Exodus

Eva Hájková

Když uvažuji o dějinách Evropy, zdá se mi, že hlavní křesťanské církve jsou nápadně spojeny s historickými způsoby uspořádání tamější společnosti – se společenskými řády. Katolicismus je spjat s feudalismem, lépe řečeno se středověkem, jehož počátek se klade zhruba do 6. století a závěr do počátku 16. století – přibližně do vystoupení Martina Luthera. V pravoslaví spatřuji souvislost s centralizovaným, východním typem feudální společnosti. O protestantismu se říká, že stál u zrodu novověku a kapitalismu. Protože ten se mohl začít rozvíjet teprve tehdy, až se dostatečně nahromadil kapitál, což vyžadovalo udržení vysokého pracovního nasazení a nízké osobní spotřeby. Měšťany preferovaná kombinace píle a skromnosti nacházela oporu v Bibli. Proto je reformace, hlavně ta Kalvínova, spjata s počátky kapitalismu. To není odsouzení protestantismu.

Ani myšlenka, že katolicismus byl v určitém časovém období spjat s feudalismem (přestože katolická církev existovala i v předfeudální a pofeudální době), mi nepřipadá jako odsouzení katolicismu. Jistěže katolická církev trvá mnohem déle. Ale značná část její tradice se zformovala mezi léty 500-1500, tedy ve středověku.

Tradice může být dobrá věc, jenže někdy mívá sklon nahradit Boha. Během dlouhých staletí existence se katolická církev, kromě toho, že byla příliš konformní se světskou mocí, částečně dostala také do opozice vůči lidské svobodě. Člověk ve svém vývoji kamsi pokročil a církev naopak ustrnula a neuměla rozlišit podstatné od nepodstatného. Neuměla se vyrovnat s vývojem lidského intelektu ani s jinými problémy, které s sebou nesla doba. Část křesťanstva se tehdy začala obracet ke vzdálené minulosti – k antice, kde se domnívala spatřovat jakýsi pravzor svobody lidského ducha, vzor člověka – občana i světoobčana, který už dávno vymizel z evropského povědomí, kolébku civilizace, umění, filosofie. Tak vznikla renesance. Ne náhodou začala v Itálii, kde se nachází tolik hmatatelných pozůstatků antického světa.

Jiná část křesťanské Evropy se znovu a důkladněji obrací k Písmům svatým, pátrá v nich po pravdě, která zůstala skrytá, ať kvůli nedokonalým překladům či kvůli neznalosti, i po pravé svobodě v Bohu. To byla reformace. Reformátoři vynesli na světlo to, co bylo skryto nebo upadlo do zapomnění. A křesťanství znovu ožilo. Ale za cenu vzniku znepřátelených táborů. Za cenu rozchodu s Římem, který dusil svobodu. Brzy na to pak vůdcové reformace sami dusili svobodu, například když přistoupili na zásadu „cuius regio eius religio“. Jinověrci museli svou víru podřídit autoritě státu, ve kterém žili.

Otázka svobody není jednoduchá. Jistě, svobodu lze dělit na vnitřní a vnější. Vnější svobodu obvykle chápeme jako občanskou svobodu, jako práva zaručená každému jednotlivci ústavou. Ale jaká svoboda má být v církvi, v níž má přebývat Duch Páně? Vnitřní nebo i vnější? A co vlastně je v církvi „vnitřek“ a co „vnějšek“? Měli by být v církvi jen vnitřně svobodní lidé? Nebo do církve nutně přicházejí i lidé vnitřně nesvobodní, aby začali ve svobodě teprve růst?

Člověk prý získává vnitřní svobodu přesně v té míře, jak v něm sílí víra, naděje a láska. Jde tedy o nitro každého jednotlivého křesťana. O růst ve víře, naději a lásce, který se v tom jeho nitru odehrává a potom se stává viditelným i navenek.

Kterou svobodu měl na mysli kupříkladu Jan Ámos Komenský? Zdá se, že to dostatečně jasně vyjádřil ve spise Všenáprava, když napsal: „Naprosto tedy musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská, svoboda, tvrdím, je nejskvělejší lidský statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný, pokud není člověku souzeno zahynout.“ Svobody se týká i další známý Komenského citát: Volně ať všechno plyne, ať ve věcech není násilí (omnia spontae fluant, absit violentia rebus). Vlastně i ten citát o návratu „vlády věcí“ českého lidu do jeho rukou.

Komenského domovská církev – Jednota bratrská byla jednou z mála církví, které násilí (včetně náboženského nátlaku) zcela vylučovaly. Původní Jednota bratrská by se vůbec neměla počítat k reformaci. Skutečná reformace totiž začala až Lutherovým vystoupením. Jednota byla starší. Vycházela z náboženských proudů, kterým se někdy říká první reformace; hodně si brala třeba z hnutí valdenských. Když už jsem začala o souvislostech mezi náboženstvím a uspořádáním společnosti, dalo by se možná soudit, že Jednota, pokud by byla ponechána svobodnému vývoji, měla šanci stát se základem trochu jiného řádu než byl kapitalismus. Samozřejmě, nikdo to s jistotou nemůže vědět. Je možné, že by se časem duchovně vyčerpala a ztratila by nakonec svou výjimečnost i svou náklonnost ke svobodě.

Někdo by mohl namítnout, proč vůbec kapitalismus, který už se od svého reformačního zázemí zcela odpoutal, dávám do souvislosti s nějakou nesvobodou. Vždyť on sám je přece naprostým vrcholem svobody jedince. Právě, že jenom jedince! Ale je člověk jedincem? Rodí se jako jedinec? Nebo se jím v průběhu života teprve stává? Stává se jím každý? Jsou si všichni jedinci rovni? Platí ono heslo: Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého? Není vlastně ten „druhý“ mým nepřítelem, když u něj končí má svoboda? A co když to heslo otočíme: Moje svoboda začíná tam, kde končí svoboda druhého. To je ještě horší představa. Musím druhého spoutat, svázat, abych měl/a dost svobody pro sebe?

Domnívám se, že z toho není jiné cesty než hledání nové podoby svobodného společenství, jehož součástí se jakožto jedinci dobrovolně staneme. Společenství, které se, i když ne hned, možná časem stane zárodkem úplně nového společenského řádu, jaký se začne rozvíjet uprostřed stávajícího řádu, aby ho v budoucnu přerostl. Jako zrno, jehož obal praskne a vyrůstá z něj klíček nové rostliny.

Dějiny se dějí skrze člověka, ale člověk je nemá úplně ve své moci.

Nevidím proto jiné řešení, jinou cestu k tomuto cíli, než se obrátit ke Kristu. Ale co to vlastně znamená obrátit se ke Kristu? Znamená to pověsit si doma jeho obraz? Nebo si dát na stěnu kříž? Nebo je zapotřebí navštěvovat kostel, kde jsou i ty kříže i obrazy? Je bezpodmínečně nutné dát se pokřtít? Přijímat svátosti?

To všechno jsou jenom vnější projevy. Důležité je vnitřní obrácení. Hledání a navazování kontaktu s tím, kdo je v nás, a zároveň nás nekonečně přesahuje. Možná ani není zapotřebí, abychom ho nazývali Kristem (i když jím skutečně je), ba ani to, abychom ho považovali za osobu z Boží trojice.

Nedávno jsem četla, že následovat Krista znamená exodus, který je zapotřebí žít. Proč exodus? Exodus je odchod. Vykročení. Ze známého prostředí do neznáma. Z dosavadní jistoty (hrnců masa) do nejistoty. Ze starého k novému. Exodus je dlouhé putování Božího lidu do zaslíbené země, která nemá geografické ani historické souřadnice, a do které možná během své pozemské pouti dojde jen málokdo. K exodu proto nelze nikoho nutit. Exodu se může účastnit jenom ten, kdo se k němu cítí být povolán.

83 komentářů u „Exodus“

  1. V tomto článku paní Hájkové je tolik myšlenek, že je vlastně nemálo obtížné moci se vůbec rozhodnout, kde začít. Postupujme tedy popořadě, bod po bodu.

    Napřed je tu tedy ta zajímavá téze o souvislosti určitých typů či forem křesťanské víry (respektive křesťanské církve) s určitými historickými periodami respektive s určitými regiony a jejich státním uspořádáním.

    Což o to – tato myšlenka je v plném souladu s marxistickou tézí o podmíněnosti „společenské nadstavby“ „materiální základnou“, tedy reálnými podmínkami života společnosti. Ovšem – v jednom ohledu je v každém případě nutno opravit (či přinejmenším zpochybnit) jedno tvrzení, na které se dodnes obecně věří. Totiž na souvislost kapitalismu s protestantismem.

    Ano, ta téze Maxe Webera, že protestantský duch askeze stojí u počátků kapitalismu, neboť umožňuje akumulaci bohatství, zní napohled logicky; ovšem v realitě je sotva možné ji prokázat. V každém případě: v Itálii prvotní kapitalismus vznikl už dvě století před kalvinismem. – Zdá se, že podnikatelský duch (daný především obchodní činností italských měst) je pro kapitalismus mnohem důležitějším faktorem. Kdo má pevný úmysl podnikat, ten už se většinou k nějakému kapitálu dostane. I když třeba na dluh.

    A za druhé: Weberovo tvrzení že protestantské regiony v pozdním středověku byly ekonomicky úspěšnější nežli katolické, spočívá na jednom faktickém omylu. Jeden německý výzkumník před několika lety přezkoumal tato Weberova tvrzení, a vysvětlil o co se jedná: jde totiž o to, že němečtí Židé kteří se asimilovali, tak mnohem častěji konvertovali k protestantismu nežli ke katolicismu. A tito Židé ze známých historických důvodů měli často potřebný kapitál už k dispozici; a za druhé oni svým synům poskytovali obecně mnohem vyšší vzdělání, nežli domácí obyvatelstvo. Je pak jenom přirozené, že tito vzdělaní konvertovaní Židé byli pak ekonomicky mnohem úspěšnější, nežli běžná populace. Onen výzkumník naprosto jednoznačně konstatoval: když se odečte tento efekt, pak není naprosto žádného rozdílu v ekonomické úspěšnosti (tedy v míře kapitalismu) mezi německými regiony katolickými a protestantskými. A ke stejným výsledkům dospěl i Davide Cantoni, když srovnal ekonomický rozvoj 272 měst ve Svaté říši římské mezi roky 1300 a 1900.

    Na straně druhé budiž zmíněno i to, že jsou studie (z různých regionů, i ze současnosti) které přece jenom hovoří ve prospěch této Weberovy téze o souvislosti protestantského ducha a kapitalismu. Samo o sobě by to nemuselo být vyloučené; ostatně i sám Marx uznával, že faktory společenské nadstavby mohou mít určitý zpětný vliv na materiální základnu.

    Například rozvoj (či vůbec vznik) kapitalismu jak v Číně, tak v Japonsku byl prakticky udušen shora, totiž státní politikou izolace. Navíc zde byly ve hře i další kulturní faktory, například v Japonsku měl po celá staletí mnohem vyšší společenský status válečník, zatímco obchodník platil víceméně za parazita, neboť se věřilo že on svou činností nevytváří žádné pravé hodnoty.

    Všeho všudy je tedy asi možno konstatovat, že těch faktorů které rozhodují o tom zda v tom či onom regionu nastoupí podnikatelský duch kapitalismu, anebo zda se v něm udrží spíše agrárně-feudální typ produkce, že tedy těchto faktorů je celá řada. Může tedy ve hře skutečně být i charakter náboženského vyznání; ale na straně druhé právě ta Weberova téze o kauzálním vztahu mezi protestantismem a kapitalismem se zdá být sotva udržitelná.

    —————————-

    Co se pak těch dalších uvedených vztahů mezi určitým typem křesťanství a konkrétními místními a časovými podmínkami týče: například u ruské pravoslavné církve tomu bylo tak (alespoň podle legendy), že tehdejší ruský car vyslal jakési poselstvo, aby se rozhlédlo po světě jaký druh vyznání bude pro Rusko nejlepší. A oni až když spatřili Byzanc s jejími nádhernými, monumentálními, zlatem zářícími církevními stavbami, a s okázalým a velmi obřadným charakterem pravoslavného kultu, tak prý v tom samém okamžiku okamžitě pocítili, že právě tento způsob vyznání je pro ně – tedy pro Rusy – ten jedině pravý.

    Tady je opravdu těžko soudit, proč tomu tak bylo. Jestli zde skutečně byla nějaká souvislost s centralizovaným carismem; nebo specifická ruská mentalita? Opravdu těžko soudit.

  2. Myslím, že Marx by vůbec nesouhlasil s tím, že by duchovní vývoj, čili společenské vědomí, kam bezesporu patří náboženství, mohlo předcházet společenskému bytí, tedy výrobním vztahům, pane Poláčku.
    Ano, ti židé, k nimž měli protestanti možná blíže, v tom mohli hrát nějakou roli. Myslím, že křesťané měli zpočátku zábrany pokud jde o úrok. Totiž z biblických pramenů vyplývá, že půjčovat na úrok se na jednu stranu může a na druhou nesmí. Na úrok se mohlo půjčovat cizincům, ale nikoli „bratrům“, tedy „našincům“. Dokladem toho je např. Deuteronomium 23, 21: „Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš“.
    Teď jde o to, koho kdo pokládal za svého bratra.

  3. Úžasný článek i pro mne.
    Inspirativní dotažení důsledku „sloganu“ o tom, kde končí „moje“ svoboda…
    Jasně dokládá, že ani „vnější“ svoboda se nerealizuje jinak než prostřednictvím vztahů…

  4. Však já jsem také nenapsal, paní Hájková, že by (protestantská) víra „předcházela“ společenskému (materiálnímu) bytí. Nýbrž to, že ona může z p ě t n ě působit i na sféru vztahů v produkci. Toto zpětné působení opakovaně uznávali Marx i Engels.

    Marx by danou věc tedy docela určitě neviděl tak, že by protestantismus byl podmínkou vzniku kapitalismu; ale docela jistě by neměl problémy s uznáním toho, že určitý způsob vyznání může rozvoj kapitalismu urychlit, anebo naopak zbrzdit.

    Ostatně sám Marx uváděl židovskou víru do naprosto úzké souvislosti s „čachrem“, tedy s kapitalismem. On napsal (ve své „Židovské otázce“), že je to právě čachr, který je skutečným bohem Židů.

    ————————————-

    Ovšem tato záležitost má ještě jednu, a to velmi významnou dimenzi. Marx se prý ke konci života intenzivně zabýval otázkou, proč se některé společnosti zastavily na svém vývoji. To jsou ty komunity, které my dnes označujeme jako „přírodní společenství“. Ovšem: jak už jsem zmínil, vlastně ke zcela stejnému úkazu – jenom na vyšší úrovni – došlo například v Japonsku – to čistě na základě politických (respektive „kulturních“) faktorů.

    Takže jak je vidět, skutečně je možné (a je to faktem), že u nějaké komunity se obecný trend k „rozvoji výrobních sil“ na určité úrovni zastaví, a už nepokračuje dál. A teď je právě otázka, čím to je vlastně zapříčiněno.

    Buďto onen trend k neustálému „rozvoji výrobních sil“ není ani zdaleka tak univerzální jak se Marx domníval; anebo zde působily nějaké lokální, ale v zásadě přírodní faktory; anebo by ale bylo nutno uznat, že to byla čistě „společenská nadstavba“, tedy určitý typ kultury, které zarazily další vývoj v „materiální základně“.

  5. Ano, ta formulace o svobodě je neobyčejně výstižná, totiž to obrácení oné stále omílané floskule že „má svoboda končí tam kde počíná svoboda druhého“, když se tedy z toho pak vyvodí závěr, že napřed musím druhého člověka udělat nesvobodným, abych mohl sám užívat své svobody…

    Ale to všechno vyplývá z toho faktu, na který už celé léta poukazuji, totiž že liberalistické pojetí svobody je ve své podstatě negativistické, to jest v druhém člověku nevidí naplnění vlastní svobody, nýbrž přesně naopak pouze její překážku, její omezení.

  6. A nebyl podle Marxe příčinou (kromě přírodních podmínek) též asijský výrobní způsob, který se vyznačoval mimořádnou stabilitou, takže mohl být vyvrácen pouze zvenčí? Mám pocit, že už jsme o tom někdy diskutovali.

  7. Možná se tu dá nabídnout analogie z (mis-) interpretací evoluční teorie: výběr nových variant „řešení“ úspěšnosti interakce organismu s prostředím je pravděpodobnější tam, kde dochází k větší/rychlejší míře tlaku změn prostředí. Nejde tedy o nějaký „samovývoj forem“ k větší dokonalosti. I když o určitých předdefinovatelných „prostorech optimální funkčnosti“ daného systému by se také mělo uvažovat – což možná není běžným způsobem interpretací evoluce, ale to nevím, mám o tom jen zastaralé školní znalosti.

  8. „Čachr“/úvěrový trh místo spořivé akumulace kapitálu/investice sázením na úvěrované „koně“:
    Vzpomínám si(snad může p. Horák upřesnit?) že Židé se prý v křesťanských zemích dost dlouho nesměli živit jinými „ctihodnějšími“ způsoby a tak jim nezbylo nic jiného než právě půjčování peněz za úrok…

  9. Ještě k tomu asijskému systému. Proč se nějaké typy společností utvářely v určitých podnebných pásmech, o tom se dá jistě také přemýšlet. Ale je přitom třeba počítat i se stěhováním národů a s masovým šířením náboženství a ideologií.
    Domnívám se, že Marx uvažoval takto: v asijských společnostech (společensko-ekonomických formacích) je jedinec ovládán tak silně (zevně i zevnitř), že vůbec ani nepomyslí na to, že by tomu mohlo být jinak. Plně přijímá svůj úděl, který je neměnný.
    V Grundrisse Marx, tuším, píše o energii jedince, která je v různých společnostech různá.
    Jednou jsem vyslechla přednášku teologa Karla Skalického, který viděl důvod rozdílného vývoje asijské a evropské společnosti hlavně v náboženství. Buddhistická (či jiná) karma vede jednotlivce k tomu, že lepší úděl v příštím životě si musí zasloužit svými skutky. Je to nepřekročitelný zákon. Není tam žádný (milosrdný) Bůh, který by se nad člověkem slitoval. Spása je neznámou věcí. Zatímco v Evropě, jak se domnívá Skalický, vědomí o možnosti spásy způsobilo její očekávání. A to ne vždycky jenom po smrti, ale někdy i zaživa. Tedy touhu po změně svého údělu.
    V této souvislosti musím vzpomenout, pane Nusharte, na film Mlčení. Z toho je docela vidět, jak „rozkladně“ působilo křesťanství v Japonsku, až ho tam začali pronásledovat.

  10. Vlastně mě při tom napadají dvě slova:
    Očekávat víc.

  11. Ano, ten film/kniha má v sobě i tento pohled…ale taky zodpovědnost za naději a otázku její ceny… Není vůbec jednoznačný, hodně otázkami křesťana potrápí – a proto si ho tak vážím.

    Jinak představa karmy je myslím z hinduismu a buddhismus naopak z tohoto „zákona“ nabízel osvobození – cca pochopením – solidárním přijetím skutečnosti, že život je spojen s utrpením při jakékoliv karmě a žádným, sebelepším životem nelze své podíly na těch utrpeních dost „odčinit“.

  12. Ano, v buddhismu je život nutně spojen utrpením. Ale není právě tam možné se od toho utrpení „osvobodit“ tím, že se člověk zbaví ega?
    A jednou, po „vyvázání se z koloběhu karmy“ se možná zbaví i těla a dosáhne nirvány?

  13. Tem Židům bylo (vymezením jejich zaměstnání) podle mého názoru zabráněno mimo jiné také v tom, aby si vytvořili vztah k zemi, ve které žili.

  14. Nějak mi tu vypadl příspěvek o Židech. Psala jsem, že Židům bylo vymezením jejich zaměstnání zabráněno, aby si vytvořili vztah k zemi, ve které žili.

  15. ASIJSKÝ VÝROBNÍ ZPŮSOB – paní Hájková, já jsem zrovna nedávno pročítal co Marx o tomto ekonomicko-společenském útvaru či fenoménu napsal; ale zcela upřímně řečeno, nejsem z toho příliš moudrý.

    Především mi stále není zcela jasné, jestli Marx do tohoto pojmu zahrnuje i ten útvar, který je jinak známý pod označením „orientální despocie“. Tedy výrobní způsoby z Přední Asie, které byly charakterizovány v zásadě společnými pracemi na zavlažovacích zařízeních (a jejich společným vlastnictvím), kdy se ale – sekundárně – z úřednictva tyto práce řídící vytvořila nová vládnoucí třída.

    Na straně druhé se ale zdá, že Marx o „asijském výrobním způsobu“ hovoří především v souvislosti s Indií (snad i s Čínou?…), kde se ještě udržely určité pospolitě hospodařící komunity; přestože – jak si Marx neustále stěžuje – Angličané učinili všechno možné, aby tyto komunity zlikvidovali. Marx tady opět vychází ze svého přesvědčení, že pospolité, komunitní hospodaření je samo o sobě tím nejpřirozenějším způsobem produkce; a že jenom pod tlakem vnějších podmínek dochází k jeho deformaci, respektive zániku.

    Přitom ovšem tato centrální Marxova téze je velmi rozporuplná. Sám Marx totiž přiznává, že ta prvotní pospolitost byla ze všeho nejspíše důsledkem čiré životní nouze prvních lidí. A sám dokonce píše, že tato prvotní pospolitost byla daleko spíše příznakem její slabosti, nežli její síly.

    I Marx sám tedy naprosto uznával, že vývoj musel jít někam dále a výše, k vyspělejším formám jak produkce, tak ale i společenského uspořádání. Nicméně na straně druhé stále – a to bez jakéhokoli dalšího odůvodnění! – trval na tom, že je to právě tato pospolitá forma produkce, která je „přirozená“, a dokonce ekonomicky nejefektivnější!; a že lidstvo se k ní se vší samozřejmostí vrátí, jakmile jenom budou svržena pouta kapitalismu.

  16. Marx si představoval, že se lidé vrátí k pospolité formě produkce…
    No ano, jenže ta forma, kterou si představuje Marx, se od té staré formy dost liší. Není tam nerovnost. Každý jedinec se má rozvíjet podle svých schopností a každému se má dostat podle jeho potřeb. Ne že jedni budou sloužit jako pouhý zdroj druhé.

  17. V prvobytně pospolné společnosti (alespoň podle Marxe) ovšem také neexistovala nerovnost.

    Faktický stav věcí byl ovšem zřejmě jiný, podle nálezů moderní etnografie už v těch prvotních komunitách existovaly určité hierarchie, především náčelník kmene (respektive tlupy) měl přinejmenším zčásti privilegované postavení. Analogie je možno vidět v recentních přírodních společenstvích současnosti, anebo ale i v živočišné říši (u opic), kde naprostá rovnost všech členů komunity je velice vzácným jevem.

    To marxistické heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ – to je fakticky jenom zbožné přání, v reálném životě není k nalezení prakticky nic, co by mohlo platnost této téze potvrdit. V moderní době bylo toto naprosté rovnostářství uskutečněno prakticky jenom v izraelských kibucech – ovšem za pomoci skutečně totálního dohledu nad osobním životem (a spotřebou) každého jednotlivce, a zároveň zredukování za legitimní uznávaných potřeb na naprosté minimum.

    Marx vycházel z víry, že komunistická produkce vysoce předstihne objem možných potřeb, možného konzumu – ale veškerá zkušenost následné doby hovoří jednoznačně o naprostém opaku. Není žádná jiná možnost jak omezit stále rostoucí konzumní touhy, nežli právě jenom totálním dohledem.

  18. Židé a čachr – ano, pane Nusharte, ve středověku Židům nebyla umožněna celá řada ekonomických činností, v prvé řadě nesměli vlastnit (křesťanskou) půdu. To co pak ještě mohli dělat byla řemesla (například kovářství), a pak právě obchodnictví, respektive finančnictví, tedy půjčování na úvěr. V důsledku toho měli při nástupu kapitalismu k dispozici potřebný kapitál; a zároveň byli mnohem zběhlejší v podnikatelské činnosti nežli křesťanské obyvatelstvo, ve své naprosté většině rolnické, kdy není zapotřebí vyvíjet žádnou vyšší aktivitu nežli zorat pole a pak čekat, co se urodí.

  19. Zásadu „Každému podle jeho potřeb“ je možné naplnit. Nikde není řečeno, jaké ty potřeby mají být. U někoho naplnění jeho potřeb lze dosáhnout bez velkých materiálních prostředků.

  20. EVOLUCE A DĚJINY

    To je ovšem jedna z klíčových otázek, pane Nusharte. Napřed k té čiré frekvenci změn: no ano, dá se předpokládat, že i ve společnosti – analogicky jako v přírodě – dochází k vyšší frekvenci změn společenských forem a formací tam, kde je dané společenství vystaveno většímu evolučnímu tlaku – to jest je konfrontováno s vyšším počtem změn vnějšího prostředí.

    Ovšem: tento faktor může působit i nejenom jako tlak, nýbrž i jako motivace: například je obecně známo, že rychleji se rozvíjejí národy, které mají přístup k moři, a tedy mají četné obchodní styky (a tedy možnost zbohatnutí).

    Mnohem složitější je otázka druhá, totiž jestli takto vynucené respektive vyvolané změny jsou pouze nahodilé (jak předpokládá respektive apodikticky tvrdí současná evoluční teorie); anebo jestli je přece jenom možno přepokládat existenci nějakých „předdefinovatelných prostorech optimální funkčnosti“. Jinak řečeno, zda je možno přece jenom – přes veškerou nahodilost jednotlivých změn – přece jenom věřit v určitý celkový spontánní vývoj k dokonalosti.

    Jak řečeno současná věda s železným přesvědčením tvrdí opak; ovšem já sám stále setrvávám (na základě klasické filozofie), že množství funkčních forem bytí obecně (a tedy ani lidské společnosti) není ani neomezené, ani libovolné.

    Nakonec: jak už jsem napsal v recenzi ke knize J. Rychlíka, v jakékoli myslitelné civilizaci v celém vesmíru – pokud se bude vyvíjet cestou materiální, průmyslové produkce – nevyhnutelně dojde k fázi, kdy začne vznikat nadprodukt/nadhodnota. A stejně tak nevyhnutelně dojde k bojům o její přivlastňování. A těch základních forem v kterých k tomu může dojít není nijak mnoho: otrokářství, feudální závislost, anebo kapitalismus. Vedle toho je pak ovšem ještě forma víceméně komunitní – v prvobytně pospolných společenstvích. To jsou tedy všehovšudy 4 možné základní formy společnosti – jak je vidět, variabilita tu není zdaleka tak nekonečná (a především: předem neurčitelná), jak se nám snaží sugerovat současní evolucionisté.

    A spontánní vývoj k dokonalosti: jestliže jeho přítomnost v obecné evoluci je dozajista sporná, pak u lidí je tomu jinak: ti – díky svým rozumovým schopnostem – vždy vědomě usilují o optimalizaci svých životních podmínek.

  21. Byv vyzván panem Nushartem, napíšu na téma toliko:

    Křesťané v určité době z věroučných důvodů nesměli půjčovat na úrok. Židům se to sice dalo zakázat rovněž, ale ono si podnikání půjček žádalo. Aby se však Židé nestali hospodářsky silnými přespříliš, byli všelijak jinak postihováni a oslabováni, také zákazy mnohých živností a činností (mj. v zemědělství). Ve středověku byla konkurence vnímána negativně a omezována nejen v tomto konkrétním případě (vzpomeňme existenci cechů a jejich řádů). Některá stará královská privilegia poskytovala sice Židům určitou ochranu, vesměs však nevymahatelnou, resp. jen prostřednictvím velkých finančních částek. Celkovým důsledkem situace židovské komunity byly opakující se (ne vždy spontánní) výbuchy hněvu křesťanského obyvatelstva. Židé na tom tedy zůstávali v něčem podobně jako pod nadvládou ve své domovině před rozchodem do diaspory. Nemožnost domoci se nějaké jistoty ani v základních věcech vedla celkem spolehlivě k dvojímu důsledku, jednak k vždy možnému vysvětlení vlastních pohrom Božím trestem za nedostatek víry, či odpadnutí, jednak ke snaze vytvářet si co největší finanční rezervu. Její výše ovšem rozhodně nemohla přijít ve známost, což vedlo na „druhé straně“ k fantastické šeptandě a „velkým očím“, zpětně pak k potřebě rychlejšího růstu (či obnovy) životadárného kapitálu. Vzhledem k nemalé segregovanosti židovské obce zároveň vedle sounáležitosti rostla vnitřní konkurence a společenské rozdíly. Lze tedy soudit, že kapitalismus „našel“ ve vzdělaném židovském prostředí dobré podmínky a prokázal svou „klíčivost“.

  22. „U někoho“ – to je právě to, paní Hájková, že jenom a pouze u někoho. Jenže my tady uvažujeme o celé společnosti jako takové, tedy o mentalitě jejích většinových účastníků. A tady opravdu není možno se spolehnout na nějaké dobrovolné a uvědomělé materiální sebeomezení se. Člověk jako přírodní tvor je stále ještě evolučně naprogramován na neustálou maximalizaci svých životních zdrojů. To jest – na neustálé hromadění materiálního majetku. V extrémní formě se tato hluboce zakódovaná snaha či touha projevuje například v tomu faktu, že krádeží v obchodech se zdaleka nedopouštějí pouze chudí, nebo průměrně majetní lidé – nýbrž i vyslovení boháči, kteří by toho fakticky vůbec neměli zapotřebí!

    To je právě to, co Marx sveřepě odmítal uznat: že by totiž člověk mohl mít nějaké předem vtištěné, konstantní rodové vlastnosti. Marx chtěl mít člověka plně tvárného, podle měnících se přírodních respektive materiálních podmínek.

    Ve skutečnosti Marx ale sám pevně počítal s člověkem takto konstantními vlastnostmi: totiž s člověkem směrujícím k pospolitosti, k pospolité produkci a společnému vlastnictví.

    Jistě: Marx se snažil tento svůj postulát odůvodnit tím, že je to prý produkce sama, která má „společenský charakter“; ovšem jeho odůvodnění této téze je argumentačně velice slabé. Samozřejmě že produkce má v určitém smyslu „společenský“, tj. společensky zprostředkovaný charakter. To ale naprosto nic nemění na té základní skutečnosti, že bezprostřední, reálný akt produkce vždy vykonává – a svou vlastní práci, svou vlastní námahu přitom vynakládá – zcela konkrétní jedinec. Který pak ovšem musí v prvé řadě hledět na čistě osobní efektivitu vynaložené vlastní práce, vlastní energie. Jinak řečeno: jeho zájem je v prvé řadě individuální, a teprve v druhé řadě pospolitý. Právě na této skutečnosti ztroskotal celý reálný socialismus.

  23. Buddhismus a karma: ano, v buddhismu je (pozemský) život nevyhnutelně spojený s utrpením; ale dobrá karma (tedy dobré činy) je danému jedinci nápomocná k tomu, aby se vymanil, vysvobodil z věčného koloběhu rození a umírání, a aby svou mysl zbavil závislosti na hmotné existenci. To je pak stav nirvány, tedy věčné blaženosti.

    Zajímavé je, že antický koncept není až zase tak příliš odlišný. I když pro Řeky obecně platil známý princip jednoty (zdravého) ducha i těla, konec konců pro ně (alespoň pro jejich velké myslitele) nakonec pravou skutečností byla jenom ta duchovní. A i u nich se definitivní blaženosti dosahovalo až splynutím s touto duchovní substancí. Ta ovšem nebyla tak abstraktní jako v buddhismu, nýbrž měla – alespoň u Platóna – své konkrétní vymezení: Dobro a Krása.

  24. Pane Poláčku, ale jestliže vnitřním nesouladem (nenaplněním potřeb) vzniká v člověku jakési vnitřní napětí či utrpení, není vlastně výhodou vědomě směřovat ke snížení tohoto napětí omezením vlastních materiálních potřeb (např. omezení konzumu)? Tedy, když si člověk uvědomí, že vlastně spoustu věcí nepotřebuje. Touha po nich postupně zmizí nebo se přesměruje jinam.
    Není to nakonec evoluční výhoda? Honba za uspokojováním potřeb je totiž energeticky náročná (i co do vydávání vlastní energie). Navíc při ní nutně dochází ke zničujícím střetům.

  25. Samovolně přirozený vznik mocenské hierarchie a ochrana práv zvířat

    „… podle nálezů moderní etnografie už v těch prvotních komunitách existovaly určité hierarchie, především náčelník kmene (respektive tlupy)…“ 

    Kdysi dávno, za mého dětství, jsme mívali slepice. Zpočátku byla komunita uspořádána podle klasického vzoru. V čele „tlupy“ tedy stál „náčelník“, který měl přinejmenším zčásti privilegované postavení: nemusel například snášet vejce a měl i další privilegia, která často zneužíval k útlaku řadových slepic a k jejich vykořisťování. Zdálo se, že tento příživník vůbec ničím nepřispívá pro dobro kolektivu a navíc bylo zřejmé, že materiální produkce se dobře obejde i bez něj. Dějinná nutnost pak nějak rozhodla, že ve společnosti vykořisťovaných slepic dojde k revoluci, a „panovník“ v souladu se spravedlností skončil pod „gilotinou“. Očekávali jsme, že slepice zbavené útlaku a vykořisťování se konečně budou moci začít svobodně rozvíjet, což by se koneckonců mohlo pozitivně projevit i v rovině materiální produkce – v praxi by to pak umožnilo (zatím samozřejmě pouze v rámci komunity) plně dostát onomu kýženému heslu „každá podle svých schopností, každé podle jejích potřeb“.

    Tyto předpoklady, podložené navíc naprosto racionálními úvahami, se však právě v praxi ukázaly jako nepřesné. Ve společnosti došlo v důsledku odstranění panovníka ke vzniku velmi tvrdé totalitní hierarchie, vykořisťování naopak vzrostlo, a například slepice v nejnižším společenském postavení byla odrbaná až běda! Nedošlo navíc ani k předpokládanému nárůstu materiální produkce – některé slepice byly v tak složité sociální situaci, že jim nezbylo nic jiného než majetek ve společenském vlastnictví rozkrádat – skořápky rozklovávat, obsah konzumovat a dopouštět se tak v podstatě trestného činu příživnictví, za což v té době bohužel následovaly dost drakonické tresty. Dezorientovaný „proletariát“ bez jasného a rozhodného vůdce tvrdě doplácel i na rozvíjející se automobilový provoz – i ten si mezi zmatenými slepicemi bohužel vybíral nemalou daň.

    Sečteno a podtrženo: revoluce vůbec nepřinesla očekávané výsledky. Ve společnosti zbavené útlaku a vykořisťování se znovu samovolně objevil nový vykořisťovatel a nastalý útlak byl pak ještě daleko tvrdší než útlak původní se kterým bylo skoncováno ve spravedlivé revoluci. Společnost navíc – jak se ukázalo – postrádala nějaké přirozené konstruktivní vedení.

  26. Já si myslím, že o tu žádoucí proměnu člověka se možná postará sám Bůh. Teď totiž čtu tu Rohrovu knihu Univerzální Kristus, kde se píše:
    „Pokud jsme nikdy hluboce nemilovali nebo hluboce netrpěli, nemůžeme proniknout do duchovních věcí a pochopit je.
    Dokonce i Bůh musí používat lásku a utrpení, aby nás naučil všemu, na čem opravdu záleží. Jsou to jeho hlavní nástroje proměny člověka.“
    Možná nám tedy Bůh nějaké to utrpení zajistí, aby nás něčemu naučil a někam posunul.

  27. Instinkt „maximalizace životních zdrojů“ možná také je u nás do nějaké míry závislý na podmínkách (společenského) prostředí. Z nástinu p. Horáka o adaptacích Židů na vymezení svého postavení v křesťanských společnostech: „Nemožnost se domoci nějaké jistoty ani v základních věcech…“

  28. Všichni Židé nebyli bohatí. Život chudých Židů na Podkarpatské Rusi vylíčil například Ivan Olbracht. Ale i oni se snažili nahromadit nějaké peníze, jak je vidět třeba ve filmu Golet v údolí. (Aby Chajimek mohl studovat).
    Ale to už bylo v jiných časech, kdy opravdu mohl.
    Až do 19. století se nesměli Židé podle svého uvážení ani ženit.
    https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Familiantsk%C3%BD_z%C3%A1kon

  29. K odkazu: velmi smutné…a zcela pochopitelné, že „nepřiměřené“ hromadění majetku se mohlo jevit jednou z mála nadějí, jak se s takovým (rovněž nepřiměřeným) tlakem vyrovnat.

    Ještě k tomu pohledu na karmu v budhismu: Pan Poláček tu v rozvahách nad podivnostmi kvantové fyziky uvedl představu použití dalekohledu a/nebo mikroskopu při pohledu na… třeba krystal křemene. Budhismus si uvědomuje, že téměř vždy když se díváme na/prožívame skutečnost (krystal), používáme „mikroskopy či dalekohledy“ našich vědomých jáství. Cesta jejich poznání (mezí těch mikroskopů a dalekohledů) je nezbytná k případnému pochopení, že je snad lze odložit a „být přímo“ v té skutečnosti. Což myslím nemusí znamenat – být bez lásky k její kráse, radosti i jejímu utrpení, bez úžasu z její zázračnosti.
    Není možná ani potřeba se proto „vymanit z hmotné existence“ – spíš se k ní nějak s důvěrou „připojit“.

  30. Napřed k článku Dana Drápala: to je víceméně jenom pamflet ultrakonzervativně smýšlejícího člověka, jeho tvrzení že emancipační hnutí mládeže v šedesátých letech by bylo nějakou (cílenou či vědomou) „vzpourou proti Bohu“ demaskuje jeho vlastní touhu po železném autoritářství, a jeho prezentace transgenderových lidí je vyslovenou lží, oni si v žádném případě nechtějí „svobodně volit své pohlaví dané Bohem“, nýbrž oni krutě trpí tím, že jim k jejich dané osobní identitě příroda (či Bůh) dodala nesprávné tělo.

    Celá Drápalova dikce mi ze všeho nejspíše připomíná nějakého Svědka Jehovova, je v tom jak fundamentalismus, tak zkostnatělost, tak zapšklá nevraživost (ne-li přímo nenávistnost) vůči všemu, co se nějak vymyká vlastním konzervativním představám autora.

  31. Já si nemyslím, že Drápal je autoritář, i když poukazuje na nedostatek autorit a problémy s tím spojené.

  32. „Konzum jako evoluční nevýhoda“ – to je zajímavá myšlenka, paní Hájková, máte samozřejmě pravdu v tom že nadměrný konzum zcela zbytečně poutá životní energie, které by bylo možno využít daleko lépe.

    Jenže – my si musíme uvědomit, že takto nadměrný konzum v velkém měřítku je až záležitostí dejme tomu posledního půlstoletí. Zatímco v průběhu stovek tisíc, a vlastně celých milionů let bylo člověku do jeho životní zkušenosti, do jeho genetického aparátu vštěpováno vědomí: čím více vlastním, tím lépe je zabezpečeno mé přežití. (A nakonec, i dnes je větší majetek cestou k vyššímu společenskému statutu.)

    Tento efekt ovšem nepůsobí jenom u lidí, ale i v samotné přírodě. Zrovna nedávno noviny psaly o tom, že koně kteří byli vysazeni do volné přírody někde tuším v západních Čechách jsou doslova ohroženi na životě tím, když jim návštěvníci – přes všechny zákazy a upozornění – dávají „na přilepšenou“ kusy chleba, pečiva a podobně. Trávicí ústrojí koní na něco takového není uzpůsobené; a tak u nich potom dochází k těžkým kolikám, které mohou končit i smrtí. Jenže jak se vyjádřil jeden odborník, koně jsou bohužel také vysloveně naprogramovaní na to „naprat si nácka“, kdykoli se k tomu naskytne příležitost.

    Samozřejmě; je možno uvažovat tím směrem, že za nějakých dalších sto tisíc let by se i genetický aparát člověka mohl změnit tak, že by ho nehnal k takto nesmyslnému, nadměrnému konzumu. Ale v současné době, se současným člověkem s něčím takovým nemůžeme (u většinové populace) počítat.

    A navíc je k tomu nutno připočítat i to, že – to se nedá nic dělat – tato touha po stále větším konzumu je fakticky motorem technického pokroku, motorem toho co Marx nazýval „rozvojem výrobních sil“. Který pro něj byl podmínkou respektive zdrojem rozvoje lidské společnosti vůbec.

    Takže celá situace kolem konzumu není vůbec nijak jednoduchá; my tady sice můžeme – bezpochyby právem – moralizovat o tom, jak je nadměrný konzum zbytečný a škodlivý, ale pokud se chceme zabývat myšlenkami jakým způsobem r e á l n ě změnit tento svět, pak musíme vycházet z toho člověka, jaký tu fakticky existuje. To neznamená že bychom se měli trpně smířit s tím jaký tento člověk je (změnit svět znamená samozřejmě změnit i člověka) – ale opakuji znovu, pouhé moralizování tady moc nezmůže, proti té síle (dosavadní) evoluce je nutno postavit něco, co bude její rovnocennou protiváhou.

  33. Buddhismus a hmotná existence: pane Nusharte, já opravdu nejsem takovým znalcem buddhismu abych v tomto směru mohl dodávat nějaké definitivní soudy, ale mám pocit že jejich přesvědčení je to, že pravá podstata hmotného světa je duchovní. Máte tedy pravdu v tom, že oni vlastně nechtějí vysloveně popřít hmotný svět; ale chtějí proniknout k jeho duchovní, nehmotné pravdě. – Ano, splynout s jeho duchovní podstatou.

    Hmotný svět je pro ně nepravdivý, jenom do té míry pokud je (pouze) hmotný. Zatímco jeho pravda se ukazuje pouze v jeho nehmotné stránce, v jeho duchovnosti.

    Ostatně i sám Platón to neviděl nijak příliš jinak, i pro něj jsou pravou skutečností nehmotné ideje, zatímco věci hmotného světa jsou jenom nedokonalým odrazem těchto idejí. On jenom nebyl tak radikální (z buddhistického hlediska: natolik důsledný), aby přítomnost v hmotném světě označil paušálně za špatnou či chybnou; nýbrž hmotný svět poskytoval člověku (lidskému duchu) příležitost vystoupit k oněm vyšším, ideálním sférám.

  34. Hierarchie a klovací pořádek: ano, pane Nusharte (Jiří), je to prakticky naprosto standardní poznatek současné etologie, že ve zvířecích skupinách a tlupách je vytvoření příslušných hierarchií a „klovacích pořádků“ evolučně naprosto smysluplným opatřením. Každý člen společenství mé své pevné místo, není zapotřebí vynakládat zbytečné energie (a riskovat zranění) neustálými boji o prioritu. A navíc: členové téže hierarchické úrovně často uzavírají vzájemná „ochranná společenství“, spojenectví, či přímo přátelství, což pak utužuje vztahy a harmonii v celé skupině.

    A co platí v etologii, pak víceméně to samé platí například i v psychologii práce. I tady se už dávno přišlo na to, že alespoň určitá hierarchizace je mnohem prospěšnější, a nakonec mnohem bezkonfliktnější, nežli naprostá rovnost všech se všemi. Jak věděl už Aristoteles, tam kde je dána naprostá (vlastnická) rovnost, právě tam dochází k nejvíce sporům. Zatímco když rozhodne „shora“ někdo, jehož kompetence je obecně respektována, pak je konfliktní potenciál mnohem menší.

  35. Pane Poláčku, člověk přece nemusí čekat na sto tisíc let evoluce, aby k něčemu mohl změnit svůj přístup.

  36. ČLOVĚK A JEHO DETERMINACE

    Paní Hájková, já jsem svého času – zcela náhodně – dostal do ruky knihu jednoho německého psychologa, výzkumníka lidských fobií. A je to zřejmě skutečný odborník, je to vedoucí laboratoře na výzkum strachu v jednom velkém německém městě. A i ze způsobu jeho výkladů se dalo i pro laika celkem s jistotou poznat, že je to skutečně naprosto kompetentní znalec.

    Jeho specializací je tedy výzkum toho, proč lidé mnohdy trpí i zcela iracionálními fobiemi. Ve své publikaci tento fenomén zkoumal ze všech různých stran, podle všech možných výkladů a teorií. Ale nakonec se mu znovu a znovu ukazovalo jedno jediné: tyto fobie mají svůj kořen pravidelně v životě našich pradávných předků!

    Například strach z hadů: v našich zeměpisných šířkách se jen velmi výjimečně setkáme se skutečným nebezpečím od těchto plazů; a přesto většina lidí při pohledu na ně okamžitě ucukne. Onen psycholog tento efekt respektive reflex vysvětluje rodovou zkušeností našich dávných předků, pro které byli jedovatí hadi jedním z největších nebezpečí.

    Nebo klasický strach žen z myší: ten se vysvětluje opět dávnou zkušeností, kdy lidé ještě žili v prostředí, kde krysy byly jejich běžným průvodcem – a mohly být nebezpečné především malým dětem, kojencům. Které měly na starosti ovšem ženy-matky. Tím se tedy vysvětluje ten rozdíl, že touto fobií trpí mnohem častěji ženy, zatímco muž při pohledu na malou myš zůstane většinou zcela lhostejným.

    Strach sám je dozajista naší naprosto nutnou životní výbavou, a to i v dnešním světě. Kdo nepociťuje strach, ten žije velice riskantně; a často na to také doplatí. Ale jsou to právě tyto – z dnešního hlediska naprosto iracionální – fobie, které v nás stále přetrvávají, které nám ukazují jak dalece jsme ještě i dnes v moci psychických mechanismů, které se vytvořily u našich předků třeba i přes stovkami tisíc let.

    Ostatně – není na tom nic tak podivného. Například slepé střevo je také stále ještě v našem těle – i když už dávno ztratilo svůj původní význam respektive funkci. Jenže – náš genetický aparát stále ještě vydává tělu příkaz k jeho vytvoření. A co platí pro somatickou stránku naší existence, to samé platí i pro stránku psychickou. Moc našich genů nad námi je stále ještě obrovská; bez ohledu na to jestli my si to dokážeme přiznat nebo ne.

    To neznamená, že bychom neměli vůbec žádné možnosti nějakým způsobem změnit náš život; ale tyto možnosti jsou obecně mnohem menší, nežli jak bychom chtěli věřit. V každém případě nás to stojí velký boj. A pokud naprostá většina populace vůbec nedospěje k poznání, že by na sobě něco měla měnit a že by měla tento boj postoupit, pak je jen samozřejmé, že zůstane pasivně v moci svých genů.

  37. Ta determinace genomem není vždy zcela jednoznačná a není jednosměrná. Dnes se docela až módní stavá tzv.epigenetika – studium mechanismů interakce řízení „používání“ genové výbavy s konkrétními aktuálními životními podmínkami. Asi jako když máte velmi velkou obsáhlou knihu, stále tutéž, ale čtete si z ní v různých dobách a kontextech svého života různá místa nebo i ta samá různým způsobem porozumění.

    Konkrétně bych se vrátil k tomu příkladu nadměrného jednostranného úsilí o sebezajištění majetkem tam, kde se zřejmě nedostávalo přiměřené saturace pocitem základního bezpečí přijetím v obklopující většinové společenosti.

  38. Rohr v knize Univerzální Kristus píše, že
    „život a smrt jsou dvě strany téže mince a člověk nemůže mít jedno bez druhého. Pokaždé, když nabídnete odevzdání se, pokaždé, když důvěřujete umírání, je vaše víra přivedena na hlubší úroveň a vy tam dole objevujete Větší já. Rozhodnete se, že se nebudete ve frontě tlačit dopředu, a na jejím konci vás potká něco mnohem lepšího. Vypustíte svou narcisistickou zlost a zjistíte, že se začínáte cítit mnohem šťastněji. Rezignujete na svou potřebu kontrolovat partnera a váš vztah rozkvete. Ale pokaždé je to volba – a pokaždé je to jakési umírání.
    Pokud vás vědomí Tajemství Krista nepřepojí na fyzické, neurologické a buněčné úrovni – pokud je skutečně neuvidíte a neprožijete novým způsobem -, zůstane jen další teorií nebo ideologií. Prostě jste přečetli další knihu, zamysleli se nad ní a za pár týdnů na ni zapomenete.“
    Píše také o tom, že své reakce je třeba „prakticky přepojit na nový obvod“ (za pomoci různých cvičení).
    Je to zajímavá knížka.

  39. Koneckonců, bohužel, zřejmě mnohdy i tak úsilí smutně marného…

  40. Ta věta se samozřejmě vztahovala k mému předchozímu vstupu, v žádném případě k tomuto Vašemu!:-)

  41. Mimochodem, pane Poláčku, zmínil jste se o tom, že Drápal nechápe, jaké to je, když se člověk (se svou identitou) narodí v nesprávném těle (mužském či ženském).
    V té Rohrově knížce jsem mimo jiné zaregistrovala jednu myšlenku – totiž, že Ježíš měl mužské tělo a ženskou duši.
    Dovedete si představit, že by Ježíš požadoval, aby se mu všichni přizpůsobovali, jen aby nemusel trpět?

  42. GENETIKA A SVOBODA

    Nejen epigenetika, pane Nusharte; ale zcela nový poznatek je dokonce ten, že dokonce ani jednovaječná dvojčata (která byla doposud považována za geneticky zcela identická) se ve skutečnosti geneticky odlišují, a že k tomuto rozlišení dochází dokonce už v mateřském těle. Už tady totiž dochází k mutacím, které jsou v tělech obou plodů rozdílné. A tato genetická diference se pak s přibývajícími roky života stále zvětšuje.

    Opakuji znovu: já jsem v žádném případě netvrdil, že by člověk neměl vůbec žádné možnosti k vlastní změně. Je to principiálně možné – jak u jednotlivce, tak samozřejmě i u celého lidského rodu.

    Ale na straně druhé je nutno si být vědom toho, že některé (mnohé) naše vlastnosti a charakteristiky (somatické i psychické) jsou nám naším genetickým aparátem vštípeny natolik pevně, že je opravdu krajně obtížné je nějakým způsobem vyšachovat. Snad to bude možné s dalším pokrokem genetického inženýrství, kdy bude možno zcela cíleně některé geny odstranit, a nahradit je zcela jinými.

    Je ovšem otázka, do jaké míry toto genetické inženýrství bude pro lidstvo požehnáním (zcela nové možnosti léčby nemocí), anebo naopak prokletím (zcela jistě se těchto „neomezených možností“ radostně chopí celá množství různých šarlatánů, exhibicionistů, ale i vyslovených zločinců).

    Především je ale nutno mít na paměti toto: ten genetický aparát kterým nás vybavila příroda se vyvinul v průběhu stovek tisíc a miliónů let. To znamená: on je víceméně skutečně optimalizovaný pro náš způsob existence. Je to tedy svým způsobem opravdu relativně optimálně seřízený, vysoce komplexní systém. To znamená za prvé, že – alespoň podle mého názoru – zásahy do něj nebudou zdaleka tak jednoduché, jak si to představuje současné genové inženýrství. Nekompetentní zásahy do jednotlivých genových sekvencí pravděpodobně znovu a znovu destabilizují celý systém.

    A za druhé: tento genetický aparát tedy vyplývá z naší reálné životní zkušenosti; a tato zkušenost ani dnes není většinou zase tak převratně jiná. Ten případ s nadměrným přejídáním se: ano, to je skutečně dnes už evolučně nadbytečnou funkcí, naopak vysloveně škodlivou. Ale pokud se podíváme na obecnější formu této nadměrné spotřeby, pak uvidíme, že i dnes se stále ještě vyplatí nadměrný konzum, respektive nadměrné hromadění zdrojů. Tedy – bohatství. Už jsem zmínil, že bohatství i dnes přináší zcela hmatatelné výhody: vyšší sociální status, a veškeré s ním spojené příjemnosti. Ale i majetek jako takový znamená bezprostředně životní výhody: možnost opatřit si kvalitnější vybavení své domácnosti, kvalitnější dopravní prostředek, ale i kvalitnější lékařskou péči.

    Zkrátka: tento instinkt k (nadměrnému) hromadění životních zdrojů naprosto není jenom dědictvím (dávné) minulosti, nýbrž je stále i dnes živen a udržován zcela aktuální a reálnou životní zkušeností. Právě proto je (a bude) natolik obtížné chtít ho nějakým způsobem manipulovat (zmírnit, odstranit).

    V každém případě pro současnou dobu nemůžeme závažně počítat s tím, že by tento instinkt u většinové populace vymizel; to jediné co tedy zbývá za možnosti je pokusit se ho nějakým způsobem alespoň svést do společensky přijatelnějších forem své realizace.

    ———————–

    Závěrem ještě obecně k poměru naší determinovanosti a svobody: na toto téma jsem se vlastně chystal časem napsal monotematický článek. Ale když už jsme na to teď narazili, budiž řečeno alespoň tolik: míra naší (genetické i jiné) determinace je sama o sobě obrovská. Mnohonásobně vyšší, nežli my bychom si kdy byli ochotni připustit.

    Například naše politická, respektive obecně světonázorová orientace: my se ovšem se vší samozřejmostí domníváme, že si své názory v této oblasti vytváříme „sami“, naprosto svobodně. Ve skutečnosti jsou ale pravicové a levicové názory v populaci rozloženy prakticky zcela rovnoměrně, podle Gaussovy křivky. To ovšem znamená: tyto názory jsou prakticky předurčeny předem. A je jen věcí čiré nahodilosti, jestli ten který z nás bude – svým zděděným genetickým aparátem – vhozen do jedné či druhé skupiny.

    My si tuto skutečnost vlastně vůbec nemůžeme a nesmíme uvědomit – protože tento fakt by v nás víceméně zcela zničil vědomí (respektive iluzi) naší svobody.

    Ovšem – ve skutečnosti nás tento fakt vede (musí vést) k principiálně jiné definici svobody. Naše svoboda neleží v tom, nebýt determinován; nýbrž v tom, být v souladu. Být v souladu s tím, co je v nás samých skutečně humánní, co konstituuje naši vlastní lidskost. – To ovšem úzce souvisí s centrální tézí úvodního článku paní Hákové; k tomu napíšu další komentář.

  43. Co se toho „života a umírání“ (Rohr) týče, pak je to na straně jedné samozřejmě pravda. Vždycky když nějakým zásadním způsobem změníme svůj životní způsob, své životní hodnoty, své životní automatismy – vždy je to spojené s tím, že v nás zároveň musí odumřít něco z toho, co tu bylo předtím. A pokud se jedná o skutečně hlubokou a komplexní změnu celé naší životní orientace, pak se skutečně dá hovořit o tom, že my napřed musíme „zemřít“, aby se v nás mohlo narodit něco nového, respektive vůbec nová bytost.

    Ovšem – velice skeptický jsem vždycky, když se něco takového pojme jako cílený program. Jako jakési „cvičení“. Tím tato životní metamorfóza ztrácí svůj základní rys, totiž být – bolestnou, ale otevřenou – konfrontací se sebou samým, a místo toho se stává jenom jakýmsi rutinním aktem. Něčím, co se děje jaksi „na povel“. A u Rohra si vůbec nejsem jistý, jestli jeho model nevede právě nějak tímto směrem.

  44. „Ženská duše Ježíše“ – paní Hájková, nejsem si teď nijak jistý, co máte na mysli tou poslední větou. O jaké utrpení Ježíše se tu má jednat? Že měl – údajně – „ženskou duši“? Anebo o jeho utrpení na kříži? A co je míněno tím, že by měl – z jakýchsi důvodů – od ostatních vyžadovat aby se mu přizpůsobili? Jeho „ženské duši“?…

    Takhle: i já sám jsem přesvědčen, že Ježíš Nazaretský měl ve svém psychickém aparátu, ve své duši velký podíl momentu „jin“. Tedy: ženského momentu. Ovšem – to ještě nijak neopravňuje k paušálnímu tvrzení, že by měl prostě „ženskou duši“. Jak jeho sebejistota při jeho mravních kázáních, tak jeho atak proti penězoměncům před chrámem svědčí o tom, že v jeho osobnosti byl i mužský element „jang“ v nemalé míře zastoupen. Osobně bych ale docela soudil, že u Ježíše byl právě poměr mezi oběma složkami značně atypický respektive výjimečný. To jest: jako by se tyto dvě složky znovu a znovu střídaly v jejich dominanci.

  45. PRAVÁ SVOBODA V BOHU?

    Podívejme se teď tedy na centrální myšlenku úvahy paní Hájkové. Podle všeho je toto jádro ukryto ve formulaci o „pravé svobodě v Bohu“.

    Ponechme napřed tento výrok stát, a ujasněme si předem několik vedlejších aspektů. Za prvé: mezi námi zde asi nebude žádného zásadního sporu o tom, že pravou svobodu člověka je skutečně nutno hledat někde mnohem hlouběji, nežli jenom ve svobodě vnější. Respektive ve svobodě v jejím pouze libertinistickém pojetí, kdy – jak už jsme si řekli – druhý člověk je apriori pojímán jako omezení mé vlastní svobody, tedy přinejmenším latentně jako můj protivník.

    Shodneme se tedy na onom hlubším, substanciálním pojetí svobody. A já zde ani nebudu zpochybňovat či vyvracet přesvědčení respektive víru paní Hájkové, že tato hlubší, substanciální svoboda má své konečné zakotvení v Bohu (respektive osobě Krista). Zásadní problém se skrývá někde jinde.

    Vraťme se na počátek. Paní Hájková staví otázku, c o je vlastně pravá lidská svoboda. A na tuto otázku odpovídá: „Víra, naděje, láska.“

    Tady ovšem – aniž by to napohled bylo patrné – dochází k fatálnímu argumentačnímu zlomu. Namísto toho totiž, aby se nadále pátralo o podstatě pravé svobody jako takové a o jejích podmínkách, se do věci vsune specificky křesťanské pojetí svobody – a vzápětí se prohlásí, že t o h l e je svoboda.

    O této triádě „víra, naděje, svoboda“ jsme diskutovali zrovna v minulých dnech; rozhodující otázkou je, zda toto vymezení skutečně má/mít může natolik univerzální charakter, jak se to z křesťanského pohledu může zdát.

    Já teď udělám určitý úkrok stranou. Jedná se tedy bezprostředně o to, aby člověk svou svobodu nehledal jenom v jejích vnějších atributech, nýbrž v něčem, co by obecně bylo možno nazvat „splynutím s pravou substancí života“.

    Ovšem: tady už vzniká první problém. Co když někdo tuto „pravou substanci“ nechce hledat u Boha? Tím spíše u Boha křesťanů? Ani u samotného Krista? Jsou například takoví, kteří toto své „splynutí s pravou substancí“ hledají naopak u Antikrista! Je možno toto jejich životní rozhodnutí, tuto jejich životní orientaci apriori prohlásit za vadnou? Z jakých pozic?

    Oni tím přece nakonec jenom reflektují žitou zkušenost jejich životů – totiž zkušenost s reálným světem, s jeho povrchností, s jeho falší, s jeho nepravostí. Ano, oni zaujímají k tomuto světu principiálně negativistický postoj; ale tento svět je sám svou zkažeností nutí k tomu, aby ho odmítli. Za daných okolností je absolutní negace vlastně jediným skutečně legitimním počinem.

    Teď zase zpět k hlavní linii našich úvah. Samozřejmě, že ten příklad dejme tomu se satanisty je extrémní. Ale jde o to, že my opravdu nemáme k dispozici žádná objektivní měřítka, podle kterých bychom mohli posoudit, jaký druh vyznání je „ten pravý“. Ano, křesťanství dozajista směřuje spíše k pravé podstatě věcí, a tedy i k pravé svobodě nežli satanismus. Ale ani křesťanství se nemůže vyhnout tomu, aby svůj s p e c i f i c k ý pohled nepostulovalo apodikticky jako univerzálně platný.

    To co v křesťanství konec konců absentuje, to je proces neustálého hledání toho, co skutečně a v čem opravdu spočívá „pravá svoboda“. Křesťanství jako by vkročilo do určitého momentu lidských dějin, a zvěstovalo všem: „My od této chvíle víme naprosto jistě, v čem spočívá pravá lidská svoboda – v naší ‚víře, naději a lásce‘ – a je zcela marné, zbytečné a vlastně škodlivé hledat ještě někde dále!“

    Zkrátka: navzdory svému přesvědčení křesťanství nikdy nemůže být skutečně natolik univerzální, jak samo chce věřit. Tam kde by mohlo být opravdu univerzální, tam je příliš neurčité; a tam kde je určité, tam je exkluzivní, to jest vylučuje a neguje všechny možné jiné alternativy, všechny jiné možné cesty. Tím ovšem ztrácí svou univerzalitu, a stává se jedním způsobem vyznání vedle celé řady jiných.

  46. Pane Poláčku, já tady nehodlám Ježíšovu duši nijak rozebírat. Řekla jsem jen, že to napsal Rohr (tedy to o ženské duši v mužském těle).
    Je jistě pravda, že někteří transsexuálové mohou dost trpět. Že mohou mít mnohdy oprávněné důvody ke stížnostem a požadavky na změnu jejich životní situace.
    Ale i tak je dnešní doba charakteristická všeobecnou lidskou nespokojeností – takovou, jaká dřív nebývala.
    Včera jsem například četla, že ve Francii byl přijat zákon na ochranu smyslového dědictví venkova, který prý povoluje kohoutům kokrhat, kachnám káchat, žábám kvákat, cikádám cvrkat a hnoji páchnout.
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/vuni-hnoje-je-treba-chranit-i-kohouti-kokrhani-rozhodli-se-ve-francii-138869
    Ten způsob, jakým je to psáno, je trochu jakoby zesměšňující. Ale pokud Francouzi považovali za nutné přijmout nějaký takový zákon, je to jakýmsi obrazem dnešní doby, v níž každý je nespokojený. Lidé si ve stále větší míře stěžují i na to, nač by je kdysi nenapadlo si stěžovat. To „smyslové dědictví venkova“ by dřív každému připadalo naprosto přirozené a nikoli rušivé. Pokud by to někomu přece jen vadilo, tak by se prostě odstěhoval do města.

  47. A pokud jde o tu mou větu „Člověk prý získává vnitřní svobodu přesně v té míře, jak v něm sílí víra, naděje a láska“, tak já jsem přece hned potom napsala: „Jde tedy o nitro každého jednotlivého křesťana.“
    Co je na tom divného? Já se přece stále pokládám za křesťanku. Ten článek jsem navíc poslala i na web Křesťan dnes, který je určen křesťanům. Proč bych se měla při tom zabývat ještě svobodou nějakých satanistů?

  48. Chápu ta slova v článku jako pokus vyjádřit vlastní osobní zkušenost s „nástroji“, které napomohly rozšiřovat a otevírat – nahlížet do prostor (vnitřní) svobody.

    Máte jistě pravdu, pane Poláčku, že každý má vlastní zodpovědnost k pravdivému hledání těch svých („nástrojů osvobozování“). Nic jiného nám ve skutečnosti nezbývá, žádné -ismy, žádné modly. Přesto lze doufat, že takto na „vlastní“ zodpovědnost dosahované prostory svobody jsou prostory skutečného setkávání.

    O křesťanství:“Tam kde by mohlo být opravdu univerzální, tam je příliš neurčité…“ Pro mne slova k pokusu o upřímnou reflexi:-)

  49. Ve druhé kapitole Skutků apoštolů vykládá Petr okolostojícím lidem evangelium. Říká se tam potom, jak na to lidé reagovali: „Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“
    Bohužel, kdyby dnes v davu lidí někdo pronesl úplně stejnou řeč, asi by byl v srdci zasažen málokdo, natož, aby se ptal, co má dělat. I když, jsou zprávy o různých kázáních, při nichž se prý lidé hromadně obracejí. Ale kazatelé zřejmě volí na úvod i nějaká jiná slova, než jen četbu z Bible. Nevím. Kromě toho takto obrácení lidé ne vždy u své nově přijaté víry vytrvají.
    Jsem přesvědčena, že křesťanství je hluboce pravdivé. Netvrdím, že jiná náboženství nejsou. Vždyť slovo re-ligio prý znamená znovu-spojení. Ale myslím si, že se pro nás Evropany (nebo aspoň pro mne 🙂 ) nejlépe hodí. Jenže na většinu lidí působí beznadějně zastarale. Nemyslím si, že křesťanství by se mělo nějak víc liberalizovat (liberálové často z víry dělají religionistiku) nebo z něho něco ubrat. Ale asi je třeba nějak změnit jeho vyjadřovací prostředky, jeho jazyk, aby mu lidé víc rozuměli.
    Tehdy, za Petra, rozuměli i velmi prostí lidé. Dnes se musí člověk, který nemá zkušenost (aspoň třeba s chozením do náboženství v dětství) Biblí doslova „prokousat“. A to asi vydrží málokdo.
    Co by tedy dnes člověka nejspíš „zasáhlo v srdci“, tak, aby to nebylo laciné a bylo to pravdivé? Pravdivost je důležitá.
    Křesťanství má skutečně pravdivé jádro, o tom jsem přesvědčena. Ale někteří lidé mu špatně rozumějí. Jak to napravit?

  50. Právo venkova a právo na ticho – ano, paní Hájková, napohled to vypadá groteskně a až nestoudně, když někdo chce na venkově zakázat kohoutovi kokrhat. A samozřejmě dřív by tak tomu nebylo.

    Jenže ono to ve skutečnosti tak zcela jednoduché není. Například v Německu se vedly soudní procesy o tom, zda nějaký kostel někde na venkově smí odbíjet každou hodinu – i v noci. Pokud si dobře vzpomínám, stěžovatel dosáhl alespoň toho, že toto zvonění muselo držet noční klid alespoň od deseti večer do šesti ráno.

    Problém je v tom: dřívější vesnický člověk si se svým přirozeným vesnickým způsobem života opravdu nemusel lámat hlavu nad přirozenými zvuky venkova. Byl na to zvyklý, narodil se s tím, a bylo to přirozenou součástí jeho života. A také jeho práce; on tedy neměl potřebu klidu, ticha.

    Ale moderní člověk má zcela jiný způsob života. Většinou je unavený nebo stresovaný ze svého zaměstnání, a tak si chce odpočinout. Anebo ticho potřebuje pro svou vlastní práci, pro své studium. Vzpomínám si jak jedni sousedé v našem domě – v době mých studií – si pořídili papouška. Který znovu a znovu vydával velice hlasité hvízdání. Bylo to opravdu skoro jako pískání parní lokomotivy. Mně se tento hvizd vždy přímo zařízl do uší; a veškeré soustředění na studium bylo okamžitě pryč. Nakonec mě zachránilo to, že se ti sousedé odstěhovali.

    Dnešní (městský) člověk má opravdu mnohem větší potřebu ticha, nežli dřívější vesničan. A zároveň je životní okruh vesnice a toho městského člověka dnes už hodně promísený, nedá se to zcela separovat. Takže já mám k dané záležitosti dost rozpolcený postoj: na straně jedné je to skutečně drzost když někdo přijede na návštěvu, na dovolenou do nějaké vesnice a potom žaluje místní pro bečení jejich ovcí a kokrhání jejich kohoutů; ale na straně druhé mám velké pochopení pro ty, kdo touží po klidu a tichu a nemohou ho nakonec nikde najít, ani ve městě ani na venkově.

  51. Co se pak otázky svobody týče, pak byste musela jasně vymezit, jestli se jedná o svobodu – pouze – křesťanů, anebo o svobodu obecně lidskou. Z úvodu se daleko spíše zdálo, že se Vám jedná o univerzální pojetí svobody.

    Pokud by se jednalo jenom o to, že křesťan svou vlastní svobodu nachází v křesťanství – to je naprosto přirozené, ale to by pak nebylo nic více nežli konstatování, že každý člověk si svou vlastní svobodu nachází ve svých vlastních zálibách. Pak by ovšem svoboda křesťana nevážila nic víc nežli dejme tomu ona svoboda satanisty užívat si jeho vlastní satanistický kult.

    Jenže pokud se věc má jinak, totiž jestli je cílem nalezení nějaké skutečně pravé svobody – pak tato musí mít univerzální rozměr. Není dost dobře možné, aby existovaly tisíce různých „svobod“ – a přitom si každá z nich činila nárok na to, být tou „jedině pravou“.

    Problém je právě v tom, že Vy chcete mít obojí zároveň: svobodu univerzálně lidskou, ale přitom specificky křesťanskou.

    Sice – to nechci popírat – křesťanská svoboda respektive víra může (pokud je praktikována upřímně a poctivě) cestou k pravé (lidské) svobodě; ale věc není možno bez dalšího obrátit tak, že cesta křesťana by mohla být bez dalšího univerzální svobodou každého člověka. Protože ne každý člověk bude ochoten přijmout onu zcela specifickou křesťanskou triádu víra – naděje – láska.

  52. Co se pak toho „být zasažen evangeliem“ týče – tady je zcela zásadní problém v tom, že my nemáme žádné objektivní, nezaujaté zprávy o tom, jakým způsobem tehdejší lidé skutečně přijímali křesťanství. Že by bylo stačilo prostě pronést jednu řeč, a okolostojící lidé by byli okamžitě „zasaženi evangeliem“?… Tím spíše když je známo že Petr nebyl zřejmě žádný charismatický řečník?

    Oproti tomu je známo, že Pavel především v prvních letech svých misijních snah narážel většinou na nezájem, lhostejnost a odmítání.

    Jak a proč se křesťanství potom přece jenom dokázalo tak masivně rozšířit, je dodnes předmětem úvah. Zapálenost, vnitřní přesvědčení křesťanských misionářů v tom dozajista hrálo svou významnou roli; ale zřejmě k tomu přispěla ještě i celá řada dalších faktorů. Především u sociálně níže postavených vrstev společnosti zřejmě existoval vysloveně „hlad“ po nějaké nové životní (respektive posmrtné) naději.

    Zrovna v minulých dnech jsem viděl jednu televizní dokumentaci o starých Germánech; kromě jiného tu byl zmíněn i příchod křesťanství. A doprovodný výklad k tomu byl, že proto se u Germánů křesťanství tak rychle ujalo, protože tradiční germánské náboženství bylo striktně exkluzivní: do germánského nebe se mohl dostat jenom ten, kdo heroicky padl v boji! Takže naprostá většina populace byla z tohoto nebe vyloučena; a teď se tu najednou objeví zvěstovatelé nového Boha, který své nebe otevře bez rozdílu každému! Především ženy – pro které byla Valhala předem uzavřená – zde pro sebe spatřovaly novou naději na posmrtný život v nebi.

  53. Nemusí jít o svobodu výhradně v křesťanství, ale svobodu, k níž lze dojít (dobrat se) skrze křesťanství. To nijak nevylučuje, že by se k té (univerzální) svobodě nedalo dojít i jinudy. Ale vzhledem k tomu, že každý z lidí se momentálně nachází na jiné výchozí pozici, nemohou postupovat všichni úplně stejnou cestou.
    Když požiji metaforu – pro jedny je Mekka na východě, pro jiné na západě. Každý tam může směřovat, ale každý půjde jinudy. A abych neskončila jen u příměru z islámu, můžu použít přísloví: Všechny cesty vedou do Říma.

  54. Ovšem právě tu poslední větu by přívrženec islámu rozhodně popřel; pro něj všechny cesty vedou do Mekky.

  55. Žádné -ismy

    Ano, pane Nusharte, to je právě to o co se jedná: přivést člověka k opravdové, upřímné reflexi. Bez berliček jakýchkoli -ismů.

    Jenže v křesťanství, nedá se nic dělat, na takové -ismy narážíme znovu a znovu. A pro mě je už ta základní triáda „víra-naděje-láska“ takovým -ismem. Fixním schématem které fakticky vůbec nepřipouští jiný úhel pohledu.

  56. Ona ta víra, naděje a láska nejsou – ismy, nýbrž něco, co v sobě může objevit každý člověk:
    „Svou Prvotní dobrotu nacházíme, když jsme schopni objevit a vzít za své následující tři v nás hluboce zasazené postoje či ctnosti:
    Důvěru ve vnitřní souvislost samu. „Všechno něco znamená!“ (Víra)
    Důvěru, že tato souvislost je pozitivní a směřuje k čemusi dobrému. (Naděje)
    Důvěru, že tato souvislost zahrnuje i mně, a že mne dokonce definuje. (Láska)“

  57. A ještě jeden citát z Rohra. Snad už poslední (protože knihu jsem už dočetla).
    „Drsný individualismus hrubě podlamuje transformativní sílu Evangelia. Osamělému slabému jednotlivci nezbývá než bát se Boha na tomto i na onom světě, a přitom záměrem Evangelia bylo spojit nás všechny dohromady ve společenství svatých a hříšníků na tomto světě, kde společně neseme břemeno života.“
    Třeba se tu jedná (ze strany křesťana) o tu „upřímnou reflexi“, o které se výše zmínil pan Nushart.
    V Apoštolském Krédu se totiž mluví o církvi pouze jako o „společenství svatých“

  58. „Drsný individualismus“ je ale jen sotva kdy spojován se strachem z čehokoli. Naopak, tento „drsný individualista“ je smělý střelec, rváč, který si svou vlastní silou probojovává své místo na světě. Že by zrovna tenhle bojovník se bál Boha, je nutno považovat za dost málo pravděpodobné.

    Co se toho „společenství svatých a hříšníků“ týče: záleží na tom jak se to vezme, už jsme v minulosti opakovaně hovořili o tom, že sám Ježíš projevoval v tomto ohledu dost ambivalentní postoje, na straně jedné kladl na své současníky až extrémní nároky na mravní čistotu – ale na straně druhé se zastal cizoložnice, tedy „hříšnice“.

    Na jedné straně tedy Ježíš striktně separoval lid izraelský na ty, kteří jednají v souladu s Boží vůlí, a na ty kteří propadnou „hněvu Otce nebeského“; na straně druhé ale jako by přece jenom chápal a uznával, že ne všichni mohou být svatí, a že každý si tu a tam dovolí nějaký poklesek, aniž by proto musel přestat být v jádru poctivým člověkem. V tomto druhém smyslu by tedy skutečně bylo možno legitimně hovořit o „společenství svatých a hříšníků“.

  59. Oni se možná bojí právě ti, kteří drsnými individualisty nejsou a své místo na světě si prosadit neumějí.

  60. Ani bych se tomu nedivil – co když ti drsní individualisté ty plaché hříšníky z toho nebe vykopou?

  61. Jedna americká mystička, která měla jednoho dne vidění Krista ve všech lidech, řekla:
    „K hříšníkovi musí mít každý úctu, protože jeho hřích je ve skutečnosti jeho největším trápením. Místo aby nad jeho hříchem primhuřoval oko, musí utěšit Krista, který v něm trpí. S touto úctou je třeba přistupovat i k těm hříšníkům jejichž duše se zdá být mrtvá, protože je to Kristus, který je životem duše, kdo je v nich mrtvý. Oni jsou Jeho hroby a Kristus v hrobě je budoucí vzkříšený Kristus… „

  62. Tady by napřed bylo zapotřebí vědět, zda onen výraz „úcta k hříšníkovi“ je skutečně přesným překladem. Protože až v této formě by se zdálo být přece jenom poněkud přehnané.

    Adekvátnějším a přijatelnějším by se tu jevil například slovní obrat „respekt k hříšníkovi“; neboť je fakt, že nejvíce ztrácí on sám.

    Ovšem druhá stránka věci je ta, že on si to většinou vůbec neuvědomuje; a svůj negativní charakter vpouští do světa s naprostou sebejistotou a arogancí.

    Nicméně tento příměr oné mystičky má dozajista tu přednost, že poukazuje na něco, co my si jinak sotva uvědomíme: že i „hříšník“ je v určitém smyslu skutečně hluboce trpící.

  63. Napadlo mě, že slovo hřích by se dalo nahradit též slovem strach. Člověk, který má strach, také velmi trpí.

  64. Následky jak vrozeného, tak i reflektovaného narcismu jsou doprovázeny pocitem strachu. Ale je také známo že v případě narcismu v toxické míře dochází k potlačení pocitu strachu a dominuje pocit uspokojení z páchání násilí……na okraj k fenoménu hřích a utrpení.

  65. Ovšem, paní Hájková, „strach“ a „hřích“ jsou dvě dost různé kategorie. A asi je není možno směšovat jenom proto, že v obou případech jejich nositelé trpí.

    Tím spíš že v obou případech se jedná o zcela jiný druh utrpení. Ten kdo trpí strachem, ten jím trpí aktuálně, je jím omezován v bezprostředních možnostech svého života. (Četl jsem něco o tom, že jsou lidé kteří nemohou ani vyhledat pomoc psychologa, protože trpí takovým strachem, že ani vůbec nedokáží vyjít z bezpečí svého bytu.)

    Zatímco „hříšník“, pokud tím teď máme na mysli skutečně vědomého, arogantního narušitele norem společenského chování – ten svou arogancí naopak bezprostředně většinou získává určité výhody, což ho pak jenom utvrzuje v jeho „hříšném“ stavu. Jestliže nicméně trpí, pak v jiném, dá se říci „metafyzickém“ smyslu, totiž v tom že špatnost jeho charakteru mu brání dosáhnout jeho skutečného lidského naplnění.

  66. Ale že by byl narcismus doprovázen pocity strachu? – To je pro mě dost překvapivá téze.

    Měl jsem kdysi jednoho nadřízeného, toho by snad bylo možno právem označit za narcistní osobnost. Ale navíc naprosto psychopatickou. V každém případě nějaký strach u něj nebyl znát; naopak trvalá arogance v jednání vůči ostatním.

  67. Tak jste pane Poláčku pracoval ve světě běžné psychotoxicity, kde pocit utrpení a hříchu je výhradou podřízeného.
    Arogance bývá doprovodem společensky nosného pocitu méněcennosti.
    Se schopností sebereflexe je to Soeinesache…..bych si posteskl.

  68. „Strach“ a „hřích“ jsou dvě dost různé kategorie…
    Ale v případě homofobie nebo xenofobie si to nemyslíme. Ty většinou pokládáme za hřích, ač jsou to zároveň také fobie. Strach vedoucí k „opevňování se“ nebo „zabezpečování se“, schovávání se před světem, je vlastně také jakýmsi hříchem. Z křesťanského hlediska, člověk má spoléhat na Boha, ne na sebe.

  69. Ano, dalo by se dojít k (osobní) zkušenosti, že často právě strach (úzký výhled spoléhání jen na sebe) byl u kořene hříchu.
    ______
    Arogance, pocit uspokojení z páchání násilí…mohou být instrumenty potlačení bazálního strachu (třeba strachu z rozpadu sebeobrazu?..).

  70. Snad bych ještě měl dodat, pane Petrasku, že když toho našeho tehdejšího narcisticko/arogantního nadřízeného – dodnes nevím jestli přeložili nebo povýšili – do jiné koncernové filiálky, doslechl jsem se, že jeho podřízení in spe proti němu vzápětí vyhlásili stávku. Což byla jinak v našem mezinárodním koncernu záležitost neslýchaná. Bohužel vůbec nevím, jak to všechno nakonec dopadlo; jestli tam zůstal nebo byl přesunut ještě do jiné, mnohem vzdálenější odbočky, kde o něm doposud ještě nic neslyšeli. Takže ani nevím, jestli tímto velice zřetelným aktem byl donucen přece jenom k určité míře sebereflexe. Ale upřímně řečeno, krajně o tom pochybuji. V očích takovýchto osobnostních typů jsou vždycky na vině jenom všichni ostatní.

  71. Xeno- a homofobie: tady ovšem musíme rozlišovat dva podstatně různé stavy, paní Hájková.

    Ano, jsou lidé kteří skutečně pociťují strach, nebo přinejmenším silné znejistění ze všeho cizího. Ale – je něco zásadně jiného, když dotyčný tuto svou psychickou fobii začne ventilovat arogantním, respektive přímo agresivním způsobem. Když tedy začne napadat (verbálně či fyzicky) jiné lidi jenom proto že mají třeba jinou barvu kůže. V běžné terminologii obojí spadá pod označení „xenofobie“ – ale ve skutečnosti pravá xenofobie je jenom ten první případ. Ten druhý případ není vlastně vůbec fobie, strach z cizího – nýbrž nenávist vůči cizímu.

    To je ještě patrnější u homofobie: sotva asi bude mít někdo z někoho strach jenom proto, že má jinou sexuální orientaci. To je – opakuji znovu – čirá nenávist. Jsou takoví, kteří vlastně už od dětství šikanují své slabší vrstevníky; a hlavně ty kteří jsou nějakým způsobem jiní, kteří nejsou standardní maskulinní typy. Zkrátka, ve skutečnosti se tu jedná o touhu po dominanci, po ovládání druhých, o tom nechat je okusit svou vlastní nadřazenost, svou vlastní moc.

  72. Ovšem, to „schovávání se před světem“ – paní Hájková, já teprve teď (ze záznamu) sleduji poslední díly onoho animovaného seriálu o Komenského „Labyrintu“. Zrovna ten díl který jsem viděl naposledy byl ten, kdy se Poutník plně obrací k Bohu. Jenže: ten bezprostředně přecházející moment není nic jiného, nežli právě jeho vysloveně panický ú t ě k ze jsoucího světa. Je to tedy přesně takové „schovávání se před světem“, o kterém hovoříte v souvislosti s hříchem.

    Jistě, Komenského Poutník je sám přesvědčen že teprve tímto naprostým obrácením se k Bohu našel „to pravé“; ale já si nemohu pomoci, stále za tím vidím právě tento útěk před lidským světem jako takovým. A i když pro takovéto odvrácení se od světa lidí je možno nalézt tisíc dobrých (či spíše naopak: špatných) důvodů – přes to všechno v tom cítím něco nezdravého.

  73. Co ale zkusit nezastavit se u této motivace – jakoby její řekněme evolucionistická interpretace byla dostatečnou odpovědí. Za jakých okolností by asi někdo (třeba i já) potřeboval potvrzovat svou integritu snahou ovládat?

  74. Jestli ovšem arogance a uspokojení z násilí mohou rezultovat ze strachu (ze strachu z rozpadu sebeobrazu)? – Zajímavá otázka, pane Nusharte.

    Já bych řekl: ano, ale ne vždy.

    Vzpomněl jsem si teď na jeden výzkum, který byl prováděn v německé neonacistické scéně. Ukázalo se, že zde existují dva základní osobnostní typy. Na jedné straně stojí typický primitiv, který sám většinou ve svém dětství zažil (pouze) násilí; a který není schopen své životní konflikty a frustrace řešit také jinak nežli holým násilím. Tady tedy ve hře není asi strach, nýbrž životními zážitky a traumaty hluboko vtištěné vzorce jednání.

    Ale zároveň je zde přítomen i zcela jiný osobnostní typ: somaticky spíše subtilnější, a psychicky vnitřně nejistý, dost možná s hlubokými fobiemi. A podle nálezu psychologů tento druhý typ skutečně svým agresivně-nenávistným postojem kompenzuje tyto své vnitřní nejistoty a strachy.

  75. Pane Poláčku, přiznám se, že jsem na ten kreslený seriál neměla trpělivost. Zhlédla jsem několik dílů, pak jsem ty další přeskočila a hledala, kde je ta scéna s Ježíšem. Myslím si, že to bylo až v tom posledním. A mám dojem, že úplně na konci se Poutníkovi stejně otevřely dveře do světa a on jimi vyšel.
    Jistě vyšel ven i s Ježíšem v srdci. Vlastně, jak jinak by Ježíš mohl ve světě působit, než takto?

  76. Potvrzovat – spíše kompenzovat, řekl bych. Tedy tu ztracenou integritu.

    Pokud se na to podíváme z hlediska evoluce, viděl bych to asi takhle: jak známo ve všech společenstvích se vytvářejí přirozené hierarchie.

    Ten kdo zaujme jemu příslušné místo v oné hierarchii, ten je v něm relativně spokojen (i když to třeba není zrovna pozice dominantní). Ale on ví, že jeho pozice odpovídá jeho reálným potenciálům.

    Zatímco napětí zřejmě vzniká u jedinců, kteří se nějakým způsobem cítí ohroženi, atakováni. Oni jsou na určitém místě v hierarchii – ale mají pocit že jsou v něm špatně. Přesněji řečeno: mají strach že ono neodpovídá jejich pravým schopnostem, jejich potenciálům. Mají tedy vnitřní strach, že tuto svou pozici ztratí. A před touto hrozící ztrátou se brání okatě demonstrovanou arogancí. Zkrátka: předstírají mnohem více síly, nežli kolik jí mají skutečně. A tím si kompenzují ztracený pocit vlastní integrity.

  77. Paní Hájková, podle všeho se v tom seriálu potkáváním Poutníka s Ježíšem zabývá několik posledních jeho pokračování. Já jsem teď viděl tuším díl dvacátý; všeho všudy jich je 24.

    Jak jinak by měl působit Ježíš (nežli svou přítomností v srdci lidí)? Já bych to otočil: jak může Ježíš působit v tomto světě prostřednictvím takových lidí, kteří z tohoto světa utekli?…

  78. V knížce Univerzální Kristus jsou srovnávány „fobie“ konzervativců a liberálů. Píše se tam, i čeho se mají obě skupiny vzdát,aby mohli spolu žít v míru:
    „Konzervativci musí opustit svou iluzi, že mohou prostřednictvím náboženství, peněz, války nebo politiky řídit a kontrolovat svět. Právě na tom nezřídka stojí systém, v němž se cítí skutečně bezpečně; jejich vypjatý náboženský jazyk je často jen záminkou a zástěrkou pro velmi konzervativní politiku. Skutečné postoupení kontroly Bohu se pak projeví jako soucit a velkorysost a člověk už tolik nelpí na dodržování hranic.
    Oproti tomu liberálové musí opustit svou víru v permanentní zmatek, zbavit se hrůzy z jakéhokoliv vůdcovství, stárnutí a autority a musí objevit, co je na základním řádu dobré, zdravé a hluboce pravdivé. Obvykle je to posune k větší pokoře a skutečnému společenství
    Musejí se přestat obracet proti veškeré tradici a autoritě a uznat, že tradice a autorita jsou nezbytnými podmínkami kontinuity v kultuře a základního duševního zdraví. To jim umožní náležet něčemu jinému než jen sobě.“

  79. Vám se skutečně zdá, že Komenský, který se jistě sám cítil být tím svým Poutníkem, ze světa utekl?
    Já bych řekla, že utekl jenom z vlasti.

  80. Ještě k těm konzervativcům a liberálům: Člověk se nejdřív musí rozhodnout, co vlastně je, jestli konzervativec nebo liberál, aby věděl, čeho se má vzdát. Možná může být i něco smíšeného.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *