Český Honza

274 komentářů u „Český Honza“

1. Já jsem nikdy neměl rád kosmopolitismus. Vždycky ve mně vzbuzovali jakousi apriorní nedůvěru lidé, kteří pobíhali po světě sem a tam, všude se zastavili na chvíli (a vydělávali zde peníze), a pak zase odběhli někam dál (vydělávat ještě víc peněz). Vždy to na mě působilo nepříjemným pocitem odrodilství; pocitem že se zde – tímto odchodem od vlastního národa do dalekého světa – ztrácí něco nenahraditelného. Že je tu opouštěna ona růže Malého Prince – jejíž jedinečnost spočívala právě v tom, že byla jeho. A že on patřil k ní. Že právě on byl tím, který se o ni měl starat; a bez jehož péče by uschla a uhynula.

   Takže tento článek (respektive tyto verše od J. Sládka) bych měl mít všechny důvody přijmout jako potvrzení těchto mých dávných pocitů. Jenže – tady se vkrádá zase jiný nepříjemný pocit, a to sice pocit českého provincialismu. Upomíná to dost na Tylova „Švandu dudáka“ – který naprosto nevznikl jenom bez nějakých dalších souvislostí, nýbrž byl zaujetím stanoviska v tehdejších diskusích a sporech mezi Čechy o tom, zda se otevřít světu, anebo naopak zůstat uzavřen ve svém vlastním „exkluzivním“ češství.

   Anebo ještě jinak: nějak nepříjemně mi to připomíná postoje takových autorů jako Keller nebo Drulák, kteří – v souvislosti s Michéovým „konzervativním socialismem“ také hlásají národní exkluzivitu; ale ve skutečnosti z toho jako sláma s bot vylézá docela obyčejný šovinismus.

   Takže to „české honzovství“ má vždycky přinejmenším velmi ambivalentní charakter; může opravdu znamenat upřímné sepětí s vlastním národem, s jeho tradicemi, s jeho duší; ale může to stejně tak znamenat přízemní provincialismus uzavírající se před světem, nebo přímo onen zmíněný národní šovinismus.

2. Ono totiž nejde o to, že bychom my Češi byli nějak odděleni od světa a spojeni jenom tady mezi sebou. My jsme naopak velmi odděleni i sami mezi sebou. Jeden od druhého. Vždyť nám to sepětí s vlastním národem, s jeho tradicemi, s jeho duší naprosto chybí. Mladí už s tím spjati nejsou a z těch starších lidí asi jak kteří.
   A možná právě proto, že neumíme najít ono vnitřní sepětí s vlastním národem, těžko pak hledáme to sepětí s lidmi v cizině. Až na ty některé, jak říkáte, kosmopolity, kteří už ten národ ani nepotřebují, protože si vystačí sami jakožto jedinci. Jenže většina lidí možná potřebuje jakési spojení s těmi nejbližšími kolem. Dává jim to pocit identity. Lidé vcelku potřebují vědět, kdo jsou.

3. Docela by mě zajímalo, jak třeba nějaký Polák vnímá Haškova Švejka, jak by asi hodnotil jeho charakter. Když například vzpomeneme na tu – do nedávna ještě zcela neznámou – tzv. Nečasovu misi ze září 1938 („objednávku zrady“), zdá se, že nějaký národní charakter se ve způsobu řešení těch krizových situací přece jen projevuje. Nebyl vlastně prezident Beneš taky takový „český Honza“, který nakonec úskokem vyzrál na toho „draka“? (Pak ovšem za to zaplatil, ale to už je zase jiná pohádka.)

4. Honza spíš vítězil nad drakem díky své bezelstnosti.
   Drak patří do kategorie zlých sil, tedy démonů. Démoni prý se ničeho nebojí tolik jako lidí dobré vůle.
   „Dokážeme proniknout všude, dosáhneme všeho. Jen ta potvora dobrá vůle, s tou nedokážeme hnout.“ Toto prý řekli démoni nějakému světci. Zapsala si to svatá Terezička. Včera jsem o tom četla v knížce Hledej pokoj a zůstávej v něm. Taky tam stalo, že „dobrá vůle“ znamená v podstatě totéž jako“ čisté srdce“.

5. Proti „dobré vůli“ (respektive „dobrým úmyslům“) se ovšem velice bouřil Hegel. Zopakuji ještě jednou co napsal na tohle téma: „Všechno co bylo na tomto světě zkaženo, bylo zkaženo z ‚dobrých úmyslů’…“

   Hegel tím chce říci, že dobré úmysly respektive dobrá vůle jsou sice ušlechtilá věc; ale že to samotné nestačí, že je nutno dělat to, co je také reálně, objektivně dobré. – Jako příklad, z aktuální situace: jestliže dejme tomu v dobré vůli vrhnu do populace nevyzkoušenou antikoronovou vakcínu, můžu tím nakonec způsobit mnohem více škod, nežli užitku. Zkrátka, jenom dobrá vůle nestačí; je nutno také mít jasný rozum a vědět, co skutečně prospívá a co ne.

6. Něco podobného o dobré vůli říkal – jak jste, paní Hájková, v jiné diskusi připomněla – Kant také, ovšem zdá se, že ta jeho obdivovaná racionalistická morálka vede nakonec do slepé uličky.

   Když totiž skutek hodnotíme jen podle toho, jaký motiv nás k němu vede (tím motivem může být dobrá vůle), a ty skutečné dopady našeho činu nejsou až tak důležité (důležitý je motiv – „dobrý úmysl“), směřuje to pak člověka k jednání, které se na skutečné dopady neohlíží (je tedy de facto bezohledné), jeho měřítkem je pouze ušlechtilost motivu – ušlechtilost MÉHO motivu – ušlechtilost MÁ VLASTNÍ. Je mi tedy jedno, jaké to má dopady, „jdu jednoduše dělat ušlechtilé věci, abych byl ušlechtilý“.

   Zde se Kantův racionalismus stává základem pro fanatismus. Zdá se, že ani zavržení konsekvencialistické morálky (utilitarismu) nic dobrého nepřináší.

7. Já myslím, že to čisté srdce je srdce mimo jiné vyprázdněné od vlastní vůle. Není nutné konat vždycky dobro (nebo ušlechtilé věci) za každou cenu. Ale člověk by měl být ochoten ho konat, když se naskytne příležitost. Neutíkat před tím, když můžu někomu pomoct. A ty příležitosti něco konat nám sesílá život (Bůh).

8. Jinak je docela zajímavé, jak v Matoušovi říká Ježíš svým učedníkům:
   „buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice“.
   Obezřetnost a bezelstnost si totiž zdánlivě protiřečí.

9. ČEŠI A POHÁDKY

   Ale vraťme se zpět k otázce, zda jsou Češi skutečně nějakým specifickým národem, to jest národem se specifickou mentalitou. Já jsem se o tom svého času dost nepohodl s panem Kubičkou, který tvrdil, že něco takového jako „národní duše“ či „národní mentalita“ neexistuje. Ovšem on tady možná byl zatížený svou profesí, když psycholog samozřejmě v prvé řadě zkoumá naprosto individuální osobnost, respektive poruchy psychiky, které jsou ovšem víceméně univerzálně platné.

   Ale paní Hájkové ve svých úvahách vyslovuje jednu velice zajímavou myšlenku: že svého času česká sociální demokracie se musela definovat jako „slovanskou“ – protože český dělník byl někde jinde nežli německý, vzájemná domluva nebyla fakticky možná.

   Samozřejmě, bezprostředně v tomto ohledu svou roli hrály ryze nacionální resentimenty; ale ve skutečnosti jsou tu opravdu i velmi znatelné rozdíly v mentalitě. A ono to má dost společného i s tím českým pohádkářstvím.

   Pokud člověk žije jenom v prostředí své vlastní řeči tak si to vůbec nemůže uvědomit; ale když jsem svého času (někdy na počátku devadesátých let) byl v Praze s jednou mou (německo-španělskou) spolustudentkou, byla zcela fascinovaná z toho, kolik česká řeč používá diminutivů (zdrobnělin). Především ve styku s dětmi (a tedy i ve všech pohádkách) se používá prakticky výhradně zdrobnělin: kočička, pejsek, domeček, vláček… Němčina je v tomto ohledu opravdu mnohem méně vhodná pro používání tohoto zněžňujícího názvosloví, sice je samozřejmě také možno říci „Hündchen“, „Kätzchen“, ale tyto koncovky působí v mnohých případech dosti nepřirozeně. A jestliže české (malé) dítě při pohledu na psa automaticky nadšeně zvolá: „Pejsééék!…“, pak dítě německé daleko spíše věcně konstatuje: „Da ist ein Hund!“

   Zkrátka: česká a německá mentalita je opravdu značně jiná, a kromě jiného se to projevuje právě i ve frekvenci používání zněžňujících diminutivů.

   Nevím jak je tomu v jiných slovanských řečech, v každém případě v ruštině je to zřejmě velmi podobné; nebyl bych si v tomto ohledu ale zcela jist polštinou, ta je přece jenom – alespoň ohledně výslovnosti – znatelně tvrdší nežli čeština.

   Takže česká národní povaha je v tomto ohledu skutečně specifická; a dost možná má skutečně pravdu paní Hájková s tím, že k Čechům je nutno hovořit jiným způsobem, nežli k jiným národům, především neslovanským.

10. Ovšem tato „pohádkářská mentalita“ Čechů má i svou odvrácenou stránku, někdy to opravdu působí dojem jako by český národ jako takový ještě zcela nedospěl, pořád je tu přítomen ten pocit vlastní malosti (přitom třeba takových Švýcarů je méně, ale tímto pocitem vlastní malosti zřejmě nijak netrpí); že nám – nevinným českým holubičkám – všichni okolo stále jenom ubližují.

11. Ač nevěřím na národní charakter, jak byl dříve běžně předpokládán, přece mám za nanejvýš logické, že některé faktory národy opravdu zformovaly. Jsou to např. jejich početnost, doba jejich trvání, či povědomí o něm, hlavní historické danosti a zkušenosti, zeměpisné podmínky, postavení jazyka atp.

    Pro Čechy je charakteristická nevelká jazyková enkláva a jasné ústředí v jediném pražském centru uprostřed. Hranice země jsou vymezeny neobvykle přirozeně a dlouhodobě a je k nim relativně daleko. Novinky přicházejí z cizího prostředí. V Německu na tom byli lidé jinak. Jazykově příbuzná oblast byla rozsáhlá, naopak hranice politických celků se nacházely většinou poblíž. Nové vlivy se šířily plynulejším zprostředkováním.

    Pokud mám vybrat nějaké české specifikum nebo národ charakterizovat, zmíním jeho progresivitu. Modernita a radikálnost ovšem nezůstávají bez důsledků, doprovází je netrpělivost, tvrdohlavost a posléze skepse.

    Jsem v pokušení za raný případ uvedeného sklonu považovat již některé projevy kultu sv. Václava, resp. koncept „věčného knížete české země“. Poté, co byla Praha ve druhé polovině 14. století základnou římského císaře, se na našem území začíná schylovat k předehře reformace a k předvedení špičkových kacířských výkonů jak ve sféře duchovní, tak válečné. Čechům muselo být nepochopitelné, že jinde lidé nechávají poměry při starém. Po polovině 15. století má oslabená země voleného jak krále, tak i arcibiskupa. Následuje podstatný pokus o svobodu vyznání…

    Po staletích panování absolutismu rakouské provenience se Češi v 19. století derou do popředí v oblasti národního obrození. V podmínkách zprůmyslňování země se zde objevují velmi raná ohniska ateismu. Ve 20. století jsou Češi (za Masarykova nevšedního příspěvku) jedněmi z protagonistů demokracie. Zároveň je ovšem bez obdoby existence silné legální komunistické strany. Po 2. světové válce rovněž výsledek komunistů v relativně svobodných volbách. Socializace země byla poté úplná, důslednější nejen než v Polsku a Maďarsku, ale i než v NDR. Také pokus o reformu socialistického režimu v roce 1968 byl bezprecedentní. Asi by se dalo takhle pokračovat až k dnešku, co se týče podpory Václava Klause například.

    Pohádky o Hloupém Honzovi možná žily coby pendant k nepohádce o Janu Husovi…

12. Ano, ta pasáž z Matouše to opravdu vystihuje naprosto přesně: je nutno mít „čisté srdce“, ale zároveň nebýt naivní, vědět co dělám a za jakých okolností to dělám.

13. No ano, pane Horáku, takový Kundera by dozajista celý ten národní mýtus kolem svatého Václava nenazval jinak nežli „sentimentálním kýčem“. (Respektive: lyrickým kýčem.) A to sice už tehdy, za Karla IV. (Že dnes, je naprosto samozřejmé.)

    Ovšem je zase nutno vidět, že Kundera veškeré dění ve světě dokáže zřejmě zařadit jenom do dvou kategorií: buďto sžíravá skepse (jakožto jediný legitimní postoj) – anebo sentimentální kýč.

    Jestli je pohádkový narativ o „českém Honzovi“ nějakou protiváhou reálného dramatu s Janem Husem? Těžko soudit; ale v každém případě se zdá, že český národ opravdu má tendenci ve svých dějinách stále tak nějak oscilovat mezi heroismem na straně jedné, a mezi útěkem do bezpečí pohádkového světa na straně druhé. Problém je v tom, že ten jeho heroismus mu nikdy nevydrží delší dobu, a potom už zase přijde dlouhé spočinutí ve světě pohádek a mýtů.

14. DOBRÁ VŮLE

    Problém možná je, že co je to ta „dobrá vůle“ si každý stanovuje sám podle sebe, a ti, co se považují za chytré, si pak logicky myslí, že by tu „dobrou vůli“ (ten její obsah) měli stanovit pro všechny ostatní oni sami.

    Já například nepovažuji za dobrou vůli ten druh podpory migrace, který ve svých důsledcích přináší utrpení i migrantům, kteří by se jinak (bez té naší „dobré vůle“ – bez tohoto druhu naší „podpory“) vůbec na cestu nevydali – byli by spokojení tam, kde žijí, čímž by se vyhnuli utrpení, které takový obchod s lidmi bohužel logicky přináší (nemám tím samozřejmě na mysli například uprchlíky z oblastí válečných konfliktů).

    Jde tedy v tomto mém příkladu o konsekvenciální upřednostnění konsekvenciální morálky, ovšem upřednostnění té konsekvenciální morálky jen jako obecného konceptu řešení skutečně velmi složitého problému migrace – to upřednostnění konsekvenciální morálky jako obecného konceptu řešení tohoto problému tedy neříká vůbec nic o konkrétním chování v konkrétním (zcela skutečném) vztahu ke konkrétnímu (zcela skutečnému) bližnímu.

    U pana Poláčka – podle toho, jak znám jeho názory – bych naopak v tomtéž případě očekával upřednostnění spíše morálky deontologické – ve smyslu té zásady, že „migrace je lidské právo“, a proto je správné ji umožnit a podporovat (a „kdo takto nesmýšlí, je špatným člověkem“ – v podstatě jde o problém trochu podobný rouškám, v jejich případě je ovšem to sjednocení konsekvenciálního pohledu s pohledem deontologickým daleko snazší – snáze rozhodnutelné).

    Je tedy zřejmé, že v uvedeném příkladu migrace se to, co budu za dobrou vůli považovat já a co za ni bude považovat pan Poláček, velmi lišit.

    —————————-

    V těchto případech tedy pak záleží na tom, kdo má skutečnou moc určit, která z těch našich „dobrých vůlí“ je ta pravá a správná dobrá vůle.

    Takovou moc má buď kultura – dokud se jí podřizujeme nevědomě, nebo „diktátorská“ represivní moc.

15. Problém je v tom, že pokud není Bůh, jemuž se člověk může podřídit, je to s tou dobrou vůlí neřešitelné. Pak tady totiž stojí jenom jedna lidská vůle proti jiné lidské vůli.

16. Pane Nusharte, viděl jsem onehdy žebráka. Chvilku se ve mně svářela dobrá vůle s jejím nedostatkem, ne-li opakem. Vlastně ne, svářely se ve mně dvě dobré vůle, a to, zda pomoci nějakým drobným obnosem, nebo zda svoji – ovšem zdánlivou – lakotou nepřispět k tomu, aby se bližní rychleji a snáze odebral někam do tepla. Není ovšem co se týče tepla jeho jedinou šancí alkohol a ten není zadarmo, napadlo mě vzápětí? Neměl bys ho tedy koronavirus nekoronavirus pozvat k sobě domů? Druhá dobrá vůle ve mně ovšem namítala: Nejsem samozřejmě naprosto proti sdílení domova s cizím žebrákem, ale když pak půjde zase do zimy, nebude cítit chlad ještě více? První dobrá vůle se však nedala a naléhala: Když se vykoupe a lépe oblékne, mohl by zůstat v bytě i do jara. Druhá ovšem bez uzardění kontrovala, nikoli ovšem tím, že mít doma přes každou zimu ubytovaného cizího člověka, je poněkud výstřední, nýbrž obavou, že má jistě nějakého kamaráda a že by nebylo dobré jejich přátelství podrobovat těžké zkoušce. První dobrá vůle popřemýšlela a potom děla, proč tedy nepozvat i kamaráda? Mohli by si nakonec spolu povídat a bude víc času – psát o dilematech člověka s dobrou vůlí.

    V tu chvíli prošla kolem nějaká stará paní a hodila žebrákovi do klobouku pětikorunu.

17. „… ovšem upřednostnění té konsekvenciální morálky jen JAKO OBECNÉHO KONCEPTU ŘEŠENÍ skutečně velmi složitého problému migrace neříká vůbec nic o konkrétním chování v konkrétním (zcela skutečném) vztahu ke konkrétnímu (zcela skutečnému) bližnímu,“ bych znovu zopakoval, pane Horáku.

    Chci tím říct, že tomu Vašemu dilematu se žebrákem nerozumím, respektive je to podle mě trochu mimo téma. (Jiná věc by ovšem byla, kdyby v tom sváru vašich dobrých vůlí šlo o řešení systémové – o ten celkový koncept řešení problému žebrajících lidí.)

18. Já jsem si náhodou vzpomněla na jeden text, kde je také zmínka o čistém srdci a poctivých úmyslech. Tak mi nedalo, abych kousek neopsala. Jedná se o doslov Františka Filipovského ke knize Karla Poláčka Bylo nás pět, k vydání z roku 1954. Mně se to líbilo.

    „Tak tedy jdeme, my dospělí lidé, a překypujeme důležitostí: jací my už jsme velcí, jak závažné jsou naše práce, jak světoborné naše úkony.
    Tak tedy jdeme a spěcháme – a kdesi za námi nebo vedle nás nebo v nás poskakuje nějaký malý kluk a chtěl by s námi, ale my na něj křičíme: „Jedeš!“, protože máme umytý krk a v bloku referát na nějakou konferenci. – Kolem nás teče řeka času, ten neúprosný proud, a my dospělí na jejím břehu jsme zavaleni povinnostmi a nemůžeme si hrát s někým méně důstojným. Jeden po druhém skáčeme do té vody a najednou vidíme, že kdosi tu tone, a pak, jako by se nám rázem otevřely oči, před chvílí ještě oslepené pýchou dospělosti, poznáváme toho tonoucího kluka a řveme silným hlasem, neboť teď už víme, že toto je náš klukovský věk, ale není v našich silách než křičet a zmítat se. Tu jeden, jediný z nás skáče dolů, aby zachránil z hlubiny ten zlatý poklad našeho života – jediný statečný – a to je básník. Už se potápí v té kalné tůni času, šmátrá kolem sebe, kašle vodu a praví: „Už ho mám, už ho držím za vlasy!“ My všichni křičíme: „Nepusť ho!“ a on odpovídá: „Nepustím, neboť ho držím pevně.“
    Děkuji ti, Karle Poláčku, děkuji ti za všechny, co jsme četli, za to, že jsi nedal zahynouti našemu klukovskému času a že jsi se nejvíc zapsal zlatým písmem, protože jsi všechny bližní zachránil.
    Hluboko v českých lesích, hluboko v nejkrásnějších českých lesích a v nejkrásnějších českých knihách, provždycky skryty spěchu, hrabivosti a pýše, jsou studánky vody živé a životodárné. Nedohledáš se cesty k nim, kdo nejsi čistého srdce a poctivých úmyslů. Ale jsi-li dobrý, neboj se, že zabloudíš: Jsou s tebou a vedou tě sem té vody strážci nejvěrnější: dobré víly a dobří básníci tvé země. Tady se napájela její žízeň nejpalčivější a hojila bolest nejhlubší. Zatímco černí ptáci moru kroužili nad jejími krovy, tryskal tu neuhasitelný pramen naděje, lásky a víry pro všechny doufající, pro všechny milující, pro všechny dobré.
    Básník umíral v ostnaté kleci cizí nenávisti, ale jeho chlapec Petr Bajza procitá z horečného snu, z přetěžké krise, a v jedné větě básníkově, v jedné větě chlapcově je všechno doufání, všechna radost jejich příštího života: „Ale já brzy okřeju a zesílím, a pak se každému postavím.“ Jak v hladince vody živé je tu obloha s hvězdami i sluncem, oblaka metelic i netopýrů, je tu celé české nebe.“

19. Pane Nusharte, celá Vaše argumentace stojí na – velmi mírně řečeno – naprosto nepodloženém tvrzení, že kdyby migranti nepřišli k nám, tak že by v zemi svého původu „byli spokojeni“.

    Pane Nusharte, snad i Vy dokážete pochopit, že na krajně riskantní cestu do velkých dálek se nevydává nikdo, kdo je v zemi svého původu spokojen. Lidé prchají před bídou, před násilím, před bezperspektivností svých životů; nezřídka tím bojují o holé přežití.

    Samozřejmě, je mezi nimi určité procento takových kteří si o životě v zemích našeho prvního světa dělají iluze; stejně jako si dříve mnozí východoevropané dělali iluzi o „zlatém Západě“. Ale ani to nic nemění na tom, že svůj domov neopouští nikdo, kdo by v něm byl „spokojen“. („Spokojeni“ bychom byli pouze my, v našem pohodlném prvním světě, protože bychom nad jejich bědnými životy pak mohli z té dálky už jenom lhostejně pokrčit rameny, a nemuseli bychom se o ně nijak dál zajímat.)

    ————————–

    Že je celá současná migrace obrovský problém, o tom není sporu. A je to problém, pro který není žádné řešení, dokud se nepodaří životní podmínky v zemích třetího světa pozvednout a zabezpečit natolik, aby z nich nikdo nemusel utíkat.

    A je samozřejmé i to, že přijímání uprchlíků do Evropy ve svém efektu motivuje i další, aby se pokusili uniknout své bídě a vydat se na cestu.

    Je to opravdu situace, která v tuto chvíli nemá žádné jednoznačné, všeobecně uspokojivé řešení. Současný stav, kdy Evropa (v zásadě) přijímá uprchlíky, je dozajista neuspokojivý, přináší celou řadu problémů. Ale – kdyby Evropa vůči uprchlíkům naprosto zavřela své hranice, pak by se morálně musela fakticky vrátit do stavu barbarství. Kdy každý, kdo byl cizinec, neplatil vůbec za plnohodnotného člověka. Měl – podle situace – buď jenom omezená práva, anebo třeba i vůbec žádná. A především – nebyly vůči němu žádné povinnosti. Bylo možno ho bez dalšího odkopnout od vlastních dveří, nechat ho před svým prahem zemřít hlady, a třeba ho i zabít.

    Že současná – alespoň do jisté míry civilizovaná – Evropa tyto uprchlíky přijímá, to je důsledkem právě toho, že už překonala barbarskou fázi svého vývoje; a že i ty migranty automaticky uznává jako plnohodnotné, a tedy i plnoprávné lidské bytosti. Které tedy mají právo na ochranu.

    Přitom – aby nevznikl falešný dojem – Evropa tyto uprchlíky naprosto nepřijímá nějak paušálně. Nýbrž jenom a pouze tehdy, když mohou prokázat, že v zemi svého původu byli vystaveni pronásledování. Případě že z jiných důvodů je tam jejich život akutně ohrožen. – Je obecně dost málo známou skutečností, že například země afrického Maghrebu platí paušálně jako „bezpečné“ – takže migranti z nich nemají prakticky žádnou reálnou naději na to, že by se jim dostalo práva azylu. A jsou prakticky automaticky expedováni zpět.

    Ano, současná situace s migrací je krajně neuspokojivá; ale Evropa svým přiznáním práva azylu jedná tak, jak jedině jednat může, aby dostála své dosažené civilizační a mravní úrovni. A to že státy a národy východní Evropy toto právo – přinejmenším fakticky – neuznávají, je jejich hlubokou a nesmazatelnou ostudou. Celá desetiletí západní Evropa přijímala a hostila jejich vlastní emigranty; ale když by teď tyto státy samy měly pomoci někomu jinému, pak najednou spustí rozhořčený pokřik: „Do nich nám přece naprosto nic není! Co nám sem lezou! Ať si chcípnou u nich doma!“

20. Ano, pane Horáku, ten případ s žebrákem (bezdomovcem) naprosto názorně ukazuje, jak v zásadě neřešitelné jsou problémy tohoto druhu. Jak zde všechny důvody „pro“ jsou vzápětí vyvažovány respektive neutralizovány důvody „proti“.

    Já sám mám v tomto dilematu na základě své jedné zkušenosti ovšem poněkud usnadněnou pozici. Když jsem svého času jako emigrant přišel do bavorského města Mnichova, neměl jsem samozřejmě žádný vlastní příjem; a tak jsem se musel přihlásit na příslušném úřadě o podporu. Při výplatě u pokladny jsem si tam povšiml jednoho dosti ošuntělého muže, zřejmě bezdomovce. Který tedy podle všeho dostal tu samou částku na živobytí, jako já. A bylo mým nemalým překvapením, když jsem ho pak – snad ten samý nebo příští den – uviděl u stanice metra, jak tam žebrá, maje v klíně cedulku s nápisem: „Mám hlad“. Musím přiznat, že od té doby má ochota dávat almužny (německým) žebrákům klesla prakticky k nule; neboť bylo jasné že tento muž – který dostal tu samou podporu jako já – v žádném případě hladem trpět nemůže, a že pokud by ta jeho žebravá cedulka měla být pravdivá, pak by tam muselo daleko spíše být napsáno: „Mám žízeň.“ A abych ze svých peněz podporoval něčí alkoholismus, tak k tomu se opravdu necítím být nijak morálně zavázán.

    Na straně druhé by ale samozřejmě bylo stejně tak nepřípustné, tyto lidi prostě jen tak odepsat. Život na ulici si sotva kdo vybírá „dobrovolně“. Tito lidé byli prakticky vždy nějak postiženi, sraženi osudem; mnozí z nich jsou psychicky nemocní, takže už vůbec nejsou schopni normálního, usedlého způsobu života.

    Co mě opravdu hodně zlobí, že stát není schopen (a to například ani v Německu) se o tyto lidi postarat tak, jak by to odpovídalo jejich potřebám. Aby nemuseli spát třeba v zimě pod mostem. Kdybych měl tu moc, nechal bych pro ně postavit třeba jenom betonové holobyty (aby tam nemohli nic zničit), s jednou jedinou malou místnůstkou (aby to stát nepřišlo „příliš“ draho); ale musely by zde být zabezpečeny ty nejzákladnější lidské potřeby, tedy možnost vyspat se v teple, umýt se a najíst se. Už jenom tím by bylo dozajista možno velkou část bezdomovců dostat ven z ulic. A pokud by tam měli možnost se umýt a upravit, tak by se v každém případě odstranila, či alespoň zmírnila odpudivost jejich zjevu.

    Problémem – a vyslovenou hloupostí – současného způsobu řešení situace bezdomovců je to, že oni jsou fakticky stavěni před alternativu: buďto žít naprosto spořádaným životem v běžném činžovním bytě – anebo spát pod mostem. A není tu k dispozici prakticky žádná reálná alternativa „v půli cesty“. Tedy poskytnout naprosto základní zabezpečení, ale nenutit je do „měšťanského“ způsobu života, kterého oni většinou už vůbec nejsou schopni.

    Ostatně, pak už by odpadla i ta mravní dilemata zda žebrákovi dát či nedat; pak už by bylo naprosto jasné, že žebrat ve skutečnosti nikdo nemá zapotřebí.

21. Paní Hájková, ten příklad s knihou Karla Poláčka má tu vadu, že nedává žádný návod, jak řešit problémy života dospělého.

    Samozřejmě, to uchování si schopnosti klukovského respektive dětského pohledu je velice důležitou součástí celkové kvality osobnosti; ale zase je tu ten problém, že tu není nijak naznačeno, jak konkrétně by nám toto „čisté srdce“ pomáhalo v řešení problémů velkého, dospělého světa.

    Vrátím se ještě jednou k Hegelovi, který ty „dobré úmysly“ odsoudil a zavrhl. Ale ono je to mnohem složitější. Ne že by Hegel zavrhoval toto „čisté srdce“ principiálně; naopak, tato fundamentální lidská ryzost srdce je i u něj nepostradatelnou součástí celého jeho mravního konceptu.

    On jenom zásadně odmítá, aby se všechno redukovalo jenom a pouze na toto „čisté srdce“; protože právě potom z toho v reálném světě, v reálném životě vzniká většinou jenom zlo.

    Podle Hegela toto „čisté srdce“ musí být pevně zakotveno v celém řádu „objektivní mravnosti“, objektivního dobra. Ovšem: u něj je konečným zdrojem tohoto objektivně platného dobra jeho „Absolutní duch“ (čili vlastně Bůh) – kterýžto Absolutní duch si dává svou realitu v příslušných kulturních, civilizačních a státních institutech a institucích. Jeho „objektivní dobro“ je tedy zcela určitým způsobem strukturované, jeho struktura je dána jak (metafyzickou) logikou, tak se reálně projevuje v institutech „rozumného“ moderního státu. „Dobrem“ podle Hegela bylo tedy nakonec žít v takovémto rozumném, objektivně mravném státě, a v souladu s ním, s jeho zákony a normami.

    Takže i ten Hegelův koncept naprosto není bez systémových problémů; ale jeho setrvalá hodnota je v tom, že skutečně plným právem kritizuje mlhavý, pouze subjektivní charakter oné pozice „čistého srdce“; a že žádá aby toto „čisté srdce“ také hledělo na realitu tohoto světa, na to co může také objektivně platit za dobré a správné.

    Jako onen uvedený příklad s bezdomovci: „čisté srdce“ by jim jenom dávalo další a další almužny, čímž by je ale zároveň podporovalo, utvrzovalo v jejich lidsky nedůstojném stavu. Zatímco „objektivním dobrem“ by tu daleko spíše byla výstavba těch holobytů.

22. Ale ještě něco musím připojit k oné mentalitě „českého Honzy“. Napsal jsem, že český národ osciluje mezi heroickým vzplanutím na straně jedné, a mezi plebejským způsobem existence, který si svou pasivitu kompenzuje pohádkovým sněním na straně druhé.

    Tato ambivalence české povahy se fakticky projevila i v současné koronavirové krizi. V první fázi epidemie se český národ vzepjal svým způsobem k heroickému výkonu; zavedla se přísná opatření, která také byla obecně dodržována. Výsledek? Česká republika byla ohledně ochrany před nakažením nejlepší v Evropě.

    Jenže: teď je tady druhá vlna, a najednou je to samé Česko v Evropě ze všech nejhorší! Jak se to jenom mohlo stát? – No, jako obvykle u Čechů. Ta jejich dobrá předsevzetí, jejich odhodlání jim vydržely jenom krátkou chvíli; a teď si naopak onen plebejský Čech myslí, že víc už po něm nikdo nemůže žádat. A veškerá nařízení státu jsou mu naprosto fuk. A tak buďto ochrannou roušku nepoužívá vůbec, nebo si ji „frajersky“ nechá sklouznout pod nos, takže její efekt je pak naprosto nulový. To by ji rovnou mohl zahodit. Zkrátka, veškerá ochranná opatření se dělají jenom navenek, pro úřady. Plebejský Čech si teď chce zase užívat, bavit se v hospodách a barech (samozřejmě skupinově a bez roušek), a nikam dál už není ochoten přemýšlet. A když potom znovu vypukne epidemie, tak z toho viní jedině politiky, že prý zmeškali to či ono.

23. Já myslím, pane Poláčku, že právě to „čisté srdce“ vidí úplně ze všeho nejvíc realisticky. Ono totiž ví, že ten Hegelův rozumný a objektivně mravný stát je jen chiméra.
    A taky vidí, že ho (srdce) tady na světě bude stále třeba. A že i kdyby se angažovalo ve dne v noci, nikdy nenastane ta hrozba, že by svět byl natolik dobrý, až by to škodilo vychytralcům.

24. „… poskytnout naprosto základní zabezpečení, ale nenutit je do ‚měšťanského‘ způsobu života, kterého oni většinou už vůbec nejsou schopni.“

    Pane Poláčku, obávám se, že pokud by třeba nějaký takový „Čunek“ poskytl to základní zabezpečení (např. poskytl ty unimo buňky), tak byl kritizován, že vytváří ghetto a že nemá integrační program.

    Na kterou stranu byste se v tomto sporu pak přidal?

25. Paní Hájková, na to Hegel odpověděl replikou, že takovéto „čisté srdce“ sice činí „duši širokou a mysl povznesenou“, ale že jinak nedokáže ve světě pro své ryzí úmysly vytvořit žádnou realitu. A že je tedy nutno vystavět pevné struktury „objektivního dobra“, aby nezůstávalo jenom u oněch horoucích myslí.

    Jestli byl Hegelův „rozumný a objektivně mravný“ stát jenom chimérou? – Především je nutno si uvědomit, že se prakticky jednalo jenom o určitou variantu „Božího království“. Jenomže aplikovanou na moderní (průmyslovou) společnost, se všemi jejími dějinně vytvořenými strukturami a institucemi. Zatímco ono původní ježíšovské „Boží království“ je ve své bezprostřednosti odrazem společnosti převážně malorolnické respektive malovýrobní.

    A na stejném konceptu stál nakonec i Marxův projekt komunistické společnosti; vposledku to nebylo nic jiného nežli socialistická verze Hegelova „rozumného a objektivně dobrého“ státu. Ničím jiným neměl být ani Marxův komunismus: „objektivně dobrý“, neboť měl být vyvrcholením objektivního pohybu dějin, obnovením původní přirozené, beztřídní společnosti; a měl to být svět samozřejmě i rozumný, za prvé rozumný ve smyslu pochopení (a realizování) onoho vlastního pohybu dějin, a za druhé v něm samozřejmě měl vládnout lidský rozum.

26. Pane Nusharte, zásadní rozdíl byl v tom, že Čunek do oněch buněk umístil celé rodiny (většinou nebo výhradně romské). Které sice podle všeho skutečně nežily bezproblémovým způsobem života (například nesplácely pravidelně nájemné ve svých dosavadních bytech); nicméně tady by opravdu prvním požadavkem byl projekt na jejich pozdvižení k „normálnímu“ způsobu existence, tedy k jejich integraci. Zatímco Čunek je místo toho daleko spíše vyloučil, do jejich vlastních ghett. Nechci tímto ten Čunkův projekt paušálně odsoudit (k tomu bych musel mít bližší znalosti o všech okolnostech); ale podle všeho u něj opravdu převládal moment vyloučení nad poctivou vůlí k integraci.

    Zatímco v případě o kterém jsem mluvil já se jedná o osoby už naprosto deklasované, kdy i ty betonové holobyty pro ně znamenaly ne degradaci, ale naopak alespoň určitou kultivaci jejich životů. A teprve kdyby tito lidé měli alespoň toto základní bydlení a uspokojeny základní potřeby, teprve potom by bylo možno s určitou nadějí na úspěch dále pokračovat v procesu jejich další integrace do občanské společnosti.

27. Pane Poláčku pěkně jste to těm plebejským a kverulantským Čechům v té naší koronou sužované a Západem drancované zemi (se všemi důsledky z toho pro nás plynoucími) z pohodlí bohatého a velkého Německa nandal. Nepřipadá Vám to ale příliš snadné? Nebo dokonce arogantní?

    Já bych asi nemohl být Němcem, ani tím bohatým. I když kdo ví, třeba bych si zvyknul 🙂 Ostatně co člověku někdy zbývá, že.

28. A také já na národní povahu zas tak moc nevěřím, zkrátka jaké dějinné okolnosti, takový národ. Vše se ale může poměrně rychle změnit. Ve třicátém druhém roce volilo Hitlera v demokratických volbách 37 % Němců a myslím, že by se pro ně daly najít jisté polehčující dějinné okolnosti (ponižující Versailleský mír a s tím související ekonomické ožebračení), stejně tak pro Čechy, kteří zas po válce lynčovali ony Němce. A kdyby za pár let na Berlín spadl obrovský meteorit a spustil v Německu nějakou velkou hospodářskou krizi, kdo ví, koho by Němci zas poté volili…

29. P. S. A kdybych se tím Němcem přeci stal, tak bych se myslím snažil na svou bývalou chudou vlast neplivat, ale kdo ví, třeba bych si nemohl pomoci….

30. Ono, kým člověk vlastně je, dokud to řízením osudu nezjistí? Kdybych zítra v nějaké loterii vyhrál 100 milionů, dal bych půlku na vytvoření nějaké nadace řešící bezdomoveckou otázku a druhou půlku nějakému, časem snad vznikajícímu, opravdovému socialistickému hnutí, jak si teď myslím? A nebo bych ty peníze třeba v nějakém kokainovém rauši prohýřil s harémem krásek? Vlastně sám úplně nevím 🙂

31. Doufám, že ani jedno, ani druhé, pane Krupičko. Byl bych však na Vás (ještě) náročnější, nemělo by to být vůbec možné, abyste vyhrál Jackův hrnec. Loterie (zvláště s velkými výhrami) jsou jistě ve flagrantním rozporu s principy zásluhovosti, spravedlnosti a rovnosti, takže opravdový socialista by neměl ani uvažovat pokoušet v nich štěstěnu.

32. Pane Krupičko, mohl byste nějak blíže specifikovat, co máte na mysli „pliváním na chudou bývalou vlast“?…

    Právě proto že se cítím být stále ještě bytostně srostlý s českým národem, právě proto považuji za své právo kritizovat i jeho nešvary, i negativní stránky jeho existence. Ostatně, každý národ má svou deklasovanou část. (Což se ostatně zdaleka nemusí krýt s pojmem: chudou část.) Jak se ostatně zrovna v těchto dnech ukazuje na všech těch „demonstracích za svobodu“, kdy zfanatizovaní odpůrci protiepidemických opatření jako smečka barbarů útočí na státní moc.

    A Vaše tvrzení že Češi žijí v „Západem drancované zemi“ je zase naprostým převrácením reality: česká ekonomika je stále ještě ročně subvencovaná stovkami miliard ročně z rozpočtu EU. Jinak řečeno, západoevropský daňový poplatník (a to i ten chudý!) ze svého každý rok financuje celou řadu českých investičních projektů (nezřídka i značně pochybných, ovšem).

    A co se rozdílů v národních povahách týče: ano, bylo by opravdu nemálo zajímavé zvědět, jak by se zachovali Češi, kdyby se svého času dostali do naprosto stejné situace jako Němci. Opravdu by ty „české holubičky“ měly nějaké zásadní zábrany dosadit si do svého čela Hitlera?… Když by v něm viděly spásu před bídou? (Ponechme teď stranou fakt, že Němci ve skutečnosti Hitlera nikdy v žádných demokratických volbách nezvolili; to jest, nikdy od nich nedostal ani minimálně nadpoloviční většinu hlasů.)

    Když se podíváme na to, komu všemu Češi dávali (a stále ještě dávají) svou přízeň, pak je sotva možno předpokládat, že by se v obdobné situaci zachovali nějak podstatně jinak.

    Rozdíl je daleko spíše v tom, že z českého národa (s jeho převážně plebejskou mentalitou) by sotva mohl vzejít někdo, kdo by měl tak jedinečné vůdcovské schopnosti, jako je nesporně měl Hitler. A za druhé: že i kdyby se do jejich čela dostal nějaký takový charismatický vůdce, jestli by dokázali jeho plány provádět s tím samým zaujetím a disciplinou jako to dělali (většinou) Němci; anebo zda by celý tento velkolepý projekt nebyl rozpuštěn v tradičním českém švejkovství.

33. Pane Poláčku, Vy podle mě někdy selektivně používáte argumenty ve prospěch Německa a pravice a v neprospěch Česka a levice. Teď jste to udělal zas, když hovoříte o tom, že nám EU cosi dává. Pokud vím, tak na dividendách a zisku firem sídlících v EU odtéká z ČR více, než dostáváme na dotacích. A nemá smysl mi případně psát, že to jinak nešlo, že ty „investice“ (ve skutečnosti to byl rozprodej státního majetku pod cenou) byly nutné atd. Není to pravda a Vy podle mě nemáte argumenty pro to, že je. Bylo to hlavně politické rozhodnutí, které mělo v případě OF/ODS nevratně upevnit panství kapitálu (a tím posílit postavení pravice), v případě privatizací prováděných ČSSD bylo cílem, dejme tomu, spíše mít krátkodobý cash na volební úplatky. Dlouhodobý prospěch občanů této země sledoval málokdo. Je pravda, že těm bohatším je to asi jedno, ti z privatizace profitují mnohem více.

    Když už argumenty pane Poláčku máte, tak se zakládají na nepochopení základních ekonomických ukazatelů, viz např. ona produktivita u jiného tématu. I kdybyste definoval produktivitu postaru, jak to děláte, tak přeci nemůžete věřit tomu, že český dělník 30 let po restauraci kapitalismu maká méně než třeba německý. A pokud ano, tak pardon, ale opět k tomu nemám co dodat, protože nevěřím, že by v zrovna v těchto případech diskuze s Vámi někam vedla, na to nemám čas ani energii. Někdy si člověk musí podle mě vybrat, zda je Čech či Němec a myslím, že Vy jste si už vybral.

34. Pane Krupičko, selektivní užívání argumentů je naopak možno znovu a znovu pozorovat u Vás. (A já nejsem zdaleka ten jediný, kdo to u Vás konstatuje.)

    O tom údajném „odtékání kapitálu“ byla v minulosti řeč už tolikrát, že opravdu nemám chuť se o tom bavit znovu. – Jaký by pak byl rozdíl pro českého dělníka v tom, kdyby dividendy nešly dejme tomu do německého Wolfsburku (sídla koncernu Volkswagen), ale do kapes dejme tomu českého miliardáře Křetínského?…

    A za druhé a především: kdyby nebylo Volkswagenu, jeho vyspělých technologií a jeho celosvětové prodejní sítě, pak by automobilka Škoda dnes byla buďto skomírající, anebo spíše už zcela zaniklou značkou. Ukažte mi jednu jedinou automobilku z bývalé východní Evropy, která by prosperovala jinak nežli tím, že do ní vstoupil zahraniční (to jest: západní) kapitál.

    Jestliže tedy dnes mateřské společnosti odčerpávají do svých centrál část zisku (to jest: několik málo procent!) z celkové tržby, pak je to naprosto legitimní počin. Pro srovnání: pod koncern Volkswagen patří například i španělský SEAT; a ještě jsem nic neslyšel o tom že by si tam někdo stěžoval na to že Němci Španěly „vykořisťují“. Naopak: jak už jsem napsal každý stát je vděčný a šťastný, když se u něj usídlí zahraniční investor.

    Rozdílná výše ve mzdách českého a německého montážního dělníka: tak za prvé, tady je nutno porovnat celkový komplex příjmů, daní a životních nákladů. Porovnat prostě jenom hodinové mzdy, to je výstřel od boku.

    A za druhé: zkusil jste si někdy opravdu představit, co by se stalo kdyby dělník ve škodovce najednou opravdu začal brát ty německé platy? – Stalo by se to, že by se v rámci české dělnické třídy vytvořily dvě zcela rozdílné skupiny: jedni by měli to privilegium že by brali západní platy, a velká většina by toto privilegium neměla. Byl by t o h l e snad spravedlivý stav?!… A aby všichni čeští dělníci či pracovníci brali západní platy – něco takového by česká ekonomika v žádném případě neunesla, viz výše: její celkový výkon zdaleka ještě není na úrovni vyspělých západních zemí.

35. Ekonomka Ilona Švihlíková řekla předevčírem (tak trochu posměšně) na adresu lidí, kteří se rozčilovali nad tím, že se u nás přestanou vyrábět lentilky (které se tu vyráběly snad šedesát let):
    Ono, když se něco zprivatizuje, tak se nikdo nemůže divit, že si s tím majitel naloží, jak uzná za vhodné a může tedy i převést výrobu do zahraničí. To přeci musí být jasné každému.

36. To ovšem – pokud vím – nijak neznamená, že by už české lentilky (tedy s původní příchutí) neměly být nadále k dostání. Jenom se budou vyrábět někde jinde.

    Ostatně: spousta „českých“ potravinářských produktů sestává přinejmenším zčásti z komponent které pocházejí ze zahraničí.

    Majitel (producent) se tu rozhoduje výhradně podle měřítek efektivity: skutečně má asi malý ekonomický smysl produkovat české lentilky v nějaké české malovýrobně, když se velmi podobné pochutiny už vyrábějí ve velkém v centrální velkovýrobně někde jinde. Pro český trh se pak jenom trochu upraví receptura, ale celá produkce je efektivnější.

37. Chtěl bych zde vyjádřit, jak hodnotím ekonomické a sociální dopady zapojení dnešní ČR do evropského hospodářského prostoru. Úvodem podotýkám, že osobně bych z různých důvodů dal přednost pomalejšímu ekonomickému rozvoji, ale to je otázka, již tu (zatím) neřešíme.

    Nejprve bych (opět) vzpomenul ohromného rozdílu v bohatství, jenž byl po roce 1990 zřejmý každému, kdo překračoval naše hranice do (kapitalistického) Německa a Rakouska. Dnes je z větší části minulostí. (V posledním desetiletí poznáme, kde byla pořízena ta která fotografie aut na parkovišti, opravdu jen podle SPZ. S nákupními centry a zvyklostmi je tomu podobně. Vzpomenu, jak jsem zíral v prosinci 1989 na nabídku bufetu na vídeňském nádraží, až mi kdosi místní „tu úžasnou bagetu“ koupil.

    Uvedený vývoj, který se v zásadě týká celé bývalé východní Evropy (a nejen jí), umožnilo propojení ekonomiky na základě vzájemné výhodnosti. Politika EU, nemyslím, že zcela moudře, podporovala a podporuje mohutně především právě tuto infrastrukturní a ekonomickou nivelizaci (namísto taktičtějšího dorovnávání příjmů přímo občanům). Zprvu byla převaha západních akvizic drtivá, ale nyní již tomu takhle rovněž není. (Andrej Babiš např. zaměstnává i propouští nejen Čechy, ale taktéž Němce. Pochybují, že na věc nahlížejí nacionálně.)

    Po roce 1990 se prosadila politika ODS a ODA a s ní převaha kuponové privatizace. Většina naší ekonomiky se za ní hodnotově proměnila na pouhý asi trojnásobek nákladů na JE Temelín. (Podobně privatizace prvních asi 600 domů na Žižkově vynesla prostředky na opravu a dostavbu jedné umělecké školy na Komenského náměstí!) Byl to levý střed, tedy OH a konkrétně ministr Vrba, lidé se zkušeností z podniků, kteří dosáhli přímého prodeje aspoň několika málo z nejpřednějších firem vybraným zájemcům. Škoda MB proto nedopadla jako jako třeba její Stehlíkovská obdoba na Kladně. Žel, nepodařilo se zachránit četné další firmy, které měly při inteligentním přístupu slušné předpoklady.

    K tomu Německu trochu osobně. V prvním deceniu tohoto století jsem byl po letech opět párkrát na dovolené v bývalé NDR. Ubytováni jsme byli v penzionech. Jak v Harzu, tak na ostrově Poel se mě majitelky ptaly, zda je také u nás tak hrozná nezaměstnanost (že jistě je). Nechtěl jsem oponovat, ale nebyla. Na tom krásném německém venkově to bylo (k mému potěšení) vidět. Jinde, na polské hranici v Eisenhuettenstadtu jsem se setkal s dalším u nás cizím jevem. Město, taková naše Karviná, přišlo o více než polovinu obyvatel. V okolí (před několika lety) teprve začínali se zastřešením některých kostelů zničených na konci 2. světové války. Jiné byly, i v centru městeček, stále rozkotané a jen tak tak zajištěné. Právem mohli mít (obeznalí) obyvatelé východního Německa pocit, že západní firmy se u nich nezastavily a šly (prozatím) dál.

    Ano, můžeme si stěžovat na Němce. Právě tak, jako si v regionech mohou stěžovat na Prahu. Problém je však někde jinde.

38. Stručně k těm lentilkám. Ač se nejedná o nic velkého, myslím že jestliže se tu po tuším 114 letech přestávají vyrábět, je na místě určitá kritičnost. Ne však v českém národoveckém duchu. Vždyť Mozartovy koule se naopak již nevyrábějí v Salzburgu, ale u nás. Nejsem v takových případech pro širší chápání ochrany lokálního produktu. Zavání podle mne etiketním podvodem, když se třeba želetavské sýry nevyrábějí tam, kde bychom čekali a podobně již dávno třeba karlovarské lázeňské oplatky.

39. Ostatně, pane Krupičko, když už chcete s někým porovnávat platy dělníků v mladoboleslavské Škodovce, pak byste je musel srovnávat ne se stále ještě ekonomicky mnohem vyspělejším Německem, nýbrž s platy dělníků v podobných profesích v Portugalsku nebo v Řecku! Neboť právě tohle jsou země, jejichž HDP na hlavu je víceméně srovnatelný s tím českým.

40. Pane Horáku, tato Vaše vzpomínka na „úžasnou bagetu“ ve mně vybudila mé vzpomínky vlastní. Když jsem na počátku osmdesátých let odjížděl do (kapitalistického) Německa, bylo pro mě stejně tak neuvěřitelným zážitkem, když jsem v Hannoveru na nádraží poprvé vystoupil z vlaku a spatřil realitu konzumního světa. Ten skok ze socialistické šedi a minimální zbožní nabídky do až oslepující pestrosti prodejních stánků rozvinutého kapitalismu byl přímo otřásající; a nemohu si pomoci, ale měl jsem tehdy pocit že jsem se dostal do konzumního ráje. Připadal jsem si jako Ali Baba když najednou vstoupil do jeskyně plné třpytivých pokladů. A – koupil jsem si (měl jsem pár marek na cestu) taktéž jakousi bagetu, sezamovou (což byl pro mě tehdy naprosto exotický, v socialismu prakticky nevídaný pokrm).

    Dnes ovšem tyto ostrůvky konzumního ráje míjím naprosto bez povšimnutí, a pokud je nějak zaznamenám, tak mě daleko spíše ruší svou strakatou neodbytností, neřkuli přímo vtíravostí.

41. NDR: ano, je nesporné že pro východní Německo byl proces transformace obrovský šok. – To ovšem v popřevratovém Československu nebylo o nic jiné; rozdíl byl snad jenom v tom, že z něj nebylo tak snadno možné odejít za prací někam jinam.

    Zatímco východní Německo se – poté co se po sjednocení Německa prakticky zhroutil celý východoněmecký průmysl (to jest: ukázal se být neschopným konkurence), pak opravdu došlo k masivní vnitroněmecké migraci z východu na Západ. Což pak ještě zvětšilo krizi: celé krajiny byly prakticky vysídleny, v městech se bourají celé čtvrti, protože v nich nikdo nebydlí. Objektivně vzato tedy není možno se příliš možno divit tomu že východní Němci stále chovají resentimenty především vůči ústřední vládě. I když ona fakticky opravdu za nic nemůže; objektivně sotva bylo možno transformaci provést jinak, nežli jak byla provedena. Totiž: ono by to snad možné bylo, mohla být provedena mírnějším, povlovnějším způsobem; jenže to by pak znamenalo ještě dlouhá léta uměle subvencovat beznadějně zastaralé východoněmecké podniky. Jinak řečeno: transformace by německý státní rozpočet stála ještě celé stovky miliard marek navíc. Které by bylo pak nutno vzít odjinud, například z hrnce pro sociální výdaje.

    Ovšem je nutno také zaznamenat, že v poslední době se už přece jenom věci začínají měnit. Ve východním Německu se přece jenom už usídlilo větší množství moderních produkčních podniků; a tuším že v minulém nebo předminulém roce došlo poprvé od sjednocení k tomu, že transfer obyvatelstva mezi východem a západem Německa nabyl pozitivní saldo směrem na východ. Čili: více Němců se přestěhovalo ze západu na východ, nežli směrem opačným.

    On ten východ má totiž kromě jiného výhodu až – ve srovnání se situací v západní části – přímo pohádkově laciných nájmů.

    A leckteří starostové východoněmeckých měst využívají situace s tím že se zmenšil počet jejich obyvatel k tomu, že nechají zbourat staré sešlé čtvrti, a celé město zkrášlí.

42. Ještě k těm lentilkám: nechtěl bych aby vznikl dojem, že považuji za naprosto lhostejné kde a jak se vyrábějí tradiční české produkty. (Touto tržní unifikací se skutečně čím dál tím více stírají, přesněji řečeno glajchšaltují všechny národní, lokální, kulturní rozdíly a specifika.) Jenom jsem se postavil proti dojmu který vznikl citováním Švihlíkové, jako by se jednalo o nějaký zlovolný akt kapitalismu proti českým zájmům. Jak jsem napsal, producent jedná čistě ekonomicky, centrální produkce je efektivnější než decentralizovaná.

43. Ve skutečnosti není jisté jak to myslela. Na mě působila ta její řeč takovýmto dojmem: Chtěli jste privatizaci, tak teď ji máte. Tak co se divíte? Soukromé je skutečně soukromé. Čekali jste nějaké ohledy?

    Ona Ilona, bývá někdy až moc sarkastická. Aspoň tak na mě působí její řeči o „liberálcích“, o „málem uřvaném já“ a o prosperitě Číny.

44. Je zapotřebí vzít na vědomí, že člověk je jedinec. Individuum. A je zapotřebí si uvědomit i to, že to individuum z něj udělal v podstatě Ježíš. Tím, jak ho vybízel, ať nic nedá na mínění své rodiny, své obce. Že on sám je tím, kdo se rozhoduje, kdo se nemůže vzdát odpovědnosti za svůj život.
    Pravda je taková, že to jen málo lidí přijalo. Jak říká kamarád, většina lidí dodnes žije ve Starém Zákoně. Ale ta Ježíšova výzva přišla před dvěma tisíci lety a trvá dodnes.
    Individualizace pokračuje, i když Ježíš už v tom vlastně vůbec nehraje roli. A mnohdy už zašla příliš daleko. Takže teď je zapotřebí hledat nějakou cestu, jak tu individualizaci, ty obrovské vzdálenosti mezi lidmi překonat. Jenže to se nemůže dít nějakým jednoduchým způsobem, jako „Buď zticha a zařaď se!“

45. Spíš bych řekl: … odpovědnosti za dobrou vůli po pravdivosti jednotlivých chvil života. A v tomto pak člověk sám nikdy není. Minimálně tuto dobrou vůli může zahlédat v „tom druhém“, s jehož individualizací se setkává a potýká:-)
    Pojítkem by, (teoreticky) tedy bylo působení té upřímné ochoty k aktualizované pravdivosti (když se tu 2 tis.let starou „záležitost“pokouším přeložit do sekulárního jazyka:-))

46. Vlastně víra v možnost působení té upřímné ochoty… Takže jenom s tím sekulárním slovníkem mi to přeci jen nešlo:-)

47. Je fakt, že „odpovědnost za svůj život“ lze chápat velmi různým způsobem. A že to tedy je potřeba zase nějak rozvést.
    Ale musím říct, že mě oslovila i ta společná kniha Anselma Grüna a Davida Steindla-Rasta „Tak věříme“, kterou už jsem zmínila, a kde se píše o těch různých podobách já. O tom, jak by měl člověk přejít od zkreslené formy já (ego) k pravému Já, ve kterém jsme všichni propojeni. To je v podstatě totéž, jako Boží (Ježíšův duch), který je v nás přítomen, ačkoliv my si k němu mnohdy vlastní vinou zahradíme cestu. Steindl-Rast doplňuje, že u buddhistů jde o „buddhovskou přirozenost“ v člověku.

48. No ano, paní Hájková, tak nějak jsem ten výrok Švihlíkové také vnímal. (Snad jsem ho pak reprodukoval poněkud odlišně.)

    Švihlíková je u mě osobně už dávno na „černé listině“, právě z těch důvodů které jmenujete. Já jsem sice dříve (už je to hodně dávno) oceňoval, že ona byla po převratu jednou z prvních, kdo se odvážil veřejně kritizovat kapitalismus. Jenže – poté u ní došlo k celkem dost obvyklému vývoji od levicovosti k levičáctví; tedy k postoji ideologicky tendenčnímu až vysloveně fundamentalistickému. Kdy ona všechny skutečnosti tohoto světa převrací a překrucuje jenom z optiky své vlastní levičácké zaujatosti.

49. INDIVIDUALISMUS A INDIVIDUALITA

    Paní Hájková, na důsledné rozlišování těchto dvou pojmů je nutno dávat opravdu velký pozor; ty se velice často zaměňují.

    A pokud jste zmínila Ježíše, tak ten působil výhradně ve směru rozvíjení osobní i n d i v i d u a l i t y, nikoli ve smyslu individualismu.

    Individualistická je soudobá (buržoazní) společnost; ale skutečných individualit je v ní možno spatřit jen velice pomálu.

    Právě tohle pro mě bylo jedno z největších překvapení, kterých jsem se dočkal po svém příchodu na Západ. Ovšem – trvalo mi dost dlouhý čas, nežli jsem si tento rozdíl dokázal skutečně zcela jasně uvědomit.

    Já jsem tehdy přišel přímo ze světa, kde se žádná individualita (ani individualismus) nepěstovaly. Všechno bylo podřízeno principu kolektivismu; a podřízení se pod platnou doktrínu. Reálně to znamenalo toto: my jsme byli vychováváni k nesamostatnosti, na jedné straně se o nás staral stát, ale na straně druhé všechno v našich životech bylo tímto státem předem upraveno, nalinkováno. Pro nějakou individuální osobitost tady nebylo místo.

    Po svém příchodu na Západ jsem byl přímo fascinován (a do nemalé míry i zahanben) bezpodmínečným sebevědomím, kterým se vyznačoval prakticky každý jeho obyvatel, jakožto individuum. Jenže postupem času jsem zjistil, že toto natolik sebejisté a sebevědomé individuum je – vnitřně prázdné. Respektive: že za touto zdánlivou svébytnou individualitou se ve skutečnosti skrývá vysoká míra uniformity.

    Každý byl sice velice žárlivý na svou svobodu a na svou osobní nedotknutelnost; ale ve skutečnosti u nich člověk nacházel víceméně stále ty samé názory, stále ty samé vzorce myšlení a jednání. Tato jejich osobní individuálnost nešla do hloubky; nevytvářela skutečnou zralou, mnohotvárnou a jedinečnou individualitu. Až jsem si dokonce mnohdy říkal, že nakonec skutečné individuality daleko spíše rostly u nás, na východě. Právě proto že my jsme žádný prostor pro její rozvoj nedostali, tak jsme ji mnohdy rozvíjeli ze vzdoru. Zatímco člověk Západu se doslova utopil ve své zdánlivé svobodě, nepociťoval žádný tlak na rozvíjení, na zrání své skutečné individuality, své osobnosti; a tak se spokojil s onou pohodlnou uniformitou. Která si jenom navenek dávala zdání pravé individuality.

50. Paní Hájková, abych se tedy zcela konkrétně vrátil k Vašim výrokům o Ježíšovi: „A je zapotřebí si uvědomit i to, že to individuum z něj udělal v podstatě Ježíš. Tím, jak ho vybízel, ať nic nedá na mínění své rodiny, své obce. Že on sám je tím, kdo se rozhoduje, kdo se nemůže vzdát odpovědnosti za svůj život.“

    Tady se Vám totiž právě smísily a překryly oba zmíněné pojmy, individualismus na straně jedné, a (pravá, ryzí) individualita na straně druhé.

    Totiž: to vybízení Ježíšem, aby lidé nehleděli na mínění své rodiny, své obce – to je takto bezprostředně vzatou pouze aktem i n d i v i d u a l i s m u. Právě toto je „svobodou“ západního člověka, který za pravou svobodu pokládá už ten stav, kdy nebude poslouchat žádné autority, ale bude si říkat a dělat co se jen jemu samotnému zlíbí.

    Ježíš sám jde ovšem mnohem dál; od této v podstatě formální, čistě osobní či individuální svébytnosti směřuje k opravdové kvalitě. To je ten moment „odpovědnosti“ – kterým člověk překračuje své ryze individuální zájmy či choutky, kdy vstupuje do celého jsoucího světa a přebírá plnou odpovědnost za jeho chod, za jeho kvalitu, za jeho mravní charakter. Centrem všeho dění tu tedy není už to pouze osobně nezávislé „já“, nýbrž těžištěm je ona otázka po (mravní) kvalitě.

51. Tady nejde o rozdíl mezi individualitou a individualismem, ale o samotné individuum, tedy samotného JEDINCE – jednotlivce. Tím, kdysi člověk nebyl. Dalo by se říct, že dřívější člověk myslel hlavou svého rodu/kmene, nikoli svou vlastní hlavou. Že tím jedincem zkrátka nebyl, ačkoliv jistě byl samostatným tělem. Jeho svědomí ale nebylo samostatné.
    Samozřejmě, že nesmíme Ježíšovy věty vytrhávat z kontextu, protože ony si navzájem protiřečí:
    Například toto:
    „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“ (Matouš 10, 37)
    nebo „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. (Lk 14, 26)
    A naproti tomu, tady kritizuje, když někdo o své rodiče dostatečně nepečuje:
    „Jak doved­ně rušíte Boží přikázání, abyste zacho­vali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl:‘ Cti svého otce i svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí‘. Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: ‚To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu)‘, již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat.“ (Mk 7,9-12)
    Takže: Rodiny je zapotřebí se zřeknout (někde se dokonce překládá jako „mít ji v nenávisti“) a zároveň je zapotřebí se o ni starat.
    Toto samozřejmě není jediné místo, ve kterém si evangelia protiřečí. Člověk si to musí v sobě nějak zpracovat.

52. Panu Nushartovi
    Existují různé způsoby, jak podat událost starou dva tisíce let. Claude Tresmontant vsadil na rozum. Prý se velmi obával křesťanského iracionalismu. Takže on chtěl patrně brát v potaz výzkum těch jednotlivých lidských mozků. Jak jsem četla, Tresmontant prý vyjádřil názor, že Ježíš Kristus přinesl člověku nový program, namísto programu geneticky získaného, uloženého v paleokortexu.
    (Viz Wikipedie https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Claude Tresmontant)
    Jiní autoři zase racionalismus striktně odmítali. C. G. Jung se prý domníval (jak jsem také vyčetla v jedné knížce), že racionalizace archetypů – nevědomých obsahů – které považoval za jinou (božskou) skutečnost, vede k fundamentalismu. Chtěl, aby byly považovány za iracionální. Iracionální ve smyslu nikoli hloupé, ale řídící se jinými (vlastními) zákonitostmi – ne racionálními.
    Ale to se mi také moc nezdá.
    Teď jsem zase četla interpretaci Grüna a Steindl-Rasta. Který si ale dost bere z buddhismu. I když je pravda, že A. Grün se v té knížce vyjádřil, že v křesťanství je to přece jen trochu jinak než v buddhismu.
    Já sama si dost lámu hlavu tím, jak vyjádřit, oč tady vlastně jde. Zda to je vůbec možné. Jak například vyjádřit svou osobní zkušenost s tím, co se se mnou dělo v posledních šesti letech?
    Jak vyjádřit svou víru a přitom nelhat nebo něco nepředstírat? Ani to nějak „vědecky“ nezjednodušovat. Jak vyjádřit, že spoustu věcí prostě nevím, nemám je nijak vyřešené.
    Nevím si rady hlavně s těmi fundamentalisty, kterým je vše jasné, pane Nusharte.
    Přitom si myslím, že k víře každého člověka je zapotřebí přistupovat s jistou uctivostí. Tak jaký postoj k nim mám zaujmout? Vyhýbat se jim?

53. Nedávno na Facebooku napsal Ivan Štampach, že nemá rád žalmy, protože jsou drsné až odporně násilné. A taky, že měl vždycky problém s křesťanským Bohem, který vyžaduje absolutní poslušnost a ještě k tomu člověka pokouší.
    Napsala jsem do diskuse:
    „Pokud jde o žalmy, tak k těm mám převážně kladný vztah.
    Ano, některé jsou drsné. Já ty zmínky o krvi většinou vědomě obcházím. Snažím se je chápat v kontextu doby jako celý Starý zákon. Bylo normální, že člověk pronásledovaný nepřáteli svolával na jejich hlavy Boží pomstu.
    Mám samozřejmě raději ty žalmy, které líčí krásy přírody nebo žízeň duše po Bohu. Žalm 23 znám dokonce nazpaměť. V jazyce Bible Kralické.
    Pokud jde o zkoušky, záleží na tom, jak se na Boha člověk dívá. Pro lidi Starého zákona byl Bohem sám život. A ten se tehdy s nikým nemazlil.
    Pokušení nevidím ani tak jako zkoušku poslušnosti, jako zkoušku věrnosti a trpělivosti. I když v té trpělivosti nás zkoušejí mnohem častěji lidé než Bůh. “

    No, fundamentalisté by samozřejmě prohlásili, že nic z Bible nesmíme obcházet, neboť je to Písmo svaté, psané samotným Bohem.

54. Tak, teď jsem se probudila ze spánku a první myšlenka, která mě napadla, byla: Proč vlastně neskládáme nové žalmy, které by nějak navázaly na ty staré? Žalmy, ve kterých už nebude krev a pomsta?

55. „jak vyjádřit svou víru a přitom nelhat…“
    Omlouvám se, právě toto nevím. Nebo spíš: nějaký čas tuším že vím že pro mne by to nyní znamenalo: mlčet už tady.
    Zatím mi to moc nejde, omlouvám se.

    Vaše cesta je ale, věřím, jiná a jste na ní myslím tak daleko, že od někoho jako jsem já nemá smysl poptávat žádné rady.
    K Vašim otázkám/doznáním mne jen napadá: žít s nevěděním a přitom se s důvěrou rozhodovat je pro mne podstata víry. Je to vlastně ten postoj kterým nás Ježíš uzdravuje z prvotního hříchu: Netrhání ovoce Stromu poznání předčasně – důvěry že ve svůj čas ono dozraje a třeba mi spadne na hlavu;-)
    Komu by bylo vše jasné, víru takovéto podstaty by nepotřeboval. (Týká se zcela stejně víry v jakékoli jiné, nenáboženské modely skutečnosti.) „Instinktivně“ mne to vede k (pohodlné) snaze se takovým lidem spíš vyhýbat, pokud to jde. Ale jak píšete- správné to není: Každý jsme na cestě, každého opevnění budou někdy pobořena, ale my nemůžeme vědět jak dlouho si právě v těch pevných stávajících právě kdo „druhý“ ještě potřebuje a může odpočinout. Mít ve velké úctě upřímné stavitele našich společných opěrných bodů, ale současně slyšet i to co citujete o pár vstupů výše – z Lk14.26.

56. Občas přemýšlím, jak těžké to má papež. Musí zaujímat určitý postoj jako hlava římskokatolické církve, takže musí respektovat, kam se momentálně myšlenkově posunuli její členové. A taky nějaká závazná usnesení synodů a pod. A taky tradici. A své předchůdce….
    Kromě toho má svůj osobní lidský nebo občanský postoj, které by možná také rád vyjádřil. Jenže to právě je největší problém.
    A ke všemu, cokoli řekne, může být špatně interpretováno.
    Viz třeba zde: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=31823
    Nemá to zkrátka lehké. Rozhodně mu nezávidím.

57. S tím padajícím jablkem je to ode mne asi zavádějící. Spíš jsme jednou zváni ke společné sklizni:-)

58. Tak tady mi hned „naskočí“ žalm 126:
    „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ 🙂

59. Ale taky se může sklízet ovoce (například ta jablka). A to není ani tak o rozsévání, jako o trpělivosti.

60. Paní Hájková, tak zrovna v těch citovaných výrocích Ježíše ohledně vztahu k otci a matce bych viděl jenom relativně nepatrný protimluv.

    Smysl těchto výroků je tento: za n o r m á l n í c h okolností, to jest v běžném životě, samozřejmě trvá základní povinnost „milovat otce svého a matku svou“.

    Ale: tam kde se jedná o záležitosti víry, a to sice n o v é, ježíšovské víry – tam je zapotřebí „opustit otce svého i matku svou“, a dostat se s nimi třeba i zcela zásadního konfliktu, pokud oni setrvávají na starých, konzervativních pozicích.

    Jednou větou řečeno: je zapotřebí pěstovat rodinné svazky; ale věci duchovní stojí nakonec i nad všemi svazky rodinnými. A pokud dojde ke konfliktu, věci duchovní mají přednost.

61. Ano, František toto v sobě spojuje: zodpovědnost a úctu k nesené tradici a otevřenost pro velmi lidský, osobní, nikoho předem nevylučující vztah. Jednou jsem od člověka který zažíval velké duševní utrpení slyšel slova: „Bůh je křehký. Ale pevný.“ To se mi teď propojilo k Vámi popisovanému křehkému postavení našeho papeže.

62. TA ZOUFALÁ NEMOŽNOST NAJÍT SPRÁVNÉ POJMENOVÁNÍ…

    Ano, je tomu tak: právě ty nejvyšší, nejdůležitější, nejpodstatnější záležitosti je nejobtížnější nějak trefně pojmenovat. A my stále tak nějak běháme okolo, stále znovu hledáme ten jediný střed všech věcí, toužíme ho uchopit do jasných, zřetelných slov; ale stále znovu nám tento střed uniká, nedá se chytit, nedá se uchopit.

    A to se zdaleka netýká jenom hledání ryze duchovního; já jsem ve svých filozofických počátcích míval opakovaně jakýsi podivný, bezmála čistě fyzický pocit, jako by to hledané, nevyslovitelné „ono“ bylo jakýmsi kluzkým předmětem, který – kdykoli se ho pokusím sevřít rukama – hned vzápětí z jejich sevření vyklouzne.

    Je docela dobře možné (a dokonce spíše pravděpodobné), že právě ty zcela nejvyšší věci se objektivně vůbec nedají takto jednoznačně nazvat a uchopit. (Připomínám ještě jednou moudrého Lao-c‘ s jeho varováním: „Jakmile jsi to nazval, ztratil jsi to!“) Co se pak Boha týče, byl to myslím Erich Fromm, který napsal, že vlastně ani samotné slovo „Bůh“ se nedá (adekvátně) vyslovit; že místo toho vztahování se k Němu musí být jenom jakýmsi vnitřním zastavením se, ustrnutím (nevím jak to nazval v originále, v češtině byl – asi dost nepřesný – překlad „zajíknutí“.)

    Jsme tedy – tedy kromě dogmatiků, kterým je vždy všechno jasné – jsme tedy všichni na tomto asi nikdy nekončícím hledání toho, co cítíme být oním středem všech věcí, ale co nám asi nikdy nebude definitivně přístupné.

    Ovšem – já sám jsem mezitím vzdal tu mou původní snahu toto „něco“ naprosto pevně a jednoznačně uchopit do svých „rukou“, tedy fixovat to prostřednictvím jednoho jediného všeobsahujícího a vševystihujícího pojmenování. A teď se daleko spíše snažím o to, toto „něco“ jaksi „vykolíkovat“. To jest: jednu za druhou poznávat, určovat jeho jednotlivé stránky, aspekty, projevy… S tím že pokud bych ho (to jest: jeho projevy a vlastnosti) poznal ze všech jeho stran, pak bych už – obrazně řečeno – alespoň věděl, k d e to je. Kde se to nalézá v celkovém komplexu jsoucího světa a našeho žití.

    Ostatně i Platón ve svém dialogu „Ústava“ nechá Sokrata sdělit, že skutečné pravdy se můžeme dobrat jenom tou cestou, že danou věc či fenomén poznáme „ze všech jejích stran“.

    Ovšem: k tomu pak Sokrates ještě připojuje, že toto poznání ze všech stran je jenom první krok; ale že dalším krokem musí být poznání, uchopení samotné vnitřní p o d s t a t y oné záležitosti.

63. Já se slovem Bůh problém nemám. A už mi ani nevadí, že o něm lidé mají různé představy.

64. Paní Hájková, také si myslím, že k víře každého člověka je zapotřebí přistupovat s uctivostí a snažím se tak činit. (O aktuální francouzské debatě si např. myslím, že svobodu slova je dnes vhodné demonstrovat na nyní tématech tabuizovaných v kultuře vlastního Západu, v tom i sociálních.)

    V případě fundamentalistických věřících se na základě vlastních zkušeností přikláním k mínění, že je lepší polemiky nezapřádat a téma nerozvíjet. Oni to samozřejmě chtějí, opravdovou diskusi, abych tak řekl, rovného s rovným však nebývají připraveni vést. Nejlépe tedy je vyslechnout je pouze a naznačit respekt k jejich zaujetí.

    Souhlasím s Vámi také, že vyjadřovat se k povaze vlastní víry (či nevíry) není vůbec snadné. Mám kamaráda, o němž vím, že je věřící. Katolík. Nikdy jsem jej neslyšel o víře mluvit, nanejvýš poznamená, že byli na mši. Myslím, že o své volbě nepochybuje, podobně jako nepochybuje o tom, že si vzal dobrou ženu.

    Co se týče pojmenování Boha, s tím dnes lidé problém asi většinou opravdu nemají. V počátcích tomu však bylo právě obráceně. Tetragram, pro nás JHVH, je toho ve své kryptičnosti nakonec dokladem. Náš výraz, bůh, odvozený od bohatství (plnosti), je vlastně taktéž kryptický, opisem původního jména božího, jež se nesmělo vyslovovat a bylo proto zapomenuto. (Podobnou povahu má zřejmě např. slovo „medvěd“.)

65. JHWH znamenalo Jsem, který jsem. Souvisí to s tím pojmem Bytostné Já, Selbst, čili Já sám, o kterém A. Grün a D. Steindl Rast říkají, že je to „nejvnitřnější svatyně člověka“.
    Když Ježíš řekl Židům: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem“ (Jan 9,58), chtěli ho kamenovat.

66. Ten citát z Jana je ovšem daleko spíš Platón než originální Ježíš, paní Hájková.

    Tato nadčasová existence duchovního principu (to jest: Ježíše jako jednou z hypostází Trojjedinosti) – to je ve své podstatě ryzí metafyzika. A je extrémně nepravděpodobné, že by Ježíš (který samozřejmě neměl žádné znalosti řecké filozofie) vůbec mohl nějak myslet metafyzicky. Tohle mohl ovšem autor Janova evangelia, který byl s helénistickým prostředím a myšlením důvěrně seznámen.

67. Ale proč, pane Poláčku? Vždyť už v době Starého Zákona se věřilo, že Hospodin (JHWH) jednou bude bydlet na zemi se svým lidem. A to, že odedávna existovalo něco jako „boží přítomnost na zemi“, která byla i nebyla samotným Bohem, to snad víte, ne?
    Evangelium svatého Jana není nic proti hebrejskému prostředí. O tom jsme se bavili už mockrát. Pokud jde o Platóna, samozřejmě vám neberu váš názor. Ale já si zase nechám ten svůj.
    Mimochodem, opravte si časový posun.

68. Ostatně, i kdyby tam nějaké platónské vlivy byly, nebylo by to nic divného. Vždyť se uvažuje o tom, že učedník, kterého Ježíš miloval, patřil k vyšší třídě saducejů. Kněžská třída v Judeji velmi podléhala vlivu helénismu, protože po návratu z babylonského zajetí byli nuceni s nimi spolupracovat. A o tom, že něco „nemohl znát“ sám Ježíš, bych si už vůbec netroufla spekulovat.

69. Doplnění: byli nuceni spolupracovat s Peršany.

70. Dík za připomenutí nesprávného časového údaje, paní Hájková. WordPress který tu používáme je – jak prozrazuje už sám název – program pro celý svět, a nemá tedy nastavení na automatické přizpůsobení evropskému letnímu a zimnímu času.

    Co se věčnosti Boha týče, to je něco naprosto jiného, nežli když nějaký pozemský kazatel (a právě tím Ježíš byl) by o sobě náhle prohlásil, že jeho vlastní existence je stejně tak nadčasová jako existence boží. Na něco takového by nemohl přijít nikdo, kdo vycházel z tradice judaismu.

    Zatímco autor Janova evangelia (a připomínám, že tento autor s velkou pravděpodobností není nijak identický s apoštolem Janem!) – to byl autor který za pravé osobně byl důvěrně seznámen s helénistickým prostředím a s helénistickým myšlením, a za druhé adresátem jeho evangelia nebyli Židé, nýbrž „pohanští“, tedy nežidovští křesťané. Jinak řečeno: autor Janova evangelia tady už víceméně plně vystoupil z judaistického prostředí, a byl činný a uvažoval daleko spíše v prostředí helénistickém.

71. Ostatně, proč biblický výzkum předpokládá že autor Janova evengelia nebyl identický s apoštolem Janem (a vůbec nebyl přítomen v blízkosti Ježíše): protože je zde zcela zásadní rozdíl v teologickém pojetí, jestliže u synoptických evangelistů je středobodem Ježíšova působení očekávání příchodu Království božího na zemi, pak v Janově evangeliu tento moment ustupuje náhle zcela do pozadí, a místo toho do centra dění vstupuje sám Ježíš, právě v této dikci: „Já jsem!“

    Mimochodem, celá kapitola 21, kde je autor Janova evangelia identifikován s Ježíšovým učedníkem toho jména – tak tato kapitola je podle jednoznačného nálezu znalců Nového zákona dodatečně vložena až nějakou pozdější redakcí textu. Jinak řečeno: autor Janova evangelia sám nijak netvrdil, že by byl tímto Janovým učedníkem.

72. A co mohl či nemohl znát Ježíš: paní Hájková, i kdyby snad Ježíš měl nějaké kontakty s helénistickým prostředím (jako že jeho údajné cesty na území helénistické Dekapolis platí jako značně nepravděpodobné), tak je možno prakticky s jistotou vycházet z toho, že nijak hlouběji nestudoval řeckou filozofii. 😉

73. Být plně vystouplý z nějakého prostředí a stát se plně součástí prostředí jiného? To je velice sporné, pane Poláčku. To je jako byste řekl, že třeba já jsem plně vystoupila z prostředí komunistického, respektive levicového, a stala jsem se plně součástí prostředí křesťanského. Ve skutečnosti žádná taková „plnost příslušnosti“ neexistuje, nýbrž lidé podléhají různým vlivům, s nimiž různým způsobem pracují a všelijak je propojují. Prostě se nacházejí někde „mezi“.
    Učedník, kterého Ježíš miloval, mohl být klidně totožný s autorem evangelia. Dokonce i kdyby to evangelium ve své konečné podobě vzniklo až na počátku dalšího století. Traduje se totiž, že apoštol Jan se dožil velmi vysokého věku. Ostatně i na konci evangelia se píše, že se říkalo, že ten učedník nezemře. A je jasné, že jako někdejší saducej mohl propojovat hebrejské a helénské vlivy.

74. Samozřejmě, zcela stoprocentně se to vyloučit nedá. Jenže: jak už řečeno proti identitě těchto dvou osob hovoří zcela závažné teologické i stylistické důvody. Seriózní výzkum tedy většinově vychází z toho, že autor Janova evangelia je někdo jiný, nežli Ježíšův učedník Jan. Zatímco pro to, že by se mělo jednat o stejnou osobu, nehovoří prakticky vůbec nic; neboť jak řečeno ta zmíněná kapitola která by to mohla naznačovat je až dodatečnou vsuvkou.

    A že autor Janova evangelia „vystoupil z judaistického prostředí“? – I tohle dokáží posoudit odborníci, na základě textových, historických a jiných analýz.

75. Oni se i odborníci mohou mýlit. Já bych tedy určitě nepodléhala představám, že když vědecky analyzuji něčí texty, prokouknu tím daného člověka skrz naskrz.
    Ale nebudu to dál rozebírat. Nemusím mít ve každé diskusi poslední slovo.
    Ostatně, já věřím, že poslední slovo bude mít Bůh.

76. Pochopitelně, že nikoli v diskusi. 🙂 Ale spíš v tom smyslu, že budoucnost nenaplánujeme.

77. Ovšem, paní Hájková, tuto budoucnost nám naprosto jednoznačně naplánovaly jak marxismus, tak i křesťanství – tedy oba ideové směry ke kterým se hlásíte.

    Marxismus předpověděl lineární vývoj ke komunismu, křesťanství zase stále ještě prorokuje příchod „Království božího“.

78. Ovšem, pane Poláčku, evangelia, zvlášť to Janovo, upozorňují na to, že království Boží (Ježíšovo) není z tohoto světa.
    Sice je pravda, že jednou se uskuteční v plnosti a nebe se spojí se zemí. Ale je marné myslet si, že to bude už brzy a hlavně čekat, že to konkrétně mně s něčím nebo od něčeho pomůže.
    Já jsem kdysi četla, že i Židé uvažovali o Božím, respektive nebeském království. A měli prý takovou představu, že dobří lidé, jako byl třeba Abraham, „stahovali“ to nebeské království o něco dolů, zatímco zlí lidé, jako byl třeba Kain ho svými zlými činy zase oddalovali (vraceli nahoru).
    Tedy nejsem si jistá, zda ta představa nesouvisí hlavně s kabalou a jak moc je blízká /daleká ortodoxnímu judaismu.
    A marxisté (nebo leninisté) kladli komunismus až do daleké budoucnosti, kamsi za reálný socialismus.

79. Záleží na tom, paní Hájková, co máte na mysli pojmem „daleká budoucnost“. Marx s Engelsem s příchodem komunismu počítali bezpochyby už pro 19. století. Neustále čekali jenom na to, kde už konečně propukne ta toužebně očekávaná revoluce. Zatímco „reálný socialismus“ – s něčím takovým nepočítali vůbec, oni jenom několikrát zmínili, že po revoluci bude bezprostředně následovat určité přechodné období, „první fáze“ komunistické společnosti, nežli se lidé vnitřně přeorientují z buržoazní morálky na morálku komunistickou. Ano, oni nikdy nenapsali jak dlouhé toto přechodné období má být; ale z logiky věci vyplývá, že principiálně nemohlo být delší nežli jedna lidská generace. To jest: kdo se už narodil do komunismu (tj. i do této první fáze, kterou až Lenin nazval „socialismem“) – ten už nevyhnutelně musel být plně zralý pro život v něm.

80. Co se pak „Božího království“ týče: no ano, toto očekávání bylo už součástí judaismu (tedy ještě před Ježíšem); čekalo se že ho nastolí někdo z Davidova rodu. Ovšem: toto „Boží království“ mělo být v prvé řadě královstvím pozemským (a právě někdo z Davidova rodu měl být jeho vladařem, měl tedy obnovit legendární Davidovo království); přičemž ovšem Bůh měl toto pozemské království zduchovnět svou bezprostřední přítomností. A první křesťané příchod tohoto Božího království (s Ježíšem v čele) také očekávali naprosto bezprostředně, víceméně každý den.

    A teprve když se nedočkali, teprve poté se toto jejich očekávání transformovalo do té podoby, že se jedná především o čistě duchovní záležitost, nesouvisející bezprostředně s pozemským světem. (Tato změna se pak právě nejvíce projevila u Jana.)

    Máme tu tedy jak v komunismu, tak v křesťanství ten samý proces: na začátku stojí pevné očekávání bezprostřední, naprosto zásadní, radikální a finální změny; a když se tato nedostaví, pak se tato očekávání velice umírňují a omezují ve svých požadavcích, a za druhé odsouvají se daleko do budoucnosti. A pro správu věcí lidských v tom mezidobí tu byl na jedné straně „reálný socialismus“, na straně druhé Církev svatá.

81. Vám soužka učitelka neslibovala, že (vy) se komunismu dočkáte (zatímco ona už asi ne)?

82. Přičemž ovšem takový Novotný podle všeho věřil tomu, že on sám se ještě komunismu dočká.

    Zajímavé by ovšem bylo zvědět, v co vlastně věřil Husák. Ve svých mladých létech dozajista věřil v komunismus (i v to že se ho může sám dočkat).

    Ale v té době kdy se dostal na vrchol moci, kdy se stal symbolem normalizace – věřil tehdy ještě na něco jiného, nežli na čiré udržení moci?…

    A co současní čínští soudruzi? – Kteří bez jakýchkoli cavyků restaurovali kapitalismus; a přitom s železným přesvědčením stále ještě tvrdí, že prý „prohlubují socialismus“?…

83. Pokud si vzpomínám, můj tatínek se na Novotného zlobil za to, že řekl: „Ještě tato generace bude žít v komunismu.“ Myslel si naopak, že vývoj bude pomalý. V podstatě si myslel něco podobného, co Masaryk o socialismu. Ten totiž tvrdil, že pro socialismus se lidé musí teprve vychovat. Jenže on si myslel, že ta výchova se bude odehrávat v kapitalismu. Zatímco můj tatínek si myslel, že výchova pro komunismus se bude odehrávat v podmínkách reálného socialismu.
    V co věřil Husák, to opravdu nevím. O komunistech obecně napsal prý Bloch, že „rudí hrdinové“ padali pod střelbou vojáků a policie, vystupovali na šibenice a vstupovali do sekyráren hrdě a pevně i bez posmrtné naděje“. Viděl v tom naprosté novum v dějinách, jak píše v knížce „Blochova filosofie naděje“ Karel Skalický. „Neboť jejich Velký Pátek nebyl mírněn žádnou Velikonoční nedělí……Přesto tento materialista umírá, jako by celá věčnost byla jeho. To znamená, on už předem přestal považovat své Já za natolik důležité. On má třídní vědomí. Osobní vědomí bylo natolik pohlceno třídním vědomím, že oné osobě už nikterak nepřipadá důležité, zda na cestě k vítězství, v den vítězství se na něj vzpomene či ne“.
    Milan Machovec zase pokládal za důležitou náhražku náboženství dialog s „paradigmatickým druhým“, se smrtí nebo se „světem beze mne“.

84. Já si ale myslím, že hodně komunistů věřících v komunismus chtělo ten nový svět pro své děti. Protože si mysleli, že v kapitalismu jejich děti nebudou mít prostě šanci.
    Že jim záleželo na těch dětech víc než na sobě. Což by ale nebylo nic zvláštního.

85. Je opravdu těžké smiřovat se s tím, že děti se budou mít možná hůř než my.

86. Myslíte, paní Hájková, hůř spíše materiálně, nebo hůř – pokud jde o svobodu?

87. Těžko říct, pane Nusharte. Možná jsem si představila to, o čem loni mluvil můj mladší kolega v práci: že za dvacet let se třeba bude stát fronta na pitnou vodu.
    O svého syna-softwarového inženýra strach ani moc nemám. Ale o dcery, které žádné zvláštní schopnosti nemají, a navíc nejsou úplně zdravé, docela ano.

88. To je ta vaše svoboda a demokracie v rámci kapitalismu. Lidem je de facto vštěpováno, že si můžou dělat co chtějí, že mají myslet hlavně na sebe, že nejdůležitější je hromadění majetku, že ekonomika (výroba velkého množství zbytečných předmětů), na kterou už v podstatě nemá vliv, musí běžet, jinak nebude za co žít a teď tu umřeme na koronavirus. Stát už je natolik slabý, že s tím nedokáže skoro nic dělat. Nedokáže často ani vynucovat jím nařízená opatření, protože by tak popřel onu iluzi svobody.

89. Česká podoba kapitalismu, zoufalí lidé, kteří si zvolili do čela vlády šíleného, nekometetního miliardáře, to je to, co nás zahubí.

90. nekometetního – nekompetentního

91. On je jinak asi poměrně známý ten Husákův výrok, kdy na konci 80. let prohlásil cosi ve smyslu: „Soudruzi, robte niečo, všedko ide do hajzlu“. To jest Husák si zřejmě uvědomoval, že komunismus by se měl ubírat minimálně trochu jiným směrem (ovšem zřejmě hlavně pod tlakem zahraničních okolností), ale byl zřejmě už příliš starý a nemocný na to, aby začal domýšlet v jaký typ komunismu je třeba věřit do budoucna. Pokud ale o komunismu jako takovém pochybnosti měl, není, pokud vím, známo, že by je jinak dal někdy najevo.

92. Ono je nakonec vždycky důležité věřit. Bez víry se člověk neobejde. Věřícím není jen ten, kdo věří v Boha. Věřit znamená důvěřovat – v posledku důvěřovat životu. Když důvěřujeme životu, důvěřujeme i jeho zdroji. Tím je Bůh, božský zdroj života. (Z knížky Tak věříme)

93. A život, když mu budeme věřit, pro nás najde cestu. Víra je opakem strachu. Je to tedy také odvaha. Odvaha k životu.

94. CO PŘETRVÁ NAŠI SMRT?

    Paní Hájková, tohle je ovšem jedna z nejobtížnějších otázek vůbec. Ale v jako první krok je nutno konstatovat: tímto způsobem neobětovali (zdánlivě pro nic) své životy jenom (komunističtí) revolucionáři. Stejně tak se umíralo za vlast, za národ; i za „pouhou“ čest. (A na straně druhé ani Ježíš Nazaretský, když šel na smrt, nemohl mít sebemenší tušení o tom, že následně bude „oživen“ křesťanskou legendou o zmrtvýchvstání.)

    Proč tedy lidé jdou vědomě na smrt, když vědí že tím pro ně skončí všechno, co bylo náplní celé jejich existence na tomto světě, a že po nich nezůstane nic, mnohdy ani pouhá vzpomínka?…

    Snad nejlépe to vystihl Luther (i když se mu snad v tu chvíli nejednalo bezprostředně o život), když veřejně vyhlásil své „kacířské“ téze: „Tady stojím, a nemohu jinak!“

    Jsou prostě chvíle, kdy se i fyzická smrt jeví být menší újmou, nežli zrada, nežli naprostá ztráta vlastních životních, ideových či mravních principů. Toto „nemohu jinak“ znamená, že jsem natolik srostlý s mou pravdou, že kdybych ji zradil, ve skutečnosti bych tím zahubil i sám sebe. Zůstalo by sice živé tělo, které by ale bylo už jenom prázdnou skořápkou bez života.

    V nejdrastičtější podobě to vyjádřil George Orwell ve svém románu „1984“, kdy oba hlavní hrdinové – muž a žena – pod těžkým mučením odvolali svůj vzdorný postoj proti vládě totalitní strany, a začali sami bezmyšlenkovitě papouškovat její prázdná ideologická hesla. Režim je pak ještě nějakou dobu nechal přežívat; ale po zbytek jejich fyzické existence už to byla opravdu jenom v doslovném smyslu těla bez duše. A především bez vlastního ducha.

    V každém případě: nepropadejme omylu, že pro člověka by bylo absolutně nejvyšší hodnotou jenom a pouze jeho čistě fyzické přežití. Tento instinkt je mu sice s železnou mocí vštípen přírodou, evolucí; ale dokonce ani v této sféře není tento pud absolutní, někdy ho převáží jiné motivace, například boj za mláďata nebo pud rozmnožovací.

    A u člověka? – Tam zcela principiálně k oněm přírodně podmíněným instinktům (a motivacím) přistupuje zásadně zcela nový okruh motivací, totiž motivace ideové. Které pak vstupují do trvalého zápasu proti oněm motivacím přírodně podmíněným. Někdy se prosadí působení jedné strany, jindy ale zase té druhé.

    „Hádala se duše s tělem,“ zpíval kdysi Hutka v jedné své písničce. Tato poetická zkratka vyjadřuje vlastně všechno. Samozřejmě může být, že obojí – tedy tělo i duše – jsou ve vzájemném souladu; ale také vždy znovu a znovu dochází k tomu, že se spolu navzájem „hádají“. Že tělo chce jedno, ale duše říká: „Ne! Jsou tu hodnoty vyšší, nežli jenom pouhé přízemní potřeby a choutky těla.“

    Přičemž někdy se tento spor může opravdu vyhrotit natolik, že duše obětuje i samotné fyzické tělo, tedy i svou vlastní fyzickou základnu, aby uchovala své vlastní ideové principy.

    „Tady stojím, a nemohu jinak…“

95. Pane Krupičko, na téma vztahu demokracie a kapitalismu právě teď vypracovávám vlastně celou sérii článků, takže v tuhle chvíli se k tomu nebudu blíž vyjadřovat.

    Takže jenom velice krátce: sice jako obvykle celou věc pojímáte příliš radikálně, ale v daném případě bych Vám celkem dal za pravdu.

96. Víra (přesvědčení) může být chápána také jako věrnost (pravdě, Bohu). Tak to chápali Hebrejci. Víra pro ně byla věrnost (emunah). Myslím, že i E. Fromm používá v kterési knížce tento termín – emunah.
    Když je člověk hluboce věrný jakékoli pravdě, cítí tuto pravdu jako nedílnou součást své vlastní podstaty a bytí. Osoba s emunou nemá na výběr – popřít svou emunu znamená popřít kvintesenci svého bytí.
    https://www.chabad.org/library/article_cdo/aid/1398519/jewish/Emunah.htm

97. Tak i ty lentilky nám definitivně ukradly, tak to už je konec. Zítra si ti Němci odvezou možná i Škodovku. Už tady skoro nic nezbylo, jen Babišovy párky, které se ovšem nedají jíst.

98. 🙂

99. Já vůbec neargumentuji selektivně pan Poláčku, já primitivnost a brutalitu kapitalismu, jež je lidstvu do velké míry přirozená, hlásám kudy chodím, Vy mě prostě křivdíte 🙂 Vy a několik málo Vašch zdejších pravičáků. A také jste tu zatajil velké vítězství vídeňských sociálních demokratů (kde cca půlka bytového fondu není v čistě soukromých rukou) nebo novozéladských labouristů 🙂

100. Tedy aby bylo jasno, pokud tvrdím, že kapitalismus je pro lidstvo přirozený, tak ho vlastně chválím.

101. Tak už se tady všichni (snad kromě pana Petráska) přiznejte, platí Vás CIA, nějaký německý kapitalista nebo jste nějaká skrytá pobočka Institutu Václava Klause? 🙂

102. A ať žije zde zmíněná Ilona Švihlíková! Sláva jí! Třikrát sláva!

103. A sláva pro paní Hájkovou za to, že paní Švihlíkovou zmínila!!! 🙂

104. Ono nic není jenom dobré nebo jenom špatné.
     V knížce Tak věříme se píše, že je dobře brát svět realisticky takový, jaký je: „Vždycky jsem si přál, aby existoval nějaký svatý Jiří, kterého můžeš jasně poznat podle svatozáře a který zabije draka, kterého samozřejmě poznáš už podle jeho páchnoucího dechu. Ale kamkoliv se ve skutečnosti podívám, drak má taky malou svatozář a svatý Jiří má dračí ocas. Takže čisté rozlišování nacházím jenom v knihách, ale v reálném životě nikdy. Vždycky je to smíšené. Jak často se pod záminkou dobra děje i zlo! Ježíš vždycky káral sebeuspokojení. Není pokaždé jasné, co je dobré a co špatné. Nedá se to chemicky čistě rozdělit. Vždycky je to smíšené.“
     Já k tomu dodám: Ale taky je dobré počítat s tím, že se svět mění a vyvíjí.

105. OK, ale nyní dejme slovo soudruhu Valtru Komárkovi! Potlesk pro Valtra Komárka, který nám ve videu poví o neblahém dědictví Listopadu! 🙂

     https://www.youtube.com/watch?v=OG6_iXiKHHY&pbjreload=101

106. Ale to není všechno milí přátelé, o zlodějské transformaci české ekonomiky nyní promluví ekonom a filozof Petr Gočev!!! 🙂

     https://denikreferendum.cz/clanek/15280-zlodejska-cesta-transformace-nebyla-jedinou-alternativou

107. Slibuji, že už ty drogy nebudu brát a teď sorry, ale musím něco zařídit a pak do práce.

108. Ovšem ten článek od Gočeva na Deníku Referendum se mi zdá být dost povrchní, takový levičácky-aktivistický. Ale tehdy to byl zřejmě ještě mladý student, zdá se mi že mezitím přece jenom už dost vyzrál.

109. Ještě jsem přeci jen bohužel tady 🙂 a případným zájemcům doporučuji 2 dny starý facebookový post Kateřiny Konečné, možné budoucí předsedkyni KSČM, k výročí vzniku Československa, zkopírat nejde.

110. Co se toho Komárkova příhovoru týče: nedá se nic dělat, ale Komárek je skutečně naprostý naiva. Myslí to samozřejmě dobře, ale žije v jakémsi svém snovém světě, který nemá téměř nic společného s realitou.

     Co se jeho naříkání nad privatizací týče: on si stěžuje jak se český průmysl dostal do zahraničních rukou, vypočítává kolik tady bylo českých průmyslových podniků se třemi, pěti, i deseti tisíci zaměstnanců – jenže co už ani slovem nezmiňuje je to, že to byli v naprosté většině technologičtí dinosauři, naprosto neschopní přežít v konkurenci s vyspělými zahraničními producenty. Krátce řečeno: kdyby ty naše krásné české podniky nepřešly do rukou zahraničních majitelů (kteří disponovali vyspělým know-how), pak by naprostá většina těchto podniků byly už jenom průmyslové ruiny. V kterých by nepracoval vůbec nikdo, zatímco ti zahraniční majitelé poskytují práci – ne snad pouze zahraničním dělníkům jak zcela falešně tvrdí Komárek, nýbrž především českým pracovníkům.

     A ty dividendy odváděné do zahraničí: stále ta samá oblíbení písnička na levici, jenže ty dividendy jsou odváděny ze zisku který vytvořily p r á v ě tyto zahraniční firmy; a bez jejich příspěvku a technologické pomoci by vůbec nikdy nevznikl!

     Ostatně nedávno jsme na DR diskutovali o vývoji v dřívější NDR: i tam drtivá většina dřívějších národních podniků přešla do rukou západoněmeckých majitelů! Z toho samého důvodu: jenom a pouze ti měli reálnou možnost produkci převést na konkurenceschopnou úroveň.