví
   co se může státi
   Někdy se třeba myslí
   že to a to bude tak a tak
   Potom se ukáže
   že to bude naopak.“

5. REVOLUCE, IDEOLOGIE A DEMOKRACIE PODLE D. KROUPY

   Před nedávným časem jsem zde referoval o úvahách D. Kroupy o událostech kolem Francouzské revoluce. Jednalo se především o to, že – podle mého soudu – Kroupa veškeré společenské dění nahlíží pouze subjektivisticky, tedy jako výsledek (dobrých či svévolných) úmyslů těch či oněch aktérů; a vůbec není schopen či ochoten vidět a uznat, že dějiny mají (také) svůj vlastní vývoj, svou vlastní dynamiku, a že ti jednotliví – zdánlivě svébytně jednající – aktéři vstupují do určitých daností a struktur, a jsou formováni a limitováni směrem, vektorem jejich působení.

   Dnes vyšla druhá (ze tří) částí Kroupových úvah: https://www.forum24.cz/zrod-ideologie-z-ducha-revoluce-2-politika-jako-boj-dobra-se-zlem/

   Kroupa zde naříká nad „ideologizací“ politiky, nad tím že – ve víru revolučních událostí – se veškeré společenské dění za prvé ideologizuje, a za druhé redukuje na dichotomický střet Dobra se Zlem.

   Samozřejmě, není možno popírat že jmenovitě v bouřích a vichrech Francouzské revoluce (jakožto i mnoha revolucí jiných) k takovýmto fenoménům skutečně docházelo. Podívejme se ale, jakou by nám konzervativní myslitel Kroupa dokázal nabídnout alternativu. On ji sice (alespoň zde ještě ne) explicitně nepředkládá, ale lze ji celkem jasně vyčíst z celého kontextu jeho kritiky na tom, co on zjevně pociťuje jako excesy revoluce.

   Podle jeho představ by tedy politika měla zůstat jenom jakousi za všech okolností zcela umírněnou, racionální záležitostí, kdy politikové – ať tak či onak určení – s vyloučením všech osobních vášní a všech ideologických předpojatostí rozumnou dohodou řeší záležitosti státu.

   Samozřejmě, toto je obraz politiky, který bychom si vlastně všichni přáli; je to politika v jejím ideálním stavu. Jenže – Kroupa sám poznamenává, že takovýto způsob politiky je možný provozovat jenom a pouze tehdy, když ve společnosti panuje shoda o zásadních hodnotách, které mají vládnout životu společnosti a státu.

   Jenže – co dělat právě v těch dobách, kdy se společenské protiklady vyostří natolik, že různé společenské vrstvy mají naprosto protichůdné, navzájem nijak nekompatibilní vitální zájmy?!… Kroupa veškerou vinu za tuto „neshodu v hodnotách“ vidí jenom u nezodpovědných revolucionářů, kteří prý „ideologizují“ v zásadě věcné problémy. Kroupa opět vůbec není schopen ani ochoten uznat, že je to dějinně-společenský dynamismus sám, který plodí tuto „ideologizaci“. Nebo jinak řečeno, tyto ideologie vznikají jenom a pouze tehdy, když samotná společnost je vnitřně rozpolcená natolik, že už nelze starý pořádek udržet jinak nežli násilím. A proto ho ani svrhnout není možné jinak nežli násilím. Kdyby tehdy všechno běželo podle představ konzervativce Kroupy, pak by ve Francii (a tedy zřejmě i všude jinde v Evropě) stále ještě existoval feudální řád, jenom trochu „zjemnělý“ přítomností jakéhosi parlamentu, kde by zástupci lidu směli vyjadřovat ponížená přání na adresu monarchistického vládce.

   Kroupa proti francouzskému pojetí naprosté občanské (a politické) rovnosti zřejmě preferuje anglický model zastupitelský; ovšem nijak nebere v úvahu, že když si svého času anglický lid na svém králi vybojoval právo parlamentu, tak se to také naprosto neobešlo bez těžkých, dlouhých a krvavých bojů.

   A můžeme jít ještě dál do historie, když svého času v Římě bratři Gracchové prosazovali své reformy ve prospěch lidu, tak se to také asi neobešlo bez nemalé „ideologizace“, a výsledkem byla také tříletá občanská válka.

   Ještě jednou tedy: konzervativec Kroupa pranýřuje revolucionáře pro jejich radikalismus, pro jejich „ideologizaci“ – ale vůbec nechce vidět že za tím vším stojí naprosto objektivní pohyb, dynamismus a především pnutí samotných dějin, kdy se určité (povětšině ryze materiální) konflikty mezi jednotlivými skupinami či třídami vyhrotí natolik, že je není možno vyřešit jinak nežli cestou (násilné) revoluce. Cesta „umírněné, rozumné politiky“ podle Kroupova modelu by byla možná jenom tehdy, kdyby se zájmové a mocenské skupiny, které profitovaly z dosavadního uspořádání, byly ochotny se svých privilegií dobrovolně vzdát, kdyby ony samy byly ochotny naslouchat rozumným argumentům. Jenže zcela pravidelně je tomu zcela naopak, staré mocenské vrstvy se jako klíště drží svých privilegií; takže strana revoluční nakonec pozná, že nějakým „rozumných dohovorem“ se nedá docílit naprosto ničeho. Pak ovšem revoluční strana musí aktivovat lid – a není možné jinak, nežli právě cestou „ideologizace“.

   Kroupa tedy svou kritiku revolucí zaměřuje špatným směrem; chce-li mít „rozumnou a uvážlivou“ politiku bez ideologizací, musí napřed přesvědčit aktuálně panující vrstvy, aby začaly seriózně a odpovědně naslouchat argumentům kritiků jejich moci.

6. Do jisté míry se tato výtka týče i toho, co na adresu české levice napsal Karel Dolejší. Připomínám: on kritizoval (zcela právem) tradiční nacionalismus české levice, její uzavřenost se do vlastní národní ulity. Naprosto oprávněně přitom kritizuje reakcionářský charakter „konzervativního socialismu“ drulákovského ražení.

   Ovšem: namísto toho Dolejší propaguje – už jsem zapomněl jak se to přesně nazývá, snad „Progresivní socialismus“ liberálního zaměření, sdružení západních liberálních sociálně demokratických stran. (Musím přiznat, že jsem vůbec nevěděl že něco takového existuje.) Prý za Špidly a Sobotky zde česká sociální demokracie byla aktivní.

   Ano, to všechno může být; jenže druhá stránka této mince je ta, že česká sociální demokracie (ať už za Sobotky či za kohokoliv jiného) je stranou systémově k o n f o r m n í; nelze tedy od ní očekávat nijakou zásadní kritiku stávajícího systému. A tedy ani hledání alternativ k němu. A nedá se nic dělat – je to právě Drulákův „konzervativní socialismus“, který v českých poměrech téměř jako jediný ještě důsledně vystupuje se systémovou kritikou kapitalismu.

   Všechno dohromady, bída české levice spočívá právě v tom, že je buďto umírněná, ale systémově konformní – anebo radikální, systémově kritická, ale zato reakcionářská, nacionalistická a xenofobní.

   Musím říci: jedno z nemnohých pozitiv která jsem zakusil u české strany Levice bylo právě to, že je to strana systémově kritická, ale přitom nemá nic společného s reakcionářstvím drulákovského ražení.

7. Možná vás bude zajímat, pane Poláčku, že M. Hauser napsal kritiku Druláka a konzervativního socialismu.
   http://casopisargument.cz/?p=44014

8. Ano, paní Hájková, ten Hauserův článek je skutečně velmi zajímavý, díky za něj.

   Co je zde především zajímavé je jeho poukaz, že Michéa ve skutečnosti zastává zcela jiné pozice, nežli jaké mu podsouvá Drulák. Drulák zavrhuje liberalismus paušálně, ideologicky; zatímco Michéa pouze požaduje, aby liberalismus byl vyvážen socialismem. To je skutečně zcela zásadní rozdíl.

   Ovšem: poněkud bych zpochybnil Hauserovu obhajobu Lenina (a vlastně i Marxe) vůči Drulákovi; to že Lenin sám brojil proti buržoaznímu elitářství, ještě nemusí nijak znamenat neplatnost Drulákovy předhůzky, že sám Lenin byl intelektuální elitář, který předepisoval dělnické třídě jak se má chovat (to jest: že má dělat revoluci podle marxistického vzoru). Drulák má v tomto ohledu naprostou pravdu, že marxisticko-leninské teorie revoluce jsou intelektuální schémata „shora“, jsou to čistě teoretické konstrukty, které se tito revoluční intelektuálové snažili naroubovat na – spontánní – dělnické hnutí. (A navzdory Hauserově – byť i věcně správné – připomínce že dělníci „četli Komunistický manifest“ ve skutečnosti dělnické hnutí ve svém celku se nikdy nevydalo na cestu marxisticky fundované komunistické revoluce.)

   Ovšem – Drulákovy výhrady vůči „intelektuálním elitářům“ typu Marxe a Lenina ovšem samy nejsou ničím jiným nežli čirým kádrováním, Drulák zde naprosto opomíjí celý ten stále ještě velkolepý teoretický aparát který především Marx nesmazatelně vnesl do společenského vědomí. Drulákovo poselství tu fakticky zní takto: „Přestaňte přemýšlet, to jenom zdržuje od skutečného boje; ten pravý boj musí probíhat na národní úrovni proti kapitálu!“ Ale takováto živelná, nacionálně omezená vzpoura proti kapitálu, bez jakéhokoliv teoreticko-poznávacího aparátu, není ničím jiným nežli prázdným akcionismem, který nikdy nemůže mít skutečnou perspektivu.

   Na straně druhé ovšem ani Hauser nepřichází s nijakým skutečným řešením. Jeho apely aby socialistické strany překonaly svůj ideologicky zúžený pohled jsou sice zcela oprávněné; ale ve věci samé Hauser nijak neříká, v čem konkrétně by bylo možno hledat společnou platformu.

9. Přečetl jsem (teprve teď ) Drulákův komentář k výsledkům francouzských voleb, na který (kromě jiného) reagoval M. Hauser ve svém článku: https://casopisargument.cz/?p=43772

   Je skutečně hodné podivu, s jak naprostou samozřejmostí Drulák Macronovy středové liberály dokáže oštemplovat jako „extrémisty“ (!); a přitom se na straně druhé rozčiluje nad údajnou drzostí (!) tohoto politického středu, když oba krajní tábory politického spektra označí za extrémisty.

   Přitom si ale Drulák vůbec neuvědomuje, jak naprosto protiřečí sám sobě. Na straně jedné tedy tvrdí, že Macronův tábor reprezentuje politický střed; z toho víceméně naprosto přirozeně vyplývá, že za jenom trochu standardních okolností zřejmě reprezentuje i střed společenský. Drulák ale s podivuhodnou jistotou tvrdí, že prý 90 procent (!) „normálních“ Francouzů je prý někde zcela jinde, nežli tento politický střed. A to tedy buďto na straně neliberální levice, nebo na straně neliberální pravice. Je skutečně zajímavé, jak se ti „obyčejní“ Francouzi stále ještě sami klamou ohledně svých politických preferencí: podle Druláka 90 procent z nich vlastně patří do táborů neliberálů, ale přitom stále většinově (alespoň relativní většinou) volí politický střed!

   Navíc, Drulák při svých výpočtech volebních výsledků naprosto ignoruje fakt nízké volební účasti; kdy se k volebním urnám nedostavili většinou ti, kteří – jak Drulák konstatuje – sice opravdu mají „Macrona po krk“; nicméně fakticky patří právě k onomu liberálnímu středu, a za žádných okolností by nebyli ochotni volit ani neliberální levici, a už vůbec ne neliberální pravici.

   Zkrátka, Drulák tu pouze žongluje s čísly, aby „dokázal“, že trend současné společnosti prý jde směrem k neliberálním, respektive antiliberálním hnutím.

   Vůbec, Drulákův přístup k věci mi velice připomíná to, co jsem opětovně zakoušel v prostředí české Levice: nezlomné přesvědčení, že právě a jedině tato strana reprezentuje „ty pravé“ zájmy drtivé většiny (pracujícího) obyvatelstva; a jenom že lidé stále ještě s jakousi nepochopitelnou zatvrzelostí odmítají poznat a uznat, kde na ně čeká ten jejich pravý spasitel.

   Ne že by se lidé sami stále znovu neklamali ve všem možném, a to především v oblasti politiky; ale znovu je nutno připomenout výrok Hegela, že „ohledně konkrétních cest k naplnění pravé ideje se lid klame sám; ale ohledně samotné substance této ideje ho vůbec oklamat nelze“. To znamená: ano, Drulák má pravdu že obecný lid v naprosté většině nedokáže prohlédnout negativní charakter kapitalismu; ale na straně Drulák marně doufá, že by on sám tento lid svou sociální demagogií dokázal oklamat tak dalece, aby se hromadně svěřil do rukou jeho protofašistického, pseudosocialistického hnutí.

10. Drulák doufá marně zato Putin doposud zdárně fascinuje svými klamnými představami o řešení lidského údělu.
    K ideologické manipulaci používá filozofa Alexandra Dugina.
    Jak vyplývá z přiloženého textu: „Vladimir Putin se stále více představuje jako vůdce křižové výpravy proti západnímu „globalismu“. © Jorge Silva/Reuters, špatný překlad Google a já:
    Mezi pokusy porozumět nepochopitelné válce na Ukrajině jsou i dohady o tom, kde bere Vladimír Putin ideologický materiál. Komu naslouchá, co čte když čte? Je známo že filozofa Iwana Iljina (1883-1954) rád a dlouze citoval, protože tento dočasný obdivovatel Hitlera a Mussoliniho vykresloval historii Ruska podle Putinova vkusu, jako staletý nejistý úděl národa v geograficky otevřeném prostoru, obklopeném nepřáteli a obdarovaném drsnou krajinou, která činí tělo zdatné a duši něžnou.
    Podle Iljina nepřítel vždy pochází z dobyvačného západu, a mírumilovná matka Rus pak bohužel musí posílat své mladé syny do krvavých bitev. Jde o věčný rituál „cesty do smrti“ jak píše ve své knize, poprvé vydané v roce 1944. Povahou ruské kultury je rituál sebeobětování, který činí úděl opouštění pozemského života údělem lehkým.
    Z posledního projevu ruského prezidenta však vyplývá, že Iljin jako předmyslitel již dosloužil. Zpočátku (ve válečném projevu 21. února před Dumou) sice mluvil jako zklamaný milenec, který byl západu vždy nezištně nakloněn, ale nakonec vždy odměněn arogancí a agresivní Nato expanzí a kterému tak nezbývá než učinit jen to co ruská říše vždy udělat musí. Preventivně upevnit své provincie a to dříve než než ruská země upadne do rukou toho, který se odmítl stát přítelem.
    To vše je I.I., ale nově přichází s následujícím:.
    Podle své nové téze se Putin svým „zvláštním opatřením“ nachází ve službě utlačovaných národů. Rusko, zní jeho poselství, nezajišťuje jen svou vlastní sféru vlivu, ale slouží blahu lidstva. Současně čelí totálnímu imperialismu západu, jeho usilí o absolutní nadvládu a jeho stálým pokusům o poškození Ruska pomocí „pátých kolon“. Příkladem je v roce 2014 na Ukrajině „zorganizování protiústavního ozbrojeného puče“.
    Tyto věty po Ivanu Iljinovi neznějí, zato po ruském filozofovi Alexanderu Duginovi, současné hvězdě evropské pravice. Ve skutečnosti Putin přebírá centrální téze z jeho nové knihy „Das große Erwachen gegen den Great Reset“ zveřejněné v loňském roce .
    Originalton Dugin: „Dříve vládla v západním světě dokonalá svoboda projevu a myšlení, západní svět byl „pragmatický, individualistický a libertariánský a nyní, v liberalismu druhého milenia již svoboda není svobodná a změnila se v jakýsi druh globální totality. Západ „chce ovládat veřejné vědomí v globálním měřítku a nástrojem je Cancel Culture – názorová diskriminace.
    A nyní Putin: „Západ, který kdysi chránil a dodržoval principy demokracie jako svobodu slova, pluralismus a uznání názoru druhého, degeneruje k pravému opaku – k totalitě .
    Celému světu je vnucovaná kultura l totalitního liberalismu, včetně notoricky známé Cancel Culture kultury “.
    Pár syrových námětů ze světa fascinující sociální demagogie dnes…..bych dodal.

11. Že „svět čelí totálnímu imperialismu Západu“ si myslí Putin i Frljić. Frljić je hvězdou progresivní liberální levice, Dugin je, pane Petrasku, „hvězdou evropské pravice“.

12. A „liberální“ Západ je podle Putina (ale možná i podle liberálních –„antiimperialistických“ –progresivistů) biblickou „babylónskou děvkou“.

13. Západ se za liberální – podle „liberální“ levice i pravice – považuje, ale ve skutečnosti se od liberalismu odklání, nejspíše směrem k nějakému čínskému typu diktatury. Ten rozpor vyplývá ze zákonitého dějinného vývoje výrobních vztahů 🙂 a jinak je také zabudován v samotné podstatě liberalismu – v jeho kořenech. (Například osvobození člověka od jeho závislosti na přírodě vede k ještě intenzivnějším projevům závislosti člověka na přírodě [popřípadě k závislosti na nevědomé religiozitě].)

    Je to něco podobného, jako když se stalinistický Sovětský svaz – podle komunistů – považoval za stát směřující ke komunismu, ale ve skutečnosti směřoval k tvrdé diktatuře. Ten rozpor vyplýval ze zákonitého dějinného vývoje výrobních vztahů 🙂 [nebo z nevědomé religiozity, kde „beztřídní společnost“ byla jen jiným názvem pro „nebe“] a jinak byl také zabudován v samotné podstatě komunismu – v jeho kořenech.

14. Die Linke, pane Petrasku, před několika lety navrhovala vystoupení Německa z NATO a vytvoření vojenské aliance Německa s Ruskem.

    Na oslavy připojení Krymu se před několika lety svorně dostavili jak zástupci evropské pravice, tak i zástupci evropské levice – bych, pane Petrasku, podotknul…

15. Dále bych, pane Petrasku, upozornil třeba na problematický postoj evropské platformy Diem25, která je součástí globální skupiny Progressive International…

    Putin se snaží přispět k rozdmýchávání ideologického konfliktu v západních zemích. Jde o vnitřní konflikt („kulturní revoluci“), konflikt mezi levicovým („liberálním“) progresivismem a pravicovým či krajně pravicovým nacionálním populismem (rozum v tomto konfliktu stojí jaksi mimo). V tomto vnitřním konfliktu Západu pak Putin prezentuje Rusko jako onoho „ochránce tradičních hodnot“, čímž zároveň tyto hodnoty (v očích Západu) opět diskredituje a tento vnitřní konflikt Západu opět posiluje.

    Je to trochu podobná strategie, jako třeba německá podpora Lenina v roce 1917 – cílem oslabeného Německa bylo vyřadit Rusko z bojů první světové války.

    Frljićův i Putinův postoj k Západu je tedy stejný (liberální progresivismus i Putin obviňují Západ ze stejné věci) a například v Afghánistánu a v Iráku mají bohužel pravdu. To ale samozřejmě nijak neospravedlňuje agresi Ruska na Ukrajině.

    Západ možná chtěl, aby se lidem v Afghánistánu a v Iráku žilo podobně (z našeho pohledu dobře) jako na Západě, takže kromě těch excesů (Abú Ghrajb) tam budoval školy a nemocnice a snažil se implantovat demokracii do organismu, který ji odmítá jako cizí, protože odmítá západní kulturu (ale zároveň touží žít „jako na Západě“, což je mnohdy důvodem k migraci do té odmítané západní kultury).

    Putin možná chtěl, aby se lidem na Ukrajině žilo jako v Rusku, takže tam boří školy a nemocnice a snaží se implantovat ruské imperiální myšlení – ruskou „kulturu“ – do organismu, který ji odmítá, což je mnohdy důvodem k nedobrovolné migraci do gulagu.

16. Uznávám, že je velmi blbé, když postoj, který odmítá liberální progresivismus, současně nevnímá Putina jako ochránce tradičních západních hodnot a naopak ho obviňuje z jejich bezskrupulózního porušování. Nezapadá to do pracně vytvořeného schématu (ani liberálním progresivistům, ani Putinovi).

    Někteří příznivci fašismu a denacifikace by mohli být dokonce zmateni.

17. S panem (Jiřím) Nushartem lze dnes v kritice vstřícnosti západní levice vůči Rusku celkem snadno souhlasit. Na druhé straně, jestliže převládající liberalismus, shovívavý nadmíru ke kapitalistickým poměrům, člověk opravdu „nemusí“, pak maje v nich právo vyvíjet odchylně směřující politickou činnost, je mu někdy riskovat přílišné pochopení pro ne zcela „vybarveného“ nepřítele, brousícího si již zuby kdoví na co a na koho.

    Vzpomněl jsem si, jak na DR lámával dlouho před volbami pan Morbicer hůl nad politickými hříchy a prohřešky ČSSD, že tentokrát je už volit doopravdy nejde (aby pak jiné řešení neviděl). Říkával jsem si tehdy, že
    se poněkud ukvapuje, jestli taková jistě ušlechtilá náročnost vůči „svým“ není nakonec prostě „cimprlich“. Nyní mám před „malými“ volbami na podzim celkem jasno: Sociální demokracie můj hlas nedostane. Tváří v tvář ruskému „odkopání se“ neobstála. To je mi i prezidentův obrat s jeho „mýlil jsem se!“ milejší. Jak se říká, na všechno musí být čas. Putin některé naše záměry a priority učinil aktuálně skoro bagatelními, takže je nezbývá než odsunout na vedlejší kolej. Není to nakonec poprvé, co mají liberálové pravdu. Právě proto, v duchu příslovečného zlodějova volání ´chyťte zloděje´, jsou prohlašováni za úhlavního nepřátele.

18. Pane Horáku, nevím přesně co máte na mysli, když mluvíte o pravdě liberálů, ale pokud mě intuice neklame a je zde míněn čistě postoj k válce na Ukrajině, postoj k ruskému agresorovi a nikoliv třeba postoj k petici za uzákonění stejnopohlavního manželství na Ukrajině (ti teď mají ale starosti, že ano…) a následné podmínění životně důležité vojenské pomoci Ukrajině jejich „správným“ postojem ve věci stejnopohlavního manželství, pak bych s pravdou liberálů souhlasil.

19. Tady je ta petice, pane Horáku:

    https://www.bbc.com/news/world-europe-62134804

    Jelikož si v souladu s Listinou základních práv a svobod můžeme zvolit národnost, můžeme ji asi i podepsat 😉.

20. Ano, pane Petrasku, kritika ruského „filozofa“ Dugina západního liberalismu se ve své logice plně kryje s logikou taktéž zaměřené kritiky českého politologa Druláka. Dokud jim liberalismus umožňuje veřejně šířit jejich reakcionářskou demagogii, je všechno v pořádku. Ale jakmile i tento jinak natolik liberální Západ pochopí, že tady už byly překročeny všechny hranice přijatelného a postaví hráz tomuto ideovému reakcionářství, pak je náhle oheň na střeše. A tento liberální Západ je prý najednou „totalitní“. Zkusme si jenom pro zajímavost načrtnout, za jakých okolností by Západ našel milost v očích takového Dugina:

    – Západ by musel uznat, že zaostalé putinovské Rusko je ve skutečnosti duchovně a mravně tou nejvyspělejší zemí na celé planetě

    – Západ by musel uznat, že ruský zatuchlý konzervatismus a reakcionářství prakticky ve všech oblastech lidského života ve skutečnosti představuje výkvět všech humánních hodnot

    – Západ by musel uznat, že z tohoto duchovního a hodnotového vůdcovství Ruska vyplývá přirozené právo Ruska další a další národy vtahovat do sféry své vlastní hegemonie (v zásadě přesně tak jako svého času Stalin – a Brežněv – považovali za naprosto legitimní ze všech sousedících států činit satelity Sovětského svazu)

    – nakonec Západ sám by se musel víceméně rozpustit jako svébytná civilizační, kulturní, politická a vojenská entita, a musel by se plně vydat do spásných rukou ruského hegemona.

    Jedině za těchto okolností by zřejmě Západ ukázal, že nakonec přece jenom vyznává „ten jedině pravý“ liberalismus. S putinovským Ruskem na věčné časy, a nikdy jinak!

21. LIBERALISMUS A TOTALITARISMUS

    Po všech těch létech, kdy znovu a znovu podrobuji zásadní kritice snahy o ideový hegemonismus liberalismu západního ražení mě snad nikdo nebude podezřívat, že zrovna já bych se chtěl stát jeho nekritickým zastáncem. Už dlouhá léta tvrdím, že i systém liberální demokracie je v tom smyslu „totalitní“, že vyznává jenom určitou kategorii hodnot, jenom určitý způsob lidské existence, jenom určitý způsob uspořádání společnosti – a že tento model života svým obyvatelům indoktrinuje na všech rovinách svého působení. To že se tento liberální Západ sám prezentuje jako místo „nejvyšší možné svobody“, je v daném smyslu pouhou kamufláží pro tento skrytý hodnotový a názorový hegemonismus.

    Že se takto hegemonisticky chová i liberální demokracie, to vyplývá zákonitě z obecné teorie systémů. (Musím touto cestou ještě jednou vyslovit uznání a dík M. Veverkovi, který se ve své „Evoluci“ právě otázkou – otevřených, dynamických – systémů zabýval velmi podrobně, a dodal mi nemálo konkrétních pojmů pro precizování mých vlastních úvah v daném ohledu.) Zkrátka: ať je nějaký (společenský) systém ve svém bezprostředním uspořádání jakkoli otevřený (tedy: liberální), i on má nevyhnutelně někde hranice svého liberalismu. I jeho naprosto prvotní potřebou je prostě a jednoduše nutnost přežít; a tedy přežít jako celek, jako systém fungující zcela určitým způsobem. A tento systém tedy nutně musí marginalizovat, na okraj svého tělesa vytlačovat všechno, co je nekompatibilní se zásadními principy jeho vlastního fungování. Ano, specifikum liberální demokracie leží v tom, že ona toto vytěsňování neprovádí (většinou) mocenskými, policejně-soudními prostředky. Jí naprosto postačí používat „soft“ metod ideové manipulace se svým obyvatelstvem; právě o to je toto její ideologické působení účinnější. Protože jen velmi málokteří vůbec dokáží prohlédnout tuto ideologickou funkci.

    Konkrétně: ano, sám už léta tvrdím a znovu a znovu dokládám, že tento liberalistický (respektive libertinistický) Západ je ve své podstatě povrchní a plochý: jak v osobní rovině, tak v rovině ideové, kulturní, i ryze umělecké. Hlubší roviny ducha jsou – velice úspěšně – vytěsňovány osobní nevázaností umožňující životní energie vybíjet v laciných zábavách jakéhokoli druhu, respektive konzumním způsobem života vůbec.

    To všechno je tedy skutečností; z těchto důvodů je možno systém liberální demokracie právem možno kritizovat, a právě těchto důvodů já sám tento svět liberální demokracie znovu a znovu podrobuji zásadní kritice. Jenže – především v poslední době zjišťuji čím dál tím více, že všechny alternativy které se k této liberální demokracii reálně a aktuálně nabízejí, jsou ještě mnohem horší, mnohem nehumánnější, nežli ona sama. A – mnohem totalitnější. Proti hodnotovému relativismu liberální demokracie se jako alternativa nabízejí (respektive vnucují) „hodnoty“, které ze všeho nejspíše připomínají tuhou morální rigiditu středověku. Stačí se jen podívat, kdo se nám v současné době ukazuje jako nejzapálenější bojovníci za „mravní čistotu“: ultrakonzervativní mulláhové v Íránu, islámští fundamentalisté všeho druh, zběsilí američtí trumpisté; no a nyní ještě militantní reakcionáři putinovského Ruska. Skutečně velice málo vábný výběr alternativ k dekadentnímu Západu.

    Ano, je možno právem liberální demokracii vytýkat rozporuplné chování, když na jedné straně hlásá (téměř) naprostý liberalismus názorů, a na straně druhé pak přece jen určité názory potlačuje, neboť už jsou „za čarou“; to je skutečně interní systémový rozpor liberální demokracie, vnitřní nelogičnost. Ale – opakuji ještě jednou – v tomto reálném světě se i tato rozporuplná liberální demokracie stále jeví tou relativně nejsnesitelnější alternativou; široko daleko není vidět nic, co by skýtalo reálnou vyhlídku na její překonání v pozitivním a progresivním, nikoli v negativním a reakcionářském smyslu.

22. Je to z trochu jiného soudku, ale kam až může vést radikální odmítnutí hodnot současné civilizace, o tom svědčí osud dřívějšího disidentského písničkáře Karla „Charlieho“ Soukupa. V minulých dnech jsem shlédl reportáž o jeho současném životě: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13371491259-feral/ (Video ovšem není možno přehrát; ale i to co ukazuje a sděluje tato jedna stránka je velmi výmluvné.)

    Bojovník proti komunistické totalitě tedy po řadě životních peripetií nakonec skončil jako víceméně poustevník v australském buši; a sotva mu bude učiněno bezpráví, když se připojí i konstatování, že se jedná o typ „bláznivého poustevníka“. Soukup zcela odmítl nejen totalitu komunistickou, ale stejně tak i životní způsob západní civilizace považuje za stejně tak omezující a „totalitní“, a domnívá se že svou osobní svobodu nalezne v naprosté osamocenosti divoké australské přírody. Stačí ale podívat se na jeho současný obraz, aby bylo zcela jasné, jak bědnou podobu má tato jeho „svoboda“. Přitom ovšem -na straně jedné jeho odpor vůči svazujícímu konzumismu západní společnosti i tak má stále svůj určitý racionální základ; ale ta alternativa kterou se Soukup křečovitě snaží proti této západní dekadenci postavit, to je nesouvislý konglomerát jakýchsi zlomků z východních duchovních systémů, je to zoufalý pokus vlastní ztracené existenci propůjčit nějaký vyšší duchovní smysl. Jelikož je za daných okolností takovýto pokus ovšem odsouzen k naprostému neúspěchu, pak musí „vypomáhat“ konzumace příslušných psychedelických preparátů.

    Nedá se nic dělat, ale někdejší nezdolný bojovník proti komunistické totalitě, autor celé řady přesvědčivých – a vtipných – protestsongů Charlie Soukup je dnes už jenom politováníhodnou lidskou troskou, dožívající svou pozemskou existenci v ztracenosti australské divočiny. Mám ale pocit, že bylo více případů, kdy to nakonec byl právě jenom tento boj proti totalitě, který mnohým lidem dodával životní sílu, smysl jejich existence. A když se tato totalita rozpadla a náhle nebylo proti čemu, proti komu bojovat, že mnoho lidí z disentu pak náhle nevědělo co dál. Nebo přinejmenším zmizela jejich dřívější jiskra, a dále jako by žili už jenom tak nějak „ze setrvačnosti“. Někteří se – jako Soukup – snažili nadále žít tak nějak „alternativně“; ale na jak dlouho je možno vyžít jenom s tím, že jsem proti etablovanému světu? Jenom z toho, že něco odmítám, něco neguji? Alternativnost samotná ještě nedodává žádný skutečně nosný základ pro život.

23. Přečetl jsem teď další z Drulákových článků na které upozornil M. Hauser: https://www.radiouniversum.cz/petr-drulak-proc-by-se-mel-konzervativec-bavit-s-levici/

    Je nepochybné, že Drulák dokáže napohled velmi přesvědčivě vyargumentovat svůj postoj; a velice dovedně dokáže za mnohdy legitimní kritikou určitých deformací liberální demokracie skrýt své skutečné úmysly a intence. Rozhodující pasáž bude zřejmě tato:

    „Tento elitářský socialismus v šedesátých letech opouští marxistickou utopii beztřídní společnosti a začíná rozvíjet nový typ společenských utopií postavených na liberálním ideálu nepřetržité emancipace (sexuální, rasové, genderové). Se stejným pohrdáním pro společenskou realitu.“

    Takže tedy: podle Druláka je snaha například o rasovou emancipaci výrazem „pohrdání pro společenskou realitu“!!

    Sotva kdy jindy sám Drulák tak naprosto zjevně demaskoval, o co se mu skutečně jedná. Boj za rasovou emancipaci podle jeho vidění světa „rozkládá tradiční společnost“; žena zřejmě patří zpět do kuchyně, tak jak káží „tradiční rodinné hodnoty“; a o emancipaci sexuálních a jiných menšin ani nemluvě, to je vše od ďábla.

    Drulák jako legitimní připouští pouze změny „přirozené“; takže boj za rasovou či genderovou emancipaci je tedy zřejmě aktem „nepřirozeným“. Je zajímavé, s jak naprostou jistotou právě náš český Drulák ví, na jaké změny už dozrál čas, a jaké je nutno zatratit jako „extrémismus“.

24. Drulák, pane Poláčku, říká v podstatě to samé, co jinde říkáte i Vy (to je věcná poznámka, nikoliv obhajoba Druláka); říká, že v šedesátých letech se dělníci na Západě začali mít tak dobře, že proletariát ztratil jakýkoliv revoluční potenciál ke změně společnosti a nová levice si tedy musela hledat nějaký jiný způsob, jak prosadit svoji vizi společnosti. (Pokud se dobře pamatuji, o tom samém jste psal i Vy.)

    Tou „nepřetržitou (například rasovou) emancipací“ podle mě Drulák nemyslí myšlenky M. L. Kinga – tedy onu Kingovu „barvoslepou společnost“, ale až to, co přišlo potom – kdy ideálem antirasismu přestala být ta Kingova „barvoslepost“ a antirasismus začal rozlišování barev zase naopak vyžadovat, čímž se de facto stal rasistický (viz „antirasistická“ tzv. kritická rasová teorie). Drulák si v té pasáži, kterou citujete, ovšem neuvědomuje, že současné „antirasistické“ rozlišování ras na jednu stranu není „pohrdáním společenskou realitou“ (my ty rozličné barvy lidí reálně vnímáme), ale na druhou stranu je mu možno dát zase za pravdu, neboť jde o pohrdání tou společenskou realitou, kterou toto nové rozlišování lidí podle barvy jejich kůže chce změnit.

25. Vážení diskusní přátelé, na aspoň 2 týdny se omlouvám z důvodu dovolené, ale možná pak ještě na delší neurčito – musím si něco srovnat v hlavě 😉
    Držím palce a moc – moc děkuji.

26. Ale ano, pane Nusharte (Jiří), není pochyb že Drulák do jisté míry zcela správně detekuje určité deformace jak v západní společnosti, tak ale i v levicovém hnutí. Jde ale o to, že on těchto faktických událostí využívá/zneužívá pro propagaci svého vlastního, nacionálně šovinistického, reakčního pojetí „socialismu“. Přitom pojem „socialismus“ je zde skutečně nutno dát do uvozovek, neboť je nutno se ptát, co jeho projekt má/může mít společného se skutečným socialismem. Pokud ano, tak ze všeho nejblíže má k „národnímu socialismu“ v Německu dvacátých a třicátých let minulého století.

    Už si nevzpomenu, který český levicový autor to byl, jestli snad Slačálek nebo Barša, který – v polemice o „konzervativním socialismu“ – proti Drulákovu konceptu čistě národního socialismu postavil argument, že socialismus byl ve své podstatě vždy univerzalistický. Tedy: že měl za cíl boj za práva každého člověka, bez výjimky. Jakmile tedy Drulák začne svůj „socialismus“ osekávat, s tím že má platit jenom pro vlastní národ, že má platit jenom pro ty „genderově korektní“, že má platit jenom ty pro ty kdo zastávají „ty správné hodnoty“ – pak se z tohoto socialismu stane exkluzivní záležitost jenom pro vyvolené – naprosto stejně jako byl německý národní socialismus jenom pro Němce a jenom pro árijce.

27. Pan Jaroslav Nushart: tak tohle je skutečně naprosto nevítaná kolize, že se hodláte – alespoň na čas – odhlásit, právě když já jsem se konečně dostal k tomu, abych začal psát můj dávno avizovaný text o Platónovi a anarchismu. 😉 Myslím, že to bude opravdu docela zajímavá záležitost.

    No, nedá se nic dělat; v každém případě Vám přejeme příjemnou dovolenou, a budeme se těšit na opětovné shledání.

28. Pěknou dovolenou, pane Nusharte. Jistě zaslouženou.

29. No, podle mě, pane Poláčku, nejde o to, že „něco“ (třeba socialismus) by mělo platit jenom pro vlastní národ (ve smyslu zvýhodnění či výsady pouze pro určitý národ), ale jde jednoduše o určení efektivní velikosti „samosprávné jednotky“ (tedy s funkční zpětnou vazbou) tak, aby si tato jednotka mohla sama sobě prostřednictvím nějakého mechanismu (například demokracie) co nejlépe vládnout (ke spokojenosti všech jejích členů).

    Jaký je, pane Poláčku, vlastně rozdíl mezi (zavrhovanými) „národy“ Petra Druláka a (vyzdvihovanými) „komunitami“ George Monbiota?

    ((viz článek:
    https://denikreferendum.cz/clanek/34217-enklavy-demokracie))

    V obou případech jde o jednotky, které si chtějí efektivně vládnout. (Efektivita samosprávného vládnutí je v sekulární společnosti měřena procentem spokojených členů společnosti, nikoliv mírou shody s teoreticky vytvořeným konceptem ideální vlády. Míra spokojenosti se odvíjí od shody panující praxe s evolučně – kulturně vtištěnými vzorci správného jednání.)

30. Pane Nusharte, chtít nějak „zatlačovat“ či omezovat kapitalismus respektive kapitál v rámci jenom jedné jediné země, jedné jediné ekonomiky je čistě věcně naprostý nesmysl. Jak věděl už Marx, kapitál je „tekutý“, nezná hranic – a jakmile ho v nějaké jednotlivé zemi „přiškrtí“ nad obvyklou míru, pak tento kapitál odplyne jinam. A to sice s fatálními důsledky pro ekonomiku, a tedy i pro životní úroveň v dané zemi.

    Ostatně, nevím co si Drulák představuje například pod „vyplácením spravedlivých mezd“ pro pracující třídu. To jest: nevím kde by na to chtěl vzít peníze. Jediná možnost by byla oním zmíněným přiškrcením, tedy vyšším zdaněním kapitálu – s uvedenými nevyhnutelnými důsledky. Z čistě ekonomického hlediska jsou tedy Drulákovy představy klasicky levičácké: sice napohled vstřícné vůči pracujícím, ale ekonomicky naprosto diletantské.

    —————————————

    Jaký by měl být rozdíl mezi „národy“ Druláka a „komunitami“ Monbiota – já tu především nevidím naprosto žádnou souvislost. Nanejvýš v míře naivity obou autorů, ve víře že samotným principem samosprávy (komunitní či národní) je možno vyřešit strukturální problémy společnosti a (kapitalistické) ekonomiky. Stále zde zaznívá to naivní přesvědčení, že když si o něčem budu rozhodovat „já sám“, tak že tím je prý automaticky zaručeno že tím dosáhnu (pro mě) co nejlepší výsledek. Toto přehnané, až křečovité zdůrazňování principu „já sám“ je typické pro děti někdy kolem druhého či druhého roku jejich věku, kdy poprvé začínají své vlastní „já“ prosazovat proti moci rodičů; a podruhé pak v době puberty, kdy se jedná prakticky o to samé. Toto Drulákovo (a Mobiotovo) „já sám“ tedy svou kvalitou nijak nepřekračuje způsob myšlení ještě nezralé osobnosti, která není schopna sebe sama zakotvit v přirozeně jsoucím světě, a proto proti němu musí neustále vést trvalý boj o vlastní identitu. Toto hypertrofované „já sám“ je tedy vždy daleko více výrazem vlastní slabosti, nežli projevem vlastní sebejistoty, vlastního sebevědomí. Je to vlastně ten samý efekt jako u žárlivců: ti jsou právě proto tak žárliví na každý čin, na každý kontakt svého partnera k jiným lidem nežli jsou oni sami (ti žárlivci), protože mají slabou osobnost, a nedokáží se vyrovnat s tím že by alespoň pro chvíli nemuseli být středobodem zájmu (a obdivu) svého partnera.

    ————————————

    Tolik tedy k Drulákovu nacionalismu; ale je ještě hůř, tento jeho nacionalismus je zcela evidentně doprovázen projevy xenofobie, a vysloveného rasismu. (Což má opět hlubokou psychologickou souvislost se zmíněnou žárlivostí: slabá osobnost žárlivce nesnese srovnání s jinými lidmi, a proto je musí neustále snižovat, dehonestovat, aby v tomto srovnání oni sami vypadali lépe.)

    Podle mého přesvědčení Drulák skutečně trpí zcela výraznými psychickými poruchami v uvedeném (či obdobném) smyslu; jiným způsobem jeho deformované vnímání (pluralitního) světa dost dobře není možno vysvětlit.

31. SMYSL ŽITÍ NEJDE PŘEDAT JAKO (HOTOVOU) INFORMACI

    Pane Poláčku,

    lidé si o svých věcech chtějí rozhodovat sami nikoliv proto, aby „křečovitě zdůrazňovali princip »já sám!« a mentálně se tak vraceli do časného dětství“, ale proto, aby každý z nich mohl hledat univerzálně platný smysl života (který nejde nikomu předat jako „hotovou – ukončenou informaci“). Jestliže jim smysl jejich jednání (tedy jejich žití) nadirigujete univerzálně závazným konceptem (například že by měli odstraňovat či omezovat kapitalismus), o smysl života je okradete – smysl žití jim odcizíte – budou tedy odcizeni od smyslu svého konání úplně stejně, jako onen dělník u výrobního pásu, kde ten konečný produkt – co na konci pásu spadne do bedny s hotovými výrobky, je cílem někoho jiného – cílem kapitalisty.

    Jestliže tedy například levice nutí nové „dělníky smyslu“, aby pracovali u výrobního pásu dějin na produktu levicového smyslu života za mizernou mzdu slibů šťastné a smysluplné budoucnosti, stává se levice (jakožto „majitel výrobního prostředku“ – té „fabriky dějin“) vykořisťovatelem od smyslu, stává se „mentální buržoazií“.

    Poselstvím skutečného liberalismu (nikoliv současného „liberalismu“) je totiž právě to „právo“ každého člověka na hledání univerzálního – univerzálně platného – smyslu platného pro všechny … prostě poselstvím skutečného liberalismu je „právo“ každého člověka na hledání univerzálního smyslu života. Toto právo na hledání bychom si neměli plést s přinucením k práci u výrobního pásu na „dokonale vyprojektovaný smysl“. To je právě to poselství skutečného liberalismu, kterým byli lidé osvobozeni z područí náboženského (obecně tedy ideologického) státu, který lidem jejich smysl žití diktoval a nenechal je hledat svobodně.

    V tomto smyslu si návrat ideologického státu, pane Poláčku, nepřeji.

    Smyslem samosprávného vládnutí s funkční zpětnou vazbou (produktem původního liberalismu bez uvozovek) bylo kolektivní hledání univerzálního smyslu lidského společenstva, univerzálního smyslu, který nejde univerzalně nadirigovat.

    Smysl života nejde předat jako hotovou – ukončenou informaci.

32. Jenže, pane Nusharte, je to přece právě Drulák se svým „konzervativním socialismem“, který nám tu nutí jediný přípustný model společenské existence. Vypočítejme si jenom, jak by podle Druláka takovýto „konzervativně socialistický“ stát musel vypadat:

    – nesměl by to být žádný „marxistický experiment“, to jest mělo by zde být zachováno „přirozené vlastnictví“ a „přirozená směna“; to jest, jako ekonomická základna společnosti by tu existoval docela obyčejný kapitalismus, se všemi (společenskými a mravními) důsledky které z toho vyplývají

    – na straně druhé by se zde prosazovaly „spravedlivé mzdy“; to jest vyšší mzdy nežli je tomu obvyklé právě za „přirozeného“ kapitalismu. To pak ovšem znamená: vůči produkčnímu sektoru (tj. vůči majitelům produkčních prostředků) by se tyto z ekonomického hlediska nadměrné mzdy musely prosazovat mocí a násilím!

    – v ideové oblasti by zde vládl striktní konzervatismus; to jest, byly by buďto zakázány, anebo přinejmenším společensky a ideologicky ostrakizovány všechny názory, které by byly v nějakém rozporu s „tradičními“, to jest konzervativními hodnotami a názory. Jinak řečeno: bylo by zde zakázáno nebo přinejmenším masivně potlačováno všechno, co vůbec nějak zavání ideovým liberalismem. (Fakticky by se jednalo o naprosto stejný stav jaký byl za totality; neboť naši soudruzi se sice vydávali za „progresivní předvoj lidstva“, ale ve skutečnosti byli naprosto konzervativní.)

    – konkrétně by to pak znamenalo, že na školách by se směly vyučovat pouze konzervativní hodnoty; učitelé s liberálními názory by byli ze škol odstraněni. To samé by pak samozřejmě platilo v oblasti tisku, televize, a ovšem i internetu. Aby se dosáhlo tohoto souladu sdělovacích prostředků s hodnotami „konzervativního socialismu“ zavedla by se tuhá cenzura všech médií, podle vzoru současné Číny.

    Takže takhle by vypadala „svobodná společnost“ za podmínek konzervativního socialismu P. Druláka.

33. …..poselství skutečného liberalismu, kterým byli lidé osvobozeni z područí náboženského (obecně tedy ideologického) státu, který lidem jejich smysl žití diktoval a nenechal je hledat svobodně……….
    Jenže jak se dá hledat svobodně za stavu, který otvírá široké dveře širokému spoluobčanstvu k pohodlnému vstupu do svatostánku neoliberálně tržního pojetí humanismu. Tedy svatostánku, který nabízí svobodu volby ze širokého spektra vizí pro co nejširší spektrum individuálních mentálních dispozic. Tedy nepřehlednou paletu zaštítěnou pojmem vágní individuální svobody natolik perzistentně, že vize demokratického uspořádání, coby pomůcky kolektivního hledání univerzálního smyslu lidského společenstva, je pouze podružného významu pro mentálně disponované.
    Jak jsem si již párkrát povzdechl – v krajinách s panenskou demokracií v plenkách slýchávám „což o to, tahle demokracie, ta je vždy nějaká, ale svoboda, ta buď je a nebo není“.

34. LIBERALISTICKÝ PLURALISMUS A HLEDÁNÍ PRAVÉ SVOBODY

    „Jenže jak se dá hledat svobodně za stavu, který otvírá široké dveře širokému spoluobčanstvu k pohodlnému vstupu do svatostánku neoliberálně tržního pojetí humanismu“ – pane Petrasku, zrovna včera jsem v Platónově „Ústavě“ narazil na nádhernou pasáž, ve které Sokrates sice na jedné straně uznává svobodomyslný charakter demokracie, ale na straně druhé s jedinečnou přesvědčivostí ukazuje její plochost.

    Sokrates (respektive jeho společník v diskusi Adeimantos) napřed uvádí pojem „isonomikos“, který označuje stát kde všichni jsou naprosto rovnoprávní, jejich touhy, jejich žádostivosti platí jako naprosto rovnocenné. To je tedy ona pozitivní stránka demokracie.

    Na straně druhé se ale Sokrates ptá, jaký je vlastně nakonec člověk, který v této demokracii žije (a který si užívá této nijak neohraničené rovnosti všeho se všem). Sokrates pak dochází k závěru, že takovýmto způsobem existence formovaný člověk není pouze jeden – nýbrž mnohý! (Ve smyslu: mnohočetná osobnost.) Protože když někdo všechna přání která pociťuje považuje za rovnocenná a rovnoprávná, potom už neví ani on sám ani ostatní, co vlastně chce a kým je. (!!)

    Sokrates pak ještě připomněl lid Lotofágů („Pojídačů lotosu“) z Homérovy Illiady; kteří Odysseovým námořníkům věnoavli květ lotosu, a ti po jeho požití zcela zapomněli kdo jsou a odkud kam vlastně směřují. Sokrates těmito příměry chce vyjádřit jediné: ten člověk který je vržen do světa s nekonečným výběrem všech možných požitků, se plně vrhne, upne na jejich konzumaci – tak dalece, že zcela ztratí svou vlastní osobnost, definuje se už jenom prostřednictvím těchto svých stále nových a nových požitků a přání, ztrácí zcela cit pro minulost i pro budoucnost, žije už jenom svým okamžitým, bezprostředním konzumem.

    Byl to tedy už Platónův Sokrates, který jako první podal hlubokou kritiku jak povrchnosti libertinistického pluralismu, tak ale i konzumismu kapitalistické společnosti! Sotva je možno pronést větší a závažnější odsudek tohoto pluralitního konzumismu, nežli že člověk už „sám neví kým je“, a že ve svém pohlcení okamžikovým konzumem zcela ztratil jak svou minulost, tak i svou budoucnost.

    Bytost která zůstane bez své vlastní osobitosti, která ztratí jak kořeny tak cíl a smysl svého směřování, to už vůbec není člověk v pravém slova smyslu, nýbrž už pouze onen „pojídač lotosu“. Konzument bez duše.

35. Co se pak týče toho „osvobození z područí ideologického státu“, pak právě dnes Daniel Kroupa přinesl třetí, závěrečnou část svého křížového tažení proti všem ideologiím: https://www.forum24.cz/zrod-ideologie-z-ducha-revoluce-3-jak-fikce-lidu-nahradila-realnou-spolecnost/

    Kroupa i zde sahá k té samé taktice, že nesporných excesů Francouzské revoluce používá (zneužívá?) k tomu, aby zatratil všechny snahy utvářet společnost, společenský pokrok na základě (nových) idejí. Pro tentokrát se zaměřil na ideologizování pojmu „lid“. Bezpochyby: kritika na tomto pojmu, respektive na tomto politickém hesle je naprosto oprávněná. Tímto slovem se – jmenovitě v podmínkách demokracie – velice často pohazuje sem a tam, aniž by se konkrétně vysvětlilo, co se tím vlastně míní; a především, jak tento „lid“ vůbec může v politické praxi reálně vystupovat jako svébytná entita.

    Zajímavé je: Kroupa oproti francouzskému pojetí přímé demokracie (tedy vycházející přímo z moci lidu) vychvaluje model americký, zastupitelský; ale přitom se vůbec nenechá rušit tou skutečností, že i americká ústava se odvolává – na ten samý lid, na jeho neohraničenou suverenitu!

    Ale vraťme se k samotnému tématu. Podle Kroupy byl ve Francouzské revoluci lid „ideologizován“ (to je bezpochyby pravda); v důsledku toho došlo k mnoha excesům (i to je historickou skutečností); a vinu za tento stav plně přičítá radikálním revolucionářům, konkrétně jakobínům. Na závěr svého textu pak vyjadřuje přesvědčení, že revoluce „mohla probíhat i jinak“. To znamená: umírněněji, neideolgičtěji, racionálněji.

    Dozajista, mohla – čistě teoreticky. Jenže – příčiny toho že se revoluce takovýmto způsobem radikalizovala, asi nebude možno hledat jenom u oné hrstky revolucionářů, kteří nakonec tento akt revoluční ideologizace provedli. Nenese svůj díl viny náhodou také dosavadní vládnoucí třída? Kdyby v oné revoluční situaci tato třída panujících feudálů řekla: „Ano, je rozumné aby všichni lidé byli občansky svobodní; a je rozumné aby všichni měli stejný přístup k majetku, k materiálnímu zabezpečení svých životů“ – pak by zde reálně vůbec nevznikl prostor pro nějakou radikalizaci. Jenže – z jakýchsi nepochopitelných důvodů to byla právě třída feudálních vlastníků, která odmítla chovat se „racionálně“, a místo toho se nadále křečovitě držela svých majetků a svých privilegií. Za takovýchto okolností – když dojde k finálnímu střetu dvou antagonistických tříd – k radikalizaci revoluce, revolučních požadavků dochází prakticky nevyhnutelně. S touto radikalizací pak ovšem stejně tak nevyhnutelně přicházejí i příslušné excesy.

    Filozof Kroupa – místo aby ronil krokodýlí slzy nad excesy revolucionářů – by tedy udělal mnohem lépe, kdyby poctivě analyzoval všechny reálné, systémově a historicky podmíněné příčiny těchto excesů. Jenže k takového objektivní analýze reálných faktorů evidentně nemá chuť (a nejspíš ani buňky); už minule jsem konstatoval, že Kroupa veškeré dějinné dění subjektivizuje, tedy vykládá jenom jako jednání jednotlivých aktérů. To je ale krajně povrchní pohled, který ještě vůbec nepokročil k hloubkové analýze společenských procesů.

    Ostatně, podívejme se trochu blíže na onu záležitost s excesy: Kroupa tedy naříká nad – nespornými – excesy francouzských jakobínů; a dokonce přímo tvrdí, že předcházející stav absolutismu byl „umírněnější“!! Jenže ta skutečnost, že za tohoto „umírněného“ absolutismu francouzský rolník mnohdy umíral hlady, zatímco vládnoucí třída si žila ve zhýralém přepychu, tak tohle našeho humanistu Kroupu evidentně nepálí ani v nejmenším. Tohle pro něho neznamená žádný „exces“…

    Závěrem tedy ještě jednou: jistě, jakákoli ideologizace pojmů respektive politických institutů je vždy špatná věc. Kritika této „ideologizace“ zůstává ovšem pouze planá, a dokonce se sama stává ideologií, když zcela ignoruje otázku po reálných společenských příčinách, které k této ideologizaci vedly. Kdo chce mít umírněný, racionálně vedený společenský/politický diskurs, ten napřed musí odstranit všechny reálné společenské, politické a jiné nerovnosti a nespravedlnosti, které nevyhnutelně radikalizují ty, kdo pod těmito deformovanými poměry trpí.

36. DOBRÝ A ŠPATNÝ LIBERALISMUS?

    „Poselstvím skutečného liberalismu (nikoliv současného „liberalismu“) je totiž právě to „právo“ každého člověka na hledání univerzálního – univerzálně platného – smyslu platného pro všechny … prostě poselstvím skutečného liberalismu je „právo“ každého člověka na hledání univerzálního smyslu života. Toto právo na hledání bychom si neměli plést s přinucením k práci u výrobního pásu na „dokonale vyprojektovaný smysl“. To je právě to poselství skutečného liberalismu, kterým byli lidé osvobozeni z područí náboženského (obecně tedy ideologického) státu, který lidem jejich smysl žití diktoval a nenechal je hledat svobodně.“

    Pane Nusharte, Vaše úvahy na téma „dobrého a špatného liberalismu“ se dotýkají velmi zásadních záležitostí, proto se k nim s určitým odstupem vracím znovu. A musím přiznat – až teď při opětovném přečtení Vaší argumentace jsem si uvědomil jeden zcela klíčový moment celé záležitosti.

    Vy totiž stále znovu argumentujete tím, že jedinci nelze žádným právem nutit nějaký závazný (univerzalistický) výklad světa, žádný závazný smysl života. Ten si každý jedinec pro sebe musí hledat sám.

    Takto nahlíženo je to samozřejmě pravda: sám, ve vlastní odpovědnosti a vlastním úsilím hledat pravdy života, to je skutečně jak výsostným právem, tak fakticky i (mravní) povinností každého jednotlivce.

    Ale – a to je právě ten aspekt který se mi ve vší zřetelnosti vyjevil až dnes – jedná se o to, že Vy neustále argumentujete pouze a výhradně právem jednotlivce. Ale – nemá snad lidská společnost, lidská pospolitost také svá nezadatelná práva?!…

    Nemá snad lidská společnost – jakožto určitý celek, o němž už Aristoteles věděl, že je „více nežli pouhá suma jeho částí“ – nemá snad tato společnost v prvé řadě právo na svou základní existenci? A pokud toto právo má – jak by mohla tato společnost nějak smysluplně existovat, kdyby každý z jejich členů směřoval nějakým zcela jiným směrem?!… Kdyby si každý myslel něco jiného, kdyby každý vyznával zcela jiné hodnoty, kdy by se tedy nikdo necítil být povinen respektovat nějaké univerzálně závazné společenské normy a hodnoty? Takováto „společnost“ by vůbec nemohla reálně existovat, nemohla by vytvořit žádné společné struktury, nemohl by zde vzniknout žádný stát. Nastal by stav naprosté dezintegrace, chaosu, kdy by se nikdo nemohl domluvit s těmi druhými na společné akci.

    Zkrátka, pane Nusharte: lidská společnost je existenčně závislá na tom, že přinejmenším rozhodující většina jejích příslušníků bude vyznávat a respektovat určité společné hodnoty, a tedy i určitý společný výklad světa. To je přesně ten efekt o kterém jsem psal už v souvislosti s obecnou teorií systémů: žádný systém nemůže trpět nadlimitní míru divergujících respektive přímo destruktivních faktorů; v lidské společnosti to znamená, že společnost – chce-li si uchovat svou základní homogenitu – musí prosazovat ten kánon určitých světonázorových norem, který tvoří její základ.

    Ještě jednou tedy, pane Nusharte: právo jednotlivce tu stojí proti právu celku. Tento vztah je vždycky konfliktní; a obecně se nikdy nedá říci, že právo a pravdu by měla (jenom) ta či ona strana. To je vždy otázkou zcela konkrétní situace, kdo má větší právo. Může naprosto dobře být, že pravdu mají obě strany. Například Hus měl samozřejmě naprosté právo na svůj vlastní výklad evangelií; jenže na straně druhé i katolická církev měla své legitimní zájmy, neboť věděla že za dané situace by Husova kritika nutně vedla k rozpolcení církve – jak se také o sto let později stalo za Luthera, s důsledkem krvavých bojů a stovek tisíc mrtvých.

    Vnitřní rozpor liberalismu – a to sám opakuji znovu a znovu – vězí v tom že on na jedné straně hlásí neohraničenou svobodu, a na straně druhé ji sám omezuje, tím že vykonává tlak na unifikaci, homogenizaci názorů. Je to tedy jeho interní rozpor; ale nedá se tvrdit, že on by na tuto unifikaci neměl vůbec žádné právo, respektive že když ji praktikuje že to prý už není „pravý“ liberalismus. Jistě – není to pravý liberalismus ve smyslu ideologie liberalismu; ale je to legitimní počin liberálního státu, hájícího určité dosažené kulturní a civilizační hodnoty.

37. HLEDÁNÍ SMYSLU ŽIVOTA: PRÁVA A POVINNOSTI ČLOVĚKA

    To tedy byla jedna rovina úvah o dané záležitosti, kdy se jednalo o konflikt práv jedince a celku. Danou záležitost je ale možno nahlédnout ještě z jiného úhlu pohledu – totiž i z pohledu samotného jednotlivce.

    Bylo řečeno, že ze svého pohledu má jednotlivý člověk ovšem nezadatelné právo sám hledat svou cestu životem, svůj vlastní smysl života. Tak tomu sice skutečně je; ale na straně druhé, jako vždy je s právem spojena i odpovídající povinnost. Tou povinností, která se váže k onomu právu vlastního hledá, je povinnost hledat odpovědně.

    Tato povinnost je daná jak vůči celku – neboť právě ona zaručuje, že ve společnosti nenastane naprostý názorový chaos a boj, kdy by každý zastával jakékoli zcela nahodilé názory a hodnoty. Je to právě odpovědné hledání, které ve svém důsledku vede k alespoň určitému vnitřnímu ztotožnění se s hodnotami dané společnosti (pokud se nejedná o stát vysloveně zločinný).

    Ale tato odpovědnost, tato povinnost platí i vůči danému jedinci samotnému. Protože bez ní se sám stává pasivní obětí čiré nahodilosti, kdy ten či onen názor jenom v důsledku jakési nahodilé životní konstelace či – stejně tak nahodilého – psychického uspořádání daného jedince se uhnízdí v jeho mysli, a nakonec ji ovládne natolik, že on pak už jedná jenom v intencích této v posledku zcela nahodilé okolnosti.

    Je to právě a jedině odpovědnost v hledání vlastního smyslu života, která může překonat vliv těchto nahodilostí; která může daného jedince přes všechny omyly a záhyby cest přivést k poznání toho, co je pravým smyslem pravé lidské existence. Co jedině odpovídá skutečné podstatě, skutečné hodnotě lidské bytosti.

    Není tomu totiž skutečně tak, že těch variant o smyslu lidské existence (a tím méně o uspořádání lidské společnosti) by bylo nekonečně mnoho. Naopak, v aktuální době spolu pravidelně soupeří sotva více nežli dva různé, navzájem protichůdné výklady, pojetí člověka, společnosti a světa. Které vyplývají z kontextu právě jsoucí doby.

    Dejme si zcela konkrétní příklad. V dnešní době docela úspěšnou konjunkturou prochází životní směr novopohanství. Jakým způsobem ho máme hodnotit?

    Na straně jedné zde stále platí ona obecná maxima, že jedinci je vždy nutno ponechat právo hledat jeho vlastní smysl života. Ale na straně druhé – je možno říci, že ten kdo ještě dnes začne vzývat dejme tomu posvátný oheň nebo lesní duchy, že se tím – jakožto člověk – pohybuje na dosaženém stupni vývoje civilizace? To jest: že tím nepropadá duchovnímu a civilizačnímu regresu? Který pak nutně zanechává odpovídající následky nejen na něm samém, ale i na jeho okolí, na které on tyto vzorce jednání pak rozšiřuje? A to jak jeho okolí bezprostřední, tak ale v konečném ohledu celou společnost?…

    Zkrátka: i tady vedle práva (na vlastní hledání) stojí nerozlučně povinnost: jakožto odpovědnost vůči kvalitě tohoto hledání. Daný jedinec se sice sám může domnívat, že činí to pro sebe nejlepší; ale ve skutečnosti přitom může sám sebe destruovat jako univerzální lidskou bytost, tím že se strhává k nižším, už dávno překonaným formám existence.

    Nutno dodat: ani tady není vztah obou složek nikdy zcela absolutně daný. I tady vždy záleží na zcela konkrétním kontextu, na které straně je právě více pravdy. A může se naprosto stát, že pro daného jedince je nakonec výhodnější, či dokonce „pravdivější“, když smysl své existence najde v novopohanských praktikách, nežli aby se natrvalo utápěl v pocitech vlastní bezprizornosti a bezcennosti. To o co se tu jedná je ale poukázání na to, že ani v rovině čistě osobní tu není dáno nějaké absolutní, nijak nezpochybnitelné právo jedince dělat si (se sebou samým) co se mu jenom zlíbí. I tady jsou vždy dvě stránky, a vedle stránky svobody a nepodmíněnosti je vždy nutno vidět i stránku druhou, stránku odpovědnosti a závaznosti.