Štítek: třídní boj

Marx a dnešek IX.

Třídní boj a revoluce

Josef Poláček

(Ke genezi této – respektive předchozí – kapitoly je nutno připojit určité vysvětlení. Tato kapitola měla původně pořadové číslo VIII. Ovšem při paralelně běžících diskusích na Deníku Referendum se ukázalo, jak obrovské konfuze dnes existují ohledně chápání samotného pojmu „třída“; takže se vynořila akutní potřeba tento pojem vysvětlit a definovat se vší potřebnou důkladností a precizností. Tím byla do už hotové série článků dodatečně vložena nová kapitola, která je nyní kapitolou v pořadí osmou. Ovšem v důsledku toho došlo k určité duplicitě, neboť i původní kapitola VIII, nyní kap. IX se zabývá taktéž otázkou tříd. Nicméně v poněkud jiném kontextu, především v souvislosti s otázkou revoluce. Protože záležitost revoluce je příliš důležitá, nežli aby mohla být opomenuta, je tedy v celém souboru textů ponechána i tato kapitola. Některé části obou textů se pak do jisté míry překrývají respektive opakují. Vzhledem k závažnosti tématu snad ale nebude příliš na závadu si určité základní principy připomenout ještě jednou.)

„Celé dosavadní dějiny společnosti byly dějinami třídních bojů.“ – Engels a Marx, Manifest komunistické strany.

K tomu pak ještě autoři připojují, že moderní občanská (buržoazní) společnost tyto třídní protiklady nepřekonala, neodstranila. Odstranění těchto třídních protikladů pak vyhlásili za konečný cíl komunistického hnutí.

„Třídní boj“ – i ten kdo o marxistické teorii nemá jinak žádnou bližší vědomost, i tomu je pojem „třídní boj“ zřejmě důvěrně znám. Toto slovní spojení se stalo neodmyslitelnou součástí víceméně běžného slovníku. Bez ohledu na to, zda je existence třídního boje uznávána, či popírána.

Ovšem: je možno s tímto pojmem ještě i dnes operovat stejně tak odůvodněně, dalo by se téměř říci stejně tak „bezstarostně“, jako tomu bylo v dřívějších dobách? V časech kdy dělník byl skutečně ještě v plném slova smyslu proletářem, tedy tím kdo nevlastní nic více než jenom svou vlastní pracovní sílu (a ještě je plně odvislý od toho zda se najde kapitalista který bude ochoten ji od něj koupit respektive najmout), v časech kdy dělníci vedli boje za zkrácení až přímo nelidské pracovní doby na únosnou míru a za alespoň určité navýšení svých hladových mezd, v těch dobách nebylo o odůvodněnosti termínu „třídní boj“ zapotřebí vést žádný dodatečný důkaz. Jeho reálnost vyplývala už ze samotné bezprostřední pracovně společenské skutečnosti.

Ale dnes? V dobách kdy kvalifikovaný dělník zaměstnaný ve velké, komerčně úspěšné firmě si může (alespoň v západním světě) svou prací vydělat tolik, že se právem může počítat ke středně zámožné příjmové třídě? Kdy daleko spíše stávkují za zvýšení platů zaměstnanci pošt nebo železnic, než dejme tomu montážní dělník u automobilky BMW? Nemají nakonec pravdu ti, kdo tvrdí, že něco takového jako „třídní boj“ už ve skutečnosti dávno neexistuje, a že ti kdo ho i dnes stále ještě hlásají, že tím jenom a pouze „šíří nenávist mezi lidmi“?…

Když si připomeneme výsledky našeho zkoumání, ke kterým jsme dospěli v kapitole tohoto seriálu pojednávající o marxistickém institutu „vykořisťování“, pak se nám ukáže, že sama skutečnost je skutečně příliš rozporuplná, nežli aby ještě dnes bylo možno s tak naprostou samozřejmostí tvrdit existenci třídního boje, tak jak tomu bylo v dobách dřívějších. Uveďme si především základní rezultát našich analýz: zdrojem nových hodnot, zdrojem nového bohatství ani zdaleka není jenom a pouze dělníkova pracovní síla (jak to tvrdil Marx), nýbrž i jiné faktory, především jak všeobecný růst produktivity, tak i samotná podnikatelská/organizační funkce a činnost vlastníka produkčních prostředků, čili kapitalisty. Uvedli jsme si ale také, že vztah dělník (zaměstnanec) versus zaměstnavatel (kapitalista) zůstává nicméně velmi ambivalentní; na jedné straně jsou sice oba součástí společného produkčního procesu, k jehož úspěchu oba přispívají svým dílem; ale že na straně druhé i tak mezi nimi zůstává vztah vzájemné protikladnosti, až přímo animozity, kdy kapitalistovi se jeho zaměstnanec jeví být konec konců jenom podřízenou složkou sloužící jeho vlastnímu komerčnímu úspěchu, zatímco ze strany dělníka-zaměstnance se kapitalista vždy bude alespoň do jisté míry jevit parazitem tyjícím z jeho vlastní, dělníkovy práce.

Jak je to tedy ale s oním mysteriózním „třídním bojem“ dnes? Je o něm ještě vůbec možno právem hovořit? Anebo je to skutečně už jenom propaganda a ideologie? Anebo je to – jak by vyplývalo z výše řečeného – tak nějak „napůl“?…

Třídní boj a Aristoteles

Nežli bychom se dopustili nějakých neuvážených či nedobře odůvodněných soudů, podívejme se raději hluboko do historie; tam kde „to všechno začalo“. Ti dnešní ideologové pravice, kteří s takovou vehemencí apodikticky tvrdí, že přinejmenším v současné době něco takového jako třídní boj už dávno neexistuje, a že všechny řeči o něm jsou jenom výmyslem neodpovědných levičáků, ti by asi byli nemálo překvapeni, kdyby věděli, že o třídním boji s naprostou samozřejmostí mluvil – už samotný Aristoteles! Podle jeho podání se společnost v zásadě dělí na dvě velké třídy: oligarchii na straně jedné, a demokracii na straně druhé. Přičemž oligarchii se jedná o to uchránit si svůj majetek před dosahem lidu; zatímco obecný, chudý lid (tedy: „demokracie“) touží zase po tom, rozdělit si mezi sebou majetky oligarchů.

V Aristotelových politických a společenských analýzách je přitom klíčový jeden moment: on se bezprostředně nestaví ani na jednu ani na druhou stranu; ale on prostě střízlivým tónem neutrálního analytika konstatuje, že narůstající třídní rozdíly (tedy: narůstající rozdíly v rozdělení společenského bohatství) potenciálně vždy vedou k destabilizaci společnosti. Kdy konečným důsledkem a výsledkem této destabilizace nakonec může být revoluce. Přičemž pro Aristotela byla revoluce tím nejhorším, co může nastat; byla rozkladem veškerého pořádku, byla stavem chaosu, kdy se rozpadá všechno co tvoří základ civilizace.

Aristoteles sám byl tedy vším jiným nežli revolucionářem; ale právě proto že chtěl zabránit revolucím, argumentoval zcela rozhodně proti připuštění příliš příkrých majetkových (a tedy: třídních) protikladů. Podle jeho přesvědčení zdravá společnost, které nemá hrozit chaos revoluce, musí dbát na to aby jejím základem byla silná střední třída, garantující její sociální homogenitu a politickou stabilitu.

Proti tomuto jeho požadavku v zásadě není možno nic rozumně namítat ani zleva ani zprava. Ovšem: je tady jeden zcela klíčový problém, respektive rozdíl. Tedy rozdíl mezi Aristotelem a Marxem. Jestliže Aristoteles – vycházející přece jenom z bezprostřední jsoucnosti řecké polis, jakožto útvaru v prvé řadě politického – mohl tehdy ještě věřit tomu že vytvoření takovéto společnosti s relativně mírným třídním protikladem je čistě záležitostí společenské vůle, tedy politického rozhodnutí, pak z Marxových analýz kapitalismu naprosto jednoznačně vyplývá, že samotná dynamika kapitálu nevyhnutelně vede ke stále větší akumulaci bohatství v rukou jedné jediné třídy, tedy v rukou oligarchie! I když jak jsme si ukázali tyto Marxovy analýzy nebyly zcela přesné respektive byly pouze jednostranně pojaté, přesto je nepopiratelným faktem, že k této akumulaci společenského bohatství jenom u jednoho jediného pólu společnosti, tedy u třídy kapitálových vlastníků, zcela jednoznačně dochází. Tato nerovnoměrnost v rozdělení společenského bohatství nabývá už takových rozměrů, že by případně naprosto mohla mít potenciál přesně té destabilizace společenských poměrů, kterých se obával Aristoteles – tedy potenciál revoluce! A přitom není k spatření nic, čím by tento trend k neustálému rozevírání majetkových nůžek bylo možno zastavit.

V současné době akutní revoluční situace samozřejmě nehrozí; a to díky tomu že – v důsledku neustálého růstu celkového společenského bohatství – zde stále ještě existuje relativně rozsáhlá a mohovitá střední třída. Ale – jak bude v budoucnosti? Když onen trend k nerovnoměrnému rozdělení společenského bohatství bude stále pokračovat? A kdyby pak došlo k nějakým nečekaným otřesům (například v souvislosti s hrozícím klimatickým kolapsem), když by i tato střední třída náhle byla vystavena akutnímu materiálně-existenčnímu tlaku a šoku? Je skutečně nemyslitelné, že by za těchto okolností opět došlo v vytvoření revoluční situace, jakožto snahy o radikální vyřešení příkrého třídního protikladu?…

Revoluce a Masaryk

Vraťme se ještě jednou k tvrzení konzervativců, že veškerá idea třídního boje je prý pouze výmyslem ze řetězu utržených levičáků. Už jsme poukázali na to, že s pojmem „třídní boj“ ve svých analýzách sociální skutečnosti zcela běžně pracoval už Aristoteles. Ocitujme si teď ale ještě jednu další osobnost, jejíž autoritu i ten nejzarytější vyznavač konzervatismu docela jistě nebude zpochybňovat.

Ve svém článku „Demokracie a bolševictví“ z roku 1920 píše T. G. Masaryk tyto věty: „Po zkušenostech s revolucemi v novější době poznali jsme podstatu revolucí lépe. Bez revolucí by byl nemožný vývoj, revoluce budou snad nutny i budoucně; ale dojista se musíme vzdát učení o ‚revoluci definitivní‘. To je utopism socialismu nevědeckého, jemuž podlehli i Marx a Engels. (…) Lidstvo se ještě bude vyvíjet tisíce, snad milióny let, a bude stále pokračovat, stále a krokem; občas byly a budou skoky, budou revoluce a katastrofy, ale revoluce a katastrofy poslední, definitivní nebude nikdy.“

To tedy znamená: Masaryk Marxovi a Engelsovi nevytýká snad tu skutečnost, že byli hlasateli revoluce; nýbrž on jim zcela naopak vytýká to, že oni svou revoluci považovali za poslední, definitivní! Masaryk naprosto jasně a nedvojsmyslně říká: bude další vývoj, budou katastrofy, a budou revoluce!!

S tímto konstatováním T. G. Masaryka, a s opětovným rekursem na závěry Aristotela, při zohlednění Marxových analýz dynamiky kapitálu, pak můžeme zřejmě plným právem vyslovit tuto prognózu, a toto varování:

– Stále narůstající rozdíl mezi výší majetku na straně velkých kapitálových vlastníků ve srovnání se zbytkem společnosti může časem dosáhnout limitního stavu ve vztahu ke stabilitě společenského systému.

– Při překročení tohoto limitu, především při výskytu nějakých krizových situací, může snadno vyvstat aktuálně revoluční situace. A to ne proto, že by si ji někdo „vymyslel“, uměle vytvořil – nýbrž ona vzejde z náhlého přiostření objektivně existujících sociálně-třídních protikladů.

– Spolehlivou prevencí proti tomuto nebezpečí revolučních otřesů by bylo – zcela podle intencí Aristotela – vytvoření společnosti se silnou, rozsáhlou a existenčně zajištěnou střední třídou; jenže soudobý kapitalismus svou vlastní dynamikou sice na straně jedné tuto střední třídu vytváří, ale na straně druhé neustále a donekonečna zvyšuje onen majetkový a třídní protiklad.

To znamená: skutečné řešení tohoto problémů principiálně nemůže být k dispozici v rámci samotného kapitalistického společenského uspořádání. Takovéto řešení by bylo možné jenom v rámci uspořádání jiného; jehož případný charakter není předmětem tohoto řetězce článků a analýz, ale které si předběžně můžeme označit jako společenské zřízení postkapitalistického typu.

(Pokračování)

Marx a dnešek VIII.

Existuje třídní boj?

Josef Poláček

O máloco z celého komplexu Marxových teorií se vedou tak zásadní spory, respektive máloco z jeho tézí dokáže ještě dnes vybudit tak rozhořčený odpor vyznavačů pravicového smýšlení jako sebemenší zmínka o tom, že i dnes by stále ještě bylo možno právem hovořit o přítomnosti „třídního boje“. Podle těchto apologetů kapitalismu (ovšem skrytého pod cudným eufemismem „svobodná tržní ekonomika“) jakékoli zmínky o třídním boji jenom svévolně a zlovolně rozdmýchávají nenávist mezi lidmi, kteří by prý jinak mohli žít v naprosté, ničím nerušené shodě a harmonii mezi zaměstnavateli a jejich zaměstnanci.

V předcházejících dvou kapitolách týkajících se marxistického termínu „vykořisťování“ bylo v zásadě už vyloženo, že celá záležitost je mnohem komplikovanější, nežli aby se mohla nechat odbýt jenom takovýmto reflexivním odmítnutím a zavržením všeho, co má nějakou spojitost s otázkou třídních protikladů a třídního boje. Bylo ukázáno, že vztah zaměstnavatel – zaměstnanec za podmínek kapitalistického způsobu produkce a soukromého vlastnictví výrobních prostředků je principiálně velmi ambivalentní: na straně jedné skutečně obě strany společným dílem přispívají k tvorbě nových materiálních statků (tedy k tvorbě nových hodnot); nicméně že z jiného úhlu pohledu stále platí i to, že v tomto vztahu má majitel-kapitalista nadřazené, privilegované postavení, a že je to právě on, kdo z takto vytvářené nadhodnoty pravidelně profituje mnohonásobně více nežli ten, kdo tyto hodnoty svou bezprostřední osobní prací vytváří.

Tím byl tedy osvětlen základní stav věcí; nicméně ukázalo se, že ohledně zmíněného „třídního boje“, jakož i existence tříd vůbec stále ještě existují velké zmatky; je tedy nutné tuto klíčovou záležitost marxistické teorie projednat ještě i v samostatné kapitole.

Třídní boj – zlovolný výmysl Marxe?

Všichni ti, kdo tvrdí že všechny ty řeči o „třídním boji“ jsou jenom výmyslem komunistů snažících se do jinak harmonické společnosti násilně vnést nenávist mezi lidmi, ti všichni by byli asi nemálo překvapeni tím, kdyby měli znalost o tom, že o třídním boji s naprostou samozřejmostí hovořil už – samotný Aristoteles! Už on konstatoval, že společnost je rozpolcena na dva velké tábory, stranu oligarchie na straně jedné, a stranu „demokracie“ (to jest: nemajetného lidu) na straně druhé. A že mezi těmito dvěma třídami panuje vzájemný boj: oligarchie si chce zachovat své majetky a z nich plynoucí privilegia, zatímco „demokracie“ (tedy sám lid) naopak usiluje o to tyto majetky oligarchů rozdělit mezi sebou.

Proč je tato připomínka Aristotelových společenských analýz natolik důležitá? – Je totiž přímo módou v současné době tvrdit, že tento třídní konflikt dnes už prý vůbec neexistuje, nýbrž že všichni lidé jsou prostě „svobodní občané“, kteří každý jeden mají to samé právo (a údajně dokonce i tu samou možnost) usilovat o své vlastní zbohatnutí. Současné společenské vědy sice stále zcela běžně pracují s pojmem „třída“; ale význam tohoto označení je ve skutečnosti zcela jiný, a fakticky jenom rozmělňuje a zamlžuje význam původní.

Jestliže tedy současná sociologie rozlišuje například „nižší střední třídu“ a „vyšší střední třídu“ podle výše disponibilních příjmů, pak je to konstatování samo o sobě dozajista správné, ale fakticky se tím zcela zastírá ono původní, originální pojetí tříd jakožto společenských skupin či vrstev se zásadně antagonistickými, příkře protichůdnými zájmy.

Abychom se tedy vyhnuli tomuto zmatení pojmů, kde to samé označení „třída“ je používáno pro fakticky zcela rozdílné společenské fenomény, musíme si zcela jasně a jednoznačně stanovit a určit, že v původním a vlastním smyslu je možno o existenci tříd hovořit jenom za těch okolností, kdy

– proti sobě stojí dvě třídy antagonistické, kdy tedy prospěch jedné třídy je bezprostředně ztrátou třídy opačné, a naopak

– existence těchto protikladných tříd je spojena s otázkou státní, společenské, politické moci; tedy když jedna z těchto tříd svého privilegovaného postavení může využívat k faktické mocenské nadvládě nad třídou druhou

– tento třídní protiklad je určujícím rysem celé dané společensko-ekonomické formace

– příslušnost konkrétního jedince k té či oné třídě je pro něj samotného konstitutivní, to jest zásadním způsobem formuje a předurčuje celé jeho životní postavení, jeho reálné materiální, příjmové a jiné životní možnosti.

Jestliže se tedy podíváme na postavení například typického rolníka za éry feudalismu, pak je na první pohled patrné, že jsou zde splněny všechny uvedené podmínky či faktory: rolník povinovaný robotou vůči svému feudálnímu pánu má samozřejmě zcela protichůdné zájmy nežli tento jeho pán, nacházejí se tedy ve vztahu vzájemného antagonismu; tato možnost vykořisťování pracovní síly robotníka ze strany feudálního pána je samozřejmě spojena s mocenskou nadvládou druhého nad prvním; celé toto společenské uspořádání je profilováno právě tímto vztahem těchto dvou základních tříd; a každý člen jedné z obou tříd je ohledně svého životního postavení a svých životních možností zcela zásadně předurčen právě svou třídní příslušností.

Zatímco když současná sociologie hovoří o „třídách“ v uvedeném smyslu sociální stratifikace víceméně jenom na základě různé výše disponibilních příjmů, pak zde – v dané rovině zkoumání – není dán prakticky ani jeden z uvedených momentů. Snad s jedinou výjimkou bodu posledního: i dnes příslušnost k té či oné majetkové „třídě“ do značné míry rozhoduje o tom, jaké bude mít dotyčný jedinec reálné životní perspektivy a šance.

Je tedy naprosto jasně znát, že když současné společenské vědy používají termín „třídy“, tak že se tím naprosto stírá původní, autentický, a především systémově kritický význam tohoto slova; a namísto toho nastupuje užívání ve víceméně nicneříkajícím smyslu obyčejné sociální stratifikace. To že současná sociologie vůbec pracuje s pojmem „třída“ je v daném smyslu tedy vlastně vůbec nelegitimním počinem; neboť tu jsou fakticky míněny pouhé sociální skupiny respektive vrstvy, jejichž členové jsou navzájem spojeni jenom určitými, v zásadě vnějškovými znaky. Právě toto je zcela zásadní rozdíl: původní význam třídní příslušnosti je pro daného jedince primární, určující, konstitutivní; zatímco toto „moderní“ užívání téhož pojmu pracuje jenom s určitými sekundárními znaky té či oné společenské skupiny.

Existuje ještě i dnes třídní boj?

S tímto vědomím o pravém, autentickém významu termínu „třída“ si teď tedy můžeme položit otázku, jestli i dnes je ještě možno právem hovořit o existenci tříd, třídního antagonismu a třídního boje.

Jisté je jedno: na rozdíl od časů Marxe dnes na tuto otázku nemůžeme dát žádnou tak zcela jednoznačnou odpověď, jakou ještě víceméně legitimně mohl dát on. Jako první krok je nutno si ujasnit jednu věc: je samozřejmě nesporné, že v současné době neprobíhá nějaký „třídní boj“ v jeho klasické, akutní formě. Ovšem uvědomme si: v rozporu s Marxovým tvrzením, že „celé dějiny lidstva jsou dějinami třídních bojů“, ve skutečnosti po dlouhé periody existoval i faktický stav třídního smíru. Abychom zůstali u příkladu s feudalismem: ačkoli byl rozdíl ve společenském postavení obou základních tříd naprosto jasný, přesto byla tato společenská hierarchie po dlouhou dobu zcela obecně přijímána a uznávána. A jenom tehdy když se postavení třídy rolníků stávalo bezprostředně nesnesitelným, docházelo k akutním projevům „horkého“ třídního boje.

To tedy znamená: samotná skutečnost že v aktuální fázi vývoje kapitalismu nehoří tento akutní třídní boj ještě zdaleka neznamená, že by zde neexistovaly navzájem antagonistické třídy podle uvedené definice. A že by jejich vzájemný konflikt za určitých vyostřených okolností (například v nastalém chaosu v důsledku klimatického kolapsu) nemohl vypuknout s náhlou a nečekanou prudkostí. Neboť připomeňme si, co bylo řečeno už v předcházející kapitole: i dnes máme stále stav obrovské diferenciace majetků, kdy na jedné straně stojí skupina megamiliardářů, a na straně druhé třída prekarizovaných, kteří – naprosto stejně jako Marxův proletariát – nevlastní prakticky nic více nežli jenom svou vlastní pracovní sílu. Kterou musejí prodávat na trhu práce; a jsou stále plně závislí na straně kapitálu, jestli ten vůbec bude ochoten jejich práci koupit.

Ano, jak už bylo vyloženo v kapitole o vykořisťování, dnes už nelze legitimně tvrdit to co prohlašoval ještě Marx, tedy že vlastník-kapitalista by byl jenom a pouze zcela neužitečným příživníkem; bylo jasně řečeno, že i ten k celkovému úspěchu, k celkové efektivitě produkce přispívá svým vlastním dílem. V daném smyslu tedy obě strany – strana práce i strana kapitálu – mají společný zájem na zdaření produkčního procesu. Ale stejně tak bylo ukázáno a doloženo, že na straně druhé, z opačného úhlu pohledu zde stejně tak přetrvává stav vzájemné protichůdnosti zájmů – tedy stav klasického třídního antagonismu.

Nenechme se tedy mýlit, nenechme se ukolébat skutečností, že v současné době aspekt „třídního smíru“ obecně převažuje nad aspektem „třídního boje“. Kapitalismus sám sebou, ze své nejhlubší podstaty vždy bude rodit dvě navzájem protikladné třídy, z nichž jedna bude mít oproti té druhé vždy výhodnější, privilegované postavení; a kdykoli se může stát, že tento skrytý třídní konflikt vzplane s novou silou. V každém případě, z dlouhodobého dějinného hlediska tento stav faktické – třídní – nerovnosti bude dříve či později žádat své řešení; jak už bylo řečeno v úvodních kapitolách, člověk je bytost nevyhnutelně směřující k plnému uplatnění své svobody. A tam kde existuje nerovnost (i když „pouze“ majetková jako v současném kapitalismu), tam není možno hovořit o skutečné a plné svobodě.

(Pokračování)

Levice a třídní boj

Budiž předesláno předem, že v tomto článku nemá být rozebírána problematika marxistické kategorie „třídního boje“ jako taková. Jedná se daleko spíše jenom o základní vymezení vztahu mezi umírněnou levicí a radikální levicí. Kdy tedy radikální levice s oním „třídním bojem“ stále ještě operuje, zatímco umírněná levice už ne, respektive principiálně ne. To podle toho, jestli tou „umírněnou levicí“ máme na mysli levici sociálně demokratického typu (ta tento pojem už nepoužívá); zatímco „nová levice“ tohoto termínu víceméně neužívala nikdy.

Potřebnost vyjasnění si těchto vztahů a postojů se vynořila v poslední době na tomto webu především v souvislosti s diskusemi o tézích Nancy Frazerové (https://a2larm.cz/2017/01/konec-progresivniho-neoliberalismu/), která tzv. „progresivním liberálům“ (tedy – z jejího pohledu – umírněné levici) předhazuje faktickou kolaboraci s pravicovým neoliberalismem. Ponechme teď stranou vlastní argumentaci Frazerové; ta byla prohovořena už v rámci diskuse. Podívejme se ale blíže na samotný základní vztah, jak se má autentická levice vztahovat jak ke kapitalismu, tak ale i ke státu který tvoří politický rámec tohoto kapitalismu. Naprosto konkrétně se tedy může jednat i o otázku, zda je či není legitimní, když současná levice používá starých hesel o třídním boji.

Jak už jsem uvedl v průběhu zmíněných diskusí, vyjevila se mi nutnost napsat tento text, protože jsem zjistil, že v rámci polemik – které jsou vždy argumentačně vyhraněné – jsem byl dotlačen k tomu, že jsem kritizoval a zavrhoval pozice, které vlastně přinejmenším v určité míře sám sdílím. Bylo tedy zapotřebí vystoupit z těchto polemik, aby bylo možno se na celou záležitost podívat poněkud více s nadhledem, s možností zohlednit všechny aspekty dané záležitosti.

Počněme tedy Nancy Frazerovou. Já jsem jí ve zmíněných diskusích pod textem „Konzervativní socialismus“ vytýkal, že její útoky na progresivní levici jsou příliš přehnané a nespravedlivé. Konkrétně jsem jí předhazoval, že v konkrétních situacích americké ekonomiky (jednalo se například o zavírání továren v důsledku jejich nedostatečné profitability) by ona sama nemohla nabídnout žádné jiné reálné řešení. Kromě vyvolávání radikálních socialistických hesel.

Tato výtka samozřejmě i nadále trvá; a jak sama Frazerová přiznává, levice v posledních desetiletích nepřišla s žádným opravdu novým a nosným programem. (Což ovšem platí stejně tak pro Frazerovou, respektive pro radikální levici vůbec.) Na straně druhé ovšem – v určitém smyslu s Frazerovou naprosto sdílím její kritický postoj k umírněné levici, respektive k „progresivní levici“.

Já sám jsem svého času osobně zažil jeden okamžik, kdy se mi zcela plasticky ozřejmil naprosto zásadní rozdíl mezi těmito dvěma přístupy. Za časů mých studií na mnichovské univerzitě jsem se pohyboval v komunitě marxisticky orientovaných studentů, kde nezbytnost systémové změny a odstranění kapitalismu platily jako naprostá samozřejmost. A diskuse se vedly jenom o tom, jakým způsobem tohoto cíle dosáhnout.

Pak ovšem došlo k tomu, že se – spolu s rozpadem Sovětského svazu – zhroutil celý svět socialismu, a spolu s ním i jakákoli reálná vyhlídka na to, že v dohledné době bude možno onen cíl systémové antikapitalistické změny nějakým způsobem realizovat. Byl to pro mnohé z nás dozajista i čistě osobní náraz; to s čím se člověk po dlouhá léta svého života ztotožňoval bylo náhle víceméně neodvolatelně pryč. A stavěla se tedy i čistě osobní otázka, co teď. Jaký jiný pro sebe nalézt smysl svého života, své životní aktivity.

Potkal jsem nějaký čas poté jednoho z mých dřívějších levicově-marxistických spolužáků; a když jsme se navzájem vyptávali co kdo z nás teď dělá, ukázalo se že on se připojil k sociální demokracii. Z mého stanoviska jsem naprosto nemohl pochopit, jak někdo kdo ještě nedávno předtím s naprostým vnitřním přesvědčením hlásal nutnost zásadní systémové změny, tedy odstranění kapitalismu – jak se nyní může ztotožnit s politickou partají, která se s existencí právě tohoto kapitalismu už dávno smířila, od které nelze za žádných okolností očekávat ani nějaký radikální čin, ale ani nějakou opravdu inovativní ideu. Vytkl jsem mu tento zásadní ideový obrat; on se pak hájil tím, že „víš co všechno je tady možné pro obyčejné lidi udělat?…“

Objektivně vzato měl dozajista pravdu; z pozic radikální opozice vůči kapitalismu po rozpadu socialismu opravdu nebylo v té době možno dělat nic; a není to možné podnes. A co platí o sociální demokracii, to samotné platí i o progresivních liberálech Frazerové, respektive pro „novou“ či „kulturní“ levici: radikální antikapitalistický postoj dnes zcela jednoznačně stojí na vedlejší koleji, zatímco z pozic umírněné levicovosti je skutečně možno „něco dělat pro obyčejné lidi“. Tedy pro ty, kteří jsou tím či oním způsobem za panujících podmínek znevýhodnění, diskriminovaní, prekarizovaní.

V tomto smyslu je tedy pro ty, kdo se postaví na pozice umírněné levicovosti, nutno mít určité pochopení. Kdo chce vyvíjet nějaké sociální aktivity a chce vidět nějaké výsledky svých aktivit, ten v současné době nemá prakticky jiné možnosti, než činit tak na poli umírněné levice, ať tradiční či nové.

A přece… Přece si nemohu pomoci, ale ten „comming out“ mého dřívějšího marxistického spolustudenta jsem pociťoval jako projev naprosté rezignace. Pokud bych nechtěl použít silnějšího výrazu: jako projev zrady.

Zrady na tom, o čem jsme předtím celá léta v našich levicových kruzích diskutovali, co jsme vždy znovu a znovu se vší samozřejmostí pojímali jako naprostou nezbytnost, jako naprosto základní podmínku pro důslednou humanizaci celé společnosti: nutnost odstranění kapitalismu. A najednou je toto všechno naše dřívější přesvědčení hozeno přes palubu, a vyměněno za pouhou víceméně charitativní činnost.

Z tohoto hlediska tedy vlastně musím mít naprosté pochopení i pro radikální kritiku Nancy Frazerové na adresu „progresivní levice“; i včetně jejího klíčového obvinění, že tato progresivní levice svou programovou povrchností, svým smířením se s reálným kapitalismem nakonec přinejmenším objektivně hraje do karet konzervativnímu, pravicovému, prokapitalistickému neoliberalismu.

Ten důvod proč jsem se jmenovitě proti Frazerové natolik ostře vymezil byl v tom, že její antikapitalistický postoj zůstává ze své strany opravdu „zastydlý“ v představách a heslech, která dnes už v jejich původní, především marxistické podobě už opravdu není možno používat, aby to neznělo antikvárně, nepřípadně, či dokonce směšně. Na jedné straně tento radikálně antikapitalistický postoj má sice stále svou naprostou legitimitu; ale na straně druhé se nedokázal zbavit svého ideového dogmatismu. A co platí obecně, to pak platí i pro zcela konkrétní hesla, jako je onen v titulku tohoto článku zmíněný „třídní boj“: na jednu stranu jeho legitimita přetrvává v tom, že poukazuje na stále ještě přítomný principiálně asociální a nehumánní charakter kapitalismu, který není možno odstranit žádnými programy a nástroji umírněné levice. Ale – na straně druhé je tento „třídní boj“ skutečně už pojmem velmi přežilým a zastaralým, neboť stále sugeruje dojem, že zcela postačí nějak odstranit všechny ty zlé kapitalisty, a že už jenom tím můžeme dosáhnout oné kýžené humanizace našeho světa. Takovýto obraz je skutečně hrubě zjednodušující a zkreslující; a je nutno se proti němu vymezit stejně tak rozhodně, jako proti pasivnímu smiřování se s neoliberalistickým kapitalismem.