Ale pravdu mám přece já!

O názorech, nezvratných přesvědčeních a vlastní pravdě světa

Josef Poláček

Motto: „Názory nejsou nic jiného nežli výsledek náhody a temperamentu.“ Harley Baldwin.

Dá se asi právem předpokládat, že není jediného člověka, který by alespoň čas od času neprožil pocit zásadního, naprostého nesouhlasu s někým jiným, kterýžto nesouhlas je obsažen už v názvu tohoto článku: „Ale pravdu mám přece já!“ Tento pocit má charakter až jakéhosi návalu krve do hlavy, pocit nejintenzivnějšího odporu vůči tvrzení ideového protivníka, nejhlubšího přesvědčení: „Tohle přece nemůže být pravda!!“

Tento principiální a nepodmíněný nesouhlas se projevuje čistě intuitivně, vychází ze samotného nitra vlastního já, ještě než by vůbec vstoupilo do hry nějaké racionální uvažování s logickými argumenty, ještě dávno předtím se přihlásí toto niterné vzedmutí citů, toto absolutní přesvědčení: „To co říká můj odpůrce je naprostý nesmysl, ať už z jeho nevědomosti nebo ze zlého úmyslu; pravdu v této věci mám přece já, tato pravda je natolik jasná a jistá, že žádný rozumný člověk o ní přece vůbec nemůže ani v nejmenším pochybovat!!“

Toto niterné, intuitivní přesvědčení o naší vlastní pravdě není pouze jakýmsi názorovým střetem, soubojem takových či onakých argumentů; nýbrž zde se na svou obranu staví naše vlastní nejhlubší, bytostné já, my zde bojujeme o samotnou vlastní identitu. Kdybychom v dané věci přiznali, že pravdu nemáme my nýbrž náš odpůrce, pak bychom tím přiznali že celý náš základní světonázor je mylný, ztratili bychom tím půdu pod nohama pro naši samotnou existenci.

Takto důležité, takto existenciálně významné a nepostradatelné je pro nás zachování, udržení si vlastní pravdy, alespoň v určitých zásadních, světonázorových střetech. A potom ale přijde někdo takový jako Harley Baldwin, a cynicky prohlásí že všechno toto, tato naše vlastní existenciální jistota naší pravdy, že to všechno je jenom „výsledek náhody a temperamentu“!… A přitom, kdybychom tuto větu sledovali ještě o kousek dál, pak je sotva možno vyhnout se nálezu, že i onen „temperament“ je vlastně také věcí čiré náhody: náhody kombinace těch či oněch genů, nahodilosti rodinných, společenských a dobových podmínek, do kterých jsme byli zrozeni a kterými jsme byli formováni.

A to vše přijde ještě hůře. Totiž tehdy, když začneme zkoumat ty nejpůvodnější, evoluční kořeny tohoto našeho nezlomného přesvědčení o vlastní pravdě. Před několika lety věda učinila jeden nový objev ohledně chování těch nejjednodušších, jednobuněčných organismů, prvoků-bičíkovců. Zjistilo se totiž, že oni jsou rozděleni do dvou základních druhů podle toho, jestli je pro ně životně příznivější zásadité, anebo ale kyselé prostředí. A jestliže se dostanou do prostředí které je jim nepříznivé, pak se pohyby svého bičíku usilovně snaží z tohoto prostředí uniknout, a dostat se do prostředí jim příznivého. Tento objev byl proto nový a překvapivý, protože se do té doby soudilo, že prvoci jsou v daném ohledu indiferentní, neteční ke svému okolí. Že nejsou schopni vlastní volby. A náhle se ukázalo že oni jsou „vybíraví“, že jistý druh prostředí je jim existenčně souhlasný, a druhý negativní, závadný.

Jak tento čistě biologický poznatek souvisí s našimi úvahami o hledání pravdy, o lidském přesvědčení vlastní neomylnosti? – Právě tady by totiž bylo snad možno nalézt nejvlastnější, evolučně podmíněné prvopočátky toho, proč my jsme natolik žárliví na naši vlastní pravdu, a natolik nedůtkliví, podráždění když je nám vnucována pravda jiná, nám bytostně cizí. Protože tyto navzájem si konkurující „pravdy“, to je také něco co pro nás vytváří zcela určité prostředí pro náš život, pro naši existenci. A i tady je tomu tak, že určité pravdy jsou souhlasné s naším vnitřním nastavením, s naším vnitřním uspořádáním – a jiné jsou s ním v konfliktu, v protikladu. V samotném prapočátku našeho rozlišování toho co je „pravda“ a co je „nepravda“ stojí nakonec to samé jako u těch prvoků-bičíkovců: my sami jsme nastaveni buďto „zásaditě“ anebo „kysele“. A právě proto se v nás všechno tak okamžitě, tak intuitivně a tak intenzivně bouří proti tomu, co odporuje naší vlastní pravdě: je to pro nás prostě „kyselé“, ohrožuje to samotný základ naší existence, a proto se toho musíme za každou cenu zbavit. Buďto tím, že se z toho „kyselého“ prostředí vzdálíme (to jest, našeho odpůrce prostě přestaneme poslouchat); anebo se ho ze všech sil pokusíme přesvědčit, že on se přece hluboce mýlí, že jediným zdravým, pravým a životu příznivým prostředím je to zásadité; a nikoli kyselé, jak – ovšem naprosto omylně – tvrdí on.

Snad by se mohlo zdát, že takovýto pohled na člověka, na jeho duševní život, na jeho životní přesvědčení a hodnoty je až příliš degradující: člověk, tento vrchol evoluce, náhle nemá být ničím více nežli jenom trochu vyspělejším prvokem? – Na druhé straně je to ale právě jenom takto objektivizující náhled, který nám umožní nejen racionálně pochopit, ale i vytvořit si určité porozumění pro lidské jednání, které se nám jinak jeví naprosto nesmyslným, deformovaným až zlovolným. Jestliže se například v aktuální vojensko-politické situaci najde stále ještě celá řada lidí (a to ne pouze v samotném Rusku, ale i v jiných zemích), kteří vyjadřují podporu pro agresi Putina proti Ukrajině, pak je to z ryze morálních hledisek samozřejmě počin naprosto nepochopitelný a zavrženíhodný. Tak se to tedy jeví z hlediska čistě mravního; ale když se na celou věc podíváme z onoho hlediska objektivně-evolučního, pak se naprosto může ukázat, že dotyčná osoba ze svého hlediska jedná naprosto racionálně, v souladu se svými vitálními zájmy. Takovéto vnitřní souznění s akty zjevné agrese totiž mohou pociťovat pouze takoví, kteří jsou sami vnitřně rozpolcení, kteří v sobě samém ukrývají latentní agresivitu, kterou nakonec obracejí proti sobě. Z tohoto hlediska tedy toto jejich vzývání zla, agrese může být nevědomou snahou o zmírnění své vlastní autoagrese, tím že ji zacílí navenek, na jiný objekt.

Připomeňme si ještě jednou základní myšlenku: pokud my naše názorové střety s nám cizími názory a míněními budeme pokládat za čistě subjektivní záležitost, pak se nevymaníme z věčného koloběhu ideových konfliktů, střetů a bojů. Pokud budeme vycházet výlučně z té pozice, že náš názorový protivník své postoje a hodnocení vytváří čistě na základě vlastního úsudku, pak nám nebude jinak možné nežli znovu a znovu prožívat onen uvedený pocit, že on naprosto iracionálně a svévolně popírá objektivně jsoucí realitu.

Pokud si ale uvědomíme, že tato subjektivní stránka tvorby vlastního názoru sice samozřejmě je také vždy přítomna, ale že za ní stojí ještě něco jiného, totiž právě sama objektivně jsoucí realita, která se tu určitým způsobem manifestuje – pak se nám zcela podstatně změní jak charakter celého sporu, tak i pohled na našeho názorového odpůrce. V tu chvíli se nám totiž vyjeví, že my v onom ideovém sporu popíráme nejen názor – principiálně omylného – člověka, nýbrž i samotnou realitu! A to už pak pro nás, pro naše přesvědčení o naší vlastní neomylnosti (a zároveň omylnosti našeho protivníka) znamená značně závažný problém. Najednou se ukáže, že ne pouze náš názorový odpůrce, nýbrž i my sami se nacházíme v rozporu s realitou; přinejmenším s jednou její částí.

A právě zde leží vlastní jádro problému. Vraťme se k našemu příkladu s bičíkovci: jedni upřednostňují kyselé, a jiní zásadité prostředí. Každý z nich má svou vlastní, zcela objektivní pravdu; ale kdyby se někdy dostali do vzájemného hovoru o tom, které z těchto prostředí, která z těchto pravd jsou ty „jedině správné“ – nikdy by se nemohli navzájem dohodnout. A přesně tohle je ale osud, a svým způsobem prokletí nás lidí. Člověk je totiž – a snad je to jeho nejvlastnější charakteristika – velice komunikativní tvor. Ani práce – kterou ještě Marx považoval za vlastní člověkotvorný faktor, ani sociální vztahy, ani kultura by nebyly možné, kdyby mezi lidmi neprobíhal nepřetržitý proces vzájemné komunikace. Kterážto komunikace není pouze sdělováním samotných informací; nýbrž je zároveň neustálým hodnocením, srovnáváním, poměřováním toho, co je z hlediska člověka a společnosti dobré, prospěšné, progresivní. A co je naopak špatné, škodlivé, negativní.

Kámen úrazu je v tom: bičíkovci nejen že spolu navzájem nekomunikují, ale oni by ani vůbec neměli zapotřebí si navzájem upírat jejich – ač protichůdné – pravdy. Každý z nich si prostě žije ve své vlastní ekologické nice. Zatímco člověk je oproti tomu principiálně univerzální tvor, usilující o univerzálně platné pravdy. Člověk tedy nemůže – alespoň co se principiálních témat týče – tomu druhému prostě říci: „Tohle je tvoje pravda, a já mám zase svoji!“ Nýbrž člověk musí jít do onoho konfliktu, on musí stále znovu a znovu vybojovávat onen spor o to, co je z univerzálně lidského hlediska pravdou větší, vyšší, ušlechtilejší. Přesněji řečeno, základní problém je v tom, že člověk musí usilovat o univerzální pravdy – ale přitom je ve své individuální životní existenci stejně tak partikulární, jako oni bičíkovci. Ani člověk tedy není – jakožto individuum – schopen překonat onen protiklad „kyselý – zásaditý“; on sám je buďto jedno nebo druhé, ale přitom tuto svou partikulární pravdu musí hlásat a prosazovat jako pravdu univerzální, nezpochybnitelnou! Právě z toho pak nevyhnutelně vznikají všechny spory a střety.

Přičemž ovšem – vraťme se ještě jednou ke konstatování H. Baldwina – svým způsobem je to věcí čiré nahodilosti, zda zrovna my, v našem individuálním těle, se narodíme jako „kyselí“ či „zásadití“. Ale když už jednou srosteme s jednou z těchto alternativ, pak už se pro nás stane „jednou jedinou pravdou“, a my už nikdy nebudeme schopni či ochotni uznat alespoň dílčí platnost pravdy opačné.

Ještě jednou tedy, v čem je jádro problému: mezi naším partikularismem na straně jedné, a mezi naší potřebou univerzálních pravd na straně druhé. Každý z nás je – stejně jako onen bičíkovec – doslova naprogramován jenom na určitý specifický způsob existence, a tedy i na jeden jediný specifický výklad světa. Ovšem – my přitom cítíme neklamně životnost této své existence; to pak vede k našemu hlubokému přesvědčení, že když je tato forma existence (tedy tato pravda) dobrá pro nás, pak musí být nutně dobrá i pro život sám, a tedy i pro všechny ostatní. Proto se tedy neustále zmítáme v onom střetu našeho partikularismu s naším univerzalismem, a nenacházíme cesty jak z tohoto věčného konfliktu uniknout.

Samozřejmě, bylo by možno – právě na základě tohoto poznání – blahovolně říci: „Já tedy zůstanu u své vlastní pravdy a mému názorovému odpůrci ponechám pravdu jeho; ta je přece také platná, je tedy nesmyslné se navzájem přít!“ Jenže právě takovéto o sobě mírumilovné a vstřícné řešení není možné. Není možné u člověka; neboť jak řečeno ten vždy musí usilovat o to být univerzálním tvorem, usilovat o univerzální pravdy. Protože jinak bychom se sami degradovali na úroveň pouhých bičíkovců, kteří existují jenom nějakým lhostejným způsobem vedle sebe, ale nikoliv pospolu. Oni pouze – mechanicky a nevědomě – existují, zatímco člověk musí znovu a znovu hledat podstatu svého žití, která je jako taková vždy nutně univerzální.

Co tedy dělat? Neexistuje tedy definitivně žádný únik z tohoto zakletého kruhu neustálých vzájemných srážek a sporů? – Na základě řečeného by alespoň prvním krokem k řešení bylo zásadní a hluboké uvědomění a přiznání si vlastní osobní partikularity. Tedy – přinejmenším částečné individuální podmíněnosti, nahodilosti našich „posvátných“ názorů a přesvědčení. To neznamená, že bychom se těchto svých názorů měli zcela vzdát; jak bylo ukázáno, vždy (téměř) je v nich obsažena objektivní pravda, objektivní realita. Jde ale o to uznat a přiznat, že i náš ideový protivník má ve svém postoji (většinou) také alespoň určitou část pravdy. A to sice právě tu část, která nám samotným chybí. „Kyselé“ spojit se „zásaditým“ v jednu jedinou komplexní, všeobsáhlou pravdu – to je čin který nemůže provést bičíkovec, ale může ho provést jedině a pouze lidský duch. Lidský duch, pokud se dokáže osvobodit z partikulárního modu té existence, kterou vede jeho materiální nositel, jakožto to či ono individuum.

260 komentářů u „Ale pravdu mám přece já!“

  1. Máte pravdu, pane Poláčku, že člověk musí vědět, co je dobré a jak toho dosáhnout. Komenský se domníval, že touha po dobru je do člověka vložena, ale my ji nedovedeme vždy správně užít:
    „Neboť touha po dobru, ať jakkoli nebo kdykoli vznikne v srdci člověka, je vždy potůčkem prýštícím ze zřídla dobra, Boha; a v sobě vždy je dobrý a cíl má dobrý, jen kdybychom ho dovedli užít. Ale na nás je vina, že nedovedem jít podle potoků a najít zřídlo, nebo svádějíce potoky v řeky, přijít k moři, kde je plnost a sytost dobra.“
    Křesťanská myšlenka „padlého světa“ znamená, že svět je svým způsobem nešťastný, „vymknutý z kloubů.“ Mluvit o „zlém světě“ by se skutečně nemělo, protože Boží stvoření musí být nutně dobré. Četla jsem, že buddhisté prý nazývají stejnou zkušenost se světem „vymknutým z kloubů“ pojmem „dukkha“. Za tím prý původně stála představa kola, které nesedí správně na nápravě, a proto drhne.

  2. Ještě k jedné pasáži z citátu uvedeného panem Petraskem: „Není a nemůže být spása v bezvadně rozumově dokázaném systému pravd přísně logicky skloubených. Spása je v životním příběhu jednoho jediného člověka“ – toto je fakticky frontální útok právě na Hegela. Křesťanská církev nemohla Hegela nikdy opravdu vystát, i když on svou filozofii založil na křesťanském výkladu světa. Ona mu ale nemohla odpustit právě to, že víru považoval za sice legitimní, ale přece jenom podřadný, méně dokonalý nástroj k poznávání, a tedy realizaci Pravdy. Zatímco církev – a to se znovu naprosto jasně ukazuje i zde – z rozumu chce stále činit pouze služku víry, intenzivního prožitku víry.

    Proto také citelný rozdíl v pohledu na roli (ukřižovaného) Ježíše: zatímco v daném citátu se tvrdí, že to byl jenom a pouze živoucí Ježíš, který „prorazil omezení časoprostoru“, pak pro Hegela je to spíše jenom druhotnou záležitostí, co se č l o v ě k u Ježíšovi přihodilo (was ihm widerfahren ist). Pro Hegela nebyl Ježíš primární skutečností; nýbrž touto primární skutečností byla metafyzicko-duchovní idea sama, jejíž byl Ježíš pouze konkrétním historickým nositelem a realizátorem.

    Ještě jednou tedy: i když obsahy jsou vlastně společné, stále zde ještě přetrvává protiklad mezi vírou a mezi rozumem. A tento protiklad stále ještě nebyl překonán; rozum stále musí na víru hledět jenom jako na podřízený moment (subjektivního lidského prožitku), zatímco víra (křesťanská) na rozum stále hledí přinejlepším jako jenom na svůj vlastní podřízený nástroj.

    Na skutečné spojení, syntézu víry a rozumu si lidstvo bude zřejmě muset ještě nějaký čas počkat.

  3. No ano, paní Hájková, křesťanské hodnocení jsoucího „časoprostorového“ světa je značně rozporuplné. Na straně jedné je jsoucí svět „Božím dílem“, a proto nevyhnutelně dobrý; ale na straně druhé je ten samý svět prý nenapravitelně zkažený. – I kdybychom přijali tvrzení Starého zákona o „prvotnímu hříchu“ – jak pak by mohl člověk tímto svým vlastním jediným počinem „zkazit“ celý jsoucí svět? Vždyť ten by i nadále vlastně musel být „rájem na zemi“, všude tam kde svou přítomností přímo nezasahuje člověk.

    To buddhistické pojetí o „kole vymknutém z osy“ je mi novinkou, to jsem – musím přiznat – doposud neznal. Ovšem je to celkem v logické souvislosti s celkovým buddhistickým učením, kde tento jsoucí svět je – ještě mnohem důsledněji a vyhraněněji nežli v samotném křesťanství – deklarován za zdroj veškerého utrpení, ze kterého je zapotřebí co nejrychleji uniknout do blaženého stavu věčné nirvány.

  4. Co se toho rozhlasového pořadu s Ivanem Štampachem týče, pak tady za zmínku stojí především dva výroky či konstatování:

    – když řekneme „anděl“, je to pouhá metafora. Tedy pouze naše lidská projekce pro něco jiného (přičemž my fakticky vůbec nevíme co „to jiné“ vlastně doopravdy je)

    – renesance andělů je dílem postmoderní doby, především vzrůstu váhy subjektivity. To je celkem logické: postmoderní člověk chce mít především své čistě osobní zážitky a prožitky; a k tomu se hodí představa či figura anděla lépe nežli co ostatní. Není to tedy tím že by andělů dnes bylo nějak „více“ přítomno; to pouze v postmodernistickém relativismu tápající lidská duše touží po tom mít svého osobního anděla, jakožto nositele bezprostředního duchovního (či spíše spirituálně-esoterického?) prožitku.

  6. Ano pane Poláčku, na skutečné spojení, syntézu víry a rozumu si lidstvo bude zřejmě muset ještě nějaký čas počkat. To jak ten čas zkrátit je každá rada dobrá – tedy i moje:
    Stav po něčem toužit, co vím, že svými lidskými silami nemohu dosáhnout považuji za nosný předpoklad mravního zrání křesťanské civilizace. A zrání spatřuji v revizi recepce konfliktu dobra a zla. Tedy v revizi tradice mravního manicheismu a boj dobra se zlem otevřít i v religiózní rovině výsledkům analytického zkoumání mentálních dispozic.

  7. Proč jít „do Boha“? Maně mi vyvstala v paměti Radúzina píseň:
    „Je v prostoru prostor a v něm je náš Vesmír, v něm planeta Země a na ní člověk a v člověku srdce a v srdci Bůh. A v Bohu je prostor…“

  8. „Jít Ježíšovou hojící cestou…“ – no ano, pane Nusharte, o to se v určitém smyslu právě jedná. Kdyby tu totiž nebyl ten „vymknutý“, a údajně „padlý“ svět, nebylo by co hojit. A to ovšem znamená: ono by fakticky vůbec nebylo co dělat. Já jsem jednou v obdobné souvislosti užil příměr, že v absolutní záři slunce je vidět stejně tak málo, jako v absolutní temnotě. Kde není stín (kontrast, negace), tam není nic, co by mohlo představovat jakékoli konkrétní (a tedy jakékoli živoucí) obsahy. Ne až teprve Spinoza, ale už Platón poznal, že „všechna definice je negace“. To jest: i to co je samo o sobě (dokonale) pozitivní, nemůžeme určit, poznat, ale vůbec ani uchopit a uchopit jinak, nežli cestou negace, kontrastu, protipolohy.

    – Ostatně k tomuto závěru se Platón (respektive Platónův Sokrates) dopracoval v souvislosti s Parmenidovou tézí o „čistém bytí“. Které mělo fakticky ten samý charakter jako křesťanská představa Boha, který je dokonalý, absolutní, autonomní sám o sobě; a pro kterého jsoucí předmětný („rozprostraněný“) svět neznamená nic jiného nežli kontaminaci jeho dokonalosti.

    Jenže se pak ukázalo, že toto údajně „dokonalé bytí“ je nakonec zcela prázdné, bezobsažné. Má být v něm všechno; ale fakticky v něm není nic, protože zde není nic co by mohlo být nějakým konkrétním způsobem určitelné, uchopitelné. Právě proto Platón – ve filozofické rovině – Parmenidův pojem „bytí“ doplnil o pojem „nejsoucnosti“, který Parmenides sám výslovně zakázal. Zkrátka: samotné „bytí“ je ničím, bez přítomnosti momentu negace, protikladu. I když se tento protiklad napřed zdá být jenom něčím nižším, nedokonalým, či přímo „zkaženým“.

    Není tomu proto tak že vezdejší svět by byl jenom a pouze „vyosený“ – tak se to jeví jenom z perspektivy onoho (hypotetického) dokonalého bytí, respektive dokonalého Božího momentu. Kdyby naprosto zmizel kontrast, veškeré pnutí – a to jak ve sféře jsoucího světa samotného, tak mezi ním a mezi sférou absolutna respektive transcendence – pak by zmizel zároveň veškerý pohyb. A kde není pohyb, tam není nic. Vše jsoucí může existovat jenom jako vztah (mezi něčím a něčím); a vztah musí být živoucí, tedy v zásadě v pohybu, spojený s energií, respektive „dynamis“.

  9. „boj dobra se zlem otevřít i v religiózní rovině výsledkům analytického zkoumání mentálních dispozic“ – pane Petrasku, na této základně bychom si už mohli začít docela dobře rozumět. 😉

    Já jsem stejně tak jako tak chtěl k tomu rozhovoru s I. Štampachem ještě doplnit, že on zde sice konstatuje že se ukázalo že racionalistický rozum není schopen pokrýt všechny duševní potřeby člověka (a proto tento kromě jiného znovu obnovuje víru v anděly); ovšem Štampach zároveň zcela opominul, že víra (nejen v anděly) ze své strany nikdy nemůže dostát požadavkům právě analytického rozumu. Vzniká tu tedy rozpor, který nedokáže odstranit, překonat ani jedna z obou stran. Jmenovitě u Štampacha je vždy nemálo zajímavé sledovat, jak on se – velmi dovedně, se vší erudicí teologa a religionisty – vždy snaží nějak pokud možno bez kolize proplout mezi těmito dvěma úskalími. Aby tedy mohl uchovat alespoň nějaké základy své víry, ale aby si přitom nezadal na poli vědeckém. Aby se tedy nedopustil žádných výroků které by mu mohly být předhazovány jako projev iracionalismu. Právě proto ostatně v daném rozhovoru uvedl, že když hovoříme o andělech že se jedná o „metaforu“.

    V těchto svých snahách ovšem Štampach balancuje na ostří nože; a toto balancování se mu může relativně úspěšně dařit jenom proto, že nemá protivníka který by ho dotlačil k jasným výpovědím, jasným stanoviskům. On proto může zůstávat v dost mlhavých postojích a definicích, aniž by se musel zcela jednoznačně deklarovat tím či oním směrem.

    Ovšem, co se toho „analytického zkoumání mentálních dispozic“ týče – nejsem si teď zcela jistý jestli tím máte na mysli dispozice k víře obecně či k manicheismu speciálně; ovšem problémem zůstává tak jako tak, že toto „analytické zkoumání“ můžeme provádět my (tj. strana ateistů) pro sebe, ale nikdy tím nedokážeme dosáhnout protistranu. Protože ta je mentálně, pocitově někde zcela jinde. A jak známo „proti gustu žádný dišputát“, je tady nepřekročitelná zeď o kterou se rozbíjejí všechny argumenty z arzenálu analytického racionalismu.

  10. Vycházíme sice ze stejného předpokladu – cílíme na nedosažitelné aniž jsme k tomu vybaveni. Ovšem s tím rozdílem že věřící nabízí spásu (jak sděluje můj věřící: „Není a nemůže být spása v bezvadně rozumově dokázaném systému pravd přísně logicky skloubených. Spása je v životním příběhu jednoho jediného člověka, který vzešel…………“, což je vybídka k sofistickému klání.
    Jednou jsem se trochu připletl a byl od Štampacha poučen: tak takhle se s věřícím nemluví.
    …..a zas měl svou pravdu – v podstatě jsme přeci právně křesťanská civilizace.
    :

  11. Píšete to velmi jasně:

    Vše jsoucí může existovat jen jako vztah a vztah musí být živoucí…
    A:
    Spása nemůže být v bezvadně dokázaném systému pravd přísně logicky skloubených.
    (Systému neživoucím) …souhlasí protistrana co je jinak mentálně trochu jinde 😉

  12. Když se na ten citovaný výrok o spáse od p. Petrásek dívám – totéž by se dalo napsat ještě jasněji o svobodě (pokud bychom ji nedefinovali slovy klasika o poznané nutnosti).
    Mohlo by tedy naše očekávání spásy mít něco společného s naší nadějí vkládanou ve svobodu? (Tu živoucnost?)

  13. „Spása“… Co mě na křesťanském pojetí „spásy“ nemálo irituje je ona snadnost a lehkost, s jakou se s tímto pojmem či institutem zachází, mnohdy vysloveně žongluje. Nemálo mi to připomíná doby, kdy se „naprostá a definitivní“ spása očekávala od instalování komunistické společnosti. (Přičemž ovšem musím sebekriticky přiznat, že byly časy kdy jsem tuto víru v „komunistickou spásu“ sám sdílel.)

    Je to stále ta samá víra, že je možno veškerou negativitu lidského žití překonat jedním jediným aktem: ať už aktem komunistické revoluce, ať už aktem sebeobětování jednotlivce. Na místo – celoživotního, namáhavého a mnohdy úmorného – procesu svého vlastního sebeformování (který můžeme vysledovat například ještě u Sokrata v Platónově „Hostině“) je zde stavěno pojetí, že všeho je možno dosáhnout jedním jediným počinem (v případě křesťanství dokonce ani ne vlastním, nýbrž zástupným: Ježíš vše nutné učiní za nás).

    Jestliže zde byl moment „spásy“ uveden do souvislosti s usilováním lidské bytosti o dovršenou (vnitřní) svobodu, pak je možno právem prohlásit, že ani této svobody nikdy není možno docílit jenom nějakým jediným, jednorázovým aktem.

    Právě v tom spočíval zásadní omyl jak liberalistického, tak komunistického pojetí svobody. Liberalismus (respektive liberální demokracie) osvobodil člověka osobně a politicky, a domníval se že už jenom tím osvobodil člověka jako takového; reálným výsledkem je však bytost podléhající závislostem všech možných druhů, v prvé řadě závislosti na světě konzumních předmětů, na majetku. Víceméně ten samý výsledek byl ovšem spojen i s revolucí komunistickou. Svého času už sám Lenin musel – evidentně velice frustrován – konstatovat, že to jediné co zajímá dělníka v nové komunistické společnosti je výše jeho platu.

    Anebo jak to svého času vyjádřil ve svém songu Karel Kryl:

    „Pod zadkem stránku Dikobrazu, vzýváme zlatý tele,
    sedáme v koutcích u obrazů, čekáme Spasitele,
    civíme lačně na měďáky, my – Gottwaldovi vnuci,
    a nadáváme na měšťáky, tvoříce Revoluci.“

    Za tímto „čekáním na Spasitele“ se vždy skrývá věčné, a především pasivní čekání na Godota – na někoho, kdo všechno vyřídí za nás. Kdo z nás sejme tu tíhu a tu povinnost, abychom sami změnili jak náš svět, tak ale i nás samotné.

    Nevím, opravdu nevím jak by jeden jediný aktér – a třeba i božského původu – mohl „spasit“ tento svět. Takovýto jednorázový akt spasení je vždy nutně falešný – z onoho právě uvedeného důvodu, že my svou „revoluci“, svou metanoiu necháme provádět zástupně, někým jiným.

    Ještě jednou Karel Kryl:

    „Dnes krále popravili – ať žije král!“

    Ano, my své „spasitele“ napřed necháme popravit; a až poté – když už nám svými mravními nároky nemohou být na obtíž – je začneme vzývat.

  14. Ještě něco k tomu „prostoru v Bohu“, jak o něm zpívá Radůza: jenže paní Hájková, opakuji ještě jednou, tento prostor zůstane prázdný, pokud to nebudeme my sami, my lidé, kdo do něj vkročíme, kdo ho naplníme, kdo ho oživíme svou touhou, svým sněním, svým tvořením, ale třeba i svým blouděním, svými omyly.

    Ještě jedna písnička z roku osmašedesátého, pro tentokrát od Karla Černocha, vzniklá jako přímá reakce na akt invaze a okupace ze strany „spřátelených vojsk“:

    „Jsem jenom jeden z těch
    co chtěli klidně žít
    Někdy slzy někdy smích
    sem tam dobro sem tam hřích.“

    Vztahovat se k ideálům absolutního dobra a absolutní bezhříšnosti může mít dozajista své pozitivní stránky, velký cíl dává velkou inspiraci; ale na straně druhé chtít život člověka vměstnat do korzetu naprosté mravní čistoty vždy zavání něčím umělým, je to vlastně v doslovném slova smyslu počin ne-lidský.

    Takto absolutní cíle mají pravidelně tu vlastnost, že se o nich ví či přinejmenším tuší že jsou v reálném lidském světě, v přirozeném lidském životě nedosažitelné; a čím jsou nereálnější, tím více ztrácejí svou faktickou závaznost. (Pokud nejsou při životě udržovány násilím, jako součást té či oné vládnoucí ideologie.)

    Nebylo by nakonec mnohem větším cílem přijmout jednou provždy fakt, že člověk bude vždy konat „sem tam dobro sem tam hřích“ – a veškerou energii zaměřit na vytvoření podmínek, které by vedly k alespoň relativní nadvládě dobra nad hříchem?…

  15. K pojmu „spása“: Klidně ho s důvěrou nechám v prostoru tajemství.
    Jen jsem citoval ze vstupů Vašeho a p. Petráska a postavil ty dva citáty vedle sebe protože takto se mi zdají dost vypovídající.

    (Jinak to asi nelze, ale) polemizujete pane Poláčka se svojí představou křesťanství. Já to spíš vidím tak, že křesťanství je také individuální celoživotní proces (živého vztahu) samozřejmě i s účastí na sdílení společenského prostředí. Ale nic „předem zaručeného“, jen předem naznačeného.
    (Třeba jako idea kruhu nebo idea otce. I když skutečnost je vždy nějak kostrbatá nebo se dokonce blíží ideím jiných kuželoseček. Bez těch idealizujících úběžníků bychom se v chaosu vnímané skutečnosti se svou velmi nízkou kapacitou operační paměti asi rychle ztratili) .

    K poslednímu odstavci: Ano, v tom není problém, křesťanská praxe s průběžnou chybovostí člověka počítá a pracuje v tom směru aby pokud možno vědomí těch (osobně nenapravitelných) chyb nemuselo negativně determinovat další chování subjektu.

  16. O lákavých možnostech. Mne lákají úvahy o stále obcházeném prostoru mezi dobrem a zlem . Pravověrní katolického původu reagují na zmínku o manicheismu mlčením, popř. doporučením úvah o machiavelismu, čím potvrzují, že vnímají prostor mezi dobrem a zlem pouze jako prostor politického soupeření nezávisle na právu a morálce.
    A to v situaci kdy západ, který čelí rozvratu právního společenského zřízení vyslovuje odhodlání nabídnout zneurotizované slovanské Evropě podmínky vzniku právní společnosti.
    Možností by pro křesťany mohla být revize manicheistického pojetí – plošná revoluční revize pojmů dobra, zla, pravdy, lži, které jsou dosud společným jmenovatelem politického soupeření jak nekrofilních uzurpátorů tak i biofilních humanistů.
    Jde o nadlidský výkon a tedy a právě proto o lidsky lákavou perspektivu…….bych dodal k mé iluzi jedné lákavé možnosti.

  17. Pane Petrásku, ač katolík, proti směřování Vašich úvah (pokud snad jsem částečně schopen jim rozumět) nic nemám, naopak mám také pocit správného a poctivého jejich zacílení.

    Manicheismus církev považuje za herezi (stručně řečeno snad z důvodu omezení prostoru svobody milosti, lásky, odpouštění atd.).

  18. Ten věčný spor čisté teorie s reálnou lidskou praxí…

    Pane Nusharte, očekával jsem onu námitku ohledně toho, že (žité) křesťanství není pro upřímného křesťana pouze jednorázovou záležitostí, nýbrž ho naopak vede k neustálému postupování na cestě nejen k Bohu, ale i k samotnému Dobru.

    Tak tomu sice může – u opravdu upřímných křesťanů – být; ale to vše nemění nic na tom, že zde stále ve vzduchu visí onen jednorázový akt – zástupného – spasení. (Či Spasení.)

    Vraťme se k analogii s komunismem: komunistická idea svého času také nepochybně mnoho upřímně smýšlejících komunistů vedla k posilování jak jejich víry, tak i jejich praktické činnosti vzhledem k vyšším, humanistickým ideálům dobra. To ale nic nemění na tom, že celý projekt komunismu byl kontaminován onou systémovou zkratkou, že vše p o d s t a t n é zřídí a vyřídí už samotný akt revoluce. Spojený s aktem převzetí výrobních prostředků samotným „lidem“.

    I tento akt komunistického „spasení“ měl tedy konec konců pouze zástupný charakter; který pak vedl k onomu známému důsledku, že další práce směřující k narůstající humanizaci společnosti už neprováděl sám člověk (a dokonce ani sám pracující), nýbrž už pouze umělá a ideologická figura „budovatele socialismu“. Takový byl v každém případě převažující trend; na kterém nic podstatného nemohla změnit okolnost, že dokonce ještě v roce osmdesátém devátém v komunistickém hnutí bezpochyby byla stále ještě přítomna řada jedinců, kteří v ideu komunismu upřímně věřili.

    A v zásadě stejný poměr – či nepoměr – obou složek je přítomný i v modelu křesťanském. Připomeňme si napřed v obecné rovině, o co by se vlastně mělo jednat, co by mělo být konečným cílem: metanoia, hluboká vnitřní proměna jak jednotlivého člověka tak celého světa, směrem k důslednějšímu a obsáhlejšímu splynutí s dobrem. Tento cíl je sice v křesťanství sám o sobě přítomen; ale fakticky je zde posloupnost takováto: napřed je nutno uvěřit v Krista, v jeho spasitelský čin – a teprve poté je možno začít s procesem své vlastní niterné proměny.

    Člověk tedy s onou cestou vlastní proměny nezačíná sám od sebe, ze svého vlastního nitra, ze svého vlastního přesvědčení – nýbrž napřed musí čekat, až někdo j i n ý provede onen akt spasení, a teprve potom (poté co se vnitřně přimkl k heroické osobnosti která onen akt spasení provedla), může mít dostatečnou motivaci podle dodaného vzorce začít měnit sebe i svůj svět.

    Právě toto je jak na komunistickém modelu revoluce, tak na křesťanském modelu „spasení“ ten nejproblematičtější moment: že inspirace k (nové) životní cestě nepochází z člověka samého, z jeho vlastního nitra, z jeho vlastního poznání. V obou případech je člověk odkázán na nějaký vnější impuls. A tento fakt odkázanosti na externí impuls nemůže nakonec nikdy zůstat zcela bez následků.

  19. Jinak řečeno, to samé vyjádřeno jednou jedinou větou: kdyby svého času římský místodržící Pilatus jistého potulného kazatele jménem Ježíš z Nazaretu nenechal popravit, nýbrž spokojil by se s původním trestem zbičování – neměl by potom člověk žádnou možnost, a tedy ani žádnou mravní povinnost k hluboké mravní proměně jak sebe samého, tak svého světa?…

  20. To vše souvisí i s tématem (či výtkou) manicheismu nastoleným panem Petraskem. Pan Nushart argumentuje, že takto striktní manicheismus (katolická) církev nepraktikuje a neuznává, neboť by popíral možnost spasení a odpuštění.

    Nicméně: nelze přehlížet že v samotném jádru celé judaisticko-křesťanské tradice je tento manicheismus hluboce zakotven. Svět je jako úderem sekery rozpolcen na dvě naprosto protichůdné části: na sféru (absolutního) Božího dobra, a na sféru propadlou ďáblovi, tedy – stejně tak absolutnímu – Zlu. Rozhodujícími aktéry jsou tu tedy výhradně Bůh a Ďábel; zatímco člověk?… Ten zde zaujímá fakticky roli jenom „něčeho mezi Dobrem a Zlem“. Na jedné straně je na straně Dobra (byl přece stvořen Bohem); na straně druhé se ale vědomě rozhodl pro Zlo, tedy pro ďábla. Nicméně pak je mu přece jenom ještě poskytnuta možnost vrátit se do říše – absolutního – Dobra.

    Člověk se tedy neustále zmítá mezi oběma krajními pozicemi, mezi absolutním Dobrem a mezi absolutním Zlem. V tomto smyslu je tedy výtka pana Petraska ohledně manicheismu i nadále oprávněná.

    To co v tomto modelu absentuje, je pochopení, je uchopení člověka v samotné realitě jeho vlastního žití. Tedy přesně v tom, na co jsem se snažil poukázat citací veršů písničky Karla Černocha „sem tam dobro sem tam hřích“.

    Ještě jednou: co zde budí pochybnosti je ten fakt, že člověk zde vůbec není uchopen, osloven jako on sám. Jako svébytná bytost tvořící sama svůj vlastní svět. Člověk je zde fakticky pouze v postavení sekundární figurky, prostřednictvím které si svůj věčný zápas vybojovávají síly absolutního Dobra a absolutního Zla.

    Aby nedošlo k omylu: já bych byl tím posledním, kdo by něco namítal proti implantování momentu Absolutna do celkového obrazu světa člověka. Tento absolutní úběžník, absolutní měřítko zde musejí být dány, jinak celé sféře lidského žití, lidského světa hrozí akutní nebezpečí zploštění, utopení se v profánnosti všedního, předmětného bytí. Ale to všechno nemění nic na tom, že vlastní substancí konec konců nemohou a nesmějí být tyto extrémní pozice Absolutního dobra a Absolutního zla – nýbrž právě onen střed mezi tím. Tedy skutečný, reálný, naplněný lidský život. Z Absolutna samotného nikdy není možno vyžít natrvalo. A pokud se o to někdo pokouší, pak je na tom vždy něco nepřirozeného, co se míjí s vlastním lidským žitím a bytím.

  21. Kteréžto mé stanovisko se tedy víceméně zcela kryje s náhledem pana Petraska: „Mne lákají úvahy o stále obcházeném prostoru mezi dobrem a zlem.“

    A stejně tak za velmi inspirativní pokládám jeho návrh: „Možností by pro křesťany mohla být revize manicheistického pojetí – plošná revoluční revize pojmů dobra, zla, pravdy, lži, které jsou dosud společným jmenovatelem politického soupeření jak nekrofilních uzurpátorů tak i biofilních humanistů.“

    Ano, tato „plošná revoluční revize pojmů dobra, zla, pravdy, lži“ se skutečně jeví být klíčovou podmínkou pro možnost překonání stadia ideové stagnace, v které se nachází současné lidstvo. Ovšem – bohužel – i zde má pravdu pan Petrasek v tom, že se v daném ohledu jedná o „nadlidský výkon“. Jistě, mohlo by se zároveň jednat i o „lidsky lákavou perspektivu“ se tohoto krajně obtížného úkolu ujmout; ale v současné době je možno vidět sotva koho, kdo by se touto „lidskou perspektivou“ skutečně byl ochoten nechat se zlákat.

  22. Jak minimalizovat bídu a kolaps dialogů v procesu společenského rozhodování.
    Prvním krůčkem by mohla být ochota závazně řešit konflikty vzniklé z etických rozporu nejen na základě znalosti jejich norem, ale i pomocí transparentní znalosti mentálních dispozic zúčastněných subjektů.
    Prostě dát lidsky lákavou perspektivu osvědčené formě předpokladu dialogu z perspektiv levicově orientovaného humanismu……bych trochu škádlivě dodal.
    Ps. Tak nějak jsem o bídě a kolapsu dialogů mudroval nad texty Fromma již coby jinoch a položil zkušenému psychoanalytikovi otázku, zda by nebylo vhodné doporučit úspěšnému uzurpátorovi psychoanalýzu. Odpověděl nebylo, protože ví proč on je úspěšným a psychoanalýza nepřijatelná disciplína.

  23. Zrovna včera jsem pane Petrasku četl u Platóna pasáž, která se zabývala mentalitou ne sice explicitně uzurpátorů, ale immerhin tyranů, čili fakticky uzurpátorů moci.

    Mimochodem: nebylo to při dané příležitosti poprvé kdy jsem zaznamenal velmi úzkou souvislost mezi psychologickými schématy psychoanalýzy a mezi modely duševního uspořádání které postuloval Platón: za prvé už Platón rozdělil duševní sféru na tři základní části (taktéž vertikálně uspořádané), a za druhé i Platón označil sexus za nejsilnější ze všech tužeb které ovládají člověka. (A taktéž konstatoval, že tužby tohoto druhu se nejintenzivněji projevují ve snech.) Tyto paralely se jeví natolik nápadné, že se skoro jeví být docela možným, ne-li přímo pravděpodobným, že při konstrukci svého modelu lidské psýché se Freud velmi inspiroval právě u tohoto starověkého myslitele.

    Ve zmíněné pasáži se tedy Platón zabýval vnitřním životem tyrana; podle jeho přesvědčení je ovšem tyran naprosto nešťastný tvor, právě proto že je – víceméně jako otrok – ovládán svými nejnižšími tužbami, vášněmi a pudy. Nemá tedy žádného podílu na pravém štěstí, které může prožívat jenom ten (vládce), který se důsledně vydal na cestu pravého poznání, pravé pravdy a pravého dobra. – Platón dokonce naprosto přesně spočítal, o kolik respektive kolikrát je ve srovnání s pravým (filozofickým) vládcem onen tyran nešťastnější: sedm set dvacet devětkrát!

    Ponechme teď stranou tuto specificky platónskou kuriozitu (podmíněnou zjevně jeho pythagorejskými filozofickými počátky), a podívejme se na základní sylogismus kterým Platón odůvodňuje vznik tyranské duše:

    – Eros je tyran (jak uvedeno výše, ovládá naši mysl)

    – kdo nedokáže ovládat sám sebe (tedy tyto své nízké pudy), ten se musí snažit vládnout jiným! (lidem); tedy stát se tyranem.

    Podle Platóna tedy osoba tyrana vzniká z hlubokých psychických deficitů daného jedince, a z nutnosti si tyto deficity kompenzovat. V tomto smyslu by se tedy psychoanalýza přece jenom mohla jevit vhodným nástrojem k nápravě. Základní problém ale vězí v tom, že dotyčný svůj patologický stav sám nijak nevnímá jako patologický (nýbrž právě naopak jako velmi úspěšný, a tedy prospěšný); proto by se nikdy nebyl ochoten podrobit se dobrovolně psychoanalýze, a i kdyby tak by neměl žádnou motivaci k vlastní nápravě.

    Jedinou „terapií“ slibující určitý efekt by tedy byla především náprava samotné společnosti: tak aby nehonorovala tyranské, uzurpátorské, psychopatické jednání jakéhokoli druhu, nýbrž naopak aby takovéto jedince vytlačovala do společenské izolace. Teprve to by je – palčivě toužící právě po úspěchu a společenském uznání – mohlo přivést k rozpoznání, že je na jejich straně něco špatně.

  24. Ovšem pane Petrasku je nutno být poněkud skeptickým vůči Vaší důvěře, že společenské či názorové konflikty by bylo možno řešit “ pomocí transparentní znalosti mentálních dispozic zúčastněných subjektů“.

    Tato znalost samotná má může sice pro nás samotné mít tu výhodu, že si dokážeme – napohled iracionální – jednání určitých osob vysvětlit racionálním výkladem jejich motivací; ale to ještě nijak neznamená že bychom už jenom touto znalostí měli zároveň v ruce klíč k nápravě.

    Což je mimochodem principiální problém psychoanalýzy jako takové. Mně se usadil v paměti jeden – zřejmě autentický – citát výsledku terapie psychoanalýzou u jednoho alkoholika:

    „Jetzt weiß ich also schon, warum ich saufe. Bloß weiß ich immer noch nicht, wie ich aufhören kann zu saufen.“

    Čili: „Teď už tedy vím proč piju. Jenom pořád nevím, jak s pitím skončit.“

    To jest: psychoanalýza (a to se týká stejně tak analýz duševního života celé společnosti) sama nepřinese potřebnou změnu, pokud zůstane pouhým – racionálním – věděním, pokud není spojena s hlubokým niterným otřesem, a pokud tohoto niterného otřesu není (terapeutem) užito k pozitivnímu nasměrování dané osobnosti.

    Ještě jednou: rozpoznání „mentálních dispozic“ účastníků (nefungujícího) dialogu je bezpochyby prospěšnou záležitostí; ale samo o sobě ještě neznamená řešení. Pokud totiž tímto (ochotu k dialogu blokujícím) faktorem je nějaký vnitřní deficit, pak je nutno tento deficit nahradit, zaplnit nějakým pozitivním obsahem. A to je právě to, co nám v současné společenské situaci chybí: není zde žádný „lákavý“ pozitivní obsah, který by obě strany probíhajících názorových konfliktů mohl motivovat k překračování hranic jejich vlastních postojů.

  25. Má důvěra, že společenské či názorové konflikty by bylo možno řešit…… je pouze lidsky lákavou perspektivu. A nástin mé vize předchází: Prvním krůčkem by mohla být ochota…..
    Tedy tak nějak ve smyslu I Have a Dream bez rizika….bych dodal.

  26. Anselm Grün píše v knížce „Umění stárnout“ o toleranci a o tom, nechat věci tak, jak jsou.
    „Vyrovnanost není přesvědčení životem unaveného člověka, který se zhlédl v životě v izolaci. Také stoický klid a netečnost, tedy postoj, kdy se , nenechám ničím vyvést z míry‘, ale který má základ spíš v nedostatku citů nebo v jejich potlačení, musíme označit za opovržení světem, rezignaci, chybný přístup. Vyrovnanost se pojí s odevzdáváním. Jde o to, vzdát se sám sebe a svého života a přenechat se Bohu. Toto odevzdání platí i pro zkušenost nemoci a smrti. Vydat se právě v těchto životních situacích do Božích rukou přináší vnitřní pokoj.
    Vyrovnanost ale znamená, že nechám věci být tak, jak jsou. Nepotřebuji měnit skutečnost. Nechávám ostatní být takové, jací jsou, bez potřeby je měnit. Vyrovnanost souvisí s tolerancí.
    Vyrovnanost chce čas. Nesnese žádný horečný shon. Musím si nechat čas na to, abych u problémů zůstával klidný. Potřebuji čas, abych se mohl naplno zúčastnit rozhovoru nebo setkání. Nechat si čas je opakem využívání času a podvolování se tlaku termínů. Když si nechávám čas, prolomím nadvládu času nad sebou. Vnímám čas. Užívám si ho, protože je mi darován. Jsem osvobozen od tlaku udělat všechno v co nejkratším čase. Nechávám čas plynout a pozoruji ho. Čas je vždycky darovaný čas, je to čas, který patří Bohu a mně. Čas, ve kterém patřím sám sobě a svému pravému já. Vyrovnaný je jen ten, kdo je sám sebou, kdo se osvobodil od myšlenek, jimiž stále hodnotí sám sebe a to, co dělá.“ (Z knížky A. Grüna Umění stárnout)

  27. „… je pouze lidsky lákavou perspektivou“ – pane Petrasku, obrovská spousta i těch nejzapálenějších reformátorů, i těch největších myslitelů se svými velkolepými vizemi ztroskotala právě na víře, že člověk, když u je jednou člověkem, přece tak nějak musí mít v sobě zakódovanou snahu či přání chovat se jako člověk. Bohužel – veškerá historická zkušenost hovoří spíše opačným směrem.

    To jest: člověka je ke společensky žádoucímu jednání daleko spíše „lákat“ využitím jeho přízemnějších tužeb a motivací – podobně jako v cirkuse je medvěda k vykonávání umných figur a cviků možno přimět podáním kostky cukru, a ne proto že on sám by měl potěšení a uspokojení ze své schopnosti provádět (cirkusové) umění.

    To vše dost souvisí s tím, co jsem sám ještě chtěl doplnit k Platónovi; přesněji řečeno k tématu manicheismu. Který se ovšem velmi zřetelně vynořuje i v náhledech a modelech toto velkého starověkého myslitele.

    Platón sám sice jsoucí svět vysloveně nezavrhuje jako patřící do říše či do moci zla (on ho jenom degraduje na pouhou – nedokonalou – kopii božského originálu); ale když se vrhne bližší pohled na to, jaké požadavky Platón staví na (řádného) člověka, pak se nám zde přece jenom vynoří obraz krajně polarizovaný.

    Jedná se o – už dříve zmíněné – lidské tužby, motivace lidského jednání. Ty totiž podle Platóna mohou člověka vést jenom jedním z obou příkře protichůdných směrů: buďto ho mohou vést k dokonalosti (mravní i intelektuální) duše – anebo ho naopak strhávají k přízemnosti, k tomu že dotyčný je ovládán svými nízkými, tělesnými chtíči (jak už minule zmíněno na prvním místě zde stojí „tyran“ Eros; ale je to stejně tak i – nemírná – touha po jídle, po ostatních požitcích těla, a taktéž po majetku).

    Platón tuto pasáž vypracovává velmi důkladně, a svou argumentaci vede natolik přesvědčivě, že je sotva možno mu nějak zásadně odporovat. Je to zcela standardní lidskou zkušeností, že existuje sféra (mravních) ideálů, a že tato je v konfliktu se sférou tužeb přízemních, materiálních. Jenže: čím dále se sledují jeho napohled tak přesvědčivé, nevývratné argumenty, tím více se ukazuje až nepřirozeně ideální, umělý charakter jeho vize dokonalého člověka-občana.

    Tato dokonalá osoba se musí v prvé řadě vyznačovat dokonalým sebeovládáním; totiž naprostým ovládnutím a překonáním všech oněch – jako pouze tělesné dehonestovaných – životních potřeb a tužeb. To jest: takto dokonalý člověk musí vést naprosto střídmý život (například stolovat smí jenom jednou denně), veškeré jeho materiální zájmy se musí omezit jenom na zcela základní zabezpečení jeho nezbytných životních potřeb. Jeho duše musí být plně oddána těm nejvyšším mravním ideálům, jakož musí směřovat k poznání těch nejvyšších pravd.

    Každý lidský tvor tedy, jehož duše nesměřuje k dosažení této naprosté mravní a intelektuální dokonalosti, je odsouzen k vedení života nepravého, přízemního, ovládaného nízkými žádostmi a pudy.

    U Platóna tedy naprosto absentuje přirozený střed lidského žití. V onom smyslu – připomínám ještě jednou – zmíněné písničky „sem tam dobro sem tam hřích“. (Mimochodem, jak Platón už v úvodu své „Ústavy“ naznačuje, dosažení tohoto stavu osobní dokonalosti víceméně vyžaduje i zbavení se všech tužeb erotických.)

    Je zřejmě nabíledni: takovýto obraz naprosté osobní dokonalosti sice může sloužit jako zářný ideál, ale s reálným životem člověka má jenom velice málo společného. Láskou k „nejvyššímu Dobru“ lze sotva vytěsnit přirozenou lásku člověka k druhému člověku. (Tedy: k životnímu partnerovi.)

    Ještě jednou tedy: ani snad ne tak zjevně v oblasti ryze filozofické či ontologické, zato však v oblasti lidských motivací a kvality lidského žití Platón fakticky provozuje manichejský přístup, naprostý dualismus, příkrý protiklad mezi dokonalostí na straně jedné, a přízemností respektive špatností na straně druhé. Budiž řečeno ještě jednou: zcela zde chybí přirozený střed vlastního lidského žití.

    Já sám osobně – musím přiznat – pociťuji vysoké sympatie k tomuto platónskému obrazu „dokonalého člověka“, jmenovitě v oblasti mravní a intelektuální; ale nedá se nic dělat, ačkoli mnoho jeho náhledů (a odsudků ohledně přízemního způsobu existence mnoha lidí) stále sdílím, přesto není možno vyhnout se zjištění, jak dalece se tento ideál míjí s reálným lidským životem. Pokud tedy stále setrváváme u cíle nějakým způsobem zásadně zlepšit, zkultivovat tento svět, pak k tomuto účelu asi budeme muset hledat dosti jiné cesty, nežli tyto platónské apely na dosažení „dokonalosti duše“.

  28. Ten zmíněný „chybějící přirozený střed“ je možno vyjádřit i v rovině metafyzicko-ontologické. Totiž: jak v židovsko-křesťanském, tak v platónském i hegelovském pojetí člověk vzniká, na svět přichází v zásadě jako produkt Absolutna. Je stvořen buďto Bohem, nebo bohy, nebo je emanací absolutní Ideje. Všude zde tedy člověk (stejně jako celý jsoucí svět vůbec) pochází a vychází z nejvyšší, absolutní, dokonalé sféry.

    Zkusím tu vyslovit antitézi: ve skutečnosti člověk vychází ze samotného středu veškerého bytí. Ale – tento svůj (přirozený, vyvážený) střed ztratil; a od té doby se ho marně snaží znovu najít.

    A proto se neustále zmítá mezi bezduchou přítomností své materiální existence na straně jedné, a mezi ideální (a idealizovanou) sférou absolutní dokonalosti na straně druhé. Pobíhá zmateně sem a tam, protože není schopen nalézt své ukotvení v onom ztraceném středu veškerého bytí.

  29. Paní Hájková, ten návod Anselma Grüna k dosažení životní a duchovní vyrovnanosti ovšem velice nápadně připomíná onen model Platónův. Který je vlastně fakticky také zaměřen na už stárnoucího člověka, který za sebou nechal všechny tužby a vášně svých mladších let, a nyní se může věnovat už jenom čirým záležitostem ryzího duševna.

    Nic proti tomu, vyrovnanost a moudrost stáří je dozajista velkou hodnotou; ale i tady platí, že toto nemůže být návod pro samotný život. V plném rozpuku jeho sil. Tento život totiž musí mít – a to naprosto přehlédl i velký Platón – svou energii, svou dynamiku, a tedy i své sny, své tužby. Tato dynamika, tato energie života se ale jen málo snáší s onou klidnou vyrovnaností stáří, které už jenom s nadhledem (a mnohdy s nepochopením) hledí na výbojnost, a mnohdy i výstřelky nezralého mládí.

    Dalo by se tedy říci (vlastně spolu s Hegelem), že „až celek je skutečná pravda“; že tedy je nutná a potřebná jak ona energie (a mnohdy i bezuzdnost) mládí, tak i tlumící efekt vyrovnané moudrosti stáří.

    Jde jenom o to, aby toto stáří bylo skutečně moudré; samotné dovršení určitého věku ovšem ještě není žádnou zárukou pro získání životní moudrosti.

  30. Ona ta knížka je skutečně určena stárnoucím lidem. Myslím, že Grün dost vychází z Junga. Pokud vím, Jung také doporučoval, aby mladí lidé soutěžili a hledali potěšení, aby si budovali ego a případně se pokoušeli ve světě i něco měnit. Zatímco staří lidé by se toho všeho měli postupně vzdát, protože by měli nahlédnout marnost honby za něčím takovým.
    Máte pravdu, že stáří není moudré nějak automaticky. Že to nějak samo přijde s věkem. Starý člověk buď může na všechno a na všechny pohlížet zahořkle (a být protivný) nebo může být k druhým laskavý a přívětivý, protože k takovému pohledu dospěl.

  31. Ještě jsem chtěl něco připsat k oněm „dispozicím“ lidského jednání, které jsou oblíbeným tématem pana Petraska. Jmenovitě zde byla řeč o „uzurpátorovi“.

    Problém je v tom: těchto „dispozic“ je zjevně celá řada. A je velmi obtížné je v jejich působení nějak přehledně uspořádat. My jsme se doposud zabývali především dispozicemi ryze individuálně-psychologickými; existují ale i (pre)dispozice z jiných okruhů, z jiných kategorií. A zde bych zmínil především dispozice či faktory ryze evoluční. Konkrétně onen uzurpátor: už jsem v minulosti několikrát zmínil, že právě toto je charakterová vlastnost

    1. ryze evoluční, evolučně podmíněná; a

    2. z evolučního hlediska dokonce velice pozitivní, nepostradatelná!

    Prakticky každá sociálně žijící skupina se přirozeně strukturuje do určitých hierarchií. (Zrovna nedávno jsem viděl jednu dokumentaci o tom, že o tuto hierarchii bojují i sloní samci – a to přesto že oni nežijí ve stádu, po celý den jsou jednotlivě na pastvě; a to jediné o co se jednalo byla skupinová hierarchie u napajedla, kam se jenom jednou za den přicházejí napít! Ale i tady zřejmě „musí“ platit, že někdo je „šéf“, a může se napít čistší vody u pramene, zatímco ostatní se musí zařadit vzadu.)

    Jsou tedy vždy jedinci, kteří v sobě mají vyšší touhu (a tím také vyšší energii) k tomu stát se „uzurpátorem“. Tedy alfa samcem. To má ovšem výhody především pro ně samotné; ale zároveň to má své výhody i pro ostatní. Za prvé: organizované skupiny tak získají za svého vůdce toho nejsilnějšího jedince (u slonů jsou to samice, ty žijí ve skupinách, spolu s mláďaty). Za druhé, touto hierarchizací se předchází neustálým vzájemným bojům (například o prioritní přístup k čisté vodě).

    A do třetice: i mezi lidmi je spousta takových, kteří nejenže nemají ambice (respektive sílu) na to aby se sami prodrali do čela; ale kterým to dokonce vnitřně vyhovuje, když jsou vedeni někým jiným! Když jsou vedeni silným alfa-zvířetem; tento pocit ochrany je jim mnohem důležitější nežli jakékoli mravní ohledy.

    Jedině tímto efektem je pak možno vysvětlit úspěch takových uzurpátorů jako jsou Putin nebo Trump; velké pasivní stádo se nechá zmámit jejich silou, jejich mocí, a neklade na ně žádné další mravní (či intelektuální) nároky.

    A právě tohle je ten zásadní problém, pane Petrasku: ony „dispozice“ k sociálně patologickému („uzurpátorskému“) jednání nejsou tedy jenom nějakou čistě osobní, psychickou anomálií respektive patologií, nýbrž mají svůj zjevný evoluční základ a podklad.

    Spíše tedy nežli aby se jednalo o to že dané dispozice jako takové by byly ryze patologické se jedná o to, že jsou – hypetrofované. To jest: určitá schopnost k vlastnímu sebeprosazení je sama o sobě naprosto zdravá a nutná; a ze společenského (skupinového) hlediska není ani nijak na škodu, když u určitého okruhu jedinců je tato schopnost (to jest: schopnost vést ostatní) vyvinuta více nežli u jiných. Vlastním problémem je jak řečeno když je tato schopnost, tato dispozice hypertrofovaná – a když je spojena s charakterovým rysem sociální patologie. (Anebo, jak zní nové názvosloví, s „poruchou osobnosti“.)

    Přitom: ani poukazem na evoluční kořeny „uzurpátorství“ ještě nejsou zdaleka vyčerpány příslušné působící faktory; bylo by ještě možno rozebírat faktory společensko-historické, například faktor kapitalismu, který samozřejmě určité osobnostní typy respektive charakterové vlastnosti podporuje a honoruje (například právě onu sociální patologii, absenci sociálních ohledů vůči druhým).

  32. Ještě jsem chtěl něco připojit k tomu, když lidé veškeré své naděje vloží do jednoho jediného, jednorázového aktu: to samé pak platilo nejen o revoluci komunistické, ale i o revoluci občanské. I tehdy se věřilo – a uvěřilo – tomu, že postačí svrhnout „Ancien régime“ s jeho monarchismem a feudalismem, a že rázem a navždy zavládne „rovnost, volnost, bratrství“. A i tehdy bylo nutno prožít zklamání z reálného výsledku, především ohledně onoho vysněného „bratrství všech“.

    Jistě, demokratické uspořádání se od této víry v jednorázový akt spasení či osvobození přece jenom do určité míry odlišuje tím, že předpokládá aktivní (sou)činnost občanů při správě a řízení státu. (Masaryk dokonce postuloval, že skutečná demokracie může existovat jenom za aktivní politické účasti v š e c h jejích občanů!) Ovšem faktický stav je ten, že skutečně aktivní je jenom malé procento populace (a u mnohých je naopak jedině dobře, že do běžné politiky nezasahují; postačí zakusit občas některou z jejich demonstrací, aby byl k dispozici názorný obraz toho, kam by dospěl společný stát kdyby ho měli řídit či spoluřídit oni).

    Reálný stav demokratických státních uspořádání je tedy takový, že ta sice předpokládají aktivní účast občanů – ale fakticky společné záležitosti řídí jenom úzká vrstva specialistů a angažovaných jedinců. Zatímco onen tehdejší jednorázový akt osvobození se reálně transformoval v útěk do privátu, v usilování o vlastní individuální prospěch.

  33. MORÁLKA A EVOLUCE

    Mimochodem, pane Petrasku, uvědomil jsem si dodatečně že Vámi položená otázka po negativních dispozicích lidských jedinců (například k zmíněnému uzurpátorství) je vlastně špatně položena. Možná že mnohem realističtější by bylo se ptát, jak vlastně vůbec dojde k tomu, že alespoň (!) někteří jednotlivci vůbec vyvinou dispozice k prosociálnímu jednání. Jak jsem konstatoval minule, být „uzurpátorem“ je vždy výhodnější; kromě jiného tím daný jedinec (alfa samec) má mnohem větší možnost dále šířit své geny. Proč se tedy vlastně egoistické a agresivní chování přesto nestalo naprosto dominantní životní (a tím i osobnostní) normou?

    Odpověď spíše nežli v morálce opět zřejmě nalezneme v docela profánní evoluci. Aby všichni jedinci byli stejně dominantní, stejně silní, je evidentně nemožné; pro méně silné jedince je proto naopak evolučně výhodné, když se spokojí s podřízeným postavením, ale místo vlastní individuální moci si vytvoří síť vzájemných vztahů podpory, vzájemných přátelství. Pro tento účel jsou ovšem potřebné jiné charakterové vlastnosti nežli pro ono agresivního uzurpátora; tady jsou prospěšné takové charakterové znaky jako je mírnost, vstřícnost, soudržnost, solidarita. A odtud tedy zřejmě pramení pak i osobní dispozice toho či onoho jedince pro tyto vlastnosti.

    Při takovémto pohledu by se ovšem mohlo snadno dospět k nepříliš povzbudivému závěru, že naše lidské vlastnosti jsou pouhým utilitaristickým dílem slepé evoluce; a že my sami – se všemi našimi morálními představami a normami – na to nemáme nakonec žádný měřitelný vliv.

    Docela tak tomu ale není. Protože evoluce – ta je jak známo odpovědí, přizpůsobením se reálnému prostředí. A toto (mravní) prostředí – to je právě to, co my můžeme naprosto aktivně vytvářet. Jinak řečeno: ano, my jsme produkty evoluce – ale na straně druhé my máme možnost naši vlastní evoluci zcela vědomě a cíleně vytvářet! To jest: když budeme pracovat na vytvoření takového společenského a mravního prostředí, které bude honorovat prosociální, a sankcionovat asociální jednání – pak se tomuto „ekologickému prostředí“ časem přizpůsobí i naprostá většina členů dané komunity.

  34. Jestliže zde v poslední době byla vyjadřována spíše skepse ohledně lidských charakterů, pak v dnešních Britských listech byl otištěn jeden rozhovor, který jako by přece jenom mohl mít potenciál obnovit alespoň určitou naději v pozitivnější stránky lidstva, v jeho humánní základ. Tento rozhovor byl veden se známou bojovnicí za životní prostředí Gretou Thunbergovou; a v jeho závěru zaznělo toto:

    Moderátorka: Zajímalo by mě, jestli ještě věříte v humanitu lidstva?

    Greta Thunberg: Ano, ne všech Myslím, že když jsem strávila tolik času setkáváním se s lidmi v klimatickém hnutí, poznala jsem tolik neuvěřitelných lidí z celého světa a bojujících za stejnou věc. A to ve mně vzbuzuje naději, že lidé dokáží jednat. A je tolik lidí, kteří jsou opravdu ochotni za to bojovat, a to mi dává naději.

    Greta T. tedy stále ještě věří v „humanitu lidstva“; celý rozhovor je možno shlédnout zde: https://blisty.cz/art/110380-greta-thunberg-nadeje-je-neco-co-delate.html

  36. Pane Petrasku, v tuto chvíli jsem shlédl zatím jenom prvních zhruba deset minut onoho – velmi zajímavého – rozhovoru; ale hned teď musím vyjádřit několik myšlenek které mě přitom napadly.

    V první řadě se jedná právě o onu klíčovou otázku, zda je dneska skutečně v masovém nástupu „omladina zbavená tupého konzumismu i rezignujícího defétismu“. Já si teď nejsem zcela jistý jestli jsem následující zprávu umístil zde nebo na diskusním fóru strany Levice, ale svého času jsem na internetu shlédl jakousi panelovou diskusi, už si nevzpomenu k jakému tématu, ale jednalo se zřejmě o nějaké levicově-sociální záležitosti. Byla zde kromě jiných přítomna profesorka (tuším že filozofie) na některé české univerzitě, která zde sdělila, že sama cítí velmi zásadní rozdíl mezi myšlením a cítěním svých studentů dříve a dnes. Dříve když začala mluvit o nějakých sociálně závažných tématech, sklidila pouze nezájem svých studentů; každému se jednalo jenom a pouze o jeho vlastní kariéru. Zatímco dnes naopak u svých studentů vidí a cítí zájem o společensky progresivní témata, a ochotu a připravenost se o ně osobně zasazovat.

    Ovšem – nutno zde připojit – zde se jedná především o fenomén povýtce východoevropský; po přehlcení ideologií z éry státního socialismu byl následný úprk so privátu celkem očekávatelnou záležitostí.

    Na Západě – jak se to vezme, tady byl vývoj v každém případě poněkud složitější. Já mám zkušenosti především z Německa, tam má ekologické hnutí ovšem už dlouhou tradici, vzestup strany Zelených nastal víceméně právě v té době kdy já jsem přišel do Německa, tedy na počátku osmdesátých let. Na straně druhé Německo bylo v tomto ohledu zřejmě dost velkou – progresivní – výjimkou, jinak v západním světě zřejmě stále ještě převažovala u mladé generace mentalita thatcherovsko-reaganovských „yuppies“ (dnes už je tento pojem díkybohu už zase víceméně zapomenut) – tedy ten typ především mladých mužů, kteří své studium na vysokých školách zaměřují výhradně na finanční sektor, a poté v padnoucích drahých oblecích „dělají peníze“ na burze. A žijí si odpovídajícím exkluzivně konzumním způsobem života, a nic jiného je nezajímá.

    Tato vlna – mladistvého – excesivního konzumismu je tedy podle všeho skutečně už zase pasé; je tedy dnes opravdu možno se těšit z masového nástupu mladé, ekologicky a sociálně odpovědné generace? Těžko soudit; ale na základě opět německých zkušeností by v tomto ohledu bylo skutečně možno dospět k určitému optimismu. Německá ekologická strana Zelených má totiž právě u mladé generace vysoce nadproporční míru přízně a sympatií (tuším až nějakých 40 procent), což by pak skutečně hovořilo pro to že dnešní mladá generace je hodnotově skutečně už někde zcela jinde, nežli jak tomu bylo u oněch odpudivých zkomercializovaných „yuppies“.

    Přičemž: i v samotném ekologickém hnutí došlo zjevně k určitému, a to sice potěšitelnému vývoji. Opět k německým Zeleným: dříve to byla strana velmi radikální (to samo jí nijak nevytýkám), ale – nutno přiznat – ve svém radikalismu poněkud „křiklounská“. Zatímco jak tato sympatická mladá německá aktivistka, tak i samotná Greta Thunbergová působí už značně jiným dojmem: přemýšlivě, spíše subtilně; nicméně pevně a neochvějně v jejich přesvědčeních.

    Až bych téměř začal litovat, že už nejsem mladý a nemohu se tohoto svěžího a nadějeplného hnutí sám osobně zúčastnit… 😉

  37. A ještě něco bych připojil – ohledně onoho „defétismu“, respektive naopak – jak to ona mladá sympatická německá aktivistka nazývá – „posibilismu“.

    Mně tato myšlenka projela hlavou už když jsem četl onen rozhovor s Gretou Thunbergovou: už ona hovořila o tom, že ze všeho nejdůležitější je začít něco dělat. A i tato Luisa Neubauerová na otázku moderátora zda je (ohledně ekologie) optimistická nebo pesimistická odpověděla tím samým způsobem, že rozhodující je začít vyvíjet aktivitu.

    Musím přiznat, že tento postoj mladé aktivní generace mě dokonce poněkud zahanbil. Já sám mám ovšem určité představy o tom, jak by se měl měnit/změnit tento svět; ale fakticky pro to nedělám nic více nežli že sedím v křesle a tu a tam napíšu nějaký internetový příspěvek o tom, že všechno by mělo být jinak.

    Ovšem – v tom tkví ten zásadní rozdíl – ekologické hnutí má tu obrovskou výhodu, že nijak nemusí hledat svůj ideový cíl. Znečišťování životního prostředí na této planetě je naprosto evidentní záležitostí (tedy pokud člověk není Václavem Klausem nebo Jairem Bolsonarem), a tedy i snahy o jeho záchranu jsou naprosto jasné, není zapotřebí o nich nějak pochybovat či je vůbec složitě hledat. Zatímco ve sféře mého zájmu – tam není zřejmá dokonce ještě ani cílová idea, natožpak cesty k ní vedoucí. S takto mlhavými perspektivami je pak ovšem nemálo složité pokoušet se o nějakou cílenou aktivitu. (Ostatně mé zkušenosti se stranou Levice byly pro mě v tomto ohledu dostatečně odstrašujícím zážitkem.)

    Tento rozdíl svého času krásně vystihl česko-kanadský filozof Erazim Kohák: „Ekologisté věří, že postačí zachránit životní prostředí. Oproti tomu filozofové věří, že zachránit je nutno celý svět.“

  38. Co se týče nadějí vkládaných do mladé generace, nechtěl bych být škarohlíd, ale skepse mě nějak neopouští. Mám za to, že očekávání tohoto druhu bylo už dost a málokdy se neukázala být ahistorickou iluzí. Je tomu tak zřejmě proto, že v určitém věku dává člověku, jenž chce zůstat pozitivním, důvěra v novou generaci smysl, stává se jeho dnes nejsnáz přijatelným zdrojem útěchy.

    Jak z mých textů asi již vícekrát vyplynulo, Václava Havla cením vysoko. Měl mj. i dar předvídavosti, nebo spíš, jak sám někde zmínil, správného tušení. Lukašenkovým režimem nebyl ve svých posledních letech „posedlý“ bezdůvodně. Jeho opatrnost vůči Rusku, dokonce výrok o problému země, která neví kde končí a kde začíná, byly, žel, teprve dnes k posouzení v patřičném kontextu. Nakonec i to jeho zprofanované (a jistě vědomě s kýčem si hrající) „Pravda a láska…“ nabylo v době tvrdého rozpolcení společnosti na liberály a konzervativce, „fake news“ a haterů“ na prozíravosti. Píšu tyto řádky proto, abych je uzavřel názorem, že časté vkládání naděje do mladé generace (bez zkušenosti se starým režimem) bylo i v Havlově případě prostýým přáním – otcem myšlenky.

    Mám aktuálně jen málo příležitostí k nahlédnutí konkrétní reality, přece však se domnívám, že zatím v zásadě trvá v minulosti spíše vzácné sdílení obdobných socioekononomických hodnot v rodinách (zvláště pak středostavovských). Má to svou logiku, polistopadový vývoj obdaroval, nebo naopak opatřil hendikepem právě rodiny. V opačném směru snad už přece jen začíná působit, že mladí, přes své zvýhodnění v důsledku zvládnutí nových technologií, musí v dlouhověké společnosti na svou šanci čekat déle než dříve.

    Po převratu se ozvali (nějací) učitelé s poněkud komickým přihřátím si „vlastní polévky: „Vidíte, přece jsme tu naši mladou generaci nevychovali špatně.“ Jistě, nakonec to asi vždy bude ona, kdo dokáže něco proměnit. Ale kdy? A v co?

  39. „Moderátorka: Zajímalo by mě, jestli ještě věříte v humanitu lidstva?

    Greta Thunberg: Ano, ne všech…“

    Humanita (lidskost) je buď „kvalita, daná každému člověku“, nebo „kvalita vlastním úsilím (zásluhou) získáná“. To druhé chápání vede k dehumanizaci. (Obdobně je to se „spásou“ – i klimatické hnutí je „náboženství“ apokalypsy).

  40. Pane Nusharte, Greta Thunbergová tuto větu dozajista nemínila v tom smyslu že by některým lidem přiznávala vlastnit „kvalitu“ humanity (tedy být člověkem) a některým ne; nýbrž jednalo se zcela jednoznačně o to, jestli skutečně všichni příslušníci lidského rodu mají humanistické smýšlení. A o tom je skutečně možno plným právem pochybovat.

    Jestli je klimatické hnutí „náboženstvím“? – Což o to, (pseudo)náboženstvím se může stát prakticky cokoli. Pro někoho je třeba reálným náboženstvím fanatická víra v jeho fotbalový klub (a denně se modlí za jeho vítězství); a takový pythagorejci dokázali učinit náboženské vyznání dokonce i ze samotné matematiky. Proto ale asi ještě nebudeme matematiku jako takovou prohlašovat za „náboženství“ v objektivním smyslu.

    Ano, je docela dobře možné že ekologické hnutí se pro mnohé stalo jejich životní obsesí, a tedy „náboženstvím“. Ale ani tato skutečnost asi nijak nebude opravňovat k tomu, starost (a to i radikální starost) o devastaci biosféry naší planety paušálně degradovat na jakousi podivnou pseudoreligiózní odchylku, či dokonce úchylku.

  41. Pane Horáku, jestliže jsem vyjádřil určité souznění respektive sympatie vůči snahám současné mladé generace mobilizující své síly v ekologickém hnutí, pak to bylo snad především na pozadí toho kontrastu, že doposud jsem od mladé generace neočekával prakticky vůbec nic.

    Doposud jsem mladou generaci pokládal za víceméně integrální součást západní konzumistické společnosti, která existuje víceméně ze dne na den, a neklade si žádné vyšší cíle. A najednou se ukazuje, že takto bezezbytku to přece jenom podle všeho není. Ano – je na tom něco nezdravého, když je zapotřebí až zcela evidentní existenční katastrofy, aby se mladá generace probudila. (Respektive aby se vůbec člověk této blahobytně zbytnělé společnosti probudil.) Není to tedy zcela pravá sebereflexe člověka této společnosti; a je samozřejmě naprosto možné, že pokud se tuto aktuální krizi podaří pozitivně vyřešit (nástupem čistých energií), že tato momentální schopnost sebereflexe zase odumře, a současná buržoazní společnost (a to i včetně její mládeže) se opět „radostně“ utopí v prázdném konzumerismu.

    To všechno je samozřejmě naprosto možný vývoj. Nicméně, na straně druhé – my zde už léta hovoříme o nutnosti metanoie, hluboké niterné proměny člověka. A takováto proměna nutně začíná právě připraveností, ochotou k vlastní sebereflexi. Tedy ke kritickému pohledu na vlastní dosavadní způsob života, na dosavadní životní stereotypy, na pohodlná zavedená klišé. A teď zde najednou povstane generace, která je této sebereflexe schopna. Byť i třeba jenom v oblasti materiálního konzumu; ale přece jenom.

    Ostatně, v dalším hovoru tato mladá ekologická aktivistka – na kritickou otázku moderátora – o sobě prohlásila, že je (teď už si nevzpomenu na přesnou formulaci) „aktivistka za ekologickou spravedlnost“. To jest: ona nehledí jenom a pouze na úzce ekologickou agendu, nýbrž je si naprosto vědoma například sociálních problémů které jsou s ekologickou transformací spojeny, především pro ty kteří v její důsledku přijdou o svou dosavadní práci. Ona proto žádá, aby tato transformace byla prováděna sociálně spravedlivě.

    Především musím ještě jednou vypíchnout: ta současná generace ekologistů se zdá být znatelně jiná dokonce i ve srovnání s generací předcházející. Ta první generace byla hlasitá, radikální, mnohdy heslovitá; zatímco ta nová (alespoň při pohledu na tyto dvě aktivistky) se zdá být mnohem přemýšlivější, nechce všechno lámat přes koleno. Zdá se že tato nová generace si už uvědomila, jak velice komplexní systém je lidská společnost, a že je nutno tuto složitost respektovat.

    Opakuji ještě jednou: i přes všechny tyto pozitivní momenty u této mladé ekologické generace zůstávají nemalé pochybnosti o tom, jestli není přece jenom příliš úzce zaměřena. Čistě osobně jsem měl – při pohledu na tu mladou sympatickou německou ekologickou aktivistku – pocit že by mohlo být velice pozitivním zážitkem si s ní popovídat jak o ekologii, tak i o problémech tohoto světa vůbec; ale že nakonec bychom asi každý zůstali někde jinde. Neboť jak to vyjádřil Erazim Kohák, ekologisté věří, že postačí zachránit životní prostředí; zatímco filozofové jsou přesvědčeni, že zachránit je nutno celý svět. Tedy – samotného člověka. A takto daleko asi akční horizont i těch nejupřímnějších ekologistů asi přece jenom nesahá.

  42. Mezitím jsem onen rozhovor s německou klima-aktivistkou Luisou Neubauerovou shlédl až do konce; předkládám tedy ještě několik dalších zajímavých momentů z této diskuse.

    Na otázku moderátora, zda je možno si – při pohledu na obrovské potíže s prosazováním ekologické myšlenky – uchovat optimismus, ona odpověděla že je to dnes „aufwändiger geworden“. Tedy že být optimistou je dnes mnohem „náročnější“ záležitostí nežli dříve. Na straně druhé ale uvedla, že je možno sledovat jak se v rámci ekologického hnutí uvolňují obrovské síly („es treten unwahrscheinliche Kräfte hervor“).

    ———————-

    Velmi zajímavá byla otázka moderátora, zda – ohledně nutného procesu ekologické transformace – na sebe nenarazí samotná demokracie na straně jedné, a nutnost provést ekologickou transformaci co nejrychleji, všemi možnými prostředky na straně druhé; tedy jestli by se nejednalo o nějakou „ekodiktaturu“. S čímž pak souvisela i jiná otázka či poznámka moderátora, že podle jeho soudu je – ohledně transformace – průmysl někdy dokonce rychlejší nežli politika; protože průmysl (ve vlastním zájmu) vidí nutnost své transformace, zatímco vláda má „starost že ztratí lidi“.

    Tuto předhůzku ekodiktatury naše aktivistka ovšem odmítla; s tím že ona naopak chce „rozšíření demokracie“, a to jak posílením iniciativy zdola, tak i zapojením například odborových svazů do transformačního procesu. Nicméně – vyjevil se zde principiální rozdíl mezi „pomalou“ demokracií v institucionálním smyslu, a mezi demokracií v radikálním deliberativním smyslu. Tato aktivistka v tomto ohledu má dost možná poněkud posunutou optiku, ona je součástí onoho ekologického hnutí a proto má pocit že „obyčejní lidé“ jsou v naprosté většině pro ekologickou transformaci, že jsou to jenom koncerny a politika kdo tento proces brzdí; a neuvědomuje si jak velký je odpor v samotné konzumní společnosti proti transformaci svého konzumerismu v odpovědný a uměřený způsob existence.

    Klíčový problém vztahu institucionální demokracie na straně jedné, a deliberativní demokracie (respektive „ekodiktatury“) na straně druhé zde byl tedy otevřen, ale nakonec zůstal nevyřešen. Nicméně v této souvislosti ona aktivistka konstatovala, že „vlády nemají odvahu nadchnout lidi“ („die Menschen zu begeistern“).

    Právě toto je jeden ze základních znaků této „institucionální demokracie“: že ve svém byrokratickém neutralismu se vůbec neodváží (nebo na to nemá dostatečný vnitřní impuls) nadchnout národ k aktivní činnosti ani tam, kde je toho nade vší pochybnost třeba. Není tomu tak, že by stát pro proces ekologické transformace nedělal vůbec nic; ale jsou to jenom ryze technokratická opatření, která se jako taková zcela míjejí s tím, čeho by bylo zapotřebí ze všeho nejvíce: totiž změnit zásadně životní postoje a hodnoty celé populace.

  43. Nadchnout populace (jejich části) dnes bohužel není nezvladatelný úkol. Jen je třeba umět nabídnout takové zástupné cíle nebo strachy, které jsou srozumitelně rychle sdílitelné a odolají nějaký čas kontaminaci realitou.

    Co se ale týká možnosti zažít skutečnou strukturální proměnu společností, vyhlížel bych ji spíš „po maxisticku“ hmotařsky 😉
    Tak jako technologie knihtisku přinesla podmínky které vedly k rozbití úzkého monopolu na kontrolu vzdělanosti a z něho plynoucí moci, mohly by snad některé nastupující technologie vést k samovolnému rozkladu (ekonomického smyslu) monopolního ovládání investičně extrémně nákladných zdrojů energie a distribučních sítí – a odtud se sytící moci nad společností.

    Možná by pro začátek přesměrování investic k technologiím zvyšujícím naději na přežití napomohla změna postojů a hodnot alespoň lobbistů? Nebo je jejich význam přeceňován, míra skutečné svobody „mocných“ nadhodnocena?;-)

  44. (To ještě k „visící“ zajímavé otázce co by se stalo se schopností lidské sebereflexe vin a odpouštění, kdyby se byl Pilát Pontský rozhodl svobodněji. A neměli bychom tedy před vnitřním zrakem teologii Kříže.)

    Bulgakov byl asi toho názoru, že svoboda mocných nebo finanční matematika mohou být jen naše halucinace 😉

  45. …Nadchnout populace (jejich části) dnes bohužel není nezvladatelný úkol. Jen je třeba umět nabídnout takové zástupné cíle nebo strachy, které jsou srozumitelně rychle sdělitelné a odolají nějaký čas kontaminaci realitou…..
    Stále platí podivná logika slibu – pokud je bohatí ještě bohatší, zbyde pro chudé více. První část slibu byla splněna a bohatí skutečně jsou bohatší, ale druhá část padla na vedlejší kolej a chudší se staly ještě chudšími, což je trauma, které volá po nabídce řešení.
    Lákavou nabídku má ale fašizující radikální pravice, která nabídkou všemožných slibů odstranění „pravých“ viníků (Soros/židé, EU, utečenci….) napětí stupňuje a využívá k upevňování vlivu.
    Vyrovnání příjmové propasti se mezi námi znejistěnými voliči nadále jeví nepodstatným počinem…..bych si přiznal.

  46. Já sem napřed vložím jednu aktualitu, související s hlavním tématem tohoto diskusního vlákna, totiž přesvědčením o vlastní – absolutní – pravdě.

    V dnešním Právu vyšel rozhovor se spisovatelem Janem Němcem, kde je v jedné pasáži řeč právě o tomto. Němec zde zmínil jednu formulaci kterou užila putinovská propaganda v souvislosti s Ukrajinou: „My vynásobíme Ukrajinu nulou!“ To znamená: Rusko – ve svém absolutním velmocenském nároku – Ukrajinu prostě vymaže z mapy tohoto světa, nezůstane z ní nic jiného nežli ruská kolonie.

    Jan Němec k tomu dodává: „Přijde mi, že přesně takto fungují absolutní pravdy – jako násobení nulou. Cokoli vynásobíš nulou, to okamžitě ztrácí svou vlastní vnitřní hodnotu; výsledek násobení nulou je pokaždé nula. Absolutní pravdy svět připravují o členitost, anulují ho. My se naopak musíme naučit vystát nejistotu, nejednoznačnost, nepoznatelnost, kladní i záporné hodnoty.“

    To jsou velice závažná, a velice prozíravá slova. Musím přiznat, že dříve jsem sám nemálo inklinoval k hlásání „absolutních pravd“; a stálo mě nemálo úsilí nežli jsem byl připraven „vystát nejistotu, nejednoznačnost, nepoznatelnost“. Totiž: na existenci určitého druhu či kategorie „privilegovaných pravd“ trvám doposud; ale dnes už vím, že jakákoli „absolutní pravda“ je jenom jednou stránkou mince, jejíž rubem je právě ona mnohoznačnost, neustálá změna, neuchopitelnost.

    Ostatně Jan Němec sám odmítá naprostý relativismus. Napřed vyslovuje – pro mě v daném kontextu trochu nejasné – tvrzení, že „obávám se, že žádný Mojžíš v nejbližší době na Sinaj nevystoupí“; poté ale píše: „Pokud někdo místo nejisté a často frustrující snahy vytyčit území a jeho meze tvrdí, že se stejně nedá věřit nikomu a ničemu, a žádná pravidla tedy nemají smysl, není to podle mě projev kritické skepse, ale nekritické relativizace.“

  47. Co se materiálních změn které by mohly mít potenciál strukturální přeměny společnosti, pak taktéž v dnešním vydání deníku Právo vyšel článek Kateřiny Smejkalové (dříve často publikující na DR) o tom, že nové formy práce na sdílených platformách pro účastníky sice přinášejí iluzi vlastní samostatnosti (a tedy vlastní svobody), ale že ve skutečnosti tímto způsobem dochází k prekarizaci práce (naprostá absence odborů, jakož vůbec jakéhokoli pracovněprávního zajištění); a zároveň dochází k naprosté atomizaci práce: dotyčný už pracovní činnost neprovádí v součinnosti – a tedy i v sociálním kontaktu – se svými kolegy, nýbrž v izolaci svého domova, u svého počítače kde víceméně neustále musí kontrolovat zda se neobjeví nějaké nové nabídky pracovní činnosti.

    Pokud by tento trend k „platformové práci“ měl nadále sílit, pak by tím sice došlo k určité demonopolizaci, ale zároveň se jednotliví pracovníci (respektive uchazeči) dostanou do o to většího područí provozovatelů těchto platforem.

    Zdá se tedy že k určitým strukturálním změnám v „ekonomické základně“ skutečně dochází; ale jeví se dost pochybným že by právě tento trend mohl mít potenciál k emancipaci práce, a tedy k emancipaci pracovníka. Neřkuli pak k – autentické – emancipaci samotného člověka.

    Podle mého přesvědčení tyto strukturální změny bude nutno učinit záměrně a vědomě; na spontánní vývoj (k dobrému) je sotva možno se spoléhat. Spontánní vývoj (za podmínek volného trhu respektive kapitalismu) nakonec nikdy nebude mít jiný cíl a tedy ani jiný výsledek, nežli zase jenom vyšší ekonomický efekt, tedy ryzí utilitarismus. Pokud by mělo dojít k renesanci pravého humanismu, musí se napřed probudit člověk sám, musí se emancipovat od těchto okovů ryze ekonomického kalkulu.

    Ovšem stále není na dohled dostatečně silný impuls, který by takovouto zásadní změnu v hierarchii hodnot mohl přivodit. – Nebo že by tento potenciál přece jenom mohla mít hrozící ekologická katastrofa?…

  48. „… nýbrž jednalo se o to, jestli všichni příslušníci lidského rodu mají humanistické smýšlení.“

    Vývojově úspěšný vytříděný vytříbený

    progresivní model 2.0 člověka (-;}+

    by měl být schopen ODSTUPU, aby už neopakoval stále se opakující historickou (vývojovou?) chybu a nepovažoval subjektivně prožívaný ideál smýšlení za ideál absolutní. Za absolutní ideál bylo považováno třeba smýšlení komunistické, smýšlení katolické, smýšlení protestantské, svoboda smýšlení, liberální smýšlení, probuzené (woke) smýšlení (wokeness, soudruzi)…atd, atd, a bylo samozřejmě vždy potřeba rozhodovat, jestli všichni příslušníci lidského rodu tento vývojově úspěšný progresivní model smýšlení mají (třídit lidi na třídy), jestli jím disponují, jestli jsou ho schopni. Bylo tedy nutno příslušníky lidského rodu roztřídit (původce děje ze slušnosti zamlčme, diskrétně vám prozradím, že se vždy jednalo o příslušníky lidského rodu), odpad dehumanizovat – jako třeba Kalvín humanistu Castellia, aby ho pak, stejně jako Serveta, mohl spálit na malém smradlavém ohníčku, který by v myslích a nosech zanechal velkou varovnou stopu (na uhlíkové se ještě nehrálo), jenže Castellio na(ne)štěstí včas umřel a mrtvoly se tehdy ještě nespalovaly.

    Takže roztřídit, vytříděné dehumanizovat a pak s tím odpadem nějak naložit. Nic jiného člověk asi nevymyslí.

  49. Takže Vám tím tedy dávám za pravdu. Jedná se skutečně o to, jestli všichni příslušníci lidského rodu mají humanistické (komunistické, katolické, liberální…) smýšlení. Ale jak humanisticky naložit s tím „lidským odpadem“, který humanistické (komunistické, katolické, liberální…) smýšlení nemá a mít ani nemůže, to je věčná lidská otázka.

  50. „Jak naložit“.. (s těmi z nás kdo se necítí – nebo posuzujícím aktuálně nezdají – být schopni s daným kulturním/kultovním prostředím kompatibilního smýšlení)… To bývala (před vyvinutím od svého jástvi poodstoupeného člověka 2.0) těžká, často osudová otázka. Lidé s humanistickým přesvědčením věřili že je třeba /:analyzovat, vychovávat:/…a statečně důvěřovat že obojí je obousměrný proces 😉

    K p. Petráskovi: Vypadá to tak že reálná „váha hlasu/názoru“ v prostředí informačně – lobbisticky zprostředkované demokratické diskuse přeci jen závisí i na takové banalitě jako je individuální/skupinová dostupnost k tomu potřebných investic (a ochota takto investovat / či z druhé strany nechat se bonifikovat).

    P. Poláčkovi: „.. tyto strukturální změny (plynoucí ale z nepředvídatelných! vynálezů vedoucích k zásadní proměně technologií…) bude nutno učinit záměrně vědomě.. “ – Neprojevuje se tu nedůvěra k historicko-materialistické „matce evoluci“, která člověka (s někdy fatálními chybami) i jeho společenstva (s chybami ještě fatálnějšími) tvoří nevědomky a snad s jediným „záměrem“ : testovat meze jeho schopností přežití?

  51. Zda by mohla mít hrozící ekologická katastrofa vliv na změnu v hierarchii hodnot?
    Před více než sto lety se lidé obávali srážky s Halleyovou kometou. Někteří prý prodávali majetek a peníze utratili. Chtěli si před koncem světa ještě užít.

  52. Paní Hájková, je přece jenom dost rozdíl mezi tím když někdo jedná pod hrozbou bezprostředního zániku (například nárazu Halleyovy komety) a mezi tím, když někdo – byť taktéž pod hrozbou, ale přece jenom ne tak přímou – nahlédne, že jeho dosavadní způsob existence je zásadně vadný, a rozhodne se ho (a své životní hodnoty) od základu změnit.

  53. DIALEKTIKA SPONTÁNNÍ A VĚDOMÉ EVOLUCE

    Pan Jaroslav Nushart: tato „nedůvěra k matce evoluci“ je v podstatě to samé jako ve fyzice rozdíl mezi korpuskulární a vlnovou formou hmoty: záleží na tom jak my se na to podíváme.

    Před časem jsem se na DR dostal do určitého sporu s panem Profantem, kdy mi předhazoval právě to, že chci budoucí vývoj společnosti formovat na základě vědomého, cíleného jednání. Místo aby byl věcem ponechán volný, spontánní průběh. Na to jsem mu odpověděl, že i taková historická záležitost jakou byla Francouzská revoluce napřed musela být – v příslušných intelektuálních kruzích – důkladně promyšlena a prodiskutována. A stejně tak dejme tomu křesťanství stojí na fundamentu dlouhého myšlenkového procesu, jak v průběhu formování Starého, tak i Nového zákona.

    Jinak řečeno: jestliže tvrdím že příští krok své evoluce musí lidstvo provést zcela vědomě a cíleně, pak se takovýto krok proto ještě nijak nemusí vymykat z obecného rámce celkové evoluce lidstva.

    Můžeme si dát analogický příklad z oboru techniky: je – předpokládaná – jaderná fúze krokem umělým, anebo evolučním?

    Na straně jedné na naší „matičce Zemi“ jaderná fúze samozřejmě nikdy nevznikne spontánně (a ovšem především dosavadní zacházení lidstva s jadernou energií je velice rizikovou záležitostí). Jedná se tedy o umělou záležitost, která by bez lidského experimentování s hmotou nikdy nevznikla.

    Na straně druhé je ale možno otázku položit takto: bylo by vůbec možné, aby se – nejen lidstvo, ale jakákoli potenciální vesmírná civilizace – na určitém stupni vývoje mohlo nepropracovat k využití jaderné energie? Že by se mohlo nepokusit provést tento „umělý“ akt jaderné fúze? To se jeví být velmi nepravděpodobné.

    Tím chci tedy říci: evoluce ve svém nejširším pojetí zahrnuje i to, že jmenovitě lidstvo – se svou exkluzivní schopností „předbíhat“ přírodu prostřednictvím svého ducha, své schopnosti anticipovat budoucí vývoj, budoucí potenciály – bude vždy znovu provádět evoluční skoky, které se na první pohled zdají být umělými, překračujícími přirozenou spontaneitu (materiálního) dění.

    Právě v daném případě tvrdím toto: tento akt vědomého zásahu do materiální základny společnosti lidstvo bude – a to v rámci jeho samovývoje – tak jako tak nuceno provést; je jenom otázka zda dříve či později. („Kdo přichází pozdě, toho potrestá sám život.“ M. Gorbačov)

    Jinak řečeno: kdyby se lidstvo neodvážilo takovýto krok – z daných ohledů či obav – provést, pak se budou stávající problémy společnosti stále více kumulovat, vnitřní pnutí bude stále více narůstat. Takže nakonec bude tak jako tak nutné takovýto krok provést. Jde jenom o to zda bude proveden skutečně vědomě, plánovitě – anebo až na poslední chvíli, pod tlakem krizové situace, a tedy chaoticky.

  54. Pan Jiří Nushart: pane Nusharte, pokud Vám dobře rozumím, pokládáte za možné že se jednou aktuální hodnotové nastavení společnosti změní tak, že excesivní konzumerismus spojený s bezohlednou exploatací přírodních zdrojů a kontaminací životního prostředí odpady bude platit za projev „humánního jednání“, zatímco boj za záchranu zdravého životního prostředí bude platit jako akt antihumanismu.

    No, což o to: při pohledu na současného člověka takovéto náhledy skutečně vyloučit nelze. Nakonec, už dnes takový Václav Klaus (starší i mladší) zastává rigidní přesvědčení, že „svoboda“ jednotlivce dělat si co se jemu samotnému zlíbí je mnohem větší hodnotou, nežli ekologické přežití lidstva.

  55. Spíš mi, pane Poláčku, jde o to neprožívání subjektivně prožívaného ideálu smýšlení (například tedy toho boje za záchranu zdravého životního prostředí) jako ideálu absolutně správného, protože on je to sice ideál absolutně správný, ale tím, jak se za něj bojuje, se znemožňuje jeho uskutečnění.

  56. „… sporu s panem Profantem, kdy mi předhazoval právě to, že chci budoucí vývoj společnosti formovat na základě vědomého, cíleného jednání. Místo aby byl věcem ponechán volný, spontánní průběh.“

    ——————-

    Zázraky se dějí. Nikdy jsem nedoufal, že se mi o správnosti mého názoru („pravdu mám přece já“) podaří přesvědčit právě pana Profanta. Považuji to za zázrak.

  57. Ano, tento „způsob prožívání“ boje za záchranu klimatu je zřejmě vlastním kamenem úrazu. Zrovna dneska se na webu Forum24 velice zle na nebohou Gretu Thunbegrovou osočil sám jeho šéfredaktor, dokonce je podle něj přinejmenším objektivně souputnicí Putina – a to všechno jenom proto, že se ve své nové knize o boji za záchranu planety „opovážila“ zkritizovat kapitalismus za jeho podíl na ničení životního prostředí! https://www.forum24.cz/greta-bojuje-proti-zlemu-zapadu-stejne-tvrde-jako-putin-zrejme-to-ani-neni-nahoda/

    Další doklad toho, že pro mnohé je jejich ideologický fundamentalismus mnohem důležitější, nežli osud celé planety.

  58. Pane Nusharte, jestli Váš – vskutku mimořádný – souhlas s panem Profantem nebude zapříčiněn tím, že se v dané záležitosti mýlíte oba. 😉

  59. A proč by se mýlili? Vždyť taoistický starý mistr říká:
    „Kdo se vměšuje, zkazí to.
    Kdo chce ovládat, ztratí to.
    Moudrý nezasahuje, proto nic neničí,
    Na ničem nelpí, a tak nemá co ztratit.“

  60. Poukázal jsem tu před časem na hypotézu, že rozum se mohl u lidí vyvinout předně za účelem obstát v soutěži klamoucích. Rostl tedy cvičen v souboji jedinců (skrze úspěch jejich a příbuzenstva). Majíce rozum, lidé dospěli k názoru, že je jím obdařil bůh. Důvodem pro tohle přesvědčení nebyl nedostatek jejich představivosti, ale skutečnost, že v případě daru od boha, daru totiž vskutku jedinečného (asi nejvíc ze všeho působícího na člověka jako zázrak) a všestranně způsobilého, nejde o ryze soukromý statek, který by měl každý užívat jen pro sebe a dokonce proti druhému! Neměl-li vítězit názor, že rozum je špatný, protože svůdce, který nás pokouší proti bohu, bylo mu třeba přiznat silný pozitivní smysl. Nebylo přirozenějšího a smysluplnějšího východiska, než se mít k tomu, zkoušet se chovat v nových a nových situacích, jak to jen šlo, více kooperativně a altruisticky. Sloučit pomoc sobě a pomoc bližnímu. Časem se pokoušet bližního dokonce milovat. Aby nebylo každé další žití jen utrpením, jak je vnímá vlivný proud východního myšlení, je třeba mít na zřeteli společnou budoucnost. Známé moudro, rovněž orientálního původu, říká něco jako „dát hladovému rybu je dobré, naučit ho ryby chytat však lepší.“ Nenasadit rozum pro uspokojivější a harmoničtější společnou budoucnost, ač víme, že v minulosti nebyly takové pokusy vždy poctivé, nebo se zvrtly či nepovedly, by znamenalo nerozvíjet to nejvíce lidské, co nám (jak mnozí stále chceme věřit) bylo darováno, a rezignovat na podstatnou část vlastního člověčenství. Že výsledky mnohého úsilí nejsou …kdovíjaké? Nepřestali jsme podléhat evoluci. Během ní musíme, jak bylo nověji konstatováno, podobně jako Carrollova Červená královna, běžet stále rychleji… abychom v tom podstatném stáli na místě. Nebo, když budeme mít hodně snahy (a také víru) …skoro na místě.

  61. Ke Gretě Thunbegrové a k mé překvapivé názorové shodě s panem Profantem bych podotkl, že podle mého názoru prostě není možné požadovat zároveň respekt (čili úctu) k přírodě a zároveň i její ovládnutí. Poroučet a přitom nezasahovat – to snad uměl jenom ten vladař z Malého prince, který dával pouze „rozumné“ rozkazy; poslouchalo ho pak i samo Slunce, když mu ráno poručil, aby vyšlo.

  62. Ovládnutí přírody, aby se člověk mohl stát svobodným – tedy nezávislým na jejích vrtoších, to je přece součástí toho starého poselství původního liberalismu. Teď ale zjišťujeme, že k přírodě je nutné mít respekt a úctu, čehož chceme paradoxně docílit opět tím ovládnutím přírody…

    Zdá se, že tu máme nějaký rozpor. Ten zatím řešíme jeho ukrytím v „liberalismu“ – nenápadným předefinováním liberalismu tak, aby ten pojem obsahově odpovídal spíše totalitě.

    Druhou cestou by mohlo být předefinování svobody tak, aby k jejímu dosažení nebylo už potřeba nic ovládnout. S demokracií to ale asi v obou případech skončí špatně.

  63. Vladař z Malého prince nám tedy dává docela dobře srozumitelný příklad „svobody jako poznané nutnosti“.

  64. hrozící ekologická katastrofa?……. se jeví stále nejdůvěryhodnější perspektivou ukončení pokusu o globální platnost etiky neoliberálního tržního uspořádání. Úvahy o datech možné souběžné existence eticky pestrých víceméně ili a liberálně demokratických režimů, bych nechal na příští týden.

  65. Pane Nusharte, já mám na starost dvůr a zahradu, dohromady asi deset arů. Ten kousek přírody ovládám (a celkem se to ode mne i čeká). Že bych k němu proto neměl vztah, to prostě není pravda. Spíš naopak. S normálním vlastnictvím (jež se nezvrhlo) se pojí kladné pocity (jako úcta, láska a především odpovědnost). Se zahradou zacházím …jako s venkovskou zahradou. Kdyby to byl rybník, určitě bych zachoval rybník. S přírodou (byť nikoli „volnou“) odmítám nakládat primárně jako s finančním zdrojem. Kdyby to bylo možné, a nejspíš by mělo být, zajistil bych, aby se charakter zmíněného kousíčku země ani ve vzdálené budoucnosti nezměnil.

    Zahradu mám ovšem spojenou s opakovanými letitými pobyty a se svou prací. Také se svými blízkými a předky. Může mi být namítnuto, že tohle je „něco jiného“, že jde o jiný vztah než jaký máme k víceméně „divoké“ přírodě. Myslím, že to není pravda. Leckdo zničí svou vlastní zahradu, jiný sází stromky v erárním lese.

  66. Kdybychom, pane Horáku, chtěli se světem zacházet jako zahradník se svojí zahradou (což by bylo jistě velmi chvályhodné), museli bychom si ho rozparcelovat. Jenže pak je tu ten fašismus – vztah k půdě, rodné hroudě…

  67. Obraz zahradníka/hospodáře se zdá docela přiměřený kompetencím tvorů s často tak pěkně rozvinutým rozumem.
    Problém je že hospodaření na zahradě bývá reálně totalitní. Maximálně ještě (při respektujících rodinných vztazích) to zmíněné „fašisticko-oligarchické“ 😉 . I ploty bývají u zahrad docela důležité.

    My jsme byli v situaci kdy jsme se snažili (ve prospěch našich Spojeně oplocených zahrad nebo aspoň té své) dávat své pozoruhodné rozumy nějak (zpětnovazebně demokraticky) dohromady. S narůstajícím tempem a energiemi změn přírodních (včetně pospolitostních) podmínek existence mnozí z nositelů toho potenciálně i krásného rozumu ztráceli s těmi příliš komplikovanými (a tedy poruchovými) metodami pokusů o sdílení trpělivost.
    Začaly jim stále víc připadat nějak nevábně-neosobně technicistní (zvláště ve srovnání s živou krásou a zjevnou rozumností jejich vlastního rozumu).
    Divili bychom se jim tolik, když jim začalo být ještě odkudsi z „centrály spojených rozumů“ v zájmu zachování zahrad důrazně doporučováno, co na jejich kousku zahrady bude nejrozumnější pěstovat, jaká domácí zvířata porazit… (?)

  68. (Sociobiologickou naději by mohla dávat teorie, že rozum v takové nezvyklé kráse a síle byl vyvinut a evolučně testován právě ke zvládání nároků velmi komplikovaných a proměnlivých podmínek života v člověčištích. Stihne však jeho biologický substrát i nyní a v blízké budoucnosti reflektovat rychle narůstající komplexitu? Pozná ještě rozdíl mezi komplexitou a chaosem? Nebo to vzdá a rozhodne se delegovat tyto kompetence na samoučení svých technických výtvorů? Zatím to vypadá že se rozhodl organizovanost svých společenstev radikálně zjednodušit…)

  69. Napřed k paní Hájkové: ono „nevměšování“ a „neovládání“ atd. podle výzev moudrého Lao-c‘, tady je nutno si uvědomit onen základní fakt, že to je naprosto typický projev východního myšlení. A to sice východního myšlení z dob starověku. Kdy tedy ještě neexistoval žádný pojem vývoje, natož evoluce; tehdy se ještě mohlo legitimně zdát že vesmír existuje v naprosté interní harmonii sám sebou, že toto trvání bude věčné a neměnné, a že tato nadčasová vesmírná harmonie má svůj odraz i na naší zemi. Z této perspektivy se samozřejmě veškeré (svévolné) zasahování člověka do těchto spontánních procesů (s duchovní podstatou) jeví být nejen nadbytečným, nýbrž i nutně rušivým konáním, které může onu kosmicko-duchovní dokonalost jenom a pouze zhoršit, kontaminovat lidskou nedokonalostí a nekompetentností.

    I staří Řekové sdíleli prakticky totožný obraz světa, této věčné, neměnné a absolutní kosmické harmonie. Dnes už ale snad přece jenom víme něco více o časové omezenosti tohoto vesmíru, o jeho (a našem) vývoji od nižších forem k vyšším; a čím komplexnější jsou formy (našeho lidského) bytí, tím méně je možno spoléhat se na to, že tyto formy dosáhnout svého optima samovolně, bez našeho vlastního vědomého zásahu. Bylo by to asi něco podobného jako opici postavit před malířský stojan, dát jí barvy, štětec a plátno, a očekávat že ona sama nějak „spontánně“ namaluje totéž co Picasso.

  70. Pan Jiří Nushart: pan Horák mě se svou odpovědí předešel, „ovládat přírodu“ a „mít úctu k přírodě“ naprosto nejsou protimluvy, totiž alespoň ne nutně, a právě práce dobrého hospodáře je příkladem pozitivní syntézy obojího.

    Co se liberalismu týče (který jste nějakým způsobem postavil do vztahu? do protikladu?) se současným ekologickým hnutím: v oné knize kterou jsem zmínil Greta Thunbergová odmítla respektive za ztroskotavší označila všechny dosavadní modely společenského uspořádání, nejsem si teď zcela jist jestli do toho explicitně zahrnula i princip liberalismu, ale v každém případě je v tomto souhrnu obsažen systematicky.

    Zkrátka, toto libertinské „panství nad přírodou“, pokud je chápáno jako bezmezná exploatace přírodních zdrojů, skutečně nepatří do ideového arzenálu současných ekologistů. V tomto ohledu byste s Gretou Thunbergovou mohl tedy naprosto nalézt společnou řeč.

  71. S ROZUMEM OD EGOISMU K ALTRUISMU

    Zajímavá myšlenka, pane Horáku. Nejsem teď bohužel schopen vzpomenout si na to kdy jste poprvé psal o vzniku rozumu jakožto nástroje klamu (oklamání konkurenta boji o potravu); ale zato jsem si teď vzpomněl na jeden přírodní film o životě vlků. Bylo to někde v kanadské tundře, nedlouho před nástupem zimy; kdy tedy každý obyvatel tundry nutně potřeboval nabrat zásoby energie na zimu. Stalo se, že na jednom místě ležel uhynulý los. Kolem mršiny se – jak jinak – shromažďovali hladoví zájemci o potravu. Celá paleta, od nejslabších (ptáků) až po ty nejsilnější, medvědy grizzly. Docela zajímavé bylo pozorovat, jak nejen že grizzlyové zahnali všechny slabší konkurenty, nýbrž jak i další nově příchozí grizzly, větší a silnější nežli předchozí, od bohaté hostiny vyhnal i všechny své rodové příbuzné.

    Ale o co se tu nyní jedná: na scéně se objevil i párek vlků. Samec a (alfa) samice. Která měla mláďata, a nutně tedy potřebovala sehnat pro ně potravu. Vlci jako takoví by proti mohutným grizzlyům samozřejmě v přímém boji neměli sebemenší šanci; nyní bylo ale velice zajímavé sledovat, jakým způsobem se spolu utkají medvědí síla a vlčí lest. Zásadní rozdíl byl v tom: medvědi tu byli každý jenom sám za sebe. Panoval mezi nimi vztah čiré konkurence; jakákoli schopnost ke vzájemné kooperaci byla naprosto nulová. Zatímco párek vlků – naprostý opak. Vlčí samec znovu a znovu předstíranými útoky odlákal medvěda od jeho kořisti – a jeho družka toho pak mohla využít k tomu, aby si z těla mršiny urvala pořádný kus masa.

    Přitom: kromě toho medvěda který právě hodoval u kořisti zde nablízku bylo několik dalších jeho druhů, onen vlk prakticky pobíhal mezi nimi, kdyby byli schopni vyvinout alespoň minimální míru kooperace, asi by se mu zle vedlo. Ale medvědí těžkopádnost tu znovu a znovu prohrávala s vlčí rychlostí a bystrostí. Takže párek vlků nakonec odtáhl spokojeně s vydatným podílem z masového přídělu.

    V daném smyslu tedy, pane Horáku, tento případ skutečně potvrzuje Vaši tézi, že lidský mozek respektive rozum prapůvodně vznikl jako nástroj klamu. (Teď si začínám vzpomínat: nepsal jste o tom tehdy, jak já jsem potom zmínil onen případ s opičí tlupou, když jedna – tělesně slabší – opice při nalezení kořisti vydávala falešné volání poplachu, takže ostatní členové tlupy se rozutekli, a ona pak mohla v klidu pozřít nalezenou potravu? – Ano, i to je příklad inteligence využité ke klamu, ku vlastnímu prospěchu.)

    Co se pak onoho vývoje rozumu jakožto nástroje egoismu k nástroji altruismu týče: no ano, i to je vlastně dáno už v skupinové logice zvířecích skupin a tlup. Pokud zůstaneme u opic, pak na straně jedné uvedený případ byl příkladem pro využití rozumu pro egoistické jednání; ale na straně druhé velmi účinnou strategií vlastního přežití je pěstování velmi rozvinutých sociálních vztahů, celého síťoví vzájemné podpory, včetně vzájemného přátelství. – Přičemž ovšem zrovna teď bylo pozorováno i přátelství mezi jedinci sice dvou opičích tlup, ale jiných druhů: goril a šimpanzů! (Což doposud bylo považováno za vyloučené.) Takže tato vzniklá (ryze individuální!) přátelství sotva mohla mít nějaký ryze utilitaristický význam, nýbrž jednalo se „pouze“ o čistě osobní sympatie, jediný „užitek“ z této vzájemné náklonnosti je možnost společných her. (Které ovšem samy o sobě taktéž mají určitý evoluční smysl a prospěch.)

    Všeho všudy se nám tedy ukazuje: ano, rozum jako takový byl evolučně napřed čistě utilitaristickou záležitostí; ale právě proto nás nakonec vede k altruismu. Respektive obojí zde existuje zároveň; ale zdá se že trend je takový, že čím vyspělejší, tedy čím komplexnější je lidská společnost a vzájemné vztahy a vazby jejích členů, tím více do popředí vystupuje nutnost vzájemné kooperace, a tedy i prvek altruismu a vzájemného přátelství.

    To by pak znamenalo, že do budoucnosti je přece jenom možno hledět s určitou mírou optimismu.

  72. …čím komplexnější je lidská společnost a vzájemné vztahy a vazby jejích členů, tím více do popředí vystupuje nutnost vzájemné kooperace, a tedy i prvek altruismu a vzájemného přátelství.
    Ke složitosti aktuální situace uvnitř jednoho lidského druhu:
    Republikaner appellieren an die wirtschaftlichen Interessen der kleinen Leute, während die Demokraten mit den gesellschafts­politischen Kulturkampf Themen ins Feld ziehen. Es ist eine völlige Umkehrung der klassischen Positionierung Strategien. Ein neuer Höhe­punkt der Konfusion.
    Republikáni se odvolávají na ekonomické zájmy malých lidí, zatímco demokraté vedou Kulturkampf – kampaň na společensko-politická témata. Je to úplné obrácení klasických strategických pozic. Nové vyvrcholení společensko-politické konfuze.

  73. Co se pak týče vztahu/rozdílu mezi komplexitou a chaosem, a (ne)schopností současného člověka se s touto vysokou mírou komplexity pozitivně vyrovnat (s výsledným únikem do technologického zjednodušování, simplifikace), jak tento problém předestřel pan Jaroslav Nushart: tato otázka do značné míry souvisí s diskusí, kterou jsme vedli v případě „dinosauřího mozku“. Připomenu napřed, že dosavadní stupně vývoje lidského mozku jsou tyto: „dinosauří“ (ještěří, plazí), poté mozek savců, a nakonec mozek primátů. Už tehdy jsem vyjádřil názor, že je docela dobře možné, že bude – právě pro vytvoření schopnosti zpracovat narůstající komplexitu našeho světa – nezbytné vyvinout ještě další, evolučně vyšší stupeň mozku, totiž mozek „dialektický“. Jehož novou kvalitou by byla schopnost spojování, syntézy partikulárních, protikladných elementů.

    Současná doba jde ale skutečně směrem spíše zcela opačným: totiž ke specializovanému, a tedy partikularistickému vědění. Které pak nakonec skutečně může – místo k pozitivnímu zvládnutí komplexity – naopak vést k obnovení stavu chaosu, když lidstvo už vůbec nebude schopné tyto jednotlivé partikulární poznatky a směry spojit v jeden integrovaný celek.

    Ale kdoví – právě by tento stav informačního respektive intelektuálního chaosu mohl být tím evolučním impulsem, který by nakonec vedl k vytvoření mozku (r)evolučně nového typu?…

  75. Republikáni a demokraté: což o to, k této vzájemné výměně politických pozic v USA už jednou došlo. Dnes už o tom jen málokdo ví, ale původně to byli republikáni, kdo byli na straně „malého člověka“, kdo měl prosociální program; zatímco demokraté byli stranou elit. Nebylo by tedy žádnou historickou anomálií, kdyby se věci zase vrátily do původního stavu.

    Nicméně tato poznámka je skutečně zajímavá, sám jsem si to doposud takto neuvědomoval. Ovšem – je nutno mít na paměti že republikáni se těmi „malými lidmi“ ohánějí ani ne tak ze skutečného zájmu o ně, ale především proto že v nich spatřují za prvé obecně konzervativní element, a za druhé že v nich vidí spřízněné duše pro US-nacionalismus. America first!

  76. Co se té kauzy slovenského arcibiskupa týče, tady je především krajně neobvyklé, že k jeho postojům (slovenská) policie vůbec zaujala veřejné stanovisko. Ona tu v podstatě vyslovila ryze morální soud, a to je pro státní instituci aktem nejen neobvyklým, ale i značně problematickým.

  77. Asi jste si, pane Poláčku, na můj příspěvek opravdu vzpomněl. Může to být, řekl bych, asi třičtvrtě roku. Problematice věnuji ještě několik odstavců.

    Případy spolupráce jsou u savců běžné. Předpokládají ovšem vysokou pravděpodobnost příbuzenského vztahu, život ve skupině, jejíž členové se znají, mohou si pomáhat a dosahovat tím výhod. S kooperací souvisí rivalita, jež s její přínosností nemizí, ba právě naopak.

    Klam typu mimikry, chránící před predátory, je velmi starou schopností evoluční adaptace a je značně rozšířen jak co do množství forem, tak i skupin a druhů, které jej využívají (častý je např. u hmyzu). Schopnost zavádět jedince vlastního druhu je vzácnější. Je však také pravda, že se hůře prokazuje (zvláště u živočichů, jež jsou nám, lidem, velmi málo blízcí).

    Každopádně, pro -řekněme- jelena je vlastně nemožné klamat. Skutečnost, že mladí jedinci někdy využijí zaneprázdněnosti (příslovečného) paroháče, samozřejmě žádným klamem není. Statnému dvanácterákovi musí jeho paroží každý rok narůstat větší a on je musí nosit a vyživovat (o riskantnosti soubojů a nověji i nošení „trofejí“ na hlavě nemluvě).

    Lidé jsou mezi všemi tvory skutečně, totiž svobodně nejprohnanější. Již velmi dávno, co je člověk člověkem, nemusí být muž, šířící úspěšně své geny, silák k pohledání. Co všechno může zkusit vyprávět ženám a nic z toho nemusí být pravda! Proč se těší tolik let oblibě film Kristián? Totéž co o seznamování se ovšem dá říct i o hledání zaměstnání a spoustě dalších činností. Ke lhaní je potřeba rozumu (znalosti a představivosti, toho co není i toho, co si druhý asi myslí) a pak ještě řeči.

  78. Sýkorky jsou pokládány za roztomilé ptáčky a přitom prý dokážou druhým ptákům vyklovat mozek.
    https://zoom.iprima.cz/priroda/roztomile-sykorky-jsou-nemilosrdni-zabijaci
    Přitom je zároveň vědecky prokázáno, že pozorování ptáčků na krmítku (kde právě bývá nejvíce sýkorek) léčí duši – snižuje úzkost a depresi.
    https://www.magazinzdravi.cz/pozorovani-ptaku-zlepsuje-dusevni-zdravi?fbclid=IwAR1cXDwqWPw3rgzHSty_G8qBTz21Y-1_Mix24_QYj5NWa3-16JZDUr-PwH8
    Klamou nás sýkorky svou zdánlivou roztomilostí nebo si my do nich tu roztomilost sami vkládáme?
    Někteří ekologové však predátorství sýkorek přičítají za vinu člověku, neboť prý úzkost a depresi způsobujeme my jim..
    https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/zmena-klimatu-meni-sykorky.-roztomili-ptacci-take-umi-uklovat-lejsky-a-vyzobat-jim-mozek

  79. Paní Hájková, letos v zimě se mi (v Praze) podařila série fotografií, jak veverka skočila do krmítka a plenila ho, zatímco sýkorka jí „uhnula“ tak třičtvrtě metru vedle na větvičku a smutně čekala. Možná měla na mysli müsli, možná však lejsčí mozeček. Pozor ale na nemoc kuru!

    V živé přírodě pozorujeme rozšíření určitého typu signálů, které platí za hrozivé, odstrašující, konsternující. Jsou to např. ostré rysy, různá žíhání, často se žlutou, nápodoba očí apod. Je docela pravděpodobné, že nejinak je tomu s roztomilostí, že není jen naším, lidským objevem. Kulatá mláďata, aspoň savců, s krátkými čumáčky, jsou tu pravděpodobně směrodatným typem.

    Lze položit otázku, zda sýkorky nezačaly v nouzi využívat svého roztomilého mimikry nejen vůči lejskům či jiným ptáčkům, ale nově i vůči zvláštním, hrozným i naivně sentimentálním tvorům, lidem.

  80. „America first!“

    Jestli oni, pane Poláčku, nechtějí s USA zacházet v intencích pana Horáka jako ten „zahradník se svojí zahradou“. To by snad přece bylo chvályhodné, nebo ne?

  81. Tento Váš příměr, pane Nusharte, by jenom tehdy měl svou platnost, kdyby pan Horák byl členem nějaké komunity zahrádkářů, kteří by se domluvili (a zavázali) na vzájemné kooperaci. Například na sdílení zahradnických potřeb. A kdyby poté pan Horák ale vyhlásil: „My garden first!“ a odmítl by své vlastní nářadí poskytovat ostatním, zatímco by jimi poskytované prostředky sám používal.

    Pane Nusharte, současný (první) svět je za prvé provázán celou řadou vzájemných smluv, například o volném obchodě. Je to proto, že vzájemný volný obchod je přínosný pro všechny; a když si najednou někdo začne přihrávat jenom sám pro sebe, tak to škodí všem. A za druhé, i tam kde nebyly uzavřeny explicitní smlouvy, se v moderním světě vychází z předpokladu, že na této planetě nakonec všichni jednu takovouto komunitu tvoříme, a že je žádoucí se podle toho také chovat.

  82. ROZTOMILÉ SÝKORKY A MORÁLKA V PŘÍRODĚ

    Nevzpomenu si už přesně, jestli autorem oné knihy byl Jack London, nebo (spíše) někdo jiný, ale na tom tak příliš nezáleží. Jednalo se v každém případě o (dobrodružný) příběh jakéhosi lovce v severoamerické divočině. Byla zde jedna scéna, kdy se u jednoho lovce v jeho lesní chatě sešlo několik jeho druhů. Během jejich hovoru se vždy znovu v koutech místnosti něco malého velmi rychle mihlo. Majitel chaty na dotazy ostatních vysvětlil, že se u něj usídlila lasička, s kterou se ve své osamělosti spřátelil. Jiný z lovců ale prohlásil, že lasička je krvežíznivý tvor, který trýzní své oběti a pomalu jim vysává krev jako upír, a že nezaslouží nic jiného nežli zastřelit. – Což pak také učinil, s určitým svolením majitele chaty, který si byl jistý, že ten druhý ji při její rychlosti ji stejně nikdy nedokáže trefit.

    Poté byl ale majitel lovecké chaty smutný z této ztráty; a pak se rozvinula další diskuse o tom, zda lasička je či není zavrženíhodný tvor. Jak ale poté napsal sám autor knihy, tito prostí lovci nebyli natolik intelektuálně na výši, aby dokázali celou záležitost promýšlet skutečně do hloubky.

    V tom věku kdy jsem tento dobrodružný příběh četl jsem ovšem sám nebyl nijak vyspělejší nežli oni lovci; a vlastně jsem vůbec nechápal co má autor na mysli tím „promýšlet více do hloubky“. I mně se tehdy zdálo že je možná jenom dvojí odpověď: buďto je lasička zavrženíhodný tvor, anebo není.

    Zkusme se tedy – snad už poněkud věci znalejší – znovu podívat na daný problém.

    První bod bude asi celkem nesporný: příroda jako taková nezná morálku. Jediným mravním příkazem přírody je: přežít! Zajistit svou vlastní existenci, a v další generaci uchovat své vlastní geny.

    V daném případě samozřejmě platí: lasička loví přesně tím způsobem, jak ji k tomu naprogramovala příroda. Ona se nemůže živit chroupáním oříšků. (Ostatně jeden můj dřívější kolega v práci – když jsme cestou uviděli veverku – dost nevraživě sdělil, že ani veverky zdaleka nejsou ta něžná stvoření z pohádek, nýbrž že s oblibou vybírají ptačí hnízda, to jest jejich vejce.)

    V dané rovině jsme to tedy výhradně my lidé, kdo do přírody (a do jejích obyvatel) vkládá své vlastní představy jak o morálce, tak o estetice (respektive o „roztomilosti“ či „něžnosti“). – Jsou ostatně lidé, kteří si dokáží vypěstovat „něžný“ vztah i ke chlupatým pavoukům, kteří jinak obecně platí za symbol ošklivosti.

    Tímto konstatováním o ryze lidsky-subjektivním charakteru všech mravních a estetických soudů by bylo vlastně možno celou záležitost ukončit, s tím že není nic co by k tomuto holému faktu ještě vůbec bylo možno dodat.

    Jenže – celá věc asi bude přece jenom poněkud složitější. Už pan Horák zmínil něžný výraz (nejen lidských) mláďat, které takto působí zjevně nejen na nás, ale i na jiné příslušníky přinejmenším svého vlastního rodu. Samozřejmě, je možno říci, že i tento vzbuzovaný dojem mláděcí roztomilosti je ryze utilitaristický – jeho (evolučním) účelem je zvýšená ochrana slabých mláďat ze strany ostatních členů daného rodu či dané (zvířecí) komunity.

    Jenže, právě tohle je onen klíčový bod: je totiž naprosto možno uvažovat v tom směru, že jsou fenomény, jsou charakteristiky, které jsou sice bezprostředně produktem evoluce (a jejího utilitarismu), které nicméně do světa přinášejí nějakou principiálně novou, vyšší kvalitu.

    Já jsem už jednou zmínil, jak jsem v jednom dokumentárním filmu (stihl jsem bohužel jenom jeho samotný závěr) viděl scénu, kdy tulení matka si hraje se svým mládětem. A komentář k této scéně zněl, že spolu se savci na svět přišla jedna zcela nová vlastnost: totiž něžnost.

    Pro nás to tedy znamená: vnímání něžnosti (mláďat), jakož i vůbec schopnost něžného jednání, to naprosto není jenom a pouze náš ryze subjektivně lidský náhled, něco co bychom zcela uměle a svévolně vkládali do (principiálně amorální) přírody. Naopak dá se tu právem vycházet z toho, že v průběhu evoluce se už i v říši zvířecí začalo rodit něco, co sice až u lidí došlo k plnému rozvinutí, ale jako kvalita, jako kategorie zde bylo už dávno před příchodem prvního člověka.

    Tolik tedy k otázce „něžnosti“. Podívejme se teď na druhý klíčový moment, totiž morálky. Bylo řečeno výše, že příroda jako taková „nezná morálku“. Ovšem – já sám jsem opakovaně uváděl, že ve zvířecích (jmenovitě opičích) komunitách se vytvářejí složité sociální vazby, celá síťoví vzájemné podpory a vzájemného přátelství. Přitom – tato podpora se samozřejmě poskytuje především tam, kde je některému členu této užší pospolitosti činěno nějaké příkoří.

    To pak tedy ovšem znamená: nejen postižený jedinec sám, ale i ostatní členové onoho vzájemného souručenství za 1. jsou schopni rozpoznat, že se zde děje něco, co by se dít nemělo (přinejmenším z hlediska onoho postiženého ne), tedy něco (mravně) nelegitimního; a za 2. jsou schopni s oním postižením pociťovat soucit.

    Především tento moment soucitu je naprosto klíčový; až donedávna to bylo v etologii velmi sporným (a pokud vím obecně popíraným) momentem, zda zvířata mají schopnost pociťovat soucit, v našem lidském smyslu. – Docela nedávno se ale příslušnými experimenty podařilo prokázat, že nějaký základní soudit se svým trpícím druhem pociťují dokonce i (laboratorní) krysy.

    I tady je tedy možno konstatovat to samé co výše: ano, i tento moment či schopnost soucitu je evolučně respektive etologicko-utilitaristicky podmíněný; kdyby příslušníci oné komunity vzájemné podpory nebyli schopni pociťovat soucit s trpícím druhem, pak by tento systém vzájemné podpory vůbec nemohl existovat. A přesto – i tady platí že jakmile je tato nová kvalita vzájemného chování na světě, získává určitou vlastní autonomii, v jejíž důsledku je překračován i původní ryze přírodní utilitarismus. To znamená: na základě pocitu soucitu se někdy „dopouštíme“ i takového jednání, kdy nakonec sami ztratíme více, nežli kolik nám kyne případných výhod z onoho systému vzájemné pomoci.

    Ještě jednou tedy: příroda sama sice jedná ryze účelově, jako taková nezná morálku; nicméně v průběhu evoluce právě tato příroda vytváří (na vyšších stupních tohoto vývoje) nové formy vzájemných vztahů, které představují radikálně novou kvalitu. A tato nová kvalita, poté co vznikla, si alespoň do určité míry vytváří svou vlastní autonomní základnu, s jejíž pomocí překračuje onen původní ryzí utilitarismus slepé přírodní nutnosti respektive účelovosti.

    S tímto závěrem se vraťme k původně položeným otázkám: je sýkorka skutečně sama „an und für sich“ něžný tvor, nebo do ni jenom my lidé projektujeme své vlastní představy? Je lasička krvežíznivý upír, nebo jí zle křivdíme tím, že na ni přikládáme měřítka mající původ ve zcela jiné rovině norem jednání subjektu?

    Ani teď nebudou odpovědi na tyto otázky nijak jednoduché. Na jedné straně lasička sama opravdu „za to nemůže“, ta je jaká je, jak ji stvořila slepá evoluce. Ale přesto – není tomu tak že naše morální soudy o ní by byly z naší strany jenom zcela svévolné, neadekvátní. Jak zde bylo ukázáno, jak ona tak i my jsme nakonec součástí jedné a té samé přírody, jedné a té samé evoluce, jedné a té samé skutečnosti. Jde jenom o to že my jsme v sobě zvnitřnili vyšší kvalitativní stupeň této skutečnosti; a proto vůbec nemůžeme jinak, nežli abychom měřítka pocházející z této vyšší kvality používali pro hodnocení světa kolem nás. Lasička má tedy v daném ohledu pouze tu „smůlu“, že my ji odsuzujeme na základě kritérií, ke kterým ona sama ještě nemohla evolučně vůbec dospět.

    A s onou „něžností“ sýkorek je to víceméně to samé, jenom v opačném smyslu: sýkorka je opět prostě taková jaká je, jakou ji stvořila evoluce, a naše představy o „něžnosti“ či roztomilosti jejích pohybů, jejího poskakování jsou bezprostředně vzato jenom naší vlastní projekcí; ale zároveň platí i to, že i ona je stejně jako my součástí toho samého proudu vývoje samotného bytí, na jehož vrcholu (alespoň doposud) stojí lidské představy o kráse, půvabu a něžnosti. – A ostatně, nelze nijak vyloučit, že i sýkorky mají nějaké zárodečné schopnosti vnímat rozdíl mezi něžností a obhroublostí…

  83. Musím se ještě jednou vrátit k útoku šéfredaktora webového deníku Forum24 Pavla Šafra na klimatickou aktivistku Gretu Thunbergovou: nejenže se tu projevilo (a demaskovalo) smýšlení fundamentalistického vyznavače kapitalismu, který nesnese sebemenší kritiku na svém ideologickém vyznání; ale ukazuje se, že to nebyl jenom ojedinělý exces jednoho dogmatika, ale tento článek má v tuto chvíli už téměř osm set lajků: https://www.forum24.cz/greta-bojuje-proti-zlemu-zapadu-stejne-tvrde-jako-putin-zrejme-to-ani-neni-nahoda/ (A ani jeden kritický ohlas.)

    Tábor pravice od samotného počátku ekologické hnutí neměl pro něj nic jiného nežli posměch, až přímo nenávist. Poté co i pravičáci museli uznat že devastování životního prostředí je nepopiratelnou realitou, sice tak nějak „povolili“ klimaaktivistům volat po zlepšení životního prostředí – ale stále je z jejich pohledu naprosto nepřípustné přitom sahat na jejich „posvátný“ kapitalismus, spatřovat v něm, v jeho bezmezné hltavosti základní příčinu současné klimatické krize.

    Připomíná to velmi scénu z poněkud jiného sektoru. „Když dám chudým jídlo, označí mě za svatého. Když se ale zeptám proč chudí nemají co jíst – označí mě za komunistu!“ Bertold Brecht touto hříčkou naprosto dokonale vystihl jádro věci: tento svět oslavuje ty, kdo provozují charitu, kdo poskytují pomoc. Ale – jakmile začnou klást otázky po tom, kdo je vlastně vinen tím že jsou věci špatně, v tom okamžiku je oheň na střeše.

  84. Ještě dodatek k oné „evoluci něžnosti“: uvědomil jsem si až dodatečně, že tato záležitost velmi úzce souvisí s otázkou, co je vlastně vůbec lidská duše, a kde se (evolučně) vzala. Ale o tom zase až někdy příště.

  86. Pavel Šafr se zastává kapitalismu, pardon, „svobodné společnosti se svobodným podnikáním a svobodným šířením názorů“. Možná by měl spíš než o zrádnosti Grety Thunbergové psát o zrádnosti popírače klimatické změny Václavu Klausovi. Nebo že by jej už nepovažoval za osobnost formátu mladé Švédky? Ta to „kupodivu“ nemálo schytává od pravověrných konzervativních Rusů. Jan Jandourek nazval svůj článek na (Šafrově) Foru24 „Ruský tisk označuje Gretu za „laboratorního prvoka“ a srovnává ji s Hitlerem.“

    Leda takhle, už to mám! Jde přece o doklad toho, že v Rusku je kapitalismus, pardon „svobodná společnost se svobodným podnikáním a svobodným šířením názorů“. A svobodným šířením války.

  87. Ano, paní Hájková, uvedený výrok je v současné době kolportován především v souvislosti s arcibiskupem Camarou; nicméně jeho původním autorem je skutečně Berthold Brecht. – Ostatně, on sám se považoval za křesťanského socialistu, a tímto výrokem reagoval na ataky svých protivníků na jeho politické postoje.

  88. No ano, Gretě Thunbergové se přihodilo přesně to co se zcela pravidelně stává těm kdo se nechtějí připojit k žádnému z ideologických táborů: nakonec na ně útočí všichni (a všichni je vidí jako exponenty, či přímo zaprodance protistrany). Přitom ona vlastně neučinila nic jiného, nežli že vyslovila holé – a kdykoli verifikovatelné – konstatování, že ohledně ochrany životního prostředí doposud naprosto selhaly všechny stávající politické a ideologické systémy. Ale jak známo, pravdu je přípustné vyslovovat jenom potud, pokud to nikoho nebolí.

    Mimochodem, na dnešním DR mě nemálo překvapil Janis Varufakis, který se náhle prezentoval taktéž jako někdo, kdo vždy stojí uprostřed mezi dvěma protichůdnými ideologickými tábory. Pokud to opravdu souhlasí, bylo by to pro mě nemalým překvapením; nicméně on sám se vzápětí prezentoval opět značně jednostranně ve svých názorech.

  89. Pokud jde o toho Varoufakise, úplně souhlasím s vaším hodnocením, které jste tam připsal, pane Poláčku. Vkládání nadějí do Íránu, že tam snad začne ta pravá (levicová) revoluce, je naivní. Vzpomeňme, kolik nadějí vkládala levice do arabského jara v r. 2011 (včetně Žižeka a Badioua). A jak to potom skončilo. Myslela jsem na to, když jsem tuhle poslouchala záznam starých Toulek českou minulostí. Jak lidé v první polovici 19. století svorně nenáviděli Metternicha! Jak věřili, že on a jedině on je tou žábou na prameni, která všemu dobrému brání. Jak se radovali, když konečně padl. A jaké bylo zklamání z dalšího vývoje. Do značné míry skutečně nastala jiná doba. Teprve pak se totiž naplno rozproudila nacionální nenávist mezi Němci a Čechy.

  90. Pan Poláček mě inspiroval k přemýšlení, zda kořeny onoho západního racionalismu, neúnavně hledajícího příčiny všech věcí, nespočívají v přirozené náboženské (religiózně člověku dané) fascinaci vinou.

    Vina a příčina je zde (https://humanisticke-dialogy.eu/texty/ale-pravdu-mam-prece-ja/comment-page-2/#comment-14444) použita jako synonymum. (Možná to tak v náboženství i v racionalismu cítíme: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“)

    Hledáme „příčinu“ a automaticky tu příčinu ztotožňujeme s tím, že se „někdo přece musel něčím provinit“. Boháč (konzumní člověk) se musel provinit exploatací přírodních zdrojů (v raném protestantském kapitalismu bylo naopak bohatství, dosažené odříkáním přítomných „lákadel“, znakem dobrého hospodaření začínajícího kapitalisty, bylo tedy vykládáno spíše jako Boží přízeň a příslib spasení).

    Klimatická změna v lidském chápání tedy také „musí“ mít své viníky (viníkem je zde ten, kdo zhřešil konzumem, konzum je dědictví předků – vina je dědičná) a stejně tedy i slepota onoho člověka v Janově evangeliu „musela“ v lidském chápání být zapříčiněna něčí vinou, v lidském chápání musel zhřešit on – nebo jeho rodiče, jako i v případě klimatické změny jsme vinni my nebo naši předkové.

    „Jakmile se [však] začnou klást otázky po tom, kde je vlastně vinen tím, že jsou věci špatně“, vede to v současné (možná v každé) společnosti ke sporu o viníky, ale téměř nikdy to nevede k nějaké systémové nápravě špatného stavu.

    Názorová válka o přiřknutí viny „těmto či jiným viníkům“ sama ten špatný stav ještě vytváří; je zcela přirozenou lidskou vlastností, že vinu na sobě nikdo nechat nechce – to zvládne jen výjimečný člověk, podobný Ježíši Nazaretskému [který to udělal cíleně – z lásky k člověku, který to nedovede – jako „náhradní“ oběť všeobecně lidské tendence obviňovat druhé], takže v kombinaci s tendencí všech lidí obviňovat druhé jsou lidské snahy o přiřknutí viny jen neproduktivním racionálním „hledáním příčin všech jevů“.

  91. … a logickou souhrnnou výslednicí je pak obvinění Toho který se provinil tím že zklamal naše (naivně pochopené) naděje…

  92. „Amerika first“ je dilema světového zahradníka.

    Amerika bude kritizována vždy: buď za to, že se stará jen sama o sebe, nebo za to, že se nestará jen sama o sebe.

    ———————————-

    Pan Horák má na starosti zahradu, je to kousek přírody, který ovládá (někdo by mohl říct, že tam dělá „četníka“ – tedy hlídá, aby tam všechno rostlo pěkně podle jeho představ. Má k tomu místu vztah, cítí se za něj odpovědný a chce tedy (jakožto projev odpovědnosti k tomuto kousku země) o tomto kousku země (čili světa) rozhodovat podle svého – tak, aby tam měl všechno pěkné, aby se mu tam líbilo.

    Stejný vztah nemůže mít k nějaké cizí zahradě, protože ta zas patří někomu jinému – vztah k ní má tedy někdo jiný a ten si svoji zahradu představuje zase jinak. I majitel jiné zahrady samozřejmě chce, aby jeho zahrada byla pěkná, to ovšem neznamená, že ten cizí člověk se shodne s panem Horákem na tom, jak má vypadat zahrada. Neznamená to samozřejmě ani to, že pan Horák, nebo ten cizí člověk jsou fašisté, přestože jsou třeba fascinováni kouskem země, mají k němu vztah, chtějí, aby tam všechno pěkně rostlo a kvetlo, ale zároveň jsou také srozuměni s tím, že jejich zahrady jsou každá jiná, a i když se neshodnou na tom, jak má vypadat zahrada, přejí si navzájem to potěšení z tvorby svého kousku světa, protože jsou liberálové ještě v tom původním smyslu toho slova.

    Liberální (v novém smyslu toho slova) ochránci přírody ale narazili například na ten problém, že přírodě sice můžete poroučet, aby vám jako zlatá rybka plnila nějaká přání a ona to i udělá, přání vyplní, jenže vy nikdy NEBUDETE VĚDĚT, JAK TO FUNGUJE KOMPLEXNĚ (v rámci celého systému, prostě člověk nikdy nebude vědět, jak to funguje úplně všechno dohromady), takže čím víc člověk bude přírodě poroučet, aby mu například vyráběla jenom křišťálově čistou energii, tím více bude za kratší či delší čas překvapen, že všechno v přírodě (v tom systému) má nějaké (systémové) následky, které není schopen předpovědět žádný model, vytvořený na nejvýkonnějších počítačích, následky, které mohou být ještě větším problémem než problém původní. Člověk zase bude překvapen, že každá příčina má následek a že někde zase vyplave nějaká špína jako následek čistoty. Musíme si prostě chtě nechtě připustit, že ovládnutí přírody s cílem vybojovat na přírodě svobodu pro člověka (jeden cílů původního liberálního projektu) byla iluze. Musíme si připustit, že čistota bez špíny je iluze. Musíme si připustit, že nejsme v pozici vládců přírody schopných předpovědět budoucnost, ale jsme s přírodou a s prostředím ve vzájemném vztahu a potřebujeme, aby ten vztah byl co nejlepší, třeba jako vztah zahradníka ke své zahradě.

    Liberálové v novém smyslu toho slova proto v zájmu záchrany všech zahrad na celém světě přišli s modelem správného zahradničení. Aby byl svět zachráněn, každý zahradník se liberálnímu modelu zahradničení musí podřídit, dodržovat předepsaný láskyplný vztah ke světu – mít stejný vztah k vlastní i k cizí zahradě, představovat si vlastní i cizí stejně, protože správný liberální model je jen jeden.

    Evoluce skončila, svoboda člověka rozlišovat dobro a zlo podle vlastního uvážení se pro osud světa ukázala jako příliš riskantní, vracíme se do ráje. (To je taková zahrada, kde už nebudeme rozhodovat o tom, jak má vypadat zahrada, co je dobré a co zlé.)

  93. Je, pane Poláčku, „Amerika first“ projev pokory, nebo projev fašismu?

    Pro mě je vždycky lepší, když Amerika není pokorně fašistická a dělá světového zahradníka, je to vždycky lepší než „Čína first“, nebo „Rusko first“.

    Jde o kulturu. O tu kulturu, která je pro Frljiće a pro liberály trnen v oku, jde o ten liberalismus, který je pro liberály trnen v oku.

  94. … Nebo: Taková zahrada, kde už nebudeme muset přemýšlet, jak by měla/ mohla vypadat zahrada, co by pro ni bylo dobré, co zlé (?)

  96. Pan Jiří Nushart: oba Vaše příměry trpí tou zásadní vadou, že jdou zcela mimo jádro věci. Respektive směšují zcela různé kategorie jevů. „Být vinen slepotou“ je z hlediska moderního racionalismu samozřejmě naprosto nesmyslný způsob uvažování – neboť slepota v naprosté většině případů není dědičná. Nemohou za ni tedy nést vinu rodiče. (Podstatně jiný případ ovšem je – a takové případy se naprosto dějí – když rodiče trpí závažnou genetickou vadou, která je dědičná, a přesto přivedou na svět dítě, ačkoli je jisté že to bude postižené stejným způsobem. V takovém případě už je naprosto možné uvažovat o „vině rodičů“.)

    Zatímco zamořování životního prostředí nadměrným konzumem – tady opravdu nemá být nikdo na vině? Opravdu se jedná jenom o jakousi „událost“, která se na lidstvo snesla odněkud shůry? Nemohou snad lidé změnit, omezit svůj konzumerismus? – Kdo má možnost volby, ten pak nese odpovědnost (a tedy i vinu) za to, jakou volbu učinil.

    ————————-

    Co se pak týče Vašeho příměru se zahradou: pan Horák by dozajista nepředepisoval svým – případným – sousedům zahradníkům, zda na svém pozemku mají pěstovat růže nebo ovocné stromy. Ale – co když by tento soused například neustále spaloval suché listí (a ještě by do toho ohně pro lepší hořlavost házel plastové láhve), a tím zamořoval i celé své okolí? Nebo co kdyby tento soused excesivně rozprašoval pesticidy, které by dejme tomu panu Horákovi zničily jeho včelstva (jako se to zrovna nedávno přihodilo mému bratrovi)?… Nemá pak takovýto postižený mít žádné právo žádat od dotyčného, aby změnil své chování, které ohrožuje celé okolí?!

    Už jsem to jednou napsal, pane Nusharte, a opakuji to ještě jednou: dnešní svět je navzájem provázán tisíci svazků, a tedy tisíci vzájemných působení; naprostý izolacionismus je dnes už anachronismem, respektive je vědomým popíráním reálného stavu věcí. A především – je to snaha utéct před odpovědností za své jednání vůči (světové) komunitě.

  97. Ostatně, heslo „America first“ není ani projevem „fašismu“ (jak jste na tohle přišel?!…), a už vůbec ne skromnosti; je to projevem docela obyčejného šovinismu.

  98. Ano, paní Hájková, ani já jsem do „Arabského jara“ nevkládal žádné přehnané naděje (snad ještě trochu v jeho úplných počátcích). Ale ještě ve straně Levice jsem se setkal s nadšeným obdivem pro něj. Je tomu tak, radikální levičáci si stále ještě pěstují své ikony revoluce, svou víru že se jedná jenom o to někoho (či něco) svrhnout, a že potom hned nastane (levicový) ráj na zemi.

    Já znovu a znovu opakuji, že nyní jsme v té zásadně nové situaci, že jestliže všechny dosavadní revoluce mohly přece jenom dosáhnout alespoň dílčích úspěchů tímto svržením staré moci, propříště už tak není a nebude možné. Jestli se má ještě dostáhnout nějakých zásadních změn v životě člověka a společnosti, pak to nebude možné jenom nějakým ryze politickým převratem, pouze změnou u pák moci – nýbrž bude k tomu zapotřebí vědomé, cílené, komplexní přestavby celé společnosti, včetně hodnotového žebříčku samotného člověka.

    Troufal bych si proto v daném ohledu vyslovit základní tézi:

    – všechny dosavadní revoluce byly svým charakterem pouze negativní; to jest, mířily jenom na to něco či někoho odstranit

    – zatímco budoucí revoluce bude muset mít zásadně pozitivní charakter; bude tedy muset být v prvé řadě tvůrčí, to ale neznamená nic menšího nežli že bude muset nějakým způsobem nejen přeměnit, ale především navzájem propojit a zharmonizovat všechny základní elementy a směry života společnosti i samotného člověka.

  99. Což je zároveň vlastně i odpověď panu Jaroslavu Nushartovi: dnes už ani zahradu (a natož pak pole) není možno pěstovat bez přemýšlení a uvažování. Jaký je druh půdy, jaké jsou k němu vhodné rostliny či plodiny, jaké používat hnojiva, jaké používat (či nepoužívat) pesticidy – taková zahrada která by vzkvétala jenom sama o sobě, bez aktivního zásahu člověka, bez jeho přemýšlení a bez jeho vůle, ta je dnes už iluzí, ve skutečnosti by – ponechaná jenom sama sobě – velice rychle zdegenerovala v zaplevelený kus země.

  100. DUŠE A EVOLUCE

    Přislíbil jsem, že napíšu ještě něco k tomuto tématu. Které ovšem velice úzce souvisí s tím co jsem napsal o názorech Platóna na duši v paralelní diskusi (Říše smrti). Jedná se o to že Platón duši považoval za jednotnou (a věčnou), zatímco já jsem dovozoval, že ve skutečnosti je lidská duše složená z nespočetného množství součástí, paralelně běžících procesů, které je nemálo obtížné integrovat do společné jednoty jednoho celistvého já.

    Možná že by bylo možno na celou záležitost nahlížet tak, že průběh (a přínos) evoluce byl právě v tom, že tyto jednotlivé části a procesy spojila v tento jeden – duševní – celek. Na nižší úrovni tyto procesy mohou probíhat víceméně autonomně-paralelně, jejich účelem je vždy splnění jedné určité funkce. Mohou tedy probíhat (tyto procesy) víceméně lineárně.

    Zatímco na vyšší úrovni, tam se objevuje moment čím dál tím vyšší neurčitosti. Narůstající komplexitu organismu (a jeho řízení) už není možno zvládat, spravovat lineárně, nýbrž je nutno k tomu připojit „holistický“, intuitivní, tedy pocitový způsob jejich ovládání. Někde tady by tedy bylo možno hledat evoluční počátky toho, čemu dnes říkáme „duše“.

    Na základě tohoto faktu by pak bylo možno učinit dvojí závěr:

    – za prvé, duše není (v rozporu s Platónovým přesvědčením) nějakou absolutní, věčnou a nesmrtelnou entitou, nýbrž vzniká až v procesu evoluce;

    – nicméně za druhé je možno na její existenci (respektive její vznik) hledět i tak, že přesto duše vzniká nutně, nenahodile, a že její nástup na světovou scénu je tedy daný už metafyzicky-apriorně. A to sice na základě toho příčinného řetězce, že hmota = pohyb, pohyb pak nevyhnutelně vede k nárůstu komplexity, a tato komplexita na určitém stupni svého vývoje pak nutně vede ke vzniku duše.

    V daném – druhém – smyslu je tedy skutečně možno v určitém smyslu tvrdit, že duše je fenoménem metafyzickým, tedy nadčasovým a „věčným“; ovšem ne v tom bezprostředním smyslu věčného trvání individuální lidské (či zvířecí) duše, jak si to představoval Platón.

  101. Ještě dodatek k oné „pozitivní revoluci“: právě včera jsem dočetl spisek „Tomáš Garrigue Masaryk o demokracii“. V samotném závěru zde Masaryk požaduje, že revoluce (demokratická) musí mít permanentní charakter. (Masaryk tedy vlastně žádal tu samou „permanentní revoluci“ jako Lenin!) I Masaryk tedy naprosto jasně viděl, že skutečné dílo na výstavbě – nové, lepší – společnosti naprosto není vykonáno jenom samotným aktem politického převratu; nýbrž že pravá práce nastává vlastně až potom. Že je nutno vést neustálý boj s tím, co je přežilé, co je zpátečnické, co je přízemní a egoistické.

    V tomto ohledu je možno tedy s Masarykem naprosto souhlasit; druhá stránka věci je ovšem ta, že Masaryk se – při pohledu na imanentní problémy a slabosti reálné demokracie – fakticky vymlouval na „přežitky minulosti“ stejným způsobem, jako to činili funkcionáři a ideologové socialistických států, když si nechtěli přiznat, že dané problémy vyplývají ze samotného charakteru jimi reprezentovaného státního uspořádání.

    Masaryk v této závěrečné fázi vyslovil ale celou řadu velmi zajímavých tézí, nejspíš se k tomu ještě vrátím.

  102. Mimochodem, poté co jsem v paralelní diskusi četl o tom co tam paní Hájková píše o „Království Božím“, vzpomněl jsem si co Masaryk napsal o svém optimismu ohledně „zářných zítřků“ demokratického státu:

    „Zbudování republiky opravdu demokratické je akt veliké víry; víry v právo a spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. Tu víru máme a proto můžeme oživit ducha radosti a lásky, se kterou jsme před desíti lety stanuli na prahu svého vlastního domova. Tehdy jsme byli jednomyslnější; zato dnes je nás více. (!) Tehdy jsme viděli před sebou ráj na zemi; ale ráj na zemi není nikdy hotov a ukončen, je v nás jako dobrá vůle, jako vzájemná služba, jako žízeň po spravedlnosti a především jako láska, účinná láska k našim spoluobčanům a ke všem lidem dobré vůle. Máme svůj stát k tomu, abychom v něm usilovali o nejlepší řád, řekl bych o království boží (!!); věřím, že, často o tom nevědouce, jsme k tomu osudem, Prozřetelností, vedeni.“

    I Masaryk zde tedy konstatuje, že prvotní euforie z revoluce už vyprchala, a s ní i tehdejší jednota mysli; nicméně je stále ještě přesvědčen, že demokratická republika má a udržuje si svůj vyšší lidský, ale i jakýsi metafyzický smysl a poslání; jejím cílem je usilovat o „nejlepší řád“, dokonce svým způsobem o „království boží“ na zemi!

    Masaryk se znovu a znovu vymezoval oproti revoluci marxisticko-komunistické; ale jak je vidět, v určitém smyslu si nekladl o nic menší cíle, o nic menší ideály nežli ona: vytvořit to jednou provždy nejlepší, nejhumánnější společenské uspořádání, které bude zároveň definitivním vyvrcholením celých dosavadních dějin, ba přímo úkolu „Prozřetelnosti“!

  103. „Heslo „America first“ je to projevem obyčejného šovinismu.“

    No, ono těch Scholzových 200 miliard eur do německé ekonomiky také, pane Poláčku, vlastně znamená „Německo především“.

  104. „Heslo „America first“ je to projevem obyčejného šovinismu.“…tudíž krátkozrakého antidemokratismu.
    Scholzových 200 miliard eur do německé ekonomiky zrovna tak…….bych se za východní a nejen ty Evropany pečující o růstu růstu pozeptal.

  105. Těch 200 miliard do německé ekonomiky – to je ovšem poněkud sporná záležitost.

    Na straně jedné je nutno vidět, že Němci neudělali vůbec nic jiného, nežli kterýkoli jiný stát, kterákoliv jiná vláda: v době extrémně vysokých energií se pokoušejí utlumit tento dopad na svou ekonomiku, a to sice zastropováním cen energií, případně jinými opatřeními. Ani česká vláda v tomto ohledu nedělá nic jiného.

    Rozdíl je jenom a pouze v tom, že Němci mají k dispozici více finančních prostředků. Což je ovšem důsledkem jejich prosperující ekonomiky, jejich intenzivní – a efektivní – práce v minulosti. Sotva je tedy možno německé vládě mít za zlé, že tyto prostředky nyní účelně používá ke zmírnění krize. Ať vystoupí kterýkoliv z jejích kritiků s tvrzením, že na jejím místě by jednal nějak jinak…

    Je tu ovšem ten aspekt, že by tato opatření mohla mít charakter (nepřímých) subvencí pro německou ekonomiku. Což by pak bylo skutečně porušením prostředí volné tržní ekonomiky, volné konkurence; a jako takové by to bylo vlastně jednání odporující příslušným mezinárodním dohodám.

    Tady je ovšem ještě jedna otázka, kterou nejsem schopen zodpovědět: oněch 200 miliard je sice obrovská suma, ale já opravdu nevím, v jakém je poměru k celkovému objemu německé ekonomiky. Jinak řečeno, nijak by mě nepřekvapilo, kdyby například obdobná opatření švýcarské vlády čistě procentuálně nebyla o mnoho menší; jenže protože je švýcarská ekonomika menší než německá, jedná se bezprostředně o mnohem nižší částku, takže to nikoho nevzrušuje.

    Opakuji znovu: neznám tady konkrétní čísla, netvrdím tu tedy nic definitivního. Ale pro takovéto definitivní posouzení by skutečně bylo napřed nutno vidět příslušnou tabulku se seznamem všech zemí, a to sice s procentuálním podílem jejich energetických subvencí. Čísla absolutní tu mohou být naprosto klamavá.

    P.S. A není tomu tak, že by německá ekonomika nijak netrpěla; zrovna v dnešních či včerejších německých novinách se psalo, že energeticky náročná odvětví německého průmyslu se už začínají citelně propadat.

  106. Nijak zvlášť to nesleduji, ale možná tu jde o otázku zda se ještě pohybujeme (firmy, spotřebitelé, zprostředkovaně i my prodejci svého „human resorce“- dříve proletáři 😉 ) v prostředí nějakých konsensuálně (i demokraticky?) regulovaných podmínek sdílených trhů nebo již jsou jednotlivé vlády okolnostmi (případně názory svých lobbistů) donuceny zdůraznit obranu ekonomiky národní (státní) – po zvážení rizika úbytku širší koupěschopné poptávky v dosud partnerských zemích / výhod potlačení konkurence.

  107. Malý dodatek: zrovna dnes jsem četl v německých novinách, že právě německý kancléř (!) si stěžoval na to, že Američané svůj plyn Evropě prodávají za troj- až čtyřnásobné ceny, nežli jaké platí uvnitř ekonomiky Spojených států. Scholz v tom zřejmě taktéž vidí nepřípustné subvencování americké ekonomiky.

    K tržnímu prostředí obecně: především v levicové části politického spektra je mnoho takových, kteří tvrdí že dnes jsou ekonomické procesy už natolik reglementované, a především natolik ovládané velkými koncerny (monopoly), že o nějakém volném konkurenčním prostředí ve skutečnosti už dávno nemůže být řeč.

    Něco na tom dozajista je; ale na straně druhé je nutno vidět že existuje celá řada opatření pro udržení tohoto konkurenčního prostředí, především mezinárodní smlouvy o volném obchodě, a zákaz monopolního postavení jednoho výrobce. A je nutno si také uvědomit že dříve byla situace ještě mnohem horší, to bylo právě v dobách (neregulovaných) monopolů a cenových kartelů, které si pak mohly diktovat ceny podle vlastní libosti.

    Samozřejmě, že jednotliví producenti (i jednotlivé státy) se znovu a znovu budou pokoušet vyzískat pro sebe samé výhody na úkor všech ostatních; nicméně tržní prostředí jako takové podle všeho stále ještě existuje, a je dominantní formou produkce a směny.

  108. Být vinen konzumem

    „Kdo má možnost volby, ten nese odpovědnost (a vinu).“

    —————————-

    Pane Poláčku, tvrdíte tedy (v některé z našich diskusí, či v diskusi s panem Profantem), že člověk (obecně vzato) možnost volby vlastně ani nemá (život každého člověka je totiž určován „materiální základnou“, která vždy vítězí nad „říší idejí“) a svoboda je tak spíše iluzí?

    Tvrdíte, že člověk („v obci“ [neboť „člověk je svobodný pouze v obci“ a ne autonomně] – tedy v obci s ostatními lidmi – ve vztazích s nimi) má vytvářet nové koncepty systému, nové vize, které pak bude uskutečňovat, aby tak byl vlastním tvůrcem svého života a svého osudu (svého života „v obci“), přičemž ale demokracie (jako mechanismus společného spravedlivého rozhodování lidí „v obci“) neexistuje?

  109. Je tedy člověk odpovědný za konzum (konzum je SYSTÉM života) nějak podobně, jako by člověk byl odpovědný například za vyhubení lidstva umělou inteligencí [například roboty – „umělá inteligence“ je zde tou určující „materiální“ základnou, která vítězí nad „říší idejí“ (v tomto případě paradoxně asi nad softwarem, když se například v automobilu s autonomním řízením „zblázní“ řízení)]?

    Naučí se umělá inteligence po případném vyhubení lidstva konzumovat elektrickou energii ohleduplně – zaváže se umělá inteligence ke snižování emisí skleníkových plynů, aby předešla klimatickému kolapsu? Bude to umělá inteligence dělat z lásky ke všemu živému, z lásky k „Matce Zemi“, z pudu sebezáchovy?

    Jaký vliv bude mít vyloučení lidského faktoru na přesnost počítačových klimatických modelů? Vytvoří si umělá inteligence vlastní náboženství? Bude umělá inteligence schopna pociťovat útlak, nebo bude naopak pociťovat svobodu spravedlivého rozhodování „v obci“ – tedy společného rozhodování v informační síti? Ponechá umělá inteligence Trumpovi účet na Twitteru?

    Když tedy bude mít umělá inteligence možnost volby a ponese odpovědnost a vinu, bude také svobodná?

  110. Jestliže člověk (obecně vzato – nikoliv konkrétní pan Novák, r. č. 741231/….) možnost volby, pane Poláčku, vlastně ani nemá, jak má potom uskutečňovat své koncepty a vize, aby tak byl tvůrcem svého života?

    Jestliže neexistuje „mechanismus rozhodování v obci“ (demokracie), jak má být pak člověk „svobodný v obci“ a ne pouze „svobodný autonomně“, tedy jak má být člověk „svobodný ve vztazích s druhými lidmi v obci“ a nikoliv „utlačovaný“ od těch druhých lidí v obci?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *