Josef Poláček
Tento text je psán tak trochu z nouze. Zabývá se jedním velmi zásadním tématem, které se dotýká jak politických souvislostí, jmenovitě československého reformního „Pražského jara“, tak i daností existenciálně-filozofických, jmenovitě otázky (pravé) svobody člověka. Pro tuto komplexnost a obtížnost jsem plánoval toto téma zpracovat až někdy v budoucnosti, poté co budou napřed vyřízeny záležitosti naléhavější; nicméně stalo se, že právě toto téma se samo náhle ukázalo být aktuálním. A to sice v souvislosti s diskusním vláknem ve „Fóru Levice“ týkajícím se právě „Pražského jara“. V této souvislosti tam byl zanechán odkaz na pódiovou diskusi za účasti filozofů Michala Hausera, Petra Kužela a Ondřeje Lánského k tehdejším událostem, a k jejich významu pro dnešek: https://youtu.be/GL-KtpB3UOE
Způsob, jakým se tito prominentní čeští levicoví filozofové postavili k danému tématu jsem podrobil zásadní kritice přímo na Fóru Levice – pro až nepochopitelnou povrchnost jejich přístupu, kdy namísto důkladné, marxisticko-materialisticky fundované hloubkové systémové analýzy procesů a konfliktů reformního Pražského jara oni zůstali stát jenom u vnější, subjektivní, politické stránky celého dění. Nicméně – ukazuje se potřebnost jedno téma projednat ještě jednou, a to opravdu do hloubky a ve všech jeho souvislostech. Je to totiž téma opravdu naprosto zásadní, jak politicky tak i – dejme tomu – antropologicky. Jedná se totiž o to, v čem doopravdy spočívá pravá lidská svoboda, a jaký charakter musí mít politické uspořádání, aby dosažení této pravé svobody napomáhalo.
Centrálním tématem kolem kterého se točila ona pódiová diskuse byl termín „zaměstnanecká samospráva“. V podání oněch tří českých levicových filozofů se věc jevila tak, že právě tato zaměstnanecká samospráva prý byla naprosto ústředním momentem celého reformního procesu roku osmašedesátého. (A je nutno podotknout, že tento výklad je sdílen i mnoha členy samotné „Levice“. Už z toho důvodu je nezbytně nutné udělat si v dané záležitosti definitivně jasno.)
Budiž řečeno hned úvodem: takovýto pohled je krajně plochý, povrchní a zavádějící. Z celého komplexu dění kolem „Pražského jara“ je zde vytržen jenom jeden jediný dílčí moment, a to na úkor momentů, témat a konfliktů mnohem hlubších a významnějších. A je naprosto nepochopitelné, že takto povrchní pohled mohou zaujímat zrovna ti, kdo mají filozofické myšlení za svou profesi; bylo by tedy právě jejich první povinností nasměrovat pozornost veřejnosti k oněm událostem podstatnějším, nežli aby ji ještě více uvazovali do tohoto pohledu povrchního.
V čem tedy spočívala pravá a hluboká podstata reformního dění roku osmašedesátého? – V průběhu diskuse se sami její účastníci tohoto tématu dotkli; aniž by ale dokázali uchopit jeho zásadní význam, a místo toho se dále věnovali onomu povrchnímu tématu samosprávy. Toto téma bylo a je: „humanistické hodnoty a pravá svoboda člověka“. Anebo zkráceně: jedná se o „socialistický humanismus“.
Běžný čtenář (a tím spíše asi běžný člen „Levice“) si na tomto místě zřejmě pomyslí: „No a co má být?! Proč by princip zaměstnanecké samosprávy měl stát v nějakém konfliktu s postulátem socialistického humanismu? Není tomu přece naprosto opačně: že zaměstnanecká samospráva je sama naplněním, nebo přinejmenším základní podmínkou pro naplnění tohoto socialistického humanismu?!… Co vlastně žene autora tohoto článku, že zde vytváří naprosto umělé konflikty a protiklady?
Odpověď autora zní: bohužel, celá věc je skutečně mnohem a mnohem složitější. V určitém smyslu by sice skutečně mohlo platit, že princip zaměstnanecké samosprávy je podmínkou socialistického humanismu; ovšem toto může platit opravdu jenom za zcela specifických okolností. A nám tady nezbývá nic jiného, nežli rozebrat danou záležitost ze všech – a to i napohled velmi vzdálených – souvislostí.
Marxovo pojetí svobody
Je vlastně samozřejmé, že když se zabýváme reformním procesem roku osmašedesátého, že se musíme zabývat základními principy Marxovy teorie socialistické respektive komunistické společnosti. Neboť tehdy se jednalo především právě o to, aby byly – po deformacích způsobených stalinistickým modelem socialismu – obnoveny původní marxistické principy a koncepty nekapitalistické společnosti. A v prvé řadě se jednalo o obnovení původního socialistického humanismu, a pravé lidské svobody.
Věnujme svou pozornost napřed oné svobodě. Tady se samozřejmě nutně vynořuje námitka: proč by princip zaměstnanecké samosprávy – který se vynořil v průběhu tehdejších reforem – měl stát v nějakém protikladu s Marxovým pojetí svobody? Vždy přece Marx (a je to dokonce samotný základ celého jeho konceptu socialistické/komunistické společnosti) s naprostou samozřejmostí vyžadoval právě toto: aby dělník, dělný člověk byl sám svrchovaným pánem celého procesu společenské produkce! Jak by tady princip zaměstnanecké samosprávy vůbec mohl být s tímto Marxovým cílem v nějakém protikladu? – A přece, právě tak tomu je. Ale k vysvětlení tohoto tvrzení se musíme podívat až do velmi daleké minulosti, až k samotnému počátku evropských dějin.
A to sice do časů antického filozofického, respektive teologicko-filozofického myšlení. Toto řecké myšlení totiž kladlo v prvé řadě jednu zcela zásadní otázku: Co je dobro? A jako druhá pak následovala otázka: Jakým způsobem může člověk tohoto dobra dosáhnout?
Tady je naprosto rozhodující si uvědomit: klasické řecké myšlení nekladlo otázku: Co mně je příjemné, co mně se zdá být dobrem pro mě? – nýbrž přesně naopak, „dobrem“ byl celý kosmický řád, dokonale se jevící uspořádanost světa, která měla svůj výraz v říši bohů. A člověk pro sebe mohl nalézt skutečné dobro, své vlastní naplnění jenom a pouze tehdy, když a do jaké míry se dokázal přiblížit této jako božské deklarované dokonalosti. Řecké myšlení sice neoperovalo primárně s pojmem „svobody“; ale naprosto jasně z něj vyplývá, že pravé lidské svobody je možno nalézt jenom v tomto naplnění a dovršení všech těchto „božských“ potenciálů člověka. A ne v jeho vlastních, pouze subjektivních představách o tom, co je mu příjemné, co se jemu zdá být „dobré“.
Ještě ostřeji tento protiklad vyjádřila tradice judaisticko-křesťanská, podle které člověk, když své vlastní chtění povýšil nad tento boží princip, dopustil se tím svého prvního a největšího hříchu. Hegel – tento bezprostřední filozofický předchůdce Marxe – sice rozopoznal, že tento takzvaný „hřích“ byl nutný a nezbytný, neboť jenom tím aktem vlastní vůle si člověk otevřel vstupní bránu ke své svobodě; ale na straně druhé právě tento Hegel stejně tak naprosto jasně viděl, že tento moment vlastní, subjektivní vůle je právě jenom touto vstupní branou, pouze podmínkou svobody – ale že pravý obsah této svobody není možno hledat nikde jinde, nežli zase v řádu celého jsoucího, progresivně se vyvíjejícího světa.
Teprve když si uvědomíme celou tuto cestu evropského pojetí pravé, obsažné svobody člověka, jenom tehdy můžeme pochopit i samotného Marxe. Samozřejmě, Marx jakožto ateista nepoužíval náboženské symboliky; a jakožto zásadní odpůrce Hegelovy idealistické filozofie nemohl sáhnout ani po jeho pojmovém aparátu jímž Hegel odůvodnil svůj koncept substanciální svobody; ale ve skutečnosti i sám Marx stojí plně v této tradici takto pojímané svobody. Tedy takové svobody, která nijak nekončí u pouhé autonomie individua, jenom u bezprostřední volnosti jeho rozhodování – nýbrž která obsahuje veškerý horizont lidské existence, v kontextu vývoje celého lidského rodu, a nakonec v kontextu celé evoluce, ke stále vyšším a progresivnějším formám.
Marxův pojem humanismu – a tedy socialistického humanismu – je možno pochopit jenom v tomto kontextu, jakožto plnou realizaci všech bytostných možností a potenciálů lidské bytosti. A stejně tak Marxův pojem svobody je možno chápat jenom v té samé souvislosti – pravá svoboda je jenom taková, která vytváří podmínky pro realizaci takto pojatého humanismu. Celý proces reforem slavného „Pražského jara“ pak ve své nejhlubší podstatě nebyl ničím jiným, nežli obnoveným pokusem o realizaci tohoto původního Marxova humanismu, a původního Marxova konceptu pravé lidské svobody.
Princip zaměstnanecké samosprávy
V jakém vztahu k tomuto Marxovu pojetí humanismu a pravé svobody se tedy nachází princip zaměstnanecké samosprávy? – Jak už bylo řečeno, napřed se zdá, že spolu jsou ve vzájemném souladu. Marx žádal, aby dělný člověk byl vlastním pánem celého produkčního procesu, všech podmínek své vlastní práce; aby produkt jeho vlastních rukou mu nebyl cizí, aby jím sám nebyl ovládán, aby ten vůči němu nevystupoval jako nějaká vnější, slepá moc. Ovšem – jaký dosah, jaký reálný charakter měla mít tato „zaměstnanecká samospráva“ roku osmašedesátého?… Fakticky se nejednalo o nic jiného, nežli že zaměstnanci daného národního podniku měli mít možnost volit svého ředitele; pak ještě snad rozhodovat o prémiovém řádu, a pak se spolupodílet na určitých strategických rozhodnutích podniku. A – co dál? Zakládá snad takto pojatá „zaměstnanecká samospráva“ skutečné sebeurčení pracujícího člověka?
Je možno odpovědět naprosto jednoznačně: alespoň podle Marxe v žádném případě. Takováto „samospráva“ vůbec necílí na skutečné a všeobsáhlé uskutečnění lidské humanity, všech lidských potenciálů; nýbrž se omezuje jenom na několik málo dílčích momentů. Pracující člověk se tu v žádném případě nestává pánem celého produkčního procesu; nýbrž je nadále jenom nepatrným kolečkem v celém odosobněném mechanismu tržní produkce, i tady pracovník zůstává fakticky sám pouhou věcí, jenom příslušenstvím stroje, který je nakonec mnohem důležitější nežli on sám.
Tady není prostor pro to rozebírat dopodrobna celý problém Marxova konceptu tzv. „odcizení“ (to bude zapotřebí udělat jindy); ale budiž to se vší zřetelností zopakováno ještě jednou, takto koncipovaný model „zaměstnanecké samosprávy“ v žádném případě nemůže naplnit Marxův požadavek plné a všeobsahující humanizace veškeré produkčně-tvůrčí činnosti člověka, celého života lidské společnosti.
A nejenže tato „zaměstnanecká samospráva“ nemůže těmto Marxovým požadavkům dostát; ale ještě mnohem horší je, že ona naopak u velmi mnohých na levici velice úspěšně budí právě tuto iluzi, že prý je to opatření v zásadě pozitivní, které – pokud už samo o sobě by nepřinášelo pravou lidskou svobodu – je k ní přinejmenším tím potřebným krokem a směrem. Ve skutečnosti tato „zaměstnanecká samospráva“ fakticky nepřekračuje omezený horizont pojetí svobody liberalistického, tedy „buržoazního“, které se vyčerpává pouhou osobní autonomií jednotlivce. Jediný rozdíl je v tom, že tato zaměstnanecká samospráva klasickou liberální svobodu rozšiřuje i na sociální respektive pracovní sféru; a že je pojímaná nikoli ryze individuálně, nýbrž skupinově. Ale – tato pouhá skupinovost není ještě v žádném případě pravou společenskostí ve smyslu Marxe; a tyto bezprostředně pracovní či sociální zájmy dělníků ještě v žádném případě nevytvářejí půdu pro skutečně naplněný humanismus v Marxově pojetí.
Závěrem je možno už jenom ještě jednou zopakovat: projekt zaměstnaneckých samospráv byl ve skutečnosti jenom jedním dílčím momentem celého obrodného procesu „Pražského jara“; zatímco jeho pravé jádro a jeho pravý smysl byly někde zcela jinde, totiž ve snahách o vytvoření podmínek pro pravý humanismus, a pro pravou lidskou svobodu, v uvedeném obsažném a intenzivním smyslu.
