Existuje alternativa ke kapitalismu? I.

Josef Poláček

V souvislosti s mou recenzí knihy historika Jana Rychlíka „Československo v období socialismu 1945 – 1989“ došlo ke krátké výměně názorů mezi jejím autorem a mnou o tom, zda je vůbec reálně možné uvažovat o nějakém druhu demokratického socialismu, respektive vůbec o nějaké pozitivní alternativě ke kapitalismu, která by neznamenala nástup další revoluční diktatury. Nakonec jsem byl J. Rychlíkem vyzván, abych – pokud mám něco takového k dispozici – předložil koncept takovéhoto alternativního nekapitalistického společenského modelu; přičemž si položil tři (fakticky čtyři) základní podmínky, za kterých by takovýto projekt pro něj mohl být přijatelný:

1. nedotknutelnost soukromého vlastnictví

2. volná hra politických sil při naprosté svobodě slova a projevu

3. neutralita v oblasti ideologie.

Moje odpověď zněla, že nějaký definitivní model takovéto postkapitalistické společnosti dnes ovšem nemá k dispozici nikdo; nicméně že se mi postupem času vykrystalizovaly určité základní rysy, kterými by se takováto společenská formace musela vyznačovat. Upozornil jsem ale zároveň, že celá záležitost je krajně složitá, takže není možno ji předestřít v rámci emailové korespondence; a že mnohé její aspekty vyžadují ještě dlouhých diskusí.

Dohodli jsme se tedy nakonec na tom, že svou odpověď zveřejním na těchto webových stránkách; s tím že další otázky je možno prohovořit v následné diskusi.

Vyjasnění základních východisek

Úvodem je ovšem nutno hned poukázat na skutečnost, že jsem zde postaven před úkol někomu – aby se tak řeklo – nově příchozímu v krátké a přehledné formě prezentovat témata, o kterých my v naší komunitě (ať na stránkách Deníku Referendum či zde) – diskutujeme opakovaně prakticky už celé roky. Určité věci které nám jsou už víceméně samozřejmé (přinejmenším jejich argumentační pozadí, i když ne vždy se shodneme na konečném hodnocení) budu teď muset předkládat jako takto vyjasněné, aniž bych měl prostor uvést tento jejich argumentační fundament.

Jedná se především o takové záležitosti jako je

– otázka pravé svobody člověka

– ambivalence kapitalismu

– ambivalence liberální demokracie

– vztah „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ ve smyslu marxistické teorie

– otázka směřování dějin

atd.atd.

Poslední jmenovaný bod (směřování dějin) se ostatně zcela aktuálně projeví už v mé první reakci na podmínky, které si stanovil J. Rychlík pro koncept nekapitalistické společnosti. Tedy že pouze za splnění těchto podmínek on by byl ochoten takovéto společenské uspořádání akceptovat. Jinak že raději zůstane u toho stávajícího.

K tomu je nutno zcela zásadně podotknout toto: my máme opravdu jenom dost málo možností budoucímu vývoji cokoli diktovat. Tady se musíme znovu vrátit k otázce determinovanosti dějin, kterou jsem projednával už v rámci původní recenze. Bylo sice řečeno, že „lidé sami dělají své dějiny“ (a bylo to řečeno jak J. Rychlíkem tak samotným Marxem); nicméně stejně tak platí, že člověk v žádném případě nemá neomezenou moc manipulovat (budoucími) dějinami podle své libosti. Je nutno si uvědomit: dějiny lidské společnosti jsou prakticky jednou specifickou součástí obecné evoluce. Tato evoluce staví své aktéry do určitých situací; a oni jsou nuceni tyto situace řešit – a to sice určitým způsobem, pokud chtějí přežít. A pro člověka a celou společnost platí nakonec to samé. Jak už jsem uvedl v mé recenzi: variabilita ani těchto situací (to jest jejich základní momenty), ani variabilita jejich řešení nejsou nekonečná. A mnohdy je naopak velice omezená. To znamená: my si sice můžeme vytyčit, jaký budoucí vývoj společnosti by se nám líbil a který ne; ale fakticky tento vývoj bude probíhat v rámci určitých základních určení, která jsou objektivně daná, a naše přání na tom mohou jen velice málo změnit. (Pro ilustraci připomenu uvedený moment nevyhnutelného vzniku nadhodnoty, a stejně tak nevyhnutelně nastupujícího problému jejího přivlastňování.) Srv. poznámku pod čarou.

To pak konkrétně znamená: já sice beru na vědomí podmínky pro budoucí, postkapitalistickou společnost vyslovené J. Rychlíkem; ale pokud můj koncept takovéto společnosti má mít nějaký vztah k realitě, pak se musím především držet těch faktorů a koordinátů, které před nás staví samotné dějiny, respektive struktura a dynamika společnosti v současné fázi jejího vývoje.

V každém případě je možno předem postulovat jeden zásadní princip: společenská skutečnost je krajně složitá; a každý realistický model jejího – alespoň relativně – optimálního uspořádání musí být vždy nutně ambivalentní. Neexistují tedy nějaká „čistá“, konečná řešení – ať ve smyslu komunistické společnosti, ale stejně tak ve smyslu liberální demokracie. Je možno právem říci, že veškerá bída celých dosavadních dějin lidstva spočívá v tom, že se vždy přijímala zjednodušená řešení vysoce komplexních problémů. A všechno záleží na tom, jestli se už konečně pochopí, že jedině pravým řešením může být tato vnitřní ambivalence, která jediná dokáže udržovat relativně stabilní, ale zároveň dynamický chod společenského tělesa.

K oněm podmínkám stanoveným J. Rychlíkem je nutno podotknout ještě jedno: toto jsou ovšem základní principy systému liberálního kapitalismu. Jestliže tedy položíme otázku po možných alternativách kapitalismu, ale zároveň apodikticky diktujeme takovéto podmínky – pak je jasné, že nakonec neskončíme nikde jinde, nežli zase u toho samého kapitalismu! Je to asi něco podobného, jako kdyby – poněkud liberálnější – přívrženec komunismu prohlásil, že je ochoten akceptovat i jiný společenský model nežli komunismus, pokud jenom bude splňovat podmínku společenského vlastnictví výrobních prostředků, princip kolektivismu a princip demokratického centralismu! Zkrátka: jestli se opravdu chceme dostat někam dále nežli co nám ukazují dosavadní modely, musíme v prvé řadě být ochotni je přezkoumat opravdu kriticky – a to včetně jejich „nejposvátnějších“ principů a dogmat.

1. Bod první – nedotknutelnost soukromého vlastnictví

Rozeberme si teď tedy první podmínku stanovenou J. Rychlíkem pro hypotetickou postkapitalistickou společnost: nedotknutelnost soukromého vlastnictví.

Z tohoto požadavku samozřejmě hovoří osobní zkušenost autora s vlastnickou formou státně-socialistickou, která se ukázala být v každém případě ekonomicky vysoce neefektivní. Aktem přímé negace tohoto socialisticky kolektivistického vlastnictví pak logicky vyplývá návrat k vlastnictví soukromému.

Jenže: co je to vlastně toto „soukromé vlastnictví“? Když žádáme jeho nedotknutelnost – máme tím opravdu na mysli jeho nedotknutelnost absolutní?… Jenže – takovýmto požadavkem bychom zaostali přinejmenším o tři čtvrtě století za reálným vývojem společenských priorit.

Nejpozději od poválečného německého „rýnského kapitalismu“ platí v zemích vyspělého Západu maxima o „společenské odpovědnosti vlastnictví“. Platí v Německu, platí v severských zemích „švédského socialismu“, platí v Anglii i ve Francii. A co více – platí dokonce i v samotných Spojených státech, které od Anglie převzaly roli prototypu a symbolu kapitalismu vůbec. Pro ilustraci jeden velmi symptomatický případ právě ze Spojených států: bylo to někdy v devadesátých létech minulého století, v období rodící a rozvíjející se computeristiky. Stalo se, že jeden velký výrobce počítačových procesorů do jejich programu zabudoval nějakou funkci, která upadla do podezření že by mohla být k nevýhodě spotřebitelů; dost možná tím že omezovala volný přístup konkurenčních produktů. Tento producent byl proto zažalován, zřejmě nějakou organizací na ochranu spotřebitelů. Před soudem se zástupce oné firmy – zjevně velmi rozhořčen – bránil tím, že je to přece svobodná volba každého výrobce, jaké bude produkovat výrobky: „A i kdybychom se rozhodli naše procesory vložit do sendvičů, tak je to pořád naše svaté právo!“

Jenže: americký soud rozhodl jinak. I ve vedoucí zemi současného kapitalismu soudní nález zněl, že už dávno neplatí absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Volnost soukromého vlastníka produkovat cokoli a jakkoli končí tam, kde by mohla být k neprospěchu spotřebitelů. – Samozřejmě, americký soud argumentoval právy spotřebitelů, a nehovořil o „celospolečenském zájmu“ (to by znělo zřejmě příliš socialisticky) – ale fakticky je to naprosto totéž. Ještě jednou: nějaká „absolutní nedotknutelnost“ soukromého vlastnictví je v současném moderním světě už dávno pasé. Proti ní stojí zájem celospolečenský; a ten je velmi silnou a mocnou protiváhou.

Ovšem: jestliže padl princip absolutní nedotknutelnosti soukromého vlastnictví – kde je pak možno určit hranici mezi jím, a mezi legitimním zájmem společnosti? Současný stát (a to i ten zcela demokratický!) omezuje soukromé vlastnictví tisícerým způsobem (a však si na to také soukromí podnikatelé neustále hořce stěžují); a on by ho dokonce mnohdy velice rád omezil ještě daleko více, jenomže v určitém bodu naráží na čistě ekonomickou hranici ekonomické únosnosti.

Celkem vzato se tedy věc jeví takto: „soukromé vlastnictví“ jako takové už dávno není nějakým nedotknutelným fetišem. To co je evidentně ekonomicky nepostradatelné, to je soukromé podnikání, bez kterého národní ekonomika ztrácí svou dynamiku. Tady není prostor pro to řešit konkrétní otázky poměru soukromého sektoru a státních opatření ve jménu celospolečenských zájmů; zde je důležité konstatování, že se skutečně ukazuje to, co bylo řečeno úvodem: že skutečnost sama je vždy ambivalentní, a že takové musí být i každé (komplexní) řešení. Na první stanovenou podmínku ohledně možností nekapitalistické společnosti je tedy J. Rychlíkovi možno odpovědět: ano, přítomnost takové či onaké formy soukromého sektoru je zřejmě nevyhnutelná a potřebná; ale tento soukromý sektor v žádném případě nesmí být nějaké nedotknutelné dogma, a musí být nutně doprovázen a vyvažován silnou přítomností zájmu celospolečenského.

___________________________________________

Poznámka pod čarou: Evoluce a determinace

Na rozdíl dejme tomu od fyziky, kde postačí výzkum soustředit na jeden jediný obor, zkoumání na poli společenských a dějinných procesů vyžaduje mnohem širší záběr. Často se stane, že při rozmýšlení nad nějakým společenským tématem se najednou v mysli vynoří nějaký údaj, poznatek ze zcela jiné oblasti, který odhalí nějakou nečekanou souvislost nebo dodá potřebný argument. Jen velice zřídka se ale stane, že se autor nějakého textu či rozboru společenských témat přímo při jeho zpracování dostane k nějakému přelomovému objevu, který zapadne do jeho vlastní argumentační struktury jako klíč do zámku.

Přesně to se mi ale přihodilo právě teď, při psaní tohoto textu o možných alternativách budoucího vývoje lidské společnosti. Shlédl jsem včera v televizi dokumentaci o výzkumu prováděném na jednom druhu ještěrek – tedy napohled zcela vzdálené téma z oblasti evoluční teorie. Ovšem v průběhu této dokumentace se vynořily zcela fascinující objevy a odhalení.

Jedná se o to: bylo zjištěno, že na skupině čtyř karibských ostrovů je rozšířen jeden druh ještěrek žijících na stromech. Ovšem: morfologie těchto ještěrek je diferencována podle toho, v které části stromů žijí: ty co se pohybují ve spodní části a i na zemi, ty mají dlouhé rychlé nohy – aby mohly lépe lovit kořist a samy unikat predátorům. Ty co žijí ve velkých výškách mají především velmi vyvinuté přísavné polštářky na nohou. Ale ty které se pohybují především po velmi malých větvičkách, ty mají malé krátké nohy, s jejichž pomocí mohou obemknout tyto tenké větvičky a bezpečně se na nich udržet.

Otázka teď byla, jestli se z výchozího ostrova na ty další rozšířily už tyto specifické formy – anebo ale jestli se ony ještěrky takto diferencovaly až sekundárně. Průzkumem genetického materiálu DNA se ukázalo naprosto jednoznačně: k této diferenciaci došlo až sekundárně, tedy na každém ostrově nezávisle na sobě – ale s naprosto stejným výsledkem! Je tedy naprosto zjevné, že konkrétní životní podmínky si tu vynutily naprosto konkrétní změny v morfologii. (Tento fenomén obdržel speciální pojmenování: ekomorfismus.)

A teď přijde naprosto klíčový moment. Výzkumníci provedli vlastní evoluční experiment – tento druh ještěrek vysadili na nový ostrov, na kterém předtím nežily. A ony se tam diferencovaly stejně tak naprosto podle předpokladů – a to už během pouhých čtrnácti let! Tady bylo možno sledovat evoluci vysloveně v přímém přenosu.

To pro nás znamená ale především toto přelomové zjištění: budoucnost je možno předpovídat.

Když máme definovány konkrétní životní podmínky, pak z nich můžeme odvodit budoucí vývoj evoluce! Tím je tedy zcela převrácena dosavadní víra většiny evolucionistů v to, že evoluce probíhá chaoticky, neřízeně, a že v ní nelze odhalit žádné obecné zákonitosti.

A nenamlouvejme si, že člověk by se nějak zásadně vymykal z tohoto pravidla, jenom proto že má schopnost myslet. Spíše přesně naopak: právě proto že člověk má schopnost myslet, je uzpůsoben v daných situacích nalézat optimální řešení. A – optimální řešení je ze samé své definice vždy jenom jedno. I pro lidské společenství tedy platí: jestliže budeme mít k dispozici znalost určitých základních životních parametrů (a některé přece jenom známe) – pak můžeme přinejmenším s vysokou mírou pravděpodobnosti predikovat, že lidstvo časem objeví – a také uskuteční – tu jednu specifickou formu své existence, která bude za daných okolností optimálním řešením.

(Pokračování)