Memy V. Bělohradského a liberální demokracie


Josef Poláček



V deníku Právo z 16. června tohoto roku byla pod názvem „Názory, memy, násilí“ otištěna jedna další z rozsáhlých úvah a analýz filozofa V. Bělohradského, pro tentokrát na téma tzv. „memů“. Obecněji vzato jednalo se o to, jak soudobý způsob především internetové komunikace vede k prosazování se zúžených, ideologických, fundamentalistických, heslovitých názorů a tvrzení na úkor odpovědně argumentačně vedeného veřejného diskurzu.

Jak vyplývá už z nadpisu článku, Bělohradský k vyjádření tohoto – o sobě nijak obzvlášť nového či překvapivého – náhledu používá faktum tzv. „memů“. Které jsou jakousi obdobou genů, ovšem na poli společenské komunikace. Stejně jako geny i tyto „memy“ mají tendenci šířit se, řetězovitě se reprodukovat, a především podřizovat sobě samým, tedy svému „genetickému kódu“, vše co se ocitne v dosahu jejich vlivu.

Bělohradský tedy toto šíření a působení memů pokládá za fenomén veskrze negativní; podle jeho soudu jsou memy „vzpourou proti komplexitě světa“. Bezprostředně vzato by bylo možno namítnout, že jestli memy jsou opravdu komunikativní obdobou genů, proč by pak zrovna ony měly být něčím veskrze negativním, když na genech je založená celá naše lidská existence, bez působnosti genů bychom vůbec nemohli existovat. Ale budiž; berme jako fakt že Bělohradský se tu zaměřil na – o sobě naprosto oprávněnou – kritiku reduktivního způsobu uvažování které je v současné internetové komunikaci skutečně velice rozšířené (pravděpodobně dokonce dominantní), a ponechme stranou případnou určitou nelogičnost jím zvoleného nástroje kritiky. Co je ale opravdu zajímavé – a jmenovitě u V. Bělohradského nemálo překvapivé – je jeho odůvodnění, jaké reálné společenské příčiny a konstelace podle jeho názoru stojí na touto explozí (negativních, destruktivních, až přímo násilnických) memů. Bělohradský píše:

„Memy… šíří se coby výraz vzpoury proti pokrytectví západní kultury, která je přetížena stále viditelnějším rozporem mezi normou rovnosti a realitou třídní společnosti.“ (!!)

Musím přiznat, že ačkoli se Bělohradský v minulosti už opakovaně kriticky vyjádřil na adresu kapitalistického společenského uspořádání, je to naprosto poprvé – a pro mě téměř neuvěřitelné – kdy se setkávám s tím že se v minulosti natolik konzervativní až přímo pravicový autor propracoval k tak zásadnímu posunu k opačnému pólu ideového spektra, že nyní současné západní společnosti dokonce atestuje vysloveně třídní charakter!

Pro vysvětlení je ovšem nutno připojit, že on jako původce těchto destruktivních memů považuje především takové sociální vrstvy, které jsou víceméně identické s masou amerických podporovatelů Donalda Trumpa. Tedy takové vrstvy, které jsou sociálně frustrované mizením pracovních míst v jejich oboru, tedy v sektoru především manuální (dělnické) práce; a vinu za tento stav spatřují u liberálních společenských elit, které se nijak nezajímají o jejich (dělnické třídy) osud. V této souvislosti Bělohradský píše:

„Extrémní formou vzpoury proti liberálně demokratickým oligarchiím (!!) je regresivní kultura nadvlády bílé rasy.“

Je skutečně nemálo zajímavé sledovat, jak liberál (!) Bělohradský zde náhle používá formulace o „liberálně demokratických oligarchiích“! Musím přiznat, že názorová variabilita, neuchopitelnost tohoto prominentního autora je pro mě někdy nemalou hádankou.

Bělohradský tedy stanoví určitou diagnózu současné společnosti liberální demokracie. V závěru své úvahy ale předkládá i svou představu příslušné terapie: prý jedinou možností, jak překonat tuto hrozbu nadvlády redukcionistických, reakcionářských memů, je podle jeho názoru „humanities“, soubor humanitních oborů a činností, které ve svém souhrnu vytvářejí schopnost dané společnosti komunikovat na základě odpovědné úvahy, svobodné volby. „Nakažlivá a osvobozující kritika tradic (hermeneutická kompetence), kterou šíří ve společnosti humanities, je hlavním zdrojem jedinečné západní soft power. (…) V civilizacích, které se tímto uměním nakazí, budoucnost přestane být jen opakováním minulosti, stane se výsledkem svobodné volby politické obce.“

Tolik tedy V. Bělohradský. Ovšem: jestliže jsme mu úvodem prominuli určitou logickou nedůslednost ve vytváření umělého protikladu mezi reproduktivní funkcí genů a memů, na tomto místě je nutno v jeho argumentaci zaznamenat nedůslednost, ne-li přímo rozporuplnost zcela zásadní.

Bělohradský totiž na straně jedné – ohledně příčin vzniku „memů“ – argumentuje ryze materialisticky, tedy reálným působením sociálních a třídních disproporcí; ale když pak přejde k možnostem překonat tento stav, pak náhle argumentuje čistě idealisticky!

Jednou větou řečeno: působení reálných sociálních konfliktů má být překonáno – výchovou k humanitě!! Karel Marx – na kterého se sám Bělohradský při svých kritikách kapitalistického společenského zřízení nezřídka odvolává – se v tuto chvíli musí obracet v hrobě. Neboť to co zde Bělohradský provozuje, to je naprosto přesně to, co Marx nazýval „stavěním věcí na hlavu“. Kdy se reálné společenské problémy nemají řešit v té sféře, ve které vznikají – tedy ve sféře materiálně sociální, nýbrž čistě jenom ve sféře myšlenek! Nikoli ve sféře (reálného) bytí, nýbrž pouze ve sféře vědomí! Nakonec tu fakticky vše zase jednou skončí u Habermase, u jeho akademické fikce „nikdy nekončícího nenásilného dialogu“.

Co k tomu dodat závěrem? Upřímně řečeno, je jen obtížně možné nějak nezaujatě komentovat takovýto argumentační kotrmelec, kterého se tu Bělohradský dopouští. Ono Marxovo „stavění věcí na hlavu“ evidentně zůstává i dnes oblíbenou zábavou akademicky preformovaných intelektuálů, pro které i nadále primární realitou zůstává to, co oni mají ve svých vlastních hlavách. Téměř by se chtělo říci, že ze všech možných „memů“ ten nejfatálnější je právě toto železné přesvědčení intelektuálů, že svět je možno v kvetoucí krajinu transformovat prostě tím, že všude zavedeme akademický diskurs, kde každá ze stran bude nezaujatě a vstřícně naslouchat argumentům strany náprotivné.

84 komentářů u „Memy V. Bělohradského a liberální demokracie“

  1. Tento článek V. Bělohradského jsem původně chtěl jenom – víceméně zcela spontánně – komentovat v rubrice „Forum“. Poté jsem dospěl k názoru, že by přece jenom stálo za to dané téma zpracovat jako samostatný text. Nicméně ten faktor spontaneity zde zůstal zachován; už proto že jsem nechtěl ztratit souvislost s teprve včera uveřejněným novinovým textem. Je proto možné že se v mém textu objevují určité nedůslednosti či vady, které jsem – při takto urychlené publikaci – nestačil objevit a korigovat.

  2. Ano pane Poláčku, ale ne každý intektuál sdílel přesvědčení, že svět je možno v kvetoucí krajinu transformovat prostě tím, že všude zavedeme akademický diskurs, kde každá ze stran bude nezaujatě a vstřícně naslouchat argumentům strany náprotivné.
    A přesto ať svět stál či nestál na hlavě, duch doby opětovně všem a notně zatočil s důvěrou v realizaci společenského pokroku, kdy občanská většina trvale obhájí a uhájí otevřený demokratický diskurs, kde každá ze stran má víceméně možnost nezaujatě a vstřícně naslouchat argumentům strany náprotivné.
    Opětovně tu jasně vyhřezly úskalí kapitalismu (tentokráte kotveného globální masově konzumní společností) a opětovně se už jenom pokus o projekt sociálně limitovaného kapitalismu zvrhává. Na evropském východě s tradicí absolutismu dokonce v brutální despotismus a válečný kapitalismus.
    J. Roth velmi krátce po smrti Lenina poznamenal: Mezi francouskou a ruskou revolucí je rozdíl jako mezi Voltairem a Bucharinem, mezi katolicismem a byzantinismem. Poté pohřbil svůj sen/fikci o realizaci sociální demokracie a na stará kolena se paktoval s monarchisty.
    Fikci „nikdy nekončícího nenásilného dialogu“ lze možná nahradit důstojněji, než paktem s osvícenými monarchisty. Ale jak na to ………bych se zeptal.

  3. Pane Petrasku, problémem není samotný cíl – či ideál – nenásilného, rovnoprávného, racionálního společenského diskurzu (naopak, svým způsobem netoužím celý život po ničem jiném nežli právě po tom štěstí moci něco takového osobně zakusit); jde o to že se tu zase jednou zapřahá vůz před koně.

    Připomeňme si kauzální řetězec:

    – máme zde stav silného sociálního pnutí, silné sociální frustrace (za podmínek reálného kapitalismu)

    – deformované reálné poměry sociální se ventilují odpovídajícím a očekávatelným způsobem: tedy produkcí stejně tak deformovaných, reakcionářských „memů“, kdy se ztracené jistoty sociální a profesní křečovitě nahrazují tvorbou identit nacionálních respektive rasových

    – ale namísto toho aby se řeklo: „odstraňme příčiny tohoto patologického stavu, a teprve potom můžeme doufat že se obnoví stav nepatologický“, tak namísto toho se řekne: „ti sociálně deprivovaní se chovají nekulturně; tak jim poskytneme humanitní výchovu – a oni se vzápětí dozajista začnou chovat kulturně a kultivovaně!“

    Zkrátka, celý kauzální řetězec se tady staví zcela na hlavu.

    Tím nechci nijak zavrhovat snahy o obecnou kultivaci prostřednictvím výchovy; ta má samozřejmě do určité míry autonomní existenci, a každý – jakkoli malý – pokrok v této oblasti je bezpochyby pozitivním počinem.

    Jde ale o to, že tuto reálnou sociální deprivace velkých skupin populace za kapitalismu neodstraníme tím, že jim začneme předčítat z Homéra. Anebo třeba z Bělohradského.

  4. Mimochodem, když už jsme u Rotha: zrovna dnes jsem si v něm četl dále, a to sice opravdu překvapivou pasáž, kde vychvaluje – náboženský liberalismus sovětského státu!! To je skutečně velmi nečekaný náhled.

    Ovšem Roth ho dozajista závažně odůvodňuje: podle něj především nekřesťanské náboženské směry byly pod státním pravoslavím za carského režimu utlačovány tak rigidně, že náboženská rovnoprávnost v (mladém) sovětském státě pro ně byla skutečným osvobozením. Jak Roth píše, sovětský stát (alespoň v jeho rané fázi) vlastně nebojoval proti víře zákazy, nýbrž pouze propagandou. I když – jak Roth se zjevnou nelibostí konstatuje – propagandou obhroublou, vulgárně materialistickou.

  5. Ale také stát již od počátku instaloval novou ideologii „přepólováním“ carské klerikální strachokracie.
    J.Roth v Liebe Gott in Rusland:
    Bůh má prázdniny a inkognito se prochází po cestách ruské země ….. a jednoho ´vlahého večera náhodně potká cizho zpravodaje a svěří se svým údělem: „jsem zbaven všech úmorných povinností starého státního náboženství, zbaven veškeré zodpovědnosti za války a pogromy a………, a už nemusím nikoho trestat, to by jste nevěřil jak krásně se mi dnes vede“.
    Zpravodaj zapsal do svého deníku : Dnes jsem mluvil s Bohem. Žije v Rusku jak Gott in Frankreich. Což je pro mne nepřeložitelná pointa….bych dodal.

  6. Podle německé Wikipedie rčení „wie Gott in Frankreich“ vyjadřuje stav, kdy je někomu možno žít bezstarostnou existenci v nadbytku.

    Vzhledem k tomu, že u Boha sotva může na váhu padat pocit uspokojení z materiálního nadbytku, a i vzhledem ke kontextu se jedná zřejmě o druhou část oné charakteristiky: tedy o život „bez starosti“. Bůh v Rusku se nemusí o nic sám starat; veškerou starost (a odpovědnost) za tento svět za něj převzali bolševici.

    Roth touto cestou zcela evidentně ironizuje tento stav, kdy všechny záležitosti mravně-metafyzického charakteru do své výlučné působnosti převzala organizace pohříchu pozemská, a to navíc jenom partajně-byrokratická.

    Jednou větou by se snad dalo říci: Roth je zřejmě toho přesvědčení, že bolševické vedení Ruska si osvojilo božské prerogativy – ani by bylo zároveň schopno osvojit si i „božskou“ kompetenci ohledně vedení a řízení lidského světa.

  7. snad přecijen nenabízí česká rčení pouze – jak prase v žitě

  8. S tím pak úzce souvisí i další téma, které jsem chtěl zmínit. Pokročil jsem opět poněkud dále v četbě Rothových „Cest na Ukrajinu a do Ruska“, kde on na jedné straně vysoce oceňuje obecně emancipatorní a vzdělávací práci sovětského režimu, a to především ohledně doposud extrémně zaostalého ruského venkova. Na straně druhé ale Roth znovu a znovu kritizuje, že tyto vzdělávací programy jsou pouze mechanické, ploché, že nevedou ke skutečné kultivaci ducha, nýbrž víceméně jenom k funkcionálně utilitaristickému technickému vzdělání buržoazního typu. Roth vidí ten zásadní rozpor, že sovětský režim se sice snaží vytvořit nového, uvědomělého socialistického člověka – ale fakticky z něj vychovává přízemního maloměšťáčka buržoazní společnosti. Kterýžto protiklad se sovětský režim snaží překlenout čirou propagandou. Což je ovšem nástroj, který sotva může mít potenciál onen zmíněný protiklad překonat.

    Shodou okolností jsem zrovna dnes četl také pasáž z Masarykovy statě „Sovětské Rusko a my“, psané někdy kolem roku 1919, kde Masaryk konstatuje prakticky to samé. Ten samý rozpor mezi Leninovou snahou všestranně vzdělat a kultivovat ruský lid – a mezi konkrétními formami tohoto vzdělávání. Masaryk na jednom místě uvádí, že Marx a Engels požadovali, aby – revoluční respektive komunistická – dělnická třída byla „novými Hegely a Fichty“ (!); zatímco sovětský způsob výuky je daleko spíše mechanickou „nalejvárnou“, na hony vzdálenou od toho, z dělnické třídy vytvořit nové (byť i materialistické) velikány filozofického myšlení.

    Ostatně, na tomto obraze je ale také možno vidět, jak opravdu naivní byly představy Marxe a Engelse o tom, jak totálního přerodu se prý dočká dělnická třída v komunismu: ta představa že by se dělníci měli stát „novými Hegely a Fichty“ je víceméně stejného druhu jako ta, že by v komunismu každý dělník měl být schopen proniknout do tajů Einsteinovy teorie relativity…

    V dané souvislosti ostatně Masaryk dělá ještě jednu zajímavou poznámku, týkajícího se vedení ruského státu a ruské společnosti vůbec. Ocitujme si celou příslušnou pasáž:

    „Lenin žádá pro politické vůdce sociální revoluce vzdělání. Požaduje, aby byli na výši vědy a žádá stanovisko světové; zároveň uznává, že vedení a provedení bolševické revoluce musí být ponecháno „avantgardě“ – předvoji několika vůdců vyvolených, kteří vedou širokou masu. Lenin ani netuší, jak tím realisticky líčí ruské poměry, to jest oligarchický (!!) ráz bolševické revoluce. A nepřeháním, řeknu-li revoluce aristokratické; a ta aristokratičnost záleží v tom, že ruské masy naprosto nejsou s to, aby myslily vědecky a světově a stejně aby posuzovaly katastrofu ruskou. Ta masa částečně Leninovi věří, částečně poslouchá pod tlakem teroru. To je skutečnost, a proto jsme nuceni dát si kritickou otázku, je-li Leninův program správný a je-li to opravdová demokracie, kde masa program svých vůdců slepě přijímá. Jak odpovědět, to nám nemůže být nejasno.“

    My jsme svého času oné floskuli o vedoucí úloze komunistické strany jakožto „avantgardy dělnické třídy“ uvykli natolik, že jsme nad ní víceméně už nijak dále nepřemýšleli (bez ohledu na to zda jsme ji uznávali či odmítali). Ale Masaryk tu v několika málo větách demaskuje veškerou zvrácenost této „avantgardy“: na jedné straně ve „státě dělníků a rolníků“ má vládnout – a to naprosto suverénně – pracující lid, ale na straně druhé se tu, a to od samotného počátku, nejen fakticky vytváří, ale dokonce i oficiálně deklaruje vláda oligarchie! Neboť oligarchie ve svém původním znění neznamená nic jiného, nežli prostě „vládu nemnohých“, na rozdíl od vlády všech.

    A stejně tak naprosto legitimně Marx staví otázku, jaký pak může být charakter údajné lidové demokracie, když ta je fakticky založena pouze na slepé víře vůči vůdcům revoluce.

  9. Tedy, pane Petrasku, ten zmíněný rozdíl mezi „prasetem v žitě“ a „Bohem ve Francii“ je víceméně rozdíl mezi českým plebejstvím a „buržoazní“ zjemnělostí vyjadřování! 😀

  10. Mimochodem, ta plochost bolševického způsobu výuky, kterou natolik kritizují jak Roth tak i Masaryk – ta se ve své podstatě asi nijak kvalitativně neodlišuje od oné plochosti ducha, kterou se vyznačuje přinejmenším současný (nevím jak dřívější) Západ.

    Nejsem si teď zcela jistý jestli jsem zde už zmínil že jsem v minulých týdnech četl knihu hovorů tří německých (respektive německojazyčných, jeden byl Švýcar) literátů; a ti konstatovali o současném stavu ducha v západních zemích přesně to samé, sice se provozují takové či onaké vzdělávací a kulturní programy na každém rohu, ale všechno je jenom ploché, nemá to ani duševní hloubku ani intelektuální (respektive duchovní) výšku.

    Zdá se, jako by svým způsobem opravdu došlo ke „konvergenci“ světa komunismu a kapitalismu, oba tyto světy se potkaly v provozování průměrnosti ducha, který nijak neohrožuje panující elity v jejich pohodlné a nenáročné existenci nějakými obtěžujícími intelektuálními, kulturními nebo mravními výzvami.

  11. Ještě jsem chtěl něco připojit k tomu sdělení, že se Joseph Roth – hluboce zklamán ve svých nadějích vkládaných do ruské revoluce – ke konci svého života „paktoval s monarchisty“.

    To je na straně jedné opravdu značně nečekaný obrat; na straně druhé možná zase ne tak zcela překvapivý. Nejsem nijak blíže seznámen s osobou J. Rotha; nicméně z jeho způsobu psaní, z jeho způsobu komentování dění v lidském světě mám pocit, že – přes všechnu svou (původní) levicovost – je ve skutečnosti osobně spíše dost konzervativně zaměřený. A když zklamala revoluce, pak se přívrat k monarchismu dá v daném ohledu docela pochopit.

    A za druhé: já sám bych – při pohledu na chronickou neschopnost občanské společnosti řídit samu sebe opravdu racionálně a odpovědně – bych někdy k monarchistickému principu vládnutí docela mohl inklinovat. S jednou podmínkou ovšem: tím monarchou bych musel být já sám! :-;

    Pro ten případ slibuji předem, že bych byl vládcem důsledně osvíceným.

  12. Nepřeložitelná slovní hříčka? *Žije v Rusku jak Gott in Frankreich….*
    Že by vám nebylo známo úsloví *žije si jak pánbu ve Frankrajchu*?

  13. žije si jak pánbu ve Frankrajchu je boehmisch česky ..hledám českočeské rčení

  14. Musím přiznat, že tato česká varianta onoho rčení mi byla doposud naprosto neznáma. Ovšem přímým německým protějškem onoho českého „jako prase v žitě“ by bylo daleko spíše přirovnání „wie die Maden im Speck“, jako červi ve špeku. Zatímco ono „Wie Gott in Frankreich“ má asi o něco subtilnější význam, původ tohoto rčení není nijak jednoznačně doložen, ale jedna z variant (i když prokazatelně chybná) je ta, že ho jako první vyslovil německý císař Maximilián I., v souvislosti s vládou svých synů.

    Ovšem i samotným Němcům je přesný smysl tohoto rčení mnohdy asi ne zcela jasný, jak dokumentuje výrok jednoho německého dobrovolníka který se zúčastnil osvobozovacích bojů ve Francii, poté co jeho jednotka se utábořila u Neuilly: „Als gutes Brennholz dienen als erstes die Spaliere; Lebensmittel und Wein wurden herbeigeschafft und wir lernen die, uns bisher unverständlich gebliebene, Redensart: »wie Gott in Frankreich leben« gründlich verstehen.“

  15. Ale vraťme se zpět k tématu – tedy k otázce vztahu vzdělání a umění řádně řídit stát. Početl jsem si něco dále v Masarykovi, a jsou zde vyřčeny názory skutečně nečekané, a bezmála až převratné.

    Masaryk se znovu a znovu zabývá skutečností, že bolševická revoluce chtěla vybudovat nový stát za podmínek naprosté zaostalosti Ruska; to znamená především naprosté nevzdělanosti velké masy obyvatelstva. Masaryk připomíná, že ačkoli se bolševický stát odvolává na vládu dělníků, ve skutečnosti se tento stát k moci dostal čistě vojenským převratem – a vojenské jednotky byli tehdy tvořeny především mužiky a kozáky; „tedy vrstvy nedělnické a socialisticky naprosto neuvědomělé“. Už samotná tato nepříznivá sociální struktura prakticky nutila novou moc vládnout centralisticky, shora, protože se – přes všechnu svou propagandu – nemohla opírat o důvěru obecného lidu. Protože, jak Masaryk píše, „bolševici mají svého velikého nepřítele v těch miliónech sedláků a maloživnostníků, tvořících jádro ruského obyvatelstva“.

    Masaryk se pak v této souvislosti zabývá principiální averzí komunistů proti principu parlamentarismu. Kterýžto negativní postoj vůči parlamentarismu pak ovšem pociťuje jako porušení principů demokracie. A poté Masaryk píše o demokracii československé:

    „Demokracie je u nás podle naší ústavy dosti dokonalá; minority jsou chráněny, parlament odpovídá rozvrstvení obyvatelstva velmi dobře.“ Vzápětí ovšem Masaryk píše: „Avšak i náš parlament – to přiznáváme – je nedostatečný proto, že jsou nedostateční – voličové! (…) Demokratický princip majoritní je nedostatečný, to všichni víme; ale je lepší nežli jakákoli oligarchie a absolutism. (…) Ve skutečnosti jsou parlament i rady (sověty) nedostatečné. Jsou oba prostředkem, jehož užívat mají – odborníci. A tu jsme při věci hlavní. Rusko nemá dost odborníků a není jich zatím ani za Západě přespříliš. Proti tomu není ani na Západě, ani na Východě jiné pomoci než vychovávat, vzdělávat masy i vedoucí odborníky hospodářské a politické. Umění administrační – Lenin řekl velmi případně – není vrozeno.“

    Co nám tu tedy Masaryk sděluje? V podstatě dvě věci. Za prvé: parlamentarismus samotný je velmi nedokonalé politické uspořádání. Masaryk zde říká víceméně to samé co Churchill ve svém slavném výroku, že „demokracie je nejhorší ze všech politických uspořádání; s výjimkou všech ostatních, které kdy byly vyzkoušeny“. Musím přiznat, že tento postoj Masaryka k principu parlamentarismu mě opravdu hodně překvapil; doposud jsem naopak měl pocit, že on tento politický systém adoroval až nad míru.

    Ovšem: jeho odůvodnění, že touto nedokonalostí parlamentarismu je vinen sám lid (!) – tak to je opravdu až šokující. Bezmála takto vyjadřuje to samé co svého času – ovšem jakožto ironický šleh proti vládcům ve východním Německu – napsal Bertold Brecht: „Lid promarnil důvěru vlády. Nebylo by lepší, lid vyměnit a zvolit nový?…“

    Totiž: ne že by nebylo možno s Masarykem v tomto hodnocení „viny lidu“ souhlasit. Naprosto stačí se podívat, koho i ještě dnes tento lid volí, koho obdivuje, koho pozdvihuje do nejvyšších státních úřadů (ať už u nás či v jiných zemích), aby nebylo možno se vyhnout nemalé skepsi vůči jak intelektuálním, tak ale i mravním kvalitám tohoto „lidu“. Ovšem když někdo jako Masaryk na jedné straně propaguje princip demokracie, a na straně druhé pak principiálně zpochybní schopnosti lidu se této demokracie aktivně zúčastnit – pak nám v tomto konceptu demokracie vzniká naprosto zásadní rozpor.

    To je tedy jedna věc. A druhá věc kterou nám Masaryk sděluje je to, že stát mají řídit „odborníci“. K čemuž má směřovat právě celý onen zmíněný proces vzdělávání. Na straně jedné je opět samozřejmě pro takovýto požadavek možno mít jenom porozumění. Ovšem: na straně druhé, do všech důsledků vzato, Masaryk zde prakticky prosazuje holý technokratismus. Není mi známo jak za první republiky, ale dnes je těch vzdělaných odborníků bezpochyby už k dispozici dostatek; a i lid obecný v naprosté většině prošel alespoň základním stupněm vzdělání. A přesto se nijak nezdá, že by jenom a pouze na základě tohoto vyššího obecného vzdělání byla v nějak znatelné míře překonána ona principiální nedostatečnost parlamentarismu (respektive vůbec „principu majority“), kterou zcela otevřeně konstatoval sám Masaryk.

    Jednou větou: Masaryk sice na straně jedné správně diagnostikuje problém; ale jeho návrhy na řešení problému jsou jenom zástupné, jádro problému přesouvá jenom na vedlejší kolej obecného vzdělání. Technokratismus, čirá vláda odborníků nikdy nemůže vyřešit ani problém vztahu lidu a státních institucí, ale ani problém lidu samotného – tedy jeho občanské, kulturní i mravní kvality.

  16. Parlamentarismus samotný je velmi nedokonalé politické uspořádání a to i pokud je zachovaná kontrola rotace moci. Parlamentarismus který rotaci moci nezaručuje se parlamentarismem nazvat nedá. Stává se projevem ignorace substance demokracie-ústavy seskupením nezodpovědných osob.
    Rčení „wie Gott in Frankreich “ vnímám: „žít blaze a bezstarostně jako Bůh v ráji mezi svými“.

  17. J.P.: Zdá se, jako by svým způsobem opravdu došlo ke „konvergenci“ světa komunismu a kapitalismu, oba tyto světy se potkaly v provozování průměrnosti ducha, který nijak neohrožuje panující elity v jejich pohodlné a nenáročné existenci nějakými obtěžujícími intelektuálními, kulturními nebo mravními výzvami……….bych po svém okošatěl: fundamentem této „postmoderně“ zázračné„konvergence“ světonázorů (jak tradičních tak trendy ideologií) je společný jmenovatel kapitalismu pevně jištěného akceptací postmoderním pocitem/iluzí – vše je možné.
    Iluzí morálky dokazatelně správného konzumu čehokoliv, kdykoliv, kdekoliv.
    A to napříč všemi frakcemi hierarchie společenské moci, kdy každé ego je aktérem globální společnosti s ručením omezeným……..bych si zopakoval jedno z kréd mého ega.
    Wo immer ich gehe, folgt mir ein Hund namens Ego ….F.N.

  18. Pane Petrasku, v prvé řadě díky za nahraný míč, v obou případech jste předestřel něco, co úzce souvisí s tématy které jsem sám hodlal zmínit.

    Napřed tedy k otázce parlamentarismu: když jsem včera citoval z Masaryka (a jeho doznání imanentních závad parlamentarismu), už jsem se nedostal k tomu abych zmínil ještě i jeho vlastní vyostření této kritiky. Masaryk totiž (v pasáži kde se zabývá principem diktatury proletariátu) píše i toto:

    „Diktatura sama o sobě nemusí být špatná(!!); jen o to běží, kdo diktuje a jak a co diktuje. V hospodářských a průmyslových závodech, v administraci a ve vojsku, jsou nutní vůdcové, důstojníci a ovšem i důstojníci-znalci; diktatura neznalců je špatná a neúčinná.“

    Je tedy vidět, že Masarykova kritika parlamentarismu nebyla jenom čistě akademická; nýbrž že on zjevně z vlastního osobního přesvědčení přinejmenším za určitých okolností preferoval přímý způsob vedení, tam kde věcná správnost či efektivita řešení převáží nad nekonečnými diskusemi a partajními tahanicemi v parlamentech. Tento jeho zde vyslovený názor se ostatně plně kryje i s jeho vlastní politickou činností, kdy on nezřídka prosazoval určitá opatření prostřednictvím neoficiální, ale fakticky velice vlivné „Pětky“; a dokonce jsem svého času četl i to, že on v určitých případech své – na parlamentu víceméně nezávislé – prezidentské fondy nasazoval takovým způsobem, že „to nemělo daleko k přímé korupci“.

    Masaryk znovu a znovu vynáší a prosazuje odbornictví; a je viditelně znát, že odborná respektive věcně správná řešení jsou mu evidentně bližší a přednější, nežli ony věčné politické tahanice v parlamentech.

    Tento jeho postoj k parlamentarismu byl dozajista citelně formován zkušenostmi s reálným československým parlamentarismem První republiky, kdy hádky, tahanice a leckdy přímo rvačky poslanců leckdy připomínaly spíše poměry v nějaké středoamerické banánové republice, nežli důstojná jednání „zástupců lidu“. Ale bez ohledu na tyto specifické československé okolnosti Masaryk tu otvírá zcela zásadní, a velice těžce zodpověditelnou otázku, co má být vlastně prioritní: věcná správnost, anebo politická vyváženost? Technokratismus, anebo politikaření? Mají být věcně správná řešení blokována jenom proto, že se v parlamentu vytvořila určitá – věcně iracionální, ale politicky silná – konstelace, která tomuto věcně správnému řešení z ideologických důvodů a předpojatostí brání?…

    Jistě, v politické praxi je toto dilema řešeno principem dělby moci; kdy ony politicko-ideologické tahanice probíhají na půdě parlamentu, zatímco – do jisté míry autonomní – vláda se může věnovat řešením racionálním, věcným. Ovšem – toto je jenom čistě pragmatické řešení, ale principiální otázka samotná tím není nijak zodpovězena. A jak známo, i do těch zdánlivě pouze věcných řešení vlády i tak znovu a znovu ingeruje politika, respektive ideologie.

  19. Ovšem zajímavé – byť v určitém smyslu v rozporu s předchozím – je to, co Masaryk píše ještě v pasáži o parlamentarismu, v souvislosti s ruskými sověty (které by měly být autonomní buňkou místní správy) a faktickým tuhým centralismem sovětské moci:

    „Pravá demokracie může být jen v harmonii centralizace a autonomismu. Pravá demokracie může být jen samospráva všeho občanstva, samospráva politická a hospodářská. V obojím směru poměry anglické a zařízení jsou mnohem lepším vzorem než sověty ruské.“

    Zde tedy Masaryk horuje pro „samosprávu“, a to dokonce vlastně samosprávu totální, totiž samosprávu „všeho občanstva“. (Vlastně by pan Huďa musel v Masarykovi spatřovat svého velkého spojence, protože i pan Huďa je stejně tak neúnavným hlasatelem samosprávy. – Jenom je otázka, jestli by Masaryk sdílel názor, že jediným správným typem samosprávy je typ anarchistický… 😉 ).

    Nicméně je ale nutno vyslovit nemalý podiv nad tím, co může mít Masaryk na mysli tvrzením o „hospodářské samosprávě“ všeho anglického občanstva. Jakoupak reálnou možnost ovlivňovat ekonomické procesy má lid obecný (neřkuli přímo lid pracující) v zemi, která je vlastním rodištěm dravého kapitalismu?… Jak může „muž z ulice“ ovlivňovat, neřkuli řídit konání velkých průmyslových, kapitalistických koncernů?…

    A samospráva politická? Jistě, Angličané měli své právo volit; tak jak toto právo existuje v každé parlamentní demokracii. Ale – že by toto samotné právo volit mělo bez dalšího znamenat reálnou samosprávu, tedy opět přímý vliv běžného občana na principiální politické záležitosti, ať lokálního či celostátního dosahu?…

    Škoda že už není možno zeptat se Masaryka, co konkrétně touto „samosprávou“ vlastně měl na mysli.

  20. FAKTA, NÁZORY A OTÁZKA OBJEKTIVNÍ PRAVDY

    Druhé téma které jsem chtěl zmínit (a které souvisí s druhou poznámkou pana Petraska) je tvrzení či téze V. Bělohradského v úvodním textu této diskuse. Bělohradský zde zmiňuje Deník Referendum, konkrétně jeden výrok který zde před časem spatřil. Totiž že „člověk má právo na názor, ale nikoli právo na fakta.“

    Tento výrok – pokud si ještě dobře vzpomínám – na DR padl poměrně nedávno, v souvislosti s ukrajinskou krizí, s tím jak proruští internetoví aktivisté respektive trollové dokáží naprosto nestoudně popírat i natolik zjevná fakta, jako jsou vraždy civilistů v ukrajinské Buči ruskou okupační soldateskou.

    Bezprostředně vzato samozřejmě každý rozumný člověk přisvědčí tomuto postoji. Jenže – celá věc je zase o mnoho složitější.

    Za prvé: s těmi „holými fakty“ se většinou moc daleko nedojde. Holým faktem je například, že 1 + 1 = 2. Jen málokdo tento fakt bude popírat (pokud zde necháme stranou vysokou filozofii); ale jaké vědění, jak daleko jdoucí poznání můžeme získat touto naprostou trivialitou?…

    Zkrátka: nějakých (přinejmenším) 90 procent celého společenského diskursu se točí kolem názorů, nikoli kolem faktů. Zcela důsledně vzato by tento Bělohradského postulát vedl k plochému faktografismu, a v oblasti řízení společnosti k bezduchému technokratismu. Celý lidský svět by se rozdělil, rozštěpil na dvě sféry: na sféru nezpochybnitelných faktů, podle kterých bychom byli povinni se řídit – a na sféru „svobodných názorů“, kde bychom sice směli tvrdit cokoliv, ale nemělo by to žádnou reálnou relevanci.

    To je jedna věc. Ale je tu ještě jeden další problém. Tato téze tedy tvrdí, že „každý má právo na názor“. Přičemž podtext tohoto výroku je ten, že každý si může myslet a tvrdit, co se mu jenom samotnému zlíbí. (To koresponduje právě s tím „věrným psem Ego“, kterého takto nazval Nietzsche a zmínil pan Petrasek.) Podívejme se tedy blíže na to, jaká skutečná práva jsou spojena s tímto „svobodným názorem“.

    A zase jednou se přitom musíme ponořit do dávných hlubin řecké filozofie. Byl to „heretik“ Xenofanés, který jako první odmítl trpně se podřídit zdánlivě absolutním pravdám („faktům“?…) řeckých náboženských mýtů; a který prohlásil, že ty jsou ve skutečnosti jenom výrazem lidských mínění, lidských názorů. Přesněji řečeno: Xenofanés tvrdil, že naprostá, nezpochybnitelná pravda je přístupná pouze bohům. Ale člověk, ten se může těmto pravdám pouze blížit, všechna jeho tvrzení a názory mají tedy nakonec jenom charakter pouhých hypotéz.

    Xenofanés tedy jako první od sebe odloučil „pravdu“ a „názor“; na to pak navázal později Parmenidés, ovšem s tou modifikací, že pravdy (alethéia) mohou dosáhnout i výjimeční jedinci z lidského rodu. Pokud dokáží skutečně přesně a důsledně přemýšlet. Ovšem ti ostatní – kteří takto myslet nedokáží či si s tím nedají odpovídající námahu – ti zůstanou polapeni pouze v říši pouhých mínění, doxá.

    Poté Sokrates (a s ním ovšem i Platón) převzal taktéž toto dělní; ovšem místo Parmenidova pojmu „alethéia“ používal méně pretenciózní pojem „epistémé“. To znamená: jestliže Parmenides tvrdil že on sám dosáhl přímo „božské pravdy“, pak Sokrates o něco skromněji hovoří o „poznání“. Které ovšem také směřuje ke konečné pravdě, ale přece jenom je zde více obsažen aspekt (nikdy nekončícího) hledání. Zatímco Parmenidova „pravda“ vznášela automaticky nárok na naprosto definitivní poznání, které nelze žádným způsobem zpochybnit.

    Vraťme se ale zpět k Bělohradskému (respektive k oné tézi vyslovené na DR). Podle tohoto výroku má tedy každý člověk „právo na názor“. Ovšem – podle starých řeckých myslitelů právě tento „názor“ není fakticky ničím jiným, nežli naprostou rezignací na dosažení objektivní pravdy! To co se původně jevilo jako projev demokratismu, to se tedy při bližším pohledu ukazuje být intelektuálním selháním, ukazuje se být „právem na nepravdu“!

    Jinak řečeno: jestliže se původně zdálo, že nepravdou je pouze přímý rozpor s evidentními fakty, pak podle řeckého pojetí se věc má zcela jinak, do zásadního konfliktu s pravdou nás přivádí nejen přímé popírání evidence faktů, nýbrž i celá sféra našich „svobodných názorů“!

    K pravdě, ke skutečné pravdě hodného toho jména nás podle Řeků vede něco naprosto jiného, totiž LOGOS, naprosto důsledné a odpovědné sledování příslušných logických a argumentačních řetězců. (Zkráceně by se dalo říci: logos zahání „věrného psa Ego“.)

    Ponechme teď stranou všechny potíže spojené s pojímáním, a především s praktickým užíváním tohoto logu; zde je pro nás rozhodující ten moment, že ona alternativa „neprávo na fakta“ (tj. na jejich volný výklad) kontra „právo na názor“ je zavádějící, fakticky falešná; budí v nás iluzi cesty k nezpochybnitelné pravdě, zatímco nás ponechává plně v moci našich omylů, našich předpojatostí, našich nepravd.

  21. Samospráva je různorodného kořání-potence-ambice-vzezření…..bych podotkl.
    Iealista ve Švédsku si přeje být mistrem světa v humanismu, ve Švýcarsku mistrem světa, kantonu, obce, rodiny v demokracii, v usa mistrem světa v liberalismu, ve Francii estetismu,…. ,zde mj. mistrem republiky v nulové toleranci vůči tolerantním.
    Samospráva je možná za určitých podmínek i v Rusku extra daleko od Moskvy . Novosibirsk má takovou pověst.
    V šuplíku mám pohlednici na které vedou Masaryk a Gorkij zanícený disput zřejmě o vzezření samosprávy v byzantském či katolickém prostoru. Němé foto disputu sděluje pouze parné léto před první světovou válkou na ostrově Capri…….pohříchu.

  22. Disputy tohoto druhu vedl Gorkij ovšem nejen s Masarykem, nýbrž i se samotným Leninem. Zřejmě taktéž už před revolucí, ale hlavně po ní: když humanista Gorkij (velmi obdobně jako humanistický literát Roth) byl čím dál tím více znechucen reálným charakterem dělnicko-sovětské samosprávy, jmenovitě v její modifikaci „demokratického centralismu“. Kdy každý subjekt má – deklarované – právo plně řídit své vlastní záležitosti, ale fakticky nakonec o všem podstatném rozhoduje mocenské centrum.

    Samospráva… Vraťme se k tomu bodu který ze všeho nejvíce vyzdvihoval – a kritizoval – Masaryk, totiž že sovětský systém vládnutí především trpí naprostým nedostatkem odborníků. A že těch málo skutečných odborníků (především v produkci) stojí pod kuratelou stranických dohližitelů. Kdy tedy nakonec vždy rozhodující je nikoli pragmaticky funkční řešení, nýbrž stranický zájem.

    Ovšem na straně druhé – vraťme se opět jednou k Rothovi – ten sice na straně jedné líčí nesporné (ekonomické) přednosti, které do země sovětů přinesl Leninův NEP, tedy obnova tržní ekonomiky, fakticky návrat kapitalismu; ale na straně druhé Roth hořce naříká nad tím, že tato vlna pokroku nese neklamně rysy amerického způsobu života, prázdného a plochého amerického konzumismu. Myslím že už jsem to napsal: podle Rotha sovětský režim sice na jedné straně vzdělával – a do jisté míry i kultivoval – člověka (respektive: ruského mužika), ale na straně druhé v něm zároveň vychovával maloměšťáčka, kterému se jedná jenom o jeho vlastní materiální blaho.

    Je to opravdu výběr mezi ďáblem a belzebubem, plochý konzumismus na straně jedné a revoluce která sama požírá své vlastní ideje na straně druhé. Není pak vůbec možno se divit tomu že si zklamaní intelektuálové nakonec začnou pohrávat s myšlenkou monarchismu… 😉

    Ostatně, i takový Platón byl přesvědčen že naprosto nejlepší formou vlády je monarchie, kdy vynikající jedinec nadaný exkluzivní moudrostí spravuje svůj stát tím nejlepším vůbec myslitelným způsobem. – Ovšem Platón zde měl na mysli především bájné, mýtické řecké prvotní vládce, kteří podle tradované představy měli ještě bezprostřední kontakt ke světu bohů, anebo sami byli polobohy.

    Aristoteles – jako vždy mnohem střízlivější nežli vizionář Platón – sice také připustil, že takováto forma vlády by teoreticky byla ze všech nejlepší; ale hned vzápětí připojil, že v nové době (kdy tedy už dávno pominul onen bájný „Zlatý věk“) je krajně nepravděpodobné až fakticky nemožné, že by se ještě vyskytl nějaký takovýto všestranně dokonalý vládce. (Ovšem je zapotřebí ještě podotknout, že ironií osudu to byli právě ruští bolševici, kteří fakticky recyklovali tuto platónskou víru v „dokonalého vládce“, a všemi těmito atributy dokonalosti vybavili jistého J. V. Stalina.) Už to samo je dostatečný důvod k tomu tuto víru v exkluzivního jedince jednou provždy pohřbít, a rozhlížet se raději po jiných alternativách.

    Ale zpět k otázce samosprávy (jakožto jedné z nabízejících se alternativ): Masarykovi můžeme dát plně za pravdu v tom, že skutečná samospráva je možná jenom tehdy, když jsou pro ni lidé dostatečně kompetentní. A k tomu bych dodal: nejen vedoucí kádry, nejen „ti nahoře“, nýbrž stejně tak i ti dole. Protože samospráva v pravém slova smyslu, to není jenom odborné řízení – jak to podle všeho pojímal Masaryk – nýbrž přinejmenším ve stejné míře i schopnost, zralost lidu obecného podílet se na správě společných institucí, aniž by je rozvrátil svou nekompetencí, svými osobními či skupinovými zájmy či choutkami.

    Čímž se dostáváme k věčné masarykovské otázce: kolik času potřebuje (ještě) lidská společnost, aby dozrála k takovéto skutečné samosprávě? Masaryk žádal padesát let. Ale – opravdu stačí padesát let? Ke skutečné, nefalšované samosprávě? Kdy by tedy – jak si to představoval Lenin – i každá švadlena měla mít plnou kompetenci rozhodovat i o nejvyšších státních záležitostech?

    A především: je to vůbec jenom a pouze otázka času? Není tu zapotřebí nějakého zcela jiného způsobu vyzrálosti, nežli který měl na mysli Masaryk, oním pouhým odbornictvím?

    Ovšem, je nutno být vůči Masarykovi spravedlivým: on výchovou k demokracii neměl na mysli jenom a pouze holou odbornost, nýbrž celý soubor osobních, občanských, mravních kvalit, které jediné umožňují racionální společenský dialog.

    Nicméně, stále se vrací ta samá otázka: k dosažení takovéhoto všestranně zralého a odpovědného občana stačí pouze uplynutí určitého času? Určité doby výchovného působení? Kde pak se nám má zrodit tento „všestranně dokonalý“ občan? Nevytváříme si tu nakonec tu samou iluzi jako Platón se svým „dokonalým monarchou“, jenom že bychom tuto fikci dokonalosti „demokraticky“ z jednoho vládce rozšířili na všechny členy společnosti?

    Jedna otázka stíhá druhou, jedna pochybnost střídá druhou – a uspokojivé odpovědi je jen krajně obtížné nalézt.

  23. Zapomíná se pane Poláčku na to, jak byl T.G. Masaryk levicovej a progresivní.
    Nevím, jak Masaryk „horoval“ pro samosprávu ? Žádný příznivec buržoazního parlamentarismu to rozhodně nebyl. Co vím, tak Masaryk byl zastánce participativní demokracie – maximální zapojení občanů do politického a veřejného života společnosti.

    Rovněž to vidím jako závan něčeho pozitivního : „Překážka byla překonána vítězstvím ve volbách, ale hlavní překážka, tj. establishment, nemůže být změněna vládou; musí být změněna lidmi,“ uvedla první kolumbijská černošská viceprezidentka Márquez Mina.
    https://www.democracynow.org/2022/6/21/gustavo_petro_francia_marquez_mina_colombia?fbclid=IwAR2hgRZkvOJjcop3Cfr9NoOAqwpRbZnHrzBp9UK6ss65K0jz88ZYsTTwMxQ

  24. ESTABLISHMENT A LIDOVÁ DEMOKRACIE

    „ale hlavní překážka, tj. establishment, nemůže být změněna vládou; musí být změněna lidmi,“ – pane Huďo, tímhle citátem jste mi přímo nahrál na smeč. Zrovna tohle téma jsem tu totiž dnes chtěl uvést.

    V dnešním Právu totiž vyšel rozhovor s několika islandskými spisovateli a spisovatelkami. A jedna z nich vyprávěla o tom, co se dělo na Islandu když se v něm před několika lety provalila obří korupční kauza, která zasáhla až samotné špičky tamější politiky. Následně se pak ustanovila iniciativa, která dala dohromady jakýsi lidový konvent, s tisíci náhodně vybranými Islanďany, kteří spolu diskutovali návrh nové ústavy. Prý v průběhu těchto jejich jednání mezi nimi vládla skvělá, přátelská, až přímo euforická atmosféra z toho, že je to nyní „dolní“ lid sám, který si smí rozhodovat i o nejvyšších státních záležitostech.

    Ovšem – co se dělo dál, to z jejího vyprávění není tak docela jasné, v každém případě se tu něco zaseklo. Tato „lidová“ ústava byla vypracována a předložena, ale – podle jejího vyjádření – „establishment“ ji nepřijal. Ona ovšem nijak blíže nevysvětlila, proč a za jakých okolností. V každém případě ale doznala, že ta původní lidová euforie časem dost vyšuměla. Zkrátka, na konci tohoto procesu už zdaleka nebyla taková energie, jako na jejím počátku. Zřejmě právě proto se nepodařilo tento alternativní návrh ústavy protlačit. A podle jejího vyprávění pak lidé v příštích volbách – unaveni tímto vývojem – nakonec dali své hlasy právě těm stranám, které v té korupční kauze byly namočené!

    Celá tato historie nám odhaluje celou řadu zcela klíčových momentů. Začněme tím „establishmentem“. Jistě: každý establishment, tedy každá skupina, klika, vrstva která je u moci, se zcela přirozeně brání tomu, aby ji někdo „odtlačil od mísy“. V tomto ohledu je tedy skutečně možno hovořit o „zlém establishmentu“, který hledí jenom na své vlastní zájmy, a nikoli na prospěch celku.

    Ovšem: celá věc je ještě o něco složitější. Náš problém tady je v tom, že my nemáme sebemenší ponětí, jak zněl onen alternativní, lidový návrh ústavy. Dá se ovšem předpokládat, že obsahoval velké množství prvků přímé, deliberativní demokracie; na úkor zaběhnutého mechanismu politických stran.

    O co se mi tu jedná: na jedné straně by zase bylo možno (bezpochyby právem) říci, že tyto politické strany se brání tomu, aby jim někdo „foukal do kaše“. Aby rušil jejich zavedené partajně politické kšefty. Ale ono jde o to, že je to nakonec právě tenhle – zavedený – partajní systém, který (to se nedá nic dělat) je relativně velice funkční. Sice je nevyhnutelně spojený s velkou mírou odcizení od občana, a i s chronickou korupcí; ale nedá se nic dělat, jako celek tento mechanismus funguje, je schopen víceméně racionálně řídit a spravovat státní záležitosti. Tyto partaje – právě protože jsou trvale u moci – mají k dispozici profesionální aparát, který je schopen relativně kompetentně posuzovat a řešit problémy vznikající s každodenním vedením a řízením státu.

    Zatímco tyto velké iniciativy zdola – ty jsou vždy spojené s velkou erupcí euforie, ale tato euforie zcela pravidelně velmi rychle vyprchá. A ona vyprchá především proto, že tito aktivisté brzy zjistí, že řídit stát, to není jenom nějaký jednorázový revoluční akt, ale především každodenní, úmorná, namáhavá úředničina. Státní správa, to je ze své podstaty byrokracie, s tím se nedá nic dělat. A jsou to právě tito entuziastičtí aktivisté, kteří mají ze všech nejméně buňky i chuť na to, trávit svůj čas v zatuchlých kancelářích.

    Ostatně domnívám se, že právě tohle bylo tím pravým důvodem, proč se i ona islandská lidová ústavodárná iniciativa vyčerpala, a proč ji nejen odmítl zavedený establishment, ale nepodpořil ji ani sám islandský lid. Ano, tento (nejen islandský) lid sice nadává na své (latentně zkorumpované) politiky; ale na straně druhé tento lid v hloubi své duše ví a cítí, že on sám by neměl schopnosti vykonávat efektivní státní správu namísto těchto profesionálních politiků. A tak jim nakonec – stejně jako na Islandu – v příštích volbách zase dá své hlasy.

    To je vlastně všechno, pane Huďo: veškeré entuziastické snahy o prolomení nadvlády establishmentu ve prospěch lidové demokracie se nakonec rozbíjejí na tomto naprosto triviálním faktu, že státní správa je 1. věc velmi nudná a úmorná, a že 2. lid obecný nemá vůbec schopnosti účinně nahradit tu činnost, kterou vykonává profesionální establishment.

    Základní problém všech snah o deliberativní či lidovou demokracii je v tom, že její propagátoři a aktivisté k celé věci přistupují s entuziasmem revolucionářů; ale – opakuji ještě jednou – tento entuziasmus vyprchá velice rychle, a s ním i veškerá revoluční energie.

    Už Lenin hořce naříkal nad tím, že jsou to právě sovětští byrokraté – lhostejní, chladní, bezkrevní – kteří den co den fakticky pohřbívají revoluci.

    Ano, je to smutné že všechno končí v této šedi všedního dne; ale nedá se nic dělat, je tomu tak. A skončily tak nakonec prakticky všechny revoluce; pokud ovšem svůj „revoluční impuls“ neudržovaly permanentním terorem, jako třeba maoisté v době „kulturní revoluce“, nebo ještě hůře šílený režim Rudých Chmérů.

  25. Z tohoto důvodu já osobně nejsem schopen propadat přílišným vlnám euforie z toho, že v Kolumbii nyní byl zvolen levicový prezident. Ono je to totiž sice poprvé v Kolumbii – ale naprosto ne poprvé v Latinské Americe. A – jak dopadli všichni tito „lidoví“ prezidenti? Co takový Daniel Ortega? Svého času ikona mezinárodní levice, dosahující téměř popularity samotného Che Guevary? Hrdina sandinistického odboje? – Dnes je to typický jihoamerický diktátor, zkorumpovaný skrz naskrz, který se křečovitě drží své moci. Chávez a Maduro ve Venezuele? Prakticky naprosto to samé. Ze všech těchto levicových latinskoamerických vůdců (a pozdějších vládců) ještě relativně nejdéle Evo Morales působil dojmem nezkorumpovaného státníka, který se poctivě stará o chudý lid; ale pak se i o něm nakonec provalila obří korupční aféra. Takže musel naspěch opustit zemi z obavy před trestním stíháním.

    Takže, pane Huďo, osobně si nedělám nijaké velké iluze v souvislosti s tímto vítězstvím levice v Kolumbii. Na straně jedné je samozřejmě pozitivním počinem že se zde – konečně – dostal k moci někdo, kdo se zajímá o postavení chudého lidu; ale jak to všechno dopadne v reálné praxi, na to si teprve budeme muset počkat.

  26. Zastavím se teď ještě konkrétně u některých bodů z rozhovoru s oním „anarchistickým“ panem profesorem. Ten dobrý člověk snad opravdu vůbec nevnímá, že fakticky protiřečí sám sobě. On sám totiž konstatuje, že všechny revoluce které dospěly do fáze organizace státu skončily špatně. Zašly na úbytě, skončily jako diktatury.

    On namísto toho vyzdvihuje spontánní – anarchistické – aktivity zdola, které se objedou bez této pevné organizace. Jenže, právě v tom je kámen úrazu: jak je vůbec možno alespoň nějakým základním způsobem efektivně a účelně řídit, spravovat chod společnosti, když apriori zavrhneme jakoukoli pevnou, fixní organizaci?!… Anebo má všechno natrvalo probíhat jenom formou těchto revolučních, anarchistických aktivit? A kdo potom bude spravovat stát? Kdo bude řídit ekonomiku? Kdo bude například řídit odbor sociální péče? Kdo bude řídit ministerstvo zdravotnictví? Nějaká – neustále se měnící – skupinka anarchistických aktivistů?…

    Ten profesor konstatuje naprosto správně, že tyto anarchistické iniciativy vznikají z hněvu, z protestu. Jenže, to je právě ono: jak daleko se může dojít jenom s pouhou rebelií, jenom s pouhým protestem? Anebo se bude pořád jenom bouřit, jenom protestovat? A proti komu vlastně, když už tu nebude nikdo, žádná státní organizace, jenom hloučky těchto anarchistických aktivistů? – Ostatně praxe hovoří, že nakonec se ty jednotlivé anarchistické skupinky začnou prát a potírat mezi sebou; právě proto že jsou bytostně neschopny se dohodnout na nějaké společné, strukturované organizaci.

    Ostatně, ten profesor se zcela zásadně mýlí, když tvrdí že polská Solidarita byla natolik úspěšná, protože byla anarchistická, jenom vzniklá aktivitami zdola. To sice byl opravdu důležitý aspekt především v době jejího vzniku; ale ona se mohla jako účinná protiváha státní moci udržet právě jenom proto, že časem vytvořila vlastní strukturovanou, efektivní organizaci. S Lechem Walesou jako nezpochybnitelným vůdcem. Kdo ví, jak by bylo s celou Solidarnoščí bez jeho charismatu.

    Ostatně, na této propagaci volných, nevázaných anarchistických aktivit zdola je nemálo pikantní, že prakticky přesně takové představy má a hlásá – i liberál Bělohradský! I podle něj má být základem politiky spontánní aktivita zdola, kdy vzniknou ad hoc skupinky stejně smýšlejících (například nějaká ekologická aktivita), a po dosažení svého cíle se zase rozpadnou. Buržoazní individualismus V. Bělohradského si tu tedy podává ruce s levicovým – ale nakonec stejně tak individualistickým – anarchismem.

  27. Pane Petrasku, teprve dnes jsem četl tu pasáž v Rothovi, kde se jedná o onoho „Boha ve Francii“. – Je totiž mým trvalým (zlo)zvykem, že mám vždy rozečtených několik knih zároveň, takže četba každé z nich pak trvá odpovídajícím způsobem déle.

    Zjistil jsem při dané příležitosti, že celá záležitost je přece jenom ještě o něco složitější; ale dnes už se k tomu nedostanu, takže zase až příště.

  28. Neexistuje nic jako levicová vláda, protože být nalevo nemá co dočinění s vládnutím – Gilles Delueze

  29. Ano, levicovou vládu abychom vskutku pohledali. Jen nevím, zda Gilles Delueze ošklivou skutečnost nehalí do ušlechtilé řízy. Možná však přece jen vystihuje skutečnost, že levicovost prakticky funguje co póza: Představuje fázi před metamorfózou, již spolehlivě iniciuje úspěch.

  30. Já jsem tu ale, pane Huďo, psal především o SPRÁVĚ věcí veřejných. Tu je samozřejmě možno nazvat i „vládou“; ale v zásadě se jedná právě o to, jak efektivně, racionálně, účelně spravovat věci společného/veřejného zájmu.

    A napsal jsem, že je to právě tato správa společných záležitostí (jako je například zdravotnictví, sociální péče, ale je možno do něj přidat i všechny další oblasti kterými se zabývá obecná státní správa) – že je to tedy tato správa společných záležitostí, která je věcí velmi náročnou, vyžaduje vysokou míru kompetence, specializovaných znalostí. A především: je to často činnost úmorná, je nutno se stále dokola zabývat víceméně těmi samými záležitostmi, těmi samými problémy. Je to to známé „stokrát nic které umořilo osla“; a především, pravidelně to umoří všechny revolucionáře.

    Onen Deluezův výrok je tedy daleko spíše jenom bonmotem, nežli nějakým reálným návodem k řešení společenských problémů.

    Jenom v určité – ovšem jenom obecně ideové – rovině může mít jeho výrok smysl, totiž v tom ohledu že levicovost má za cíl rovnost všech lidí, což principiálně vylučuje vládu NAD lidmi.

    Ovšem: přítomnost či existence vlády, ve smyslu specializované správní a řídící instituce, to ještě naprosto nemusí automaticky znamenat tuto vládu nad člověkem. Pokud tato vláda skutečně bude plnit ono známé heslo „ve jménu lidu a pro lid“, nedá se tu nic zcela zásadního namítat. Samozřejmě, určitá míra vládnutí „nad“ někým tady vždy bude přítomna; ale to nemusí (za dané podmínky) být ničím co by nějak zásadně omezovalo svobodu člověka.

    V každém případě je existence vlády čirou pragmatickou nutností; to ve svých pozdějších létech uznali i Marx a Engels. Zkusme si jenom představit, jaké by to bylo, kdyby dejme tomu sektor dopravy byl řízen naprosto důslednou „společenskou samosprávou“. Jak by to vlastně mělo vypadat? Uspořádala by se nějaká veřejná anketa, jaké by řidiči chtěli mít dopravní předpisy? Rozhodovalo by se o stavbě každé nové silnice všelidovým hlasováním?… V prvním případě by se národ automobilistů nejspíše rozdělil na dva nesmiřitelné tábory: podle jednoho by užívání bezpečnostních pásů i nadále mělo být povinné, zatímco podle druhého je tato povinnost „omezováním svobody člověka“. Což o to, v daném případě by to ještě nebylo z celospolečenského hlediska tak hrozné, kdo se chce sám zabít ať se zabije; ale jak by to bylo třeba s omezením rychlosti ve městech? Když i tady by se dozajista vynořila frakce, která by jakékoli omezení rychlosti taktéž zavrhla jako „útok na svobodu“?… To už by se pak nejednalo pouze o právo zabít či zmrzačit sám sebe – nýbrž o právo zabíjet a mrzačit ty ostatní!

    Zkrátka, totální samospráva je sice líbivé levicové heslo; ale – a to byl smysl všech mých předešlých úvah – tato líbivost se okamžitě rozbíjí v tom okamžiku, kdy se tato levicovost začne potýkat s reálným životem, s reálným světem.

    Přičemž – budiž to řečeno ještě jednou – jako obecná idea ta levicová myšlenka (společenské) samosprávy není tak docela marná; já už se vlastně dávno chystám časem něco napsat o „správě věcí svých“ ve smyslu Komenského; ale tato správa, pokud má mít opravdu nějaký smysl, se musí vztahovat na o b s a h procesů, zatímco tato levicová floskule totální samosprávy (odmítající jakoukoli formu vlády) zůstává jenom na povrchu, jenom u otázky pouhé formy vládnutí, a vůbec se nezabývá tímto reálným obsahem.

  31. BŮH VE FRANCII, BŮH V RUSKU…

    Tak tedy, pane Petrasku, podívejme se blíže na onu kauzu s „Gottem ve Frankrajchu“. Připomeňme si výchozí situaci: Joseph Roth – jsa konfrontován se všeobecným ateismem v revolučním Rusku – činí ten argumentační obrat, že tvrdí, že je nakonec jedině dobře, že Bůh je zbaven určitých, jemu doposud přisuzovaných kompetencí, jako je „starat se o zdraví vrchních představitelů státu a morálku dětí, o koalici mezi generály a chemií“. Že je Bůh (nyní z perspektivy samotného spisovatele) šťastný, že je „propuštěn z celého tohoto komplexu státu, vlády, průmyslu a politiky“. A že se Bůh nyní může mnohem spíše věnovat takovým záležitostem jako jsou otázky „jakou řečí hovoří moucha“, jaký je význam rezavého hřebíku ležícího na ulici před kostelem, co znamená díra v bodě klečícího věřícího.

    Tento napohled bezpochyby podivný způsob argumentace má zjevně znamenat to, že podle Rotha znamená pro Boha osvobození, že už není zodpovědný za „velký“ svět politiky, že není aktérem velkých světových dění (které tvoří a za které jsou odpovědni sami lidé); nýbrž že Bůh svou další roli spatřuje už „pouze“ v hledání – a nalézání – smyslu ve zdánlivě nepatrných momentech a otázkách lidského bytí a žití.

    A právě tady se dostáváme zřejmě k vlastnímu důvodu toho, proč Roth v závěru příslušné kapitoly napsal větu: „Zpravodaj (tedy Roth sám) šel a zapsal do svého deníku: ‚Dnes jsem mluvil s Bohem. Žije v Rusku, jako Bůh ve Francii.'“

    Pro pochopení smyslu této věty je nutno si uvědomit, že Roth tady používá literárního dvojsmyslu. Na jedné straně je tu ten význam, o kterém jsme zde už hovořili: mít se dobře, žít si tak dobře, lehce, , šťastně jako „Gott in Frankreich“. Ale: na straně druhé je nutno si uvědomit, že v – porevoluční (!) – Francii byl zaveden prakticky naprosto ten samý státní laicismus, jako v Rusku! Naprosto striktní oddělení civilního státu od církve. Ovšem – bez ohledu na toto rozdělení má (respektive ještě v Rothových časech měla) katolická církev i v laicistické Francii u obecného lidu stále ještě velký vliv. Nebyla církví státu, ale stále ještě byla církví lidu; právě proto že i nadále to byla ona, kdo měla víceméně monopol na hledání smyslu „malých“ věcí života.

    Právě proto sahá Roth po tomto přirovnání, protože – do nemalé míry skutečně prorocky – vidí v sovětském Rusku ten samý stav: sice oficiální odtržení státu od církve, nicméně přetrvávající hegemonii Boha co se hledání smyslu života, smyslu „malých“ věcí týče. Jak řečeno tento jeho předpoklad se ukázal být prorockým, po zhroucení sovětského režimu se „Bůh vrátil“ i do duší ruského národa.

    V tomto ohledu tedy Roth zaznamenává vítězství svého přesvědčení; přinejmenším vítězství na body. Ale – položme si otázku, jestli by sám Roth skutečně pociťoval nadšení a uspokojení z toho, jakou roli hraje tento navrátivší se Bůh v současném, už nikoli ateistickém Rusku. V tomto ohledu je nutno vyslovit zcela zásadní pochybnosti. Tento „nový ruský Bůh“ je totiž navracen zpět přesně do těch pozic, přesně do těch činností, přesně do těch odpovědností, od kterých se už cítil být natrvalo osvobozen. Ačkoli i v současném Rusku oficiálně stále ještě přetrvává odluka církve od státu, ve skutečnosti ruská pravoslavná církev stále více prorůstá se státem, stále více (a stále nekritičtěji) obhajuje a dokonce chvalořečí všechny jeho aktivity – a to včetně jeho aktů ryze válečných! Znovu tedy dochází ke „koalici mezi generály a chemií“, jejímž vrchním dohlížitelem a garantem je sám Bůh.

    Může platit za naprosto nepochybné, že takovýto „návrat Boha“ v putinovském Rusku by sám Roth pociťoval ne jako vítězství, nýbrž jako porážku toho Boha, který má být příslušným už „jenom“ pro hledání smyslu lidského žití a bytí.

    ————————————

    Celá tato záležitost má ovšem ještě jeden aspekt, který je také nutno zmínit. Je totiž nutno se zeptat, jestli Roth svým argumentačním zvratem, že Bůh už nemá být příslušným pro velké události tohoto světa, nýbrž pouze pro drobná tajemství lidského žití – jestli tím Roth pouze nedělá z nouze ctnost. Není možno se vyhnout otázce: tak tedy ten Bůh, který stvořil celý tento svět, který určil základní zákony jeho existence, jeho pohybu, kdo stvořil samotného člověka a předurčil jeho cestu na stvořené zemi – tento samý Bůh náhle nemá být nijakým způsobem účasten velkých událostí tohoto lidského světa, nemá v nich mít žádnou příslušnost, žádnou kompetenci; nýbrž má se spokojit už jenom s otázkami „jakou řečí mluví moucha“, co znamená rezavý hřebík ležící na zaprášené ulici, jaký – tajuplný – smysl má mít díra v botě věřícího?… Kde je ten velký, silný, mocný Bůh, který kdysi sám určoval chod světa? Kam se vlastně ztratil?

    A nakonec a především: jak vlastně vůbec může být, že jsou to sami l i d é, kteří mají právo rozhodovat o tom, pro co onen velký Bůh má být příslušný a kompetentní, a pro co ne?!… Jak mohou sami lidé vůbec rozhodovat o tom, do čeho jejich Bůh smí mluvit, a do čeho ne?

    To jsou velice palčivé otázky; které ovšem Roth sám vůbec neklade, a asi sotva by na ně dokázal – i při nesporné velikosti svého ducha – nacházet přesvědčivé odpovědi.

  32. Nebudu mít brzy čas tu knihu číst, takže hypotézu jak to viděl autor nemohu zkoušet.
    K Vašim otázkám souvisejícím s „vymezením kompetencí Bohu“ se možná dá vztáhnout lidová moudrost : Když chce Bůh člověka potrestat, splní mu jeho přání.

    (Představa že by Bůh chtěl někoho trestat je samozřejmě hrubě antropomorfizující. Jiná antropomorfizující interpretace toho skutečného jevu by mohla třeba být, že Bohu záleží na našem vzdělávání… ;-( )

  33. To je zajímavá myšlenka, pane Nusharte; napadlo mě totiž v této souvislosti, jestli by i řeckým bohům bylo lhostejné, zda jejich ovečky jsou, či nejsou vzdělané… 😉

    Ono to totiž není vůbec tak zcela jednoduché a jednoznačné, jak by se napohled mohlo zdát. Bůh Starého zákona ovšem propustil první lidi do reálného (mimorajského) světa s tím, že mají prostě „pracovat v potu tváře“. Tedy vykonávat víceméně těžké, především polní práce.

    Oproti tomu řečtí bohové – alespoň v té tradici jak ji podává Platón – se s prvními lidmi rozdělili o všechny (!!) své (praktické, a zřejmě i teoretické) znalosti a dovednosti. V daném smyslu – technického i teoretického vědění – byli tito první lidé tedy víceméně rovni bohům. Ale jako trest za lidskou špatnost potom bohové na lidstvo seslali potopu (jak je vidět, ten samý příběh jako v SZ); a těch málo lidí kteří tuto potopu světa přežili, ti všechny tyto božské vědomosti a dovednosti ztratili a zapomněli. A musejí si je teprve postupně a namáhavě zase osvojovat.

    Jaký je tedy vztah bohů k lidskému poznání, k lidskému vzdělání? – Jak už řečeno, není to nijak jednoduchá otázka. Na jedné straně ovšem bohům jako takovým může být celkem lhostejno, jak vzdělaní či nevzdělaní jsou lidé na zemi; samotný svět bohů tím není dotčen. Na straně druhé ale – jestliže se bohové už jednou s člověkem rozdělili se všemi svými znalostmi, pak jim asi nebylo nijak lhostejné, jestli on bude schopen těmito znalostmi vládnout (respektive si je dokáže obnovit), anebo jestli zůstane otupělým nevzdělancem. V každém případě: v řeckém myšlení (jmenovitě v její klasické podobě) je tu skutečně ten kruh, že člověk směřuje (zpět) vzhůru, ke sférám božské dokonalosti – ale toho může dosáhnout (kromě jiných kvalit či vlastností) jenom prostřednictvím vysoce vyspělého vědění.

    Je to stále ten samý rozdíl mezi judaismem respektive křesťanstvím na straně jedné, a mezi světem řeckých bohů na straně druhé: judaisticko-křesťanská tradice veškerou pozornost, veškerý důraz fokusuje na stránku ryze mravní; zatímco tradice řecká vzdělání považuje za stejně tak konstitutivní, neopomenutelnou podmínku k dosažení božských sfér člověkem.

    (To všechno ovšem nemění nic na tom, že toto Platónovo líčení bylo taktéž čirým antropomorfismem. 😉 )

  34. Pane Petrasku, právě dnes jsem konečně dočetl toho (Vašeho) Rotha. Co k tomu říci závěrem?

    Mnohé bylo ovšem už řečeno a komentováno v předcházejících diskusích. Domnívám se nicméně, že Rothovu cestu do říše sovětů – cestu naděje a zklamání – nejtrefněji vystihl v doslovu editor knihy, když napsal:

    „To nikoli až v posledku souviselo s tím, že Roth napřed v Říjnové revoluci spatřoval naději na lepší, spravedlivější, důstojnější budoucnost, přes všechny výhrady k masovým společnostem jakéhokoli druhu. Cožpak nebyl Sovětský svaz skutečná, možná jediná alternativa ke vše nivelizujícímu a rozkládajícímu industrialismu amerického střihu, k jatkám Chicaga a k sociálním deformacím razantně rostoucích metropolí Nového světa a západní Evropy?“

    Tady je víceméně v kostce vyjádřena veškerá fascinace, kterou na západní intelektuály vykonávala ruská revoluce. Respektive zdroj, příčina této fascinace. Intelektuál trpí stavem západního světa, západní společnosti; a on trpí dokonce dvojnásobně. On na jedné straně vidí sociální nespravedlnosti které svět kapitalismu plodí (i když jimi třeba netrpí tak akutně, tak palčivě jako ti, kdo jsou jimi bezprostředně potrefeni); ale on navíc trpí ještě i tím, že vidí duchovní plochost, existenciální prázdnotu tohoto industriálně překotně spěchajícího světa produkce a konzumu. Ruská/sovětská/komunistická revoluce tu slibovala být opakem, slibovala nejen přivést sociální vyrovnání a definitivní odstranění chudoby, ale nadto slibovala být osvobozením ducha, slibovala uvolnění všech tvůrčích sil osvobozené lidské bytosti.

    O to větší, o to bezútěšnější pak bylo zklamání západních intelektuálů (alespoň těch kteří se nenechali oklamat sovětskou státní propagandou a jejími Potěmkinovými vesnicemi), když spatřili holou realitu nové sovětské společnosti. Budiž, žebráci na ulicích – jak je v sovětském Rusku ještě uviděl Joseph Roth – časem vymizeli (respektive jakožto „příživníci“ zmizeli v táborech nucených prací); ale nedalo se žádným způsobem přehlédnout, že duchovní nivelizace sovětského Ruska je ještě daleko horší, nežli ta ve světě západního kapitalismu.

    Editor ve svém doslovu v této souvislosti zmiňuje ještě i jinou Rothovu knihu, totiž „Flucht ohne Ende“, Útěk bez konce. Jan Bürger tu píše:

    „Útěk bez konce … ukazuje nejzřetelněji, jak fatální musel pro Rotha být jeho zážitek s bolševismem. Plný ironie se v tomto románu opřel o tehdejší styl „Nové věcnosti“, aby tak portrétoval člověka, který v důsledku světové války ztratí všechny tradiční vazby, aby pak s přímo strojovou precizností velice úspěšně působil ve všech společenských kontextech a zdánlivě protichůdných politických systémech, především v Sovětském svazu, až nakonec skončí v Paříži, s pocitem naprosté vlastní nepotřebnosti.“

    Ano, člověk dnešní doby – ztrativší všechny tradiční vazby – působí „se strojovou precizností“ úspěšně ve všech společenských i politických konstelacích tohoto světa; aby nakonec zjistil, že přes všechny své kariérní úspěchy on sám je naprosto bezprizorný, bez jakéhokoli vlatního významu.

    Zdá se, že Joseph Roth po své – vlastně nutno říci – srážce s reálným komunismem ztratil veškeré své naděje na lepší, humánnější budoucnost. Což je ostatně téma, kterému ke kterému se tak jako tak chystal vrátit i Josef Poláček. 😉 Ale asi až zase příště.

  35. Ano, v té lidové zkušenosti s „trestáním“ důsledky a kontexty plněných přání jsem měl namysli morální vzdělávání. Výchovu k osobní zodpovědnosti za představy. A stran Vámi položených obecnějších otázek: k zodpovědnosti za představu omnipotence člověka ovládnout a spravovat svůj život na Zemi. Představa Boha (pouze!) velkého silného mocného… je opačná pouze zdánlivě. Regres k takové představě bych ale nenazýval porážkou. Spíš hrozbou velmi bolestných ztrát a bloudění.

  36. „Představa velkého silného mocného Boha … je spíš hrozbou velmi bolestných ztrát a bloudění.“

    Dobře tedy, tento bod bychom měli objasněný. Nicméně, i pak zůstává otevřená otázka, c o tedy ona entita zvaná „Bůh“ má vlastně představovat, vyjadřovat. Etty Hillesum (mladá židovská žena která později skončila v Osvětimi) si zapsala do svého deníku, že „Bohem nazývám to nejhlubší ve mně“. V tomto smyslu proti takovémuto pojetí Boha nelze nic namítat; nicméně i zde zůstává ještě mnoho nejasného.

    Toto „Nejhlubší“ – je opravdu jenom ve mně, anebo to přece jenom nějakým způsobem přichází i z vnějšku? Kdyby to totiž bylo jenom „ve mně“, pak by to nemohlo mít žádnou svébytnou existenci mimo mě. Toto „nejhlubší ve mně“ – to dozajista souvisí s tím o čem zde byla řeč, tedy že Bůh osvobozený, vyvázaný z účasti na světovém dění je příslušný už „jenom“ pro hledání (či tvorbu?) smyslu. Ovšem – kde pobývá tento smysl? Je dán autonomně, nezávisle na nás, a my z něj pouze čerpáme jako z pramene? Anebo – když už to má být „to nejhlubší v nás“ – nejsme přece jenom my sami účastni nejen pouze hledání, nýbrž zároveň i samotné tvorby smyslu?… Toto jsou otázky, které se otvírají kolem Boha, který se z „velké politiky“ stáhl do výsostné sféry smyslu (lidského) bytí.

  37. Včera jsem našla tento citát o Bohu (na webu Vatican News):
    „Ve středu našeho bytí je bod nicoty, který není dotčen hříchem ani iluzí, místo čisté pravdy, bod či jiskra, která zcela náleží Bohu, s níž nemůžeme jakkoliv nakládat, ale pomocí níž Bůh nakládá s našimi životy, a která je mimo dosah fantazií našeho myšlení a brutality naší vlastní vůle. Tento nepatrný bod nicoty a absolutní chudoby je ryzí Boží sláva v nás. Je to takříkajíc jeho jméno vepsané do našich srdcí jako naše chudoba, jako naše nouze a nedostatečnost, jako naše závislost dětí Božích. Je jako průzračný diamant planoucí neviditelným světlem nebes. Je v každém z nás, a kdybychom ho mohli spatřit, pak bychom viděli miliardy těchto světelných bodů, jak se spojují v tvář a oslnivý svit slunce, jež zcela zahání veškerou temnotu a krutost života. … Nemám žádný návod, jak to zahlédnout. Je to absolutní dar. Ale brána do nebe je všude.“ /Thomas Merton/

  38. Pane Poláčku, mám delší dobu pocit, že o žádný reálný návod k řešení společenských problémů vlastně NESTOJÍTE.
    Vy sice po takovém „návodu řešení“ jako „marxista“ formálně VOLÁTE, ale žádnou alternativu ke kapitalismu HLEDAT nebudete, protože generace dnešních šedesátníků se reálné alternativy ke kapitalismu („samosprávný ekosocialismu“) jistě nedožije. Já si to myslím taky. Moje generace dnešních padesátníků rovněž NE !
    Nicméně nemusíte BÝT lhostejný k žijící generaci, pro něž je klimatická krize existenční hrozbou.
    Jak správně píše filosof Martin Vrba: „Podle řady vědců je civilizační kolaps v tuto chvíli již nevyhnutelný. Zbývá jen otázka, co s tím.“
    https://a2larm.cz/2020/08/meli-bychom-se-zacit-bavit-o-civilizacnim-kolapsu/

  39. Paní Hájková text jsem pročetl a shledal souladným mimo dovětku:
    Ale brána do nebe je všude…….co se mi skrývá za tím ale?

  40. Snad tím chtěl autor zdůraznit, že i když si to člověk nemůže ničím zasloužit, žádným úsilím, přesto je nebe zcela dostupné.

  41. Že kdekoli a kdykoli ve všem, tak i v našem sebepojetí (spojeném se sebe-obranami, o-sebe-obavami) může vzniknout trhlina, kterou k nám prorazí (SDÍLENÁ) skutečnost?
    (there is a crack in everything… L. Cohen: Anthem)

  42. Ve středu našeho bytí je bod s nímž nemůžeme jakkoliv nakládat, ale pomocí níž Bůh nakládá s našimi životy…….toto ale mi sedí.
    „Ve středu našeho bytí je bod nicoty, který není dotčen hříchem ani iluzí, místo čisté pravdy, bod či jiskra, která zcela náleží Bohu, s níž nemůžeme jakkoliv nakládat, ale pomocí níž Bůh nakládá s našimi životy, a která je mimo dosah fantazií našeho myšlení a brutality naší vlastní vůle……. Ale brána do nebe je všude…….toto Ale ale méně, přesto a právě proto, že jde o dar nepochopitelného absolutna.

  43. Pane Huďo, o možnosti ekologicko-civilizačního kolapsu mluvím a píšu už celá léta. A stejně tak opakovaně připomínám, že skutečně existuje možnost, že to bude až globální klimatická krize, která lidstvo donutí k radikální a komplexní změně svého životního stylu. (Jestli chcete, můžete tento nový životní styl označit názvem „samosprávný ekosocialismus“.) V každém případě mi tedy nemůžete vytýkat, že bych si tohoto problému nebyl vědom.

    Ovšem: za prvé, můj předpoklad je v daném ohledu ten, že lidstvo k tomuto zásadnímu obratu bude schopné AŽ poté co tímto kolapsem prošlo. Ne dříve. Jestliže tedy Vrba volá po tom, aby se o této možnosti civilizačního kolapsu hovořilo už teď – pak je to zřejmě marné volání.

    Bylo by možno vzít paralelu z historie: i vysoce vyspělá římská civilizace se napřed musela zhroutit, aby se na jejích troskách vytvořila nová Evropa. S celou řadou nových, samostatných států; kterýžto pluralismus (místo římského centralistického unitarismu) byl zřejmě jednou z rozhodujících sil tohoto vývoje k nové (a nakonec svobodnější) civilizaci. Stejně tak je docela dobře možné, že se skutečně současná konzumní (pseudo)civilizace napřed musí naprosto zhroutit, aby se z jejích zbytků vytvořila zcela nová civilizace budoucnosti.

    Za druhé: já ovšem musím přiznat, že tyto řeči na levici – přesně v tom stylu jak to zde demonstroval M. Vrba – považuji do značné míry za výmluvu. Za falešnou alternativu. Za zastírání vlastního selhání. Levice totiž místo aby otevřeně přiznala: „Nemáme žádný použitelný recept na revoluci, na společenskou změnu“ – tak místo toho argumentuje tímto zástupným tématem ekologie. Fakticky se jedná o tento postoj: My na levici nemáme žádné řešení problému kapitalismu; a tak si teď prostě počkáme, až to ekologická krize všechno vyřeší za nás. Holá nutnost přežití už lidstvo nějakým způsobem donutí, aby začalo hledat nějaký nekonzumní, nekapitalistický způsob existence. – Jak vyplývá z bodu prvního, je samozřejmě možné že to tak doopravdy proběhne; ale opakuji znovu, z hlediska (současné) levice je to jenom zastírání vlastní nemohoucnosti předkládat (či alespoň hledat) vlastní projekty alternativy ke konzumnímu kapitalismu.

    To pak souvisí s bodem číslo tři: my v tuto chvíli skutečně NEMÁME k dispozici žádnou funkční alternativu. Onen „samosprávný ekosocialismus“ je jenom floskule. Jak by to ale mělo v reálu fungovat? Kdo by měl rozhodovat o tom, kolik kdo má pracovat, a především, kolik kdo smí konzumovat? Jak velkou kdo smí zanechat uhlíkovou stopu?… Nejpravděpodobnější podobou jakéhokoli „ekosocialismu“ by totiž bylo čistě příkazové hospodářství, kde by každému bylo nadiktováno, kolik smí spotřebovat. Ovšem: něco takového za normálních okolností existuje prakticky jenom v době války. Přídělový systém. Jenže: něco takového by strašlivým způsobem podvázalo jak produkci, tak celý život společnosti. Zažili jsme už za (reálného) socialismu, jak bezduché, jak zatuchlé jsou společenské poměry, kde člověk nemohl být činným, aktivním podle svého vlastního uvážení, ale všechno co směl mu bylo předepsáno shora.

    To že by se tento příkazový systém označil líbivým predikátem „samosprávný“, by na jeho podstatě nic nezměnilo. I v tom případě by se jednalo o to, jak dislokovat (velmi) omezené zdroje. A i kdyby se rozhodovalo – formálně – kolektivně, i tak by se vždy znovu a znovu jednotlivci cítili být omezováni ve svých možnostech. V podstatě by byl diktát sekretariátů jenom nahrazen diktátem majority. A za druhé: jako vždy v takových případech, i tady by se časem vytvořily neformální, ale fakticky privilegované skupinky „rovnějších mezi rovnými“, jejichž členové by si navzájem přihrávali nedostatkové respektive limitované komodity.

    Pane Huďo, je prostě naprosto reálným faktem, že dodnes nemáme k dispozici prakticky jediný reálný příklad a doklad toho, že by nějaký „samosprávný socialismus“ (ať už ekologický či „normální“) dokázal fungovat v nějakém širším měřítku. Něco takového se ukázalo jenom ve víceméně malých komunitách, navíc za specifických okolností (jako například izraelské kibucy); ale i tam se projevila – a to velice citelně – ona zmíněná „diktatura většiny“. Ještě jednou, pane Huďo: my skutečně NEMÁME k dispozici nějaké – snadné – řešení, po kterém by stačilo pouze sáhnout.

    Vytýkáte mi, že já prý už vůbec sám nehledám takováto řešení. Jenže – já bych opravdu velice rád hledal, kdybych jenom měl s kým. Právě proto jsem se v minulých dnech rozhlížel po – českém i německém – internetu, jestli bych přece jenom nenašel někoho s kým by bylo možno o dané záležitosti diskutovat. Jenže jádro věci je to, že systémovou kritiku kapitalismu (a tedy i hledání alternativ k němu) je možné jenom na základě Marxe; ale – jak jsem se teď znovu musel přesvědčit – se současnými marxisty není možno diskutovat prakticky o ničem, není s nimi možno hledat žádné reálné alternativy, protože oni se nepohybují v realitě tohoto světa, nýbrž stále jenom ve svých marxistických dogmatech a fikcích.

    Nechci tvrdit, že se mezi těmi, kdo mají nějakou bližší znalost marxismu, nenajde vůbec nikdo, kdo by nebyl ochoten přemýšlet poněkud více nedogmaticky; jsou určité náznaky toho, že takoví jednotlivci jsou. Jenže – pro mě je prakticky nemožné s nimi nějak navázat kontakt. K tomu bych potřeboval právě to, aby někde existovalo nějaké marxistické diskusní fórum, do kterého bych mohl s mými vlastními myšlenkami a koncepty vstoupit. Jenže – a právě to je kámen úrazu – muselo by to být fórum nedogmatické. V českém internetu něco takového zřejmě definitivně neexistuje; v Německu jsem před léty objevil jedno marxistické fórum, ale bohužel vedené až extrémně ortodoxním administrátorem. Zkusím se ještě podívat, jestli se mezitím nevynořilo něco nového, méně dogmatického; ale přílišné naděje si není možno dělat. Problém je v tom, že marxismus sám je ze své podstaty dogmatický; to jest kdyby se zpochybnily, zrevidovaly jeho základní premisy, pak se tím zhroutí celý marxismus jako takový, přinejmenším v jeho dosavadní podobě.

    To je tedy současný stav věcí, pane Huďo; a musím přiznat, že já sám nevím jak z toho ven.

  44. Nezkažený střed našeho bytí… Byly doby, kdy jsem měl také nějaké podobné představy. Ale – s postupem času jsem i tady o dost skeptičtější. Ano, i já jsem dříve věřil že v člověku je nějaký ryzí, zásadně nedeformovatelný základ, který není možno kontaminovat či narušit nějakými negativními momenty či vlivy. Ale – ono to i tady asi bude všechno mnohem složitější.

    Podívejme se napřed obecněji, co tento „základ“ vlastně má znamenat. Ve své „Evoluci“ M. Veverka v souvislosti s „otevřenými dynamickými systémy“ (a jak lidská společnost, tak i samotný člověk je v abstraktní rovině právě toto) používá termínu „black box“. Anebo by snad bylo možno vzít ještě názornější příklad, z oboru computeristiky: i operační systém Windows má svůj „zdrojový kód“, který je nejvlastnějším základem jeho fungování. A který také není možno zničit, narušit, pokud má samotný počítač (či podobné zařízení) vůbec nějak účelně fungovat.

    Ještě jednou tedy: u všech složitějších, komplexnějších entit existuje nějaký tento „zdrojový kód“, či ona „black box“, černá skříňka, kde je zapsán základní způsob fungování, samotná podstata oné entity. – Ostatně, není to fakticky nic jiného, nežli to samé co Platón označoval termínem „idea“.

    A je to vlastně právě Platón, který nám dává nejlepší východisko pro cesty, jak danou otázku řešit. Totiž právě tím, že on tento problém sám vyřešit nedokázal. Jeho „řešením“ bylo to, že od sebe naprosto odštěpil tuto ideální, dokonalou, nezkaženou ryzí podstatu na straně jedné – a reálnou existenci věcí, entit na straně druhé. Kterážto reálná existence je prý vždy méně hodnotná, nežli ona ryzí „idea“.

    Jenže: co když my zde máme zcela reálného člověka, se zcela reálnou duší? Jak vůbec můžeme pomýšlet na to, chtít jeho duši stejně tak rozpoltit na nějakou „ryzí nezkaženou duši“ a na „ostatní duši“?…

    Vraťme se k onomu „zdrojovému kódu“ počítačového programu. I toto „ryzí jádro“ je totiž něčím natolik složitým a komplexním, že podle některých odborníků reálně vůbec není možné napsat počítačový program (jakýkoli), který by neobsahoval nějaké chyby.

    A tady jsme u vlastního jádra věci. I lidská duše je jenom proto duší, protože má neustálý kontakt s okolním (reálným) světem. A to v nekonečně mnohačetných vztazích a interakcích. Je proto zcela reálně nemožným, aby ona sama se „neušpinila“ nedokonalostmi tohoto světa. Respektive jak řečeno: i ona sama v sobě nevyhnutelně musí obsahovat chyby. To je nevyhnutelná daň za její komplexitu. Jenom zcela jednoduché, primitivní entity mohou být bez chyb a vad. Ale čím je co složitější, tím více náchylné k poruchám všeho druhu.

    Jak tedy zní závěrečná odpověď na otázku po našem „čistém, nezkaženém jádru“? Odpověď zní takto: ano, na jedné straně je skutečně možno soudit a tvrdit, že něco takového reálně existuje. Je to právě ten „zdrojový kód“, který musí platit za dokonalý – ve své ideální podobě. Ale na straně druhé – v reálném světě, v reálných procesech i toto samotné jádro v sobě vždy bude mít přinejmenším latentně sklon k vlastním chybám. Naprosto bezchybné a bezvadné entity mohou existovat opravdu jenom ve fiktivní říši platónských idejí – ale nikdy v reálném (natožpak lidském) světě.

  45. „Ale brána do nebe je všude“ – to mi pane Petrasku zase připomíná starého Parmenida. On totiž když putoval za nejvyšší bohyní (zřejmě se jednalo o bohyni Aletheiu, bohyni Pravdy), aby se od ní dozvěděl Nejvyšší poznání o podstatě bytí, tak jako první věc musel vstoupit do říše této bohyně skrze nebeskou bránu. Kterou hlídala přísná a neúprosná bohyně Diké – bohyně spravedlnosti, ale i trestu. Tuto bránu mu pomohly otevřít „sluneční dívky“, které ho doprovázely na jeho cestě, tím že svými líbeznými hlasy přesvědčily bohyni Diké, že onen návštěvník z nízkých, pozemských sfér sem vstupuje právem a s čistými úmysly.

    To je, pane Petrasku, víceméně to samé o čem jsem hovořil v minulém vstupu: ano, brána do nebes je „všude“; to jest, kdykoli máme příležitost vstoupit (či alespoň nahlédnout) do této říše dokonalých pravd, a dokonalého, ničím nezkaleného Bytí. Jenže na straně druhé: my tuto bránu nemůžeme otevírat jinak, nežli z té NAŠÍ vlastní, tedy pozemské strany. Která nikdy nebude tak ryze čistou a dokonalou, jako říše bohů a platónských idejí.
    Ano, my můžeme nahlédnout do této říše čisté ryzosti; ale vstoupit tam můžeme prakticky jenom tehdy, když jsme předtím zcela odložili naše materiální tělo, které nás spojuje s reálným životem. Proto ostatně také vstup tam je možný (v křesťanství) vlastně až po smrti; a buddhismu pak za stavu hluboké meditace, kdy se dotyčný dokázal alespoň pro onu chvíli svou myslí odpoutat od vší své tělesnosti.

  46. V křesťanském pojetí osvobození domnívám se nejde o to odpoutat se od tělesnosti – „jen“ od přebytečných starostí.
    Nejsou hledány dokonalé (Platónské) předobrazy, jde o připravenost vidět a přijímat (potenciálně všudypřítomné) praskliny v našich obrazech.

  47. Politický komentátor a publicista Martin Hekrdla
    v komentáři na FB to podle mého vystihl velmi trefně:
    „Nejsou žádné „zářné zítřky“ definované geograficky (Západ-Východ apod.). Jediný zářný zítřek může spočívat v tom, že lidé dokážou tento neoliberální řád prolomit, překonat, svrhnout – ale všude, na celém světě. Nahoře elity s ještěrčími mozky na tom pracují svojí slepotou, lidé dole – hrbíce se nad mobily s milionem aplikací místo mozku – si zatím neuvědomují, co je možné a co bude nutné udělat. A jaká je ve skutečnosti jejich síla. Možná jim to nedocvakne nikdy, protože nic v dějinách není nevyhnutelné.

    Paní Hájková, pane Poláčku, tohle by vás mohlo zajímat.
    https://letnifilosofickaskola.webnode.cz/lfs-2022/program/

  48. Díky za pozvánku, pane Huďo. Já jedu v tu dobu zrovna do Německa za vnoučaty. A ta filosofie už mě ani tolik netáhne, jako ještě před osmi (nebo kolika to vlastně?) lety.

  49. Pane Huďo, díky za tu informaci ohledně oné Letní filosofické školy, ale snad jste to sem ani vůbec neměl dávat: srdce mi krvácí při pohledu na to, co všechno si musím nechat ujít. Otázky pravdy, spravedlnosti, vztahu pravdy a křesťanství, a tak dále a tak dále – to všechno jsou krajně zajímavá témata, a opravdu by mě velmi zajímalo, jak se k nim staví současná česká filozofie. Jediná určitá naděje by byla, že ty přednášky a následující panelové diskuse budou natočeny na video a následně zpřístupněny přes internet; ale o něčem takovém tam bohužel není žádná zmínka.

    Na straně druhé ale musím říci, že obdobné panelové diskuse které jsem měl příležitost shlédnout mě spíše dosti zklamaly. Ono nestačí mít atraktivní téma; ale vždy nakonec všechno záleží na tom, kdo a jak dané téma projednává.

  50. Co se pak toho výroku M. Hekrdly na Facebooku týče, k tomu je možno říci víceméně jediné: typický Hekrdla.

    Na straně jedné má bezpochyby pravdu se svou kritikou současného stavu; tedy jak s kritikou mainstreamových elit, tak i s informačně-intelektuální povrchností „dolního lidu“.

    Na straně druhé v něm ale zcela evidentně přetrvává ještě ten starý marxisticko-komunistický myšlenkový vzorec, že prý postačí jenom jedním revolučním aktem svrhnout starý řád, a hned se nám tu zjeví náš vysněný svět Svobody, Rovnosti a Bratrství.

    Jistě, Hekrdla už dnes (alespoň zde) neoperuje s pojmy třídního boje a komunistické revoluce, vše ukrývá do poněkud umírněnější formy boje proti „neoliberálnímu řádu“; ale v jádru věci se jedná o to samé. Hekrdla pořád věří v jakousi „sílu mas“; a vůbec si nepřipouští že tato údajná síla se nikdy nebude aktivovat, dokud nebude k mání přesvědčivý program, jak by mohla být organizována případná alternativa k onomu „neoliberálnímu uspořádání“. A alespoň mně není známo naprosto nic, že by Hekrdla nějakým seriózním způsobem přispěl k hledání této konkrétní organizace oné alternativy. Jenom stále dokola kritizovat poměry v kapitalismu respektive neoliberalismu – to je prostě příliš málo. Něčím takovým skutečně není nijak možno aktivovat masy lidí ponořené do jejich mobilů.

  51. Nicméně, pane Huďo, dnes mám pro Vás jednu opravdu nemálo překvapivou, a z Vašeho hlediska velmi pozitivní novinku. Pročítám totiž v současné době komentář k Platónovu ústřednímu politickému (respektive filozoficko-politickému) dílu „Politeia“ (do češtiny překládané dost nevýstižně jako „Ústava“); a představte si, alespoň podle autora tohoto komentáře Platón propaguje takové společenské uspořádání, které je fakticky – anarchistické!!

    Musím říci, že něco takového jsem od – principiálně velmi konzervativního, a prý až „totalitního“ – Platóna skutečně nečekal. Ovšem, hned je nutno připojit, že celá věc je ve skutečnosti mnohem složitější. Ještě se k celé záležitosti vrátím; jenom si ještě musím rozmyslet, jestli jenom v rámci běžící diskuse, anebo jestli by to – pro závažnost a komplexitu tématu – přece jenom nevydalo na samostatný text.

  52. „Nejsou hledány (v křesťanství, J.P) dokonalé (Platónské) předobrazy“ – no jak se to vezme, pane Nusharte. V křesťanství tyto dokonalé předobrazy skutečně není zapotřebí hledat: ty jsou zde dány naprosto fixně a nezpochybnitelně, jakožto Bůh a Ježíš (případně i Duch Svatý). A nebude asi žádných pochybností o tom, že jádro křesťanství spočívá právě v tom se k těmto předobrazům vztahovat, podle nich se orientovat.

    Co se toho „zbavení se přebytečných starostí“ týče: v buddhismu se nakonec nejedná o nic jiného, naopak jeho výslovným cílem je „vyvanutí“ z předmětného světa a jeho – zbytečných – starostí a soužení.

    Co se pak těch „prasklin v našich obrazech“ (a připravenosti je přijmout) týče: obávám se že takovýto postoj nebude v křesťanství asi univerzálně převažující, to je pak čistě individuální záležitost každého jednotlivého vyznavače křesťanství, jakým konkrétním způsobem – a k jakým účelům – on svou víru užívá.

  53. V křesťanství nejde o zbavení se přebytečných starostí v důsledku vyvanutí (všech přání a představ) ale v důsledku jejich obětování – díky důvěře s tím spojené.

    Vypadá to trochu protismyslně ale myslím že osvobození k důvěře (ekumenicky řečeno: v konec-konců dobré působení skutečnosti pronikající k nám skrz a i navzdory našim obrazům?) neznamená přestoupení moudrého přikázání nevytvořit si fixní (=Platonský?) obraz Boha.

  54. Moc mě potěšilo, pane Poláčku, vaše zjištění.
    Nebojte se o anarchismus dozvědět víc. Možná budete mile překvapen. Ano, anarchismus se táhne až k řeckým kynikům..
    Zkuste třeba i tenhle rozhovor s levicovým anarchistou a politologem Ondřejem Slačálkem.
    http://dejinyasoucasnost.cz/…ve/

    Nezaměňujme publicistu a politického komentátora Martina Hekrdlu za socialistického revolucionáře, který má MÍT plán, jak aktivovat masy lidí ponořené do jejich mobilů. Já na „přesvědčivý program“, jak by mohla být organizována případná alternativa k onomu „neoliberálnímu uspořádání“ moc NEVĚŘÍM.
    Rád bych u toho byl, až jednou globální lidové hnutí v 21. století neoliberální kapitalismus svrhne, jaký jiný systém ho nahradí. Ale jak jsem řekl, že naše generace o tom rozhodovat nebudou… My se žádné revoluční systémové změny směrem k ekosocialismu a samosprávě v tomhle století bohužel už nedožijeme.

  55. No ano, pane Nusharte, i v křesťanství existuje – moudrý – zákaz fixního obrazu Boha; ovšem na straně druhé by se značným právem dalo tvrdit, že celé reálné dějiny křesťanství jsou permanentním porušováním tohoto ustanovení. (Na rozdíl od judaismu a islámu, které jsou v tomto ohledu naprosto důsledné a striktní.) A dokonce by se dost možná dalo tvrdit i to, že bez tohoto fixního obrazu Boha by se vůbec nevytvořilo takové křesťanství, jak ho známe dnes. Se všemi důsledky z toho plynoucími.

    Co se pak Platóna (a otázky jeho případné fixní podoby božského elementu) týče, tady je otázka značně komplikovaná. Nejsem nijak odborník na Platónovo pojetí božského momentu, nicméně nepochybné jsou dva základní momenty:

    Na straně jedné dozajista naprosto pevně věřil v existenci (řeckých) bohů. Ovšem zdá se mi, že on se k tomuto světu bohů vztahoval především jako k celku; to znamená, že se spíše vyhýbal jmenování jednotlivých konkrétních bohů, neboť si byl vědom jejich příliš lidských vlastností a slabostí. (V „Ústavě“ přiznává Sokrates, že bohy je možno dokonce i podplatit!) Zdá se že Platón – alespoň ve svém filozofickém díle – svět bohů jako celek užívá především jako symbol a garanta nejvyšší myslitelné dokonalosti. Takto pojatý svět bohů je místem, kde je usídleno Nejvyšší dobro a Nejvyšší krása. V tomto – filozofickém – ohledu se tento svět platónských bohů jeví být nakonec spíše monoteistickým, nežli polyteistickým.

    Na straně druhé pak Platón zmiňuje výslovně existenci Jednoho jediného boha, který stojí ještě za celým tímto panteonem řeckých bohů, a (vysoko) nad nimi. Tento Jeden bůh je podle Platóna ale natolik vzdálen pojmům a obrazům kterými vládne lidská mysl, že si o něm nemůžeme učinit naprosto žádnou adekvátní představu.

    V tomto ohledu je tedy Platónův obraz Boha 1. monoteistický, a za 2. všechno jiné nežli fixní, ve smyslu nějakého fixního obrazu. Co je člověku nepoznatelné, nespatřitelné, to nemůže vytvářet žádný fixní obraz.

  56. Pane Huďo, ten Váš odkaz na rozhovor se Slačálkem funguje jen zčásti, ale zřejmě se jedná o článek http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2010/7/za-jednu-facku-dve/

    Slačálek tu ovšem nesděluje víceméně nic jiného, nežli dějiny anarchismu. To jest, on – naprosto správně – ukazuje, že anarchistická hnutí se vždycky vyznačovala tím, že byla proti něčemu; ale ani on neukazuje nic, co by mohla přinést obsahově pozitivního. Anarchismus má v podstatě mentalitu divokého koně, který začne divoce vyhazovat zadníma nohama, jakmile na svém hřbetu ucítí sedlo. Protože to cítí jako znásilnění své svobody. S takovýmto přístupem je možno uchovat ale právě jenom svobodu divoké přírody; ale nikdy s ním není možno vybudovat lidskou civilizaci. Která nevyhnutelně vyžaduje disciplínu, i schopnost podřídit se – kompetentnímu – vedení.

    Ostatně, dokonce ani takový Hekrdla není anarchista; on je (nebo přinejmenším dříve býval) trockista.

    Ale zdá se, že ten vztah Platón – anarchismus budu opravdu muset rozebrat více do hloubky (a do šířky), v samostatném textu. Snad se k tomu dostanu někdy v dohledné době.

  57. Co je vlastně na anarchii tak špatného?

    Ano, anarchisté(„levicoví extrémisté“) chtějí pohodu pro všechny, bez rozdílu.
    Pravý odborník Ivo Pisarský vysvětluje divákům české televize, jaký je rozdíl mezi tím pravým, a levicovým extremismem.
    https://www.youtube.com/watch?v=sdW1bKcTV2Y

    „Jsme přesvědčeni, že svoboda bez socialismu je privilegium a nespravedlnost, a že socialismus bez svobody je otroctví a brutalita“- Michail Bakunin

    Nepátral jsem po tom, jestli publicista a komentátor Martin Hekrdla je víc k anarchista nebo trockista. Hekrdla patří jenom mezi moje oblíbené autory.
    Rád si od vás pane Poláčku ten komentář přečtu: kde Platón propaguje takové společenské uspořádání, které je fakticky – anarchistické.

  58. Přiznám se, pane Huďo, že o (současném) anarchismu toho vím jen docela málo. Skupinky anarchistů jsem vídal postávat na shromaždištích některých demonstrací. Zdály se mi být poněkud uzavřené. Proti představitelům takhle menšinových proudů na levici ovšem nic nemám. Problémem anarchismus není. Ale anarchie by jím podle mě jistě byla.

    Upřímně řečeno mi není jasné, jak by se přičiněním anarchistického programu mohla stát levicovou společnost, jež je nyní, přes demokratický pořádek, dost pravicová a v některých ohledech i nemálo anarchií. Už takhle si kapitálově i jinak silní jedinci dělají až příliš, co chtějí.

    Také nepomíjím poselství historie. Během věků období bezvládí nastala. Současníci i budoucí si je dlouho pamatovali, v dobrém to však nebylo. Už slabý král znamenal větší zvůli mocných. Natož pak „bezkráloví“. Záliba lidí v silné a jasně personifikované vládě není dílem náhody. Stížnosti posílané králům nebyly jen úlitbami, byla za nimi naděje, že právě v nejvyšším postavení tkví zdroj spravedlnosti.

    Na závěr zmíním fakt, že světu a lidské společnosti je vlastní růst strukturální složitosti. Náročný podnik, třeba let na Mars, není možné realizovat, pokud nemáme k dispozici náležité, z hlediska komplexity a sofistikovanosti zhruba mu odpovídající prostředky. Operaci oka nešlo provést pěstním klínem.

    Jsem toho názoru, že neméně než raketu schopnou dopravit člověka na nejbližší planetu by mělo být možné zkonstruovat rozumnou a spravedlivou lidskou společnost. Obojí úkol může ovšem být z různých důvodů zpochybňován a odmítán. Změna společnosti je však trnem v oku více lidem a hlavně vlivnějším. Přes tenhle zádrhel nás, myslím si, stěží dostane, dosáhneme-li nárůstu anarchie.

  59. Začnu tím „Apelem anarchismu“. V každém případě musím uznat, že je to ten nejpropracovanější, nejkomplexnější, filozoficky nejodůvodněnější manifest anarchismu, s kterým jsem se až doposud setkal. Ovšem – do značné míry právě proto se tu zcela jasně vyjevují i klasické, neodstranitelné limity tohoto způsobu pohledu na člověka a společnost.

    Anarchismus všechno lidské a společenské dění vnímá jenom z jedné jediné perspektivy, z jednoho jediného úhlu pohledu; a tvrdošíjně ignoruje všechno, co se z tohoto jeho vlastního pohledu vymyká, co ho zpochybňuje, co je s ním v rozporu. Jednou větou je možno říci: v tomto manifestu anarchismu je vyřčena celá řada dílčích pravd; ale není tu k nalezení ani jedna jediná pravda úplná.

    Toto uzavření se do jedné jediné perspektivy, do jedné jediné dimenze vede k tomu, že – přes zdánlivě bohatý a rozmanitý obsah – se zde nakonec jako na kolovrátku stále dokola opakuje jenom jedno jediné tvrzení, jen ve stále se měnících variacích. To co začíná jako velkolepý apel na lidskou svobodu, se proto nakonec stává značně nudnou záležitostí, neboť čtenář se zde nedozvídá už nic dalšího, nic nového.

    ————————————

    Teď k některým konkrétním klíčovým bodům. Otázka MOCI, panství, hierarchie; jedno z klíčových témat anarchismu.

    Rozhodující zřejmě bude tento výrok: „V průběhu dějin bylo v důsledku poslušnosti způsobeno více škody nežli samotným zlem.“

    Pane Huďo, před několika lety si jeden tým výzkumníků dal tu práci, že spočítal, k jakému procentu násilných úmrtí dochází ve společnostech s pevným státně-vládním uspořádáním, a ve společenstvích „volných“, bez této pevné státní (a mocenské) struktury. Výsledek byl jednoznačný: v těchto volných společenstvích dochází k mnohonásobně (!) vyššímu počtu úmrtí v důsledku násilných činů. Je to ostatně celkem přirozené: tam kde neexistuje žádná centralizovaná státní moc, která by trestala zločiny, která by trestala vraždu – tam nic nebrání tomu aby každý komu se zachce zabil svého souseda, vzal si jeho majetek a jeho ženu.

    Pane Huďo, zajímalo by mě (a v celém tomto programu anarchistického způsobu života jsem o tom nenašel žádnou zmínku): jaký je vlastně postoj anarchismu vůči zákonům?!… Anarchisté by vlastně museli odmítat a zatracovat i zákony; neboť i ty jsou přece (jak ostatně tvrdil i samotný Marx) jenom „nástrojem třídního panství“, nástrojem vnucování nadřazené vůli jednotlivci.

    Nebude marné podívat se na to, jak na celou věc nahlíželi staří Řekové. Pro ně byl stav naprostého bezvládí, stav bez zákona stavem chaosu – tím nejhorším myslitelným stavem vůbec. Podle Hésioda je to stav, kdy „velké ryby požírají ty malé“. (Je to ostatně přesně ten stav, který konstatoval a doložil ten zmíněný tým výzkumníků.) Pro Řeky měli jejich bohové ten naprosto klíčový význam, že to byli právě oni, kdo do tohoto temného chaosu vnesli řád – a tedy soubor zákonů.

    V každém případě, toto tvrzení autorů onoho anarchistického manifestu, že „poslušnost způsobila v dějinách více škody než samotné zlo“, je možno odmítnout jako zcela neodůvodněné, realitu popírající.

    Otázka VLASTNICTVÍ. Další klíčové téma anarchismu. V textu se tvrdí, že vlastnictví je prý jenom čistě sociální konstrukt. Vždycky když se setkám s takovýmto názorem, projede mi hlavou myšlenka, že ti kdo něco takového tvrdí snad ještě nikdy v životě neviděli malé dítě. (Které ještě tedy vzhledem ke svému věku nemohlo být „společensky indoktrinováno“.) Zkuste tomuto dítěti vzít jeho oblíbenou hračku – nevyhnutelnou reakcí bude zoufalý křik a pláč, křečovité sevření oné hračky vlastními ručičkami, a plačtivě vzdorný výkřik: „To je MOJÉÉÉ…“

    To tvrzení že „vlastnictví je jen sociální konstrukt“ se sice může přesvědčivě vyjímat v rámci anarchistického manifestu; ale opět se nachází v naprostém rozporu s realitou. Vlastnický pud je jedním z nejzákladnějších, a tedy nejpřirozenějších instinktů člověka; bez kterého by vůbec nemohl vést vlastní samostatnou existenci. (Na kteréžto samostatnosti si přece právě anarchisté natolik zakládají.) Ostatně troufal bych si tvrdit, že kdybych se dostavil k autorovi tohoto manifestu a chtěl bych mu vzít jeho osobní počítač, že i v tomto ideologovi popírání vlastnictví by se – a to velice rychle a velice razantně – probudil jeho vlastnický pud.

    ————————-

    A tak dále a tak dále; jak už řečeno v celém tomto elaborátu není jeden jediný bod, který by nebyl zcela jednostranně pojatý, a který by nebylo možno bez větší námahy vyvrátit, ukázat jeho jednostrannost.

    Snad nejsilnějším argumentem se jeví onen poukaz na lidské tělo: že zde prý všechno také vzniklo pouze spontánně, bez panství a bez příkazu, jenom jakousi „dohodou“ mezi jednotlivými orgány.

    Ano, tento argument zní na první pohled velmi přesvědčivě; ale i on se nakonec – samozřejmě – ukáže být falešným. Tento relativně dobře a koordinovaně fungující mechanismus našeho těla se totiž vyvinul v průběhu evoluce, přirozeného výběru – a tento přirozený výběr nemilosrdně, totiž sankcí zániku, trestá jakoukoli odchylku od optimální formy fungování. A jak říká Hegel ve své stati „Pán a sluha“ – je to právě samotná smrt, která je tím „nejvyšším pánem“.

    Ostatně, pane Huďo, ani v lidském těle neexistuje žádná – leibnizovská – „prestabilizovaná harmonie“, nýbrž zde fakticky panuje nepřetržitý boj na život a na smrt. Kromě jiného – či v prvé řadě – zde probíhá neustálý boj mezi buňkami, které chtějí vlastně jenom plnit své základní životní poslání, totiž dělit se, jenže nekontrolované dělení znamená rakovinové bujení, a mezi buňkami které se jim v tom snaží bránit, tím že je zničí.

    Tak jako tak: náš organismus je ve skutečnosti veden velice přísnou disciplínou, a velice důslednou hierarchií. To že se tento organismus vytvořil v dějinách spontánně, je daleko spíše argument proti anarchismu; neboť jak už bylo řečeno, i evoluce společnosti potřebovala dlouhý čas, než se dokázala propracovat k pochopení nutnosti vlády zákona nad člověkem.

    Závěrem snad ten rozhodující protimluv v celé té anarchistické argumentaci: i v tomto anarchistickém manifestu se přiznává, že život lidské komunity sestává ze vzájemných střetů, vzájemných konfliktů. Které mohou mít ovšem ve svém efektu pozitivní charakter. Jenže: právě ten klíčový konflikt mezi jednotlivcem a celkem, mezi spontaneitou a řádem, mezi anarchií a zákonem – právě tento klíčový konflikt je z jakýchsi důvodů vyňat z třídy těch konfliktů, které – svým napětím, svým dynamismem – mají pozitivní, tvůrčí charakter, a místo toho je zavrhován (bez jakéhokoli odůvodnění) jako něco naprosto a zcela špatného, negativního.

  60. „Anarchisté chtějí pohodu pro všechny“ – pane Huďo, my si můžeme přát tisíc krásných věcí; ale s našimi představami znovu a znovu narážíme na reality tohoto světa, a především na realitu samotného člověka, jeho vnitřního uspořádání. Dokud nezařídíte, aby všichni lidé byli takovíto „pohodáři“, pak Vám tento koncept nikdy nebude fungovat.

  61. „O budoucnosti rozhodujeme my“ – to je sice naprosto pravdivý výrok, ale jinak mi ten rozhovor s onou výzkumnicí kolapsových respektive postkolapsových stavů nepřinesl víceméně žádné nové poznatky. To že se nacházíme v krizovém stavu, víceméně všichni víme. Jenže problémem je především existence všech těch Klausů a Trumpů, kteří s neuvěřitelnou zaslepeností tento krizový stav stále ještě dokáží popírat. A nemylme se – není to jenom jeden Klaus a jeden Trump, takových jsou ve skutečnosti stále ještě obrovské masy. Kteří buďto přímo popírají hrozbu klimatického kolapsu, anebo prostě žijí podle hesla „po nás potopa!“ My si tu ještě budeme užívat; a co přijde potom, tím se nehodláme zatěžovat.

  62. Pane Poláčku, popírači krizové stavu tu budou stále.
    Žádný bůh a vyšší moc na tom nic nezmění…
    Vůbec po vás nechci, aby jste sdílel anarchistické ideály.
    Prostě jsem to téma k diskusi zde vykopl, ale přísahám, že už tím Dialogy zatěžovat dále nebudu.
    Nepřipomínal jsem raději např. ani antropologa Davida Graebera. Z něho by vás musela bolet hlava. Já vědě a vědcům věřím, tak mi to nemějte za zlé.

    Kladu si otázku, co vás k Marxovi a levici přivedlo ? Kritizujete nehumánní kapitalistický řád, revoluční a reformní strany, které se zúčastňují buržoazně-demokratických voleb jako anarchisté, ale anarchista NEJSTE.
    Jste věřící křesťan ? To by mohlo hodně vysvětlovat. Já se považuji za křesťanského ateistu. Moje matka vyrůstala v katolické rodině. I když jsem v boha nikdy nevěřil, žádné církvi se nehlásil byl jsem křesťanskou výchovou matky v dětství mimo jiné ovlivněn.
    Pro ateistického křesťana a volnomyšlenkáře jako já nejsou anarchistické ideály cizí . Vy si lidskou společnost, která se obejde bez víry v boha, hierarchii a autorit představit nedokážete: byla by to Sodoma a Gomora.
    Kdo z nás to má lehčí. Vy nebo já ?

  63. Pane Huďo,
    možná nevíte, že staří izraelité byli původně také jakousi anarchií. Píše se o tom v knize Soudců. Později se jim to přestalo líbit (asi nebyli schopni se mezi sebou domluvit), tak sami začali žádat Hospodina o krále, aby byli jako jiné národy. Ale Hospodinovi se to nelíbilo, že chtěli nad sebou krále. Přesto jim vyhověl. (Kdo chce kam, pomozme mu tam).
    Jak se říká – čtěte Bibli, tam to všechno je.
    Zdravím vás.

  64. Pane Huďo, naprosto není problém abyste tu i nadále vyjadřoval své názory. Včetně těch anarchistických. Proto existuje toto fórum, aby zde docházelo ke konfrontaci myšlenek a názorů. Ale – stejně jako každý jiný se musíte smířit s tím, že Vaše názory budou ostatními přezkoumávány na jejich logickou i věcnou konzistenci a přesvědčivost, a že budou podrobovány kritice.

    Co mě přivedlo k levici a k Marxovi? – Už ani sám nevím. 😀

    Ne, to byl jen vtip. Já už dávno tvrdím, že se svým světonázorem, se svým politickým přesvědčením se člověk už rodí. Každý má v životě určité základní osobní nastavení, které je téměř nemožné v průběhu dalšího života změnit. A z tohoto osobního nastavení pak vyplývají i politické preference.

    Co mě se týče, snad nejsilnějším impulsem či popudem bylo, že nesnáším aby se slabšímu dělo bezpráví, respektive násilí. V daném ohledu plně souzním s výrokem M. Šmardy, že „levičák je ten, kdo se automaticky postaví na stranu slabšího“. No – a to je vlastně všechno, vše ostatní vyplývá z tohoto základního životního postoje respektive nastavení.

    Co mě přivedlo k Marxovi? Tady už je to trochu složitější. Bezprostředně vzato mě k němu – a to je bezpochyby jeho trvající zásluhou – přivedl M. Hekrdla. (A spolu s ním vlastně i Petr Kužvart.) Nebýt jich, je velká otázka jestli bych k marxismu někdy našel cestu.

    Na rozdíl od těchto dvou, kteří teorie Marxe přijímali víceméně nekriticky, já jsem k němu ale vždy pociťoval velmi ambivalentní vztah. Na straně jedné mě přitahoval svou nespornou silou, svým výrazným impulzem změnit společnost – ale na straně druhé jsem u Marxe na každém kroku narážel na tvrzení, která jsou nepodložená, neodůvodněná, velmi jednostranně pojatá. A tento podvojný vztah k Marxovi jsem si uchoval až podnes.

    Jestli jsem „věřící křesťan“?… Zeptejte se paní Hájkové, ta Vám potvrdí, že tohle opravdu ne. 😀 Já jsem v prvé řadě skeptik; a jak jsem byl skeptický vůči Marxovi, tak jsem skeptický i vůči jakýmkoli jiným ideovým konceptům a směrům, pokud mě nedokáží naprosto nezpochybnitelně přesvědčit o své pravdě.

    Co se mé kritiky kapitalismu a politických stran týče – takto kritickým může být i někdo, kdo není anarchistou. Kapitalismus – dřív jsem ho kritizoval především pro jeho asociálnost, ale dnes spíš pro jeho tupost. Pro jeho vytěsňování respektive „převálcování“ všeho kulturně a duchovně vyššího. Politické strany kritizuji pro jejich povrchnost; předstírají že řeší společenské problémy, ale přitom jenom trochu zmírňují symptomy nemoci. (A někdy nakonec i ty symptomy ještě zhoršují.) Přitom – já bych snad ani nezavrhoval existenci stran jako takovou; kdyby jenom dokázaly překonat tuto svou výše zmíněnou omezenost a povrchnost; a zároveň (a snad především) svou aroganci, s kterou předstírají že mají každá výlučný patent na rozum.

  65. P.S. Pane Huďo, nejde o to kdo to má – se svým světonázorem – lehčí. Právě tohle je spolehlivá cesta do pekel, že si lidé všechno chtějí zjednodušit. Vytvoří si nějaký zjednodušený obraz světa, který odpovídá jejich osobnímu nastavení – a pak se diví že sám svět se jaksi nechce chovat podle tohoto zjednodušeného modelu. A když pak zjistí skutečnost je jiná nežli jejich představy o ní, pak reagují stejně tak jako (prý) na námitky tohoto druhu odsekl Hegel: „Tím hůře pro skutečnost!“

  66. Pane Nusharte, shodou okolností jsem právě teď narazil u Platóna na to konkrétní místo, kde on formuluje svůj koncept (jediného) Boha.

    Napřed je ovšem nutno předeslat, že on (respektive Sokrates) velice příkře kritizuje Hésioda a Homéra za to, že podávali obraz bohů jakožto nestálých, proradných, vysloveně zkorumpovatelných bytostí. Sokratovský respektive platónský pohled na boží moment je zcela diametrálně odlišný. Platón píše (respektive Sokrates říká):

    1. Bůh je ve skutečnosti dobrý a musí jako takový také být znázorňován; kromě toho není původcem všeho, nýbrž jenom toho co je dobré.

    2. Bůh nepodléhá změně a ani sám se nemění, neboť je v nejlepším možném stavu a proto je nejméně vystaven změnám zvnějšku, a už vůbec není ochoten sám sebe (případnou změnou) udělat horším.

    3. Bůh nelže.

    Jak tedy můžeme snadno vidět, Platónovo pojetí boha/Boha mělo fakticky monoteistickou podobu (což je ovšem v rozporu s tím, že jindy zase jednoznačně píše o „bozích“); v každém případě ty atributy kterými Platón vybavuje „svého“ boha, by mohly být plně kompatibilní i například s pojetím křesťanským. Kde Bůh je ovšem také výrazem naprosté dokonalosti; taktéž nepodléhá žádné změně (což ovšem tak docela neplatí pro Boha judaismu); a především ten moment je zcela stejný, že bůh/Bůh není původcem věcí špatných (a nenese tedy za jejich existenci vinu), nýbrž pouze věcí dobrých.

  67. Pane Poláčku, položil jste si otázku, komu je Dialog především určen ?
    Ne nám, kteří mají vážný zájem věcně diskutovat o alternativách ke kapitalismu. O Bohu a víře filosofovat skutečně nechci. To přenechám jiným.
    Nicméně je hodně zvláštní, že představivost pro Boha si najdete, ale imaginaci pro svobodný samosprávný ekosocialismus už nemáte. Jak tomu u vás rozumět ?

    Nesouhlasím s vámi , že o budoucnosti se nerozhoduje už TEĎ.
    Opakuji ! „Pro řadu anarchistů je anarchokomunistická vize spíše ideálním typem, utopií, která neslouží jako návod k použití, ale jako role inspirace pro aktivity, jejichž podoba a výsledky budou nutně anarchokomunistickému ideálu odpovídat jenom zčásti.“
    Chápu, že tohle vás uspokojit nemůže . Postrádáte systém a plán, který bude fungovat. Jste názoru, že lidé nejsou samosprávy, sebeorganizace a emancipace schopni : nad občany a pracujícími musí „osvícené“ autoritářské vládnutí nějaké prostě BÝT … jinak to nemůže dobře fungovat.
    Snad i víra v Boha pomůže , i když sám věřící nejste, jak tvrdíte.
    Pan Nushart má pravdu, když v diskusi na DR píše o jednostrannosti vašeho pohledu.
    Vaše jednostrannost pohledu mimo jiné znemožňuje i debatu o alternativách ke kapitalismu. Prosím, pochopte mě, že z moji strany zájem o Dialog upadl.

    Paní Hájková, já před četbou Bible(Starý a Nový zákon) dávám přednost citátům.
    Socialismus není o nic zlověstnější než křesťanství-nepředpisuje čistky,tajnou policii,gulagy a zrušené kostely o nic více, než křesťanství předpisuje španělskou inkvizici
    křesťanství i socialismus předepisují společnost kde muži,ženy i děti jsou sobě rovni a nemají hladovět-
    Kurt Vonnegut

    Krásné léto všem.

  68. Pane Huďo, já už dávno sám tvrdím, že budoucnost „začíná teď“; že má své kořeny právě v tom, co my uděláme (nebo neuděláme) právě dnes.

    Jenže to na straně druhé neznamená, že bychom mohli jenom na základě vlastního chtění předbíhat dobu. Zkuste si jenom představit, že by si například takový Žižka pomyslel, že by mu v boji proti nepřátelům kalicha velice pomohlo mít k dispozici tanky. No, dozajista by pomohlo – jenže snaha je postavit už tehdy by asi sotva uspěla. Bylo zapotřebí ještě celé řady dalších objevů, vynálezů, vývoje technických schopností lidstva, nežli něco takového bylo možné.

    Vůbec když už jsme u husitství: je vlastně zajímavé že sám jste ho ještě nijak nezmínil. Protože to bylo právě husitské bratrstvo, které bylo přinejmenším na českém území prvním silným a organizovaným pokusem o vytvoření obecné anarchie, tedy stavu bez hierarchie. Všichni byli bratři, nikdo nebyl – oficiálně – nadřazený jinému. Jenom za podmínek boje měli vojenští hejtmani samozřejmě právo vydávat rozkazy.

    Jenže: právě husitské hnutí ukazuje, jak krajně problematické vytvořit (a především natrvalo udržet) takovýto stav všeobecné rovnosti a bratrství. Víte jak vlastně skončila ona slavná Táborská republika? – Prostě a jednoduše tím, že obyvatelstvo Tábora mělo samo po krk svých fanatických kněží hlásajících tuto striktní rovnost, a vydalo je jejich nepřátelům!

    Ve školách (ještě za socialismu, kdy právě husitství platilo jako předobraz socialismu) nás učili, že husitství ztroskotalo proto, že k němu ještě nedospěly historické podmínky. A za druhé proto, že byl zaveden komunismus pouze majetkový, ale ne příjmový. To jest: po příchodu do Tábora sice každý odevzdal veškerý svůj majetek do společné kádě – ale například kovář zůstal kovářem a švec ševcem, takže si časem stejně zase vypracovali majetek, který byl vyšší nežli u těch, kdo neměli to štěstí být řemeslníky.

    Člověk by se vlastně musel ptát, proč byli ti tehdejší husité natolik hloupí, že neudělali i ten druhý krok, a nezespolečenštili i výrobní prostředky. Tedy k toho kováře a toho ševce. Ovšem, zkusme si představit, jak by to pak v reálu vypadalo: k ševci přijde padesát lidí, kteří chtěli aby jim ušil usně. Takové množství on ovšem nemůže stačit; ani časově ani materiálově. Jak pak tedy rozhodně, komu boty udělá a komu ne? Řekne snad „tobě boty udělám, ty se mi líbíš – ale ty mi nejsi sympatický, ušij si boty sám!“?…

    Zkrátka, už tehdy se ukázalo že totální komunismus je totální nesmysl. Ovšem, bez komunismu – v tomto ohledu měl Marx pravdu – nevyhnutelně dochází k rozdílům majetkovým, a v důsledku toho i ke vzniku reálných hierarchií. Ovšem: ti táborité tehdy měli zřejmě už po krk života v rovnostářské chudobě, a raději zvolili nerovnost, ale s vyhlídkou že vlastní prací je možno domoci se lepšího bydla.

    ————————–

    Nevím, co máte na mysli tím že mi pan Nushart na DR předhazuje jednostrannost pohledu; tu já naopak konstatuji – a doložil jsem to příslušnými argumenty – naprostou jednostrannost u myšlenky anarchismu.

    Ostatně, ve věci samé bude lépe když vyčkáte až napíšu slíbený rozbor Platónova respektive Sokratova pojetí anarchistické vlády; tam je řečeno opravdu všechno podstatné, a to velmi utříděně a systematicky. Takhle vedeme víceméně jenom prázdné polemiky.

  69. Ostatně, i ten citát od Vonneguta je fakticky zcela mimo reality. „Socialismus není o nic zlověstnější než křesťanství-nepředpisuje čistky, tajnou policii, gulagy a zrušené kostely o nic více, než křesťanství předpisuje španělskou inkvizici“ – to jistě, v čiré t e o r i i není ani jedno ani druhé předepsáno; jenže v reálné dějinné praxi by se socialismus, a nejspíš ani křesťanství nedokázaly udržet právě bez použití násilí, inkvizice a gulagů. Kdyby se křesťanství nestalo státním (tedy etatistickým) náboženstvím, kdyby tedy nebylo prosazováno a udržováno vší mocí státu (vedle samotné moci církve), pak je sice docela dobře možné že by se i tak dokázalo relativně úspěšně rozšířit; ale provždy by zůstalo jenom jedním náboženstvím mezi mnoha jinými.

  70. No a nebylo by to mnohem lepší, kdyby křesťanství zůstalo jen jedním náboženstvím mezi mnoha jinými?

  71. Pane Poláčku, než se do toho Platóna pustíte…
    Netvrďte, že teoretický východiska NEMÁME.
    Nemusíme se s nimi ztotožňovat, ale objektivně uznejme, že existují.
    „Také si myslím, že se na Marxovu teorii „sebezničení“ můžeme podívat z jiné strany. Tvrdil, že logika kapitalismu diktuje zmenšovat platy na minimální možnou úroveň a že až budou lidé ožebračení, budou hnáni do povstání proti buržoazii, která je vykořisťuje. Tato prognóza se nenaplnila, z části proto, že byl vytvořen sociální stát, který poněkud zmírnil dopady kapitalismu. Nyní, když je ořezáváno mnoho ze sociálních podpor, na kterých se stal sociální smír závislý, se teorie sebezničení může ukázat jako pravdivá.
    „Ať bude příčina krize jakákoliv, až se rozvine, její sociální výsledek nemusí být ani zdaleka racionální, ekologická a libertinská společnost. Její výsledek může být diktatura nebo chaos. Pokud má krize vyústit v emancipaci, ve společnosti musí být alespoň nějaký stupeň povědomí o libertinské alternativě.“
    Libertinský municipalismus – rozhovor s Janet Biehl
    https://www.afed.cz/text/5543/libertinsky-municipalismus-rozhovor-s-janet-biehl

  72. Pane Huďo, vše to co se říká v onom rozhovoru s Janet Biehlovou, to ovšem nenese znaky skutečné teorie. To je prostě ideový manifest; kdy se neustále dokola opakuje a obhajuje jedna určitá idea, ale tato idea vůbec není rozpracována do nějakého uceleného, strukturovaného systému, který by se vůbec nějak zabýval reálnými společenskými, ekonomickými, politickými i mezilidskými vztahy. Fakticky se jedná jenom o neustále dokola opakované ujišťování, jak krásný svět nám nastane, jakmile lidé konečně pochopí jak spásná je idea libertinského municipalismu.

    Celá nesmírně složitá problematika života společnosti se tu redukuje na jeden jediný moment: komunitního rozhodování zdola. Vůbec se zde tedy neřeší problémy společnosti jako takové, nýbrž jenom otázka, JAK mají tyto problémy být řešeny. Sugeruje se tu vyhlídka, že jakmile se jednou začne rozhodovat komunitně zdola, tak že už jenom tím bude nalezen zlatý klíč k řešení všech strukturálních problémů současné společnosti.

    Klíčová věta v daném ohledu bude zřejmě tato: „A jak hnutí libertinského municipalismu poroste…“ Je skutečně obdivuhodná tato jistota, ŽE hnutí libertinskéhoh municipalismu poroste. Zatím po nějakém takovémto „nezadržitelném růstu“ není ani vidu ani slechu; s výjimkou určitých okrajových skupin o něj nikdo nejeví zájem.

    Pane Huďo, můj bratr je starostou jedné obce v blízkosti Řípu. Nedávno jsme si trochu dopisovali o tom jeho starostování; on mi poslal ukázku jejich radničního oběžníku, s tím že kdo má zájem tomu jsou zprávy o činnosti radnice zasílány přímo emailem. Ovšem, jak mi sdělil, o tyto záležitosti spojené se správou obce nemá zájem víc než takových dvacet procent obyvatel obce! A přitom je to relativně malá obec, kde prakticky každý zná každého, a kde každé rozhodnutí obecního vedení má víceméně bezprostřední dopad na život lidí tam.

    Jak chcete za těchto okolností, kdy naprostá většina lidí vůbec nemá zájem o aktivní účast na rozhodování dokonce ani na té nejnižší, obecní úrovni – jak chcete celé státní zřízení převrátit tak, že by ti „lidé zdola“ rozhodovali (a to kompetentně!) dokonce i o nejvyšších státních záležitostech?

    Biehlová se odvolává na rozpory kapitalismu, které prý nevyhnutelně povedou k jeho krizi, která pak prý vyvolá tuto nutnost demokratického rozhodování zdola. Shodou okolností jsem zrovna dnes v Deníku Referendum komentoval nový text J. Varufakise, ve kterém on sám přiznává, že je jedním z těch levičáků, kteří neustále prorokují „konec kapitalismu“ – stále se tím zcela míjejí s jeho realitou.

    Tak za prvé: že Marxovy výpočty o údajně nevyhnutelném zániku kapitalismu v důsledku neustále klesající míry zisku jsou chybné respektive jejich výsledek nedokazatelný, to před časem dokázal jeden z vedoucích německých marxistů, Michael Heinrich. (Podle něj to dokonce sám Marx nakonec poznal, a toto téma opustil; to jenom Engels celou věc v konečné redakci Marxových textu už po Marxově smrti zmanipuloval tak, že to budilo dojem jako by se Marxovi tento jeho důkaz podařil.)

    A všechny další uvedené rozpory kapitalismu: ano, není pochyb o tom že takové rozpory existují; ale platí o nich to samé, neexistuje žádný definitivní důkaz o tom, že by nutně musely vést k neschopnosti kapitalismu dále existovat v dosavadní (nebo poněkud modifikované) formě.

    Nic proti samotné Janet Biehlové, je samozřejmě pozitivním počinem že kritizuje poměry v kapitalismu, a v této své kritice má samozřejmě v mnohých ohledech pravdu. Ale opakuji ještě jednou, tyto její výklady a vývody vůbec nemají charakter nějaké ucelené teorie, která by se mohla stát základem pro reálnou přestavbu současné společnosti. To že se nám kapitalismus nelíbí, to ještě neznamená že on sám se rozpadne. Bohužel.

    Jediný moment z celého rozhovoru by stál za bližší pozornost, totiž ona téze o „naturální dialektice“. Samo o sobě to nemíří špatným směrem; ale za prvé by bylo nutno mít k dispozici více informací co se tím konkrétně myslí, a za druhé i tak se zdá, že se tu všechno zase jednou pohybuje ode zdi ke zdi. Jestliže tedy mainstreamoví autoři určité formy současné společnosti prohlašují za „věčné“, nezměnitelné (což Biehlová plným právem kritizuje), pak se zdá že onen koncept „naturální dialektiky“ zase jednostranně zdůrazňuje jenom samotný pohyb, změnu, vývoj – a vůbec si neláme hlavu s analýzou rámcových podmínek, v jejich hranicích se tento vývoj (lidské společnosti) pohybuje, kterými je určován, a které nemůže překročit.

  73. Jestli by nebylo lepší, kdyby křesťanství zůstalo jenom jedním náboženstvím mezi mnohými? To je zajímavá otázka; která se ovšem nedá tak zcela jednoduše zodpovědět. Záleží na tom, jak pro koho.

    V každém případě: ono to fakticky vůbec nebylo možné. Žádné náboženství, které vyznává Jediného Boha, nemůže vedle sebe strpět bohy jiné. Jistě, takový judaismus zcela záměrně a cíleně neprovádí misijní činnost; to je ale jenom proto že Židé se prohlásili za „vyvolený národ“, a v důsledku toho nevyhnutelně na všechna ostatní náboženství hledí s pocitem vlastní nadřazenosti. Judaismus sice může do jisté míry tolerovat jiná monoteistická náboženství, ale nakonec „tím jediným správným“ pro něj zůstává on sám.

    Ale zpět k věci. Kdyby se křesťanství vzdalo (násilné) expanze, kdyby se nikdy nestalo státním náboženstvím – co by se pak stalo? Nejspíše by pak Evropu ovládl islám; který na rozdíl od judaismu zcela programaticky praktikuje svou expanzi. Tento islám – podporovaný státem – by časem nejspíše zcela vytlačil křesťanství, takže to by zůstalo vírou jenom malých skupinek těch nejvytrvalejších vyznavačů.

    Ale i když bychom ponechali stranou všechny tyto mocenskopolitické otázky, a omezili se jenom na stránku čiré víry; co by se stalo s křesťanstvím ponechaným jenom svému vlastnímu spontánnímu samovývoji? Je nutno se obávat, že ani to by se neobešlo bez těžkých konfliktů a bojů. Je nutno si uvědomit a připomenout, že křesťanská teologie je natolik komplikovaná, že od samého počátku křesťanství v něm hořely těžké názorové spory a boje o „jediný správný“ výklad. Fakticky byly tyto rozbroje – prováděné leckdy doslova za použití zbraní – účinně pacifikovány až zásahem čiré státní moci!

    Kdyby toho nebylo, kdyby tedy křesťanství bylo ponecháno samo sobě, bez účasti státní moci, pak je vysoce pravděpodobné, že by se křesťanské hnutí rozpadlo na celou řadu vzájemně konkurujících, vzájemně znesvářených a vzájemně se potírajících skupinek a sekt, z nichž každá by měla svou vlastní „svatou a nezpochybnitelnou“ pravdu.

    A tak by zde vedle Trojjedinosti existoval i arianismus, který popírá boží synovství Ježíše, a existovaly by všechny ty odchylky a sekty, které (katolická) církev po celé své dějiny potírala inkvizicí, ohněm a mečem. Jestli by za těchto okolností bylo vůbec možno hovořit o „křesťanství“ jako nějaké jednotné víře, je vysoce sporné. Spíše by nastal podobný stav jako v hinduismu, kdy se pod tímto – zdánlivě jednotícím – označení skrývá celé množství různých náboženských vyznání a směrů, které mají nakonec společná jenom ústřední božstva.

  74. Jsou případy, kdy různé monoteismy žijí spolu v míru. A jistě jsou i případy, kdy různé polyteismy spolu válčí.
    Vždyť jste to nakonec napsal vy sám, že křesťanství mohlo zůstat jen „jedním z mnoha“ („kdyby tedy nebylo prosazováno a udržováno vší mocí státu (vedle samotné moci církve), pak je sice docela dobře možné že by se i tak dokázalo relativně úspěšně rozšířit; ale provždy by zůstalo jenom jedním náboženstvím mezi mnoha jinými.“)
    A teď zase tvrdíte opak.

  75. Pane Horáku, svým příměrem o raketě na Mars jste na chvíli zviklal mé (zautomatizované?) přesvědčení, že společnosti nelze konstruovat podle plánu. (Lze je sice asi podle plánu destruovat, ale z toho opak automaticky neplyne.) Nicméně po chvíli mne napadl jiný příměr, možná znáte – jak nadlidský a pod rukama se opakovaně rozpadající úkol (oproti projektu rakety na Mars) je jen to, aby se rozvrhář zavděčil alespoň většině svých kolegů, žádného významně nepoškodil a taktéž umožnil plynulý chod výuky v časech přijatelných pro studenty 😉

  76. Paní Hájková, „úspěšně se rozšířit“ a „úspěšně se udržet“ jsou dost zásadně odlišné záležitosti. 😉

    Je nepochybné, že ve své rané fázi mělo křesťanství nemalou atraktivitu, především pro slabší členy společnosti. A navíc: nelze opomíjet zřejmě mimořádný organizační talent apoštola Petra. Jednou jsem kdesi četl větu, že Petr „si uvědomil, že nejen že všechny cesty vedou do Říma – ale že stejně tak platí, že všechny cesty vedou z Říma“. (!) Je nutno si uvědomit: v rané fázi křesťanství existovala celá řada prvokřesťanských obcí respektive komunit, které ale – jak už jsem zmínil – byly názorově velmi roztříštěné. A jestliže Pavel usiloval o sjednocení na poli idejí, pak oproti tomu Petr nebyl zřejmě nijak význačným teologem, ale o to schopnějším (a agilnějším) organizátorem. Byl to tedy nakonec právě on, který dokázal tyto roztříštěné prvokřesťanské komunity organizačně sjednotit, a dát jim nové centrum – a to sice v samotném srdci tehdejší Římské říše. Odkud pak bylo skutečně možno organizovat misijní činnost do všech koutů říše. Kdo ví, jak by se vyvíjely další osudy křesťanství, kdyby nemělo k dispozici tohoto nadaného organizátora.

    Ale i to je znamením, že už od samotného počátku byla nutná pevná, institucionalizovaná organizace, bez které by křesťanství dost možná zůstalo jenom velmi marginální záležitostí.

  77. JE MOŽNÉ ZKONSTRUOVAT SPOLEČNOST PODLE PLÁNU?

    No dobře; vraťme se ještě k této záležitosti. Je to nakonec jedna z nejspornějších otázek lidské společnosti. (Přesněji řečeno: byla, především v dobách kdy ještě marxismus měl reálnou přítomnost v tomto světě; dnes už víceméně všeobecně platí onen „automatismus“, že takto společnost konstruovat nelze.) Což ovšem naprosto neznamená, že tento aktuálně platný názor musí být bezpodmínečně správný.

    Pan Horák nastoluje dvě základní téze:

    1. že světu a lidské společnosti je vlastní růst strukturální složitosti. Náročný podnik, třeba let na Mars, není možné realizovat, pokud nemáme k dispozici náležité, z hlediska komplexity a sofistikovanosti zhruba mu odpovídající prostředky.

    2. že neméně než raketu schopnou dopravit člověka na nejbližší planetu by mělo být možné zkonstruovat rozumnou a spravedlivou lidskou společnost.

    Jako naprosto první si ovšem musíme vyjasnit otázku: co je vlastně větší, složitější úkol: sestrojit raketu schopnou doletět na Mars (hned dvakrát po sobě jsem teď vyťukal na klávesnici: na Marx; že by Freud?…) – anebo ale zkonstruovat řádně fungující, svobodnou společnost „podle plánu“?

    Pan Huďa vůči mně v minulosti několikrát použil citát z Einsteina, že právě „lidská společnost je tím zdaleka nejsložitějším útvarem v celém vesmíru“. Je tedy v každém případě možno vycházet z toho, že zkonstruovat raketu na Mars (už zase Marx!!!) je stále ještě mnohonásobně snadnější úloha, nežli zkonstruovat vědomě lidskou společnost.

    Na straně druhé ovšem ten samotný fakt, že nějaký úkol či projekt je (velmi) obtížný, ještě neznamená automaticky, že je nemožný. Kdyby lidstvo rezignovalo před obtížnými se jevícími překážkami, zřejmě bychom dodnes používali ony pěstní klíny o kterých také hovořil pan Horák.

    Vraťme se k jeho první tézi; ta má skutečně svou klíčovou závažnost: „světu a lidské společnosti je vlastní růst strukturální složitosti“. Pan Horák touto větou chce zřejmě implikovat ten závěr, že jestliže rozvoj společnosti jde ruku v ruce s nárůstem její strukturální komplexity, pak nám nic nebrání tyto struktury řídit a konstruovat vědomě. Neboť každá „struktura“ má ze své vlastní podstaty logické uspořádání, logické vnitřní vazby. Které je tedy možno postihnout lidským rozumem. Staří Řekové by řekli, že obému (jak oněm společenským strukturám tak lidskému rozumu) vládne společný logos. Není mezi nimi tedy žádné nepřekonatelné propasti.

    To je bezpochyby velice silný argument. Na straně druhé – musíme dávat velký pozor, abychom nesklouzli k regresi až k Hegelovi. Který se také domníval, že všechno – podstatné – lidské i světové dění může zachytit prostřednictvím logických struktur složených z abstraktních filozofických pojmů. Jeho „rozumný stát“ vyhlížel napohled velice přesvědčivě; jenže pak byl doslova převálcován reálnými dějinami. Když především (francouzská) dělnická třída měla jen málo pochopení pro to, že podle jakéhosi německého filozofa má být šťastná z pocitu že žije v „rozumném státě“, a místo toho začala revoltovat proti svému vykořisťování za kapitalismu.

    A pak už přišel Marx – se svou základní tézí že pravou syntézu, pravé zprostředkování (společenských) protikladů nelze provádět jenom v říši abstraktního ducha, nýbrž že je to nutné provést v reálných společenských a mezilidských vztazích. (Ostatně, nezaujetí filozofičtí komentátoři dodnes uznávají, že Marx měl s tímto obratem v zásadě plnou pravdu, i z čistě filozofického hlediska.)

    Marxův „kopernikánský obrat“ tedy nebyl pouze od idealismu k materialismu (jak se obvykle kolportuje), nýbrž zároveň od (abstraktního) strukturalismu k plnosti reálného, spontánního (a NEstrukturovaného!) lidského konání. Respektive oné známé „materiální praxe“.

    Jak řečeno, tento Marxův krok byl sám o sobě naprosto legitimní a fakticky nutný. Proč tedy pokus vyprojektovat – šťastnou a pokrokovou – lidskou společnost na základě marxistické teorie v praxi tak naprosto ztroskotal?

    Příčina je v zásadě dvojí. Za prvé: Marx zčásti Hegelovu strukturalistickou metodu sám přejal. A to i s jejími abstraktními elementy. Marx přejal vlastně kompletní schéma Hegelova pojetí dějin; jenom ho převrátil naruby, směrem k materialistickému pojetí dějin. (A právě na základě tohoto dějinného schematismu pak vůbec vznikla téze o komunistické společnosti jakožto údajně finální, závěrečné fázi veškerých dějin.)

    A za druhé: Marx sice převedl pozornost na spontánní procesy oné „materiální praxe“ lidstva; ale protože (s výjimkou onoho dějinného schématu) odvrhl veškerý monumentální aparát Hegelova strukturalismu, pak sám nebyl schopen tuto praxi nějak pozitivně uchopit. Tato „materiální praxe“ zůstala nakonec jenom neustále dokola vzývaným heslem marxistické teorie, aniž by ta toto abstraktum dokázala jakkoli konkretizovat, v jeho interních strukturách a vazbách.

    Takže: co tedy teď? Konstruovat lidskou společnost podle – vědomě a racionálně – rozpoznaných struktur, anebo všechno ponechat prostě spontánnímu vývoji?

    Onen „spontánní vývoj“ má jednu zásadní vadu v tom, že se předem nikdy neví, kam povede. Dějiny celé evoluce jsou lemovány hroby těch, kdo se „spontánním vývojem“ dostali do slepé uličky, do vlastní neschopnosti pozitivně reagovat na měnící se potřeby a výzvy reálného světa. Spoléhat se jenom na čistě spontánní vývoj (tedy na Marxovu „materiální praxi“) by znamenalo hrát permanentně ruskou ruletu. Může to dopadnout dobře – ale také vůbec nemusí. A s přibývajícím časem (a počtem „pokusů“) ovšem neustále stoupá pravděpodobnost že jednou to už „nevyjde“.

    Nějakou míru strukturálního vědomí, ale tedy i strukturálního konání si tedy lidstvo zřejmě také musí uchovat. V zásadě se nejedná o nic jiného – a právě tohle opakuji už léta – nežli dokázat spolu provázat Hegela s Marxem. Sjednotit, syntetizovat Hegelův strukturalismus a Marxovu praxi. V jiné rovině: Hegelův idealismus a Marxův materialismus. Jedině takovýmto spojením, syntézou těchto dvou protikladných východisek může lidstvo do svých rukou dostat dostatečně potentní aparát k tomu, aby mohlo svůj život a svou budoucnost konstruovat vědomě („podle plánu“), aniž by přitom deformovalo či přímo znásilňovalo legitimní potřeby a požadavky spontánního, přirozeného plynutí života společnosti.

  78. Abychom se tedy ještě vrátili ke kontroverzi mezi anarchismem a plánovitou výstavbou společnosti: anarchismus se ovšem plně kryje se spoléháním se na ryzí spontaneitu, na spontánní vývoj. Bez jakkoli strukturovaného (a tedy nutně hierarchického) učlenění, řízení a vedení společnosti. Jaké z toho plyne riziko, bylo řečeno výše: nikdy se předem neví, jak to dopadne. Tato naprosto nijak nekorigovaná, neregulovaná spontaneita zdola se může ventilovat jakýmkoli myslitelným způsobem; a nikde není předem garantováno, že to budou pouze varianty dobré. Respektive jak by řekl pan Petrasek, „biofilní“.

    Jaké další problémy jsou spojené s tímto spontánním pohybem zdola, rozeberu podrobněji v avizovaném textu o Platónovi.

  79. Při plánovité výstavbě společnosti se také nikdy neví, jak to dopadne a samozřejmě ani v tomto případě není předem garantováno, že nastanou pouze varianty dobré. Respektive dobrý výsledek garantován vždycky je a jak to dopadne se i ví – z historie je celkem jasné, že ať už jde třeba o rudou revoluci, žluté lány, nebo Zelenou dohodu pro Evropu – je to vždycky katastrofa. V podstatě se tedy dá říci, že morální hodnota skrytých motivací předurčuje výsledek experimentu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.