Tento obraz od Josefa Čapka jsem objevil vlastně čirou náhodou; ale hned mě zaujal svou výjimečností. Na jedné straně je už na první pohled vytvořen ve stylu kubistických výtvarných forem; ale na straně druhé má něco, čím se od klasického kubismu zřetelně odlišuje.
Připomeňme si: kubismus vznikl tím, že v něm byly definitivně opuštěny přirozeně dané podoby věcí tohoto světa; tyto přirozené formy byly rozloženy a rozčleněny na jednotlivé linie a geometrické formy, pod kterými se už jenom značně obtížně dá rozpoznat původní objekt přirozeného světa. Respektive je tato přirozená předloha opuštěna už naprosto, a tvůrce pracuje nadále jenom s vlastní volnou imaginací. Popudem ke vzniku kubismu byla na jedné straně v zásadě čistě praktická potřeba umělců získat nové formy vyjádření, které jim umožnily zobrazit, respektive vůbec spatřit skryté charakteristiky či dimenze předmětů našeho světa, než jak jim to umožňovala klasická malba. A za druhé: v těchto geometrických kubistických liniích se odrážel duch nového světa, nového času – světa průmyslové civilizace, s její industriální dynamikou, ale i s její strojovou odosobněností, anonymitou.
Když se podíváme na tento „autoportrét“ Josefa Čapka z roku 1920, jako první zde spatříme právě ty zcela klasické kubistické geometrické tvary a linie, které bez zábran deformují přirozenou podobu lidského těla, a na místo toho dosazují svou vlastní kubisticko-uměleckou významovost. Například paže vyobrazené postavy jsou protaženy do nepřirozené délky; aniž by to ale budilo dojem manýrismu, tato „deformace“ je přirozenou komponentou celkového výrazu. Co má být ovšem tímto centrálním uměleckým sdělením, toto rozklíčovat naprosto není jednoduchou záležitostí. Tady je nutno spolehnout se do značné míry jenom na vlastní intuici; tak je tomu ale nakonec vlastně vždycky při interpretaci skutečně kvalitního a mnohavrstevnatého uměleckého díla.
Zopakujme si výchozí data samotného kubismu: reflexe moderní průmyslové civilizace, s jejím pokrokem i s její anonymitou. A opravdu se zdá, jako by zde sám sebe znázorňující Josef Čapek stál právě někde uprostřed mezi těmito dvěma protichůdnými momenty. Na straně jedné celým svým vzezřením, svým úborem dokonalý člověk moderní doby; ale na straně druhé v jeho tváři se sotva zračí nějaké přehnané nadšení ze všech možností moderní civilizace, nýbrž mnohem spíše jakási vnitřní zasmušilost či melancholie. Tento prvotní dojem posiluje a potvrzuje i pozadí, do kterého je tato postava zasazena. Jsou zde nápisy „Rámy“, „Barvy“, „Plátno“, což všechno dotvrzuje malířovu profesní identitu; ale to všechno je jenom víceméně neorganicky rozptýleno na většinově šedivém pozadí, sotva z této konfigurace může vyplývat nějaký přehnaný tvůrčí optimismus. A nad levým umělcovým ramenem se nepřehlédnutelně vznáší otazník; který asi sotva bude možno vykládat jinak nežli symbol malířových pochybností buďto o celém současném světě, anebo o smyslu jeho vlastní tvorby v tomto světě. Případně – a nejspíše – o obojím.
Tímto způsobem je tedy – snad – možno popsat, vykládat a charakterizovat toto Čapkovo dílo. Ale abych vysvětlil, čím mě tato malba natolik zaujala svou výjimečností, k tomu je nutno zadívat se pozorněji na samotnou tvář zobrazované osoby. Připomeňme ještě jednou: klasický kubismus vlastně jaksi „pitvá“ přirozené předlohy, a to včetně lidských postav, do striktně geometrických figur. Do popředí vystupuje tedy tato ryze geometrická forma uměleckého sdělení; zatímco původní přirozená podoba znázorňovaného objektu respektive osoby ustupuje do pozadí, respektive ztrácí se naprosto. A s touto přirozenou podobou se ztrácí ještě něco: totiž vlastní osobnost, vlastní výrazovost dané osoby. Na místo individuálních osobních charakteristik nastupuje ryze kubistická stylizace.
Zatímco v tomto Čapkově obraze – tam za vší vnější kubistickou výrazovou formou stále ještě zůstává přítomný samotný člověk. Jak už bylo řečeno, onen člověk – Čapek sám – zde vyjadřuje jakousi melancholii či zasmušilost; čili v každém případě stavy, hnutí, projevy duše. Pro srovnání: nevzpomínám si na jeden jediný obraz od Picassa, kde by tato původní „člověčina“ nebyla zcela neutralizována, eliminována ve prospěch ryze abstraktních forem uměleckého ztvárnění. A nejen Picasso – prakticky celá západní tradice kubismu jde právě tímto směrem, tedy jakési depersonalizace člověka ve prospěch totální abstrakce. Ono je to také logické: duše a abstrakce, to jsou fakticky dva naprosté, neslučitelné a nesmiřitelné protiklady. Duše je svým nekonečně bohatým citovým životem zásadní opak jakékoli abstrakce; a to samé platí i opačným směrem, (kubistická) abstrakce nemá vůbec možnost svými geometrickými formami postihnout hnutí lidské duše.
Čapek zde tedy – tím že přece jenom dokázal vyjádřit obojí zároveň, tedy uměleckou formální abstrakci a zároveň odraz lidského nitra, lidské duše – tak Čapek tím tedy vytvořil svým způsobem určitý hybrid. Spojil něco, co k sobě vlastně vůbec nepatří, co se navzájem odpuzuje. A já – mohu se samozřejmě mýlit, ale jsem ve velkém pokušení za tímto jedinečným spojením spatřovat ryze český přínos k umění. Samozřejmě, i Josef Čapek namaloval obrazy ryze kubistické respektive abstraktní; ale přesto bych za tím vším stále ještě viděl českou duši, která je přece jenom ve svém nejhlubším nitru duší slovanskou, a tedy v prvé řadě duší citovou, duší prožívající. Na rozdíl od mysli člověka západního, který vždy více tíhl k racionalismu. V každém případě pro mě osobně bylo toto setkání s Čapkovým „oduševnělým kubismem“ velmi pozitivním zážitkem; a musím přiznat že do té chvíle jsem vlastně ani vůbec netušil, že by něco takového bylo vůbec možné. Tento Čapkův obraz svou výrazovou uměřeností a zdrženlivostí asi nikdy nebude patřit k dílům uváděným jako vrcholné výboje světového kubismu; nicméně já osobně zůstávám u přesvědčení, že zde Josef Čapek dokázal vytvořit něco naprosto jedinečného.
Jeden malíř, to je fakt, rozhodl se jednou namalovat jako akt dívku neposednou
Připlula jak větříček, hořely jí líce,
odložila svetříček, malíř však chtěl více
Nejdříve kladla odpor slabý, v očích měla hrůzu, malíř trval na tom, aby odložila blůzu
Cudně oči sklopila, pak si dala vodku, když se trochu opila, řekla: Maluj, šotku!
Už jsem řekl, vážení, o té dívce jedné, že to bylo stvoření silně neposedné
Jiná by se nudila, avšak by se nehla,
tato dojem budila, že ji bodá jehla
Malíř se však zahleděl do jejího těla,
takže vůbec nevěděl, co ta dívka dělá
Maloval ji odpředu, namaloval záda,
při tom ale myslel stále, zdali ho má ráda
Velesladce se mu snilo o té její kráse, tu však zjistil, že to dílo jí nepodobá se
To už malíř pochopil, že se dívka vrtí, tupý předmět uchopil, umlátil ji k smrti
A tím skončil nenadále jeden osud lidskej, narodil se za to ale obraz kubistickej
Na něm dívka dává v plen zepředu své vnady, při tom ale zároveň obrací se zády
Zkrátka dívka ze všech stran zobrazena byla
A pochválen budiž pan Picasso a Filla
A pan Čapek a pan Suchý a všichni, kteří činí náš život krásnějším a příjemnějším…
Takže od Jiřího Suchého jsou tyto verše… Musím přiznat, že na to jsem při jejich pročítání nepřišel.
Co se pak toho obratu či výroku týče „zkrátka dívka ze všech stran zobrazena byla“ – ten je ovšem možno chápat ve dvojím smyslu. Napřed ovšem ve smyslu bezprostředním, a takto skutečně vznikl samotný kubismus, z víceméně čistě technické potřeby či touhy malířů zobrazit i jiné části, jiné plochy lidského těla, nežli jak to umožňuje klasická, víceméně lineární perspektiva.
Ovšem danou větu je možno chápat i v přeneseném smyslu, totiž že je daný objekt (zde dívka) zobrazen z jeho různých charakteristik (vstřícná a zároveň odmítavá, tedy ukazujíc se zepředu i odvracejíc se zády).
Ovšem – právě u kubismu bych tuto různost výrazovosti příliš neviděl, spíše naopak, ten kubistický kánon nakonec veškerou mnohovýznamovost světa podřizuje svým vlastním formám. Konkrétně řečeno: kubismus na mě působí celkově dost chladně, sice má někdy nespornou výrazovou uměleckou sílu, ale v určitém smyslu je to nakonec všechno stále stejné. Právě proto mě zaujal tento Čapkův (auto)portrét, protože je tu velmi netradičně a nezvykle zachováno ještě něco z přirozeného výraziva lidského bytí.
Proč ta zasmušilost? Mě ten obraz představuje lehce nalomeného bonvivána cestou z baru (BAR-VY), obdařeného boží dávkou sebeironie. Je to snad jeden obraz z tisíce, jehož aspoň reprodukci bych chtěl mít doma na zdi, protože by mě vždy náramně pobavil a dodal optimismu. Jsem mimo? Snad ne – pan Třeštík to ve své knize „Umění vnímat umění“ vnímá stejně jako já. Jsme snad povrchní?
Ad „Mr. Myself“: samozřejmě, chtít definitivně odhadnout záměry autora z jediného obrazu (navíc pouze v internetové, tedy zploštělé podobě) je vždy tak trochu věštěním z křišťálové koule.
Třeštíkovu knihu jsem nečetl, nemohu tedy soudit zda on své hodnocení opírá o nějaké dále jdoucí znalosti detailů, okolností vzniku tohoto (auto)portrétu. Nicméně označení „bonviván“ mi na Josefa Čapka nijak příliš nesedí. I když se jedná o dílo z mladších let.
Já zde stále spatřuji spíše přinejmenším zamyšlenost, vážnost, nežli nějaké „bonvivánství“.
Ostatně pokud si ještě dobře vzpomínám k oněm nápisům v pozadí (jmenovitě onoho otazníku vpravo) jsem četl jakési odborné výklady o tom, jaký mají mít (skrytý) význam; ale bohužel jsem už zapomněl o co se jednalo, a v tuto chvíli se mi v internetu nepodařilo nic informativního nalézt.