Magie Grety Thunbergové

Josef Poláček

O Gretě Thunbergové zřejmě už alespoň něco slyšel, četl nebo viděl každý člověk na této planetě, který má vůbec nějaký přístup k současným komunikačním prostředkům. A zřejmě každý si o ní a o jejím boji za planetární klima učinil svůj názor – ať příznivý či odmítavý. Neboť fenomén Greta Thunberg se nedá přehlédnout, a nedá se ignorovat.

Proč jsem se i já rozhodl k tomu snad až inflačnímu množství všech těchto hodnocení, komentářů, článků, videí o této mladé Švédce připojit i můj vlastní díl, bylo zapříčiněno tím, že jsem v minulých dnech shlédl dokumentární film o této dívence. A přestože i já jsem samozřejmě už předtím věděl o jejím působení a měl jsem nějaké představy o ní a o její osobnosti, přesto mě – musím přiznat – tento dokument zachycující ji z blízkosti oslovil s nečekanou intenzitou. A to sice – nutno připojit – v době a věku, když už dění tohoto světa a jeho aktérů pozoruji s čím dál tím narůstající skepsí, a vlastně i dezinteresovaností. Neboť s určitou životní zkušeností člověk časem zjistí, že skutečně platí, že v lidském světě se nakonec všechno opakuje pořád dokola. Opakují se stále dokola stejná schémata jednání, stejné řeči a stejné pózy politiků, a nakonec i vzorce jednání lidu obecného. Jestli takto distancovaný pozorovatel může být v dnešním světě ještě něčím překvapen, pak v naprosté většině už jenom mírou nestoudnosti, s kterou jeho aktéři projevují – a nezřídka s hrdostí prezentují – svou obhroublost, svou přízemnost, a velmi často i vyloženou ničemnost.

A najednou do tohoto bezútěšného světa vskočí někdo takový jako Greta Thunbergová. A všechna dosavadní klišé jsou najednou pryč; a asi jen velmi obtížně by se pátralo v paměti, kdy naposled někdy někdo – tím spíše někdo takto mladý – dokázal tak hluboce otřást svědomím světa. Snad Jan Palach?…

Ale vraťme se k onomu filmovému dokumentu. Co je na Gretě Thunbergové především natolik fascinující, to je jedinečná kombinace její nedětské vážnosti, a zároveň jakési stále ještě dětské hravosti. Tam kde se plně vnoří do svého poslání – do smrtelně vážného poslání zachránit život na této planetě – tam je její výraz nedětsky přísný a vážný; ale když ji kamera pozoruje v jejím vlastním životě, v běžném rozhovoru s jinými lidmi, byť i třeba také o ekologii, pak znovu a znovu její obličej náhle prozáří spontánní, snad někdy dokonce až trochu rošťácký úsměv. A právě proto celé její vystupování nakonec působí neobyčejně přirozeným dojmem. Je naprosto neklamně znát, že ona se sama nenutí do nějaké umělé, naučené pózy; nýbrž že vždy je naprosto sama sebou, a je takovou jak to právě vyžaduje daná situace.

Ovšem – ze všeho nejvíce fascinující, a vlastně až neuvěřitelné jsou ty scény, kdy ona jako teprve patnáctileté(!) děvče má své první veřejné vystoupení před velkým publikem, na klimatické konferenci v Polsku, před tisíci posluchači. Ano, chvílemi je znát že musí trochu bojovat s vlastní nejistotou – s nejistotou nedospělého teenagera, ale navíc zřejmě i s nejistotou osoby s Auspergerovým syndromem nesnášející přítomnost velkého množství lidí; a přece se znovu a znovu zachytí svého tématu, svého poslání, a pevným hlasem do světa volá své výzvy. – Dost dobře není možné si tu nevzpomenout na slova Ježíše z evangelia, když na misijní cestu vysílá své znejistělé učedníky: „Bude z vás mluvit Duch Svatý!…“

Ano, i u Grety Thunbergové se zdá, jako by nemluvila pouze ona sama – že tu neuvěřitelnou sebejistotu s kterou dokáže atakovat i největší světové státníky nemůže mít pouze sama ze sebe, ale že tato jistota musí mít nějaký jiný, vnější zdroj. Jako by tu ústy této drobné dívenky promlouval skutečně samotný Duch země.

Je tomu už nemalá řada let, když v jedné televizní reportáži z prostředí tibetské buddhistické komunity v exilu došla řeč na to, jestli snad duchovní nadějí do budoucnosti nemohou být snahy o syntézu mezi klasickým buddhismem a mezi duchovním prostředím západního světa. Tibetští mnichové se nad touto položenou otázkou spolu krátce poradili, ale pak jejich soud zněl: „Ne.“ Přinejmenším v současné době v těchto snahách nelze rozpoznat žádný přelomový zvrat. A na otázku západních reportérů, proč zde buddhističtí mniši žádnou zásadní naději pro tento svět nespatřují, tito odpověděli: „Potom by promluvila Země!“

Což tedy zjevně znamenalo, že v tuto chvíli Země ještě stále mlčí; že k tomu aby přišel do tohoto světa nějaký naprosto nový, převratný impuls bude zapotřebí něčeho mnohem silnějšího, nežli jenom víceméně eklektické snahy o propojení některých elementů východní a západní duchovnosti. Ale Greta Thunbergová – mohlo by se stát, že právě jejím prostřednictvím se sama Země hlásí ke slovu? Ke svému právu na přežití?…

Proč tato úvaha nese název „Magie Grety Thunbergové“? – Je tomu už hodně dávno, kdy Andrej Tarkovskij natočil svůj film „Stalker“. Je to jeden z jeho nejsilnějších filmů; svým až neskutečným vnitřním napětím snad vůbec nejsilnější. Tarkovský zde ovšem v prvé řadě reflektoval vlastní životní zkušenost s totalitou, která se mnohdy jevila jako nějaká zcela cizí moc, jako by to byla jakási mimozemská civilizace která iracionálními údery zasahuje do našich životů. Ovšem – bylo by velkou chybou chtít Tarkovského filmy vykládat jenom a pouze prvoplánově, jako pouze politickou alegorii. Tarkovského umění mělo vždy mnohem širší záběr, dotýkalo se nejhlubších momentů přítomnosti člověka v tomto světě vůbec.

A tento Tarkovského film začíná i končí jakousi podivnou, němou scénou, kdy v nějaké dřevěné chatě či příbytku u stolu sedí dívka – už napohled nezvyklého vzhledu, s jakýmsi podivným tělesným postižením, které ji neumožňuje vlastní chůzi. Ale co jí bylo upřeno ve schopnostech a možnostech tělesných, to jí bylo přidáno v oblastech jiných: ona jenom svým upřeným pohledem uvede do pohybu pohár položený na stole, až se tento překulí přes hranu stolu a s hlasitým třesknutím dopadne na zem. A v samotném závěru – typickou Tarkovského obrazovou symbolikou – se tato postižená dívka ukáže být poslední nadějí lidstva; neboť právě ona má svými magickými schopnostmi něco navíc, co nemá nikdo jiný kromě jí samé.

A nemohu si pomoci, ale při sledování onoho dokumentárního filmu o dívce Gretě Thunbergové, postižené Aspergerovým syndromem, jsem si musel vzpomenout na tu dívku z Tarkovského „Stalkera“. Že by tento svět mohl zachránit opravdu už jenom někdo, kdo není, kdo nemůže být „normální“ jako všichni ostatní, ale kdo byl svým osudem donucen dívat se na svět, na život zcela jiným pohledem, v nějaké zcela nové perspektivě?…

Těžko hádat, těžko soudit. Ale pro mě v každém případě Greta Thunbergová zůstává jedním z mála světlých zjevení v tomto profánním a bezduchém světě. Je jednou z velice mála těch, kterým je stále ještě možno věřit, že svou věc myslí skutečně upřímně a opravdově. A že za ní stojí celým svým životem.

165 komentářů u „Magie Grety Thunbergové“

  1. Musím se přiznat, že Gretu nijak zvlášť nesleduji, takže nemám přehled o jejích aktivitách. Ale mám pocit, že se obrací především k politikům, státníkům, zástupcům korporací, zkrátka k mocným tohoto světa. Obrací se k nim s kritikou, apely a požadavky, protože se domnívá, že to jsou právě oni, kdo jsou schopni (a je v jejich moci) zachránit planetu, změnit svět k lepšímu.
    Greta je zatím stále ještě ve velmi raném stádiu života. Vypadá to, že má obrovskou energii, obrovský potenciál. Ale co bude dál?
    Při této příležitosti neodolám, abych zde opět nevypsala své poznatky z Rohrovy knihy, za což se sice předem omlouvám, ale ony jsou ty postřehy podle mého názoru pozoruhodné, pravdivé a docela důležité.
    Velmi zajímavé se mi jeví to, jak Rohr líčí tři fáze lidského života, jejichž projití znamená duchovní růst.
    První fáze – období prvního řádu
    Člověku se vše jeví jako dobré, nebo aspoň takové, jak má být. Vše mu připadá v pořádku, i on sám si tak připadá, je součástí toho řádu. Někteří se vší mocí snaží zůstat v této fázi. Jejich ego se brání tomu, že by mohli upadnout do zmatku. Ale ti, kteří zůstanou v této fázi, nerostou. Buď se z nich stávají dětinové z vlastní vůle nebo věční kontroloři všeho a všech.
    Druhá fáze – zmatek (chaos)
    Je téměř nevyhnutelná. Je to to, čemu se od Adama a Evy „pád“. Může to být naše vlastní selhání nebo i nezaviněná tragédie (smrt partnera, vyhazov z práce atd.) Zjistíme, že život není úplně v pořádku a nemáme ho pod kontrolou. Někteří lidé se před zmatkem vší silou snaží vrátit k období prvního řádu. Ale ono to není možné. Člověk tím prostě musí projít.
    Lidé, kteří v tom zůstávají, se stávají skeptiky, relativisty nebo cyniky. Tvrdí např., že pravda neexistuje, že život nemá hlubší smysl apod. Nebo se z touhy po původním řádu stávají neústupnými dogmatiky.
    V dnešní době v této fázi chaosu ustrnul v podstatě celý svět – je to období postmoderny, „postpravdivého“ světa, představy, že všechno je relativní, apod.
    Třetí fáze – nový řád
    Spojí se to dobré z prvního řádu s novými životními zkušenostmi. Různé systémy mají pro tento nový řád různá jména (osvícení, spása, jaro, nirvana, exodus nebo dokonce vzkříšení).
    Rohr píše: Je to život na druhé straně smrti, vítězství na druhé straně prohry, radost na druhé straně bolestného zrození. Je to důraz na to, aby člověk vytrval a prošel, čím je třeba – aby se nehroutil, aby to nepřecházel ani neobcházel. Žádný přímý let do nového řádu neexistuje.“
    Má-li se člověk posunout k větší celosti, musí opustit svou falešnou nevinnost. Rohr používá slova „než se lidé vzdají svých výchozích iluzí, musí být „raněni“. Musejí si přiznat svou bezmocnost. K moudrosti se dospívá za velkou cenu ztráty jak nevinnosti, tak kontroly. Jen málo lidí si tu cestu zmatku vybere dobrovolně. Většina musí být do něj vržena. Rohr říká: „Ani já bych si to sám nevybral.“
    A dále říká: „Musíme s nadějí očekávat „druhou nevinnost“. Sami si ji však nevytvoříme. Musí nám být dána.“
    Poslední věta v knížce zní: „Jakkoliv se u toho vzpouzíme a vztekáme (myslí patrně tu cestu růstu), všichni se musíme každý sám za sebe učit tomu, co je dobře skryto, a přitom to vlastně máme přímo před očima.“

  2. Já jsem to vyjádření psala pro Václava Pospíšila, abych ho trochu seznámila s myšlenkami Rohrovy knihy. A když už jsem to měla napsané, zdálo se mi škoda to sem nedat 🙂
    Jinak bych se k tématu asi nevyjadřovala.

  3. Už jsem to „s“ opravil, paní Hájková. 😉

    Ale k samotnému tématu: tady bych s Rohrem víceméně bezvýhradně souhlasil. A vlastně jsem si teď připomenul, že já jsem kdysi dávno ve svém mládí skutečně procházel fází naprosté skepse. Ten „prvotní řád“ pro mě ztratil svou pravdivost; opustil jsem ho, ale v té době jsem ještě nemohl najít řád nový, lepší, pravdivější. Proto i u mě nastala fáze naprosto radikální skepse; a trvalo opravdu hodně dlouhou dobu, než jsem zčásti našel, zčásti si sám vytvořil novou základnu pro mou orientaci na tomto světě.

    Potud tedy dobře; ovšem co mi na tom konceptu od Rohra přece jenom vadí je to, že jak se zdá on jenom od jednoho fixního řádu přechází k fixnímu řádu druhému. Sice bezpochyby kvalitnějšímu, obsažnějšímu, vyspělejšímu – ale zase jenom fixnímu.

    Ta skepse z oné druhé fáze – ta nás totiž musí doprovázet i nadále, pokud chceme zůstat na půdě pravdivého hledání. Jinak by nebylo možno hovořit o skutečné syntéze první a druhé fáze. Ale – neznám sice Rohra blíže, ale obávám se že v jeho křesťanském obraze světa tato skepse asi příliš místa nemá.

  4. Co se samotné Grety Thunbergové týče: byla mi svými snahami – i svým způsobem projevu – sympatická, ale nijak blíže jsem ji také nesledoval. Ale tento film o ní, ten mi ji opravdu velmi přiblížil. Jak z hlediska čirého poznání, ale i osobně. Takto ryzích duší jako je její je na tomto světě opravdu jen velice málo.

    Ale – není tomu tak že ona by mluvila jenom se světovými státníky. Tohle je dojem který v nás vznikne z reportáží v televizních zprávách. Ale v té dokumentaci bylo ukazováno znovu a znovu, jak ona především mluví k zástupům na ulicích, jak společně s nimi demonstruje za životní prostředí. A já bych si troufal tvrdit že ona k těm světovým státníkům nemluví vůbec ráda. Už proto že jim nevěří ani slovo, že oni by to s ochranou klimatu mysleli vážně. Ona ale i tyto velké řeči před světovými státníky držet musí – jednou je čelní představitelkou a ikonou svého hnutí, a tak musí jeho cíle prezentovat tam, kde je alespoň nějaká možnost jejich realizace. Ale jsem přesvědčen že daleko lépe se cítí uprostřed obyčejných lidí, kteří spolu s ní sdílejí její přesvědčení o nutnosti boje za životní prostředí na této planetě.

  5. „… člověk časem zjistí, že v lidském světě se nakonec všechno opakuje pořád dokola.“

    —————————-

    „V mládí se nechala inspirovat milleritským kazatelem, hlásající blízký konec světa, jež má nastat v roce 1843 nebo 1844. Když se tak nestalo, dostalo se jí zjevení, ve kterém byla ujištěna o správnosti počínání komunity, v níž žila… Existuje však laický proud, který se nazývá progresivní (odpůrci je nazýván liberální, ač s teologickým liberalizmem 19. a 20. století nesouvisí), jež je k inspiraci jejích spisů skeptický… Její obhájci naopak poukazují na skutečnost, že v jejích viděních byly obsaženy znalosti, jimiž ona sama nedisponovala (např. poznatky ze soudobé astronomie)… Jejím přínosem je na prvním místě důraz na harmonický životní styl a zdravou životosprávu…

    … Někteří Millerité pak přišli s přesvědčením, že Millerovy výpočty byly správné, ale jeho výklad byl špatný – když předpokládal, že to bude Země, která měla být očištěna…“

  6. 18Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.
    19Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.
    20Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje,
    21že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.
    22Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.
    23A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.
    24Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? (Římanům 8)

  7. Především je poněkud podivné, že „celé tvorstvo“ bylo vydáno zániku a čeká na své osvobození: jsou tím snad míněna i zvířata? Která přece nespáchala žádný „prvotní hřích“, a jsou tedy bez poskvrnky „dobrý dílem“ Božím?…

    A co se Pavlových „nadějí“ týče: to že někdo něco vidí, to ještě neznamená že už to má.

    A ten příslib „budoucí slávy“ – je vždycky velmi problematické, když se celá jsoucí skutečnost rozštěpí na dvě zcela rozdílné části, na údajně naprosto špatnou současnost a na nějakou údajně zcela dokonalou a zářící budoucnost. Dotyčný se pak nevyhnutelně vystavuje podezření, že celý svůj život žije vlastně jenom ve snech. Že nedokáže žít reálný život takový jaký je, nýbrž všechnu svou životní naději upírá jenom ke sféře nereálné nebo přinejmenším nadreálné; k něčemu co má přijít až někdy v (daleké) budoucnosti, ale teď tu není přítomno jinak nežli jenom v našich vlastních představách a tužbách.

  8. Považuji za jednoznačné, že Grety Thunbergové si je třeba vážit. Nechuť, projevující se třeba jen zlehčujícími poznámkami, pro české prostředí obecně typickými (neboť se dají označit za žert), považuji za docela signifikantní. Takové to „kdyby se radši učila“, aby mohla na nějakou soukromou ekonomku, dodávám, je rukavicí házenou mladým. To však nic nezmění na jejich převažujícím realismu. „Proč asi studuju“? „Proč honím brigády?“ „Mám já prachy a čas na jachting?“

    Podstatná je ovšem otázka, proč se Greta Thunbergová stala, snad to tak mohu říci, ikonou. Zajisté, dílem se přičinila ona sama a její okolí. Věřím, že taková, byť velmi časná volba může být i šťastná (jako ještě časnější v případě dalajlámy). Zároveň jde ovšem i o riziko. V šestnácti má člověk celý život před sebou. Neví, dokonce ani řádově, kolik cest letadlem uskuteční. Vyzdvižení takového slabého jedince do nejvyšší role, do pozice všem na očích, se v něčem podobá vytvoření dětské herecké hvězdy, v kterémž případě také nevíme, u čeho časem skončí, zda lety nezíská od svého prvního angažmá odstup, zda „nevyhoří“.

    Neadekvátní naděje vkládané do mladičké dívky jsou obrazem a odrazem poměrů. Nedůvěry k politice, jejím licitacím a neslaným nemastným kompromisům. Přesycenosti odborníky a experty. Víra v neposkvrněnost mládí, snad i „svatost“ některých nemocí se mohou v době sociálních sítí znovu vynořovat. Nevyhnu se asociujícím myšlenkám: na dětskou křížovou výpravu, na Janu z Arku…

    Dokument o Gretě Thunbergové jsem neviděl. Zato sleduji celkem často různé přírodopisné snímky. Onehdy dávali asi závěrečný díl série Primáti. Byla v něm působivá scéna, kdy v malajské části Kalimantanu šlo za sebou sedm žen, a každá nesla na ramenou osiřelého orangutánka. Následovaly obrázky úsilí přivést mláďata k samostatnosti (která nastává až v 9 letech) a k návratu do původního životního prostředí. Pro zvýšení jejich šance na přežití se ukázalo být potřeba, aby jejich adoptivní matky šplhaly denně pomocí lan vysoko do korun stromů a setrvávaly tam dlouhé hodiny. Teprve potom přišli malí orangutáni na chuť lezení.

    Jméno vedoucí skupiny žen jsem ovšem zapomněl. Obdivuji však velice její počínání, i jejich spolupracovnic. Nejinak je tomu v dalších případech. Za řádění milic v oblasti Virungy padlo při ochraně goril horských na 180 strážců národního parku!

    V dalším příspěvku bych se chtěl věnovat otázce, jaké jsou nejtěžší škody a jaká velká nebezpečí, která plynou z činnosti současného lidstva pro biosféru. Za zásadní mám, abychom se nezaměřovali pouze na jedinou hrozbu, někdy dokonce možná hlavně proto, že její překonávání je potenciálním zdrojem obrovských zisků z modernizace.

  9. Někomu třeba stačí jenom konec kapitalismu, ale my náboženští fanatici na to jdeme z gruntu a jsme teda spíš na ten konec světa.

  10. Mnoha lidem třeba začíná nebe už po konci kapitalismu (to už je co by dup), ale my holt zase budem až poslední. (Ty řeči o tom, že první budou poslední, jsou teda dost chabá útěcha.)

  11. Jednou tu pan Jar. Nushart psal, že člověk nutně potřebuje ego, které zajišťuje jakousi rovnováhu mezi id a superegem (zřejmě freudovské termíny). Aby tedy nesklouzl buď k jednomu nebo k druhému. A to buď k vlastnímu id či superegu, popřípadě k jejich kolektivním formám. Nevím přesně, co znamenají ty jednotlivé formy, ale řekla bych, že Gretě chybí právě tohleto ego.

  12. Pokud jde o tu (Boží) slávu, tak ta zpravidla znamená zjevení Boží moci zde na zemi. Bůh zjevuje svou slávu na svém stvoření, na některých lidech, pomocí zázraků atd.

  13. Ikona Greta Thunbergová – ano, dozajista je na celém tom rumraji kolem ní i něco nezdravého. A je tu celá řada rizik – co se jí osobně týče, ale i co se samotného boje za planetární klima dotýká. Sama Greta by opravdu mohla „vyhořet“; a to entuziastické hnutí kolem ní by mohlo implodovat, jako se to stalo už v mnohých jiných případech. Kdo si například dnes ještě vzpomene na hnutí „Occupy“, které se svého času pasovalo do role finálního bojovníka proti kapitalismu? Po létech je tu kapitalismus pořád, zatímco po Occupy se slehla zem.

    Greta Thunbergová – ta mimochodem není už ta dívenka dojímající už čistě svým mládím respektive dětstvím; nedávno jí bylo 18 let, takže v zásadě vstoupila do věku dospělosti. Navíc znovu zahájila své – na jeden rok přerušené – školní studium. Jakým způsobem se tedy bude nadále vyvíjet její – teď už dospělý – život, a zda dokáže i nadále být ikonou ekologického hnutí, to v tomto okamžiku neví s jistotou ani ona, ani kdokoli jiný.

    Nicméně – co jí osobně se týče, já jsem celkem optimistický. Právě proto že jsem ji v onom filmu o ní spatřil a zažil jako zcela přirozenou osobu, která se sama nijak nestaví do nějaké pózy. Všechno s čím přichází do světa, to vychází z jejího nitra, z jejího nejhlubšího přesvědčení. Které je zcela evidentně naprosto nezlomné. A rozhodně ho nevymění za nějakou pouze světskou slávu.

    Co se pak týče těch velkých zástupů kolem Grety – tady bych si ovšem už nebyl tak docela jistý. Na jedné straně z toho množství povětšině mladých účastníků oněch demonstrací za životní prostředí nesporně přímo sálá entuziasmus a upřímné přesvědčení; ale na straně druhé se přece jenom trochu vkrádají pochybnosti, zda tu není přítomno až poněkud příliš euforie. Tedy právě takové euforie, která sice velice snadno vzplane, ale – nebude-li znovu a znovu živena – také velice rychle pohasne. A za druhé: chvílemi jsem měl dosti nepříjemný pocit, že se kolem Grety nakupilo ne zcela malé množství účastníků určitého osobnostního typu, které bych tady snad nazval „alfa samci“. Tedy takoví, kteří tam nepřišli ani tak z niterně prožívaného zájmu či starosti o životní prostředí, ale kteří se v prvé řadě chtějí sami profilovat. A kteří se chtějí poněkud přihřát v lesku Gretiny momentální slávy; ale že by mnohem raději byli sami na jejím místě. To jest: na výsluní její slávy.

    Samozřejmě, Greta sama za to vůbec nemůže; ale pokud se hnutí samotného týče, jak řečeno já sám tady spatřuji určité momenty, které mě vedou přece jenom k určité opatrnosti.

    Na straně druhé bych ale chtěl zmínit nedávný článek jedné – české – příznivkyně Grety Thunbergové na stránkách Deníku Referendum. Pro kterou byl vstup Grety na světovou scénu zřejmě vysloveně přelomovým životním okamžikem. Tato mladá Češka podle všeho už předtím sama měla starost o osud životního prostředí, života na naší planetě; ale až při pohledu na tu napohled natolik slabou švédskou dívenku si uvědomila, co všechno je možno dokázat, když se to začne konat s plnou energií. A že i zdánlivě někdo zcela slabý může dokázat pohnout světem.

    Všeho všudy tedy ještě jednou: ano, v tuto chvíli nemáme žádnou jistotu, jak se bude celé hnutí kolem Grety Thunbergové dále vyvíjet. Ale přesto jsem toho přesvědčení, že v dané situaci se tomuto světu sotva mohlo stát něco lepšího. Ano, možná je Greta Thunbergová svým bezpodmínečným idealismem novodobou Janou z Arku; ale na straně druhé ona není někým, kdo by bojoval proti větrným mlýnům. Ona ví naprosto přesně, kdo v tomto světě drží páky moci; a ostří svého kopí neomylně zamířila právě proti nim. Nemůžeme vědět jestli svůj boj vyhraje; ale v žádném případě jí nikdo nemůže dělat výčitky, že by do tohoto boje nešla se vší odvahou a rozhodností.

  14. Jestli Gretě chybí „ego“, jako vyrovnávají střed mezi „ono“ a „superegem“? – Jak jsem ji viděl a zažil v oné dokumentaci, neměl bych o ni v tomto ohledu příliš velký strach. Ano, ona se katapultovala do sféry společenských témat, forem a norem (tedy v zásadě onoho „superega“); ale jak už jsem napsal, v zásadě – a to přes své postižení – zůstává velice přirozenou osobou, která se sice momentálně pohybuje ve vyšších sférách, ale nedá se tím nijak spoutat či deformovat.

  15. Také jsem bohužel film neviděl, abych si upravil nutně provizorní osobní hypotézu na toto téma. Ale při vědomí Vašich zde prezentovaných postřehů z prezentací výtvarných děl a objektů určitě Vaší introspekci osobní zasaženosti, pane Poláčku, důvěřuji. Zároveň ano – k tomu co píší p. Hájková a p. Horák. Asociace (nikoli doufám analogie) s Johankou z Arku mi taky připadá tak na místě, až jsem se jí lekl. Alespoň pro nás, abychom pocítili potřebu se za ni (a za nás, že takové osudy „potřebujeme“ vidět) bezeslovně modlit.

  16. Já si teď zpětně uvědomuji, že pan Poláček při charakteristice Grety několikrát použil slovo „přirozená“, ovšem nikoliv slovo „normální“.
    V knize Univerzální Kristus je dlouhá promluva k Ježíšovi (prý se tomu říká meditace). Součástí té meditace je také věta:
    „Děkuji ti, že ses ochotně nechal pokládat za nedokonalého, chybujícího a divného, a já tak nemusím být dokonalý nebo bezchybný a nemusím si idealizovat takzvanou normálnost.“

  17. Porozhlédl jsem se teď trochu po internetu, jaká videa či dokumentace je o Gretě Thunbergové možno shlédnout. (Tajně jsem doufal, že tu dokumentaci kterou jsem viděl by bylo možno ještě někde v internetu objevit.) Zjistil jsem při té příležitosti, o ní byly natočeny už přinejmenším dvě dokumentace a dva filmy. Já jsem viděl tu dokumentaci delší, v délce 56 minut. Jeden film o délce půl druhé hodiny je možno shlédnout v mediatéce německé televize: https://www.daserste.de/information/reportage-dokumentation/dokus/videos/ich-bin-greta-video-100.html ; ovšem za prvé je to dabováno v němčině, a za druhé tento film podléhá geoblockingu, to jest je možno ho vidět jenom z Německa, anebo prostřednictvím VPN.

    Zatím jsem z tohoto filmu shlédl jenom jeho začátek; ale i tak to pro mě byl další střípek do mozaiky fenoménu Greta Thunberg. A musím říci, že čím více se toho o ní dozvídám, tím je mi bližší. V této úvodní pasáži je kromě jiného vidět, jak ona musela bojovat se skepsí, a i s výtkami „normálních lidí“. Kteří jí vytýkali, že v tuhle chvíli – když ona provozovala svou „školní stávku“ před budovou švédského parlamentu – by měla být ve škole. A tvrdili jí že ona stejně nic nezmůže.

    Byli to naopak většinou mladí lidé, kteří pro její úsilí měli pochopení, a kteří si k ní i na nějakou chvíli přisedli.

    —————————

    Při tomto hledání na internetu jsem ale narazil i na ten fenomén o kterém psal pan Horák: totiž jak se určitá část české populace snaží Gretu s jejím bojem za životní prostředí za každou cenu shodit, dehonestovat, pošpinit. Přitom – oni se jí vlastně ani tak neposmívají, že se naivně pouští do předem ztraceného projektu. Nýbrž – oni ji vysloveně nenávidí! Ty přívaly špíny kterou se po ní snaží vrhat jsou až nepochopitelné; ale vysvětlení je nasnadě, Greta Thunbergová je prostě – jejich špatným svědomím!

    To jsou evidentně ti Čecháčkové, kteří stále ještě náplň svého života nedokáží nalézt v ničem jiném, nežli v nepřetržitém konzumu – a tato drobná švédská dívenka jim nastavuje zrcadlo, ukazuje jim jak je jejich způsob života marný a prázdný. A právě tenhle pohled do zrcadla oni nedokáží snést; a proto reagují tak nenávistně, aby mohli to zrcadlo rozbít, a mít zase svůj poklid českého maloměšťáčka.

  18. „Normálnost a přirozenost“ – ano, to jsou dva rozdílné pojmy, Greta Thunbergová se dozajista vymyká „normálu“, jak už svým postižením tak i svým úsilím; a přesto zůstávám stále u přesvědčení a tvrzení, že jsou momenty, kdy z ní vyhlédne naprosto přirozená část její osobnosti. Přirozená – a podle mého přesvědčení velmi sympatická.

  19. Shlédl jsem další část onoho filmu o Gretě Thunbergové z německé videotéky. Mé dosavadní dojmy o této dívce se tu jenom potvrdily; s tím že zde byly ještě hlubší sondy z jejího osobního života. Byly zde vidět záběry kdy se zcela spontánně, rozpustile směje; ale také záběry kdy se jí zjevně psychicky zrovna nevede nijak dobře, a chvíle kdy hledá blízkost a pochopení u zvířat, když je nemůže nalézt u lidí. A jsou zde i záběry kdy její rodiče mají krajní námahu s tím přemluvit ji, aby snědla alespoň jeden banán.

    Kromě jiného se potvrdilo přesně to o čem jsme nedávno hovořili v souvislosti s výjimečnými osobami: že mají často nějaký deficit v jejich osobnostním vybavení, ale na straně druhé výjimečné schopnosti v některých specifických oblastech. Greta Thunbergová má fotografickou paměť; její otec se vyjádřil, že ona toho o ekologii „ví víc než 97 procent světových státníků – jí stačí si něco jednou přečíst a už to ví“.

    Byly zde také k vidění záběry které vysvětlují, proč malá Greta tak neúprosně útočí na světové politiky. Poté co už dosáhla svého věhlasu byla pozvána na zasedání Evropského parlamentu; ale po nějaké chvíli zjevně frustrována odložila sluchátka, a už dále neposlouchala. Tyto útěšné, ale zcela nezávazné a prázdné fráze profesionálních politiků – ne, to opravdu není nic, s čím by se tato angažovaná aktivistka za životní prostředí mohla nechat uspokojit, respektive odbýt.

    A byla zde ukázána i její audience u francouzského prezidenta Macrona. Tedy toho státníka, který kromě jiného při svém zvolení slíbil i ekologickou iniciativu. Ale – i tady bylo znát, že Macron je nakonec někde úplně jinde. Na začátku se ještě snažil budit dojem, že ho skutečně zajímají cíle a požadavky mladých ekologických aktivistek; ale nakonec se s Gretou bavil jenom o vyslovených banalitách. Byl to vlastně dost trapný okamžik; obě strany naprosto zřetelně cítily, že si fakticky navzájem nemají co říci.

  20. Domnívám se – teď to myslím zcela obecně – že v ne zcela probádaných a velmi složitých systémech jsou zamýšlené důsledky cíleného jednání méně pravděpodobné než převážení důsledků nezamýšlených.

    Odvážně bych si proto dovolil vyslovit myšlenku, že v situacích, kdy se rozhodnutí zdá být morální nezbytností, ale racionalita jen naznačuje a sama nedokáže předpovědět míru závažnosti všech možných důsledků zacíleného jednání – v těchto situacích, kdy tedy racionalita má pouze omezený a velmi zamlžený výhled do budoucna, v těchto situacích je myslím velmi odvážné ale plně racionální zkoumat čistotu úmyslů hluboko ve svém nitru – a pak se tím řídit a spolehnout se na to (i vlastní nitro je velmi složitý a často ne zcela probádaný systém).

    „Spolehnout se“ je podnik riskantní – skutečně pravé pohnutky jsou v hornině mysli hluboko – koncentrovaný roztok pokory je do vrtu třeba hnát pod obrovským tlakem, louhování smrdí a stejně nemáte nikdy jisté, že se nakonec přece jen zaleskne ryzí skutečnost. V situaci, kdy hladina rozumu nebezpečně stoupá – hrozí utonutí v situaci, kdy rozum vám nesahá ani po kolena a nezbývá, než se odevzdat do čisté vody vlastního úmyslu. Není to méně racionální než odevzdat se rozumu a nevědět o tom.

    Chvějícím příkladem se složitého probádaného nikoliv zcela systému, kde zamýšlené důsledky jednání cíleného méně pravděpodobné než převážení důsledků nezamýšlených jsou, bych mlže spatřoval roušnerouš jarní globální v rauch pohřební nezamýšleně pak vyústit.

  21. Každý může být normální – i nenormální lidé mají právo na svoji identitu.

  22. Někde jsem zahlédl zmínku o práci, která prý matematicky zkoumala vliv deterministických procesů na realitu. Údajně se podařilo vytvořit matematický model, který například teoreticky umožňuje zasahovat do minulosti aniž by to způsobilo časový paradox (aniž by to porušilo kauzalitu nebo svobodu jednání). Do minulosti je prý (teoreticky) možné zasáhnout libovolně, ale události se vždy v čase a prostoru přizpůsobí tak, aby k žádnému paradoxu (k porušení kauzality) nedošlo. Člověk se prostě může snažit jako blbec (letí třeba zabít Einsteina), a ono se stejně stane co se má stát. Je to k vzteku. Takhle se nedá pracovat! Jak člověk může mít vůbec něco ve svých rukou, když nějaká taková primitivní fixní idea si s jeho ušlechtilými záměry akorát tak vytře… (víte co). S brutálním útlakem dějinné nutnosti je proto nutno jednou provždy skoncovat! Věda nás od tohoto poklonkování té tyranii nabubřelé vědecky pomalu poznávané nutnosti musí konečně osvobodit! (Elon Musk na to má peněz dost – nepřestávám být proto optimistou, že kapitál nás konečně jednou z té poznané nutnosti osvobodí.)

    K tématu determinismu také zde:

    https://www.pitt.edu/~jdnorton/teaching/HPS_0410/chapters/time_travel_universes/index.html

    a zde:

    https://www.pitt.edu/~jdnorton/teaching/HPS_0410/chapters/spacetime_tachyon/index.html#Tachyon

    a zde:

    https://www.pitt.edu/~jdnorton/teaching/HPS_0410/chapters/time_travel_cat/time_travel_cat.html

  23. Nebudete mi to věřit, ale já jsem dnes při vaření koprovky také myslela na poznanou nutnost. Nějak se mi to v hlavě spletlo dohromady s větou z jedné písničky: „když mi dát nechceš, já vezmu si sám“. Z čehož jsem pak vyvodila „poznanou nutnost“ – buď spolu neustále válčit (až do vzájemného zničení) anebo milovat bližního svého a dát mu, co potřebuje. 🙂

  24. „Člověk si může dělat co chce, ale nemůže si chtít co chce.“

  25. Dějinnou determinovaností jsem se dost podrobně zabýval v mém právě publikovaném textu „Existuje alternativa ke kapitalismu?“, především v jeho poznámce pod čarou. Takže mé stanovisko k tomuto tématu je možno shlédnout tam.

  26. Rozum nahradit dobrými úmysly: pane Nusharte, touto problematikou jsme se už před časem zabývali. Opakuji tedy ještě jednou výrok Hegela: „Všechno co bylo na tomto světě zkaženo bylo zkaženo z ‚dobrých úmyslů’…“

    Mít dobré úmysly je sice – nezbytný – předpoklad dobrého jednání; ale naprosto a zdaleka to nestačí. Ostatně znovu připomínám i Aristotela – s jeho maximou že je vždy nutno hledět na zaujetí správné, vyvážené pozice; k jejíž nalezení je ale bezpodmínečně zapotřebí i práce rozumu.

  27. Co se té teorie onoho matematika týče, že by bylo možno učinit zásahy v minulosti, aniž by se to projevilo negativně změnou stavu současného: pokud to dotyčný míní přesně tak jak je to tady řečeno (pokud tedy netvrdí že je r e á l n ě možno provádět změny v minulosti) – pak bych s ním víceméně plně souhlasil.

    Odpovídá to víceméně přesně tomu, co jsem napsal v mém novém textu: evoluce není zcela chaotická respektive libovolná, nýbrž probíhá v rámci určitých koordinátů. Bylo by možno říci, že je to vodní proud, který sice může tvořit různé meandry; ale nakonec se přece jenom vždy znovu vrátí do hlavního koryta. Prostě proto, že je k tomu veden/nucen zákonem gravitace.

  28. Že by tedy, pane Poláčku, „dobrá vůle nemohla být bez omezeni považována za jedinou jistou dobrou věc na světě“.

    Proč to Kantovi nikdo neřekl (že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly)?

  29. Myslím, pane Poláčku, že rozdíl by mohl být v tomhle: Když se Kant vrtá v hornině mysli, nepoužívá k vylouhování skutečnosti (skutečného umyslu) koncentrovanou pokoru (kterou by hnal do vrtu pod tlakem), ale používá koncentrovaný rozum. Nevím, jestli to složení rozumu je dostatečně individuálně stabilní. Nemůže být ten druhý koncentrát stabilnější? Myslím, že dokonce ani UV záření ho nerozkládá. Zkuste ale být třeba s rozumem na prudkém slunci – to nikdy nedodne dobře (mám to empiricky ověřené).

  30. Co se těch fyzikálních výkladů o cestování zpátky časem týče, nemohu jinak než znovu zopakovat, že na poli teoretické fyziky nejsem odborníkem, a proto tu nemohu dělat žádné kvalifikované soudy.

    Jenom opět zcela obecně mohu deklarovat můj pocit, že tady se už příliš libovolně žongluje s určitými fyzikálními veličinami.

    Především: na jedné straně současná fyzika tvrdí (zcela správně), že nějaký absolutní „prostor o sobě“ vůbec neexistuje. Prostor jako takový je vytvářen reálnými fyzikálními entitami, tedy hmotou a jejím pohybem.

    Teď se ale zdá, jako by se vycházelo z předpokladu nějakého zcela autonomního (časo)prostoru, který může někde zůstat stát na jednom místě. Takže se k němu nějaký tachyon může „vrátit“. Jenže: jestliže je sám prostor tvořen hmotou, pak je tvořen i jejím pohybem. Není tu tedy naprosto nic, co by mohlo „zůstat stát“, a čekat na to až k němu dorazí nějaká událost z budoucnosti. Jinak řečeno: onen prostor je vytvářený i oním „dědečkem“; a tento prostor se tedy pohybuje spolu se stárnutím tohoto dědečka. Není tedy možno vrátit se do původního prostoru; ten už sám „zestárl“.

    Ještě jednou: je to jen čistě mé osobní vidění věci, které mě nutí k určité skepsi vůči určitým spekulacím současné fyziky. Ale nemohu se vyjádřit k jejím samotným teoretickým výpočtům.

  31. Pane Nusharte, Kantovi to nikdo neřekl, protože Hegel přišel až po Kantovi. To je právě ten zásadní rozdíl mezi těmito mysliteli: Kant víceméně „ztratil“ celý jsoucí svět, a proto mu nezbylo nic jiného nežli archimédovský „pevný bod“ hledat jenom v apriorních strukturách lidské mysli. Oproti tomu Hegel naopak měl za výslovný cíl vrátit do filozofie celý jsoucí, reálný, objektivně existující svět. A proto Hegel kladl důraz na poznání o b j e k t i v n í h o dobra, tedy nezůstat jenom u jeho subjektivní formy.

  32. „dát mu, co potřebuje…“
    Přitom nikdo nemůže dát víc, než sám má.

  33. Shlédl jsem do konce onen film o Gretě Thunbergové. Kromě jiného – zapomněl jsem zmínit – tomu není tak, že ona by onen celý rok své stávky zameškala školní výuku. Ona se učila doma – tedy dělala to co je v době koronakrize vlastně zcela běžnou záležitostí. A na konci školního roku byla dokonce jednou z nejlepších žákyní.

    Byly zde také záběry, kdy se Greta plaví na plachetnici do Spojených států, aby promluvila před Valným shromážděním OSN. A ukázalo se tato jízda pro ni naprosto nebyla jenom jakousi pohodlnou projížďkou pro moři; především v jedné části plavby s bouřlivým větrem její křehký psychický aparát byl zřejmě přehlcen nadmírou vjemů, a ona zcela evidentně prožívala intenzivní utrpení.

    Emocionálním vrcholem celého filmu byl pak jeho závěr; její „Jak se jen opovažujete!?…“ vržené do tváří shromážděným mocným tohoto světa zde působilo mnohem intenzivněji, nežli pouze jako úryvek vysílaný ve zprávách. A nakonec celosvětový den stávek a demonstrací mládeže za životní prostředí – tady bylo znát že se tu přece jenom dalo do pohybu něco, co představuje nějakou novou kvalitu. Mládí tohoto světa je skutečně rozhořčené, rozlícené – nad tím jaký my starší jsme jim zničili jejich svět. Zdá se, že pro tentokrát to opravdu už není pouze nezávazná hra na revoltu, ale jako by se zde rodil nějaký zcela nový svět.

    Jako by mladá generace přece jenom byla pevně rozhodnuta, že je nutno začít žít nějakým zcela jiným způsobem, nežli jak žily konzumu a vlastní pohodlnosti oddané generace dosavadní. V tuto chvíli se ještě nedá uhadovat, jak to všechno skončí; ale jako by toto radikální ekologické hnutí mládeže tohoto světa odmítlo, negovalo základní životní princip kapitalismu – totiž princip neustálé maximalizace produkce, konzumu a zisku.

  34. Realita nedostatku určitých nezbytných zdrojů by asi logicky mohla vést (bohužel, a spíš už vede) k trvalejší vydýchanosti nezbytného „kyslíku“kapitalismu: investorského „hráčského optimismu“ a tak k nějakým novým variacím na feudalismus. V internetovém prostředí je to možná už hodně zřejmé.

    Skupinová dynamika střetávání různých reakcí na pandemii je možná teď malou ukázkou principů a sil, jaké působí/budou působit v reakci na těžko ovlivnitelné kaskády změn dalších životních podmínek.
    Případnému rozhořčení části mladých budoucích postižených se nejde divit.

  35. Drápal v tom článku upozorňuje na naší přirozenou tendenci k menší zodpovědnosti za svá rozhodování v prostředí (zdánlivé) kolektivní garance bezpečí. To je bohužel pravda. Velký nedostatek uvěřitelné dobré vůle a úsilí k takovým sdíleným garancím ale zas možná může přirozeně vést k adaptaci jednotlivců či malých skupin větší agresivitou – při snaze nějaké (zdánlivé) jistoty se přeci jen dobýt.

  36. Právě tady je zapotřebí hledat smysl Marxovy téze o tom, že charakter společnosti vytváří charakter jedince. Neznamená to samozřejmě vytváření úplně stejných jedinců (to by bylo nesmyslné), tady jde o základní nastavení člověka.
    Nejisté až nebezpečné prostředí vytváří na jedné straně semknutost, na druhé straně nepřátelství vůči jiným „semknutostem“.

  37. O nových variacích na feudalismus hodně psal kdysi Jan Keller. Novodobou podobou feudalismu je podle něj mafiánství, nebo (polo)mafiánské struktury vytvářející se za „kulisou“ státu.

  38. Omlouvám se. V první větě mělo být slovo „teze“ (a tablet z toho udělal „téže“).

  39. Už jsem to opravil, paní Hájková. Je to ale fakt: ty počítačové automatismy které nám vlastně mají usnadňovat práci s texty leckdy naopak stále znovu zlobí tím že „vylepšují“ to co je podle nich špatně. Tady je vidět, jak umělá inteligence stále ještě zaostává za lidskou. Nedokáže skutečně adekvátně zohlednit kontexty.

  40. Co se ale Drápala týče, nemám pocit že by tvrdil že se do budoucna zvýší či posílí rodinná soudržnost. On si to spíš jenom přeje.

    Co se samého tématu týče, může mít sice do jisté míry pravdu; ale já za tím cítím zase jakési pohrdání těmi, kteří se nechovají „řádně“ podle jeho představ. Ano, může být že afroamerické ženy se účelově nevdávají (ten samý efekt ostatně existoval i v poválečném Německu, kdy se válečné vdovy raději nevdávaly, aby nepřišly o vdovský důchod). Ale Drápalův postoj vůči ženám kterým jejich bývalí muži neplatí alimenty je zřejmě tento: „Nedostáváš alimenty? – Můžeš si za to sama, že sis vzala špatného chlapa!“ Bezpochyby existuje určité procento případů, kdy žena skutečně nese určitou spoluvinu na tom, že svůj život svázala s někým, kdo je na první pohled neodpovědným jedincem; ale v naprosté většině případů – jak může mladá zamilovaná žena tušit, jak se „ten její“ po létech vybarví? Má s ním snad zajít k psychologovi, ještě než se do něj stačí zamilovat?…

  41. Paní Hájková, David Novák sice vytváří smělé fabulace, ale – co on by vlastně doporučil Adamovi, aby učinil místo Evy? Aby ji snad zarazil v jejím jednání? – Pak by oba zůstali sice v ráji, ale nikdy by se nestali skutečnými lidmi, zůstali by jenom na úrovni přírodních tvorů, bez vlastní svébytnosti.

    A za druhé: jestliže Novák tak pečlivě rozlišuje mezi „mužským jednáním“ a „ženským jednáním“, pak by si měl být vědom alespoň toho, že tato starozákonní zkazka o tom, jak se Eva prý nechala svést hadem, je – výlučně mužský počin! Je to počin autorů (ovšemže mužských) Starého zákona, kteří – zcela v souladu s tehdejšími zvyklostmi – všechno špatné dali za vinu ženě. A muž sám zůstal bez (hlavní) viny.

  42. …Má s ním snad zajít k psychologovi, ještě než se do něj stačí zamilovat?…
    To jen v tom případě, kdy nechodil za sebe a své předky k psychoanalytikovi, popř. u něj nedával pozor….bych si zalaškoval.
    Více než polovina neznámých v nás hárajících pocitů je zděděná a zbytek je následek více méně zdařilé racionalizace.
    Proto prohlašuji na základě mých dlouholetých zkušeností že před pestrými nástrahami velmi záludně skrytých projevů generativního pudu neobstojí žádný svatý. Thantanos a Eros jsou konstanty…..nejen západní civilizace.

  43. Pokud jde o ten Novákův článek, tak v něm jde o něco jiného, než si myslíte, pane Poláčku.
    On tam píše, že tím, kdo rozmlouval s hadem, nebyl nakonec Adam, ale byla jím Eva (a nedává jí přitom vinu). Rozmluvu s hadem bychom tu mohli přirovnat k Ježíšově rozmluvě se satanem, když tento Ježíše pokoušel na poušti.
    Ano, Eva byla tím, kdo byl pokoušen. Tedy tím, kdo byl podroben zkoušce, kdo se vydal do „temnoty“ a do „neznáma“. Ačkoliv Adam stál vedle ní, nic s tím neudělal. Nevložil se do toho, aby hada rázně odmítl, jako to za dlouhý čas po něm udělal Ježíš. Prostě se hadovu působení vůbec nevystavil, jako by snad hada-pokušitele ani nevnímal.
    D. Novák se patrně domnívá, že to byla chyba, že to bylo selhání muže jako toho, kdo má vést, kdo má vycházet do „temnoty“ a do „neznáma“, vydávat se na „nejistou půdu“ a ženu před tím uchránit.
    Prostě, má možná ještě trochu zastaralý názor 🙂

  44. Ještě k tomu Drápalovi, nedá mi to: On právě smutně konstatuje ten úhyb v argumentaci směrem k obvinění z jeho vytýkavého postoje vůči ženám. On však tím příkladem upozorňuje na obecnější riziko, které by bylo užitečné vnímat a snažit se nějak „ošetřit“: Když státní byrokracie nezvládá plnit určitou „dohodnutou“ funkci (zde dohled nad včasnou účinnou vymahatelností práva postižených), může mít sklon řešit to snadnější „náhražkovou“ hyperaktivitou. Ta může mít nezamýšlené nepříznivé důsledky na „autoregulace“ prostřednictvím nižších jednotek společnosti…Ty by bylo dobré zkoušet jako „nežádoucí účinky léčby“ reflektovat a …

  45. Thanatos a Eros jsou konstanty – pane Petrasku, tady by mě opravdu velice zajímalo, co by na to řekl Marx. Tedy ten Marx, který zcela zásadně neuznával žádné „antropologické konstanty“, nýbrž člověk byl pro něj víceméně tvárnou hmotou, modelovanou podle jeho aktuálního vztahu k okolnímu prostředí.

    Poněkud paradoxní ovšem je, že ten samý Marx člověka definoval jako jediného ze všech (přírodních) tvorů, který je vybaven schopností plánovat předem své konání. Což fakticky není nic jiného, nežli také svého druhu antropologická konstanta.

    Bylo by také docela zajímavé zvědět, co by Marx řekl na takového Freuda. Těžko soudit; ale určitou nápovědu můžeme nalézt u Hegela (jehož myšlenkové vzorce Marx do nemalé míry převzal); kterýžto Hegel se na adresu obecné psychologie vyjádřil se zjevným despektem, že prý je to „kleinkarierte Menschenkennerei“, čili – ono se to dá jen velice těžko převézt do češtiny – něco jako „přízemně empirická znalost lidí“. Zkrátka: Hegel viděl psychologii v každém případě velmi hluboko pod úrovní filozofie, která jediná podle něj může nalézt a definovat skutečně podstatná určení lidské bytosti.

    A já mám dost silný pocit, že Marx by to opravdu viděl nějak dost podobně. Sice by nálezy psychologie asi v zásadě nepopíral (to nakonec nečiní ani sám Hegel), ale ve srovnání s jeho vlastním obrazem člověka by se mu zdály stát na mnohem nižší úrovni.

    Já ovšem musím opět upozornit: Marx (stejně tak jako Hegel) se nikdy nezabývali tím, jaký je ten či onen jednotlivec. Objektem jejich zájmu byl člověk ve svém obecném, druhovém určení – tedy jako člověk vůbec, respektive jako člen určité pospolitosti.

    Abychom se vrátili k Thanatovi: Hauser ve svých „Cestách z postmodernismu“ činí právě pokus propojit Marxovu strukturální analýzu kapitalismu s niternou touhou po smrti. Podle Hausera tedy „Todestrieb“ je skutečně konstantou lidské přítomnosti na tomto světě; a dokonce v něm Hauser spatřuje jedinou možnost, jak překonat kapitalismus!

    Já už jsem tento jeho model svého času podrobně komentoval, takže tady jenom velice krátce: je to od Hausera sice zajímavá filozoficko-psychologická kreace, ale podle mého názoru zde ztratil spojení s tím materiálnem, jak ho chápal Marx. Anebo ještě více napřímo: Hauser v těchto svých smělých filozofických konstrukcích ztratil vztah k realitě.

  46. Obraz ženy v křesťanství: no ano, tento obraz se mění (který z nich je vlastně ten „jedině správný“?…); ale když papež František tvrdí že „podle biblického podání je žena vrcholem tvorstva a jakousi syntézou veškerého stvoření“, pak je nutno mít podezření, že jeho vlastní výklad je až příliš optimistický. A že se tu usilovně snaží z biblických textů až přímo „vyždímat“ výklady a názory které je v nich samých možno objevit s jen velkou dávkou kreativity.

    Navíc: František obecně hovoří o „biblickém podání“ – ovšem tady by bylo nutno specifikovat, v každém případě ve Starém zákoně by pro takovýto výklad bylo asi sotva možno shledat dostatečný fundament.

  47. Ale jistě, paní Hájková, že Novák to myslel právě tak jak to popisujete: on mužům vytýká že se nedostatečně angažují v nejasných, problematických situacích. A jako příklad – a prvotní případ – uvádí situaci s hadem. Ale já opakuji svou otázku: a co tedy měl podle Nováka Adam v dané situaci tedy udělat? Rozhodně zasáhnout, odmítnout ďábla – a tím ponechat navždy lidstvo v předcivilizačním stavu?… Ježíš měl už mnohem snadnější situaci s radikálním odmítnutím; on sám tak jednal už v situaci kdy lidstvo stálo na poměrně vysokém civilizačním stupni.

  48. Ad Dreher: některé jeho výroky jsou skutečně naprosto trefné, například „mysl technického člověka není dostatečně odolná proti touhám srdce, protože ho vlastní kultura nenaučila o nich pochybovat“, nebo „technickému člověku záleží více na možnosti volby než na tom, co je zvoleno“; stejně tak i „prvním krokem k opětovnému nabytí kognitivního sebeovládání je vytvoření prostoru ticha, v němž můžete myslet“. To jsou opravdu naprosto výstižná konstatování o charakteru současné moderní doby a současného člověka (Dreher ho nazývá „technickým člověkem“). Se všemi těmito jeho výroky mohu bez dalšího naprosto souznít.

    Především to zjištění, že „technickému člověku záleží více na možnosti volby než na tom, co je zvoleno“ zasahuje přímo jádro současné liberalistické demokracie.

    Ovšem: kdyby nebylo toho závěru, kde se Dreher projevuje nejen jako hluboký konzervativec, ale navíc i jako nepoctivý manipulátor. On si stěžuje na to jak prý jsou „pravověrní křesťané“ (na poli sexuality) diskriminování a ostrakizováni; ale to už nezmíní ani slovem, že příčinou toho stavu jsou evidentně agresivní ataky těchto „pravověrných“ na sexuální minority.

  49. Je pozoruhodné, pane Poláčku, jaký mimořádný historický význam připisujete ďáblu. Jako by především on byl tím pravým tvůrcem světa.

  50. Thanatos a Eros už nejsou konstanty, protože Marx antropologické konstanty neuznával. Thanatos a Eros jsou proto v současné době nekonstantní konstanty, modelované podle jejich současného vztahu k okolnímu prostředí. Co by na to řekl Marx? Uvítal by to. Člověk je konečně víceméně tvárnou hmotou, která je vybavena schopností plánovat své konání.

  51. Je hmotou, vybavenou schopností naplánovat si smrt, pohlaví…

  52. Například plánování smrti, vlastní i cizí (tzv. „odpojení od přístrojů“ – v praxi třeba „odpojení“ od přísunu potravy a zapojení přísunu „látek tlumících činnost mozkové hmoty“) je lidské právo této hmoty, uplatňované v mnoha případech za účelem zachování důstojnosti hmoty. Právo může být ale uplatňovano i kolektivně – lidská hmota má například právo plánovat si smrt kolektině prostřednictvím globální změny klimatu nebo také i prostřednictvím boje proti globální změně klimatu. Jde tedy o naplnění zakladního lidského práva hmoty rozhodovat o svém životě – toto právo se nazývá „právo na život“ a nikdo nás o něj nesmí připravit.

  53. „technickému člověku záleží více na možnosti volby než na tom, co je zvoleno“
    Nevím, kdo je člověk technický, ale domnívám se, že člověk, který touží po něčem, na čem mu záleží, toho bez možnosti volby nedosáhne. Už v samotné touze je totiž moment volby. A to dokonce i tehdy, kdy doufá, že se předmět touhy dostaví sám milostí vrchnosti anebo nebes.

  54. „Milost“ vrchnosti je něco jiného milost „nebes“.

    Z „milosti“ (popřípadě blbosti) vrchnosti „můžete“ třeba přijít o živobytí, z milosti „nebes“ si živobytí zase můžete zachovat (viz Samařan, který se postaral o „Krista“, aby neumřel).

  55. Docela běžné konstatování s docela velkou potenciální nosností: „V samotné touze je moment volby“…

    Může být člověk zbaven svobody tak, že je mu odcizena nebo odmanipulována i „jeho vlastní“ touha?
    Může vznikat touha jako jen „jeho vlastní“? (bez vztahů s danostmi vnitřního a vnějšího prostředí jeho existence? – např.: Samaritán za ničím „důležitým“ nikam právě strašně nespěchá…)

  56. ĎÁBEL, SVĚT A OTÁZKA SVOBODY

    Paní Hájková, konstitutivní úlohu ďábla do tohoto světa implantovalo křesťanství, nikoli já.

    Já jenom – v plné shodě s Hegelem – říkám, že pokud by se prvotní člověk nezprotivil Božím zákazům, nikdy by se nestal skutečným člověkem. Nikdy by se nestal skutečně svébytnou bytostí – i za tu cenu že dělá své vlastní chyby.

    Mně tento moment vždy znovu připomene jednu německou televizní reportáž či rodinnou sondu vysílanou před léty. Situace je celkem jasná, a vlastně dost typická: mladá žena, která v nerozvážnosti mládí navázala asi dost prchavé vztahy, následkem bylo dítě. Jehož otec – jak to také velmi často bývá – odmítl nést jakoukoli odpovědnost. Vlastně zmizel. Takže tato mladá žena zůstala sama s dítětem, a zřejmě to nebyl jediný chybný krok kterého se ve svém životě dopustila.

    Její matka – energická a agilní žena – zřejmě vyvíjela veškeré možné snahy k tomu, aby svou dceru přivedla „k rozumu“. Podle všeho s jenom velmi omezeným úspěchem. Na adresu své dcery se vyjádřila: „Ona udělala špatně prakticky všechno, co jenom mohla.“

    Na to se ozvala dcera se svým protestem: „Ale mami, nech mě přece dělat mé vlastní hlouposti!“ (Lass mich doch meinen eigenen Mist machen!)

    Tak – a teď můžeme rozhodovat, která z nich měla vlastně pravdu. Samozřejmě: z hlediska fundamentální racionality měla pravdu matka. Dcera dozajista udělala celou řadu chyb; a kdyby se plně podřídila vůli své matky, mohla si v životě ušetřit spoustu problémů.

    Jenže – on tady své růžky vystrkuje právě ten požadavek naprostého podřízení se rodičovské autoritě. Toto bezpodmínečné podřízení se vůli své matky by sice oné dceři dozajista uhladilo její život; jenže by za to musela zaplatit svým sebevzdáním se. Musela by být „hodná“, poslušná.

    Aby nedošlo k omylu: když jsem se na tu scénu díval, byl jsem – ve věci samé – plně na straně matky. Jenže, nedá se nic dělat – ta poslední vyřčená věta dcery má také svou obrovskou váhu. A nedá se jen tak obejít. Co by se totiž stalo s lidmi, s celým lidstvem, kdyby všichni jenom poslušně a pokorně poslouchali „hlas rozumu“? A hlas nadřízené autority?

    Konfucius vlastně vyžadoval přesně takový způsob života: naprostou poslušnost vůči rodičovské autoritě. Na jedné straně je možno pro tento jeho požadavek mít určité pochopení: on byl – jakožto státní úředník – konfrontován s korupcí a nepravostí na všech úrovních státní správy. A to až po úroveň samotných vládců. On tedy hledal cesty k obrodě celé společnosti i státu – a tuto cestu viděl ve zdravé rodině fungující na základech jasné a pevné morálky. Včetně zmíněného naprostého se podřízení rodičovské autoritě.

    Jenže, nedá se nic dělat: jeho model je nakonec naprosto strnulý. Hodí se pro striktně hierarchicky uspořádanou společnost, kde každý má své pevné místo, a každý bezpodmínečně plní své povinnosti.

    Tímto způsobem je sice – teoreticky – opravdu možno restaurovat zkorumpovaný stát; ale není možno tímto způsobem získat skutečně aktivního, kreativního člověka, který si sám ve své vlastní odpovědnosti vytváří svůj svět.

    Připomeňme, že pro Marxe bylo slovní spojení „kreativní člověk“ prakticky synonymem pro vymezení „svobodný člověk“. Ale kreativního člověka nikdy nezískáme tam, kde ho apriori upneme do celého systému podřízeností a striktního plnění povinností. Kreativní člověk – a tedy i svobodný člověk – musí mít vždy základní míru svého vlastního konání, svého vlastního hledání; a to i za cenu, že přitom bude dělat nějaké chyby; a i za tu cenu že se přinejmenším tu a tam vzepře autoritě.

    Co se pak křesťanství týče, to se staví plně do role oné starostlivé matky: křesťanství ví vždy naprosto přesně, co je pro člověka dobré, co je pro něj spásou, a co ho naopak přivede do pekla. Křesťanství člověku slibuje ráj; ale za tuto vyhlídku ráje vyžaduje jediné: naprostou poslušnost vůči nadřazené autoritě.

  57. MOŽNOST VOLBY

    Paní Zemanová, písničkář Hutka v jednom ze svých protestsongů (ještě předtím než odešel do emigrace) měl toto krásné dvojverší:

    „Mít možnost volby
    a mít volbu možností…“

    On tím v té době samozřejmě protestoval v prvé řadě proti útlaku totalitního režimu, který po člověku vyžadoval naprostou poslušnost; ale tou druhou řádkou ve skutečnosti s geniální jasnozřivostí anticipoval i realitu liberálně-demokratické („buržoazní“) společnosti.

    Ano, v této „svobodné“ společnosti máme samozřejmě plnou možnost volby: můžeme volně zastávat názory pokrokářské i konzervativní, pravicové i levicové, ekologické a antiekologické.

    Ale: máme zde skutečně také dánu onu Hutkovu „volbu možností“?… My můžeme/smíme volit; ale máme zde skutečně z čeho volit? Máme zde skutečně dánu reálnou nabídku obsahově, ideově hodnotných možností, které by vůbec stály za to abychom z nich učinili cíl svého snažení, svých životních tužeb?…

    Když se podíváme na oblast politiky, jaká je zde škála nabídek? – Jedna strana středopravá, jedna strana středolevá. Obě se vyznačují jedním společně sdíleným znakem: naprostou absencí nějaké inspirataivní ideje. Jejich veškerou agendou je přízemní pragmatismus, bezduchý technokratismus a vzájemné tahanice o moc. Pak jsou zde ovšem i strany extrémní; veškerá „volba“ je zde omezena buďto na strany fašistoidní, anebo na pohrobky komunismu. Jediný poněkud svěží vítr (v českých poměrech) představují snad Piráti; ovšem i tady je nutno konstatovat absenci nějakých vyšších idejí, schopných vést k nějaké budoucnosti, která by byla hodná toho jména.

    A když se podíváme do jiných oblastí: jakoupak „volbu možností“ zde kde máme? Kde je možno nalézt něco, co by se dokázalo opravdu vymanit ze všeobecné přízemnosti (a kýčovitosti) liberálně demokratické, maloměšťácké společnosti?

    Samozřejmě; tu a tam je možno ještě stále objevit něco, co potěší srdce a ducha. Ještě ne všechno bylo pohlceno oním duchem maloměšťácké přízemnosti. Ale – to jsou opravdu jenom malé ostrůvky naděje; o to menší, že skoro není už nikoho s kým je sdílet.

    Naprostá většina aktivit měšťácké společnosti se dříve či později usadí do víceméně prefabrikovaných forem stále stejných projevů; a to platí dokonce i pro ta hnutí, která se původně konstituovala jako akt odporu proti ní. Konkrétně v oblasti hudební se konstatovalo, že hudební průmysl nakonec dokázal zkomercializovat i punkový směr – který byl původně zásadním protestem. Ale tento princip platí všude, nejenom v této oblasti; všude si maloměšťácká společnost nakonec všechno podřídí a přizpůsobí svému pokleslému vkusu, své obecné duchaprázdnosti.

    Mít možnost volby
    a mít volbu možností…

  58. Jestli je svět determinovaný, stane se co stát se má – nastane ta dějinná nutnost a člověk jí buď pozná (pak to bude „poznaná nutnost“ – podle Spinozy a Marxe teda svoboda), nebo jí nepozná (a pak to bude nepoznaná nutnost). Ať už jí teda člověk pozná nebo nepozná, nutnost nastane tak i tak (je prostě dějinná), ale člověk si i tak může dělat co chce. Protože si ale člověk nemůže chtít co chce, je mu prd platný, že si může dělat co chce, takže i když si člověk bude dělat co chce, poznaná nebo nepoznaná (dějinná) nutnost stejně nastane – tedy pokud je svět determinovaný…

  59. Vy si teda klidně můžete třeba dělat co chcete, ale chtít si už nemůžete co chcete. Vy si můžete chtít jenom to, co je vám umožněno chtít. Nic jinýho.

  60. … Třeba nový auto, nebo třeba nebejt závislej na konzumu, nebo třeba bejt humanista, nebo třeba nebejt závislej na na cizím (ani na vlastním) mínění o sobě – abych pak moh chtít bejt autenticky cokoliv… Člověk si prostě nemůže jen tak chtít cokoliv, může si chtít jenom to, co je mu chtít umožněno – co třeba vidí v nějaký reklamě na auta, na humanisty, na autenticitu a ták (reklamy nejsou jenom v telce, reklamy sou všude, my sami totiž sme chodící reklamy na cokoliv).

    Někdo je třeba chodící reklama na boj proti pandemii, nebo na boj proti globální změně klimatu, jinej je zase chodící reklama na autentický vlastní názor a eště jinej třeba chodící reklama na blbost. A my si z těch věcí pak musíme nějak vybrat a chtít jenom to, co je nám umožněno chtít.

  61. A když chcete právě to, co je vám umožněno chtít, tak si pak můžete dělat co chcete…

  62. Ono to tak vypadá, že když se člověk vymaní z moci rodičů, že si začne dělat, co sám chce, tedy že začne dělat „své vlastní hlouposti“. Jenže to nakonec může být úplně jinak. On se jenom může dostat do sféry vlivu někoho jiného, a tak začne dělat, co chce ten někdo jiný. Ten, kdo nad ním momentálně získal větší moc.

  63. Myslím, že člověk nerozhoduje o tom, co se rozhodne chtít – podobně jako člověk nerozhoduje o tom, co ho napadne za myšlenku. Myšlenka člověka napadá sama.

    Možná jsou myšlenky agresivní, když takhle napadají dokonce i lidi

  64. Jisté je, že zvířata myšlenky napadají úplně běžně. Sám jsem byl svědkem, jak jedna agresivní myšlenka napadla úplně mírumilovného psa a ten pes mě pak kousnul.

  65. Četla jsem kdysi, že člověk je vychován i k tomu, které jídlo mu chutná.
    A nedávno jsem četla:
    Svou identitu – veškerou svou identitu, dobrou i špatnou – přijímáme od jiného.
    Ten nás tvoří a také nám přináší spásu.

  66. Spousta věcí se „dědí“ (nejen po rodičích), ale ti pokrokoví dekonstruktivisté (liberální levice) si to na jedné straně „nemyslí“ a na druhé straně to chtějí odbourat.

  67. Tu větu o identitě jsem našla v Rohrově knize. Vlastně je součástí jedné meditace, která je v závěru připojena ke knize, jako součást „cvičení“. Původně jsem z té knihy už nechtěla nic citovat. Ale nějak tomu nemůžu odolat. I když si nejsem jistá, zda je to dostatečně křesťanské. Tak jen doufám, že mi to Bůh odpustí.

    BOŽÍ ZRCADLO
    Zrcadlo přijímá a odráží, co vidí.
    Nesoudí, nepřizpůsobuje se ani nepíše komentář.
    To jen my.
    Zrcadlo prostě ukazuje.
    A vybízí k odezvě.
    Zrcadlo, slunce a Bůh jsou jedno a totéž.
    Zrcadlo, slunce a Bůh jsou tady a plně vyzařují do světa.
    Světlo, láska a nekonečné dávání jsou samou jejich podstatou.
    Nemůžeš je urazit nebo je přinutit přestat zářit.
    Můžeš se jen rozhodnout, že přestaneš přijímat a radovat se.
    Ale kdykoli se podíváš, vidíš, že tu jsou!
    Plně zářící.
    A bylo to tak vždy.
    Jejich poselství je stálé, dobré a životodárné.
    Jsou jen ti, kdo se dívají, a ti, kdo se nedívají.
    Ti, kdo přijímají, a ti, kdo nepřijímají.
    Učíme-li se kohokoli nebo cokoli milovat,
    je to díky tomu, že nás jaksi, třeba jen na okamžik,
    věrně, a přitom soucitně zrcadlili.
    A my se toho chytáme! Proč by ne?
    V tomto souznění doslova „ožíváme“.
    Ale nepochybné je, že z naší strany se to neobejde bez ochoty přijímat.
    Takové čisté, nezmírněné Přítomnosti
    lze dosáhnout jen přítomností na oplátku.
    Nic dalšího není třeba.
    Přítomnost k nám přichází z Kristovy strany
    a přítomnost na naší straně pak ví, co potřebuje vědět.
    Je-li toto zrcadlo z jakéhokoli důvodu odňato,
    vyvolává to smutek, prázdnotu nebo i zlobu.
    Obvykle jsme po nějaký čas zmatení, ba i zlomení.
    Jakýmsi způsobem umíráme. Ale proč?
    Protože člověk poznává sama sebe jedině očima jiného.
    Svou identitu – veškerou svou identitu, dobrou i špatnou – přijímáme od jiného.
    Ten nás tvoří a také nám přináší spásu.
    „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe“, praví básník John Donne.
    Právě tomu říkáme čistý dar svatosti!
    Nebo chcete-li celosti.
    Vždy jsme dáváním, souzněním, nikdy ne svým vlastnictvím.
    Svět je na každé úrovni i mezi úrovněmi vztahový.
    Vztah je jádrem a základní podobou Reality.
    Zrcadlením našeho trojjediného Boha (Genesis 1:26-27).
    Každá věc slouží jako zrcadlo, jako jiná podoba přítomnosti.
    Taková zrcadla najdete po celé přírodě, ve zvířatech,
    ve svých rodičích, ve svých milých, v dětech, knihách, obrazech, filmech,
    a dokonce i v tom, čemu někteří říkají „Bůh“.
    Pamatujte, „Bůh“ je jen jiné jméno pro Realitu – pro Realitu s Tváří!
    S Tváří, k níž občas přitiskneme tu svoji (někteří tomu říkají „modlitba“ nebo „láska“)
    Bůh je zrcadlo natolik velké, že pojímá všechno
    a jednu každou vaši část,
    takovou, jaká je, nic neomítá, nic neupravuje.
    Nezřídka je tomu tak
    v zájmu ještě hlubší lásky.
    Pocítíme jakési Všeobecné odpuštění.
    Boží pochopení pro veškerou Realitu.
    Nebo jak tomu někteří říkali „Boží soucit“.
    A ten zaplaví i nás.
    Cokoli je v tomto zrcadle plně přijímáno, je už touto skutečností samou plně „vykoupeno“.
    A přijímáno je všechno, ať tomu věříme nebo ne.
    Nemusíte vidět slunce, abyste věděli, že stále svítí.
    Jestliže vás Boží zrcadlo nemůže takto plně přijmout,
    pak to jistě není Bůh.
    Pamatujte si, že lítost nikomu neprospívá.
    Pocit hanby je k ničemu.
    Obviňování je zcela nepochybně ztráta času.
    Veškerá nenávist je taktika na odvrácení pozornosti, je to slepá ulička.
    Bůh vždy vidí a miluje Boha ve vás.
    Zdá se, jako by ani neměl na výběr.
    To je ta Boží věčná a jednostranná smlouva s duší.
    Nemůže-li se nechat plně zrcadlit tímto způsobem,
    nikdy nebudete dobře vědět, kdo jste, natož se z toho těšit.
    A nepoznáte ani Boží srdce.
    Každý láskyplný pohled, který si troufneme přijmout, může zahájit Proudění.
    Samo stvoření, zvířata, lidé – to všechno je božský pohled,
    pokud to umožníme.
    „Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne“
    (1 Korintským 13:12b).
    Jednoho dne bude zrcadlo odrážet oběma směry
    a my to, co bylo umožněno tady, uvidíme tam.
    To je schopnost vidět – a být viděn – v plném dosahu:
    Většina lidí tomu říká „nebe“
    A začíná to teď.
    Dovolte Božímu zrcadlu, ať vás plně přijme.
    Vás všechny.
    A už nikdy se nemusíte cítit osaměle.

  68. Nemůže být pochyb – bůh existuje. To nejvýznamnější je bůh. Každý je přesvědčen (každý věří), že něco je nejvýznamnější, nejvíce podstatné (pro něj), každý věří, že něco je nejpodstatnější, každý věří v boha. (Je to otázka názvosloví.)

    Nebo nějakého boha hledá… Je mnoho bohů. Ke každému z nich můžete mít osobní vztah. Můžete mít osobní vztah k penězům, k majetku, k rozumu, k přírodě, k matce Zemi, ke globální změně klimatu, k uprchlíkům, ke svému obrazu před lidmi, ke svému obrazu před sebou samým…

    Můžete mít osobní vztah k uprchlíkům, nebo k Uprchlíkovi, k bohům, nebo k Bohovi… Ale mít víc než sto přátel na Facebooku nemá žádný smysl.

  69. Paní Hájková, toto Rohrovo „zrcadlo“ mě v prvé řadě upomíná na spekulativní filozofii. Přičemž: „spekulativní“ zde nemá ten dnes obecný význam nějakého neodůvodněného spekulování, nýbrž odvozuje se od latinského „spekulum“ – zrcadlo! (Případně také od „speculari“: pozorovat.)

    Podle Augustina člověk pozoruje svět v zatemnělém zrcadle – které je zatemnělé v důsledku jeho „prvotního hříchu“. A jedině přimknutím se k Bohu se toto zrcadlo zase může vyjasnit.

    Podle Hegela spekulativní filozofie je taková, která překračuje omezený horizont obyčejného racionalistického myšlení, které svět není schopno pochopit v jeho celistvosti, nýbrž ho pojímá jenom jako sumu víceméně izolovaných objektů. Spekulativní filozofie tedy překračuje toto omezení, a všechno jsoucí pojímá důsledně jako jeden komplexní celek, který konec konců vyvěrá z Absolutna (jehož jedním projevem či formou je křesťanský Bůh).

    Rohrovy výklady o „zrcadle“ je tedy možno docela dobře zařadit do této filozofické respektive filozoficko-teologické tradice; ovšem u Rohra dochází k určitým dosti zásadním protimluvům.

    Na jedné straně tvrdí, že ono zrcadlo jenom a pouze zrcadlí, ale nepřidává nic nového, nic vlastního; ale na straně druhé tvrdí vlastně přesný opak, totiž že my dokonce naši vlastní identitu získáváme jenom zrcadlením, tedy prostřednictvím někoho druhého. K tomu by ale nemohlo dojít, kdyby ten druhý skutečně pouze zrcadlil to co vychází od nás; pak by se k nám nevracelo nic jiného nežli co my jsme sami vyslali.

    Respektive v jednodušší formě: na jedné straně Rohr tvrdí, že zrcadlo pouze zrcadlí; ale na straně druhé najednou – poté co toto „zrcadlo“ identifikoval s Bohem – prohlašuje že ono naopak vyzařuje světlo, které ozařuje (a oživuje) vše ostatní.

  70. Já tomu, pane Poláčku, rozumím tak, že zrcadlo nesoudí – nepřidává komentáře, odráží prostě realitu (čistou pravdu), kterou nekomentuje (nekritizuje). Aby zrcadlo mohlo něco odrážet, musí pochopitelně svítit slunce. A to je podle mě právě to, co tam, pane Poláčku, asi postrádáte – a co se tedy přidává nového – slunce, které umožňuje vidět realitu (pravdu), oživuje všechno ostatní a může Vás taky zahřát.

    Možná je třeba nechat se napadnout myšlenkou, že se mohu chtít rozhodnout, zda (básnický) obraz vnímat „očima“, nebo prostřednictvím chemického rozboru použitých „barev“. Zdá se mi, že filozofie se někdy snaží o chemický rozbor básně.

  71. Já bych řekla, že to „něco navíc“ není slunce. Slunce je jen podmínkou, abychom vůbec něco viděli. Bez slunečního světla by zrcadlo nebylo k ničemu. To „něco navíc“, co v zrcadle vidíme, jsou jiní lidé a vůbec svět kolem nás. Boží zrcadlo totiž neodráží jednoho jediného člověka (ne jenom mě samotnou), ale naprosto vše. Zatímco člověk může přijímat (vnímat) jen jako jednotlivec. Vlastně nikdo nemůže zrcadlit jenom to, co přijal od jednoho jediného člověka.

    Když jsem tak o zrcadle přemítala, vzpomněla jsem si, že v pohádce o Sněhové královně se psalo také o zrcadle. Ale nikoliv o Božím, nýbrž o ďáblově zrcadle, které způsobovalo pokřivené vidění. Pohádku jsem vyhledala (i když v jakémsi starším překladu) a úryvek o zrcadle přikládám.

    „Až povídka bude u konce, budeme věděti více než nyní víme, neboť máme co činiti se zlým čarodějem, s nejhorším ze všech čarodějův, se samotným Satanášem. Jednoho dne byl nad obyčej veselé mysli, neboť byl zhotovil zrcadlo takové, v němž co krásného a dobrého jest, kdykoliv se v něm spatřovalo, téměř v pouhé nic se rozplývalo, ale všecka ničemnost a zloba spatřovala se v něm mnohem jasněji, ukazujíc se v podobě mnohem ošklivější. Nejkrásnější krajiny vyhlížely v něm jako povařené zeleniny, a z lidí nejhodnějších bývali protivní anebo bez života stávali hlavou dolů; tváře jejich byly tak hrozně zohyzděné, že nebylo lze jich poznati, a měl-li kdo malou pihu na tváři, vyhlížela piha v zrcadle tak veliká, že mu nos, oči i uši zakrývala. Ďábel jsa nad míru potěšen z díla svého, zvolal: „Výborně! To se mi povedlo! — Kdykoliv která hlava na něco dobrého pomyslila, šklebilo se zrcadlo tak ohyzdně, že čaroděj k svému zlomyslnému dílu se zasmál. Kdož do jeho čarodějnické školy, kterouž ďábel skutečně měl, chodili, vypravovali všudy a všudy, že se stal zázrak, dokládajíce, že lze teprv nyní viděti a poznati pravé podoby světa a lidstva. I běhali se zrcadlem po všech krajinách a konečně nebylo ani jediné země, ani jediného člověka, jenž nebyl zpotvořen tímto zrcadlem. Naposledy chtěli s čarodějným zrcadlem i do nebe, aby sobě z andělův a z Pána Boha šašky dělali. Čím výše se s ním dostávali, tím hrozněji šklebilo se zrcadlo, tak že je ani udržeti nemohli, a posléze zrcadlo tak silně se otřáslo, že
    jim z rukou se vymklo, na zem padlo a na sto tisíc a tisíc kousků se rozbilo a ještě mnohem větší neštěstí udělalo. Některé střepiny z něho nebyly větší než zrnko pískové, a světem sem tam lítaly; komu do oka vpadly, ten je z oka vyndati nemohl a vídal všecko naopak anebo jen to, co na věci špatného bylo; neboť i nejmenší střepinka nepozbyla čarodějné moci, jež v celém zrcadle bývávala.
    Mnohému vpadla střepina i do srdce, kteréž ihned hrůzou se naplňovalo a tak umrtvilo, že z něho byl kus ledu. Některé střepiny zrcadla čarodějného byli tak veliké, že lidé z nich tabule do oken dělali. Ale takovým oknem nesměl se nikdo dívati na své známé a přátele. Z některých střepin byly udělány brejle a tu teprv bývala podívaná, kdykoliv někdo takovým sklíčkem se díval, aby dobře viděl a spravedlivě soudil. Ďábel dal se tomu všemu do tak hrozného smíchu, že smíchy pukl a z něho vyletělo ještě několik skleněných střepin, které sem tam v povětří lítaly.“

  72. Myslím, že dál to každý zná. Střepina se dostala malému Kayovi, kamarádovi Gerdy, do oka a pak do srdce. Jeho srdce se stalo kusem ledu a nakonec skončil u Sněhové královny. Odtud ho pak vysvobodila po dlouhém a strastiplném hledání malá Gerda, protože ho milovala.

  73. Jenže zrcadlo je tady právě od toho aby soudilo, pane Nusharte. Aby nám ukázalo, co na nás je přijatelné, co možná trochu úhlednější – ale i to co je na nás či v nás špatné, a co bychom tedy měli napravit.

    Jestliže naše vlastní identita vzniká respektive konstituuje se prostřednictvím druhého, pak je to možné jedině tehdy, když k nám od něj přichází jeho soud o nás. A to sice soud ve všech rovinách, tedy i o našich špatných stránkách. Jinak – opakuji ještě jednou – by se k nám od toho „zrcadla“ nevracelo vůbec nic jiného než to co v nás už bylo, a my bychom se v našem rozvoji, v konstituci naší identity nedostali ani o krůček dál.

    Rohr toho chce mít prostě moc najednou, on chce mít na jedné straně všeobsahující a všeprostupující pozitivitu mystiků, kde všechno co je je bez rozdílu prosvětleno „sluncem“ vyššího duchovního principu. Jenže na straně druhé chce mít křesťanského Boha – a to se nedá nic dělat, ten soudí.

  74. Odkud se bere to „něco navíc“, to je ovšem velká otázka. Ono by mohlo vznikat právě neustálou interakcí mezi lidmi – tedy mezi „já“ a „ty“. Nebo přesněji: mezi „já“ a „vy“. Protože touto neustálou výměnou, touto neustálou konfrontací vzniká něco více, nežli co může být obsaženo jenom v jednom jednotlivci.

    Na straně druhé ale jenom tento samotný poukaz na mnohost nám ještě nedává dostatečné určení, co vlastně utváří obsah, náplň tohoto „něco navíc“.

  75. Já se ještě vrátím od zrcadla ďáblova k zrcadlu Božímu, o kterém píše Rohr v meditaci. Moc se mi líbí třeba tato slova:
    „Cokoli je v tomto zrcadle plně přijímáno, je už touto skutečností samou plně „vykoupeno“.
    A přijímáno je všechno, ať tomu věříme nebo ne.
    Nemusíte vidět slunce, abyste věděli, že stále svítí.
    Jestliže vás Boží zrcadlo nemůže takto plně přijmout,
    pak to jistě není Bůh.“

    Myslím, že těmi slovy vyjadřuje skutečnou pravdu, na které stojí křesťanství. Bůh nás přijímá takové, jací jsme. Domnívám se, že to Boží přijetí lze vnímat. Ano, člověk je schopen vnímat, že Bůh ho přijímá se vším všudy.

  76. Já mohu pouze opakovat: tohle je fakticky výklad mystiků. Tedy že všechno co vůbec jenom existuje je apriori plně součástí nějakého „vyššího Dobra“, je jím tedy plně přijímáno.

    Ovšem – v křesťanství to celé bude asi o hodně složitější. Opakuji znovu: v křesťanství Bůh člověka nejen přijímá – ale stejně tak i odsuzuje, zatracuje a trestá. A to navěky..

    Za druhé: jak by bylo možné, že by Bůh (respektive „Boží zrcadlo“) plně a bezvýhradně přijal svět, který je kontaminovaný dílem ďáblovým a dědičným hříchem?… To by bylo sotva vysvětlitelné.

    Proto tento výklad o „bezpodmínečném přijetí Bohem“ považuji spíše za výraz touhy, a to především novodobého křesťana, který za sebou chce nechat středověký čas neustálé hrůzy z Božího trestu, a který si chce nyní užívat už jenom těch příjemnějších stránek své víry.

  77. Ona je otázka, do jaké míry je Rohrova spiritualita ještě křesťanstvím a kolik si bere z jiných duchovních systémů. Proto jsem výše projevila pochybnost o tom, zda se tím mám vůbec zabývat, chci-li se považovat za křesťanku.
    Rohr s ďáblem skutečně moc nepočítá. A jestli si dobře vzpomínám, u apoštola Pavla zmínil podobný rys. Pavel se téměř nezabývá peklem.

  78. Pavel jednou nebo dvakrát používá větu: vydat někoho satanu. Ve skutečnosti tím nemyslí peklo či věčné zatracení. Člověk byl „vydán satanu“, když byl vykázán z církve (nebo ji sám opustil). V církvi totiž bylo relativně bezpečné prostředí. Člověk tam byl součástí houfu a už tím měl patrně pocit, že je na správné cestě. Protože byl (vlastně i morálně) jakoby pod kontrolou. Čili chráněn „před satanem“. Kdežto mimo církev byl úplně sám.
    Duch svatý tehdy působil zřejmě jen uvnitř církve.

  79. Rohr píše, že pokud nás Zrcadlo, tedy Realita nemůže plně přijmout, je obvykle na vině naše ego. Sehnala jsem si ještě jednu jeho knihu (je jich dost, ale jsou docela vyprodané). Ta už se mi tolik nelíbí. Ale jsem teprve na začátku.
    V každém případě vidím jako důležité zůstat u čtení Bible. Ať už budu či nebudu považována za křesťanku.

  80. Ačkoliv jsem (jako pan Poláček) proti „bezbřehému liberalismu“ (mohu to doložit), myslím si (na rozdíl od liberálů), že bychom neměli usilovat o to, abychom byli za něco (za cokoliv) považováni (což je dnes vlastně hlavním úsilím liberálů – boj za uznání identity). Podle mě bychom měli usilovat o to, aby nám bylo jedno, za co jsme považováni. Jsem v tomhle dost liberální.

  81. To jste mě potěšil. Vždyť je to pravda! My nemusíme prosazovat, zač máme být považováni. To je koneckonců věc těch druhých, za koho nás považují. My vlastně můžeme být po této stránce úplně svobodní.

  82. Že by liberálové bojovali za „uznání identity“?… Liberálové (levicoví) bojují především za práva minorit; uznání (nestandardní) identity je jenom jedna malá výseč tohoto boje.

    Nakonec přesně v tom smyslu, v jakém to říkáte: Mám právo být sám sebou, a nikomu do toho nic není.

  83. „Když nás Zrcadlo nemůže přijmout, je na vině naše Ego“: to je zase typický způsob vidění mystiků, oni chtějí lidské Já bezezbytku rozpustit v moři (všeobsahující, ale amorfní) duchovnosti; a nejsou schopni pochopit, že bez tohoto Ega neexistuje naprosto nic. Nedokáží individuální Já uvést do souladu se jsoucností celku, a proto všechno podřizují onomu údajně vyššímu a ušlechtilejšímu Celku.

  84. S usilováním o uznání genderové či rasové (etnické) identity není zdaleka takový velký problém, jako s usilováním o uznání identity humanistické (s usilováním o uznání, že jsem dobrý člověk). Humanistická identita je dnes něco podobného jako kdysi bývala identita křesťanská. (Dnes je dobrým člověkem pravý humanista, kdysi byl dobrým člověkem pravý křesťan – za dobrého člověka byl pravý křesťan považován samozřejmě mezi křesťany, ne mezi „nevěřícími psy“, a za dobrého člověka je pravý humanista dnes považován samozřejmě mezi humanisty, ne mezi „nahnědlými fašisty“. „Nahnědlý fašista“ je například Drulák, občas Kužvart apod.)

  85. A tohle (báseň z Rohrovy knihy) je taky hezké:

    LÁSKA PO LÁSCE

    Jednou přijde čas,
    kdy s radostným pohnutím
    pozdravíš sám sebe, přicházejícího
    k tvým vlastním dveřím,
    v tvém vlastním zrcadle,
    a přivítáte se s úsměvem.

    A ty řekneš – posaď se. Jez.
    A budeš ho zase milovat, toho cizího člověka, jímž jsi sám býval.
    Nabídni mu víno. A chléb. A vrať své srdce
    tam, kam patří, tomu cizímu člověku, jenž tě miluje

    po celý tvůj život, kteréhos kvůli jakési jiné bytosti
    přehlížel, který tě zná skrznaskrz.
    Sundej je z poličky, ty milostné dopisy,

    fotografie, zápisky plné zoufalství,
    sloupni svůj vlastní obraz
    sloupni svůj vlastní obraz ze zrcadla.
    Posaď se. Slastně vychutnávej život.

  86. „Nahnědlý fašista“ je pleonasmus, pane Nusharte.

    A co se týká kritérií pro to, zda dotyčný je či není „dobrý člověk“ – tato kritéria jsou ovšem vždy velice nejistá, a ani sám Ježíš Kristus vlastně žádná nenašel. To co by bylo možno vytyčit jako profilující moment jeho působení, jeho mravního apelu, to bylo neustálé překonávání lidského egoismu – ale obecněji by bylo možno říci, vlastní omezenosti. Připomeňme si: druhou základní linií Ježíšova působení bylo odmítnutí jakýchkoli strnulých dogmat. A toto platí dozajista nejen pro dogmata sdílená kolektivně, ale i pro ta ryze individuální. A takovýto zúžený, dogmatický výklad světa se dá v naprosté většině případů velice rychle odhalit. (I když je fakt, že někteří – jako například zmíněný Drulák – díky svému vzdělání a svému intelektu tento svůj zúžený pohled dokáží velice dovedně maskovat, vydávat ho za přirozený a univerzálně platný.)

  87. Ta báseň: no ano, to je zase typický Rohr, pořád si pěstuje svou představu, svou iluzi jakéhosi ryzího, čistého, nezkaleného vnitřního Já, po kterém stačí pouze sáhnout, a všechny problémy a kolize našeho žití budou rázem pryč.

    Co kdyby se takovýmto způsobem k sobě samému, ke svému pravému já vrátil třeba takový Adolf Hitler? Také by mohl začít milovat toto své „pravé já“?…

  88. Vždyť to „pravé já“ mají všichni lidé společné, pane Poláčku. Je to ten „univerzální Kristus“. Toto „pravé já“ v druhém člověku je totéž jako moje „pravé já“ a vaše „pravé já“. Hitler to nevěděl a proto k němu cestu ani nehledal.

  89. Nahnědlý pes nebo fašista – to máte, jedno, pane Poláčku. Pořád jde o redundantní morfismus, využitelný v určité formě jako plectrum, takže tím každopádně zadrnkáme na city.

  90. „Někteří díky svému vzdělání a svému intelektu tento svůj zúžený pohled dokáží velice dovedně maskovat…“

    Proč vlastně, pane Poláčku, ti zmínění lidé využívají své vzdělání a svůj intelekt k dovednému maskování zúženého pohledu a ne logicky k rozšíření toho úzkého pohledu?

  91. „Někteří díky svému vzdělání a svému intelektu tento svůj zúžený pohled dokáží velice dovedně maskovat…“

    Proč vlastně, pane Poláčku, ti zmínění lidé využívají své vzdělání a svůj intelekt k dovednému maskování zúženého pohledu a nikoliv logicky k rozšíření toho úzkého pohledu?

  92. Jenže, paní Hájková – to „univerzální já“ právě nikdy nemůže existovat jako konkrétní osoba!! A na tom nezměníme nic, když toto „univerzální já“ nazveme Kristem, aby to budilo dojem jednotlivého člověka.

    Svým způsobem je to to samé, jako scholastický spor o nominalismus. Nominalisté tvrdili, že neexistují žádná univerzália (například růže); nýbrž že reálně existují vždy jenom zcela konkrétní, jednotlivé rostliny. Které pouze my lidé označujeme druhovými jmény. (Odtud také pochází název známého románu „Jméno růže“. Tato druhová označení jsou pouhá jména, nikoli samotná realita.)

    Samozřejmě, tento názor nominalistů byl ve své vyhraněné podobě až příliš přehnaný; nelze přehlédnout a popírat že druhová označení mají svůj reálný smysl.

    Ale – na straně druhé je nutno zmínit i to, že například současná evoluční teorie sama nemálo zpochybňuje platnost klasických druhových označení a kategorií; neboť všechno je v neustálém pohybu, všechno se neustále vyvíjí, a existuje tolik přechodných forem, tady opravdu není možné vytyčit nějaké jednoznačné hranice, s jasným rozlišením mezi různými druhy.

    V každém případě to znamená: n e e x i s t u j e nějaká „univerzální lidskost“ (tedy: „univerzální Kristus“), která by mohla být dostatečným základem pro život konkrétního člověka. Jinak řečeno: my na svět nevyhnutelně přicházíme „kontaminováni“ životem nikoli univerzálním, nýbrž individuálním. Svým způsobem by se dalo říci: naše vlastní, individuální já je tvořeno tím vším, co nás vzdaluje od onoho „univerzálního já“. Kdyby tomu bylo jinak, pak bychom byli všichni stejní – jako součástky vyráběné stále podle toho samého průmyslového vzorce.

  93. No, ale předpokládá se, pane Poláčku, že Ježíš byl vtělením toho univerzálního Krista. Tedy že byl Bohem, který se stal člověkem, aniž by přebral jakékoliv stopy hříchu, jímž je běžné lidství kontaminováno.

  94. Jenže, paní Hájková, dokonce i v samotném Novém zákoně sám Ježíš o sobě přiznává, že je „pijákem vína“; a docela jistě měl i jiné lidské slabosti. Jako každý „normální“ člověk.

    Jenže tohle je právě to, co křesťanské dogma nechce vidět: na jedné straně znovu a znovu opakuje – jakožto základní článek svého katechismu – že Ježíš byl „zároveň Bůh i člověk“; ale vzápětí tuto jeho lidskou stránku fakticky popírá, a chce mít Ježíše ve skutečnosti jenom čistě božského, jako ryze božské zjevení na zemi.

  95. „Piják vína“ ovšem neznamená v Ježíšově případě nic jiného než člověka, který se vínu nevyhýbá, když je příležitost se ho napít. Tedy člověka, který není ani abstinentem ani asketou. Protože jde jinou duchovní cestou než asketik Jan Křtitel.
    Možná to u některých současníků, kteří obdivovali výhradně askezi a půsty, vyvolávalo pohrdání.

  96. Ale jinak si myslím, že ten „Univerzální Kristus“, který je podle Rohra úplně ve všem, je samotná podstata života, jíž se lidé odcizovali a stále odcizují. Proto Jan o Ježíšovi napsal: V něm byl život. I sám Ježíš o sobě řekl: „Já jsem cesta, pravda a život“. Ježíš byl cestou, jak se k té podstatě vrátit. Přišel, aby se lidem vrátil život („aby měli život a měli ho v hojnosti“)

  97. Jenže, paní Hájková, i tady stále zůstává problém, v jakém vzájemném vztahu jsou „podstata“ a reálný život.

    Například: podstat automobilu je víceméně v tom, že nás – na čtyřech kolech – přepraví z místa na místo. Jenže: na této čiré „podstatě“ se ve skutečnosti nikam nedostanete. K tomu potřebujete zcela reálný automobil; který sice bude samozřejmě konkretizací oné univerzální „podstaty“; nicméně nikdy nebude jenom touto naprosto ryzí podstatou, nýbrž bude zcela konkrétním produktem, který bude celou řadu specifických produkčních a provozních problémů řešit zcela specifickým způsobem. A tato řešení budou nutně mít nějaké výhody, ale i nevýhody. Zkrátka: v reálném světě, v reálném životě nikdy nemůžeme mít přítomnou nějakou „ryzí podstatu“.

    Křesťanství pořád trvá na tom, že je zde přítomna nějaká fixní, transcendentální, stále stejná „podstata Krista“, kterou stačí pouze vyvolat, a budeme tu mít dokonalého člověka.

    Ano, jistě: je možno právem soudit, že nějaká univerzální „podstata člověka“ existuje, jako u onoho automobilu. Ale: na straně druhé je nutno se ptát, kde se tato „podstata“ vlastně vzala, a jaký je její vztah k jednotlivému, konkrétnímu člověku. Tato „univerzální podstata“ totiž v dějinách a v evoluci lidstva nezůstává stejná, nýbrž se zcela evidentně sama vyvíjela spolu s lidským rodem. A bude se docela určitě vyvíjet i dále.

  98. A ostatně, ten Ježíšův výrok o „pijákovi vína“ má zcela evidentně pejorativní přídech; znamená to že odmítl žít v čiré duchovnosti jako asketa Jan Křtitel, nýbrž naopak přijal přirozenou lidskou existenci.

  99. Inu, pane Poláčku, já taky přijímám přirozenou lidskou existenci. Mám teď u sebe čtyřletou vnučku, tak nemůžu filosofovat. Prius vita quam doctrina – řek Tomáš Akvinský.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *