Český Honza

Eva Hájková

Český Honza býval oblíbeným národním pohádkovým obrazem Čecha. Někdy byl hloupý. A někdy líný. Ale nemuselo to tak být. Jen mu býval vlastní jistý druh zápecnictví. On to byl totiž takový starodávný „mamánek“. Docela nerad se pouštěl někam daleko od své rodné chalupy. Ale když ho k tomu donutila nouze, tak co mu zbývalo? Vzal do rance buchty a šel. Někdy udělal ve světě štěstí. Někdy se mu podařilo třeba i zabít draka a oženit se s princeznou. Ale někdy ho taky ve světě trochu zklamali nebo ošidili a on se raději vrátil domů. A místo princezny si našel nějakou Mařenku nebo Andulku.

Český Honza z Drdovy stejnojmenné pohádky nebyl hloupý ani líný. Jenom trošku naivní. Takže snadno naletěl. Honza vystupuje i v lidových básničkách (Jedna dvě, Honza jde, nese pytel mouky, Princeznička na bále) i v novodobých umělých pohádkách. Například v Ladově žertovné pohádce O statečné princezně Máně, v níž je Honza omylem odnesen do pekla. Nebo v socialistické televizní pohádce Princové jsou na draka, která se ještě i do nás, už tehdy dospělých, nesmazatelně zapsala oblíbenými písničkami.

Nedávno jsem si vzpomněla také na jednu starší báseň, v níž vystupuje český Honza. Báseň napsal Josef Václav Sládek a věnoval ji K. V. Raisovi. Jmenuje se Čtyři bohatýři. Ve čtvrté třídě jsem ji přednášela na oblíbené každoroční školní soutěži, takže jsem se ji musela naučit nazpaměť. Je to takhle:

Kdys čtyři bohatýři
jsou vyjeli si z Čech,
to v kápi mnich, a měšťák
a v zbroji statný lech.

A čtvrtý, — odpusť, bože,
mu bohatýrský los! —
byl Honza, český Honza
a pěšky šel a bos.

Vzal režný bochník chleba
a uzel na ruku
a máma po dědkovi
mu dala hazuku. —

Kdys čtyři bohatýři
jsou z Čech vyjeli ven
a slíbili, že vrátí
se domů v rok a den.

Mnich obrátil se k jihu
a dojel v svatý Řím,
tam dostal zlatou mitru
a vlasť mu byla dým.

A lech kdes na severu
na králův přijel hrad
a proti vlastní zemi
šel za erb bojovat.

A měšťák na západu
si hezkou ženu vzal,
za její těžké věno
i řeč jí zaprodal.

Náš Honza, český Honza
šel rovnou slunci vstříc,
tam dvé měl rodných bratří,
však nedali mu nic.

Pak v sever, jih a západ
jej vede bludný krok,
tam byli by ho ctili
na víc než den a rok.

A slibovali kmenty
a zlato na ruku,
jen když jim Honza prodá
tu českou hazuku.

A slibovali dvory
a čeleď v zástupu,
jen když jim zapomene
na rodnou chalupu.

Však Honza tvrdou kůrku
si vytáh‘ z uzlu ven
a sedl sobě na mez
a plakal, plakal jen.

Co jsou mu panské dvory,
a čeleď, zlata lesk,
když utrhne mu srdce
ten po domovu stesk!

A Honza, český Honza
jen stále říkal: „Ne!“
A domů šel, — a zbude
tam do soudného dne.

Honza z básně není hloupý, není ani líný. Dokonce se zdá, že do světa vyjel dobrovolně (asi na zkušenou). A dokonce ho tam snad i chtěli! Vždyť mu slibovali „zlato na ruku“, „kmenty“, „dvory“ a „čeleď v zástupu“! Takže to musel být Honza, který pravděpodobně měl i „zlaté české ruce“, i když byl tak chudý, že chodil pěšky a bos. Honza plačící steskem po domově, který mu bránil dělat v cizině kariéru. Ani doma ji dělat nemohl. Asi pro tu „českou hazuku“, s níž se v jisté době moc neuspělo ani doma.

Takže Sládek zde vlastně podává typický obrázek manuálně zručného, ale málo průbojného hodného, prostého a skromného Čecha, tíhnoucího k domovu a k rodnému jazyku, kterého zradily elity tím, že se mu odcizily. Archetyp „holubičí“ české povahy, který byl tolikrát brán vážně a tolikrát zesměšňován.

Sládkovi rozhodně nemůžeme předhazovat, že by byl pansláv. Na rozdíl od jiných Čechů tehdejší doby neměl žádné sympatie k „ruskému dubisku“. Obracel se spíš na Západ, do Ameriky. Zajímali ho například tamější indiáni. Přesto tomu národnímu obrazu patrně i on věřil.

My to můžeme stokrát zesměšnit. Můžeme tvrdit, že česká národní povaha je vymyšlenost, kterou se ospravedlňují naše neúspěchy nebo přímo lenost. Dokonce můžeme poukazovat na to, že Češi se mnohdy v dějinách chovali jako zvířata (například při odsunu Němců). A že ten obraz plačícího Honzy je prostě lživý.

Netvrdím, že Češi jsou samí hodní lidé a že za nic nemohou. Ale ať už je to jak chce, ten obraz Českého Honzy tady prostě je, a je v nás kdesi hluboko uložen. Může mít různé podoby (dokonce i nějakou tu chlapáckou – že jsme lepší než jiní). Může v člověku působit i mindráky, nedostatek sebedůvěry, sebelítost. Nebo se kvůli němu člověk může naopak přeceňovat. A taky Čechům může bránit vzít věci jaksi do svých rukou (vždyť my na tu politiku nejsme!) Proto se k nám pořád nějak nechce vrátit ta „vláda věcí našich“. Milan Kundera o tom jistě ví své.

Můžeme si říkat, co chceme, ale když se u nás v 19. století zakládala sociální demokracie, tak se nutně musela založit českoslovanská. Přes veškerý proletářský internacionalismus našim proletářům nestačila sociální demokracie rakouská. Český dělník nemohl mít společnou organizaci s Němci, přestože se nevyhýbal úplně spolupráci s nimi. Jenže český dělník byl něco extra. Bylo by přílišným zjednodušením nazývat to nacionalismem.

Ten obraz může být i příčinou, proč se u nás už dlouhou dobu nedaří církvím. Neumějí Čechy oslovit. Na Západě jsou s církvemi poměrně dobré zkušenosti jako s důležitou součástí liberální demokracie. Je to (nebo možná byl to) způsob, jak se lidé integrovali do společnosti. My Češi máme ke své společnosti takový zvláštní, mnohdy nevyjasněný vztah.

Myslím, že není marné o tom přemýšlet.

Jsou vlastně jen dvě možnosti. Buď je ten obraz „holubičího“ Čecha veskrze falešný, naši předkové si to o sobě jen namlouvali a my bychom se ho měli co nejrychleji zbavit (i když nikdo asi neví, jak) a být „normální“, jako všichni ostatní. Nebo je hluboko v našem nevědomí, a proto je v jistém smyslu pravdivý a my bychom ho měli vzít vážně, protože když ho nějak „nezpracujeme“ (nábožensky či politicky), nebude u nás demokracie dobře fungovat. Češi prostě potřebují zvláštní přístup. Potřebují oslovit nějakým jiným způsobem než obyvatelé Západu.

38 komentářů u „Český Honza“

  1. Já jsem nikdy neměl rád kosmopolitismus. Vždycky ve mně vzbuzovali jakousi apriorní nedůvěru lidé, kteří pobíhali po světě sem a tam, všude se zastavili na chvíli (a vydělávali zde peníze), a pak zase odběhli někam dál (vydělávat ještě víc peněz). Vždy to na mě působilo nepříjemným pocitem odrodilství; pocitem že se zde – tímto odchodem od vlastního národa do dalekého světa – ztrácí něco nenahraditelného. Že je tu opouštěna ona růže Malého Prince – jejíž jedinečnost spočívala právě v tom, že byla jeho. A že on patřil k ní. Že právě on byl tím, který se o ni měl starat; a bez jehož péče by uschla a uhynula.

    Takže tento článek (respektive tyto verše od J. Sládka) bych měl mít všechny důvody přijmout jako potvrzení těchto mých dávných pocitů. Jenže – tady se vkrádá zase jiný nepříjemný pocit, a to sice pocit českého provincialismu. Upomíná to dost na Tylova „Švandu dudáka“ – který naprosto nevznikl jenom bez nějakých dalších souvislostí, nýbrž byl zaujetím stanoviska v tehdejších diskusích a sporech mezi Čechy o tom, zda se otevřít světu, anebo naopak zůstat uzavřen ve svém vlastním „exkluzivním“ češství.

    Anebo ještě jinak: nějak nepříjemně mi to připomíná postoje takových autorů jako Keller nebo Drulák, kteří – v souvislosti s Michéovým „konzervativním socialismem“ také hlásají národní exkluzivitu; ale ve skutečnosti z toho jako sláma s bot vylézá docela obyčejný šovinismus.

    Takže to „české honzovství“ má vždycky přinejmenším velmi ambivalentní charakter; může opravdu znamenat upřímné sepětí s vlastním národem, s jeho tradicemi, s jeho duší; ale může to stejně tak znamenat přízemní provincialismus uzavírající se před světem, nebo přímo onen zmíněný národní šovinismus.

  2. Ono totiž nejde o to, že bychom my Češi byli nějak odděleni od světa a spojeni jenom tady mezi sebou. My jsme naopak velmi odděleni i sami mezi sebou. Jeden od druhého. Vždyť nám to sepětí s vlastním národem, s jeho tradicemi, s jeho duší naprosto chybí. Mladí už s tím spjati nejsou a z těch starších lidí asi jak kteří.
    A možná právě proto, že neumíme najít ono vnitřní sepětí s vlastním národem, těžko pak hledáme to sepětí s lidmi v cizině. Až na ty některé, jak říkáte, kosmopolity, kteří už ten národ ani nepotřebují, protože si vystačí sami jakožto jedinci. Jenže většina lidí možná potřebuje jakési spojení s těmi nejbližšími kolem. Dává jim to pocit identity. Lidé vcelku potřebují vědět, kdo jsou.

  3. Docela by mě zajímalo, jak třeba nějaký Polák vnímá Haškova Švejka, jak by asi hodnotil jeho charakter. Když například vzpomeneme na tu – do nedávna ještě zcela neznámou – tzv. Nečasovu misi ze září 1938 („objednávku zrady“), zdá se, že nějaký národní charakter se ve způsobu řešení těch krizových situací přece jen projevuje. Nebyl vlastně prezident Beneš taky takový „český Honza“, který nakonec úskokem vyzrál na toho „draka“? (Pak ovšem za to zaplatil, ale to už je zase jiná pohádka.)

  4. Honza spíš vítězil nad drakem díky své bezelstnosti.
    Drak patří do kategorie zlých sil, tedy démonů. Démoni prý se ničeho nebojí tolik jako lidí dobré vůle.
    „Dokážeme proniknout všude, dosáhneme všeho. Jen ta potvora dobrá vůle, s tou nedokážeme hnout.“ Toto prý řekli démoni nějakému světci. Zapsala si to svatá Terezička. Včera jsem o tom četla v knížce Hledej pokoj a zůstávej v něm. Taky tam stalo, že „dobrá vůle“ znamená v podstatě totéž jako“ čisté srdce“.

  5. Proti „dobré vůli“ (respektive „dobrým úmyslům“) se ovšem velice bouřil Hegel. Zopakuji ještě jednou co napsal na tohle téma: „Všechno co bylo na tomto světě zkaženo, bylo zkaženo z ‚dobrých úmyslů’…“

    Hegel tím chce říci, že dobré úmysly respektive dobrá vůle jsou sice ušlechtilá věc; ale že to samotné nestačí, že je nutno dělat to, co je také reálně, objektivně dobré. – Jako příklad, z aktuální situace: jestliže dejme tomu v dobré vůli vrhnu do populace nevyzkoušenou antikoronovou vakcínu, můžu tím nakonec způsobit mnohem více škod, nežli užitku. Zkrátka, jenom dobrá vůle nestačí; je nutno také mít jasný rozum a vědět, co skutečně prospívá a co ne.

  6. Něco podobného o dobré vůli říkal – jak jste, paní Hájková, v jiné diskusi připomněla – Kant také, ovšem zdá se, že ta jeho obdivovaná racionalistická morálka vede nakonec do slepé uličky.

    Když totiž skutek hodnotíme jen podle toho, jaký motiv nás k němu vede (tím motivem může být dobrá vůle), a ty skutečné dopady našeho činu nejsou až tak důležité (důležitý je motiv – „dobrý úmysl“), směřuje to pak člověka k jednání, které se na skutečné dopady neohlíží (je tedy de facto bezohledné), jeho měřítkem je pouze ušlechtilost motivu – ušlechtilost MÉHO motivu – ušlechtilost MÁ VLASTNÍ. Je mi tedy jedno, jaké to má dopady, „jdu jednoduše dělat ušlechtilé věci, abych byl ušlechtilý“.

    Zde se Kantův racionalismus stává základem pro fanatismus. Zdá se, že ani zavržení konsekvencialistické morálky (utilitarismu) nic dobrého nepřináší.

  7. Já myslím, že to čisté srdce je srdce mimo jiné vyprázdněné od vlastní vůle. Není nutné konat vždycky dobro (nebo ušlechtilé věci) za každou cenu. Ale člověk by měl být ochoten ho konat, když se naskytne příležitost. Neutíkat před tím, když můžu někomu pomoct. A ty příležitosti něco konat nám sesílá život (Bůh).

  8. Jinak je docela zajímavé, jak v Matoušovi říká Ježíš svým učedníkům:
    „buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice“.
    Obezřetnost a bezelstnost si totiž zdánlivě protiřečí.

  9. ČEŠI A POHÁDKY

    Ale vraťme se zpět k otázce, zda jsou Češi skutečně nějakým specifickým národem, to jest národem se specifickou mentalitou. Já jsem se o tom svého času dost nepohodl s panem Kubičkou, který tvrdil, že něco takového jako „národní duše“ či „národní mentalita“ neexistuje. Ovšem on tady možná byl zatížený svou profesí, když psycholog samozřejmě v prvé řadě zkoumá naprosto individuální osobnost, respektive poruchy psychiky, které jsou ovšem víceméně univerzálně platné.

    Ale paní Hájkové ve svých úvahách vyslovuje jednu velice zajímavou myšlenku: že svého času česká sociální demokracie se musela definovat jako „slovanskou“ – protože český dělník byl někde jinde nežli německý, vzájemná domluva nebyla fakticky možná.

    Samozřejmě, bezprostředně v tomto ohledu svou roli hrály ryze nacionální resentimenty; ale ve skutečnosti jsou tu opravdu i velmi znatelné rozdíly v mentalitě. A ono to má dost společného i s tím českým pohádkářstvím.

    Pokud člověk žije jenom v prostředí své vlastní řeči tak si to vůbec nemůže uvědomit; ale když jsem svého času (někdy na počátku devadesátých let) byl v Praze s jednou mou (německo-španělskou) spolustudentkou, byla zcela fascinovaná z toho, kolik česká řeč používá diminutivů (zdrobnělin). Především ve styku s dětmi (a tedy i ve všech pohádkách) se používá prakticky výhradně zdrobnělin: kočička, pejsek, domeček, vláček… Němčina je v tomto ohledu opravdu mnohem méně vhodná pro používání tohoto zněžňujícího názvosloví, sice je samozřejmě také možno říci „Hündchen“, „Kätzchen“, ale tyto koncovky působí v mnohých případech dosti nepřirozeně. A jestliže české (malé) dítě při pohledu na psa automaticky nadšeně zvolá: „Pejsééék!…“, pak dítě německé daleko spíše věcně konstatuje: „Da ist ein Hund!“

    Zkrátka: česká a německá mentalita je opravdu značně jiná, a kromě jiného se to projevuje právě i ve frekvenci používání zněžňujících diminutivů.

    Nevím jak je tomu v jiných slovanských řečech, v každém případě v ruštině je to zřejmě velmi podobné; nebyl bych si v tomto ohledu ale zcela jist polštinou, ta je přece jenom – alespoň ohledně výslovnosti – znatelně tvrdší nežli čeština.

    Takže česká národní povaha je v tomto ohledu skutečně specifická; a dost možná má skutečně pravdu paní Hájková s tím, že k Čechům je nutno hovořit jiným způsobem, nežli k jiným národům, především neslovanským.

  10. Ovšem tato „pohádkářská mentalita“ Čechů má i svou odvrácenou stránku, někdy to opravdu působí dojem jako by český národ jako takový ještě zcela nedospěl, pořád je tu přítomen ten pocit vlastní malosti (přitom třeba takových Švýcarů je méně, ale tímto pocitem vlastní malosti zřejmě nijak netrpí); že nám – nevinným českým holubičkám – všichni okolo stále jenom ubližují.

  11. Ač nevěřím na národní charakter, jak byl dříve běžně předpokládán, přece mám za nanejvýš logické, že některé faktory národy opravdu zformovaly. Jsou to např. jejich početnost, doba jejich trvání, či povědomí o něm, hlavní historické danosti a zkušenosti, zeměpisné podmínky, postavení jazyka atp.

    Pro Čechy je charakteristická nevelká jazyková enkláva a jasné ústředí v jediném pražském centru uprostřed. Hranice země jsou vymezeny neobvykle přirozeně a dlouhodobě a je k nim relativně daleko. Novinky přicházejí z cizího prostředí. V Německu na tom byli lidé jinak. Jazykově příbuzná oblast byla rozsáhlá, naopak hranice politických celků se nacházely většinou poblíž. Nové vlivy se šířily plynulejším zprostředkováním.

    Pokud mám vybrat nějaké české specifikum nebo národ charakterizovat, zmíním jeho progresivitu. Modernita a radikálnost ovšem nezůstávají bez důsledků, doprovází je netrpělivost, tvrdohlavost a posléze skepse.

    Jsem v pokušení za raný případ uvedeného sklonu považovat již některé projevy kultu sv. Václava, resp. koncept „věčného knížete české země“. Poté, co byla Praha ve druhé polovině 14. století základnou římského císaře, se na našem území začíná schylovat k předehře reformace a k předvedení špičkových kacířských výkonů jak ve sféře duchovní, tak válečné. Čechům muselo být nepochopitelné, že jinde lidé nechávají poměry při starém. Po polovině 15. století má oslabená země voleného jak krále, tak i arcibiskupa. Následuje podstatný pokus o svobodu vyznání…

    Po staletích panování absolutismu rakouské provenience se Češi v 19. století derou do popředí v oblasti národního obrození. V podmínkách zprůmyslňování země se zde objevují velmi raná ohniska ateismu. Ve 20. století jsou Češi (za Masarykova nevšedního příspěvku) jedněmi z protagonistů demokracie. Zároveň je ovšem bez obdoby existence silné legální komunistické strany. Po 2. světové válce rovněž výsledek komunistů v relativně svobodných volbách. Socializace země byla poté úplná, důslednější nejen než v Polsku a Maďarsku, ale i než v NDR. Také pokus o reformu socialistického režimu v roce 1968 byl bezprecedentní. Asi by se dalo takhle pokračovat až k dnešku, co se týče podpory Václava Klause například.

    Pohádky o Hloupém Honzovi možná žily coby pendant k nepohádce o Janu Husovi…

  12. Ano, ta pasáž z Matouše to opravdu vystihuje naprosto přesně: je nutno mít „čisté srdce“, ale zároveň nebýt naivní, vědět co dělám a za jakých okolností to dělám.

  13. No ano, pane Horáku, takový Kundera by dozajista celý ten národní mýtus kolem svatého Václava nenazval jinak nežli „sentimentálním kýčem“. (Respektive: lyrickým kýčem.) A to sice už tehdy, za Karla IV. (Že dnes, je naprosto samozřejmé.)

    Ovšem je zase nutno vidět, že Kundera veškeré dění ve světě dokáže zřejmě zařadit jenom do dvou kategorií: buďto sžíravá skepse (jakožto jediný legitimní postoj) – anebo sentimentální kýč.

    Jestli je pohádkový narativ o „českém Honzovi“ nějakou protiváhou reálného dramatu s Janem Husem? Těžko soudit; ale v každém případě se zdá, že český národ opravdu má tendenci ve svých dějinách stále tak nějak oscilovat mezi heroismem na straně jedné, a mezi útěkem do bezpečí pohádkového světa na straně druhé. Problém je v tom, že ten jeho heroismus mu nikdy nevydrží delší dobu, a potom už zase přijde dlouhé spočinutí ve světě pohádek a mýtů.

  14. DOBRÁ VŮLE

    Problém možná je, že co je to ta „dobrá vůle“ si každý stanovuje sám podle sebe, a ti, co se považují za chytré, si pak logicky myslí, že by tu „dobrou vůli“ (ten její obsah) měli stanovit pro všechny ostatní oni sami.

    Já například nepovažuji za dobrou vůli ten druh podpory migrace, který ve svých důsledcích přináší utrpení i migrantům, kteří by se jinak (bez té naší „dobré vůle“ – bez tohoto druhu naší „podpory“) vůbec na cestu nevydali – byli by spokojení tam, kde žijí, čímž by se vyhnuli utrpení, které takový obchod s lidmi bohužel logicky přináší (nemám tím samozřejmě na mysli například uprchlíky z oblastí válečných konfliktů).

    Jde tedy v tomto mém příkladu o konsekvenciální upřednostnění konsekvenciální morálky, ovšem upřednostnění té konsekvenciální morálky jen jako obecného konceptu řešení skutečně velmi složitého problému migrace – to upřednostnění konsekvenciální morálky jako obecného konceptu řešení tohoto problému tedy neříká vůbec nic o konkrétním chování v konkrétním (zcela skutečném) vztahu ke konkrétnímu (zcela skutečnému) bližnímu.

    U pana Poláčka – podle toho, jak znám jeho názory – bych naopak v tomtéž případě očekával upřednostnění spíše morálky deontologické – ve smyslu té zásady, že „migrace je lidské právo“, a proto je správné ji umožnit a podporovat (a „kdo takto nesmýšlí, je špatným člověkem“ – v podstatě jde o problém trochu podobný rouškám, v jejich případě je ovšem to sjednocení konsekvenciálního pohledu s pohledem deontologickým daleko snazší – snáze rozhodnutelné).

    Je tedy zřejmé, že v uvedeném příkladu migrace se to, co budu za dobrou vůli považovat já a co za ni bude považovat pan Poláček, velmi lišit.

    —————————-

    V těchto případech tedy pak záleží na tom, kdo má skutečnou moc určit, která z těch našich „dobrých vůlí“ je ta pravá a správná dobrá vůle.

    Takovou moc má buď kultura – dokud se jí podřizujeme nevědomě, nebo „diktátorská“ represivní moc.

  15. Problém je v tom, že pokud není Bůh, jemuž se člověk může podřídit, je to s tou dobrou vůlí neřešitelné. Pak tady totiž stojí jenom jedna lidská vůle proti jiné lidské vůli.

  16. Pane Nusharte, viděl jsem onehdy žebráka. Chvilku se ve mně svářela dobrá vůle s jejím nedostatkem, ne-li opakem. Vlastně ne, svářely se ve mně dvě dobré vůle, a to, zda pomoci nějakým drobným obnosem, nebo zda svoji – ovšem zdánlivou – lakotou nepřispět k tomu, aby se bližní rychleji a snáze odebral někam do tepla. Není ovšem co se týče tepla jeho jedinou šancí alkohol a ten není zadarmo, napadlo mě vzápětí? Neměl bys ho tedy koronavirus nekoronavirus pozvat k sobě domů? Druhá dobrá vůle ve mně ovšem namítala: Nejsem samozřejmě naprosto proti sdílení domova s cizím žebrákem, ale když pak půjde zase do zimy, nebude cítit chlad ještě více? První dobrá vůle se však nedala a naléhala: Když se vykoupe a lépe oblékne, mohl by zůstat v bytě i do jara. Druhá ovšem bez uzardění kontrovala, nikoli ovšem tím, že mít doma přes každou zimu ubytovaného cizího člověka, je poněkud výstřední, nýbrž obavou, že má jistě nějakého kamaráda a že by nebylo dobré jejich přátelství podrobovat těžké zkoušce. První dobrá vůle popřemýšlela a potom děla, proč tedy nepozvat i kamaráda? Mohli by si nakonec spolu povídat a bude víc času – psát o dilematech člověka s dobrou vůlí.

    V tu chvíli prošla kolem nějaká stará paní a hodila žebrákovi do klobouku pětikorunu.

  17. „… ovšem upřednostnění té konsekvenciální morálky jen JAKO OBECNÉHO KONCEPTU ŘEŠENÍ skutečně velmi složitého problému migrace neříká vůbec nic o konkrétním chování v konkrétním (zcela skutečném) vztahu ke konkrétnímu (zcela skutečnému) bližnímu,“ bych znovu zopakoval, pane Horáku.

    Chci tím říct, že tomu Vašemu dilematu se žebrákem nerozumím, respektive je to podle mě trochu mimo téma. (Jiná věc by ovšem byla, kdyby v tom sváru vašich dobrých vůlí šlo o řešení systémové – o ten celkový koncept řešení problému žebrajících lidí.)

  18. Já jsem si náhodou vzpomněla na jeden text, kde je také zmínka o čistém srdci a poctivých úmyslech. Tak mi nedalo, abych kousek neopsala. Jedná se o doslov Františka Filipovského ke knize Karla Poláčka Bylo nás pět, k vydání z roku 1954. Mně se to líbilo.

    „Tak tedy jdeme, my dospělí lidé, a překypujeme důležitostí: jací my už jsme velcí, jak závažné jsou naše práce, jak světoborné naše úkony.
    Tak tedy jdeme a spěcháme – a kdesi za námi nebo vedle nás nebo v nás poskakuje nějaký malý kluk a chtěl by s námi, ale my na něj křičíme: „Jedeš!“, protože máme umytý krk a v bloku referát na nějakou konferenci. – Kolem nás teče řeka času, ten neúprosný proud, a my dospělí na jejím břehu jsme zavaleni povinnostmi a nemůžeme si hrát s někým méně důstojným. Jeden po druhém skáčeme do té vody a najednou vidíme, že kdosi tu tone, a pak, jako by se nám rázem otevřely oči, před chvílí ještě oslepené pýchou dospělosti, poznáváme toho tonoucího kluka a řveme silným hlasem, neboť teď už víme, že toto je náš klukovský věk, ale není v našich silách než křičet a zmítat se. Tu jeden, jediný z nás skáče dolů, aby zachránil z hlubiny ten zlatý poklad našeho života – jediný statečný – a to je básník. Už se potápí v té kalné tůni času, šmátrá kolem sebe, kašle vodu a praví: „Už ho mám, už ho držím za vlasy!“ My všichni křičíme: „Nepusť ho!“ a on odpovídá: „Nepustím, neboť ho držím pevně.“
    Děkuji ti, Karle Poláčku, děkuji ti za všechny, co jsme četli, za to, že jsi nedal zahynouti našemu klukovskému času a že jsi se nejvíc zapsal zlatým písmem, protože jsi všechny bližní zachránil.
    Hluboko v českých lesích, hluboko v nejkrásnějších českých lesích a v nejkrásnějších českých knihách, provždycky skryty spěchu, hrabivosti a pýše, jsou studánky vody živé a životodárné. Nedohledáš se cesty k nim, kdo nejsi čistého srdce a poctivých úmyslů. Ale jsi-li dobrý, neboj se, že zabloudíš: Jsou s tebou a vedou tě sem té vody strážci nejvěrnější: dobré víly a dobří básníci tvé země. Tady se napájela její žízeň nejpalčivější a hojila bolest nejhlubší. Zatímco černí ptáci moru kroužili nad jejími krovy, tryskal tu neuhasitelný pramen naděje, lásky a víry pro všechny doufající, pro všechny milující, pro všechny dobré.
    Básník umíral v ostnaté kleci cizí nenávisti, ale jeho chlapec Petr Bajza procitá z horečného snu, z přetěžké krise, a v jedné větě básníkově, v jedné větě chlapcově je všechno doufání, všechna radost jejich příštího života: „Ale já brzy okřeju a zesílím, a pak se každému postavím.“ Jak v hladince vody živé je tu obloha s hvězdami i sluncem, oblaka metelic i netopýrů, je tu celé české nebe.“

  19. Pane Nusharte, celá Vaše argumentace stojí na – velmi mírně řečeno – naprosto nepodloženém tvrzení, že kdyby migranti nepřišli k nám, tak že by v zemi svého původu „byli spokojeni“.

    Pane Nusharte, snad i Vy dokážete pochopit, že na krajně riskantní cestu do velkých dálek se nevydává nikdo, kdo je v zemi svého původu spokojen. Lidé prchají před bídou, před násilím, před bezperspektivností svých životů; nezřídka tím bojují o holé přežití.

    Samozřejmě, je mezi nimi určité procento takových kteří si o životě v zemích našeho prvního světa dělají iluze; stejně jako si dříve mnozí východoevropané dělali iluzi o „zlatém Západě“. Ale ani to nic nemění na tom, že svůj domov neopouští nikdo, kdo by v něm byl „spokojen“. („Spokojeni“ bychom byli pouze my, v našem pohodlném prvním světě, protože bychom nad jejich bědnými životy pak mohli z té dálky už jenom lhostejně pokrčit rameny, a nemuseli bychom se o ně nijak dál zajímat.)

    ————————–

    Že je celá současná migrace obrovský problém, o tom není sporu. A je to problém, pro který není žádné řešení, dokud se nepodaří životní podmínky v zemích třetího světa pozvednout a zabezpečit natolik, aby z nich nikdo nemusel utíkat.

    A je samozřejmé i to, že přijímání uprchlíků do Evropy ve svém efektu motivuje i další, aby se pokusili uniknout své bídě a vydat se na cestu.

    Je to opravdu situace, která v tuto chvíli nemá žádné jednoznačné, všeobecně uspokojivé řešení. Současný stav, kdy Evropa (v zásadě) přijímá uprchlíky, je dozajista neuspokojivý, přináší celou řadu problémů. Ale – kdyby Evropa vůči uprchlíkům naprosto zavřela své hranice, pak by se morálně musela fakticky vrátit do stavu barbarství. Kdy každý, kdo byl cizinec, neplatil vůbec za plnohodnotného člověka. Měl – podle situace – buď jenom omezená práva, anebo třeba i vůbec žádná. A především – nebyly vůči němu žádné povinnosti. Bylo možno ho bez dalšího odkopnout od vlastních dveří, nechat ho před svým prahem zemřít hlady, a třeba ho i zabít.

    Že současná – alespoň do jisté míry civilizovaná – Evropa tyto uprchlíky přijímá, to je důsledkem právě toho, že už překonala barbarskou fázi svého vývoje; a že i ty migranty automaticky uznává jako plnohodnotné, a tedy i plnoprávné lidské bytosti. Které tedy mají právo na ochranu.

    Přitom – aby nevznikl falešný dojem – Evropa tyto uprchlíky naprosto nepřijímá nějak paušálně. Nýbrž jenom a pouze tehdy, když mohou prokázat, že v zemi svého původu byli vystaveni pronásledování. Případě že z jiných důvodů je tam jejich život akutně ohrožen. – Je obecně dost málo známou skutečností, že například země afrického Maghrebu platí paušálně jako „bezpečné“ – takže migranti z nich nemají prakticky žádnou reálnou naději na to, že by se jim dostalo práva azylu. A jsou prakticky automaticky expedováni zpět.

    Ano, současná situace s migrací je krajně neuspokojivá; ale Evropa svým přiznáním práva azylu jedná tak, jak jedině jednat může, aby dostála své dosažené civilizační a mravní úrovni. A to že státy a národy východní Evropy toto právo – přinejmenším fakticky – neuznávají, je jejich hlubokou a nesmazatelnou ostudou. Celá desetiletí západní Evropa přijímala a hostila jejich vlastní emigranty; ale když by teď tyto státy samy měly pomoci někomu jinému, pak najednou spustí rozhořčený pokřik: „Do nich nám přece naprosto nic není! Co nám sem lezou! Ať si chcípnou u nich doma!“

  20. Ano, pane Horáku, ten případ s žebrákem (bezdomovcem) naprosto názorně ukazuje, jak v zásadě neřešitelné jsou problémy tohoto druhu. Jak zde všechny důvody „pro“ jsou vzápětí vyvažovány respektive neutralizovány důvody „proti“.

    Já sám mám v tomto dilematu na základě své jedné zkušenosti ovšem poněkud usnadněnou pozici. Když jsem svého času jako emigrant přišel do bavorského města Mnichova, neměl jsem samozřejmě žádný vlastní příjem; a tak jsem se musel přihlásit na příslušném úřadě o podporu. Při výplatě u pokladny jsem si tam povšiml jednoho dosti ošuntělého muže, zřejmě bezdomovce. Který tedy podle všeho dostal tu samou částku na živobytí, jako já. A bylo mým nemalým překvapením, když jsem ho pak – snad ten samý nebo příští den – uviděl u stanice metra, jak tam žebrá, maje v klíně cedulku s nápisem: „Mám hlad“. Musím přiznat, že od té doby má ochota dávat almužny (německým) žebrákům klesla prakticky k nule; neboť bylo jasné že tento muž – který dostal tu samou podporu jako já – v žádném případě hladem trpět nemůže, a že pokud by ta jeho žebravá cedulka měla být pravdivá, pak by tam muselo daleko spíše být napsáno: „Mám žízeň.“ A abych ze svých peněz podporoval něčí alkoholismus, tak k tomu se opravdu necítím být nijak morálně zavázán.

    Na straně druhé by ale samozřejmě bylo stejně tak nepřípustné, tyto lidi prostě jen tak odepsat. Život na ulici si sotva kdo vybírá „dobrovolně“. Tito lidé byli prakticky vždy nějak postiženi, sraženi osudem; mnozí z nich jsou psychicky nemocní, takže už vůbec nejsou schopni normálního, usedlého způsobu života.

    Co mě opravdu hodně zlobí, že stát není schopen (a to například ani v Německu) se o tyto lidi postarat tak, jak by to odpovídalo jejich potřebám. Aby nemuseli spát třeba v zimě pod mostem. Kdybych měl tu moc, nechal bych pro ně postavit třeba jenom betonové holobyty (aby tam nemohli nic zničit), s jednou jedinou malou místnůstkou (aby to stát nepřišlo „příliš“ draho); ale musely by zde být zabezpečeny ty nejzákladnější lidské potřeby, tedy možnost vyspat se v teple, umýt se a najíst se. Už jenom tím by bylo dozajista možno velkou část bezdomovců dostat ven z ulic. A pokud by tam měli možnost se umýt a upravit, tak by se v každém případě odstranila, či alespoň zmírnila odpudivost jejich zjevu.

    Problémem – a vyslovenou hloupostí – současného způsobu řešení situace bezdomovců je to, že oni jsou fakticky stavěni před alternativu: buďto žít naprosto spořádaným životem v běžném činžovním bytě – anebo spát pod mostem. A není tu k dispozici prakticky žádná reálná alternativa „v půli cesty“. Tedy poskytnout naprosto základní zabezpečení, ale nenutit je do „měšťanského“ způsobu života, kterého oni většinou už vůbec nejsou schopni.

    Ostatně, pak už by odpadla i ta mravní dilemata zda žebrákovi dát či nedat; pak už by bylo naprosto jasné, že žebrat ve skutečnosti nikdo nemá zapotřebí.

  21. Paní Hájková, ten příklad s knihou Karla Poláčka má tu vadu, že nedává žádný návod, jak řešit problémy života dospělého.

    Samozřejmě, to uchování si schopnosti klukovského respektive dětského pohledu je velice důležitou součástí celkové kvality osobnosti; ale zase je tu ten problém, že tu není nijak naznačeno, jak konkrétně by nám toto „čisté srdce“ pomáhalo v řešení problémů velkého, dospělého světa.

    Vrátím se ještě jednou k Hegelovi, který ty „dobré úmysly“ odsoudil a zavrhl. Ale ono je to mnohem složitější. Ne že by Hegel zavrhoval toto „čisté srdce“ principiálně; naopak, tato fundamentální lidská ryzost srdce je i u něj nepostradatelnou součástí celého jeho mravního konceptu.

    On jenom zásadně odmítá, aby se všechno redukovalo jenom a pouze na toto „čisté srdce“; protože právě potom z toho v reálném světě, v reálném životě vzniká většinou jenom zlo.

    Podle Hegela toto „čisté srdce“ musí být pevně zakotveno v celém řádu „objektivní mravnosti“, objektivního dobra. Ovšem: u něj je konečným zdrojem tohoto objektivně platného dobra jeho „Absolutní duch“ (čili vlastně Bůh) – kterýžto Absolutní duch si dává svou realitu v příslušných kulturních, civilizačních a státních institutech a institucích. Jeho „objektivní dobro“ je tedy zcela určitým způsobem strukturované, jeho struktura je dána jak (metafyzickou) logikou, tak se reálně projevuje v institutech „rozumného“ moderního státu. „Dobrem“ podle Hegela bylo tedy nakonec žít v takovémto rozumném, objektivně mravném státě, a v souladu s ním, s jeho zákony a normami.

    Takže i ten Hegelův koncept naprosto není bez systémových problémů; ale jeho setrvalá hodnota je v tom, že skutečně plným právem kritizuje mlhavý, pouze subjektivní charakter oné pozice „čistého srdce“; a že žádá aby toto „čisté srdce“ také hledělo na realitu tohoto světa, na to co může také objektivně platit za dobré a správné.

    Jako onen uvedený příklad s bezdomovci: „čisté srdce“ by jim jenom dávalo další a další almužny, čímž by je ale zároveň podporovalo, utvrzovalo v jejich lidsky nedůstojném stavu. Zatímco „objektivním dobrem“ by tu daleko spíše byla výstavba těch holobytů.

  22. Ale ještě něco musím připojit k oné mentalitě „českého Honzy“. Napsal jsem, že český národ osciluje mezi heroickým vzplanutím na straně jedné, a mezi plebejským způsobem existence, který si svou pasivitu kompenzuje pohádkovým sněním na straně druhé.

    Tato ambivalence české povahy se fakticky projevila i v současné koronavirové krizi. V první fázi epidemie se český národ vzepjal svým způsobem k heroickému výkonu; zavedla se přísná opatření, která také byla obecně dodržována. Výsledek? Česká republika byla ohledně ochrany před nakažením nejlepší v Evropě.

    Jenže: teď je tady druhá vlna, a najednou je to samé Česko v Evropě ze všech nejhorší! Jak se to jenom mohlo stát? – No, jako obvykle u Čechů. Ta jejich dobrá předsevzetí, jejich odhodlání jim vydržely jenom krátkou chvíli; a teď si naopak onen plebejský Čech myslí, že víc už po něm nikdo nemůže žádat. A veškerá nařízení státu jsou mu naprosto fuk. A tak buďto ochrannou roušku nepoužívá vůbec, nebo si ji „frajersky“ nechá sklouznout pod nos, takže její efekt je pak naprosto nulový. To by ji rovnou mohl zahodit. Zkrátka, veškerá ochranná opatření se dělají jenom navenek, pro úřady. Plebejský Čech si teď chce zase užívat, bavit se v hospodách a barech (samozřejmě skupinově a bez roušek), a nikam dál už není ochoten přemýšlet. A když potom znovu vypukne epidemie, tak z toho viní jedině politiky, že prý zmeškali to či ono.

  23. Já myslím, pane Poláčku, že právě to „čisté srdce“ vidí úplně ze všeho nejvíc realisticky. Ono totiž ví, že ten Hegelův rozumný a objektivně mravný stát je jen chiméra.
    A taky vidí, že ho (srdce) tady na světě bude stále třeba. A že i kdyby se angažovalo ve dne v noci, nikdy nenastane ta hrozba, že by svět byl natolik dobrý, až by to škodilo vychytralcům.

  24. „… poskytnout naprosto základní zabezpečení, ale nenutit je do ‚měšťanského‘ způsobu života, kterého oni většinou už vůbec nejsou schopni.“

    Pane Poláčku, obávám se, že pokud by třeba nějaký takový „Čunek“ poskytl to základní zabezpečení (např. poskytl ty unimo buňky), tak byl kritizován, že vytváří ghetto a že nemá integrační program.

    Na kterou stranu byste se v tomto sporu pak přidal?

  25. Paní Hájková, na to Hegel odpověděl replikou, že takovéto „čisté srdce“ sice činí „duši širokou a mysl povznesenou“, ale že jinak nedokáže ve světě pro své ryzí úmysly vytvořit žádnou realitu. A že je tedy nutno vystavět pevné struktury „objektivního dobra“, aby nezůstávalo jenom u oněch horoucích myslí.

    Jestli byl Hegelův „rozumný a objektivně mravný“ stát jenom chimérou? – Především je nutno si uvědomit, že se prakticky jednalo jenom o určitou variantu „Božího království“. Jenomže aplikovanou na moderní (průmyslovou) společnost, se všemi jejími dějinně vytvořenými strukturami a institucemi. Zatímco ono původní ježíšovské „Boží království“ je ve své bezprostřednosti odrazem společnosti převážně malorolnické respektive malovýrobní.

    A na stejném konceptu stál nakonec i Marxův projekt komunistické společnosti; vposledku to nebylo nic jiného nežli socialistická verze Hegelova „rozumného a objektivně dobrého“ státu. Ničím jiným neměl být ani Marxův komunismus: „objektivně dobrý“, neboť měl být vyvrcholením objektivního pohybu dějin, obnovením původní přirozené, beztřídní společnosti; a měl to být svět samozřejmě i rozumný, za prvé rozumný ve smyslu pochopení (a realizování) onoho vlastního pohybu dějin, a za druhé v něm samozřejmě měl vládnout lidský rozum.

  26. Pane Nusharte, zásadní rozdíl byl v tom, že Čunek do oněch buněk umístil celé rodiny (většinou nebo výhradně romské). Které sice podle všeho skutečně nežily bezproblémovým způsobem života (například nesplácely pravidelně nájemné ve svých dosavadních bytech); nicméně tady by opravdu prvním požadavkem byl projekt na jejich pozdvižení k „normálnímu“ způsobu existence, tedy k jejich integraci. Zatímco Čunek je místo toho daleko spíše vyloučil, do jejich vlastních ghett. Nechci tímto ten Čunkův projekt paušálně odsoudit (k tomu bych musel mít bližší znalosti o všech okolnostech); ale podle všeho u něj opravdu převládal moment vyloučení nad poctivou vůlí k integraci.

    Zatímco v případě o kterém jsem mluvil já se jedná o osoby už naprosto deklasované, kdy i ty betonové holobyty pro ně znamenaly ne degradaci, ale naopak alespoň určitou kultivaci jejich životů. A teprve kdyby tito lidé měli alespoň toto základní bydlení a uspokojeny základní potřeby, teprve potom by bylo možno s určitou nadějí na úspěch dále pokračovat v procesu jejich další integrace do občanské společnosti.

  27. Pane Poláčku pěkně jste to těm plebejským a kverulantským Čechům v té naší koronou sužované a Západem drancované zemi (se všemi důsledky z toho pro nás plynoucími) z pohodlí bohatého a velkého Německa nandal. Nepřipadá Vám to ale příliš snadné? Nebo dokonce arogantní?

    Já bych asi nemohl být Němcem, ani tím bohatým. I když kdo ví, třeba bych si zvyknul 🙂 Ostatně co člověku někdy zbývá, že.

  28. A také já na národní povahu zas tak moc nevěřím, zkrátka jaké dějinné okolnosti, takový národ. Vše se ale může poměrně rychle změnit. Ve třicátém druhém roce volilo Hitlera v demokratických volbách 37 % Němců a myslím, že by se pro ně daly najít jisté polehčující dějinné okolnosti (ponižující Versailleský mír a s tím související ekonomické ožebračení), stejně tak pro Čechy, kteří zas po válce lynčovali ony Němce. A kdyby za pár let na Berlín spadl obrovský meteorit a spustil v Německu nějakou velkou hospodářskou krizi, kdo ví, koho by Němci zas poté volili…

  29. P. S. A kdybych se tím Němcem přeci stal, tak bych se myslím snažil na svou bývalou chudou vlast neplivat, ale kdo ví, třeba bych si nemohl pomoci….

  30. Ono, kým člověk vlastně je, dokud to řízením osudu nezjistí? Kdybych zítra v nějaké loterii vyhrál 100 milionů, dal bych půlku na vytvoření nějaké nadace řešící bezdomoveckou otázku a druhou půlku nějakému, časem snad vznikajícímu, opravdovému socialistickému hnutí, jak si teď myslím? A nebo bych ty peníze třeba v nějakém kokainovém rauši prohýřil s harémem krásek? Vlastně sám úplně nevím 🙂

  31. Doufám, že ani jedno, ani druhé, pane Krupičko. Byl bych však na Vás (ještě) náročnější, nemělo by to být vůbec možné, abyste vyhrál Jackův hrnec. Loterie (zvláště s velkými výhrami) jsou jistě ve flagrantním rozporu s principy zásluhovosti, spravedlnosti a rovnosti, takže opravdový socialista by neměl ani uvažovat pokoušet v nich štěstěnu.

  32. Pane Krupičko, mohl byste nějak blíže specifikovat, co máte na mysli „pliváním na chudou bývalou vlast“?…

    Právě proto že se cítím být stále ještě bytostně srostlý s českým národem, právě proto považuji za své právo kritizovat i jeho nešvary, i negativní stránky jeho existence. Ostatně, každý národ má svou deklasovanou část. (Což se ostatně zdaleka nemusí krýt s pojmem: chudou část.) Jak se ostatně zrovna v těchto dnech ukazuje na všech těch „demonstracích za svobodu“, kdy zfanatizovaní odpůrci protiepidemických opatření jako smečka barbarů útočí na státní moc.

    A Vaše tvrzení že Češi žijí v „Západem drancované zemi“ je zase naprostým převrácením reality: česká ekonomika je stále ještě ročně subvencovaná stovkami miliard ročně z rozpočtu EU. Jinak řečeno, západoevropský daňový poplatník (a to i ten chudý!) ze svého každý rok financuje celou řadu českých investičních projektů (nezřídka i značně pochybných, ovšem).

    A co se rozdílů v národních povahách týče: ano, bylo by opravdu nemálo zajímavé zvědět, jak by se zachovali Češi, kdyby se svého času dostali do naprosto stejné situace jako Němci. Opravdu by ty „české holubičky“ měly nějaké zásadní zábrany dosadit si do svého čela Hitlera?… Když by v něm viděly spásu před bídou? (Ponechme teď stranou fakt, že Němci ve skutečnosti Hitlera nikdy v žádných demokratických volbách nezvolili; to jest, nikdy od nich nedostal ani minimálně nadpoloviční většinu hlasů.)

    Když se podíváme na to, komu všemu Češi dávali (a stále ještě dávají) svou přízeň, pak je sotva možno předpokládat, že by se v obdobné situaci zachovali nějak podstatně jinak.

    Rozdíl je daleko spíše v tom, že z českého národa (s jeho převážně plebejskou mentalitou) by sotva mohl vzejít někdo, kdo by měl tak jedinečné vůdcovské schopnosti, jako je nesporně měl Hitler. A za druhé: že i kdyby se do jejich čela dostal nějaký takový charismatický vůdce, jestli by dokázali jeho plány provádět s tím samým zaujetím a disciplinou jako to dělali (většinou) Němci; anebo zda by celý tento velkolepý projekt nebyl rozpuštěn v tradičním českém švejkovství.

  33. Pane Poláčku, Vy podle mě někdy selektivně používáte argumenty ve prospěch Německa a pravice a v neprospěch Česka a levice. Teď jste to udělal zas, když hovoříte o tom, že nám EU cosi dává. Pokud vím, tak na dividendách a zisku firem sídlících v EU odtéká z ČR více, než dostáváme na dotacích. A nemá smysl mi případně psát, že to jinak nešlo, že ty „investice“ (ve skutečnosti to byl rozprodej státního majetku pod cenou) byly nutné atd. Není to pravda a Vy podle mě nemáte argumenty pro to, že je. Bylo to hlavně politické rozhodnutí, které mělo v případě OF/ODS nevratně upevnit panství kapitálu (a tím posílit postavení pravice), v případě privatizací prováděných ČSSD bylo cílem, dejme tomu, spíše mít krátkodobý cash na volební úplatky. Dlouhodobý prospěch občanů této země sledoval málokdo. Je pravda, že těm bohatším je to asi jedno, ti z privatizace profitují mnohem více.

    Když už argumenty pane Poláčku máte, tak se zakládají na nepochopení základních ekonomických ukazatelů, viz např. ona produktivita u jiného tématu. I kdybyste definoval produktivitu postaru, jak to děláte, tak přeci nemůžete věřit tomu, že český dělník 30 let po restauraci kapitalismu maká méně než třeba německý. A pokud ano, tak pardon, ale opět k tomu nemám co dodat, protože nevěřím, že by v zrovna v těchto případech diskuze s Vámi někam vedla, na to nemám čas ani energii. Někdy si člověk musí podle mě vybrat, zda je Čech či Němec a myslím, že Vy jste si už vybral.

  34. Pane Krupičko, selektivní užívání argumentů je naopak možno znovu a znovu pozorovat u Vás. (A já nejsem zdaleka ten jediný, kdo to u Vás konstatuje.)

    O tom údajném „odtékání kapitálu“ byla v minulosti řeč už tolikrát, že opravdu nemám chuť se o tom bavit znovu. – Jaký by pak byl rozdíl pro českého dělníka v tom, kdyby dividendy nešly dejme tomu do německého Wolfsburku (sídla koncernu Volkswagen), ale do kapes dejme tomu českého miliardáře Křetínského?…

    A za druhé a především: kdyby nebylo Volkswagenu, jeho vyspělých technologií a jeho celosvětové prodejní sítě, pak by automobilka Škoda dnes byla buďto skomírající, anebo spíše už zcela zaniklou značkou. Ukažte mi jednu jedinou automobilku z bývalé východní Evropy, která by prosperovala jinak nežli tím, že do ní vstoupil zahraniční (to jest: západní) kapitál.

    Jestliže tedy dnes mateřské společnosti odčerpávají do svých centrál část zisku (to jest: několik málo procent!) z celkové tržby, pak je to naprosto legitimní počin. Pro srovnání: pod koncern Volkswagen patří například i španělský SEAT; a ještě jsem nic neslyšel o tom že by si tam někdo stěžoval na to že Němci Španěly „vykořisťují“. Naopak: jak už jsem napsal každý stát je vděčný a šťastný, když se u něj usídlí zahraniční investor.

    Rozdílná výše ve mzdách českého a německého montážního dělníka: tak za prvé, tady je nutno porovnat celkový komplex příjmů, daní a životních nákladů. Porovnat prostě jenom hodinové mzdy, to je výstřel od boku.

    A za druhé: zkusil jste si někdy opravdu představit, co by se stalo kdyby dělník ve škodovce najednou opravdu začal brát ty německé platy? – Stalo by se to, že by se v rámci české dělnické třídy vytvořily dvě zcela rozdílné skupiny: jedni by měli to privilegium že by brali západní platy, a velká většina by toto privilegium neměla. Byl by t o h l e snad spravedlivý stav?!… A aby všichni čeští dělníci či pracovníci brali západní platy – něco takového by česká ekonomika v žádném případě neunesla, viz výše: její celkový výkon zdaleka ještě není na úrovni vyspělých západních zemí.

  35. Ekonomka Ilona Švihlíková řekla předevčírem (tak trochu posměšně) na adresu lidí, kteří se rozčilovali nad tím, že se u nás přestanou vyrábět lentilky (které se tu vyráběly snad šedesát let):
    Ono, když se něco zprivatizuje, tak se nikdo nemůže divit, že si s tím majitel naloží, jak uzná za vhodné a může tedy i převést výrobu do zahraničí. To přeci musí být jasné každému.

  36. To ovšem – pokud vím – nijak neznamená, že by už české lentilky (tedy s původní příchutí) neměly být nadále k dostání. Jenom se budou vyrábět někde jinde.

    Ostatně: spousta „českých“ potravinářských produktů sestává přinejmenším zčásti z komponent které pocházejí ze zahraničí.

    Majitel (producent) se tu rozhoduje výhradně podle měřítek efektivity: skutečně má asi malý ekonomický smysl produkovat české lentilky v nějaké české malovýrobně, když se velmi podobné pochutiny už vyrábějí ve velkém v centrální velkovýrobně někde jinde. Pro český trh se pak jenom trochu upraví receptura, ale celá produkce je efektivnější.

  37. Chtěl bych zde vyjádřit, jak hodnotím ekonomické a sociální dopady zapojení dnešní ČR do evropského hospodářského prostoru. Úvodem podotýkám, že osobně bych z různých důvodů dal přednost pomalejšímu ekonomickému rozvoji, ale to je otázka, již tu (zatím) neřešíme.

    Nejprve bych (opět) vzpomenul ohromného rozdílu v bohatství, jenž byl po roce 1990 zřejmý každému, kdo překračoval naše hranice do (kapitalistického) Německa a Rakouska. Dnes je z větší části minulostí. (V posledním desetiletí poznáme, kde byla pořízena ta která fotografie aut na parkovišti, opravdu jen podle SPZ. S nákupními centry a zvyklostmi je tomu podobně. Vzpomenu, jak jsem zíral v prosinci 1989 na nabídku bufetu na vídeňském nádraží, až mi kdosi místní „tu úžasnou bagetu“ koupil.

    Uvedený vývoj, který se v zásadě týká celé bývalé východní Evropy (a nejen jí), umožnilo propojení ekonomiky na základě vzájemné výhodnosti. Politika EU, nemyslím, že zcela moudře, podporovala a podporuje mohutně především právě tuto infrastrukturní a ekonomickou nivelizaci (namísto taktičtějšího dorovnávání příjmů přímo občanům). Zprvu byla převaha západních akvizic drtivá, ale nyní již tomu takhle rovněž není. (Andrej Babiš např. zaměstnává i propouští nejen Čechy, ale taktéž Němce. Pochybují, že na věc nahlížejí nacionálně.)

    Po roce 1990 se prosadila politika ODS a ODA a s ní převaha kuponové privatizace. Většina naší ekonomiky se za ní hodnotově proměnila na pouhý asi trojnásobek nákladů na JE Temelín. (Podobně privatizace prvních asi 600 domů na Žižkově vynesla prostředky na opravu a dostavbu jedné umělecké školy na Komenského náměstí!) Byl to levý střed, tedy OH a konkrétně ministr Vrba, lidé se zkušeností z podniků, kteří dosáhli přímého prodeje aspoň několika málo z nejpřednějších firem vybraným zájemcům. Škoda MB proto nedopadla jako jako třeba její Stehlíkovská obdoba na Kladně. Žel, nepodařilo se zachránit četné další firmy, které měly při inteligentním přístupu slušné předpoklady.

    K tomu Německu trochu osobně. V prvním deceniu tohoto století jsem byl po letech opět párkrát na dovolené v bývalé NDR. Ubytováni jsme byli v penzionech. Jak v Harzu, tak na ostrově Poel se mě majitelky ptaly, zda je také u nás tak hrozná nezaměstnanost (že jistě je). Nechtěl jsem oponovat, ale nebyla. Na tom krásném německém venkově to bylo (k mému potěšení) vidět. Jinde, na polské hranici v Eisenhuettenstadtu jsem se setkal s dalším u nás cizím jevem. Město, taková naše Karviná, přišlo o více než polovinu obyvatel. V okolí (před několika lety) teprve začínali se zastřešením některých kostelů zničených na konci 2. světové války. Jiné byly, i v centru městeček, stále rozkotané a jen tak tak zajištěné. Právem mohli mít (obeznalí) obyvatelé východního Německa pocit, že západní firmy se u nich nezastavily a šly (prozatím) dál.

    Ano, můžeme si stěžovat na Němce. Právě tak, jako si v regionech mohou stěžovat na Prahu. Problém je však někde jinde.

  38. Stručně k těm lentilkám. Ač se nejedná o nic velkého, myslím že jestliže se tu po tuším 114 letech přestávají vyrábět, je na místě určitá kritičnost. Ne však v českém národoveckém duchu. Vždyť Mozartovy koule se naopak již nevyrábějí v Salzburgu, ale u nás. Nejsem v takových případech pro širší chápání ochrany lokálního produktu. Zavání podle mne etiketním podvodem, když se třeba želetavské sýry nevyrábějí tam, kde bychom čekali a podobně již dávno třeba karlovarské lázeňské oplatky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *