Levice a třídní boj

Budiž předesláno předem, že v tomto článku nemá být rozebírána problematika marxistické kategorie „třídního boje“ jako taková. Jedná se daleko spíše jenom o základní vymezení vztahu mezi umírněnou levicí a radikální levicí. Kdy tedy radikální levice s oním „třídním bojem“ stále ještě operuje, zatímco umírněná levice už ne, respektive principiálně ne. To podle toho, jestli tou „umírněnou levicí“ máme na mysli levici sociálně demokratického typu (ta tento pojem nepoužívá); zatímco „nová levice“ tohoto termínu víceméně neužívala nikdy.

Potřebnost vyjasnění si těchto vztahů a postojů se vynořila v poslední době na tomto webu především v souvislosti s diskusemi o tézích Nancy Frazerové (https://a2larm.cz/2017/01/konec-progresivniho-neoliberalismu/), která tzv. „progresivním liberálům“ (tedy – z jejího pohledu – umírněné levici) předhazuje faktickou kolaboraci s pravicovým neoliberalismem. Ponechme teď stranou vlastní argumentaci Frazerové; ta byla prohovořena už v rámci diskuse. Podívejme se ale blíže na samotný základní vztah, jak se má autentická levice vztahovat jak ke kapitalismu, tak ale i ke státu který tvoří politický rámec tohoto kapitalismu. Naprosto konkrétně se tedy může jednat i o otázku, zda je či není legitimní, když současná levice používá starých hesel o třídním boji.

Jak už jsem uvedl v průběhu zmíněných diskusí, vyjevila se mi nutnost napsat tento text, protože jsem zjistil, že v rámci polemik – které jsou vždy argumentačně vyhraněné – jsem byl dotlačen k tomu, že jsem kritizoval a zavrhoval pozice, které vlastně přinejmenším v určité míře sám sdílím. Bylo tedy zapotřebí vystoupit z těchto polemik, aby bylo možno se na celou záležitost podívat poněkud více s nadhledem, s možností zohlednit všechny aspekty dané záležitosti.

Počněme tedy Nancy Frazerovou. Já jsem jí ve zmíněných diskusích pod textem „Konzervativní socialismus“ vytýkal, že její útoky na progresivní levici jsou příliš přehnané a nespravedlivé. Konkrétně jsem jí předhazoval, že v konkrétních situacích americké ekonomiky (jednalo se například o zavírání továren v důsledku jejich nedostatečné profitability) by ona sama nemohla nabídnout žádné jiné reálné řešení. Kromě vyvolávání radikálních socialistických hesel.

Tato výtka samozřejmě i nadále trvá; a jak sama Frazerová přiznává, levice v posledních desetiletích nepřišla s žádným opravdu novým a nosným programem. (Což ovšem platí stejně tak pro Frazerovou, respektive pro radikální levici vůbec.) Na straně druhé ovšem – v určitém smyslu s Frazerovou naprosto sdílím její kritický postoj k umírněné levici, respektive k „progresivní levici“.

Já sám jsem svého času osobně zažil jeden okamžik, kdy se mi zcela plasticky ozřejmil naprosto zásadní rozdíl mezi těmito dvěma přístupy. Za časů mých studií na mnichovské univerzitě jsem se pohyboval v komunitě marxisticky orientovaných studentů, kde nezbytnost systémové změny a odstranění kapitalismu platily jako naprostá samozřejmost. A diskuse se vedly jenom o tom, jakým způsobem tohoto cíle dosáhnout.

Pak ovšem došlo k tomu, že se – spolu s rozpadem Sovětského svazu – zhroutil celý svět socialismu, a spolu s ním i jakákoli reálná vyhlídka na to, že v dohledné době bude možno onen cíl systémové antikapitalistické změny nějakým způsobem realizovat. Byl to pro mnohé z nás dozajista i čistě osobní náraz; to s čím se člověk po dlouhá léta svého života ztotožňoval bylo náhle víceméně neodvolatelně pryč. A stavěla se tedy i čistě osobní otázka, co teď. Jaký jiný pro sebe nalézt smysl svého života, své životní aktivity.

Potkal jsem nějaký čas poté jednoho z mých dřívějších levicově-marxistických spolužáků; a když jsme se navzájem vyptávali co kdo z nás teď dělá, ukázalo se že on se připojil k sociální demokracii. Z mého stanoviska jsem naprosto nemohl pochopit, jak někdo kdo ještě nedávno předtím s naprostým vnitřním přesvědčením hlásal nutnost zásadní systémové změny, tedy odstranění kapitalismu – jak se nyní může ztotožnit s politickou partají, která se s existencí právě tohoto kapitalismu už dávno smířila, od které nelze za žádných okolností očekávat ani nějaký radikální čin, ale ani nějakou opravdu inovativní ideu. Vytkl jsem mu tento zásadní ideový obrat; on se pak hájil tím, že „víš co všechno je tady možné pro obyčejné lidi udělat?…“

Objektivně vzato měl dozajista pravdu; z pozic radikální opozice vůči kapitalismu po rozpadu socialismu opravdu nebylo v té době možno dělat nic; a není to možné podnes. A co platí o sociální demokracii, to samotné platí i o progresivních liberálech Frazerové, respektive pro „novou“ či „kulturní“ levici: radikální antikapitalistický postoj dnes zcela jednoznačně stojí na vedlejší koleji, zatímco z pozic umírněné levicovosti je skutečně možno „něco dělat pro obyčejné lidi“. Tedy pro ty, kteří jsou tím či oním způsobem za panujících podmínek znevýhodnění, diskriminovaní, prekarizovaní.

V tomto smyslu je tedy pro ty, kdo se postaví na pozice umírněné levicovosti, nutno mít určité pochopení. Kdo chce vyvíjet nějaké sociální aktivity a chce vidět nějaké výsledky svých aktivit, ten v současné době nemá prakticky jiné možnosti, než činit tak na poli umírněné levice, ať tradiční či nové.

A přece… Přece si nemohu pomoci, ale ten „comming out“ mého dřívějšího marxistického spolustudenta jsem pociťoval jako projev naprosté rezignace. Pokud bych nechtěl použít silnějšího výrazu: jako projev zrady.

Zrady na tom, o čem jsme předtím celá léta v našich levicových kruzích diskutovali, co jsme vždy znovu a znovu se vší samozřejmostí pojímali jako naprostou nezbytnost, jako naprosto základní podmínku pro důslednou humanizaci celé společnosti: nutnost odstranění kapitalismu. A najednou je toto všechno naše dřívější přesvědčení hozeno přes palubu, a vyměněno za pouhou víceméně charitativní činnost.

Z tohoto hlediska tedy vlastně musím mít naprosté pochopení i pro radikální kritiku Nancy Frazerové na adresu „progresivní levice“; i včetně jejího klíčového obvinění, že tato progresivní levice svou programovou povrchností, svým smířením se s reálným kapitalismem nakonec přinejmenším objektivně hraje do karet konzervativnímu, pravicovému, prokapitalistickému neoliberalismu.

Ten důvod proč jsem se jmenovitě proti Frazerové natolik ostře vymezil byl v tom, že její antikapitalistický postoj zůstává ze své strany opravdu „zastydlý“ v představách a heslech, která dnes už v jejich původní, především marxistické podobě už opravdu není možno používat, aby to neznělo antikvárně, nepřípadně, či dokonce směšně. Na jedné straně tento radikálně antikapitalistický postoj má sice stále svou naprostou legitimitu; ale na straně druhé se nedokázal zbavit svého ideového dogmatismu. A co platí obecně, to pak platí i pro zcela konkrétní hesla, jako je onen v titulku tohoto článku zmíněný „třídní boj“: na jednu stranu jeho legitimita přetrvává v tom, že poukazuje na stále ještě přítomný principiálně asociální a nehumánní charakter kapitalismu, který není možno odstranit žádnými programy a nástroji umírněné levice. Ale – na straně druhé je tento „třídní boj“ skutečně už pojmem velmi přežilým a zastaralým, neboť stále sugeruje dojem, že zcela postačí nějak odstranit všechny ty zlé kapitalisty, a že už jenom tím můžeme dosáhnout oné kýžené humanizace našeho světa. Takovýto obraz je skutečně hrubě zjednodušující a zkreslující; a je nutno se proti němu vymezit stejně tak rozhodně, jako proti pasivnímu smiřování se s neoliberalistickým kapitalismem.

109 komentářů u „Levice a třídní boj“

  1. Pane Krupičko, klidně mi to tady můžete znárodnit – když ovšem potom budete taky platit všechny poplatky za užívání webu! 😀

  2. Pane Poláčku, pokud byste potřeboval přispět, napište č. účtu, rád tam něco pošlu.

  3. Díky za nabídku, pane Nusharte; ale není to zapotřebí, náklady na vedení těchto webových stránek jsou naštěstí velice mírné, takže není problém s tím abych to ufinancoval sám.

  4. Já bych taky přispěl, ale jako socialista bych za to chtěl nějaký ten podíl na moci :-), třeba funkci správce 🙂

  5. „Podíl na moci“?!… Pane Krupičko, v socialismu přece nejsou žádní mocní ani podřízení; všechna moc patří pracujícímu lidu… 😉

  6. Souhlasím. Moc je buď nad někým dalším, čili nad jiným člověkem, a pak nemůže mít nic společného s beztřídní společností. Nebo je to moc nad sebou samým. A to patří spíš do oblasti osobního růstu a podobných záležitostí. Čili to nám nemůže nikdo dát. 😉

  7. Já jsem pracující lid (alespoň občas) vy maloburžoazní renegáti! 🙂

  8. Maloburžoazní myšlení postihuje i pracující i nezaměstnané, ba i dělníky, pane Krupičko. Společenské vědomí (či nadstavba) totiž podle Marxe působí relativně samostatně a nezávisle na společenském bytí (základně). I když je jejím produktem.
    Jakmile je jednou tady, má určitou moc.

  9. Já vím paní Hájková, sám jsem mu podlehl, musím se např. přiznat, že když vznikla TOP 09, tak jsem ji volil.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.