Magie Grety Thunbergové

Josef Poláček

O Gretě Thunbergové zřejmě už alespoň něco slyšel, četl nebo viděl každý člověk na této planetě, který má vůbec nějaký přístup k současným komunikačním prostředkům. A zřejmě každý si o ní a o jejím boji za planetární klima učinil svůj názor – ať příznivý či odmítavý. Neboť fenomén Greta Thunberg se nedá přehlédnout, a nedá se ignorovat.

Proč jsem se i já rozhodl k tomu snad až inflačnímu množství všech těchto hodnocení, komentářů, článků, videí o této mladé Švédce připojit i můj vlastní díl, bylo zapříčiněno tím, že jsem v minulých dnech shlédl dokumentární film o této dívence. A přestože i já jsem samozřejmě už předtím věděl o jejím působení a měl jsem nějaké představy o ní a o její osobnosti, přesto mě – musím přiznat – tento dokument zachycující ji z blízkosti oslovil s nečekanou intenzitou. A to sice – nutno připojit – v době a věku, když už dění tohoto světa a jeho aktérů pozoruji s čím dál tím narůstající skepsí, a vlastně i dezinteresovaností. Neboť s určitou životní zkušeností člověk časem zjistí, že skutečně platí, že v lidském světě se nakonec všechno opakuje pořád dokola. Opakují se stále dokola stejná schémata jednání, stejné řeči a stejné pózy politiků, a nakonec i vzorce jednání lidu obecného. Jestli takto distancovaný pozorovatel může být v dnešním světě ještě něčím překvapen, pak v naprosté většině už jenom mírou nestoudnosti, s kterou jeho aktéři projevují – a nezřídka s hrdostí prezentují – svou obhroublost, svou přízemnost, a velmi často i vyloženou ničemnost.

A najednou do tohoto bezútěšného světa vskočí někdo takový jako Greta Thunbergová. A všechna dosavadní klišé jsou najednou pryč; a asi jen velmi obtížně by se pátralo v paměti, kdy naposled někdy někdo – tím spíše někdo takto mladý – dokázal tak hluboce otřást svědomím světa. Snad Jan Palach?…

Ale vraťme se k onomu filmovému dokumentu. Co je na Gretě Thunbergové především natolik fascinující, to je jedinečná kombinace její nedětské vážnosti, a zároveň jakési stále ještě dětské hravosti. Tam kde se plně vnoří do svého poslání – do smrtelně vážného poslání zachránit život na této planetě – tam je její výraz nedětsky přísný a vážný; ale když ji kamera pozoruje v jejím vlastním životě, v běžném rozhovoru s jinými lidmi, byť i třeba také o ekologii, pak znovu a znovu její obličej náhle prozáří spontánní, snad někdy dokonce až trochu rošťácký úsměv. A právě proto celé její vystupování nakonec působí neobyčejně přirozeným dojmem. Je naprosto neklamně znát, že ona se sama nenutí do nějaké umělé, naučené pózy; nýbrž že vždy je naprosto sama sebou, a je takovou jak to právě vyžaduje daná situace.

Ovšem – ze všeho nejvíce fascinující, a vlastně až neuvěřitelné jsou ty scény, kdy ona jako teprve patnáctileté(!) děvče má své první veřejné vystoupení před velkým publikem, na klimatické konferenci v Polsku, před tisíci posluchači. Ano, chvílemi je znát že musí trochu bojovat s vlastní nejistotou – s nejistotou nedospělého teenagera, ale navíc zřejmě i s nejistotou osoby s Auspergerovým syndromem nesnášející přítomnost velkého množství lidí; a přece se znovu a znovu zachytí svého tématu, svého poslání, a pevným hlasem do světa volá své výzvy. – Dost dobře není možné si tu nevzpomenout na slova Ježíše z evangelia, když na misijní cestu vysílá své znejistělé učedníky: „Bude z vás mluvit Duch Svatý!…“

Ano, i u Grety Thunbergové se zdá, jako by nemluvila pouze ona sama – že tu neuvěřitelnou sebejistotu s kterou dokáže atakovat i největší světové státníky nemůže mít pouze sama ze sebe, ale že tato jistota musí mít nějaký jiný, vnější zdroj. Jako by tu ústy této drobné dívenky promlouval skutečně samotný Duch země.

Je tomu už nemalá řada let, když v jedné televizní reportáži z prostředí tibetské buddhistické komunity v exilu došla řeč na to, jestli snad duchovní nadějí do budoucnosti nemohou být snahy o syntézu mezi klasickým buddhismem a mezi duchovním prostředím západního světa. Tibetští mnichové se nad touto položenou otázkou spolu krátce poradili, ale pak jejich soud zněl: „Ne.“ Přinejmenším v současné době v těchto snahách nelze rozpoznat žádný přelomový zvrat. A na otázku západních reportérů, proč zde buddhističtí mniši žádnou zásadní naději pro tento svět nespatřují, tito odpověděli: „Potom by promluvila Země!“

Což tedy zjevně znamenalo, že v tuto chvíli Země ještě stále mlčí; že k tomu aby přišel do tohoto světa nějaký naprosto nový, převratný impuls bude zapotřebí něčeho mnohem silnějšího, nežli jenom víceméně eklektické snahy o propojení některých elementů východní a západní duchovnosti. Ale Greta Thunbergová – mohlo by se stát, že právě jejím prostřednictvím se sama Země hlásí ke slovu? Ke svému právu na přežití?…

Proč tato úvaha nese název „Magie Grety Thunbergové“? – Je tomu už hodně dávno, kdy Andrej Tarkovskij natočil svůj film „Stalker“. Je to jeden z jeho nejsilnějších filmů; svým až neskutečným vnitřním napětím snad vůbec nejsilnější. Tarkovský zde ovšem v prvé řadě reflektoval vlastní životní zkušenost s totalitou, která se mnohdy jevila jako nějaká zcela cizí moc, jako by to byla jakási mimozemská civilizace která iracionálními údery zasahuje do našich životů. Ovšem – bylo by velkou chybou chtít Tarkovského filmy vykládat jenom a pouze prvoplánově, jako pouze politickou alegorii. Tarkovského umění mělo vždy mnohem širší záběr, dotýkalo se nejhlubších momentů přítomnosti člověka v tomto světě vůbec.

A tento Tarkovského film začíná i končí jakousi podivnou, němou scénou, kdy v nějaké dřevěné chatě či příbytku u stolu sedí dívka – už napohled nezvyklého vzhledu, s jakýmsi podivným tělesným postižením, které ji neumožňuje vlastní chůzi. Ale co jí bylo upřeno ve schopnostech a možnostech tělesných, to jí bylo přidáno v oblastech jiných: ona jenom svým upřeným pohledem uvede do pohybu pohár položený na stole, až se tento překulí přes hranu stolu a s hlasitým třesknutím dopadne na zem. A v samotném závěru – typickou Tarkovského obrazovou symbolikou – se tato postižená dívka ukáže být poslední nadějí lidstva; neboť právě ona má svými magickými schopnostmi něco navíc, co nemá nikdo jiný kromě jí samé.

A nemohu si pomoci, ale při sledování onoho dokumentárního filmu o dívce Gretě Thunbergové, postižené Aspergerovým syndromem, jsem si musel vzpomenout na tu dívku z Tarkovského „Stalkera“. Že by tento svět mohl zachránit opravdu už jenom někdo, kdo není, kdo nemůže být „normální“ jako všichni ostatní, ale kdo byl svým osudem donucen dívat se na svět, na život zcela jiným pohledem, v nějaké zcela nové perspektivě?…

Těžko hádat, těžko soudit. Ale pro mě v každém případě Greta Thunbergová zůstává jedním z mála světlých zjevení v tomto profánním a bezduchém světě. Je jednou z velice mála těch, kterým je stále ještě možno věřit, že svou věc myslí skutečně upřímně a opravdově. A že za ní stojí celým svým životem.

165 komentářů u „Magie Grety Thunbergové“

  1. Dnešní doba přikládá velký význam postoji mladého člověka – mladého člověka který je rozezlen, že mu byl ukraden jeho šťastný budoucí život.

    Proč se ale nezeptáme člověka starého, kterého už čeká jenom smrt? Domníváme se automaticky, že je to senilní sobec, kterému už o nic nejde, protože už před sebou svůj život nemá, má ho za sebou? Proč se ho nezeptáme, co udělalo jeho život šťastným, kdo může šťastný život ukradnout, jak se lze o šťastný život připravit, o co mu jde teď – před smrtí; a hlavně: jestli naším cílem vůbec má šťastný život být?

  2. Pane Nusharte, v abstraktní rovině máte ovšem pravdu, ale to v žádném případě neplatí zrovna na Gretu Thunbergovou. Ona svou věc nikdy nepostavila jako generační konflikt v obvyklém slova smyslu, jako by mladí měli mít nějaké větší právo na štěstí nežli staří; nýbrž ona pouze položila otázku: „Jak my mladí můžeme doufat ve šťastné prožití našich životů, když vy starší jste nám předali zmírající planetu?!“ To je všechno; nic více v tom není.

    Ostatně, v jejím hnutí je možno spatřit i celou řadu seniorů; evidentně zcela šťastných z toho, že se mohou zúčastnit něčeho v čem nacházejí smysl.

  3. Pane Nusharte, důstojnost i vliv starých lidí ve společnosti mi také leží na srdci. Myslím, že je důvod leccos tu zlepšit. Protože jste svou výtku napsal pod text o Gretě Thunbergové, uvedu, že pro mě mají práce a postoj devadesátníka Davida Attenborougha význam ještě větší než mladé Švédky. Důležité je, že se v případě obou vzájemně doplňují a posilují.

    Mladí lidé se přes důraz na svou individualitu nesnadno vyčleňují z obecného směřování vrstevníků. Starší lidé, vedeni životními zkušenosti, jsou opatrní zase trochu jinak. Při dostatečné pozornosti a důvěrnějším poznání můžeme poznat, že příslušníci staré generace ničením přírody často velmi trpí.

  4. Co se té otázky týče, jestli naším cílem vůbec má být šťastný život – tady všechno záleží na tom, co konkrétně rozumíme pod pojmem „šťastný život“.

    O tom (či o něčem podobném) jsme zrovna nedávno diskutovali; například podle Aristotela je skutečně nejvyšším, a dokonce nejušlechtilejším cílem lidského života „eudaimonía“, což bývá obvykle (byť i poněkud nepřesně) překládáno jako „blaženost“.

    Tato eudaimonía ovšem není jenom nějakým štěstím pro štěstí, není samoúčelem; nýbrž je až výsledkem dobrého, správného, podle etických principů orientovaného způsobu vedení života. Zkrátka: kdo žije řádný život v souladu s řádem světa a řádu přírody (a tedy kromě jiného i ekologicky odpovědný), ten může svůj život trávit v pocitu naplnění svého životního poslání. A to bez ohledu na to, zda je starý či mladý.

  5. Dovolím si sem zkopírovat něco z toho, co jsem napsal do diskuse na DR:

    Vždycky jsem byl, přesvědčený, že Země je kulatá, amazonský prales že je v každém případě pro život na Zemi věc docela dost prospěšná a „muž, který sázel stromy“ [viz stejnojmenná novela], že dělal dobře. Vědci mi to donedávna nijak nevyvraceli, teď ale říkají, že je to nejspíš nějak jinak (kromě té první věci).

    Amazonský prales prý ke globálnímu oteplování přispívá a sázení stromů na přírodní travnaté plochy je špatně.

    „… Even accounting for this large uncertainty, integrating the suite of forcing agents for which data is available leads to the conclusion that the current net biogeochemical effect of the Amazon Basin is most likely to warm the atmosphere…“

    „But the Amazon is also super wet, with floodwaters rising dozens of feet a year across the forest floor. Microbes in those drenched soils make methane, which is 28 to 86 times more potent as a greenhouse gas than CO2. Trees act like smokestacks, channeling that methane to the atmosphere.“

    Sucho je špatně, vlhko je špatně. Vysazování stromů je špatně (viz nedávný článek v DR), odlesňování je špatně. Všechno je špatně, protože všechno nakonec vede ke globálnímu oteplování. To, že všechno je špatně a nic není dobře, je pochopitelně vina lidské činnosti.

    —————————-

    https://www.frontiersin.org/articles/10.3389/ffgc.2021.618401/full

    https://www.nationalgeographic.com/environment/article/amazon-rainforest-now-appears-to-be-contributing-to-climate-change

    —————————

    Také jsem býval přesvědčený, že klima na Zemi se pořád průběžně – pomalu či rychle – mění a že to tak bylo i v dobách, kdy na Zemi člověk ještě nebyl. Co tyhle změny klimatu způsobuje a jestli na tu poslední – na tu současnou – má rozhodující vliv činnost člověka – to nevím, na to mé vědomosti pochopitelně nestačí. Může to tak být, může to být vina člověka – může to být hřích člověka. Jisté je, že pokud ty změny kdysi v dávné minulosti probíhaly bez člověka, budou nyní probíhat také – i s člověkem.

    Kněží ve starověkém Egyptě snad mohli přesvědčit mnoho lidí, že zatmění Slunce je následek lidského jednání a i vědci mohou přesvědčit mnoho lidí, že klimatická změna je „trest za naše hříchy“, a odvrátit že ji může jedině „obětování kapitalismu“. Já to ale nevím, mohu tomu jen věřit, nebo nevěřit. Nebo nevědět.

    Říkají to vědci. Vědci říkají, že amazonský prales zabraňuje ohřívání atmosféry a že amazonský prales k ohřívání atmosféry přispívá. Vědecké teorie se mění podobně rychle jako klima.

    Jsem agnostik (podobně jako ten pán, co už se tu s námi nehádá).

  6. Pane Nusharte, neznám nijak konkrétně zdroj oněch Vámi citovaných tvrzení; ani sám nejsem vědec abych to mohl posoudit. Nicméně takovýto pohled na věc se zdá být extrémně minoritní. A tak mám spíše tendenci přiřadit ho do kategorie „vědeckých“ názorů, že například současnou epidemii covidem 19 způsobil Bill Gates s jakýmsi temným záměrem zničit či ovládnout lidstvo.

    A proto ještě jednou připomínám návod Aristotela, jak je možno s alespoň určitou pravděpodobností rozeznávat, které názory se více blíží objektivní pravdě:

    – když něco tvrdí všichni
    – když něco tvrdí většina
    – když něco tvrdí ti, kdo se v dané věci nejvíce vyznají

    A z těch co se „v dané věci nejvíce vyznají“ jsou zřejmě pravdě nejblíže ty názory, které
    – zastávají všichni z oněch znalců
    – zastává většina znalců
    – zastávají ti, kteří v daném oboru požívají největší reputace.

    Takže absolutní jistotu nebudeme mít skutečně nikdy; ale to zase neznamená, že by bylo možno všechny názory jen tak bez rozdílu hodit na jednu hromadu s tím, že přece „názor jako názor“, a že mezi nimi není žádného rozdílu.

  7. „… Nicméně takovýto pohled na věc se zdá být extrémně minoritní.“

    ———————–

    V poslední době, pane Poláčku, na to téma vyšlo vícero článků. Například zde:

    https://denikreferendum.cz/clanek/32508-ani-amazonie-ani-puda-priroda-nezachyti-tolik-uhliku-v-kolik-jsme-doufali

    nebo zde:

    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/lesy-otaceji-svou-funkci-ze-zachrance-planety-se-stava-pritez-147706

    Pod jednou z těch zmiňovaných studií je podepsáno „přes třicet vědců ze severní a jižní Ameriky a Evropy“ (viz článek v DR) – to je ta studie, ze které jsem také citoval. Zcela vážně na to téma hovoří český odborník na ekologickou fyziologii rostlin Alexander Ač z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR Czech Globe (viz ten článek ze seznam zpráv): „… Například lesy v ČR jsou od roku 2018 celkovým zdrojem emisí, v důsledku sucha a bezprecedentní kůrovcové kalamity,“ dodal Ač.

    Ano, nejsme, pane Poláčku vědci, čili nám nezbývá, než tomu buď věřit, nebo tomu nevěřit, popřípadě to prostě nevědět. Stejně je to i s tím rozhodujícím vlivem člověka na globální oteplování.

  8. Nebo zkusit sledovat logiku těch zdánlivě protichůdných tvrzení. Nejen věci, ale i lesy se prostě mění:-)… Ty schnoucí nebo ve vlhkém horku tlející už tolik chlorofylu neprodukují, metanu a produktů dýchacícho úsilí nebo produktů hoření naopak víc.

  9. Sokrates asi rozuměl pojmu „šťastný život“ méně popisně (?) než Aristoteles?
    ….“Univerzální podstatu“ (nijak neomezující každou pravdivou osobní tvořivost) vidět v Ježíšově přizvání do vztahu naprosté a zúčastněné důvěry?

    Kapitalismus možná nemusíme zkoušet obětovat. Jako jiné živé systémy – jak „sám od sebe“ vznikl, tak i sám od sebe zřejmě zanikne – příslušnými změnami podmínek „prostředí“ (nákladovosti „těžby zdrojů“ bohatství, moci nebo obživy).
    Jako ta fotosyntéza za určitých podmínek v lese.

  10. Každé strom je buď jednou na něco zpracován, nebo shoří, nebo zetleje.
    Je tedy vůbec nějaká šance, aby strom neprodukoval skleníkové plyny?

  11. Záleží, jaký si stanovíme časový interval, ve kterém ty věci hodnotíme. Kvůli pocitu akutního ohrožení, je ten hodnotící interval nejspíš krátký. Tím jsou věci vytrženy ze souvislostí a nedávají smysl. Podobně by to mohlo být s CO2 a s vlivem člověka.

  12. To poslední konstatování bude asi správné, pane Nusharte (Jiří). Totiž že problém je v tom, když se věci vytrhnou ze souvislosti. Já nechci popírat že nějaké ty efekty jako produkce metanu v oblasti Amazonie existují (nějak mlhavě si vzpomínám, že jsem něco v tomto smyslu také četl) – ovšem (jak konstatuje pan Jaroslav Nushart), takovéto efekty se týkají jenom lesů které byly už tak či onak devastovány lidskou činností.

    To že „strom zetleje“ není problém, když na jeho místě naroste strom nový. Po celé věky se tímto způsobem udržovala přírodní rovnováha. Je to až poslední fáze průmyslového věku, kdy byla tato rovnováha narušena. A nejhorší na tom všem je, že tato rovnováha je vychylována čím dál tím víc, jenom pro krátkozraký zisk.

  13. ZANIKNE KAPITALISMUS? – V každém případě ne bez toho, aby se na tom svou vědomou činností podílel sám člověk. Nakonec i ona fotosyntéza v lese se mění/zaniká až v důsledku činnosti člověka (i když spíše v daném případě nevědomé).

    Musíme se zeptat: co je kapitalismus? – To je vlastně zautomatizovaný, zautonomnělý proces přirozené snahy člověka po dosažení maximálního osobního (materiálního) prospěchu.

    To jest: na počátku všeho stojí tato snaha člověka po dosažení maximálního prospěchu. Na jisté úrovni vývoje produkčních sil se ale vytváří k a p i t á l, jakožto „kumulovaný prospěch“, tedy kumulovaný zisk. Rozdíl oproti původnímu, víceméně zcela přirozenému stavu je ten, že takto naakumulovaný zisk získává další atributy, stává se víceméně samočinným mechanismem, vystupuje jako svébytný subjekt, který nyní ovládá svého původního tvůrce, čili člověka.

    Máme tu tedy dán jak stav kontinuity, tak diskontinuity. Kontinuitní faktor je ona přirozená touha člověka (a fakticky každého živého tvora) po maximalizaci vlastního prospěchu; diskontinuitní faktor je ona nová role kapitálu, jakožto akumulovaného zisku.

    V této souvislosti – vyhynutí respektive „obětování“ kapitalismu – se pak staví dvě základní otázky:

    – můžeme zrušit/omezit onu přirozenou snahu člověka po maximalizaci jeho prospěchu?

    – pokud ne, můžeme alespoň zrušit, odstranit, eliminovat (či alespoň limitovat) kapitál, jakožto toto druhé stadium, které mnohonásobně multiplikuje negativní stránky oné původní snahy po maximalizaci vlastního prospěchu?

    To jsou ovšem krajně obtížné otázky. V každém případě se dá říci, že ohledně toho prvního bodu Marx poskytoval dosti rozporuplné odpovědi. On na jedné straně zásadně popíral, že by u člověka existovaly nějaké „antropologické konstanty“; tedy že by v daném případě člověk měl v sobě jednou provždy zakódovánu tuto primární snahu po neustálé maximalizaci svého prospěchu. Na straně druhé je to ale ten samý Marx, který z produkční činnosti činí základní, konstitutivní rys existence člověka a lidského rodu; a který éru komunismu charakterizuje jako takovou, kde „bohatství společnosti prýští ze všech zřídel“! Fakticky tedy i Marxův člověk je právě ten tvor, který neustále touží maximalizovat svůj (materiální) prospěch.

    A protože dnes už není možné v žádném případě akceptovat naivní Marxovu představu o tom, že za komunismu budou všichni naprosto dobrovolně a uvědoměle pracovat ve prospěch celku, ačkoli za svůj výkon nebudou dostávat žádnou bezprostřední odměnu (mzdu), pak se nutně staví otázka, jakým způsobem, na základě čeho by tu tedy bylo možno odstranit i sám kapitalismus.

    Zopakujme si: bylo by buďto zapotřebí

    – nějak zrušit onu primární snahu a touhu člověka po neustálé maximalizaci vlastního prospěchu; ale na rozdíl od Marxe vycházíme z přesvědčení, že tato touha je prakticky nezrušitelně zakódována v nejhlubších rovinách genetického aparátu každé živé bytosti;

    – anebo by bylo nutno vymyslet, vytvořit nějaký mechanismus, který by tuto touhu po vlastním prospěchu dokázal takovým způsobem omezit, limitovat, modifikovat, že by – a to i za podmínek moderní masové produkce – nevznikl fenomén kapitálu a kapitalismu; ovšem doposud není vidět nic, co by takovýto mechanismus umožňovalo.

    Třetí možnost by ovšem spočívala v tom, že by sice byl zachován onen primární instinkt po maximalizaci vlastního prospěchu, ten by ale byl modifikován v tom smyslu, že by se jeho těžiště z prospěchu ryze materiálního (a tedy finančního, kapitálového) přesunulo do sfér osobnostních, kulturních a duchovních. Ovšem jak dosáhnout této metamorfózy (metanoie), zůstává taktéž velice otevřenou otázkou.

    Summa summarum: nelze skutečně vyloučit že kapitalismus jako specifický způsob produkčně-společenských vztahů jednou zanikne, či bude odstraněn. Ale – opakuji ještě jednou – sotva lze spoléhat na to že by to byl proces samovolný; v každém případě to bude člověk sám, kdo bude muset dokázat nějakým zásadním způsobem změnit své životní priority, žebříček svých hodnot.

  14. „Šťastný život“ – Sokrates versus Aristoteles.

    Ano, pane Nusharte, to je naprosto přesné vystižení; Aristotelova etika velice trpí tím, že tento velký filozof se vše jsoucí vždy snažil uchopit (a tedy uzavřít) do přesně konturovaných, popisných pojmů. Jistě: jeho pozorování (a tedy i jeho pojmy) byly vlastně absolutně precizní, správné, výstižné; takže se mu nedá vytýkat že by něco řekl chybně, nebo že by něco opomněl. Z objektivního hlediska je tam opravdu prakticky všechno. (On si je dokonce sám naprosto vědom i toho, že etika má nejen svou stránku poznávací – tedy racionálním způsobem vědět co je a co není správné; ale i svou složku konkrétně-praktického jednání, které má zcela jiný, výchovně-emoční, nikoli teoretický základ.)

    Takže Aristoteles opravdu ví to všechno, a všechno co říká je naprosto správné; ale přes to všechno jeho vývody o etice (a tedy o „šťastném“ či „naplněném“ životě jako důsledku eticky správného jednání) nakonec působí dojmem pouze abstraktního vědění.

    Zatímco Sokrates – ten nemohl být „popisným“ už jenom proto, že on se nikdy nevyjadřoval písemnou formou. Nýbrž naopak, on své etické zásady vždy formuloval v rozhovoru „z očí do očí“, tedy v dialogu se zcela konkrétním živoucím partnerem (respektive oponentem). Přitom – a to je krajně důležitý aspekt – klíčovým faktorem při těchto jeho dialozích byl pocit studu.

    Ovšem – ne pouze studu v bezprostředním smyslu, tedy že by Sokrates svůj protějšek přesvědčil o neetičnosti jeho jednání, a on se poté za to zastyděl; nýbrž ve zcela všeobecném smyslu. Je známo že Sokratova metoda vedení hovoru byla taková, že on sám nevznášel apodikticky nějaká tvrzení; nýbrž nechal napřed svůj protějšek vyslovit jeho vlastní pozici, přednést jeho vlastní argumenty. A teprve poté ho Sokrates v dalším rozhovoru natolik zapletl do jeho vlastních (oponenta) argumentů, že jeho protivník nakonec – a to sice logikou jeho vlastních argumentů – byl donucen uznat pravdu Sokrata. A – právě tady vstupuje do hry moment studu; onen protivník se zastydí, že zastával evidentně chybný, špatný názor; a je to právě tento pocit studu, který ho donutí jednou provždy opustit názor původní, vyvrácený, a ztotožnit se s pravdivým stavem věcí, jak ho přednesl Sokrates.

    Jestliže tedy Aristoteles ohledně své etiky (a tedy „šťastného života“) především logicky argumentuje, pak Sokrates na své protějšky v diskusi působí emocionálně, i když taktéž na základě striktně logického vedení argumentace.

    Tady je mimochodem možno zaznamenat docela zajímavý rozdíl mezi Sokratem a Ježíšem: oba se snaží své posluchače dovést k důsledně etickému jednání; a vposledku k naprosté vnitřní proměně, metanoie. Oba působí na emoce, na duše svých posluchačů; ale tam kde Sokrates argumentuje v zásadě striktně logicky, tam Ježíš – nemaje za své protějšky filozoficky vzdělané posluchačstvo – používá svých specifických, jedinečných příměrů a analogií z přirozeného života. Ale je tu ještě jeden rozdíl: jestliže Sokrates se jak řečeno snaží u svého protějšku snaží vybudit pocit studu, jako rozhodující moment pro změnu jeho postoje, pak Ježíš – ten se sice na straně jedné do určité míry snaží o totéž, ale na straně druhé jeho konečnou argumentační instancí zůstává „hněv Otce nebeského“, který postihne ty, kdo se nebudou chovat podle závazných etických norem.

    Tuto možnost Sokrates ovšem vůbec neměl; řečtí bohové nebyli zdaleka tak důsledně trestající za mravní poklesky, jako tomu bylo u židovského Jahveho. Sokrates tedy musel sáhnout po vyvolání efektu studu; což se ovšem jeví nakonec být metodou, která má univerzálnější platnost, právě protože je „civilnější“, vychází z vlastního nitra každého člověka, není k tomu tedy zapotřebí žádné externí trestající instance.

  15. (Negativní?) vliv stromů na klima

    Předesílám, že to téma jsem neotevřel proto, abych svůj názor propagoval, ale spíše proto, abych si nějaký názor v diskusi mohl vytvořit. Ty nedávné články, odkazující na zmíněné vědecké studie, působí totiž velmi kontroverzním dojmem (alespoň tedy na mě). Nebo možná – spíše než dojmem kontroverzním – působí dojmem naprosté bezvýchodnosti: lidskou činností narušené lesy se tedy
    staly [jaký celkový časový interval a jaké ohraničení od souvisejících dějů pro toto hodnocení zvolíme?] producentem skleníkových plynů a přispívají údajně k ohřívání atmosféry. Odlesňování také přispívá k ohřívání atmosféry. Sázení nových stromů asi také přispívá k ohřívání atmosféry, protože podle těchto zjištění ty původní přírodní travnaté plochy jsou schopny zachytit více uhlíku než lesy. Vlhké prostředí – tlející stromy – metan – ohřívání atmosféry. Suché prostředí – lesní požáry – opět špatně. Snad jenom proti těm travnatým plochám nikdo nic nenamítá – tráva však nesmí být spásána býložravými zvířaty, protože to by znamenalo zvýšenou produkci metanu, který je horší skleníkový plyn než CO2.

    „Что делать?“
    [V této práci Lenin vyzývá k vytvoření revoluční, jednotné avantgardní strany pracujících, která bude hájit zájmy dělnické třídy v souladu s učením komunismu.]

  16. Nejspíš zeměďělskou revoluci 04: pěstovat tkáňové kultury buněk bohatých na chloroplasty….

  17. Já bych tady opravdu spíše zůstal u toho „kontroverzního dojmu“, pane Nusharte (Jiří). Nejen v oblasti ekologie, ale zcela všeobecně je tomu tak, že vždycky někdo vyskočí s nějakým „převratným“ objevem. Který samozřejmě podpoří těmi či oněmi výzkumy a daty. Ale v naprosté většině případů jsou takovéto „přelomové“ objevy vzápětí odmítnuty většinou vědecké komunity; která pak dotyčnému buďto dokáže že jeho data jsou vůbec vadná; anebo že je vykládá velice selektivním způsobem.

    Právě proto jsem ostatně odkazoval na Aristotela: je sice samozřejmě naprosto možné i to že jednotlivec nakonec bude mít pravdu proti většině; ale v naprosté většině případů tomu bývá naopak, a tak je – pokud nemáme žádných vlastních znalostí věci – spíše smysluplné držet se toho, co o dané věci říkají „buďto všichni, anebo většina“.

    Konkrétně k dané záležitosti: opravdu si dost dobře nedokážu představit že by zcela obecně mělo platit, že „vysazování lesů zvyšuje množství skleníkových plynů“. Ten jediný případ (a právě o tom jsem možná opravdu sám něco četl) by byl, že tento efekt by mohl nastat v Amazonii – kde po vykácení deštných pralesů skutečně dochází k masivní (a dost možná nevratné) degradaci půdního fondu. Tím důležitější a naléhavější by pak bylo naprosto radikálně zastavit jakékoli další kácení; ovšem pokud budou u moci takoví zběsilci jako je Bolsonaro, pak v to není možno doufat.

  18. Podíval jsem se teď trochu v internetu na téma „zalesňování“. Tak tedy: na jedné straně skutečně platí, že zalesňování není záhodno dělat bez rozmyslu a všude. Jsou skutečně případy kdy by zalesnění určitých ploch mohlo přinést více škody nežli užitku. To jsou ovšem skutečně zcela konkrétní specifické případy, které současná věda dokáže specifikovat.

    Co se Amazonie týče: nenašel jsem nic co by hovořilo proti obnovování jejich – vykáceného a vypáleného – porostu. Narazil jsem ovšem na článek který zpochybňoval vlastně všechno: že se amazonské lesy vypalují, že amazonské lesy produkují kyslík… Jenže už svou dikcí je to právě takový článek (respektive autor), který ve mně budí předem velkou nedůvěru. A i zdroj na kterém tento názor byl publikován naprosto není možno považovat za hodnotově neutrální; jeho zaměření je zjevně pravicové. Takže pokud by se neobjevilo něco co by mě přimělo revidovat můj názor, zůstávám daleko spíše u přesvědčení, že se jedná o ideologicky zaujatý pokus zlehčit všechna nebezpečí vyplývající z dalšího bezohledného kácení brazilských deštných pralesů.

  19. Pro zajímavost: onen „expert“ tvrdí, že amazonské lesy neprodukují žádný kyslík; že prý spotřebují přesně to samé množství kyslíku, které samy spotřebují.

    Podle této logiky tedy i kdyby se vykácely všechny lesy na zemi, nemělo by to sebemenší vliv na množství kyslíku v zemské atmosféře…

  20. OTÁZKA „NAPROSTÉ DŮVĚRY“

    Vrátím se teď ještě k jednomu tématu, které nastínil pan Jaroslav Nushart. (Toto téma se tak nějak vrací stále znovu; budiž tedy, podívejme se na něj jednou opravdu důkladně.)

    Napřed citát: „‚Univerzální podstatu‘ (nijak neomezující každou pravdivou osobní tvořivost) vidět v Ježíšově přizvání do vztahu naprosté a zúčastněné důvěry?“

    Napřed k samotné dikci: už jenom ta formulace o „naprosté důvěře“ tak nějak připomíná jazyk minulého režimu, který se neustále dokola zaklínal údajnou „naprostou důvěrou“ lidu v moudré vedení KSČ. Tato „naprostá důvěra“ se pak zhroutila v masových demonstracích v listopadu 1989.

    „Naprostá důvěra“ – ta vždycky předpokládá přítomnost něčeho fixního, absolutního, nehybného. Ale – co je nehybné, to je neživotné.

    Pro ilustraci, o co se jedná: Hérakleitos sice také postuloval existenci něčeho nejvyššího, nějaké Nejvyšší podstaty, nějaké „Moudrosti“, která „chce i nechce být nazývána Diem“.

    Ale na straně druhé – nikde ve jsoucím (a tedy i lidském) světě není žádný definitivní klid, žádné finální spočinutí. Všechno jsoucí je v pohybu – a v neustálém konfliktu. Tam kde končí vzájemné střetávání, tam končí pohyb – a tam přichází zánik, smrt. Nějakou tu „univerzální podstatu“ je sice možno předpokládat; ale nikdy není možno s ní splynout v nějaké naprosto bezvýhradné, bezrozporné jednotě.

    Těžko soudit, jestli Hérakleitos tento nejvyšší princip sám pojímal jako taktéž vnitřně protikladný, tedy pohyblivý a živoucí, anebo skutečně jako něco naprosto konstantního. On to nijak blíže (alespoň v těch fragmentech jeho díla které se uchovaly) nijak blíže nedefinuje.

    Ale v každém případě člověku samotnému nikdy nemůže být dáno splynout s touto „univerzální podstatou“ v jedno. Bylo by to asi něco dost podobného, jako naprosto a definitivně splynout s kosmickou „černou dírou“. Dotyčný by se sice svým způsobem stal součástí absolutna; tedy finálního stavu, z kterého už není kam jít ještě dále. Ovšem – zaplatil by za to celou svou konkrétní existencí. Ztrátou všeho, co vytváří jeho vlastní – lidskou – existenci.

    Člověk jako takový – ten může existovat právě jenom jako diference vůči Absolutnu. Sice – na jedné straně – jako jeho realizace, jako jeho nositel (tedy: nositel oné „univerzální podstaty“), ale na straně druhé nikdy se s ním nemůže naprosto a bezvýhradně identifikovat, spojit v jednou jedinou nerozlučnou a nerozlišenou jednotu.

    Jednou větou: podstata existuje jenom v NEpodstatě. Absolutní existuje jenom prostřednictvím relativního. Univerzální jenom prostřednictvím partikulárního.

    Právě to je základním zdrojem primární, nepodmíněné hodnoty všeho (materiálně) jsoucího, a tedy i samotného člověka: že bez této zdánlivě nižší formy existence neexistuje reálně naprosto nic. Ona „univerzální podstata“, pokud je jenom sama sebou, není nakonec ničím jiným, nežli pouhou potencialitou. Která teprve čeká na své uskutečnění.

    Samozřejmě, každá jednotlivá entita (tedy i člověk) je ve své bezprostřední existenci jenom partikulární, a cítí tuto svou omezenost. Ale – na straně druhé tato konkrétně jsoucí entita má to, co nemá kromě ní nikdo jiný a nic jiného: totiž životnost.

    Jedná se tedy o vztah vzájemné podmíněnosti, a vzájemného doplňování se. Ale – opakuji znovu – opravdu tomu není tak, že by se někde ve výšinách vznášela nějaká „univerzální podstata“, a všechno jsoucí bylo jenom a pouze jejím nedokonalým, nesvébytným, nesamostatným odleskem.

  21. Není pravda, že „naprostá důvěra předpokládá přítomnost něčeho fixního, absolutního, nehybného“. Nepředpokládá ani „jednu jedinou nerozlučnou a nerozlišenou jednotu“. To je nesmysl.
    Naprostá důvěra předpokládá lásku a láska zase předpokládá naprostou důvěru.

  22. Myslím, že by bylo dobré doplnit, že Ježíš může ve vztazích důvěry mezi lidmi fungovat jako jakýsi prostředník. Nemusím třeba milovat konkrétního člověka, ale pokud se k němu nemohu chovat přátelsky, nebudu se aspoň k němu chovat vyloženě nepřátelsky, protože vím, že i jeho (nejenom mne) miluje Ježíš.
    Zatímco kdyby nebylo Ježíše, mohla bych ho třeba nenávidět.
    Na Rohrově knize se mi moc líbilo, jak napsal, že nikdy neexistovala jediná duše, která by nepatřila Kristu.

  23. Čili Ježíš (Bůh) je ten, kdo nás miluje bez jakýchkoliv podmínek. Vlastně jedinou podmínkou vztahu s ním je přijmout jeho lásku.

  24. Ještě jsem chtěla napsat, že se mi líbil jeden diskusní příspěvek na KD, jehož autor ukazuje, že to, co vidíme a slyšíme (zrakem a sluchem) není způsob, jak poznat Ježíše. Poznat ho můžeme jen srdcem:
    „Příběh nedělního rána, jak nám ho vykresluje evangelista Jan, totiž ukazuje na jeden důležitý aspekt:
    Marie vidí prázdý hrob, vidí a slyší slova andělů (poslů) a nakonec i samotného Ježíše – jenže si myslí, že je to zahradník. To, co vidí na vlastní oči a slyší na vlastní uši ještě nemá tu moc, přesvědčit ji o tom, že její Pán je živ! To pozná, až když Ježíš promluví k jejímu srdci a osloví ji jménem.
    Z tohoto úhlu pohledu není vůbec důležité, co a jak se historicky stalo a co je interpretace prvotní církve. O tom se můžeme přít, ale těžko někoho přesvědčíme. Nebyli přesvědčeni ani učedníci ani Marie a další, kteří byli očitými svědky – natož my, kteří jsme to neviděli.
    Ovšem každý z nás, ke komu Ježíš promluvil, koho zavolal jménem a oslovil jeho srdce, ví… můj Pán je živ.“

    Omlouvám se, že jsem se zase nechala unést a odvést diskusi od tématu. Už jsem si myslela, že se tomu vyhnu.
    Hezký sobotní den.

  25. „Naprostá důvěra předpokládá lásku a láska zase předpokládá naprostou důvěru“ – to je ale tautologie, paní Hájková.

    V daném případě se ale tak jako tak jedná o něco jiného: totiž o vztahování se k jakési „univerzální podstatě“. A já opakuji znovu: ta zůstává naprosto neživotnou, pokud není realizována „obyčejným“ tvorem tady na zemi. Už samotný pojem „boží láska“ není ničím jiným, nežli antropomorfismem – tedy vnášením čistě lidské zkušenosti a lidského citu do transcendentálních sfér.

  26. Ale vždyť i v lidských citech se vyskytuje naprostá důvěra. Jaký jiný vztah mívají například děti k matce?

  27. Chtěl bych zde konstatovat, že zpochybňování samotného faktu globálního oteplování jakož i jeho antropogenního původu mám za odborně neobhajitelný názor.

    Doufám, že tu nikdo nemáme pochybnosti o tom, že oxid uhličitý působí tzv. skleníkový efekt. Snad bych tu jen poukázal na povrchové teploty na Venuši.

    Ve škole jsme se učili, že oxidu (kysličníku) uhličitého je v atmosféře 0,3%. Současný jeho podíl je o 40% vyšší. Vědci zjistili (rozborem antarktického ledu), že tohoto plynu nebylo v ovzduší tolik minimálně 800 tisíc let (aspoň 30 tisíc generací). Na základě zkoumání letokruhů (mj. z českého území) bylo pak zjištěno, že minimálně od Kristových časů (80 generací) nepanovala ve střední Evropě tak teplá a suchá léta jako v letech 2014-2019.

    Ve škole jsme se učili, že nejteplejší území naší země (ČSSR) mají průměrnou roční teplotu necelých 10 stupňů (např. Hodonín 9,5°C). V desetiletí 2011-2020 mělo např. Brno-Židenice průměr 10,97°C (s vrcholem v roce 2018 s 12°C). Pro zajímavost uvedu tyto 50 let staré průměry: Constanta 11,2°C, Novi Sad 11,4°C, Torino 12,4°C. Velmi zajímavé je ovšem čerpat informace z výjimečně dlouhé klementinské řady měření.

    Lidé nyní ročně spalují zhruba 16 mld. tun fosilních paliv, přičemž vzniká příslušné množství CO2. Menší část pohlcují moře, většina však zůstává v ovzduší.

    Poznatek, že rostliny při fotosyntéze spotřebovávají CO2 a produkují O2 je zajisté dostatečně ověřený. Mizí-li lesy, není to tedy bez následků. Většina přirozených porostů je přitom spálena (což se samozřejmě neobejde bez uvolnění vázaného uhlíku v podobě CO2). Většinu odlesněných oblastí navíc začne následně spásat další hovězí dobytek… (Porovnejme si třeba odhadované stavy amerických bizonů kdysi se stavy skotu v obou Amerikách dnes.)

    Jak jsem již asi psal, mým prvním „vážným“ zájmem byl zeměpis. Dodnes si pamatuji některé údaje uváděné na rubu souboru map Poznáváme svět, třeba procenta území, jež v „Zadní Indii a Indonésii“ pokrývaly lesy v 60. letech. Za dvě generace jich chybí leckde polovina! V Jižní Americe a Africe (o Madagaskaru ani nemluvě) není vývoj o mnoho lepší. Podotknu, že tropické lesy dnešního typu existují na Zemi po dobu odpovídající asi 3 milionům lidských generací. Byť ani v minulosti nebyl jejich rozsah stálý (také v souvislosti s čtvrtohorními glaciály), jde nyní o děsivou přírodní katastrofu (lidským přičiněním a dopuštěním) o skutečnou katastrofu.

    Původní tropické lesy dále mizí tempem asi 40 tisíc km² za rok, což je půldruhanásobek rozlohy všech lesů v ČR, jejichž stromy obsahují přes 600 mil. tun dřeva. Lze tedy usuzovat, že jen v tropech ročně při odlesňování shoří více než miliarda tun organického materiálu. Další často ještě rozsáhlejší požáry řádí v sušším pásmu a v pásu mírném. I když zde se lesy mohou po letech častěji opět obnovit, množství vznikajícího CO2 je ohromný.

    Všimněme si, že velká většina památek na starověké civilizace leží v polopouštích. Kdysi ovšem v takovém prostředí nevznikaly. K obnově úrodné krajiny nedošlo ani za tisíce let…

  28. Ve věci autorství klimatické a navazujících – snad už lze říci revolucí – vykazují některé (dříve dost sebevědomé) myšlenkové proudy vůči moci přírody překvapivou skromnost:-)

    I kdybychom se rozhodli hodnotit vývoj skutečností tak, že člověk sám (přírodní instinkty v něm) je (už) jen nevýznamným a stále méně významným spoluautorem těch kaskád změn, stále zůstává skutečností, že je tu jediný, kdo má aspoň teoreticky potenciál své spoluautorství vědomě vyhodnocovat – což by mu teoreticky mohlo napomáhat k pokusům o adaptivní korekce. Nebo už spoléháme na umělou inteligenci? 😉

  29. Důvěra (#splynutí). Ano, omlouvám se, pořád znovu na tento motiv Ježíšova odkazu-objevu reaguji, protože ho cítím jako základní a současně i – humanisticky nosný.
    Náhodou jsem se před pár dny dostal k četbě Platinových Hostiny… a i tam Sokrates (slovy jedné ženy) trpělivě argumentuje pro zrání podobného postoje (skrze školu objevování-sdílení-plození krásna v jednotlivých partikulární chce existencích) .

  30. „Naprostá důvěra dítěte vůči matce“ – jenže to je právě to, paní Hájková, my už nejsme děti, není možné celý svůj (dospělý) život strávit jenom v dětské závislosti od rodičovské autority. K základním atributům dospělosti patří i schopnost kritické distance.

  31. Což o to, pane Horáku, jak jsem se při dané příležitosti trochu poohlédl po internetu, překvapilo mě že c e l k o v é úbytky lesních ploch na zemi nejsou až zas tak dramatické, jak by se dalo soudit. Je to způsobeno tím, že jestliže v zemích třetího světa se nadále kácí a vypaluje, pak v zemích prvního světa se zase relativně usilovně zalesňuje. (A jsou organizace které provádění i opětovné zalesňování v Amazonii.)

    Ovšem – na straně druhé jsem také svého času četl něco o tom, že lesy v chladnějších pásmech (tedy pravidelně v zemích prvního světa) nemohou nahradit deštné lesy v tropickém pásmu – a to sice kvalitativně. Je to logické – v chladném pásmu rostou stromy mnohem pomaleji.

    Celkově se tedy nedá říci, že by lidstvo proti tomuto nebezpečí nedělalo vůbec nic; ale jde o to, že v tomto smyslu neexistuje žádné „lidstvo“ jako takové, nýbrž jsou tu přítomny dva způsoby jednání, které stojí naprosto proti sobě.

    V každém případě je to ale jednání naprosto schizofrenní: na jedné straně se kácejí a vypalují hodnotné deštné pralesy, aby pak byly jinde – za mnohem nepříznivějších podmínek – zase stromy vysazovány…

  32. To je fakt, pane Poláčku. Nemůžeme čekat, že něco přijde samo od sebe. Vždyť i Ježíš řekl, že je třeba se něčeho domáhat:
    „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“

  33. Platónova „Hostina“ (Symposion): pane Nusharte, to jste si opravdu nevybral zrovna oddechovou četbu na víkend! 😉

    Hodně složitě strukturované dílo, kde se mnohdy i vyslovení znalci přou o tom, jak je ho zapotřebí vlastně vykládat – ať jako celek, nebo příspěvky jednotlivých hostů-diskutujících.

    Otázka „důvěry“ – ano, ta tady svým způsobem skutečně stojí v pozadí. Ostatně jako fakticky ve všem, co kdy napsal Platón.

    Jenže: tady se pak vždy nevyhnutelně projevuje zásadní dilema celého Platónova filozofického konceptu: totiž problematika jeho víry v reálnou existenci nehmotných „idejí“, jakožto čirých – a to sice dokonalých – podstat, jichž je jsoucí svět prý pouze nedokonalou kopií.

    Na první pohled tady skutečně vidíme principiální příbuznost mezi myšlenkovým konceptem Platóna a věroučným konceptem dejme tomu křesťanství: v obou případech je tu předpokládána jakási nejvyšší, nehmotná instance (ideje respektive Bůh); tato instance je sama o sobě naprosto dokonalá, a před člověkem tedy logicky vzato nestojí žádný jiný životní úkol, nežli se k této Dokonalosti přiblížit pokud možno co nejvíce.

    Problém je (u Platóna) především v tom: ty jeho „ideje“ mu dnes už prakticky nikdo neuvěří. S něčím takovým nemůže už operovat nejen moderní věda; ale i mezi současnými filozofy by se asi sotva ještě našel někdo, kdo by tento Platónův koncept sdílel. Přinejmenším v jeho původní, absolutní podobě. Kdy tedy například i umělé artefakty jako stůl mají prý svůj ideální předobraz v oné říši čirých podstat.

    A přesto… Přesto právě já se velmi kloním k tomu, aby tento platónský svět nebyl jen tak bez dalšího hozen do starého železa. Ten zde líčený vzestup lidské duše, lidské mysli, lidského ducha od prvopočátečních, ale zároveň nejprimitivnějších forem existence (ústřední linií je moment či princip lásky) až k poznání nejvyšších podob Dobra a Krásna (což jsou pro Platóna víceméně synonyma) svou přesvědčivostí fascinuje i dnes, má svou trvalou platnost dodnes.

    Právě tady se vynořuje jeden velice zajímavý moment: na straně jedné Platón tedy sice také (podobně jako křesťanství) své absolutní Dobro předpokládá a postuluje jako něco autonomně, absolutně daného, bez ohledu na člověka, tedy na nedokonalost jeho subjektivního poznání (a konání).

    Ale – na straně druhé pro zachování jedinečné hodnoty tohoto Platónova díla není bezpodmínečně zapotřebí sdílet tento jeho (krajně problematický) předpoklad. Už ze samotné vlastní životní zkušenosti respektive životních prožitků si každý může vytvořit alespoň určitou představu nejvyššího, finálního Dobra. Rozhodujícím tedy není ani tak dostat se k samotnému – fixně definovanému – cíli; nýbrž rozhodující je, aby člověk před sebou tento cíl měl, a aby usiloval o jeho dosažení.

    Absolutní Dobro a Absolutní Krásno asi nikdo z nás – během té krátké životní pouti která je nám dopřána – nedosáhne; ale pokud budeme opravdu se vším úsilím směřovat k tomuto cíli, pak už jsme pro danou věc učinili všechno, co od nás vůbec bylo možno žádat. Tady opravdu platí: už samotná cesta je cíl.

  34. Ano, paní Hájková, ten výjev z Nového zákona opravdu ukazuje zčásti tím samým směrem, jako Platónova „Hostina“: věci (dobré) tu nestojí samy o sobě, ale je nutno je hledat, je nutno se jich domáhat.

    Na straně druhé ale v křesťanství vždy stojí zároveň i moment protikladný: bude vám dáno. Vždycky tu – i když třeba jen v pozadí – stojí ten moment, že postačí vztáhnout ruce k Bohu, stačí pomodlit se, a nebeská mana už bude padat seshora dolů k potřebnému. Který tedy může zůstat víceméně jenom pasivním příjemcem.

  35. Ono pochopitelně záleží na tom, co ten či onen člověk od Boha žádá. Některé věci si musí skutečně zařídit sám. Zatímco jiné si sám nezařídí. A právě o ty mi jde.

  36. A i kdyby Bůh nebyl osoba, ale jenom jakási oživující energie, jak si to spousta lidí myslí, přece jsme na něm maximálně závislí. Vždyť co bychom byli bez životní energie?

  37. Ježíš ovšem, díky sebeprožívání v Židovské tradici, může vyjádřit svůj vztah hluboce osobně – oslovením Otče… Čímž i dává záminku pro obvinění.

    Platónův předpoklad nezávislých dokonalých podstat: taky mi „nesedí“. Ježíš se takového oddělování neodpouští – právě naopak:-)
    Ale i ta žena v tom Sokratově vyprávění staví na růstu (porozumění kráse) skrze konkrétní lidské zkušenosti.

  38. Kdyby Bůh byl jen nějakou ideou, těžko bychom k němu mluvili. Ale Bůh je živý a reaguje na naše modlitby. Čili vlastně komunikuje. Jako někdo, kdo je neustále s námi.
    Předevčírem jsem se cítila úplně na dně. Nic mě netěšilo, byla jsem vyčerpaná a velmi unavená. Neustále se mě zmocňovala deprese. Tak jsem začala k Bohu mluvit a vyčítat mu, že mě nejdříve jakoby „unesl“, a teď mě opouští. Mluvila jsem jen v duchu, ne hlasitě, ale dost důrazně. Deprese pak začala mizet a já jsem zase usnula. Ráno jsem vstala plná energie a ještě na lůžku jsem napsala báseň o studni v poušti (včera jsem ji poslala panu Poláčkovi).
    Celý den jsem se pak cítila dobře.
    Bůh není žádná idea. Je reálný.

  39. BŮH EROS A VZESTUP K NEJVYŠŠÍM SFÉRÁM

    Tou „ženou“ v Sokratově vyprávění máte zřejmě na mysli kněžku Diotimu, pane Nusharte. (Je to ostatně naprostá výjimka, že v Platónových dialozích také přijde ke slovu ženská osoba; ale to je zjevně dáno právě jejím mimořádným postavením, její duchovní funkcí. Mimochodem, historici si dodnes nejsou jisti, jestli se skutečně jednalo o reálnou osobu, či zda Platón tuto osobu vytvořil jako literární postavu, protože ji měl zapotřebí k vyjádření určitých sdělení.)

    V každém případě je to právě tato kněžka Diotima, která v celém Platónově dialogu „Symposion“ zaujímá klíčovou roli. Už vlastně proto, že teprve vzpomínáním na rozhovory s ní se v ten večer dostává ke slovu samotný Sokrates. Centrálním tématem a vůdčí linií celého dialogu je téma lásky. A právě kněžka Diotima je tou, která Sokrata podle jeho vyjádření zasvětila do tajemství lásky.

    Napřed by se mohlo znát, že je toto „zasvěcení“ (Sokrates byl tehdy ještě mladý muž) míněno v doslovném, tělesném smyslu. Ale ve skutečnosti se jedná o naprostý opak. Celý průběh večera spočíval v tom, že jednotliví účastníci hostiny (a připomínám, že to byly zcela reálné osobnosti tehdejšího aténského života, například dramatik Aristofanes) jeden po druhém přednášeli ódy na lásku. Respektive na boha Erota. Ovšem – už u nich se nejednalo pouze o lásku tělesnou, nýbrž především o oslavu krásy, jakož i oslavu lásky jako takové. Názory jednotlivých účastníků večera se od sebe navzájem lišily (mnohdy se přímo střetávaly), ale nakonec se ukázalo, že každý z nich svým náhledem postihl jeden určitý aspekt lásky. (Vlastně tady máme zase jednou jakéhosi anticipovaného Leibnize: bylo zde několik „monád“, kdy každý diskutující dané téma nahlížel z jednoho určitého úhlu pohledu. Které spolu navzájem nebyly kompatibilní; ale každý z nich byl sám o sobě legitimní.)

    Nyní na samotný závěr ale vstoupí na scénu sám Sokrates, vyzbrojený vyšším duchovním náhledem, který mu svého času zprostředkovala kněžka (respektive velekněžka) Diotima. A Sokrates – jako obvykle – celou věc postaví zcela na hlavu. Neboť názory a náhledy jeho předřečníků jsou – jakkoli mnohdy velmi dobře odůvodněné – jenom bezprostřední, v zásadě je to přirozený lidský pohled; zatímco Sokrates je svým ryze filozofickým nazíráním o celou sféru výše.

    A tak jestliže bezprostředně předtím ještě Agathón vášnivě oslavoval boha Erota (respektive: Eróta) pro jeho mládí a krásu, ale i pro jeho moudrost a statečnost, pak Sokrates dokládá, že láska je touha; a my přece vždy toužíme po něčem, čeho se nám nedostává. A jestliže tedy Eros představuje touhu po kráse a dobru, pak jeho samotného není možno považovat ani za krásného, ani za dobrého. – Sokrates tedy už tímto svým prvním krokem vlastně lidské myšlení jaksi „vykolejuje“ z jeho běžných schémat a automatismů; a zároveň už naznačuje centrální linii svého vlastního uvažování, totiž že pravá podstata věci je někde zcela jinde, než jak se to jeví běžnému, filozoficky necvičenému vědomí.

    Naprosto centrální Sokratova myšlenka je pak tato: jestliže jednotliví účastníci diskuse pořádali jakousi soutěž o to, kterého z nich názor na lásku a boha Erota je ten nejsprávnější, pak Sokrates všechny tyto dílčí náhledy spojuje v jeden jediný provázaný celek; přičemž ale tento celek vytváří zcela novou kvalitu.

    Samotná Sokratova myšlenka je pak tato: láska je svým způsobem „výtahem“ pro člověka, pro jeho duši od nejnižších, nejpřízemnějších forem vztahování se ke skutečnosti až k formám nejvyšším, duchovně nejvyspělejším.

    Tuto vzestupnou linii je možno vyjádřit víceméně takto: na začátku stojí čistě tělesná láska; potom láska zduchovnělá; potom umění; potom spravedlnost, věda a pravé poznání, až ten takto vzhůru stoupající dospěje až do té sféry nejvyšší, kde sídlí samotné Dobro.

    Právě v tom spočívá naprostá jedinečnost platónsko-sokratovského myšlení, že tam, kde obyčejná lidská mysl zůstává polapena v přirozeném nazírání, které neumožňuje nic více nežli postihnout vždy jenom ten či onen jednotlivý (a bezprostředně se jevící) aspekt lásky, tam se nyní odhaluje skrytá, prostým okem neviditelná, mnohem hlubší podstata veškerého lidského konání, toužení, snažení a usilování. Tam kde obvyklá lidská mysl se uspokojí s dosažením jenom toho či onoho konkrétního, viditelného cíle, tam Sokrates jako konečný cíl (a skrytou substanci) tohoto všeho partikulárního snažení odhaluje samotné Dobro a Krásno, jakožto nejvyšší principy jak filozofické, tak ale i mravní. Ale – vlastně i čistě existenciální; neboť jenom jejich dosažením může člověk v plné míře dosáhnout i své nejvlastnější podstaty, svého vlastního finálního naplnění.

  40. KŘESŤANSKÉ A SOKRATOVSKÉ DOBRO

    Pokud tedy takto pojatého platónsko-sokratovského řeckého boha lásky Eróta porovnáme s křesťanským Bohem (a s křesťanskou láskou), pak je tu v prvé řadě v obou případech konečný cíl ten samý: totiž samotné Dobro.

    Rozdíl je ovšem v cestě, po jaké samotný člověk (věřící) má tohoto konečného cíle, této konečné mety dosáhnout. Ale snad ještě větší rozdíl je v tom, jak v y s o k o vůbec může člověk v tomto směru (hledání a dosahování Dobra) vystoupat.

    Jak naznačila paní Hájková, křesťanský věřící očekává od svého Boha „věci které si člověk sám nemůže zařídit“. Jinak řečeno: v křesťanství člověk sám nemůže vystoupit až k nejvyšším (božským) úrovním existence. Nanejvýš je může obdržet shora, cestou milosti.

    Právě tohle ale Řekové viděli zcela jinak. Jmenovitě ono „Dobro“, jakož i Nejvyšší poznání – to je zde dáno objektivně, je to samotné Bytí, a to je zde otevřeno pro všechny. A lidská duše – která je nakonec sama božského původu – principiálně m á tu schopnost se k těmto nejvyšším sférám vypracovat.

    Tento rozdíl v možnostech dosažení či nedosažení i těch nejvyšších cílů se pak odráží i v rozdílu samotných cest k nim. Křesťanský věřící – ano, pokud svou víru bere opravdu vážně a odpovědně, i pro něj je jeho víra (náročnou) cestou k vlastnímu probuzení, k očištění jeho duše. Ale – stále zde je nejen dán, ale konec konců vysoce převažuje ten aspekt, že toto nejvyšší dobro je člověku zprostředkováno shůry. Sesláno shůry. A že tedy nejpřímější cestou k jeho dosažení je samotná víra. Toto pojetí má pak ale ten nevyhnutelný důsledek, že se pak začne jevit že postačí už jenom tato víra samotná. Že člověk nemusí dělat nic více, nemusí se namáhat nijak více, nemusí hledat nic více, nežli se plně odevzdat své víře (respektive svému Bohu).

    Zatímco u Řeků (jmenovitě právě v platónské tradici) je tomu zcela jinak: nikoli pouhý akt či vztah víry, nýbrž celoživotní, nikdy nekončící p r á c e člověka na sobě samém, na všestranném vzdělání a kultivování jeho duše i jeho mysli je tou cestou, kterou je možno se dobrat k nejvyšším sférám, k samotnému Dobru. Tomuto antickému člověku tedy v daném smyslu naprosto nic není sesláno, darováno shůry. Co si nevytvoří sám, svým vlastním úsilím – to mít nebude.

    Samozřejmě – tento rozdíl byl objektivně nutný. Jestliže toto antické, platónsko-sokratovské pojetí se obracelo na řeckého respektive aténského všestranně vzdělaného a kultivovaného svobodného občana, pak křesťanství mířilo především na široké lidové masy. Tedy v převážné míře bez jakéhokoli vzdělání, a bez jakékoli reálné možnosti věnovat se čistě intelektuální činnosti.

    Jsou to tedy dvě různé cesty k témuž cíli; jejichž různost byla dána a podmíněna čistě objektivně. Obě tyto cesty mají tedy své vlastní oprávnění, svou vlastní legitimitu.

    Přesto se ale nutně staví otázka, jestli dnes – kdy už prakticky všichni lidé mají alespoň určité vzdělání, a čím dál tím větší podíl populace má vzdělání vysokoškolské – jestli by přece jenom nebylo na čase po dvou tisíciletích znovu rehabilitovat, a do popředí postavit onu antickou cestu komplexního sebevzdělání a sebekultivace každého jednotlivce. Kdy už tedy k dosažení cíle naprosto nepostačí jenom samotná zavázanost dobru, tedy povinnost nečinit skutky zlé a naopak konat skutky dobré. Neboť jak se ukazuje v současné době čím dál tím naléhavěji, toto základní křesťanské rozlišování mezi dobrem a zlem už naprosto nepostačí k jejich rozlišení v konkrétních společenských, politických a etických střetech vysoce komplexní a zároveň diferencované moderní společnosti. Existuje celá řada iracionálních, reakčních, i vysloveně antihumánních názorů a hnutí, které se stejně tak mohou odvolávat na Boha, jako jejich ideoví protivníci.

    Zatímco ta antická cesta k Dobru, ta je naopak podmíněna onou neustálou, systematickou kultivací vlastní mysli – a to nejen po stránce čistě etické, ale stejně tak i po stránce intelektuální. Je tady tedy mnohem větší důraz na základní maximu aristotelské etiky, totiž že je nutno nejen chtít dobro; ale že je také zároveň nutno vůbec v ě d ě t, dokázat rozpoznat co je v té které konkrétní situaci skutečným dobrem, a co ne.

    Ježíš – nutno říci, že ten to měl vlastně ještě velice snadné, tomu stačilo položit svým posluchačům otázku: „A jestli pak podporuješ chudé, vdovy a sirotky? Anebo je ještě obíráš o jejich poslední peníz?“ U Ježíše se tedy otázka po „dobru“ víceméně kryje s otázkou po jednání čistě sociálním. Zatímco v dnešní době – budiž to řečeno ještě jednou – v mnohem složitějších životních podmínkách takto jednoduše položená otázka po dobru už naprosto nepostačí. Tady je opravdu nutno vypracovat si schopnost po rozlišování mezi dobrým a zlým v mnohem subtilnějších, mnohoznačnějších a protichůdnějších vztazích a situacích.

    Jednou jedinou větou řečeno: křesťanské dobro jako takové nemá intelektuální komponentu. Něco takového ale „dobro“ v moderní vysoce komplexní společnosti už nemůže dále postrádat.

  41. Paní Hájková, o těch pochybnostech ohledně víry (a o „mluvení s Bohem“) napíšu něco více až dočtu knihu „Zbavit se Boha“ od A. Grüna a T. Halíka. Protože tam se jedná do značné míry právě o tom.

  42. Pane Poláčku, nemáte pravdu, že my jsme teď se vzděláním na tom lépe, než lidé kdysi dávno. Ano, spousta lidí má vysokoškolské vzdělání, protože se rozšířil počet vysokých škol, ale to jejich vysokoškolské vzdělání má také nižší úroveň než tomu bylo dříve. Nečetl jste kdysi na SOKu, že dnes je masově rozšířena spíš polovzdělanost než skutečné vzdělání?
    Navíc dnešní život klade na člověka takové nároky, že ho lidé vůbec nestíhají. Počítám v to i sebe.
    Podle mého názoru je i dnes velké množství lidí, jejichž duše je nějakým způsobem poškozena nebo zraněna. Ti potřebují od Ježíše nejprve spásu. Myslím, že Tomáš Halík a Anselm Grün o tom asi vědí málo. Ačkoli jejich dílo jinak uznávám.

  43. Já si naopak myslím, že v jistém smyslu jsou na tom dnešní lidé žijící v civilizaci, mnohem hůř než kdysi třeba takoví indiáni, žijící kmenovým způsobem života.

  44. Co se té „spásy“ týče, tak tady jste to asi opravdu trefila, tedy že o tom Halík a Grün „vědí málo“ – Halík tam přímo píše, že dodnes pořádně neví, co tato křesťanská „spása“ má vlastně znamenat. – Musím ovšem přiznat, že právě tím u mě dost zabodoval.

  45. To je ovšem u křesťanského kněze docela zásadní nedostatek – pokud by nevěděl, co znamená křesťanská spása.

  46. Polovzdělanost – já především nemohu posoudit, do jaké míry bylo vysokoškolské vzdělání dřív opravdu kvalitnější. Především – jestli se na univerzitách dříve opravdu víc myslelo, anebo jenom víc biflovalo.

    Ale že dnešní vysokoškolské vzdělání směřuje spíše k oné polovzdělanosti, na to si stěžoval například už Adorno v šedesátých letech. A sám jsem to zažil z vlastní zkušenosti. Všechno směřuje daleko spíše k formalistickému pojetí, jenom k naučení se těch či oněch faktů. Píše o tom i Erich Fromm ve své knize „Mít nebo být“, že jeho vlastní zkušenost jako přednášejícího na amerických univerzitách byla taková, že je mnoho studentů, kteří si jeho přednášky zapisují velice podrobně, ale nakonec se ukáže že se všechno jenom naučili nazpaměť, ale nedokáží s tím sami aktivně pracovat. A je jenom málo takových, kteří si třeba ani zdaleka neudělají tolik poznámek, ale je vidět že už během přednášky o jeho slovech doopravdy přemýšlejí.

    Zkrátka, i tady platí: mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Jenom jde o to, že o tom kdo bude patřit mezi ty „vyvolené“ může rozhodnout každý sám, svým vlastním postojem.

  47. Zkuste tedy tu „křesťanskou spásu“ nějak sama definovat, pane Nusharte…

  48. Halíkovy knihy tolik neznám, ale docela bych se divila, kdyby Anselm Grün skutečně nevěděl, co je spása. To by pravděpodobně nemohl napsat následující text:
    „Odevzdat se neznamená poddat se osudu, znamená to předně „pustit se“. Kdo se odevzdá životu, ten se pustí do života v jeho dynamice. Nedrží se zpátky, nedrží se sám sebe. Přenechá se životu a Bohu. Kdo se odevzdá, zbaví se starostí, osvobodí se od věčného kroužení kolem svého zdraví, svého uznání a své úspěšnosti. V postoji odevzdanosti není jen důvěra, nýbrž i velká vnitřní svoboda. Jestliže nemusím všechno dělat sám, jestliže sebe přenechám Bohu v důvěře, že se o mne bude starat, osvobodím se od křeče egoismu a sebestřednosti….Mnoho lidí se domnívá, že musí všechno udělat sami. Museli by na sobě tvrdě pracovat, aby pokročili vpřed a uskutečnili své ideály. Usilují o dobro. V určité fázi však dospějí k poznání, že nemohou dosáhnout všeho, co chtějí, přestože si dali všemožná předsevzetí. Nikdy je všechna nesplní a opětovně budou konfrontováni se svou nedostatečností. V tu chvíli je nejlepší odevzdat se Bohu. To není rezignace, nýbrž volnost. Náhle pocítím, že vůbec nemusím dosáhnout všeho, co chci, že je to jen výraz mé ctižádosti, ale zdaleka ne vůle Boží. Odevzdám se do Boží náruče. Vím, že on mě drží, že v jeho dobrých rukou smím bez přetvářky být, jaký jsem. A právě to tvoří v řádu víru křesťanů: zkušenost volnosti, k níž nás osvobodil Kristus.“

    Já bych nemluvila o křesťanské spáse, ale jen o spáse. Oni totiž už i židé kdysi dávno znali spásu. Říkali jí šalom. Česky též pokoj. Jde ovšem o Boží pokoj, ne o světský „klídek“. Spása znamená také „celost, neporušenost, úplnost“. Je-li Bůh se mnou (a já s ním), jsem úplný/á, tedy nic podstatného mi nechybí. Je-li někdo ve stavu šalóm, nevadí mu, ani když se věci kolem něj nevyvíjejí nejlépe. Dá se mluvit též o uzdravení – především jde o uzdravení duše, ale může to mít vliv i na tělo. Uzdravení vlastně také znamená celost. Jde o zacelení ran, které jsme v životě utrpěli. Ony nezmizí úplně, jen se zajizví, ale už nám nebudou bránit v životu.
    Spása je vědomí, že jsme dobří takoví, jací jsme, že nás takto přijímá Bůh a proto tak můžeme přijmout i sami sebe. Kdo přijímá sám sebe a je si vědom svých chyb, je schopen přijímat i druhé lidi.
    Pojetí spásy se v průběhu dějin mohlo trochu měnit, ale myslím, že v podstatě je to ten šalom https://www.vira.cz/texty/clanky/salom-shalom-co-znamena
    Někteří lidé rozlišují mezi spásou jakožto subjektivní událostí a vykoupením, které proběhlo objektivně (událostí na Golgotě).

  49. V tom případě je ovšem „spása“ značně nevýstižný či nepřesný pojem.

    A jinak tuto svou nevědomost či skepsi v daném případě vyjádřil jenom T. Halík, nikoli A. Grün. Oni to samozřejmě nepsali společně, nýbrž každý z nich vždy jednu kapitolu. V zásadě sice vyjadřují – ve vztahu k Bohu – jednu v zásadě společnou myšlenku, ale na straně druhé se oba přece jenom v určitých nuancích odlišují. Už předem mohu předeslat, že na Halíkovi oceňuji především opravdu nečekanou míru jeho schopnosti podívat se velmi kriticky i na samotný způsob (obvyklého) praktikování křesťanství, na jeho dogmata.

  50. „… Právě tohle ale Řekové viděli zcela jinak…“

    Rozdíly, které, pane Poláčku, výše uvádíte, neexistují. Píšete:

    „Nejvyšší poznání – to je zde dáno objektivně, je to samotné Bytí, a to je zde otevřeno pro všechny. A lidská duše – která je nakonec sama božského původu – principiálně m á tu schopnost se k těmto nejvyšším sférám vypracovat.“

    Uvedené platí naprosto beze zbytku pro křesťanství.

    Dobro samozřejmě není to, když ho kultivovanou myslí vymyslíme. Ano, dobro není to, co jako „dobro“ vymyslíme, není to „výmysl“. Musí to být něco jiného. Něco jiného než intelektuální konstrukce. Něco jiného než teoretické rozpoznání co je (v té které situaci) dobrem. Samozřejmě…

  51. Ale jistě, pane Nusharte, to co zmiňujete je přesně to samé co jsem sám napsal, to je to co je křesťanství a velkým řeckým filozofům společné. Rozdíl je ale – opakuji ještě jednou – v cestě k onomu cíli. U Řeků není možné dosažení nejvyššího (božského) Dobra bez přítomnosti vysoce rozvinuté intelektuální složky – zatímco v křesťanství je veškerý důraz kladen především na složku pocitovou, tedy na složku čiré víry.

    I u Řeků je v jejich modelu ono Dobro (podobně jako v křesťanství) zakotveno někde „nahoře“, jako objektivně jsoucí danost, kterou člověk jako jedinec nemůže manipulovat.

    Ovšem právě už u Řeků je tento předpoklad filozoficky velice pochybný. Právě proto má jejich model nicméně tu zásadní přednost, že ona c e s t a samotná k nejvyššímu dobru není nevyhnutelně vázána na tuto údajně samostatnou, nezávislou existenci Dobra.

    Pokud se vrátíme k „Hostině“: celá zde Sokratem vytyčená cesta od nejnižších forem lásky (a tedy i samotného dobra) až té formě nejvyšší je vlastně jedním jediným uceleným řetězcem po sobě následujících t r a n s c e n d e n c í.

    Ovšem: na rozdíl od transcendence křesťanské, která má opět formu jakési absolutní, o sobě jsoucí, na člověku nijak nezávislé (božské) danosti, zde se tato transcendence koná „zdola“. Každý další akt, každý další krok transcendence vzniká z toho, že na nižší úrovni byla (člověkem) prohlédnuta omezenost, limitovanost této nižší roviny. Je to tedy člověk sám, který svým poznáním, svým duchem transcenduje sám sebe – na vyšší, kvalitnější, duchovnější stupeň existence. Není to tedy – na rozdíl od křesťanství – tak, že tato transcendence by mu byla nějak udělována shora, jakousi cestou milosti; nýbrž on si ji musí vypracovat sám, krok za krokem.

  52. Biblické/židovské vnímání Boha je vnímání Jeho vzájemného pohybu s člověkem, k člověku,… Není pro něj výstižný obraz „předdefinované harmonie“ udělované shora. Proč by zde najednou dialektika musela přestávat platit a museli bychom volit mezi:jen sami ze sebe tvořiví-svobodní/ nesvobodní-závislí(na hypotetickém “ samovývoji Ducha“)?

  53. VERTIKÁLNÍ A HORIZONTÁLNÍ DIALEKTIKA

    „Vzájemný pohyb člověka a Boha“?… No nevím nevím, pane Nusharte, ale to mi nějak nesedí. V každém případě to asi bude sotva souhlasit pro judaismus, židovský Jahve je dominantní instancí vydávající prostě příkazy (a za jejich nedodržování přísně případně krutě trestající). Ani se tento Bůh nijak nepřibližuje k člověku (s výjimkou chvil kdy mu sděluje další příkazy), ani člověk nemá žádnou možnost sám ze sebe samého stoupat k Bohu, s výjimkou samotného aktu či vztahu víry.

    Křesťanský Bůh – ano, ten sice podle křesťanského podání sesílá svého Syna k lidem; ale i to je zase jenom jednorázový akt, shora dolů. O nějaké dialektice vzájemnosti se tu sotva dá hovořit, není nic co by člověk mohl dát Bohovi, co ten by už sám dávno neměl.

    Rozdíl je v tom – opakuji ještě jednou – že v židovsko-křesťanské tradici je sice samozřejmě přítomen moment transcendence, ale víceméně ve starém modelu (který byl ovšem přítomen i v řeckém myšlení) nikoli dialektiky, nýbrž dichotomie.

    Naprosto klasicky je to vidět ještě u Parmenida: jsoucí skutečnost se mu rozpadá na dvě zcela rozdílné části, na sféru čistého Bytí (čili na sféru transcendence), a na sféru pouhého „rozprostraněného světa“, čili na sféru pouze materiálního (partikulárního) jsoucna.

    Křesťanský model je v zásadě naprosto stejný, na straně jedné je instance Boha, tedy sféra transcendence, a na straně druhé sféra pouze odvozeného, sekundárního jsoucna, tedy svět materiální a svět člověka. Jediná spojnice mezi nimi je ta, že ten „dolní svět“ je stvořen tou horní, božskou instancí.

    Platón – tam je to docela zajímavé, u Platóna sice existuje na jedné straně ta samá dichotomie, a to vlastně ještě výrazněji ve prospěch ideálního momentu; ale právě v „Hostině“ se objevují už dost jiné momenty, skoro bych řekl, že Platón tady svým způsobem přerostl sám sebe. Sice i tady všechen pohyb směřuje „nahoru“, a jedině v oné (intelektuálně-esteticko-etické) transcendenci má svůj konečný smysl a cíl; na straně druhé je zde ale jedinečným způsobem rozpracována dialektika oné cesty vzhůru odspodu, tedy od přirozeného lidského žití.

    Přitom je důležité – a musím přiznat, že tato myšlenka mě napadla právě až teď – ani u Platóna není možno nalézt pravou dialektiku v e r t i k á l n í (tedy mezi člověkem a transcendencí), neboť to je i u něj vztah pouze jednosměrný. Ale Platón tu nicméně rozpracoval dialektiku h o r i z o n t á l n í, to jest potýkání se člověka s protikladnostmi, s přesněji řečeno s partikularitami jsoucího světa, kterážto zkušenost ho právě svou dialektikou nutí stoupat výše.

    Není tomu tedy tak, že ona transcendentální instance by se mu nějak sama sdělila, nějakým víceméně jednorázovým či v každém případě jednostranným sdělením či „zjevením“ seshora (které by on jenom pasivně přijal), nýbrž je to člověk sám, který svým vlastním duchem poznává omezenost partikulárního světa (respektive omezenost svého vlastního vztahování se ke světu). Zvíře – to nemá možnost tento partikularismus překonat, povznést se na něj; ono ho ani (to jest: jeho omezenost) nemůže vnímat, protože je samo jeho součástí.

    Zatímco člověk se tady nachází vlastně v dvojí pozici: na jedné straně je (jakožto přirozený tvor) taktéž sám součástí tohoto partikularismu (a je jím natrvalo zatížen, limitován) – ale na straně druhé má možnost a schopnost silou svého ducha tuto omezenost partikularismu vnímat, a (krok za krokem) ji překonávat, tedy transcendovat. Právě toto jsem nazval „horizontální dialektikou“; která ovšem člověka nakonec vynáší po oné svislé linii stále více vzhůru.

    Na straně druhé ale – opakuji znovu – není zde dána pravá dialektika vertikální, tedy kdy by sféra jsoucího (partikulárního) světa stála v principiálně rovnocenném vztahu se sférou transcendentální. A tato vertikální dialektika není přítomna ještě ani u Hegela; neboť i on je nakonec stále ještě polapen v onom starém řecko-křesťanském modelu o jednoznačné prioritě transcendentální sféry nad sférou vezdejší přítomnosti, tedy materiálního bytí.

    Právě tato asymetrie pak vedla k materialistickému „kopernikánskému obratu“ prostřednictvím Feuerbacha a poté Marxe; devalvace materiální sféry v onom starém modelu vedla nakonec ke „vzbouření se“ této materiální sféry, která „svrhla Boha“. Důsledkem ovšem byla naprostá ztráta transcendence, kterou se jmenovitě komunistické hnutí marně snažilo nahradit svým étosem „komunistického člověka“, respektive „zářnými zítřky komunismu“.

    Summa summarum: skutečně dialektické sjednocení všech sfér žité skutečnosti nám stále ještě není dáno. Všechny dosavadní modely jsou buďto vůbec nedialektické (a tedy jednostranné, dichotomické, asymetrické); anebo sice dialektické, ale tato dialektika není dotažena do skutečně důsledného konce.

    Celou věc by bylo možno nahlédnout i takto: kdybychom opravdu měli k dispozici skutečně dokonalou a všestranně provázanou a vyváženou dialektiku – pak by zmizely všechny zásadní názorové protiklady. Sice by samozřejmě existovaly názorové střety (neboť dialektika je vždy boj protikladů) – ale ty by byly už jen v rámci této dialektiky, byly by její imanentní součástí. Nebylo by už ničeho, co by zásadně stálo mimo ní.

    Ale tak daleko skutečně dnes ještě nejsme. Svým způsobem to není žádný div; nacházíme se teprve na začátku třetího tisíciletí, tedy teprve nějakých dva a půl tisíce let po vůbec prvním formulování zásadních principů dialektiky; a teprve dvě století po jejím moderním znovuobjevení a reformulování. A vzhledem k tomu jak naprosto klíčová je to záležitost, asi by bylo opravdu příliš optimistické očekávat, že se tu hned objeví nějaké definitivní řešení.

    Zbývá ještě hodně práce, a ještě hodně hledání.

  54. Jestliže jsem se zde už jednou pustil do podrobnějších úvah o dialektice, musím k tomu připojit ještě jednu vlastní vzpomínku.

    Když jsem svého času započínal své studium filozofie na mnichovské univerzitě, hned v prvním semestru jsem navštěvoval přednáškovou řadu „Dialektické modely myšlení v dějinách“. Tyto přednášky vedl profesor Stephan Otto – opravdu jedinečný znalec (a zároveň vyznavač) dialektiky. Jeho přesvědčení (které s ním naprosto sdílím) bylo, že jedině prostřednictvím dialektického myšlení je možno různé části tohoto světa spojit v jeden jediný, vnitřně provázaný celek. (A musím ještě podotknout, že on byl původně teolog; to jest samozřejmě teolog křesťanský. Věděl tedy naprosto přesně „z první ruky“, co křesťanská teologie může poskytnout – a kde jsou její limity.)

    Jeho přednášky skutečně zmapovaly veškerý vývoj dialektického myšlení od jeho samotných počátků v řeckém myšlení, přes období středověku, především éru renesance (v prvé řadě Giambattista Vico), až po novodobou vrcholnou dialektiku u Hegela, ale stejně tak zde byla probrána i její materialistická aplikace u Marxe.

    Pro nás je rozhodující zjištění toto: ani natolik vynikající znalec dialektiky jako profesor Otto se neodvážil učinit nějaký definitivní závěr. On sám sice na konec své přednáškové řady nastínil svou vlastní představu dialektického řešení, dialektické syntézy; ale na námitku jedné posluchačky, že ona zde vidí určitý problém, on sám přiznal že „já jich (problémů) tu vidím vícero“. Zkrátka: i on sám si byl naprosto vědom toho, že proces hledání skutečně všeobsahujícího a všezahrnujícího dialektického modelu světa ještě zdaleka není u konce, že takovýto definitivní model dialektického zprostředkování nám ještě není dopřáno nalézt a užívat. Stále ještě zůstává něco mimo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *