Josef Poláček
Díl druhý: Kapitalismus a jeho demokracie
V první části našich analýz jsme si ukázali, že kapitalismus ve vztahu k demokracii vykazuje principiálně podvojný, ambivalentní charakter: na straně jedné kapitalismus jako takový samozřejmě vykazuje samovládné (tedy antidemokratické) tendence; ale na straně druhé svou vlastní dynamikou podporuje vznik demokratických prvků ve společnosti. Nyní se podíváme blíže na konkrétní charakter této demokracie za podmínek kapitalismu.
V této souvislosti je ale nutno uvědomit si jeden naprosto klíčový rozdíl. To jsou dvě věci, které se naprosto pravidelně zaměňují; a z toho pak vzniká celá řada zmatků. Vždy je nutno naprosto přesně určit, zda hovoříme o kapitalistech, jako určité sociální skupině (respektive: třídě), mající určité společné zájmy na udržení svého privilegovaného postavení – anebo zda je řeč o kapitalismu jako takovém, o celém komplexním systému ekonomicko-společenských procesů, struktur a faktorů.
Jedná se o to: kapitalisté sami žádný (bezprostřední) zájem na nějaké přílišné demokratizaci samozřejmě nemají. Jejich bezprostřední zájem jakožto kapitalistů je ten, aby mohli svou neomezenou vůlí vládnout ve svém vlastním podniku, aby jejich zaměstnanci poslušně podávali maximální výkon, za pokud možno minimální mzdu. A je nepochybné, že (mnozí) kapitalisté nemají žádné morální skrupule tyto své mocenské choutky prosazovat všemi prostředky, pokud k tomu dostanou příležitost.
Jenže: tento zájem jednotlivých kapitalistů, respektive skupin kapitalistů, a třeba dokonce ani celé třídy kapitalistů není bez dalšího identický se zájmem kapitalismu jakožto systému. Kapitalismus jako systém má – jakožto každý subjekt, jakožto každý živoucí celek – v prvé řadě naprosto primární, vitální zájem na svém vlastním udržení. Na svém vlastním přežití. Pokud by tento zájem neměl respektive by nebyl schopen ho realizovat, pak by prostě zahynul, přestal by existovat. A co je naprosto rozhodující: tento vitální zájem systému jakožto celku se prosazuje proti každému zájmu partikulárnímu – a to dokonce i proti zájmu vládnoucí třídy! Neboť i zájem vládnoucí třídy je ovšem ze samé své podstaty jenom partikulární; je to zájem jenom jedné určité skupiny aktérů. I když momentálně té nejmocnější. Tato vládnoucí vrstva/třída se sice samozřejmě vždy snaží svůj (třídní) zájem prezentovat jako zájem obecný, jako zájem celé společnosti; ale budit tento dojem se jí úspěšně daří jenom ve „šťastných okamžicích“ relativního třídního smíru. Když se tedy třídní rozpory zmírní natolik, že i třída ovládaná přijme za svou ideologii třídy vládnoucí. Ale to nic nemění na základní skutečnosti, že zájmy vládnoucí třídy mají konec konců jenom partikulární charakter; zatímco systém jako takový musí usilovat o pokud možno efektivní, tj. bezkonfliktní fungování celého tělesa dané společnosti.
Jednoduše řečeno, jedná se o toto: to že konkrétně v kapitalismu je třída kapitalistů objektivně dominantní, vládnoucí třídou, to ještě zdaleka neznamená, že by zde kapitalisté vykonávali i bezprostřední moc politickou. Tedy že by stát byl prostě ovládán kapitalisty. Především v táboře radikální levice se celá věc pravidelně zkracuje na výrok, že „všemu vládnou koncerny“. A že prý tyto koncerny si i „kupují stát“. Samozřejmě: kapitalistické koncerny mají své vlastní, ryze komerční zájmy; a ty se ovšem snaží realizovat, a to i cestou ovlivňování politiky. Ale – v žádném případě není možno právem vyslovovat taková zjednodušená tvrzení, že soudobý stát parlamentní demokracie prostě a jednoduše „ovládají koncerny“. Respektive kapitalisté. Ostatně, sám Marx ve své „Židovské otázce“ říká naprosto jasně a jednoznačně: buržoazie nepotřebuje ovládat parlament, aby si udržela své faktické (třídní) panství.
Jak už řečeno výše: kapitalismus sám svou dynamikou produkuje i emancipační, a tedy demokratické tendence. Sám Marx napsal, že kapitalismus si sám vytváří své vlastní hrobaře. (Měl tím ovšem na mysli to, že kapitalismus vytváří masovou, vyspělou a uvědomělou dělnickou třídu, která ho posléze svrhne jako celek.) Tento Marxův předpoklad o „hrobařích kapitalismu“ se sice ovšem historicky nepotvrdil; nicméně zůstává plně v platnosti ten fakt, že kapitalismus sám plodí opozici k sobě samému. A spolu s rozvojem kapitalismu tato opozice získává čím dál tím více na síle. Dělnická třída – pokud máme zůstat jenom u tohoto faktoru – už dávno získala přístup do buržoazních parlamentů; a tím získala naprosto reálné nástroje omezovat svévoli vládnoucí třídy kapitalistů, omezovat moc koncernů.
Jenže – v rozporu s očekáváním Engelse v jeho posledních letech dělnická třída své parlamentní moci nikdy nevyužila k tomu, aby provedla revoluci a zavedla komunistický řád. Dělnická třída prosadila celou řadu sociálních opatření, politicky zatlačila buržoazii – ale zároveň ponechala kapitalistický systém netknutý. Což má ovšem ten (obvykle velmi přehlížený) důsledek, že buržoazie zůstává vládnoucí třídou – s přinejmenším tichým souhlasem dělnické třídy! Což pak ovšem v nemalé míře tuto vládu buržoazie legitimizuje. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
Zopakujme si tedy: kapitalismus je sám o sobě velmi komplexní ekonomický, společenský a politický systém, ve kterém je sice dominantní vrstvou třída buržoazie; to ale v žádném případě neznamená, že by soudobý moderní demokratický stát na tomto kapitalismu vzrostlý byl přímo politicky touto buržoazií ovládán. Jsou zde zároveň přítomny relevantní síly opozice, které mají reálnou moc zatlačit vliv buržoazie tak daleko, jak jen je to v rámci kapitalistického systému možné.
——————————————————-
Z dosavadních výkladů tedy vyplývá, že politická demokracie je nejen možnou, ale dokonce i nejpřirozenější, standardní politickou formou kapitalismu. V této souvislosti je nutno se vypořádat s námitkou, že kapitalismus může stejně tak dobře existovat ve státech s autoritativním, či dokonce diktátorským způsobem vládnutí. (A připomeňme ještě jednou i onen názor, že prý naopak diktatura je pro kapitalisty tou nejpříhodnější formou vlády.)
Ano, jistě; jak už bylo řečeno, kapitalismus je vnitřně protikladný, ambivalentní systém, který bez jakýchkoli pochyb obsahuje i tendence k samovládě, tendence k přímému panství nad člověkem. Kapitalismus se tedy opravdu může, když na to přijde, bez větších potíží aranžovat i s nedemokratickými, diktátorskými režimy. O tom není sporu.
Ovšem: jestliže bylo výše rozebráno, proč je přesto demokratická forma vlády pro kapitalismus nejpřirozenější a standardní, vztahovala se tato téze samozřejmě výhradně na vyspělý, plně rozvinutý kapitalismus. Ty samovládné tendence kapitalismu se mnohem více projevují v jeho rané, „divoké“ fázi. Ale čím je kapitalismus vyspělejší, tím více je jemu samotnému zapotřebí stabilních, zákonem regulovaných, vypočitatelných, bezkonfliktních poměrů. Zatímco diktatury jsou už ze své vlastní podstaty vždy plné vnitřního napětí, konfliktů potenciálních anebo akutních.
Ostatně: naprosto stačí se rozhlédnout po současném světě. Na celé této planetě se nenajde prakticky jeden jediný opravdu vyspělý průmyslový kapitalistický stát, který by neměl státní formu politické demokracie. Je tedy možno naprosto právem tvrdit, že kapitalismus sice politickou demokracii nepotřebuje bezpodmínečně; nicméně že tato je pro něj tou nejpřirozenější, a nakonec nejvýhodnější formou.
Ale: tady je vždy nutno mít na paměti, že touto přirozenou formou kapitalismu je právě a pouze demokracie politicko-občanská, jiným termínem „buržoazní“. Jedná se o takový typ demokracie, která nejde nikam dále, nežli k víceméně nespoutané možnosti soukromého individua sledovat výhradně své vlastní – tedy přinejmenším latentně egoistické – zájmy. A za druhé: tato demokracie v žádném případě neodstraňuje moc kapitalistických struktur nad člověkem, nad lidským životem.
——————————————————-
Na závěr je tedy možno ještě jednou shrnout základní body:
– není nijak oprávněným tvrzení, že kapitalismus přirozeně inklinuje k diktatuře
– není pravdivým tvrzení, že stát ve standardních demokraciích v současné době je přímo ovládán mezinárodními koncerny, respektive kapitalisty
– třída buržoazie sice zůstává i v tomto moderním kapitalismu ekonomickým, a tedy i společenským hegemonem; ale toto její dominantní postavení má strukturální charakter, není založeno na přímé politické vládě
– naopak standardní, přirozenou formou vyspělého kapitalismu je forma parlamentní liberální demokracie
– tato parlamentní demokracie ovšem v žádném případě není demokracií úplnou, dovršenou; neboť ani neodstraňuje reálnou dominanci určitých skupin společnosti nad jinými, ani neodstraňuje podřízenost člověka pod odcizené struktury a tlaky kapitálu. Jinak řečeno: tato demokracie nijak nepřináší skutečnou „vládu lidu nad věcmi jeho“.
(Dokončení)
Ještě musím uzavřít tu historii s Čínou. Jak jsem v úvodu článku zmínil, neshodli jsme se s P. Kužvartem na tom, jestli další vývoj v Číně půjde ve směru posilování demokratických tendencí, v důsledku dalšího rozvoje kapitalistických struktur; anebo zda naopak tomuto kapitalismu diktátorská forma vládnutí vyhovuje, takže by tato symbióza kapitalismu a politické diktatury před sebou měla perspektivní budoucnost.
Z dosavadních výkladů tedy jasně vyplývá, že kapitalismus t e n d e n c i á l n ě skutečně posiluje demokratické, respektive přinejmenším demokratizační prvky ve společnosti. Ovšem: to všechno je opravdu běh na dlouhou trať; opravdu není možné dělat nějaké mechanicky lineární rovnítko, ve smyslu: dnes máme v Číně kapitalismus, tak už zítra tam musí být (buržoazní) demokracie.
Připomeňme si, že v Anglii vývoj od prvního zprůmyslnění až do současné podoby parlamentní demokracie trval nějakých tři sta let! Zatímco v Číně se jedná teprve o nějaké půlstoletí.
Ale už v dnešní Číně je možno sledovat, jak především vrstvy vzdělané čínské mládeže (tedy potenciální či aktuální střední třída, respektive podnikatelé) čím dál tím méně jsou ochotny snášet poručníkování a omezování ze strany partajních kádrů. A nevyhnutelně přijde chvíle, kdy tato sebevědomá (a mohovitá) střední třída svrhne panství partajních kádrů, neboť nebude ochotna dále trpět jejich parazitární způsob existence.
Vygeneruje kapitalismus demokracii?
Trochu mi to připomnělo list Římanům 5:
„A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost“.
Vygeneroval hřích sám od sebe milost?
Co když je to tak, že kapitalismus sám nic nevygeneruje? Ani demokracii. Ani hrobaře.
Co když budoucnost závisí na něčem jiném?
….nevyhnutelně přijde chvíle, kdy tato sebevědomá (a mohovitá) střední třída svrhne panství partajních kádrů, neboť nebude ochotna dále trpět jejich parazitární způsob existence….J.P. k fenoménu Čína.
Jenže, východisko – dovršená parlamentární demokracie – je pouhou nabídkou iluzorní vize, založené notabene na zneužitelnosti ušlechtilé iluze – na iracionální (a tím i variabilní) touze biofilně orientované části populace po vymanění se z lidské kondice.
Neb vokrásk kohokoliv, kdykoliv a jakkoliv na úkor jednotlivce, celku a prostředí doposud bylo a je komponentem existenční toxicity jakékoliv formy společenského uspořádání. Pestrou rotaci variant víceméně humánních a ahumánních demokratických uspořádání zobrazuje současný globálního financkapitalismu extra zdařile.
Částečná znalost zdroje iracionální a variabilních tužeb lidské populace (třeba po masovém konzumu) se podbízí lhostejným (na dovršení parlamentární demokracie) s nabídkou statusu hegemona s velmi krátkým a toxickým dechem.
Zbytkové části zbývá jen ten beznadějný hlavolam co s těmi lidskými pudy a instinkty ….bych z karantény a s důvěrou v civilizační pokrok podotkl.
Paní Hájková, tuto Pavlovu větu asi sotva budeme považovat za sociologicky relevantní výrok. 😉
Co se pak té otázky týče, co vygeneroval či nevygeneroval kapitalismus, pak už stará česká moudrost praví: „Kdo s čím zachází, s tím také schází.“
A právě tato lidová moudrost je vlastně nejjednodušší verzí klíčové Marxovy téze o tom, jak je „společenská nadstavba“ determinována „materiální základnou.
Opravdu není možné „zacházet s kapitalismem“, a nebýt jím potrefen. Kapitalismus stále ještě vytváří reálnou existenční, a tedy strukturální základnu této společnosti, jejího života, jejích vitálních procesů – a není možné, aby tato všudypřítomná skutečnost kapitalismu zůstala bez následků. Tedy aby něco „nevygenerovala“ i v oblasti společenské, politické, ale i v oblasti mentality obyvatelstva.
Samozřejmě tady neexistují tak jednoznačné lineární závislosti respektive kauzální řetězce, jak je známe z našeho běžného života. (A především, jak si je tvrdošíjně žádá náš mozek, protože je nastaven právě na ně.) Tato souvislost respektive determinace je jenom systémová, tedy nelineární; ale to nijak neznamená, že neexistuje.
Ostatně i ten „rozmožený hřích“ sám generuje určitou reakci na něj. Společnost mu buďto podlehne – anebo se v ní ale probudí obranné mechanismy, a ona začne aktivně hledat cesty, jak se z něj dostat.
Pane Petrasku, už Hegel konstatoval, že „občanská společnost v materiálním smyslu“ (čili náš starý dobrý kapitalismus) je „duchovní říší zvířat“ – čili rejdištěm přízemních egoistických zájmů po svém vlastním prospěchu se pachtícího individua.
Nicméně: alespoň podle Hegelova přesvědčení zde ti samí egoisté touto svou ryze komerční činností udělají jednu klíčovou zkušenost: totiž že i pro ně je nakonec mnohem výhodnější stav všeobecné regulovanosti, stav solidnosti a vypočitatelnosti právě těchto vzájemných komerčních styků. (Tento Hegelův předpoklad je ostatně plně potvrzován moderní „teorií her“: jak se ukázalo, opravdu reálně platí maxima: „Jak ty mně, tak já tobě“. Když se ke mně budeš chovat solidně, budu já jednat stejně; a nakonec to bude pro oba výhodné.)
Stejně tak Marx, když se dostal do Anglie (tedy do tehdejšího anglického superkapitalismu), se sotva zakrývaným obdivem napsal v jednom dopise (tuším že Engelsovi), že „tady v Anglii se nezdržují nějakým provinčním kramářským podvodníčkovstvím jako u nás v Německu, kde výrobce zákazníkovi za plnou cenu dodá špatnou kvalitu, anebo napřed pošle prvotřídní vzorek, a pak po objednávce dodává zboží nižší jakostní třídy“. Zkrátka: i sám Marx konstatoval, že rozvinutý kapitalismus vede k mnohem solidnějším a poctivějším komerčním stykům, nežli v – tehdy ještě nerozvinutém – kapitalismu německém.
Samozřejmě: opakuji znovu, že kapitalismus nevede k nastolení demokracie skutečné, demokracie dovršené, kde by člověk jako takový skutečně plně vládl „věcmi svými“. Nicméně – kapitalismus tendenciálně směřuje proti diktatuře, protože ta je pro něj konec konců rušivým elementem. Sice by pro něj mohla mít i určité výhody; ale nakonec emancipační dynamika kapitalismu zvítězí nad těmi diktátorskými choutkami.
Nicméně, pane Petrasku, Vaše zmínka o karanténě (pokud se nejedná o karanténu ryze duchovní, kvůli Vašim neortodoxním názorům) vede za současných okolností k závěru, že i Vy jste se rozhodl přidat se ke komunitě těch, kdo jsou postiženi módním artefaktem známým jako „Covid 19“.
Pokud by tomu tak skutečně bylo, a pokud by se nejednalo o opatření pouze preventivní, nýbrž se Váš zdravotní stav opravdu nějak znatelně zhoršil – dejte mi prosím vědět, zkusil bych Vám poslat nějaké léčivé energie. (A nemějte obavy, ty působí stejně tak i na toho, kdo na ně nevěří.) Nechci – a nemohu – sice samozřejmě dávat žádné záruky, ale právě v případě respiračních chorob mám s léčivými energiemi docela dobré zkušenosti. (Ostatně sám jsem se v minulých dnech tímto způsobem musel bránit nějakému hrozícímu onemocnění, neznámé provenience; už dnes se ale zdá být zase všechno v pořádku.)
Marxovi nelze nyní jeho pocity z anglického kapitalismu vyvracet, nicméně je ani nemůžeme brát příliš na váhu. Ani půldruhého století po Marxovi nemůžeme totiž konstatovat, že by „podvodníčkovské kramářství“ opravdu vymizelo. Naopak, stalo se z něho know how.
Kapitalismus je systém vazeb, který v tržním prostředí umožňuje jednotlivým ekonomickým subjektům generovat zisk. Akumulovaný zisk, zvaný též kapitál, je používán na rozšíření ekonomické základny pro tvorbu příštího zisku. To je základ, který spolu s právem soukromého subjektu vlastnit výrobní prostředky dělá kapitalismus kapitalismem.
Tento systém, vzniklý postupně bez jakéhokoli jednotícího záměru, samozřejmě změnil chování lidí v každé společnosti, ve které převládl, ale přisuzovat mu subjektivitu je podle mne pochybné.
Kapitalismus a demokracie mohou existovat vedle sebe a neohrožovat se navzájem. Jsou ale případy zemí, kde kapitalismus kvetl a demokracie byla zaříznuta. Opačný příklad, tzn. že byl zaříznut kapitalismus a demokracie kvetla, si při nejlepší vůli nevybavuju.
Pane Poláčku, a co kdybyste nějaké ty léčivé energie poslal také k nám? Manžel má už od pátku teplotu, chvílemi až horečku, a nechce ho to přejít. Doktorka radí jen telefonicky.
On na to, samozřejmě, také nevěří. Ale co kdyby?
Dobře, paní Hájková, zkusím to. Jak jsem napsal, nic nemohu garantovat, ale podle mých zkušeností to občas přece jenom pomůže.
Pane Horáku, já jsem tu historku s Marxem nedopověděl až do konce. (V daném kontextu mi to nepřipadalo nutné.)
Takže ten Marxův dopis pak šel dál takhle: V Anglii už není to provinční kramářské německé podvodníčkování; v Anglii se provádí šejdířství ve velkém. Provozují ho celé velké firmy, celé korporace.
Marx pak už nevysvětlil konkrétně (alespoň pokud si dobře vzpomínám), v čem toto velkošejdířství spatřuje; ale vzhledem k jeho celkovému názoru na kapitalismus tím měl zřejmě na mysli buďto vykořisťovatelský vztah třídy kapitalistů k dělnické třídě, anebo snad nějaké rozsáhlé finanční machinace, možná dokonce i pololegální, které ale jenom tyto silné ekonomické subjekty měly možnost efektivně provádět.
Paní Zemanová, to tvrzení že „kapitalismus a demokracie mohou existovat vedle sebe a neohrožovat se navzájem“ (zjevně ve smyslu: neovlivňovat se navzájem) má asi tolik smyslu jako říci, že muž a žena mohou žít vedle sebe ve společné domácnosti a neovlivňovat se navzájem.
Je to stále to samé – Hegel by řekl: abstraktní – myšlení, které roztrhává fenomény na zdánlivě autonomní, ačkoliv ve skutečnosti tvoří jeden vnitřně provázaný celek.
A co se demokracie bez kapitalismu týče: demokratické formy vládnutí byly v historii přítomny mnohem dříve, nežli jakýkoli kapitalismus. Marx plným právem poukazuje například na sněmovní demokracii germánských kmenů; to samé ovšem existovalo i u Slovanů. (A to už ani nemluvíme o ještě starší aténské demokracii.)
Mimochodem: kdo ví z čeho vlastně pochází jméno legendárního českého knížete Kroka? Podle jednoho – a velmi věrohodně znějícího vysvětlení od slova „rokování“, „rokovat“ – protože tyto velké kmenové sněmy se konaly jednou do roka, tak dostaly své jméno od toho. Čili toto sněmování bylo „k roku“. Takže se pak jeví opravdu přirozeným, že v legendě první český kníže dostal jméno právě od tohoto obecného – demokratického – slovanského sněmu.
Co se kapitálu týče: Váš popis je sice v zásadě správný, ale nedostatečný. Chybí tu jeden zcela zásadní moment: totiž vysvětlení, v které fázi produkčního cyklu vzniká zisk.
Právě tohle se ukázalo pro Marxe být nemalým problémem, s kterým dlouho musel zápolit. V jeho modelu byla zdrojem nadhodnoty (a tedy zisku) námezdní práce; ale námezdní práce může existovat jenom tam, kde je kapitál. Takže jsou tu dva momenty jednoho vztahu, z nichž každý z nich je závislý na tom druhém, jako na své podmínce. Bez námezdní práce není kapitál, a bez kapitálu není námezdné práce. A Marxovi trvalo celou řadu let, než se mu podařilo tento teoretický problém jakž takž uspokojivě vyřešit.
Ale ještě ke vztahu demokracie a kapitalismu: samozřejmě, že demokracie jako politická forma má také svou relativně autonomní existenci, a své vlastní dějiny. – Jak řečeno demokracie vznikla mnohem dříve nežli kapitalismus, čili neodvisle od něj.
Jenže: jakmile se kapitalismus stane profilující, dominantní, vše zahrnující a vše prostupující společenskou skutečností, pak už není dost dobře možné, aby politická forma zůstala touto dominantní skutečností netknutá. Sice je tu stále ještě určitá r e l a t i v n í autonomie politických forem (a proto může třeba kapitalismus existovat v demokracii, v diktatuře i v monarchii) – ale už není možná naprostá neodvislost politických forem od ekonomické, materiální sféry.
Paní Hájková, mohla byste mi poslat nějakou fotografii Vašeho manžela? Není to bezpodmínečně nutné, ale asi bych se pak na něj mohl lépe zaměřit.
Domnívám se pane Poláčku, že kapitalismus je existenciálně odvislý
od s l e p é akumulace – vyloučení zisku je současně vyloučení smrtelné.
Kapitalismus tak generuje pouze vize prospěšné akumulaci.
Destrukční potenciál, které takové vize mohou a i nutně generují
jsou tabu, či pouze druhotného společenského významu.
Zdá se mi že ve světě nespoutané touhy kapitálu po svobodě jsou reálně platná maxima: „Jak ty mně, tak já tobě“ ověřeně nespolehlivá.
A dominuje to staré osvědčené já kamenem ty kamenem…bych dodal.
KAPITALISMUS – JENOM SLEPÝ ZISK?
Pane Petrasku, právě na tohle téma jsem se před několika lety dost zásadně nepohodl s filozofem Hauserem. I když v poněkud jiné rovině.
Hauser totiž tvrdí právě to, že kapitalismus přináší jenom a pouze stav naprostého odcizení – v důsledku oné naprosté podřízenosti pod neustálé slepé generování zisku. Hauser z toho odvozoval, že v rámci kapitalismu neexistuje žádná naděje na reanimaci či restituci humanismu – neboť všechny síly které by mohly dodat impuls k této obrodě jsou zcela neutralizovány oním (totalitním) vlivem kapitálu.
Oproti tomu já jsem mu dokazoval, že něco takového není principiálně možné, a to dokonce i na základě samotného marxismu. Podle marxistické teorie má totiž lidská práce vždy nevyhnutelně dvě složky: za prvé práci abstraktní (měřitelnou časem), která vytváří (tržní) hodnotu zboží. A za druhé ale práci konkrétní – tedy tu práci která vytváří užitnou hodnotu, tedy konkrétní užitkové předměty.
Zkráceně řečeno: abstraktní práce vede k odcizení člověka; zatímco konkrétní, užitečná práce naopak vytváří člověka jako takového.
A protože kapitalismus je založen na tržní ekonomice, a tržní ekonomika je ze svého vlastního pojmu orientovaná na trh, tedy na spotřebitele – pak není nikdy možné, aby tu zcela zmizela ta složka konkrétní práce, která vytváří užitečné hodnoty. Protože kapitál by se nikdy nemohl realizovat, kdyby nedokázal prodávat právě tyto užitečné hodnoty. Ale jestliže je tu – nesmazatelně – přítomna ta složka konkrétní, „člověkotvorné“ práce, pak to znamená, že ani v kapitalismu nikdy nemůže nastat stav naprostého, totálního odcizení. Vždycky tu bude přítomna i ta složka konkrétní práce – a spolu s ní věčný pramen touhy po životě, odporu proti onomu odcizení.
Fakticky je to přesně to samé, o čem píše Orwell ve svém románu „1984“. Když Winston Smith – uprostřed naprosto odlidštěného, totalitního světa – hledí z okna do dvora na jakousi ženu z nejnižší společenské vrstvy „proles“. Tedy proletářů. A i když je to viditelně naprosto jednoduchá, nijak vzdělaná žena, přesto právě v ní Smith vidí naději; neboť je v ní něco neuhasitelně, nezničitelně přirozeně lidského, co žádná moc nemůže natrvalo ovládnout.
Takže pane Petrasku: ano, kapitalismus jako takový sice opravdu generuje jenom slepý zisk; ale ani moc kapitálu a kapitalismu není absolutní, on sice parazituje na životě, ale právě proto ani on ten pravý život nikdy nemůže zcela zničit, protože by jinak neměl na čem parazitovat, z čeho žít.
Jednou větou: i když to M. Hauser nechce věřit, přesto i v kapitalismu stále existuje komponenta pravého, přirozeného lidského žití, a tedy i základna pro vzpouru proti jhu kapitálu.
Hauser tento fakt tehdy ovšem prakticky vůbec nemohl akceptovat: protože on už vytvořil svou vlastní teorii jakéhosi „odražení se od smrti“, kdy tedy člověk pouze mezním prožitkem z dotyku se smrtí – a jakousi „negativní dialektikou“ – v sobě přece jenom objeví impuls pro akt vzdoru proti absolutní moci odcizeného (kapitalistického) světa.
Takovéto dialekticko-metafyzické teorie mají samozřejmě svou nemalou zajímavost (a snad i skutečnou hodnotu) v rámci ryzí filozofie; ale pokud chceme hledět na profánní realitu lidské společnosti, pak tam jakési existenciálně-metafyzické prožitky „dotyku se smrtí“ budou asi sotva hrát nějakou rozhodující roli.
Ještě k tomu poměru abstraktní a konkrétní práce: je paradoxní, že v podmínkách „reálného socialismu“ (který tedy vlastně měl přinést definitivní osvobození práce, a tedy i člověka od jha kapitálu) nakonec došlo k mnohem vyššímu stupni odcizení, nežli v samotném kapitalismu.
A to právě proto, že v kapitalismu se nutně vyrábí pro trh, musí tu tedy nutně být přítomna (a to na velice rozvinuté úrovni) i ona konkrétní, užitné hodnoty produkující práce.
Zatímco v reálném socialismu se vyrábělo nikoli pro trh, nýbrž pro plán. Kterýžto centrální státní plán byl nakonec ještě mnohem abstraktnější veličinou, nežli kapitalistický zisk. Dělník v kapitalismu může stále ještě žít s tím, že – alespoň v zásadě – vytváří užitečné produkty pro koncového spotřebitele; zatímco v socialismu nebylo přítomno ani toto, zboží se vyrábělo nikoli pro spotřebitele nýbrž pro plán, což mělo fatální dopad na jeho (ne)kvalitu. Jinak řečeno, ta složka „konkrétní práce“ tu byla zatlačena ještě mnohem víc do pozadí, nežli v samotném kapitalismu.
K celému tématu „kapitalismus a demokracie“ je nutno doplnit ještě toto: my jsme už v diskusi pod textem „Jak začal kapitalismus?“ dospěli ke zjištění, že kapitalismus má dvě zcela protikladné stránky, totiž že obsahuje některé komponenty přirozené, a jiné zase nepřirozené, člověka odcizující jeho vlastní humánní podstatě.
A i u tématu demokracie se ukazuje přesně to samé: některé součásti či faktory kapitalismu podporují lidskou emancipaci (tedy mají obecně demokratizační účinek), zatímco jiné součásti kapitalismu naopak inklinují k posilování nadvlády člověka nad člověkem.
Ukazuje se tedy znovu a znovu, že to společenské uspořádání které nazýváme „kapitalismem“ je vnitřně velice složitý komplex různých vztahů a tendencí, a že je nutno tento komplex velice pečlivě analyzovat ve všech jeho složkách, pokud chceme dostat jeho pravdivý obraz.
Reálným stavem věcí je ale to, že naprostá většina lidí si (jako ostatně vždycky a ve všem) chce tuto nesmírně složitou skutečnost zjednodušit na jeden jediný, jednoznačný a bezrozporný výklad.
A tak pro některé je kapitalismus prostě a jednoduše světem „svobodné tržní ekonomiky“ a symbolem svobody; zatímco pro jiné je tentýž kapitalismus zase jenom zdrojem a příčinou útlaku a nesvobody, a nic jiného.
Tímto způsobem je pak ovšem možno vést nekonečné polemiky a ideologické boje obou protikladných táborů; ale skutečné pravdy se nedobere ani jeden z nich.
Nevím, proč Hauser tak filosoficky složitě řeší jakési „odražení se od smrti“. Proč se jednoduše neobrátí ke křesťanství? Proč nevidí to, co křesťanství vidí už celé věky? Tedy to, že utrpení má výkupnou hodnotu?
„Ve všech trpících je Ježíš
Abychom dokázali pokojně čelit dramatu utrpení, musíme vzít naprosto vážně tajemství Vtělení a Kříže.
Ježíš se opravdu stal člověkem a vzal na sebe reálně naše utrpení, takže v každém trpícím člověku je přítomen trpící Ježíš. V evangeliu podle Matouše říká Ježíš při posledním soudu těm, kdo se ujímali nemocných nebo vězňů: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Tato Pánova slova nás učí, že na sklonku života budeme souzeni z lásky“ (Svatý Jan od Kříže) a zvláště podle lásky ke všem potřebným. Je to výzva k soucitu, ke skutkům milosrdenství. Nezvou nás však Ježíšova slova také k tomu, abychom se snažili rozeznat jeho rysy a jeho přítomnost v těch, kdo trpí? Ježíš nás volá, abychom se ze všech sil snažili utrpení zmírňovat, ale též abychom na ně hleděli s nadějí. Vždyť v každém utrpení je zárodek života a vzkříšení, protože je v něm přítomen sám Ježíš.
Jsme-li přesvědčeni o tom, že v trpícím člověku trpí i Ježíš a doplňuje tím, jak říká Pavel, co chybí k plné míře jeho vlastních útrap (srov. Kol 1,24), máme si nad tím zoufat? Nebyl snad Kristus vzkříšen? Nemá snad jeho utrpení výkupnou hodnotu? „Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději.“ (1 Sol 4,13)
Z knížky Hledej pokoj a zůstávej v něm Jacquese Philippa.
Hausera „odražení se od smrti“ chápu ve spojení s teorií pudů Freuda.
Tím základním je Todestrieb – vyústění veškerého živého/organické formy do neživého/anorganické formy. Ostatní pudové projevy biofilního či nekrofilního rázu jsou dílčí.
V živém organismu (extra v lidském) tak vznikají pestré ambivalentní formy antagonistického pnutí na cestě do neživého stavu (destruktivní agresivita, sadismus aj. jsou mnohdy zahaleny v dokladech vstřícnosti a nezištné lásky).
Vašemu sdělení pane Poláčku – pokud chceme hledět na profánní realitu lidské společnosti, pak tam jakési existenciálně-metafyzické prožitky „dotyku se smrtí“ budou asi sotva hrát nějakou rozhodující roli – by také oponoval pan Byung-Chul Han viz. Kapitalismus und Todestrieb.
Je platné že čas jsou peníze, takže výše kapitálu koreluje s délkou života…..
…..tváří tvář omezené existenci se vnucuje jako nutkavá iluze akumulace kapitálu/času…..narůstající kapitál je vnímán jako oddálení smrti…….
To že i v kapitalismu stále existuje komponenta pravého, přirozeného lidského žití, a tedy i základna pro vzpouru proti jhu kapitálu, je jiná a bohulibá zkazka …..bych dodal.
Napřed k paní Hájkové: Hauser má za sebou také teologický seminář, takže o křesťanství něco ví. A jestliže přesto hledá nové cesty z naší současné mizérie, tak zřejmě proto že vidí že křesťanství tu žádnou použitelnou alternativu neskýtá. Na základě křesťanství je možno pěstovat pouze soucit s trpícími – ale není možno s ním iniciovat zásadní změnu kapitalistického systému. To je opravdu něco zcela zásadně jiného.
TODESTRIEB A LEBENSTRIEB
Pane Petrasku, tady jste nakousl opravdu velké téma. – Ale budiž; od toho jsme tady, abychom se dobírali až skrytých podstat věcí, a nezůstávali pouze na povrchu.
Takže napřed k tomu „pudu smrti“ (Todestrieb) u Freuda. Což je ovšem vysoce sporná část všech jeho teorií; a on sám přiznal že je to „vysoce spekulativní“.
Ovšem: jako naprosto první věc si musíme uvědomit, že tento „Todestrieb“ je komplementární k momentu samotného života, reprezentovaného u Freuda Erotem, pudem sexuálním. Jinak řečeno: onen „pud smrti“ neexistuje nikdy sám o sobě, nýbrž má vždy život za svou vlastní existenciální podmínku. Jinak řečeno: svým směřováním ke smrti zároveň znovu a znovu obnovuje život, neboť bez něj on sám nemůže vůbec existovat.
Tohle je pro naše další úvahy zásadní: uvědomit si že před sebou máme naprosto klasický dialektický pár, kdy oba protipóly se navzájem (bezprostředně) vylučují; ale zároveň se navzájem podmiňují, a jeden nemůže být bez druhého.
Z tohoto poznatku nám pak ale vyplývá, že Freud skutečně měl pravdu: jestliže jsme si řekli, že „pud smrti“ nemůže vůbec existovat bez samotného života (tedy „pudu k životu“), pak platí ale i směr opačný, totiž že život sám v sobě skutečně nevyhnutelně obsahuje i svou vlastní negaci. A tedy onen „pud ke smrti“.
Ovšem: je otázka, jak konkrétně tento „Todestrieb“ pojímat. A jestli tu Freud náhodou nepomíchal dvě zcela různé roviny obecnosti. Totiž rovinu metafyzické spekulace na straně jedné, a rovinu psychologickou na straně druhé.
Ano, jak řečeno život sám v sobě nevyhnutelně obsahuje i složku své vlastní negace. Toto je – jak Freud také do jisté míry správně uvádí – v prvé řadě moment regrese. Kterýžto zákon ovšem platí naprosto obecně: každý komplexnější systém je vždycky přinejmenším v latentním nebezpečí své vlastní regrese, totiž k rozpadu na své dřívější, jednodušší komponenty. Až v naprosto nejzazším smyslu by se jednalo o rozpad do stavu prvopočátečního naprostého chaosu. Tedy k rozpadu jakýchkoli trvale jsoucích struktur. Absolutní negace.
Takže: ta tendence života k vlastnímu rozpadu, k vlastní smrti tady skutečně principiálně dána je. Ale do jaké míry je možno tento objektivně-metafyzický stav interpretovat i v rovině bezprostřední individuální psychologie – tím bych si nebyl tak docela jistý. Totiž – v jednotlivých případech tomu tak dozajista je, že ten či onen jedinec je posedlý nebo postižený naprosto negativním vztahem k životu; ale jestli je to opravdu možno právem formulovat jako zcela univerzální, tedy v každém člověku přítomnou tendenci?… Jak řečeno v onom obecném metafyzickém smyslu ano; ale ve smyslu individuální psychologie? Nemohu to vyloučit, ale je to opravdu dost spekulativní úvaha.
Totiž: sklon k agresivitě, k destrukci dozajista v lidské psychice nějak zakódován je (i když v míře velice rozdílné); ale sklon k autodestrukci (tedy skutečný „pud ke smrti“), to je něco zcela jiného.
———————————————–
Takže s tímto věděním se teď podívejme na otázku kapitalismu. Ano, o kapitalismu je skutečně možno říci, že obsahuje zřetelné komponenty nepřátelské životu, tedy dejme tomu nekrofilní. Je to především – jak konstatoval už Marx – neustálé usilování kapitálu všechno živé podmanit sobě samému, tedy o sobě abstraktně-neživotné složce kapitálu, zisku, hodnoty a nadhodnoty.
Ale výchozí otázka byla tato: je zážitek společnosti s touto nekrofilní komponentou dostatečně silným impulsem k tomu, aby to společnost nastartovalo k zásadní vnitřní proměně? – A v tomto ohledu je asi oprávněná značná skepse.
Za prvé: jak jsme si uvedli, dokonce i kapitalismus obsahuje nevyhnutelně i tu složku biofilní; tím se pak ovšem otupuje, oslabuje působnost oné složky nekrofilní. (A zřejmě právě proto se Hauser tak úporně bránil existenci této biofilní komponenty uznat; protože by mu to rozbilo celý jeho koncept založený na mezním existenciálním zážitku dotyku se smrtí.)
A za druhé: jenom nějaké čistě niterné, psychické prožitky a stavy opravdu jen krajně zřídka vedou ke skutečné revoluci; pokud tím máme na mysli revoluci sociální. Sociální revoluce vzniká především z reálného napětí sociálního; a nikoli z pocitů psychické trýzně. (S tím se chodí k psychoterapeutovi, nikoli na barikády.)
Ovšem: i sám Marx pracoval s pojmem „odcizení“; přičemž toto „odcizení“ je samozřejmě možno právem zařadit mezi faktory nekrofilní. Ovšem: toto „odcizení“ je u Marxe podmíněno a vyvoláváno opět naprosto konkrétními materiálními faktory; jmenovitě podřazením lidské bytosti pod anonymní síly (kapitalistického) trhu.
Svým způsobem se tedy skutečně také jedná o psychický prožitek vlastního zmaru; ale tento prožitek je podmíněný objektivními danostmi a procesy. Zatímco ten Váš pan Han, pane Petrasku – já sice nejsem blíže s jeho názory seznámen, ale zdá se spíše, že on kapitalismus psychologizuje, nežli aby (jako Marx) psychické prožitky převáděl na objektivní společenské příčiny. A psychologizovat kapitalismus – to se mi opravdu nezdá být zrovna perspektivní cestou.
Svatý Augustin prý řekl : „Tak často slyšíme, jak lidé říkají: „Zlé časy, svízelná doba.“ Žijme dobře, pak bude i naše doba dobrá. My jsme ta doba. Jací jsme my, taková je doba.“
Jenže, paní Hájková, podle Marxe je tomu přesně naopak: jaká je doba, takoví jsou lidé.
To znamená: jaké jsou reálné podmínky života lidí, takoví nakonec budou i lidé. Lidé se – jako každý živý tvor – nutně přizpůsobují svým (materiálním) životním podmínkám. Nikdo nemůže žít v trvalém protikladu se svými reálnými životními podmínkami. To by se jinak nacházel ve stavu trvalého zápasu, a to by ho stálo příliš mnoho životní energie.
Samozřejmě, jsou jedinci kteří raději postoupí tento (trvalý) zápas, nežli aby se smířili s podmínkami které pociťují jako nepřijatelné. Ale – velká masa se nakonec více či méně přizpůsobí.
Tohle je ostatně zároveň objektivní, evolučně podmíněné vysvětlení toho, proč se tak mnoho lidí nakonec nějak aranžuje i s diktaturou. Trvalý zápas proti ní by z nich vysával příliš mnoho energie, a tak se raději podrobí, přizpůsobí a smíří. Pokud ta diktatura není až příliš nesnesitelná. A pokud jim dokáže zabezpečit jakž tak přijatelné materiální vyžití.
Diktatura by vlastně neexistovala, kdyby nebylo demokracie (tedy podle vaší vlastní logiky protikladů, pane Poláčku).
Wikipedie říká, že slovo diktatura znamená samovládu. Ta se realizovala v mnoha a mnoha starověkých národech, aniž by tito vůbec věděli, že jde o diktaturu. Právě proto, že jim demokracie nebyla známá, na rozdíl od Řeků. Oni rozlišovali jenom dobrou a špatnou vládu. Přičemž o samovládě nemusí nutně platit, že je to špatná vláda.
Stejně tak ani demokracie špatných lidí nebude dobrou vládou.
„Opačný příklad, tzn. že byl zaříznut kapitalismus a demokracie kvetla, si při nejlepší vůli nevybavuju. pravila paní Zemanová a já příliš také ne. Ale proč a co to je ta demokracie? Vyslání CIA do Chile, následné násilné svržení tamější demokraticky zvolené vlády a podpora vojenské junty, která své odpůrce sváže a hází z vrtulníku do moře, tak jak to udělaly USA? Tvrdé ekonomické sankce ničící ekonomiky a způsobující úmrtí lidí bez léků, tak jak to vůči mnoha zemím uplatnily opět USA? Bomby, tanky a peníze USA? Venezuela, Chile, Vietnam, Grenada, Srbsko, Kuba atd., znáte moderní dějiny těchto a jiných zemí a jak moc se do nich vměšuje USA a to ne kvůli nějaké jakési demokracii (což je pojem, který se dá naplnit všelijak), ale hlavně proto, aby tam firmy USA mohly prodávat své výrobky a služby za cenu, kterou si sami určí? Na nás a jiné bomby neshodili, alespoň tedy od 45, nemuseli, stačilo to tady částečně skoupit a nechat Havla a spol. a jiné „demokraty“, aby jim v Kongresu a jinde lezli do zadku.
Demokracie je maximální participace občanů na dění ve státě, zvláště těch nejzranitelnějších. To tu pochopitelně nebylo před rokem 89, ale není to tu ani teď! Hodně zjednodušeně řečeno po vládě kmotrů a milionářů napojených na ODS, ČSSD a VV, přišel Babiš, který tu s dalšími oligarchy a miliardáři již bez tak paralelně vládnul, neboť kdo vlastní výrobní prostředky, ten vlastní i moc. Babiš možná za rok padne a moc se přesune více směrem ke střední třídě. Ale bude to pak demokracie? Nikoli! Bude to v podstatě diktaura střední třídy závislé stále na bohatých podnikatelích, jež má výhodu alespoň v nějakém majetku, kontaktech, vzdělání atd. Cca 30 % nejchudších bude více méně stále stát mimo rozhodování o dění v zemi a pseudoelity ze střední třídy na ni dále budou dále v podstatě zvysoka kašlat. Teď v době koronaviru to platí do slova, stačí si koupit dražší respirátor, na který chudí nemají.
Tyhlety sestřičky z „covidárny“ bezpochyby také patří k oné „střední třídě“, která pracuje jen kvůli penězům. Nebo co podle pana Krupičky vlastně znamená ten pojem střední třída? Patří snad zdravotní sestry mezi chudé? Podle čeho zařazujete lidi do tříd?
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/denik-z-nemocnice-sestry-mi-vypravely-jak-nahle-muze-prijit-smrt-124864#dop_ab_variant=0&dop_req_id=QdrfDYm3aom-202010181454&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Pro paní Hájkovou (ale to už tady nebo na DR myslím bylo, pokud mě má lehce senilitou předčasně zasažená pamět neklame): https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo
Tak to do té střední třídy asi patří málokdo.
Netušila jsem, že kromě ekonomické situace se hodnotí také sociální vazby a kulturní potenciál.
Kapitalismus nemá smysl nějak přeceňovat ani zvlášť definovat, prostě se jedná o jakýsi přirozený ekonomický řád věcí. Kapitalismus je zkrátka jako kdybych se někomu vyzvracel do obličeje, svým způsobem to bude přirozené, ale bude to krásné či morální? Když prý v pravěké tlupě někdo s jejími členy nemohl putovat dál krajinou, tak ho ostatní podle antropologů většinou nechali být, napospas přírodě. Bylo to správné? Dnešní kapitalismus je podobný, akorát lidé překračují na ulici ležící bezdomovce nikoli s nějakým kyjem v ruce a oděni do kožešin, ale v elegantních kabátech s chytrým telefonem v kapse.
Socialismus v širším smyslu naopak znamená pokrok, humanitu, solidaritu a demokracii v jejím nejlepším smyslu. Ano, je to cosi umělého, často nesnadného, ale morálního. Za určitých dějinných okolností, v určitém dějinném rámci, si možná socialismus osvojí třebas jen 1 % populace, to ale nic nemění na tom, že toto 1 % bude morálnější než zbytek. Prakticky vzato se ale myslím spousta lidí chová alespoň trochu socialisticky, když třeba někomu nezištně pomáhá, socialismus je ale těžké politicky systematizovat a realizovat.
Pravý socialismus je tedy s kapitalismem naprosto nesrovnatelný. Je to jako kdybychom srovnávali lepru s lékem na ni.
Ovšem ano, celá pravda je taková, že já jakožto socialista nejsem jen součástí skupiny lidí, která je morálním vítězem dějin, ale že se také jedná o skupinu lidí, kteří jsou prostě chudí, ale chtějí být bohatí. A pokud by se bohatými stali, tak by se tohoto bohatství už nechtěli vzdát a další chudé by pak sami nechali trpět.
Ostatně to je možná příběh českých dějin 20. století: komunisté pomohli mnohým Čechům zbohatnout a ti Češi se jim odměnili tím, že se stali příznivci kapitalismu 🙂
To já znám případ, pane Krupičko, kdy jedna žena požádala facebookové přátele o výpomoc – že nemůže vyjít s penězi, protože manžel ztratil práci. Pár lidí slíbilo, že jí něco pošlou na účet.
A poslali, byť šlo o úplně cizí lidi. Tedy aspoň o jedné osobě vím.
DEMOKRACIE A SAMOVLÁDA
No ano, paní Hájková, svým způsobem je skutečně možno říci, že „diktatura by neexistovala bez demokracie“. Jsou to totiž naprosto principiálně dva modely vedení, které jsou vlastně nadčasové, jsou latentně přítomny vždycky. A každý z nich je nejen protikladem, ale zároveň i doplňkem toho druhého.
Začněme od samotného počátku: jaký působ vedení existoval v prvotních lidských tlupách? Podle všech zjištění etnologů zde neexistovala nějaká – oficiální – hierarchie, nýbrž vzájemná pospolitost. (Nakonec to byli v zásadě všichni pokrevní příbuzní.) Ale – nebyl tu zároveň ve skutečnosti nějaký faktický vůdce tlupy? Jehož vůdcovství bylo založeno čistě na jeho autoritě – na jeho síle, na jeho schopnostech, na jeho rozhodnosti; ale který nicméně fakticky rozhodoval, co se bude dělat, kam se půjde na lov, kdo z členů skupiny vykoná ten či onen potřebný úkon.
Takže i kdybychom se podívali jenom na tento úplný počátek lidských dějin, pak už tady objevíme oba momenty: jak prvky demokracie, tak ale i prvky samovlády.
A tyto prvky nejenom že existují zároveň vedle sebe, ale navíc se navzájem doplňují. Kdyby se ta tlupa vždy rozhodovala naprosto kolektivně (tedy: „demokraticky“), co se má dělat a kdo to má udělat, pak by uběhlo půl dne, než by se na něčem dohodli. Takže tady je ta rozhodovací kompetence jednoho vůdce naprosto užitečnou a potřebnou protiváhou principu demokracie. Ale – na straně druhé ani ten nejschopnější vůdce samozřejmě nemůže vědět, znát a zvládnout všechno; je tedy stejně tak naprosto užitečný a potřebný i moment „kolektivního rozumu“, kdy tedy do rozhodovacích procesů vstoupí se svými názory a se svými kompetencemi i další členové tlupy.
Vidíme tedy opravdu, že princip demokracie a princip samovlády se sice bezprostředně vylučují – ale zároveň vzájemně doplňují. A v daném smyslu celé lidské dějiny nejsou ničím jiným, nežli neustálým oscilováním mezi těmito dvěma principy. A nakonec se asi opravdu nejedná o nic jiného, nežli najít opravdu vyvážený a spravedlivý poměr mezi nimi.
Ostatně, jak sama správně uvádíte, například u Řeků samovládná státní forma naprosto neznamenala apriori něco negativního. Například označení „tyran“ nemělo u nich původně nijak pejorativní význam. Až teprve později, když tito samovládci začali svévolně utlačovat lid, a stali se tedy skutečnými tyrany.
A stejně tak u nich demokracie nebyla automaticky nějakým exkluzivně legitimním způsobem vlády. Samozřejmě, když v roce 508 př.n.l. Kleisthenes (v návaznosti na Solóna) zavedl v Aténách demokratické zřízení, byl to v oné době naprosto radikální pokrok, princip rodové příslušnosti a rodové aristokracie byl nahrazen principem všeobecné participace.
Jenže: už řecká demokracie velice rychle ukázala i své negativní stránky: totiž sklon k populismu, k demagogii, k vládě ulice.
A tak například Hérakleitos napsal, že „někdy je lépe když lidé poslouchají jednoho“.
DEMOKRACIE JAKO PARTICIPACE
– a to především chudé části společnosti: takto definoval demokracii pan Krupička. A takovéto pojetí demokracie má bezpochyby mnohé do sebe; jen tak pro srovnání, velice podobně demokracii chápal i takový Aristoteles. (Což ovšem neznamená, že by demokracii jednoznačně a jednostranně preferoval jako absolutně exkluzivní formu vládnutí – viz výše.)
Napřed ale pane Krupičko musím zase jednou korigovat některé Vaše příliš přetažené výroky a tvrzení: co si myslíte, kolik zboží asi tak američtí kapitalisté mohli prodat do Vietnamu, do Grenady, do Srbska; neřkuli na Kubu, vůči které naopak USA vyhlásily ekonomické embargo?… Samozřejmě, o ryzosti úmyslů americké administrativy při těchto zásazích (především na Grenadě) je možno mít leckdy závažné pochybnosti; ale v každém případě se nejednalo o bezprostředně komerční zájmy.
Ale vraťme se k Vašemu pojetí demokracie jakožto participace, především těch chudých. Ovšem – tady si do značné míry protiřečíte sám. Na jedné straně operujete s číslem 30 procent populace která je prý „stále chudší“ – ale na straně druhé z těch statistických modelů které sám uvádíte vyplývá, že skutečně chudých je nějakých 15 procent. To je opravdu dost zásadní rozdíl. Třicet procent by znamenalo, že celá třetina populace je nějak vytěsněná na okraj společnosti, že nemá zastání a nemá možnost se společensky a politicky realizovat; zatímco 15 procent, to už je přece jenom relativně malý podíl na celkové společnosti.
Ale podívejme se teď na tu participaci. Napohled to zní samozřejmě velice hezky a potřebně: aby k a ž d ý člen společnosti měl možnost (a to ne pouze fiktivní, nýbrž r e á l n o u) participovat rovnoprávně jak na vytvořeném společenském bohatství, tak i na politických rozhodovacích procesech.
Jenže: jak k o n k r é t n ě by takováto „participace“ měla vypadat? – Účast na volbách (tedy na politické participaci) samozřejmě není upírána nikomu, tedy ani té „ohrožené třídě“. A zvýšit jejich participaci ekonomickou, tedy zabezpečit jim vyšší příjmy? Jak? Veškerá (dále navýšená) sociální opatření ztroskotají pravidelně na dvou základních faktorech: za prvé státní rozpočet na to nemá peníze; a za druhé ve volné ekonomice se vždycky zcela přirozeně vytvoří příjmová hierarchie. Opravdu je sotva myslitelné, aby dejme tomu popelář vydělával to samé jako chirurg v nemocnici. Takže to jediné co pak zbývá je zavést minimální příjem – který ovšem už zaveden byl. Pak je samozřejmě možno se donekonečna dohadovat o jeho výši; ale v žádném případě není možno tuto výši donekonečna zvyšovat. Zkrátka: vždycky tu bude nějaký strop, a vždycky tu bude nějaký podíl méně majetných.
Pane Krupičko, já opravdu v žádném případě nechci zpochybňovat, zlehčovat Vaše naléhání na spravedlivou míru participace. Máte naprostou pravdu v tom, že jenom taková společnost může platit za svobodnou, spravedlivou a humánní, která takovouto participaci (politickou, ale i sociální a příjmovou) umožňuje. A to ne pouze formálně (jako je všeobecné volební právo), ale fakticky a reálně.
Ale já tu chci jenom poukázat na to, že dosažení takovéto úplné a všeobecné participace je podnikem krajně obtížným, a v žádném případě ho nelze úspěšně uskutečnit jenom nějakými populárními (či populistickými?) hesly.
Co se té uvedené klasifikace tříd týče: paní Hájková, tady je nutno vidět, že daný výzkum byl prováděn zcela specifickým způsobem, se zcela specifickými metodami. Takové faktory jako je „sociální kapitál“ nebo „vztahový kapitál“ samozřejmě nejsou zcela všeobecně uznávané. Obecně platí rozdělení čistě podle příjmů respektive majetku. Tím nechci říci že by systematika této metody neměla svá pozitiva; ale máte pravdu například v tom (to mě také už tehdy zarazilo), že tu opravdu víceméně absentuje klasická střední třída. A přitom naopak celkový trend společnosti jde právě směrem k neustálému růstu právě této střední třídy.
PSYCHOLOGIE KAPITALISMU
Já musím ještě něco přidat k tomu „psychologizování kapitalismu“, o kterém tady byla řeč.
Na jedné straně je to velice pozitivní záležitost. Totiž tato snaha o spojení Marxových analýz struktur kapitálu na straně jedné, a niterného lidského prožívání na straně druhé. A já jsem to vždycky považoval za velký deficit marxismu, že se nedokáže ponořit do lidského nitra. Že člověk je tu vždy pojímán nakonec jenom jako objekt, jako pasivní objekt těch či oněch společensko-ekonomických vztahů, ale že zde sám prakticky nijak nevystupuje jako svébytná, cítící lidská bytost.
Z této strany je tedy možno jenom pozdravit trend poslední doby, kdy se objevují snahy obohatit marxismus o náhledy psychologické, ponejvíc psychoanalytické.
Jenže: reálný výsledek se zdá být nakonec ještě mnohem abstraktnější, nežli původní marxismus. Lidská duše – namísto aby byla rehabilitována a oživena – se tu ve skutečnosti stává předmětem dvojího odcizení: na jedné straně odcizení ze strany kapitálu, na straně druhé odcizení ze strany abstraktních pojmů vědecky pojímané psychologie.
Opakuji znovu: není to tedy v zásadě špatné či zavrženíhodné, když se někdo snaží o spojení objektivní ekonomické, a niterné psychické sféry. Ale při těchto pokusech je nutno dávat krajně velký pozor na to, aby konečný výsledek nepřinesl více zmatků nežli prospěchu.
Pane Poláčku, já si čím dál tím víc myslím, že psychologie hraje roli i u těch tříd. Tedy že to není čistě jenom vztahem k výrobním prostředkům, který se dědí. Ona se nakonec i ta psychika částečně dědí a částečně získává v raném věku.
A ještě, já si víc a víc myslím, že i to, zda se člověk stane věřícím (a jakým způsobem bude schopen věřit), je záležitostí stavby jeho psychiky. Proto evangelizace na někoho zapůsobí a na někoho vůbec ne. Já třeba vím, že na mého manžela je v tom směru zbytečné působit.
KAPITALISMUS – PŘIROZENÝ NEBO PŘECHODNÝ SYSTÉM?
Toto téma by vlastně spíše patřilo pod text „Jak vznikl kapitalismus?“, pod kterým jsme pak obsáhle diskutovali o tom, zda kapitalismus je či není přirozeným ekonomickým (a tedy i sociálním) uspořádáním. Ale to už je dost dávno, a tak tu zmínku umisťuji sem, do běžící diskuse.
V mých rešerších k chystanému článku s názvem „Co je kapitalismus?“ jsem totiž u Marxe padl na jedno místo, kde se tento zabývá právě touto otázkou.
Ovšem: i sám Marx tu dává vlastně naprosto rozporuplnou odpověď. Na straně jedné i podle jeho přesvědčení se kapitalismus nevyhnutelně (a tedy přirozeně!) vyvinul v rámci historického vývoje lidstva, spolu s růstem jeho produkčních sil. Na straně druhé ale ten samý Marx s až úporným důrazem znovu a znovu tvrdí, že kapitalismus n e n í přirozeným (tedy víceméně po všechny časy trvajícím) ekonomickým uspořádáním; nýbrž že jeho existence je jenom historicky přechodným zjevem. A že nevyhnutelně zase pomine.
Já tady nechci Marxovy argumenty rozebírat dopodrobna; to udělám až v rámci buďto toho avizovaného článku o kapitalismu, nebo až v nějakém dalším, kde bych se věnoval jenom tomuto bodu. V každém případě platí: jak řečeno ohledně „přirozenosti“ kapitalismu Marx dává fakticky velmi rozporuplnou odpověď. A za druhé: nenalezl jsem v Marxových argumentech naprosto nic, co by mohlo definitivně podložit jeho tézi o tom, že kapitalismus je jenom historicky přechodnou ekonomicko-společenskou formací.
Samozřejmě – celá řada jeho argumentů proti kapitalismu má svou nemalou přesvědčivost. Ale – žádný z nich nemá takovou sílu, aby mohl sloužit jako skutečně nevývratný důkaz o správnosti jeho tvrzení o přechodném charakteru kapitalismu. Ano, Marx ukazuje přesvědčivě že kapitalismus je (přinejmenším ve svých částech) nehumánním uspořádáním; ale to samo – bohužel – ještě není dostatečným důkazem toho, že toto uspořádání by zde nemohlo zůstat natrvalo, nebo přinejmenším ještě po dlouhou fázi existence lidstva. (Až budou opravdu veškerou produkci vykonávat už jenom roboti, pak by možná mohla nastat situace poněkud jiná.)
VÍRA A PSYCHOLOGIE
Paní Hájková, to je bezmála historický moment: vůbec poprvé jste ochotna uznat, že víra (toho či onoho konkrétního člověka) vyplývá z jeho vlastních (tedy psychických) predispozic. Přitom jste ještě před několik dny tvrdila, že víra je záležitostí vlastního svobodného rozhodnutí.
Obojí ale ovšem nemůže platit zároveň. Jestliže náchylnost k víře (respektive nevíře) je založena už hluboko v naší psychice, pak míra naší svobody ohledně příklonu k ní či odklonu od ní je jenom krajně relativní.
To jest, my sice máme bezprostřední svobodu rozhodování; ale zároveň je naše cesta do značné míry už vytyčena předem. Vlastně naprosto správně věděli naši předkové, že co nám přisoudily sudičky už v okamžiku našeho zrození, že proti tomu se nedá (téměř) nic dělat.
Ano, sklon k víře či ateismu je nejen vrozený, ale s největší pravděpodobností už evolučně podmíněný. V zásadě se nejedná o nic jiného, nežli o vztah (a střet) mezi myšlením lineárně racionálním na straně jedné, a mezi myšlením a cítěním „holistickým“, mystickým na straně druhé.
Oba tyto způsoby vnímání světa mají svou evoluční oprávněnost, oba vrhají určité světlo na naši skutečnost. I tady platí co jsem napsal výše v oblasti politiky: oba tyto způsoby se sice bezprostředně vylučují; ale zároveň se navzájem doplňují, a dokonce podmiňují jeden druhého.
Svým způsobem by bylo možno říci: kdyby racionalistický způsob myšlení ve světě nenašel víru, musel by si ji sám vytvořit. Protože i on sám by neustále narážel na skutečnost, že svým lineárním způsobem uvažování není schopen postihnout celou skutečnost, tak jak se ona člověku ukazuje v celkovém komplexu jeho prožívání.
Tak s těmi sudičkami bych byla opatrná, pane Poláčku, protože nikdo nemůže dopředu říct, co mu vlastně přisoudily. Někdo se může jevit dlouho jako výslovně racionální, bez jakékoliv náboženské potřeby, a ona se projeví teprve ve vyšším věku.
Ale s tou ne/dobrovolností, tedy se svobodnou vůlí, to není žádná novinka. Ani křesťané přece netvrdí, že člověk si sám vybírá, jestli se stane křesťanem nebo ne. Věří, že Bůh si ty „své“ povolává, ať chtějí nebo nechtějí. I když také je pravda, že člověk na to volání musí nějakým způsobem odpovědět. Může se tomu například dlouho bránit.
Já jsem si pořád jistá, že Bůh není prázdný pojem. Že je něčím nebo spíš někým reálným. Ale lidé k němu mohou mít různý vztah. Mohou z něj mít větší či menší hrůzu, mohou ho vnímat více či méně posvátně, mohou mít různé více či méně konkrétní představy, atd.
Dále je jisté, že se víra v průběhu života může nějak vyvíjet, jak o tom nedávno psal ten Pavel Hošek. Tedy že se u věřícího mohou objevit i náznaky fundamentalismu nebo jisté náboženské „posedlosti“, které zase pominou, jak člověk všechny své psychické složky přijme a integruje. Myslím, že se tím zabýval také C. G. Jung. I když ten není vědci uznáván, jak se zmínil, tuším, pan Nushart.
Docela věřím tomu, co řekl Henri Nouwen: „Dokud nepoznáš sám sebe, nemůžeš poznat Boha.“
Ještě jsem tu kdesi dávala odkaz na web karmelitánek, kde bylo o těch vnitřních hlasech. Bylo tam toto: „Můžeme být svědkem takového působení Ducha, které lze zakusit jako pocházející z našeho nitra. Klademe si otázku: „Je to Bůh, nebo já?“ Ta otázka je ale špatně položena. Základní otázka není: Bůh, nebo já, ale Bůh, nebo Satan?“
Podle všeho se tedy domnívají, že veškeré dobré myšlenky a pohnutky v člověku pocházejí od Boha, zatímco ty špatné od satana. A nic, co by mohlo být chápáno jako „moje vlastní“, de facto neexistuje. Člověk by pak byl jenom jakýmsi „polem“, na kterém se sváří dobro a zlo. Přičemž on by se přikláněl k tomu nebo onomu.
Ad: Jung… kolektivní nevědomí… transpersonální psychologie…
Omlouvám se všem potenciálním čtenářům kteří se v tomto odvětví psychologie při péči o své klienty pohybují. Sám tomu nijak do hloubky nerozumím. Poznámkou/nadsázkou o možné exkomunikaci jsem tehdy chtěl spíš upozornit, že i dnes existují vedle sebe různé, vzájemně svými jazyky nepřevoditelné vědecké metodologie – i v rámci jednoho oboru. V matematice by to nikoho neudivilo – že lze užívat různé matematické představy/modely k pokusu o znázorňování téže jedné reality.
Znázornit jednu a tutéž realitu může například člověk, který napíše „po skleněných okenních tabulích stékaly provázky deště“ a zároveň jiný člověk, který napíše: „Déšť crčel po okně“. Nebo se vyjádří nějak vědecky pregnantněji, jazykem meteorologů. Nebo totéž namaluje či vyfotografuje a ukáže druhému.
A fundamentalista se bude hádat, že provázky nestékají a že déšť nemá s provázky nic společného.
Ale pravda je, že pozice těch“ vyjadřovatelů“ nebudou vzájemně zaměnitelné a ani to nemůžeme žádat. Protože všechno má svůj řád…
Vlastně jde asi jen o to uvěřit že existuje déšť:-) a jeho dotek s něčím v nás. Za všemi těmi detailními, krásnými nebo obyčejnými obrazy.
V té základní otázce karmelitánek snad může pomoci: neuctívat ty („své“) obrazy deště samotné, jakkoli krásné nebo přesné:-)
S vděčností věřit (že existuje déšť), měl bych ještě dodat:-)
To je pravda. Vlastně ani samotný déšť nemáme uctívat, podobně jako ostatní stvoření. Ale žasnout nad ním můžeme. Nebo bychom snad dokonce měli?
Ale člověk není vždycky schopen dělat to, co by měl. A bohužel asi ani není schopen vyhnout se tomu, co by neměl. 🙁
A když je náhodou schopen o trochu více než jiní, pak si má být vědom, že to není jeho zásluha.
DOBRO VERSUS ZLO?
Paní Hájková, má první myšlenka po přečtení Vašeho příspěvku s těmi karmelitánkami byla, že něco takového bych v zásadě bral. Pokud se celá věc ve své podstatě pojme jako neustálý vnitřní zápas mezi tím, co je dobré a tím co je špatné – budiž, proč ne.
Jenže: potom jsem si – a to právě teď – definitivně uvědomil, co je pro mě na celém tomto křesťanském konceptu natolik rušivé: že všechno jsoucí se redukuje jenom na tento zápas Dobra proti Zlu. Jako by v životě snad vůbec neexistovalo nic jiného! Jako by veškerá skutečnost našeho světa, veškerá náplň našeho žití byla upnuta jenom do této jedné jediné vertikály: dobro nebo zlo. Nebe nebo peklo.
Přitom: naprostá většina životní náplně obyčejných lidí sestává z něčeho zcela jiného. Takto vyhraněně postavená otázka zásadního boje mezi dobrem a zlem, to vstupuje do lidských životů v naprosté většině jenom sporadicky, většinou v souvislosti s nějakými životními kolizemi či krizemi.
Vytyčil bych proto jinou vertikálu: kvalita proti nekvalitě. Protože každé lidské jednání je možno posoudit a zhodnotit právě podle toho, zda se jedná o akt, o počin lidsky kvalitnější, životně obsažnější, anebo naopak dotyčného strhává dolů, k nižším, přízemnějším formám existence. A ta zmíněná vertikála osy dobro-zlo je pak jenom jednou konkrétní součástí té mnohem obecnější vertikály kvalita-nekvalita.
Já to téma vyšší a nižší kvality budu muset někdy v budoucnosti rozpracovat ještě podrobněji; ale už v tuto chvíli setrvávám na přesvědčení, že život především člověka současné doby je mnohem mnohotvárnější a mnohovrstevnatější, nežli aby bylo možno ho v dostatečné míře uchopit jenom prostřednictvím oné jediné linie osy dobro – zlo.
V knížce Hledej pokoj a zůstávej v něm, je citát svatého Františka Saleského: „Je normální, že pečlivě vážíme zlaté pruty, ale pokud jde o drobné mince, spokojíme se s rychlým odhadem“. Čímž chce naznačit, že existují závažná životní rozhodnutí, kdy je velmi na místě rozhodovat se mezi dobrem a zlem a věnovat rozhodování mnoho času, ale v „normálním“ životě to příliš neřešíme. Z neustálého rozhodování se mezi dobrem a zlem bychom se totiž museli zbláznit. Bůh to ví, a proto to od nás nežádá. Naopak chce, abychom „prostě žili“ a přitom se spoléhali na Něj jako děti.
Pravda je taková, že Bůh může nakonec vytěžit dobro i z našich hříchů, omylů a chyb.
Bůh chce, abychom měli vnitřní pokoj, ale zároveň nechce, abychom měli vždycky jistotu, že právě teď jednáme dobře. Hlavně nechce, abychom byli příliš sebejistí – jistí sami sebou, že dobro a zlo kdykoliv bezpečně rozeznáme.
Babylónské změtení jazyků?…
Ano, jistě, moderní doba je charakterizovaná čím dál tím užší specializací pohledu. A pak skutečně i v exaktních vědách dochází k tomu, že různí vědci hovoří zcela různými jazyky, které jsou navzájem nekompatibilní.
Ovšem: to všechno není důvod, abychom se s tímto „změtením jazyků“ bez odporu smířili. Především v oné základní rovině vztahu mezi racionalismem a mezi dejme tomu poetickým náhledem na svět.
Totiž: v zásadě není žádná chyba v tom, když někdo zkoumá svět racionálně. Ale – co mě na fundamentalistických racionalistech vždy znovu a znovu dráždí je jejich železné přesvědčení, že ten jejich lineárě-mechanický racionalismus je naprosto postačující. A že všechno ostatní je jenom jakýmsi přebytečným sněním či přímo fantazírováním.
Ano, tento ryze scientistický pohled by snad byl dostatečný – kdyby lidé sami byli roboti. Tedy víceméně jenom mechanicky fungující, fixně naprogramované subjekty. Jenže – nedá se nic dělat, ale skutečnost lidských životů je řádově mnohonásobně komplexnější a mnohovrstevnatější. A my prostě vůbec nemůžeme jinak, nežli se na náš svět dívat vposledku z perspektivy právě této mnohovrstevnatosti. Jinak řečeno: takto pojímaný racionalismus vposledku není nějakým „čistě objektivním“ poznáním skutečnosti, nýbrž naopak poznáním redukcionistickým, které celou tuto skutečnost redukuje jenom na to, co je možno uchopit těmito racionalistickými vzorci chápání a vnímání.
To znamená: i tento racionalista je ve skutečnosti povinen překročit meze a hranice svého vlastního jazyka, a začít vnímat i jiné dimenze skutečnosti. Anebo přinejmenším – uznat a přiznat, že takováto širší skutečnost existuje, a že je stejně podstatná jako ty exaktní vědou zkoumané „přírodní zákony“.
(Tato povinnost ovšem platí oboustranně; stejně tak fundamentalistický zastánce dejme tomu mystického pohledu na svět je povinen do svého obrazu světa zabudovat i onen racionalistický pohled na svět; anebo přinejmenším uznat jeho legitimitu a platnost.)
K obavám pane Poláčku…..snaha obohatit marxismus o náhledy psychologické, ponejvíc psychoanalytické se zdá být nakonec ještě mnohem abstraktnější, nežli původní marxismus. Lidská duše – namísto aby byla rehabilitována a oživena – se tu ve skutečnosti stává předmětem dvojího odcizení: na jedné straně odcizení ze strany kapitálu, na straně druhé odcizení ze strany abstraktních pojmů vědecky pojímané psychologie…..bych dodal.
Nezapomeňme na velmi konkrétní psychologii. Zadáním demokrata je posoudit charakter a záměry lidské duše. A to jak své, tak společnosti a politických aktérů. A to s cílem takového kompromisu, který zabrání humánní formou možným zmatkům.
Schopnosti diferencovaného posuzování suveréna se některé současné demokracie přibližují a některé se z neznalosti vyhýbají generujíce zastupitele, kteří svou etiku/společenské vize opírají o schopnosti extra nedostačující .
Příkladně o zištnost obchodníka s hnojivy, o filipiku filistra získanou studiem ekonomiky gulášového socialismu a při pohledu přes okraj talíře třeba o neurvalost hoteliéra.
Vaše obavy ……. není to tedy v zásadě špatné či zavrženíhodné, když se někdo snaží o spojení objektivní ekonomické, a niterné psychické sféry.
Ale při těchto pokusech je nutno dávat krajně velký pozor na to, aby konečný výsledek nepřinesl více zmatků nežli prospěchu……..také sdílím.
Znalosti niterné psychické sféry mohou a jsou zneužívány.
Příkladně protagonisty společnosti holdující cementaci tržního uspořádání slepé generace zisku ……….bych dodal.
„Vertikála osy dobro-zlo je pak jenom jednou konkrétní součástí té mnohem obecnější vertikály kvalita-nekvalita.“
Když přemýšlím o té nejobecnější vertikále, o vertikále kvalita-nekvalita, zdá se, že třeba takové peklo je na té vertikále mnohem výše než nebe. Peklo je totiž jaksi více propracovanější, jde tedy nepochybně o vyšší kvalitu, zatímco nebe je kvality nižší. Proto se v nebi patrně vyskytují pouze altruisté, kteří se té vyšší kvality pekla se sebezapřením vzdávají ve prospěch jiných a sami se spokojí pouze s tou nižší kvalitou nebe.
„Znalosti niterné psychické sféry mohou a jsou zneužívány“ – ale jistě, pane Petrasku, že mohou a jsou zneužívány; jenže zneužíváno může být prakticky všechno. To bychom pak – ze strachu že toho může být zneužito – nesměli a nemohli dělat už vůbec nic.
Jenže – tyto znalosti mohou být nejen zneužívány, nýbrž také využívány; a to k prospěchu lidstva. Přijde jenom na to, kdo (a s jakým záměrem) se toho ujme.
Svého času jeden zastánce postmarxismu (tedy směru který usiluje právě o obohacení marxismu o hloubkovou psychologickou analýzu) Jan Stern zveřejnil nějaké své články na dané téma na „Britských listech“. Závěrečná věta jednoho z těchto textů zněla nějak takto: „Kdyby se nám opravdu podařilo odhalit všechna sepětí lidské psychiky s procesy a tlaky kapitalismu, pak by se před námi otevřely zcela nové oblasti, o jejichž hloubce a rozsáhlosti se samotnému Marxovi ani nezdálo.“
Přičemž – a to je tu klíčový moment – na rozdíl od Marxe, který se zabýval jenom působením kapitálu na člověka (tedy jedním jediným směrem), zde se klade důraz i na směr opačný, totiž na to, jak jsou tyto struktury kapitálu a kapitalismu utvářeny strukturami lidského vědomí a nevědomí.
Tohle je ovšem náhled, který celou záležitost víceméně převrací na hlavu. U Marxe je totiž nástup (a vláda) kapitalismu jenom čistě objektivním, víceméně přírodně-dějinným procesem; zatímco tady by se ukazovalo, že je to přinejmenším do určité míry člověk sám, kdo si „svůj“ kapitalismus vytváří!
V každém případě je nesporným faktem, že je to Jan Stern, který zde vytvořil skutečně dialektický model vzájemné závislosti, vzájemného podmiňování; zatímco Marx – tento vyznavač dialektiky! – zde jakoukoli dialektiku zcela opomíjí, u něj se jedná jenom o vztah víceméně čistě lineární determinace.
Ovšem: pro nás tento „postmarxistický“ respektive dialektický pohled není zase až tak moc překvapivý; sami jsme se znovu a znovu zaobírali tím, že pokud by bylo opravdu možno překonat kapitalismus, tak jedině za předpokladu současného hlubokého n i t e r n é h o (tedy: psychologického) přerodu samotného člověka.
Čistě teoreticky by tedy právě toto mohlo být obrovským přínosem pro lidstvo: kdyby v plné míře rozpoznalo a uvědomilo si tento stav vzájemné závislosti vnějších a vnitřních struktur, objektivních sociálně-ekonomických procesů a lidského vědomí/nevědomí; a kdyby se lidstvo naučilo s tímto nabytým vědomím o sobě začít aktivně a vědomě pracovat.
Proč si myslíte, pane Nusharte, že peklo je „propracovanější“?… Snad na základě lidových představ o kotlích s vařící smolou, či dokonce příběhů o Káče a čertovi?
Ovšem je fakt, že křesťanské představy o nebi zůstávají značně mlhavé. Existuje tu jakási velmi obecná představa o „věčné blaženosti“ (která ostatně má své kořeny dost možná v eudemistickém konceptu mravnosti u Platóna a Aristotela); ale jinak je tu – kromě andělů a božské many a božského nektaru – jenom málo konkrétních daností. Trochu jinak je v tomto ohledu nebe islámské, kde jsou ony „nebeské slasti“ přece jenom poněkud (respektive o mnoho) plastičtěji líčeny a vykreslovány.
Tedy: je fakt, že středověcí (křesťanští) umělci skutečně vyobrazovali pekelné scény s viditelně mnohem větším zaujetím, fascinací a kreativitou, nežli scény nebeské. Tento stav může mít tři možné příčiny:
– za prvé to, že zlo vždy fascinuje mnohem více nežli dobro
– za druhé tu skutečnost, že středověk se po většinu své existence zmítal v násilí a trýznění člověka, takže si tuto svou životní zkušenost pak projektoval do fantazijních výjevů z pekla
– anebo zbývá třetí možnost, že by se křesťanská teologie skutečně měla vážně zamyslet nad tím, jaké opravdové kvality skýtá vyhlídka člověka na nekonečný pobyt v křesťanském nebi.
DĚLNICKÁ TŘÍDA V SOUČASNOSTI
Nejsem teď schopen dohledat, v které diskusi byl umístěn odkaz pana Krupičky na ten sociologický výzkum o třídním složení (české) společnosti.
Ovšem: pokud jsou uvedené údaje korektní, pak ke klasické třídě dnes patří už jenom a pouze 14 (!!) procent celkové populace!
Tento fakt pak ovšem má nevyhnutelně dramatické, až přímo fatální dopady na celou marxistickou teorii. Protože ta jak známo operuje výlučně právě s „dělnickou třídou“, která podle této teorie je tou jedinou částí společnosti, která má jak vitální zájem, tak i schopnost a moc svrhnout kapitalismus, a nastolit beztřídní společnost.
Je naprosto jasné: s pouhými 14 procenty celkového obyvatelstva není možno provádět revoluci.
Svým způsobem by bylo tedy možno udělat závěr, že marxismus je tím kompletně vyřízen; jeho dělnická třída jako nositel revoluce prakticky zmizela ze světové scény.
Ovšem: zase tak úplně jednoduché to opravdu není. Marx totiž ve svých analýzách kapitalistické produkce vedle označení „dělník“ používal také výraz jiný, de facto ekvivalentní: totiž „bezprostřední výrobce“. A to pak celá záležitost vypadá už přece jenom poněkud jinak.
Celá Marxova kritika kapitalismu jde především tím směrem, že tento „bezprostřední výrobce“ (to znamená: výrobce hodnot) je o část jím vytvořených hodnot obírán kapitalistou. Který sám žádné hodnoty nevytváří (není tedy „bezprostředním výrobcem“), nicméně část si jich přisvojuje jenom na základě svého nadřazeného postavení, jakožto majitele produkčních prostředků.
V tomto smyslu tedy není v zásadě žádná zásadní překážka pro to, abychom tu dřívější Marxovu „dělnickou třídu“ nahradili dejme tomu pojmem „pracující třída“: to jediné co zde má význam je to, že zde na straně jedné existuje široká vrstva pracujících, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu kapitalistovi, neboť on má fakticky monopolní držení výrobních prostředků. Takže například jestliže se Josef Heller pokoušel Marxův „proletariát“ zmodernizovat na současný „kognitariát“, pak je nutno uznat, že to nebyl zcela neodůvodněný počin.
Ovšem: tím celý problém marxismu v současné době ještě zdaleka není vyřešen. Jak například ohodnotit celou tu velkou masu státních zaměstnanců? Úředníků, učitelů, zdravotníků, hasičů atd.atd.? Kteří – podle Marxovy teorie – nevytvářejí žádné „hodnoty“ (a přesně vzato nepracují za mzdu, nýbrž za plat – to je opravdu rozdíl) – takže vůbec není možno je „vykořisťovat“, ve smyslu marxistické doktríny?
Takže i v tomto pojetí se nám sociální základna pro případnou antikapitalistickou revoluci velice zužuje.
Navíc je tu celá řada dalších paradoxů. Vezměme si například ty zdravotníky: lékaře, zdravotní sestry. Pokud pracují ve státní (či obecní) nemocnici, pak platí co bylo napsáno výše: nevytvářejí nadhodnotu, nejsou tedy vykořisťováni, a netvoří tedy – podle Marxe – žádný revoluční potenciál.
Ale když tito zdravotníci budou zaměstnáni v nemocnici s o u k r o m é – pak svou prací budou vytvářet nadhodnotu pro svého soukromého zaměstnavatele, budou jím tedy „vykořisťováni“ – a budou tímto revolučním potenciálem! A to přesto, že si u toho soukromníka pravidelně vydělají daleko více, nežli u státu!
A když by tedy nějaký zdravotník během svého profesního života několikrát změnil zaměstnavatele, někdy by pracoval u státu a někdy u soukromníka – tak podle této logiky by střídavě byl potenciálním revolucionářem, a pak zase jenom pasivním a politicky indiferentním státním zaměstnancem!
Jak je tedy vidět, klasickou marxistickou teorii tříd je sice možné do určité míry modernizovat; ale to zdaleka neznamená, že by tím byly odstraněny zásadní problémy s touto teorií spojené.
On ten Heller, pane Poláčku, psal tuším něco v tom smyslu, že je sporné, nakolik jsou „výrobními prostředky“ s nimiž pracuje kognitariát, právě ty počítače, popřípadě budovy, ve kterých dotyční informatici sedí, a nakolik jsou jimi jejich znalosti a nápady. Takže je docela možné to brát tak, že i samotné „výrobní prostředky“ se čím dál tím více přesouvají do hlav kognitariátu. Oni jsou zaměstnanci de facto proto, protože „někdo“ jim zadává úkoly, na kterých pak oni pracují. A ten „někdo“ se také postará o odbyt „výrobků“, o který oni se starat nemusejí.
Mimochodem, můj syn, který dělá u vás v Mnichově, v tamější pobočce Googlu, pracuje teď povětšinou z domácího prostředí, takže do firmy ani nedochází. Pracuje z notebooku, který je sice firemní, ale jinak celkem běžný. Rozhodně se nedá říct, že je „přívěskem stroje“, jako byl kdysi ten obsluhující dělník.
Jde o práci, kterou si zaměstnanci vydělávají slušné peníze (přestože je bezpochyby jejich zaměstnavatel „vykořisťuje“).
Předestírání blaženosti v nebi a hrůz v pekle má povahu uplatňování metody cukru a biče. Lidé nečekali až bude větší účinnost současné existence jak odměny, tak i trestu potvrzena vědeckými experimenty. Mimochodem, problém je za co jsme odměňováni a trestáni ještě dnes na tomto světě.
Umělci odedávna dokázali dát lépe vyniknout své představivosti, když mohli pojednat obrazy zla, zmaru a smrti. Poslední soud v tympanonech kostelů bývá toho dokladem. Pohled diváka spíše utkví na detailech různých pekelných monster a šklebů než na poněkud unylých postavách a tvářích spasených, kteří vlastně ani nejásají. Pošetilé panny po straně portálu házejí na příchozí cukrbliky, zatímco ctnostným celkem nestojí za pohled. Je otázkou, nakolik bylo ve 13. století vnímání lidu jiné, či nakolik šlo o spokojenost inventora. Vždyť ten byl vlastně ideologem, a takovým je až dosud více vlastní očerňovací umění než schopnost přesvědčit o skvělosti doporučované cesty.
K textu “Kapitalismus a demokracie” Josefa Poláčka
Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)
Se zájmem jsem očekával avizovaný text Josefa Poláčka, mého dávného kamaráda a v
řadě směrů i spřízněné duše. Nyní to pročítám a jsem trochu zklamán. Nejde jen o to, že
mi autor podsouvá poněkud upravené názory, jež jsem v debatě s ním uplatňoval – to se
vcelku často stává a zdaleka nejde vždy o úmysl. Horší je historická nezakotvenost,
poněkud povrchní abstraktnost pojednání.. Autor jako by dosud žil někdy v 70. – 80.
letech minulého století. Překotný a podstatný vývoj posledních desetiletí jako by šel zcela
mimo něj. Co tedy dodat a doplnit? Bude toho víc. Především toto:
Demokracii nechápu jen v politicko institucionálním smyslu a už vůbec ne ve smyslu
substanciálním. Jde o formu vlády, jež se v dějinách druhové kultury moderního člověka
vyskytuje dost řídce. Jejím základním předpokladem je, že společnost (kmen, obec) tvoří
alespoň zčásti osobně svobodní a plnoprávní jedinci (občané v dnešním smyslu, ale třeba
i vůdci rodových klanů), kteří mají právo účastnit se rozhodování o společných
záležitostech kmene nebo obce, tedy o věcech veřejných, politických, Pokud pomineme
(limitovaně) demokratická rozhodování v kmenově a rodově organizovaných
společnostech, pak první moderní výskyt demokracie lze najít v (některých) řeckých
antických městských státech a po nějakou dobu i v římské republice.
Pokud Josef Poláček zmiňuje dobu vrcholného středověku, pak zde fungovala omezená
stavovská demokracie feudality, jež byla institucionalizována jako zemské, říšské sněmy,
přiípadně i nižší, např. krajské sjezdy šlechty. Teprve v závěru tohoto období se k nižší a
vyšší šlechtě a kléru připojuje i městský stav, tedy zastoupení královských měst
(poddanská města zastupoval feudál – vlastník příslušného panství). Královská města
podřízená přímo koruně, byla zastupována různě široce. Na českém zemském sněmu to
jeden čas byla dokonce jediná osoba, reprezentující městský stav jako celek. Jindy to
bylo několik představitelů nejvýznamnějších královských měst. Vždy zřetelná menšina
ve srovnání s hojně zastoupenou feudalitou. Pokud přijdete ve starém královském paláci
na Pražském hradě do historické zasedací síně zemského sněmu, pak uvidíte trůn, na
němž přesedal schůzi panovník, před ním pak dlouhé polstrované lavice pro šlechtu a
stranou u okna malé pódium s ohrádkou – tady stáli zástupci měst. Demokracie v době
feudalismu byla omezená, hierarchicky odstupněná, třetí stav zde hrával zcela podružnou
roli a pokud vůbec nějakou, pak tu byl zastoupen jen patriciát královských měst.
Původně byly omezeně demokratickými republikami i středověké městské státy v Itálii.
Jak měšťanstvo bohatlo, soustředila se faktická moc v rudou podnikatelského, posléze
finančního patriciátu a ty republiky končívaly zpravidla jako oligarchicky řízené státy a
státečky (Florencie, Benátky, Milán, Janov). Měšťanská oligarchie se zde často postupně
měnila ve feudalitu. Nicméně vznik moderních měst v raném evropském středověku byl
původně veden ve vyloženě demokratickém kolektivistickém duchu, kdy do měst prchali
poddaní feudálů a města se za ně stavěla a navzdory snahám feudality nově příchozí
chránila a asimilovala. V průběhu vrcholného středověku se ale města sama stávají
feudály s rozsáhlým nemovitým majetkem. Omezeně demokratické rozhodování a správa
měst se soustřeďovaly zpravidla v rukou patriciátu, který ovládal městské rady a volil
městské hodnostáře.
V tomto smyslu lze mluvit o limitovaném uplatnění demokratických principů za
feudalismu. Že se bohatnoucí městský stav postupně hlásil o slovo a snažil se i o svou
politickou emancipaci, je faktem. Ale k jeho prosazení byla ještě dlouhá cesta. Celým
středověkem se táhne spíše neustálé mocenské potýkání mezi panovnickou ústřední mocí
a poněkud partikularistickým a odstředivým postojem šlechty, pro níž byly zemské či jiné
sněmy nástrojem uplatňování politického vlivu a zatlačování panovnické moci. Další
vývoj šel dvěma cestami. Především cestou potlačení politického vlivu feudality ve
prospěch panovnické moci – vzniká tak absolutní monarchie, politický absolutismus.
Druhou cestou byl stavovský stát, kde sněm hrál rozhodující roli a zatlačoval slabou moc
stavy voleného panovníka. Někde se tento systém rozvinul až do šlechtické republiky, ba
sebedestruktivní šlechtické anarchie – viz Polsko v 18. století.
Rodící se kapitalismus, zprvu charakteristický kupeckým a manufakturním podnikáním a
také koloniálním obchodem, demokracii vyloženě přál. Typicky lze uvést revoluční
Nizozemí 16. století a jeho Generální stavy, jež se směle postavily španělské okupační
moci, koloniální veleříši, nad níž tehdy slunce nezapadalo – a po mnohaletém krvavém
boji zvítězily. Ale je také pravdou, že absolutní monarchie, zejména v období
osvícenského absolutismu, byla překvapivě dobrým pařeništěm, kde se dařilo rozvíjet
raně novověké kapitalistické podnikání šlechty i měšťanstva. Takové monarchie bezděky
připravily podmínky pro nadcházející průmyslovou revoluci, Příkladem tu může být
Francie i poněkud zaostalé Rakousko, ale i Prusko a pruské Slezsko. Ve špičkovém
případě pak Anglie: po absolutistických peripetiích (Jindřich VIII., ale i jeho nástupci
včetně nešťastného Karla I.) se stabilizovala jakási forma konstituční monarchie (bez
psané ústavy, pouze na obyčejovém právu založené), kde se rozvíjel parlamentarismus, a
to na půdorysu historického kompromisu z konce 17. století mezi šlechtickými
velkostatkáři a měšťanskými podnikateli – proto dodnes existující Horní a Dolní
sněmovna, té horní se říká Sněmovna lordů, proto Hauses of Parliament v množném
čísle. Právě a především zde byly vytvořeny (zejména dík existenci světové koloniální
říše) vynikající předpoklady pro průmyslovou revoluci a vznik moderního kapitalismu.
Čím je dneska Čína počátku 21. století, tím byla v 19. století viktoriálnská Británie.
Po odstranění absolutních monarchií nebo jejich transformaci v konstituční formu se
vyvíjí klasický parlamentarismus období kapitalismu volné soutěže. Je to omezená
demokracie – platí tu majetkový census a aktivně se politiky účastní velkostatkářská
šlechta a nově vznikající buržoazie. Do politiky vstupují první moderní profesionální
politikové, pracující v médiích, parlamentu a vládě v zájmu svých privilegovaných a
mohovitých voličů. Tady lze souhlasit s Josefem Poláčkem, že tato omezená demokracie
bohatých je pro tehdejší kapitalismus nejvýhodnější formou vlády.
Ale vývoj postupuje dál. Je tu v druhé polovině 19. století mohutná vlna zakládání
akciových společností a společností s ručením omezeným, vlastnictví kapitálu se výrazně
kolektivizuje, kolektivizuje se i jeho správa a řízení. Jde o jakousi svéráznou vzájemnou
demokracii vlastníků kapitálu. Velmi omezenou – hlasuje se vždy podle výše vlastního
kapitálového vkladu. Dovršením této ekonomické demokracie jsou družstva, kde už
existuje rovnost členských podílů i hlasů. Ale jde se dál. Vznikají mohutné korporace
často s monopolním postavením na trhu a relativně se osamostatňuje finanční kapitál,
který má všechny předpoklady k vůdčí roli při řízení a ovládání monopolistických
korporací.
Zároveň je na počátku 20. století mnohde prosazena reforma dosavadního
demokratického zřízení: je prosazeno všeobecné hlasovací právo, byť majetkové
odstupnění váhy hlasu je zachováno (typicky majetkově odstupňované volební kurie při
volbách do rakousko-uherské Říšské rady). Demokracie se postupně z vlády bohatých
stává masovou záležitostí. Vypadá to, zejména v Německu na přelomu 19. a 20. století,
že už jen volebními výsledky masových sociálně demokratických stran může dojít k
socialistického převratu – bez revoluce! Jenže kapitalismus je mimořádně přizpůsobivý a
přežije skoro všechno. Začínají proto experimenty s jiným uspořádnáním, na základě
autoritativní vlády a potlačení masové demokracie. Fašistické a korporativní koncepce se
zprvu zdají nadějným řešením, ale nakonec se zas tak moc neosvědčí. Kapitalismus
ovšem pod fašistickým režimem nejen přežije, ale někde i docela vzkvétá
(Českomoravská Kolben – Daněk, a.s. v Praze se transformovala do Tschechisch –
Mährische Maschinenbaufabrik, Aktiengesellschaft in Prag, bez přestávky vyráběla tanky
– a jelo se prostě dál!). Aby ne, když má kapitál k fašistické vládě podstatně blíž, než
potlačené dělnictvo a zaměstnanectvo. Fašistický režim ekonomiku výrazněji reguluje, a
to především v zájmu svém – ale nevyhnutelně i v zájmu bezproblémového provozu co
možná efektivního kapitalistického hospodářství. Tady se kapitál často mocně přisává na
stát cestou rozsáhlých státních zakázek. Monopolismus se dál při tom prohlubuje.
Ale fašistické formy se moc neosvědčují a přežijí jen v zaostalejších zemích světové
ekonomické periférie (typicky Portugalsko, Španělsko, řada diktatur a autokratických
monarchií v rozvojovém světě). Fašistické režimy jsou málo předvídatelné a jejich
agresivita (útočné války) nezná v kontextu disponibilních zdrojů mezí, takže se hroutí a
jsou vojensky poráženy. Demokratické formy jsou přece jen efektivnější, mívají lépe
fungující zpětnou vazbu a pohotověji eliminují disfunkce a excesy – v politice i v
hospodářství.
Společnost už je po polovuíně 20. století v západní Evropě natolik bohatá a ekonomika
natolik efektivní, že dochází k jakémusi přechodnému sociálnímu, třídnímu smíru a
vzniknuvší sociální stát zastřešuje celkem úspěšně národní kapitalismus i počínající
spotřební společnost a provozuje rozsáhlé systémy sociálního pojištění, sociáloní péče,
veřejného zdravotnictví a vzdělávání, často vlastní i strategickou infrastrukturu a důležité
podniky. Jsou zavedeny zaměstnanecké závodní rady a existují vlivné odbory.
Antagonismy se obrušují, alespoň pro tuto chvíli. Rozvíjí se standardní západní
parlamentarismus, byť v řadě různých variant (parlamentní republika, prezidentský a
poloprezidentský systém), Tento vývoj vrcholí v 60. a 70. letech 20. století. A zároveň
začíná nová kapitola vývoje jak kapitalismu, tak i reálných forem vlády.
Přichází neoliberalismus, zakládající si na naximální privatizaci, zejména veřejného
majetku a také řady dosavadních funkcí státu. Zakládá si na ideji rádoby svobodného,
deregulovaného trhu, ve skutečnosti jde však o trh ovládaný monopolistickými
korporacemi a v jejich prospěch regulovaný ochotnými státy, později stále víc i
nadnárodními integracemi a mnohostrannými smlouvami o volném obchodu. Drsně se
osekávají státní výdaje, jež jsou pro kapitál neproduktivní – typicky sociální péče,
nemocenské pojištění, sociální (důchodové) pojištění, veřejné školství, veřejná zdravotní
péče, je snaha mnohé z toho privatizovat. A navazuje logická snaha snižovat daně pro
podnikatelské subjekty, zejména pro ty velké. Stát už přece tolik peněz nepotřebuje. V
módě je “minimální” stát. Řada dosud státem provozovaných a zajišťovaných agend se
privatizuje. Jde o prudké a rozsáhlé trhnutí kormidlem, které je právem těžko stravitelné
pro velké skupiny obyvatel. Proto se prvý neoliberální experiment koná v prostředí
chilské fašistické diktatury 70. let. Nejprve bylo nutno svrhnout a zavraždit demokraticky
zvoleného levicového prezidenta a povraždit stovky a tisíce potenciálních odpůrců. Pak
se v nastalém hřbitovním klidu a márnicovém pořádku mohlo začít v klidu privatizovat a
liberalizovat. Ke zlomení odporu dosud vlivných odborů v Británii baronkou
Thacherovou dochází po mnoho týdnů trvající stávkové vlně, zejména v ohroženém
těžkém průmyslu. Vítězství neoliberálních principů je především vítězstvím “volného
trhu” pro velké korporace. Trhu již zřetelně celosvětového. Důsledkem je
deindustrializace ekonomik Západu – průmyslové výroby se stěhují do rozvojových
zemí, kde je podstatně levnější pracoví síla a nulové sociální a pracovněprávní
zákonodárství, nulová regulace oběhu kapitálu. Nově vznikající soustava
nejvýznamnějších a určujících nadnárodních monopolistických korporací na tomhle
zakládá svůj výnosný business. Jejich poptávka je u zrodu daňových rájů a následují
zázračné “optimalizace” korporátních daní. V zemích Západu se redukuje masové
průmyslové dělnictvo a tenčí se a chudnou dosud prosperující střední vrstvy, jež měly na
politický systém stabilizační účinek (jejich pronikavá slabost a nepočetnost v latinské
Americe byla po celé 20. století jednou z příčin tolika fašistických pučů a diktatur).
Sociální stát nemá kde brát prostředky na své udržení a provoz. Velký kapitál
“optimalizuje” daně a nejraději neplatí žádné. Chudnoucí střední vrstvy poskytují
stagnující daňový výnos, průmyslové dělnictvo, zejména kvalifikovaní dělníci, součást
dosavadních nižších středních vrstev, je likvidováno, snad část z něj vstřebá rychle se
rozvíjející sektor služeb a nevýrobní sféra. Ale jejich příjmy stagnují, nebo se přímo
snižují. Takže z hlediska daňového výnosu zase nic moc. Restrukturalizace průmyslu
znamená vyšší náklady na pomoc v nezaměstnanosti. Stát na to i na další sociální
programy přestává mít prostředky. Následují vlny úspor, škrtání v rozpočtech,
zeštíhlování pro kapitál nepotřebných, neproduktivních agend státu a privatizace státního
majetku, často včetně strategické infrastruktury a dosud státních firem. Státse zbavuje
všeho, co lze prodat a na čem může soukromý kapitál následně bohatnout.
Již několik desetiletí bijí ekonomové, politologové a sociologové na poplach: vlastnictví
kapitálu i ostatního bohatství se koncentruje v rukou stále se zmenšující globalistické
hyperoligarchie, jež si vydržuje mohutné a mocné servisní aparáty a struktury, a to v
rámci národních států i na nadnárodní úrovni. Ty vnucují ostatní chudnoucí společnosti
pravidla, poměry a rozhodovací procedury vhodné a výhodné pro zglobalizobvaný
velkokapitál. Nadnárodní struktury, typicky kdysi Evropské hospodářské společenství,
nyní EU, se od ryze ekonomické integrace posunují k zárodkům vševládného
nadnárodního superstátu. Jsou ovládány neoliberální doktrinální výbavou a je pro ně
charakteristický pronikavý deficit demokratických rozhodovacích procedur. Vrcholný
politický management je sestavován kooptací, nikoli volbou. Má k ruce nikým nevolený
mohutný byrokratický aparát. Mezinárodní dohody o volném obchodu obcházejí národní
legislativy v oblastech technických, bezpečnostních, ekologických, hygienických a
kvalitativních požadavků na produkci. Arbitrážní doložky pak obcházejí soudnictví
národních států. Ve všech těchto případech jde o sofistikovaný a účinný servis především
pro zglobalizovaný kapitál.
Nadnárodní korporace nejsou řízeny na principech demokracie, to ani náhodou. Jde o
drsně centralistický diktátorský systém, který deleguje kompetence v zájmu optimalizace
výroby zisku na nižší úrovně vnitrokorporátní diktatury. Je třeba si uvědomit, že je velký
rozdíl mezi demokratickým rozhodováním a štábním rozhodováním v rámci nedílné
velitelské pravomoci. V demokratické proceduře se rozhoduje ve sboru rovnoprávných
členů daného grémia, zpravidla se tak děje hlasováním, přičemž každý člen má jeden hlas
a tyto hlasy jsou si rovny. V rozhodování povojensku samozřejmě jsou využívány
kolektivní aktivity, ale štáb je tu jednak aby zajistil obsluhu řady různorodných agend a
včas dodal jejich použitelné výstupy, jednak proto, aby jeho členové uplatnili své názory,
návrhy, rady a podněty. Nakonec ale rozhodne oprávněný a odpovědný jedinec v čele
daného orgánu tak, že prostě zavelí. Tento styl je v nadnárodních korporacích pravidlem.
Demokratické rozhodování je tu výjimkou. Tendence k demokratizaci tu neexistuje, spíše
se uplatňuje tendence právě opačná.
V soudobém kapitalismu je opravdu málo demokracie. V politice je trpěna ještě tak na
národní úrovni a na nižších, regionálních a lokálních úrovních. Ale pozor: kompetence
demokratických kolektivních orgánů a demokraticky zvolených hodnostářů je zásadním
způsobem omezována po řadu desetiletí pečlivě budovaným (v poslední době také shora,
od nadnárodní integrace direktivně vnucovaným) obsahovým, organizačním,
institucionálním a procedurálnmím rámcem, který je obtížně změnitelný (nebo je prostě
prostřednictvím voleb nezměnitelný!) a který demokratické rozhodování výrazným
způsobem omezuje (omezuje jeho sféru, kde se může uplatňovat), vylučuje řadu agend z
dosahu demokratických procedur a volených představitelů nebo jim direktivně určuje, co
musí nebo co nesmějí dělat. Demokratické procedury jsou tak i nadále provozovány a
jakoby se nic nemění, pokud stav povrchně srovnáte třeba s praxí 60. let – ale kompetence
volených zástupců a reálný dosah demokratických procedur jsou zásadním a rozsáhlým
způsobem redukovány a stále dál potupně omezovány. Volený zástupce se tak stává
pouhým zřízencem, který musí poslušně účinkovat v direktivním rámci, který nemůže
změnit ani opustit. Musí také poslouchat v rámci hierarchických struktur závazné
pokyny shora – nikoli pokyny od svých voličů.
V tomto světě, ve kterém je nám dáno žít, je bohužel reálně fungující demokracie na
výrazném ústupu. Je trpěna na nižších rozhodovacích úrovních, ale i tam je drasticky
omezována. Stále víc se stává vyprázdněnopu procerurální hrou, jež formálně drží
kontinuitu s minulostí, ale reálně je stále více pouhou kulisou, za kterou se teprve
připravují a činí zásadní rozhodování, jež se pak mění v součást závazného rámce pro
provoz demokratických procedur a obsluhu demokratických agend. No, opravdu, tedy
nic moc!.
Pár tezí závěrem:
– je v principu pravda, že kapitál potřebuje pro své zhodnocování, pro svůj oběh a výrobu
nadhodnoty – zisku osobně svobodnou pracovní sílu, aby se ta mohla kapitálu prodávat a
uvádět jej do pohybu, ale to je jen obecná teze. Je tu řada významných jiných řešení.
Raně novověké podníkání bylo velmi často šlechtickým podnikáním (města byla dlouho
svazována cechovním zřízením, takže se v nich více rozvíjelo spíše obchodní a finanční
podnikání). V manufaktuře zaměstnával urozený podnikatel své poddané, své nevolníky
(a druhé nevolnictví ve střední Evropě bylo docela drsným pořádkem!). I dnes zejména v
rozvojovém světě (Asie) ale nejen tam pracuje často reálně znevolněná ba zotročená
pracovní síla – typicky gastarbeitři naverbovaní a dovezení z daleka agenturou, která je
pronajímá ponikatelům a participuje na jimi vytvořené nové hodnotě.
– jak jsme viděli, kapitalismus je velmi přizpůsobivý a v každé fázi svého vývoje je tak
trochu někým jiným. Snese demokratické politické poměry, ale může fungovat i pod
drsnou fašistickou diktaturou a co je zvlášť nebezpečné, může si vydržovat vyprázdněné
formálně demokratické procedurální divadlo, aby si o to bezpečněji a účinněji rozhodoval
v zákulisí o tom důležitém a podstatném.
– není všechno zlato, co se žlutě třpytí! Není všechno demokracie, co se tak navenek
tváří!
– kapitalismus je děvka, jež se vyrovná se vším a přizpůsobí čemukoli. Přežije cokoli.
Zatím!
– “přirozenou formou vyspělého kapitalismu” (cit J. Poláček) není parlamentní liberální
demokracie, ale stále více zdání demokracie, demokracie jako kulisa a sféra politické
bezmoci. Přirozenou formou soudobého zglobalizovaného kapitalimu je skrytá, interně
provozovaná fašistoidní diktatura korporátních struktur. jež jsou úkolovány
zglobalizovanou hyperoligarchií, čítající pouhých pár promile lidské populace, ale
vlastnící již skoro všechno.
– máme se do budoucna opravdu na co těšit!
V Praze 21.10. 2020
.
No ano, paní Hájková, s těmi „výrobními prostředky“ je to v moderní produkci (která se stále více z rukou přesouvá do hlavy) velice zapeklité. Já to tady na tomto místě nechci rozebírat do hloubky; tohle udělám až prostřednictvím nějakého na dané téma zaměřeného textu.
Jde ale o to, že spolu s touto rostoucí nejasností o tom, co jsou vlastně produkční prostředky a kdo je vlastní, zároveň stoupá i nejasnost toho, kdo je vlastně vykořisťován.
A jestliže je velmi mlhavé, kdo – a jakým způsobem – je vůbec vykořisťován, pak v tom samém stupni ovšem klesá klasický revoluční potenciál. Kdo se necítí být vykořisťován, ten sotva bude dělat revoluci. Pokud tedy J. Heller opravdu zastával názor že tito IT-pracovníci fakticky „ve své vlastní hlavě“ mají a vlastní své výrobní prostředky – pak by tím ovšem sám podrýval svou centrální tézi o tom, že tento novodobý kognitariát by měl převzít revoluční impuls dřívějšího proletariátu.
Já už se vlastně celá léta chystám na to napsat právě na téma vykořisťování celý článek; ale pořád jsem se k tomu ještě nějak nedostal, zčásti právě i proto že celá věc je nyní tak naprosto komplikovaná a nejasná.
K tomu „nebi a peklu“: ono je to vůbec vždycky krajně složité dokázat (umělecky) vyjádřit stav naprosté blaženosti či dokonalosti – aby to přitom nebyl kýč.
Na ten samý problém naráželi fakticky i umělci „socialistického realismu“, když se pokoušeli přednosti socialismu vyjádřit výjevy dělníků a rolnic s výrazem socialistického nadšení v očích. Jak známo, v drtivé většině reálným výsledkem tohoto snažení byl jenom onen kýč.
Co se ale křesťanského umění týče – tady je nutno rozlišovat. Byla přece jenom celá řada umělců, kteří to dokázali; to jest, kteří dokázali do v principu běžných lidských obličejů vtisknout přítomnost vyšší duchovní skutečnosti.
Jenže: tohle se týká vlastně výhradně případů pozemských – tedy případů kdy nějaká lidská bytost byla prodchnuta touto duchovností. (Zde počítám mezi „lidské bytosti“ i samotného Ježíše.) Zatímco výše byla řeč o samotném nebi (a jeho kvalitě): a já si opravdu nejsem schopen vzpomenout, že bych kdy viděl nějaké vyobrazení nebe nebo či samotného Boha, kde by bylo možno spatřit, procítit tento dotyk s hluboce prožívanou duchovností. Zdá se, že něco takového je možno prožít opravdu jenom na zemi; tedy tam kde se lidské, přirozené dotýká s vyššími sférami (duchovní) existence. Zatímco nebe samotné – nedávno jsme hovořili o tom, že absolutní světlo je nakonec to samé jako absolutní tma, ani v něm není fakticky nic vidět. K tomu je zapotřebí kontrastu; a ten může vznikat jenom na vezdejší zemi.
SOUČASNÝ SVĚT A SPIKLENECKÉ TEORIE
Malý poukaz: v dnešním Salonu (Právo) vyšel článek Kateřiny Smejkalové (kterou většina z nás má v povědomí ještě z Deníku Referendum) na téma spikleneckých teorií. A především: jejich psychologických, ale hlavně systémově-společenských příčin.
Je to opravdu velice zajímavý článek, opírá se o celou řadu výzkumů a logicky strukturovaných teorií. Proto jsem na něj chtěl upozornit ještě dnes, pokud by někdo o toto téma měl hlubší zájem.
Co je tu především hodno pozoru:
Za prvé, Kateřina Smejkalová píše, že jednou z příčin masivního rozmáhání se především internetových komunit zavrtaných do svých fantasmagorických názorů a tvrzení (Smejkalová píše doslova o „norách“) je rozklad původních lidských přirozených společenství v moderní době. Zkrátka: jedinci kteří ztratili svou původní přirozenou skupinovou identitu si nyní hledají náhražku v těchto internetových „bublinách“.
Za druhé: Smejkalová nastoluje (respektive reprodukuje) velmi zajímavou tézi, že jakkoli jsou tyto spiklenecké teorie ve své bezprostřední podobě deformované a nesmyslné, že přesto nějakým způsobem vystihují objektivní realitu. Konkrétní příklad: že by třeba takový Bill Gates s nějakými démonickými záměry ovládal a řídil světový internet je samozřejmě nesmysl. Ale Smejkalová se ptá: je to skutečně normálním a přirozeným stavem, když jednotlivci jako Gates mají tak obrovskou moc? Nemělo by to pro celou společnost být velmi alarmujícím znamením? A nejsou to tedy právě příslušníci těchto pochybných komunit s jejich spikleneckými teoriemi, kteří ve své patologické hypersensibilitě ostřeji nežli většinová společnost detekuje velmi problematické tendence současného světa?
V tomto článku je ještě mnohem více zajímavých věcí; jak řečeno kdo o to má hlubší zájem, vyplatí se si dnešní Právo opatřit.
Jak vidím objevil se tu příspěvek Petra Kužvarta kterým reaguje na můj článek (který jsem napsal vlastně jako odpověď na jeho názory).
To je dozajista pozitivní moment; ale v tuhle chvíli bohužel už nemám víc času, takže se k tomu vrátím až zase někdy příště.
Já jsem včera dostala od svých křesťanských přítelkyň varování o jakémsi plánovaném „restartu světa“ a „novém světovém řádu“. Bylo to doplněno tímto videem https://www.youtube.com/watch?v=74YjKQszaBc&feature=youtu.be
Ony se pořád něčeho bojí.
Odpověděla jsem jim, že podobné „strašící maily“ se rozesílají proto, aby se lidi báli. A že Hospodin kraluje a celý svět drží pevně ve své ruce.
Pane Poláčku, když si Heller myslel, že kognitariát má výrobní prostředky ve své hlavě, tak proč by potom měl dělat nějakou revoluci? Když je vlastní, tak by je prostě měl jenom začít sám využívat (ovšem ve prospěch všech, jak si Josef myslel). Protože to, co „vyrobí“, stejně nedokáže spotřebovat jen pro sebe.
Heller sám však uznával, že kognitariát je na takovou roli ještě příliš slabý. Že je málo rozvinutý na to, aby se stal hegemonem místo buržoazie.
A tak – představte si -doufal, že v tom mezičase světa nás zachrání samotná buržoazie. Která uvidí, že ve světě přibývá lidí, co ani nejdou vykořisťovat, protože jim ani není co sebrat, jak jsou zubožení. Naopak je ta buržoazie musí živit.
Odpověď Petru Kužvartovi:
Petře, kdybys jen trochu počkal, zveřejnil bych Tvůj komentář jako samostatný text; což by k jeho rozsáhlosti bylo velmi žádoucí, a bylo by to velmi na prospěch celkové přehlednosti daného tématu.
Budiž, stalo se; ale mou vlastní odpověď Tobě zveřejním jako nový text, především ze zmíněného důvodu větší přehlednosti. Je nutno projednat celou řadu bodů, které je zapotřebí – a to i čistě opticky – od sebe separovat. Vzhledem ke komplikovanosti tématu k tomu ale budu potřebovat nějaký čas, možná to stihnu ještě dneska, možná ale až zítra.
A ještě jedna věc: opakuji ještě jednou, do masky pro přihlášení zadávej prosím své j m é n o, nikoli titul článku – jinak se naše přehledy diskusních příspěvků stávají zcela nepřehlednými. (Že v té masce stojí „Zadejte titul“, je humpolácký český překlad z angličtiny.) Název svého příspěvku pak můžeš zadat přímo u něj, jak to – často – dělám já.
Když tam zadáš své jméno, má to navíc tu výhodu, že když tam potom aktivuješ opci „Zapamatovat si mě“, pak už budeš příště přihlašován do diskuse automaticky, a nemusíš se zdržovat žádným dalším vyplňováním.
Co se toho videa týče: paní Hájková, já opravdu nemám chuť na to abych téměř půl hodiny mého času obětoval na poslouchání takových zběsilých nesmyslů. Poslechl jsem si prvních pět minut, a to mi naprosto stačilo.
To co je na tom skutečně poučné je to: i člověk který napohled nevypadá jako blázen, dokáže s naprosto seriózním výrazem v tváři hlásat a šířit i ty nejnesmyslnější a nelživější konspirační teorie. Někdy se opravdu zdá, že současné lidstvo zpitomělo natolik, že už pro něj není záchrany. A že jestliže je tam řeč o „restartu“, pak by to fakticky muselo být právě v tom smyslu, že takto zpitomělé lidstvo musí vyhynout, aby udělalo místo pro nějaký inteligentnější živočišný druh.
VÝROBNÍ PROSTŘEDKY
Paní Hájková, tyto teorie pana Hellera jsem vždy pociťoval jako krajně konfúzní. Sice některé myšlenky nepostrádaly určitou oprávněnost; ale ve svém celku to byly jenom víceméně snové představy, bez opravdu materialistické teoretické základny.
Především: to co mají tito IT-pracovníci „v hlavě“, to v žádném případě není – podle marxistické teorie – „výrobní prostředek“, nýbrž prostě a jednoduše docela obyčejná „pracovní dovednost“. Stejně jako dejme tomu soustružník se musí naučit celou řadu pracovních, technických dovedností, aby mohl ovládat svůj soustruh, tak stejně tak i IT-pracovník musí zvládnout a osvojit si příslušné znalosti a dovednosti. To že tito IT-pracovníci jsou „kreativní“, nehraje žádnou roli. Stejným způsobem kreativním je například i výkonný umělec; ale třeba i ten soustružník může pracovat kreativně, když začne vytvářet nějaký nový produkt.
Naprosto rozhodující je toto: zda dotyčný pracovník pracuje pro k a p i t a l i s t u, který mu poskytne určité – pro výkon jeho činnosti nezbytné – prostředky.
Samozřejmě: „ajťák“ může principiálně pracovat i ze svého domova, na svém vlastním počítači. To jest: on se může osamostatnit. Jenže: v tom případě se sám stane soukromým kapitalistou, který pak – alespoň podle Marxe – vykořisťuje sám sebe.
Jenže: takovýmto způsobem se opravdu nemohou osamostatnit všichni. Protože ten kapitalista-zaměstnavatel svým IT-pracovníkům poskytuje k dispozici celý svůj a p a r á t, celý komplex zavedených produkčních, ale především odbytových vztahů, ke kterým by jinak on (ten ajťák) jakožto jedinec neměl přístup. A právě tento aparát produkčně-odbytových vztahů je to, co v daném případě vykonává funkci „výrobního prostředku“. Jinak řečeno: i proto ajťáka je pravidelně mnohem výhodnější (respektive fakticky to bývá jedinou rozumnou alternativou), když se nechá zaměstnat u toho kapitalisty, který vládne oním zavedeným produkčně-odbytovým aparátem, nežli aby si sám namáhavě musel teprve vytvářet jak své vlastní programy, tak svůj vlastní odbytový trh.
Je nutno vidět ještě jednu věc: i když konečný produkt vzniká jenom v hlavách oněch ajťáků, tak jenom zřídka to dokáže zvládnout jeden samotný jedinec. Je k tomu tedy zapotřebí kolektivní souhry, ale to zároveň znamená kolektivní o r g a n i z a c e práce. A je to zase ten kapitalista-zaměstnavatel, který tuto součinnost dokáže organizovat, který na to má zavedené postupy, a který k tomu také má odpovídající materiální zázemí, to jest kancelářské budovy.
Všeho všudy: bez ohledu na přechod od produkce bezprostředně-materiální k produkci duševní stále setrvává stav, že je zde přítomen kapitalista, který pro tuto duševní práci poskytuje nezbytné prostředky – a to tedy znamená v ý r o b n í prostředky. A jeho zaměstnanci jsou pak samozřejmě vůči němu ve vztahu námezdně pracujících. Které on tedy v důsledku toho „vykořisťuje“.
Takže tedy: celý ten Hellerův koncept „kognitariátu“ stojí na – z marxistického hlediska – zcela falešných předpokladech. IT-pracovník se sice v zásadě může osamostatnit; ale to může udělat třeba i dělník z továrny, když si založí malou dílničku. Ale faktem je: jak pro naprostou většinu manuálně pracujících, tak i pro naprostou většinu IT-pracovníků je nakonec mnohem výhodnější, nechat se zaměstnat u kapitalisty, který jim poskytne celé pracovní a produkční zázemí; a to i za tu cenu, že se jím nechají „vykořisťovat“.
Takže i nadále setrvává stav, kdy kapitalista je majitelem výrobních prostředků, kdy jeho potenciální zaměstnanec k němu vstupuje do poměru práce za mzdu; přičemž onen kapitalista si přisvojuje část vytvořené nadhodnoty. Nějaký rozdíl mezi duševní a manuální prací tady nehraje žádnou roli.
Jediný rozdíl je ten že v časech kdy žil Marx existoval obrovský přesah pracovní poptávky nad nabídkou; to jest, dělník musel fakticky přijmout jakoukoli práci za jakoukoli mzdu, kterou mu nadiktoval kapitalista.
Takový stav dnes už ovšem (alespoň v průmyslově vyspělých zemích) není; a proto je míra vykořisťování také mnohem nižší než tehdy. Zkrátka, dnešní zaměstnanec (ať manuální nebo duševní) už není (většinou) ochoten ani nucen akceptovat nějakou hladovou mzdu. A kromě toho jsou tu odbory, jsou tu kolektivní smlouvy; a v posledních letech je tu už také institut minimální mzdy. A navíc – je tu institut sociální podpory, který zaměstnavatele nutí dávat mzdy vyšší nežli je výše sociálních dávek – protože jinak by sotva našel někoho kdo by byl ochoten pro něj pracovat.
Pane Poláčku, zde je dobře vidět rozdíl mezi zájmem kapitalisty a „zájmem“ kapitalismu. Kapitalista chce platit zaměstnanci málo, ale kapitalismus „chce“, aby rostla poptávka po masově vyráběném zboží, k čemuž nedojde, zůstanou-li platy nízké.
Dnešní dělníci dostávají samozřejmě platy s mnohem větší kupní silou než kdysi. Je tomu tak především v důsledku růstu produktivity jejich práce, hlavně zásluhou technického pokroku. Narostlo přitom množství zaměstnanců, kteří nejsou (přímou) součástí bezprostředně produktivní sféry. Rostou marže a zisk majitelů, manažerů a špičkových odborníků. Závislí výrobci, jejichž práce bývá nyní fyzicky snazší, v konečném důsledku zpravidla asi neobdrží vyšší díl z vytvořené hodnoty.
ZÁJMY KAPITALISTŮ A ZÁJEM KAPITÁLU
Ano, pane Horáku, ten zmíněný rozpor je možno vyjádřit dokonce ještě bezprostředněji: nejen že se liší zájem jednotlivého kapitalisty od zájmu kapitalismu jako celku, jako systému; ale lze to dokonce vyjádřit i tak, že i sám kapitalista se tu ocitá ve vyloženě schizofrenním postavení: jako výrobce má zájem na tom, aby platy dělníků/zaměstnanců byly co nejnižší (neboť tím může snížit své výrobní náklady); ale jakožto p r o d e j c e svého zboží ten samý kapitalista má naopak eminentní zájem na tom, aby tyto zaměstnanecké platy byly (obecně) co nejvyšší, neboť jedině obyvatelstvo s dostatečnou kupní silou může kupovat jeho produkty.
Nebo by to bylo možno vyjádřit i takto: kapitalista chce, aby zaměstnanci j e h o podniku měli co nejnižší platy; ale zároveň chce a potřebuje, a všichni o s t a t n í kapitalisté svým zaměstnancům platili co nejvyšší mzdy!
Toto je skutečně krajně rozporuplný vztah, imanentní celému systému kapitalismu. Ovšem – právě tato rozporuplnost je ovšem jedním z hlavních důvodů pro to, že skutečně víceméně kontinuálně stoupá životní úroveň pracující třídy. Nejen proto že si pracující třída vybojovala vyšší mzdy; a nejen proto že doslova raketově stoupá produktivita práce; ale právě i proto, že i samotný kapitalismus jako systém má svůj vlastní vitální zájem na zvýšení kupní síly obyvatelstva!
Dalo by se dokonce říci (jakkoli je to v naprostém rozporu s tradičními dogmaty marxismu): je v zájmu samotné buržoazie jako t ř í d y, aby mzdy zaměstnanců stoupaly! Jinak řečeno: zájem jednotlivého kapitalisty se tu dostává do principiální rozporu se zájmy jeho vlastní třídy!!
I když možná ještě přesnější by bylo říci, že samotná třída kapitalistů se tu ocitá v tom naprosto schizofrenním postavení, jako jednotlivý kapitalista: na straně jedné – jakožto suma jednotlivých kapitalistů – má zájem na nízkých mzdách (nízkých produkčních základech); ale na straně druhé ta samá třída kapitalistů má objektivní zájem na co nejvyšším možném odbytu, tedy na kupní síle obyvatelstva – a tedy na co nejvyšších platech!
Je tu tedy přítomen opravdu zcela zásadní protiklad; ovšem je otázka, jestli se jedná o protiklad destruktivní, který je nutno historicky vyřešit radikální změnou celého systému (jak o tom byl přesvědčen Marx); anebo zda se naopak jedná o protiklad v zásadě pozitivní, který v konečném efektu umožňuje tržní ekonomice znovu a znovu nalézat víceméně optimální poměr mezi cenou pracovní síly na straně jedné, a mezi koupěschopnou poptávkou na straně druhé.