Červencová přemítání


Eva Hájková



PŘEMÍTÁNÍ V ČASNÉM ČERVENCOVÉM ODPOLEDNI


Je všední den a červenec

Poledne sotva minulo

polední žár ale trvá

Na inkoustovém nebi bílí beránci

si plují klidným tempem

Nemají naspěch

vždyť vítr je jen mírný

Tráva je šťavnatě zelená

včera ji totiž svlažil déšť

Je svátek svaté Markéty

ale obilí se srp zatím nedotknul

Zlatavě žluté zástupy

pšeničných klasů

dosud zaplňují pole

Manifestují svou mnohost

v lehkém vánku

Zlatá a zelená

Bílá a modrá

Všechny barvy jsou od slunce

Všechno je jak má být

Ale proč tedy člověk

vnímá tíhu světa?

Proč neplyne s větrem a beránky

po inkoustově modrém nebi?

Proč nesplývá s obilnými zástupy

s tím pohupujícím se davem?

Proč se nerozlévá po zelené trávě

jako letní déšť?

Protože má svobodu klást si otázky

Svobodu hledat svůj úděl



ČERVENCOVÁ NEDĚLE 


Slunečná neděle

tichá a poklidná

barevný korálek na šňůře dní

Stromy jsou nehybné

Sekačky na trávu mlčí

Kdesi za horami

sbírá se na déšť

A také se tam dějí dějiny

Možná že je už brzy

spatříme tváří v tvář

157 komentářů u „Červencová přemítání“

  1. Emuna je také důvěra, že Bůh splní své sliby. Například Abrahamovi slíbil, že z něj udělá velký národ. Sáře slíbil potomka ve vysokém stáří. Hebrejcům slíbil vysvobození z Egypta. Které se mimochodem neodehrálo bez ublížení Egypťanům. Můžeme se ptát, zda důvěra k Bohu vždycky znamená důvěru k lidem. Zaslíbenou zemi vybojoval Jozue tím, že její dřívější obyvatele vybil „ostřím meče“. Takže ano, ve Starém zákoně to bylo trochu jiné než dnes.
    Pokud jde o Ježíše, můžeme se zeptat, co vlastně Bůh-Otec slíbil konkrétně jemu. Asi nic. Ježíš nechtěl nic pro sebe. Měl poslání, o kterém věřil, že je s Boží pomocí splní. Což se také stalo. Pokud ale předpokládáme, že byl jen obyčejný člověk, pak se jeho důvěra těžko vysvětluje.
    V každém případě je emunah nejen důvěra, ale i věrnost, nebo i určité jednání, kdy člověk v nějaké situaci prostě nemůže jednat jinak než jedná. I když to pro něj může mít těžké následky, ba i smrt. Myslím, že se to dá rozumem těžko vysvětlit.

  2. Starý zákon může člověk buď odmítnout, když se na něj bude dívat „objektivně“, čili nezaujatým pohledem, poměřovat jej dnešními měřítky, nebo se může nechat „vtáhnout do příběhu“, dívat se na to jejich očima a chápat, co se tehdy dělo. A věřit, že Židé skutečně byli mimořádný národ, jinými slovy vyvolený národ, který se velmi lišil od svých sousedů.

  3. Emuna – no ano, samozřejmě je možné (a vyplývá to z věci samé) ona uvedené zneužití (pocitu) emuny označit jako její užití nelegitimní, tedy jako nahrazení pravého božského principu pouze (kolektivními) bůžky. Je nepochybné, že (pravá) emuna cílí taktéž na pravost, na pravé dobro.

    Já jsem ale chtěl pouze poukázat na to, jak velice snadné je v reálné lidské praxi toto sklouznutí k nepravému výkladu, k falešnému užití; a jak velice málo je zde nějakých objektivních kritérií, podle kterých by toto nepravé užití bylo možno odlišit od užití respektive výkladu pravého.

    Proto jsem už někdy na počátku tohoto diskusního vlákna (začínalo se vlastně s Frommem) zmínil, že toto pravé užití emuny musí být podepřeno neustálým poctivým a upřímným hledáním, neustálým přezkušováním sebe sama. Proto jsem také zmínil Sokrata, s jeho výrokem „zkoumal jsem sám sebe“.

    Apropo Sokrates: už jsem zmínil jeho spor se sofistou Thrasymachem o výklad pojmu „spravedlnost“. Thrasymachos přišel s tézí, že „spravedlnost je to co prospívá silnějšímu“. Neboť je to podle něj vždy ten silnější, který dokáže spravedlnost využít, ohnout ve svůj prospěch. Zatímco spravedlivý nakonec vždycky jenom doplatí na svou poctivost.

    To je právě naprosto typický příklad, jak je možno sám o sobě nesporně pozitivní institut zdeformovat. Thrasymachos celou otázku spravedlnosti zredukuje jenom na jeden jediný moment: na otázku moci, respektive ryze individuálního prospěchu. Zatímco Sokrates argumentuje, že nespravedlivý tím, že zavádí nesvár jak do svého okolí, tak ale i do své vlastní duše, nakonec oslabuje jak svou obec tak i sám sebe: neboť tam kde vládne nesvár a roztržka, tam jsou blokované všechny vnitřní síly.

    Sokrates se tedy snaží vyargumentovat principiální prioritu dobrého, pozitivního nad všemi těmito dílčími, jenom na bezprostřední prospěch zaměřenými výklady respektive deformacemi. (Dalo by se naprosto říci, že jakmile někdo usiluje o moc nad druhými – třeba i nad spoluvěrci – pak je to okamžitě bez dalšího špatně.) Ovšem, jak velice obtížné je nějak přesvědčivě uchopit a prokázat toto „dobro“, o tom svědčí jak délka, tak vysoká míra složitosti celého tohoto sokratovského dialogu. A takové osoby jako sofistu Thrasymachose nakonec stejně není možno nijak přesvědčit.

  4. „Klaun si povídá s Bohem“ – ano, zde by opravdu měl být k nalezení kompletní soubor názorů J. Suchého na téma existence Boží. (Pokusím se se k té knize nějak dostat, pokud je ještě k mání. A dokonce už podle všeho vyšel už i druhý díl.)

    Ve věci samé bude zřejmě klíčový tento citát: „Já prostě potřebuju mít Boha dlícího mimo lidské chápání, protože jen tak můžu akceptovat jeho existenci.“ Právě tady bude asi jádro onoho výroku nad kterým jsme si lámali hlavu, tedy když hlas Boha sděluje: „Já nejsem. Nemám to totiž zapotřebí.“ Právě v této paradoxii je obsažen onen „Bůh dlící mimo lidského chápání“.

    Mimochodem, svou vlastní zajímavost mají i ohlasy respektive komentářů čtenářů pod touto knížkou J. Suchého: v obdobných případech jsem velice často narazil na to, jak velká část těchto respondentů naprosto nedokázala pochopit smysl hodnoceného díla, ať literárního nebo filmového. Zatímco v tomto případě naprostá většina komentářů je vstřícných, inteligentních, je znát že jsou od lidí kteří jsou uvyklí přemýšlet.

    Zajímavá je ovšem ještě jeden aspekt: totiž ti „cosisté“. Zajímavé na tom totiž je to, že J. Suchý tyto „cosisty“ zjevně hodnotí pozitivně (a sám se k nim podle všeho počítá); zatímco pro T. Halíka jsou jeho „něcisté“ evidentně jenom velice povrchní lidskou sortou, nemající schopnost hlubších duchovních vhledů.

    Celkově vzato – alespoň na základě oněch ohlasů a komentářů soudě – mi ovšem sebepochybnosti J. Suchého při jeho hledání opět velmi připomínají Sokrata, s jeho krédem „vím, že nic nevím“. Je to opravdu právě toto vědomé vzdání se všech – zdánlivých – jistot, které člověka vede stále dále a dále, k dalšímu a dalšímu hledání a poznávání.

  5. „V každém případě je emunah nejen důvěra, ale i věrnost, nebo i určité jednání, kdy člověk v nějaké situaci prostě nemůže jednat jinak než jedná. I když to pro něj může mít těžké následky, ba i smrt“ – ano, někde tady by skutečně bylo možno hledat to, co jsem nazval „pravou emunou“. Je to v podstatě nerozborný mravní základ dané osobnosti, který ona nemůže za žádných okolností vzdát, zradit. Je to například přesně tento mravní základ, který Sokratovi nedovolil vyhnout se své vlastní smrti útěkem; neboť tím by – v očích svých i v očích své obce – zradil své mravní ideály, své mravní učení.

  6. „Starý zákon může člověk buď odmítnout, když se na něj bude dívat „objektivně“, čili nezaujatým pohledem, poměřovat jej dnešními měřítky, nebo se může nechat „vtáhnout do příběhu“, dívat se na to jejich očima a chápat, co se tehdy dělo. A věřit, že Židé skutečně byli mimořádný národ, jinými slovy vyvolený národ, který se velmi lišil od svých sousedů.“

    Ano, já naprosto chápu tento pohled. (V minulých dnech jsem sám myslel na něco velmi podobného.)

    Jde o to: určitý problém jak Starého, tak ale i Nového zákona je v tom, že je ve své podstatě kazuistický. To jest: nepředkládá nějaké univerzálně odůvodněné mravní normy, nýbrž ukazuje daleko spíše jednotlivé konkrétní příklady, na kterých je možno jasně spatřit rozdíl mezi dobrým a špatným chováním.

    Takto kazuistické byly mimochodem i první právní kodexy, například zákoník Chamurappiho. Vytvořit univerzálně platnou normu je totiž mnohem obtížnější, nežli vyjmenovat tyto jednotlivé případy, a určit sankce za ně. Na straně druhé – v celkovosti těchto jednotlivých případů a příkladů přece jenom je nakonec možno jak ze Starého tak z Nového zákona vyčíst jakýsi obecný, pospolitý mravní základ. Víceméně v tom smyslu jak byl zmíněn v předešlém vstupu: tedy že člověk má/odhalí/vypracuje v sobě něco, co je pro něj naprosto závazné, a co nikdy nemůže vzdát, aniž by tím ztratil sám sebe.

  7. Nevím, zda se dá říct, že člověk v sobě vypracoval něco, co je pro něj naprosto závazné. Starému Izraeli byl morální kodex dán Hospodinem (Mojžíšovým prostřednictvím). Jenom jemu. Pohanům tehdy podle všeho Hospodin nic nedával, nýbrž je „nechával žít jak sami chtějí“ (jak se vyjádřil Pavel).
    Vlastně by se nemělo říkat Starý zákon, ale Stará smlouva. Protože tu měl Bůh uzavřenou se svým lidem. A každý nový člen židovské pospolitosti musel být do té smlouvy přijat (uveden).

  8. Jak jsem se právě dočetl v německé Wikipedii, první křesťané nazývali to, co my dnes (v češtině) známe jako „Starý zákon“ víceméně stejně jako tehdejší židé, tedy buďto prostě „Písmo“, nebo také v plurálu „Písma“; někdy zkráceně jako „Zákon“, většinou ale „Zákon a proroci“, nebo „Mojžíš a proroci“.

    Jak je tedy vidět, všechna označení typu „Starý a Nový zákon“, ale stejně tak i „Stará a Nová smlouva“ jsou až pozdějšího data.

    Navíc – jak jsem se také dočetl – to označení „Starý zákon“ (v němčině: Altes Testament, původně „Svazek“) – toto označení má vlastně antijudaistickou konotaci, protože implikuje že ten původní svazek či smlouva jsou zastaralé, překonané. Proto se dnes často místo „starý“ používá označení „První“ Testament, případně „Hebrejská bible“.

  9. Co se toho závazného morálního kodexu týče: tady (v té souvislosti jak jsme o tom tady hovořili my) není rozhodující, zda tento byl Izraelcům dán Hospodinem; nýbrž jde o to, zda dotyčný člověk tento mravní kodex skutečně hluboce zabuduje do svého vlastního nitra. Natolik hluboce, že je pro něj pak osobně nemyslitelné, nepřijatelné tento mravní kodex (zásadně) porušit.

  10. Nejde přece o to, jak se co označovalo, ale který název (překlad) lépe vystihuje podstatu toho, o čem chceme mluvit. Smlouva bývá vždycky oboustranným aktem, na rozdíl od zákona, který je výhradně aktem zákonodárce. Ale určitě se užívá obojího názvu. Mojžíšovy deska zákona byly uloženy ve schráně (arše) úmluvy. Takže zákon i smlouva (úmluva).
    Záleží ale také na tom, zda mluvíme o knize, nebo o vztahu Boha a lidí, popř. o jeho přikázáních. Samotná Bible (soubor knih) má jistě širší obsah než pouhá přikázání.
    A jistěže smlouva (zákon) se nemohla stát starou (starým) bez toho, aby nebyla přijata nová. Proto židé svá písma jako Starý zákon ani jako Starou smlouvu nemohou označovat.

    Ohledně dodržování musíme rozlišovat: Dodržujeme literu nebo ducha zákona? Farizeové dodržovali literu (i proti duchu), což jim Ježíš občas vytknul.

  11. V každém případě je velice pochybné vztah starých Izraelitů k jejich Bohu označovat za „smlouvu“. S Bohem nelze kšeftovat. A to ani v oblasti idejí.

    Boha – toho či onoho, s takovým či onakým zvěstováním – je pouze možno buďto přijmout, nebo nepřijmout. Ale nelze s ním uzavírat nějaké „smlouvy“. Jakýkoli akt takovéto kategorie by naprosto devalvoval absolutní status Boha; redukoval by ho jenom na jednu ze smluvních stran.

  12. Oni sami to ale za smlouvu považovali. Nebyla to však pro ně devalvace Boha, ale jejich vyvolení. Protože jiné národy smlouvu neměly, ač Bohu také podléhaly.
    Ta smlouva Izraele s Hospodinem byla analogická manželské smlouvě. Porušení smlouvy ze strany Izraele bylo chápáno jako nevěra. Neboť izraelský národ,to byla „Panna sijonská“, Boží snoubenka.

  13. Manželská smlouva (v tom starém původním smyslu — nikoliv v tom novém, kdy rozvod manželství je právně předpokládán už při jeho uzavírání) — v tom tradičním slova smyslu není manželská smlouva „kšeftování“ mezi mužem a ženou, ale je projevem „vůle k lásce“ (nikoliv projevem Nietzscheho „vůle k moci“).

    Projevem takové vůle, která se prostě nenechá rozhodit kdejakou pitomostí, aby hned na manželství seslala potopu a ze svého závazku milovat tak vycouvala, ale při vědomí závažnosti a důležitosti tohoto smluvně uzavřeného závazku (jakožto projevu vlastní svobodné vůle a zároveň i odpovědnosti ke svému partnerovi a ke třetím osobám) je naopak v rámci toho svého závazku milovat připravena snášet i značné osobní nepohodlí a trápení (jinak řečeno „kříž“).

    Vidíme tedy, že takto pojatý závazek milovat je v opravdu značném kontrastu s onou romantickou představou, která časem postupně přešla v konzumní ideál lásky jako požitku, na který podle tohoto pohledu existuje jakési právo, takže když je požitek zkonzumován…

    Zdá se tedy, že staří Izraelité na ty konzumní představy o lásce příliš nevěřili ani ve vztahu k Bohu a cítili naopak potřebu mít s Bohem smlouvu — jako zhmotnění onoho závazku milovat, závazku oboustranného, který někdy přináší synu člověka kříž.

  14. Podotýkám, že ještě dnes a v oblasti zcela nesakrální jeden někdy kouká, co to v praxi je smlouva. Změny podmínek někde v textu. Chceš nechceš. Když neučiníš do tehdy a tehdy výpověď, tak chceš.

    Ale to jen tak na okraj.

  15. Možná je problém v tom,pane Horáku, že smluv je dnes příliš mnoho a už se ani nečtou nahlas.

  16. Analogie s manželskou respektive novomanželskou smlouvou tady asi nebude na místě: to je principiálně vztah dvou rovnoprávných osobností. Kdy každá má volnost do tohoto svazku vstoupit, nebo ne. (Přičemž i zde je pojem „smlouva“ vlastně nepřípadný; uzavření manželství je v prvé řadě životní akt, kterým se uzavírá dosavadní fáze života a začíná zcela nová. Zatímco termínem „manželská smlouva“ se označuje jenom to, když novomanželé uzavřou smlouvu o rozdělení majetku v případě rozvodu. Což je právě to, co ve vztahu k Bohu platí za absolutně nepřípustné.)

    Ale vraťme se k rovnosti či rovnoprávnosti partnerů: to je právě něco, co ve vztahu k Bohu (zde výslovně psáno s velkým písmenem) principiálně neexistuje a existovat nemůže, protože Bůh zde reprezentuje moment Absolutna. Ani Bůh, ani člověk tu tedy vůbec nemohou o čemkoli smlouvat – a tedy ani uzavírat smlouvu. Absolutno nemůže být předmětem jakéhokoli vyjednávání, smlouvání.

    „Smlouvu“ s člověkem může uzavřít bůh pohanský; zhruba ve smyslu „Já tě budu ochraňovat, a ty mě za to budeš uctívat a budeš mi přinášet oběti“. Tohle je skutečně smluvní vztah, mezi nějakým konkrétním – kmenovým – bohem a jeho národem.

    Ovšem, o to právě běží: starý Jahve se fakticky nacházel v situaci právě takovéhoto „kmenového boha“. Jeho pozice u Izraelitů jak známo nebyla nikterak pevná; naopak, on musel znovu a znovu bojovat o své uznání, o to že bude platit jako jediný bůh Izraelitů. V tomto smyslu tedy skutečně mohl uzavřít vzájemnou „smlouvu“; ale opakuji znovu, to pak učinil z pozice kmenového boha usilujícího o svou pozici, o svou prioritu – ale nikoli z pozice Boha jakožto reprezentanta Absolutna. Připomínám ještě jednou, s takovýmto Bohem není možno uzavírat nějaké „smlouvy“; takovýto Bůh prostě jenom zvěstuje, co je jeho vůle (jakožto Absolutna); a jeho lid nemá naprosto žádnou kompetenci vůbec uvažovat o tom, jestli toto Absolutno (smluvně) přijme anebo ne. Mezi Absolutnem a člověkem neexistuje vztah rovnosti, ani vztah – smluvní – volnosti.

    Ledaže bychom Absolutno (a tedy i samotného Boha) definovali nějakým zcela novým způsobem.

  17. Mimochodem, k tomuto případnému novému, neortodoxnímu pojetí Boha: napsal jsem mému německému známému (už jsem ho několikrát zmínil) o onom originálním výroku Jiřího Suchého o Bohu, který mu osobně oznámil svou neexistenci. Tento můj známý byl z tohoto počinu naprosto nadšený; a hned se začal dotazovat, co prý je to za neobyčejnou osobnost, která se dokáže na věc podívat tímto způsobem. (Poslal jsem mu tedy dnes podrobnější popis celého Semaforu šedesátých let; a dokonce jsem mu přeložil do němčiny text písně „Pramínek vlasů“, aby si mohl poněkud blíže zpřítomnit poetické myšlení J. Suchého.)

    Ale k dané záležitosti on pak ještě připsal, že to opravdu může být metoda: převrátit svět na hlavu, abychom ho mohli lépe pochopit.

    Na tom doopravdy něco je.

    Vlastně všichni filozofové – jak známo většinou důstojní, seriózní mužové – se snažili svět vysvětlit „tak jak je doopravdy“. Ale kompletně ho převrátit na hlavu, abychom ho spatřili pod zcela jiným úhlem pohledu – něco takového udělal vlastně až Jaroslav Hašek, ve svém Švejkovi.

  18. Myslím, pane Poláčku, že pro vás budou divadlo Semafor a šedesátá léta (ten první náznak postmoderny) už navždy vrcholem, který je nepřekonatelný. Může potom ještě přijít něco lepšího? Těžko. A tamto se už taky nevrátí.

  19. Pane Poláčku, křesťanství je převrácení všeho na hlavu – ale myslí se to vážně. (Vy to pořád chcete mít převrácené na nohy.)

  20. No ano, paní Hájková, je dost možné že jsem nenapravitelný staromilec. 😉

    Já jsem už ale v minulosti naprosto věcně a konkrétně vysvětlil, proč tu dobu – a tehdejší tvorbu -považuji za výjimečnou.

    Jmenovitě písňová tvorba tehdejšího Semaforu (jak let šedesátých se Suchým a Šlitrem, tak i počátku let sedmdesátých se Šimkem a Grossmannem) se vyznačovala jedinečnou, nezaměnitelnou poetikou. (Mimochodem, jedním z největších „nárazů“ které jsem musel strávit po mém odchodu do emigrace, bylo setkání se západní, a především německou populární hudbou. Tady nebyla ani sebemenší stopa po jakékoli poetice, po jakémkoli skrytém smyslu, který si posluchač sám musí vyčíst a odhalit; zde musí být všechno „tvrdé“ – nebo spíše natvrdlé?…, přímočaré, polopatistické.)

    Tato písňová a textová poetika zmizela prakticky nenávratně víceméně s uplynutím sedmdesátých let; a definitivně pak s nástupem vlny křepčící, syntetické a nasládlé diskohudby.

    Ale nejednalo se v oné dřívější době jenom o Semafor. Docela nedávno jsem v internetu narazil na zřejmě úplně první televizní nahrávku s vystoupením Jaroslava Hutky (z roku 1968, spolu s P. Kalandrou). A při shlédnutí této staré nahrávky jsem si uvědomil, jak právě tady na scénu přišla naprosto nová kvalita. Místo většinou plytkých produktů popmusic (a že i v oněch „zlatých“ šedesátých a raných sedmdesátých létech samozřejmě její většina byla takto plytká) se zde zjevilo něco, co stálo na hlubokém osobním hledání, prožívání, prociťování. Nehledal se okamžikový efekt u publika; nýbrž tyto písně, tyto texty byly vždy výzvou k dialogu, ke vzájemnému zamyšlení nad tajemstvím života. Toto Hutkovo první vystoupení je možno shlédnout tady: https://www.youtube.com/watch?v=Dm4uwYlEbxc

  21. Ale aby nevznikl dojem, že se zarytým staromilstvím uznávám jenom to co se zpívalo v dobách mého mládí. Docela nedávno jsem na českém internetu narazil na několik mladých hudebních skupin, které mě zaujaly svou nekonvenčností, svěžestí, svou nespornou muzikalitou, a také svým vtipem. Jedná se u skupiny Jamaron, Sestrogen a Nautica.

    Od Nauticy je možno si nějaké ukázky její tvorby poslechnout zde: https://bandzone.cz/nautica

    Od Jamaronu pak zde: https://www.jamaron.cz ; především písnička Betelgeuse je velmi naléhavá, přesvědčivě a s niterným prožitkem podaná

    A videoklipy od dívčího dua Sestrogen je možno shlédnout zde: https://dapcomdaniel.wixsite.com/sestrogen

    Musím přiznat, že tyto dvě sympatické dívčiny mě doslova dojaly tím, že ve svém repertoáru mají i „Hvězdu na vrbě“, právě jednu z nejkrásnějších, nejpoetičtějších písniček šedesátých let. A zároveň tím potvrzují mé přesvědčení, že kdo i dnes chce tvořit a zpívat poeticky laděné písničky, ten vždy může (a dost možná přímo musí) navazovat právě na onen jedinečný pramen české písňové tvorby let šedesátých.

  22. Přece jenom bych ale ještě jednou vyzdvihl zásadní rozdíl mezi léty šedesátými a érou pozdější: podle mého názoru to byla právě generace let šedesátých, která jako poslední ještě mohla věřit, že svět je dobré místo k životu. Přes všechny peripetie, přes všechny válečné konflikty, přes všechny revolty a střety – šedesátá léta byla přímo těhotná novou nadějí, očekáváním příchodu nějakého lepšího, humánnějšího, spravedlivějšího, pravdivějšího světa.

    Zatímco generace následující, ty už poznaly že to všechno byl jenom sen, jenom plané iluze; a proto se zákonitě dostavila reakce, od toužení po krásném, poetickém světě nastal přívrat k destrukci (viz punk), respektive k vyslovenému cynismu. Samozřejmě že tomu trendu nepropadli všichni; nicméně podle mého přesvědčení právě v tomto přelomu od doby nadějí k době zklamání a frustrace leží ten hlavní rozdíl mezi érou (a tvorbou) let šedesátých a dob pozdějších.

  23. Pane Nusharte, ten příměr „s převrácením na hlavu“ není možná tak zcela nevýstižný; on totiž jen málokdo vydrží stát na hlavě natrvalo. 😉

    Postavit svět na hlavu, to nám bezpochyby může pomoci získat nové, nečekané, neotřelé pohledy na naši skutečnost; ale je dost pochybné propadnout přesvědčení, že je to sám svět který (trvale) stojí na hlavě. V takovém případě jsme to pak totiž my, kdo něco vidí převráceně.

    Svět sám „stojí na hlavě“ jenom v těch extrémních situacích, kdy „doba vymknutá z kloubů šílí“. Ale to není stav, po kterém by bylo možno toužit.

  24. Také – abych na ně nezapomněl – se mi líbily sestry Steinovy; ale toto dívčí duo se mezitím bohužel rozpadlo.

  25. Jinak, pane Poláčku, pokud se vám slovo „smlouva“ jeví jako obchodnické a tudíž velmi profánní a nesvaté, čili nevhodné pro láskyplný svazek dvou lidí, co byste řekl slovu slib? Plnit sliby je přece nanejvýš čestné, i když se nám to právě moc nehodí. Nebo ne? O světě, ve kterém se neplní sliby, si sotva kdo může myslet, že je dobrým místem k životu.

  26. „Smlouvu“ s člověkem může uzavřít bůh pohanský; zhruba ve smyslu „Já tě budu ochraňovat, a ty mě za to budeš uctívat a budeš mi přinášet oběti“.

    Jakmile lidé pochopili, že přinášet Bohu zvířecí oběti je nesmyslné, Bůh jim dal najevo, že nic takového nežádá:
    „Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm.  Jídám snad já maso z tura nebo napájím se kozlí krví? Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu!“ (Žalm 50, 12-14)

  27. Ve starověku se věřilo, že manželé sňatkem utvoří jedno tělo. Že se spojí v jeden celek. Analogicky k tomu se Bůh chtěl spojit se svým stvořením. Spojení těla a ducha v jeden celek bylo tedy přirovnáváno k manželství. Bylo to vlastně hluboce poetické přirovnání. Od doby, co člověk (už v ráji) Boha odmítl, se Bůh snažil o nápravu. Bůh se neustále snaží spojit se svým stvořením. Lidé mu v tom ovšem brání svou nesvorností. Oni jedno tělo nejsou. Tím, že se mezi sebou hádají, nenávidí, perou, Boha vlastně odmítají. Bůh se totiž může spojit jen s jedním tělem, nikoliv s tělem vzájemně nepřátelsky se svářícím, rozděleným na kusy. Lidé tím vlastně nutí Boha, aby se také rozdělil na kusy. Proto je lidská nesvornost pro Boha utrpením. Není divu, že ho v dřívějších časech lidské chování rozhněvalo tak, že chtěl lidstvo málem zničit.
    Lidé to pak vykládali tak, že Bůh zničí jenom ty, kdo se té požadované Boží jednotě vymykají. Jenže Bůh nikoho zničit nechce. A tak raději sám podstoupil kříž. Který vlastně neskončil před dvěma tisíci lety.

    Jinak, samozřejmě není povinnost tomu věřit, pane Poláčku, takže si můžete dál nechat svou představu o netečném Absolutnu. Chtěla jsem jenom tak v kostce shrnout možný výklad, vycházející z biblických textů.

  28. Hádají se, nenávidí a perou? Jestli on si Bůh trochu nenadrobil už jen tím, že udělal člověka moc svobodného. Kdyby ho pořádně srovnal do latě, tyhle problémy by vůbec nemusel mít – lidi by museli poslouchat, neměli by čas hádat se a nenávidět a když by museli poslouchat, tak by se logicky ani nervali, protože to by jim Bůh zakázal. Naopak by se pěkně a příkladně milovali, protože by jim to by Bůh nařídil.

    Když to teda není schopnej udělat Bůh, musí to za něj udělat levice. Protože, kdyby všichni byli tak benevolentní jako Bůh, byl na světě neskutečnej chaos!

  29. „Tím, že se mezi sebou hádají, nenávidí, perou, Boha vlastně odmítají.“

    ——————————–

    Když jsme u těch těch analogií (neberte mě tak úplně za slovo :-), tak já se třeba taky neustále snažím spojit se svým stvořením, ale ty děti se mezi sebou pořád hádají (občas se dokonce perou), a pak chtějí, abych je spravedlivě rozsoudil.

    Jenomže to nejde, to bych musel bejt snad vševědoucí, mít oči všade a vidět jim i do srdce (to trochu zkouším). Oni sami si ale do srdce dost často vidí trochu jinak než jim do srdce vidím zas já, no a já tomu pak dám ještě korunu, když je poučuju, že člověk si často do srdce moc nevidí, i když se mu to zdá divné a myslí si, že do toho svého si přece každý vidí nejlépe sám.

    Prostě každý z nich chce, abych se postavil na jeho stranu proti tomu druhému (či třetímu), no ale zkuste si to – zastat se každého a svalit vinu na ty ostatní… To je neřešitelné. Zákonitě je tedy naštvu, když objektivně není možné rozsoudit je podle jejich představ (každý má zcela upřímnou představu, že si začal ten druhý), takže se pak všichni svorně zlobí na mě a ne už na sebe navzájem a „vlastně mě tím, že se mezi sebou hádají, i odmítají“. Současně se ale mezi nimi vytrácí původní nežádoucí nesvovornost, takže výměnou za ztrátu mojí rodičovské autority se posiluje jejich žádoucí jednota. Proč to Bůh neudělá taky tak? Možná mu to poradím.

    Staňme se všichni svorně ateisty a Bůh tím posílí naši jednotu.

  30. Já začnu s tou svorností a nesvorností: o tom jsme tu mluvili zrovna nedávno, v souvislosti s Anaximandrovým „apeiron“.

    Napsal jsem v této souvislosti už minule, že konflikty, toto – jak říká Anaximandros- „vzájemné činění si bezpráví“ je naprosto nevyhnutelným znakem jsoucího světa. Je to svým způsobem daň za to, že existujeme, že žijeme. Naprostá jednota, naprostá harmonie je možná jenom v onom naprosto ideálním, a tedy naprosto nehmotném „apeiron“. (Zda ho Anaximandros sám vykládal jako nehmotné, je dodnes předmětem sporů; ale v každém případě je nehmotné ve smyslu této naprosté a bezbřehé jednoty.)

    To samé pak ale naprosto nutně platí i pro svět stvořený Bohem: jakmile je jednou stvořen reálný, jsoucí svět, vznikají zde nevyhnutelně konflikty. V prvé řadě konflikty ryze existenční, materiální. To že by v ráji „tygr a beránek spolu žili v míru“, to jsou opravdu jenom pohádky. Tygr chce žrát a rvát maso; ovce má ovšem zájem zcela opačný.

    Komunistická harmonie by byla možná jenom tehdy, kdyby komunistický průmysl vyráběl tak obrovská množství konzumního zboží, že by ho lidé vůbec nedokázali spotřebovávat. Teprve pak by si nemuseli nic závidět, nemuseli by si konkurovat o – limitované – zdroje.

    Ovšem – i pak by zde stále ještě existovala konkurence společenská, o postavení, o prioritu, o obdiv, o popularitu…

    Zkrátka: nějaká „Boží harmonie“ je pro sféru jsoucího, materiálního světa principiálně naprosto iluzorní. A tady nijak nemůže pomoci třeba i (sebe)oběť samotného Boha. (Nehledě k tomu že je dost pochybné, jak může svůj život „obětovat“ principiálně nesmrtelný Bůh…)

    To jediné co je možné – a právě to je centrální linií lidských dějin (ovšem i včetně dějin judaisticko-křesťanských) – je to, aby se těmto (o sobě nevyhnutelným) konfliktům čím dál tím více ulamovaly hroty. Aby vzájemná vstřícnost, vzájemný respekt, vzájemné pochopení převážily nad obhroublým bojem každého proti každému.

    Jednou větou: naprosté harmonie ve jsoucím světě není nikdy možno dosáhnout; ale přesto je možno se k tomuto ideálu alespoň relativně přibližovat.

  31. Co se těch Žalmů týče, paní Hájková, mám pocit že ty vznikly historicky až relativně pozdě. Nemám v tuto chvíli čas to zkoumat podrobněji; ale v každém případě jsem napsal že to chování hebrejského boha jakožto „kmenového boha“ se týkalo především starého (to jest: raného) Jahveho. Je nepochybné, že v průběhu času judaismus prošel značným vývojem, a spolu s ním i to, jak se jeho Bůh prezentoval, stavěl vůči svému lidu. Respektive jaký obraz Boha kdy převládal. Takže na určitém stupni vývoje skutečně došlo k tomu přelomu, že Jahve přestal žádat oběti (svého času, nemýlím-li se, žádal někdy dokonce i oběti lidské! A nemám tím teď na mysli známý případ s Abrahámem a Izákem, ale tu skutečnost, že v hradbách starých izraelských měst byly nalezeny zazděné mrtvoly dětí – což byl tehdy dost rozšířený zvyk respektive způsob obětin.).

  32. Hospodinovi se nikdy nepřinášely lidské oběti. To s Izákem bylo pro Abrahama překvapení a vykládá se to v podstatě zkouška, jestli Abraham Bohu věří. Já ten příběh chápu spíš jako znamení, že se lidské oběti přinášet nemají. Lidské oběti se ale přinášely cizím Bohům, jakým se klaněli kupříkladu obyvatelé Kanaanu. Například Melekovi (či Molochovi) Izraelci měli tendenci je v tom napodobovat. Čas od času vyměnili Hospodina za Baala. Je to vidět například v 1. Královské, kde se píše i o tom stavění hradeb na mrtvolách:
    „Achab také udělal posvátný kůl. Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním.
    V jeho dnech vystavěl Chíel Bételský Jericho. Na Abíramovi, svém prvorozeném, položil jeho základ a na Segúbovi, svém nejmladším, postavil jeho vrata podle Hospodinova slova, které ohlásil skrze Jozua, syna Núnova.“

  33. O té naprosté harmonii se zmiňuje komentář k tomuto článku (nebude už žádný pozorovatel, vše splyne v jediného svatého Ducha): https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-stale-znovu-o-pravdivosti-bible/ To mi, popravdě řečeno, připadá spíš jako stav po smrti. Já bych si představovala spíš to, co říkáte vy – lidé budou k sobě čím dál ohleduplnější a vstřícnější. Jenomže ono to tak není. Lidé se naopak čím dál tím více nesnášejí. To je to špatné.
    Četla jsem, že prý se lépe snášejí lidé, kteří mají stejné ego, tedy takové ego, které uznává stejné hodnoty. V opačném případě je to problém.

  34. „Bible čte nás… “
    Krásný, otřásající obrat.
    Celá vědomě žitá skutečnost (jakoby) „čte“ nás.
    _______
    Jestliže děti zjistí, že jimi očekávané spravedlnosti u rodičů vlastně v realitě není možné dosáhnout, může přetrvávající touha po ní, spolu s přáním rodičů, působit že se ji pokusí poskytovat (aspoň v nedostatečné podobě, aspoň někdy) sobě navzájem.. (?)

  35. To je zajímavé. Může se uprostřed nespravedlností zrodit spravedlnost? A uprostřed nelásky láska?
    Když z čistého vzniká čisté, není to žádný div, jak se říká v té básni o naději. Ale udělat ze špinavé, kalné vody vodu čistou, to je zázrak, který prý umí naděje.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.