Petr Kužvart
Se zájmem jsem očekával avizovaný text Josefa Poláčka, mého dávného kamaráda a v řadě směrů i spřízněné duše. Nyní to pročítám a jsem trochu zklamán. Nejde jen o to, že mi autor podsouvá poněkud upravené názory, jež jsem v debatě s ním uplatňoval – to se vcelku často stává a zdaleka nejde vždy o úmysl. Horší je historická nezakotvenost, poněkud povrchní abstraktnost pojednání.. Autor jako by dosud žil někdy v 70. – 80. letech minulého století. Překotný a podstatný vývoj posledních desetiletí jako by šel zcela mimo něj. Co tedy dodat a doplnit? Bude toho víc. Především toto:
Demokracii nechápu jen v politicko institucionálním smyslu a už vůbec ne ve smyslu substanciálním. Jde o formu vlády, jež se v dějinách druhové kultury moderního člověka vyskytuje dost řídce. Jejím základním předpokladem je, že společnost (kmen, obec) tvoří alespoň zčásti osobně svobodní a plnoprávní jedinci (občané v dnešním smyslu, ale třeba i vůdci rodových klanů), kteří mají právo účastnit se rozhodování o společných záležitostech kmene nebo obce, tedy o věcech veřejných, politických, Pokud pomineme (limitovaně) demokratická rozhodování v kmenově a rodově organizovaných společnostech, pak první moderní výskyt demokracie lze najít v (některých) řeckých antických městských státech a po nějakou dobu i v římské republice.
Pokud Josef Poláček zmiňuje dobu vrcholného středověku, pak zde fungovala omezená stavovská demokracie feudality, jež byla institucionalizována jako zemské, říšské sněmy, případně i nižší, např. krajské sjezdy šlechty. Teprve v závěru tohoto období se k nižší a vyšší šlechtě a kléru připojuje i městský stav, tedy zastoupení královských měst (poddanská města zastupoval feudál – vlastník příslušného panství). Královská města podřízená přímo koruně byla zastupována různě široce. Na českém zemském sněmu to jeden čas byla dokonce jediná osoba, reprezentující městský stav jako celek. Jindy to bylo několik představitelů nejvýznamnějších královských měst. Vždy zřetelná menšina ve srovnání s hojně zastoupenou feudalitou. Pokud přijdete ve starém královském paláci na Pražském hradě do historické zasedací síně zemského sněmu, pak uvidíte trůn, na němž přesedal schůzi panovník, před ním pak dlouhé polstrované lavice pro šlechtu a stranou u okna malé pódium s ohrádkou – tady stáli zástupci měst. Demokracie v době feudalismu byla omezená, hierarchicky odstupněná, třetí stav zde hrával zcela podružnou roli a pokud vůbec nějakou, pak tu byl zastoupen jen patriciát královských měst.
Původně byly omezeně demokratickými republikami i středověké městské státy v Itálii. Jak měšťanstvo bohatlo, soustředila se faktická moc v rukou podnikatelského, posléze finančního patriciátu a ty republiky končívaly zpravidla jako oligarchicky řízené státy a státečky (Florencie, Benátky, Milán, Janov). Měšťanská oligarchie se zde často postupně měnila ve feudalitu. Nicméně vznik moderních měst v raném evropském středověku byl původně veden ve vyloženě demokratickém kolektivistickém duchu, kdy do měst prchali poddaní feudálů a města se za ně stavěla a navzdory snahám feudality nově příchozí chránila a asimilovala. V průběhu vrcholného středověku se ale města sama stávají feudály s rozsáhlým nemovitým majetkem. Omezeně demokratické rozhodování a správa měst se soustřeďovaly zpravidla v rukou patriciátu, který ovládal městské rady a volil městské hodnostáře.
V tomto smyslu lze mluvit o limitovaném uplatnění demokratických principů za feudalismu. Že se bohatnoucí městský stav postupně hlásil o slovo a snažil se i o svou politickou emancipaci, je faktem. Ale k jeho prosazení byla ještě dlouhá cesta. Celým středověkem se táhne spíše neustálé mocenské potýkání mezi panovnickou ústřední mocí a poněkud partikularistickým a odstředivým postojem šlechty, pro níž byly zemské či jiné sněmy nástrojem uplatňování politického vlivu a zatlačování panovnické moci. Další vývoj šel dvěma cestami. Především cestou potlačení politického vlivu feudality ve prospěch panovnické moci – vzniká tak absolutní monarchie, politický absolutismus. Druhou cestou byl stavovský stát, kde sněm hrál rozhodující roli a zatlačoval slabou moc stavy voleného panovníka. Někde se tento systém rozvinul až do šlechtické republiky, ba sebedestruktivní šlechtické anarchie – viz Polsko v 18. století.
Rodící se kapitalismus, zprvu charakteristický kupeckým a manufakturním podnikáním a také koloniálním obchodem, demokracii vyloženě přál. Typicky lze uvést revoluční Nizozemí 16. století a jeho Generální stavy, jež se směle postavily španělské okupační moci, koloniální veleříši, nad níž tehdy slunce nezapadalo – a po mnohaletém krvavém boji zvítězily. Ale je také pravdou, že absolutní monarchie, zejména v období osvícenského absolutismu, byla překvapivě dobrým pařeništěm, kde se dařilo rozvíjet raně novověké kapitalistické podnikání šlechty i měšťanstva. Takové monarchie bezděky připravily podmínky pro nadcházející průmyslovou revoluci, Příkladem tu může být Francie i poněkud zaostalé Rakousko, ale i Prusko a pruské Slezsko. Ve špičkovém případě pak Anglie: po absolutistických peripetiích (Jindřich VIII., ale i jeho nástupci včetně nešťastného Karla I.) se stabilizovala jakási forma konstituční monarchie (bez psané ústavy, pouze na obyčejovém právu založené), kde se rozvíjel parlamentarismus, a to na půdorysu historického kompromisu z konce 17. století mezi šlechtickými velkostatkáři a měšťanskými podnikateli – proto dodnes existující Horní a Dolní sněmovna, té horní se říká Sněmovna lordů, proto Hauses of Parliament v množném čísle. Právě a především zde byly vytvořeny (zejména dík existenci světové koloniální říše) vynikající předpoklady pro průmyslovou revoluci a vznik moderního kapitalismu. Čím je dneska Čína počátku 21. století, tím byla v 19. století viktoriánská Británie.
Po odstranění absolutních monarchií nebo jejich transformaci v konstituční formu se vyvíjí klasický parlamentarismus období kapitalismu volné soutěže. Je to omezená demokracie – platí tu majetkový census a aktivně se politiky účastní velkostatkářská šlechta a nově vznikající buržoazie. Do politiky vstupují první moderní profesionální politikové, pracující v médiích, parlamentu a vládě v zájmu svých privilegovaných a mohovitých voličů. Tady lze souhlasit s Josefem Poláčkem, že tato omezená demokracie bohatých je pro tehdejší kapitalismus nejvýhodnější formou vlády.
Ale vývoj postupuje dál. Je tu v druhé polovině 19. století mohutná vlna zakládání akciových společností a společností s ručením omezeným, vlastnictví kapitálu se výrazně kolektivizuje, kolektivizuje se i jeho správa a řízení. Jde o jakousi svéráznou vzájemnou demokracii vlastníků kapitálu. Velmi omezenou – hlasuje se vždy podle výše vlastního kapitálového vkladu. Dovršením této ekonomické demokracie jsou družstva, kde už existuje rovnost členských podílů i hlasů. Ale jde se dál. Vznikají mohutné korporace často s monopolním postavením na trhu a relativně se osamostatňuje finanční kapitál, který má všechny předpoklady k vůdčí roli při řízení a ovládání monopolistických korporací.
Zároveň je na počátku 20. století mnohde prosazena reforma dosavadního demokratického zřízení: je prosazeno všeobecné hlasovací právo, byť majetkové odstupnění váhy hlasu je zachováno (typicky majetkově odstupňované volební kurie při volbách do rakousko-uherské Říšské rady). Demokracie se postupně z vlády bohatých stává masovou záležitostí. Vypadá to, zejména v Německu na přelomu 19. a 20. století, že už jen volebními výsledky masových sociálně demokratických stran může dojít k socialistického převratu – bez revoluce! Jenže kapitalismus je mimořádně přizpůsobivý a přežije skoro všechno. Začínají proto experimenty s jiným uspořádáním, na základě autoritativní vlády a potlačení masové demokracie. Fašistické a korporativní koncepce se zprvu zdají nadějným řešením, ale nakonec se zas tak moc neosvědčí. Kapitalismus ovšem pod fašistickým režimem nejen přežije, ale někde i docela vzkvétá (Českomoravská Kolben – Daněk, a.s. v Praze se transformovala do Tschechisch – Mährische Maschinenbaufabrik, Aktiengesellschaft in Prag, bez přestávky vyráběla tanky – a jelo se prostě dál!). Aby ne, když má kapitál k fašistické vládě podstatně blíž, než potlačené dělnictvo a zaměstnanectvo. Fašistický režim ekonomiku výrazněji reguluje, a to především v zájmu svém – ale nevyhnutelně i v zájmu bezproblémového provozu co možná efektivního kapitalistického hospodářství. Tady se kapitál často mocně přisává na stát cestou rozsáhlých státních zakázek. Monopolismus se dál při tom prohlubuje.
Ale fašistické formy se moc neosvědčují a přežijí jen v zaostalejších zemích světové ekonomické periférie (typicky Portugalsko, Španělsko, řada diktatur a autokratických monarchií v rozvojovém světě). Fašistické režimy jsou málo předvídatelné a jejich agresivita (útočné války) nezná v kontextu disponibilních zdrojů mezí, takže se hroutí a jsou vojensky poráženy. Demokratické formy jsou přece jen efektivnější, mívají lépe fungující zpětnou vazbu a pohotověji eliminují dysfunkce a excesy – v politice i v hospodářství.
Společnost už je po polovině 20. století v západní Evropě natolik bohatá a ekonomika natolik efektivní, že dochází k jakémusi přechodnému sociálnímu, třídnímu smíru a vzniknuvší sociální stát zastřešuje celkem úspěšně národní kapitalismus i počínající spotřební společnost a provozuje rozsáhlé systémy sociálního pojištění, sociální péče, veřejného zdravotnictví a vzdělávání, často vlastní i strategickou infrastrukturu a důležité podniky. Jsou zavedeny zaměstnanecké závodní rady a existují vlivné odbory. Antagonismy se obrušují, alespoň pro tuto chvíli. Rozvíjí se standardní západní parlamentarismus, byť v řadě různých variant (parlamentní republika, prezidentský a poloprezidentský systém), Tento vývoj vrcholí v 60. a 70. letech 20. století. A zároveň začíná nová kapitola vývoje jak kapitalismu, tak i reálných forem vlády.
Přichází neoliberalismus, zakládající si na maximální privatizaci, zejména veřejného majetku a také řady dosavadních funkcí státu. Zakládá si na ideji rádoby svobodného, deregulovaného trhu, ve skutečnosti jde však o trh ovládaný monopolistickými korporacemi a v jejich prospěch regulovaný ochotnými státy, později stále víc i nadnárodními integracemi a mnohostrannými smlouvami o volném obchodu. Drsně se osekávají státní výdaje, jež jsou pro kapitál neproduktivní – typicky sociální péče, nemocenské pojištění, sociální (důchodové) pojištění, veřejné školství, veřejná zdravotní péče, je snaha mnohé z toho privatizovat. A navazuje logická snaha snižovat daně pro podnikatelské subjekty, zejména pro ty velké. Stát už přece tolik peněz nepotřebuje. V módě je “minimální” stát. Řada dosud státem provozovaných a zajišťovaných agend se privatizuje. Jde o prudké a rozsáhlé trhnutí kormidlem, které je právem těžko stravitelné pro velké skupiny obyvatel. Proto se prvý neoliberální experiment koná v prostředí chilské fašistické diktatury 70. let. Nejprve bylo nutno svrhnout a zavraždit demokraticky zvoleného levicového prezidenta a povraždit stovky a tisíce potenciálních odpůrců. Pak se v nastalém hřbitovním klidu a márnicovém pořádku mohlo začít v klidu privatizovat a liberalizovat. Ke zlomení odporu dosud vlivných odborů v Británii baronkou Thatcherovou dochází po mnoho týdnů trvající stávkové vlně, zejména v ohroženém těžkém průmyslu. Vítězství neoliberálních principů je především vítězstvím “volného trhu” pro velké korporace. Trhu již zřetelně celosvětového. Důsledkem je deindustrializace ekonomik Západu – průmyslové výroby se stěhují do rozvojových zemí, kde je podstatně levnější pracovní síla a nulové sociální a pracovněprávní zákonodárství, nulová regulace oběhu kapitálu. Nově vznikající soustava nejvýznamnějších a určujících nadnárodních monopolistických korporací na tomhle zakládá svůj výnosný business. Jejich poptávka je u zrodu daňových rájů a následují zázračné “optimalizace” korporátních daní. V zemích Západu se redukuje masové průmyslové dělnictvo a tenčí se a chudnou dosud prosperující střední vrstvy, jež měly na politický systém stabilizační účinek (jejich pronikavá slabost a nepočetnost v latinské Americe byla po celé 20. století jednou z příčin tolika fašistických pučů a diktatur).
Sociální stát nemá kde brát prostředky na své udržení a provoz. Velký kapitál “optimalizuje” daně a nejraději neplatí žádné. Chudnoucí střední vrstvy poskytují stagnující daňový výnos, průmyslové dělnictvo, zejména kvalifikovaní dělníci, součást dosavadních nižších středních vrstev, je likvidováno, snad část z něj vstřebá rychle se rozvíjející sektor služeb a nevýrobní sféra. Ale jejich příjmy stagnují, nebo se přímo snižují. Takže z hlediska daňového výnosu zase nic moc. Restrukturalizace průmyslu znamená vyšší náklady na pomoc v nezaměstnanosti. Stát na to i na další sociální programy přestává mít prostředky. Následují vlny úspor, škrtání v rozpočtech, zeštíhlování pro kapitál nepotřebných, neproduktivních agend státu a privatizace státního majetku, často včetně strategické infrastruktury a dosud státních firem. Stát se zbavuje všeho, co lze prodat a na čem může soukromý kapitál následně bohatnout.
Již několik desetiletí bijí ekonomové, politologové a sociologové na poplach: vlastnictví kapitálu i ostatního bohatství se koncentruje v rukou stále se zmenšující globalistické hyperoligarchie, jež si vydržuje mohutné a mocné servisní aparáty a struktury, a to v rámci národních států i na nadnárodní úrovni. Ty vnucují ostatní chudnoucí společnosti pravidla, poměry a rozhodovací procedury vhodné a výhodné pro zglobalizovaný velkokapitál. Nadnárodní struktury, typicky kdysi Evropské hospodářské společenství, nyní EU, se od ryze ekonomické integrace posunují k zárodkům vševládného nadnárodního superstátu. Jsou ovládány neoliberální doktrinální výbavou a je pro ně charakteristický pronikavý deficit demokratických rozhodovacích procedur. Vrcholný politický management je sestavován kooptací, nikoli volbou. Má k ruce nikým nevolený mohutný byrokratický aparát. Mezinárodní dohody o volném obchodu obcházejí národní legislativy v oblastech technických, bezpečnostních, ekologických, hygienických a kvalitativních požadavků na produkci. Arbitrážní doložky pak obcházejí soudnictví národních států. Ve všech těchto případech jde o sofistikovaný a účinný servis především pro zglobalizovaný kapitál.
Nadnárodní korporace nejsou řízeny na principech demokracie, to ani náhodou. Jde o drsně centralistický diktátorský systém, který deleguje kompetence v zájmu optimalizace výroby zisku na nižší úrovně vnitrokorporátní diktatury. Je třeba si uvědomit, že je velký rozdíl mezi demokratickým rozhodováním a štábním rozhodováním v rámci nedílné velitelské pravomoci. V demokratické proceduře se rozhoduje ve sboru rovnoprávných členů daného grémia, zpravidla se tak děje hlasováním, přičemž každý člen má jeden hlas a tyto hlasy jsou si rovny. V rozhodování povojensku samozřejmě jsou využívány kolektivní aktivity, ale štáb je tu jednak aby zajistil obsluhu řady různorodých agend a včas dodal jejich použitelné výstupy, jednak proto, aby jeho členové uplatnili své názory, návrhy, rady a podněty. Nakonec ale rozhodne oprávněný a odpovědný jedinec v čele daného orgánu tak, že prostě zavelí. Tento styl je v nadnárodních korporacích pravidlem. Demokratické rozhodování je tu výjimkou. Tendence k demokratizaci tu neexistuje, spíše se uplatňuje tendence právě opačná.
V soudobém kapitalismu je opravdu málo demokracie. V politice je trpěna ještě tak na národní úrovni a na nižších, regionálních a lokálních úrovních. Ale pozor: kompetence demokratických kolektivních orgánů a demokraticky zvolených hodnostářů je zásadním způsobem omezována po řadu desetiletí pečlivě budovaným (v poslední době také shora, od nadnárodní integrace direktivně vnucovaným) obsahovým, organizačním, institucionálním a procedurálním rámcem, který je obtížně změnitelný (nebo je prostě prostřednictvím voleb nezměnitelný!) a který demokratické rozhodování výrazným způsobem omezuje (omezuje jeho sféru, kde se může uplatňovat), vylučuje řadu agend z dosahu demokratických procedur a volených představitelů nebo jim direktivně určuje, co musí nebo co nesmějí dělat. Demokratické procedury jsou tak i nadále provozovány a jakoby se nic nemění, pokud stav povrchně srovnáte třeba s praxí 60. let – ale kompetence volených zástupců a reálný dosah demokratických procedur jsou zásadním a rozsáhlým způsobem redukovány a stále dál potupně omezovány. Volený zástupce se tak stává pouhým zřízencem, který musí poslušně účinkovat v direktivním rámci, který nemůže změnit ani opustit. Musí také poslouchat v rámci hierarchických struktur závazné pokyny shora – nikoli pokyny od svých voličů.
V tomto světě, ve kterém je nám dáno žít, je bohužel reálně fungující demokracie na výrazném ústupu. Je trpěna na nižších rozhodovacích úrovních, ale i tam je drasticky omezována. Stále víc se stává vyprázdněnou procedurální hrou, jež formálně drží kontinuitu s minulostí, ale reálně je stále více pouhou kulisou, za kterou se teprve připravují a činí zásadní rozhodování, jež se pak mění v součást závazného rámce pro provoz demokratických procedur a obsluhu demokratických agend. No, opravdu, tedy nic moc!.
Pár tezí závěrem:
– je v principu pravda, že kapitál potřebuje pro své zhodnocování, pro svůj oběh a výrobu nadhodnoty – zisku osobně svobodnou pracovní sílu, aby se ta mohla kapitálu prodávat a uvádět jej do pohybu, ale to je jen obecná teze. Je tu řada významných jiných řešení. Raně novověké podnikání bylo velmi často šlechtickým podnikáním (města byla dlouho svazována cechovním zřízením, takže se v nich více rozvíjelo spíše obchodní a finanční podnikání). V manufaktuře zaměstnával urozený podnikatel své poddané, své nevolníky (a druhé nevolnictví ve střední Evropě bylo docela drsným pořádkem!). I dnes zejména v rozvojovém světě (Asie) ale nejen tam pracuje často reálně znevolněná ba zotročená pracovní síla – typicky gastarbeitři naverbovaní a dovezení z daleka agenturou, která je pronajímá podnikatelům a participuje na jimi vytvořené nové hodnotě.
– jak jsme viděli, kapitalismus je velmi přizpůsobivý a v každé fázi svého vývoje je tak trochu někým jiným. Snese demokratické politické poměry, ale může fungovat i pod drsnou fašistickou diktaturou a co je zvlášť nebezpečné, může si vydržovat vyprázdněné formálně demokratické procedurální divadlo, aby si o to bezpečněji a účinněji rozhodoval v zákulisí o tom důležitém a podstatném.
– není všechno zlato, co se žlutě třpytí! Není všechno demokracie, co se tak navenek tváří!
– kapitalismus je děvka, jež se vyrovná se vším a přizpůsobí čemukoli. Přežije cokoli. Zatím!
– “přirozenou formou vyspělého kapitalismu” (cit J. Poláček) není parlamentní liberální demokracie, ale stále více zdání demokracie, demokracie jako kulisa a sféra politické bezmoci. Přirozenou formou soudobého zglobalizovaného kapitalimu je skrytá, interně provozovaná fašistoidní diktatura korporátních struktur. jež jsou úkolovány zglobalizovanou hyperoligarchií, čítající pouhých pár promile lidské populace, ale vlastnící již skoro všechno.
– máme se do budoucna opravdu na co těšit!
.
Tento text je přetiskem příspěvku P. Kužvarta v diskusi pod mým vlastním článkem „Kapitalismus a demokracie II.“. Rozhodl jsem se nakonec tento diskusní příspěvek přece jenom zveřejnit jako samostatný text – protože jsem při psaní mé repliky na něj zjistil, že má odpověď bude velmi rozsáhlá, a bude z ní zřejmě vlastně celý seriál dalších článků. V zájmu větší přehlednosti se tedy jeví výhodným i úvahy P. Kužvarta otisknout samostatně. – Ostatně (jak jsem zjistil z vlastní zkušenosti) ono vůbec není na škodu si Kužvartův text prostudovat opakovaně; předestírá zde celou řadu naprosto zásadních a závažných momentů a faktorů, a právě proto se pro mě ukázala nutnost reagovat na ně natolik podrobně a rozsáhle.
Má odpověď by měla pravděpodobně vyjít (jak řečeno na pokračování) během následujícího týdne.
Jenom na okraj – rozhovor se Špidlou
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/prace-pro-stredni-vrstvy-bude-mizet-jak-tajici-snih-rika-spidla-125777
Mimo jiné tam říká: „Jak svého času říkal Karel Marx, práce mrtvá nahrazuje práci živou, čili měla by být zdaněna ta práce mrtvá, což je kapitál. A svého času jsem měl takovou ideu, že by mohla být nějaká daň z robotů, za což se mi mnozí strašně vysmáli. Pak jsem ale zjistil, že Bill Gates má podobné názory.“
Ovšem, paní Hájková, tento Špidlův požadavek zdanění „mrtvé práce“, čili kapitálu, je vlastně zcela protismyslný.
Podle Marxe totiž kapitál sám nevytváří žádnou novou nadhodnotu: a co nevzniká, to není ani možno zdanit. Mrtvoly neplatí daně. V daném smyslu by tedy bylo možno fakticky zdaňovat jenom a pouze živou práci, tedy mzdy – neboť jedině tato živá práce vytváří nadhodnotu. Alespoň Marx to tak viděl.
A i když ponecháme stranou tento čistě teoretický problém, osobně bych neviděl příliš velkou perspektivu v nějakém umělém zdaňování robotů. Technický pokrok se nedá zastavit.
Špidla tvrdí, že současné moderní technologie prý připraví obrovskou spoustu lidí o práci, stejně jako svého času nastupující kapitalismus a průmyslová výroba. Ano, to je sice pravda, především v Anglii tamější protokapitalistické ohrazování vyhnalo z jejich hospodářství a z jejich domovů celé masy venkovského, zemědělského lidu; ovšem právě tím se vytvořila na druhé strany celá ta armáda průmyslových dělníků, jejíž prací pak byla umožněna a uskutečněna průmyslová revoluce.
Špidla argumentuje, že zmizí práce pro středně vzdělané pracovníky; jenže například v Německu z mladé populace tuším už nějakých 70 procent (!) má vzdělání vysokoškolské. Takže oba tyto trendy jdou oba souhlasně tím samým směrem, a nemělo by smyslu pro vysokoškolsky vzdělanou populaci nějak uměle držet nenáročná pracovní místa.
A ostatně se domnívám, že ti kteří tato dosavadní místa ztratí, že se uplatní někde jinde, třeba ve službách.
Všeho všudy: nedomnívám se že by nás měl očekávat nějaký byť i jen vzdáleně tak dramatický sociální otřes jako v Anglii v 16. či 17. století. Samozřejmě nějaké změny a deformace budou, ale pochybuji že nějak mimořádně závažné.
Pan Kužvart má pravdu, stejně tak pan Špidla.
A Vy jste Poláčku, nezlobte se, pravicový mystik silně hájící zájmy globálního kapitálu, to jest těch nejbohatších. Vaše názory nejsou relevantní už ani pro chudší část střední třídy. Vaše obtíže uvažovat racionálně v rámci relativně exaktních věd jako jsou ekonomie či politologie Vám brání vidět pravý stav věci.
Nazývat to tu tak „dialogy z perspektiv levicově orientovaného humanismu“ je minimálně zavádějící.
„Mrtvoly neplatí daně.“
To jistě ne. Tady bylo sice řečeno, že kapitál je „mrtvá práce“, čili nahromaděná práce, proměněná v něco, čemu říkáme kapitál. Ale daně mají platit kapitalisté. A ti jsou živí.
„Pravicový mystik“ je tak trochu protimluv, pane Krupičko. Pravice chce spíš konzervovat, kdežto mystika chce spíš proměňovat.
Sice existují i konzervativní mystikové, ovšem těm jde většinou o návrat před kapitalismus.
Však jsem si říkal, pane Krupičko, že Vám názory P. Kužvarta budou sympatické. On byl vždycky stejný radikál jako jste Vy.
K věci samé se v tuhle chvíli nebudu vyjadřovat, všechno bude v mé odpovědi na tento článek. Bude to ale ještě nějakou chvíli trvat, než s tím budu hotov.
S tou „mrtvou prací“, paní Hájková, jsem chtěl poukázat na paradoxy marxistické teorie. Je samozřejmé že fakticky je možno zdaňovat kapitál; jenže podle marxistické teorie by to vlastně vůbec nemělo být možné. Pokud by tedy kapitál byl opravdu chápán jenom jako „mrtvá práce“.
Je fakt, že je těžké říct o něčem: je to mrtvé, když se to vyznačuje jakýmsi vlastním samopohybem. Marx mluví o magické schopnosti hodnoty. „Hodnota se tu stává subjektem určitého procesu….Nabyla magické schopnosti tvořit hodnotu, protože je sama hodnotou. Vrhá živá mláďata anebo při nejmenším snáší zlatá vejce….Peníze plodí peníze. “
O kapitálu jakožto mrtvé práci píše, že se chová jako upír:
„Kapitalista je jen zosobněným kapitálem. Jeho duše je duše kapitálu. Kapitál má však jediný životní pud — pud zhodnocovat se, vytvářet nadhodnotu, svou konstantní částí, výrobními prostředky, vstřebávat co největší masu nadpráce. Kapitál je mrtvá práce, která ožívá jako upír jen tehdy, když ssaje živou práci, a žije tím více, čím více se živé práce naloká. Doba, po kterou dělník pracuje, je doba, během níž kapitalista spotřebovává pracovní sílu, kterou koupil. Spotřebovává-li dělník sám pro sebe čas, jímž disponuje kapitalista, okrádá kapitalistu.“
Je zajímavé, že Marx pro činnost kapitálu používá termíny z oblasti metafyziky.
Přitom o Engelsovi si Marx jistě nemyslel, že „jeho duše je duší kapitálu“.
Na základě upozornění pana Kunžvarta na budoucnost za dveřmi – P.K. přirozenou formou soudobého zglobalizovaného kapitalismu je skrytá, interně provozovaná fašistoidní diktatura korporátních struktur – bych rád upozornil na přednášku Umberta Eca z r.1995, (ku příležitosti 50. výročí osvobození Itálie od fašismu).
Ve své eseji „Věčný fašismus“ (používá výraz pra-fašismus) se zamýšlí nad charakteristickými rysy fašismu dvacátého století a shledává zhruba následující
– fašismus je společenskopolitické uspořádání založeném na stavu pomatené, a zároveň ostře strukturované konfuze.
– jeho znaky nelze uspořádat systematicky – mnohé si navzájem protiřečí a mohou být charakteristické pro jiné druhy despotismu nebo fanatismu.
– všeobecně je ale platné, – aby se vytvořil krystalizační bod, kolem něhož fašismus může vytvořit pozici homogena, stačí aby se stal markantní pouze jeden z jeho základních znaků.
Zde několik úryvků mého „překladu“ jeho skic možných znaků/archetypů fašismu:
1. Prvním znakem fašismu je kult tradicionalismus. Jeho vznik zasahuje již do dob pozdně helenistické epochy, jako odmítavá reakce na imperativ řeckého racionalismu – schopnost akceptovat odkrývání nesouladu rozdílných náboženství/kulturních forem. Snahou fašismu je vyjímat z tradice pouze jejich úlomky a prezentovat je jako kult/dogma jediné pravdy.
2. Tradicionalismus sice implikuje odmítání moderny, ale jak fašisté tak nacisté uctívají vědeckotechnický pokrok a zároveň odmítají hodnoty osvícenství, což lze definovat jako projev iracionality.
3. Iracionalismus je spojen s kultem činnosti pro činnost. Aby opakovaná činnost byla uspokojivá musí být vyloučeno kritické uvažování. Pokud a dokud kultura zaujímá kritický postoj je vnímána pouze jako zvrácená. Fašistická inteligence se hlavně zaobírá důkazy kulturní zrady tradičních hodnot liberální inteligencí.
4. V moderní kultuře je disent brán jako prostředek nárůstu poznání. Pro fašismus je disent společenskou zradou.
5. Disent preferuje mnohotvárnost. Fašismus těží z prohlubování přirozené obavy před odlišným – je per definici rasistický.
6. Fašismus vyvěrá z individuální nebo společenské frustrace. Typickým znakem je úsilí o prohlubování frustrace většinové vrstvy (dnes střední).
7. Jedincům zbavených společenské identity nabízí fašismus privilegium být narozen ve Své zemi. Tím iniciuje nacionalismus a zároveň vymezuje nepřítele, kdy nepřáteli se stávají i ti, kteří vlastně lidskou identitu zprostředkovávají. Zde se také nachází základ obsese spikleneckého komplotu, která apeluje na nepřátelství vůči cizímu. Nejen stoupenci fašismu se musí cítit v obležení nepřítele (velmi vhodný je antisemitismus, který zahrnuje nepřítele jak vnitřního tak vnějšího).
8. Přívrženci fašismu se musí cítit ponížení silou a bohatstvím svých nepřátel, a zároveň být přesvědčeni o vlastní síle a schopnosti nepřítele porazit. Tím dochází ke stálému přesmyku rétoricky ožehavého bodu – současně být silným a slabým. Což ale vede k náchylnosti diktátorů prohrávat své války – ze své podstaty jsou neschopni reálně odhadnout sílu nepřítele.
9. Fašismus zná v prvé řadě život pro boj a nikoliv boj o život. Život je permanentním bojem, takže pacifismus je kolaborací s nepřítelem. To ovšem zapříčiňuje bezvýchodný komplex. K naplnění vytyčeného cíle musí dojít ke slibovanému konečnému řešení a zároveň centrálním nábojem hnutí je permanentní boj. Díkybohu se dosud žádnému vůdci nepodařilo tento protiklad zdařile zdolat.
10. Elitní smýšlení je typickým aspektem každé ideologie, která implikuje opovrhování slabým. Fašismus hlásá masové elitní smýšlení, takže každý občan náleží k vyvolené společnosti. Tím nejvyvolenějším může být každý občan pokud se stane členem správné strany. Vůdce, vědom si toho, že jeho síla spočívá na bezmocnosti masy, zprostředkovává bezmocným naplnění touhy po silném vůdci.
11. Protože je hnutí hierarchicky a militantně organisované opovrhuje každý každým v podřízené pozici, což tvoří společenský tmel.
12. V této perspektivě je také vedena výchova k všeobecnému hrdinství. V každé mytologii je hrdinou vyjímečný jedinec, v ideologii fašismu je heroismus normou. Kult heroismu je úzce spjat s kultem smrti. V otevřených společnostech platí, že smrt ač nepříjemná musí být akceptovaná (popř. pro věřící je smrt cestou k nadpozemskému štěstí). Hrdina fašismu očekává smrt netrpělivě a ve své netrpělivosti posílá – a nejen vyjímečně – na smrt i jiné.
13. Fašismus se obsluhuje a vnucuje ochuzenou zjednodušenou řeč, se záměrem omezit předpoklad komplexního kritického myšlení.
Tedy trochu ne zcela objevného textu jako příspěvek k orientaci v brzkém všedním dnu….bych dodal.
„Však jsem si říkal, pane Krupičko, že Vám názory P. Kužvarta budou sympatické. On byl vždycky stejný radikál jako jste Vy.“
—————————-
Názory P. Kužvarta jsou, pane Poláčku, sympatické i mně – je to ovšem značně divné, neboť zcela jistě nejsem stejný radikál jako pan Krupička. Právě naopak.
MARX A METAFYZIKA
Paní Hájková, ani bych neřekl že Marx v těch uvedených citátech používá metafyzických pojmů; jsou to sice obrazy a přirovnání ovšem poněkud fantaskní, ale s metafyzikou ve vlastním slova smyslu to nemá nic společného.
Ovšem: je faktem (který ovšem ortodoxní marxisté velice neradi přiznávají), že Marxova – zdánlivě skrz naskrz materialistická – teorie ve skutečnosti skutečně obsahuje velice výrazné prvky metafyzického způsobu argumentace.
Je to například jeho dějinná triáda, podle kterého je původní, pospolité vlastnictví napřed nahrazeno vlastnictvím soukromým, aby se poté vývoj vrátil – na vyšší úrovni – v komunistické společnosti opět k původnímu vlastnictví kolektivnímu. Přičemž Marx tento svůj model označuje za „dialektický“, kdy každý další vývojový stupeň je „negací“ stupně předešlého.
Nám to svého času marxističtí lektoři tak dlouho vtloukali do hlavy, až nám tento vývojový model připadal zcela přirozený; ve skutečnosti je ale tato údajná „negace negace“ čirá metafyzika. Převzatá od Hegela, na kterém Marx jinak – právě pro jeho metafyziku – nenechal dobrý ani chlup.
Přitom se tu Marx vyjadřuje značně konfúzně, na jedné straně tvrdí tuto vývojovou – dialektickou – triádu, ale přitom v té samé souvislosti píše, že napřed bylo kolektivní vlastnictví vytlačeno individuální samoprodukcí (tj. každý výrobce produkoval prakticky jenom pro vlastní spotřebu, a jenom minimálně pro trh), teprve potom se vyvinul vlastní kapitalismus s tržní výrobou a s produkcí nadhodnoty; a teprve potom má přijít komunismus. Jedná se tedy ve skutečnosti nikoli o tři, ale o čtyři vývojové fáze. Fázi feudalismu opravdu nelze dát do jedné kupy s fází kapitalismu. Jedná se tedy ve skutečnosti nikoli o dialektickou triádu, nýbrž o jakousi „kvadriádu“…
Ale tak jako tak: Marx – i když nevědomky – do značné míry používal instituty a metody hegelovské metafyziky. Ostatně zrovna nedávno napsal M. Hauser, že francouzský marxista Althusser ve svých posledních pracích kritizoval Marxe právě za to, že jeho teorie byly do tak velké míry závislé od Hegela.
ANATOMIE FAŠISMU
Pane Petrasku, tento rozbor fenoménu fašismu od Umberta Eca který jste nám sem laskavě zprostředkoval je dozajista velmi zajímavý a poučný.
Co mě ale při procházení tímto seznamem základních typických charakteristik fašismu fascinovalo: krok za krokem by prakticky totéž bylo možno konstatovat i u hnutí komunismu! (Opět jednou se potvrzuje stará téze, že krajní pravice a krajní levice k sobě ve skutečnosti nemají tak daleko, jak by se napohled zdálo.)
Snad jediný rozdíl je v tom, že jestliže fašismus je ideologicky fixovaný nacionálně a rasisticky, pak u komunismu se tento pocit vlastní výlučnosti (a zároveň nenávisti vůči jiným) definuje v prvé řadě třídně. (Což ovšem nijak nevylučuje tu skutečnost, že v průběhu času se v „reálném socialismu“ projevily i sklony nacionalistické, a dokonce i rasistické!)
Umberto Eco zde tedy dozajista předkládá zajímavý přehled; co mi zde ale dost podstatně chybí je postižení naprosto klíčových příčin vzniku fašistického hnutí a fašistické ideologie vůbec.
Je totiž nutno si uvědomit, že fašismus (stejně jako komunismus) byl v prvé řadě
– ve smyslu principiálním negací individualismu liberální demokracie; oproti izolovanosti individua v novodobé liberální společnosti byl postaven moment kolektivní pospolitosti
– bezprostředně se jednalo o odpověď na krizi kapitalismu; který tedy svými vlastními problémy sám vyvolal svou negaci.
V podání U. Eca totiž celá záležitost s fašismem vypadá tak, jako by se jednalo jenom o jakési o sobě iracionální, víceméně náhodně vzniklé hnutí. Ale jak vyplývá z předešlého, ve skutečnosti byl nástup fašismu fakticky determinován, vyvolán systémovými deficity soudobé kapitalisticko-liberální (individualistické) společnosti.
Pane Nusharte, abych mohl blíže posoudit důvody proč se Vám téze P. Kužvarta natolik zamlouvají, musel byste jmenovat konkrétněji, co se Vám na nich tak líbí a proč.
Ovšem: jakkoli nejste „radikálem“ ve smyslu pana Krupičky, pak stejně tak platí, že mnohé Vaše postoje jsou velmi vyhraněné (neřkuli přímo: extrémní) v poměru k názorům a postojům průměrného vzorku populace.
Mně přijde, že individuální samoprodukce pro vlastní potřebu je poněkud zavádějící pojem. Působí dojmem, že tím, co ve feudalismu produkovalo nějaké výrobky (zemědělské, řemeslné) byl jednotlivec. Ale tak tomu nebylo. Ve skutečnosti tenkrát (převážně pro vlastní potřebu) produkovala rodina nebo domácnost. Přebytky se prodávaly na trhu. I řemeslníci, kteří žili z prodeje, mívali ještě navíc malé hospodářství. Nakonec i feudální velkostatek byl jakousi velkou domácností, vzhledem k tomu, že k domácnosti náležela i čeleď.
Produkovala tedy domácnost. Která zároveň spotřebovávala. Ta ovšem byla řízená patriarchálně. A teď se můžeme zeptat: Do jaké míry je patriarchálně spravovaný „kolektiv“ kolektivem? A co je u kolektivního vlastnictví vlastně kolektivem? V případě malých kolektivních vlastníků vyrábějících pro trh – nejedná se vlastně jen o jinou podobu soukromého vlastnictví?
No ano, pane Poláčku, jsem trochu (možná i více než trochu) nepřizpůsobivý. Ostatně, ten typický průměrný vzorek populace obvykle trpívá sklonem k blbosti, takže nemůže být žádným překvapením, že se z něj vymykám. Pořád to ale nijak nevysvětluje ty důvody, proč se mi teze P. Kužvarta zamlouvají. Je to tedy docela záhada.
Ne anatomie fašismu pane Poláčku,
ale výtržek z eseje literáta ku výročí 50 let konce fašismu v Italii.
Eco se snaží nastínit nuance despotického režimu na základě vlastního prožitku fašismu italské provenience.
Italský fašismus byl bezpochybně diktaturou, ale nebyl skrznaskrz totalitární. A to ne protože by byl mírný, ale pro filosofické slabiny své ideologie, a také pro filosofickou robustnost společnosti. Což bylo a je platné jak pro italský fašismus, tak italský eurokomunismus.
Mj. ..Tradicionalismus sice implikuje odmítání moderny, přitom fašisté uctívají vědeckotechnický pokrok a zároveň odmítají hodnoty osvícenství, což lze definovat jako platný projev filosofické pokleslosti – iracionality.
Stupeň iracionality pak koreluje s mírou a formou brutality, a to nejen zcela despotických režimů…..bych dodal.
Problémem osvícenských hodnot
je, pane Petrasku, vytvoření „politického náboženství“ (jakožto důsledku těchto osvícenských hodnot – a substituce původního náboženství), kteréžto „náboženství“ ovšem samo tyto osvícenské hodnoty zase opět popírá.
Možná je pan Kužvart radikálem, který hledá kořeny (radix=kořen) 🙂
MARXISMUS A SPOLEČENSKÝ CHARAKTER PRODUKCE
Paní Hájková, tak za tu Vaši úvahu na téma kolektivní a individuální vlastnictví si Vám tímto dovoluji poslat celou virtuální kytici rudých růží. 😉 Tady jste to totiž trefila a vystihla naprosto dokonale.
Ano, je to právě tato otázka kolektivní a individuální produkce, která se mi čím dál tím více jeví být tím neproblematičtějším momentem celé marxistické teorie. (Nebo přinejmenším jedním z nejproblematičtějších.) Já jsem už dávno choval toto podezření; ale v poslední době (ve spojitosti s rešeršemi k mému chystanému článku o kapitalismu) jsem na to narážel znovu a znovu: jak velmi si klasikové marxismu zjednodušili celou tuto záležitost.
Jejich model byl opravdu takový, že středověký jak rolník, tak i řemeslník byl v principu individuální výrobce, který produkoval především pro vlastní samozásobitelství (a jak sama uvádíte, i ten řemeslník měl většinou nějakou svou zahrádku, choval svého čuníka a tak dále). Zatímco teprve s nástupem kapitalismu se produkce doopravdy zespolečenštila, takže teprve potom došlo za prvé ke zcela zásadnímu protikladu mezi společenským charakterem produkce a soukromovlastnickou formou přivlastňování, tak k produkci nadhodnoty a k jejímu přivlastňování (vykořisťování).
Jenže: přitom se zcela opomíjí například ten fakt, že přinejmenším bohatší sedláci měli svou čeleď. Která u nich tedy nepracovala jenom za byt a za stravu, ale i za peníze. Tedy: za mzdu. To ale ovšem znamená: podle klasické marxistické teorie ne až za podmínek kapitalismu, ale už za podmínek feudalismu docházelo k produkci nadhodnoty. Samozřejmě, tehdy ještě neexistovala armáda průmyslových proletářů; ale přesto existovala velká suma osob, které se mohly živit jenom tím, že prodávaly svou pracovní sílu!
Já bohužel nemám bližší znalosti o sociální struktuře středověké společnosti. Především tedy: jak velké bylo to množství čeledínů a děveček pracujících za mzdu? (A musíme si připomenout, že vlastně i jenom to poskytnutí ubytování a stravy bylo t a k é součástí jejich mzdy!) Jaký byl podíl těchto námezdně pracujících na celkové populaci? To jsou otázky, které by bylo opravdu velmi zajímavé vědět.
Zároveň, jak sama píšete, i ten samotný status středověkého hospodářství je v tomto ohledu velice neurčitý. I kdybychom teď nechali stranou tu námezdně pracující čeleď – je možné celou tu rolnickou či řemeslnickou velkorodinu pojímat opravdu jenom jako jeden jednolitý subjekt? Jaký je rozdíl mezi dejme tomu tímto rodinným hospodářstvím a mezi výrobním družstvem za podmínek kapitalismu? Kde tedy – podle marxistické teorie – také nevzniká žádná nadhodnota, neboť tu nikdo nevykořisťuje nikoho?
Anebo… Anebo je to celé ale přesně naopak? Marx totiž v jedné souvislosti píše, že soukromý individuální malovýrobce za podmínek kapitalismu – vykořisťuje sám sebe!! – Což by pak analogicky muselo platit i pro ona družstva. To se zdá být napohled naprosto paradoxní, až přímo nesmyslný výrok: jak může někdo „vykořisťovat“ sám sebe? Nicméně, Marx má pro toto tvrzení docela závažné důvody (které ovšem na daném místě jenom naznačuje, spíše je nutno je dedukovat z celkové logiky jeho teorie): za prvé, i tento osobně nezávislý (tj.: svou námezdní práci neprodávající) soukromý producent je plně ovládán odcizenou mocí (kapitalistického) trhu. A za druhé (respektive to je důsledkem toho): jak jeho produkční náklady, tak především cena jeho produktů je určována nikoli jím samým, jeho reálnou prací, nýbrž diktátem trhu. On tedy nemůže říci: „Pracoval jsem tolik a tolik, za svůj produkt tedy žádám odpovídající cenu“; nýbrž on musí trpně čekat, jestli produkt jeho práce v ů b e c bude uznán (tedy koupen) trhem, a za druhé jaký tento t r h jeho produktu přizná cenu. Tento malovýrobce se tedy v daném smyslu ocitá ve stejném postavení jako námezdně pracující: ten také nemůže říci: „Mé životní náklady jsou tak a tak vysoké, proto požaduji právem za svou práci takovou a takovou odměnu respektive protihodnotu“; nýbrž musí čekat jestli ho vůbec někdo zaměstná, a výše jeho mzdy je určována trhem pracovní síly, na který on nemá žádný vliv.
Na straně druhé: jestli je toto všechno dostatečným důvodem pro tvrzení, že malovýrobce za podmínek kapitalismu „vykořisťuje sám sebe“?… To je opravdu nemalá otázka.
Vůbec kolem celé této problematiky zůstává otevřena celá řada otázek dalších, já tady vůbec nechci jít dále do hloubky, v každém případě celý ten marxistický institut „společenského charakteru práce“ budu muset někdy v dohledné budoucnosti zpracovat jako vlastní téma.
Možná jsem radikální [radix = kořen] konzervativec, zatímco pan Krupička je naopak zakonzervovaný ve svém radikalismu, a to by nakonec, pane Poláčku, mohlo být i tím důvodem, proč se v hodnocení tezí P. Kužvarta s panem Krupičkou navzájem shodneme.
Pane Nusharte, ovšem jste stále ještě nijak vysvětlil, p r o č vlastně se Vám názory P. Kužvarta natolik zamlouvají. – Kdybyste totiž jeho názory označil za „konzervativní“, to byste ho asi dost urazil, on se ve svém radikalismu naopak považuje za společensky velice progresivního.
Možná by, pane Poláčku, nebylo úplně marné nahradit kořen raději základem, tedy radix fundamentem.
Vy jste, pane Poláčku, před časem přece také říkal (už si to přesně nepamatuji), že jste něco jako „kolektivistický individualista“.
My moudří a skromní lidé prostě vždy býváme poněkud výjimeční.
NUANCE FAŠISMU
No dobře, může být, pane Petrasku; ale pořád mi nějak není jasné, proč by ony charakteristiky od Umberta Eca neměly být platné pro fašismus vůbec (tedy ne pouze pro jeho italskou odnož).
Samozřejmě, italský fašismus neměl (alespoň vzhledem k vlastnímu obyvatelstvu) natolik brutální charakter, jako německý nacismus (ovšem například obyvatelé Habeše brutalitu italského fašismu pocítili až velice citelně); ovšem už v italském fašismu se projevily ty samé znaky jako v – pozdějším – německém fašismu. Dalo by se bezmála říci, že italský fašismus byl typicky mediteranně rozvolněný, zatímco Němci tyto jeho základní znaky dovedli až do brutálního konce, s typickou německou důkladností.
Naprosto základním systémovým a ideovým znakem je korporativismus; tedy myšlenka národní pospolitosti, která překonává třídní antagonismy. (A navíc i izolovanost individua v moderní liberalistické společnosti.) Jenže: tato umělá harmonie a homogenita by se nemohla natrvalo udržet bez toho, aby to napětí z třídního konfliktu nebylo ventilováno někam jinam. Takže zde máme pak logicky a nutně 1. expanze, výbojné války; a 2. pocit vlastní nacionální, v případě Němců i rasové výlučnosti. Z čehož pak rezultuje domnělý nárok na to, ovládat (případně ničit) národy jiné, méněcenné.
To stále ještě nijak nevysvětluje, pane Nusharte, co se Vám na tézích P. Kužvarta natolik zamlouvá.
„Radikál, který hledá kořeny“ – na tom by ovšem něco mohlo být, paní Hájková. Tato směsice zdánlivě protichůdných charakteristik dost možná opravdu velice přesně vystihuje osobní nastavení tradicionalistických marxistů v současné době.
O kořenech napsal K. Čapek v knížce Zahradníkův rok:
„Jsou lidé, hlavně kritikové a veřejní řečníci, kteří rádi mluví o kořenech; například hlásají, že se máme vracet ke kořenům, nebo že nějaké zlo se má vyvrátit z kořene, nebo že máme proniknout až ke kořenům některé věci. Nuže, rád bych je viděl, kdyby měli vykopat (s příslušnými kořeny) řekněme tříletou kdouli. Rád bych byl svědkem toho, kdyby pan Arne Novák se ponořil až ke kořenům třeba jen tak malého keříčku jako je Ruscus (moje pozn.: listnatec ostnitý). Přál bych si pozorovat, jak pan Zdeněk Nejedlý vyvrací z kořene dejme tomu starší topol. Myslím, že by se po delší námaze narovnávali v kříži a pronesli jen jediné slovo. Vezmu na to jed, že by to slovo bylo „Hergot!“ Já jsem to zkusil s cydoniemi (moje pozn.: kdouloně); i potvrzuji, že práce s kořeny je těžká, a že je lepší nechat kořeny tam, kde jsou; ony už vědí, proč chtějí být tak hluboko; řekl bych, že nestojí o naši pozornost. Ono je lepší nechat ty kořeny být a raději zlepšit půdu.“
Ano pane Nusharte, k procesu radikalizace společenského iracionálna a akcelerace despotismu, přispívá jak věřící tak pohan jinak, ale pouze na oko.
Příkladně Frankův hyperkatolický falangismus a Stalina komunismus se v mnohém obsluhují stejnými morálními maximi západní civilizace.
Jde pouze o lokální kolorit té či oné provenience …….bych souhlasně dodal.
Já nejsem vůbec zakonzervovaý ve svém radikalismu, pane Nusharte! Já jsem chtěl být politik, i když nikdy nebudu. A cožpak nevíte jakých kompromisů je demokratický politik schopen, aby se dostal k nějaké té funkci? 🙂
Spousta lidé podle mě nechápe, že v poměrném volebním systému vytyčení nějakého radikálního cíle, jako např. že výrobní prostředky by měl vlastnit lid a ne kapitalista, je opravdu jen cíl někde na horizontu. Důležité je pokusit se prosadit ve vhodný okamžik s nějakými koaličními partnery alespoň jeho část, politický kompromis. Opravdový politik jich má v záloze nespočet a slovo „nelze“ nezná.
A děkuji pane Poláčku za zveřejnění textu pana Kužvarta. Je precizně zformulovný, osobně bych to takto nedokázal.
Tak to pro Vás mám ještě něco, pane Krupičko. To samé co jste tu teď napsal o nemožnosti prosadit radikální programy v rámci parlamentární demokracie, tak to samé jsem zrovna před chvílí četl v jednom textu P. Kužvarta, který je vlastně rozšířeným rozpracováním tohoto zdejšího textu. Pokud by Vás zajímal i ten rozšířený text, pak ten je zde: https://outsidermedia.cz/k-povaze-a-roli-demokracie-v-dejinach-2/
Toto je jeho druhá část; ale je tam k nalezení i první část.
„Návrat ke kořenům“ – ovšem paní Hájková, tady Čapek do jisté míry protiřečí sám sobě. Respektive háže do jednoho hrnce dvě zcela protichůdné záležitosti. Totiž hlásat „návrat ke kořenům“ je něco zcela jiného, nežli chtít něco „vyvrátit z kořene“. To první je snaha uchovat, zatímco to druhé je snaha odstranit.
Jistě, Čapek to celé mínil zřejmě tak, že politikové velice lehkovážně pohazují s pojmy, ať už mluví o „vyvrácení kořenů“ nebo o „návratu ke kořenům“; ale přece jenom, ve věci samé je tu zásadní rozdíl.
Máte pravdu, pane Poláčku, že je velký rozdíl mezi tím „vrátit se ke kořenům“ a „vyvracet něco z kořene“. A je až příliš jednoduché odmítnout obojí s tím, že se o kořeny nemáme starat a máme je nechat být, ať si dělají, co chtějí. Nakonec – o kořeny se stará i ten zahradník, který podle Čapka „zlepšuje půdu“. A je potřeba se o ně starat, neboť žádná rostlinka nemůže bez kořenů existovat. Všechen život vychází především z kořenů.
V Jeremjáši 17 je o spravedlivém člověku psáno: „Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody.“
Ano, mít kořeny v blízkosti vodního zdroje je velmi důležité.
Vracet se ke kořenům znamená vracet se tam, odkud jsme vyšli. A to se doporučuje vždy, když člověk sejde s cesty, když zabloudí, kam nechtěl. Vrať se, odkud jsi vyšel.
Pan Nushart tu vzpomenul základy jako ekvivalent kořenů. I Komenský řekl: „Kdykoliv se obnovuje chrám Boží, nejbezpečnější je stavět na staré grunty.“ To nemá nic společného s fundamentalismem. To neznamená držet se prostě nějakých základních článků (jenom se v nich utvrzovat) a nic dalšího. Na základech se vždycky musí NOVĚ stavět.
A kořeny jsou nakonec ještě více než základy. Kořeny jsou totiž živé.
„… není všechno zlato,..“
A možná ani není/nebylo všechno „společenské vlastnictví výrobních prostředků“, co se za takové prohlašovalo.
Má někdo ze socialisticky orientovaných ekonomů aspoň rámcovou představu, jakými mechanismy sdílení zodpovědnosti a rizik(!) různých rozhodování o jejich využití by taková společenskost mohla být realizována? Měli nějakou takovou představu architekti naší reformy r.68?
Nebo počítali jen s částečným obohacením tehdejších vpodstatě neofeudálnních mechanismů dispozice/řízení VP i VS o nějaké tržně-soutěžní motivace na podřízených úrovních?
Příklad dnešní hrubě nevčasné reakce na predikční modely zahlcení zdrav.systému, s možnými dlouhodobými dopady do konkurenceschopnosti naší ekonomiky, životní úrovně a dostupnosti zdravotní a sociální péče v dosud „automaticky“zvyklých standartech. Jaké myslitelné konkrétní konstrukce „společenského vlastnictví VP“ by snad mohly reálně motivovat ty kdo by o dispozici jimi konkrétně rozhodovali k rozhodnutím včasnějším a společensky užitečnějším? Myslím že kdyby pokusy o takové konstrukce existovaly, předkládané k otevřené odborné oponentuře, nemuseli by jejich případní teoretici ani popularizátoři být vnímáni jako extrémisté. Takto však se může zdát, že jediným jejich reálným cílem je rozbití struktury současné. Jistě struktury velmi dysfunkční, ale snad s potenciálem dalšího spontánního vývoje ze svých vlastních (třeba dialektických;-)) rozporů a zpětných vazeb… jistě zas jen do jiných typů dysfunčnosti.
Tato úvaha z Čapkovy knížky je o něco lepší. A aktuálnější, vzhledem k blížícímu se listopadu. 🙂
„Pokud se díváme na přírodu, je sice pravda, že podzim je konec roku; ale skoro víc je pravda, že podzim je začátek roku. Je běžný názor, že na podzim opadávají listy, a nemohu to opravdu popírat; tvrdím jen, že v jistém hlubším smyslu podzim je doba, kdy listy vlastně vyrážejí. Listy usychají proto, že nastává zima; ale usychají také proto, že už nastává jaro; že už se dělají nové pupence, malé jako třaskavá kapsle, z nichž vybuchne jaro. Je to optický klam, že stromy a keře jsou na podzim holé; jsou totiž poseté vším, co se na nich zjara vybalí a rozvine. Je to optický klam, že květina na podzim zachází; neboť se vlastně rodí. Říkáme, že příroda odpočívá, zatímco se dere kupředu jako divá. Jen zavřela krám a zatáhla žaluzie; ale za nimi se už vybaluje nové zboží a regály se plní, až se prohýbají. Lidi, tohle je to pravé jaro; co není hotovo teď, nebude hotovo ani v dubnu. Budoucnost není před námi, neboť už je tady v podobě klíčku; je už mezi námi; a co není mezi námi, nebude ani v budoucnosti. Nevidíme klíčky, protože jsou pod zemí; neznáme budoucnost, protože je v nás. Někdy se nám zdá, že páchneme tlením, postláni suchými zbytky minulosti; ale kdybychom se mohli podívat, co tlustých a bílých výhonků si razí cestu v té staré kulturní půdě, které se říká dnešek; co semen potají klíčí; co starých sazenic se sbírá a soustřeďuje v živý puk, který jednou propukne v kvetoucí život; kdybychom se mohli podívat na to tajné hemžení budoucnosti mezi námi, řekli bychom si patrně, že velká volovina je náš stesk i naše nedůvěra; a že ze všeho nejlepší je být živým člověkem; totiž člověkem, který roste.“ (Karel Čapek: Zahradníkův listopad)
Zajímavé je hlavně to, že „budoucnost v podobě klíčku je už mezi námi; a co není mezi námi, nebude ani v budoucnosti. Nevidíme klíčky, protože jsou pod zemí; neznáme budoucnost, protože je v nás“.
Něco mi to připomíná.
Pokud jde o zespolečenšťování výrobních prostředků, tak po druhé světové válce proběhla vlna znárodňování celou Evropou včetně západní Evropy. Ostatně těch zespolečenšťovacích bylo asi více. Příkladem rozsáhlého zestátnění je historie železnic. Od roku 1909 byly v Rakousku-Uhersku zestátněny téměř všechny soukromé železniční společnosti a přičleněny k c. k. rakouským státním drahám.
Myslím, že se zespolečenštění dělávalo za náhradu. Ale nějací lidé zřejmě museli usoudit, že je to potřebné. V nedávné době začal bohužel probíhat opak – privatizace. Zřejmě taky nějací lidé usoudili, že je to nutné.
Někdo ovšem tvrdí, že to z hlediska produktivity nutné není. Že neoliberalismus je ideologie.
Neméně zajímavým ekonomicko-politickým jevem byla v minulosti pozemková reforma – rozparcelování velkostatkářské půdy.
„…co není mezi námi, nebude ani v budoucnosti…“ Moc krásný text. A i ten předtím o vděčnosti kořenům:-)
Omlouvám se že mi mezi ně neorganicky padla ta poznámka o nejasnosti faktického obsahu zespolečenštění VP – když jsem ji psal, ještě jsem ten Váš text neviděl.
Ale nejlepší je, že jsem před chvílí vzala do ruky knížku Ericha Fromma Mít nebo být, abych tam vyhledala pojem emunah, o kterém jsem se zmínila ve vedlejší diskusi. Vzpomněla jsem si totiž, že to tam bylo.
Listuji knížkou a najednou, skoro v závěru, můj zrak padne na věty:
„Nový modus existence je již přítomen – i když je potlačen. Žádný Šavel se nestane Pavlem, pokud nebyl Pavel již před svým obrácením.“
Takže vlastně stejná myšlenka jako u Čapka. Budoucnost už je tady, jenom ještě není vidět.
To je dobrá otázka pane Nusharte: „Má někdo ze socialisticky orientovaných ekonomů aspoň rámcovou představu, jakými mechanismy sdílení zodpovědnosti a rizik(!) různých rozhodování o jejich využití by taková společenskost mohla být realizována?“
Já jsem byl před časem navštívit několik poboček pražské městské knihovny a odpovědi na tyto otázky jsem nenalezl. Na regálech se nacházely většinou vybrané spisy Klause, Havla a jejich kamarádů oslavující kapitalismus a prázdnotu demokracie v jeho rámci. Čímpak to asi bude? 🙂
Také v manstreamových médiích na toto téma v poslední době nacházím málo informací. Ty referují spíš o současných těžkostech podnikatelů a živnostníků (kteří si ale najednou všimli, že nějaký stát existuje a natahují k němu prosebně své ruce), o muslimské hrozbě, nejnovějších luxusních automobilech, výstavních domech bohatých celebrit apod. Hádám, že ze stejných důvodů jako ty knihovny.
Ale abych nepřeháněl, v knihovně jsem přeci jen nalezl např. knihu „Pracovní analýza a jiné texty“ od Egona Bondyho, doufám že ne pro to, že je možné se po jejím přečtení vysmívat Bondyho dobovým názorům na maoismus… Každopádně tuto knihu editoval Petr Kužel ze SOKu, jehož členem je i např. ekonom Petr Gočev. O bližší informace týkajících se socialistického hospodářství bych napsal třeba jim nebo možná spíše četl jejich texty.
OTÁZKA ZESPOLEČENŠTĚNÍ
Tak tedy napřed k tomuto tématu. Jestli je k této záležitosti možno něco říci s jistotou, pak toto: celá problematika „zespolečenštění“ je mnohonásobně složitější, nežli jak ji pojímal Marx. Právě z tohoto důvodu ji tady nechci řešit příliš do hloubky, to budu muset udělat až někdy v budoucnosti, cílenou a hloubkovou analýzou.
Ale určitou základní vodící linii nám může poskytnout jedna řada článků (zřejmě od skutečně kompetentního, a hlavně ideologicky nezaujatého odborníka), kterou jsem četl nedlouho po mém vstupu na Deník Referendum. Už si přesně nevzpomenu na název (možná že bych ale ty texty ještě objevil někde v mém počítači) – ale v každém případě se jednalo o vztah soukromého a veřejného vlastnictví v dějinách.
Pro nás jsou tu zajímavé především dva momenty. Naprosto základní autorova téze je ta, že modely soukromého a veřejného vlastnictví se víceméně pravidelně s t ř í d a l y po celou délku lidských dějin. Nebo snad přesněji řečeno: v ž d y c k y tu byly tak či onak přítomny modely oba; jenom jejich vzájemný poměr se měnil. A tak například autor pro dobu středověku – kdy bychom tedy předpokládali víceméně přítomnost pouze vlastnictví soukromého – uvádí a dokumentuje i vysoký podíl vlastnictví veřejného. Přičemž ovšem – onen autor na rozdíl od Marxe svou pozornost neomezuje jenom a pouze na vlastnictví výrobních prostředků, nýbrž hledí na vlastnictví čehokoli. Takže ty středověké „společně sdílené statky“ jsou podle jeho definice například i špitály, sirotčince atd.; i když ty třeba formálně byly v soukromém vlastnictví církve. Pro něj není rozhodující formální vlastnický titul, nýbrž r e á l n ý účel, ke kterému byl daný objekt používán.
S tím souvisí i druhý moment, který je ovšem spíše zajímavostí: podle něj naprosto prvním „společně sdíleným statkem“ byla prvotní kultovní místa prastarých kmenových komunit! Zní to napohled asi dost překvapivě, ale má to svou logiku: je nepochybné, že tato první kultovní místa byla striktně vyňata z možnosti jakéhokoli soukromovlastnického přivlastňování, nýbrž byla společným komunitním vlastnictvím.
Ostatně, autor nepoužívá ani tak termín „vlastnictví“ (jakožto příliš úzký), nýbrž právě ono uvedené slovní spojení „společně sdílené statky“. Ale rozhodující pro nás je právě toto: pokud on má ve svých výkladech pravdu, pak skutečně soukromý sektor a tyto „společně sdílené statky“ koexistovaly vedle sebe po celou dosavadní historii lidstva; a dá se tedy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, že tento stav bude trvat i do budoucna. Nějaké „totální“ společenské vlastnictví, jak si ho představoval Marx, by evidentně směřovalo proti tomuto přirozenému, fakticky evolučně vytvořenému stavu věcí.
Je tedy pak ale otázka, jak se podle toho máme zařídit do budoucnosti. Že snahy o zavedení výlučného a totálního společenského vlastnictví jsou nebezpečný experiment, ukázala celá praxe „reálného socialismu“. Soukromý sektor v určité míře zde podle všeho bude i nadále přítomen.
Ovšem onen autor nám zároveň sděluje i věc druhou: jestliže ty „společně sdílené statky“ byly skutečně naprosto rovnocenným doplňkem a protiváhou k soukromému sektoru po celou dobu trvání lidské společnosti, pak ani v tuto fázi dějin naprosto nemáme zapotřebí spokojit se se soukromým vlastnictvím jako jedinou, výlučnou, privilegovanou formou vlastnictví.
Krátce a přímo řečeno: je to bezvýchodnou snahou pokoušet se odstranit, zničit kapitalismus se vším všudy; ale stejně tak není ani nevyhnutelné, ale ani žádoucí přepustit kapitalismu neomezenou vládu nad celou společností.
Do budoucna je tedy skutečně – jak už naznačil pan Nushart – nutno pokusit se o nějakou „dialektickou syntézu“ obou těchto sektorů; tak aby zůstala zachována agilita a tvůrčí invence soukromého podnikání, ale aby zároveň latentní excesy soukromého sektoru (respektive kapitalismu vůbec) byly neutralizovány odpovídajícím mocenským postavením sektoru veřejného.
„PRAŽSKÉ JARO“ A JEHO EKONOMICKÉ MODELY
Co se pak konkrétních modelů či projektů levicových ekonomů ohledně eventuálního budoucího společného vlastnictví týče, na které se ptá pan Nushart, pak v případě ekonomů „Pražského jara“ se tito do celé záležitosti vrhli víceméně poslepu. To jest: oni si vůbec nedokázali uvědomit, do jak hlubokého dilematu se svými reformami vrhají. Ovšem – budiž jim přece jenom přiznáno, že v dané situaci pro ně fakticky neexistovala jiná alternativa. Já sám (a pro mě osobně byl právě rok osmašedesátý klíčovým životním zážitkem) jsem se po celá dlouhá léta po tom přijít na to, co by bylo možno v dané situaci udělat jinak; a jmenovitě v sektoru ekonomiky jsem dodnes na nic nepřišel.
Totiž: tedy bylo absolutně jasné, že socialistická, plánovitě řízená ekonomika nefunguje. Že vede ke strašlivé stagnaci, nevýkonnosti celé ekonomiky. (Která byla tehdy ještě daleko horší, nežli jak jsme to zažili v období následující „normalizace“); v tomto druhém období přece jenom ekonomiku začali řídit většinou vysokoškolsky vzdělaní odborníci, zatímco předtím to byly „dělnické kádry“, často bez jakýchkoli odborných znalostí. A předseda vlády Štrougal byl jak známo daleko více pragmatik, nežli ideolog. (Ostatně původně byl sám víceméně v táboře reformistů.)
Takže tedy: bylo jasné, že je nutno do socialistické ekonomiky zavést elementy tržní ekonomiky; a to v prvé řadě princip konkurence. Musel se odstranit systém, kdy se vyrábělo nikoli pro trh, nikoli pro samotného spotřebitele, nýbrž výhradně pro plán, pro jeho abstraktní ukazatele.
To všechno bylo tehdy víceméně společně sdíleným konsensem. Ovšem, to co si tehdejší reformní ekonomové vůbec nedokázali uvědomit či připustit bylo to, že přijetím tržní ekonomiky se fakticky obnoví kapitalismus. – Naprosto stejně ostatně, jako v současné Číně. Kdy pak z celého „socialismu“ už nezůstane vůbec nic jiného, nežli jenom ideologická skořápka.
Oni se tehdy spoléhali na to, že rozhodující produkční sektor i nadále zůstane ve státním vlastnictví. I oni se tedy dopustili té fatální chyby, charakteristické pro celý svět „reálného socialismu“: že naprosto zaměnili pojmy „státní vlastnictví“ a „společenské vlastnictví“. Pokud by totiž tehdy – jak se plánovalo – byla podnikům poskytnuta naprostá produkční (i tržní, tedy prodejní) autonomie – pak by se tyto podniky začaly chovat reálně jako kapitalistické subjekty. To jest: byly by činné ve svém vlastním, ryze soukromém zájmu. Stát by v nich neměl žádný jiný reálný vliv, než že by od nich vybíral daně – což samozřejmě činí každý stát za kapitalismu. Formálně by tyto podniky tedy sice byly ve vlastnictví státu; ale reálně by se chovaly jako skupinový vlastník soukromý. Neboť zisk – a právě to je ta naprosto rozhodující kategorie – by principiálně zůstával v jejich rukou.
Samozřejmě: bylo by možno namítnout, že zde nebyl (neměl být) žádný individuální soukromý majitel. Nýbrž že vytvořený zisk by zčásti zůstával samotnému podniku, zčásti by byl – podle předem určeného klíče -rozdělován mezi zaměstnance (včetně vedení). V daném případě by se tedy jednalo fakticky o družstvo; které se v socialismu v zásadě počítalo jako „socialistická“ forma vlastnictví, byť i nižší (ve srovnání s vlastnictvím státním respektive celospolečenským).
Jenže: právě v tom to vězí. Družstevní forma vlastnictví je de facto jenom přechodovou formou; respektive forma smíšená. Družstvo se může opravdu chovat víceméně socialisticky; ale stejně tak se může chovat i soukromovlastnicky. Záleží na tom, do jakých konkrétních rámcových podmínek bude postaveno.
A jestliže se tehdy chystalo, že bude plně obnoveno tržní prostředí, a rozhodujícím kritériem bude zisk – pak tu nebylo prakticky nic co by mohlo zabránit tomu, aby se tyto podniky nezačaly chovat jako skupinový soukromý vlastník. Kterému jsou vposledku naprosto lhostejné zájmy celospolečenské, nýbrž hledí jenom na své zájmy vlastní. Byť i skupinové.
Opakuji ještě jednou: byť i nevědomky, tehdejší vývoj ekonomické reformy směřoval sice nevědomky, ale nezadržitelně k tomu samému stavu, jaký je dnes v Číně: kapitalistická ekonomika (i když její část by zůstávala ve státním vlastnictví, ale pak se jedná prostě o státní kapitalismus), a nad tím by se klenula ideologická nástavba stále ještě formálně existujícího „socialismu“. Ale protože v tehdejším československém reformním procesu nastoupil – na rozdíl od Číny – moment skutečné demokratizace, pak je nutno vycházet z toho, že i ta „socialistická“ ideologická nadstavba by velmi rychle odumřela. Vyšuměla, protože by neodpovídala reálným materiálním poměrům. Takže nejpravděpodobnějším výsledkem by bylo nastolení společenského modelu podobně jako ve Švédsku; což ovšem – v rozporu s obecným míněním – naprosto není socialismus, nýbrž docela obyčejný kapitalismus, jenom mírněný a regulovaný silným společenským konsensem o potřebě účinného sociálního zabezpečení.
Co se pak představ současných levicových ekonomů ohledně nekapitalistických forem ekonomiky týče, pak tady v prvé řadě stále ještě přetrvává iluze o samospasitelnosti družstevní formy vlastnictví. Přičemž ve skutečnosti platí co jsem napsal výše: za rámcových podmínek živelné tržní ekonomiky a všeobecné konkurence a absolutní nadvlády principu zisku se i tato družstva ve skutečnosti budou chovat jako vlastník soukromý, byť i skupinový.
————————–
Jinak jediný relevantní model který je mi znám je model Tejkl-Švihlíková; který jsme ale už v minulosti opakovaně probírali, a proto mohu jenom krátce zopakovat mé pochybnosti o jeho realizovatelnosti: podle mého přesvědčení je to model sice svým celkovým zaměřením sympatický a zajímavý, ale ve své konkrétní podobě příliš umělý, nežli aby mohl mít šanci fungovat v reálné ekonomice. M. Tejkl si – stejně jako všichni teoretikové socialismu – nikdy nedokázal uvědomit či připustit železnou platnost staré české moudrosti, že „košile bližší než kabát“. Tedy že každý ekonomický subjekt hledí v prvé řadě na své vlastní zájmy; a to sice na zájmy zcela bezprostřední. Že by – možná – i produkční podniky podle tohoto modelu svůj zisk nakonec dostali zpět nějak přes státní rozpočet: to je vyhlídka příliš vágní, nežli aby podle toho reálně změnily své jednání. Také je možno říci: „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.“
Zkrátka, současní levicoví ekonomové daleko spíše jenom kritizují kapitalismus, nežli aby byli schopni nabídnout nějakou funkční nekapitalistickou alternativu.
Neoliberalismus a produktivita: paní Hájková, touto otázkou se blíže zabývám v mé chystané odpovědi P. Kužvartovi. Ten text mám už z větší části hotový, doufám že ho už v příštích dnech budu moci zveřejnit. Alespoň jeho první pokračování.
„Budoucnost v nás“ – ovšem tady se zdá být nějaký rozpor, jestliže totiž budoucnost už „je v nás“, jako vskrytu rašící pupen, jak to potom že bychom vůbec nevěděli jaká tato budoucnost bude? Když její počátek je uložen přímo v nás samých?…
Víte pane Poláčku co je na Vás také zajímavé? 🙂 Že poměrně správně kritizujete v určitých ohledech překonaného Marxe, ale z nějaké důvodu se k němu stále vracíte 🙂 Místo toho abyste reflektoval nové názory, se tak vlastně točíte v kruhu, jímž dokazujete údajnou neschopnost levice 🙂
Pane Krupičko, na Vaše doporučení jsem si právě přečetl jeden článek od Petra Gočeva. A musím přiznat: jeho myšlenky jsou skutečně zajímavé a sympatické.
A to především z toho důvodu, že vůči Marxovi zaujímá opravdu nezaujatý, vyvážený postoj. Na jedné straně vysoce oceňuje Marxův přínos pro analýzu kapitalismu; ale na straně druhé jmenuje i zásadní chyby v Marxově konceptu. Vedle zásadně chybné Marxovy téze o údajně neustále klesající míře zisku za kapitalismu jmenuje i Marxovu antropologii: tedy ten fakt, že Marx člověka pojímal výhradně a pouze jako „průsečík společenských vztahů“.
P.S. Na toho Petra Kužele se také ještě podívám.
Ten Gočevův článek stojí opravdu za přečtení (a navíc je docela krátký): https://www.advojka.cz/archiv/2017/18/naucit-se-pochybovat
Inu, pane Poláčku, on to ani ten Šavel nevěděl, že z něj bude Pavel. Až teprve zpětně mohl říct, že byl ke své roli předurčen už v těle matky. 🙂
Tak to jste mě mile překvapil pane Poláčku s tím Gočevem :-), asi budu muset odvolat to mé podezření z Vaší spolupráce se CIA, které jsem vyjádřil ve vedlejší diskuzi 🙂
I Petr Kužel se skutečně zdá být sympatickým, nedogmatickým vykladačem Marxe. Bohužel jsem od něj našel jenom jeden rozhovor, kde se nejde nijak příliš do hloubky. Pak ještě nějakou jeho přednášku k 200 letům od Marxe, ale tu jsem zatím neměl čas si poslechnout. Ale mohla by být opravdu zajímavá.
Pane Krupičko, kdybyste nějak mohl u CIA dosáhnout, aby mě zařadila na svou výplatní listinu, byl bych Vám jenom povděčen. 😉
Já bych jí za to dodával agenturní zprávy o podvratné činnosti „Humanistických dialogů“.
Já jsem s panem Kuželem párkrát seděl u jednoho stolu a poslouchal ho. To je myslím vždy nejlepší. Obecně doporučuji také youtube, třeba snad tady by to mohlo být zajímavé:
https://www.youtube.com/watch?v=yhHtVtABxp8&pbjreload=101
Já jsem si právě teď vyslechl jinou Kuželovu přednášku – tu k 200 letům od Marxe – a na jedné straně mohu uznat, že to nebylo špatné, byl to kompetentní výklad Marxovy teorie; ale pro mě osobně v tom bylo jenom málo nového, a málo zajímavého. Snad až v samotném závěru byl opravdu názorně ukázán rozdíl mezi klasickou politickou ekonomií a Marxovou analýzou kapitalismu, kdy Marx skutečně odhalil zcela nové vztahy v pracovně-produkčním procesu (nadpráce a nadhodnota), pro které byla stará klasická politická ekonomie vyloženě slepá, protože namísto pojmu „cena pracovní síly“ operovala s pojmem „cena práce“. Což se zdá být napohled nepatrným rozdílem, či pouhým hraním si se slovíčky – ale ve skutečnosti to pak vede ke zcela rozdílným výsledkům.
Ovšem: Kužel zde sice kompetentně a legitimně vykládá Marxe, ale v žádném ohledu nejde dál za něj. On tedy sice přesvědčivě vykládá a dokládá, jakých chyb a jednostranností se Marxovi předchůdci dopouštěli ve vztahu k jeho teorii; ale žádným způsobem neproblematizuje Marxe samého. A přitom právě tohle je v dnešní době naprosto klíčové: dokázat u Marxe tak řečeno „oddělit zrno od plev“; tedy oddělit to co z jeho díla má skutečně trvalou hodnotu od toho, co on viděl a definoval pouze jednostranně, prostřednictvím optiky své vlastní teorie (a svých vlastních ideologických motivací, především).
Ale ta přednáška o osmašedesátém mě zajímá, tu si v každém případě ještě poslechnu.
V knížce Tak věříme se taky zajímavě píše o revoluci:
„Boží království začíná přehlednými malými komunitami, které jednají nebojácně, protože se osvobodily z logiky moci produkující bezpráví. Proto je podle mého názoru i mnišství v zásadě revoluční.
Kde vidíte dnes ony poměry, které lze charakterizovat jako „struktury hříchu“? (s. h. = pojem z papežské encykliky Sollicitudo rei socialis) Které situace vyžadují revoluci ve výše uvedeném smyslu?
„Struktury hříchu“ se projevují v mocenské pyramidě, která charakterizuje naši civilizaci. Nese všechny atributy ega, zejména strach. Ve strachu jsou pak zakořeněny tři hlavní rysy pyramidy moci: násilí, konkurenční boj a chamtivost. Ježíš proti tomu nebojácně staví Boží království: nenásilí, spolupráci a sdílení. Nenásilí stojí proti našemu šílenému jadernému zbrojení: „Všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“ (Mt 26,52)
Proti nekalé soutěži, která se stala motorem celé naší kultury, stojí spolupráce pro společné dobro: „Berte na sebe břemena jedni druhých.“ (Gal 6,2) A proti chtivosti, chamtivosti a obohacování se na úkor druhých, takže bohatí jsou stále bohatší a chudí stále chudší, klade evangelium sdílení: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné (Lk 3,11). Příběh o rozmnožení chlebů nám ukazuje, že když se sdílí, je vždycky dost pro všechny. V těchto třech oblastech – zbrojení, konkurenční boj a chamtivost – musí být křesťanství revoluční.“
Ovšem zatím to moc nevypadá, že by křesťanství bylo revoluční. Tedy, když pomineme papeže Františka 🙂
„Revoluční mnišství“ – no ano, o tom už jsem před časem psal, že raně křesťanské mnišství bylo opravdu „revoluční“ (nebo přinejmenším subverzivní) v tom smyslu, že fakticky neuznávalo církevní hierarchii. Přístup k Bohu si mohl vypracovat každý, svým vlastním úsilím, nepotřeboval k tomu zprostředkování církve. V daném ohledu tedy toto mnišství bylo i vysoce „demokratické“.
„Osvobodit se z logiky moci produkující bezpráví“ – to jsou na jedné straně samozřejmě ryzí ideály; ale na straně druhé, ona to nebyla vůbec žádná náhoda, že se nakonec daleko spíše prosadily struktury (církevní i jiné) moci. Lidská společnost totiž nemůže reálně natrvalo existovat jenom v nějakých (prvokřesťanských) komunitách založených jenom na čiré duchovnosti. V reálné praxi lidé mají zapotřebí vedení, autority, a to i těch mocenských struktur. A ostatně: je známo že téměř všechny pokusy v současné době vytvořit či obnovit takovéto „mravně čisté“ komunity naprosto pravidelně končí v holém sektářství, kde se mocenské choutky autoritativního vůdce ventilují nakonec ještě mnohem brutálnějším způsobem.
Tato kritika z hlediska „čisté mravnosti“ má sice samozřejmě své plné oprávnění; ale jak řečeno reálný svět je někde jinde. Tento střet čiré mravnosti a reálných struktur se táhne prakticky celými dějinami křesťanství (respektive celými dějinami lidstva vůbec); a sotva se dá očekávat, že by někdy v historicky dohledné době mohl skončit jednoznačným vítězstvím jedné či druhé strany. Pokud vůbec někdy.
Pane Poláčku, pořád nějak nechcete pochopit, že v křesťanství nejde o morálku, ale o lásku.
Já vím, že je těžké, aby lidé vůbec něco pochopili a aby se něco změnilo. Člověk z toho někdy propadá marnosti a malomyslnosti. Proto je dobré mít zahradu a číst Zahradníkův rok. V listopadu Čapek píše:
„Říkám vám smrt není; není ani spánek. Rosteme jenom z doby do doby. Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný.“
Tohle se mi moc líbí.
A na konci prosince píše: „My zahradníci žijeme jaksi do budoucnosti; kvetou-li nám růže, myslíme na to, že příští rok nám pokvetou ještě líp; a za nějakých deset let bude z tohohle smrčku strom – jen kdyby už těch deset let bylo za mnou! Chtěl bych už vidět, jaké budou ty břízky za padesát let. To pravé, nejlepší je před námi. Každý další rok přidá vzrůstu a krásy. Zaplať Pánbůh, že už zase budeme o rok dál.“
Ale ani vy, kteří zahrádku nemáte, nemusíte být smutní. Můžete chodit do přírody a pozorovat, jak se mění v průběhu roku. Můžete si pořídit kytky do vázy i do květináčů a pečovat o ně. Můžete si do bytu pořídit třeba akvarijní rybičky nebo kotě. Nějaký ten kus přírody se vždycky najde. A taky spousta dalších činností, ze kterých může mít člověk radost, se dá vykonávat.
Tento střet čiré mravnosti a reálných struktur se táhne prakticky celými dějinami křesťanství (respektive celými dějinami lidstva vůbec); a sotva se dá očekávat, že by někdy v historicky dohledné době mohl skončit jednoznačným vítězstvím jedné či druhé strany. Pokud vůbec někdy.
Příkladně i tento přitažlivý imperativ multiplikace stávajícího …… každý další rok přidá vzrůstu a krásy. Zaplať Pánbůh, že už zase budeme o rok dál…….je prokazatelně korekce nutným předpokladem civilizačního pokroku.
Aby představa stavu nebýt nebyla zatěžující, to předpokládá schopnost odlišného pojetí trpělivosti…….bych dodal.
Paní Hájková, co má Čapkova zahrada společného s „láskou“?… Nevím nic o tom že Čapek sám by to takto nějak nazýval; on by v této souvislosti daleko spíše hovořil o „dobrém díle“, nebo o něčem takovém. Které – právě tím že je dobré – přetrvá do budoucna, přetrvá třeba i omezený životní horizont toho, kdo ho právě teď vykonává.
A že v křesťanství není tím nejpodstatnějším mravnost, nýbrž láska? – Láska bez mravnosti je kůň bez jezdce, vůz bez vozataje. Neřízená střela. Vždyť i takový Hitler měl nakonec své lásky.
Pokud by křesťanství nakonec nesměřovalo k mravnosti, nemělo by naprosto žádný vyšší smysl, než jenom poskytování útěšné iluze o věčném žití.
To „odlišné pojetí trpělivosti“ by ovšem zasloužilo poněkud bližšího určení, pane Petrasku.
Představa „stavu nebýt“ pro mě osobně nijak příliš zatěžující není (svým způsobem pro mě tento stav naopak bude osvobozením, alespoň už nebudu muset prožívat pocity trvalého zhnusení při pohledu na tento svět, přinejmenším na jeho rozhodující části); jenom si teď nejsem zcela jistý, s jakým druhem „trpělivosti“ je u mě tento indiferentní pohled na vlastní nebytí spojený… 😉
Mravnost bez lásky je ovšem zákonictví, pane Poláčku.
Láska není totéž co vášeň. Vždyť už Ježíš říkal: Kdo miluje bližního, neudělá mu nic zlého. I mravnost tedy vychází z lásky.
Oprava překlepu: Láska
Už jsem to opravil, paní Hájková.
V Pavlově 1. listu Korintským je hezky popsáno, jak vypadá láska:
„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“
Luise Glück své kýžené pojetí „trpělivosti“ vyjádřila pane Poláčku následujícně:
Die herbstlichen Wanderzüge
Dies ist der Augenblick, in dem du
die roten Beeren der Johanisbeer wiedersiehst,
und am grauem Himmel
die graue Gänse beim herbstlichen Wanderzug.
*
Es bedrückt mich zu denken,
dass die Toten sie nicht sehen –
diese Dinge, die uns selbstverständlich sind,
sie entschwinden.
*
Was wird die Seele dann tun, um sich zu trösten?
Ich sage mir, vielleicht braucht sie
diese Freuden nicht mehr;
vielleicht ist es einfach genug, nicht zu sein,
so schwer vorzustellen das auch ist.
Luise si vysloužila za poslední verš nóbl cenu.
Nechá se oceňovat za skromnost a citlivost….bych dodal.
Mravnost bez lásky je ovšem zákonictví, paní Hájková
A to je přesně to jediné co ve společenské rovině čelí dominanci vášně.
Jak já, Masaryk a nám podobní furt omílají…bych dodal.
Ale pane Petrasku, vždyť i sám Masaryk razil heslo „Ježíš, ne caesar“.
A Ježíš byl určitě proti zákonictví. Ne ovšem proti zákonu – ale mezi tím je rozdíl.
Pokud jde o ty verše, jistě záleží na tom, zda je autorka napsala záměrně kvůli onomu ocenění. Kvůli – jak říkáte – „nóbl ceně“. Stejně můžeme uvažovat i v případě dobrých skutků, za které něco očekáváme. To by potom mohlo platit to, co je psáno v evangeliu:
„Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“
Ale je dost možné, že básníci a básnířky píšou básně prostě proto, protože „nemohou jinak“. Podobně jako nemohl Luther za svoje teze. Je to v nich a musí to ven.
Ostatně, o tom, jaký skutečně je, se člověk dozví nejpozději na Božím soudu. Soud Boží totiž znamená plnou a neúplatnou pravdu o nás samotných. Jistě to není nic příjemného. Naštěstí je doprovázen Božím milosrdenstvím (pokud v ně věříme a spoléháme na ně).
„Svým způsobem pro mě tento stav [stav nebytí] naopak bude osvobozením, alespoň už nebudu muset prožívat pocity trvalého zhnusení při pohledu na tento svět…“
Při pohledu na tento svět bych doporučil prožívat spíše pocity vděčnosti a nikoliv pocity zhnusení (viz diskuse pod vedlejším Honzou).
Člověk totiž neví o tom, jaký sám skutečně je (často si sám sebe nevědomě promítá do ostatních a pak prožívá pocity zhnusení). Možná by člověk měl prosit o to, aby se spatřil takový, jaký skutečně je, a mohl tak zhnusení prožít více autenticky.
No ano. Já jsem to o vděčnosti a díkůvzdání napsala právě kvůli tomu pocitu zhnusení světem, který deklaroval pan Poláček. To jste uhádl. 🙂
CO JE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?
„Láska se raduje z pravdy“ – paní Hájková, mohla byste vysvětlit, v jakém kauzálním vztahu se nacházejí fenomény „láska“ a „pravda“?… Nemohu si pomoci, ale já zde žádnou bytostnou souvislost nevidím. Pojem či stav „pravdy“ je tu víceméně svévolně nalepen na pojem či pocit „lásky“, a nikdo si nedává práci s důkazem, že je tento akt spojení legitimní.
Vy jste tímto citátem z Pavla vlastně předběhla to, co jsem vlastně mezitím zamýšlel uvést: že totiž nakonec rozhodujícím je mít na paměti celý k o m p l e x veškerého horizontu lidského žití. Jakmile se z celého tohoto širokého horizontu vytrhne jeden jediný moment a ten se prohlásí za absolutní, pak je tím okamžitě otevřena cesta k ideologizaci. Tedy právě k tomu stavu, kdy se stále do popředí staví jeden jediný moment, jedno jediné heslo – a všechno ostatní se prohlásí za druhotné. Tím se deformuje přirozená vyváženost různých aspektů lidského žití, vše se podřizuje jenom tomu jednomu jedinému momentu. Ať ten napohled zní jakkoli ušlechtile.
Samozřejmě, Pavel si je do určité míry vědom této komplexity lidského žití, právě proto na pojem lásky nalepuje tolik dalších a dalších atributů; ale nedá se nic dělat, tento jeho akt podřizování všeho ostatního pod jeden jediný aspekt „lásky“ je umělý, svévolný.
Ostatně opakuji už po nesčetněkráté, že takovouto jednosměrnost, jednopólovost momentu lásky nenajdeme u samotného Ježíše. Alespoň u toho ze synoptických evangelií ne. Právě tohle je na (synoptickém) Ježíšovi to jedinečné, že je krajně obtížné jádro jeho působení nějakým způsobem „definovat“, uchopit ho do kleští zdánlivě jasné a jednoznačné ideové výpovědi. (Jenom si vzpomeňme, jak často jsme u něj nacházeli zcela protichůdné výroky a nakázání ohledně jedné jediné věci!)
Já osobně bych jako toto nejvlastnější jádro Ježíšova působení označil „opravdovost“. Tato „opravdovost“ znamená, že Ježíš jde vždy na samotný kořen věci. (A nutí k tomu i všechny ostatní.) Že nezůstane (na rozdíl od naprosté většiny ostatních) stát jenom u povrchního zdání věcí (například u toho že farizeové zdánlivě také činí bohulibé činy.) Nýbrž Ježíš žádá pravost.
A i kdyby na něj někdo přišel s tvrzením, že nejdůležitější ze všeho je moment lásky, je dost důvodů pro předpoklad, že v takovém případě by si Ježíš dotyčného napřed změřil přísným pohledem, a potom by se ho zeptal: „A je tvá láska skutečně opravdová, vede k pravosti – anebo je jenom zástěrkou, pod kterou skrýváš svou faleš?!“
Tím naprosto rozhodujícím momentem u Ježíše je – troufám si tvrdit – skutečně ona „pravost“, nikoli pouhá „láska“.
Já vím, paní Hájková, že Vy sama křesťanskou lásku pojímáte v jejím pravém, ryzím pojetí; ale to naprosto nedává záruku, že to tak budou vidět všichni. Opakuji ještě jednou: jakmile tu od samého počátku není vše orientováno na onen c e l ý komplex lidského žití, pak je tu vždy otevřena cesta ke zneužití, k ideologizování i tak ryzího vztahu jako je „láska“.
Ostatně, paní Hájková, tím svým neustálým propagováním „lásky“ jste mě donutila napsat tu něco, co jsem vlastně napřed chtěl ponechat nezmíněno.
Vzpomněl jsem si totiž na jeden příběh, který jsem kdysi četl. Bylo to z dob středověku, kdy v – ultrakatolickém – Španělsku vyvstala vlna represí proti židům. Tedy – proti židovské víře. Církevní inkvizice ve svých mučírnách nutila židy k přijetí křesťanství, anebo je tam utýrala k smrti.
V tomto příběhu je scéna, kdy jeden vězněný Žid se nějak dostane ze své kobky, a podzemními chodbami se plazí k východu, k naději svobody. Jenže – cestou ho přistihne vrchní jezuita. Který ho pozvedne ze země, a – obejme! A k tomu je připojena věta vypravěče, že onen inkvizitor tohoto Žida, který chtěl uniknout z dosahu a z moci křesťanské víry, v tu chvíli – vroucně miloval! Neboť v něm spatřil příležitost zbloudilou duši dostat přece jenom na víru pravou.
Ovšem: tato „náprava“ zbloudilé židovské duše sestávala v tom, že inkvizitor tomu Židovi sdělil, že jeho tělo bude podrobeno ještě krutějšímu mučení nežli ostatní Židé; že všichni budou spáleni žárem rozžhavené železné stěny, ale že on sám bude usazen až do zcela poslední řady a hlava mu bude ochlazována mokrými obklady, aby si tuto torturu „užil“ co nejdéle, a tím aby jeho duše měla větší příležitost přece jenom rozpoznat své pobloudění a přidat na poslední chvíli na víru pravou, tedy křesťanskou.
Jistě, celý tento příběh byl pouze vyprávěním, literární fikcí; ale právě tento umělecký obraz naprosto přesně vystihuje, jak snadno je možno křesťanskou „lásku“ pervertovat v naprostý opak, když není zasazena do pevného rámce celé řady dalších společenských, mravních a zákonných korektivů.
Dozajista krásná báseň od Luise Glück, pane Petrasku, svá literární ocenění si plně zasloužila.
Ovšem, už o nějaké dvě a půl tisíciletí prakticky tu samou myšlenku – ovšem mnohem prozaičtěji – vyjádřil už Platónův Sokrates; prostým konstatováním, že po smrti buďto duše nějakým způsobem přežívá – a pak to není skutečná smrt a proto není zapotřebí se jí obávat; anebo duše nepřežívá, a je jí tedy všechno jedno. Nepociťuje žádnou bolest, žádnou ztrátu. Takže ani v tomto případě není nijak zapotřebí se smrti obávat.
Pane Nusharte, i takový Ježíš své vlastní soukmenovce tituloval jako „hadí plémě“; a je možno právem soudit, že prožíval trvalé pocity zhnusení ze stavu tehdejšího světa, jeho národa a jeho spoluobčanů.
Byl byste také ochoten prohlásit, že těmito svými pocity Ježíš jenom projektoval navenek své vlastní psychické deformace? (Což je zřejmě právě to, co se tu snažíte naznačit.)
Nebyl bych to, pane Poláčku, ochoten prohlásit. Pokud jste Ježíš, nemám samozřejmě vůbec nic proti tomu, abyste při pohledu na svět prožíval trvalé pocity zhnusení.
Od dětství se zajímám o přírodu a postupně sílil i můj emocionální vztah k ní. Nejde o nic výjimečného. Zmiňovaný Karel Čapek nacházel potěšení v zahradničení dost brzy, často se dostavuje až tak nějak s šedesátkou. I když já jsem vlastně na zahradě letos sázel brambory již asi čtyřicátý rok.
Člověk, který má rád přírodu, může a má cítit vděk, či nějaké jiné pozitivní pocity. Právě on má ovšem zvláště silné důvody pociťovat zároveň i nějaké to zhnusení světem, který za pouhých několik desetiletí jeho života zničil či poškodil přírodu na desítkách procent Země.
Byly doby, kdy moc používala křesťanství k zabezpečení svých zájmů, existující společenské nespravedlnosti i válek. Dnes se na jeho místo dostává vyznávání pozitivního myšlení. Nemám nic proti křesťanství, ani proti pozitivnímu myšlení, ba právě naopak, jejich zneužívání pro účely zajištění společenské pasivity a pacifikace zoufale potřebného odporu ovšem odmítám.
Panu Horákovi
Ono to nebezpečí je tu vždycky. Autor mnou citované knihy, David Steindl-Rast ví i o problému některých křesťanů:
„Problém je, když si někdo myslí, že přesně ví, kdo je Bůh, co chce od člověka a jak se má podle toho realizovat život a společnost. To je fundamentalistické pokušení. Kdo si myslí, že je výlučným majitelem pravdy o Bohu, má tendenci prosazovat své myšlenky za každou cenu, i za cenu násilí, a vnucovat je ostatním“.
Ale totéž se dá vztáhnout vlastně i na levici nebo na nějaké jiné hnutí, které si myslí, že je výlučným majitelem pravdy o tom, jak má být uspořádána společnost a má tendenci vnucovat to ostatním.
Panu Horákovi
„… má ovšem zvláště silné důvody pociťovat zároveň i nějaké to zhnusení světem, který za pouhých několik desetiletí jeho života zničil či poškodil přírodu na desítkách procent Země.“
Není mi jasné, kdo je v té vedlejší větě původcem děje. Svět?
Ano, paní Hájková, je to tak. Pozítří bude třeba v USA každopádně opravdu hodně lidí nešťastných. A jiní naopak. Já ve splínu zálibu určitě nenacházím. Ostatně, zahrádku mám, jak jsem již zmínil, pokojových květin hodně, asi 35, akvárium taky. Jen to kotě si už pořizovat asi nebudu. (Jedinkrát jsem je kdysi dávno měl a dodnes si vzpomenu.)
Když však přijde špatná zpráva, a že jich je, vyhodnotím ji jako špatnou. I když přijde třeba z Ameriky. Jinak to neumím. Slouží mi k tomu rozum, abych dokázal rozeznat dobro a zlo, či – žel častěji – míru toho zla. Můj vlastní malý svět po můj vlastní krátký čas mi nemůže vynahradit cokoliv. Když rozpoznávám, že globální lidská společnost, přes a skrze nesporný svůj pokrok, sleduje zvrhlou intenci, budu si stát za svým a nevypadat jako úplný stoik a nejspíš někdy ani jako demokrat.
Ano, pane Nusharte, svět. Lidský svět. O zhnusení z něho tu šla řeč. Resp. z intence společenské organizace.
Člověk je, pane Horáku, sám součástí přírody (pro někoho součástí „stvoření“), je ovšem také otrokem svých schopností – nemůže si říci:“toto jsem vymyslel, ale budu dělat, že o tom nevím a k ničemu to nepoužiji“. Tuto svobodu nepoužít už jednou vymyšlené člověk (ne jako jednotlivec, ale jako lidstvo) prostě nemá – je tedy otrokem svých schopností. V tomto „otroctví“ se ostatně od jiných organismů nijak neliší – i tyto ostatní živé organismy musí dělat to, co jim bylo dáno dělat, co na své cestě evolucí „vymyslely“. Člověk tedy přetváří (ničí) přírodu v podstatě podobným způsobem jako jiné organismy a stejně jako tyto jiné organismy – ani člověk není schopen z vlastní perspektivy dohlédnout absolutní dosah svého jednání, jednání, v němž není tak svobodný, jak si obvykle rád myslí – není schopen být „ředitelem evoluce“.
Řekl bych dokonce, že ani hledání viníků intence společenské organizace (viníků mého zhnusení) není zcela svobodným rozhodnutím. Lidský svět – tedy onu samoorganizovanost lidského světa – nelze podle mě vinit z úmyslu, z úmyslu, který by v někom měl vyvolávat zhnusení. Hledání takových viníků nemá žádný smysl (nebo spíše má jiný – neuvědomovaný – smysl).
SOCIALISMUS VERSUS SAMOSPRÁVA
Pane Krupičko, shlédl jsem tu přednášku od Petra Kužela na téma „Rok 1968 a zápas o společenskou samosprávu“. – Pro jistotu, kdyby to téma někoho dodatečně zaujalo, znovu opakuji webovou adresu: https://www.youtube.com/watch?v=yhHtVtABxp8&pbjreload=101
V určitém smyslu má tato přednáška opravdu svou nemalou zajímavost; i když ve věci samé mi sdělila jen málo opravdu nového. (Musím připomenout že zrovna v současné době pročítám kompletní vydání „Rudého práva“ z oné doby, takže o tehdejších diskusích mám určitý přehled. Až s touto četbou budu hotov, napíšu odpovídající text, případně celou sérii na téma „Pražského jara“.)
Napsal jsem vlastně původně tady můj komentář k této přednášce; ale po dokončení tohoto komentáře jsem zjistil, že je natolik obsáhlý, a zároveň téma je natolik závažné, že jsem se rozhodl ho publikovat jako samostatný text. Takže tímto v dané záležitosti odkazuji na něj.
Taktak pane Nusharte hledání viníků intence společenské organizace (viníků mého zhnusení) má smysl jenom fiktivní.
A přesto představa, že zítra zvítězí Trump, vyrazí lhostejným chladný pot na čele…..samorganizovanost světa a duše filosofů semčitam.
„Společnost sledující zvrhlou intenci“ – to je naprosto výstižné označení, pane Horáku.
A je možné k tomu dodat jenom toto: nebudeme-li se proti této „zvrhlé intenci“ dostatečně účinně bránit (a to i na základě vlastního hlubokého hnusu z ní), pak ona dosah své působnosti bude šířit čím dál tím více.
A čím dál tím obtížnější by pak bylo se z její moci osvobodit.
Hledání viníků je ovšem něco principiálně jiného nežli hledání příčin; a přesto je nakonec nezbytně potřebné obojí.
Když pouze hledáme viníky (které pak odsuzujeme a zatracujeme), pak se tím stáváme slepými pro objektivní příčiny stojící za činy těchto viníků.
Jenže: když bychom pouze s vědeckou nezaujatostí analyzovali ty či ony příčiny společenských a mravních deformací, a neoznačili zároveň ty, kteří jsou vinni tím, že těmto deformacím podlehli a sami je dále aktivně šíří – pak bychom sice měli třeba dokonalé vědecké poznání, ale na reálném stavu tohoto deformovaného světa bychom nedokázali změnit naprosto nic.
Kdyby totiž nebylo žádného hledání, žádného označování viníků – pak by naprosto vymizel i pocit studu, a tedy i schopnost či připravenost korigovat své vlastní jednání.
Pokud tu pak byla konkrétně řeč o jistém Donaldu Trumpovi: on samozřejmě nenese vinu na tom, že byl zrozen s natolik primitivně strukturovanou osobností, bez sebemenší schopnosti empatie, s vnitřním nastavením fixovaným jenom na svůj vlastní úspěch a prospěch.
Ten samý Donald Trump je už ale sám v i n e n tím, že neudělal evidentně naprosto nic proto, aby toto své negativní genetické vybavení jakýmkoli způsobem korigoval, nýbrž přesně naopak na těchto negativních, asociálních vlastnostech vybudoval celou svou kariéru, jak komerční tak i politickou.
Když pouze hledáme viníky, anebo když pouze s vědeckou nezaujatostí analyzujeme (ty či ony příčiny společenských a mravních deformací), tak tím s vědeckou důkladností zapomínáme, že i pozorovatel je součástí pozorovaného světa.
Jeho vděčnost za svět – i zhnusení ze světa – se spolu s mrtvoživou kočkou nacházejí v kvantové superpozici, a když pak krabici otevřeme, vlnová funkce kolabuje, kočka je živá – nebo mrtvá a my jsme zhnuseni – nebo vděčni.
Napsal jste, pane Nusharte, že člověk si nemůže říci:“toto jsem vymyslel, ale budu dělat, že o tom nevím a k ničemu to nepoužiji“. Jenže právě to musí, třeba v případě jaderné bomby, ale nejen jí. Není to něco, k čemu by nebyl člověk evolučně (vůbec) vybaven.
Já pochopitelně vím, že nejen lidé přetváří Zemi. Neměli bychom dokonce co dýchat, kdyby tomu tak nebylo. Svého času jsem se zájmem sledoval výzkumy Franse de Waala ze ZOO v Arnhemu, který pozoroval, jak se dva šimpanzi spikli proti třetímu a zabili jej. Neváhal to nazvat atentátem! Od té doby bylo opakovaně pozorováno i v přirozených podmínkách, že příslušníci tlupy šimpanzů (učenlivých) pronikli jako komando na území tlupy nepřátelské a zlikvidovali tam osamělého jejího člena. Nejsem však proto sociální darwinista ani determinista či stoupenec naší predestinace. Třeba v případě Afghánistánu (běžel teď na ČT zajímavý dokument) neviním z násilí ani (jen) islamisty, ani (jen) komunisty, ani (jen) SSSR, ani USA. Ani muže a už vůbec ne ženy. Nejsem ovšem fatalistou, abych řekl, že to jinak být nemohlo a (hlavně) být nemůže.
Co je však podstatné, nejde jen o války, ono se to týká dennodenní politiky a praxe. Zatímco je zadržen turista s nějakou přírodninou v batohu, hoří opodál tisíce akrů lesa, aby tam vznikla plantáž palmy olejné. Nebo jsou prodány koncese na vykácení konžského pralesa. Zajímavé je, že v komentáři k posledně jmenovanému dění, zdůvodňuje náš člověk, že tamní vláda je autoritářská, ale neřekne ani slovo o subjektech, kteří koncese koupili. Právě ty mě ovšem předně naplňují zhnusením, jimi opovrhuji. A nehodlám je hájit s poukazem na to, že kapitalismus je holt takový. Ale protože mám stále na paměti ono rčení o skákání na Rhodu, poukáži na případ plánované dálnice přes Český ráj. To tam ti zvolení reprezentanti nejezdili na čundry? Spíše ano, ale zradili své lepší já.
Panu Petraskovi („… lhostejný chladný pot…“)
Řekl bych, že každý máme odpovědnost za svoji část světa a tyto naše odpovědnosti se pak skládají v jednu odpovědnost za svět.
Amerického prezidenta volí Američané (nikoliv třeba Rusové nebo „Cambridge Analytica“) a nám z toho tedy může jen celkem lhostejně vyrážet chladný pot na čele. Představa, že by amerického prezidenta volili třeba také zástupci Číňanů (Palestinců Íránců…) a papeže by kromě sboru kardinálů volili i zástupci ateistů a muftí Muhammad Ahmad Hussein jako volitel za muslimy – tato představa množství mého lhostejného chladného potu na čele nijak nezmenšuje.