Kapitalista – dobrodinec lidstva?
Josef Poláček
„Vydělal jsem 1,8 miliardy!“ – Těmito slovy se bránil český politik a oligarcha Andrej Babiš proti podezřením, která vznikla v souvislosti s odhaleními tzv. „Pandora Papers“. Tímto poukazem chtěl zřejmě naznačit, že měl v oné době natolik vysoké příjmy, že vůbec neměl zapotřebí dopouštět se v souvislosti s nákupem luxusních nemovitostí ve Francii nějakých daňových deliktů.
Ponechme tuto samotnou aféru stranou, v tuto chvíli pro nás není důležitá. V našem dosavadním zkoumání pozic námezdního pracovníka a kapitalisty v produkčním procesu jsme dospěli k závěru, že obě strany zde mají své legitimní místo; že nejen samotný námezdní pracovník, ale i kapitalista-podnikatel ke vzniku konečného produktu přispívá svým dílem. A že tedy jak námezdní pracovník zaslouží svou spravedlivou mzdu, tak i kapitalistovi náleží přiměřený podíl na zisku.
„Vydělal jsem 1,8 miliardy“ – při takovéto větě ale jako by se doslova narazilo na zeď. Pokud vyjdeme z toho pojetí, že dělník přispívá ke konečnému dílu svou prací, a že kapitalista-podnikatel k němu také přispívá svou činností – jak je vůbec možné si představit, že se najde někdo, kdo je schopen svou vlastní osobní prací za jediný rok „vydělat“ 1,8 miliardy!?… Jakými heroickými, jakými nadpřirozenými silami a schopnostmi musí být obdařen někdo, kdo si svou vlastní prací dokáže vydělat tak obrovskou částku? Vynořil se tu snad náhle někdo z rodu bájných Titánů, řeckých mytologických polobohů!?…
Nebude tady realita o mnoho prozaičtější? Nevydělali tyto obrovské majetky našemu miliardáři daleko spíše – jeho vlastní zaměstnanci? Jejich vlastní prací, jejich vlastní námahou, jejich vlastní pracovní činností prováděnou mnohdy doslova v potu tváře? Nebylo tomu ve skutečnosti tak, že Andrej Babiš nakonec pouze shrábl – a to výhradně díky svému privilegovanému postavení vlastníka – ten výtěžek který mu vypracovali jeho zaměstnanci!?…
————————————————————————————-
Ponechme teď stranou toto záhadné mystérium titánského pracovního výkonu jednoho českého miliardáře, a seznamme se s postoji a náhledy jiného českého podnikatele-kapitalisty. Bylo tomu už před léty, v jedné internetové diskusi byl přítomen jeden účastník, který se uvedl jako majitel jakýchsi pekárenských podniků. Který tedy zaměstnával určité množství zaměstnanců. V oné diskusi se tehdy jednalo o to, kdo je v pracovně-produkčním procesu tou rozhodující osobou, originálním tvůrcem hodnot – zda samotní pracující, anebo ale majitel. Podle tohoto majitele pekáren byla věc zcela jasná: „Jsem to přece já sám, kdo tento podnik vytvořil, kdo ho vybudoval, beze mě by nikdy nevznikl, mí zaměstnanci jsou naprosto nahodilí pracovníci kteří vykonávají jenom manuální, nekvalifikovanou práci, jsou kdykoli zaměnitelní kýmkoli jiným, kdykoli je mohu propustit a zaměstnat jiné! A ostatně se je – protože s nimi jsou pořád nějaké potíže – snažím čím dál tím více nahradit stroji, respektive živou práci pokud možno prostřednictvím outsourcingu deleguji na externí dodavatele z jiných zemí!“
Sotva kdy se v takto zhutnělé podobě ukázal nadřazený, až přímo pohrdavý postoj vlastníka-kapitalisty k jeho vlastním zaměstnancům. Z jeho pohledu je to jenom a jedině on sám, kdo je ústřední a rozhodující persónou, kdo je pánem a vládcem. Jeho zaměstnanci – tedy ti kdo vykonávají vlastní práci, ti kdo nakonec upečou housky a denní chléb – ti jsou pro něj jenom bezduchý materiál, on na své pracovníky nahlíží fakticky tím samým způsobem jako římský otrokář, pro kterého jeho otrok byl pouze „mluvícím nástrojem“. Jestliže jsme tedy v předcházejících výkladech uznali, že v pracovně-produkčním procesu má i podnikatel-kapitalista své oprávněné místo a svou užitečnou funkci, pak na straně druhé je nutno si zároveň uvědomit: vztah majitel – zaměstnanec je tu nakonec vždycky vztah principiálně asymetrický, majitel-kapitalista se tu vždy nachází v pozici nadřazené, dominantní; a vždycky bude mít přinejmenším latentně pocit, že on je někým mnohem důležitějším, nežli „obyčejný“ pracovník. Aby se tento asymetrický vztah stal – alespoň v rámci možného -vyváženým, spravedlivým pro obě strany, je proto vždy nutno posilovat stranu práce, stranu zaměstnanců. Této straně práce je nutno poskytnout příslušné nástroje, mocenská vybavení, aby pracující mohli se svým zaměstnavatelem jednat na té samé úrovni, aniž by se jedna strana mohla jakkoli vyvyšovat nad stranu druhou.
————————————————————————————–
A ještě do třetice taktéž jedna zcela reálná historka. Bylo to někdy v dobách nedlouho po listopadovém převratu; v dobách ekonomické transformace, a především v dobách velkého přerozdělování dříve socialistických majetků. Kromě jiného se tehdy vedly velké spory o tom, zda mají být zachována dřívější Jednotná zemědělská družstva, anebo zda mají být privatizována, a zda má být půda navrácena původním majitelům.
V tomto čase se pak na jedné české rozhlasové stanici odehrál skutečně zajímavý rozhovor. A to sice s mužem, který náhle zjistil, že zdědil jakousi půdu, která je nyní součástí JZD. Přitom – jak on sám přiznal – tato půda některému z jeho předků patřila v době už natolik dávné, že on sám o tom neměl vůbec žádnou vědomost. Až pak náhle dostal výměr o tom, že se o tyto pozemky může přihlásit jako restituent.
A tento muž pak pronesl dvě věty, které jsou ve svém souhrnu skutečně pamětihodné. První věta zněla: „Já mám dneska své vlastní zaměstnání, na té půdě bych už stejně vůbec nedokázal pracovat – no tak já jim to nechám!“ Ovšem, ještě nežli posluchač stačil v úžasu dostatečně strávit tuto jeho nečekanou velkorysost, on pak pronesl větu druhou: „A spokojím se s tím, že oni mi za tu půdu budou platit nájem!!“
Představme si tedy, jaká tu nastala situace: je tu člověk, který k onomu lánu orné půdy nemá fakticky naprosto žádný vztah; nikdy ji sám osobně nevlastnil, nikdy na ní nepracoval, a ani by to vůbec nedokázal. Na té půdě pracuje a bude pracovat někdo zcela jiný – ale on který na ní nepracuje z toho bude mít zisk! A jestli se něco zásadního nezmění ve společensko-vlastnických vztazích, pak ještě za pět set, ještě za tisíc let zde bude trvat stále ten samý stav: na té půdě budou jedni pracovat, ale někdo úplně jiný z toho bude dostávat výnosy!
Sotva kdy jindy byla v takto podobě ukázána až vyložená zvrácenost institutu soukromého vlastnictví; které umožňuje jenom díky vlastnickému titulu ovládat práci druhých, a z této práce těžit, zcela bez jakéhokoli vlastního přispění.
Protiklad práce a kapitálu
Zopakujme si tedy závěrem ještě jednou: jestliže je na jedné straně přínos podnikatele-soukromého majitele v produkčním procesu přínosný a nezastupitelný, pak na straně druhé pozice soukromého vlastníka vždy svádí k nadřazenému postavení vůči samotným pracovníkům, a k vykořisťování jejich pracovního výkonu.
A přitom – neexistuje žádné objektivní měřítko, podle kterého by bylo možno určit nějakou středovou hranici, kdy by bylo možno říci že tento vztah zaměstnance a zaměstnavatele, práce a kapitálu je v danou chvíli zcela vyvážený a spravedlivý. Naopak, daleko spíše je možno říci, že je zde dán přesně ten samý vztah jako v současné fyzice mezi teorií relativity a mezi kvantovou mechanikou: oba tyto – o sobě zcela protichůdné – pohledy jsou naprosto legitimní, všechno záleží výhradně na tom z jakého úhlu pohledu se právě na daný fenomén díváme.
Z hlediska zaměstnavatele-kapitalisty se jeho zaměstnanci vždy nevyhnutelně budou jevit jako víceméně zaměnitelné figurky, které je v zásadě kdykoli možno vyměnit za jiné. Z jeho vlastního pohledu vždy klíčovou osobou vždy bude on sám, jakožto zakladatel firmy a její vrchní správce a organizátor. Zatímco z hlediska zaměstnance-pracovníka se soukromý majitel vždy bude jevit více či méně jenom parazitem, trubcem který nikdy nezakusí tíhu denní práce, ale přitom pro sebe shrábne všechen med, tedy firemní zisk.
Není – na dané úrovni – fakticky nic, co by mohlo tento zásadní protiklad nějak definitivně, pro všechny strany uspokojivě vyřešit. V současném levicovém diskurzu existují názory, že tento problém je možno obejít prostřednictvím vlastnictví družstevního, kde každý pracovník je zároveň vlastníkem. Tento model je napohled skutečně velice svůdný; ale jak bude ukázáno v příslušné kapitole, tento model sám v každém případě nijak neřeší problém odcizení za kapitalismu, pouze ho zastírá. A za druhé, s tímto zdánlivě tak jednoduchým a spásným modelem družstevnictví je spojena ještě celá řada dalších problémů. Zde ovšem není místo k tomu otázku družstevního vlastnictví rozebírat dopodrobna; to bude někdy v budoucnu předmětem samostatného pojednání.
V tuto chvíli je možno konstatovat jedno: sama reálná ekonomická praxe ukazuje, že družstevní vlastnické formy sice existují, ale že sotva co hovoří pro to, že by mohly mít potenciál stát se dominantní, určující vlastnickou formou. Protiklad mezi prací a kapitálem je příliš komplexní, a příliš systémově zakotvený, nežli aby bylo možno ho definitivně překonat takto až triviálně jednoduchou formou. Najít nějaký opravdu funkční model řešení tohoto protikladu tedy nadále zůstává základní podmínkou pro možnost pozitivní systémové změny současného kapitalismu v uspořádání jiné, jak sociálně, tak ale i obecně humánně a kulturně progresivnější a spravedlivější.
(Pokračování)
Vzhledem k tomu že tento text tematicky úzce souvisí s textem předcházejícím (původně byly oba dokonce plánovány jako jeden celek, a jenom z redakčních důvodů došlo k jejich oddělení), zveřejňuji ho pro tentokrát už hned druhý den po onom předchozím.
Tady se především ukazuje, jak velmi ambivalentní je ve skutečnosti vztah zaměstnanec – zaměstnavatel, respektive dělník – kapitalista. A jak velice pochybné jsou veškeré snahy tento velmi složitý komplex vztahů chtít vměstnat do jedné jediné kategorie, do jedné jediné škatulky.
Kapitalista je k dělníkovi v podobném poměru jako nějaký kouč ke sportovci či zpěvákovi. Dostane z něj výkon, jaký by dělník ze sebe nikdy sám nedostal.
Je tu ale jeden podstatný rozdíl.
Zatímco sportovec (zpěvák) si svého kouče platí, v kapitalistické ekonomice je tomu naopak. Jako by si kouč platil svého sportovce (zpěváka) a ne naopak.