Magie Grety Thunbergové

Josef Poláček

O Gretě Thunbergové zřejmě už alespoň něco slyšel, četl nebo viděl každý člověk na této planetě, který má vůbec nějaký přístup k současným komunikačním prostředkům. A zřejmě každý si o ní a o jejím boji za planetární klima učinil svůj názor – ať příznivý či odmítavý. Neboť fenomén Greta Thunberg se nedá přehlédnout, a nedá se ignorovat.

Proč jsem se i já rozhodl k tomu snad až inflačnímu množství všech těchto hodnocení, komentářů, článků, videí o této mladé Švédce připojit i můj vlastní díl, bylo zapříčiněno tím, že jsem v minulých dnech shlédl dokumentární film o této dívence. A přestože i já jsem samozřejmě už předtím věděl o jejím působení a měl jsem nějaké představy o ní a o její osobnosti, přesto mě – musím přiznat – tento dokument zachycující ji z blízkosti oslovil s nečekanou intenzitou. A to sice – nutno připojit – v době a věku, když už dění tohoto světa a jeho aktérů pozoruji s čím dál tím narůstající skepsí, a vlastně i dezinteresovaností. Neboť s určitou životní zkušeností člověk časem zjistí, že skutečně platí, že v lidském světě se nakonec všechno opakuje pořád dokola. Opakují se stále dokola stejná schémata jednání, stejné řeči a stejné pózy politiků, a nakonec i vzorce jednání lidu obecného. Jestli takto distancovaný pozorovatel může být v dnešním světě ještě něčím překvapen, pak v naprosté většině už jenom mírou nestoudnosti, s kterou jeho aktéři projevují – a nezřídka s hrdostí prezentují – svou obhroublost, svou přízemnost, a velmi často i vyloženou ničemnost.

A najednou do tohoto bezútěšného světa vskočí někdo takový jako Greta Thunbergová. A všechna dosavadní klišé jsou najednou pryč; a asi jen velmi obtížně by se pátralo v paměti, kdy naposled někdy někdo – tím spíše někdo takto mladý – dokázal tak hluboce otřást svědomím světa. Snad Jan Palach?…

Ale vraťme se k onomu filmovému dokumentu. Co je na Gretě Thunbergové především natolik fascinující, to je jedinečná kombinace její nedětské vážnosti, a zároveň jakési stále ještě dětské hravosti. Tam kde se plně vnoří do svého poslání – do smrtelně vážného poslání zachránit život na této planetě – tam je její výraz nedětsky přísný a vážný; ale když ji kamera pozoruje v jejím vlastním životě, v běžném rozhovoru s jinými lidmi, byť i třeba také o ekologii, pak znovu a znovu její obličej náhle prozáří spontánní, snad někdy dokonce až trochu rošťácký úsměv. A právě proto celé její vystupování nakonec působí neobyčejně přirozeným dojmem. Je naprosto neklamně znát, že ona se sama nenutí do nějaké umělé, naučené pózy; nýbrž že vždy je naprosto sama sebou, a je takovou jak to právě vyžaduje daná situace.

Ovšem – ze všeho nejvíce fascinující, a vlastně až neuvěřitelné jsou ty scény, kdy ona jako teprve patnáctileté(!) děvče má své první veřejné vystoupení před velkým publikem, na klimatické konferenci v Polsku, před tisíci posluchači. Ano, chvílemi je znát že musí trochu bojovat s vlastní nejistotou – s nejistotou nedospělého teenagera, ale navíc zřejmě i s nejistotou osoby s Auspergerovým syndromem nesnášející přítomnost velkého množství lidí; a přece se znovu a znovu zachytí svého tématu, svého poslání, a pevným hlasem do světa volá své výzvy. – Dost dobře není možné si tu nevzpomenout na slova Ježíše z evangelia, když na misijní cestu vysílá své znejistělé učedníky: „Bude z vás mluvit Duch Svatý!…“

Ano, i u Grety Thunbergové se zdá, jako by nemluvila pouze ona sama – že tu neuvěřitelnou sebejistotu s kterou dokáže atakovat i největší světové státníky nemůže mít pouze sama ze sebe, ale že tato jistota musí mít nějaký jiný, vnější zdroj. Jako by tu ústy této drobné dívenky promlouval skutečně samotný Duch země.

Je tomu už nemalá řada let, když v jedné televizní reportáži z prostředí tibetské buddhistické komunity v exilu došla řeč na to, jestli snad duchovní nadějí do budoucnosti nemohou být snahy o syntézu mezi klasickým buddhismem a mezi duchovním prostředím západního světa. Tibetští mnichové se nad touto položenou otázkou spolu krátce poradili, ale pak jejich soud zněl: „Ne.“ Přinejmenším v současné době v těchto snahách nelze rozpoznat žádný přelomový zvrat. A na otázku západních reportérů, proč zde buddhističtí mniši žádnou zásadní naději pro tento svět nespatřují, tito odpověděli: „Potom by promluvila Země!“

Což tedy zjevně znamenalo, že v tuto chvíli Země ještě stále mlčí; že k tomu aby přišel do tohoto světa nějaký naprosto nový, převratný impuls bude zapotřebí něčeho mnohem silnějšího, nežli jenom víceméně eklektické snahy o propojení některých elementů východní a západní duchovnosti. Ale Greta Thunbergová – mohlo by se stát, že právě jejím prostřednictvím se sama Země hlásí ke slovu? Ke svému právu na přežití?…

Proč tato úvaha nese název „Magie Grety Thunbergové“? – Je tomu už hodně dávno, kdy Andrej Tarkovskij natočil svůj film „Stalker“. Je to jeden z jeho nejsilnějších filmů; svým až neskutečným vnitřním napětím snad vůbec nejsilnější. Tarkovský zde ovšem v prvé řadě reflektoval vlastní životní zkušenost s totalitou, která se mnohdy jevila jako nějaká zcela cizí moc, jako by to byla jakási mimozemská civilizace která iracionálními údery zasahuje do našich životů. Ovšem – bylo by velkou chybou chtít Tarkovského filmy vykládat jenom a pouze prvoplánově, jako pouze politickou alegorii. Tarkovského umění mělo vždy mnohem širší záběr, dotýkalo se nejhlubších momentů přítomnosti člověka v tomto světě vůbec.

A tento Tarkovského film začíná i končí jakousi podivnou, němou scénou, kdy v nějaké dřevěné chatě či příbytku u stolu sedí dívka – už napohled nezvyklého vzhledu, s jakýmsi podivným tělesným postižením, které ji neumožňuje vlastní chůzi. Ale co jí bylo upřeno ve schopnostech a možnostech tělesných, to jí bylo přidáno v oblastech jiných: ona jenom svým upřeným pohledem uvede do pohybu pohár položený na stole, až se tento překulí přes hranu stolu a s hlasitým třesknutím dopadne na zem. A v samotném závěru – typickou Tarkovského obrazovou symbolikou – se tato postižená dívka ukáže být poslední nadějí lidstva; neboť právě ona má svými magickými schopnostmi něco navíc, co nemá nikdo jiný kromě jí samé.

A nemohu si pomoci, ale při sledování onoho dokumentárního filmu o dívce Gretě Thunbergové, postižené Aspergerovým syndromem, jsem si musel vzpomenout na tu dívku z Tarkovského „Stalkera“. Že by tento svět mohl zachránit opravdu už jenom někdo, kdo není, kdo nemůže být „normální“ jako všichni ostatní, ale kdo byl svým osudem donucen dívat se na svět, na život zcela jiným pohledem, v nějaké zcela nové perspektivě?…

Těžko hádat, těžko soudit. Ale pro mě v každém případě Greta Thunbergová zůstává jedním z mála světlých zjevení v tomto profánním a bezduchém světě. Je jednou z velice mála těch, kterým je stále ještě možno věřit, že svou věc myslí skutečně upřímně a opravdově. A že za ní stojí celým svým životem.