Ale pravdu mám přece já!


O názorech, nezvratných přesvědčeních a vlastní pravdě světa



Josef Poláček



Motto: Názory nejsou nic jiného nežli výsledek náhody a temperamentu.“ Harley Baldwin.

Dá se asi právem předpokládat, že není jediného člověka, který by alespoň čas od času neprožil pocit zásadního, naprostého nesouhlasu s někým jiným, kterýžto nesouhlas je obsažen už v názvu tohoto článku: „Ale pravdu mám přece já!“ Tento pocit má charakter až jakéhosi návalu krve do hlavy, pocit nejintenzivnějšího odporu vůči tvrzení ideového protivníka, nejhlubšího přesvědčení: „Tohle přece nemůže být pravda!!“

Tento principiální a nepodmíněný nesouhlas se projevuje čistě intuitivně, vychází ze samotného nitra vlastního já, ještě než by vůbec vstoupilo do hry nějaké racionální uvažování s logickými argumenty, ještě dávno předtím se přihlásí toto niterné vzedmutí citů, toto absolutní přesvědčení: „To co říká můj odpůrce je naprostý nesmysl, ať už z jeho nevědomosti nebo ze zlého úmyslu; pravdu v této věci mám přece já, tato pravda je natolik jasná a jistá, že žádný rozumný člověk o ní přece vůbec nemůže ani v nejmenším pochybovat!!“

Toto niterné, intuitivní přesvědčení o naší vlastní pravdě není pouze jakýmsi názorovým střetem, soubojem takových či onakých argumentů; nýbrž zde se na svou obranu staví naše vlastní nejhlubší, bytostné já, my zde bojujeme o samotnou vlastní identitu. Kdybychom v dané věci přiznali, že pravdu nemáme my nýbrž náš odpůrce, pak bychom tím přiznali že celý náš základní světonázor je mylný, ztratili bychom tím půdu pod nohama pro naši samotnou existenci.

Takto důležité, takto existenciálně významné a nepostradatelné je pro nás zachování, udržení si vlastní pravdy, alespoň v určitých zásadních, světonázorových střetech. A potom ale přijde někdo takový jako Harley Baldwin, a cynicky prohlásí že všechno toto, tato naše vlastní existenciální jistota naší pravdy, že to všechno je jenom „výsledek náhody a temperamentu“!… A přitom, kdybychom tuto větu sledovali ještě o kousek dál, pak je sotva možno vyhnout se nálezu, že i onen „temperament“ je vlastně také věcí čiré náhody: náhody kombinace těch či oněch genů, nahodilosti rodinných, společenských a dobových podmínek, do kterých jsme byli zrozeni a kterými jsme byli formováni.

A to vše přijde ještě hůře. Totiž tehdy, když začneme zkoumat ty nejpůvodnější, evoluční kořeny tohoto našeho nezlomného přesvědčení o vlastní pravdě. Před několika lety věda učinila jeden nový objev ohledně chování těch nejjednodušších, jednobuněčných organismů, prvoků-bičíkovců. Zjistilo se totiž, že oni jsou rozděleni do dvou základních druhů podle toho, jestli je pro ně životně příznivější zásadité, anebo ale kyselé prostředí. A jestliže se dostanou do prostředí které je jim nepříznivé, pak se pohyby svého bičíku usilovně snaží z tohoto prostředí uniknout, a dostat se do prostředí jim příznivého. Tento objev byl proto nový a překvapivý, protože se do té doby soudilo, že prvoci jsou v daném ohledu indiferentní, neteční ke svému okolí. Že nejsou schopni vlastní volby. A náhle se ukázalo že oni jsou „vybíraví“, že jistý druh prostředí je jim existenčně souhlasný, a druhý negativní, závadný.

Jak tento čistě biologický poznatek souvisí s našimi úvahami o hledání pravdy, o lidském přesvědčení vlastní neomylnosti? – Právě tady by totiž bylo snad možno nalézt nejvlastnější, evolučně podmíněné prvopočátky toho, proč my jsme natolik žárliví na naši vlastní pravdu, a natolik nedůtkliví, podráždění když je nám vnucována pravda jiná, nám bytostně cizí. Protože tyto navzájem si konkurující „pravdy“, to je také něco co pro nás vytváří zcela určité prostředí pro náš život, pro naši existenci. A i tady je tomu tak, že určité pravdy jsou souhlasné s naším vnitřním nastavením, s naším vnitřním uspořádáním – a jiné jsou s ním v konfliktu, v protikladu. V samotném prapočátku našeho rozlišování toho co je „pravda“ a co je „nepravda“ stojí nakonec to samé jako u těch prvoků-bičíkovců: my sami jsme nastaveni buďto „zásaditě“ anebo „kysele“. A právě proto se v nás všechno tak okamžitě, tak intuitivně a tak intenzivně bouří proti tomu, co odporuje naší vlastní pravdě: je to pro nás prostě „kyselé“, ohrožuje to samotný základ naší existence, a proto se toho musíme za každou cenu zbavit. Buďto tím, že se z toho „kyselého“ prostředí vzdálíme (to jest, našeho odpůrce prostě přestaneme poslouchat); anebo se ho ze všech sil pokusíme přesvědčit, že on se přece hluboce mýlí, že jediným zdravým, pravým a životu příznivým prostředím je to zásadité; a nikoli kyselé, jak – ovšem naprosto omylně – tvrdí on.

Snad by se mohlo zdát, že takovýto pohled na člověka, na jeho duševní život, na jeho životní přesvědčení a hodnoty je až příliš degradující: člověk, tento vrchol evoluce, náhle nemá být ničím více nežli jenom trochu vyspělejším prvokem? – Na druhé straně je to ale právě jenom takto objektivizující náhled, který nám umožní nejen racionálně pochopit, ale i vytvořit si určité porozumění pro lidské jednání, které se nám jinak jeví naprosto nesmyslným, deformovaným až zlovolným. Jestliže se například v aktuální vojensko-politické situaci najde stále ještě celá řada lidí (a to ne pouze v samotném Rusku, ale i v jiných zemích), kteří vyjadřují podporu pro agresi Putina proti Ukrajině, pak je to z ryze morálních hledisek samozřejmě počin naprosto nepochopitelný a zavrženíhodný. Tak se to tedy jeví z hlediska čistě mravního; ale když se na celou věc podíváme z onoho hlediska objektivně-evolučního, pak se naprosto může ukázat, že dotyčná osoba ze svého hlediska jedná naprosto racionálně, v souladu se svými vitálními zájmy. Takovéto vnitřní souznění s akty zjevné agrese totiž mohou pociťovat pouze takoví, kteří jsou sami vnitřně rozpolcení, kteří v sobě samém ukrývají latentní agresivitu, kterou nakonec obracejí proti sobě. Z tohoto hlediska tedy toto jejich vzývání zla, agrese může být nevědomou snahou o zmírnění své vlastní autoagrese, tím že ji zacílí navenek, na jiný objekt.

Připomeňme si ještě jednou základní myšlenku: pokud my naše názorové střety s nám cizími názory a míněními budeme pokládat za čistě subjektivní záležitost, pak se nevymaníme z věčného koloběhu ideových konfliktů, střetů a bojů. Pokud budeme vycházet výlučně z té pozice, že náš názorový protivník své postoje a hodnocení vytváří čistě na základě vlastního úsudku, pak nám nebude jinak možné nežli znovu a znovu prožívat onen uvedený pocit, že on naprosto iracionálně a svévolně popírá objektivně jsoucí realitu.

Pokud si ale uvědomíme, že tato subjektivní stránka tvorby vlastního názoru sice samozřejmě je také vždy přítomna, ale že za ní stojí ještě něco jiného, totiž právě sama objektivně jsoucí realita, která se tu určitým způsobem manifestuje – pak se nám zcela podstatně změní jak charakter celého sporu, tak i pohled na našeho názorového odpůrce. V tu chvíli se nám totiž vyjeví, že my v onom ideovém sporu popíráme nejen názor – principiálně omylného – člověka, nýbrž i samotnou realitu! A to už pak pro nás, pro naše přesvědčení o naší vlastní neomylnosti (a zároveň omylnosti našeho protivníka) znamená značně závažný problém. Najednou se ukáže, že ne pouze náš názorový odpůrce, nýbrž i my sami se nacházíme v rozporu s realitou; přinejmenším s jednou její částí.

A právě zde leží vlastní jádro problému. Vraťme se k našemu příkladu s bičíkovci: jedni upřednostňují kyselé, a jiní zásadité prostředí. Každý z nich má svou vlastní, zcela objektivní pravdu; ale kdyby se někdy dostali do vzájemného hovoru o tom, které z těchto prostředí, která z těchto pravd jsou ty „jedině správné“ – nikdy by se nemohli navzájem dohodnout. A přesně tohle je ale osud, a svým způsobem prokletí nás lidí. Člověk je totiž – a snad je to jeho nejvlastnější charakteristika – velice komunikativní tvor. Ani práce – kterou ještě Marx považoval za vlastní člověkotvorný faktor, ani sociální vztahy, ani kultura by nebyly možné, kdyby mezi lidmi neprobíhal nepřetržitý proces vzájemné komunikace. Kterážto komunikace není pouze sdělováním samotných informací; nýbrž je zároveň neustálým hodnocením, srovnáváním, poměřováním toho, co je z hlediska člověka a společnosti dobré, prospěšné, progresivní. A co je naopak špatné, škodlivé, negativní.

Kámen úrazu je v tom: bičíkovci nejen že spolu navzájem nekomunikují, ale oni by ani vůbec neměli zapotřebí si navzájem upírat jejich – ač protichůdné – pravdy. Každý z nich si prostě žije ve své vlastní ekologické nice. Zatímco člověk je oproti tomu principiálně univerzální tvor, usilující o univerzálně platné pravdy. Člověk tedy nemůže – alespoň co se principiálních témat týče – tomu druhému prostě říci: „Tohle je tvoje pravda, a já mám zase svoji!“ Nýbrž člověk musí jít do onoho konfliktu, on musí stále znovu a znovu vybojovávat onen spor o to, co je z univerzálně lidského hlediska pravdou větší, vyšší, ušlechtilejší. Přesněji řečeno, základní problém je v tom, že člověk musí usilovat o univerzální pravdy – ale přitom je ve své individuální životní existenci stejně tak partikulární, jako oni bičíkovci. Ani člověk tedy není – jakožto individuum – schopen překonat onen protiklad „kyselý – zásaditý“; on sám je buďto jedno nebo druhé, ale přitom tuto svou partikulární pravdu musí hlásat a prosazovat jako pravdu univerzální, nezpochybnitelnou! Právě z toho pak nevyhnutelně vznikají všechny spory a střety.

Přičemž ovšem – vraťme se ještě jednou ke konstatování H. Baldwina – svým způsobem je to věcí čiré nahodilosti, zda zrovna my, v našem individuálním těle, se narodíme jako „kyselí“ či „zásadití“. Ale když už jednou srosteme s jednou z těchto alternativ, pak už se pro nás stane „jednou jedinou pravdou“, a my už nikdy nebudeme schopni či ochotni uznat alespoň dílčí platnost pravdy opačné.

Ještě jednou tedy, v čem je jádro problému: mezi naším partikularismem na straně jedné, a mezi naší potřebou univerzálních pravd na straně druhé. Každý z nás je – stejně jako onen bičíkovec – doslova naprogramován jenom na určitý specifický způsob existence, a tedy i na jeden jediný specifický výklad světa. Ovšem – my přitom cítíme neklamně životnost této své existence; to pak vede k našemu hlubokému přesvědčení, že když je tato forma existence (tedy tato pravda) dobrá pro nás, pak musí být nutně dobrá i pro život sám, a tedy i pro všechny ostatní. Proto se tedy neustále zmítáme v onom střetu našeho partikularismu s naším univerzalismem, a nenacházíme cesty jak z tohoto věčného konfliktu uniknout.

Samozřejmě, bylo by možno – právě na základě tohoto poznání – blahovolně říci: „Já tedy zůstanu u své vlastní pravdy a mému názorovému odpůrci ponechám pravdu jeho; ta je přece také platná, je tedy nesmyslné se navzájem přít!“ Jenže právě takovéto o sobě mírumilovné a vstřícné řešení není možné. Není možné u člověka; neboť jak řečeno ten vždy musí usilovat o to být univerzálním tvorem, usilovat o univerzální pravdy. Protože jinak bychom se sami degradovali na úroveň pouhých bičíkovců, kteří existují jenom nějakým lhostejným způsobem vedle sebe, ale nikoliv pospolu. Oni pouze – mechanicky a nevědomě – existují, zatímco člověk musí znovu a znovu hledat podstatu svého žití, která je jako taková vždy nutně univerzální.

Co tedy dělat? Neexistuje tedy definitivně žádný únik z tohoto zakletého kruhu neustálých vzájemných srážek a sporů? – Na základě řečeného by alespoň prvním krokem k řešení bylo zásadní a hluboké uvědomění a přiznání si vlastní osobní partikularity. Tedy – přinejmenším částečné individuální podmíněnosti, nahodilosti našich „posvátných“ názorů a přesvědčení. To neznamená, že bychom se těchto svých názorů měli zcela vzdát; jak bylo ukázáno, vždy (téměř) je v nich obsažena objektivní pravda, objektivní realita. Jde ale o to uznat a přiznat, že i náš ideový protivník má ve svém postoji (většinou) také alespoň určitou část pravdy. A to sice právě tu část, která nám samotným chybí. „Kyselé“ spojit se „zásaditým“ v jednu jedinou komplexní, všeobsáhlou pravdu – to je čin který nemůže provést bičíkovec, ale může ho provést jedině a pouze lidský duch. Lidský duch, pokud se dokáže osvobodit z partikulárního modu té existence, kterou vede jeho materiální nositel, jakožto to či ono individuum.

260 komentářů u „Ale pravdu mám přece já!“

  1. Svádí mne to ale ještě dodat za : „… Když netoužíš po tom, co by si ji (touhu) zasluhovalo, jsi nemocen. “
    .. A když věříš že ano, než by ses začal radovat že jsi zdráv, zvaž ještě zda jsi dostatečně vyšetřen. (psychoanalyticky 🙂 )

  2. Já bych na konzumaci nic špatného neviděl. Jde přece o samotný základní princip života.

    Kdo nekonzumuje ať nejí!

  3. Nesčetněkrát v historii si posteskla chudá matka: „Ten Pepík toho spocívá, já nevím, jak ho uživím. Anička, když to vidí, mi z toho mála, co má na talíři, vrací, že má dost.“ Jistě se to stává ještě i dnes. „On sní deset knedlíků, no dobře, ale toho masa, to Ludvovi, a taky není žádnej drobek, stačí půlka.“

    Kdyby byl problém jen v jídle, dal by se zvládnout. Měli bychom jej zvládnout! Jenže tak tomu není. Zde se naše možnosti jinak rozcházejí. Teprve tady platí ne „oči by jedly“, nýbrž „oči mohou jíst“. Zatímco Anička obrazně žužlá jeden knedlíček celý týden, Pepan žádá ve dne v noci každou hoďku celou kopu a knedle se tomu říká pouze z kamuflážních důvodů.

    https://denikreferendum.cz/clanek/34648-posledni-zdvojnasobeni-ekonomiky-cobude-az-rust-skonci

  4. Něco jiného je „růst“ ekonomiky daný současným způsobem tvorby peněz a něco jiného je reálný konzum člověka.

  5. Mě u toho Augustina nejvíc zaujalo to:
    „Nestaneš se blaženým ani tehdy, když nemiluješ to, co už máš, ačkoli je to pro tebe to nejlepší.“
    Beru to tak, že pro každého může být „tím nejlepším“ něco jiného, protože nejsme všichni stejní. Člověk by měl tedy hledat, co je nejlepší konkrétně pro něj a taky se podívat, jestli to náhodou už nemá.
    A taky, myslím, platí, že každému je dosažitelné něco jiného, proto se nedomnívám, že každý člověk je povinen dosahovat něčeho jen proto, že toho v jeho době už jiní lidé dosahují.

  6. Co je „tím nejlepším“ pro člověka? – Právě tohle je naprosto klíčová otázka. Kterou ovšem Augustin – to je nutno konstatovat – nijakým způsobem neřeší, nespecifikuje.

    Nicméně bych oponoval paní Hájkové, že tím má Augustin na mysli něco ryze individuálního. To „že už to má“ naprosto nemusí znamenat, že se jedná o něco co má jenom dotyčný člověk, co se vztahuje jenom k němu.

    Musíme mít vždy na paměti, že Augustin vycházel ze dvou základních duchovních (a hodnotových) horizontů: na straně jedné z křesťanství, na straně druhé z tradice antické. V obou těchto případech ale platí, že nejvyšším dobrem pro člověka je nikoli to, co je pro něj individuální, nýbrž naopak to co je univerzální, co je (nej)vyšší, božskou hodnotou.

    Jsem si tedy dost jistý že Augustin má na mysli právě toto; jenomže jak řečeno on nespecifikuje v čem toto „nejlepší pro člověka“ vlastně spočívá. Řečtí autoři jsou v tomto ohledu přece jenom konkrétnější, například když si opět jednou připomeneme Platónovu „Hostinu“, pak tady je předestřena kompletní cesta člověka, jeho duše od nejnižších, základních forem pojímání krásna a dobra, až k jejich nejvyššímu pochopení a dosažení.

  7. Co se toho článku v DR týče, pak jeho autor opět reprodukuje zásadní chybu ekologických aktivistů, totiž že – v rámci jinak naprosto legitimní kritiky neustálé ekonomické a spotřební expanze – fakticky chtějí zcela zastavit, utlumit ekonomiku. To ale pak fakticky neznamená nic jiného, nežli přivést ekonomiku do stavu trvalé stagnace.

    Něco takového ovšem nikdy (leda za zcela extrémních situací) nepřijme většinová společnost; a za druhé – musím to připomínat znovu a znovu – lidstvo jako takové si vůbec nemůže dovolit stagnovat, v zájmu svého přežití musí nalézt cestu do vesmíru, nejen na jiné planety, ale k nějaké zcela jiné hvězdě, až naše slunce vyhasne. Což je samozřejmě obrovsky náročný úkol, a jedině když lidstvo bude maximálním tempem urychlovat růst svých produkčních sil, může mít vůbec nějakou šanci ho zvládnout.

    Jedinou možnou cestou je tedy to, co autor článku v DR výslovně popírá: totiž „zelený růst“. Jde ovšem o to, aby tento růst byl nejen „zelený“, ale aby byl zároveň i „humánní“. To jest, aby byl osvobozen od diktátu slepého růstu v zájmu zisku a kapitálu, nýbrž aby byl postaven na jinou základnu, která by daleko spíše odpovídala bytostným potřebám člověka.

    ——————-

    Co se týče hrozícího naprostého vyčerpání zdrojů při dalším růstu, které tvrdí autor článku: tady je především nutno rozlišovat, zda hovoříme o energii, anebo o surovinách.

    Co se energie týče, tady je sotva nutno se obávat jejich nedostatku: zelené energie jsou v tuto chvíli v razantním vzestupu, například Německo chce už v roce 2030 své veškeré energie získávat už pouze ekologicky. A za druhé, zrovna nedávno byla poprvé konečně – byť jenom experimentálně – provedena jaderná fúze. Jakmile se její produkce zvládne v průmyslovém měřítku, budou tím veškeré energetické problémy lidstva vyřešeny prakticky definitivně.

    A že by nebylo možno stávajícími prostředky zabezpečit distribuci nových energií, jak tvrdí autor článku? Toto tvrzení je sotva možno brát vážně; v každém případě pro (zelenou) elektřinu bude naprosto možno využít stávající přenosnou soustavu. A pro vodík se prostě vybuduje několik dalších potrubí z Afriky do severnějších oblastí, ani to by neměl být žádný zásadní problém.

    Suroviny: tady by ovšem spíše mohlo dojít k vyčerpání zdrojů. Ovšem – v určitém smyslu je nutno dát za pravdu V. Klausovi, který už před léty napsal, že ve skutečnosti naopak zdrojů bude v budoucnosti přibývat, neboť lidstvo vymýšlí neustále nové, vyspělejší technologie, s jejichž pomocí může využívat i materiály, u kterých to dříve nebylo možné.

    Navíc je nutno zohlednit i to, že už není nijak vzdálená doba, kdy lidstvo bude schopno využívat surovinových zdrojů z jiných planet, v prvé řadě z Měsíce.

    Daleko větším nebezpečím se mi zdá být zahlcení planety odpady, jmenovitě mikroplasty (například v mořích). Ovšem – zrovna v minulých dnech vyšla zpráva o tom, že čeští vědci vyvinuli nějaký nový druh baktérií, které by měly být schopné tyto mikroplasty rozkládat.

    Situace tedy v daném ohledu zůstává otevřená; dá se předpokládat že lidstvo bude muset neustále vést svůj boj s přírodou, to jest bude muset těžit její zdroje, a zároveň bude muset dávat pozor aby přitom příliš nepřetížilo její možnosti. Ale na straně druhé se zdá, že lidstvo bude mít – technické – možnosti tyto problémy řešit; základním problémem zůstává otázka ochoty se životním prostředím šetrně zacházet.

  8. „.. když nemiluješ co už máš,… “ Myslím že správné může být současně čtení Vaše i p. Hájkové – pokud připustíme předpoklad, že Bůh (v Osobě Ježíše) přistupuje k člověku individuálně.

  9. Pan Poláček napsal, že „nejvyšším dobrem pro člověka je nikoli to, co je pro něj individuální, nýbrž naopak to, co je univerzální, co je (nej)vyšší, božskou hodnotou.“
    No dobře, když to chápete takhle, ale to (dejme tomu) božské není nic, co se od člověka vyžaduje. To se mu naopak dává. Tedy, nevyžaduje se, aby „toho božského“ člověk dosahoval nějakou (vyšší) intelektuální činností. Je to naopak něco, co Bůh/Ježíš nabízí člověku. Jde jen o to přijmout a věřit. A udržovat spojení.
    Pan Nushart má pravdu, že Ježíš k člověku přistupuje individuálně. Ježíš nevychází primárně z toho, co je nejlepší pro společnost (pro tu by možná bylo nejlepší, aby některý člověk vůbec neexistoval). On vychází od konkrétního člověka. Jde mu o srdce konkrétního člověka. Proto bere na milost i zločince, kteří mu uvěří. (Viz lotr po pravici).
    „…při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici“ (Mt 13, 29)

  10. To se takhle rozhodně nedá říci, paní Hájková, že by jenom „Bůh dával“. Bůh vyžaduje od člověka – a to právě od toho jednotlivého – také určité povinnosti. Tyto povinnosti by všeobecně bylo možno charakterizovat jako „božskou mravnost“. Kdo ji nebude zachovávat, ten bude nakonec spálen, jako onen plevel z Mt 13.)

    V daném případě (jakož i Ježíšovo údajné odpuštění „lotru po pravici“) se jedná jenom o to, že i zhřešivšímu je – až do Posledního soudu – přiznána možnost nápravy. Ta formulace „kdo ve mě uvěří“ neznamená v posledku nic jiného, nežli přijmout právě Ježíšovo kázání (nové) mravnosti. Kdyby toho nebylo, pak se se nejednalo o nic více nežli o čiré vyznání víry, které by bylo možno adresovat i vůči jakémukoli jinému bohovi.

  11. No dobře, ale co už mohl napravit lotr, který visel na kříži. Vůbec nic. Ona „náprava“ mohla být pouze nápravou jeho duše, která už ale v tomto životě nebyla nikomu nic platná. „Nová mravnost“ by se tedy musela uplatňovat leda až po vzkříšení, kdy měl začít fungovat nový věk.
    To „spálení plevele“ sice někteří lidé vykládají jako spálení těch špatných lidí v pekle či v ohnivém jezeře. Ale jiní vykladači říkají, že spáleny budou jenom lidské hříchy, kdežto hříšní lidé se zachrání (pokud se neztotožňují výhradně jen s těmi svými hříchy).
    V 1 Kor 3 je pasáž, z které lze na to usuzovat:
    11 Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.
    12 Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy –
    13 dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka.
    14 Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu.
    15 Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
    I v evangeliích jsou věty, které lze vykládat různým způsobem. Takže nikdy nemůžete říct: takto jedině je to (po křesťansku) správně a ne jinak.

  12. A to „uvěření v Ježíše“ je vlastně uvěřením v to, že jsou mi hříchy odpuštěny.

  13. Paní Hájková, stejně jako všude jinde, tak i v křesťanství je bezpodmínečně nutno jednotlivé výroky či téze vykládat především v kontextu s celou soustavou (a celou logikou) daného učení.

    Musím opakovat znovu a znovu: kdyby se v křesťanství nejednalo o nic jiného nežli o víru, pak by celé působení Ježíšovo bylo vlastně naprosto k ničemu. Neboť jak známo je jen málo národů, které by svou víru prožívaly tak intenzivně jako židé.

    Jestliže tedy vycházíme z toho, že s Ježíšem přichází na svět něco zlomově nového, nějaká zcela nová kvalita, pak ta se nemůže nikdy omezit jenom na pouhý moment víry. Je nutno si připomenout, že už Jan Křtitel (u kterého Ježíš svou duchovní a kazatelskou cestu začínal) od izraelského lidu požadoval nikoli „Věřte!“ nýbrž „Obraťte se!“

    Tento centrální postulát a požadavek od něj Ježíš převzal; ale přetavil ho na duchovně mnohem vyšší úroveň.

    Co se pak toho „lotra po pravici“ týče (pokud kdybychom uvěřili tomu že ve svých – už dlouho trvajících – mukách byl ještě vůbec schopen jakýchkoli racionálních hovorů), pak i jeho mravní obrácení v posledním okamžiku mohlo mít svůj význam, totiž význam principiální, symbolický. Přesněji řečeno: právě tento význam je naprosto rozhodující. V daném ohledu je naprosto nepodstatné, zda onen lotr svou víru v Ježíše skutečně vyslovil nebo ne; ale tím že se tato zkazka stala součástí křesťanské věrouky, tím že v její pravdivost uvěřily milióny lidí, se stala reálnou společenskou silou, mravně regulativním faktorem.

  14. Nemohlo samozřejmě tehdy v židovském prostředí jít o otázku víry v Boha. Myslím že jde z celkového kontextu evangelií zřetelně vnímat, že šlo o výzvu k zlomově nové kvalitě víry: její přeměně v naprostou osobní – individuálně specifickou důvěru – vydanost (-přijímající lásku). A to jak ve vztahu k Bohu, tak (analogicky) ve vztazích (království) mezi námi.
    Legendu o lotru po pravici asi můžeme číst tak, že v každém okamžiku, s jakoukoli svojí minulostí, máme ještě šanci se pro tento postoj upřímně rozhodnout.

  15. Hádanku o Neználkovi jsem chtěl napsat do fóra, kde se o Neználkovi diskutuje.

  16. Nevadí mi, když si lidstvo dělá legraci samo ze sebe (jako třeba Jaroslav Hašek ve Švejkovi), protože lidstvo je schopno (svobodně?) dělat opravdu hrozné věci (jako třeba ty světové války a to všechno okolo).

    [Pořád je tu pochopitelně ta otázka, jestli ty hrozné věci dělá konkrétní pan Novák, r. č. 741231/…., či hloupé lidstvo (současné, minulé i budoucí), nebo jen obyčejný lid, o kterém lidé, kteří se za typického (hloupého) člověka nepovažují, soudí, že je jen nástrojem k vybudování lepšího světa než je ten svět současný, světa, se spravedlivym Systémem, který všechny lidi donutí být lidmi lepšími, takže lidé už pak (v intencích Kantova kategorického imperativu) nebudou nástrojem v rukou někoho, kdo chce třeba vytvářet lepší svět, ale budou pak již samotným účelem našeho jednání.]

    Nevadí mi tedy, když si lidstvo dělá legraci samo ze sebe jako to dělal ten Hašek, vadí mi, když někdo pomlouvá „hloupé lidstvo“ jako by on sám člověk ani nebyl, když prosazuje lidská práva, která prý mají mít původ v samotné lidské přirozenosti, pročež tomu přirozeně hloupému a nemorálnímu lidstvu tedy musí někdo pokrokový a chytrý zbořit jeho přirozeně nespravedlivý SYSTÉM, aby pak na ruinách lidské civilizace mohla vyrašit krásná budoucnost. „My chytří nelidé“ musíme totiž pořád soudit, aby lidé dostali to, co si zaslouží.

    Když se Neználek chce schovat tak, aby ho všichni ostatní viděli, ale nikdo ho nenašel, schová se v člověku (bez rodného čísla).

  17. Člověk „bez rodného čísla“ (člověk, který se nenarodil v konkrétní den) totiž neexistuje.

  18. „Hloupí lidé“ – pane Nusharte, jsou dva druhy lidí které je možno (a to sice naprostým právem) tímto predikátem obdařit.

    Jsou lidé, kterým prostě „není shůry dáno“. Není ji dána – ať dědickým faktorem či formou vzdělání kterým prošli – schopnost řadit fenomény tohoto světa do komplexnějších, ale přitom logicky provázaných struktur. To je prostě holý fakt (který lze pomocí příslušných psychologických metod a nástrojů také zcela objektivně změřit). S takovýmito osobami asi sotva budeme zapřádat hovory o filozofii nebo dejme tomu vysoké teologii, neboť by to sotva mohlo vést ke smysluplným výsledkům; ale tímto ryze kognitivním deficitem nijak není dotčeno jejich samotné lidství. To jest, pořád to mohou být víceméně zcela normální, slušní, pozitivní a pro společnost, pro své okolí přínosní lidé.

    Jsou ale také takoví, kteří své hlupáctví provozují jaksi „radostně“, z nejhlubšího přesvědčení, až vysloveně arogantně. Oni nikdy nepřiznají omezenost svého ducha; naopak, svá nesmyslná přesvědčení vytrubují (právě jako zmíněný Neználek) znovu a znovu do světa, a jsou nakonec ještě uraženi, když tento svět se těmito jejich deformovanými názory nechce nechat oblažit, a když jim dá najevo že o ně není zájem.

    Pane Nusharte, měl jsem ve svém zaměstnání (například) jednoho kolegu, který přílišnou inteligencí skutečně nevynikal (například znovu a znovu přicházel s jakýmisi „zlepšováky“, většinou naprosto iracionálními); a přesto jsem ho měl rád, byl to milý, sympatický dědoušek, s kterým bylo možno kdykoli rozprávět o tom či onom, jak co přinesl život. (Měl jsem ho mnohem raději nežli jiného kolegu, inteligentnějšího, ale dost egoistického, respektive obhroublého v jednání.)

    Ostatně, pane Nusharte, pokud si ještě dobře vzpomínám, ke konci této knihy „Neználkovy příhody“ i sám Neználek pochopil, že by se sebou měl něco udělat ohledně jeho intelektuálních schopností, naučil se číst a psát, a dokonce „chtěl i začít študovat fyziku“; jenže pak se zase projevila jeho nestálost, jeho neschopnost vydržet u něčeho delší dobu, neschopnost systematické práce. Takže v dalším pokračování („Neználek ve Slunečním městě“) to byl už zase ten starý Neználek, který dělal víceméně jenom neplechu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *