Naše hledání a naše -ismy

Ve svém textu „Jak poznávat pravdu?“ jsem uvedl příklad několika českých umělců, kteří ve svém exilu v Paříži odmítli podřídit se tomu či onomu právě platnému či módnímu uměleckému kánonu, tedy tomu či onomu -ismu, a svou cestu k uměleckému vyjádření hledali na základě vlastní zkušenosti. Na základě vlastního hledání, bezprostředního, důkladného a poctivého ohledávání, „ohmatávání“ věcí, až je poznali v jejich vlastním bytí, ze všech jejich stran. V uvedeném článku bylo také řečeno, že je to právě tento nezaujatý (to jest: žádné platné doktríně nepoplatný) poctivý přístup vlastního hledání, který je základem jakékoli cesty ke skutečné pravdě.

Jako jasný závěr z oněch úvah by se tedy musel jevit ten postoj, kdy se definitivně skoncuje se všemi těmi ideologickými a doktrinářskými -ismy, a na jejich místo se postaví toto nepředpojaté vlastní zkoumání pravdy věcí. Jenže – nedá se nic dělat, ale i tady je vlastní skutečnost složitější. Zůstaňme napřed u umění. V malířském umění byl zřejmě tím úplně prvním vyhraněným -ismem impresionismus; pod jehož praporem tvůrci kteří se mu upsali opustili dosavadní, klasický způsob malířství, kdy okolní svět byl zachycován a reprodukován víceméně přesně tak, jak ho spatřovaly lidské oči. Tedy oči víceméně každého člověka, ať už umělecky nadaného či nenadaného.

Ti první impresionisté ale náhle začali svět vidět zcela jinak. Začali v něm objevovat jeho skryté dimenze, které oči běžných lidí spatřit nedokázaly. My se asi stěží dozvíme, co se to tehdy vlastně pohnulo v myslích, v nevědomí, v intuici těch prvních tvůrců, kteří odmítli dosavadní konvenční vidění světa, a začali na něj hledět zcela novým způsobem. Dost možná by to zcela přesně nedokázali vysvětlit ani oni sami. Oni jenom věděli: poté co tento nový svět už jednou spatřili, tak už nemohou jinak. Už nemohou malovat postaru, ten starý klasický svět – protože z jejich hlediska by tím setrváváním na zděděných konvencích zrazovali pravdu. Uměleckou pravdu. Oni pociťovali naprostou vnitřní jistotu, že je to právě to jejich nové vidění skutečnosti, které je mnohem pravdivější, které jde mnohem blíže k podstatě věcí, nežli klasická předmětná malba, pasivně setrvávající na vnější podobě viděného. Tato jejich vnitřní jistota nové, vyšší pravdy byla natolik silná, že se pro toto své přesvědčení vydali do boje prakticky proti celému tehdejšímu uměleckému světu. Namísto obdivu a slávy sklízeli dlouhá léta jenom posměch a pohrdání. Van Gogh – jeden z největších malířských géniů všech dob – za celý svůj život dokázal prodat jenom jeden jediný svůj obraz.

A později expresionismus, kubismus, konstruktivismus, dadaismus, a tak dále a tak dále: ano, všech těch různých -ismů se časem vynořila celá plejáda, a nemálo z nich jsou bezpochyby už jenom projevy laciného a svévolného uměleckého exhibicionismu; ale přes to všechno to byly právě tyto -ismy, které znovu a znovu svým specifickým pohledem odkrývaly nové, do té doby netušené a neviděné skryté vrstvy žité skutečnosti. Nebýt těchto smělých a inovativních -ismů, tak by snad dodnes existovaly jenom dvě sorty malířů: krajináři a portrétisté.

O uměleckém přínosu všech těchto -ismů nemůže být, alespoň v oblasti umění, dnes už sebemenší pochybnosti. Tato skutečnost teď ale před nás staví určitý problém v naší vlastní argumentaci. Na straně jedné jsme přece tvrdili, že rozhodujícím krokem k (umělecké) pravdě je právě nutnost oprostit se od všech těchto -ismů, od jejich kánonů, od jejich zavedených metod a tvůrčích stereotypů, a místo toho začít „ohmatávat“ předměty tohoto světa, znovu a znovu hledat jejich vlastní pravdu. A teď se nám najednou ukazuje pravý opak: totiž že to byly právě tyto -ismy, které byly naprosto nepostradatelným impulsem veškerého moderního uměleckého malířství. Kde, na které straně je teď tedy vlastně pravda? Nebo přinejmenším více pravdy?

Tak především: obě strany není možno stavět takto proti sobě. A daleko spíše naopak: jedna podmiňuje – nebo snad spíše koriguje – tu druhou. A i ti první impresionisté svůj revoluční počin podnikli právě proto, že důkladněji, že poctivěji nežli všichni ostatní zkoumali skutečnost kolem sebe. Že to byli právě oni, kdo tuto živoucí skutečnost ohmatali ze všech jejích stran; a proto právě oni jako první objevili ty stránky této skutečnosti, které těm kdo se drželi zavedených konvencí zůstaly skryté, nepoznané. A i ti naši pařížští umělci, kteří odmítli diktát všech možných -ismů a začali věci zkoumat z nich samých – tak ve skutečnosti i oni nakonec stavěli na tom, co už předtím tyto -ismy v oblasti umění vybudovaly a prosadily. Jenom na základě těchto smělých výbojů minulosti oni teď mohli sice s novou pokorou, ale v jejich tradici nadále zkoumat a odhalovat skrytá sdělení předmětů našeho světa.

Na straně druhé ovšem bylo řečeno i to, že postupem času se mnohé z oněch -ismů staly pouhou prázdnou exhibicionistickou pózou. Kde se rozhodujícím momentem stala křečovitá snaha o originalitu za každou cenu, ale to co zde chybělo to byla právě ta zcela primární umělecká poctivost. Ve svém souhrnu je tedy možno zopakovat: tvůrčí invenci uměleckých -ismů není možno stavět do protikladu s fundamentální uměleckou poctivostí nepředpojatého zkoumání, „ohmatávání“ předmětů našeho světa, našeho bytí a žití. Jenom na základě takto poctivého zkoumání je možno objevovat nové dimenze skutečnosti; ale toto smělé objevitelství na straně druhé musí mít jako svůj korektiv vždy přítomnu tuto fundamentální tvůrčí poctivost.

*********************************************************

K takovému výsledku jsme tedy dospěli na poli umění. Ale jak teď v našem vlastním světě, v našem vlastním životě, v našem vlastním hledání životních pravd? Je to teď dobře nebo špatně, když své životní přesvědčení spojíme s tím či oním výkladovým pojetím, tedy fakticky s tím či oním -ismem?… I tady asi nakonec bude platit něco velice podobného, jako v umění. Ano, ty -ismy bývají často zatracovány jako pouhé ideologie, tedy řečeno s Marxem jako „falešné vědomí“. Ale – nebýt těchto ideologií, pak bychom stále ještě žili v sice snad přirozeném, ale myšlenkově nijak nereflektovaném světě. Byly to – stejně jako v umění – tyto „-ismy“, které nám umožnily vůbec poznat nové, do té doby skryté dimenze (a zároveň možnosti) tohoto světa i našeho vlastního žití. Nebýt například právě marxismu, dodnes bychom neměli k dispozici vůbec žádný pojmový aparát k tomu, abychom popsali struktury a odcizený charakter kapitalismu.

Na druhé straně ale i v oblasti politických a ideových -ismů platí (a vlastně ještě mnohem více nežli v oblasti umění) to, že tyto -ismy vrhají na skutečnost vždy jenom velice jednostranné světlo. Sice světlo pronikavé; ale fixující pohled jenom z jedné jediné strany. A proto i tady zůstává v platnosti ona výchozí poučka: že pokud opravdu chceme poznat vlastní pravdu tohoto světa, tak že na něj musíme dokázat hledat bez předpojatosti ze všech jeho stran.

I v oblasti společenských, světonázorových teorií a idejí platí, že ke skutečné pravdě se můžeme přiblížit jenom prostřednictvím neustálé vzájemné souhry obou aspektů: na straně jedné inovativních, smělých a revolučních -ismů, ale na straně druhé uvážlivého, důkladného, poctivého a nepředpojatého zkoumání skutečnosti ze všech jejích různých stran a úhlů.

Jak poznávat pravdu?

V průběhu diskusí byla položena otázka po tom, zda je pojem zla absolutní anebo relativní. Tedy zda to, co se jako „zlo“ jeví jednomu, se někomu druhému může jevit jako dobro. A to sice z legitimních důvodů. Takto položená otázka velice úzce souvisí s otázkou po pravdě; neboť tvrzení „toto je zlo“ samozřejmě musí být nutně přezkoumáno na to, zda je to tvrzení pravdivé či nikoli. Jako první krok – nežli se začneme zabývat samotnou otázkou po absolutním či relativním charakteru zla – si tedy musíme ujasnit, jakým způsobem vůbec můžeme poznávat pravdu.

Samozřejmě, mohlo by se napřed zdát, že jsme si touto změnou tématu příliš nepomohli. Či dokonce: že jsme se tím dostali z deště pod okap. Protože jestliže už sama otázka po objektivním charakteru zla je velice problematická, pak otázka po objektivitě či subjektivitě pravdy se jeví být už zcela neřešitelná. Dalo by se téměř říci: kolik lidí na této planetě, tolik různých pravd. Felipe Fernández-Armesto ve své knize „Pravda“ s podtitulem „Dějiny. Nepřátelé. Šance“ při svém zkoumání na dané téma popsal skoro tři sta stran; aby na samém konci tohoto hledání spíše jenom jako mravní apel vyjádřil přesvědčení, že přece lidská řeč nemůže být principiálně natolik vzdálená od objektivní reality, aby nám o této realitě nedávala určité objektivní poznání. Jinak řečeno: ani po velmi důkladných rešerších v celé kulturní historii lidstva není možno nalézt naprosto nic, o čem by bylo možno s naprostou (či alespoň dostatečnou) jistotou prohlásit, že je to nezpochybnitelné kritérium pravdivosti.

Zdálo by se tedy, že všechno skutečně směřuje nakonec k naprostému relativismu, který je tak charakteristický pro současnou dobu: „pravda“ je to, co za ni kdo prohlásí. A i když je to třeba zjevná lež, pak naprosto postačí ji prohlásit prostě za „alternativní pravdu“ – a je hotovo. „Pravda“ tu už vůbec není pojímána ve smyslu souhlasu něčího výroku s objektivní realitou – nýbrž jenom jako čistě subjektivní výklad, který nepodléhá žádnému objektivnímu přezkoumání. A kdy si tedy každý může naprosto volně tvrdit cokoli, aniž by riskoval že mu bude dokázána nepravda, respektive přímo lež.

Nutno podotknout: i takový velikán evropského myšlení jako byl Platón měl krajní potíže s tím, když se snažil rehabilitovat pojem objektivní pravdy oproti relativismu sofistů. Antičtí sofisté a dnešní postmodernisté jsou skutečně fakticky ta samá sorta lidí: jejich zájmem není objektivní pravda, nýbrž to jediné co pro ně platí je úspěch u publika. Schopnost přesvědčit své posluchače. A to sice jakýmkoli způsobem, třeba i přímou argumentační manipulací. A jak řečeno i sám Platón měl – přes všechnu složitost a myšlenkovou vycizelovanost svých vývodů – krajní potíže s tím, aby dokázal přesvědčivě obhájit své přesvědčení o existenci objektivní pravdy. Platón si ve svém boji proti sofistům nakonec musel vypomoci jenom určitou analogií, převzatou z malířství: sofisté podle něj ve svém způsobu argumentace nevytvářejí „rovnoobraz“, pravý obraz skutečnosti – nýbrž obraz klamavý, falešný. Ale ani sám Platón nemůže předložit žádné jasné kritérium pro rozlišení mezi obrazem pravým a falešným.

Je tedy jednou provždy všechno ztraceno? Není tu definitivně naprosto nic, čím by bylo možno odlišit pravé od falešného, pravdivé od nepravdivého? – Zůstaňme na poli umění; třeba tu přece jenom objevíme alespoň nějaký záchytný bod. Někdy v osmdesátých létech minulého století v jednom exilovém časopise vyšel článek o několika českých emigrovavších umělcích žijících v Paříži. Připomeňme si: tehdejší doba byla ještě přímo prosáklá ideologií, všemi těmi marxismy-leninismy na straně druhé, a stejně tak jako ideologický klacek používanými demokratismy a liberalismy na straně druhé. Ani v umění ještě nepropukla plně době postmodernistická, relativistická; a především právě u těch umělců kteří odešli do exilu stále ještě přežívaly vzpomínky na povinný kánon „socialistického realismu“. V oné exilové publikaci jakožto charakteristika současného způsobu tvorby těchto umělců pak stála věta, že oni „byli už přesyceni všemi možnými „-ismy“, a že svou vlastní tvorbu postavili v prvé řadě na důkladném ohmatání předmětu, který se chystali umělecky ztvárnit.

Zapamatujme si dobře tento pojem: „ohmatat“. To v daném kontextu neznamená nic jiného – a především: nic méně – nežli to, že se daný tvůrce ke svému předmětu postaví nezaujatě. Že ho apriori nevměstnává jenom do zúžené perspektivy toho či onoho -ismu, tedy toho či onoho vidění. Které z něj vytrhává jenom určité aspekty, a přitom potlačuje všechny ostatní. Toto „ohmatání“ znamená to, že tvůrce nenutí předmětu svou vlastní ideovou či tvůrčí předpojatost – nýbrž naopak, že on se v prvé řadě nechává vést svým předmětem. Hledí na něj ze všech jeho stran, otáčí jím sem a tam, zjišťuje co všechno mu tento předmět sám o sobě chce sdělit. A teprve poté co si tímto „ohmatáváním“ přisvojil veškerou sdělnost samotného předmětu, teprve potom přechází ke svému vlastnímu tvůrčímu počinu, aby vlastní bytí předmětu ztvárnil ve specifické umělecké podobě.

Pro zajímavost: jestliže tu bylo řečeno že tito umělci si předmět své tvorby „osahávali ze všech stran“, pak Platónův Sokrates v dialogu „Politeia“ stejně tak svému protějšku v diskusi sděluje, že pokud se chceme přiblížit nalezení skutečné pravdy, tak že na daný předmět musíme hledět – ze všech jeho stran! A jestliže tu byla řeč o tom, že ti zmínění umělci na sebe napřed nechali působit vlastní sdělnost předmětu – pak Platón v dialogu „Sofisté“ postuluje, že – na rozdíl od sofistů kteří se zabývají pouhým zdáním věcí – při hledání skutečné pravdy je nutno vycházet z vlastního bytí věcí, z toho jaké tyto věci jsou „samy o sobě“.

Můžeme tedy konstatovat: jak je na straně jedné opravdu sotva možné nalézt a vytyčit nějaké absolutně jasné a provždy platné kritérium pravdy, pak na straně druhé tomu není tak, že všechno nalézání pravdy by spadalo jenom do výlučné libovůle toho či onoho subjektu. Naše výroky, naše tvrzení o tom, co je či co není pravdivé, jsou nakonec vždy výroky o něčem; tedy o něčem, co zde existuje objektivně, samo o sobě. A ono se nakonec vždycky dá velice spolehlivě poznat, zda jsme se při našem poznávání daného předmětu, jakož i při našich soudech o něm nechali vést jeho vlastní jsoucností, jeho vlastní skutečností – anebo zda jsme ho násilně přinutili přizpůsobit se našim vlastním předpojatostem, našim vlastním apriorním přesvědčením, našim vlastním -ismům.