Družstevnictví – cesta k socialismu?

Josef Poláček

Je dost s podivem, jaké naděje vkládá současná levice, nebo přinejmenším její část, do institutu družstevnictví. Jako by samotné družstevnictví bylo jakýmsi „kamenem mudrců“, všemocným zaklínadlem které svou magickou mocí samojediné dokáže zlomit moc kapitálu nad člověkem, vytěsnit kapitalistický společenský řád, a nahradit ho společenským uspořádáním pospolitým, solidárním, skutečně demokratickým. Ať tak či onak: ukazuje se potřebnost se s tímto fenoménem vypořádat důkladněji, rozebrat systematicky všechny jeho aspekty.

Trocha teorie nikoho nezabije…

V určitém smyslu není tento příklon k principu družstevnictví ovšem nijak příliš překvapivý. Původní, marxisticky fundovaný projekt zrušení kapitalismu a jeho nahrazení modelem státního vlastnictví se při svém praktickém použití ukázal být takovým propadákem, že dnes už prakticky vůbec není možno se k tomuto modelu závažně hlásit. Institut družstevnictví se tedy jeví být lákavou alternativou: na jedné straně je i zde zachován prvek pospolitosti, společného vlastnictví a demokratického rozhodování – ale na straně druhé se zde obchází problém etatismu, centrálního státního vlastnictví a státního řízení, které je spojeno s centralismem moci, a tedy i s diktátem vládní strany nad lidem.

To jsou bezpochyby závažné argumenty ve prospěch družstevnictví; kde by tedy měla být nějaká chyba?

Začnu osobní vzpomínkou: po mém odchodu do emigrace jsem se v Německu seznámil s jedním Slovákem, montérem. On to byl vlastně příslušník „dělnické třídy“, jak by si ho tehdejší komunistická ideologie jenom mohla přát: přemýšlivý, politicky interesovaný, sečtělý; četl Mňačka, Kunderu… Vlastně jediná „vada na kráse“ byla v tom, že svým politickým přesvědčením byl zarytý antikomunista.

Toto své antikomunistické přesvědčení dával za každé příležitosti velmi ostentativně najevo; jednou se mi ovšem přiznal, že původně dokonce i on sám v komunismus věřil! Doslova řekl: „Já jsem si myslel že když to všechno bude naše, tak si to všechno budeme řídit sami, a bude to všechno pro nás… No, ale pak nám to všechno ukradli bolševici!“

Zastavme se u jedné části jeho výroku; ten je opravdu klíčový. Totiž u té představy, že „když to všechno bude naše“. Tak že potom bude rázem všechno v nejlepším pořádku, všechno si budeme řídit sami, všude bude vládnout duch pospolitosti a dobré vůle, všechno tu bude k našemu společnému prospěchu.

Co na této víře bylo špatně? To že toto „naše“ si pak fakticky přivlastnila jenom jedna určitá skupina? Těch „rovnějších mezi rovnými“?… Takto se to většinou vykládá; ve skutečnosti je ale tohle už jenom důsledek. Vlastně nevyhnutelný důsledek chyby, která se stala už předtím. Tou základní a primární chybou není nic jiného, nežli – čirá víra ve vlastnictví!

Tato víra „když to všechno bude naše“ je totiž ve svém jádru nekonečně naivní. Sice vyplývá z přirozené lidské zkušenosti; ale proto není ještě o nic odůvodněnější. Především tam ne, když se mechanicky přenese, extrapoluje z individuálního osobního vlastnictví na celospolečenský rozměr a formát.

Samozřejmě, přirozená životní zkušenost každého člověka je, že když něco vlastní, tak má z toho prospěch; může to užívat svou mocí, ve svém zájmu, pro své blaho. Ovšem: ani v tomto čistě individuálním měřítku to zdaleka nemusí platit bezezbytku. Když se například stanu majitelem kosmické rakety – bude mi k ničemu, protože nebudu mít žádnou možnost (schopnost) s ní nějak zacházet. Když se stanu majitelem hejna sršňů, sotva z toho budu mít nějaký vlastní prospěch. Jsou neovladatelní, a navíc s jedovými žihadly. Když se stanu majitelem tygra, budu moci vykonávat své vlastnické právo, dokud tento bude v kleci, a já budu vně této klece. Jakmile by se ale otevřely dveře v této kleci a tygr se dostal ven, pak by se mocenský poměr mezi námi okamžitě zvrátil v naprostý opak. Když budu majitelem pokoutní varny heroinu, budu si sice namlouvat že tento používám ve svém zájmu a ku svému blahu; ale ve skutečnosti se nakonec on zmocní mě, a bude mým faktickým pánem, a já mu budu sloužit jako svému démonu.

A tak dále a tak dále. Tím vším má být řečeno a ilustrováno jedno: samotný status vlastnictví ještě nic definitivního nevypovídá o tom, jaké budou reálně panovat poměry kolem daného předmětu. A především tento samotný stav vlastnictví ještě nedává žádnou absolutní záruku toho, že se to všechno bude dít k mému skutečnému prospěchu. I když já sám si třeba budu tvrdošíjně namlouvat, že tomu tak je.

Zkrátka: zařídit a dosáhnout, aby poměry byly skutečně „biofilní“, aby skutečně sloužily životu, aby měly skutečně humánní charakter – to je nekonečně složitější záležitost nežli jenom samotný fakt (formálního) vlastnictví. Právě na tomto rozdílu a protikladu mezi formálním vlastnickým titulem a mezi realitou ztroskotal celý projekt socialismu. Ne proto že se tu zmocnila vlády jedna státostrana; už bylo řečeno, že to byl jenom důsledek. Faktickou příčinou byla ona nekonečně naivní představa, že postačí pouze změnit vlastnické vztahy, a že už jenom tím se jedním rázem změní i všechno ostatní, že celá společnost najednou začne fungovat zcela jinak, že z doposud egoisticky jednajících individuí se jako mávnutím kouzelného proutku náhle stanou pospolité včeličky pilně a nesobecky pracující pro blaho všech.

Je nutno si připomenout: takto zcela triviálně jednoduše to neviděl ani sám Karel Marx. Jistě – i u něj všechno směřovalo ke společnému vlastnictví; ale toto převzetí výrobních prostředků do rukou dělnictva/bezprostředních producentů nebylo samoúčelem, nebylo nějakým všespasitelným aktem – nýbrž naopak, to byla vlastně až „třešnička na dortu“, byl to (respektive měl to být) až závěrečný akt mnohem hlouběji ležícího dějinného a společenského procesu. Dnes už víme, že tento proces neprobíhá tak, jak si to Marx představoval; a tím pádem i to, co mělo být až tímto posledním aktem (tedy společenské vlastnictví) ztratilo svou základnu. Setrvávat ještě dnes ve víře v samospasitelnost kolektivních forem vlastnictví, je – abychom zůstali u daného příkladu – něco takového jako chtít mít třešně jako plody, aniž bychom měli k dispozici třešni jako strom.

Všechny tyto dosavadní výklady je možno krátce shrnout asi takto: to že něco budeme (kolektivně) vlastnit a že to budeme moci bezprostředně (kolektivně) řídit, to ještě zdaleka neznamená, že se tím skutečně „vrátí vláda věcí svých do rukou lidu“, ve smyslu Komenského. Aby věci skutečně sloužily člověku a nikoli aby on byl světem věcí ovládán – to je zcela jiná, a mnohem obtížnější záležitost, než aby ji mohl vyřešit jenom pouhý institut družstevnictví.

Družstevnictví v reálné praxi

V předcházejících výkladech byl podán teoretický rozbor toho, proč samotná vlastnická a organizační družstevní forma nemůže mít potenciál nějak zásadně změnit kapitalistické společenské uspořádání, jak v to stále věří vyznavači družstevnictví. Ukažme si teď, jak se tyto družstevní formy projevují v reálné ekonomické a společenské praxi.

Vezměme si příslušné údaje z Německa. V roce 2015 zde bylo asi 7 600 registrovaných družstev, s asi 20 milióny (!) členů. Největší podíl tohoto členstva připadá na družstevní banky, a na stavební bytová družstva.

To tedy znamená: pokud vezmeme v úvahu jenom dospělou německou populaci, pak už každý třetí (!) dospělý Němec je členem nějakého družstva. Pokud bychom tedy uvěřili propagátorům družstevnictví, pak bychom museli dojít k závěru, že Německo je už na nejlepší cestě ke komunismu! – Zajímavé ovšem je, že to doposud jaksi nikdo nepostřehl; a například německá postkomunistická strana „Die Linke“ má v současné době volební potenciál tak někde kolem sedmi procent. A Německo jako takové má stále naopak pověst velice úspěšné kapitalistické země.

A co také stojí za obzvláštní pozornost: že naprosto největší podíl na těchto členech družstev mají – banky! Tedy právě ty bankovně-finanční instituce, které jinak platí za základní stavební kámen ryzího kapitalismu! Kdyby opravdu mělo platit, že družstva jsou zárodky antikapitalistického hnutí, pak by tyto banky vlastně musely být neustále hlídány a sledovány německým Úřadem na ochranu ústavy, tedy německou tajnou službou.

Faktický stav věcí bude asi poněkud jiný; a to sice takový, že družstevní forma vlastnictví sama o sobě není vůči kapitalismu nijak subverzivní, nijak nebezpečná; nýbrž se s ním naprosto bez problémů snáší. Za podmínek dominantní kapitalistické ekonomiky družstva nejsou konec konců ničím jiným, nežli docela obyčejným kolektivním soukromým vlastníkem. Tedy v zásadě něčím podobným, jako jsou zcela standardní akciovky. Jediný rozdíl vůči firmě vlastněné jedním kapitalistou je ten, že je zde zisk rozdělován mezi kolektiv vlastníků (to je ovšem v oněch akciovkách také), a že se zde rozhoduje kolektivně.

Ovšem, je tu ještě ten rozdíl, že zde nikdo nikoho „nevykořisťuje“; ovšem jestli tomu tak skutečně je, to velmi záleží na zcela konkrétní organizační a majetkové struktuře dané společnosti. Dostávají skutečně všichni členové ten samý podíl na zisku? Dostává dejme tomu pokladní v obchodě s družstevním vlastnictvím opravdu ten samý podíl, jako jeho vedoucí manažer? – Protože pokud ne, pak je její „družstevní podíl“ fakticky jenom jinou formou mzdy.

Jistě, existují i taková družstva, kde je možno hovořit o pravém, autentickém družstevnictví, ve smyslu skutečné pospolitosti všech. Například v Brazílii byl určitý počet firem, které jejich majitelé chtěli pro nerentabilitu zavřít, převzaty jejich zaměstnanci, a těmi byly nadále řízeny a spravovány. (V Brazílii bylo dokonce přijato zákonodárství, které toto – samo o sobě vlastně nelegální – vyvlastnění usnadňuje.) Ale k tomu je nutno podotknout dvojí: za prvé, ty fabriky se – po jejich převzetí zaměstnanci – staly rentabilními jenom díky tomu, že zaměstnanci dali souhlas se zmenšením jejich platů! Tady se nutně staví otázka, proč tak neučinili už předtím, ještě za soukromého majitele; celá ta krizová situace s hrozícím konkursem vůbec nemusela vzniknout.

A za druhé: tato „pravá“ družstva evidentně vznikají jenom za mimořádných, prakticky krizových situací. Za standardní ekonomické situace vznikají většinou pouze družstva „nepravá“: to jest taková která mají sice družstevní strukturu i institut kolektivního vlastnictví, ale ve skutečnosti fungují na ryze komerčním základě, jako kterýkoli jiný subjekt kapitalistické ekonomiky. Nějaký reálný potenciál k jakémusi „plíživému vytěsnění kapitalismu“ od nich skutečně není možno očekávat.

Závěrem je tedy ještě jednou možno konstatovat: transformace kapitalistického společensko-ekonomického uspořádání v nějaký řád postkapitalistický či nekapitalistický – to je obrovsky náročný úkol, který v žádném případě není možno zvládnout tak triviálně jednoduchým způsobem, že se založí určitý počet družstev. Princip družstevnictví tu – se svým duchem kolektivismu – sice dozajista může sehrát určitou pozitivní úlohu; ale nikdy sám o sobě nemůže být faktorem rozhodujícím.

Existuje alternativa ke kapitalismu? II.

Josef Poláček

2. Bod druhý – „naprostá svoboda slova a projevu“

Toto jsou ovšem základní principy liberální demokracie; jenže ve skutečnosti platí to samé co bylo řečeno o soukromém vlastnictví. „Naprostá svoboda“ slova a projevu neexistuje prakticky nikde. Za prvé: v téměř všech státech prvního světa jsou zakázány projevy smýšlení propagující fašismus. Jistě: z hlediska elementárního zdravého rozumu je to naprosto legitimní omezení. Jenže: onen zdánlivě posvátný princip liberalismu o „naprosté svobodě“ slova a projevu tím byl fakticky vyvrácen. A jestliže tento princip ve své absolutní nedotknutelnosti padl, pak už platí to samé jako v případě soukromého vlastnictví: pak jsou hranice mezi tím, co je povoleno a co už ne, pohyblivé a nejisté, a nakonec záleží jenom na momentálním stavu společenského konsensu, kudy tyto hranice povedou. A za druhé: i tam kde „naprostá svoboda“ projevu není omezena trestním právem, tam je mnohdy limitována ustanoveními práva občanského. Například když začnu rozhlašovat o mém sousedu že je ničema – pak on mě může úspěšně zažalovat, i kdyby mé tvrzení bylo tisíckrát pravdivé. (Ovšem – v dané obecné rovině prakticky nedokazatelné.)

Zkrátka: ani za podmínek liberální demokracie nějaká „naprostá svoboda“ slova a projevu neexistuje; i tady se vždy znovu a znovu sváří zájem jednotlivce se zájmem celospolečenským. Jak dramatické důsledky tento vzájemný boj (a jeho špatné řešení) může mít, je možno snadno nahlédnout při pohledu na současnou pandemii. Ve státech s liberální demokracií nikomu nemůže být zakázáno, aby veřejně šířil své bludy o tom, že buďto žádná epidemie vůbec neexistuje; anebo že nařízená ochranná opatření (roušky) jsou zcela neúčinná; nebo že očkování je taktéž buďto neúčinné, anebo dokonce škodlivé.

Šíření těchto nesmyslů je tedy v liberálních demokraciích kryto svobodou slova; ale podívejme se teď blíže, co má tato „svoboda slova“ za reálné důsledky. Státy liberální demokracie za jednu z nejvíce chráněných hodnot deklarují právo na život; jenže jakékoli zlehčování nebezpečí pandemie koronavirem, které je šířené veřejně, nevyhnutelně ohrožuje – právě lidské životy! Učiňme si jenom zcela reálné srovnání: v etatistické Číně – kde jak známo epidemie vypukla – byla takto pojatá „svoboda slova“ která by podkopávala státní protiepidemická opatření ovšem bezu okolků potlačena; s tím výsledkem že tato země s miliardovou populací je dnes téměř bez nákazy, jenom sporadicky se objeví nějaké lokální ohnisko. Zatímco státy s neregulovanou svobodou slova úpí pod následky pandemie.

Zcela napřímo řečeno: v zájmu zachování dogmatu „svobody slova“ státy liberální demokracie denně hází přes palubu svou povinnost chránit právo svých obyvatel na život; denně doslova a do písmene obětují lidské životy, jenom abych si uchovaly netknutou svou ideologii „svobody slova“.

Tady není prostor na to aby se konkrétně řešil tento hluboký konflikt mezi svobodou slova a právem na život; tady se jedná jenom o to ozřejmit, že naprostá svoboda slova, pokud je pozvednuta na dogma, se může stát jedem, který má doslova smrtelné následky. A liberální demokracie zcela evidentně není schopna tento konflikt pozitivně vyřešit.

3. Bod třetí – volná hra politických sil

I tady platí to samé co bylo už řečeno v souvislosti se svobodou slova: ani v liberální demokracii nějaká naprosto „volná hra“ politických sil neexistuje. Snad s výjimkou ultraliberálních Spojených států a možná i Velké Británie jsou zakázány strany podporující fašismus. Opět: tento zákaz je dozajista rozumný; ale znamená to prolomení principu. Fakticky jsou povoleny pouze strany systémově konformní.

A za druhé: „volná hra“ je zde tak jako tak víceméně iluzorní. Každý sice může založit vlastní partaj či hnutí; ale fakticky se relevantní politickou silou může stát jenom takový politický subjekt, který je tak či onak „mainstreamový“. To opět znamená: systémově konformní.

„Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by byly zakázány“ – tento výrok je projevem frustrace těch částí společnosti, které trpí trvalým pocitem, že jejich hlas není slyšen. Že jejich názory nejsou sice přímo zakázány – ale že jsou fakticky permanentně vytěsňovány na periférii. A pro pocit trvalé deprivace není až zase tak příliš rozhodující, jestli se toto vytlačení děje prostřednictvím přímých státních represí, anebo nenápadně, faktickým ideovým monopolem panujícího systému. I stát liberální demokracie provádí neustálou ideologickou indoktrinaci svých obyvatel – od školní výuky počínaje, přes mainstreamová média až po všechny státní instituce.

Opět: zde není místo na to řešit oprávněnost či neoprávněnost těchto okrajových hlasů a názorů. Jde o to uvědomit si že ani liberální demokracie není zdaleka tak „otevřeným“ systémem za jaký se vydává; a že i zde trvale existují skupiny s hlubokou ideovou a politickou deprivací z nemožnosti vlastního uplatnění se. Pokud by takto na periférii zájmy byly vytlačovány pouze ideje evidentně reakční, bylo by to v pořádku. Jenže liberální demokracie nemá žádná kritéria pro posouzení co je opravdu reakční, a co by mohlo být ideou progresivní. Na periférii zájmu je vytlačováno všechno, co není v souladu se samopohybem systému. Toho systému, jehož reálným fundamentem a jádrem stále zůstává docela obyčejný kapitalismus fixovaný na neustálou maximalizaci profitu, a na straně druhé bezduchý konzumismus.

4. Neutralita v oblasti ideologie

Liberální demokracie tvrdí, že ona a právě ona je tím jediným politickým uspořádáním, které je ideologicky neutrální, nevázané. A že má tedy naprosto exkluzivní postavení, že právě ona je ta jediná „opravdu svobodná“. Už z toho co bylo uvedeno výše vyplývá, že toto tvrzení je krajně problematické.

Připomeňme si: lidská společnost je nakonec jenom specifickou větví obecné evoluce. A evoluce neklade mravní nároky. U ní platí jediné: účelnost. Schopnost v daném čase a na daném místě adekvátně reagovat na dané životní podmínky. Jsou vytvářeny určité modely přežití – a každý model prosazuje sám sebe, to jest neguje všechny modely ostatní. A tak ani liberální demokracie v dějinách naprosto není nějakým exkluzivním modelem platným či účelným pro všechny situace; za středověku například by její paušální zavedení znamenalo uvrhnout celý stát do chaosu. Tehdejší společnost bylo možno efektivně vést jenom prostřednictvím striktních hierarchií; a myšlenku všeobecné demokracie by rezolutně zavrhly nejenom vládnoucí elity, ale nejspíše by ji jako nesmyslnou utopii s nepochopením odmítly i široké lidové masy.

Současná liberální demokracie je přesně tím, čím je: státní doktrínou společnosti rozvinutého kapitalismu. Kde je tedy společnost tmelena, řízena a fakticky i hierarchizována všeobecnou snahou o maximalizaci (vlastního) bohatství. Ale – co když se změní vnější rámcové podmínky? Co když opravdu vypukne klimatická krize? Co když se celé pásy země stanou neobyvatelnými? Co když povstanou masové migrační vlny, proti nimž je současná migrace jenom nevinnou hříčkou? Co když nastane všeobecný boj o přežití? Skutečně zůstane i za těchto okolností liberální demokracie exkluzivní, privilegovanou, nedotknutelnou formou státně-politického uspořádání? Neobnoví se tu – jakožto v dané situaci efektivnější – opět hierarchické modely řízení společnosti? Ještě jednou: evoluce se neptá na morálku; evoluce staví své aktéry do situací, a očekává adekvátní reakci. A který organismus nenajde správný modus existence, ten zahyne.

Tím vším má být řečeno toto: tvrzení liberální demokracie, že právě ona jako jediná nemá žádnou vlastní ideologii, je falešné. Právě tato zdánlivá bezideologičnost je její ideologií. I ona postuluje jeden určitý, zcela specifický způsob uspořádání společnosti – a neguje tím všechny mody, způsoby ostatní. Z metafyzického hlediska ideologií liberální demokracie je vlastně princip chaosu. Jednotlivým subjektům respektive entitám je ponechána naprostá volnost pohybu a vzájemných interakcí – a zcela se rezignuje na to, z tohoto chaosu vytvořit nějakou novou, principiálně vyšší a komplexnější kvalitu. Napohled tu tedy existuje naprostá volnost – ale fakticky jsou zde zataraseny všechny cesty vedoucí k vyšším stupňům komplexity, a tedy k vyšší vývojové kvalitě.

Samozřejmě že reálně nejsou státy liberální demokracie zcela chaotické. To je ovšem dáno za prvé oním zmíněným fenoménem, že faktickým vládcem a řídícím prvkem jsou zde mechanismy kapitalismu; každý kdo chce efektivně přežít, musí se jim podřídit. A za druhé: ve skutečnosti si tyto „demokracie“ vytvořily řídící struktury, které mají fakticky oligarchický charakter (v aristotelském smyslu „vlády některých“). Právě proto je tento systém natolik relativně stabilní; protože víceméně přesně odpovídá Aristotelovu modelu kombinace demokratických a oligarchických prvků. V daném smyslu by tedy všechno bylo v pořádku; ale jedná se o to, že celý tento systém se stále ještě vydává za „čistou“ demokracii, a přítomnost oligarchických elementů je zamlčována, ukrývána, popírána. Ani tady se tedy nejedná o pravou, vědomou a otevřenou syntézu protichůdných elementů; nýbrž jedná se daleko spíše o neorganickou směsku, kde jednou vítězí element jeden, podruhé zase ten opačný. Ale to všechno neutváří dohromady jeden opravdu vnitřně provázaný, harmonizující celek.

Tak tedy: jaký společenský systém místo stávajícího kapitalismu?

Jak už jsem uvedl na počátku, byl jsem J. Rychlíkem vyzván, abych – pokud sdílím záměr překonat systém současného kapitalismu prostřednictvím zásadní systémové, tedy fakticky revoluční změny – abych předložil koncept jiného, alternativního společenského modelu, který by ale splňoval jím stanovená kritéria. Už tehdy jsem mu odpověděl, že nemám schopnosti proroka, abych si troufal s apodiktickou jistotou určovat, jaký bude příští vývoj dějin, a tedy i lidské společnosti. V tuto chvíli opravdu není nikdo, kdo by byl schopen takovýto model předložit, v nějaké definitivní a fixní podobě. To jediné co je v tuto chvíli možné – a právě o to jsem se zde pokusil – je to, jaksi vykolíkovat cestu, která by k tomuto cíli mohla vést. Určit základní směr; a vytyčit základní koordináty této cesty. To je ale prakticky možné jenom prostřednictvím analýzy, kritiky, negace stavu současného.

V tomto elaborátu jsem se tedy v prvé řadě pokusil ukázat, že stávající systém kapitalismu i s jeho liberální demokracií není ani zdaleka systémem natolik homogenním, jak se na první pohled zdá. Přesněji řečeno: že je to systém vnitřně rozporný, který své interní protiklady principiálně není schopen řešit, a místo toho je zametá pod koberec, ukrývá je pod ideologickou mlžnou clonou „čisté demokracie“.

Případná postkapitalistická společnost by tedy musela splňovat tyto základní systémové znaky:

– pravá, provázaná a vyvážená syntéza mezi prvkem soukromé iniciativy (soukromého vlastnictví) na straně jedné, a legitimním celospolečenským zájmem (společně sdílené statky) na straně druhé

– svoboda jednotlivce vsazená do systému odpovědnosti vůči celku. Nikoli tedy principiálně nevázaná (a pouze negativně vymezená a vnějškově omezená) svoboda individua v liberalistickém pojetí, nýbrž integrovaná syntéza obou těchto o sobě protikladných principů

– v oblasti politické platí naprosto to samé: na jedné straně samozřejmě volnost politických aktivit a iniciativ – ale na straně druhé přítomnost momentu společenské odpovědnosti. Nikoliv princip nevázané svévole propagovat a prosazovat cokoli, bez ohledu na společenské a mravní kvality respektive destrukční potenciál těchto iniciativ

– co se pak přítomnosti či nepřítomnosti státní ideologie týče, bylo ukázáno že nějaká státní doktrína je přítomna vždy; ať už přiznaně či skrytě. Je tedy daleko lepší, a v každém případě poctivější její existenci přiznat otevřeně. Existuje jediný způsob, jak může být přítomna hegemonní státní doktrína, aniž by přitom byla ideologickým diktátem: když bude od samotného svého počátku formulována na dialektickém principu. Tedy na principu syntézy protikladů. Liberální demokracie vlastně už sama učinila první krok v tomto směru, tím že všechny názory uznala za legitimní; ona ale nemá schopnost jejich pozitivní syntézy, a proto je musí nechat slepě na sebe narážet v neustálém boji, a sama (liberální demokracie) si nad tímto bojem myje ruce, a staví se do pohodlné role nadstranického rozhodčího, který dbá pouze na zachování obecných regulí boje, ale sám do střetu ideových obsahů nijak nezasahuje.

Jednou větou je tedy možno říci: tato postkapitalistická společnost by se měla vyznačovat vyváženou, autentickou syntézou protikladných společenských elementů na všech úrovních společenského žití. Společnost liberálního kapitalismu tuto úlohu neplní a splnit nedokáže; ona jednostranně preferuje zájem privátní, a jenom ve zcela zřejmých, evidentních případech se odváží prosazovat zájem celospolečenský. V praxi to sice – na současné úrovni a za současné situace – funguje relativně úspěšně; ale to nic nemění na tom, že to není žádné skutečné systémové řešení. V důsledku toho přinejmenším u částí populace vzniká stav trvalé deprivace; a nikdo nemůže předpovědět, jestli se tato deprivace jednou nenahromadí, a nevybuchne kataklyzmatickou explozí. Nedávný útok běsnícího davu na symbol americké demokracie by se mohl ukázat být jenom malou, předběžnou demonstrací toho, k čemu jednou povedou tyto systémově imanentní rozpory a napětí současného kapitalismu.

Dosavadní terminologií vyjádřeno, tato budoucí – hypotetická – společenská formace by nesměla být ani kapitalismem ani komunismem; ale nebyla by ani pouhou konvergencí jejich elementů, neboť konvergence v daném smyslu je jenom mechanickou směsí. Nebyla by ale ani nějakou „třetí cestou“ mezi kapitalismem a komunismem“ – neboť takovéto „mezi“ je samo o sobě prázdné, nemá svou vlastní substanci. Musela by být vlastně kapitalismem a zároveň komunismem – to jest, musela by nést určité znaky obou, ale v takové jejich syntéze, která by znamenala zcela novou systémovou a dějinnou kvalitu.

(Dokončení)

Existuje alternativa ke kapitalismu? I.

Josef Poláček

V souvislosti s mou recenzí knihy historika Jana Rychlíka „Československo v období socialismu 1945 – 1989“ došlo ke krátké výměně názorů mezi jejím autorem a mnou o tom, zda je vůbec reálně možné uvažovat o nějakém druhu demokratického socialismu, respektive vůbec o nějaké pozitivní alternativě ke kapitalismu, která by neznamenala nástup další revoluční diktatury. Nakonec jsem byl J. Rychlíkem vyzván, abych – pokud mám něco takového k dispozici – předložil koncept takovéhoto alternativního nekapitalistického společenského modelu; přičemž si položil tři (fakticky čtyři) základní podmínky, za kterých by takovýto projekt pro něj mohl být přijatelný:

1. nedotknutelnost soukromého vlastnictví

2. volná hra politických sil při naprosté svobodě slova a projevu

3. neutralita v oblasti ideologie.

Moje odpověď zněla, že nějaký definitivní model takovéto postkapitalistické společnosti dnes ovšem nemá k dispozici nikdo; nicméně že se mi postupem času vykrystalizovaly určité základní rysy, kterými by se takováto společenská formace musela vyznačovat. Upozornil jsem ale zároveň, že celá záležitost je krajně složitá, takže není možno ji předestřít v rámci emailové korespondence; a že mnohé její aspekty vyžadují ještě dlouhých diskusí.

Dohodli jsme se tedy nakonec na tom, že svou odpověď zveřejním na těchto webových stránkách; s tím že další otázky je možno prohovořit v následné diskusi.

Vyjasnění základních východisek

Úvodem je ovšem nutno hned poukázat na skutečnost, že jsem zde postaven před úkol někomu – aby se tak řeklo – nově příchozímu v krátké a přehledné formě prezentovat témata, o kterých my v naší komunitě (ať na stránkách Deníku Referendum či zde) – diskutujeme opakovaně prakticky už celé roky. Určité věci které nám jsou už víceméně samozřejmé (přinejmenším jejich argumentační pozadí, i když ne vždy se shodneme na konečném hodnocení) budu teď muset předkládat jako takto vyjasněné, aniž bych měl prostor uvést tento jejich argumentační fundament.

Jedná se především o takové záležitosti jako je

– otázka pravé svobody člověka

– ambivalence kapitalismu

– ambivalence liberální demokracie

– vztah „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ ve smyslu marxistické teorie

– otázka směřování dějin

atd.atd.

Poslední jmenovaný bod (směřování dějin) se ostatně zcela aktuálně projeví už v mé první reakci na podmínky, které si stanovil J. Rychlík pro koncept nekapitalistické společnosti. Tedy že pouze za splnění těchto podmínek on by byl ochoten takovéto společenské uspořádání akceptovat. Jinak že raději zůstane u toho stávajícího.

K tomu je nutno zcela zásadně podotknout toto: my máme opravdu jenom dost málo možností budoucímu vývoji cokoli diktovat. Tady se musíme znovu vrátit k otázce determinovanosti dějin, kterou jsem projednával už v rámci původní recenze. Bylo sice řečeno, že „lidé sami dělají své dějiny“ (a bylo to řečeno jak J. Rychlíkem tak samotným Marxem); nicméně stejně tak platí, že člověk v žádném případě nemá neomezenou moc manipulovat (budoucími) dějinami podle své libosti. Je nutno si uvědomit: dějiny lidské společnosti jsou prakticky jednou specifickou součástí obecné evoluce. Tato evoluce staví své aktéry do určitých situací; a oni jsou nuceni tyto situace řešit – a to sice určitým způsobem, pokud chtějí přežít. A pro člověka a celou společnost platí nakonec to samé. Jak už jsem uvedl v mé recenzi: variabilita ani těchto situací (to jest jejich základní momenty), ani variabilita jejich řešení nejsou nekonečná. A mnohdy je naopak velice omezená. To znamená: my si sice můžeme vytyčit, jaký budoucí vývoj společnosti by se nám líbil a který ne; ale fakticky tento vývoj bude probíhat v rámci určitých základních určení, která jsou objektivně daná, a naše přání na tom mohou jen velice málo změnit. (Pro ilustraci připomenu uvedený moment nevyhnutelného vzniku nadhodnoty, a stejně tak nevyhnutelně nastupujícího problému jejího přivlastňování.) Srv. poznámku pod čarou.

To pak konkrétně znamená: já sice beru na vědomí podmínky pro budoucí, postkapitalistickou společnost vyslovené J. Rychlíkem; ale pokud můj koncept takovéto společnosti má mít nějaký vztah k realitě, pak se musím především držet těch faktorů a koordinátů, které před nás staví samotné dějiny, respektive struktura a dynamika společnosti v současné fázi jejího vývoje.

V každém případě je možno předem postulovat jeden zásadní princip: společenská skutečnost je krajně složitá; a každý realistický model jejího – alespoň relativně – optimálního uspořádání musí být vždy nutně ambivalentní. Neexistují tedy nějaká „čistá“, konečná řešení – ať ve smyslu komunistické společnosti, ale stejně tak ve smyslu liberální demokracie. Je možno právem říci, že veškerá bída celých dosavadních dějin lidstva spočívá v tom, že se vždy přijímala zjednodušená řešení vysoce komplexních problémů. A všechno záleží na tom, jestli se už konečně pochopí, že jedině pravým řešením může být tato vnitřní ambivalence, která jediná dokáže udržovat relativně stabilní, ale zároveň dynamický chod společenského tělesa.

K oněm podmínkám stanoveným J. Rychlíkem je nutno podotknout ještě jedno: toto jsou ovšem základní principy systému liberálního kapitalismu. Jestliže tedy položíme otázku po možných alternativách kapitalismu, ale zároveň apodikticky diktujeme takovéto podmínky – pak je jasné, že nakonec neskončíme nikde jinde, nežli zase u toho samého kapitalismu! Je to asi něco podobného, jako kdyby – poněkud liberálnější – přívrženec komunismu prohlásil, že je ochoten akceptovat i jiný společenský model nežli komunismus, pokud jenom bude splňovat podmínku společenského vlastnictví výrobních prostředků, princip kolektivismu a princip demokratického centralismu! Zkrátka: jestli se opravdu chceme dostat někam dále nežli co nám ukazují dosavadní modely, musíme v prvé řadě být ochotni je přezkoumat opravdu kriticky – a to včetně jejich „nejposvátnějších“ principů a dogmat.

1. Bod první – nedotknutelnost soukromého vlastnictví

Rozeberme si teď tedy první podmínku stanovenou J. Rychlíkem pro hypotetickou postkapitalistickou společnost: nedotknutelnost soukromého vlastnictví.

Z tohoto požadavku samozřejmě hovoří osobní zkušenost autora s vlastnickou formou státně-socialistickou, která se ukázala být v každém případě ekonomicky vysoce neefektivní. Aktem přímé negace tohoto socialisticky kolektivistického vlastnictví pak logicky vyplývá návrat k vlastnictví soukromému.

Jenže: co je to vlastně toto „soukromé vlastnictví“? Když žádáme jeho nedotknutelnost – máme tím opravdu na mysli jeho nedotknutelnost absolutní?… Jenže – takovýmto požadavkem bychom zaostali přinejmenším o tři čtvrtě století za reálným vývojem společenských priorit.

Nejpozději od poválečného německého „rýnského kapitalismu“ platí v zemích vyspělého Západu maxima o „společenské odpovědnosti vlastnictví“. Platí v Německu, platí v severských zemích „švédského socialismu“, platí v Anglii i ve Francii. A co více – platí dokonce i v samotných Spojených státech, které od Anglie převzaly roli prototypu a symbolu kapitalismu vůbec. Pro ilustraci jeden velmi symptomatický případ právě ze Spojených států: bylo to někdy v devadesátých létech minulého století, v období rodící a rozvíjející se computeristiky. Stalo se, že jeden velký výrobce počítačových procesorů do jejich programu zabudoval nějakou funkci, která upadla do podezření že by mohla být k nevýhodě spotřebitelů; dost možná tím že omezovala volný přístup konkurenčních produktů. Tento producent byl proto zažalován, zřejmě nějakou organizací na ochranu spotřebitelů. Před soudem se zástupce oné firmy – zjevně velmi rozhořčen – bránil tím, že je to přece svobodná volba každého výrobce, jaké bude produkovat výrobky: „A i kdybychom se rozhodli naše procesory vložit do sendvičů, tak je to pořád naše svaté právo!“

Jenže: americký soud rozhodl jinak. I ve vedoucí zemi současného kapitalismu soudní nález zněl, že už dávno neplatí absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Volnost soukromého vlastníka produkovat cokoli a jakkoli končí tam, kde by mohla být k neprospěchu spotřebitelů. – Samozřejmě, americký soud argumentoval právy spotřebitelů, a nehovořil o „celospolečenském zájmu“ (to by znělo zřejmě příliš socialisticky) – ale fakticky je to naprosto totéž. Ještě jednou: nějaká „absolutní nedotknutelnost“ soukromého vlastnictví je v současném moderním světě už dávno pasé. Proti ní stojí zájem celospolečenský; a ten je velmi silnou a mocnou protiváhou.

Ovšem: jestliže padl princip absolutní nedotknutelnosti soukromého vlastnictví – kde je pak možno určit hranici mezi jím, a mezi legitimním zájmem společnosti? Současný stát (a to i ten zcela demokratický!) omezuje soukromé vlastnictví tisícerým způsobem (a však si na to také soukromí podnikatelé neustále hořce stěžují); a on by ho dokonce mnohdy velice rád omezil ještě daleko více, jenomže v určitém bodu naráží na čistě ekonomickou hranici ekonomické únosnosti.

Celkem vzato se tedy věc jeví takto: „soukromé vlastnictví“ jako takové už dávno není nějakým nedotknutelným fetišem. To co je evidentně ekonomicky nepostradatelné, to je soukromé podnikání, bez kterého národní ekonomika ztrácí svou dynamiku. Tady není prostor pro to řešit konkrétní otázky poměru soukromého sektoru a státních opatření ve jménu celospolečenských zájmů; zde je důležité konstatování, že se skutečně ukazuje to, co bylo řečeno úvodem: že skutečnost sama je vždy ambivalentní, a že takové musí být i každé (komplexní) řešení. Na první stanovenou podmínku ohledně možností nekapitalistické společnosti je tedy J. Rychlíkovi možno odpovědět: ano, přítomnost takové či onaké formy soukromého sektoru je zřejmě nevyhnutelná a potřebná; ale tento soukromý sektor v žádném případě nesmí být nějaké nedotknutelné dogma, a musí být nutně doprovázen a vyvažován silnou přítomností zájmu celospolečenského.

___________________________________________

Poznámka pod čarou: Evoluce a determinace

Na rozdíl dejme tomu od fyziky, kde postačí výzkum soustředit na jeden jediný obor, zkoumání na poli společenských a dějinných procesů vyžaduje mnohem širší záběr. Často se stane, že při rozmýšlení nad nějakým společenským tématem se najednou v mysli vynoří nějaký údaj, poznatek ze zcela jiné oblasti, který odhalí nějakou nečekanou souvislost nebo dodá potřebný argument. Jen velice zřídka se ale stane, že se autor nějakého textu či rozboru společenských témat přímo při jeho zpracování dostane k nějakému přelomovému objevu, který zapadne do jeho vlastní argumentační struktury jako klíč do zámku.

Přesně to se mi ale přihodilo právě teď, při psaní tohoto textu o možných alternativách budoucího vývoje lidské společnosti. Shlédl jsem včera v televizi dokumentaci o výzkumu prováděném na jednom druhu ještěrek – tedy napohled zcela vzdálené téma z oblasti evoluční teorie. Ovšem v průběhu této dokumentace se vynořily zcela fascinující objevy a odhalení.

Jedná se o to: bylo zjištěno, že na skupině čtyř karibských ostrovů je rozšířen jeden druh ještěrek žijících na stromech. Ovšem: morfologie těchto ještěrek je diferencována podle toho, v které části stromů žijí: ty co se pohybují ve spodní části a i na zemi, ty mají dlouhé rychlé nohy – aby mohly lépe lovit kořist a samy unikat predátorům. Ty co žijí ve velkých výškách mají především velmi vyvinuté přísavné polštářky na nohou. Ale ty které se pohybují především po velmi malých větvičkách, ty mají malé krátké nohy, s jejichž pomocí mohou obemknout tyto tenké větvičky a bezpečně se na nich udržet.

Otázka teď byla, jestli se z výchozího ostrova na ty další rozšířily už tyto specifické formy – anebo ale jestli se ony ještěrky takto diferencovaly až sekundárně. Průzkumem genetického materiálu DNA se ukázalo naprosto jednoznačně: k této diferenciaci došlo až sekundárně, tedy na každém ostrově nezávisle na sobě – ale s naprosto stejným výsledkem! Je tedy naprosto zjevné, že konkrétní životní podmínky si tu vynutily naprosto konkrétní změny v morfologii. (Tento fenomén obdržel speciální pojmenování: ekomorfismus.)

A teď přijde naprosto klíčový moment. Výzkumníci provedli vlastní evoluční experiment – tento druh ještěrek vysadili na nový ostrov, na kterém předtím nežily. A ony se tam diferencovaly stejně tak naprosto podle předpokladů – a to už během pouhých čtrnácti let! Tady bylo možno sledovat evoluci vysloveně v přímém přenosu.

To pro nás znamená ale především toto přelomové zjištění: budoucnost je možno předpovídat.

Když máme definovány konkrétní životní podmínky, pak z nich můžeme odvodit budoucí vývoj evoluce! Tím je tedy zcela převrácena dosavadní víra většiny evolucionistů v to, že evoluce probíhá chaoticky, neřízeně, a že v ní nelze odhalit žádné obecné zákonitosti.

A nenamlouvejme si, že člověk by se nějak zásadně vymykal z tohoto pravidla, jenom proto že má schopnost myslet. Spíše přesně naopak: právě proto že člověk má schopnost myslet, je uzpůsoben v daných situacích nalézat optimální řešení. A – optimální řešení je ze samé své definice vždy jenom jedno. I pro lidské společenství tedy platí: jestliže budeme mít k dispozici znalost určitých základních životních parametrů (a některé přece jenom známe) – pak můžeme přinejmenším s vysokou mírou pravděpodobnosti predikovat, že lidstvo časem objeví – a také uskuteční – tu jednu specifickou formu své existence, která bude za daných okolností optimálním řešením.

(Pokračování)