Budiž předesláno předem, že v tomto článku nemá být rozebírána problematika marxistické kategorie „třídního boje“ jako taková. Jedná se daleko spíše jenom o základní vymezení vztahu mezi umírněnou levicí a radikální levicí. Kdy tedy radikální levice s oním „třídním bojem“ stále ještě operuje, zatímco umírněná levice už ne, respektive principiálně ne. To podle toho, jestli tou „umírněnou levicí“ máme na mysli levici sociálně demokratického typu (ta tento pojem už nepoužívá); zatímco „nová levice“ tohoto termínu víceméně neužívala nikdy.
Potřebnost vyjasnění si těchto vztahů a postojů se vynořila v poslední době na tomto webu především v souvislosti s diskusemi o tézích Nancy Frazerové (https://a2larm.cz/2017/01/konec-progresivniho-neoliberalismu/), která tzv. „progresivním liberálům“ (tedy – z jejího pohledu – umírněné levici) předhazuje faktickou kolaboraci s pravicovým neoliberalismem. Ponechme teď stranou vlastní argumentaci Frazerové; ta byla prohovořena už v rámci diskuse. Podívejme se ale blíže na samotný základní vztah, jak se má autentická levice vztahovat jak ke kapitalismu, tak ale i ke státu který tvoří politický rámec tohoto kapitalismu. Naprosto konkrétně se tedy může jednat i o otázku, zda je či není legitimní, když současná levice používá starých hesel o třídním boji.
Jak už jsem uvedl v průběhu zmíněných diskusí, vyjevila se mi nutnost napsat tento text, protože jsem zjistil, že v rámci polemik – které jsou vždy argumentačně vyhraněné – jsem byl dotlačen k tomu, že jsem kritizoval a zavrhoval pozice, které vlastně přinejmenším v určité míře sám sdílím. Bylo tedy zapotřebí vystoupit z těchto polemik, aby bylo možno se na celou záležitost podívat poněkud více s nadhledem, s možností zohlednit všechny aspekty dané záležitosti.
Počněme tedy Nancy Frazerovou. Já jsem jí ve zmíněných diskusích pod textem „Konzervativní socialismus“ vytýkal, že její útoky na progresivní levici jsou příliš přehnané a nespravedlivé. Konkrétně jsem jí předhazoval, že v konkrétních situacích americké ekonomiky (jednalo se například o zavírání továren v důsledku jejich nedostatečné profitability) by ona sama nemohla nabídnout žádné jiné reálné řešení. Kromě vyvolávání radikálních socialistických hesel.
Tato výtka samozřejmě i nadále trvá; a jak sama Frazerová přiznává, levice v posledních desetiletích nepřišla s žádným opravdu novým a nosným programem. (Což ovšem platí stejně tak pro Frazerovou, respektive pro radikální levici vůbec.) Na straně druhé ovšem – v určitém smyslu s Frazerovou naprosto sdílím její kritický postoj k umírněné levici, respektive k „progresivní levici“.
Já sám jsem svého času osobně zažil jeden okamžik, kdy se mi zcela plasticky ozřejmil naprosto zásadní rozdíl mezi těmito dvěma přístupy. Za časů mých studií na mnichovské univerzitě jsem se pohyboval v komunitě marxisticky orientovaných studentů, kde nezbytnost systémové změny a odstranění kapitalismu platily jako naprostá samozřejmost. A diskuse se vedly jenom o tom, jakým způsobem tohoto cíle dosáhnout.
Pak ovšem došlo k tomu, že se – spolu s rozpadem Sovětského svazu – zhroutil celý svět socialismu, a spolu s ním i jakákoli reálná vyhlídka na to, že v dohledné době bude možno onen cíl systémové antikapitalistické změny nějakým způsobem realizovat. Byl to pro mnohé z nás dozajista i čistě osobní náraz; to s čím se člověk po dlouhá léta svého života ztotožňoval bylo náhle víceméně neodvolatelně pryč. A stavěla se tedy i čistě osobní otázka, co teď. Jaký jiný pro sebe nalézt smysl svého života, své životní aktivity.
Potkal jsem nějaký čas poté jednoho z mých dřívějších levicově-marxistických spolužáků; a když jsme se navzájem vyptávali co kdo z nás teď dělá, ukázalo se že on se připojil k sociální demokracii. Z mého stanoviska jsem naprosto nemohl pochopit, jak někdo kdo ještě nedávno předtím s naprostým vnitřním přesvědčením hlásal nutnost zásadní systémové změny, tedy odstranění kapitalismu – jak se nyní může ztotožnit s politickou partají, která se s existencí právě tohoto kapitalismu už dávno smířila, od které nelze za žádných okolností očekávat ani nějaký radikální čin, ale ani nějakou opravdu inovativní ideu. Vytkl jsem mu tento zásadní ideový obrat; on se pak hájil tím, že „víš co všechno je tady možné pro obyčejné lidi udělat?…“
Objektivně vzato měl dozajista pravdu; z pozic radikální opozice vůči kapitalismu po rozpadu socialismu opravdu nebylo v té době možno dělat nic; a není to možné podnes. A co platí o sociální demokracii, to samotné platí i o progresivních liberálech Frazerové, respektive pro „novou“ či „kulturní“ levici: radikální antikapitalistický postoj dnes zcela jednoznačně stojí na vedlejší koleji, zatímco z pozic umírněné levicovosti je skutečně možno „něco dělat pro obyčejné lidi“. Tedy pro ty, kteří jsou tím či oním způsobem za panujících podmínek znevýhodnění, diskriminovaní, prekarizovaní.
V tomto smyslu je tedy pro ty, kdo se postaví na pozice umírněné levicovosti, nutno mít určité pochopení. Kdo chce vyvíjet nějaké sociální aktivity a chce vidět nějaké výsledky svých aktivit, ten v současné době nemá prakticky jiné možnosti, než činit tak na poli umírněné levice, ať tradiční či nové.
A přece… Přece si nemohu pomoci, ale ten „comming out“ mého dřívějšího marxistického spolustudenta jsem pociťoval jako projev naprosté rezignace. Pokud bych nechtěl použít silnějšího výrazu: jako projev zrady.
Zrady na tom, o čem jsme předtím celá léta v našich levicových kruzích diskutovali, co jsme vždy znovu a znovu se vší samozřejmostí pojímali jako naprostou nezbytnost, jako naprosto základní podmínku pro důslednou humanizaci celé společnosti: nutnost odstranění kapitalismu. A najednou je toto všechno naše dřívější přesvědčení hozeno přes palubu, a vyměněno za pouhou víceméně charitativní činnost.
Z tohoto hlediska tedy vlastně musím mít naprosté pochopení i pro radikální kritiku Nancy Frazerové na adresu „progresivní levice“; i včetně jejího klíčového obvinění, že tato progresivní levice svou programovou povrchností, svým smířením se s reálným kapitalismem nakonec přinejmenším objektivně hraje do karet konzervativnímu, pravicovému, prokapitalistickému neoliberalismu.
Ten důvod proč jsem se jmenovitě proti Frazerové natolik ostře vymezil byl v tom, že její antikapitalistický postoj zůstává ze své strany opravdu „zastydlý“ v představách a heslech, která dnes už v jejich původní, především marxistické podobě už opravdu není možno používat, aby to neznělo antikvárně, nepřípadně, či dokonce směšně. Na jedné straně tento radikálně antikapitalistický postoj má sice stále svou naprostou legitimitu; ale na straně druhé se nedokázal zbavit svého ideového dogmatismu. A co platí obecně, to pak platí i pro zcela konkrétní hesla, jako je onen v titulku tohoto článku zmíněný „třídní boj“: na jednu stranu jeho legitimita přetrvává v tom, že poukazuje na stále ještě přítomný principiálně asociální a nehumánní charakter kapitalismu, který není možno odstranit žádnými programy a nástroji umírněné levice. Ale – na straně druhé je tento „třídní boj“ skutečně už pojmem velmi přežilým a zastaralým, neboť stále sugeruje dojem, že zcela postačí nějak odstranit všechny ty zlé kapitalisty, a že už jenom tím můžeme dosáhnout oné kýžené humanizace našeho světa. Takovýto obraz je skutečně hrubě zjednodušující a zkreslující; a je nutno se proti němu vymezit stejně tak rozhodně, jako proti pasivnímu smiřování se s neoliberalistickým kapitalismem.
Ještě malý dodatek: pokud bychom chtěli provést aktualizaci ve vztahu ke konzervativně-antikapitalistickému postoji dvojice Keller-Drulák, pak by vyplynulo, že Drulák s Kellerem se nacházejí přesně na výše popsané pozici, že sice na straně jedné oprávněně kritizují excesy a nehumánnost kapitalismu, ale na straně druhé tak činí za pomoci prostředků a nástrojů obrácených do minulosti. A to sice jak v používané terminologii (nemluví snad výslovně o „třídním boji“, ale fakticky se jedná o něj), tak i ohledně pokusu o návrat národního cítění někdy z dob obrozenectví, respektive ještě první poloviny 20. století.
Díky za příspěvek a pardon, že nereaguji, ale kapitalismus a nelítostný třídní boj, který proti mně vedou vyšší třídy mi berou poslední zbytky energie. Nevím co s tím mám dělat… 🙂
🙁
Pane Krupičko, v tomhle ohledu mám pro Vás plné pochopení: ano, tento svět z nás vysává všechny poslední zbytky naší životní energie. Tento svět nás může ubíjet mnoha různými způsoby; ale ten nejzákeřnější způsob je ten, že nám bere samotný smysl našeho žití. I veškeré životní překážky se překonávají mnohem snadněji, když člověk může mít pocit, že to všechno má smysl, že to někam vede.
Ale v dnešním světě? – Člověk tu má cenu fakticky jenom potud, pokud může někomu přinášet peníze (respektive zisk). Ale jinak? V kapitalismu se jedná jenom o ten zisk; a v (reálné) demokracii se nejedná o nic jiného, nežli někomu přinést volební hlas. Ale tím veškerý (skutečný) zájem o člověka v naprosté většině případů také končí. Člověk je tu vlastně jenom naprosto zbytnou entitou; až jeho pracovní sílu nahradí roboti, bude člověk fakticky už naprosto k ničemu.
Boj s únavou může být až nerovný. I ti kdo ho sami nezažili to asi nějak tuší, proto myslím v rámci přirozených pospolitostí by lidé měli instinkt člověka v takové situaci podržet-podpořit. Přirozená pospolitost by byla asi taková, kde lidé cítí, že jsou vzájemně závislí na způsobech svého bytí, včetně své práce i jejího „konzumu“/t.j.na přijetí své práce…(v nejširším smyslu slova). A fakt této vzájemné závislosti vnímají jako potenciální dobro. Vážený pane Krupičko, držím Vám palce.
Panu Poláčkovi
Člověk není k ničemu. Stvořil ho přece Bůh, protože ho chtěl. A vždycky bude o něj stát. Má pro něj velkou hodnotu.
Moje dvě dcery mají dědičnou nemoc, při níž postupně atrofuje svalstvo. Prognóza není příznivá. Invalidní důchod však zatím nedostanou. Mohou konat nepříliš těžkou práci. Starší je na rodičovské dovolené. Mladší je knihovnice. Tu práci by mohla vykonávat, jenže v žádné knihovně ji bohužel nezaměstnají. Není místo. Těžší práci nemůže dělat, protože se rychle unaví. Podporu v nezaměstnanosti nedostává, protože bydlí u rodičů. Zatím jí stát aspoň platí zdravotní a sociální pojištění. Ale úřad práce se rád chytá kdejaké záminky, aby mohli nezaměstnané vyškrtnout z evidence a snížil si tak jejich počet.
Říkám si, pane Poláčku, aby pro samé hledání smyslu člověk nakonec nezapomněl žít. Když vyjdu jen kousek někam do přírody, svět mi připadá krásný, cítím vděčnost, děkuji, že v tom krásném světě v tuhle chvíli jsem i já. Přijde mi nespravedlivé vinit tenhle úžasný svět ze zákeřnosti, z vysávání a ubíjení člověka, z krádeže smyslu jeho života.
To si dělají lidé navzájem. Svět za to nemůže.
Často to ale vůbec nedělají ze zlé vůle.
Svět je skutečně krásný, pane Nusharte. Lidi těší, upokojuje a „nabíjí“ příroda, „divoká“, nebo člověkem přizpůsobená, na leckoho mají stejně kladný vliv tradiční sídla, kouzelná města, vsi i periferie, na mnohého kdysi všudypřítomné rukodělné výtvory. Je nám třeba důvěry, lásky a vzájemné blízkosti. Je to náhoda, že na toto vše má „cosi“, co vychází z nás, spadeno a políčeno? Nebo nacházíme své zalíbení tragicky vesměs až tehdy, když je pozdě?
Nacházíme zalíbení v tomto světě tragicky pozdě? Nač je pozdě? Na vděk?
Pan Nushart (Jiří): z mého vyjádření bylo celkem snadno možno vyčíst, že když hovořím o „světu“, tak v dané souvislosti mám na mysli svět politický, nikoli přírodu.
Samozřejmě že člověk má v sobě nějaký nejen přírodní, ale i antropologicko-psychologický základ, který mu umožňuje vnímat pozitivně jak své okolí tak i svou vlastní existenci. S tímto základem je možno vyžít třeba i celý život, za jakýchkoli (téměř) okolností.
Ovšem druhá stránka věci je právě ten zcela konkrétní společensko-politický kontext, do kterého je naše individuální existence zasazena, a kterým je vždy formována. A to buďto pozitivně, nebo negativně.
V tomto smyslu například došlo k zásadnímu posunu v psychologii respektive psychoterapii: zatímco v dřívějších dobách se psycholog zajímal čistě jenom o vnitřní psychické problémy a poruchy svého pacienta, dnešní psychoterapie už je si plně vědoma, že do celkového obrazu psychického stavu pacienta je nutno zahrnout i celé jeho sociální prostřední, a to i včetně jeho názorů (a případně frustrací) čistě politických.
Paní Hájková kdysi napsala, že kdyby si lidé byli skutečně vědomi všeho toho, čím je ničí a drtí kapitalismus, že by ho hned odstranili.
Ale právě v tom je ten problém: naprostá většina lidí si tu hlubokou souvislost mezi kvalitou společensky-politického prostředí a svým vlastním nitrem vůbec neuvědomuje. A tak nadále žijí v pro ně devastujícím prostředí, a veškeré negativní důsledky z toho vyplývající připisují všemu jinému, jenom ne skutečným příčinám.
Paní Hájková, to samé co popisujete ohledně Vašich dcer jsem já sám zažil s úřady německými. Po mém svalovém zranění které jsem si přivodil v zaměstnání, a které mě kromě jiného velmi omezuje v možnosti pohybu německé úřady vyvinuly až neuvěřitelnou kreativitu, aby mi nemusely přiznat vyšší stupeň invalidity, ze kterého bych měl určité výhody. Státní byrokracie je zřejmě všude stejná, žadatel tu vůbec není vnímán a pojímán jako člověk, nýbrž jenom jako „případ“, kterého je žádoucí se zbavit pokud možno co nejlaciněji.
Ostatně, nedávno se nějak krátce objevila zprávička o tom, že jedna česká sociální pracovnice „přiznala“, že svým klientům poskytuje sociální podporu vlastně jaksi přímo konspirativně – neboť vedoucí sociálních úřadů berou prémie (!!) za to když se na sociálních dávkách ušetří!
Tady už opravdu zůstává rozum stát: je zde státní instituce jejímž jediným důvodem existence je poskytovat podporu potřebným; a na straně druhé je nejvyšší představitel a vedoucí této instituce honorován naopak za to, když se těm potřebným tato pomoc odepře!!
„Do celkového obrazu psychického stavu pacienta je nutno zahrnout jeho sociální prostřední včetně jeho názorů politických.“
Aby to pak ale, pane Poláčku, neskončilo třeba tím, že nepohodlné politické názory budou (stejně kdysi před lety) dělat z člověka pacienta.
„Ale právě v tom je ten problém: naprostá většina lidí si tu hlubokou souvislost mezi kvalitou společensky-politického prostředí a svým vlastním nitrem vůbec neuvědomuje.“
——————————-
Pane Poláčku, v tom „uvědomování souvislosti mezi kvalitou společensko-politického prostředí a svým vlastním nitrem“ ten „problém odstranění kapitalismu“ (podle mě) vůbec není. Problém je prostě v tom, že člověk nemůže odranit něco, na čem je (každý) sám existenčně závislý, dokud tu existenci nebude mít zajištěnu jiným způsobem – tedy jinými vazbami ke společnosti a k prostředí – jiným „ekosystémem“.
Je rozdíl mezi „utrpením z nedostatku smyslu“ a „utrpením z nedostatku chleba“.
Mám pocit, že tohle ta idealistická levice právě vůbec nechápe a pak se diví té averzi vůči elitám.
No ano. Tak to je. Nelze prostě „odstranit kapitalismus“, zůstat někde trčet ve vzduchoprázdnu a na zelené louce pak teprve začít budovat něco fungl nového.
Nové výrobní (nebo i jiné) vztahy je nutno začít vytvářet uvnitř kapitalismu, aniž bychom ho napřed odstraňovali. Pokud se nové vztahy ukážou jako mnohem lepší, kapitalistické vztahy postupně zaniknou.
Pozoruhodné je, že Jan Ámos Komenský byl patrně zastáncem společného vlastnictví. Viz citát z Křiků Eliášových:
„Eliáš přijde oznámiti, jak křesťané si z Krista kromě jeho jména téměř nic nepodrželi: nade všecko pak příkaz lásky.
A že k tomu jiné cesty není, než na jakouž hutterité trefili – společenství statků.“
Je to rozumný závěr, jenže zkušenost možná ukazuje, že v praxi to asi úplně dobře nefunguje (viz kibucy). Společenství statků dělá z těch statků společný zájem…
Já myslím, že to bylo spíš společenství chudoby. A s tou se lidé neradi smiřují.
Nevím, jestli jsem to nemyslel podobně jako Vy: soustředění na ekonomickou stránku (života) může odsunout onen příkaz lásky ze zřetele.
Společné vlastnictví tedy jednak může tou společnou starostí o ostatní – o jejich (materiální?) „blaho“ – o jejich živobytí – ty dobré vztahy budovat, ale také může upoutáním pozornosti k vlastní chudobě vztahy s ostatními ničit.
Nevím. Když je nějaké vyjadřování příliš abstraktní, tak mám někdy problém mu rozumět. Myslíte asi, že se pak taková uzavřená společenství starala jen o sebe a ne o cizí lidi?
Já se domnívám, že aby takové společné vlastnictví fungovalo, musel by se člověk vzdát sebe sama. Mám pocit, že se Komenský dokonce kdesi zmiňuje o „společné duši“.
Ani já nevím, jestli bych dokázala mít všechno společné s úplně cizími lidmi. Asi ne.
Tehdy asi šlo hlavně o pozemky, případně nějaké budovy. O věci, které sloužily k obživě. Myslím si, že tak nějak podobně, jako tomu bylo v těch indiánských redukcích, to snad fungovat mohlo. Oni měli část půdy společnou a část soukromou…
Někdy mě zase napadá, že by to byl krok zpátky. Zpátky k těm uzavřeným komunitám, jak jsem napsala výše. Opravdu nevím.
„Myslíte asi, že se pak taková uzavřená společenství starala jen o sebe a ne o cizí lidi?“
To je podle mě spíš názor pana Poláčka (viz jeho obavy z návratu nacionalismu). Já si zase (naopak?) myslím, že ta společná starost o všechny (to společné vlastnictví) nemůže moc fungovat „s úplně cizími lidmi“. Když člověk chce mít rád třeba „všechny lidi na planetě“, není to samozřejmě v té osobní rovině možné, je to možné v nějaké rovině mystické – v modlitbě a podobně.
Je ale také možné to „mít rád“ nahradit jen přerozdělování peněz a majetku – redukovat lidský vztah jen na materiální stránku. (Ke sporům o majetek ale samozřejmě dochází i mezi blízkými lidmi.)
Nemohu tedy „mít přátelský vztah se všemi Afričany“, což progresivní levice sice nepochopí, ale bylo by to ještě absurdnější než „útočícímu esesákovi samopalem prostřílet břicho a zároveň ho milovat“. Nemohu dokonce ani všem Afričanům poslat peníze (ani kdybych byl miliardář), protože ty peníze jim někdo musí přerozdělit a nad tím už nemám kontrolu.
Mohu ale všem Afričanům (a dokonce i útočícímu esesákovi, jemuž jsem prostřílel břicho) přát (v modlitbě) dobro.
Jsem zvědavý, co na to pan Poláček.
ALTERNATIVY KE KAPITALISMU
Pane Nusharte, to že není možno současný kapitalismus jen tak hodit přes palubu (dokud nemáme k dispozici adekvátní náhradu) – tak tohle hlásám sám už celá léta. A jmenovitě s radikálními levičáky jsem v tomto ohledu musel postoupit už celou řadu rozhořčených (z jejich strany) bojů.
Na straně druhé ale považuji za víceméně naprosto vyloučené to co píše paní Hájková – totiž že by se alternativa ke kapitalismu mohla vytvořit uvnitř jeho samého, víceméně zcela samovolně. A že kdyby se pak ukázalo že tato alternativa je funkčnější a efektivnější, tak že se pak proti kapitalismu prosadí už sama sebou.
Takhle si to představovali zakladatelé marxismu: že v komunismu budou výrobní prostředky využívány mnohem efektivněji nežli v – principiálně živelném – kapitalismu; že tedy celkové společenské bohatství za komunismu enormně stoupne.
Jak víme i z naší vlastní historie – skutečností byl pravý opak, především s nastolením „skutečného“ komunismu hned po bolševické revoluci se produkce naprosto zhroutila. A tak bylo nutně spěšně vymýšlet NEP (což byl fakticky návrat ke kapitalismu), a později zavádět „socialismus“, jako jakýsi umělý hybrid mezi kapitalismem a komunismem.
V každém případě: pokud má opravdu přijít nějaká humánnější alternativa ke kapitalismu, pak už z principiálních důvodů to nemůže, respektive vůbec nesmí být něco, kde by se člověk oddával ještě hltavějšímu konzumu nežli jak je tomu dnes. Je samozřejmě možno (a nutno) usilovat o spravedlivější rozdělení společenského bohatství; ale jak řečeno samotný konzum nesmí být středobodem života, ani individuálního ani celospolečenského.
Jenže: právě usilování o vlastní prospěch bylo tím motorem a těmi základy, na kterých se vyvinuly a existovaly všechny dosavadní společenské respektive společensko-ekonomické formace. Jestli bychom tedy tento centrální motiv vlastního prospěchu chtěli ne-li vůbec zrušit (to je zjevně nemožné), pak alespoň omezit či relativizovat, pak by to bylo možné jenom za velmi specifických, a tedy fakticky umělých podmínek.
Můžeme si znovu připomenout izraelské kibucy: tam to po jistou dobu fungovalo, ale jenom díky masivní psychické masáži (ne-li přímo „vymývání mozků“) prostřednictvím sionistické ideologie. A jak už jsem opakovaně uvedl, takovéto modely mohou dlouhodobě fungovat jenom v prostředí víceméně agrární produkce.
Pokud by tedy nějaká taková alternativa k současnému kapitalismu opravdu měla/mohla vzniknout, pak (pokud odhlédneme od možnosti že lidstvo k tomu bude donuceno vnějšími tlaky, například ekologickým kolapsem planetárních zdrojů) – pak tedy tato alternativa ke kapitalismu by mohla vzniknout nikoli samovolně, ale jenom jako vědomý, ale zároveň umělý projekt lidí respektive lidstva. Kterýžto projekt by neustále musel zápasit s tím, aby neupadl do regresu ke kapitalismu, který vždy (přinejmenším agilnějším členům společnosti) může poskytnout větší vyhlídku na vyšší vlastní prospěch respektive zisk.
Ano, ono by to nějak muselo souviset s tou „společnou duší“ Komenského. Všechno je opravdu podmíněno tím, jestli se nějakou takovouto „společnou duši“ podaří vytvořit. A na jakých základech.
Ale jedno může už dnes být jisté: nebude to žádná naprosto bezrozporná, harmonická pospolitost, kde by neexistovaly žádné konflikty různých zájmů. Spíš se jedná o něco jiného: ty individuální zájmy sjednotit, zharmonizovat alespoň do té míry, že by tato „společná duše“ měla alespoň určitou základní realitu. Na které by pak bylo možno budovat něco dalšího.
Pane Nusharte, prostřílet někomu břicho a přitom mu v jakési mystické rovině „přát vše nejlepší“ je v prvé řadě projevem naprostého cynismu. A stejně to samé platí o Afričanech; když zároveň nehneme prstem pro zlepšení jejich životní situace.
Ostatně: ani kulturní levice nežádá „být přítelem všech Afričanů“ (tuto povinnost naopak postuluje křesťanství; nýbrž jde o to dopřát jim ta samá práva, která jsme přiřkli sami sobě.
Pane Poláčku, domníváte se tedy, že v tom uváděném případě nepřítele, který chce člověka připravit o život, má člověk mravní povinnost:
a) nechat se zabít,
b) bránit se, ovšem jen za té podmínky, že současně bude nepřítele nenávidět?
V případě napadení má tedy člověk mravní povinnost nenávidět útočníka, jinak se bránit nesmí?
V době bez reálné alternativy ke kapitalismu bychom si měli více uvědomovat, že jeho historie nevypadá ani jako procházka růžovou zahradou, ani jako jedno velké triumfální tažení. Ostatně vítězství nemusí být vždy jen důsledkem lepší funkčnosti, nýbrž třeba i určité dějinné náhody (souhry okolností), jak tomu podle dnešních znalostí nemálo bylo i v evoluci živých organismů.
Kapitalismus vykazuje odedávna krizové rysy. Bez 1. světové války by stěží došlo k nastolení bolševického režimu v Rusku. Také v Itálii a hlavně Německu se našel brzy způsob, jak společnost sjednotit a mobilizovat a jak ekonomiku přimět lépe šlapat. Názor, že kapitalismus je neracionální, byl, podobně jako mínění o demokracii coby žvanírně, široce sdílen. Jeho „hokynářský“ charakter se zdál brzdit potřebný pokrok a modernizaci. Důležité ovšem bylo, že nové režimy úspěchů dosahovaly (a uměly je „prodat“). Už před 2. světovou válkou, která vzestup nejdříve Německa a pak SSSR, prokázala, hodně lidí soudilo, že sociální revoluce je blízko.
Nejsilnější zemí světa byly ve 40. letech Spojené státy. Bez nich by byl poválečný svět jiný ještě víc. USA se ovšem v důsledku Velké hospodářské krize rovněž proměnily. „Nový úděl“ byl posléze následován válečnou mobilizací, která silnou roli státu vyžadovala ještě víc než krize. Pozdější boj za uchování „západního charakteru“ aspoň „větší poloviny“ světa i následující „vesmírný závod“ se Sovětským svazem udržovaly Ameriku v kondici, k níž by samotný kapitalismus nestačil. Globální hegemonii systém ovšem ztratil, obrovská území a populace potenciálních zákazníků byly fuč.
Nebyla to jen příležitost (a potřeba) obnovy a z toho plynoucí rychlý hospodářský růst, ale také válečná zkušenost, otřes a katarze, celková, výše nastíněná, situace a nakonec i nespoleh na obyvatelstvo, co vedlo k třetině století převahy levicového diskursu, keynesiánství a v posledku i nezvyklé sebereflexi kapitalistického státu a snad i kapitalismu samotného.
Od 70. let bylo ovšem zřejmé, že zdroje hospodářského růstu vyspělých zemí se do značné míry vyčerpaly a že další ochrana a sociální vzestup nižších vrstev jsou ohroženy. V roce 1968 se navíc ukázalo, že mladou generaci se získat stejně nepodařilo. K tomu přišla ropná krize.
Zároveň ovšem začínalo být patrné, že skutečný problém, nejen s produktivitou, má především Východní blok. Přišel vhodný čas pro „Ostpolitik“ a „détante“. Kolem roku 1980 SSSR, nezbytně potřebující omlazující kůru a vážné reformy, místo nich zabředal v Afghánistánu a se znepokojením hleděl na vývoj v Polsku.
Proč tedy došlo v tuto dobu ke změně na Západě? Protože byl životaschopnější? Protože reagoval na nezkreslené ekonomické impulsy? Snad. Skutečnost, že složité hospodářské procesy bylo pro lidi již příliš obtížné, měla svůj význam. Taktéž fakt, že se objevily levně produkující země a zlepšovala se doprava, takže lidé na Západě si mohli koupit víc, aniž jim zaměstnavatelé přidali. Záhy však proto začalo ubývat výroby. HDP rostl ve vyspělých zemích pomaleji (ještě v 60. letech byl růst v USA spíše vyšší než v Indii i než (odhadovaný) v Číně, a neměl hlavně tak velké krizové propady).
Pravicový obrat podle popularizační legendy vedl k „uzbrojení“ SSSR. Pravdě však bude blíže, že slábnutí nebezpečného protivníka přispělo k oklepání se na Západě a návratu k apologetice čistého kapitalismu. Podpůrnou roli tu sehrála značná délka období, kdy jej lidé takhle nezažívali. Střední vrstvy proto mohly na slibované změny hledět trošku podobně jako my na ty naše v roce 1989.
Z provedeného exkurzu by mělo plynout, že stabilita kapitalismu, jeho akceptace i sociálnost, jsou v celkem podstatné míře determinovány politickými, nejen ekonomickými faktory.
Jestliže tedy chceme, aby v budoucnu došlo k nalezení nového společenského základu, nezbude než přestat se bát minulých neúspěchů a neodkazovat jen k těm, které vyústily v konec. Lidé byli za komunistického systému často přesvědčeni, že obnovit kapitalismus už není možné, nejen pro politické příčiny, ale také jaksi technicky. Totéž samozřejmě soudí, vice versa, i dnes.
Nyní se zdá, že spíše oživí věda dinosaury, než že dojde k zániku kapitalismu s jeho „majetkovými nadlidmi“. Nemusí to tak ovšem zůstat dlouho. Vždyť i ti dinosauři se stali populárními proto, že jednou ožili v lidské fantazii, ač, nejspíš celkem náhodou, kdysi dávno zanikli.
A v tom druhém případě zase, pane Poláčku, rozdílně chápeme, co znamená „hnout pro někoho prstem“.
Člověk, který pomáhá nešetrně – bez porozumění, takový člověk víc škodí než pomáhá a činí tak většinou jen pro pocit vlastního uspokojení.
Pokud nebudu v akutním ohrožení, nestojím o ten typ pomoci, která ze mě činí závislého jedince v podřízeném postavení vůči „pomáhajícímu“.
„Kulturní levice nežádá ‚být přítelem všech Afričanů‘ (tuto povinnost naopak postuluje křesťanství); kulturní levice žádá pro Afričany ta samá práva, která jsme přiřkli sami sobě.“
—————————-
To je technokraticky tunelové vidění problému. Severní Sentinelci nemají žádný problém s tím, že nemají ta stejná práva, která jsme my přiřkli sami sobě. Oni o ně vůbec nestojí. Stojí totiž o jiná práva – o práva na svůj vlastní způsob života. (I my stojíme o práva na svůj vlastní způsob života, takže paradoxně stojíme o „ta samá práva, která Sentinelci přiřkli sami sobě“.) Žádání těch samých práv (- těch „jiných stejných“ práv), která jsme my přiřkli sami sobě, i pro obyvatele Severního Sentinelu by znamenalo jejich vyhubení (včetně samozřejmě i vyhubení jejich kultury). To, co tedy křesťanství žádá od nás ve vztahu k Sentinelcům, není ani poskytnutí stejných práv, ani přátelství se Sentinelci v té osobní rovině. Křesťanství od nás žádá, abychom se k Sentinelcům (i k Afričanům) chovali stejným způsobem, jakým bychom si přáli aby se chovali i oni k nám. My totiž také netrpíme tím, že pro nás kulturní levice nežádá ta samá práva, která Sentinelci přiřkli sami sobě.
Kulturní levice je tak jakýmsi „misionářem globálního kapitálu“, který chce domorodce odnaučit „lidojedství nacionalismu“.
Začnu od konce: kapitalismus je daleko spíše sám lidojedský, nežli aby „kulturní levice“ měla (či mohla) být jakýmsi jeho misionářem.
Kulturní levice žádá stejná práva (jako jsou naše) nikoli pro obyvatele Severního Sentinelu – nýbrž pro Severní Sentinelce kteří se dostali na naše teritorium. V tom je zcela zásadní rozdíl.
Že se pomoc rozvojovým zemím má podávat především ve formě „pomoci k svépomoci“ – to je dnes v oblasti rozvojové pomoci už naprosto samozřejmým konsensem.
Co se té nenávisti týče: Aristoteles na jedné straně celý svůj koncept státu respektive obce postavil na postulátu vzájemného přátelství; ale na straně druhé tentýž Aristoteles uváděl, že je naprosto legitimní pociťovat i spravedlivý hněv, například vůči špatnému, uzurpátorskému vládci.
I tady tedy Aristoteles jedná podle svého základního pojetí, totiž že život je příliš mnohotvárný, nežli aby bylo možno ho vměstnat do jedné jediné mravní maximy, do jednoho jediného příkazu. Nýbrž že vždycky je nutno zaujímat stanovisko podle zcela konkrétní situace.
Ježíš mohl jenom proto převést- v té době už známou – maximu „nečiň druhému to co nechceš aby on činil tobě“ do její absolutní podoby „miluj nepřítele svého“, protože on sám nebyl v situaci kdy by se musel rozhodovat jako aktér nějaké krizové situace. Jistě, Židé byli pod nadvládou Říma, a bylo tedy dost důvodů římské vládce nenávidět; Ježíš ale zřejmě daleko spíše nežli radikální zelóti viděl, že jakékoli povstání proti moci Říma nemá sebemenší naději na úspěch, a může skončit jenom katastrofou. On se tedy nezdržoval nějakými politickými ambicemi; nýbrž všechnu svou pozornost přenesl na jinou oblast. Ale opakuji znovu: vyslovit takto absolutní mravní maximu mohl jenom právě proto, že se sám vyčlenil z běžných lidských a společenských konfliktů. Nemusel tedy nijak řešit celou řadu praktických konfliktů a střetů, jimiž je jinak naplněn jak život jednotlivce, tak i život společnosti.
Ostatně samotná křesťanská církev ve své reálné praxi tuto absolutní mravní maximu nikdy nedokázala (trvale) unést, její dějiny jsou plné příkazů respektive požehnání k zabíjení a vraždění.
MOŽNOSTI A NEMOŽNOSTI KAPITALISMU
Pokud by se nějakým způsobem měly zobecnit analýzy vývoje kapitalismu od pana Horáka, pak nejspíše tím způsobem, že „kapitalismus sám permanentně produkuje svou vlastní opozici“. Svou vlastní negaci.
Je svým způsobem vyloženě směšná ta věčná představa lidí, že právě to či ono uspořádání společnosti je konečné, trvalé, neměnné; protože je prý „nejlepší“. Svého času bylo obyvatelstvu Československa neustále do hlavy vtloukáno nekonečně stupidní heslo „se SSSR na věčné časy a nikdy jinak“. To už dokonce sám Hitler byl skromnější; jeho Říše měla trvat pouhých tisíc let. Ty „věčné časy“ nerozborného přátelství se SSSR nakonec netrvaly o mnoho déle nežli „das Tausendjährige Reich“. Přičemž to heslo československého normalizačního režimu bylo ovšem ještě mnohem stupidnější; nejen proto že se odvolávalo na „věčnost“; ale už proto že odporovalo jednomu se základních principů marxismu, totiž tézi o všeobecném odumírání státu za komunismu. Tvrdit věčnou existenci Sovětského svazu tedy fakticky znamenalo popírání základů vlastní ideologie.
Po rozpadu celého tábora socialismu to tedy najednou měl být kapitalismus (a jeho politický systém, tedy formální politická demokracie), co tu mělo (či má) být „na věčné časy“. A že tedy už navždy „skončily dějiny“.
Je známo, že už krátce po vytyčení tohoto hesla Fukuyamou se kapitalismus sám otřásl těžkými, interními, tedy nikým jiným nezpůsobenými krizemi. A to že stále ještě přetrvává bez nějakého většího nebezpečí svého zpochybnění je možno v rozhodující míře přičíst zřejmě právě tomu, že experiment se socialismem se zcela jednoznačně nepovedl, a jiná – další – alternativa v současné době není k mání. Ale v žádném případě to není dokladem toho, že by se lid obecný s kapitalismem nějak hluboce vnitřně ztotožnil. Já už jsem dříve uvedl výsledky výzkumu veřejného mínění v Německu, ze kterého vyplynulo, že nadpoloviční většina(!) německého obyvatelstva by si přála odstranění kapitalismu, kdyby k němu existovala funkční alternativa.
Zopakujme si tedy ještě jednou: jestliže dříve bylo možno tvrdit, že kapitalismus (tj. jeho eufemismus: „svobodná tržní ekonomika“) je v přirozené samozřejmosti své existence ohrožován jenom jakýmisi pomatenými přívrženci marxismu a komunismu, pak dnes už je zcela jasné, že je to naopak kapitalismus sám, který si svými vlastními, imanentními rozpory a protiklady neustále vytváří své odpůrce. A že se tedy – naštěstí! – vždy najde dost takových, kteří legitimitu jeho existence budou zpochybňovat, a kteří k němu budou hledat alternativy.
Co se konkrétních možností těchto alternativ týče, to už nemá být předmětem těchto úvah, to bude zapotřebí rozebrat systematicky; jako první bude zapotřebí si (znovu) určit a definovat, c o vlastně skutečně je kapitalismus. Jestli je pro toto určení postačující stará definice marxistická, anebo jestli bude zapotřebí tuto marxistickou definici nahradit nějakou jinou, respektive ji zásadním způsobem modifikovat.
„Ježíš nebyl v situaci kdy by se musel rozhodovat jako aktér nějaké krizové situace.“
Co k tomu dodat, pane Poláčku? Já bych určitou krizovou situaci, jejímž aktérem byl Ježíš, přece jen tedy jaksi viděl.
„Ježíš mohl jenom proto převést maximu ‚nečiň druhému to co nechceš aby on činil tobě‘ do absolutní podoby ‚miluj nepřítele svého‘, protože sám nebyl v situaci kdy by se musel rozhodovat jako aktér nějaké krizové situace.“
No, říká se ale, že byl prý ukřižován a dokonce prý před smrtí žádal, aby jeho mučitelům bylo odpuštěno. Možná tedy v té krizové situaci miloval své nepřátele, co myslíte, pane Poláčku?
Pan Poláček asi nevěří, že odpustil.
Během svého pozemského života Ježíš podle mě žádnou velkou krizi nezažil, díky svým mimořádným schopnostem jistě dokázal během ukřižování potlačit bolest, navíc byla tato show vyvrcholením jeho života, kterou si určitě dokázal užít 🙂 Navíc zřejmě věděl, že pak vyletí do nebe. Ovšem zde právě narazil. Pobyt v nebi je tak nudný, že Ježíš prožívá posledních několik tisíc let jednu velkou krizi! A řeší dilema: buď z nebe sestoupí, stane se obyčejným smrtelníkem a popře své dílo a nebo se bude tam bude dál těžce nudit. Řekl bych, že pravdu má tedy spíše pan Nushart .-)
Bolest fyzickou možná i potlačit dokázal. Bolest z osamění však musel vynést k Tomu, Jemuž důvěřoval.
…a tak (v tom) nejsme sami.
Předpokládejme, pane Poláčku, že esesák potká Dědečka Hříbečka a stane se medvědem místo Ivana (Nastěnka však pozná jeho úmysly a odmítne ho). Dále předpokládejme, že filozof Peter Singer chodí na Plíhala, ale nechodí na medvědy, nosí však kulovnici a je dobrým střelcem. Při jedné ze svých šoulaček je Singer nečekaně napaden medvědem. Singer tu situaci popisuje následovně:
„V 10:29 sed si na mě medvěd.
V 11:10 medvěd zase sesed.“
Ve skutečnosti ta situace však byla daleko dramatičtější. Známý milovník zvířat a bojovník za jejich práva tváří v tvář medvědovi zpanikařil, medvěda zastřelil a přitom ho miloval:
https://www.utilitarian.net/singer/by/2001—-.htm
Šlo tedy o projev naprostého cynismu?
To je zajímavá poznámka, pane Nusharte. Tak je tak pro zajímavost: jste skutečně pevně přesvědčen o tom, že Ježíš „miloval“ Piláta Pontského, když ho tento odsoudil k smrti na kříži? Že „miloval“ své odpůrce na straně židovského kléru, kteří ho před Pilátem očernili? Že „miloval“ své katy když ho přibíjeli na kříž?…
Co se toho údajného orodování Ježíše za své katy týče, tak tady je naprosto rozhodujícím to slůvko „prý“. Neexistují žádné ověřené zprávy o tom, co říkal – či neříkal – Ježíš u kříže. Nebyl tam přítomen nikdo z jeho přívrženců; kdo by tedy mohl později tak či onak dát zprávu do křesťanské novozákonní tradice. Za jisté může být považováno jedno: Ježíš n a kříži – v rozporu s tvrzeními v evangeliích – neříkal už naprosto nic. Specifičnost popravy ukřižováním nespočívala v tom, že by dotyčný snad zemřel na své rány; nýbrž v tom, že se svou vlastní vahou postupně udusil. Právě proto uprostřed hlavního (svislého) trámu byl výčnělek, aby se na něj odsouzenec mohl alespoň zčásti opřít respektive si na něj sednout. To nebylo kvůli jeho pohodlí; ale proto aby se mohl alespoň občas nadechnout, a tím prodloužit svá muka. A ten kdo se dusí (respektive je dušen), ten sotva pronáší nějaké hlubokomyslné religiózní úvahy.
Krátce řečeno: ta proslulá Ježíšova věta „odpusť jim neboť nevědí co činí“ je ryzí fikcí; stejně jako celá řada údajných Ježíšových výroků.
Pane Krupičko, s tou „nudou Ježíše v nebi“ jste to trefil naprosto přesně. – Ano, to je to co si věřící stále nechtějí připustit: že ta „věčná existence v nebi“ je fakticky nekonečnou nudou. Nic se tam totiž neděje; naprosto nic, co by nějakým způsobem mohlo oživit nekonečné uplývání hodin. Tento život ve „věčné blaženosti“ by ve skutečnosti byl existencí v nekonečné nicotě.
Aby se urychlila smrt, přerážely se odsouzencům kosti.
Ježíš určitě trpěl, protože byl (také) člověk.
A Bůh ho neopustil, protože byl na kříži s ním. Jenže člověk, bohužel, někdy trpí, i když Bůh je s ním.
Slova Bože můj, proč jsi mě opustil, jsou ze žalmu 22. Ježíš je vyslovil, aby se žalm naplnil. Stejně tak se naplnil jiný žalm, kde se říká: nebude mu zlomena jediná kost.
Nuda v nebi?
Tento problém úspěšně řeší projekt liberálního svobodně volitelného nebe. Každý má totiž v souladu s humanistickým pohledem na člověka právo na své vlastní nebe, šité přesně na míru jeho individuálním potřebám. Například v Singerově utilitaristickém nebi i přesto, že ten stav věčné blaženosti je tam zcela maximalizován, k žádné nudě nedochází, protože těch možných podnětů je tam nepřeberné množství.
„Nebyl tam přítomen nikdo z jeho přívrženců.“
Všechna čtyři evangelia, pane Poláčku, říkají, že tam někdo z jeho přívrženců přítomen byl. Uveďte tedy prosím zdroj své informace, podle které tomu bylo právě naopak.
Pane Nusharte, tu otázku (ne)přítomnosti Ježíšových přívrženců v blízkosti kříže jsem projednával už svého času na DR.
Takže ještě jednou:
Za prvé, podle víceméně jednotných závěrů seriózního novozákonního výzkumu skutečně v blízkosti Ježíše v procesu jeho ukřižování nebyl nikdo z jeho doprovodu.
Bylo by to ostatně krajně nepravděpodobné: jak známo po jeho zatčení se jeho souputníci rozprchli do všech stran a skryli, protože jim reálně hrozil ten samý osud. – Jak by tedy bylo vůbec možno závažně očekávat, že by se některý z nich odvážil na samotné popravčí místo? Do bezprostřední blízkosti vládních stráží a pacholků? Snad v nějakém sebevražedném úmyslu?…
Tím jediným kdo by se toho mohl do jisté míry odvážit byly ženy, které v té době neplatily za politicky relevantní osoby.
O těchto ženách ale píší samotná evangelia (nevím teď která, nemám chuť to dohledávat), že Ježíšově popravě „přihlížely zdáli“. A když někdo „přihlíží zdáli“, pak asi sotva může slyšet to, co by snad říkal Ježíš.
A podotýkám znovu, že už z čistě fyziologického hlediska je krajně nepravděpodobné, aby někdo kdo se dusí vahou svých vlastních vnitřních orgánů mohl vůbec ještě pronášet nějaké artikulované věty, respektive religiózně motivované sentence.
Zkrátka: všechny údajné výroky Ježíše na kříži jsou prakticky s naprostou jistotou až produktem pozdějších křesťanských legend a mýtů.
Pro zajímavost: Ježíšovi nemuseli přerazit (holenní) kosti, protože zemřel nečekaně brzo. Podle nejnovějších medicínsko-historických výzkumů je docela dobře možné, že trpěl určitou – tehdy v daném regionu dosti rozšířenou – srdeční vadou, takže mu už po několika hodinách tělesného vypětí a trýzně selhalo srdce. Protože jinak toto umírání na kříži mohlo trvat i několik dní.
„Z čistě fyziologického hlediska je krajně nepravděpodobné, aby někdo kdo se dusí vahou svých vlastních vnitřních orgánů mohl vůbec ještě pronášet nějaké artikulované věty …
… toto umírání na kříži mohlo trvat i několik dní.“
————————-
Pokud si dobře pamatuji, pane Poláčku, Kubrickův Spartakus na kříži mluví. Takže chyba ve scénáři?
Když tedy myslíte, pane Poláčku, že stejné nebezpečí a stejný osud jako Ježíšovi hrozil v tu chvíli i jeho stoupencům, za co, podle Vás, byl Ježíš vlastně odsouzen k smrti a za co by tedy pak mohli být odsouzeni ti jeho stoupenci?
O důvodech vedoucích k Ježíšovu odsouzení jsme už v minulosti také opakovaně diskutovali.
Zřejmě zde byly ve hře dvě zásadně odlišné skupiny důvodů:
– ze strany židovského kléru byl Ježíš považován za heretika; a především jeho útok na penězoměnce před Chrámem byl pociťován jako svatokrádež (a to nejen ze strany vysokého kléru, ale zřejmě i naprosté většiny prostých věřících)
– na straně druhé římský místodržící Pilátus dal až tehdy svolení (respektive příkaz) k popravě, když se představitelům židovského kléru podařilo přesvědčit ho o tom, že Ježíš má svým projektem „Božího království“ politické ambice, a že by tedy tento projekt mohl ohrozit císařovu a obecně římskou moc. Náboženské spory mezi Židy Piláta nezajímaly; ale ohrožení římské moci nemohl v žádném případě připustit.
Takže každý Ježíšův souputník by pro něj v tu chvíli zřejmě platil jako povstalec, a tedy by mu stejně tak hrozila smrt.
„Útok na penězoměnce jako svatokrádež“!?
Tomu bych, pane Poláčku, rozuměl v době, kdy „finanční trhy jsou bohem“. Jinak tomu ale nerozumím. Proč by vyhnání obchodníků z chrámu mělo být svatokrádeží?
„Pilát dal svolení k popravě až poté, co se představitelům židovského kléru podařilo přesvědčit ho o Ježíšových politických ambicích. Náboženské spory mezi Židy Piláta nezajímaly; ohrožení římské moci však nemohl připustit.“
O Ježíšových politických ambicích se (podle evangelií) Piláta přesvědčit naopak nepodařilo, pane Poláčku.
Proč (by) vyhnání penězoměnců z chrámu mělo platit jako svatokrádež?
To není nijak složitá záležitost, pane Nusharte. Problém je jenom v tom, že v našem povědomí je celá záležitost prezentována výhradně z křesťanské perspektivy; a že si už téměř nikdo nedá námahu zpřítomnit si tehdejší – religiózní – reálie.
Takže: při vstupu do židovského Chrámu se platil poplatek – jehož funkce byla prakticky ta samá, jako je v křesťanství „Petrův peníz“, respektive čím byl dříve církevní desátek. Zkrátka: jedná se o finanční příspěvek na provoz církevní instituce, a tedy k větší slávě Boží.
Určitý technický problém byl v tom, že v té době byly v oběhu mince nejrůznější provenience; nakonec jak známo do Chrámu putovali věřící Židé i z dalekých končin, a tedy vybaveni mincemi z kraje svého původu. Jejichž zhodnocení by tedy pro chrámové kněží či sluhy mohlo být dost problematické; respektive by vůbec nemohli rozpoznat, zda příchozí splatil požadovanou sumu či nikoliv. Právě proto před Chrámem (nikoli v něm!!) své stánky měli penězoměnci; aby mohli příchozím věřícím jejich cizokrajné peníze směňovat za ty, které byly známé a platné v Jeruzalémě. Nejednalo se tedy o žádnou službu bohu Mamonovi, jak se to snaží prezentovat křesťanská tradice; nýbrž jednalo se prakticky o naprosto bohulibý počin, ve prospěch bohu Jahve. Jestliže se tedy Ježíš obořil na tyto penězoměnce před Chrámem a povalil jejich stánky, pak se tím nejen v očích chrámových kněží, ale i obecného věřícího lidu dopustil zločinu svatokrádeže, neboť tím bránil – obrazně řečeno – aby se „Bohu dostalo co je Božího“.
Ze svého vlastního hlediska Ježíš ovšem jednal naprosto legitimně; on totiž zavrhoval celý chrámový kult jako takový. Pro něj byl samotný Chrám víceméně něčím takovým, čím je pro radikálního protestanta samotný Řím – tedy naprosto zbytečnou, zkostnatělou, byrokratickou institucí, která člověka ve skutečnosti jenom zdržuje a vzdaluje od pravé víry.
Takto to ovšem cítil jenom sám Ježíš, a snad i jeho přívrženci (nijak bych ale nedal ruku do ohně za to, že všichni anebo alespoň jejich většina); ale drtivá většina prostých věřících to chápala a cítila naprosto jinak. V jejich očích byl Ježíš jak řečeno heretik; a proto také nejenom židovský klérus, ale i shromážděný zástup věřících žádal Ježíšovu smrt. V jejich očích on svým činem urazil Boha natolik, že tuto pohanu bylo možno smýt jenom krví.
———————
Mimochodem, v této souvislosti je také jako naprosto nerealistické a fiktivní nutno pokládat líčení evangelisty Jana, jak prý byl Ježíš při svém vstupu do Jeruzaléma pozdravován a vítán nadšenými davy. Za prvé, drtivá většina obyvatel Jeruzaléma ho v tu chvíli zřejmě vůbec neznala; a za druhé, pro většinu z nich kteří ho znali (či poznali) platil jako heretik. Proto také zástup žádal jeho smrt; zatímco ani v evangeliích není sebemenší zmínka o tom, že by se kdokoli z těch údajných nepřehledných zástupů jeho jeruzalémských vyznavačů postavil na jeho obranu.
Pane Nusharte, dokonce i podle evangelií se představitelům židovského kléru až tehdy podařilo „zlomit“ Piláta, když na něj začali křičet: „Ty nejsi přítel císaře!“ Což bylo obvinění, které by – velice ctižádostivého – Piláta mohlo stát kariéru, respektive vůbec jeho lukrativní funkci římského místodržícího.
A proč se mohl ocitnout v nebezpečí, že by bylo zpochybněno jeho „přátelství k císaři“? – Římskému císaři byly jakési nábožensko-ideologické půtky mezi Židy samozřejmě stejně tak po čertech lhostejné, jako samotnému Pilátovi. Takže zase platí: to jediné co mohlo být ve hře, co mohlo být rozhodujícím argumentem židovských představitelů pro souhlas Piláta s popravou Ježíše – to když Piláta přesvědčili o politických ambicích Ježíše. Tedy o tom, že jeho „Království boží“ má mít nejen ryze duchovní, ale (také) politický charakter.
Ano, s těmi penězoměnci máte nejspíše pravdu, pane Poláčku, chrámovou daň bylo patrně možno zaplatit pouze v týrské měně. Prodávala se tam možná i obětní zvířata – v evangeliích je kromě těch penězoměnců řeč i o vyhnání prodavačů holubů a dobytka. (Ostatně i dnes se na nádvořích chrámů prodává o poutích všechno možné…)
Ovšem ten Ježíšův vjezd do Jeruzaléma na oslu: nebyla to vlastně tak trochu parodie triumfu?
„Parodie triumfu“ – to by snad mohlo být, jenže autorovi Janova evangelia se tady jednalo o to, aby Ježíš tímto stylizovaným způsobem naplnil literu jednoho starého proroctví. A proto tedy Ježíš „vjel do Jeruzaléma na oslu“.
Tohle je ostatně moment který se znovu a znovu opakuje ve všech evangeliích, nejen v tom Janově: evangelisté se znovu a znovu snaží Ježíše prezentovat jako Mesiáše, jehož příchod byl předpovězen už starými proroky, respektive se ho vůbec snaží včlenit do tradice Starého zákona. Německý publicista Rudolf Augstein to ve své knize „Ježíš Syn člověka“ ironicky charakterizoval tak, že podle líčení evangelií se Ježíš v době svého působení choval a pohyboval jako účastník závodů plachetnic, který také musí sledovat linii od jedné předem stanové bóje k další.
Jedním z možných výkladů zmíněného slavnostního vjezdu do Jeruzaléma by, pane Poláčku, mohlo třeba být i to, že pro pochopení Ježíšova poselství je lépe disponován osel…
To je ovšem také možné, pane Nusharte. Snad bude nejlépe když tento svůj inovativní výklad pošlete těm, kdo chystají nové vydání ekumenického překladu Nového zákona…
Ale ještě něco k Ježíšovu konfliktu s penězoměnci; svým způsobem je to skutečně velice zajímavý moment.
Totiž: jak bylo uvedeno, z pohledu tradičního judaismu se naprosto nejednalo o něco zavrženíhodného; naopak jednalo se víceméně o službu Bohu (byť i komerční). A přesto Ježíš v tom, v čem naprostá většina jeho soukmenovců viděla zcela běžnou a legitimní religiózní záležitost, spatřoval projev odpadlictví od Boha, respektive urážku Boha.
Právě na tomto zásadním protikladu perspektiv je možno nahlédnout, jak Ježíš byl s celým svým pojetím duchovního života už někde zcela jinde a dále, nežli kde byl tradiční judaismus. Který byl svázán svými rituály, svými kánony, svými chrámovými ceremoniemi. Jak už jsem napsal minule, Ježíš zcela zásadně odmítal a zavrhoval celý kult Chrámu; a zřejmě z téhož důvodu vytyčil cíl „zničení Chrámu“, což pak bylo namnoze vykládáno v doslovném významu. Ježíš sám tím měl ale na mysli zřejmě něco zcela jiného, totiž zničení Chrámu jako církevní instituce, jakožto symbolu onoho – z jeho pohledu – prázdného, kultického pojetí vztahu k Bohu.
Ježíš sám přicházel se zcela jiným pojetím tohoto vztahu k Bohu – jakožto niterného prožitku, se základním stavem osobní odpovědnosti před tváří a soudem Boha.
Je to takhle:
„Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu na chrámové stavby.
On však jim řekl: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“
Chrám byl později zničen fyzicky. Ale je pravda, že Ježíš rozbil „chrám“ ve smyslu zničení náboženství.
Nadále měl být chrámem Božím samotný člověk, nikoliv kamenná stavba. Jak jste napsal, pane Poláčku – každý měl stát před Boží tváří sám.
I apoštol Pavel napsal – což nevíte, že vaše tělo je Boží chrám?
Několik poznámek k tématu, jež je tu nejživěji diskutováno
Nedůvěra k pravdivosti evangelií i jiných historických pramenů byla svého času přílišná. S jejím omezením pomohly mj. archeologie a další discipliny. Dnes víme, že problémem není ani tak věcná nevěrohodnost či nespolehlivost starých textů v důsledku toho, že byly zapisovány až po delším čase, jako spíše účel, proč byly pořizovány. Z něho vyplývá výběr a uzpůsobování jednotlivých popisovaných událostí.
Za nejspolehlivější lze mít reálie, které jsou žádoucímu vyznění na překážku, ale byly natolik známy, že nemohly být popřeny. To se týká třeba Ježíšova původu z Nazaretu, byť se měl narodit v Betlémě, nebo i jeho zvolání „Bože, Bože, proč jsi mě opustil“ na kříži.
Někdy nám může v poznání pomoci schopnost vést paralely s novějším děním. Musíme při tom ovšem být opatrní. Nejsem si například jist, zda jsou v neudržitelném rozporu popisy vítání Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma a volání lidu po jeho ukřižování. Takové věci se děly mnohokrát, stačí vzpomenout, jak Orwell popisuje vývoj nálad za svého pobytu v Barceloně. V případě „vyhnání kupčíků“ z chrámu bych měl za možné představit si, že asi každý skutečný reformátor by právě takto měl naložit s „penězoměnci“ na pražském Václavském náměstí (i jinde). Vrchnost prostě může zavírat oči nad lecjakou praxí, nyní jako před dvěma tisíciletími.
Pokud by Ježíš opravdu chtěl zbořit chrám, bylo by ovšem právě toto důvodem k jeho ukřižování. Je však otázka, zda zmínky o zboření, jakož i vystavení chrámu nejsou pozdější aktualizací. Často byly považovány za doklad pro datování evangelií až do osmé dekády 1. stol. n. l.
Hledal jsem, pane Horáku, nějaké výklady toho Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma a setkal jsem se například s myšlenkou, že šlo vlastně o takový „happening“, že si Ježíš takhle vystřelil z Pilátova a Herodova triumfalismu, ale v jistém smyslu tím naznačoval i něco o odlišné povaze svého vlastního kralování.
Mně se líbil komentář pana Horáka, ten předchozí tedy, srovnávající levicový a kapitalistický blok, nějak nezvládám reagovat 🙂 Chtěl jsem k tomu napsat komentář obsahující trochu pochopení pro ekonomiku a ideologické zásady RVHP, marně soupeřící s brutálním, zásady nemajícím a vše pohlcujícím kapitálem, ale do dějin by asi nevstoupil a akademickou obec těžko zaujal, a kdo ví, ještě by si toho někdo všimnul a já kvůli tomu nesehnal práci třeba, takže kašlu na to 🙂
Tedy, pane Krupičko, jak už jsem svého času zmínil určitý počet externích návštěvníků a čtenářů tu podle všeho máme; ale že by naše rozhovory tady pročítal i nějaký kapitalista-Váš případný zaměstnavatel, to se obávám že takového stupně popularity a veřejné známosti jsme přece jenom ještě nedosáhli. 😉
Svého času jsem na jednom fóru měl tvrdé střety s jedním člověkem, který alespoň tvrdil že prý je podnikatelem, v oboru pekařství. A byl to velice tvrdý pravičák, pro kterého jeho zaměstnanci zcela očividně byli jenom pohůnci, které si on, jedinečný podnikatel, může zaměstnávat a zase propouštět podle svého. Ale měl jsem tak trochu podezření, jestli se jenom nepředvádí, v internetu se jak známo každý může vydávat za kohokoli.
Ale svým způsobem jsem rád, že jsem ho tehdy poznal; já už dlouho plánuji zakomponovat ho do mého budoucího textu na téma vykořisťování. – Ostatně, zrovna pro dnešek chystám zahájit mou plánovanou řadu úvah na téma kapitalismu.
HISTORICITA A METAFYZICKÁ PLATNOST JEŽÍŠOVÝCH VÝROKŮ
No ano, pane Horáku, s tou historicitou respektive autentičností Ježíšových výroků je to vždycky kříž. 😉 Například německý teolog Lüdemann po důkladném studiu novozákonních textů dospěl ke zjištění, že ze všech výroků která jsou v evangeliích připisována Ježíšovi lze za skutečně autentické považovat pouhá 4 (čtyři) procenta!!
Nejsem sám samozřejmě odborník na novozákonní texty, nemohu tedy přezkoumat zda byl Lüdemann až příliš kritický, anebo zda jeho závěry skutečně věrně odrážejí realitu; ale v každém případě je nepopiratelné (a nepopírají to už dokonce ani ortodoxní katoličtí teologové), že přinejmenším celá řada údajných Ježíšových výroků v evangeliích je ve skutečnosti až mnohem mladšího data. Tedy – tyto jeho údajné výroky se konstituovaly až po Ježíšově smrti, v procesu tvoření prvotních křesťanských legend.
Co se Vámi zmíněných konkrétních případů týče: Ježíšův výrok o nutnosti „zbořit Chrám“ bych osobně považoval za docela autentický, ovšem jenom v ryze přeneseném, duchovním smyslu. Že tento jeho výrok byl pozdější křesťanskou tradicí interpretován jako předpověď fyzického rozboření Chrámu, to zjevně patří už do té kategorie „tvoření legend“.
„Otče, Otče, proč jsi mě opustil“ – nejsem si teď jistý jestli Lüdemann tento Ježíšův výrok klasifikoval jako autentický; v každém případě jako jedno z hlavních (tuším čtyř) kritérií užíval právě ten moment který jste zmínil Vy – totiž konflikt s převažujícím křesťanským kánonem. Jinak řečeno: když je v evangeliích uváděno něco co se tomuto kánonu vzpírá (jako právě výčitka! Ježíše na adresu Boha), pak jsou dobré důvody považovat to za autentický výrok. Nicméně – já osobně bych tu nadále měl své pochybnosti, z uvedených důvodů. To jest: za prvé je dost obtížně představitelné že by člověk visící na kříži ještě vůbec dokázal pronášet nějaké souvislé věty. Filipínští náboženští fanatici své přivázání na kříž nevydrží déle nežli nějakých deset minut; a to jim pokud vím nejsou ani probíjeny nohy hřeby. A za druhé připomínám, že o dění u kříže (tj. co by snad Ježíš mohl říkat) nemáme žádné přímé zprávy. Z Ježíšova houfce tam nebyl nikdo; a římští strážci přítomní popravě s největší pravděpodobností vůbec neovládali řeč jimi pohrdaných Židů. A i kdyby snad Ježíš něco říkal, sotva by tomu věnovali nějakou pozornost. Nicméně tento údajný Ježíšův výrok přece jenom může mít svou určitou realitu; ale v poněkud jiné rovině. Totiž: ten hluboký šok z „opuštění Bohem“ nepociťoval jenom Ježíš sám, ale stejně tak ho musel prožívat i celý zbylý houf jeho přívrženců!! Pro ně byl Ježíš centrální duchovní autoritou, oni ho – tak či onak – viděli ve spojení s nějakým božím záměrem; a teď najednou bylo všechno pryč, všechno ztraceno! Takže – opakuji znovu – tento pocit být opuštěn Bohem prožívala stejně tak i celá komunita Ježíšových pozůstalých. A proto by vůbec nebylo divu, kdyby tento jejich existenciální šok nalezl jakousi kolektivní projekcí své vyjádření i v evangeliích, vložený do úst samotnému Ježíšovi.
Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma: tady je především klíčovou otázkou, jestli ho tam někdo vůbec znal. Tady totiž dochází ke zcela zásadnímu rozporu v tvrzení Janova evangelia, a evangelií synoptických. Podle Janova evangelia Ježíš byl v Jeruzalémě opakovaně, a kázal tam v Chrámu; zatímco u synoptických evangelistů pro takovéto tvrzení není možno nalézt žádnou oporu. Podle nich (ačkoli tu nejsou zcela jasná) Ježíš jako kazatel vstoupil do Jeruzaléma poprvé. – Bylo by to i daleko logičtější, Jeruzalém byl centrum církevní i státní moci, to jest zde mu hrozilo největší nebezpečí. Je tedy daleko pravděpodobnější že kázal ve své rodné Galilei, a teprve nakonec se odhodlal k finální konfrontaci s mocí. – Jsou tedy dost dobré důvody pro předpoklad, že Ježíš byl v Jeruzalémě víceméně neznámý; a že by ho tu pozdravovaly nějaké „nadšené davy“ se tedy jeví krajně nepravděpodobné.
Ježíšovo rodiště: ani to není nijak zcela jisté. Za víceméně jisté je možno považovat prakticky jenom jedno: že se – na rozdíl od tvrzení evangelií – NEnarodil v Betlémě. Ale podle některých znalců je docela dobře možné respektive pravděpodobné že se nenarodil ani v Nazaretu. (To že tam později žil a nesl tedy místní jméno, to ještě není žádným důkazem pro to že by se tam narodil. – Nakonec jak známo narodil se po cestě, ne doma.)
————————————–
Tak tedy ještě jednou: o celé řadě údajných Ježíšových výroků a činů je možno plným právem pochybovat; a mnohé jsou zcela jednoznačně neautentické. Ale – je možno tímto konstatováním celou „kauzu Ježíš“ prostě uzavřít a odložit ad acta?
Svého času mi v soukromé výměně názorů pan Jaroslav Nushart na mé sdělení, že určité Ježíšovy výroky v Getsemanské zahradě (připisované mu Janovým evangeliem) už z čistě věcně-logických důvodů nemohou být autentické, na to odpověděl, jestli by přece jenom nemohly být autentické v „nějakém vyšším duchovním smyslu“.
Tento jeho argument se tehdy pevně zaklínil do mé paměti. Protože nesporné na straně druhé je: bez ohledu na autenticitu těch či oněch jednotlivých Ježíšových výroků, jako celek zde skutečně vzniklo, a svůj „dlouhý pochod“ evropskými a později i světovými dějinami zahájilo něco naprosto a převratně nového. Něco, pro co byl tento svět podle všeho už vysloveně zralý. Pokud bychom například chtěli přistoupit na ten model, že – přes všechny individuální a lokální rozdíly – nakonec existuje jenom jedno jediné celoplanetární vědomí, to jest lidské vědomí jako takové, a že to se vyvíjí od původních naturálních forem k formám vyšším, vyspělejším, kultivovanějším a duchovnějším, pak je skutečně celou záležitost možno nazírat tak, že právě zde toto „planetární vědomí“ učinilo jeden ze svých nejpřelomovějších dějinných zvratů.
A pokud bychom přistoupili i na to, že v určitém smyslu není žádného rozdílu mezi vědomím a bytím – pak by skutečně bylo možno celou věc vidět i tak, že – bez ohledu na autenticitu jednotlivých výroků či obrazů – zde skutečně byla vyslovena velká, nová Pravda o samotném Bytí, o našem světě, a o nás samých.
Takže takto nějak se mají, respektive mohou mít věci. Jednotlivé detaily mohou být nepřípadné, neautentické; ale to ještě zdaleka nemusí znamenat, že pravdivý nemůže být samotný celek.
Jeden křesťan se kdysi zeptal, proč je v Bibli kniha Zjevení, pokud by mělo jít o nějaké proroctví, jež se nemá doslovně naplnit.
Bylo mu řečeno, že Apokalypsa byla křesťanům dána pro těžké životní chvíle. Myslím si, že také evangelia mohou člověku dobře posloužit v těžkých životních chvílích, jako jsou různá tělesná i duševní utrpení, která ho mohou potkat. Přitom vůbec nezáleží na tom, jak přesně to bylo a kdo všechno stál pod křížem.
Možná, až jednou budeme prožívat nevýslovný smutek, nebo až budeme umírat a bude to bolestné, tak si na Ježíše vzpomeneme a budeme mu rozumět ještě daleko lépe než dnes.
Kdosi jednou řekl, že má-li křesťanství šanci zachovat se i ve třetím tisíciletí, zachová se právě ve formě mystiky.
Křesťanství ve formě mystiky – paní Hájková, možná Vás překvapím, ale právě pro tu mystickou dimenzi bych mohl mít určité pochopení.
Já to řeknu tato: holistický moment je jednou z objektivně možných forem existování věcí. Tedy jejich existování respektive vzájemného vztahování mimo oblast lineární logiky. A mystika – to vlastně není nic jiného nežli způsob, jak člověk vnímá tyto holistické souvislosti.
A v určitém smyslu mystické prožitky jsem sám v životě nějaké prožil; takže vím, že mohou být – v daném smyslu – reálné; a za druhé, že člověku otevírají skutečně naprosto nové náhledy, a naprosto jedinečné prožitky.
Takže s tím výrokem ohledně přetrvání křesťanství ve formě mystiky bych mohl docela souhlasit. Tento mystický prožitek holistických souvislostí totiž jako takový není vázán na ta či ona dogmata, články víry. Ale je jenom sám sebou.
Což ovšem na straně druhé neznamená, že by se tu měly doširoka otevřít brány jakékoli mystice. I tady je nutno rozlišovat, mezi zcela rozdílnými kvalitami. Konec konců, i pravá mystika musí být v nějakém souladu s rozumem.
Michal Hauser promluvil! 🙂
„Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti“ (Správně!) Ale….“demokratický establishment je součástí ekonomických struktur“ a „etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně“ (Fuj)
https://www.literarky.cz/civilizace/1266-filozof-michal-hauser-etablovana-levice-se-v-nekterych-bodech-chova-asocialne
Hauser – zčásti má pravdu, ale zčásti zase mlží.
Pravdu má samozřejmě v tom, že došlo k nemalému splynutí klasických konzervativních stran a klasické (sociálně demokratické) levice v jeden navzájem propojený establishment. A pravdu má i v tom, že z optiky „nové levice“ se vytratil třídní protiklad.
Jenže: Hauser neříká nic o tom, p r o č vlastně došlo k onomu relativnímu splynutí pravice a levice. A zcela vysloveně mlží tam, kde se jedná o otázku, proč široké lidové masy – které jsou podle jeho přesvědčení přece tak zle vykořisťované! – proč daly raději přednost Johnsonovi před Corbynem. Hauser se to snaží vysvětlovat Brexitem; jenže přitom zcela opomíjí, že k tomu samému došlo i v USA se Sandersem, neboť bylo jasné že dokonce i u voličů samotné Demokratické strany je v menšině.
To všechno má totiž jednu společnou příčinu, o které Hauser neztrácí ani jedno jediné slovo: totiž tu, že stávající společensko-ekonomický model je stále ještě ten relativně nejefektivnější; to ale znamená, že i chudším vrstvám společnosti poskytuje stále ještě vyšší životní standard, nežli jakékoli modely alternativní. Právě proto sociálně demokratická levice splynula s konzervativními stranami v jeden společný establishment: protože tato levice musela uznat, že zestátňování za každou cenu nakonec vede ke snížení celkového životního standardu, a to i pro ty chudší vrstvy.
Hauser úvodem jako naprostou samozřejmost tvrdí, že prý stále rostou sociální rozdíly mezi bohatými a chudými. Možná ano; ale to jen proto, že stále rostou v prvé řadě velké akciové majetky. Nicméně: životní standard i těch méně majetných vrstev v průměru stále stoupá. A tohle vědí i ty široké masy (alespoň většina z nich), a tak raději volí umírněnou levici nebo dokonce pravicové politiky, protože i tento stav je jim stále ještě milejší, nežli nějaké socialistické experimenty, které by s vysokou pravděpodobností rozkymácely celou ekonomiku, a tedy v konečném efektu zmenšily příjmy i těchto chudších vrstev.
Poté, co jsem napsal svůj delší příspěvek do diskuse výše, jsem pocítil potřebu přečíst si zase jednou nějakou knížku o reálné ekonomice. Moje volba padla na titul „23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu“ Ha-Joon Changa.
Knížka byla napsána roku 2010 a u nás vyšla tři roky poté. Reaguje na tehdy aktuální hospodářskou krizi. (Řekl bych, že následující dekáda vývodům autora poněkud ubrala na přesvědčivosti.) Pro mě jsou autorův souhlas s kapitalismem a zejména jeho důraz na hospodářský růst spíše nepříjemné, ba nepřijatelné. Mnoho podstatných aspektů problematiky zůstává nereflektováno. Záměr knížky je ovšem specifický, je jím kritika „volnotržního“ kapitalismu, který světě dominuje (tehdy) již 30, (nyní pak 40) let. Přijde mi solidně odůvodněná.
Ha-Joon Chang na mnoha příkladech (přičemž nepomíjí ani výjimky) přesvědčivě dokládá, že rychlý hospodářský růst v předchozím období se zpomalil v důsledku nástupu deregulovaného a nespravedlivějšího kapitalismu, a to především v rozvojových zemí Latinské Ameriky a Afriky. „Zázračné země“ východní Asie založily naproti tomu svůj hospodářský vzmach na promyšlené podpoře průmyslu, jež se dařila spíše při menším zastoupení ekonomů ve vládních strukturách. Autor nakonec konstatuje, že i kdysi, když byly dnes nejvyspělejší země rozvojové, počínaly si tyto rovněž ochranářsky (mj. např. i v oblasti duševního vlastnictví).
Lze shrnout, že jestliže (by) bylo cílem deregulace kapitalistických ekonomik posílení hospodářského růstu, aby se nakonec na něm (byť nestejnou měrou) podíleli velmi mnozí, pak nebylo úspěchu dosaženo. Globální ekonomický růst se snížil a postiženy byly především chudé země, jež byly donuceny opustit politiku cílené podpory vybraných sektorů ekonomiky.
Na závěr napíši názvy několika z 23 kapitol knížky: Nic takového jako volný trh neexistuje. Firmy by neměly být řízeny v zájmu svých vlastníků. Předpokládejte o lidech to nejhorší (sobectví), a to nejhorší z nich dostanete. Kapitál má národnost. Vlády dokážou vybrat vítěze…
O některých momentech zmíněných v posledním vstupu pana Horáka jsem právě něco napsal v mém komentáři pod textem „Jak vznikl kapitalismus“; především se jedná o otázku samotné podstaty kapitalismu, tedy jeho nekonečného růstu.
Podívejme se tedy zde napřed na tu otázku ryzí ekonomické efektivity kapitalismu. A to sice na tu tézi, že neregulovaný kapitalismus posledních desetiletí se ukázal být ekonomicky neefektivní, především v zemích Afriky a Latinské Ameriky. Zatímco – alespoň podle tézí Ha-Joon Changa efektivní byly především ty asijské země, které „cíleně podporovaly“ ekonomiku. Zřejmě tím autor myslí to, že zde nebyla (kapitalistická respektive volnotržní) ekonomika ponechána jenom čistě živelnému vývoji, nýbrž rozvíjela se přece jenom pod dohledem státu.
Ovšem: je otázka do jaké míry jsou tyto téze autora o „zpomalení růstu“ v Africe a Latinské Americe opravdu přesvědčivé. Neznám ovšem jeho argumenty konkrétně. Totiž: ve srovnání s poválečným boomem vlastně skoro všude poklesly míry ekonomického růstu. A tím spíše pak po skokovém zdražení ropných produktů. Je tedy otázka, do jaké míry je možno to klást za vinu jenom deregulované ekonomice.
Na straně druhé: je fakt že ve státech západní Evropy tato deregulace ekonomiky, respektive příklon k „volnotržní ekonomice“ nikdy neznamenal, že by se stát zcela stáhl z dohledu nad ekonomikou. Tato deregulace byla jenom relativní, ve srovnání s předcházejícím přebujelým sociálním státem. V zásadě šlo vlastně jenom o to, že produkční firmy byly zbaveny nadměrné daňové zátěže, a spolu s tím byly omezeny sociální výdaje, kromě jiného v nezaměstnanosti, což mnohé nezaměstnané donutilo najednou si aktivně začít hledat práci.
V zásadě je tedy ovšem možno přisvědčit autorovi, že nějaká naprosto „čistá neregulovaná volnotržní ekonomika“ za prvé dnes téměř vůbec neexistuje, a za druhé ani není žádoucí, respektive není efektivní. Pokud by se skutečně obnovila naprosto neregulovaná ekonomika dejme tomu 19. století, pak by to sice napřed mohlo opravdu vést k ekonomickému boomu; ale velmi rychle by se projevil destruktivní charakter takto „divokého“ kapitalismu, s jeho imanentními disproporcemi a krizemi.
Velice zajímavá je ale téze Ha-Joon Changa, že „firmy by neměly být řízeny v zájmu svých vlastníků“. Natolik zajímavá, že na ni vyčlením samostatnou kapitolu.
V ČÍM ZÁJMU?
Podívejme se tedy blíže na otázku řízení produkčních firem. Ha-Joon Chang tedy tvrdí, že „firmy by neměly být řízeny v zájmu svých vlastníků“. Tady se ovšem vzápětí nutně staví otázka: a v zájmu k o h o by tedy vlastně měly být řízeny? Nevím jestli autor sám v tomto smyslu dává nějakou konkrétní odpověď; ale dá se předpokládat, že tu má na mysli zájem veřejný, zájem celku.
Ovšem – tady nám vzniká hned zcela zásadní problém. Vlastně paralogismus. Jestliže by firmy neměly být řízeny v zájmu a ve prospěch jeho bezprostředních vlastníků – k d o pak vlastně tyto firmy vůbec má řídit? Neboť jejich vlastníci by okamžitě ztratili zájem na (efektivním) řízení, kdyby z toho neměli žádný vlastní prospěch.
Přesně k těmto důsledkům ostatně zcela reálně došlo za socialismu. Kde původní idea byla, že firmy (respektive „národní podniky“) budou ve vlastnictví všeho lidu a budou produkovat ve prospěch celého lidu; ale faktický stav byl takový, že tu za prvé nebyl žádný konkrétní vlastník, kterému by skutečně záleželo na zdravém rozvoji produkčního podniku. A za druhé: tyto podniky se nakonec stejně chovaly egoisticky, hleděly jenom na to aby splnily svůj vlastní plán a dostaly prémie. Ani ekonomický zájem jiných národních podniků, ani uspokojování zájmů spotřebitelů pro ně nebyly motivací.
Zkrátka: jestliže chceme zachovat soukromovlastnickou strukturu vedení firem, a zároveň chceme dosáhnout toho aby se nechovaly vyloženě egoisticky, nýbrž zároveň respektovaly a realizovaly veřejný zájem – pak se v žádném případě nejedná o nějakou snadnou či samozřejmou záležitost. Nýbrž přesně naopak, právě tohle je jádrem celého problému. S tímto problémem byli konfrontováni už reformní komunisté roku osmašedesátého; a o řešení právě tohoto problému se pokusili například Tejkl se Šiklovou. Jak už jsem ale opakovaně uvedl, jejich návrh na řešení pokládám za velice nepřesvědčivý; protože se snaží zájem soukromý a zájem veřejný jaksi „slít“ dohromady, a zřejmě si nepřipouštějí zásadní protikladnost obou skupin zájmů.
Na jedné straně je skutečně nutno právě o toto propojení soukromého a veřejného zájmu usilovat; ale na straně druhé pravé řešení bude zřejmě o celé řády těžší, nežli jenom jakýsi model přerozdělování přes veřejný rozpočet. Alespoň ne v tom smyslu jak to navrhují Tejkl se Šiklovou.
A navíc, v tom celém je skryt ještě jeden čertův dráp: jakým způsobem vlastně vůbec formulovat onen „veřejný zájem“? Je to jenom zájem na co nejefektivněji fungující ekonomice? Tedy co nejvíce expandující ekonomice? – Pak bychom tu neměli nic jiného, nežli jenom jakýsi „ještě lepší“ kapitalismus.
Anebo má být tím veřejným zájmem přece jenom něco více? Všeobecná humanizace života společnosti? Jenže – co pak dělat, když v ě t š i n a společnosti bude setrvávat na tom, že chce mít neustále stoupající životní úroveň, neustále stoupající konzum? Kdo pak vůbec bude legitimován k tomu, aby formuloval onen „veřejný zájem“? Když by většina byla proti?…
Takže tohle jsou všechno velice zásadní problémy, pokud bychom se opravdu chtěli pustit do projektu zásadní reformy kapitalismu.
Vrátím se ještě jednou poznámkou k tomu Hauserově kličkování kolem kapitalismu a postojů veřejnosti. Právě tady se totiž ukazuje naprosto zásadní dilema současné levice:
– buďto se přikloní k čistě ekonomickému racionalismu, a pak se skutečně stane součástí (kapitalistického) establishmentu, a zcela ztratí (či zradí?) svůj antikapitalistický impuls
– anebo si ale stále musí pěstovat svou – fiktivní a nepravdivou – iluzi, že zde je přítomen jakýsi lid, který je hluboce nespokojen s kapitalismem a jenom čeká na první vhodnou příležitost tento kapitalismus svrhnout. Jinak řečeno: udržování fikce, že vlastně veškerý pracující lid je potenciálním voličem radikální levice; jenom že si to tento lid sám pořád ještě nějak nedokáže uvědomit, a proto pořád ještě volí umírněnou levici, anebo dokonce tvrdou pravici.
Ještě k té knížce Ha-Joon Changa
Autorova teze, že podniky by neměly být řízeny (jen) v zájmu svých vlastníků, není založena pouze na předpokladu, že veřejný zájem může být v protikladu se soukromým a neměl by být v takovém případě vydán mu všanc. Probírán je rovněž problém, že zájem akcionářů je soustředěn především na dosažení vysokých dividend a sleduje proto spíše krátkodobé strategie. Také (stále přeplácenější) manažeři účinně pracují na cílech nemálo specificky svých.
Ha-Joon Chang jde však dále. Uvádí příklad firmy Samsung, která kdysi zamýšlela podnikat v textilním průmyslu, ale byla jihokorejskou vládou ekonomickými i mocenskými nástroji doslova donucena přeorientovat se na výrobu kabelů, z čehož posléze vzal svůj počátek technologický vzestup kdysi chudé země. Samotné firmě ovšem za nějaký čas začalo rozhodnutí jít rovněž velmi „k duhu“.
já mohu uvést jiný příklad. Vybavuje se mi situace po otevření hranic u nás v závěru roku 1989. Dalo se předpokládat, že nejprve lidé pojedou do Vídně, v létě už do Paříže a napřesrok nejspíš do Říma. Tištěné průvodce několika nakladatelů začaly vycházet v tomtéž pořadí. Důsledkem ovšem bylo, že lidé, kteří mířili záhy do ještě netypických destinací český „bedekr“ k dispozici neměli. Dále to byla skutečnost, že si vydavatelé tvrdě konkurovali a pomalejší (či důkladnější) zůstali ve ztrátě. Posléze vedl závod ke vyhasnutí několika edičních řad po několika stejných titulech. Samozřejmě, kdyby bylo možné přidělit vydavatelům pole jejich působnosti, ti by se specializovali a mohli by pracovat v dlouhodobějším režimu a zájmu, svém i veřejném.
Podobně se nemuseli vietnamští podnikatelé nejdřív všichni vrhat na „večerky“, pak na obchody s ovocem a zeleninou a teprve potom na restaurace. Bylo asi možné obor jejich podnikání určitým způsobem regulovat, resp. směrovat (stimulovat).
Tak to já bych se pokusil neefiktivnost kapitalistického „volného trhu“ demonstrovat na prodeji velikonočních cukrovinek. Ještě dlouho po Velikonocích je málokdo chtěl a byly nabízeny v Tescu se slevami. Pokud jsem to stíhal sledovat, tak např. firma Lindt to pak asi vzdala a ty své luxusní čokoládové zajíčky se zvonečky zřejmě stáhla z prodeje (a zlikvidovala?). Já jsem s nákupem začal, až když byly slevy výraznější. Když Orion slevil tuším na 70 % a více procent, začal jsem ty čokoládové zajdy masově skupovat, v ten okamžik totiž už byly levnější než běžná čokoláda. Možná, že bych se uživil i na Wall Street, ale jako levičák musím zůstat věrný svému přesvědčení a zemřít v chudobě 🙂
Kdo by tedy měl nést (hmotnou!!) zodpovědnost za (nemalé) nezbytné investice místo vlastníka? A kdo by realně v takovém modelu byl (k průběžné racionalizaci investic) motivovaný vlastník? Nebo přesněji: motivovaný autor motivací vlastníků?
„KLIČKOVÁNÍ LEVICE KOLEM KAPITALISMU A POSTOJŮ VEŘEJNOSTI“
„Buďto se přikloní k ekonomickému racionalismu, a pak se skutečně stane součástí (kapitalistického) establishmentu, a zcela ztratí (či zradí?) svůj antikapitalistický impuls,
nebo si ale stále musí pěstovat fiktivní a nepravdivou iluzi, že je zde přítomen jakýsi lid, který je hluboce nespokojen s kapitalismem.“
——————————-
Podle mě nemusí levice jedno ani druhé, respektive ta alternativa není tak ostrá.
Levice se totiž může racionálně („pragmaticky“) přiklonit k „ekonomickému racionalismu“ (který vzhledem k deklarovanému cíli racionalismem patrně není) a současně si místo pěstování nepravdivé iluze o nespokojeném lidu může (pragmaticky) pěstovat nespokojený lid, čímž z té svojí původně nepravdivé iluze učiní iluzi pravdivou.
Pane Krupičko: daný příklad daleko spíše dokumentuje e f e k t i v n o s t volného trhu, nežli jeho neefektivnost.
Zkusme si jenom představit, jak by to celé probíhalo, kdyby se zde obchodní transakce prováděly striktně na základě marxistické teorie hodnoty.
Podle této teorie by se předem vypočítalo, kolik je v kterém výrobku obsaženo lidské práce. Podle toho by se určila jejich cena. Výrobky firmy Lindt jsou bezpochyby mnohem kvalitnější, nežli výrobky běžných výrobků, například od značky Orion. Dá se tedy očekávat, že v nich vězí větší množství lidské práce, a proto jsou právem dražší.
Teď by ale došlo k onomu uvedenému stavu, že by se tyto výrobky lidem přece jenom zdály příliš drahé. A nikdo by je nekupoval. Ale – prodejce by neměl žádnou možnost cenu těchto výrobků snížit, neboť by to bylo porušením zákona hodnoty. Tuto možnost má právě pouze za podmínek volného trhu, kdy má možnost manipulovat cenou víceméně podle vlastního uvážení (pokud se tím nedopouští dumpingu).
Aby nedošlo k omylu: já tím v žádném případě nechci obhajovat či legitimovat cenovou politiku těch či oněch (mezinárodních) koncernů či prodejců. I podle mého názoru jsou ceny těchto sezónních produktů většinou nestoudně přemrštěné. A proto i já je stejně jako pan Krupička prakticky nikdy nekupuji „předem“, nýbrž až „potom“, po jejich masivním zlevnění. Ale tady se jednalo o to, jestli je volnotržní ekonomika efektivní či nikoli; a toto daleko spíše hovoří pro její efektivitu. Prodejce vydělá na sezónně žádaném zboží; a jestli někdo toto zboží chce bezpodmínečně mít, nezbývá mu nic jiného nežli tuto zvýšenou cenu zaplatit. Není to sice fér – ale je to ekonomicky efektivní.
Já bych řekl, pane Poláčku, že je to spíše příklad neefektivity. Nejdříve zabírá prodejní plochu předražené zboží, které se příliš neprodává a pak se jeho část snad i vyhodí. Za komunismu (který ovšem pamatuji jen do 10 let svého věku) nebylo myslím tolik ani třeba ceny zboží pružně upravovat, protože toho lepšího či luxusnějšího nebo i obecně bylo méně, pokud vůbec bylo že 🙂
Podle mě záleží na tom, pane Krupičko, co má být tím cílem efektivity: cílem může být efektivní uspokojování hmotných potřeb co největšího počtu členů společnosti, cílem ale může být třeba také efektivní uspokojování pocitu spravedlnosti co největšího počtu členů společnosti…
Cena zboží tedy může mít různé funkce: V jednom případě má cena zboží funci „informace“, která v organismu společnosti zajišťuje rovnováhu mezi výrobou a spotřebou (cenová informace je jakousi „prevencí hromadění ajfounů v tepnách kapitalismu“), v jiném případě má zase cena zboží třeba funci jiné informace – třeba spouštěče pocitu nespravedlnosti („je nespravedlivé, že na to tihle nemají, zatímco tamti ano“).
Je tedy podle mě potřeba se zamyslet nad tím „cílem efektivity“: Je pro mě efektivní uspokojování hmotných potřeb důležité (kdy se bez toho obejdu a kdy už ne)? Je pro mě ta informace (která efektivně vyvolává pocit nespravedlnosti), že někdo na to má a někdo ne, důležitá?
Stejným způsobem se samozřejmě zamýšlí i sama levice, pro kterou je efektivní pocit nespravedlnosti otázkou samotné její existence – pokud by totiž lidé neměli pocit nespravedlnosti, žádnou levici by už nepotřebovali.
Ano, musím souhlasit s panem Nushartem, záleží na tom jak budeme rozumět pojmu „efektivita“. Já jsem to myslel tak, že z hlediska tržní ekonomiky, ale ani z hlediska samotného spotřebitele princip volné tvorby cen není zas až tak úplně neefektivní.
Pokud s tím přece jenom chceme z nějakých důvodů nesouhlasit, pak musíme do hry vnést nějaká další kritéria; která jsou ovšem už mimo rámec samotné tržní ekonomiky.
K tomu já musím připojit jedno: když jsem svého času odešel do emigrace na západ, byl to pro mě samozřejmě kromě jiného naprosto skokový přechod z ekonomiky vázané, centrálně plánované do ekonomiky volnotržní. A co jsem pak celá dlouhá léta v této „svobodné“ ekonomice naprosto nesnášel: ty baťovské ceny končící vždy na -,99. Ze socialismu jsem byl uvyklý „normálním“, zaokrouhleným cenám. Tedy že dejme tomu nanuk stál jednu rovnou korunu, a ne 99 haléřů. Na Západě jsem měl trvalý pocit, že se ze mě někdo pokouší dělat blbce. Který se nechá oblbnout a zmanipulovat jenom tím nepatrným rozdílem za desetinnou čárkou. A ze vzdoru jsem si kupoval zboží kde cena byla normálně zaokrouhlená (pokud se takové zcela výjimečně objevilo), i když bylo třeba o ten nepatrný zlomek dražší.
Z hlediska obchodníků je takové jedná v zásadě racionální: protože naprostá většina se i těmi naprosto nepatrnými rozdíly opravdu nechá zmanipulovat. Ale – zároveň jsou tyto neustálé manipulace s cenami jak dokladem, tak zároveň nástrojem toho, jak je člověk v kapitalismu skutečně neustále ohlupován; je redukován fakticky na primitiva který nemá v hlavě vůbec nic jiného nežli se neustále honit za (levnějším) zbožím.
Z tohoto hlediska bych osobně bezvýhradně přivítal, kdyby se zákonem zakázaly všechny ceny končící devítkou. Anebo – že by se takovéto ceny zatížily zvláštní daní. A to sice daní progresivní – čím blíže k devítce, tím vyšší daň. A byl by pokoj.
PRAVDA
„Hauser – zčásti má pravdu, ale zčásti zase mlží.“
—————————-
Zkusme si na tomto místě představit hypotetickou Hauserovu reakci:
„Poláček – zčásti má pravdu, ale zčásti zase mlží.“
—————————-
Který z těchto dvou výroků je pravivý?
Pane Nusharte, snad jste si mohl povšimnout, že tento svůj úsudek na adresu M. Hausera jsem podepřel konkrétními argumenty. Takže pro příště se snad raději pokuste vypořádat se s těmi věcnými argumenty.
PRAVDA
Podle mě jde o to, pane Poláčku, že ten (mnou citovaný) výrok je (v obou jeho verzích) subjektivní výpovědí, přičemž ale obsahuje slovo „pravda“, které je z principu označením pro objektivní skutečnost.
Existují samozřejmě i věty (výroky, tvrzení), jejichž pravdivostní hodnotu určit objektivně lze (například v matematice), pravdivostní hodnotu vět Michaela Hausera v onom rozhovoru v Literárních novinách však takto objektivně určit nelze.
Slovo „pravda“ lze tedy v tomto případě používat pouze ve smyslu subjektivního soudu. „Pravda“ v tomto případě pak už neoznačuje objektivní realitu, nýbrž každému jedinci vlastní realitu psychickou – je tedy mírou shody s určitým konkrétním subjektivním obrazem světa, který si jako jedinci i jako jednotlivá kulturní společenství (kulturní společenství nikoliv ve smyslu konzumentů umění) držíme, abychom se jako jedinci i jako společenství „měli čeho chytit“.
Cílem oné efektivity má být primárně zajištění základních (např. luxusních čokoládových zajdů od Lindtu s rolničkami k tomuto netřeba), zdůrazňuji základních, potřeb všech, opakuji všech, lidí. Toto se ovšem momentálně neděje. Jakžto levicově uvažující člověk na toto nemohu odpovědět jinak, řekl bych.
Panu Krupičkovi
To zajištění základních potřeb všech lidí sebou nese některé další otázky – pokusím se tu myšlenku rozvinout, pokud se mnou nebudete souhlasit a budete na ty otázky chtít odpovědět jiným způsobem, tak mne prosím opravte.
Aby ta diskuse zůstala přehledná, nebudu ty další otázky uvádět všechny najednou. Zkusím to postupně:
1. Základní potřeby jsou základní proto, že zajišťují víceméně „holé“ přežití. Efektivita zajištění potřeb přežití pro úplně všechny ovšem zase souvisí s omezením toho typu potřeb, které jsou pro každého jedince trochu jiné (viz třeba důraz liberální levice na individuální potřeby jedince) a k „holému“ přežití už tak nutné nejsou, ovšem život je bez nich poněkud fádní – nemůžete si například vychutnat některé („úpadkové“) umění, či třeba sex v latexu, nebo luxusní čokoládu. Někdo tedy musí rozhodnout, zda k základním potřebám všech lidí nepatří jen a pouze ta luxusní čokoláda, nebo zda k těm základním potřebám nepatří čokolády všechny – zrušením výrobních kapacit na čokoládu se totiž uvolní kapacita pro výrobu chleba. Lidé ovšem nepotřebují deset nebo patnáct druhů chleba, stačí jim jeden druh chleba (možná by nemusel být ani čerstvý – ze vzpomínek mojí matky vím, že lidé si dřív doma na venkově nepekli chléb každý den. Jedli prostě (nejprve) ten starší.
DOHLED „STÁTU“ NAD EKONOMIKOU, v čím zájmu je řízena firma, v čím zájmu je řízen stát, proč by (národní) stát „měl přestat existovat“, sloučení státního a soukromého zájmu…
—————————-
V „usilování o propojení soukromého a veřejného zájmu“ je skryto čertovo kopýtko.
Řešení onoho propojení totiž těžké vůbec není – to řešení zcela samozřejmě nastává s posilováním vlivu kapitálu – tedy s tím, jak se kapitál stává stále více globálním, získává prostě mocenskou převahu nad existujícími („národními“) státy.
Toto úsilí o hegemonii globálního kapitálu je zakrýváno ušlechtilými pojmy: podobně jako v minulosti třeba „šíření křesťanství mezi lidojedy“. Odpor lidových vrstev k elitářské levici je pak „odporem divochů k pokryteckým misionářům“ [nebo i k jejich nepokrytecké formě opravdově zbožného „užitečného idiota“], tedy k misionářům, kteří ve skutečnosti hájí zájmy nikoliv toho svého „nebeského krále“ [tedy ušlechtilého přesvědčení o nezadatelné a nepromlčitelné důstojnosti kteréhokoliv člověka], nehájí tedy zájmy „nebeského krále“ na kterého se odvolávají (dnes třeba na lidská práva), nýbrž hájí zájmy krále velmi světského, ne už sice španělského, ale „krále“, který se dnes jmenuje globální kapitál a v jehož jménu tito moderní misionáři šíří liberální náboženství ve všech jeho koloniích světa. Ještě před nějakou dobou se tomu říkalo „vývoz demokracie“, to už je ale zprofanované, takže se tomu dnes musí říkat jinak.
Ano, pane Krupičko, pan Nushart má pravdu v tom, že napřed by bylo nutno definovat, které jsou vlastně ty „základní potřeby“. A taky je nutno přece jenom pojmově rozlišovat mezi „kapitalismem“ na straně jedné, a „volnotržní ekonomikou“ (s volnou tvorbou cen) na straně druhé.
Faktem je, že volná tvorba cen vede k tomu, že je k mání velmi široká nabídka zboží v různých cenových hladinách: od zboží luxusního až po ty nejlacinější komodity. Které jsou opravdu natolik levné, že prodávat je ještě levněji by už vůbec nebylo možné.
Jestliže tedy v kapitalismu existují i chudší příjmové skupiny, pak to není vinou volné tvorby cen, ale jiných okolností a faktorů. Které můžeme sice – právem – kritizovat, ale jak řečeno s volnou tvorbou cen jako takovou to nemá nic společného.
Pane Nusharte, zrovna nedávno jsme tu diskutovali o jezuitských redukcích v Jižní Americe. Jednalo se tedy o dílo křesťanských misionářů – chcete snad tvrdit, že to bylo ve prospěch španělského krále?…
Misionáři (ti liberální i ti původní – křesťanští) mohou být různí, pane Poláčku.
Někteří se tomu svému původnímu ideálu zpronevěří vědomě, jiní nevědomě, ještě jiní se mu nezpronevěří ani jedním z těch dvou způsobů a zůstanou svému ideálu prostě věrni (pak nejspíš rozhoduje už jen kvalita samotného ideálu).
V knize o jezuitech se píše, že zpočátku měli zakladatelé redukcí přízeň španělského krále i papeže. Tehdy ještě panovníci úspěšně budili zdání, že jim jde o šíření křesťanství. Dokonce ještě v době, kdy už byly redukce napadány mameluky a patres chtěli zřídit armádu na obranu svého díla, požádali španělského krále o dovolení vybavit indiány evropskými zbraněmi. Vysvětlili mu, že taková armáda může poskytovat užitečné služby i koruně (inu, jezuité byli nadmíru chytří), a král armádu schválil. Obrátilo se to až kolem roku 1750, kdy část území s některými redukcemi připadla Portugalsku. Nějakou dobu oba státy válčily. Španělé i Portugalci se nakonec dohodli, že patres jsou rebelové a spojili se proti nim. Nejvíc zřejmě rozhodlo to, že jezuité postupně ztráceli podporu evropských panovníků. Bylo to buď tím, že se jim jevili jako příliš mocní, nebo to bylo možná také tím, že byli překážkou rozvoje kapitalismu. Ve státech, v nichž zvítězila reformace, se kapitalismus již rozvíjel. Zaostalejší země měly co dohánět.
Roku 1759 byl řád vyhnán z Portugalska. V témže roce nastoupil ve Španělsku nový král Karel III a roku 1766 byli jezuité vyhnáni i ze Španělska. Tak skončila i jejich vláda v Jižní Americe.
Politika Božímu království nesvědčí.
Co bylo pro ty jezuitské redukce především smrtelnou ranou, to byla jejich ekonomická úspěšnost – na jejím základě se pak vytvořila celá řada mýtů o obrovském bohatství, které se na jejich území prý ukrývají. Byla probuzena lidská chamtivost; a to je snad ten nejhorší nepřítel. Ti kteří se chtěli tohoto domnělého bohatství zbavit začali jezuity natolik intenzivně pomlouvat u španělského krále a vůbec před evropskou veřejností, že ti pak ztratili veškerou oporu. Takže nakonec dostali příkaz vrátit se zpátky do Evropy. Oni by se sice čistě vojensky možná mohli udržet; ale poslušně se podrobili nařízení.
Nicméně je faktem, že jestliže se standardně traduje ten obraz, jak španělští konkvistadoři a kolonizátoři decimovali a vraždili indiánské obyvatelstvo, pak se tady ukazuje, že i tady byla situace poněkud složitější, a jak řečeno španělský král indiány alespoň po jistou dobu bral pod svou ochranu.
Panu Krupičkovi (zajištění základních potřeb pro všechny, ad 1)
Požadavek na zajištění základních potřeb pro všechny vlastně jen kopíruje „požadavek vlastníků výrobních prostředků“ [v klasické marxistické teorii], požadavek na „pouhé přežití proletariátu“ za účelem umožnění „pouhé reprodukce pracovní síly“.
—————————-
Jsou zde tedy patrné dva paradoxy – tento jmenovaný, a pak již ten také dříve zmíněný paradox „rovnosti v holém přežití“, kteréžto „holé přežití“ je dosti neslučitelné s liberálním důrazem na rozmanitost a individuální práva jedince…
Střetává se zde tedy jakýsi „lidský koncept rovnosti“, ve kterém ale existují zmíněné paradoxy, a pak nějaký „jiný koncept rovnosti“, ve kterém je naopak různorodost předpokladem stability. Ta myšlenka, jak se zdá , nějak odkazuje k hranicím kompetence člověka.
Já Vám nerozumím pane Nusharte, ale cítím v tom cosi protilidového, asi na Vás pošlu obnovené Lidové milice :-)Na Poláčka taky, tomu to tady pak vyvlastníme. Konec konců dějiny nám ukazují, že utlačovaní se mohou dostat k moci hlavně za využití násilí a udržet ji podobně, tak co mi zbývá? 🙂
Omlouvám se, chtěl jsem v minulém příspěvku napsat na „pana Poláčka“, ale nějak mi to vypadlo a už to nejde opravit.
Ke znárodnění nic nemám, pane Krupičko. A na Lidové milice vzpomínám v dobrém: organizovali nám hezké výlety, opékali jsme spolu buřty a přitom jsme rozebírali a zase skládali ten jejich úžasnej samopal. Mají totiž patronát nad celou naší třídou ze základky!
Pane Krupičko, klidně mi to tady můžete znárodnit – když ovšem potom budete taky platit všechny poplatky za užívání webu! 😀
Pane Poláčku, pokud byste potřeboval přispět, napište č. účtu, rád tam něco pošlu.
Díky za nabídku, pane Nusharte; ale není to zapotřebí, náklady na vedení těchto webových stránek jsou naštěstí velice mírné, takže není problém s tím abych to ufinancoval sám.
Já bych taky přispěl, ale jako socialista bych za to chtěl nějaký ten podíl na moci :-), třeba funkci správce 🙂
„Podíl na moci“?!… Pane Krupičko, v socialismu přece nejsou žádní mocní ani podřízení; všechna moc patří pracujícímu lidu… 😉
Souhlasím. Moc je buď nad někým dalším, čili nad jiným člověkem, a pak nemůže mít nic společného s beztřídní společností. Nebo je to moc nad sebou samým. A to patří spíš do oblasti osobního růstu a podobných záležitostí. Čili to nám nemůže nikdo dát. ?
Já jsem pracující lid (alespoň občas) vy maloburžoazní renegáti! 🙂
Maloburžoazní myšlení postihuje i pracující i nezaměstnané, ba i dělníky, pane Krupičko. Společenské vědomí (či nadstavba) totiž podle Marxe působí relativně samostatně a nezávisle na společenském bytí (základně). I když je jejím produktem.
Jakmile je jednou tady, má určitou moc.
Já vím paní Hájková, sám jsem mu podlehl, musím se např. přiznat, že když vznikla TOP 09, tak jsem ji volil.