Josef Poláček
V souvislosti s mou recenzí knihy historika Jana Rychlíka „Československo v období socialismu 1945 – 1989“ došlo ke krátké výměně názorů mezi jejím autorem a mnou o tom, zda je vůbec reálně možné uvažovat o nějakém druhu demokratického socialismu, respektive vůbec o nějaké pozitivní alternativě ke kapitalismu, která by neznamenala nástup další revoluční diktatury. Nakonec jsem byl J. Rychlíkem vyzván, abych – pokud mám něco takového k dispozici – předložil koncept takovéhoto alternativního nekapitalistického společenského modelu; přičemž si položil tři (fakticky čtyři) základní podmínky, za kterých by takovýto projekt pro něj mohl být přijatelný:
1. nedotknutelnost soukromého vlastnictví
2. volná hra politických sil při naprosté svobodě slova a projevu
3. neutralita v oblasti ideologie.
Moje odpověď zněla, že nějaký definitivní model takovéto postkapitalistické společnosti dnes ovšem nemá k dispozici nikdo; nicméně že se mi postupem času vykrystalizovaly určité základní rysy, kterými by se takováto společenská formace musela vyznačovat. Upozornil jsem ale zároveň, že celá záležitost je krajně složitá, takže není možno ji předestřít v rámci emailové korespondence; a že mnohé její aspekty vyžadují ještě dlouhých diskusí.
Dohodli jsme se tedy nakonec na tom, že svou odpověď zveřejním na těchto webových stránkách; s tím že další otázky je možno prohovořit v následné diskusi.
Vyjasnění základních východisek
Úvodem je ovšem nutno hned poukázat na skutečnost, že jsem zde postaven před úkol někomu – aby se tak řeklo – nově příchozímu v krátké a přehledné formě prezentovat témata, o kterých my v naší komunitě (ať na stránkách Deníku Referendum či zde) – diskutujeme opakovaně prakticky už celé roky. Určité věci které nám jsou už víceméně samozřejmé (přinejmenším jejich argumentační pozadí, i když ne vždy se shodneme na konečném hodnocení) budu teď muset předkládat jako takto vyjasněné, aniž bych měl prostor uvést tento jejich argumentační fundament.
Jedná se především o takové záležitosti jako je
– otázka pravé svobody člověka
– ambivalence kapitalismu
– ambivalence liberální demokracie
– vztah „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ ve smyslu marxistické teorie
– otázka směřování dějin
atd.atd.
Poslední jmenovaný bod (směřování dějin) se ostatně zcela aktuálně projeví už v mé první reakci na podmínky, které si stanovil J. Rychlík pro koncept nekapitalistické společnosti. Tedy že pouze za splnění těchto podmínek on by byl ochoten takovéto společenské uspořádání akceptovat. Jinak že raději zůstane u toho stávajícího.
K tomu je nutno zcela zásadně podotknout toto: my máme opravdu jenom dost málo možností budoucímu vývoji cokoli diktovat. Tady se musíme znovu vrátit k otázce determinovanosti dějin, kterou jsem projednával už v rámci původní recenze. Bylo sice řečeno, že „lidé sami dělají své dějiny“ (a bylo to řečeno jak J. Rychlíkem tak samotným Marxem); nicméně stejně tak platí, že člověk v žádném případě nemá neomezenou moc manipulovat (budoucími) dějinami podle své libosti. Je nutno si uvědomit: dějiny lidské společnosti jsou prakticky jednou specifickou součástí obecné evoluce. Tato evoluce staví své aktéry do určitých situací; a oni jsou nuceni tyto situace řešit – a to sice určitým způsobem, pokud chtějí přežít. A pro člověka a celou společnost platí nakonec to samé. Jak už jsem uvedl v mé recenzi: variabilita ani těchto situací (to jest jejich základní momenty), ani variabilita jejich řešení nejsou nekonečná. A mnohdy je naopak velice omezená. To znamená: my si sice můžeme vytyčit, jaký budoucí vývoj společnosti by se nám líbil a který ne; ale fakticky tento vývoj bude probíhat v rámci určitých základních určení, která jsou objektivně daná, a naše přání na tom mohou jen velice málo změnit. (Pro ilustraci připomenu uvedený moment nevyhnutelného vzniku nadhodnoty, a stejně tak nevyhnutelně nastupujícího problému jejího přivlastňování.) – Srv. poznámku pod čarou.
To pak konkrétně znamená: já sice beru na vědomí podmínky pro budoucí, postkapitalistickou společnost vyslovené J. Rychlíkem; ale pokud můj koncept takovéto společnosti má mít nějaký vztah k realitě, pak se musím především držet těch faktorů a koordinátů, které před nás staví samotné dějiny, respektive struktura a dynamika společnosti v současné fázi jejího vývoje.
V každém případě je možno předem postulovat jeden zásadní princip: společenská skutečnost je krajně složitá; a každý realistický model jejího – alespoň relativně – optimálního uspořádání musí být vždy nutně ambivalentní. Neexistují tedy nějaká „čistá“, konečná řešení – ať ve smyslu komunistické společnosti, ale stejně tak ve smyslu liberální demokracie. Je možno právem říci, že veškerá bída celých dosavadních dějin lidstva spočívá v tom, že se vždy přijímala zjednodušená řešení vysoce komplexních problémů. A všechno záleží na tom, jestli se už konečně pochopí, že jedině pravým řešením může být tato vnitřní ambivalence, která jediná dokáže udržovat relativně stabilní, ale zároveň dynamický chod společenského tělesa.
K oněm podmínkám stanoveným J. Rychlíkem je nutno podotknout ještě jedno: toto jsou ovšem základní principy systému liberálního kapitalismu. Jestliže tedy položíme otázku po možných alternativách kapitalismu, ale zároveň apodikticky diktujeme takovéto podmínky – pak je jasné, že nakonec neskončíme nikde jinde, nežli zase u toho samého kapitalismu! Je to asi něco podobného, jako kdyby – poněkud liberálnější – přívrženec komunismu prohlásil, že je ochoten akceptovat i jiný společenský model nežli komunismus, pokud jenom bude splňovat podmínku společenského vlastnictví výrobních prostředků, princip kolektivismu a princip demokratického centralismu! Zkrátka: jestli se opravdu chceme dostat někam dále nežli co nám ukazují dosavadní modely, musíme v prvé řadě být ochotni je přezkoumat opravdu kriticky – a to včetně jejich „nejposvátnějších“ principů a dogmat.
1. Bod první – nedotknutelnost soukromého vlastnictví
Rozeberme si teď tedy první podmínku stanovenou J. Rychlíkem pro hypotetickou postkapitalistickou společnost: nedotknutelnost soukromého vlastnictví.
Z tohoto požadavku samozřejmě hovoří osobní zkušenost autora s vlastnickou formou státně-socialistickou, která se ukázala být v každém případě ekonomicky vysoce neefektivní. Aktem přímé negace tohoto socialisticky kolektivistického vlastnictví pak logicky vyplývá návrat k vlastnictví soukromému.
Jenže: co je to vlastně toto „soukromé vlastnictví“? Když žádáme jeho nedotknutelnost – máme tím opravdu na mysli jeho nedotknutelnost absolutní?… Jenže – takovýmto požadavkem bychom zaostali přinejmenším o tři čtvrtě století za reálným vývojem společenských priorit.
Nejpozději od poválečného německého „rýnského kapitalismu“ platí v zemích vyspělého Západu maxima o „společenské odpovědnosti vlastnictví“. Platí v Německu, platí v severských zemích „švédského socialismu“, platí v Anglii i ve Francii. A co více – platí dokonce i v samotných Spojených státech, které od Anglie převzaly roli prototypu a symbolu kapitalismu vůbec. Pro ilustraci jeden velmi symptomatický případ právě ze Spojených států: bylo to někdy v devadesátých létech minulého století, v období rodící a rozvíjející se computeristiky. Stalo se, že jeden velký výrobce počítačových procesorů do jejich programu zabudoval nějakou funkci, která upadla do podezření že by mohla být k nevýhodě spotřebitelů; dost možná tím že omezovala volný přístup konkurenčních produktů. Tento producent byl proto zažalován, zřejmě nějakou organizací na ochranu spotřebitelů. Před soudem se zástupce oné firmy – zjevně velmi rozhořčen – bránil tím, že je to přece svobodná volba každého výrobce, jaké bude produkovat výrobky: „A i kdybychom se rozhodli naše procesory vložit do sendvičů, tak je to pořád naše svaté právo!“
Jenže: americký soud rozhodl jinak. I ve vedoucí zemi současného kapitalismu soudní nález zněl, že už dávno neplatí absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Volnost soukromého vlastníka produkovat cokoli a jakkoli končí tam, kde by mohla být k neprospěchu spotřebitelů. – Samozřejmě, americký soud argumentoval právy spotřebitelů, a nehovořil o „celospolečenském zájmu“ (to by znělo zřejmě příliš socialisticky) – ale fakticky je to naprosto totéž. Ještě jednou: nějaká „absolutní nedotknutelnost“ soukromého vlastnictví je v současném moderním světě už dávno pasé. Proti ní stojí zájem celospolečenský; a ten je velmi silnou a mocnou protiváhou.
Ovšem: jestliže padl princip absolutní nedotknutelnosti soukromého vlastnictví – kde je pak možno určit hranici mezi jím, a mezi legitimním zájmem společnosti? Současný stát (a to i ten zcela demokratický!) omezuje soukromé vlastnictví tisícerým způsobem (a však si na to také soukromí podnikatelé neustále hořce stěžují); a on by ho dokonce mnohdy velice rád omezil ještě daleko více, jenomže v určitém bodu naráží na čistě ekonomickou hranici ekonomické únosnosti.
Celkem vzato se tedy věc jeví takto: „soukromé vlastnictví“ jako takové už dávno není nějakým nedotknutelným fetišem. To co je evidentně ekonomicky nepostradatelné, to je soukromé podnikání, bez kterého národní ekonomika ztrácí svou dynamiku. Tady není prostor pro to řešit konkrétní otázky poměru soukromého sektoru a státních opatření ve jménu celospolečenských zájmů; zde je důležité konstatování, že se skutečně ukazuje to, co bylo řečeno úvodem: že skutečnost sama je vždy ambivalentní, a že takové musí být i každé (komplexní) řešení. Na první stanovenou podmínku ohledně možností nekapitalistické společnosti je tedy J. Rychlíkovi možno odpovědět: ano, přítomnost takové či onaké formy soukromého sektoru je zřejmě nevyhnutelná a potřebná; ale tento soukromý sektor v žádném případě nesmí být nějaké nedotknutelné dogma, a musí být nutně doprovázen a vyvažován silnou přítomností zájmu celospolečenského.
___________________________________________
Poznámka pod čarou: Evoluce a determinace
Na rozdíl dejme tomu od fyziky, kde postačí výzkum soustředit na jeden jediný obor, zkoumání na poli společenských a dějinných procesů vyžaduje mnohem širší záběr. Často se stane, že při rozmýšlení nad nějakým společenským tématem se najednou v mysli vynoří nějaký údaj, poznatek ze zcela jiné oblasti, který odhalí nějakou nečekanou souvislost nebo dodá potřebný argument. Jen velice zřídka se ale stane, že se autor nějakého textu či rozboru společenských témat přímo při jeho zpracování dostane k nějakému přelomovému objevu, který zapadne do jeho vlastní argumentační struktury jako klíč do zámku.
Přesně to se mi ale přihodilo právě teď, při psaní tohoto textu o možných alternativách budoucího vývoje lidské společnosti. Shlédl jsem včera v televizi dokumentaci o výzkumu prováděném na jednom druhu ještěrek – tedy napohled zcela vzdálené téma z oblasti evoluční teorie. Ovšem v průběhu této dokumentace se vynořily zcela fascinující objevy a odhalení.
Jedná se o to: bylo zjištěno, že na skupině čtyř karibských ostrovů je rozšířen jeden druh ještěrek žijících na stromech. Ovšem: morfologie těchto ještěrek je diferencována podle toho, v které části stromů žijí: ty co se pohybují ve spodní části a i na zemi, ty mají dlouhé rychlé nohy – aby mohly lépe lovit kořist a samy unikat predátorům. Ty co žijí ve velkých výškách mají především velmi vyvinuté přísavné polštářky na nohou. Ale ty které se pohybují především po velmi malých větvičkách, ty mají malé krátké nohy, s jejichž pomocí mohou obemknout tyto tenké větvičky a bezpečně se na nich udržet.
Otázka teď byla, jestli se z výchozího ostrova na ty další rozšířily už tyto specifické formy – anebo ale jestli se ony ještěrky takto diferencovaly až sekundárně. Průzkumem genetického materiálu DNA se ukázalo naprosto jednoznačně: k této diferenciaci došlo až sekundárně, tedy na každém ostrově nezávisle na sobě – ale s naprosto stejným výsledkem! Je tedy naprosto zjevné, že konkrétní životní podmínky si tu vynutily naprosto konkrétní změny v morfologii. (Tento fenomén obdržel speciální pojmenování: ekomorfismus.)
A teď přijde naprosto klíčový moment. Výzkumníci provedli vlastní evoluční experiment – tento druh ještěrek vysadili na nový ostrov, na kterém předtím nežily. A ony se tam diferencovaly stejně tak naprosto podle předpokladů – a to už během pouhých čtrnácti let! Tady bylo možno sledovat evoluci vysloveně v přímém přenosu.
To pro nás znamená ale především toto přelomové zjištění: budoucnost je možno předpovídat.
Když máme definovány konkrétní životní podmínky, pak z nich můžeme odvodit budoucí vývoj evoluce! Tím je tedy zcela převrácena dosavadní víra většiny evolucionistů v to, že evoluce probíhá chaoticky, neřízeně, a že v ní nelze odhalit žádné obecné zákonitosti.
A nenamlouvejme si, že člověk by se nějak zásadně vymykal z tohoto pravidla, jenom proto že má schopnost myslet. Spíše přesně naopak: právě proto že člověk má schopnost myslet, je uzpůsoben v daných situacích nalézat optimální řešení. A – optimální řešení je ze samé své definice vždy jenom jedno. I pro lidské společenství tedy platí: jestliže budeme mít k dispozici znalost určitých základních životních parametrů (a některé přece jenom známe) – pak můžeme přinejmenším s vysokou mírou pravděpodobnosti predikovat, že lidstvo časem objeví – a také uskuteční – tu jednu specifickou formu své existence, která bude za daných okolností optimálním řešením.
(Pokračování)
Nedotknutelností soukromého vlastnictví Jan Rychlík pravděpodobně nemínil absenci různých podnikatelských pravidel a mezí, nýbrž jeho nezcizitelnost. Vskutku si nelze přát, aby majitelům bylo zamezováno ve vstupu do jejich podniků a aby poté hledali převaděče přes šumavské slatě.
Na druhé straně i za kapitalismu bylo soukromé vlastnictví leckdy konfiskováno. Zmiňme Lex Schwarzenberg za První republiky, dále znárodňovací dekrety prezidenta Beneše k 28. říjnu 1945 a nakonec i procesy etatizace v západní Evropě.
Absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví by měla přísně vzato zahrnovat i zákaz daně z majetku, natož jejího zvyšování. Není daleko od pravdy, že pravicové vlády s něčím podobným v zásadě kalkulují.
Hned první podmínka Jana Rychlíka je tedy pro formulaci alternativy ke kapitalismu nastavena hodně vysoko…
Andrej Babiš hodnotu svého majetku během 28 let po listopadu 1989 navyšoval denně průměrně o osm a půl milionu Kč. Většina pracujících, odcházejících nyní do důchodu, stejnou částku nenahospodařila, ba ani nevydělala za celý svůj život. Je náhodou, že se k moci stále častěji dostávají extrémně bohatí lidé nebo že takoví vykonávají nad nominálně vládnoucími podstatnou kontrolu (v anglickém významu slova)?
Takhle tedy v praxi dopadá druhá soukromá podmínka Jana Rychlíka, „volná hra politických sil“. Co se týče „naprosté svobody slova a projevu“, za nastavených poměrů ukončuje diskusi se spolehlivostí, jakou prokázala TV Nova ve svém nezapomenutelném pilotním projektu „Vox populi“.
Proti požadavku Jana Rychlíka na „neutralitu v oblasti ideologie“ stěží něco namítat. Je však na místě uvědomit si, jak daleko jsme od jeho splnění nyní. Kolik názorů zcela neslučitelných se stávajícím kapitalistickým režimem slýcháme večer v televizi? Jakými prostředky disponujeme jako občané, chceme-li se postavit dominující ideologii „růstu růstu“? Místo neutrality v oblasti ideologie tu je spíše neutralizace role ideologie, respektive její přenechání obskurním, či směšným zjevům k volné diskreditaci.
Pane Horáku Váš poslední odstavec mne vede k sebezpytování: vše zahrnuté pojmem ideologie mám tendenci dávat do závorky a vnímat jen jako marketingový nástroj. Ale v kontextu do jakého Vy jej stavíte by se dal vnímat jako nástroj „vědecko-popularizační“: jako potřebný dialog pokusů o popularizaci dialogů ideí (směrem k reálně zainteresované, ale v příslušném směru oborově nefundované ostatní společnosti). Problém jak zajistit reálnou férovost takového dialogu je asi podobné podstaty jako problém garance či konsensu na pravidlech trhu „férového vůči spotřebiteli“.
Pane Poláčku, „skutečný zájem“ spotřebitele se asi definuje obtížně – a pokud již se to v jednotlivých případech podaří (napadá mne např. bezpečnost potravin, odbornost poskytovatelů specifických služeb), nemusí to automaticky znamenat, že jsme schopni (kdo?, v jak demokratickém dialogu?) analogicky definovat (a průběžně za měnících se podmínek redefinovat) skutečný „zájem celospolečenský“. Přitom rozhodně nechci tvrdit (s pohledem na Vámi zmíněnou realitu pandemie) že žádný „zájem společenstva“ vůbec neexistuje.
Nějaké aternativy jistě možné jsou.
Ale stejně platí Rohrovo: Nikdy se nenechej okouzlit žádným královstvím, kromě Království Božího.
A možná i opak okouzlenosti – je chybou stejného druhu.
LEGITIMITA SOUKROMÉHO VLASTNICTVÍ
Ale jistě, pane Horáku, že J. Rychlík měl na mysli onu „nezcizitelnost soukromého bohatství“. Ale právě proto jsem proti této jeho absolutní tézi postavil reálný stav současné liberálně demokratické společnosti, která tak jako tak tento princip nezcizitelnosti soukromého bohatství už dávno prolomila, a svými regulemi a nařízeními ho znovu a znovu omezuje.
Ostatně: u soukromého bohatství – jak jste sám naznačil – se vždy nevyhnutelně staví otázka jeho legitimity. Podle Marxe je legitimním vlastnictvím jenom takové, na které si dotyčný vydělal svou vlastní prací. A když si vezmeme Vámi jmenovaný příklad s Andrejem Babišem – osm a půl miliónu „vydělaných“ každým dnem! – tady je možno jenom obdivně potřásat hlavou nad tím, jaký je to ten Babiš pracant, když si „vlastní prací“ dokáže vydělat tak obrovské peníze.
A neutrální pozorovatel ani nemusí být ortodoxním marxistou, aby nezačal přece jenom uvažovat tím směrem, jestli toto bohatství pro Babiše ve skutečnosti nevypracovali jeho vlastní zaměstnanci. A pak už je jenom malý krůček k otázce, jestli si zde Babiš náhodou nepřivlastňuje výsledky cizí práce; a jestli je takovýto stav opravdu legitimní.
Musím hned připojit: minulým vstupem v žádném případě neřeším definitivně otázku legitimity soukromého vlastnictví. Této záležitosti se budu systematicky věnovat v chystaném textu „Existuje vykořisťování?“
Tady – kde se zabýváme zcela principiálními otázkami – se ale jedná o to ukázat, že institut soukromého vlastnictví výrobních prostředků zdaleka nemá nějaký absolutní, nedotknutelný status; a že naopak on sám musí vynaložit nemalou námahu k tomu, svou – alespoň relativní – legitimitu dostatečně zdůvodnit a podložit.
NEUTRALITA V OBLASTI IDEOLOGIE
Ano, pane Horáku, to je přesně to co jsem měl na mysli. Prakticky ze všech oficiálních médií je nám permanentně podáván takový obraz, jako by současný kapitalismus i s jeho politickým uspořádáním byl jediným možným, respektive jediným rozumným státním a společenským uspořádáním. Zatímco pro názory tento státem propagovaný obraz zpochybňující je nutno se uchýlit k víceméně zcela okrajovým komunikačním kanálům. Sice – dozajista – máme svobodu vynášet na adresu kapitalismu kritické názory; nicméně musíme žít nejen s tím vědomím, že nás prakticky nikdo neposlouchá; ale co mnohem hůře, že o takovýchto – zásadních! – otázkách téměř nikdo nepřemýšlí. Alespoň ne skutečně do hloubky.
S tím „růstem růstu“ a jeho kritikou jste mě ale upomněl na V. Bělohradského; který především v určité periodě před několika lety se na tento cíl s velkou oblibou zastřeloval (v každém případě v „Salonu“, příloze deníku Právo).
Bylo by tedy vlastně možno říci: tak vidíte, že je možno tento kapitalistický „růst růstu“ veřejně kritizovat, a to dokonce v jednom z předních médií, a to ústy zřejmě nejrenomovanějšího českého filozofa současnosti!
Jenže: kritika tohoto druhu ve skutečnosti zůstane naprosto bezzubá. Za prvé, profesor V. Bělohradský je svým velmi specifickým způsobem argumentace naprosté většině čtenářů víceméně nesrozumitelný.
Respektive: i když třeba čtenář pochopí alespoň základní Bělohradského intence, v jeho (Bělohradského) argumentační spleti se naprosto spolehlivě ztratí jakékoli skutečně kritické ostří. Ta kritika která je zde vyslovena má nakonec jenom čistě akademický charakter, který pro vládnoucí systém kapitalismu nepředstavuje žádné reálné nebezpečí.
Naopak: pro systém (pokud bychom ho chtěli pojmout jako subjekt) je takováto „kritika“ velice vítaná, umožňuje mu pyšnit se jeho svobodomyslností, se kterou připustí i kritiku na sobě samém – aniž by se musel v nejmenším obávat že mu z toho vzniknou nějaké potíže.
Navíc – Bělohradský sám nemá nijak v úmyslu provést opravdu radikální systémovou změnu. Jeho kritika kapitalismu sice někdy nabývá napohled zásadních a radikálních forem; nicméně je to stále jenom kritika čistě verbální, a je jasně znát že s V. Bělohradským opravdu není možné jít do boje za takovouto zásadní proměnu celého způsobu života společnosti. (To už daleko spíše s Gretou Thunbergovou.)
Když už jsme u tohoto srovnání: kdypak náš prominentní filozof a mravokárce se vší rozhodností vmete mocným tohoto světa do tváře Gretino „jak se opovažujete!?“… Namísto toho během oněch desetiletí od listopadového převratu posílal své zdravice snad všemi systémově konformním (a tedy: prokapitalistickým) stranám, které jenom české politické spektrum může nabídnout…
„Skutečný zájem spotřebitele“ – ale jistě, pane Nusharte, tato otázka zůstává trvale zřejmě tím zcela nejslabším, nejproblematičtějším bodem každého konceptu společenského uspořádání, který by bazíroval na prioritě „celospolečenského zájmu“ nad zájmem individuálním respektive soukromým.
Já mohu pouze znovu opakovat: tady na tomto místě se mi nejedná o to, dávat nějaké definitivní odpovědi. Tady se mi jedná jenom a pouze o to ukázat, že ty požadavky které J. Rychlík staví na případnou postkapitalistickou společnost (a které jsou fakticky úhelnými kameny společenské formace kapitalistické) nejsou ani zdaleka tak samozřejmé, jak se napohled jeví. A že jestliže skutečně máme velké potíže s tím, onen „celospolečenský zájem“ moci nějak jednoznačně pozitivně definovat, tak že na straně druhé je stejně onen zdánlivě „přirozený“ zájem soukromníka respektive individua stejně tak problematický, a může vést ke stejně toxickým důsledkům.
Pokud byste po mně přece jenom chtěl nějakou konkrétnější odpověď v daném bodě, pak jenom velice obecně mohu znovu zopakovat, že jediný skutečně smysluplný stav je takový, kde obě složky – zájem individuální stejně tak jako zájem celospolečenský – se nacházejí ve stavu vzájemné vyváženosti, a alespoň relativní harmonie.
Ale jakým způsobem tohoto stavu dosáhnout: to je skutečně i nadále kardinální problém. Co je na celé věci ale to nejhorší: ačkoli je to centrální problém, společnost – namísto aby k jeho vyřešení nasadila všechnu svou energii – ho víceméně ignoruje. Místo toho stále platí absolutní priorita zájmu soukromého nad zájmem veřejným.
——————————
Ovšem: dovolil bych si poukázat na jeden text v dnešním Deníku Referendum, kde je zpráva o tom, že podle jedné komise Evropské unie je nutno vzdát princip hospodářského růstu jako základní kritérium efektivity!
Napohled se to může zdát jenom celkem bezvýznamnou zprávičkou; ale de facto by to neznamenalo nic jiného, nežli rozlomit základní sloup celého systému kapitalismu!
Jedná se o tento článek: https://denikreferendum.cz/clanek/32250-je-treba-opustit-ekonomicky-rust-rika-uz-i-agentura-zrizena-evropskou-unii
Pane Poláčku, tou větou „tady je možno jenom obdivně potřásat hlavou nad tím, jaký je to ten Babiš pracant, když si „vlastní prací“ dokáže vydělat tak obrovské peníze“ jste skutečně odkryl „jádro pudla“.
Odkud je bohatství?
Paní Hájková, jak už jsem zmínil, tohle je velice složitá záležitost, kterou budu dopodrobna rozebírat až v avizovaném textu s názvem „Existuje vykořisťování?“.
V tuto chvíli se opět jedná jenom o to, zpochybnit či relativizovat zdánlivou samozřejmost těch požadavků, které J. Rychlík staví pro případnou postkapitalistickou společnost.
Předběžně je možno říci: jistého není (téměř) nic; všechny základní principy a instituty je nutno promyslet znovu. Ne že by se muselo začínat znovu od úplného počátku, je samozřejmě možno už na leccos navázat. Ale není prakticky nic, kde by bylo možno věci nechat stát bez dalšího tak, jak se jevily doposud.
Odkud je bohatství?
https://www.novinky.cz/internet-a-pc/clanek/rekordni-rust-bitcoinu-o-150-000-kc-zpusobilo-jedine-slovo-40349470
Ano, to je skutečně extrémní případ volnotržní (respektive: kapitalistické) spekulace.
Z marxistického hlediska se jedná ovšem o doklad v principu vyloženě perverzní podstaty kapitalismu, kdy zdrojem bohatství není lidská práce, nýbrž právě jenom čiré finanční či burzovní spekulace.
Na straně druhé je nutno vidět, že onen skok v hodnotě akcií nebyl – z hlediska akcionářů – zas až tak zcela iracionální.
Dejme si názorný příklad: dejme tomu, že anglický fotbalový klub West Ham bude chtít prodat svého českého hráče Součka. Který má tržní hodnotu dejme tomu deset milionů euro. A teď si představme, že dejme tomu na homepage španělského velkoklubu Real Madrid se náhle vynoří jméno: Tomáš Souček. V tom okamžiku jeho tržní cena vyskočí nahoru; neboť každý znalec fotbalové scény okamžitě bude vědět, že když se o něj – snad – zajímá takovýto velkoklub, tak že jeho hodnota okamžitě stoupá.
Opakuji znovu: já tu nechci předem projednávat věci které chci systematicky analyzovat až v avizovaném textu o „vykořisťování“; ale je nutno vidět že procesy v kapitalismu (a to dokonce i burzovní spekulace) nejsou zase tak zcela iracionální, jak by se napohled mohlo zdát. Jestliže marxismus jako reálnou ekonomickou hodnotu uznává jenom lidskou práci – pak zcela reálné burzy prakticky obchodují s informacemi. A nedá se nic dělat: jestliže práce je – dejme tomu – svalstvem ekonomiky, pak především v moderní ekonomice je informace jejím krevním oběhem. A to je nutno vzít (konečně) na vědomí. Že samotná práce (rukou) opravdu není všechno.
BUDOUCNOST A DETERMINACE
Musím se ještě vrátit k jednomu bodu, který jsem v diskusi – zaneprázdněn jinými záležitostmi – zatím ponechal stranou.
Je to mnou vyslovené tvrzení, že budoucnost je možno předpovídat. To je skutečně naprosto zlomový bod.
V postmarxistické době je snad přímo módou tvrdit, že dějiny jsou prý naprosto otevřené, že tedy jejich budoucí běh není možno žádným způsobem předpovídat; a že ani není možno jim „předepisovat“, jaké by měly být. Takovýto postoj je ovšem především reakcí – negativní reakcí – na marxistický model dějin, směřující nevyhnutelně ke komunismu.
Bezpochyby, projekt komunismu je – přinejmenším v této vývojové fázi lidstva – skutečně mrtvý. Je tím ale skutečně už jednou provždy vyvrácena jakákoli možnost uhadovat, jakým směrem se bude pohybovat příští vývoj lidstva?
Toto dogma současné doby, že budoucí dějiny lidstva jsou prý zcela otevřené a nepředpověditelné, koresponduje plně s tím samým dogmatem v oblasti přírodovědy, že ani další vývoj evoluce prý není možno žádným způsobem predikovat. Právě proto pro mě byla tak klíčově důležitá ona televizní dokumentace, toto dogma vyvracející.
Připomeňme si ještě jednou zcela základní moment: jestliže postavíme danou species do zcela konkrétně definovaných životních podmínek – pak můžeme přinejmenším s určitou (a zjevně dost vysokou) mírou pravděpodobnosti predikovat i další vývoj.
Samozřejmě: v reálné praxi to většinou nedokážeme. Jenže: to není snad proto, že by to principiálně nebylo možné. Nýbrž proto, že m y nedokážeme rozpoznat, zpozorovat, zakalkulovat všechny faktory které budou v budoucím vývoji ve hře. Z našeho pohledu se tedy evoluce jeví naprosto chaotická, neregulovaná, nepředpověditelná – protože je to náš vlastní pohled, který je jenom omezený.
Bylo by ovšem možno namítnout, že v tom případě si poukazem na objektivní predikovatelnost evolučních i společenských procesů nijak nepomůžeme – neboť tato omezenost či nedostatečnost našeho pohledu, našeho poznání je nám bytostně daná, a my nikdy nebudeme schopni tento omezený horizont naší vlastní perspektivy překročit. To je sice bezpochyby pravda; a pro nás bude mít budoucí vývoj vždy z velké části charakter otevřený, nepredikovatelný.
Ovšem: nám se vůbec nejedná o to, určit budoucí vývoj do všech podrobností. (A připomínám znovu, že ani Marx tímto způsobem nijak neměl v úmyslu určovat předem vývoj veškerých budoucích dějin.) Nám se jedná jenom a pouze o to, určit některé z c e l a z á k l a d n í faktory, které vymezí ten základní koridor, v jehož rámci se budoucí dějiny mohou pohybovat.
Už jsem to myslím jednou zmínil: český záhadolog éry socialismu Ludvík Souček v jedné ze svých knih (myslím že to bylo v trilogii „Tušení stínu“) velmi přesvědčivě vyložil, že pokud předpokládáme existenci inteligentních bytostí ve vesmíru, pak že to prakticky s jistotou nebudou nějaké fantaskní bytosti se zelenou kůží a s anténkami na hlavách, jak je známe ze sci-fi románů a filmů, nýbrž že se budou nevyhnutelně velice podobat lidem!
Připomenu v krátkosti (nakolik si na jeho argumentaci ještě dokážu vzpomenout) základní body jeho výkladu:
1. každý organický život je nutně na uhlíkové bázi. Už tím je dána principiální „rodová“ příbuznost všech možných organismů v celém vesmíru
2. tělní stavba vyšších organismů musí být principiálně symetrická; neboť jenom tato symetrie jim umožňuje efektivně zacházet s jejich tělem a jeho zdroji
3. inteligentní organismy musí být nutně živočichové; nemohou to být rostliny, neboť efektivita energetického využití chlorofylu je příliš nízká, aby mohla dostatečně zásobovat intenzivně pracující mozek
4. z téhož důvodu musí být inteligentní organismy predátoři – jedině organické bílkoviny mohou být dostatečným zdrojem energie pro jejich mozek
5. z toho důvodu musí mít klasickou stavbu hlavové části, jakou ji má člověk i ostatní predátoři: smyslové orgány vpředu (aby mohly efektivně vysledovat kořist a zároveň varovat před nebezpečím); zároveň mozek musí být hned v nejbližší blízkosti těchto smyslových orgánů, aby do něho tyto signály o kořisti a nebezpečí mohly proniknout co nejrychleji. Nějací exoti s mozkem ve hřbetě jsou tedy pro inteligentní bytosti naprosto nepoužitelní.
Pro nás to tedy znamená toto: samozřejmě že je principiálně kdykoli možné, že se evoluce (na některé z příhodných planet) zastaví. Že tedy nebude pokračovat až ke vzniku inteligentních bytostí. Ale – pokud vyjdeme z předpokladu že ke vzniku inteligentních bytostí dojde, pak jak jsme viděli není průběh této evoluce nikterak libovolný; nýbrž je možno s nemalou mírou pravděpodobnosti určit, jakým směrem se bude pohybovat, jaké základní podmínky musí být splněny.
A to samé platí analogicky pro lidské dějiny. My samozřejmě nemůžeme dnes uhadovat či dokonce nadiktovat kompletní průběh příštích dějin. Ale – my můžeme odhalit a definovat zcela základní uzlové body, které budoucí dějiny musejí splnit, pokud mají být dostatečnou životní základnou pro budoucí existenci lidstva. Jak už bylo řečeno, my naprosto můžeme být schopni určit základní koridor pro tento budoucí vývoj.
Abychom se tedy ještě jednou vrátili k marxismu a k jeho projektu komunismu: základní chyba Marxe naprosto nebyla v tom, že se pokusil predikovat budoucí systémovou změnu (revoluci). Jeho chyba byla pouze v tom, že na celý systém lidské společnosti hleděl jenom jednostranně; a proto i jeho predikce komunismu stála – obrazně řečeno – jenom na jedné noze. A proto se tento komunismus (tj. pokus o jeho zavedení) nevyhnutelně zhroutil; protože nebyl schopen udržet základní systémovou rovnováhu.
Ale opakuji znovu: to všechno není žádným vyvrácením předpokladu, že můžeme být schopni alespoň do jisté míry hledět do budoucnosti; respektive jinými slovy: předpovídat budoucnost.
Ještě musím doplnit jedno: dogma současné vědy, že budoucí vývoj evoluce (a tedy ani společnosti) není možno nijakým způsobem předpovídat, jde fakticky ruku v ruce s celkovým ideovým (přesněji: bezideovým) postojem společnosti liberální demokracie.
Pokud by totiž opravdu nebylo možno žádným způsobem predikovat budoucí vývoj, pak by to znamenalo, že státy liberální demokracie se vlastně nemusejí o nic starat. Že za budoucí vývoj nenesou žádnou odpovědnost. Že to jediné co se jich dotýká je jenom čistě pragmatická či technokratická správa veřejných věcí, ze dne na den. – Což je také přesně to, co tyto státy v současné době dělají.
Zatímco když se nepřetrhne tento dějinný kauzální řetězec, když se pochopí a přizná že vývoj směřuje odněkud někam, a to sice ke kvalitativně vyšším stupňům rozvoje lidstva a člověka – pak už není možno se této odpovědnosti za budoucí vývoj vyhnout, protože pak je jasné že to co dnes uděláme (respektive neuděláme) my, to bude mít kauzální důsledek pro budoucí stav a vývoj celého světa.