Český Honza

274 komentářů u „Český Honza“

1. Pane Poláčku podle mě, jako vždy, pomíjíte dvě věci: jednak ty zahraniční investice jsou naprosto neúměrné zisku oněch zahraničních firem, to jest získali mnohem více než investovali a jen nespravedlivý pravičák může tvrdit, že je to tak fér a za druhé silně pochybuji, že by se to bez nich všude neobešlo, např. že se vždy muselo prodávat 100 % akcií podniku. Že český průmysl musel projít určitou restrukturalizací, tak o tom snad pochybuje málokdo, potřeby „socialistického občana“ jsou jiné než „kapitalistického“, ale nemuselo to proběhnout pro českou společnost až tak nevýhodně.

   Jak to v konkrétních případech přesně bylo, to podle mě nedokážeme posoudit ani jeden, nejsme (ideálně) technologové a ekonomové s dobovou znalostí onněch firem. Pokud na toto téma najdete nějaký fundovaný nezávislý názor, rád si ho přečtu, ale prosím ne nějakého pravicového ekonoma či žurnalisty, kterými se to v českém prostoru jen hemží a kteří pokud pracují pro např. velkou zahraniční banku či korporaci atd. těžko mohou být nezávislými.

2. Chápu, že levný prodej podniků, navíc oproštěných od pasiv, budil a dodnes budí vášně a pochybnosti. Srovnávat je však třeba s jinými možnostmi, např. s kupónovou privatizací, příp. s přebíráním firem jejich managementem z doby konce komunistického režimu. V tehdejších podmínkách to byl rodící se (a neúspěšný) politický střed kolem OH, odkud na rozdíl od vznikající (a úspěšné) pravice vycházely pokusy o promyšlenou privatizaci (záchranu a rozvoj) perspektivních velkých podniků skrze zahraniční kapitál, a to i za cenu nemalých daňových a jiných úlev.

3. Pane Poláčku, tohle se Vám možná bude líbit: Tomáš Ježek: „…nejde nám o prosperitu státu…“ 🙂 Tady je video:

   https://www.youtube.com/watch?v=DsIsgw_EcNw&pbjreload=101

4. Tak za prvé, pane Krupičko, to video je stylizované, respektive je to součást hraného filmu. Napřed by tedy bylo nutno položit otázku, do jaké míry jsou zde uváděné výroky skutečně autentické.

   A za druhé: Vy z celého kontextu vytrháváte zase jenom to, co se Vám hodí. Na úvodní výrok T. Ježka „Nejde nám o prosperitu státu“ totiž hned vzápětí následuje jeho vysvětlení důvodů: „Protože stát je a vždycky byl špatný hospodář!“

   Tomáš Ježek mohl naprosto klidně tuto svou větu formulovat (respektive dokončit) takto: „Nám nejde o prosperitu státu – nám jde o prosperitu společnosti!!“

   Samozřejmě, o tržním fundamentalistu těchto hlasatelů volného trhu je možno myslet si své; ale nedá se nic dělat, jejich způsob uvažování má svou logiku.

   Produkční podniky v soukromém vlastnictví vždycky budou pracovat efektivněji nežli ty, které jsou ve státním vlastnictví. Stát má vždy přinejmenším silnou tendenci k byrokratismu; a státní byrokrat je vším jiným, nežli aktivním, inovačním manažerem. Zatímco soudobá ekonomika vyžaduje naprostý opak: neustálé přizpůsobování se měnícím potřebám trhu, neustálé inovace, neustálou kreativitu.

   Takže opakuji znovu: jestliže zastánci volného trhu chtějí, aby „zchudl stát“, v žádném případě tím nevyhlašují záměr, aby „zchudla společnost“. Naopak, oni jsou naprosto pevně (a do jisté míry oprávněně) přesvědčeni o tom, že čím méně bude stát mít možnost zasahovat do ekonomiky, tím lépe pro prosperitu celého národa. (Mimochodem, zcela konkrétní příklad pro oprávněnost tohoto názoru uvedu v mé chystané odpovědi P. Kužvartovi.)

5. Co se pak konkrétního způsobu provedení československé privatizace týče: ano, tady opravdu nejsem odborníkem (a v té době jsem také ještě nemohl sledovat české média tak bezprostředně jako dnes). Netroufám si tedy nijak definitivně soudit o tom, jestli tento způsob transformace byl pro českou ekonomiku ve svém souhrnu přínosný; jestli mohl být nějak zásadně lepší, anebo ne.

   Ale: přece jenom určitou možnost posouzení tady máme. Transformace ekonomiky byla prováděna ve všech státech bývalé východní Evropy. A pomineme-li východní Německo (které mělo díky svému sjednocení se západním Německem samozřejmě zcela mimořádné postavení), pak nevím o žádném z těchto států, kde by tato ekonomická transformace byla provedena nějak zásadně lépe, efektivněji. Samozřejmě, ex post je vždycky možno přijít na to, co mělo být provedeno jinak a lépe; ale ve svém souhrnu byla tato ekonomická transformace úspěšná, československá (česká) ekonomika se nezhroutila, nýbrž dnes – ve srovnání s ostatními zeměmi východní Evropy – je v nadprůměrně dobré kondici. To všechno ukazuje na to, že proces transformace v každém případě nebyl nijak zásadně vadný či diletantský. A pokud bychom uznali platnost základního principu, že ekonomika v soukromém vlastnictví je vždy efektivnější nežli produkce řízená státem, pak je nutno uznat i to, že privatizace jako taková byla naprosto nutným a oprávněným počinem.

6. Ovšem: musím přiznat že v oné době jsem k celému procesu transformace byl vlastně stejně tak negativně naladěný jako Vy teď, pane Krupičko. Tehdy jsem byl ještě mnohem více v zajetí klasických socialistických představ o tom, že je to naopak stát (jakožto reprezentant celé společnosti), který má mít hlavní slovo. A že tedy dřívější socialistické podniky měly pokud jen trochu možno zůstat ve státním vlastnictví. A v českých rukou.

   A trvalo mi opravdu celá léta, nežli jsem sám sobě přiznal, že tehdejší transforméři a privatizéři kolem Klause a Ježka měli objektivně pravdu. Z levicového hlediska je ovšem velmi obtížné se s touto skutečností smířit; ale nemá smysl si donekonečna namlouvat, že stát je lepším hospodářem nežli soukromník. Prostě to není pravda.

   To neznamená že bychom měli zcela vzdát socialistickou myšlenku. Ale tu nemůžeme nikdy uskutečnit (alespoň v míře možné) tím, že si budeme stále nalhávat nějaké ideologické iluze.

7. A co s toho transferu dividend týče: ale pane Krupičko, zahraniční investor přece nepůjde investovat své peníze do nějaké východoevropské, nedávno ještě socialistické a tedy technologicky zcela zaostalé provincie jenom proto, aby se mu jeho investice prostě jenom vrátila jedna ku jedné, a aby z toho neměl žádný další zisk! Samozřejmě že tyto investice se provádějí proto, aby přinášely p e r m a n e n t n í zisk; a tedy časem nutně dojde k tomu, že zisk (tj. ony do zahraničí transferované dividendy, které Vás tak dráždí) převýší míru původní investice.

   Jenže co Vy si pořád ještě neuvědomujete, respektive před tím zavíráte oči: tento zisk, tyto dividendy jdou z prodeje, který je z převážné míry realizován – právě v zahraničí!

   Vezměme si automobilku Škoda: naprostá většina její produkce není prodávána českému zákazníkovi, nýbrž zákazníkům zahraničním! To znamená: n a p ř e d jdou všechny ty peníze z prodeje ze zahraničí do Česka – a teprve p o t o m jedna (relativně nepatrná) jejich část jde zase zpátky do zahraničí!!

   A opakuji znovu: celá popřevratová komerční úspěšnost Škodovky byla a je možná právě jenom díky jak technickému know-how, tak ale i díky celosvětové odbytové síti mateřského koncernu Volkswagen! Takže: opravdu tomu není tak, že by německý koncern Volkswagen jednou jednorázově investoval do české Škodovky, a potom už jenom shraboval bezpracné zisky. Bez této celosvětové prodejní a servisní sítě Volkswagenu by Škodovka nikdy nemohla dosahovat svých současných prodejních úspěchů; a je otázka, jestli by značka Škoda dneska ještě vůbec existovala.

8. A k tomu všemu je nutno připočítat ještě to, že svou úspěšností Škodovka nakonec dělá konkurenci i samotnému Volkswagenu! Takže jestliže mateřský koncern Volkswagen odčerpává na dividendách část zisku značky Škoda, pak stejně tak na druhé straně jeho kmenová značka Volkswagen tratí tím, že mnozí potenciální zákazníci si místo automobilu značky Volkswagen koupí českou Škodovku!

9. Všeho všudy, pane Krupičko: zkuste už jednou pochopit a smířit se s tím, že angažovanost Volkswagenu v české Škodovce je obchod, který je naprosto výhodný pro o b ě strany. A to samé platí v globálu pro veškeré zahraniční investice do české ekonomiky.

   Opakuji ještě jednou: nejde o to abychom se paušálně vzdávali socialistických ideálů. Ale nemá naprosto žádný smysl (a ve skutečnosti to nakonec škodí celé věci), když se budeme donekonečna utápět v dávno překonaných dogmatech diluviálního socialismu.

10. Ne pane Poláčku, protože:

    1) opět zcela zbytečně poukazujete na to, že předlistopadová ekonomika byla neefektivní. To ale proboha víme nejen já i Vy, ale věděli to dokonce velmi dobře i ti komunisté, kteří začali provádět přestavbu, jež se měla naplno rozběhnout až v první polovině 90. let! To jest znovu opakuji, že určitá restrukturalizace byla potřeba, ale nemusela být až tak extrémně pravicově laděna. Já z kontextu nic nevytrhávám! Dal jsem tam tři tečky na začátek i konec citátu a celý odkaz na video! Jasně že je to hraný film podle Kosatíka, však jsem tam také dal smajlík! Otázka také je, zda bylo objektivní to (hrané) prohlášení privatizátora Ježka, který měl pochopitelně rovněž své zájmy.

    2) To samé ta Škodovka. Já jsem tam mimochodem většinu života pracoval. Ano, tam to dopadlo relativně dobře, ale jednak není celé Česko Škodovkou a pak, ale to už jsem tady či na DR psal, je to hlavně díky úsilí silných škodováckých odborů, které tlačí zejména růst mezd. A je úplně jedno, kam se ty auta prodávají. Vyrábí je většinou český dělník (někdy i polský či slovenský) a ten by z toho měl mít příslušný podíl na zisku. A mohl by mít ještě o trochu větší než má teď. Ale jak píšu, k čertu už s tou Škodovkou, automobilový průmysl je specifický a tam je ten trend vytváření velkých korporací pochopitelně zřetelný. Ale co banky, pivovary, chemičky, telefonní operátoři atd?!

    Atd atd.. Já myslím, že v těch pravicových dogmatech (a svým způsobem i komunistické minulosti, kterou nelogicky používáte jako klacek proti novým progresivním kompromisním levicovým řešením) ulpíváte spíše Vy pane Poláčku, já jsem tu či na DR vícekrát psal, že jsem pro smíšenou ekonomiku a dokážu si tedy představit mnoho oněch kompromisních řešení.

    P. S. Co se týče NDR, tak snad nechcete srovnávat třeba Škodu Favorit s Trabantem. Favorit byl kvalitnější automobil, který se (s nějakými spíše povrchovými facelifty) vyráběl až do roku 1995!

11. Opravdu pane Poláčku, nehrajme si tu na odborníky na ekonomickou transformaci a dejte sem prosím odkazy na názory pokud možno nezávislých odborníků, kteří by vyvrátili nemožnost alternativních, smíšených transformačních ekonomických modelů, tak jako já sem občas hodím nějaký ten odkaz, protože se konec konců nepovažuji za příliš chytrého člověka a musím se tedy inspirovat jinde.

12. Ještě pro jistotu dodám, že v těch reformách bych šel dále než komunisté ve druhé polovině 80. let.

    Co se týče lidí, kteří mě někdy kritizovali, tak např. Martina Plevu znám osobně a myslím lépe než Vy a dále bych to nerozváděl, co se týče Martina Profanta tak si prosím zadejte do vyhledávače „Martin Profant SPHV“ a zkuste se prosím zamyslet nad tím, co se dozvíte a jak by to mohlo souviset s názory pana Profanta. Pan Kolařík je blázen, jehož diskuzní styl nemá smysl komentovat. Názory několika (i dalších) lidí a zvlášť typických internetových diskutérů pro mě nejsou až tak relevantní. Na této planetě čekají na socialismus (klidně i v nějaké hybridní, umírněné verzi) miliony. A obecně vzato si myslím, že pro názory lidí je klíčová výše jejich majetku a celková životní situace. Takže si tu prosím všichni podejme minimálně majetkové přiznání a pak v diskuzi pokračujme 🙂

13. Tak to je opravdu zajímavé, pane Krupičko. Profant, Profantová, Profant, dotace a granty… To jsem nevěděla. 🙂

14. Šlo tam o desítky milionů, paní Hájková. Někdo je celý život nemocný, občas dělá třeba za 110 Kč na hodinu a nemá z čeho zaplatit extrémně vysoký nájem v některých městech a někdo v tom umí chodit a pak se ještě drze vysmívá. Jak to změní ten Váš bůh paní Hájková?

15. Pane Krupičko, neznáte tu větu „Bůh nemá jiné ruce než ty tvoje“ (rozuměj – než ty lidské)?
    Leccos na světě můžeme změnit svýma rukama, ale změnit druhé lidi opravdu není jednoduché. Pan Profant je svobodný člověk. Viz článek „Pro Boha je naše svoboda nedotknutelným teritorium“.
    https://www.pastorace.cz/clanky/pro-boha-je-nase-svoboda-nedotknutelnym-teritoriem

16. Ostatně, jste si jist sám sebou, že kdybyste měl přístup k nějakým dotacím a grantům, tak byste toho nevyužil?

17. Pokud jste si všiml, co jsem napsala ve vedlejší diskusi o pyramidě moci, totiž že jejími hlavními rysy jsou násilí, konkurenční boj a chamtivost, tak nic z toho se nedá úplně eliminovat zákonem. Proti každému záporu musíte postavit klad. Jak říká autor té citované knihy – postavit proti tomu nenásilí, spolupráci a sdílení.

18. Aniž bych se chtěl vyjadřovat ke konkrétnímu případu, s ním jsem se (totiž) neseznámil, podotknu, že (uvážlivá i velkorysá) grantová politika mi přijde v obecné rovině jako pozitivní věc. V kapitalismu se realizují, jak o tom zde píšeme, ziskové projekty, jejichž přínos nebývá zvláště „lidmi ducha“ oceňován právě vysoko. Zatímco pro raný středověk se uvádí potřeba 30 výrobců na jednoho přímo „neproduktivního“ člověka, řekněme iluminátora knih, v moderních časech je tomu podstatně jinak, uživí nás pár procent zemědělců. Můžeme si proto dovolit poskytovat nadějným badatelům nebo spisovatelům prostředky na rozumnou dobu, během níž se pokusí přesvědčit o svých schopnostech dovést slíbené (a slibné) práce do přiměřeně pokročilého stádia. Ne vše se ovšem podaří, přece však platí, že za něco stojí spíše např. filmy podpořené ze Státního fondu kinematografie než prostřednictvím product placementu. Vždy se asi budou objevovat případy, ukazující na protekci a budící pochyby, jinak tomu v moderní lidské společnosti plné inherencí a stimulů být asi nemůže. Měli bychom to takhle chápat. Nejsme-li ovšem oddanými stoupenci laissez faire.

19. Je pravda, že o těch konkrétních případech nemusíme mít dost relevantních informací. Takže je lepší být ve svých soudech opatrný.
    Určité se dost grantů a dotací zneužívá. A určitě je ten systém potřebný.
    Platí v podstatě to, co napsal David Steindl-Rast: „Vždycky jsem si přál, aby existoval nějaký svatý Jiří, kterého můžeš jasně poznat podle svatozáře a který zabije draka, kterého samozřejmě poznáš už podle jeho páchnoucího dechu. Ale kamkoliv se ve skutečnosti podívám, drak má taky malou svatozář a svatý Jiří má dračí ocas.“

20. Pane Krupičko, ta komunistická „přestavba“ byla mrtvě narozené dítě. Nikdy nemohla mít šanci uspět v konfrontaci s vyspělou, skutečně tržní ekonomikou.

    „Smíšená ekonomika“ – víceméně to samé. Nikdo po listopadovém převratu nikomu nebránil, aby si provozoval takovou ekonomiku, jaká se mu jenom zlíbí. Jenže: v otevřeném tržním prostředí se znovu a znovu ukazovalo, že podniky v soukromém vlastnictví jsou efektivnější nežli ty které jsou ve vlastnictví státním, respektive družstevním. Sice samozřejmě mohou existovat i nějaké formy družstevní; ale za prvé tyto formy se jaksi nikde neprosadily v rozhodujících sektorech ekonomiky, a za druhé – opakuji znovu a znovu – družstevní formy za rámcových podmínek kapitalismu nejsou ničím jiným nežli právě jenom kolektivním s o u k r o m n í k e m. S nějakým socialismem to nemá prakticky nic společného.

    Škodovka apod.: ale právě tohle se Vám snažím celou tu dobu vysvětlit, pane Krupičko, že to v žádném případě není tak, že by ty automobily (tj. jejich celkovou tržní hodnotu) produkoval jenom a pouze (český) dělník, prací svých vlastních rukou. Tohle je zastaralé pojetí práce, které vidí jenom tu čistě manuální práci.

    Ve skutečnosti za tím, že je možno automobily Škoda prodávat na světových trzích za takovou a takovou cenu, tak za tím stojí v prvé řadě:

    – práce vývojově-technologického oddělení koncernu Volkswagen; bez práce tohoto oddělení by škodovky byly na světových trzích prakticky neprodejné, anebo jenom za zlomek současně dosahovaných cen

    – práce celého odbytového sektoru koncernu Volkswagen (marketing, síť prodejen, servis), bez kterého by sama značka Škoda měla krajní obtíže dostat se na světové trhy, respektive stálo by ji to obrovské prostředky (které neměla)

    – dlouholetá práce koncernu Volkswagen za kvalitě produkce; nebýt toho že to byl právě Volkswagen, který do továren značky Škoda exportoval svůj systém zajištění kvality produkce, pak by Škodovka stejně jako za socialismu vyráběla auta značky „1000 MB“, tisíc malých bolestí – čili výrobky, které by svou (ne)kvalitou nemohly obstát na náročných světových trzích, anebo by bylo nutno jít s cenou hluboko dolů.

    Zkrátka, pane Krupičko: zbavte se konečně té iluze, že hodnota konečného produktu je tvořena jenom a pouze čistě fyzickou prací. Mnohem významnější pro konečnou prodejní cenu jsou nehmotné, napohled neviditelné komponenty – technická vyspělost, kvalita. (Což jsou právě momenty, které Marx naprosto hrubě podcenil.)

    Jestliže si tedy koncern Volkswagen z utrženého zisku jeho část odvádí na dividendách – pak je to naprosto oprávněná odměna za jeho podíl na celkové tržní hodnotě produktů této značky.

21. BYL MOŽNÝ JINÝ ZPŮSOB TRANSFORMACE?

    Co se pak toho týče, jestli české telekomunikace a spol. mohly zůstat v českých rukou: pane Krupičko, když tehdy přišli do popřevratového Československa technici německého Telekomu, připadali si, jako by se ocitli v technologickém pravěku. Zatímco na Západě už všude dávno byla zavedena digitální technologie přenosu dat, u nás všechno ještě fungovalo (přesněji řečeno: nefungovalo) v antikvární technologii analogové. A na přechod na tyto pokročilé komunikační technologie neměly české telekomunikace ani znalosti, ani potřebné komponenty, ani finance. – A co platí pro sektor telekomunikací, to analogicky platilo prakticky pro všechny ostatní sektory ekonomiky.

    Co se pak českých bank týče, že upadly skoro všechny do rukou zahraničních vlastníků: pokud je mně známo, stalo se tak v důsledku nějakého fatálně chybného rozhodnutí české vlády. Byla to tedy vina konkrétních jednotlivců, s procesem transformace jako takovým to nemá naprosto nic společného.

    ———————————

    Pane Krupičko, opakuji ještě jednou: i já jsem se tehdy na celý proces transformace také díval s velkou nedůvěrou. A také mi docela krvácelo srdce nad tím, když jsem sledoval, jak víceméně veškerá česká ekonomika upadá do cizích rukou. Ale nedá se nic dělat – s odstupem času (a s poněkud střízlivější myslí) nemohu jinak nežli uznat, že 1. tehdy asi opravdu nebylo možno jednat jinak; a že 2. celý proces transformace byl vcelku úspěšný, a česká ekonomika v jeho důsledku v mezinárodním srovnání docela utěšeně vzkvétá.

    Já jsem si vlastně už dávno před Listopadem, v souvislosti s ekonomickými reformami Pražského jara znovu a znovu kladl otázku, jakým způsobem by bylo možno národní ekonomiku povznést na úroveň vyspělých západních států. Zřejmě naprosto jedinou možností jak to provést by bylo zachování celní bariéry; a jenom postupným jejím odbouráváním. Takže naše podniky by na jedné straně věděly že za pár let budou vystaveny tvrdé a náročné mezinárodní konkurenci, což by je nutilo zvyšovat kvalitu a efektivitu své produkce. Ale na straně druhé by nebyly vrženy tak náhle do dravé konkurence, aby v ní musely – jakožto mnohem slabší partner – utonout.

    Takže tohle by teoreticky vzato mohla být jedna možnost. Ale – to je opravdu jenom čirá teorie. Snad by to bylo možno provést ještě v roce osmašedesátém – ale už ne v roce osmdesátém devátém. Tady už byla technologická zaostalost příliš obrovská, nežli aby bylo reálně možné ji dohonit vlastními silami. A za druhé: česká ekonomika neměla prakticky žádné finanční prostředky na nevyhnutelnou zásadní technologickou obměnu.

    Navíc: před mezinárodní konkurencí nebylo možno českou ekonomiku chránit už z čistě právních důvodů. Jakmile Československo přistoupilo k Evropské unii a k úmluvám o volném obchodu – pak už nijakým způsobem nebylo možné tuto celní bariéru dále uměle udržovat.

    Samozřejmě: bylo by – teoreticky – možné k těmto úmluvám nepřistupovat. Jenže: pak by do české ekonomiky neproudily ty miliardy a stovky miliard z evropských podpůrných fondů; bylo by tedy nutno celou transformaci provádět na dluh. Který by byl kolosální, a českou ekonomiku by dodnes drtil obrovskými úroky (a splácením samotného poskytnutého kapitálu).

    Zkrátka: kdyby se tehdy nastoupila cesta takovéto „chráněné“, povlovné transformace, pak by celý transformační proces byl

    – nesrovnatelně delší
    – nesrovnatelně dražší
    – doba „utahování opasků“ by trvala mnohem déle.

    A něco takového by – tedy především tu trvající nouzi obyvatelstva – nemohla ustát žádná vláda; tím spíš že voličský lid by vývoj ve vlastní zemi samozřejmě porovnával s transformačními procesy v ostatních zemích bývalého socialistického tábora, a viděl by že tam jsou už mnohem dále.

    Zkrátka, pane Krupičko, nedá se nic dělat, ale ať se nám to líbí nebo ne: ta Klausova „šoková terapie“ byla nakonec z čistě ekonomického hlediska v podstatě správná. O morálních kvalitách V. Klause si můžeme myslet leccos; ale je opravdu hrubou chybou chtít z něj dělat nějakého ekonomického diletanta. Pokud bylo cílem zavést v zemi klasickou, konkurenceschopnou tržní ekonomiku – pak on toto dílo neprovedl nijak špatně.

    Na udržení nějakých socialistických forem ekonomiky tehdy opravdu fakticky nebylo možno myslet. Jestli chceme nějakým způsobem přece jenom obnovit nějaké elementy socialismu, musíme na to jít znovu od počátku, a to zcela jiným způsobem.

22. A proč do celé záležitosti taháte pane Profanta, to je mi pane Krupičko už zcela nejasné.

    Že jsou i v nekomerčním sektoru k dispozici větší finanční prostředky, to je jedině nutno pozdravit.

    Toho hlasování o grant pro projekt jeho syna se Martin Profant sám nezúčastnil, kvůli střetu zájmů – takže právně (i morálně) bylo všechno v naprostém pořádku.

    Že ten projekt snad nesplnil očekávání do něj vkládaná: to už je riziko jakéhokoli podnikání, nikdy se předem nemůže vědět, jak to dopadne. Například zrovna včera v Berlíně konečně otevřeli nově vystavené velkoletiště: oproti původním plánům se jeho dokončení protáhlo o celou řadu let, a jeho cena třikrát(!) přesáhla původní rozpočet.

23. Já sem dám ještě jeden úryvek z knížky, kterou jsem nedávno přečetla. Komu to leze na nervy, ať to nečte.
    „Když se podíváme pozorně, v čem spočívá rozdíl mezi těmi k smrti nešťastnými a těmi radostnými, zjistíme, že je to vděčnost. Nešťastní boháči jsou nešťastní, protože nejsou vděční za to, co mají. Šťastní chudáci jsou i v neštěstí radostní, protože jsou přesto vděční. Vděčnost je klíčem k radosti. A radost je stav štěstí, který nezávisí na tom, zda se nám něco podaří nebo ne.
    Na cestě k takové radosti lze rozlišit dva kroky. Musíme si jenom připomínat, jaké to je, když v nás narůstá vděčnost. Při tom nám může pomoci jeden obraz: V prvním kroku jsme jako nádoba, která se pomalu naplňuje. Prší a sud na vodu se plní. Když v našich srdcích stoupá vděčnost, děje se to zpočátku v úplném tichu, ale najednou mi srdce přeteče; přetékající voda se třpytí ve slunečním světle a šumí – možná se pak rozezpívám ve sprše…
    To už je druhý krok: díkůvzdání. Ty dvě věci patří k sobě: Vděčnost a díkůvzdání. Radost se pořádně rozzáří teprve v díkůvzdání.
    V naší spotřebitelské společnosti k tomu však často vůbec nedojde. Těsně před tím, než nám srdce přeteče radostí, uvidíme reklamu, která nám řekne: Je tu ještě jedna mnohem lepší nabídka. „Nebo:“ Soused má mnohem novější model. „Pak se naše nádoba zvětšuje a zvětšuje, takže voda nikdy nemůže přetéct. A radost se nerozzáří. Když přijedeme do zemí, kde mají jen velmi malé nádoby, jsme překvapení, že tak chudí lidé září radostí. Potřebují jen málo, aby jim srdce přetékalo. Radost nevyvolává množství majetku, ale kvalita vděčného života.“

24. Zajděte si do přírody, vnímejte všemi smysly ty zázraky okolo vás, a možná najednou pocítíte vděčnost za tu krásu.

    Pak si zajděte do nákupního centra, vnímejte všemi smysly ty zázraky okolo vás, a … vděčnost jistě žádnou cítit nebudete.

    Čím to asi může být?

25. Paní Hájková, dovolím si Vám odpovědět za pana Krupičku: takže řešením všech problémů je, když bezdomovci sdělíme, že má být naplněn vděčností za to, že smí být bezdomovcem. A jeho dozajista hned zalije pocit vřelé radosti, jak krásně je to na tomto světě všechno zařízeno!

26. Pane Nusharte, všechny ty napohled tak nádherné „zázraky přírody“ nebudou ničím, když to nebudeme m y sami, kdo je bude vnímat, kdo při pohledu na ně bude prožívat pocity krásna.

    Takže – pokud tady někomu máme být „vděčni“, pak jedině uspořádání našich vlastních smyslů, že dokážeme samy o sobě nahodilé produkty přírodního vývoje vnímat a prožívat jako pocit nádhernosti bytí a žití.

27. Zaprvé, toto nebylo myšleno na pana Krupičku, ale jak už naznačil pan Nushart, byla to moje reakce na vaše „trvalé zhnusení světem“, pane Poláčku. Kterou jsem dala k jinému článku původně proto, aby to nebylo tak nápadné. Nemám totiž moc chuť zaujímat postoj mravokárce.
    Jistě ani autor knížky neměl na mysli bezdomovce, nýbrž konzumenty – konzumní společnost (jak naznačuje zmínka o reklamách).
    Patrně mi můžete odpovědět, že vy také nepatříte ke konzumentům. Mně se však váš postoj zhnusení světem, který (domyšleno do konce) v podstatě znamená zhnusení lidmi, také nelíbí.
    A vůbec si nemyslím, že to byl Ježíšův postoj. Ano, Ježíš pociťoval smutek, rozčarování i hněv nad tím, jací dovedou být lidé, ale nebyl jimi zhnusen. To slovo mi prostě nesedí.
    A ještě – já si nemyslím, že mám právo dělat všechno to, co dělal Ježíš. Protože on byl svatý, zatímco my svatí nejsme. On sám také soudil, ale druhým říkal: nesuďte.

28. Dnes naznačil Drápal ve svém novém článku, že hnutí Black lives matter nemá stejný éthos jako mělo hnutí Martina Luthera Kinga. Já si to taky myslím. Možná je tam někde zakopaný pes pokud jde o levici či prostě o hnutí za spravedlnost.

29. Našla jsem citát z knihy Noc je mým světlem (už jsem tu o ní asi psala), který jakýmsi rozborem duše mystika. Myslím, že celkem potvrzuje, že Ježíš nemohl být zhnusen lidmi, ačkoliv jemu – dokonalému – mohlo být zatěžko s nimi pobývat.
    „Tato radost bez hranic je stále přítomná v tvém nitru, v tvém středu. To však neznamená, že tě zbavuje utrpení. Na úrovni srdce může být množství bolesti, která nijak neničí základní radost, spočívá však na jiné úrovni. Působí ti bolest, když nemůžeš vyjádřit to, co cítíš ve svém nitru, když se nemůžeš s nikým podělit o to, co pro tebe znamená v tvém životě nejvíce, když nacházíš neporozumění, když jsi zcela sám.
    Ježíš tuto bolest dobře znal: „Jak dlouho ještě mám být s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?“ (Mt 17, 17). „Motýlu je těžko přebývat s červy“ (Bernadette Robertsová). Toto konstatování neobsahuje nic odsuzujícího, nic ponižujícího. Jde pouze o to, že je těžké se dorozumět, žijeme-li v různých světech. Toto vůbec není temná noc, neboť v hloubi duše je přítomná radost. Srdce však trpí.
    „Kdo má Boha, tomu nic nechybí“, říká Terezie z Avily. A má pravdu. To však nijak nebrání tomu, abys např. necítil bolestné prázdno, když se musíš odloučit od milovaného přítele. „Nic nám nemůže nahradit,“ píše Dittrich Bonhoefer, „ztrátu někoho milovaného, a bylo by chybou hledat náhradu. Je nesmysl tvrdit, že prázdno vyplní Bůh. Bůh prázdný prostor vůbec nevyplní, ale naopak jej udržuje stále prázdným, a tak nám pomáhá zachovávat při životě naše dřívější společenství s milovanou osobou, i když nám to přináší bolest“.
    Někdy se říká, že u toho, kdo se rozhodne žít v celibátu a plně se zaměří pouze na Boha, Bůh postupně zaplní všechny mezery. Všechno zklamání zmizí, všechny potřeby jsou uspokojeny. Ale není tomu vždycky tak. Může se stát, že některé mezery tu zůstanou, přestože v hloubi duše sídlí dokonalá radost. Ti však, kdo prošli temnou nocí, se nijak nevzpouzejí a trýzeň plně akceptují.
    Ježíš měl také potřebu lidské družnosti a trpěl jejím nedostatkem: „To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít?“(Mt 26, 40)

30. „Pokud tady někomu máme být ‚vděčni‘, pak jedině uspořádání našich vlastních smyslů…“

    Pustím si nějaký dobrý film a budu vděčen uspořádání svých vlastních smyslů. (I režisér, scénárista a herci jsou koneckonců jen nahodilé produkty přírodního vývoje.)

31. Pane Poláčku, píšete tu nesmysly a to dosti sebestředným způsobem. Dál to nebudu rozvádět, jak jsem psal, nemám na to čas a nevěřím, že by to někam vedlo.

32. Můžete tu, pane Poláčku, ten svůj sobecký odchod do bohatého Německa obhajovat skrze svá arogantní kázání jak je libo, ale se mnou, jako svým čtenářem, již nepočítejte.

33. Pane Krupičko, docela by mě mrzelo, kdybych se tu s Vámi už nemohl potkávat. Jsem rád, že sem píšete. Myslím si ale, že panu Poláčkovi křivdíte.

34. Být vděčný uspořádání svých vlastních smyslů je totéž jako být vděčný sám sobě. Nemožná věc. Člověk potřebuje nějaký přesah, který není samozřejmostí. Potřebuje nějaké Ty, které nemá pod kontrolou. Božské i lidské.

    Pane Krupičko, vážně by byla škoda, kdybyste zmizel. Už tak je nás tu málo. Přece nemůžete být zhnusen tím, že něco není podle vašich představ.

35. Dobro [tedy ta „inflační“ láska] je možné jen tehdy, když to dobro můžete vůbec někomu prokazovat (když můžete někoho milovat, můžete být někomu vděční) – dobro tedy může existovat jen ve vztahu k někomu – vztah může existovat jen mezi osobami („uspořádání mých smyslů“ mi pohlednici k narozeninám nepošle, jen mi umožní si tu pohlednici prohlédnout, ohmatat, očichat, olíznout, slyšet jak ji trhám a pak s všeobjímající láskou k životnímu prostředí – tedy s láskou k celé globální společnosti všeho živého na naší ubohé a těmi bezohlednými zmetky, ze kterých je mi mimochodem na blití, tak těžce zkoušené a utrápené matičce Zemi – házím odpovědně do tříděného odpadu).

36. JEŽÍŠ A SVĚT

    Paní Hájková, a to já zase trvám na tom, že ten stav či pocit „zhnusení“ naprosto přesně vystihuje základní postoj Ježíše k jeho okolí, k tehdejšímu světu.

    Ovšem: toto „zhnusení“ samozřejmě nepasuje k tomu Ježíšovi, jak ho vytvořila a vykreslila pozdější křesťanská tradice. K Ježíšovi „láskyplnému“. Ale velice přesně mi pasuje k pravému, skutečnému Ježíšovi Nazaretskému, tak jak prožíval tehdejší přítomnost, a jak na ni byl nucen reagovat.

    A musím přiznat, že právě toto Ježíšovo „zhnusení světem“ mi ho svého času pomohlo pochopit, právě ono mi ho velice přiblížilo. Do té doby jsem ho vnímal víceméně jenom jako strnulou ikonu visící na zdech kostelů. A až pak jsem si uvědomil, jak velice podobně on viděl ve své době okolní svět, jako jsem vnímal já svět současný. I on se vydělil, odloučil od všeho co tehdy bylo obvyklým způsobem života, co se od průměrného člověka žádalo a očekávalo. Vydal se na svou vlastní cestu, veden výhradně svým vlastním přesvědčením, že pravda je toto a právě toto. Napřed se ještě pokoušel zakotvit u některých tehdy už existujících hnutí a názorových proudů: u fundamentalistického mravokárce Jana Křtitele, podle některých pramenů pobýval nějaký čas i v komunitě esejců. Aby nakonec zjistil, že i toto všechno jsou pouze dílčí pohledy na pravdu, ale že skutečná pravda života a světa je někde jinde. A proto se vydal svou vlastní cestou.

    Dokonce i ve svém vlastním houfci, který se k němu časem přidal, asi nenašel příliš takových, s kterými by si opravdu porozuměl, respektive kteří by opravdu porozuměli jemu. Snad si nad jiné dobře porozuměl s Marií; podle některých náznaků mu byl „nad jiné milý“ učedník jménem Jan.

    Ale stále tu zůstává jeden zcela profilující moment: Ježíš se vydal do boje prakticky proti celému tehdejšímu světu. Proti jeho plytkosti, proti jeho nepravosti, proti jeho falši. Samozřejmě, pro jeho pocit hlubokého vnitřního odporu proti tomuto falešnému světu můžeme použít i jiná označení nežli „zhnusení“; ale obávám se, že nakonec právě tento pojem je ten ze všech nejvýstižnější.

    Kdyby Ježíš nebyl veden právě tímto palčivým pocitem hlubokého vnitřního odporu vůči okolnímu světu, sotva by mohl usebrat dost síly pro tento těžký, vyčerpávající boj. Jen samotná „láska“ by asi sotva bylo dostatečnou motivací; tím spíše že právě v tomto zkaženém světě byl sotva kdo k nalezení, kdo by v něm tuto lásku mohl vyvolat.

37. Pane Krupičko, víte sám naprosto přesně že nemáte po ruce žádný věcný argument, který byste proti mně mohl použít. Právě proto takhle vyvádíte.

    Odchod do emigrace dehonestovat jako akt sobectví – pane Krupičko, odejít do emigrace tehdy v první řadě znamenalo vzdát se všeho, co člověk měl, a odejít do naprostého neznáma, bez sebemenší jistoty, jak se člověk v nové zemi dokáže uchytit. Stejně tak by bylo možno „sobectvím“ nazvat to, když někdo pasivně setrval v relativním bezpečí maloměšťáckého způsobu existence v reálném socialismu.

    Tehdy jsem odešel do emigrace prakticky ze zcela stejného důvodu jako svého času Karel Marx, když konstatoval, že „poznal jsem, že v Německu už nemůžu ničeho dosáhnout“. V mé době byla atmosféra v tehdejším Československu naprosto zatuchlá, provinční, bezduchá; a ani dokumenty „Charty 77“, které jsem četl, nezadávaly žádnou naději, že by se v tomto prostředí mohlo zrodit něco opravdu inspirujícího; něco co by opravdu mohlo mít potenciál řešit pozitivním způsobem zásadní problémy tohoto světa.

    Bylo nutno odejít pryč z této intelektuální zatuchlosti; a dodnes jsem přesvědčen že jestliže dnes vím něco trochu více o podstatě tohoto světa, pak jenom díky tomuto mému rozhodnutí.

38. Black lives matter: paní Hájková, i v USA tehdy v černošském hnutí panovaly velké kontroverze o tom, zda za práva Afroameričanů bojovat nenásilnými prostředky, anebo ale ozbrojeným bojem. Paralelně s hnutím Martina Luthera Kinga existovalo i militantní hnutí „Černých panterů“.

    Jistě, historie dala jednoznačně za pravdu nenásilné cestě M. L. Kinga. Ovšem: je nutno vidět že i současné hnutí „Black lives matter“ je vnitřně heterogenní, vedle militantů je tu i umírněná složka, ale jako obvykle tu není natolik vidět jako řádění militantů.

39. Ježíš byl vskutku v opozici vůči světu. S tím lze souhlasit. Totiž, proti tomu světu, který, jak se říká, ve zlém stojí. Nebo se také říká, že jeho vládcem je satan. Často mluvil o tom, že svět ho nenávidí, protože o něm říká pravdu. A bude proto nenávidět i jeho učedníky, kteří půjdou v jeho stopách („všichni vás budou nenávidět pro mé jméno…“)
    Mně to, pane Poláčku, nevadí, že neberete Ježíše jako Spasitele. Je to prostě jiný pohled na něj.

40. Ježíš Spasitel: paní Hájková, pokud bychom tomu rozuměli v tom smyslu, že on chtěl „spasit“ svět před jeho špatností, to jest tuto špatnost ze světa odstranit – pak by nebylo žádných námitek. Něco takového bylo dozajista jeho úmyslem.

    To co mě na tom ale vždy znovu ruší je to, když se věc vykládá tak, že Ježíš jenom tím že se objevil (a zemřel) že „spasil“ svět. A že tedy naprosto postačí Ježíše vzývat, a „jsem spasen“. To je velice laciný postoj; ale obávám se, že ve světě křesťanů velice rozšířený.

41. Člověk, který Spasitele nepotřebuje, jím těžko může být spasen. Ten, kdo jeho spásu potřebuje, ví, že Ježíš je jeho Spasitelem. Zvenčí se to ovšem pozná hůř, zvlášť člověku, který ve spásu nevěří.
    Já taky věřím, že Ježíš vskutku chtěl „spasit svět před jeho špatností, to jest tuto špatnost ze světa odstranit“. Tedy, odstranit hřích, který do světa vešel s hadem, čímž se svět dostal pod nadvládu toho Zlého.
    Ono to nakonec bylo předpověděno už v té knize Genesis (3,15):
    „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“
    Ježíš byl tím „semenem ženy“. Protože on vlastně neměl pozemského otce. Jen toho nebeského.
    A křesťanovi mimochodem nestačí jenom „Ježíše vzývat“. Měl by ho také poslouchat. Činit jeho vůli. Neboli též – jak by řekl Ježíš – činit vůli jeho nebeského Otce.

42. Pravý skutečný Ježíš Nazaretský byl natolik zhnusený z toho špatného světa, že se radši nechal ukřižovat?

43. Pane Poláčku, deklaruji-li své zhnusení z čehosi, jaksi mimoděk tím podávám výpověď také (a především) sám o sobě.

    Říkám tím toto: Pohrdám tím (například světem), co někomu jinému může být drahé, pohrdám vašimi bezcennými upachtěnými životy, pohrdám vším, co je pro vás krásné a čeho si hluboce vážíte, pohrdám tím, protože JÁ jsem nad tím vším, JÁ mohu pohrdat, protože jsem dokonalejší, JÁ jsem více než celý svět a svět se mi hnusí, hnusí se mi svojí malostí, není mne hoden, nedorostl mé velikosti…

    Ježíš nebyl pyšný – toto není jeho postoj ke světu.

44. Z mého pohledu někteří křesťané tvrdí, že ke spáse stačí uvěřit v Ježíše, jako Syna Božího, který se obětoval za naše hříchy, abychom měli život věčný. Jiní považují za nezbytné činit skutky milosrdenství, nehřešit, či vyzpovídat se, přijímat svátosti atd. Ještě jiní potom, že cesty Boží i úradek nemůžeme pochopit a tak nikdy nevíme, zda budeme spaseni. Můžeme v to však věřit.

    Třetí, tvrdé, v podstatě kalvinistické hledisko se asi nejvíc blíží realitě člověka, který doufá, že snad něco může po smrti něco být, ale tuší, že je to prapodivné. Není vlastně v rozporu s tímto pojetím, budeme se domnívat, že spása může být alegorické povahy, že se může týkat jen jedinců a třeba tak, že na ně nebude nikdy zapomenuto.

    Druhé hledisko je progresivní. Působí na lidi, aby překonávali sami sebe, nebo aby aspoň dávali přednost svému „lepšímu já“. Tak by tomu mělo být v každém náboženství a snad i filosofickém systému, ale tradice, kontinuita, obřadnost a sounáležitost křesťanská je asi nejpropracovanější a nejrozšířenější.

    První hledisko, doplňované někdy poznámkou, že Bůh své sliby dodržuje, takže je vlastně možné i odpadnout, či už (nemoci) vyznávat víru, mám za příliš solipsistní. Člověk je motivován pouze k ovládnutí sebe sama, a to k potlačení pochyb, vlastně i své myšlenkové potence. Často se (právem) domnívá, že velká většina, i křesťanů, nevěří vlastně úplně. O víře je zpravidla chce naléhavě přesvědčit, opakováním se však ujišťuje hlavně o své víře. Často ztrácí další zájmy. Není divu, že bývá skeptický ke společenskému zaujetí a možnosti posílení dobra na zemi. Svět zkrátka „ve špatném leží“.

45. Mě, pane Horáku, velmi oslovil citát svatého Xavera, na který mě před časem upozornila paní Hájková. Být křesťanem by nutně nemuselo znamenat lpět na své spáse – podobně jako být [za starých časů] ve straně – kdy často (zdaleka ne ale vždy) tím motivem ke členství bylo „mít se líp“, tedy nějaký materiální či kariérní prospěch – v určitém zjednodušení té křesťanské perspektivy tedy něco jako „spása“ (mít se v nebi lépe než v pekle). Cílem „členství v křesťanské straně“ (cílem víry) by tedy pro mě nemělo být „mít se pak (po smrti) lépe než ti druzí, kteří skončí v pekle“ [když chce být člověk za normalizace komunistou, neměl by být komunistou z prospěchu, ale z přesvědčení].

    Z nějaké budhistické perspektivy by to třeba mohlo být zase nějak takhle: „Vykašlete se na cíl a soustřeďte se na cestu, jedině tak dojdete k cíli.“ Ten svatý Xaver, na kterého mě upozornila paní Hájková, tedy prý říkával: „Mne nezajímá ani nebe, ani peklo, já mám rád Krista!“ („Soustřeďte se na cestu.“)

46. A mimochodem… komunista, který byl za normalizace ve straně z opravdového přesvědčení, takový komunista byl často i „ukřižován“ (při prověrkách před „Pilátem“).

47. Já už teď taky neřeším, co bude po smrti, pane Nusharte. Beru tu spásu spíš jako pokoj (šalom). Čili něco, co získávame už tady a teď, po Božím dotyku. A už nám to zůstane.
    Zrovna čtu v jedné knížce, že základní podmínkou pro spasení hříšníka není víra ani pokání, ale prostě jen poctivost a upřímnost srdce před Bohem. Zkrátka, na nic si před ním nehrát.
    Pro začátek to úplně stačí.

48. Z toho je vidět, že víra skutečně není vírou, že něco existuje.
    Erich Fromm se v knize „Mít nebo být“ ptá: Do jaké míry musí kojenec věřit v prsa své matky?
    Musí o nich mít nějaké znalosti? Nebo mu prostě stačí chopit se nabízeného života?

49. To by myslím stačilo nejen pro začátek:-)
    Ale není to samozřejmé. Je třeba být k takové otevřenosti uzdravován.

    Také bych nevolil slovo „zhnusení“, snad je výstižnější zůstat při slovu Utrpení, když se, pane Poláčku, s důvěrou pokoušíte o asi nemožné – vcítit se do Ježíšovy samoty mezi lidmi. Protože jasnou součástí Ježíšovy „mise“ je uzdravování. Nezbytné. I proti obvinění ze znesvěcení (soboty), i proti – nakonec – „neprojití prověrkou“ pravověří. Takový postoj není myslitelný bez důvěry v možnost reálné existence stvoření ve stavu uzdravení. A bez nástroje té proměny – lásky k „již nějak přítomnému“(p. Hájková – Čapek – o podzimu) tomuto stavu v každém našem nemocném bytí.

50. Utrpení ve světě je zčásti nevyhnutelné a zčásti (to způsobené člověkem) by se dalo eliminovat. Ale nedá se odstranit násilím.
    V knížce Tak věříme se píše: I psychologie ví, že kdo se nenaučí přeměnit bolest z utrpení, předává ji obvykle dalším lidem. Tak vzniká nekonečný cyklus násilí.
    Přítomnost utrpení ve světě je prý zároveň „skálou ateismu“.

51. Zhnusený člověk nemůže prožívat pokoj – to je rozdíl mezi dvěma způsoby oddělení se od světa: Jeden způsob oddělení se od světa přináší pokoj, ten druhý způsob oddělení se od světa přináší zhnusení.

    K prožívání pokoje nepotřebujete lpět na svých vlastních kvalitách, pocit zhnusení se naopak bez lpění na vlastní kvalitě neobejde.

52. Jakýmsi synonymem zhnusení je souzení.

    „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ podle mě tedy vlastně znamená „nebuďte zhnuseni, aby z vás někdo jiný nebyl také zhnusen“.

53. Zhnusen může být jen individualista nebo sociální bublinář. Pravý a pravdivý globální kolektivista zhnusen být nemůže.

54. Globální kolektiv jsou všichni mí soudruzi v nebi – jak se tam pak dostali když jsem proti nim smolil petice, že jsou zrádci nebe a zaprodanci pekelných rozvědek, když jsem je humanisticky vyakčňoval ze světa, protože před třiceti lety sáhli ženě na koleno a ještě jako školou povinní byli na vánoční besídce za černocha…

    Tuhle se mi totiž ve spánku zjevil Brežněv, že prý teď na Belzebubovo pozvání se svými invazními tanky přátelsky vypomáhá Petrovi chránit nebeské hodnoty.

    Pak ještě povídal:
    «Понимание того, что я в 1968 году сошел с ума – это было настоящее чистилище!»

55. Pane Nusharte (Jiří), Ježíš byl zhnusený tímto světem, p r o t o ž e tento svět v žádném případě nedostál jeho vlastním (vysokým) nárokům, jeho (ježíšovské) pravdě.

    Ano, z pohledu běžné populace byly Ježíšovy mravní nároky velice přetažené, mnohdy až nesmyslné („vzdej se všeho svého bohatství!“). Proto ho také v jeho době (téměř) nikdo nechápal; všem se zdál být podivínem, až přímo fundamentalistickým mravokárcem.

    A mám velice silný pocit, pane Nusharte, že kdybyste v oné době žil Vy – tak že byste pro takto „extremistického“ Ježíše měl stejně tak málo pochopení, jako naprostá většina jeho současníků…

    ————————————–

    Ostatně tento Ježíšův přísný pohled na jeho současníky není ničím tak vzácným; například už Hérakleitos lakonicky konstatoval, že „hoí polloí kákoí“, tedy že „většina je špatná“.

    A mohu Vám citovat i jednu autoritu z novější doby: „Většina lidí jsou jako zvířata, a také tak vypadají.“ – Pablo Picasso.

    Takže, pane Nusharte, ono opravdu všechno záleží na tom, z jakých pozic se na svět a jeho obyvatele díváme, jaká kritéria pro posouzení kvality či nekvality lidského jednání zvolíme. A pokud se rozhodneme pro vysoká kritéria, pro vysoké hodnoty – pak tento svět skýtá opravdu jen velice málo útěšný pohled.

    Ostatně, jako vyznavač křesťanství byste měl vědět, že tento svět je přímo prosáklý hříchem; a byla dlouhá období v historii křesťanství, kdy právě tato lidská hříšnost byla s maximální intenzitou stavěna do centra pozornosti.

56. Pane Horáku, já mám i o tom druhém bodu z Vašeho seznamu nemalé pochybnosti. Už jsem o tom psal v minulosti: to všechno konání dobrých skutků ze strany křesťanů může mít totiž také jenom velice utilitaristický charakter. Totiž v tom smyslu: „Já budu konat dobré skutky, a za to budu spasen!“ Čili vlastně čirá obchodní kalkulace, má dáti – dal.

    Můj názor je: kdo je dobrý ve svém nitru, nepotřebuje žádného Boha, aby ho spasil. A kdo je ve svém nitru prohnilý – tak toho nikdo spasit nedokáže.

57. Zhnusení nebo utrpení: samozřejmě, pane Nusharte (Jaroslav), to „utrpení“ zní podstatně ušlechtileji nežli „zhnusení“; jenže problém je tady v tom, že „utrpení“ je stavem v principu pasivním. Trpící člověk setrvává ve svém utrpení (ze světa), ale nijak nepřikročí k aktivnímu činu, nezahájí boj za nápravu.

    Zatímco člověk prožívající pocit zhnusení – je vždy nutno znovu a znovu si uvědomit, kde vlastně vůbec začala Ježíšova vlastní (kazatelská) cesta.

    On byl přece napřed u Jana Křtitele, strávil u něj jaký čas, jako člen jeho houfu. A Jan Křtitel – to byl velice ohnivý, až fundamentalistický mravokárce. Jan Křtitel také dozajista „trpěl“ stavem okolního světa a jeho současníků; ale on jejich – podle jeho přesvědčení nemravným a zkaženým – jednáním byl na nejvyšší míru dopálen a rozpálen, a jenom na základě tohoto svého maximálního popuzení pak vedl svá ohnivá kázání proti zkaženosti světa. A proto volal do světa: „Napravte se!“

    A Ježíš dozajista souzněl s tímto Janovým pohledem na svět, jinak by se k němu asi sotva přidružil. Je samozřejmě fakt, že po čase Ježíš přerostl svého mistra; Ježíšovi bylo toto pouhé karatelství už příliš málo, on byl sám už někde jinde, mnohem výše. Ale to nijak neznamená, že by ho principiálně opustil jeho pocit naprostého odporu vůči falši tohoto světa; jenom se – na rozdíl od Janova karatelství – pokusil tento negativní vztah proměnit v pozitivní, to jest aktivní činností přesvědčit své současníky o tom, aby ze svého vlastního niterného pochopení a přesvědčení se začali chovat správně a řádně.

58. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ – jenže pane Nusharte (Jiří), sám Ježíš jaksi své současníky soudil prakticky nepřetržitě, a to velice přísně…

    Pravý význam uvedeného výroku je totiž zcela jiný, než jak se zdá napohled; a to sice „nesuďte s v é v o l n ě!!“

    Tady zase jednou vidíme, jak Ježíš vydává napohled zcela protichůdná nakázání; na jednu stranu odsuzuje souzení(!), na straně druhé sám neustále soudí.

    Tuto aporii je možno zase jednou vyřešit jenom tím, když přihlédneme k tomu, že Ježíš tyto protichůdné výroky či akty posazuje do zcela rozdílného kontextu. Tam kde se narazí na evidentní špatnost, tam je zcela oprávněné, a dokonce zcela nutné soudit; ale na straně druhé není přípustné odsuzovat paušálně, neboť to je jenom zcela povrchní postoj a nakonec způsobí více zla nežli spravedlnosti.

59. Ještě k tomu znechucení. Téměř nikdy je necítím vůči konkrétním lidem (to už by muselo jít o opravdové „monstrum“). Rozhodně nejde z mé strany jen o taktnost, ale o skutečný respekt. (Doufám, že něco z něho lze občas vyčíst i mezi řádky některého mého příspěvku zde.)

    Proč tomu tak je? Přesvědčil jsem se, že lidé zpravidla nejsou jen dobří, nebo jen špatní. Zní to jako samozřejmost, ale je to třeba zdůrazňovat. Nemám rád např. kariérismus, konzumní orientaci, silný utilitarismus, poplatnost, rasismus, zájem o bulvární média, víru v konspirační teorie nebo paďourství. Někteří lidé, jež znám, mají k něčemu z uvedeného sklon, zároveň však mívají i dobré vlastnosti.

    Ono znechucení tedy pociťuji především, když vidím, že není všeho tak nějak akorát, nýbrž že špatné, plytké, trapné a destruktivní nabývá stále vrchu. Zde ovšem hraje roli, abych tak řekl, systémové nastavení společnosti.

60. Pane Poláčku, nechávat se fascinovat špatností

    druhých, abych se z nich mohl mohl ve své mysli vydělit – místo abych jim přál přebývání ve společenství akceptující a odpouštějící lásky (tedy přebývání v „nebi“), mi nepřipadá moudré.

61. Pane Nusharte, jestli v současných amerických volbách opět vyhraje Donald Trump – jakože v tuhle chvíli je to přinejmenším naprosto možné – pak opravdu nevím jaký jiný pocit nežli naprostého zhnusení a znechucení je možno prožívat z toho, že vedoucí velmoc tohoto světa se opakovaně přiklonila k tomu, nechat se vést neotesaným primitivem.

    A i kdyby snad vyhrál Biden – stejně tak zůstává faktem, že prakticky celá polovina amerických voličů se dala na stranu Trumpa.

62. Ostatně, k řadě sžíravých kritiků obecných poměrů je možno připočítat další velkou osobnost, totiž Sokrata. Dnes je sice sotva možno jednoznačně soudit do jaké míry Sokrates byl či nebyl „zhnusen“ chováním svých aténských spoluobčanů (na rozdíl od Hérakleita Sokrates nezanechal vůbec žádné písemné záznamy); ale faktem je, že Sokrates své spoluobčany neustále dráždil tím, že nastavoval zrcadlo jejich morální falši. (A také ho to nakonec stálo život.) Takže přinejmenším určitou míru „zhnusení“ je možno právem i u něj předpokládat.

63. Špatnost je pochopitelně „evidentní“, pokud ji „uspořádání mé osobnosti“ jako evidentní vyhodnotí.

    „Svévolně“ (pochopitelně) nesoudím a „paušálně“ neodsuzuji, pokud „uspořádání mé osobnosti“ vyhodnotí můj soud jako nikoli povrchní, nýbrž jako spravedlivý.

    Rozdílná „uspořádání našich osobností“ o rozdílné informační výstupy („soudy“) těchto našich „uspořádání“ jsou pak příčinou oné lidské nenávisti (kterou samozřejmě také odsuzujeme).

    Vyhnout se tomu lze nejspíš tak, že rozlišíme soudy o osobách (a těch se – nikoli v trestně právním smyslu – dopouštět nebudeme, a soudy o tom ostatním (o těchto ostatních soudech je možné diskutovat a vytvářet tak kulturně – hodnotový společenský konsenzus).

64. Panu Poláčkovi
    Pokud jde o americké volby, zajímavé jsou reakce amerických vdov po slavných (bývalých) Češích. Demonstruje to rozdělení americké společnosti.
    https://www.super.cz/728652-vdova-po-matuskovi-se-ostre-pustila-do-martiny-formanove-kvuli-trumpovi-tohle-ji-sokovalo.html#dop_ab_variant=0&dop_req_id=m6ywwsVlP2i-202011041055&dop_source_zone_name=super.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

65. Mám pocit (nevím, jestli správný), že marxismus existenci nějaké absolutní morálky popírá – vyznává třídní morálku, což by při té touze někoho stále morálně odsuzovat (z absolutního hlediska) mohl být (v intencích marxismu a absolutní pravdy) problém.

66. Jinak samozřejmě nelze „být proti nenávisti“ a zároveň nenávist zhnusením (pohrdáním) vyvolávat. V tom bych viděl logický rozpor.

67. Mé znechucení z pravděpodobného vítězství Donalda Trumpa v USA mírní dvě skutečnosti.

    Zaprvé, jeho vyzyvatel reálně kandidoval jen na jedno čtyřleté funkční období. Stěží by čeho dosáhl a po něm by v Bílém domě asi usedl, nejspíš na osm let, nějaký další „potrumpený“ republikán. Zatímco v roce 2024 může po současném prezidentovi snad do úřadu přijít člověk řekněme aspoň jako Obama. Škoda, že doufat ve víc není realistické.

    Druhý důvod, proč nejsem zhnusen pravděpodobným výsledkem prezidentských voleb v USA naprosto, je fakt, že je mi celkem jasné, že v amerikanizovaných volbách v Rusku by získal Putin větší procento hlasů než Trump v USA, v nichž se přitom trávení vyzyvatelů nepraktikuje.

68. Výrazná renesanční osobnost, věhlasný Ladislav Novák z Třebíče se za svého plodného života věnoval nejen umění, ale třeba také rozvoji jógy. Zdokonalil tento tělesně filozofický soubor pozic například i o pózu nehybnou:

    Za poslední přestávky, na staveništi plaveckého bazénu, cvičenec v rytířském brnění upadne do tuhnoucího betonu – poloha je mu dána. S výdrží ve cvičební poloze nebývají ani u naprostých začátečníků žádné problémy – snadno trvá až do návratu dělníků z oběda. Tato ásána velmi výrazným způsobem prohlubuje a zjemňuje myšlení. Můžeme ji navíc ještě doplnit meditační pózou zhnusení: „Jsem zhnusen zhnusením, které je pózou – prožívám autentické zhnusení…“ (dále necháme naše myšlenky plynout zcela volně a pouze je nezúčastněně a zpovzdálí sledujeme).

69. Pane Poláčku, navrhl jsem slovo utrpení namísto „zhnusení“ proto, že s úctou a nadějí ponechává zpracování, prostor a směřování hojivé odpovědi na utrpení – na trpícím.

    Máte asi pravdu, že v nějaké době mohl být Ježíš osloven Janovým poselstvím vyzývajícím k očištění, jehož symbolem byl křest vodou. Ale třeba nekřesťan Karol Sidon v knize Evangelium podle Josefa Flavia si citlivě všímá toho, co jsem se pokusil nasvítit v předchozím vstupu: Obratu k důvěře, že Bůh nabízí svému stvoření uzdravení. A že to co má skutečnou moc očišťovat od hříchů nepravdivosti/pokrytectví je právě pravdivé sdílení této (synovské) důvěry.

70. Také si myslím, že Bůh od nás očekává důvěru a upřímné srdce. Je možné se mu svěřit třeba i s tím, že nevěřím.
    A domnívám se, že to (důvěra a upřímné srdce) platí do značné míry i u Židů, nejen u křesťanů. Četla jsem jeden chasidský příběh, který o tom svědčí. Jestli jsem to sem už někdy napsala (nepamatuji se), tak se předem omlouvám.
    „Byl jednou jeden člověk, který byl pastýřem a neuměl žádné modlitby. Každý den říkal: „Pane světa, před tebou je známo, že kdybys měl dobytek a dal mi ho na hlídání, hlídal bych ho pro tebe zadarmo, protože tě mám rád, ačkoli pro každého jiného pracuji jen za mzdu.“ Tento člověk byl Žid. Jednoho dne šel kolem učenec a našel pastýře, jak se takto modlil. Tu mu řekl: „Ty hlupáku, tak se nesmíš modlit.“ Pastýř se ho nato otázal: „Jakpak se mám modlit?“
    Učenec ho ihned poučil o pořádku žehnání, o modlitbě Šma a modlitbě o osmnácti prosbách, aby se zase nemodlil tak, jak byl dosud zvyklý se modlit. Když pak učenec odešel, zapomněl pastýř na všecko, co mu vštěpoval, a nemodlil se vůbec. To, co byl dosud zvyklý se modlit, se modlit bál, protože mu to učenec zakázal.
    Tu měl ten učenec v noci ve snu vidění, které mu řeklo: „Musíš mu říci, že se má modlit tak, jak byl zvyklý se modlit, než jsi k němu přišel. Nepůjdeš-li, pak věz, jaké zlo tě postihne, neboť jsi mi uloupil člověka, aby nemohl vejít do budoucího světa.“ Učenec tam hned šel a zeptal se ho: „Co se teď modlíš?“ On mu odpověděl: „Vůbec nic, neboť jsem zapomněl, cos mne učil. Také jsi mi přikázal, abych se už nemodlil ,kdybys měl dobytek“. Na to řekl učenec: „To a to jsem viděl ve snu. Modli se, jak jsi byl zvyklý se modlit.“ –
    Jaké poučení z toho plyne? Pastýř nebyl ani zákoník ani nevykonal zvláštní činy, nýbrž měl jen přání konat dobro. To mu Bůh připočetl jako něco velikého, neboť Milosrdný hledá jen srdce. Proto má člověk pro Svatého-budiž-požehnán chovat dobré myšlenky.“

71. Jestliže se má člověk naučit přeměnit bolest z utrpení tak, aby ji nepředával dalším lidem (jak jsem napsala výše), nemůže to přece být pasivní stav, pane Poláčku. Vy si představujete aktivitu hlavně jako politiku. Ale to je klam.
    Nepředávat bolest ze svého utrpení dál, a naopak, přebírat na sebe podle možnosti utrpení druhých, to je náhodou docela aktivní postoj.

72. Vždyť co je podle vás aktivního na tom, když někdo vrátí druhému facku? Tak se tento svět utrpení akorát udržuje v chodu.

73. Na vojně i jinde se tomu třeba říkalo „zákon padajícího ho..a“, ale to ho..o nemusí jen padat, může se i předávat – může to být koloběh: koloběh zhnusení, koloběh utrpení, koloběh facky (koloběh šikany)…

    Nevybočování z tupé masy, kde jeden druhému předává zhnusení, je pasivitou, nikoliv aktivitou.

74. Ano, paní Hájková, tu kontroverzi mezi Olgou Blechovou-Matuškovou a Martinou Formanovou jsem sám včera viděl v televizních zprávách.

    I z těchto krátkých záběrů bylo možno vyčíst dvojí: za prvé, jestliže Martina Formanová v zásadě jasně a přesvědčivě formulovala, proč je pro ni osoba D. Trumpa nepřijatelná, Olga Matušková ze sebe nedokázala vyždímat víceméně nic čím by své horoucí sympatie pro tohoto politika mohla nějak racionálně odůvodnit; a tak se sebe dostávala jenom emocionální výkřiky typu že „oni vždycky chtěli Trumpa zničit“ a že „Demokraté jsou komunisté“ (!!). Zkrátka, jenom ze sebe ventilovala svůj fundamentalistický antikomunismus.

    A za druhé: jestliže Martina Formanová svůj politická názor formulovala jasně, ale s rozvahou, pak Olga Matušková se projevovala se sotva skrývanou nenávistností vůči každému, kdo se opováží mít na D. Trumpa jiný názor.

    I mimo samotné téma (tedy osoba D. Trumpa a jeho účinkování v politice) tento rozdílný způsob v chování zřetelně naznačuje a prozrazuje, kdo je kdo.

75. UTRPENÍ VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ

    Ale samozřejmě, paní Hájková, že tady je řeč v prvé řadě o „politice“. Už jsem to v minulosti jasně řekl (a domníval jsem se že jsem tím celou záležitost jednou provždy vyjasnil): vlastním předmětem mého zájmu je člověk ve své pozici jako „zoon politikon“, jako bytost společenská. Stejně takto svůj zájem fokusoval například i Karel Marx (který člověka vůbec definoval čistě jenom jako „soubor společenských vztahů“!); ale fakticky přesně toto bylo předmětem zájmu i samotného Ježíše!!

    Toto tvrzení by se mohlo zdát být velmi překvapivým; ale ve skutečnosti ani Ježíš se nikdy nezabýval „vnitřní psychologií“ jednotlivce, nýbrž veškeré jeho veřejné působení cílí výhradně na to, jak se lidé chovají k sobě navzájem. Samozřejmě že v této souvislosti musel zahrnout i samotné lidské nitro; ale to právě jenom čistě s ohledem na to, jestli se daný člověk bude chovat morálně kvalitně či nikoliv. Čili vposledku se jednalo zase o člověka v jeho pozici bytosti společenské, nikoli individuální. Ryze individuální stránkou existence člověka se Ježíš zabýval fakticky stejně tak málo, jako Marx. Toto a právě toto si musíme uvědomit, pokud chceme pochopit pravý smysl Ježíšova úsilí a působení. Znovu opakuji: Ježíš navazoval na Jana Křtitele, a ten byl taktéž striktním mravokárcem zkaženosti světa jako takového; ani jeho zájmem nebyl vnitřní život toho či onoho jedince.

    ————————————-

    Takže paní Hájková, jestliže Vy argumentujete tím že zvládnout „vnitřní utrpení“ a nevynášet ho do okolního světa (tj. nezatěžovat jím jiné lidi) je také odpovědná práce – pak můžete mít dozajista pravdu, ale to se pak už jedná opravdu o zcela jiný okruh lidské existence. V tomto případě se daleko spíše jedná o to, co se také nazývá sokratovskou „péčí o duši“. Což dozajista je práce, je s tím spojeno velké úsilí (pokud se to dělá poctivě); ale v zásadě je to něco jiného, nežli hledět na člověka v jeho existenci jakožto „zoon politikon“.

    Vezměme si za příklad zrovna Ježíše: on dozajista velmi trpěl tím, že ani jeho vlastní rodina pro něj nemá sebemenší pochopení. Ovšem – on trpěl právě tím, že členové jeho vlastní rodiny nechápou a nechtějí chápat právě jeho v e ř e j n é působení! Zdrojem jeho utrpení tedy nebyly takové či onaké osobní či interpersonální konflikty; nýbrž právě a pouze jeho činnost veřejná, do které on sám vložil těžiště celého svého života.

    Vy jste to, paní Hájková, nazvala „politikou“; ale mohla byste vědět, že tohle v takto úzkém smyslu neplatí dokonce ani u mě. Přesně naopak, já se vždy znovu a znovu distancuji od toho redukcionistického pojetí rozšířeného ve velkých částech levice (či přesněji: v naprosté většině všech směrů levice), že prý postačí dosáhnout nějakých čistě politických změn, a že tím prý už bude vykonáno všechno.

    U mě – stejně jako třeba u zmíněného Sokrata – jde jedno ruku v ruce s druhým, „krásná duše“ je předpokladem zdravé a spravedlivé společnosti, ale stejně tak je nutno řádným a promyšleným způsobem uspořádat společnost, aby v ní bylo příznivé prostředí pro tu „krásnou duši“. Je to tedy stav vzájemné podmíněnosti, a je vždy zcela zásadní chybou, když se tento vztahový komplex redukuje jenom na jednu nebo na druhou stránku.

    Ježíš ve své době ovšem tento vztah vzájemné podmíněnosti mezi mravní kvalitou osobnosti a mezi charakterem společenského prostředí ještě vůbec nemohl znát a vidět (marxistická definice člověka jakožto „souboru společenských vztahů“ jaksi ještě vůbec nebyla na světě, a s řeckou filozofií zřejmě nebyl blíže seznámen); proto si tento chybějící moment společenské podmíněnosti musel nahradit hrozbou hněvu „Otce nebeského“.

76. DŮVĚRA V OČIŠTĚNÍ BOHEM?

    Pane Nusharte (Jaroslav), tady bych si opravdu nebyl tak docela jistý. My musíme v prvé řadě zase zásadně rozlišovat mezi Ježíšem stylizovaným (tak jak ho vytvořila pozdější křesťanská tradice), a mezi Ježíšem reálným, tak jak žil a působil ve své době, na předělu mezi tradicí judaistickou a mezi tradicí křesťanskou, jejíž byl zvěstovatelem. (Ale nikoli výlučným tvůrcem!)

    Já – nemohu si pomoci – ale i u Ježíše evangelií (synoptických) nacházím jenom velice málo dokladů o to, že on by se nějak nadměrně spoléhal na to, že to bude Bůh sám, kdo nějakým způsobem obrátí, napraví, spasí člověka. Samozřejmě, boží princip, dejme tomu „Boží dobro“ vytváří základnu pro celé Ježíšovo veřejné působení, z něj vychází a na něj se odvolává; ovšem – a právě to je na něm to jedinečné, a právě tím do judaistické tradice zavádí něco zásadně nového – mají to být samotní l i d é, kteří tento svůj vnitřní obrat provedou. Nevidím – opakuji znovu – zde naprosto nic v tom smyslu, že tento akt metanoie, vnitřní proměny by za samotného člověka měl nějakým způsobem provést Bůh. U Ježíše je vposledku každý sám plně odpovědný za své jednání, za své počínání, za svůj vlastní charakter. A není nic, žádná externí moc která by ho mohla „spasit“, pokud se nenapraví on sám. Boží moc tu vstupuje do hry prakticky jedině tak, že přísně trestá ty, kdo nejsou ochotni se napravit.

77. HNĚV PANA KRUPIČKY

    Takže pan Krupička nás – podle vlastního vyjádření – opustil natrvalo. Musím přiznat, že mě prudkost jeho reakce přece jenom poněkud překvapila; alespoň podle mého vlastního pocitu jsem ve svých předcházejících výkladech naopak učinil maximum pro to, abych jeho – radikálně levicovému – chápání tohoto světa vyšel vstříc. Vypočítal jsem celou řadu naprosto reálných, objektivně přezkoumatelných ekonomických faktů – s tím že každý rozumný člověk je buďto věcně vyvrátí, anebo jejich platnost uzná.

    Jenže – nakonec zřejmě právě toto bylo vlastním kamenem úrazu. Tedy objektivní, sotva vyvratitelný charakter mých argumentů. Právě toto je totiž to, co žádný zastánce jakéhokoliv fundamentalistického názorů nikdy nesnese – totiž konfrontaci s fakty. Při této konfrontaci se totiž rozbíjí na trosky celé jeho životní přesvědčení; a něco takového nevydrží prakticky nikdo, navíc pak ideový fundamentalista.

    Shodou okolností zrovna v dnešním Salonu (Právo) v jednom interview pronesl sociolog Martin Buchtík tuto větu: „Aby se člověk nezbláznil, nemůže svůj neúspěch interpretovat jako vlastní selhání, a tak mu nezbývá než interpretovat ho jako selhání společnosti.“

    Toto lakonické konstatování zřejmě skýtá pravé vysvětlení, proč je v současném světě tak mnoho fundamentalistů (ať levicového či pravicového zaměření); a proč je pro ně opravdu fakticky nemožné se od tohoto ideologického fundamentalismu vnitřně osvobodit.

78. Ohnivý ale hlavně mírumilovný
    https://youtu.be/LKrL9GO1JuA

    Pokud bychom, pane Poláčku, usilovali také o takový [„ohnivý ale hlavně mírumilovný“:-):-):-) – viz klip CNN z Kenoshy] „humanistický“ konflikt jako v USA a chtěli ten „humanismus“ mít i tady, dosáhne se toho celkem snadno…

    Pořád bych ale viděl určitý rozdíl mezi těmi židovskými povstáními proti Římu (první a druhé židovské povstání) a mezi „povstáním“ Ježíše. (Dneska se nepovstává proti Římu, ale proti kapitalismu.)

    Pohrdání a zhnusení zapaluje…

79. Někdy člověka překvapí náhoda, či koincidence. Musel jsem dnes přemístit nějaké staré časopisy a najednou se mezi nimi ukáže text, psaný před skoro 40 lety bratrovou rukou, podle poznámky dole určený k naší tehdejší diskusi. Jedná se o opis odstavce z knihy Paula Bourgeta Žák.

    „Tu jsem před vlastníma očima vyrůstal až k nejzazším krajům širého obzoru, až k dálavám nekonečného, věčného nebe při pomyšlení, že já ubohý jsem již tolik toho prohloubal, že o tomto světě vím více, než může kdy vůbec pochopiti kterýkoli z těch venkovanů, co tu kolem mne chodili. S jakou rozkoší jsem v hloubi srdce jimi opovrhoval.“

    Samozřejmě, nezní to kdovíjak pěkně, ale jedná se o velmi lidský pocit, před kterým nebýváme, zvláště v mládí, uchráněni. Jde vlastně o egocentrizovanou obdobu Kantova slavného výroku „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Já tehdy na list ohledně mínění literární postavy připsal: „nadutec“.

    Dnes však přece říkám: Necháváme lidi absurdně bohatnout, svobodu vidíme spíš v karikaturách proroka Mohameda než ve znevažování jejich práva na nelidské majetky. Umožňujeme jim tím pádem snáze pohrdat, do hlavy jim přece nevidíme, podivnými figurkami pinožícími se po zemi a volícími je. Zároveň však nechceme, aby lidé vynikající skutečnou šlechetností měli ošklivé pocity z boháčům služebného ničivého systému a třeba i z masy, která je hodně vlastním přičiněním nízká.

80. „Já ubohý jsem toho tolik prohloubal, že s rozkoší v hloubi srdce opovrhuji ostatními.“

    „Mravní zákon ve mně mě naplňuje obdivem a úctou.“

    —————————-

    Možná – ilustrace typicky zákonického postoje farizeů…

81. Co myslíte, pane Nusharte – prožíval či neprožíval třeba takový Ježíš pocity vlastní intelektuální (respektive mravní) nadřazenosti vůči těm nevzdělaným a (většinou) nechápavým zástupům, kterým adresoval svá kázání?…

    Když on jim sděloval věci, které ze svého hlediska považoval za naprosto samozřejmé; ale oni (většinou) setrvávali stále úporně na svých starých představách?!

    Jistě, můžete říci, že není nikde (v evangeliích) dokumentováno, že by se Ježíš nad své současníky nějak osobně vyvyšoval.

    Jenže: to jsou dvě zcela rozdílné záležitosti; a jste to Vy sám, kde je směšuje.

    Je něco naprosto jiného vyvyšovat se nad toho či onoho k o n k r é t n í h o člověka; a něco jiného je, prožívat pocity permanentní marnosti z konzervativního, povrchního a nic nechápajícího s v ě t a.

    Ten první postoj je urážlivý a povýšenecký; ale ten druhý je – opakuji ještě jednou – prakticky nevyhnutelným předpokladem pro to, aby dotyčná osobnost vůbec měla dostatečnou motivaci k tomu, zahájit boj proti této obecné zaostalosti a nevědomosti.

82. „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“ – já jsem tento Kantův výrok vždy pociťoval spíš jako „ujetý“, nebo snad přesněji: umělý.

    Neměl jsem tento výrok také nikdy rád; zcela podvědomě, snad vysloveně iracionálně. Něčím mě vždy dráždil, aniž bych dokázal jasně definovat, proč vlastně.

    Ano, skutečně to možná může působit v určitém smyslu „nadutě“ – neboť autor tohoto výroku jako by zde vyhlašoval svůj vlastní monopol na pravdu respektive mravnost. I když on to samozřejmě myslel zcela univerzálně, a vlastně demokraticky: tedy že k a ž d á mysl má stejnou možnost, stejné právo spatřit to „hvězdné nebe“ a pocítit v sobě samé „mravní zákon“.

    Snad mě to vždy dráždilo svou apodiktičností: je tady někdo, kdo ex cathedra sděluje světu, co je jedině správné a mravné. Vždy jsem za tím cítil tu zmíněnou umělost; že se tu mnohem komplexnější a subtilnější záležitost zkracuje jenom na tento jeden jediný moment.

83. A kdo je vlastně „krásná duše“? Není to někdo, kdo obdivuje ten „mravní zákon v sobě“? Vedle toho hvězdného nebe, samozřejmě.

84. „Prožíval či neprožíval Ježíš pocity vlastní intelektuální (respektive mravní) nadřazenosti vůči těm nevzdělaným a (většinou) nechápavým zástupům?“

    To je, pane Poláčku, poměrně komplexní otázka, částečně teologického charakteru, která by vzhledem ke své značné složitosti vyžadovala sepsání nejméně celého rozsáhlého pojednání, tedy pokud ta odpověď má být skutečně alespoň trochu „o něčem“, je třeba minimálně formy samostatného článku – vzhledem k plánovanému rozsahu pochopitelně na pokračování. {:=€

    Ne nepodstatnou úlohu by v té otázce hrála i skutečnost, zda ty pocity nadřazenosti zkoumáme u Ježíšovy osoby s přirozeností lidskou, či u Ježíšovy osoby s přirozeností božskou (v tom obvyklém pojetí současné křesťanské teologie jsou obě tyto Ježíšovy přirozenosti brány v úvahu současně, ovšem nejspolehlivějším prostředkem pro tento účel by bylo vyšetření klinickým psychologem, nebo alespoň absolvování jednoduchého osobnostního testu, které už v současnosti s poměrně velkou spolehlivostí odhalí i ty velmi skrývané osobnostní rysy).

    Vezmeme-li zcela vážně i význam onoho druhého imperativu (v obvyklém katolickém číslování Desatera), pak je ovšem tato otázka v podstatě nezodpověditelná, neboť jakákoliv naše odpověď by byla současně naší interpretací Ježíšových vnitřních prožitků – a tedy také zneužitím jeho jména.

    Konec ironie – po tomto teoretickém úvodu se tedy pokusme celý složitý problém shrnout a prostřednictvím určité analogie vydestilovat z nastalého intelektuálního chaosu to nejpodstatnější: Vůči svým dětem pocity intelektuální ani mravní nadřazenosti neprožívám a podobně je to myslím i s odpovědí na úvodní otázku.

    Říkáte ovšem, že něco jiného je vyvyšovat se nad konkrétního člověka, a něco jiného je zas prožívat nějaké podobné pocity i vůči světu. Pro mě je ale celkem nemožné představit si „povrchní a nechápající svět“. Dovedu si představit povrchního a nechápajícího jednotlivce, nebo třeba „povrchní kulturu“ …

    [cizí kultura se mi může jevit povrchní proto, že do ní jako kulturně odlišný cizinec nejsem schopen plně proniknout – nejsem schopen, jako člověk s odlišnou perspektivou pohledu na život a svět – nejsem schopen té „duševně kulturní asimilace“ – můj organismus – uspořádání mých smyslů – je formováno odlišným „biotopem“]

    … kterou nejsem schopen pochopit – pročež tedy ta kultura se mi jeví kulturou nechápající (kulturou nechápající můj způsob života a můj pohled na svět).

    —————————-

    „První postoj [vyvyšovat se nad konkrétního člověka] je urážlivý a povýšenecký; druhý [prožívat pocity nechápajícího světa] je nevyhnutelným předpokladem, aby dotyčná osobnost vůbec měla dostatečnou motivaci k tomu, zahájit boj proti této obecné zaostalosti a nevědomosti.“

    Zde mi, pane Poláčku, není jasné, kterou vlastně osobnost máte na mysli: zda onu osobnost, prožívající ty pocity, že svět nic nechápe, nebo spíše nějakého typického příslušníka toho světa – příslušníka „nechápajících zástupů“.

85. K čemu se vztahuje „krásná duše“? – To je opravdu velice složitá otázka, paní Hájková. A už v průběhu antiky byly na tuto otázku dávány různé odpovědi. Zásadně jiné odpovědi dává Platón – tedy ve „zlatém věku“ aténské demokracie, který ještě mohl věřit v dobrý boží řád celého světa, a tato „krásná duše“ tedy mohla svůj cíl a své naplnění shledávat v božských sférách nejvyššího poznání, nejvyšší krásy a nejvyššího dobra. (Nikoli tedy v pouze vlastním „mravním zákoně“!)

    A jinou odpověď dávají například stoikové, žijící v dobách rozvratu, kdy už není ve vnějším světě nic na co by se mohlo spoléhat, čemu by bylo možno věřit. A tak se jediné útočiště hledá především ve vlastním (mravném) nitru.

86. Pane Nusharte, osoba Ježíše byla samozřejmě analyzována i psychologicky. Četl jsem kdysi jeden takový psychogram týkající se Ježíše: jeho autor dovozoval, že Ježíš byl „sebestředný, nedůtklivý, hašteřivý až přímo arogantní“. Někdo, kdo za všech okolností musí mít pravdu, a kdo nikdy nepřipustí že pravdu by mohl mít i ten druhý.

    Já v žádném případě nechci tvrdit že tento psychologický obraz Ježíše musí být nutně ten jedině možný a správný. Byl to názor jednoho psychologa; a dozajista byly a jsou i názory jiné.

    Chci tímto poukázat pouze na to: jestliže si je někdo (jako Ježíš) naprosto a absolutně jistý svou vlastní pravdou, a jestliže se rozhodne tuto svou pravdu zvěstovat světu – pak fakticky vůbec nemůže jinak, nežli tuto svou „zjevenou pravdu“ zvěstovat s apodiktičností prostou všech pochybností. A pak ale nutně na ostatní (a především na své odpůrce) působí netolerantním a arogantním dojmem.

    Snad jedinou výjimkou byl v tomto ohledu Buddha, který podle všeho své „velké pravdy“ zvěstoval velice mírným a zdrženlivým způsobem. Ale to bylo asi dáno konkrétním charakterem jeho učení; sotva je možno takovouto zcela mírnou formu zvěstování používat vždycky. Buddha měl navíc tu výhodu, že zřejmě nemusel zápasit s žádnými polemickými názory. On své učení prostě hlásal mezi svými příznivci a vyznavači; u kterých měl takovou autoritu že neměl zapotřebí zaujímat nějaký vyhraněný polemický postoj.

87. Chcete – podobně jako Ježíš -zachraňovat svět tím, že budete zhnusen z nevzdělaných, nechápavých a mravně podřadných zástupů?

88. Pak se můžete zkusit modlit třeba takhle:

    „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
    Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ (Lukášovo evangelium 18/11)

89. (Progresivní) levice je tu, pane Poláčku, v nezáviděníhodné situaci: hlásá rovnost, ale sama je v pozici boha, který ty nechápavé a mravně podřadné zástupy lidu napraví a zachrání.

90. Je zajímavé, že v tom úryvku ze Sírachovce ve vedlejší diskusi stojí: „Pyšný si oškliví poníženost a stejně tak si boháč oškliví chudáka.“
    Není tam nic o tom, že by si chudák někoho ošklivil. Tedy že by byl zhnusen. Spíš to má takový nádech smutku.
    A na závěr se tam píše: Srdce mění tvář člověka buď k dobrému, nebo ke zlému.

91. No nevím, paní Hájková – v každém případě našemu panu Krupičkovi se zcela evidentně velice hnusí svět bohatých. A právě tento pocit ošklivosti, ne-li přímo nenávisti stál v kořenech prakticky všech dosavadních sociálních revolucí.

92. Jarmila Glazarová popsala prvorepublikovou Ostravu těmito slovy: „Za nádherou bankovních paláců a obchodních domů prostírají se bezútěšné kolonie dělnické, uličky se špelunkami, kořalnami, prostitucí a nemocemi… Oba sociální extrémy se tu setkávají. Největší přepych, největší nouze. Oba tábory jsou v pohotovosti. Zoufalý pocit křivdy a hluboká třídní zášť na jedné straně a slepá ulička kapitalistického systému na druhé straně vytvářejí nesrovnatelné ovzduší stálého napětí, které je téměř hmatatelné.“
    Možná pan Krupička také trpí zoufalým pocitem křivdy. Škoda, že sem přestal psát.

93. No ano, jak už jsem zmínil toho sociologa, zřejmě za tím opravdu stojí jakýsi osobní pocit křivdy. Jenže – právě proto mi ten radikalismus pana Krupičky nikdy neseděl, je v tom až příliš zaslepená nenávist, tímto způsobem není možno střízlivě analyzovat současný – ambivalentní – stav kapitalismu, s takovýmto postojem je možno pouze vykřikovat antikapitalistická hesla. Zkrátka, levicovost (či spíše levičáctví) pana Krupičky je v zásadě projevem ideologického fundamentalismu; se vším co k tomu patří.

94. Nevěřím, že by sem pana Krupičku psaní o jeho osobě nalákalo zpět :). Když ho neudržel ani snad i jemu zřejmý fakt, že ho tu máme docela rádi. Na druhou stranu mu (a sobě) přiznejme, že když se chce člověk dát na nějaký vandr, nemůže brát všechno, i kdyby toho bylo málo, s sebou. Ne každý čas, věk a osobnost jsou ostatně stejně příhodné k vážení a dovažování na lékárnických vahách. Konečně neřekl sám Goethe, že „šedivá je teorie, jen strom života věčně se zelená“?

95. Dívala jsem se, že pan Krupička zmizel i z Facebooku. Měla jsem ho v přátelích. A už není k nalezení.

96. S Facebookem a s podobnými věcmi nemám skoro žádné zkušenosti – ale nemůže z něj člověk zmizet i třeba bez vlastní vůle? (Facebook například údajně bez udání důvodu zrušil stránku Mezinárodní federace střeleckého sportu, Dukovi byl zase před nedávnem bez udání důvodu zablokován Twitter.)

97. Možná ano. Zřejmě stačí použít nesprávná slova. Sám Duka se zmínil o tom, že tyhle věci hlídá umělá inteligence.
    Myslim, že se takto filtruje i mailová korespondence. Zachycují určitá „podezřelá“ slova. Maily se možná neblokují, ale někde se ukládají a v případě potřeby je možné je vyhledat. Nerozumím tomu, jsou to jen mé dohady a představy. Ale každopádně žijeme v zajímavé době neomezených možností. Kdo chce udržet nějakou konspiraci, musí jednat mimo internet.

98. Nakonec možná dělá pan Krupička dobře. On chce zkrátka něčím zůstat. Chce být levičákem. Nechce být ničím.

99. Paní Hájková, pan Krupička by dozajista „něčím“ mohl zůstat (respektive se něčím – opravdovým -stát), aniž by se jako klíště musel držet svého levičáckého fundamentalismu. Jenže právě tohle je problém všech fundamentalistů: nesnesou konfrontaci s tím, že věci by mohly být i poněkud jinak.

    Pro srovnání připomínám, že prakticky naprosto stejným způsobem odsud svého času odešel (či spíše: vystřelil) pan Kalous. Který také nemohl snést to, že jsem znovu a znovu zpochybňoval jeho fundamentalistický racionalismus. A zpochybňoval jsem ho přesto, že sám jsem svým založením racionalista; ale na straně druhé je pro mě naprosto nepřijatelný jakýkoli druh fundamentalismu. Ať racionalistického, nebo levicového. Tento fundamentalismus nakonec vždy nadělá více škody, než užitku – protože poskytuje vítanou munici fundamentalistům z tábora opačného. Takže se pak nakonec jenom donekonečna navzájem srážejí beraní hlavy. A pro nějaké seriózní uvažování o stavu světa pak už nezbývá vůbec žádným prostor.

100. Možná jde o smysl dialogu. Někdy má člověk pocit, že dialog ztrácí smysl, že „dva vesmíry se nikdy neprolnou“, že „svět mě nemůže pochopit…“ Ten pocit marnosti je těžko snesitelný, člověk je v pokušení interpretovat si ho jinak…

101. Včera uplynulo 400 let od bitvy na Bílé hoře. Poslouchal jsem k tomu nějaký pořad s historiky a pak další (nečíslovaný) demytizační diskurs vypnul.

     Ne, neželím táborů lidu a ohnivých projevů o 300 letech poroby (či úpění pod Rakouskem). Mám však za to, že kam „doba jde“, se pozná nejen z chování dětí (např. ke spolužákům podle sociálního statusu), ale také z vývoje náhledů na „naše velikány“, vítězství a prohry.

     S politickým a společenským úspěchem reakce souzní argumentační ofenzíva už v případě etnogeneze Slovanů a Čechů, popírání celkem jakýchkoli misijních a kulturních vlivů z východu. Pomalá změna se začíná projevovat dokonce i v hodnocení Karla IV., zvlášť silně ovšem působí při hodnocení Husa a husitů. A nyní tedy, aktuálně, i co se týče porážky na Bílé hoře, ovšem rekatolizace atd. až k dnešku.

     Lidé, čeští hloupí Honzové a chytré horákyně, Švejkovi příbuzní, tenhle materiál dále folklorizují. Cyril a Metoděj byli zvěrozvěsti, kteří už neměli co na práci. Sv. Václav, malé proněmecké knížátko, jehož moc končila, jak známo, pět kilásků od Pražského hradu, nebyl zavražděn. To nevíte? Bylo to jen nedorozumění. Karel IV. byl především náboženský fanatik. Hus stopro malý, tlustý a plešatý, v mládí hříšný, pak teologicky plytký a v Kostnici argumentačně slabý. Zikmund jej ovšem nemohl podržet, byl to totiž velký státník. Žižka býval jen malý lapka, pak ne velký vojevůdce, ale mordýř. Bitva u Lipan nebyla žádnou tragédií, ale koncem tragédie. Jiřího z Poděbrad (tlustého a malého) netřeba nikterak připomínat, byl naivní, rozhodně žádný Korvín. No, a na té Bílé hoře proběhla …šarvátka. Konečně jsme tedy spočinuli ve světové habsburské říši tak nějak naplno a naše věčné defenestrace skončily. Abychom nedopadli jako ti blázniví sedláci u Chlumce, musíme hlavně makat.

     Abychom si však od té práce taky trochu odpočinuli, uvidíme po filmu Havel od 1. ledna i cyklus Božena. Snad se nám už konečně vryje do paměti, místo Babičky (brrr, povinná četba), že byla spíš než božská.. no, prostě Božka.

102. Panu Nushartovi
     Ano. Člověku je to někdy líto, že se jaksi nedomluví. Myslím si ale, že postoj pana Krupičky není „svět mě nemůže pochopit…“ On si myslí, že má pravdu.

103. Mezi třetí a čtvrtou ranní jsem ze svého lůžka viděla oknem hvězdy. Tak jsem vstala, přistoupila k oknu a podívala se na ně. Byla to oj Velkého vozu.
     Říkala jsem si, proč to člověku nestačí? Proč má pořád zapotřebí jakýchsi diskusí?
     V noci svítily hvězdy a ráno padla mlha.

104. Pane Poláčku, já bych odchod lidí ať už „zleva“, tak příp. i „zprava“ této platformy považoval spíše za méně dobrou zprávu. Účastníci samozřejmě mají právo vyvodit ze svého pocitu házení „hrachu na zeď“ (věřím, že ne „perel sviním“) právo. Svou roli hrají také ambicí, v běžném životě i historii (vč. roku 1968). Ani pro ty nikoli nezřízené nebývá bezvýznamné, narážejí-li v platformě, jež ke všemu není silná.

105. Lidé si nerozuměli už za Komenského. Svědčí o tom úryvek z Labyrintu světa: „Pozoruji také a slyším je k sobě rozličnými jazyky mluviti, takže na větším díle nic sobě nerozuměli, ani neodpovídali, aneb o jiném, než řeč byla, odpovídali, každý jinak. Někudy jich celá hromada stála, všickni třeba mluvili, každý své a žádný žádného neposlouchal, ačkoli i trhali jedni druhými, vyslechnutí chtíce, však ho nebylo, spíš rvanice a pranice. I řekl jsem: „Ale pro Bůh, cožpak toto v Babylóně jsme? Tutoť každý svou píseň hude: můž-liž větší směsice býti?“

106. Pane Horáku, já to v žádném případě nevítám, když někdo opustí toto fórum. Ať zprava nebo zleva, ostatně. Právě proto jsem tento web opatřil v zásadě neutrálním – i když dost nepraktickým – názvem „Humanistické dialogy“, aby se pod něj vešlo pokud možno široké spektrum názorů, pokud jenom jejich nositelé sdílejí to zcela zásadní přesvědčení, totiž posouvat tento svět směrem k humanistickým hodnotám.

     A co se jmenovitě pana Krupičky týče, opakuji znovu že jsem se opakovaně snažil jeho názorům vyjít vstříc tak dalece jak jen bylo možno, několikrát jsem mu dokonce přiznal že ve svých dřívějších dobách jsem v mnohém měl podobně radikální názory jako on dnes.

     Jenže – byl to on sám, který to nevydržel, když jsem mu předložil zcela konkrétní ekonomická fakta, která vyvracela jeho levičácký fundamentalismus. Za to že on nedokázal ustát tuto konfrontaci s realitou, já opravdu nemohu – to je jeho vlastní, osobní problém.

     To samé platí i o panu Kalousovi: dodnes lituji toho, že nás opustil; ale pokud jeho fundamentalistický racionalismus nesnesl kritiku, pak je to zase něco, s čím já nemohu nic dělat. Nepřestanu vést boj proti fundamentalismu jakéhokoli druhu jenom proto, že ten či onen se ho nechce či nemůže vzdát. To bych raději celý tento projekt ukončil, protože by v tom případě ztratil veškerý svůj smysl.

107. Co se pak té demytologizace národních dějin týče: ano, i tady mám sám pocit, že se tu děje něco nedobrého. Tento pocit jsem si uvědomil také nad jedním článkem k výročí Bílé hory (tuším že to bylo na DR).

     Na jedné straně je tato demytologizace samozřejmě v pořádku – tam kde se tyto národní mýty naprosto jasně rozcházejí s historickou realitou.

     Jenže – na straně druhé je tomu skutečně tak, že ruku v ruce s touto demytologizací jde zároveň také vyslovená b a n a l i z a c e národních dějin. Jestliže dříve se národní dějiny jednostranně heroizovaly, pak dnes se naopak převádějí plně do optiky přízemního plebejství. Kdy tedy mizejí všechny velké činy, všechny velké myšlenky, a všechno se rozpouští v neforemnou břečku hospodských banalit.

     Hegel se svého času věnoval i tomuto tématu. On samozřejmě psal výhradně dějiny heroické, dějiny velkých dějinných činů (za kterými navíc stála činnost absolutního respektive světového Ducha); pak ale někdo proti tomuto jeho heroickému pojetí postavil sarkastický anglický výrok, že „sluhové neznají hrdinů“. Je tím míněno to, že sluha – který denně vidí svého pána „v civilu“, se všemi jeho lidskými slabostmi – tento sluha ve svém pánovi tedy nemůže vidět žádného „hrdinu“.

     Na to Hegel ale reagoval replikou, že „ano, sluha nezná hrdinů – protože na ně hledí svýma očima, totiž očima sluhy“.

     Hegel tím tedy říká: hrdina tady je; ale je to sám sluha, který ho nedokáže vidět, protože vlastní heroismus jeho pána se vznáší mnohem výše, nežli kam vůbec dokáže dosáhnout pohled jeho plebejsky a přízemně uvažujícího sluhy.

108. JE MOŽNO SE DOMLUVIT?

     „V noci svítily hvězdy a ráno padla mlha“ – paní Hájková, to je opravdu krásně poetický obraz. 😉

     Ale nedá se nic dělat – lidstvu nikdy nebude stačit jenom se kochat pohledem na hvězdné nebe. Dokonce i Kant k tomuto hvězdnému nebi přidal ještě i jeho proslulý „mravní zákon ve mně“.

     Jenže: tam kde je řeč o „mravním zákonu“, tam hned nevyhnutelně vzniká názorový střet o tom, co tento mravní zákon má vlastně doopravdy znamenat.

     Chci tím říci tohle: tyto názorové střety jsou objektivně nevyhnutelné; a ony jsou dokonce potřebné a nutné.

     Poněkud přehnaně a sarkasticky vyjádřeno: kdybychom si vystačili jenom s tím hledět blaženě na hvězdné nebe, pak bychom dodnes seděli na stromech. Protože veškerý pokrok lidské civilizace – to se nedá nic dělat – probíhal ve formě názorových střetů.

     A docela určitě už ten samý klíčový akt vzniku lidstva – totiž „slezení se stromů“ – byl dozajista doprovázen těžkými názorovými střety mezi tehdejšími hominidy. Protože už tenkrát se dozajista střetli progresivisté (kteří se chtěli odvážit toho riskantního kroku na pevnou zem) s konzervativci, kteří chtěli zůstat v „osvědčeném“ bezpečí stromových korun.

     Klíčový problém je v tom: nikdo, žádný člověk nemůže být opravdu univerzální. To jest: nikdo v sobě nemůže postihnout všechny reálné a relevantní dimenze bytí a žití. Tyto různé dimenze jsou tedy rozděleny na různé jedince, kteří jsou pak jejich reprezentanty. A protože jsou to dimenze tak či onak reálné, jsou tedy i v daném smyslu pravdivé. Jejich nositel si je tedy jist jejich pravdivostí – a tuto pravdu pak s železným přesvědčením obhajuje. Jenže on není schopen si uvědomit, že se jedná jenom o jednu jedinou dimenzi z celé řady dalších, není vůbec schopen pohlédnout za jejich obzor. A proto pak dochází k těm věčným střetům, kde každá strana je pevně přesvědčena o pravdě vlastní, a není schopna nahlédnout, že pravdu má i strana opačná.

     Je možné tento stav věčného střetávání někdy překonat? – Na jedné straně opravdu ne; z uvedených důvodů je tento střet protikladů za prvé nevyhnutelný, a za druhé potřebný, protože jenom jejich vzájemnou konfrontací je možno dostávat se někam dál.

     Na straně druhé by ale velice mnoho bylo dosaženo právě už jenom tím, kdyby si lidé dokázali uvědomit tento zcela zásadní fakt. Tedy fakt o pouze relativní pravdivosti jejich vlastních názorů, jejich vlastní „pravdy“.

     Jenže – právě tohle je ze všeho nejtěžší. Protože dokázat uznat pravdu svého oponenta, to znamená přiznat si vlastní (byť i jen dílčí) nepravdu. A něco takového dokáže skutečně jenom málokdo.

     Pokud by lidstvo přece jenom někdy mělo dosáhnout takovéhoto stavu – pak by se za prvé toto umění doznat si omezenost své vlastní perspektivy muselo důsledně vyučovat už ve školách; a za druhé lidská společnost sama by se musela důsledně homogenizovat. Protože dokud společnost bude roztržena existenčně a sociálně do vzájemně konkurujících skupin a tříd – do té doby není možno reálně uvažovat o tom, že lidé by mohli získat pochopení pro toho druhého. Ono je to krajně obtížné už jenom v rovině čistě psychologické; ale jak by to bylo možné za podmínek – dejme tomu – třídního antagonismu?…

109. Ještě k tomu heroismu: ono je to totiž tak, že své hrdiny si především formuje sama doba. Můžete mít třeba napohled naprosto obyčejného, průměrného člověka – který se ale ve víru nějakých dramatických událostí najednou projeví jako výrazná osobnost.

     Pro mě tyto dvě naprosto rozdílné pozice zůstanou provždy spojeny s osobou Dubčeka. V osmašedesátém roce – ať už byly jeho nedostatky jakékoli – v každém případě byl jakožto vůdce a symbol reformního hnutí výraznou osobností. Ale když se pak znovu objevil na scéně po listopadovém převratu – pak to byla už jenom naprosto nevýrazná, nicotná figura, jenom stín sebe sama. Protože tady se už ocitl zcela mimo hlavní proud společenského a politického dění, nemohl tedy do sebe „vsáknout“ jeho energii, jeho impuls.

110. Rozhodně si nemyslím, pane Poláčku, že byste nestál o diskusi se zmíněnými dvěma i dalšími polemizujícími partnery. Ostatně, proti poměrům na DR, zde došlo ke značnému zmírnění tónu a vymizení invektiv. Jsem za to rád, ale vím, že někoho to svazuje. A když je to navíc spojeno s menší důsažností fóra… (Ne náhodou také asi vypadají jinak parlamentní diskuse v plénu a jinak na výborech.)

     Ještě pár slov k příspěvku o demytizaci. Úsloví „podle sebe, soudím tebe“ samozřejmě platí a víme, jaká je moderní doba. O husitech ovšem rozhodně nesmýšlím na základě „reportu“ pana Matěje Broučka z jeho výletu do 15. století… Chápu, že teprve ve změněné atmosféře píší někteří historici a publicisté, jak opravdu smýšlí (byť je to trochu na pováženou.) Chápu rovněž, že se nyní také lépe seznamují s vývojem disciplíny v zahraničí. Mnohé poznatky byly spíše samozřejmě spíše tradovány než stále znovu ověřovány. (Jen pro srovnání bych uvedl, jaký zlom v míře sebedůvěry ve slohovou analýzu, přinesl nástup dendrochronologie.) Přesto zůstává mnoho, v čem spokojeně konvergují dobová konformnost a snaha o provokativnost pro udržení pozornosti.