Eva Hájková
Všichni si pamatujeme ten příběh z knihy Exodus, jak Mojžíš hodil před faraonem na zem hůl a ona se proměnila v hada. Pamatujeme si, že to tenkrát egyptští mágové udělali po něm. Mimoto zvládli také proměnit nilskou vodu v krev a vyvést z Nilu žáby. Další kouzla už nesvedli. Na rozdíl od mágů, u kterých kouzla byla známkou jejich umění, to však Mojžíš udělal z moci Hospodinovy. Lidé se rodili a rodí s různými schopnostmi a nadáními, které lze ještě dále zdokonalovat. Během dějin se nashromáždilo mnoho vědění a moudrosti, kterým se lze naučit. (Vlastně i dnešní věda se vyvinula z někdejší magie.) Ale něco jiného je vzdát se úsilí o dosažení moudrosti a přenechat sebe sama Bohu, aby on mohl skrze nás konat své dílo. A to právě udělal Mojžíš.
Ani Ježíš u nikoho nestudoval magii nebo léčitelské umění. Veškeré zázraky, které konal, konal z Boží moci. Přemýšlela jsem, jak by to měl Ježíš těžké v dnešní době. Kdybychom spatřili Ježíše kráčet po vodě, mysleli bychom si, že jde o nějaký „fígl“ a nevěřili bychom tomu. Možná by ho v některých zázracích napodobil nějaký šikovný iluzionista, podobně jako egyptští mágové napodobili Mojžíše. Alespoň virtuální realita se „zázraky“ jen hemží. Podívaná, kterou nabízí, poutá pozornost miliónů lidí. Ani jim nevadí, že nejde o skutečnost.
A co teprve moderní věda! Tam už o skutečnost jde. O „zázracích“, které předvádí současná věda a technika, se dřívějším lidem ani nesnilo. Díky umění lékařů-chirurgů se lidé uzdravují po úrazech, jež byly dříve neslučitelné s životem. Jsou léčeny nemoci kdysi považované za nevyléčitelné. Transfúze krve, která zachraňuje životy, se stala běžnou záležitostí. Existují pomůcky pro navrácení nebo alespoň vylepšení zraku a sluchu. Lidem jsou nahrazovány zničené orgány a klouby. Ti, kteří už prošli klinickou smrtí, jsou navraceni do života. Naopak věci, které dřív byly považovány za samozřejmost, se dnes začínají jevit jako něco mimořádného. Například člověka s bezvadným chrupem (bez jediného zásahu zubního lékaře), aby dnes v moderním světě pohledal.
Úspěchy medicíny mají i svou odvrácenou tvář. Kam asi povedou pokusy o klonování, o manipulaci s DNA? Kam povede „výroba“ novorozenců podle přání rodičů, kteří je nemohou zplodit přirozenou cestou? U čeho se vědecký pokrok vlastně zastaví? Existuje nějaká nepřekročitelná hranice, nějaké tabu? Bude nakonec vše regulovat jenom trh? Bude bohatým umožněno, aby si kupovali náhradní části těla, geneticky upravené děti, aby za peníze získali lepší zdraví, delší život?
S nakrmením zástupů by Ježíš dnes ještě snad uspěl v nějaké chudé africké zemi, ale zcela jistě ne v přesycené Evropě. Cizoložnici by dnes nikdo neodsoudil ke kamenování, takže by ji Ježíš nemohl ani zachránit. Tedy – ne že by dnes nebyli různí „farizeové“, že by se nikomu nedělo bezpráví, že by nebylo koho se zastat. Jistě by se našlo dost příkladů nespravedlnosti. Ale proč bychom měli čekat, až to Ježíš začne řešit? Když umíme téměř zázračně léčit, měli bychom si při troše dobré vůle poradit i s udržením spravedlnosti, byť nebude nikdy dokonalá. Jen bychom se předtím museli umět mezi sebou domluvit.
Čím by tedy Ježíš dnes upoutal lidskou pozornost, kdyby se znovu objevil, třeba tady u nás? Jak by lidé poznali, že jde o mimořádného člověka, ba o syna živého Boha, když dnes v Boha málokdo věří? Čím by dnes lidi oslovil? Potřebujeme ho vůbec ještě, když máme tak skvělou civilizaci? To, že je skvělá, si o sobě myslela každá civilizace. Mysleli si to Egypťané, mysleli si to Peršané, myslel si to Babylón, myslela si to starověká Čína, myslela si to římská říše.
Všechny ty říše svým věhlasem, nádherou a přepychem vábily obyvatelstvo sousedních i dalekých, méně vyspělých, méně úspěšných a méně bohatých zemí. Všechny uchvacovaly cizí území, vzbuzovaly pohoršení i obdiv, odpor, závist i nenávist. Mnohé národy přijaly jejich porážku či rozklad se zadostiučiněním. Prorok Nahum líčí ve svých záznamech zkázu asyrské říše a jejího pyšného města Ninive, které v proroctví nazývá „mistryní kouzel“ (Nahum 3, 4). Města bývala často připodobňována k ženám či pannám, nenáviděná města k nevěstkám. Izajáš líčí zánik pyšného Babylónu: „Tvá moudrost a tvé vědění tě svedly na scestí. Říkala sis v srdci: „Jsem jenom já a nikdo víc už není.“ (Iz 47, 10). I zde je řeč o kouzlech a čarách, které však nebyly babylónské říši nic platné. Neuchránily ji před zánikem.
„Tvá kouzla sváděla všechny národy“ – je psáno ve Zjevení 18, 23 – jmenovitě sice o Babylónu, ale historicky možná spíš o Římu. Kdo by nechtěl získat pro sebe aspoň kousíček toho bohatství, pohodlí a přepychu, jímž tyto říše přitahovaly a lákaly?
Občas mě napadne, zda se dnešní Evropa, tento domov naší západní (kdysi křesťanské) civilizace, v něčem trochu nepodobá těm někdejším pyšným říším. Třeba starověkému Římu. Vždyť i Evropa kdysi uchvacovala cizí území, vzbuzovala a dosud vzbuzuje pohoršení i obdiv, odpor, závist i nenávist. Lidé z různých národů se do ní hrnuli a hrnou proudem, aby v ní hledali své štěstí. Kvůli vábení jejích „kouzel“ jsou ochotni riskovat bezdomovectví v táborech, utopení v moři nebo udušení v uzavřených kamionech. Jen aby získali naději, že ochutnají alespoň zlomek toho evropského blahobytu. Je-li na nějakém území vyšší životní úroveň než jinde, není divu, že se stane takovým lákadlem pro jiné. Obdiv chodí ruku v ruce se závistí. Možná i v dnešní době existují národy, které čekají na to, až ta pyšná Evropa, která tak svádí svými kouzly, padne, až se položí, až se ta úžasná civilizace blahobytu zhroutí.
Možná už svět Evropu nepotřebuje. Evropa kdysi rozesela símě civilizace po celé planetě, takže dnes už lze mluvit o planetární civilizaci. V Evropě se zrodil zárodek dnešního vědecko-technického pokroku. Co by se vlastně stalo, kdyby se ten pokrok zhroutil? Co se stane, až dojdou surovinové a energetické zdroje nebo až přestanou fungovat antibiotika – někdejší zázrak medicíny, protože bakterie budou vůči nim rezistentní? Nahradí je nové zázračné léky? Co bude, jestliže se zázračná medicína časem stane – vzhledem k finančním nákladům – pro širší vrstvy nedostupnou? A to ani nemluvím o válce, které nám stále hrozí!
Neuvědomujeme si ani, jak je ta naše civilizace křehká. Dál bereme ty její zázraky a kouzla jako samozřejmost. Jen málo lidí dnes hledá Ježíše, málo lidí na něj čeká. Čím by vlastně Ježíš dnešního moderního západního člověka oslovil, když ne zázraky, jimiž by ukázal svou moc? Co by dnes rozdával přesyceným zástupům, když o chleba by tu málokdo stál? S čím by uspěl? Možná je to ode mne hloupá spekulace. My, kteří čteme Bibli, přece víme, jak se věci mají…
Čím by tedy Ježíš získal dnešní lidi? Čím by se dotknul jejich srdcí? Existuje něco, co je i dnes vzácné a srovnatelné se zázraky. Co je to? Myslím, že je to láska, která se nedá koupit za peníze. Skutečná láska, jak o ní mluví apoštol Pavel v 1 Kor 13. Ať už si to lidé uvědomují nebo ne, touží po lásce, která je tady na zemi vzácná, možná čím dál tím vzácnější. Citelně nám tu schází. Mnohem více než zázraky. A možná právě láska je tím největším Božím zázrakem.
(Původně napsáno pro „Křesťan dnes“.)
