Český Honza

Eva Hájková

Český Honza býval oblíbeným národním pohádkovým obrazem Čecha. Někdy byl hloupý. A někdy líný. Ale nemuselo to tak být. Jen mu býval vlastní jistý druh zápecnictví. On to byl totiž takový starodávný „mamánek“. Docela nerad se pouštěl někam daleko od své rodné chalupy. Ale když ho k tomu donutila nouze, tak co mu zbývalo? Vzal do rance buchty a šel. Někdy udělal ve světě štěstí. Někdy se mu podařilo třeba i zabít draka a oženit se s princeznou. Ale někdy ho taky ve světě trochu zklamali nebo ošidili a on se raději vrátil domů. A místo princezny si našel nějakou Mařenku nebo Andulku.

Český Honza z Drdovy stejnojmenné pohádky nebyl hloupý ani líný. Jenom trošku naivní. Takže snadno naletěl. Honza vystupuje i v lidových básničkách (Jedna dvě, Honza jde, nese pytel mouky, Princeznička na bále) i v novodobých umělých pohádkách. Například v Ladově žertovné pohádce O statečné princezně Máně, v níž je Honza omylem odnesen do pekla. Nebo v socialistické televizní pohádce Princové jsou na draka, která se ještě i do nás, už tehdy dospělých, nesmazatelně zapsala oblíbenými písničkami.

Nedávno jsem si vzpomněla také na jednu starší báseň, v níž vystupuje český Honza. Báseň napsal Josef Václav Sládek a věnoval ji K. V. Raisovi. Jmenuje se Čtyři bohatýři. Ve čtvrté třídě jsem ji přednášela na oblíbené každoroční školní soutěži, takže jsem se ji musela naučit nazpaměť. Je to takhle:

Kdys čtyři bohatýři
jsou vyjeli si z Čech,
to v kápi mnich, a měšťák
a v zbroji statný lech.

A čtvrtý, — odpusť, bože,
mu bohatýrský los! —
byl Honza, český Honza
a pěšky šel a bos.

Vzal režný bochník chleba
a uzel na ruku
a máma po dědkovi
mu dala hazuku. —

Kdys čtyři bohatýři
jsou z Čech vyjeli ven
a slíbili, že vrátí
se domů v rok a den.

Mnich obrátil se k jihu
a dojel v svatý Řím,
tam dostal zlatou mitru
a vlasť mu byla dým.

A lech kdes na severu
na králův přijel hrad
a proti vlastní zemi
šel za erb bojovat.

A měšťák na západu
si hezkou ženu vzal,
za její těžké věno
i řeč jí zaprodal.

Náš Honza, český Honza
šel rovnou slunci vstříc,
tam dvé měl rodných bratří,
však nedali mu nic.

Pak v sever, jih a západ
jej vede bludný krok,
tam byli by ho ctili
na víc než den a rok.

A slibovali kmenty
a zlato na ruku,
jen když jim Honza prodá
tu českou hazuku.

A slibovali dvory
a čeleď v zástupu,
jen když jim zapomene
na rodnou chalupu.

Však Honza tvrdou kůrku
si vytáh‘ z uzlu ven
a sedl sobě na mez
a plakal, plakal jen.

Co jsou mu panské dvory,
a čeleď, zlata lesk,
když utrhne mu srdce
ten po domovu stesk!

A Honza, český Honza
jen stále říkal: „Ne!“
A domů šel, — a zbude
tam do soudného dne.

Honza z básně není hloupý, není ani líný. Dokonce se zdá, že do světa vyjel dobrovolně (asi na zkušenou). A dokonce ho tam snad i chtěli! Vždyť mu slibovali „zlato na ruku“, „kmenty“, „dvory“ a „čeleď v zástupu“! Takže to musel být Honza, který pravděpodobně měl i „zlaté české ruce“, i když byl tak chudý, že chodil pěšky a bos. Honza plačící steskem po domově, který mu bránil dělat v cizině kariéru. Ani doma ji dělat nemohl. Asi pro tu „českou hazuku“, s níž se v jisté době moc neuspělo ani doma.

Takže Sládek zde vlastně podává typický obrázek manuálně zručného, ale málo průbojného hodného, prostého a skromného Čecha, tíhnoucího k domovu a k rodnému jazyku, kterého zradily elity tím, že se mu odcizily. Archetyp „holubičí“ české povahy, který byl tolikrát brán vážně a tolikrát zesměšňován.

Sládkovi rozhodně nemůžeme předhazovat, že by byl pansláv. Na rozdíl od jiných Čechů tehdejší doby neměl žádné sympatie k „ruskému dubisku“. Obracel se spíš na Západ, do Ameriky. Zajímali ho například tamější indiáni. Přesto tomu národnímu obrazu patrně i on věřil.

My to můžeme stokrát zesměšnit. Můžeme tvrdit, že česká národní povaha je vymyšlenost, kterou se ospravedlňují naše neúspěchy nebo přímo lenost. Dokonce můžeme poukazovat na to, že Češi se mnohdy v dějinách chovali jako zvířata (například při odsunu Němců). A že ten obraz plačícího Honzy je prostě lživý.

Netvrdím, že Češi jsou samí hodní lidé a že za nic nemohou. Ale ať už je to jak chce, ten obraz Českého Honzy tady prostě je, a je v nás kdesi hluboko uložen. Může mít různé podoby (dokonce i nějakou tu chlapáckou – že jsme lepší než jiní). Může v člověku působit i mindráky, nedostatek sebedůvěry, sebelítost. Nebo se kvůli němu člověk může naopak přeceňovat. A taky Čechům může bránit vzít věci jaksi do svých rukou (vždyť my na tu politiku nejsme!) Proto se k nám pořád nějak nechce vrátit ta „vláda věcí našich“. Milan Kundera o tom jistě ví své.

Můžeme si říkat, co chceme, ale když se u nás v 19. století zakládala sociální demokracie, tak se nutně musela založit českoslovanská. Přes veškerý proletářský internacionalismus našim proletářům nestačila sociální demokracie rakouská. Český dělník nemohl mít společnou organizaci s Němci, přestože se nevyhýbal úplně spolupráci s nimi. Jenže český dělník byl něco extra. Bylo by přílišným zjednodušením nazývat to nacionalismem.

Ten obraz může být i příčinou, proč se u nás už dlouhou dobu nedaří církvím. Neumějí Čechy oslovit. Na Západě jsou s církvemi poměrně dobré zkušenosti jako s důležitou součástí liberální demokracie. Je to (nebo možná byl to) způsob, jak se lidé integrovali do společnosti. My Češi máme ke své společnosti takový zvláštní, mnohdy nevyjasněný vztah.

Myslím, že není marné o tom přemýšlet.

Jsou vlastně jen dvě možnosti. Buď je ten obraz „holubičího“ Čecha veskrze falešný, naši předkové si to o sobě jen namlouvali a my bychom se ho měli co nejrychleji zbavit (i když nikdo asi neví, jak) a být „normální“, jako všichni ostatní. Nebo je hluboko v našem nevědomí, a proto je v jistém smyslu pravdivý a my bychom ho měli vzít vážně, protože když ho nějak „nezpracujeme“ (nábožensky či politicky), nebude u nás demokracie dobře fungovat. Češi prostě potřebují zvláštní přístup. Potřebují oslovit nějakým jiným způsobem než obyvatelé Západu.

274 komentářů u „Český Honza“

  1. No nevím, paní Hájková – v každém případě našemu panu Krupičkovi se zcela evidentně velice hnusí svět bohatých. A právě tento pocit ošklivosti, ne-li přímo nenávisti stál v kořenech prakticky všech dosavadních sociálních revolucí.

  2. Jarmila Glazarová popsala prvorepublikovou Ostravu těmito slovy: „Za nádherou bankovních paláců a obchodních domů prostírají se bezútěšné kolonie dělnické, uličky se špelunkami, kořalnami, prostitucí a nemocemi… Oba sociální extrémy se tu setkávají. Největší přepych, největší nouze. Oba tábory jsou v pohotovosti. Zoufalý pocit křivdy a hluboká třídní zášť na jedné straně a slepá ulička kapitalistického systému na druhé straně vytvářejí nesrovnatelné ovzduší stálého napětí, které je téměř hmatatelné.“
    Možná pan Krupička také trpí zoufalým pocitem křivdy. Škoda, že sem přestal psát.

  3. No ano, jak už jsem zmínil toho sociologa, zřejmě za tím opravdu stojí jakýsi osobní pocit křivdy. Jenže – právě proto mi ten radikalismus pana Krupičky nikdy neseděl, je v tom až příliš zaslepená nenávist, tímto způsobem není možno střízlivě analyzovat současný – ambivalentní – stav kapitalismu, s takovýmto postojem je možno pouze vykřikovat antikapitalistická hesla. Zkrátka, levicovost (či spíše levičáctví) pana Krupičky je v zásadě projevem ideologického fundamentalismu; se vším co k tomu patří.

  4. Nevěřím, že by sem pana Krupičku psaní o jeho osobě nalákalo zpět :). Když ho neudržel ani snad i jemu zřejmý fakt, že ho tu máme docela rádi. Na druhou stranu mu (a sobě) přiznejme, že když se chce člověk dát na nějaký vandr, nemůže brát všechno, i kdyby toho bylo málo, s sebou. Ne každý čas, věk a osobnost jsou ostatně stejně příhodné k vážení a dovažování na lékárnických vahách. Konečně neřekl sám Goethe, že „šedivá je teorie, jen strom života věčně se zelená“?

  5. Dívala jsem se, že pan Krupička zmizel i z Facebooku. Měla jsem ho v přátelích. A už není k nalezení.

  6. S Facebookem a s podobnými věcmi nemám skoro žádné zkušenosti – ale nemůže z něj člověk zmizet i třeba bez vlastní vůle? (Facebook například údajně bez udání důvodu zrušil stránku Mezinárodní federace střeleckého sportu, Dukovi byl zase před nedávnem bez udání důvodu zablokován Twitter.)

  7. Možná ano. Zřejmě stačí použít nesprávná slova. Sám Duka se zmínil o tom, že tyhle věci hlídá umělá inteligence.
    Myslim, že se takto filtruje i mailová korespondence. Zachycují určitá „podezřelá“ slova. Maily se možná neblokují, ale někde se ukládají a v případě potřeby je možné je vyhledat. Nerozumím tomu, jsou to jen mé dohady a představy. Ale každopádně žijeme v zajímavé době neomezených možností. Kdo chce udržet nějakou konspiraci, musí jednat mimo internet.

  8. Nakonec možná dělá pan Krupička dobře. On chce zkrátka něčím zůstat. Chce být levičákem. Nechce být ničím.

  9. Paní Hájková, pan Krupička by dozajista „něčím“ mohl zůstat (respektive se něčím – opravdovým -stát), aniž by se jako klíště musel držet svého levičáckého fundamentalismu. Jenže právě tohle je problém všech fundamentalistů: nesnesou konfrontaci s tím, že věci by mohly být i poněkud jinak.

    Pro srovnání připomínám, že prakticky naprosto stejným způsobem odsud svého času odešel (či spíše: vystřelil) pan Kalous. Který také nemohl snést to, že jsem znovu a znovu zpochybňoval jeho fundamentalistický racionalismus. A zpochybňoval jsem ho přesto, že sám jsem svým založením racionalista; ale na straně druhé je pro mě naprosto nepřijatelný jakýkoli druh fundamentalismu. Ať racionalistického, nebo levicového. Tento fundamentalismus nakonec vždy nadělá více škody, než užitku – protože poskytuje vítanou munici fundamentalistům z tábora opačného. Takže se pak nakonec jenom donekonečna navzájem srážejí beraní hlavy. A pro nějaké seriózní uvažování o stavu světa pak už nezbývá vůbec žádným prostor.

  10. Možná jde o smysl dialogu. Někdy má člověk pocit, že dialog ztrácí smysl, že „dva vesmíry se nikdy neprolnou“, že „svět mě nemůže pochopit…“ Ten pocit marnosti je těžko snesitelný, člověk je v pokušení interpretovat si ho jinak…

  11. Včera uplynulo 400 let od bitvy na Bílé hoře. Poslouchal jsem k tomu nějaký pořad s historiky a pak další (nečíslovaný) demytizační diskurs vypnul.

    Ne, neželím táborů lidu a ohnivých projevů o 300 letech poroby (či úpění pod Rakouskem). Mám však za to, že kam „doba jde“, se pozná nejen z chování dětí (např. ke spolužákům podle sociálního statusu), ale také z vývoje náhledů na „naše velikány“, vítězství a prohry.

    S politickým a společenským úspěchem reakce souzní argumentační ofenzíva už v případě etnogeneze Slovanů a Čechů, popírání celkem jakýchkoli misijních a kulturních vlivů z východu. Pomalá změna se začíná projevovat dokonce i v hodnocení Karla IV., zvlášť silně ovšem působí při hodnocení Husa a husitů. A nyní tedy, aktuálně, i co se týče porážky na Bílé hoře, ovšem rekatolizace atd. až k dnešku.

    Lidé, čeští hloupí Honzové a chytré horákyně, Švejkovi příbuzní, tenhle materiál dále folklorizují. Cyril a Metoděj byli zvěrozvěsti, kteří už neměli co na práci. Sv. Václav, malé proněmecké knížátko, jehož moc končila, jak známo, pět kilásků od Pražského hradu, nebyl zavražděn. To nevíte? Bylo to jen nedorozumění. Karel IV. byl především náboženský fanatik. Hus stopro malý, tlustý a plešatý, v mládí hříšný, pak teologicky plytký a v Kostnici argumentačně slabý. Zikmund jej ovšem nemohl podržet, byl to totiž velký státník. Žižka býval jen malý lapka, pak ne velký vojevůdce, ale mordýř. Bitva u Lipan nebyla žádnou tragédií, ale koncem tragédie. Jiřího z Poděbrad (tlustého a malého) netřeba nikterak připomínat, byl naivní, rozhodně žádný Korvín. No, a na té Bílé hoře proběhla …šarvátka. Konečně jsme tedy spočinuli ve světové habsburské říši tak nějak naplno a naše věčné defenestrace skončily. Abychom nedopadli jako ti blázniví sedláci u Chlumce, musíme hlavně makat.

    Abychom si však od té práce taky trochu odpočinuli, uvidíme po filmu Havel od 1. ledna i cyklus Božena. Snad se nám už konečně vryje do paměti, místo Babičky (brrr, povinná četba), že byla spíš než božská.. no, prostě Božka.

  12. Panu Nushartovi
    Ano. Člověku je to někdy líto, že se jaksi nedomluví. Myslím si ale, že postoj pana Krupičky není „svět mě nemůže pochopit…“ On si myslí, že má pravdu.

  13. Mezi třetí a čtvrtou ranní jsem ze svého lůžka viděla oknem hvězdy. Tak jsem vstala, přistoupila k oknu a podívala se na ně. Byla to oj Velkého vozu.
    Říkala jsem si, proč to člověku nestačí? Proč má pořád zapotřebí jakýchsi diskusí?
    V noci svítily hvězdy a ráno padla mlha.

  14. Pane Poláčku, já bych odchod lidí ať už „zleva“, tak příp. i „zprava“ této platformy považoval spíše za méně dobrou zprávu. Účastníci samozřejmě mají právo vyvodit ze svého pocitu házení „hrachu na zeď“ (věřím, že ne „perel sviním“) právo. Svou roli hrají také ambicí, v běžném životě i historii (vč. roku 1968). Ani pro ty nikoli nezřízené nebývá bezvýznamné, narážejí-li v platformě, jež ke všemu není silná.

  15. Lidé si nerozuměli už za Komenského. Svědčí o tom úryvek z Labyrintu světa: „Pozoruji také a slyším je k sobě rozličnými jazyky mluviti, takže na větším díle nic sobě nerozuměli, ani neodpovídali, aneb o jiném, než řeč byla, odpovídali, každý jinak. Někudy jich celá hromada stála, všickni třeba mluvili, každý své a žádný žádného neposlouchal, ačkoli i trhali jedni druhými, vyslechnutí chtíce, však ho nebylo, spíš rvanice a pranice. I řekl jsem: „Ale pro Bůh, cožpak toto v Babylóně jsme? Tutoť každý svou píseň hude: můž-liž větší směsice býti?“

  16. Pane Horáku, já to v žádném případě nevítám, když někdo opustí toto fórum. Ať zprava nebo zleva, ostatně. Právě proto jsem tento web opatřil v zásadě neutrálním – i když dost nepraktickým – názvem „Humanistické dialogy“, aby se pod něj vešlo pokud možno široké spektrum názorů, pokud jenom jejich nositelé sdílejí to zcela zásadní přesvědčení, totiž posouvat tento svět směrem k humanistickým hodnotám.

    A co se jmenovitě pana Krupičky týče, opakuji znovu že jsem se opakovaně snažil jeho názorům vyjít vstříc tak dalece jak jen bylo možno, několikrát jsem mu dokonce přiznal že ve svých dřívějších dobách jsem v mnohém měl podobně radikální názory jako on dnes.

    Jenže – byl to on sám, který to nevydržel, když jsem mu předložil zcela konkrétní ekonomická fakta, která vyvracela jeho levičácký fundamentalismus. Za to že on nedokázal ustát tuto konfrontaci s realitou, já opravdu nemohu – to je jeho vlastní, osobní problém.

    To samé platí i o panu Kalousovi: dodnes lituji toho, že nás opustil; ale pokud jeho fundamentalistický racionalismus nesnesl kritiku, pak je to zase něco, s čím já nemohu nic dělat. Nepřestanu vést boj proti fundamentalismu jakéhokoli druhu jenom proto, že ten či onen se ho nechce či nemůže vzdát. To bych raději celý tento projekt ukončil, protože by v tom případě ztratil veškerý svůj smysl.

  17. Co se pak té demytologizace národních dějin týče: ano, i tady mám sám pocit, že se tu děje něco nedobrého. Tento pocit jsem si uvědomil také nad jedním článkem k výročí Bílé hory (tuším že to bylo na DR).

    Na jedné straně je tato demytologizace samozřejmě v pořádku – tam kde se tyto národní mýty naprosto jasně rozcházejí s historickou realitou.

    Jenže – na straně druhé je tomu skutečně tak, že ruku v ruce s touto demytologizací jde zároveň také vyslovená b a n a l i z a c e národních dějin. Jestliže dříve se národní dějiny jednostranně heroizovaly, pak dnes se naopak převádějí plně do optiky přízemního plebejství. Kdy tedy mizejí všechny velké činy, všechny velké myšlenky, a všechno se rozpouští v neforemnou břečku hospodských banalit.

    Hegel se svého času věnoval i tomuto tématu. On samozřejmě psal výhradně dějiny heroické, dějiny velkých dějinných činů (za kterými navíc stála činnost absolutního respektive světového Ducha); pak ale někdo proti tomuto jeho heroickému pojetí postavil sarkastický anglický výrok, že „sluhové neznají hrdinů“. Je tím míněno to, že sluha – který denně vidí svého pána „v civilu“, se všemi jeho lidskými slabostmi – tento sluha ve svém pánovi tedy nemůže vidět žádného „hrdinu“.

    Na to Hegel ale reagoval replikou, že „ano, sluha nezná hrdinů – protože na ně hledí svýma očima, totiž očima sluhy“.

    Hegel tím tedy říká: hrdina tady je; ale je to sám sluha, který ho nedokáže vidět, protože vlastní heroismus jeho pána se vznáší mnohem výše, nežli kam vůbec dokáže dosáhnout pohled jeho plebejsky a přízemně uvažujícího sluhy.

  18. JE MOŽNO SE DOMLUVIT?

    „V noci svítily hvězdy a ráno padla mlha“ – paní Hájková, to je opravdu krásně poetický obraz. 😉

    Ale nedá se nic dělat – lidstvu nikdy nebude stačit jenom se kochat pohledem na hvězdné nebe. Dokonce i Kant k tomuto hvězdnému nebi přidal ještě i jeho proslulý „mravní zákon ve mně“.

    Jenže: tam kde je řeč o „mravním zákonu“, tam hned nevyhnutelně vzniká názorový střet o tom, co tento mravní zákon má vlastně doopravdy znamenat.

    Chci tím říci tohle: tyto názorové střety jsou objektivně nevyhnutelné; a ony jsou dokonce potřebné a nutné.

    Poněkud přehnaně a sarkasticky vyjádřeno: kdybychom si vystačili jenom s tím hledět blaženě na hvězdné nebe, pak bychom dodnes seděli na stromech. Protože veškerý pokrok lidské civilizace – to se nedá nic dělat – probíhal ve formě názorových střetů.

    A docela určitě už ten samý klíčový akt vzniku lidstva – totiž „slezení se stromů“ – byl dozajista doprovázen těžkými názorovými střety mezi tehdejšími hominidy. Protože už tenkrát se dozajista střetli progresivisté (kteří se chtěli odvážit toho riskantního kroku na pevnou zem) s konzervativci, kteří chtěli zůstat v „osvědčeném“ bezpečí stromových korun.

    Klíčový problém je v tom: nikdo, žádný člověk nemůže být opravdu univerzální. To jest: nikdo v sobě nemůže postihnout všechny reálné a relevantní dimenze bytí a žití. Tyto různé dimenze jsou tedy rozděleny na různé jedince, kteří jsou pak jejich reprezentanty. A protože jsou to dimenze tak či onak reálné, jsou tedy i v daném smyslu pravdivé. Jejich nositel si je tedy jist jejich pravdivostí – a tuto pravdu pak s železným přesvědčením obhajuje. Jenže on není schopen si uvědomit, že se jedná jenom o jednu jedinou dimenzi z celé řady dalších, není vůbec schopen pohlédnout za jejich obzor. A proto pak dochází k těm věčným střetům, kde každá strana je pevně přesvědčena o pravdě vlastní, a není schopna nahlédnout, že pravdu má i strana opačná.

    Je možné tento stav věčného střetávání někdy překonat? – Na jedné straně opravdu ne; z uvedených důvodů je tento střet protikladů za prvé nevyhnutelný, a za druhé potřebný, protože jenom jejich vzájemnou konfrontací je možno dostávat se někam dál.

    Na straně druhé by ale velice mnoho bylo dosaženo právě už jenom tím, kdyby si lidé dokázali uvědomit tento zcela zásadní fakt. Tedy fakt o pouze relativní pravdivosti jejich vlastních názorů, jejich vlastní „pravdy“.

    Jenže – právě tohle je ze všeho nejtěžší. Protože dokázat uznat pravdu svého oponenta, to znamená přiznat si vlastní (byť i jen dílčí) nepravdu. A něco takového dokáže skutečně jenom málokdo.

    Pokud by lidstvo přece jenom někdy mělo dosáhnout takovéhoto stavu – pak by se za prvé toto umění doznat si omezenost své vlastní perspektivy muselo důsledně vyučovat už ve školách; a za druhé lidská společnost sama by se musela důsledně homogenizovat. Protože dokud společnost bude roztržena existenčně a sociálně do vzájemně konkurujících skupin a tříd – do té doby není možno reálně uvažovat o tom, že lidé by mohli získat pochopení pro toho druhého. Ono je to krajně obtížné už jenom v rovině čistě psychologické; ale jak by to bylo možné za podmínek – dejme tomu – třídního antagonismu?…

  19. Ještě k tomu heroismu: ono je to totiž tak, že své hrdiny si především formuje sama doba. Můžete mít třeba napohled naprosto obyčejného, průměrného člověka – který se ale ve víru nějakých dramatických událostí najednou projeví jako výrazná osobnost.

    Pro mě tyto dvě naprosto rozdílné pozice zůstanou provždy spojeny s osobou Dubčeka. V osmašedesátém roce – ať už byly jeho nedostatky jakékoli – v každém případě byl jakožto vůdce a symbol reformního hnutí výraznou osobností. Ale když se pak znovu objevil na scéně po listopadovém převratu – pak to byla už jenom naprosto nevýrazná, nicotná figura, jenom stín sebe sama. Protože tady se už ocitl zcela mimo hlavní proud společenského a politického dění, nemohl tedy do sebe „vsáknout“ jeho energii, jeho impuls.

  20. Rozhodně si nemyslím, pane Poláčku, že byste nestál o diskusi se zmíněnými dvěma i dalšími polemizujícími partnery. Ostatně, proti poměrům na DR, zde došlo ke značnému zmírnění tónu a vymizení invektiv. Jsem za to rád, ale vím, že někoho to svazuje. A když je to navíc spojeno s menší důsažností fóra… (Ne náhodou také asi vypadají jinak parlamentní diskuse v plénu a jinak na výborech.)

    Ještě pár slov k příspěvku o demytizaci. Úsloví „podle sebe, soudím tebe“ samozřejmě platí a víme, jaká je moderní doba. O husitech ovšem rozhodně nesmýšlím na základě „reportu“ pana Matěje Broučka z jeho výletu do 15. století… Chápu, že teprve ve změněné atmosféře píší někteří historici a publicisté, jak opravdu smýšlí (byť je to trochu na pováženou.) Chápu rovněž, že se nyní také lépe seznamují s vývojem disciplíny v zahraničí. Mnohé poznatky byly spíše samozřejmě spíše tradovány než stále znovu ověřovány. (Jen pro srovnání bych uvedl, jaký zlom v míře sebedůvěry ve slohovou analýzu, přinesl nástup dendrochronologie.) Přesto zůstává mnoho, v čem spokojeně konvergují dobová konformnost a snaha o provokativnost pro udržení pozornosti.

  21. Řekl bych, paní Hájková, že vlastní prožitek je vždycky pravdivý – je pravdivější než plán jak učinit lidstvo šťastným, vytvořený pomocí intelektu.

    Diskusní příspěvky pana Krupičky vnímám jako autentické prožitky, proto je považuji za pravdivé.

    Učinit lidstvo šťastným bohužel možné není, je možné učinit šťastným jen člověka, nikoliv ovšem prostřednictvím intelektuálního konceptu, ale prostřednictvím obyčejného vztahu s bližním.

    Trochu se mi (třeba i nesprávně) zdá, jako by pan Poláček považoval svět (a bytí) za jakýsi složitý „stroj“ – a lidské štěstí a spravedlnost jakoby pak podle něj závisely na tom, zda fungování tohoto „stroje“ pochopíme a opravíme.

    Já to takhle nevidím, ale nemohu se domluvit s panem Poláčkem, že nevidím jako podstatné a důležité „jak funguje stroj světa a bytí“; můj nesouhlas si možná pan Poláček vykládá jako pouhé pokračování v tomto sporu, ale já chci říci, že tento „spor o stroj“ není v otázce smyslu mého života vůbec relevantní.

    (Nevím, zda se to pak navenek nemůže jevit jako „hodnotový relativismus“, nebo naopak jako „fundamentalismus“.)

  22. K tomu, co napsal pan Poláček. Nezdá se mi pravděpodobné, že by třídní antagonismy tak zásadně bránily pochopení druhého (i když nepříznivý vliv jistě mají), zatímco odstranění antagonismů by mezilidské pochopení nějak automaticky zajistilo. Samozřejmě nesmíme to pochopení chápat nějak hromadně – že jedna třída bude mít pochopení pro druhou třídu. Pochopení ale může nalézt člověk pro člověka. Dva jedinci si mohou porozumět, ať je jejich sociální zázemí jakékoliv. Žádná zákonitost v tom ale není. Někdo zkrátka porozumí druhému a někdo ne. Myslím si, že taková chvíle může nastat i za velmi nepříznivých okolností.

    S tím Kantem nevím. Jestliže jsou o mravní zákon v člověku nějaké hádky a střety, pak je zřejmě tento mravní zákon něco, co si vymysleli sami lidé. Pokud by měl být srovnatelný s hvězdami nad námi, musel by být na člověku nezávislý. Například takový Mojžíš stvrzoval, že zákon na kamenných deskách dostal od Hospodina. Z Bible je známo, že zákon může být i v srdci člověka. Ale tento zákon také pochází od Hospodina, který ho do člověka sám vložil. A který je ostatně autorem i toho hvězdného nebe.
    Pokud takový zákon v srdci člověka opravdu existuje, pak je nejlepší nevést o něj hádky, ale řídit se jím. Člověk, který se jím řídí, nevede o něm spory s druhými. Protože on se jím řídí i přesto, že se jím neřídí jiní. Pokud ale bude mravní zákon na člověku závislý a jedni ho budou vnucovat druhým, vždycky o něj budou spory.

  23. Panu Nushartovi
    Já mám pro pana Krupičku také pochopení. Nakonec, když jsem byla před lety v ProAltu, tak jsem se tam také stýkala s radikálními levičáky, kteří měli docela autentické prožitky kapitalismu. Podobné jako pan Krupička.

  24. Vedle toho rozumím mnoha lidem, kteří jsou spíš konzervativního ražení. Asi mám smysl pro to i pro ono.

  25. Ostatně, kdyby jednou měla opravdu vzniknout nějaká nová a lepší společnost, musela by být pro všechny lidi. Nešlo by to dost dobře udělat tak, aby část lidí byla umístěna kdesi mimo tuto společnost. Tedy, že by třeba konzervativci byli posláni na Mars nebo tak něco. 🙂

  26. Teď jsem v jedné knize narazil na takovouto myšlenku:

    Často se dnes tvrdí, že internetové sociální sítě jsou příčinou nárůstu lidské osamělosti. Autor knihy to tvrzení zpochybňuje a obrací ho naruby: říká že sociální sítě svým vznikem uspokojili předchozí poptávku po určitém způsobu života, který by byl vnímán jako „větší svoboda jedince“ – oproštění se od místem dané závislosti na druhých lidech, že tedy sociální sítě nejsou příčinou osamělosti, ale že ji (konečně) umožňují, a pokud bychom předtím po něčem takovém netoužili, ani by to nevzniklo.

    Ty sociální sítě jsou uvedeny jen jako příklad vztahu člověka a technologií, příklad, kterým chce autor nabourat určitou zažitou představu o tomto vztahu. Pokud jsem to dobře pochopil, autor tvrdí, že většinově chápaná závislost (nesvoboda) člověka na jím samotným předtím vytvořených technologiích je vlastně důsledkem špatně pochopené svobody, ke které přitom člověk směřuje sám – z vlastní vůle.

    Aby se cítil svobodně, chce být člověk nezávislý na rozmarech (či moci) přírody, nezávislý na místě kde žije (tedy i na místních lidech), na čase, který ho omezuje a předurčuje jeho život předchozími událostmi, způsobem života i míněním předků…

    Naše nesvoboda je pak důsledkem tohoto mylného obrazu svobody, ke kterému jsme lákáni snad jakýmsi příslibem štěstí…

  27. Jako konzervativec bych, paní Hájková, raději zůstal spíš na té Zemi než na Marsu, a to i kdyby se ta klimatická krize nějak vyhrotila. Trpím totiž určitou sentimentalitou (nebo snad odpovědností??:-) vůči svému „biotopu“.

  28. Myslím, že vznik sociálních sítí umožnil především vznik internetu. Internet byl ovšem původně ve svém zárodku vyvinut pro vojenské účely. Které by samozřejmě neexistovaly, kdyby po nich (někteří) lidé netoužili.
    Ale ti, kteří vytvořili sociální sítě jako je Facebook, už měli asi jiné touhy než vojenské. Bylo by zajímavé vědět, jaká touha vedla třeba k vynálezu knihtisku. Ten myslím znamenal pro lidstvo něco obdobného, jako dnes internet. Určitě nepřinesl jen dobré věci. Ale těm, kteří měli zájem, otevřel dveře ke vzdělání.
    Že věci vznikají z touhy, věděl už Karel Marx. On tomu říkal „lidské potřeby“. Ty se vyvíjejí od těch nejzákladnějších, materiálních potřeb k potřebám vyššího řádu, jako je třeba touha po vědění.

  29. Teď mě dokonce napadá, že proměna internetu, původně vojenské technologie, v přátelskou komunikační síť pro všechny lidi je vlastně variantou onoho známého biblického „překujeme meče na radlice“ 🙂
    Každý z nás má jistou možnost kovat.
    Někteří ovšem kují i zpětně – tedy zpátky k těm mečům.

  30. Výše v diskusi se objevila takováto myšlenka: aby si lidé dokázali uvědomit fakt o pouze relativní pravdivosti jejich vlastních názorů (aby dokázali uznat i pravdu svého oponenta), bylo by potřeba lidskou společnost homogenizovat.

    —————————-

    Lidská společnost se homogenizuje, reálně i virtuálně (prostřednictvím internetu a sociálních sítí). Nezdá se, že by to například onoho čečenského mladíka vedlo k uznání pravdy toho francouzského učitele (tedy ke „získání pochopení pro toho druhého“), ani že by to vedlo ke všeobecné toleranci a ke smíření na sociálních sítích.

    Naopak chápu, že třeba ze strany muslimů ta homogenizace lidské společnosti může být považována za vnucování jim naprosto cizí kultury – tedy vlastně za kulturní neokolonialismus. K uznání pravdy oponenta ta homogenizace ale rozhodně nevede.

  31. Internet, stejně jako knihtisk, velmi usnadnil vzdělávání (někteří si to nemyslí – myslí si naopak, že „digitalizace člověka debilizuje“), ale usnadnil také konflikty. Někdo by možná řekl, že moderní hybridní válčení a kybernetický boj konečně zhumanizuje i válku. To se bohužel asi nestane – stačí si vzpomenout na kybernetické útoky na nemocnice…

  32. Řekl bych, že ty obavy jsou opodstatněné v prostředí té homogenizace.

    Samostatně (jako ohraničený útvar) by takový islám existovat mohl a z pohledu zevnitř by se asi nemusel jevit jako fundamentalistický – v islámské společnosti by pravděpodobně nikoho ani nenapadlo publikovat nějaké karikatury Proroka – jako omezení svobody by to zevnitř islámské společnosti nikdo nevnímal.

  33. No, třeba takový Ivo Šebestík tvrdí, že nebezpečí islámu není ničím novým. A že islám se nikdy nenechal uzavřít do žádných kulturních hranic, o čemž svědčí výboje z doby, kdy muslimy do Evropy nikdo nezval.
    http://casopisargument.cz/?p=32302

  34. Mám ale takový pocit, že Šebestík z toho vyvozuje nesprávný závěr, že víra v Boha není moc dobrá věc. A že ateismus je mnohem lepší.
    Já si to ale nemyslím.
    Ivan Štampach kdysi napsal, že dobrý Bůh by měl porazit zlého boha.
    Tedy porazit spíš zlou představu o Bohu.

  35. Tady bych trochu „souhlasil“ s oním – podle mě jinak dost „ujetým“ Frljićem; souhlasil bych v tom smyslu, že výboje podniká prakticky každá (kterákoliv) strana, pokud k tomu dozrají okolnosti. Mění se ale forma těch výbojů (válka, ekonomické ovládnutí, kulturní subverze…)

    Tím neříkám, že podnikat výboje je dobré. Porážení zlé představy o Bohu je podle mě spíše předmětem duchovní cesty.

  36. Jistě ano. Oni existují i muslimové, kteří džihád chápou jako vnitřní duchovní boj (boj člověka se svými vlastními špatnými sklony). Ale možná je jich málo. Individuace tam probíhá asi pomaleji. Islám je především náboženstvím věřící komunity. Jedinec v ní nic moc neznamená. Jiným způsobem pojímají islám možná jen mystici. Těžko říct, co s tím dělat.

  37. Křesťané (i ti bývalí) by měli začít víc přemýšlet nad svým náboženstvím. Duchovní boj je vnitřní záležitost, ale projeví se i navenek.

  38. Konzervativci na Mars? – Paní Hájková, svého času jsem také uvažoval velmi podobným směrem. Totiž: že zastánci pravice (které jsem považoval za fundamentalistické vyznavače egoismu) jsou natolik nekompatibilní se zastánci levice (vyznavači solidarity), že tento konflikt je absolutně neřešitelný, a že trvalé střety mezi těmito dvěma názorovými směry je možno vyřešit jenom tím, že jedna z těchto skupin opustí planetu Zemi a odstěhuje se na nějakou jinou planetu. Dejme tomu na Mars.

    Takže dejme tomu že by se odstěhovali pravičáci, ti by se pak na tom Marsu mohli se svou bytostnou agresivitou navzájem pobít; zatímco ta slušná a přátelská část lidstva by si na Zemi mohla nadále žít v plné pohodě a vzájemném porozumění.

    Ovšem: problém by byl v tom, že takovouto selekci by asi bylo nutno provádět znovu a znovu. Ledaže by moc genů byla taková, že ti levicově (solidárně a pohodově) orientovaní lidé by rodili jenom děti se stejným nastavením. A ti agresivní egoističtí pravičáci na Marsu by rodili zase jenom děti se stejnými vlastnostmi.

    Ovšem: později jsem pochopil, že takto by to nebylo vůbec dobré. Za prvé: ti – potenciálně agresivní – příslušníci pravice, pokud by nebyli neustále mírněni stálým stykem s tou umírněnější částí populace, by dost možná stále více propadali své agresivitě. Takže jejich planeta by se mohla nakonec stát opravdu expanzivní, agresivní planetou jako z nějakého sci-fi románu, a její obyvatelstvo by jednoho dne docela dobře mohlo přijít na nápad zpětně okupovat a podrobit si Zemi i její obyvatelstvo.

    Ale stejně tak na straně druhé: ta umírněnější část populace která by zůstala na Zemi, ta by – bez neustálé konfrontace s agilnější částí – s nemalou pravděpodobností ve své pohodové a nevýbojné existenci čím dál tím více stagnovala, přestala by se vyvíjet.

    Takže nakonec to stávající uspořádání s koexistencí obou těchto protichůdných vlastností je s největší pravděpodobností nakonec optimální. Obě strany se natrvalo budou navzájem dráždit, ale ve skutečnosti budou obě profitovat z přítomnosti strany opačné.

  39. Homogenizace lidstva? – Jakékoli vyhlídky na definitivní homogenitu lidstva by byly vlastně v naprostém rozporu s tím, co bylo konstatováno o příspěvek výše. Tedy že názorový střet mezi levicí a pravicí je věčný, nezrušitelný a dokonce potřebný.

    Ale na straně druhé – nelze přehlédnout, že určitý proces homogenizace probíhá, spolu s nárůstem civilizačního vývoje lidstva. Jestliže například byla řeč o konfliktech náboženských, pak je nutno konstatovat, že v nejvyspělejších regionech planety jsou tyto konflikty dnes už mnohem umírněnější, nežli tomu bylo v minulosti. – Může si například někdo představit, že by dnes nějaký evropský, převážně katolický stát vyhlásil válku jinému evropskému státu, jenom proto že tento má převážně protestanské obyvatelstvo?… To je samozřejmě představa dnes naprosto nemyslitelná. Vůbec, soudobá demokracie – to je nutno jí přiznat – si vypracovala velmi promyšlené mechanismy utlumování vzájemných konfliktů, a vůbec vzájemná názorová tolerance je zde vlastně nejvyšší hodnotou.

    Zkrátka: proces směrem ke zmíněné homogenizaci ve skutečnosti už dávno probíhá. Sice samozřejmě nikdy nedojde k homogenitě naprosté; ale dá se přece jenom právem očekávat, že ostří vzájemných konfliktů a sporů se bude čím dál tím více obrušovat.

    A ostatně je nutno ještě připojit, že tento proces názorové homogenizace je – přesně ve smyslu marxistického výkladu – doprovázen, či spíše způsobován už dávno probíhajícím procesem globalizace. To jest především: globalizace ekonomické. Tam kde je ekonomika různých států navzájem natolik provázaná, že už se ani nedá pořádně rozpoznat kdo je vlastně majitelem čeho (to jest: vlastnictví je nadnárodní), a kde i lidé-pracující jsou fakticky mezinárodně činní, tam odpadá velká část potenciálu pro mezinárodní konflikty.

  40. Co se toho článku v „Argumentu“ týče: to je jeden z důvodů, proč tento web zásadně nečtu. Tento článek byl nesnášenlivý, nenávistný, šovinistický.

    Proč autor mluví jenom o agresi islámu do Evropy – a ani slovo neztratí o celá staletí trvající expanzi křesťanství, například do Afriky, Ameriky, Asie?…

    A ono by svého času křesťanství velice rádo expandovalo i na Střední Východ, a velice rádo by potlačilo a zlikvidovalo celý svět islámu – jenomže tady prostě narazilo na rovnocenného, či dokonce silnějšího protivníka. – A připomeňme si, že to svého času byli výlučně a výhradně křesťané, kdo svými křížovými výpravami rozpoutali celá ta století masakrů ve „Svaté zemi“! Přitom předtím tolerantní islám křesťanům bez jakýchkoli problémů umožňoval navštěvovat jejich posvátná místa; ale byli to křesťané, kteří si najednou usmysleli (a to snad dokonce více z čistě mocenských nežli náboženských pohnutek) dobýt celý region „Svaté země“ jenom a pouze pro sebe. Jestliže tedy dnes tu a tam nějaký islámský fanatik provede nějaký atentát, pak tím stále vrací jenom nepatrnou část té agresivity, kterou svého času projevilo křesťanství vůči světu islámu.

  41. „Vyženeme lotry do vyhnanství“

    Pane Poláčku, rozeberme to po jednotlivých krocích:

    1. Vyháníme agresivní lotry.
    Kdo je v tomto kroku agresivní? My, nebo lotři?

    2. Lotři jsou ve vyhnanství.
    2A. Tam se se svou bytostnou agresivitou mohou navzájem pobít.
    2B. Propadají své agresivitě – radikalizují se a přicházejí na nápad vrátit se domů do svého původního bydliště.

    3. Případný návrat agresivních lotrů by pro naši umírněnou, pohodovou a nevýbojnou existenci byl ohrožením. Krok „1“ se tedy zavrhuje, koexistence s agresivními lotry se jeví jako optimální – obě strany profitují.

    ———————————

    Mohou se lotři považovat za pohodové umírněné a nevýbojné existence?

    Mohou v nás agresivní lotři spatřovat agresivní lotry?

    Mohou agresivní lotři učinit stejný myšlenkový pochod 1 až 3?

    Kdo jsou ve skutečnosti agresivní lotři: my, nebo oni?

    Existuje skutečnost?

    Kdo ji vidí?

    Jak udělat, abych viděl skutečnost?

    Když ji nevidím, jak se mám zachovat?

  42. „Jestliže tedy dnes tu a tam nějaký islámský fanatik provede nějaký atentát, pak tím stále vrací jenom nepatrnou část té agresivity, kterou svého času projevilo křesťanství vůči světu islámu.“
    To je právě ta chyba, když si lidé stále myslí, že se něco musí vracet.
    Nevím, jak je to v islámu. Ale musím říct, pane Poláčku, že podle křesťanského učení se zlé skutky vracet nemají. Pokud křesťané někdy něco vraceli, případně vracejí, nebo vůbec páchali jakékoliv násilí, pak špatně pochopili Ježíše.
    Pavel Hošek jednou řekl, že křesťanství je pro člověka tak obtížné a náročné (v podstatě odporuje lidské přirozenosti), že se svého času mohlo ujmout jen ve zkreslené podobě.

  43. Mě přijde úplně praštěné „vracet“ nějaké – mnoho set let staré – historické křivdy, „vracet“ je navíc nějaké nábožensky, etnicky či jinak definované skupině. Takové uvažování plodí jen nové a nové konflikty a podle mě nesvědčí o nějaké mravní vyspělosti.

  44. Vzhledem k pokročilé hodině jen „telegraficky“:

    Spíš bych řekl, pane Poláčku, že ti samí pravičáci by na jiné planetě celkem brzy vytvořili (museli vytvořit) opět komplementární společnost. Nemuselo by se čekat ani na další generace. Prostě by se vzájemně poměřili a bez příliš nebezpečného střetávání by se zařadili, kam by se cítili patřit. A totéž „dorůstání“ do původního stavu by probíhalo, jen v opačném směru, se značně pozoruhodnou rychlostí rovněž u levičáků na Zemi.

    Křížových výprav se jistě netřeba příliš zastávat, přece však je třeba vidět, kam až se rozšířilo křesťanství řekněme k roku 400 n. l. a kam se dostal islám (spíš však muslimové) po pádu Římské říše do poloviny 8. století. Žádost o pomoc byla po schizmatu roku 1054 pro Byzanc celkem hořkou pilulkou. Osvobození Jeruzaléma mělo vymanění druhého Říma zatraktivnit. Argumentů bylo ovšem po ruce dost, např. poničení Božího hrobu.

    Realizace křížových výprav byla samozřejmě neslavná. Začalo to už v německých městech a pokračovalo v Byzantiu a Jeruzalémě.

  45. Já jsem nejdříve napsala, že ten dobrý způsob chování má každý v sobě (tedy je pro něj čímsi přirozeným) a teď zas jakoby říkám opak – že chovat se podle Ježíšových rad je člověku nepřirozené.
    Jistě to vypadá rozporně, ale pokusím se to vysvětlit: Buďto můžeme říkat, že lidská přirozenost je infikovaná hříchem, jak to chápali křesťané, a proto člověk není dobrého chování dokonale schopen, nebo to můžeme chápat tak, že člověk se prostě od narození učí chování od druhých lidí. A lidé se jednak řídí naučenými morálními pravidly (která se v různých společenstvích mohou lišit) a jednak se učí reagovat na špatné skutky, nebo dokonce na násilí, které se jim v životě děje. Takže vlastně není přirozené někoho uhodit – sám ze své vnitřní vůle, ze svého hlubokého nitra by to člověk neudělal. Ale když někdo uhodí nás, vznikne na to nějaká reakce. Třeba mu facku (podle morálních pravidel, kterým nás naučili) vrátíme.
    Ježíš učí: uhodí-li tě někdo do jedné tváře, nastav i druhou. Čili: drž se vnitřního zákona, i když budeš trpět. A tím přetrhneš jakýsi „zákon akce a reakce“, který ovládá společnost.

  46. Když se člověk podívá třeba na animaci územního vývoje Východořímské říše (viz Wikipedie), je přece jen trochu obtížné rozhodnout, kdo je „agresivní lotr“ a kdo „pohodová, umírněná a nevýbojná existence“.

  47. Státy (nebo prostě lidské společnosti) nemohou být zas o tolik lepší než jiné, už protože v každé společnosti bývají lidé usilující o moc. Moc vždycky chce ovládat druhé. Může se zastavit na hranici vlastního státu (a zastaví se spíš protože je slabá než protože je hodná), ale může je i překročit, a to různým způsobem. I ekonomická moc je moc.
    Včera jsem v jedné diskusi četla radu, co dělat, a jak ven z nepřátelství. Už si nepamatuji formulaci, ale bylo to zhruba tohle: Zbavit se klamného pohledu „my“ a „oni“ a naučit se říkat „já“ a „ty“.

  48. Já začnu od posledního příspěvku. Paní Hájková, zrovna v dnešním Salonu (Právo) se V. Bělohradský rozepsal na téma dělby moci; a kromě jiného přitom citoval svého času proslulý projev L. Vaculíka na IV. sjezdu čs. spisovatelů v roce 1967, kdy Vaculík pronesl – v prostředí panující komunistické doktríny velice heretické – tvrzení, že moc vždy usiluje především o své vlastní udržení, bez ohledu na to kdo ji vykonává. To znamená: Vaculík tím chtěl říci, že i když moc drží komunistická strana, která se vydává za nezištnou reprezentantku všeho (pracujícího) lidu, tak že i v rámci této komunistické strany se nakonec vytvořily mocenské struktury, jejichž jediným zájmem nakonec bylo právě jenom udržení vlastní moci. Jinými slovy řekl tedy to samé jako Vy tady: že totiž „moc vždycky chce ovládat druhé“.

    Bělohradský – naprosto typicky pro něj – hledá spásu a východisko ve formálních demokratických strukturách, tedy v klasické dělbě moci. Což je sice na straně jedné samozřejmě legitimní počin; jenže Bělohradský se tu zase plně přiklání ke státoprávnímu formalismu. To jest: on vidí jenom a pouze toto vzájemné vyvažování sil, ale vůbec se neptá na reálné (společenské, hodnotové) obsahy, které jsou této dělby moci výsledkem; respektive přesněji řečeno, které jsou jí fakticky vytěsněny z centra společenské pozornosti.

    Ono je to vůbec krajně povrchní, všechnu problematiku existence lidské společnosti redukovat právě a pouze na otázku moci. Samozřejmě: když se tato moc utrhne ze řetězu a začne vykonávat svou samovládu, pak se tato záležitost rychle stane centrálním tématem života společnosti. Ale: v tomto konceptu pořád vládne ten věčný negativismus, totiž všechna pozornost je fokusována jenom na to, něčemu zabránit – a vůbec se nehledí na to, co vlastně opravdu pozitivního vytvořit. Hledí se pouze na politické formy, ale zcela do pozadí je zatlačován faktický obsah společenských procesů.

    Jednou větou řečeno: my můžeme mít z hlediska rozdělení moci spravedlivý stát – a přesto společnost existující v rámci tohoto státu může být hluboce (sociálně) nespravedlivá, respektive jinak zkažená.

    Bělohradský a jemu podobní vždy zůstávají stát jenom u toho formalismu moci; a vůbec si nekladou otázku po reálné kvalitě života společnosti.

  49. Pane Nusharte, zrovna nedávno jsem Vám podrobně vyložil, že pokrokové a civilizované státy Západu nepřijímají „teroristy a vrahy“, nýbrž nešťastné lidské bytosti které ve své domovině tak či onak ztratily možnost vlastní (bezpečné) existence.

    Samozřejmě: vždycky když dojde k masové migraci, tak v tomto proudu bude skryto určité množství kriminálníků, psychopatů, takových či onakých fanatiků. Tomu se nedá zabránit. Jenže: tyto západní společnosti svou vstřícností vůči těmto vlnám uprchlíků ve skutečnosti mnohem více získávají, nežli ztrácejí. Kromě jiného – či vlastně především – tím získávají vztah vzájemné mezilidské solidarity, který se pak rozšiřuje na celý život této společnosti. Zatímco ty národy, které před trpícími lidmi zabouchávají své dveře, se nadále utápějí ve svém vlastním egoismu, ve své vlastní nenávistnosti.

    Ostatně, automobilismus nebo kouření zcela pravidelně zabíjejí mnohonásobně více lidí, nežli všichni islámští teroristé tohoto světa.

  50. Hranice států, hranice kulturních celků i hranice osídlení lidmi rozdílných náboženských vyznání v minulosti vždy nějak vznikly – není možné odvolávat se na nějaké „spravedlivé výchozí hranice z doby vzniku světa“ a ospravedlňovat tím „vracení nepatrné části agresivity jejímu původci“ – dokonce přímo v tom fyzickém smyslu. Samuel Paty se žádné křížové výpravy nezúčastnil – tohle není způsob uvažování moderního západního člověka.

  51. MY A ONI – ano, paní Hájková, v tom je skutečně mnoho pravdy. Jakmile se začne mluvit pouze o nějakých skupinách osob („migranti“, „muslimové“, „Arabové“ atd.), pak se zcela ztrácí samotná lidská stránka. Pak zbývají jenom abstraktní kategorie, se kterými je možno zacházet jako s věcmi. Principiálně se jedná o to samé, jako když svého času Hitler paušálně všechny Židy prohlásil za „nepřátele německého národa“. Takže pak už bylo možno – a to bez jakýchkoli výčitek svědomí! – likvidovat každého Žida, jenom proto že byl Žid, že spadal do této abstraktní kategorie.

    Zatímco když se začne hovořit v modu „já“ – „ty“, pak mizí tyto abstraktní kategorie, a za nimi se najednou vynoří zcela konkrétní člověk, se svými zcela jedinečnými osobními vlastnostmi. A pak už zcela ztrácí na významu jestli se jedná o Araba, Evropana, muslima či žida – nýbrž rozhodujícím je, zda dotyčný je dobrý a poctivý člověk, anebo egoistický psychopat.

  52. Pane Nusharte, zřejmě jste vůbec nepochopil, že já jsem tu v žádném případě neargumentoval ve prospěch nějaké „islámské odplaty“; to jediné o co se mi jednalo bylo poukázat na naprostou jednostrannost a zaujatost toho autora na „Argumentu“, který vidí jenom expanzi islámu, ale naprosto nic nechce vědět o expanzivních choutkách křesťanství.

  53. „Nepřirozené křesťanství“ – ale jistě, paní Hájková, tohle je už dávno mým přesvědčením, ta pravá původní výzva Ježíše k metanoii, k hluboké vnitřní proměně člověka tak vysoko přesahovala duchovní a duševní horizont běžného člověka, že se křesťanství mohlo reálně udržet jenom v modifikované, zlidovělé podobě. A jenom jaksi „zadními vrátky“ se v křesťanství – naštěstí! – udrželo alespoň něco z té původní Ježíšovy mravní výzvy.

  54. Co se pak té „lidské přirozenosti“ týče: tady je nutno si uvědomit, že tato „přirozenost“ je u člověka vždycky ambivalentní, rozštěpená.

    To znamená: tvrzení, že člověk je „ze své přirozenosti dobrý“ je stejně tak jednostranné a chybné, jako tvrzení, že „člověk je ze své přirozenosti špatný“. Člověk má v sobě vždy potenciál k obojímu. Ale to celé je ještě mnohem složitější záležitost, asi bude také jednou zapotřebí si to rozebrat dopodrobna. Zřejmě by tu totiž bylo nutno ještě rozlišovat „přirozenost“ individuální, přirozenost rodovou, ale stejně tak i „přirozenost“ metafyzickou.

  55. ČLOVĚK-STROJ

    Já se musím ještě vrátit k jednomu tématu ze včerejška. Pan Nushart mi vytýká, že já člověka pojednávám jako jakýsi mechanismus, řízený těmi či oněmi zákony. Zatímco on sám proti tomu staví přirozený lidský svět, nazírání z perspektivy jedinečné lidské duše.

    Ano, takto přirozeně vnímá svět samozřejmě každé individuální lidské vědomí.

    Jenže: dokonce už i „obyčejná“ psychologie nás velice rychle může vyvést z našeho přesvědčení, že my jsme ve svém vnímání světa nepodmínění, že všechno záleží jenom od jedinečnosti našeho vlastního já. Už tato psychologie nám může velice snadno dokázat, jak dalekosáhle ty psychické procesy, které my pociťujeme jako výsostně vlastní, ve skutečnosti podléhají zcela konkrétním mechanismům svého fungování. Už na úrovni obecné psychologie tedy naprosto padá naše iluze o nepodmíněné spontaneitě našeho vlastního prožívání; už tady se ukazuje je ve skutečnosti naše psychika je do nemalé míry zcela určitým způsobem fungující a naprogramovaný „stroj“.

    A když pak pokročíme dále například ke konceptu marxistickému, pak Marx nedělá nic jiného, nežli že konstatuje, že člověk je ve svém životě postaven do zcela konkrétních (přírodních i společenských) poměrů; že tyto poměry mají objektivní, na tomto člověku nezávislý charakter; a že člověk musí na tyto poměry reagovat zcela určitým způsobem, nechce-li jimi být zcela podmaněn, respektive pokud vůbec chce přežít.

    To znamená: do člověka doslova v s t u p u j í určité zákonitosti, struktury, mechanismy objektivního, vnějšího světa; a člověk na ně tedy reaguje taktéž v daném smyslu mechanickým způsobem. Příklad: proletář – nechce-li zemřít hlady – musí vstoupit do stavu a svazku námezdní práce; ve kterémžto vztahu musí akceptovat svou podřízenou roli, jakož i to že část jím vytvořené nadhodnoty musí odevzdávat svému zaměstnavateli-kapitalistovi.

    Tento marxistický model není ale ani zdaleka jediný možný; i podle Hegela je člověk – ve své dějinné existenci – nakonec jenom doslova „loutkou dějin“, neboť on se sice domnívá že jedná výhradně ze své vlastní vůle, ale ve skutečnosti jenom plní intence mnohem vyšších, obecnějších dějinných procesů a určení.

    Ono to není žádnou zásluhou, vnímat svět jenom v té přirozené podobě, která je člověku vrozena. Ale skutečným pokrokem na cestě k vlastnímu sebeuvědomění je právě pochopení těchto vnějších, objektivních struktur, do kterých je člověk postaven (ať si jejich působnost uvědomuje nebo ne), a které do značné míry predestinují jeho jednání (ať se mu to líbí nebo ne).

    Z hlediska toho pouze přirozeného vědomí se pak ovšem může zdát, že je zde vytvářen jakýsi umělý, mechanický homunkulus; ale nedá se nic dělat, člověk skutečně má i tuto ryze objektivní stránku své existence. A skutečná svoboda člověka leží právě v tom si tuto objektivní stránku své existence uvědomit, počítat s ní, a postavit se jejímu působení a jejím vlivům čelem.

  56. Mohli by, pane Poláčku, „egoističtí agresivní pravičáci, vystěhovaní na Mars“, být nešťastnými lidskými bytostmi, které ve své domovině tak či onak ztratily možnost vlastní (bezpečné) existence“?

  57. STROJ SVĚTA A BYTÍ

    Pane Poláčku, mojí snahou není přenesení pozornosti na „psychické procesy, které my pociťujeme jako výsostně vlastní“, ale ve skutečnosti jsou také součástí onoho „stroje“ (jsou součástí „stroje“ v souladu s Vaším i v souladu s mým vlastním míněním – v tom se nijak nelišíme).

    Znovu opakuji: spor o to, jak funguje onen „stroj“ není v otázce smyslu mého života vůbec relevantní.

  58. „Psychický stroj“ se mimo jiné vyznačuje hlavně tím, že sám o sobě si myslí, že strojem není, zatímco o ostatních si myslí, že jsou to jen jakési psychické stroje. 🙂

  59. Ale v otázce smyslu mého života není způsob fungování ostatních psychických strojů relevantní otázkou. 🙂

  60. Tím podstatným z hlediska smyslu je pro mě vzájemný osobní vztah psychických strojů a osobní vztah těchto strojů k Mechanismu Nejvyššímu.

  61. Přesněji k v a l i t a tohoto vztahu – aby ta kolečka byla dobře promazaná, aby nikde nic nedrhlo, aby na základní desce nebyly žádné studeňáky, aby se to nesekalo a nemuselo pořád restartovat a tak…

  62. Právě o tu kvalitu se tu ovšem jedná, pane Nusharte. A to že něco „není předmětem Vašeho zájmu“ naprosto neznamená, že tento nezájem by byl oboustranný. To jest: i kvalita Vašich osobních/interpersonálních vztahů je determinována kvalitou onoho „velkého stroje“, ať si to připouštíte nebo ne.

  63. Způsob fungování „velkého stroje světa a bytí“ předmětem mého zájmu samozřejmě je, pane Poláčku, ale nikoliv z hlediska smyslu mého života. Tento můj zájem (podle Vás tedy „můj nezájem“) nemůže být oboustranný, protože já se sice o způsob fungování světa [nikoliv z hlediska smyslu života] zajímám, ale onen „způsob fungování světa“ se o mě sám zajímat nemůže.

    Jak již jsem se tedy výše vyslovil: důležitá je kvalita vztahu mezi našimi psychickými stroji (já i Vy jsme psychické stroje) a pak také kvalita vztahu obou našich psychických strojů (mého i Vašeho) k Mechanismu Nejvyššímu.

  64. Bůh ale není žádný „velký stroj“. Bůh není totožný s vesmírem světem ani civilizací, nýbrž je transcendentní, což znamená, že prolamuje každé lidské úsilí nějak jej zvládnout, zneškodnit, zmanipulovat, dostat pod kontrolu, podrobit si.
    Ale protože Bůh nepodléhá světu a jeho změnám, tedy není jím determinován, pak i pro nás bude platit, že ani my ani naše mezilidské vztahy nebudeme determinováni světem, pokud se přidržíme Boha a jeho vnitřního zákona, který do nás vložil.

  65. Už starý Izrael věřil, že existují zákony světa, které všechno určují a celý svět se jimi řídí. Ale také věřili, že jejich Bůh je mocen tyto zákony překračovat.
    Na procházce jsem si náhodou vzpomněla na lidovou píseň Stojí Kača při šenkýši:
    „A já nejsu, můj šohajku,
    taková hlúpá,
    šak kukačka na Vánoce
    nikdá nekuká.“

    (To je determinace)

    A další sloka:
    „Pán Bůh dobrý, Pán Bůh mocný,
    všecko može dat,
    aj, kukačka na Vánoce
    može zakukat.“

    (To je víra, respektive naděje)

  66. Myslel jsem to, paní Hájková, tak, že my sice pozorojume fungování „velkého stroje světa a bytí“ a odhalujeme zákonitosti tohoto fungování, ale „Mechanismus Nejvyšší“ nevidíme (nejspíš stojí někde mimo – za tím vším) a teprve On tomu „velkému stroji světa“ a bytí dává smysl, odpovídá PROČ se to všechno „točí“ (ne JAK je to uděláno, kolik ta „ozubená kolečka“ mají zubů a který olej se dolévá do „převodovky světa“). Takže pokud se pídíme po smyslu (PROČ se to „točí“, nikoliv JAK se to točí), musíme se obrátit k Němu. To ale nejde udělat tím způsobem, jako se obvykle zkoumavě obracíme k „velkému stroji světa a bytí“ (abychom postupně rozklíčovali všechny jeho funkce), nejde to proto, že On je mimo náš svět – mimo všechny světy – za tím vším – za tím velkým „strojem“. Můžeme se s Ním spojit jen prostřednictvím toho, že s Ním „hovoříme“ v duchu a že Ho máme rádi (tedy prostřednictvím osobního vztahu). Nemůžeme ovšem mít rádi „Nejvyšší Mechanismus“ (jako třeba automobil), takže to nemůže být žádný „mechanismus“, musí to být někdo, kdo je schopen lidského vztahu…

  67. Ano, pane Nusharte. Máme Ho rádi. Dokonce i když ten zázrak nezpůsobí, tedy nezpůsobí zakukání kukačky v zimě.
    Ale koneckonců by byla hloupost chtít zrovna toto.
    Jinak věřím, že Bůh se do značné míry dává ovlivnit tím, co si přejeme (protože chce, abychom také my něco chtěli, abychom měli vůli).
    A věříme, že také On má rád nás. Proto má modlitba smysl. Samozřejmě, člověk ji nesmí brát jako nějaký mechanický stroj na splnění svých přání.

  68. Paní Hájková, vlastně přesně tohle jsem také chtěl zmínit, ale pak jsem to přece jenom vynechal.

    Ten „stroj světa“ – to v prvé řadě znamená to, že člověk dokáže vykročit ze svého přirozeného, ale omezeného vnímání světa jenom prostřednictvím své subjektivity, svého vlastního já, a že si sám sebe uvědomí jakou součást všeobsahujícího celku tohoto světa. Hegel by řekl, uvědomit si sebe sama jako integrální součást „totality bytí“.

    Ano, Bůh (respektive víra v Boha) – to je skutečně jedna cesta, jak si tuto svou přítomnost v „totalitě bytí“ uvědomit.

    Jenže: tento způsob uvědomění je ve své podstatě amorfní, neumožňuje žádné konkrétní poznání toho, jakým způsobem je člověk ve jsoucím světě zakotven, jakým způsobem je spjat s jeho vnitřním chodem. Bůh – jakožto reprezentant tohoto celku veškerého bytí – tu vystupuje jako osoba, jako subjekt, tedy jako něco neuchopitelného; a navíc je vybaven atributem „nepoznatelnosti“. To všechno tedy vede k tomu, že člověk si tu sice – prostřednictvím své víry v Boha – sice tak nějak uvědomuje své sepětí s celkem, ale toto uvědomění je jak řečeno amorfní, neurčité, neumožňuje mu naprosto žádné konkrétnější poznání ani samotného světa, ani toho jak člověk a svět na sebe působí, v nepřetržité vzájemné interakci. V takovémto modelu je člověk donucen svou podstatu, a tedy i smysl své vlastní existence hledat jak mimo sebe, tak i mimo svůj vlastní svět.

  69. Bůh není nepoznatelný. Lze ho postupně poznávat. A jednou ho poznáme plně, jak napsal Pavel. Stejně jako on zná nás.

  70. „Člověk si – prostřednictvím své víry v Boha – sice tak nějak uvědomuje své sepětí s celkem, ale toto uvědomění je neurčité, neumožňuje poznání samotného světa, ani toho jak člověk a svět na sebe působí…“

    S tím asi souhlasím (pokud správně chápu, co pan Poláček myslel tím poznáním světa).

    Souhlasím s tím, že smyslem víry není „poznání světa“ – například ve smyslu poznání ryze vědeckého.

  71. Paní Hájková, ovšem nemalá část křesťanských teologů tvrdí přesný opak: totiž že Bůh je ve své podstatě člověku principiálně nepoznatelný. A že to k čemu se běžný věřící vztahuje ve svých modlitbách (a co se tedy domnívá „poznávat“), je jenom jakýsi odlesk, zrcadlový obraz toho skutečného, o sobě nepoznatelného Boha.

    A ostatně, už v Bibli stojí, že „cesty Boží jsou nevyzpytatelné“.

  72. Je to složitější. Já jsem výše uvedla charakteristiku (transcendentního) Boha, z níž lze také soudit na Jeho nepoznatelnost. Ale takto autor oné věty charakterizoval židovského Boha, čili Boha Starého zákona.
    Ne že by to byl úplně jiný Bůh. Křesťanům je znám jako Bůh Otec, takže je to vlastně týž Bůh.
    Křesťané sice věří, že Bůh je poznatelný, ale jenom v Kristu. Bez Ježíše Krista nemáme možnost Boha poznat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *