Socialismus versus samospráva

Josef Poláček

K přednášce Petra Kužela na téma „Rok 1968 a zápas o společenskou samosprávu“: https://www.youtube.com/watch?v=yhHtVtABxp8&pbjreload=101

Petr Kužel dozajista provedl důkladné rešerše materiálů souvisejících s jeho tématem; ovšem – a to je naprosto profilujícím momentem celé jeho přednášky – zcela pravidelně zůstává stát jenom u povrchu tehdejších událostí. Souhrnně je nutno konstatovat, že se víceméně zcela míjí s tím, co tehdy bylo opravdu podstatné; a opomíjí prakticky všechno, co je – jmenovitě na projektu společenské samosprávy – problematické.

Napřed krátké shrnutí jeho přednášky: P. Kužel se tady zabýval především ekonomickou reformou „Pražského jara“. Veškeré tehdejší ideové střety zkoncentroval víceméně do jedné jediné linie – totiž do otázky, kdo má řídit ekonomickou sféru. Toto zkrácení problematiky samo o sobě není nelegitimní; neboť i podle teorie marxismu je to právě tato ekonomická sféra, která je – jakožto „materiální základna“ – konec konců určující pro celý život společnosti.

V Kuželově podání se veškeré tehdejší diskuse a kontroverze točily kolem jedné zásadní dichotomie: zda má v reformovaných národních podnicích mít hlavní slovo podnikové vedení („technokratický model“), anebo ale nově se ustavující samosprávné orgány zaměstnanců („samosprávný model“).

Právě v tomto místě ale nastává zcela klíčový zádrhel. Přednášející zde celý další tok úvah svádí do jednoho jediného koryta, ze kterého pak už není návratu zpět. A činí tak velice nenápadným způsobem, takže si sotva kdo povšimne, že zde fakticky došlo k ideologické manipulaci, k tendenčnímu výkladu, který znemožňuje jakýkoli výklad alternativní či opoziční. (Budiž P. Kuželovi jistou omluvou, že on si této své manipulace nejspíše nevšiml sám.)

Jestliže on totiž celý problém postaví jako konflikt mezi „technokratismem“ a „samosprávou“ – pak je bez dalšího jasné a jisté, že – jmenovitě před levicovým publikem – budou všechny sympatie stát na straně řešení samosprávného. Tím spíš že v tehdejším politickém kontextu může to „technokratické“ řešení velice snadno uvést do blízké souvislosti s konzervatismem.

Jenže: ono to tenkrát ve skutečnosti bylo daleko složitější. V tehdejších diskusích na dané téma mohla totiž i frakce „technokratů“ uvádět velice závažné argumenty. Ono se totiž ve skutečnosti zdaleka nejednalo jen o pouhý technokratismus – jak Kužel sugeruje – nýbrž o otázky související s celým dalším rozvojem socialismu! A právě tohle Kužel zamlčuje prakticky naprosto.

V jednom jediném okamžiku zmiňuje, že argument technokratického řešení zněl, že řízení podniků vedoucími orgány jmenovanými státem (respektive komunistickou stranou) by mělo zaručovat, že v produkci budou respektovány „celospolečenské zájmy“. Kužel tedy tuto skutečnost zmiňuje – ale vzápětí od ní odbíhá, a už se k ní nikdy nevrací, jako by to byla pouze jakási efemérní, respektive ryze ideologická záležitost.

Jenže – ve skutečnost právě tohle byl klíčový moment všech tehdejších diskusí a kontroverzí ohledně toho, jakými formami má být nadále řízena nejen produkční sféra, ale obecně i celá společnost!! Tyto „celospolečenské zájmy“, to není fakticky nic jiného, nežli samotný socialismus! Respektive naopak: rozhodující otázka jakéhokoli socialismu je, jestli se podaří prosadit právě tyto „celospolečenské zájmy“ proti vždy přinejmenším latentně přítomným zájmům partikulárním, čili egoistickým!! Takže opravdu naprosto centrální otázka; kterou ale Kužel zcela bohorovně shazuje se stolu.

Ukažme si zcela konkrétně, jak se tehdy tento zásadní střet mezi celospolečenskými a partikulárními zájmy projevoval – a to právě v produkční sféře. Musíme si připomenout: tehdy byla ekonomika skutečně zcela aktuálně celospolečenskou záležitostí. Tehdejší centrálně plánovaná ekonomika byla zoufale nevýkonná a neefektivní, byl trvalý nedostatek spotřebního zboží, mnohdy i zcela základního. Bylo tedy akutním zájmem celé společnosti, každého člověka, aby se národní ekonomika konečně postavila na nohy. Aby začala pracovat mnohem efektivněji.

Jenže: v té době existovala ještě celá řada podniků, které pracovaly naprosto neefektivně, prakticky zcela ztrátově – a jenom z ideologických důvodů byly uměle udržovány při životě, masivními státními subvencemi. Tyto zcela neefektivně vynaložené prostředky pak ale samozřejmě chyběly jinde. V průběhu ekonomických reforem roku osmašedesátého se začalo plánovat, že některé tyto závody budou zrušeny. Jmenovitě se jednalo především o jeden závod tuším na výrobu nějakých elektrických či elektronických dílů. Tento zcela neefektivní závod tedy měl být zrušen, a místo něj zřízen závod mnohem modernější, výkonnější, efektivnější. Bylo tedy v zájmu celé společnosti, aby tato modernizace byla provedena – jenže zaměstnanci tohoto závodu (i když měli nalézt nové zaměstnání v tom novém závodě) se proti zrušení jejich vlastního závodu začali bouřit, a nakonec dokonce vyhlásili stávku! Politické vedení státu tento tlak neustálo, a tak jim nakonec zachování jejich dosavadního, ač zcela nevýkonného a ztrátového produkčního místa zaručilo!

Právě tady se tedy ukazuje onen naprosto zásadní střet mezi zájmy celospolečenskými a mezi zájmy partikulárními. Zaměstnanci onoho technicky zcela zaostalého závodu jednali vlastně „demokraticky“, tedy ve smyslu samosprávy: vynutili si respektování jejich vlastních zájmů. Jenže – přitom se ukázali být naprosto lhostejní vůči zájmům celospolečenským, tedy vůči zájmům všech ostatních obyvatel společného státu!!

A právě tady se ukazuje krajní problematičnost všech konceptů „společenské samosprávy“. V táboře radikální levice se pořád udržuje ten postoj, že „co je samosprávné to je dobré“. A nikdo si vůbec neláme hlavu s tím, že takto pojatá samospráva ve skutečnosti cílí jenom na čistě p a r t i k u l á r n í zájmy té či oné skupiny (v daném případě pracovního kolektivu) – ale že to nejenom v žádném případě nezaručuje respektování skutečných zájmů celé společnosti, nýbrž že tyto celospolečenské zájmy v této partikularistické samosprávě principiálně vůbec nejsou obsaženy!!

Ano, Kužel jednou – velice krátce – zmínil, že zde byly určité obavy zda podnikové rady které v té době už začaly vznikat, jestli nebudou příliš jednostranně preferovat zájmy zaměstnanců na úkor efektivity podniku. Vzápětí ale hned dodal, že tyto obavy se prý nijak nepotvrdily.

Ovšem: hned potom ale sám přiznal, že tyto podnikové rady existovaly příliš krátce (po potlačení „Pražského jara“ byly zase zrušeny), nežli aby bylo možno v tomto ohledu provést nějaké objektivní hodnocení.

A co Kužel opomíjí naprosto: totiž že českoslovenští reformátoři měli celou dobu před očima příklad samosprávy jugoslávské: a tento příklad byl daleko spíše odstrašující, nežli povzbuzující. V jugoslávských samosprávných podnicích totiž zcela pravidelně docházelo právě k tomu zmíněnému efektu: podnikové rady (kde tedy hlavní slovo měla zaměstnanecká složka) si pravidelně odhlasovávaly zvýšení mezd pro zaměstnance, ačkoliv tyto navýšené mzdy nijak nebyly kryty odpovídající produkcí! Takže tento rozdíl nakonec musel být zase subvencován ze státního rozpočtu.

Zkrátka: už tehdy se ukazovalo, že podniková samospráva má přinejmenším svá velká úskalí; a že zastánci „technokratického řešení“ měli přinejmenším velkou část pravdy v tom, když poukazovali na nebezpečí, že v důsledku přílišné autonomie zaměstnanecké složky nakonec zájmy celospolečenské budou zcela obětovány ve prospěch zájmů partikulárních, neřkuli přímo egoistických. A opakuji znovu: tam kde se začnou prosazovat zájmy partikulární, tam prakticky zmírá socialismus jako takový.

To je ale právě to, co si i současná radikální levice nedokáže, či spíše nechce připustit. Ona je stále fixována jenom na svou vlastní vizi samosprávy, a naprosto odmítá tuto vizi jakkoli problematizovat. Takto jednostranné zaměření je ale krajně povrchní a ploché, a vůbec nerespektuje skutečný – a vždy rozporuplný – stav tohoto světa. Proto je tak krajně obtížné u současné radikální levice nalézt někoho, s kým by bylo možno vůbec zahájit nějaký smysluplný a odpovědný dialog o reálných perspektivách levice. Dokud se tato levice bude utápět ve svých ideologicky zjednodušených představách o samospasitelnosti samosprávy, pak není prakticky o čem hovořit.

Je nutno si uvědomit ještě jednu věc: jestliže je tento koncept skupinové samosprávy ve své nejvlastnější podstatě partikularistický, pak se fakticky nijak podstatně neliší od docela obyčejného – buržoazního individualismu! Neboť v obou případech tu vládne společné přesvědčení, že co přichází shora, od státních struktur, je principiálně špatné – zatímco všechno co přichází zdola, z vlastní autonomie, je apriori dobré! Jediný rozdíl je v tom, že buržoazní partikularismus je fixován na autonomii individua, zatímco partikularismus samosprávný cílí na autonomii skupin. Tato autonomie skupin může být ale – jak jsme si ukázali – nakonec stejně tak egoistická, jako autonomie individua. O skutečném zájmu celospolečenském není žádná řeč ani v jednom, ani ve druhém případě.

Pražské jaro 1968 – strana a lid

Josef Poláček

Ediční poznámka: tento text byl původně napsán jako odpověď v rámci polemiky o manifestu „Dva tisíce slov“ spisovatele Ludvíka Vaculíka, jenž byl radikální výzvou k prohloubení procesu demokratizace roku 1968. Spornou byla (v rámci oné diskuse) především otázka, do jaké míry se tehdejší československý lid ještě ztotožňoval, anebo už neztotožňoval s programem socialismu. Za tímto účelem jsem v dobových dokumentech vyhledal několik odpovídajících výzkumů a anket veřejného mínění. Vzhledem k zásadnosti této otázky jsem se ale nakonec rozhodl mou odpověď uveřejnit jako samostatný text; což tedy tímto činím.

Zde jsou tedy slíbené údaje o výsledcích veřejného mínění z reformního roku osmašedesátého, především co se týče názorů na roli tehdejší KSČ. Je možno předeslat předem, že tyto ohlasy jsou do značné míry velmi rozporuplné.

Ale všechno popořadě. Jako první uvádím anketu pořádanou Rudým právem z poloviny června r. 1968, kdy tedy respondenty ankety byli v prvé řadě jeho – stálí – čtenáři. (Přičemž ovšem není možno vyloučit, že této ankety využili k vyjádření svého názoru i ti, kdo jinak RP nijak pravidelně nečetli.)

Výsledky této ankety je možno shlédnout zde . Obrázek je bohužel velmi zmenšený; je možné ho zvětšit, buďto prostřednictvím funkce windows-zoom, nebo pomocí internetového prohlížeče (dnes už prakticky každý má svou vlastní zoomovou funkci). Ovšem při tomto zvětšení zase trpí ostrost textu. V případě hlubšího zájmu mohu ovšem na požádání zaslat originální text, ten je přece jenom zřetelněji čitelný.


Anketa RP z června 1968

V této části byly položeny dvě základní otázky: 1. souhlasíte s výrokem, že „o demokracii je možno hovořit jako o socialistické jenom tehdy, když v ní má vedoucí úlohu komunistická strana“; a 2. že komunistická strana neuskutečňuje svou vedoucí úlohu tím, že vládne nad společností, ale tím, že „nejoddaněji slouží jejímu svobodnému pokrokovému socialistickému rozvoji“.

Respondenti byli rozděleni do čtyř skupin: 1. členové KSČ s nižším vzděláním; 2. členové KSČ s vyšším vzděláním; 3. nečlenové KSČ s nižším vzděláním; 4. nečlenové KSČ s vyšším vzděláním.

Jak je vidět z přehledu, přítomnost KSČ jako nezbytnou podmínku socialistické demokracie v nadpoloviční většině spatřovali pouze sami její členové (a ti s vyšším vzděláním jenom v těsně nadpoloviční většině); zatímco z nečlenů KSČ toto mínění sdílela jenom malá menšina respondentů (z těch s vyšším vzděláním jenom 10 procent!) Výsledky pro KSČ tedy značně nelichotivé, především ve vztahu k nestraníkům.

Co se pak téze týče, že KSČ „nevládne, ale oddaně slouží společnosti“, pak jsou výsledky ankety ještě horší: ani u jedné jediné kategorie respondentů nedosáhla KSČ s touto sebeprezentací nadpoloviční většiny! A jenom u členů KSČ s nižším vzděláním (tedy obecně: u „své“ dělnické třídy) dosáhla alespoň relativní většiny. (Tady je ovšem nutno poznamenat, že tato otázka byla dost nešikovně formulována: to že KSČ fakticky vládne nad státem i společností, bylo naprosto evidentní záležitostí.)

Jako třetí pak byl položen komplex otázek, jehož středobodem byla otázka, zda je interní demokratizace KSČ dostatečnou zárukou pro další rozvoj (socialistické) demokracie – anebo zda je zapotřebí záruk dalších, především pluralita politických stran.

I tady se ukazuje zásadní rozdíl mezi členy KSČ na straně jedné, a nečleny na straně druhé. Podle členů KSČ je tato vnitřní demokratizace strany zárukou dostatečnou; ovšem pouze u členů strany s nižším vzděláním tato odpověď nabývá i relativní většiny vůči souhlasné odpovědi se zřízením pluralismu stran. Zatímco u nestraníků převažují odpovědi žádající i jiné záruky nežli interní demokratizaci KSČ; a jmenovitě u nestraníků s vyšším vzděláním jsou výsledky ankety pro KSČ naprosto zničující, v její interní obrodu jakožto dostatečnou záruku demokracie věří pouze 16 procent respondentů, zatímco 89 (!) žádá vytvoření i politických stran jiných.

Všeho všudy tedy výsledky této ankety byly pro KSČ (která se vždy prezentovala jako síla bojující za zájmy pracujícího lidu) značně nepříznivé, a zčásti (především ve vztahu k nestraníkům) vysloveně alarmující. Především silný hlas lidu (a to i samotných členů KSČ!) po zřízení politického pluralismu (tedy povolení stran konkurenčních ke KSČ) musela tato chápat jako své akutní ohrožení.

Na straně druhé ovšem je nutno vidět toto: povolení jiných stran nežli KSČ ještě zdaleka nemuselo znamenat politický pluralismus v klasickém smyslu, tedy že by si lid přál i vytvoření stran nesocialistických. Tato otázka nebyla v anketě položena, a proto odpověď na ni neznáme. Spíš se ale (vzhledem k výsledkům jiných anket z té doby) dá soudit, že se mělo jednat o politické subjekty setrvávající na půdě socialismu. Lid tedy žádal politický pluralismus; ale v zásadě se mělo jednat o pluralismus socialistický.

Uveďme si pro zajímavost ještě výsledky jiné ankety, z 13.7. toho roku, týkající se přímo důvěry v KSČ. Tato anketa byla prováděna Ústavem pro výzkum veřejného mínění při ČSAV (Československá akademie věd). Otázky byly kladeny po míře důvěry z doby před lednem roku 1968 (tedy před zahájením reformního procesu), a z doby po lednu, tedy v průběhu demokratizačního procesu. Výsledky této ankety jsou zde:

Dvě pro nás klíčové otázky jsou tyto:

1. jste pro další rozvoj socialismu nebo pro návrat kapitalismu?

2. máte důvěru v komunistickou stranu?

Odpovědi na první otázku jsou naprosto jednoznačné: pro další rozvoj socialismu se vyslovilo 89 procent respondentů; zatímco pro návrat kapitalismu jenom 5 procent! Pro socialismus se tedy v oné době vyslovila drtivá většina populace, zatímco obnovení kapitalismu si přála jenom nepatrná minorita.

Co se pak otázky po míře důvěry v samotnou KSČ týče, tak tady je v prvé řadě krajně nápadný dramatický rozdíl stavu před lednem, a po lednu. Zatímco v polednovém (reformním) období mělo důvěru v KSČ (absolutní nebo „prostou“) dohromady 51 respondentů, pak v předlednovém období měla KSČ důvěru u pouhých 23 procent (!) populace. A naopak nedůvěru vůči KSČ chovalo dnes (tedy v období reforem) 16 procent respondentů (z toho pouhá 4 procenta absolutní nedůvěru), pak v předlednovém období KSČ nedůvěřovalo 48 procent populace, z toho 20 procent jí nedůvěřovalo vůbec!! (Chybějící údaje do 100 procent respondentů se týkají těch respondentů, kteří nezaujali v daných otázkách jednoznačný postoj.)

Výsledky tohoto výzkumu musely být zničující především pro předlednové vedení KSČ: komunistická strana, která se celou dobu vydávala za „předvoj dělnické třídy“, a vůbec za bojovníka za práva pracujícího lidu, tak ta u toho lidu dosáhla v předlednovém období pouze 23-procentní přízně, zatímco jí nedůvěřovala téměř polovina populace!

Na straně druhé polednové, reformní vedení se mohlo o tato čísla opírat: sice celkový souhlas s KSČ jen těsně přesáhl hranici padesáti procent; ale počet těch kdo chovali nedůvěru vůči KSČ byl relativně malý – 16 procent. A pouze zmíněná 4 procenta chovala vůči (reformní) KSČ nedůvěru zcela zásadní.

——————————–

A do třetice si uveďme – aby byla celá věc ještě o něco složitější – výsledky ankety z poloviny června ohledně důvěry vůči reformnímu vedení KSČ (https://humanisticke-dialogy.eu/wp-admin/upload.php?item=559). Tyto ohlasy ukazují, že reformní stranické vedení jako takové se mohlo opírat o důvěru plných 78 procent populace! To jsou hodnoty o kterých se současným „demokratickým“ politikům může jenom zdát. (A vyloženou nedůvěru vyjádřilo pouhých 7 procent.)

——————————–

Co nám tedy tyto údaje roku osmašedesátého říkají celkově? Jak už bylo řečeno úvodem, výsledky těchto výzkumů jsou do značné míry velmi rozporuplné. Ale pokud bychom je celkově zprůměrovali na převažující nálady a postoje společnosti, pak by se jako základní tendence snad dalo vykrystalizovat toto:

– československý lid v oné době stál naprosto pevně na půdě socialismu

– komunistická strana jako taková měla ovšem pouze relativní důvěru ohledně dalšího demokratizačního procesu; žádaly se další záruky demokratizace, především zřízení politického pluralismu

– ovšem samotné reformní vedení KSČ mělo u národa vysokou míru důvěry, daleko převyšující důvěru ve stranu jako takovou.

Ostatně, právě tato rozporuplnost ohledně hodnocení KSČ byla tím společenským a politickým pozadím, v jehož atmosféře Ludvík Vaculík sepsal svých „Dva tisíce slov“. Vaculík ovšem – stejně jako sám lid – nadále setrvával na pozicích socialismu; ale na straně druhé – stejně jako většina lidu – choval značnou nedůvěru ohledně schopnosti (a ochoty) strany v jejím stávajícím složení provést opravdu hlubokou a důslednou demokratizaci. Právě proto žádal vytvořit to, čemu se dnes říká „basisdemokratie“, případně také „participativní demokracie“, respektive i „deliberativní demokracie“: nikoli proto aby opustil cestu socialismu, nýbrž naopak, aby tím podpořil cestu k vytvoření autentického socialismu, který se vždy chápal jako radiálně demokratický.