Marx a dnešek VI.

Existuje vykořisťování?

Josef Poláček


Vykořisťování podle Marxe

Předem je nutno upozornit, že tato kapitola bude z celé této série článků o Marxovi zřejmě tou nejproblematičtější, a především nejkontroverznější. Původní záměr dokonce byl toto téma pro jeho obsáhlost vyčlenit, a zpracovat později samostatně. Na straně druhé ale fakticky není možno předložit zhodnocení Marxova díla, a nezmínit přitom tento ústřední element jeho kritiky kapitalismu. Pokusíme se tu tedy podat alespoň základní přehled klíčových momentů dané problematiky, aniž bychom si činili nárok na její definitivní teoretické zpracování.

Podívejme se napřed, jak pojem „vykořisťování“ pojímá a formuluje sám Marx. Ve své základní podobě se vykořisťování jeví být naprosto jasnou, vlastně až přímo triviálně jednoduchou záležitostí, která musí být každému už na první pohled zřejmá. – Bezmála by bylo nutno se vůbec podivovat nad tím, proč Marx k vyložení natolik jednoduché záležitosti měl zapotřebí sepsat celé tisíce stran natolik složitých ekonomických analýz. A stejně tak by bylo nutno se divit tomu, že se ještě i dnes najde celá řada takových – ať už laiků nebo profesionálních ekonomů – kteří tuto Marxovu tézi o vykořisťování zpochybňují, a považují ji za pouhý ideologický konstrukt.

Abychom pochopili tuto samotnou potíž recepce tohoto Marxova modelu, musíme si zpřítomnit, že on v zásadě navazoval na výsledky klasické anglické politické ekonomie, v první řadě na dílo Adama Smithe. A u Adama Smithe se celá záležitost jeví být skutečně v zásadě takto jednoduchou: zdrojem bohatství národů je především dělba práce (to jest: produkční, pracovní specializace), která v moderní době umožnila do té doby nevídaným způsobem zefektivnit společenskou produkci, tedy vytváření společenského bohatství. K této dělbě práce dochází především v novodobých manufakturách respektive fabrikách. Svůj podíl – a svou zásluhu – na této tvorbě tohoto enormního bohatství mají tedy víceméně společným dílem jak dělníci, tak i majitel továrny. Továrník zaplatí dělníkovi za jeho práci, opačně dělník profituje z toho, že může užívat celý výrobní, strojový arzenál který ve své továrně má kapitalista. Vzniká tak synkretický efekt, ze kterého má prospěch celá společnost, tedy jak kapitalista-zaměstnavatel, tak i jeho dělník.

Teprve když si uvědomíme tato historická a teoretická východiska, teprve pak můžeme v plné míře ocenit, jak skutečně naprosto přelomové byly Marxovy analýzy podstaty kapitálu v jeho době. Byl to právě on, který demaskoval pouze zdánlivě přirozený, a pouze zdánlivě spravedlivý charakter tohoto způsobu produkce. Byl to právě Marx, který přišel se zcela novým náhledem na tento produkční proces: totiž že vztah kapitalista – dělník není symetrický, nýbrž hierarchický, a že dělník – přes zdánlivě spravedlivě zaplacenou hodnotu jeho práce – je zde přesto fakticky obírán o něco, co vytvořil, a co mu není ze strany kapitalisty uhrazeno.

Abychom v plné míře pochopili argumenty, o které Marx opíral svou tézi o vykořisťování, musíme si v prvé řadě uvědomit zásadní rozdíl mezi pojmy „práce“ a „pracovní síla“. Podle Marxe dělník neprodává kapitalistovi svou práci – nýbrž svou pracovní sílu. V tom je klíčový rozdíl. Kdyby mu prodal svou práci – pak by nebylo nic, na co by si dělník mohl stěžovat. Svou práci by dostal v plné míře zaplacenu. Jenže – když mu prodává svou pracovní sílu, pak je situace podstatně jiná. Lidská práce má totiž jednu exkluzivní schopnost: vytvářet větší hodnotu, nežli jaké jsou náklady na ni samu, na její vlastní produkci. Právě v této unikátní schopnosti leží specifická užitná hodnota lidské práce. Kapitalista tedy koupí dělníkovu pracovní sílu, za – reálnou – cenu, která vyjadřuje náklady nutné k její produkci. Tedy jednoduše řečeno: za nezbytné životní náklady dělníka. Ovšem: díky této specifické vlastnosti či schopnosti lidské práce produkovat více, nežli jsou náklady nutné k jejímu pořízení, je tato hodnota respektive cena dělníkovy pracovní síly splacena už za část pracovní doby. Dejme tomu, že je splacena po šesti hodinách práce; ale dělník pracuje (dnes) osm hodin. To znamená: tyto dvě hodiny dělník pracuje, produkuje „navíc“, nad samotnou hodnotu či cenu jeho pracovní síly; a toto „navíc“, tuto nadhodnotu si přivlastňuje kapitalista bez náhrady. Kapitalista si tedy – a to sice díky svému privilegovanému, fakticky monopolnímu postavení (dělník nemůže pracovat bez strojů, které vlastní kapitalista) – přisvojuje část dělníkova pracovního výkonu. Toto je tedy podle Marxe základní vzorec stavu „vykořisťování“ za kapitalismu.

Když se na celou záležitost vrhne takovýto – a jenom takovýto – pohled, pak se naprosto samozřejmými a nezpochybnitelnými jeví ovšem i všechny důsledky, které z toho vyvodil Marx: kapitalista svého dělníka vykořisťuje, zatímco dělník svého kapitalistu k ničemu nepotřebuje; on potřebuje jenom ty stroje, jenom ta zařízení které vlastní kapitalista. Bez tohoto produkčního vybavení je jinak kapitalista pro dělníka zcela nepotřebný, působí tu v roli pouhého parazita na dělníkově práci, která jediná je originálním zdrojem (nových) hodnot. Co je tedy pak přirozenější, nežli že se dělník svého kapitalisty zbaví, tyto produkční prostředky převezme do vlastních rukou, a svou vlastní prací bude vytvářet hodnoty ne pro soukromníka-kapitalistu, nýbrž pro celou komunitu spojených pracujících!?…

Ano je to naprosto přirozená, až svůdně jednoduchá představa; ale podívejme se teď na celou záležitost z jiné strany.


Kritické přezkoumání Marxova pojetí vykořisťování

Byl to ostatně Marx sám, který tento pohled z druhé strany učinil; ovšem jenom za tím účelem, aby vyvrátil všechny argumenty samotného kapitalisty (respektive, jak Marx ironicky poznamenává „pro to zvlášť placených profesorů politické ekonomie“). Tato zcela klíčová pasáž pro posouzení, jak se celá věc doopravdy má s institutem „vykořisťování“, se nachází v prvním díle Marxova Kapitálu, III. oddíl, v části 2. Zhodnocovací proces; v německém vydání MEW 23, Dietz Verlag 1977 na str. 207. Ocitujme si doslova, jak zde – v podání Marxe – kapitalista odůvodňuje svůj přínos pro konečný produkt:

„Náš přítel (onen kapitalista, pozn. J.P.), ještě před chvílí natolik horující pro kapitál, náhle zaujímá skromný postoj svého vlastního dělníka. Nepracoval snad on sám? Nevykonával práci kontroly, vrchního dohledu nad přadlákem? Nevytváří jeho vlastní práce také hodnotu?“

Po tomto předestření argumentace ze strany kapitalisty ohledně jeho vlastního přínosu pro pracovní respektive hodnototvorný proces pak ale následuje replika: „Jeho vlastní overlooker a jeho manažer krčí rameny.“

Jedna jediná krátká větička – a přesto je v ní obsaženo veškeré jádro celé věci. Marx tedy argument kapitalisty, že i on přece vykonává užitečnou práci tím, že sice sám fyzicky nepracuje, ale že vykonává nutnou práci řízení a kontroly produkce, přebíjí poukazem na to, že ve skutečnosti tuto řídící práci nevykonává kapitalista sám, nýbrž že k tomu má své vlastní dílovedoucí a produkční manažery!

Tato Marxova replika je – nutno uznat – velice duchaplná; a skutečně se může zdát, že tím je snaha kapitalisty o zdůvodnění legitimity jeho existence jednou provždy vyvrácena. Podívejme se ale na celou záležitost ještě blíže a podrobněji; pak zjistíme, že Marx – aniž by si toho sám povšiml – se tu chytil do pasti své vlastní argumentace.

Marx tu totiž – a to je ten naprosto klíčový moment – fakticky doznal, že nikoli pouze bezprostřední fyzická práce v samotné produkci, nýbrž že i vedoucí a řídící činnost je také užitečná práce!

Jistě: Marx tady vzápětí kontruje tím, že kapitalista tuto řídící práci nevykonává sám, nýbrž na to má své placené zástupce. Ovšem: naprosto rozhodující otázkou zde je, jestli tito placení dílovedoucí skutečně mohou plně zastoupit kapitalistu ve všech jeho funkcích jakožto vlastníka.

Protože vlastník – ten opravdu není pouhý dílovedoucí, který by jenom dohlížel na bezprostřední pracovní proces. Je nutno si uvědomit jedno: i onen podnikový manažer je nakonec jenom zaměstnanec; to znamená, on nikdy nebude s firmou, s podnikem, s továrnou natolik srostlý jako sám vlastník. Manažer, dílovedoucí dostává svůj plat, za ten podává – stejně jako dělník – odpovídající výkon; ale po skončení pracovní doby je mu už osud fabriky víceméně lhostejný, když firma kde je zaměstnán ohlásí konkurs tak on může jít jinam, a může se stát třeba i to že už během svého zaměstnání u jednoho kapitalisty je potají angažován jeho konkurentem, a vykonává pro něj průmyslovou špionáž, či jinak škodí svému aktuálnímu zaměstnavateli. Zatímco kapitalista – to je majitel, vlastník, ten je celým svým životem srostlý se svým majetkem, se svou továrnou, její zánik je i jeho vlastním zánikem. A tak zatímco si jeho podnikový manažer po skončení pracovní doby užívá svého volna, je to tento majitel, tento kapitalista, který neustále – a i o sobotách a nedělích – neustále myslí na úspěch své firmy, znovu a znovu pro ni hledá nejlepší strategie, nejlepší, nejefektivnější produkční metody.

Zkrátka, jednou větou: jestliže už jednou uznáme a přiznáme, že i vedoucí, řídící činnost v podniku, v továrně je činností přínosnou a užitečnou – pak nevyhnutelně musíme dospět i k závěru, že jsou i takové vedoucí a řídící činnosti ve prospěch firmy, které reálně nevykonává nikdo jiný nežli kapitalista sám.

Pro doložení tohoto tvrzení si můžeme dát zcela jednoduchý názorný příklad, z moderní (respektive poněkud futuristické) produkce. Dejme tomu, že veškerou bezprostřední fyzickou produkci (tedy „práci“ v Marxově smyslu) už vykonávají jenom samí roboti. Tedy: stroje. Podle Marxovy teorie by zde principiálně nemohla vznikat naprosto žádná nadhodnota; neboť tuto nadhodnotu může vytvářet pouze živá lidská práce, tím že pracuje nad onen časový limit, který postačí pro uhrazení její vlastní hodnoty, tedy její ceny na trhu práce. Tito roboti by byli jenom součástí konstantního kapitálu; a podle Marxe konstantní kapitál „c“ nevytváří žádnou nadhodnotu.

To znamená: tento kapitalista by za ty produkty, které by mu vytvořili takto pro něj pracující roboti nemohl na trhu utržit žádný vyšší výnos, nežli jaká byla cena za jejich vlastní pořízení! Od nuly nula vzejde. Tento kapitalista by tedy neměl žádný zisk, celý jeho podnik by byl naprosto k ničemu.

Představme si pro zjednodušení, že takovýto stav je ne pouze u jednoho kapitalisty, nýbrž u všech. Pak by zde tedy byla situace, že jeden kapitalista by druhému kapitalistovi prodával své produkty, ten zase své jemu – a žádný z nich by nemohl dosáhnout žádného zisku! Společenská produkce by naprosto stagnovala v bodě nula.

Za daných okolností by nějaká vzájemná výměna produktů neměla smysl; každý kapitalista by mohl své roboty nechat pracovat jenom pro sebe samého. Mohli by mu prostě vyrábět všechno, co on potřebuje ke svému životu.

Jenže: právě tady se nám ukazuje limit celé Marxovy argumentace. I kdyby ti roboti byli produkčně naprosto univerzální – to jest mohli by pro daného kapitalistu jak vystavět jeho obydlí tak i pro něj péct chleba, a všechno ostatní – i pak by bylo nezbytné, aby někdo tyto roboty napřed opatřil, aby je koupil, aby je naprogramoval určitým způsobem pro určité činnosti. (Abychom celou situaci dále zjednodušili, vyjděme z toho že tento kapitalista nezaměstnává žádné „živé“ pracovníky, nýbrž on sám je programátorem.)

Ukazuje se nám tedy naprosto jednoznačně: už jenom tím samotným aktem, že majitel-kapitalista vůbec vykonal onen počáteční, gründerský akt zorganizování produkce, už jenom tím že shromáždil určitý počet robotů k jedné určité specializované činnosti, tím jim doslova „vdechl život“, stejně jako když rabbi Löw svému Golémovi vtiskl do čela šém, a dodal jim tak novou, vyšší kvalitu než měli předtím. Bez tohoto jeho podnikatelského aktu by tito roboti byli jenom mrtvou masou u svého vlastního výrobce, Golémem bez šému.

Rozhodujícím momentem je tady ona specializovaná činnost. Marx sice od Adama Smithe přejal jeho poznatek, že to byla právě a jedině pracovně-produkční specializace, která je pravým zdrojem „bohatství národů“ – ale ve svých vlastních teoriích o hodnotě a nadhodnotě Marx tento aspekt specializace vzápětí naprosto opomíjí a ignoruje! Samozřejmě, v zásadě je možné zformulovat definici, že hodnota zboží je dána jenom a pouze kvantem práce (ať živé či minulé) do tohoto zboží vložené; ale pak se takto určená „hodnota“ naprosto zásadně liší od toho, co je obecně považováno za materiální společenské bohatství.

Marx samozřejmě věděl, že – díky této specializaci – je možno vyrábět stále více efektivněji; ale v jeho podání tento nárůst efektivity jde výhradně do kapes kapitalisty! Přitom už jeho souputník Bedřich Engels (ovšem zcela nevědomky) dokládá naprostý opak. Ve svém dopise Paulu Lafargueovi (MEW 36, s. 196) Engels cituje ekonoma Beaulieua (kritika Marxových teorií), který dokládá, že z technického pokroku neprofituje kapitalista (v důsledku konkurence), nýbrž spotřebitel. Engels tu ironicky píše, že „pan B(eaulieu) nám zapomíná říci, v jakém ohledu má námezdní pracovník výhodu z toho sledovat růst své produktivity, když výsledek této vzrostlé produktivity mu nepatří a když jeho mzda není určována produktivitou nástroje“.

Budiž; dejme zde tedy odpověď Bedřichu Engelsovi. Tato odpověď není ostatně nikterak obtížná; a jenom při troše pozornosti by Engels musel přijít na to, že tuto odpověď podal už on sám.

Dejme tomu, že se pracovní produktivita zvýší o pět procent. Bezprostředně z toho námezdní pracovník skutečně nic nemá; neboť od svého zaměstnavatele dostává stále stejnou mzdu. Podle Marxova modelu se tímto pouze zvýší míra vykořisťování; neboť kapitalista pak může na trhu prodat více produktů jakožto „nadhodnotu“. Ovšem: tato produktivita práce se – v delším časovém horizontu – asi nebude zvyšovat jenom v této jediné fabrice, u tohoto jediného kapitalisty. Takže předpokládejme, že se tato produktivita produkce v celé společenské produkci zvýšila o těch samých pět procent. To znamená: i pekař u kterého si tento dělník kupuje svůj chléb bude nyní – za stejných nákladů – produkovat o pět procent více pečiva; i krejčí mu bude moci dodat za stejnou cenu více látky (respektive to samé ošacení o pět procent levněji); dříví na otop nyní dostane za svůj plat o pět procent více. Už jenom na těchto třech příkladech vidíme: i když námezdní pracovník jako takový u svého vlastního zaměstnavatele-kapitalisty bezprostředně ze zvýšení produktivity své vlastní práce nijak neprofituje, pak ze zvýšení produktivity jiných producentů-kapitalistů profituje, a to sice mnohonásobně! Dochází tedy k naprosto paradoxnímu důsledku, že podle Marxovy teorie hodnoty a nadhodnoty se zvýší míra dělníkova vykořisťování – přestože se jemu reálně daří mnohem lépe!! Navíc z tohoto „zvýšení míry vykořisťování“ ovšem profituje i sám kapitalista (a v rozporu s Marxovým tvrzením, že takto může dosáhnout jenom přechodně „extra“ nadhodnoty, v každém případě v moderní ekonomice je tento neustálý inovační proces zcela konstantním rysem produkce), pak tento kapitalista může svému zaměstnanci zvýšit jeho mzdu; což se také zcela pravidelně děje.

Touto skutečností je ostatně také vyřešen jinak neřešitelný hlavolam ortodoxních marxistů především v době hospodářského boomu po druhé světové válce: podle Marxe totiž dělník od svého kapitalisty principiálně nedostává o nic více, nežli kolik je hodnota dělníkovy pracovní síly. A tato hodnota je dána hodnotou (cenou) zboží které je – jako u každého jiného zboží – zapotřebí k jeho produkci. To znamená: která je nutná k (re)produkci dělníkovy pracovní síly. Čili k obživě dělníka a jeho rodiny. Jak ale na tomto základě klasického marxismu pak vysvětlit dramatický nárůst životní úrovně dělníka v poválečném období? Ortodoxní marxisté se napřed snažili nalézt východisko v modifikovaném tvrzení, že tuto „hodnotu pracovní síly“ je nutno nahlížet v konkrétním společenském kontextu. Že tedy dělník v moderní západní společnosti má i vyšší materiální spotřebu nežli dělník v manufaktuře či fabrice 19. století. Jenže – jak je možno i neextenzivnějším výkladem tohoto argumentu vysvětlit, že dejme tomu kvalifikovaný německý dělník si jezdí do práce mercedesem, a každý rok si létá na dovolenou na Mallorcu nebo k egyptským pyramidám!? Jak je takovýto konzumní luxus ještě možno vměstnat do floskule o „nevyhnutelných nákladech na reprodukci pracovní síly“?… Vysvětlení je ale mnohem jednodušší; jak řečeno zdrojem nové hodnoty respektive nadhodnoty není jenom a pouze bezprostřední kvantum dělníkovy práce, nýbrž celý produkční proces, včetně jeho inovačních, a také organizačních prvků, na kterých má svůj podíl i sám kapitalista. To vše pak umožňuje platit dělníkovi mzdu, která vysoce přesahuje náklady na pouze holou reprodukci jeho pracovní síly.

Ukončeme tedy tuto kapitolu konstatováním, že ve světle těchto analýz je naprosto neudržitelný Marxův axióm, že zdrojem nové hodnoty respektive „nadhodnoty“ není nic jiného, nežli jenom a pouze živá práce námezdního pracovníka, a že kapitalista nečerpá svůj zisk z ničeho jiného nežli z jeho vykořisťování. Ostatně, v moderní ekonomické teorii už dávno platí jako všeobecný konsens, že zdrojem hodnoty je nejenom (živá) práce, nýbrž stejně tak i kapitál. Není proto nijak divu, že současní ekonomové Marxovy teorie pracovní hodnoty víceméně zcela ignorují, když v praktické ekonomii dnes a denně vidí jejich rozpor s ekonomickou realitou.

(Ostatně je nutno poznamenat i to, že celý Marxův koncept pracovní teorie hodnoty je značně pochybný; když totiž za zdroj směnné – tržní – hodnoty zboží označuje jenom a pouze kvantum do ní vložené práce. I ta nejpřirozenější životní zkušenost naprosto jasně praví, že kupujícího zajímá jen značně relativně, jaké kvantum lidské práce při produkci daného výrobku spotřeboval ten či onen výrobce. Kupující si kupuje především konkrétní užitnou hodnotu, tedy kvalitu. Dalo by se asi plným právem říci, že tržní hodnota zboží je ve skutečnosti dána součinitelem jeho kvantity a kvality. Ale Marx – který se stále hlásil k dialektické metodě myšlení – tady v naprostém rozporu se vší dialektikou mechanicky separoval kvantitu – tedy množství vložené práce – od její kvality, tedy od reálné užitné hodnoty.)

Tolik tedy k otázce vykořisťování podle teorií Karla Marxe. Mají tedy tyto závěry, ke kterým jsme dospěli, znamenat že všechno je v naprostém pořádku? Že zdrojem společenského bohatství je rovným dílem jak práce námezdního pracovníka, tak i podnikatelská a organizační činnost na straně kapitalisty? Že tedy jediným rozumným společenským uspořádáním je korporativismus, vzájemný soulad mezi prací a kapitálem, jak se praktikoval dejme tomu v meziválečné Itálii? Anebo jak ho žádal vlastně i náš Masaryk? – Než bychom se dopustili až příliš unáhlených soudů, podívejme se na celou záležitost ještě také ze strany opačné.

(Pokračování)

69 komentářů u „Marx a dnešek VI.“

  1. K této kapitole musím připojit několik aktuálních poznámek. Především se jedná o to, že se mi v současné době dostala do ruky kniha předního německého znalce Marxova díla Michaela Heinricha „Kritik der politischen Ökonomie“, Kritika politické ekonomie.

    V této právě zveřejněné kapitole mé série o Marxovi projednávám centrální institut celého marxistického aparátu, tedy fenomén tzv. „vykořisťování“. Což ovšem věcně velice úzce souvisí s teorií zbožní hodnoty, a námezdním pracovníkem vytvářené nadhodnoty. A právě tato kniha M. Heinricha se zabývá především Marxovým „Kapitálem“, tedy právě těmito otázkami. A to sice mimořádně fundovaně a kompetentně. Kdyby se mi tato kniha dostala do rukou o několik týdnů dříve, pozdržel bych ještě o něco proces zveřejňování tohoto mého seriálu o Marxovi, abych případně do něj mohl zabudovat některé nové poznatky z ní získané.

    Ovšem: v tuto chvíli jsem přečetl téměř jednu čtvrtinu tohoto díla, a doposud jsem nenarazil na nic co by pro mě znamenalo nutnost či potřebnost nějakým zásadním způsobem revidovat myšlenky v této kapitole (respektive v jiných kapitolách) vyjádřených.

    Na straně druhé ale u Heinricha znovu a znovu narážím na to, co jsem zakusil už během svých studií marxismu: totiž na naprostou, neproniknutelnou marxistickou ortodoxii. Je svým způsobem skutečně otřásající sledovat, jak tento -jinak neobyčejně rozmyslný a erudovaný autor – znovu a znovu zavírá oči před zcela zjevnými skutečnostmi, znovu a znovu ohýbá a deformuje i zcela elementární logické závěry, jenom aby mohl udržet neporušenou marxistickou doktrínu! Znovu a znovu se tu ukazuje jeden zcela zásadní rys celé marxistické komunity: ti kdo dokázali pochopit marxistickou ideu, jsou natolik fascinováni její – nepopiratelnou – velikostí, že v její záři naprosto ztrácejí nejen schopnost kritického přístupu, ale mnohdy i zcela elementární soudnost.

    Konkrétně se jedná o to, že i dnešní marxisté (stejně jako svého času Marx sám) jsou natolik posedlí přesvědčením, že kapitalismus je naprosto výjimečná fáze ve vývoji lidstva, na kterou pak může už následovat jenom vysněný komunismus, že zarytě odmítají přiznat, že by zde existoval také nějaký kontinuální vývoj, respektive že zde existují také faktory s konstantní, nadčasovou platností. Jestliže tedy mainstreamoví ekonomové vidí jenom ony nadčasové, standardní faktory ekonomické činnosti, a proto vůbec nejsou schopni systém kapitalismu rozpoznat a pochopit jako specifický společensko-ekonomický útvar zásadním způsobem formující (a deformující) charakter lidské společnosti, pak marxisté oproti tomu zase vidí jenom tento kapitalismus a nic jiného.

    Jednoduše řečeno: mainstreamoví ekonomové pro samé (jednotlivé) stromy vůbec nevidí les; zatímco marxisté vidí jenom a pouze les, a odmítají stromům vůbec přiznat jakoukoli svébytnou existenci.

    Na tomto místě není prostor pro to, abych tuto knihu M. Heinricha rozebíral dopodrobna; učiním tak ale v každém případě po jejím dočtení, protože se v ní jasněji nežli kdekoli jinde ukazuje celý lesk, ale zároveň i veškerá bída tradičního marxismu.

    Nicméně: i tak mohu tuto knihu vřele doporučit všem, kdo se zajímají o teorii marxismu. Její autor je nejenom velice fundovaný znalec marxismu, ale v této knize danou problematiku podává i – v rámci možného – srozumitelnou a populární formou. Jak řečeno jedná se bezprostředně o Marxův Kapitál; ale především v úvodní části autor velice názorně a přesvědčivě podává obecný přehled zaměření a významu celého Marxova díla. Tato kniha bohužel nebyla přeložena do češtiny (jako zřejmě žádné dílo tohoto autora); nevím jestli byla někde přeložena do jiných jazyků, jmenovitě do angličtiny. V Německu je možno si tuto publikaci opatřit relativně levně, za pouhých 12 euro.

  2. Pane Poláčku, Vy byste tomu dal, ještě tohle překládat do češtiny! Jako by nestačilo, že jedna z kandidátek na předsednictví Pirátů řekla, že se považuje – v původním smyslu – za komunistku. To je podraz! Pro někoho radostný, protože tohle příslušný, mladý volič neskousne. Takhle ten… kapitalismus nevybudujeme!

  3. Ano, také jsem tuto „aféru“ zaznamenal. 😀

    Co k tomu říci? Na straně druhé je fakt, že ona se svým „comming-outem“ dokonce i v komunitě Pirátů zřejmě sklidila i určité sympatie, nebo přinejmenším pochopení. Zrovna v minulých dnech jsem četl nějaký komentář (tuším že od Lukáše Jelínka), že čeští Piráti v současné době procházejí tou samou fází štěpení, jakou si musely projít i západní strany Zelených. Tedy štěpení na radikálnější, a na umírněnější frakci. V každém případě u německých Zelených (kde skutečně byla velmi vyhraněná, a velmi radikální frakce „Fundis“, čili fundamentalistů), tam to nakonec skončilo tím, že tito Fundis byli nakonec ze strany vyloučeni. Ovšem že se dotyčná slečna se svým přesvědčením připojila zrovna ke straně Pirátů, je přece jenom poněkud překvapivé; respektive je nutno se ptát jestli se tu nedopustila sama nemalého omylu. Je ovšem fakt, že měla asi dost málo alternativ. Jestliže je jejím ideovým přesvědčením skutečně původní, demokratický marxismus, pak v současné KSČM by skutečně sotva mohla najít svůj politický domov; a jinak tu existuje jen málo jiných možností, strana Levice má sice k Marxovi hodně blízko, ale je příliš malá, nežli aby mohla být přitažlivá pro někoho kdo chce být bezprostředně politicky činný.

  4. Nevím o tom, že by ta Pirátka povídala něco o Marxovi. Možná si umí představit komunismus i bez něj.

  5. Dobré ráno, paní Zemanová! Byl to z mé strany pokus o osvěžení diskuse, nic víc. Kéž by se mi povedlo, třeba Vaším prostřednictvím.

  6. Paní Zemanové. Lidé si pod tím slovem mohou představovat různé věci. Španělský básník Juan R. Jiménez se kdysi zmínil, že má představu jakéhosi „poetického komunismu“. Bohužel, už se mi ten citát nedaří znovu najít.

  7. V dnešním vydání „Forum24“ na toto téma vyšel komentář: https://www.forum24.cz/amazonka-demokratickeho-komunismu-na-piratske-lodi-v-bouri/ Komentář značně povrchní; ale co je na něm cenné je zmínka o tom, že svého času už Sabina rozlišoval mezi komunismem materiálním, a mezi komunismem ideálním. Myslím, že to je právě v daném případě dost trefné rozlišení: naše Pirátka je zřejmě vyznavačkou onoho „ideálního komunismu“. (Že si zřejmě nijak neláme hlavu do jaké míry je tento ideální komunismus ve společenské/dějinné praxi realizovatelný nebo ne, je poněkud jiná záležitost.)

    Ovšem: podle všeho se zdá, že jí se na myšlence komunismu zamlouvá především idea společného vlastnictví – především duchovních statků, a to jmenovitě v médiu internetu. Zkrátka: ona chce mít v internetu všechno zadarmo. Což je ovšem ve své podstatě postoj skutečně především ryze pirátský.

  8. Ano, k tomu „poetickému komunismu“ se opravdu nedá v internetu nic nalézt. Ale dalo by se soudit, že tento pojem mohl vyjadřovat něco dost podobného, jako onen „ideální komunismus“ Sabinův.

  9. Co to ta Michailidu provedla? V naší politice (kandidátský) coming out nejsmělejší. (Mluvit tady pozitivně o komunismu, to je skoro jako oceňovat Židy v Gaze.) Asi však nebyl dost zvážený. Jak víme od Okamury, nepřizpůsobiví si naší shovívavost nezaslouží. Snad by se situace dala zachránit odkazem na zázemí ve zpola řecké rodině. A co si budeme povídat o Řecích. Mě např. jeden kdysi doučoval matematiku a představte si, neměl rád vládu plukovníků, zatímco já ano!

  10. Pane Horáku, a představte si, že řečtí komunisté bývali kdysi vlastně stalinisté. Tedy, myšleno to, co tím slovem označoval svého času Josef Heller. A on tak nazýval ty, které jiní lidé nazývali (starými) marxisty-leninisty, popřípadě konzervativními komunisty.
    Kdo je vlastně „původním“ komunistou, toť velká otázka.

  11. Ovšem, že by nějaký konzervativní komunista nosil dredy nebo nosní kroužek, to nepřichází v úvahu.

  12. Kdo byl tedy původní?
    Byl „původním“ komunistou Bohumír Šmeral, který na ustavujícím sjezdu strany pronesl slavný referát známý pod názvem „Jsme komunisty!“?
    Nebo byl Šmeral „původním“ sociálním demokratem, zatímco sociální demokracie už byla jinde než měla být?

  13. V křesťanství byla kdysi podobná situace. „Původní“ církev (tedy římskokatolická) už byla jinde než měla správně být, tak se postupně odštěpovaly nové a nové církve.

  14. No to je právě ten v dějinách všech společenských hnutích se znovu a znovu reprodukující konflikt mezi čistou ideou na straně jedné, a reálnou praxí na straně druhé.

    Ono se totiž znovu a znovu ukazuje, že ty „čisté ideje“ bývají velice a velice nepraktické. A že kdyby měly být skutečně 1 : 1 uvedeny do praxe, tak že by to vedlo většinou nevyhnutelně k naprostému chaosu, k anarchii. Kdyby například mělo do všech důsledků uskutečněno ježíšovské „rozdej celý svůj majetek“ – to by pak vlastně všichni museli neustále všechno co mají rozdávat těm druhým?… I ti chudí co by něco takto darem obdrželi, by to vzápětí zase museli rozdat?!…

    A není žádným velkým překvapením, že ta hnutí která se snaží o „návrat k čisté ideji“ mají většinou charakter fundamentalistických sekt. Bylo tomu například u husitských chiliastů, ale stejně tak tomu bylo i v maoismu, respektive v jeho nejzběsilejší odnoži, v „komunismu doby kamenné“ kambodžských Rudých Chmérů.

    Zkrátka: pokud se takováto původní ryzí idea chce nějak udržet v reálném světě, pak prostě musí být nějakým způsobem transformována, uzpůsobena životu reálných lidí. Přitom ovšem nevyhnutelně ztrácí svou ryzost; což pak ovšem zase otevírá prostor pro vznik hnutí, která se snaží onu původní čistotu ideje znovu obnovit. Je to tedy nakonec víceméně věčný kolotoč.

  15. Ale, vždyť komunismus se neudržel žádný, pane Poláčku. Ani ten „původní“ ani žádný „praktický“, který respektuje reálný svět.

  16. Křesťanství a komunismus jsou v mnoha ohledech docela dost podobné, dokonce i bohem je v obou případech člověk. Kdo ale je v komunismu tou pravdou a cestou – o to bývala kolikrát rvačka a někteří komunisté kvůli tomu byli dokonce „ukřižováni“ (popraveni).

  17. A nebylo úplně málo případů těch „ukřižovaných“ (popravených) komunistů, kdy to byli také Židé.

  18. Na jedné straně tedy ten mesiášský komplex v komunismu pořád přetrvává, na druhé straně ovšem ty sklony ke křižování („demokratický aspekt stalinismu“) také…

  19. Na pirátském diskusním fóru se mi zamlouvalo přirovnání komunismu, tj. společnosti, ve které každý dobrovolně odevzdává výsledek své práce ve prospěch celku, k perpetuu mobile. Prima představa. Zároveň provázená nutností přiznat si, že nerealizovatelná.

  20. Piráti jsou, paní Zemanová, k těm ideálům až příliš skeptičtí – nám to jejich perpetuum mobile přece už dávno funguje, jestliže tedy daně platíme dobrovolně.

  21. Teď mě napadá, že historik Pullmann si vůbec nevšiml demokratického aspektu starověkého židovského zákonictví.

  22. Víra ve věčné chození k volbám, které prakticky nic nemohou změnit, je vlastně také jakousi vírou v perpetuum mobile.
    Zbývá jediná možnost. Totiž že člověk čerpá svou energii z nějakého zdroje, který je mimo něj.

  23. Dobrovolně až radostně platíme především spotřební daně 🙂
    Každý pracuje i spotřebovává podle svých sil, každému je vyměřeno podle jeho spotřeb… Demokraticky kontrolovaná profesionální byrokracie pak racionálně odvody investuje prostřednictvím dotačních titulů – podle různých potřeb…
    … Nežijeme my už náhodou v tom PM a jen jsme si toho nevšimli? 😉

  24. Moje poznámky k „doznání“ paní Michailidu se týkaly jeho zdejší (signifikantní) brizance. Sám bych se za komunistu, třeba idealistického, nikdy v minulosti ani nyní neoznačil.

    Naprosto nepožaduji, aby lidé nakládali se svými majetky na způsob obyvatel právě založeného Tábora, kteří jím kádě plnili v chiliastickém očekávání po dobu několika měsíců. Netrvám dokonce ani na tom, aby lidé platili daně s nadšením a chovali se při tom jako v Našich furiantech. (I když, proč vlastně neupravit povinnost způsobem, aby bylo tohle možné?)

    Jak už jsem jednou psal, já vidím pro majetkovou oblast vzor v překonání fáze společnosti, pro níž byla charakteristická existence velkých harémů. V celospolečenském zájmu (dostatečné harmonie a součinnosti) dostala většina mužů příležitost najít si vlastní ženu a mít vlastní děti. Nezavládla dosud v tomto směru úplná rovnost, rozdíly přetrvávají, nejsou však propastné, nýbrž „lidského“ měřítka. Na překonanou sociální formu hledíme jako na dobový exces. Také v majetkové a příjmové oblasti by podle mne měla (naším aktivním přičiněním) přijít doba, kdy dramaticky nerovné vlastnictví statků a z něho vyplývající zajištění a petrifikace ekonomické moci (jen udánlivě přirozené) budou napraveny a reálné rozdíly budou „polidštěny“. V obou zmíněných oblastech tomu tak kdysi dávno (víceméně) bylo a v duchu Marxe snad v obou opět bude.

  25. Pokud je oním perpetuem mobile konzumní způsob života, čili něco jako je dnes „normální“ způsob existence, pak se k tématu hodí následující citát (který jsem předevčírem objevila):
    „Normálnost je vydlážděná cesta: Je pohodlné po ní chodit, ale nerostou na ní žádné květy.“ /Vincent Van Gogh/

  26. Ideální komunismus se samozřejmě neudržel nikde, paní Hájková. Ale ten „praktický“ – to byl právě svět „reálného socialismu“, který se snažil původní komunistickou ideu alespoň zčásti smířit s realitou tohoto světa. Nakonec se ovšem ukázalo, že ani tento „praktický komunismus“ není natrvalo udržitelný.

  27. „Komunismus jako perpetuum mobile“ – docela zajímavá myšlenka. Bezprostředně vzato věcně chybná; neboť i v komunismu (a právě v něm) neměl existovat jenom jakýsi uzavřený koloběh výkonu a spotřeby, nýbrž naopak materiální produkce se měla neustále zvyšovat, tedy stále více přesahovat množství pracovní energie do ní vložené. Jednotlivý pracovník tedy skutečně vkládá do společného hrnce svůj vlastní podíl; nicméně obsah onoho společného hrnce stále roste, je stále bohatší a výživnější. Alespoň podle marxistické teorie. Fyzikálně řečeno, suma energie výstupu je větší nežli suma energie vstupů. To je pak ne pouze perpetuum mobile, nýbrž dokonce více nežli perpetuum mobile!

    O „perpetuu mobile“ by ale bylo snad možné hovořit ve smyslu psychologickém. Tedy v tom smyslu, že se jedná o samoreprodukující se systém. Já do něho vložím mou – osobní – energii, a obdržím určitou sumu (společensky uznaných) produktů. Je nežádoucí abych si bral více, nežli racionálně potřebuji.

    Zatímco v kapitalismu – právě tím že se nacházím v prostředí konkurenčního boje, mohu mít pocit že jsem si vyzískal, vybojoval „něco navíc“. V komunismu bych měl svou spotřebu předem jistou; nemohl bych tedy nikdy mít tento pocit, že jsem svou námahou vyzískal něco více. V daném – psychologickém – smyslu by se tedy mohlo skutečně jednat o jakési „perpetuum mobile“, systém jako takový by se neustále reprodukoval v jednom stále stejném koloběhu, strana „má dáti“ by se vždy plně kryla se stranou „dostal“.

    —————————-

    Jestli je tady přítomen/zapotřebí nějaký externí zdroj energie, jak na to upozornila paní Hájková? – Podle Marxe by takovýmto impulsem měla být čirá radost, uspokojení z práce; neboť práce je přece „první potřebou člověka“. – Jenže já jsem už v příslušné kapitole napsal, že takové výroky o práci mohl vyslovit jenom někdo, kdo sám v životě (jako Marx) nikdy nepoznal tíhu skutečné, tedy především fyzické práce.

    V reálné životě je dostatečným impulsem holý instinkt přežití, respektive instinkt vedoucí k neustálému zvyšování, hromadění životních zdrojů (tedy: bohatství). Není tedy zapotřebí žádného dalšího, externího impulsu pro to, aby člověk pracoval. Zatímco v komunismu – tam by tento impuls samozřejmě do značné míry pominul (když by si každý mohl v obchodě vzít zadarmo všechno, co by potřeboval). Zbýval by jenom společenský, morální tlak na dotyčného; ovšem je nutno se obávat, že daleko spíše by celá společnost v daném ohledu (pracovního nasazení) klesala dolů, nežli aby mohla vyvíjet příslušný tlak na nepracující jedince. Jako externí impuls by tu pak mohl působit jenom čirý pocit vlastního uspokojení z toho, že pracuji ve prospěch mých spolubližních; ale i tento impuls by se zdál být velmi nedostatečným.

    Ale – že by lidé pracovali jenom proto že to od nich žádá Bůh?… Tady by asi platilo přesně to samé co výše: impulsy čistě jen ideální povahy jen velmi zřídka natrvalo obstojí v konfrontaci s profánním, materiálním světem…

  28. To přirovnání komunismu k perpetuu mobile není třeba rozebírat z žádného jiného hlediska než v tom, že ani to, ani ono není uskutečnitelné. Člověk o tom může snít, ale měl by si být vědom, že je to jen sen.
    Proč nemůže existovat perpetuum mobile, vysvětlili fyzikové. S komunismem mohou pomoci psychologové. Vždycky by se vyskytl někdo, kdo by tu myšlenku odmítal, čímž by skončila veškerá společenská mírumilovnost založená na dobrovolnosti. Ohniska nesouhlasu by bylo nutné násilně likvidovat. Znovu a znovu. Lidé nikdy nebudou jiní, než jsou dnes a než byli po celou známou historii.

  29. Podle mě, paní Hájková, ta
    p o d p o r a e x i s t e n c e transparentních voleb není „vírou ve věčné chození k volbám, které nemohou nic změnit“, nýbrž je prostě trváním na tom, že ve společnosti (ne v každé společnosti, ale ve společnosti kulturně kompatibilní s demokracií; společnosti, která k té kompatibilitě dospěla nikoliv univerzálním – ale přesto vývojem), takže tedy ta nikoli víra ale podpora existence transparentních voleb tedy podle mě není vírou, ale trváním na tom, že ve společnosti je potřeba se domluvit – dát přednost domluvě před bojem – před bojem za svůj ideál společnosti. A do té vzájemné domluvy (diskuse) musí mít každý člen (člen té kulturně kompatibilní společnosti) naprosto rovný přístup – bez ohledu na svoji „moudrost“ (či třeba inteligenci), hloupý i chytrý si v těch volbách musí být navzájem naprosto rovni, i když na takovou rovnost samozřejmě ti „chytří“ budou nadávat, budou tvrdit, jak by oni bez těch zatracených hloupých (kdyby je mohli nějak vyřadit – oddělit) – jak by oni ten svět udělali krásný, kdyby jim v tom ti hloupí nebránili.

    Demokracie je právě to upřednostnění dohody před bojem a volby jsou prostě jen rovným přístupem do této diskuse, rovným přístupem, ve kterém je třeba zůstat „barvoslepý“ (viz M. L. King), barvoslepý ne už jen k barvě kůže (jak ani to už dnes „antirasisté“ nerespektují), ale k subjektivně posuzované moudrosti (či třeba inteligenci) voličů.

  30. Kdyby si, pane Poláčku, každý mohl cokoliv vzít v obchodě, tak by pochopitelně nikdo nebyl odcizen v zaměstnání.

  31. No dobře, pane Nusharte. Vždyť já se snažím k volbám chodit. Ale vypadá to, že účast ve volbách má obecnou tendenci klesat. Nemusí to být jen z důvodu, že se lidé nechtějí domlouvat s „hloupými“ nebo že by chtěli raději revoluci či diktaturu. Podle mého názoru lidé spíš nevěří, že s miliónem dalších lidí se dá nějak domluvit. A vzhledem k tomu velkému počtu účastníků voleb se jim zdá jejich osobní účast celkem nedůležitá. Je jim cizí. (Však ono to stejně bude fungovat i beze mne).
    Když má totiž člověk pocit, že vůbec nic nezmůže, že ho vlastně nikdo nepotřebuje, tak „odpadne“ a hledá si jinou oblast působnosti. Volič může místo voleb například jít okopávat zahradu.

  32. Pane Nusharte, do určité míry s Vámi mohu souhlasit, přece však si myslím, že na bonmotu „Kdyby mohly volby něco doopravdy změnit, už dávno by je zrušili“ něco pravdy je. Chytří totiž mají ve volbách po jednom hlasu jako hloupí, ale jejich schopnost uhájit své postavení a výdobytky je neporovnatelně vyšší. Projevuje se zaprvé tím, že procedura je, ovšem co nejméně okatě, nastavena tak, aby ve volbách vítězili ti, kdo je nepoškodí, „nepodrazí“ a nenechají ve štychu. Zadruhé pak, pro jistotu, je pravomoc demokraticky konstituované politické reprezentace odpočátku specificky omezená tak, aby k ohrožení jejich základních ekonomických zájmů nebyla vlastně způsobilá.

    Volby přitom mají ohromnou ventilační a hlavně legitimační schopnost. Komunisté dali chybně přednost posilování a zdání (nereálné) jednoty, které mělo disciplinační efekt, ale postrádala obě výše uvedené přednosti.

  33. SVOBODNÉ VOLBY A VLÁDA KAPITALISMU

    Přesně to vystihl pan Horák. Celý systém (kapitalismu) je nastaven tak, aby pokud možno úspěšně reprodukoval sám sebe. A jedním z nástrojů této sebereprodukce kapitalismu jsou i tzv. „svobodné volby“. Z hlediska kapitalismu je nejen přípustné, ale dokonce i naprosto nepostradatelně nutné, aby tu hlas hlupáka měl stejnou váhu jako hlas inteligentního člověka.

    Totiž: jsou to právě ti inteligentní, vnímaví, přemýšliví lidé, kteří by svými postoji, svým hlasováním destabilizovali kapitalismus. Právě proto že oni vidí jeho omezenost, jeho dehumanizující charakter. Kapitalismus je sám o sobě naprosto primitivní systém; a právě proto on potřebuje, aby ve volbách nemyslící lidé svou většinou přehlasovali ty myslící.

    Znovu a znovu se dělá ta zásadní chyba, že se sféra politiky považuje za určující, rozhodující. Stále se reprodukuje ta iluze, že jsou to parlamentní volby, které budou rozhodovat o příštím vývoji, o osudu země. A je obrovskou, přelomovou zásluhou Karla Marxe, že poukázal na to, že ve skutečnosti je onen vztah přesně opačný: veškerá politika je sférou sekundární, která jenom kopíruje vývoj v „materiální základně“. Dokud bude kapitalismus ekonomicky úspěšný, do té doby se nemusí bát žádných voleb. Ta většina lidí která nemá žádné vyšší kulturní požadavky nežli tučné bankovní konto ho vždy znovu a znovu zcela spolehlivě udrží u moci.

    Ovšem: i když Marx s tímto přelomovým objevem přišel už před dvěma staletími, dodnes velikost této jeho myšlenky jen málokdo dokáže opravdu pochopit. Samozřejmě: tato myšlenka je velmi obtížně pochopitelná, odporuje bezprostřední životní zkušenosti; aby tato myšlenka byla obecně chápána, musela by se – a to intenzivně – vyučovat už na školách. Jenže celý vzdělávací systém je samozřejmě nastavený k reprodukci právě panujících pořádků; a je proto fakticky naprosto vyloučené, aby zde bylo systematicky vyučováno něco, co by podkopávalo ideové základy panujícího systému.

    Ještě jednou tedy: panujícímu systému (kapitalismu) naprosto postačí, když se spolehne na přirozenou lidskou nevědomost. Pak může lidem s klidem poskytnout všeobecné volební právo; právě jejich nevědomost ho naprosto spolehlivě udrží u moci.

  34. KDO OVLIVNÍ KOHO?

    „Lidé nikdy nebudou jiní, než jsou dnes a než byli po celou známou historii.“ – Paní Zemanová, takovéto tvrzení by (pokud by bylo skutečně pravdivé) neznamenalo nic jiného, nežli že současné lidstvo se stále ještě ničím neliší od neandrtálců, respektive od dob kdy Evropu ještě osidlovaly kmeny divokých barbarů. V tom případě by se nevyhnutelně stavěla otázka, proč si lidstvo vlastně vůbec dávalo práci s celým svým dějinným, kulturním a civilizačním vývojem, když se – prý – nakonec stejně vůbec nic nezměnilo.

    No; takže vycházejme teď raději z premisy, že se v procesu vývoje společnosti v kvalitě mezilidských vztahů přece jenom alespoň něco může změnit.

    Vy tvrdíte, že za podmínek komunismu by se vždycky našel někdo, kdo by s tím nesouhlasil, a kdo by tedy musel být donucen násilím, aby se přizpůsobil daným poměrům.

    Ovšem – Marx to viděl dost jinak. Totiž – on věděl že i za komunismu by mohlo docházet k excesům v jednání jednotlivců. Ovšem podle jeho přesvědčení by takovéto excesy byly hned v jádru zpacifikovány – ne snad státní mocí (která v komunismu tak jako tak zcela zásadně vůbec neměla existovat), nýbrž prostě a jednoduše samotnou občanskou společností, tedy čirou většinovou mocí společnosti lidí chtějících udržet svůj svět zbavený vší nerovnosti a vykořisťování.

    Takže ten moment donucení by tu sice byl; ale opakuji znovu, jenom ze strany společnosti samotné, tak je tomu ostatně vždycky, každá společnost si žárlivě střeží zachovávání základních norem svého fungování.

    Takže problémem tu tedy zřejmě nebude samotný akt donucení; ale hlavním problémem je to, jestli tento nesouhlas s komunistickým způsobem existence by byl opravdu jenom sporadický, ojedinělý – anebo naopak častý, znovu a znovu se vyskytující. Tak častý, že by překročil limit možností sebeobrany společnosti. Víceméně stejně tak, jako když množství choroboplodných zárodků překročí možnosti aktuálního stavu ochranných mechanismů organismu, a choroba propukne naplno.

    Tato otázka souvisí s odpovědí na otázku, jestli je pro člověka primární jeho egoismus, anebo jeho společenskost (respektive pospolitost, jak jsem o ní psal tuším že v V. kapitole mého pojednání o Marxovi).

    Především: tuto otázku nelze řešit abstraktně. Nýbrž jenom v reálných kontextech. V člověku jako takovém je bezpochyby (geneticky, rodově) uloženo obojí: jak vysoká míra vzájemné pospolitosti, kooperace, tak i silný sklon k individuálně egoistickému jednání.

    Ovšem: my v danou chvíli tuto otázku ve skutečnosti vůbec nestavíme, nemůžeme stavět nezaujatě, hodnotově neutrálně; nýbrž my ji zodpovídáme na základě našich zkušeností života ve společnosti kapitalistického typu. Tedy v takovém společenském zřízení, kdy privátní egoismus je nejenom obecně trpěn, ale naopak platí jako základní princip ekonomického i společenského úspěchu! Za těchto okolností by tedy nějaké kázání k mravnímu jednání (například tak jak to stále prosazuje pan Vyleťal) nevedlo prakticky nikam. Ale – připomeňme si na straně druhé ony jezuitské redukce, jak tu o nich psala paní Hájková: tam naopak všichni jejich členové pilně vykonávali všechny společné práce, a podle všeho dokonce ještě i s radostí! A o všechno se stejně tak dělili rovným dílem. A kdyby se tu vyskytl nějaký egoistický jedinec, pak by byl dozajista okamžitě ve svém jednání naprostou většinou svých druhů korigován, naprosto přesně tak jak si to představoval Marx.

    Závěrem je tedy možno konstatovat: ano, člověk jako individuum vždy bude mít určitý sklon k egoistickému jednání (tento aspekt Marx dozajista velice podcenil); nicméně stejně tak je skutečností, že ten samý jedinec vždy stojí ve zcela konkrétním společenském prostředí, které svým charakterem a svým tlakem může jeho jednání velice zásadně formovat, ovlivňovat tím či oním směrem: buďto k vzájemné solidaritě a pospolitosti, anebo ale naopak ještě posilováním tohoto jeho latentního egoismu.

  35. Pokud by nějaká pospolitost poskytla člověku dobré naděje na delegování a využití mnoha životně nutných funkcí účelnou specializací svých struktur, asi se k takové pospolitosti bude mít tendenci připojit. S podmínkou že by viděl naději účelnost toho outsourcingu si svobodně dle své situace modifikovat – což si asi těžko jde představit bez trhu. A s podmínkou naděje na spravedlivou dosažitelnost takových opěrných funkcí (typicky vzdělání, příjem v neproduktivním věku nebo situaci, zdravotní služby) – tedy jakoby formy pojištění s dostupným plněním.
    Tam kde člověk tyto naděje nemá, nezbývá mu než aby se snažil „sám“ – včetně náchylnosti či nutnosti přimknout s k různým zdánlivým (názorovým) či vlivovým, „rodinným“… pospolitostem s vymezeným polem pouze vnitřní solidarity.. Tato snaha o „zasítění“ byla nutná i za reálsoc.

    Volby by mohly být vnímány jako specifický druh trhu s variantami pravidel zasítění. Je sice pravda že jejich reálné dopady jsou omezené – úměrně stabilitě nezbytné stabilizující byrokracie, ale to lze vidět i jako strukturální pokus o prevenci katastrofických důsledků definitivních vítězství, které tu nedávno ve svém pohledu do historie plynulých přechodů z demokracie do diktatury nebo války zmínil pan Horák.

  36. Tady je především nutno zmínit jednu věc (která v dosavadních diskusích nějak zapadla respektive nebyla uvedena): Marx celou svou teorii komunismu postavil na jednom základním předpokladu, totiž že komunistická, samotnou společností řízená produkce bude mnohem efektivnější, mnohem výkonnější nežli produkce kapitalistická!

    Marx měl pro tento svůj předpoklad (který nám po našich zkušenostech s chronicky stagnující ekonomikou reálného socialismu nutně připadá jako zcela iluzorní) měl ovšem docela reálné věcné důvody: v průběhu 19. století totiž celý svět kapitalistického produkčního způsobu znovu a znovu upadal do těžkých krizí; takže Marx z tohoto periodického výskytu krizí dokonce vyvodil určitý zákon, že v kapitalismu se tyto krize z nadprodukce s železnou pravidelností opakují každých deset let!

    Z této zkušenosti s – raným – kapitalismem tedy Marx dovodil, že v komunismu, kde veškerou produkci budou řídit sami dělníci, žádné krize z nadprodukce vznikat nebudou. (V tomto ohledu měl ovšem plnou pravdu; socialismus musel neustále zápasit s nedostatečnou, nikoli s nadměrnou produkcí.) V komunismu tedy nebude docházet k oněm dramatickým ztrátám společenské produkce, k jakým dochází v krizích kapitalismu; ekonomika neustále pojede na maximální možný výkon. Tím spíš že zde – další Marxův předpoklad – dělníci osvobození od jha kapitalismu budou pracovat s pocitem uspokojení z vlastní práce, tedy budou taktéž (dobrovolně) podávat maximální pracovní výkon.

    Pokud by tyto dva Marxovy předpoklady platily, pak by skutečně pro každého příslušníka komunistické společnosti bylo čistě materiálně naprosto výhodné v této komunistické říši hojnosti žít; a jenom bláhovec by mohl toužit po návratu ke kapitalismu, se vší jeho nouzí a existenční nejistotou.

    Jenže v každém případě v systému reálného socialismu se jak známo nerealizoval ani jeden z těchto dvou předpokladů. Centrálně plánovaná ekonomika se státním vlastnictvím výrobních prostředků se ukázala být naprosto nemohoucí náhradou za volný trh s jeho principem konkurence, který nutí výrobce produkovat efektivně a s ohledem na reálné potřeby spotřebitele.

    A za druhé: ukázalo se že v socialismu pro člověka práce není „životní potřebou“, nýbrž ještě větší tíhou a zdrojem frustrace nežli za kapitalismu. To mělo pak za důsledek, že pro jednotlivce bylo výhodné sám podávat minimální pracovní výkon (zaplaceno dostal nakonec stejně jako kdyby se poctivě snažil), a žít na úkor celku. Jinak řečeno, idea pospolitého socialismu byla zcela rozbita docela obyčejným privátním egoismem.

    ————————-

    Ovšem ohledně tohoto individuálního egoismu docela zajímavé výsledky dodávají výzkumy z oblasti teorie her: ukázalo se totiž, že nakonec nejvýhodnější strategií není ani bezbřehý altruismus, ale ani vyhraněný egoismus. Ti egoisté, kteří napřed mají největší zisk (na úkor ostatních), časem totiž narazí na to, že poté co jsou ostatními prohlédnuti a demaskováni, tak už s nimi nikdo nechce nic mít. Dostanou se do izolace. Ukázalo se tedy, že v zásadě nejefektivnější strategií je „jak ty mně, tak já tobě“. Tedy pěstovat pozitivní (a třeba i altruistické) vztahy s tím, kdo jedná stejně tak férově; ale egoisty trestat jejich uvržením do izolace.

    Ovšem je nutno vidět i to, že tato optimální strategie má – na rozdíl od kontextu psychologického experimentu – tu nevýhodu, že v moderní masové společnosti ne vždy máme co dělat se stále stejnými osobami. Zkrátka: nemáme možnost časem prohlédnout jejich charakter, a odpovídajícím způsobem je postihnout sankcí.

    ————————

    Jen tak pro zajímavost: zrovna včera se mě zřejmě někdo pokusil podvést, po telefonu. Bylo to takové typické telefonické zavolání, kde se dotyčný zřejmě snažil vydávat se za nějakého mého známého nebo příbuzného, aby pak ze mě pod nějakou záminkou vylákal peníze. Na něco takového jsem se ovšem nenechal nalákat; ovšem vzhledem k anonymitě volajícího nemám naprosto žádnou možnost ho jakýmkoli způsobem postihnout. A tak on v tom bude i nadále pokračovat.

    I když zase na straně druhé tento způsob „podnikání“ přece jenom tak docela bez rizika není. Právě včera v německých novinách byla zpráva o tom, že jeden důchodce (především starší lidé se stávají oběťmi takovýchto podvodů) tuto léčku prohlédl, předstíral že bude ochoten peníze poskytnout – ale mezitím zapojil policii. Která pak příslušnou osobu která si přišla pro peníze zatkla.

  37. Jsou lidé jiní (příp. lepší) než byli? Jde-li nám o budoucnost, otázka je to určitě klíčová, Proč je však tak obtížná, když o minulosti víme přece jen mnohé?

    Lidé se chovají hodně podmíněně, podle svých dispozic, povah, zkušeností a okolností. Mnohokrát bylo zaznamenáno, jak se (mladý) člověk adaptoval na poměry, které byly krajině jeho formování z hlediska obecného vývoje vzdálené celá tisíciletí. Naopak mnozí lidé se stávají cizinci ve vlastní zemi a dělo se tak dokonce i v době společenské stagnace.

    Pokud se přikloníme k názoru, že sociální vývoj lidi mění, ale různou rychlostí a pomalu, pak by z toho měla ovšem vyplývat velká ostražitost vůči možnosti úspěšného začlenění imigrantů z hodně vzdálených kultur. Pokud však usuzujeme, že lidé jsou pořád víceméně stejní, pak je třeba počítat jen s jejich poněkud odlišnou krátkodobou strategií během sociální adaptace. Zkušenosti jsou ovšem rozporné, adaptace ve druhé generaci, zdá se, nepostupuje příliš zdárně. Může to mít různé důvody, není ale vyloučeno, že dobrovolně příchozí jsou hodně specifickou skupinou, takže jejich potomstvo takové již ve srovnatelné míře není.

    Možná, že bychom naši otázku mohli specifikovat. Je na postupu (v naší souvislosti tak důležitý) altruismus? Nebo naopak ustupuje? Nebo se v průměru nemění nic?

    Řekl bych, že zde působí faktory leckdy protichůdné. Bohatší lidé spoléhají více na své možnosti a schopnosti, také však na institucionální rámce, nejsou proto většinou příliš altruističtí a o skutečnou („horizontální“) spolupráci a účastenství spíše nestojí. Zapojení v podobě občanské společnosti mnohde spíše slábne. Kde ještě převládá tradičnější společnost spíše chudších lidí, žijících ve větších rodinách, bývá život pospolitější, projevy altruismu se však většinou týkají spíše jen užší komunity.

    Přes všechny důvody ke skepsi lze předpokládat, že lidé se postupně přece jen mění, neboť ve velmi mnohém se museli adaptovat, a někdy i trvale. Čím více lidí je, tím l e h č í ovšem musí být jejich vztahy. Je docela dobře možné, že z hlediska altruismu nejsme již delší dobu na dobré cestě a šance na nastolení harmoničtější a idealističtější společnosti neroste, nýbrž možná dokonce klesá.

  38. Samooptimalizující se trhy s rychlými pružnými reakcemi na vývoj nabídky/poptávky (a reálných společně pojištěných, pro samofinancování nezvladatelně nákladných potřeb) – pokud by něco takového začínalo být díky vývoji technologií možné a většinově investory přijímáno jako výhodné, by mohly být lepší prevencí krizí z přefouklé nabídky než marné pokusy o centrálně plánovanou harmonii výroby/spotřeby.

    Komunistická nadprodukce je pro exploataci zdrojů životního prostředí minimálně stejným nebezpečím jako ta současná neřízená a už si ji nemůžeme nadlouho dovolit aniž by se vyvinula v neofeudální stav silové kontroly nedostatkových zdrojů.

    Kooperace v rámci komunity je pro člověka přirozeným instinktem, poznámkou o „rodinách“ jsem ale myslel přirozenou degeneraci tohoto k mafiím/gangům různého druhu (včetně státostrany) tam, kde selhává důvěra ve funkční kooperaci v rámci strukturovanější společnosti.

  39. Myslím, že trh se zbožím všeho druhu, dokonce ani volný trh, není to, co je pro kapitalismus nejvíce charakteristické, co ho dělá kapitalismem. Vždyť směna fungovala od doby, co existuje dělba práce a specializace. Fungovala už mezi pastevci a zemědělci.
    Problém je patrně v tom, že zbožím je v kapitalismu také pracovní síla. Tam, kde pracovní sílu určitého člověka nelze využít (chybí mu, nepotřebujeme ji, je málo kvalifikovaná, výroba stagnuje atd.), nastává problém – vzniká nezaměstnanost, čili jakýsi „přebytek lidí“, který pak musí spoléhat na stát s jeho přerozdělováním.

  40. HODNOTA ČLOVĚKA ZA KAPITALISMU

    Paní Hájková, tady jste řízla přímo do jádra problému. Přesně o tom jsem svého času vedl dost rozhořčený spor na DR s J. Dolejšem a J. Hellerem – totiž o tom, kde a kdy vlastně vzniká skutečná zbožní výměna. Já teď (jak už jsem zmínil čtu teď právě knihu jednoho z prominentních německých marxistů o „Kapitálu“) musím přiznat, že pravdu měli oni, a ne já. Já jsem tehdy tvrdil to samé co Vy teď – tedy že zbožní směna existovala vždycky, za všech časů. Zatímco oni tvrdili že k této zbožní směně ve vlastním slova smyslu dochází až za kapitalismu. A že předtím prý existovala jenom směna čistě naturální, tedy jedna užitná hodnota za jinou užitnou hodnotu. Já jsem si vůbec nedokázal představit že by Marx sám mohl tvrdit takovýto zcela evidentní nesmysl, tedy že by „hodnota“ zboží vznikala až ve společnosti založené na výrobě zboží (tedy v kapitalismu); ale podle všeho je tomu právě tak. A současní marxisté na tomto dogmatu stále ještě s železnou úporností setrvávají. (Dohadují se jenom o to, jestli tato „hodnota“ vzniká už v procesu produkce, jak tvrdí „substancialisté“, anebo až v procesu směny.)

    Ovšem je nutno podotknout, že Marx sám vyslovil výroky, které tuto konfuzi samy produkují. Na straně jedné píše, že práce má vždycky podvojný charakter, tedy složku práce konkrétní i abstraktní (přičemž tato abstraktní práce je samozřejmě základem, absolutní podmínkou hodnoty); ale na straně druhé Marx skutečně zásadně popíral výklad Adama Smithe, že hodnota výrobku je dána už přímo touto (abstraktní) prací kterou do ní vkládá její výrobce (tedy třeba už neolitický výrobce pazourkového pěstního klínu).

    Tento logický protimluv je možno si vysvětlit jediným způsobem: Marx byl natolik fixován na to svět kapitalismu vylíčit jako zcela specifický dějinný útvar, že v zájmu tohoto svého přesvědčení popíral zcela elementární danosti. Totiž: kdyby přiznal že „hodnota“ výrobku je dána už bezprostředně do něj vloženou abstraktní prací, pak by nikdy nemohl konstruovat svou vizi komunistické společnosti, kde má zcela zmizet veškerá tržní ekonomika, a tedy i samotná zbožní hodnota, a všechno má být produkováno a konzumováno zase jenom v čistě naturální podobě – vyrobím jenom to, co doopravdy potřebuji! Společnost v komunismu se tedy podle Marxe chová fakticky jako jeden jediný, racionálně uvažující subjekt! To je opravdu až neuvěřitelně naivní představa.

    Marx měl sice pro tento svůj krok dobré důvody, společnost která je existenčně založená na výrobě a směně zboží je přece jenom kvalitativně jiná nežli společnost kde naprostá většina produktů je výrobcem (rolníkem, sedlákem) použita pro vlastní potřebu a ke směně dochází většinou jenom sporadicky; ale to naprosto neznamená, že by vedle této diference, této diskontinuity neexistovala zároveň i kontinuita. Ale Marx zřejmě cítil tak intenzivní potřebu odlišit se zcela od modelů klasické politické ekonomie, že její téze popřel šmahem, paušálně, a to i ty které zcela evidentně byly naprosto správné.

    Marx měl ovšem naprostou pravdu v tom, že ve společnosti založené na produkci zboží (tedy kapitalismu) dochází k tomu efektu, že na místo původní priority naturální, tedy užitkové stránky produktů nyní do popředí nastupuje ona abstraktní složka – tedy (směnná, zbožní) hodnota. A tato abstraktní složka pak začne svou mocí ovládat jak celou sféru produkce a směny, tak i celou společnost, podřizuje si všechny její složky, celý společenský život. Takže například i v umění pak už na prvním místě nestojí sama umělecká kvalita, umělecká výpověď díla – nýbrž právě jenom její čistě zbožní hodnota. Je ostatně naprosto charakteristickým znakem současného kapitalismu, že do umění se v pravém slova smyslu „investuje“; umělecké artefakty nejsou svými kupci pořizovány proto že oni by se nějak těšili z jejich umělecké krásy, nýbrž výhradně proto, že oni očekávají že časem jejich prodejní hodnota ještě stoupne, a oni je tedy budou moci prodat s příslušným ziskem.

    Máte tedy pravdu s tím, paní Hájková, že problémem kapitalismu je že je v něm pracovní síla (tedy sám člověk) pouze zbožím; ovšem tento problém či toto negativum kapitalismu je ještě mnohem širší, v uvedeném smyslu že v kapitalismu je zbožím nakonec všechno, a tedy i všechno lidské.

    Ostatně, co se týče toho že lidská pracovní síla je v kapitalismu pouhým zbožím: tento naprosto cynický vztah kapitalismu k člověku se nejostřeji projevuje ve zdánlivě pouze nevinně hravé sféře, totiž ve fotbalu, respektive sportu vůbec. Tato proměna živoucí lidské bytosti v pouhé zboží už dospěla tak daleko, že se dnes s naprostou samozřejmostí hovoří o tom, že ten či onen klub prodal či koupil toho či onoho hráče – jako by se jednalo o římský trh s otroky, kde si každý pán své jemu poddané pracovní síly může vybrat podle vlastní libosti! A zcela bez skrupulí se přímo hovoří o „trhu s hráči“. Vlastně nejkřiklavější takový případ se stal s českým basketbalistou hrajícím v americké NBA Satoranským, kterého jeho klub během jeho přítomnosti u české reprezentace prodal klubu jinému! Jak se o tom sám Satoranský vyjádřil: „Když jsem odlétal, byl jsem členem jednoho klubu – a když jsem se vrátil byl jsem členem klubu jiného!“ A oni ho skutečně prodali, v doslovném smyslu, jako nějakou věc, vůbec se ani neobtěžovali ptát se na jeho vlastní mínění!!

    Tak to je tedy o tom, jak kapitalismus skutečně z lidí dělá pouhé věci.

  41. Pane Nusharte, ty „samooptimalizující se trhy“ v důsledku nových technologií – do určité míry to samozřejmě je možné a děje se už dnes, kapitalismus (respektive vlády za kapitalismu) se už naučil těmto periodickým krizím z nadvýroby do značné míry předcházet, proto také už dávno nefunguje ona Marxova formule o zcela pravidelném cyklu krize-deprese-oživení-nadvýroba-krize; na straně druhé ale skutečně racionální řízení produkce (a spotřeby) v kapitalismu principiálně možné není, protože nakonec každý si tu hraje jenom do své vlastní kapsy, jenom ve svém vlastním zájmu; a centrální vláda všechny tyto protichůdné komerční zájmy může jenom do určité míry korigovat, ale nikdy ne plně ovládnout.

    A druhá (a vlastně ještě horší) věc je ta, že i kdyby se dařilo předcházet krizím z nadprodukce (tedy z produkce nekryté odpovídající poptávkou), pak v kapitalismu setrvává problém právě s onou poptávkou – totiž s bezbřehým konzumismem kapitalistické společnosti. Tady je nutno vyslovit určitou obhajobu předpokládané společnosti komunistické – ta sice také měla produkovat čím dál tím více, ale nikoli bezhlavě, nýbrž racionálně, jenom pro uspokojení zcela legitimních, přirozených potřeb člověka.

  42. MĚNÍ SE ČLOVĚK?

    Pane Horáku, ty imigranty jsem vlastně také sám chtěl zmínit. Je to totiž opravdu dost názorný příklad z praxe; ale jak sám konstatujete výsledky tohoto „polního pokusu“ jsou dosti rozporuplné.

    V každém případě já jsem znovu a znovu překvapen tím, jak rychle si jmenovitě v Německu příchozí i ze značně exotických zemí osvojí (alespoň ve vnějším jednání) německou akurátnost, korektnost ve vzájemných vztazích. Stává se velice často, že člověk myslí že mluví s rodilým Němcem – a pak se ukáže že je to imigrant z druhé generace.

    Například nedávno jsem v televizi viděl mluvit nějakou mladou političku či politickou aktivistku – byla zcela zjevně afrického původu, ale nejen její jazyková výslovnost, její dikce, celý její způsob vyjadřování, to všechno bylo naprosto typicky německé. (A to i ve smyslu negativním; musím přiznat že se mi nikdy nezamlouvalo ono až přílišné sebevědomí německých žen a dívek, cítil jsem za ním vždy jakýsi osobní chlad.)

    Ten tlak na adaptaci je tedy velmi silný, a v mnoha případech i velmi úspěšný. Na straně druhé je ovšem i část imigrantů, kteří se adaptovat nedokázali. A to většinou z takových rodin, které se v německé administrativní hantýrce označují jako „bildungsfern“, čili doslova „vzdálené (vyššímu) vzdělání“. Děti z těchto rodin nejsou vedeny k tomu vypracovat si studiem vlastní schopnosti, a tedy i vlastní možnosti sociálního a příjmového vzestupu; zůstávají tedy na spodních příčkách společenské hierarchie, což v nich samozřejmě produkuje sociální frustraci. Která se pak nevyhnutelně při určitých příležitostech začne vybíjet, slepě a násilně.

    Ale zpět k otázce, jestli tedy člověk zůstává v zásadě stejný, nebo se přece jenom postupem času mění; a pokud se mění, pak jakým směrem.

    Myslím, že tady je nutno dát nejen dvojí, ale dokonce čtverou odpověď.

    1. základní psychologická schémata lidského jednání (v linii altruismus – egoismus), základní archetypy jsou v průběhu času velice konstantní, mění se jenom nepatrně (pokud vůbec)

    2. jestliže jsou konstantní tato schémata jako taková, to ještě neznamená, že by se nemohly do jisté míry měnit jejich obsahy (například ta samá násilnická povaha bude mít zcela jiné možnosti pro ventilaci svých násilnických sklonů v prostředí divošském, a v prostředí moderní kultivované civilizace)

    3. právě v moderní civilizaci je možno pozorovat víceméně kontinuální vzestup kultivovanosti, postupného zjemňování ohledně norem společenského chování

    4. na straně druhé ale právě tato moderní (post)průmyslová společnost, s její anonymitou a s jejím vyhraněným individualismem jakoby čím dál tím více ztrácela schopnost skutečně citového života, cituplné vzájemnosti. (Respektive aristotelského „přátelství“, jehož přítomnost Aristoteles považoval za nezbytný tmel dobré obce.) Kterýžto trend ovšem velmi účinně zesiluje inherentní egoismus kapitalistické společnosti založené na absolutní preferenci zájmu privátního nad zájmem společným.

  43. KOMUNISMUS A INDIVIDUALITA

    Ale vraťme se ještě jednou k hypotetickému komunismu. A k otázce jak by se v něm lidé chovali. Tady by se totiž otvírala jedna velmi zajímavá varianta, kterou ovšem reálné dějiny bohužel nikdy neumožnily vyzkoušet.

    Předpokládejme tedy situaci, že by komunistická produkce skutečně byla mnohem výkonnější a efektivnější nežli produkce kapitalistická. V tomto případě by pro členy této komunistické společnosti bylo objektivně výhodné, aby sami byli přesvědčenými komunisty, tedy vyznavači této komunistické pospolitosti.

    Klíčová otázka zní: docházelo by i přes tuto materiální výhodnost k tomu, že by se zde znovu a znovu vynořovali vyhranění individualisté, kteří by vůči této komunistické pospolitosti stáli v opozici, svým individualistickým smýšlením a chováním by ji znovu a znovu rozbíjeli, a které by bylo nutno – ať tím či oním způsobem – „zpacifikovat“, to jest donutit je k akceptování oněch komunistických norem vzájemného jednání?

    Podle všeho je nutno předpokládat, že i v ekonomicky úspěšném komunismu by nicméně k takovéto systémové respektive ideové opozici znovu a znovu docházelo.

    Za prvé už z čistě materiálních důvodů. Bylo sice řečeno, že objektivně by bylo pro členy komunistické společnosti výhodnější žít v ní nežli v (individualistickém, egoistickém) kapitalismu; ale takto by to platilo jenom pro společnost jako celek. Zatímco pro jednotlivé osoby by stále ještě mohlo být výhodnější chovat se individualisticky-egoisticky; tedy pracovat méně nežli ostatní, ale přitom konzumovat více nežli ostatní. Ten sklon k egoistickému jednání by tu tedy stále byl objektivně přítomen.

    Za druhé: jak už bylo řečeno v předchozím vstupu, základní archetypy lidského jednání jsou v zásadě konstantní. To znamená: jestliže lidský egoismus se udržuje po celou historii lidstva (a stejně tak je plně přítomen i u ostatních živočichů), pak je sotva myslitelné, že by náhle zmizel z genetické výbavy člověka, jenom proto že zde nastal jakýsi komunismus. (Samozřejmě, v té genetické výbavě je i prvek altruismu; ale o ten se nám tady nejedná.)

    A konečně za třetí (a to je dost možná dokonce nejdůležitější aspekt): z hlediska progresivního vývoje společnosti je přítomnost určitého procenta „kverulantů“ žádoucí, a zřejmě nevyhnutelně nutná! Protože naprosto homogenní a pospolitá společnost – to je vlastně společnost stagnující, do které nepřicházejí žádné nové impulsy. Jsou to pravidelně právě tito individualisté, kteří rozlamují ustrnulá schémata myšlení a jednání, kteří svými kritickými otázkami znepokojují, provokují usedlou většinu, kteří přicházejí s novými vizemi. Například Sokrates – naprosto klasický příklad takového „kverulanta“, který znovu a znovu provokoval své maloměšťácké spoluobčany (a nakonec za to zaplatil svým vlastním životem); ale právě s ním přišlo zcela nové pojetí mravní odpovědnosti občana. Ježíš Nazaretský? – Prakticky naprosto to samé, jenom přenesené ze sféry civilní do říše víry. Giordano Bruno? Upálen. Marx? – Sršatec který vyhlásil válku prakticky celé tehdejší měšťácké společnosti, jakož i celé akademické obci. Dokonce i sám Einstein svého času musel zápasit s celou falangou konzervativních fyziků. (Ten šílený termín o „židovské fyzice“ nebyl až vynálezem Hitlera; nýbrž byl bojovým heslem celých stovek Einsteinových profesních kolegů!)

    Ukazuje se tedy skutečně, že názorově naprosto homogenní společnost naprosto není nejefektivnějším uspořádáním; nýbrž optimální je zřejmě určitá kombinace obou elementů, jak obecné pospolitosti (homogenity), tak i určité míry individualismu a rebelství proti ideovému diktátu většiny.

  44. No a nemyslel si Marx, že v komunismu bude každý člověk, každý jedinec individualitou? Jak jinak chápat větu z Manifestu?
    „Místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“
    Já si myslím, že člověk, když se stává individualitou, sestupuje až do hloubky své bytosti; čili dostává se až ke své podstatě, od které byl předtím odcizen. A tato podstata, protože je všem lidem společná, ho potom zase „nasměruje“ ke společnosti.

  45. Paní Hájková, tuto větu z Manifestu jsem citoval zrovna včera v jedné diskusi na fóru Levice. Jeden účastník tam totiž dal odkaz na amerického autora Davida Harveyho, který napsal knihu ve které se snaží doložit, že socialismus a svoboda jednotlivce nejsou ve vzájemném protikladu: https://jacobinmag.com/2020/10/david-harvey-the-anti-capitalist-chronicles-socialism-freedom

    Na to já jsem odpověděl dost podrobnou analýzou daného záležitosti. A protože je to téma opravdu velice klíčové, zkopíruji sem celou moji odpověď:

    „PROBLÉM SVOBODY JEDNOTLIVCE ZA SOCIALISMU

    „V komunistické společnosti je svobodný rozvoj jednotlivce podmínkou pro svobodný rozvoj všech.“ Karel Marx

    Zdálo by se, že tato věta je naprosto jasná a jednoznačná, a že od této chvíle už není možno marxisticko-komunistickému hnutí vytýkat žádné snahy o potlačení lidské individuality, individuální lidské svobody.

    Jenže: takovouto větu je velice snadno možné vyslovit; ale je zcela jiná otázka, jestli je s tímto tvrzením v souladu vlastní charakter celé marxistické doktríny. A tady je nutno mít velice zásadní pochybnosti.

    Především: Marx se vůbec nikdy nezabýval řešením problému vztahu jednotlivce a společnosti. Marx (jak jsem ukázal ve IV. kapitole mého seriálu Marx a dnešek IV. – DIALOGY ) prostě doktrinálně vyhlásil, že člověk je principiálně tvor „společenský“, a tím pro něj celá záležitost byla vyřízena. Podle jeho přesvědčení k jakýmkoli konfliktům mezi jednotlivcem a společností může docházet jenom v třídních, vykořisťovatelských společnostech, jmenovitě v té kapitalistické – ale v komunismu prý dojde k naprosté harmonii mezi jednotlivcem a společností, tedy mezi svobodou jednotlivce a potřebami celé společnosti.

    Je zajímavé, s jakou úporností i současní marxisté trvají na tomto dogmatu. Svého času jsem svou magisterskou práci napsal na téma „Lidská práva jako protiklad mezi jednotlivcem a celkem“; a můj marxistický docent u kterého jsem tuto práci dělal vůbec nebyl schopen a ochoten připustit, že je tady (v komunismu) možný nějaký protiklad.

    V každém případě tedy platí: Marx si celou záležitost protikladu mezi svobodou jednotlivce a potřebami celé společnosti naprosto zjednodušil. Přesněji řečeno, on se nikdy nezabýval tím aby tento problém řešil.

    A víceméně to samé platí i o uvedeném interview s Davidem Harveym: on má sice naprostou pravdu tam, kde říká že (neo)liberální svoboda není svobodou pravou, protože fakticky člověka v mnoha směrech omezuje, jenom méně nápadným způsobem než jak je tomu v politických diktaturách. Ale i Harvey si celou záležitost velmi zjednodušuje, ani on vlastně vůbec nepřipouští že by za socialismu vztah mezi svobodou jednotlivce a mezi společností mohl způsobit nějaký zásadní problém. Přičemž ovšem nijak neříká – alespoň v tomto interview ne – co vlastně vůbec rozumí pod pojmem „socialismus“. Mohl by si tu opravdu každý dělat co se jemu samotnému zlíbí? – Pak to nemůže být socialismus; protože jakýkoli skutečný socialismus je zcela naopak postaven na odpovědnosti jednotlivce vůči celku. On sice zmiňuje že by například ke svobodě jednotlivce nemělo patřit přivlastňovat si nadměrný zisk; ale nijak neuvádí, jak toto omezení uvést do souladu s tržní ekonomikou, jejímž motorem je právě vyhlídka na zisk. Vůbec, jaká by měla být vlastnická struktura ekonomiky v tomto „socialismu“? Státní? – Pak by se jenom opakoval problém s naprosto nevýkonnou ekonomikou z dob reálného socialismu. Soukromá? – K soukromému vlastnictví výrobních prostředků ale nevyhnutelně patří možnost přivlastňovat si nadhodnotu – tedy „vykořisťovat“ dělníka. A jestli by toto „vykořisťování“ bylo o něco větší nebo o něco menší, to by byl jenom rozdíl kvantitativní, ale nijak by to neřešilo problém sám. Vlastnictví družstevní? – To je i podle marxismu jenom méně vyspělou, méně hodnotnou formou socialistického vlastnictví; a za podmínek přetrvávající tržní ekonomiky by se jednalo jenom o jakéhosi křížence mezi socialismem a mezi kapitalismem – tito družstevní vlastníci by se nutně chovali jako kolektivní kapitalista.

    Zkrátka: Harvey s jakousi neotřesitelnou samozřejmostí předpokládá, že za socialismu se lidé budou chovat odpovědně vůči celku; takže tu žádný konflikt mezi svobodou jednotlivce a potřebami celku vůbec nevznikne.

    Kořen všeho leží v tom, že Marx nikdy nebyl ochoten přiznat, že člověk není plně formován společenskými podmínkami ve kterých žije, ale že má i určité zcela základní, neměnné vlastnosti a charakterové rysy – a že jedním z těch nejzákladnějších je absolutní potřeba vlastní autonomie. Čili – nepodmíněné osobní svobody dělat si to, co chci já sám. Nenechat si nic předepisovat.

    Jak hluboká, jak nezlomná je tato touha po vlastní individuální svobodě se ukazuje právě v současné době, kdy celé zástupy antivaxerů zuřivě odmítají nechat se očkovat, i když přitom riskují životy jiných i své vlastní – jenom proto aby si mohli uchovat pocit své vlastní „svobody“.

    Shodou okolností zrovna v současné době na mém webu dost intenzivně diskutujeme právě tento problém vztahu individuální svobody v komunismu. Klíčový bude v tomto ohledu asi můj vlastní komentář, v kterém dokládám že i za nejpříznivějších okolností by v komunismu nevyhnutelně vznikaly stálé konflikty mezi společností a mezi touto potřebou absolutní individuální svobody: Marx a dnešek VI. – DIALOGY

    Závěrem je tedy možno konstatovat: protiklad mezi svobodou jednotlivce a mezi potřebami celku je jedním z klíčových problémů socialismu; a současná levice před tímto problémem stále ještě zavírá oči, a proto není ničím schopna přispět k jeho řešení.“

  46. K mým analýzám Marxova pojetí „vykořisťování“ musím ještě z aktuálního popudu něco doplnit. Jak jsem zmínil hned v úvodní poznámce, dostala se mi právě teď do rukou kniha německého marxisty Michala Heinricha o Marxově Kapitálu.

    V každém případě už na základě dosavadní četby (jsem teď asi v první čtvrtině knihy) je možno konstatovat, že i mezi současnými marxisty stále trvají velké spory o tom, jak vlastně správně vykládat Marxe. Kromě jiného se nemohou dohodnout ani na tom, zda (zbožní) hodnota vzniká už v procesu produkce, anebo ať v procesu cirkulace (prodeje).

    Totiž: ono by mohlo docela dobře být, že pravdu mají strany obě. (Což ovšem žádného z nich zjevně nenapadlo.) A dokonce velmi mnoho hovoří pro to, že tomu skutečně právě tak je. Ovšem: v tom případě by bylo nutno vzdát klíčové Marxovo dogma o tom, že hodnota = směnná hodnota. Tedy že cena která se na trhu (v průměru) platí za daný výrobek, je přímým a stoprocentním ekvivalentem „hodnoty“, tedy společensky nutného množství práce do něj vložené.

    Především je nutno říci: tato rovnice, která po celou dobu trvání marxismu platila a stále platí za nezpochybnitelnou, je čistě jenom vlastní Marxův axiom. Není naprosto nic, čím by tento předpoklad bylo možno objektivně verifikovat; a současné standardní politické ekonomie tuto rovnici také zásadně neuznávají.

    Pokud by tomu tak skutečně bylo (tedy že směnná hodnota se nerovná hodnotě), pak by bylo možno v plné míře vysvětlit i ten jinak z marxistické teorie nevysvětlitelný fenomén, který jsem zmínil ve výchozím textu: totiž razantní nárůst výše osobního majetku průmyslového dělnictva především v období po 2. světové válce, který nelze v žádném případě vysvětlit v rámci dosavadní marxistické teorie. Podle které kapitalista dělníkovi platí jenom hodnotu jeho vlastní (dělníkovy) pracovní síly, tedy náklady nezbytně nutné k její reprodukci. Pokud totiž směnná hodnota není rovna hodnotě, pak je vysvětlení snadné: kapitalista platí dělníkovi přesně tolik, kolik činí jeho s m ě n n á hodnota, na aktuálním pracovním trhu. A tato směnná hodnota je dána celou řadou dalších faktorů, především dostupností a kvalitou daného zboží (tedy: dělníkovy pracovní síly).

    Vezměme si totiž konkrétní příklad: dejme tomu, že dělník někdy v 19. století dostával od svého kapitalisty 10 krejcarů. Což stačilo opravdu tak právě k holému přežití. Pak se ale zvýšila organizovanost dělnictva, byly založeny odbory, organizovaly se stávky. Takže kapitalista byl donucen svým dělníkům platit najednou dejme tomu 12 krejcarů. Čili rázem od 20 procent více.

    A teď: bylo by opravdu myslitelné, že se takto okamžitě zvýšila „hodnota“ dělníkovy pracovní síly? (Předpokládejme že cenová hladina – především u potravin – by zůstala konstantní.) Nikoliv; zvýšila se pouze její c e n a – to jest, její směnná hodnota. A to proto že kapitalista musel poznat, že své „zboží“ (tedy dělníkovu pracovní sílu) reálně nikde nedostane levněji, nežli za oněch 12 krejcarů.

    Ukazuje se tedy znovu a znovu: celý Marxův model „vykořisťování“, a vůbec jeho analýzy kapitalismu jsou velmi zjednodušené; natolik zjednodušené že se čím dál tím více dostávají do rozporu s objektivní realitou. A není proto divu, že je běžní, mainstreamoví ekonomové současnosti vůbec neberou vážně. A přitom se pak ztrácí i to hodnotné, co v těchto Marxových analýzách stále ještě přetrvává.

  47. Já bych řekl, že cena stále méně odráží hodnotu práce, která byla do výrobku (příp. jeho prodeje) vložena a stále výrazněji ji (většinou) převyšují. Lidé si zvykli, že vzniká nemálo svévolně a že „příležitost dělá zloděje“.

    Jen tak namátkou:

    Věci často získávají na ceně, protože jsou vzácné a je po nich (relativně) velká poptávka. Jak by Marx vysvětlil, že obraz Vincenta van Gogha, který nešel v době vzniku vůbec prodat, se dnes vydraží za paritu ceny vilek po obou stranách dlouhé ulice.

    Ta samá věc může být prodána za velmi různou cenu, podle toho, jací zákazníci a s jakým míněním a emocemi ji kupují. Jsou případy, kdy teprve zdražení učiní zboží prodejné. Častěji je tomu ovšem naopak, potenciálního kupce, zvláště dnes, naprosto nezajímá, kolik práce do ní bylo vloženo, ale jakou má užitnou hodnotu nebo jaký sociální status je s ní spojován. A především, za kolik je k dostání jinde.

    Ceny reagují na kupní sílu lidí. Stejný výrobek se tedy prodává za jinou cenu v zemi (oblasti) chudé a za jinou v bohaté. Je-li cena někde příliš vysoká, bude tomu tak nejspíš pro vysokou zdejší prestiž výrobku. Dramaticky rozdílné ceny mohou nabízet hned za rohem.

  48. PROBLÉM VZTAHU CENY A HODNOTY ZA KAPITALISMU

    Pane Horáku, tady jste se zanořil snad do vůbec nejproblematičtějšího místa celé ekonomické teorie. Musíme si to tedy rozebrat poněkud podrobněji.

    Tedy za prvé: z hlediska klasické politické ekonomie (jejíž závěry v tomto ohledu Marx přejímá) se v daném případě nejedná o zásadní problém. Už Adam Smith věděl, že zdaleka ne vždy prodejní cena určitých předmětů odpovídá jejich „hodnotě“ – tedy množství (společensky nutné) práce do daného předmětu vložené. A cena vůbec může velice kolísat podle okolností: například vzduch za normálních okolností nemá žádnou hodnotu ani cenu; ale když by nám začal akutně chybět, měl by pro nás cenu maximální.

    Je nutno si uvědomit: jak Smith, tak Marx chtěli odhalit základní charakter fungování historicky specifického typu společnosti: totiž společnosti založené na produkci zboží. Předtím naprostou většinu produktů spotřeboval sám producent (tedy rolník); prodávaly se jenom přebytky. Zatímco v novodobé, kapitalistické formaci dochází k tomu zásadnímu přelomu, že prakticky celá produkce je založena na směně. Jednalo se tedy o to objevit základní zákonitosti této směny, tj. volné tržní ekonomiky. A už Adam Smith formuloval onen základní princip, že jenom tehdy je vůbec možno navzájem směňovat zboží, když zde existuje nějaká společná základna – a tou může být jenom kvantum vložené lidské práce, měřitelné časem. Protože jinak by kupec a prodávající vůbec nemohli vědět, jestli je daná směna pro ně výhodná nebo ne, neměli by žádné měřítko. Tato lidská práce měřitelná časem nese označení „abstraktní práce“; na rozdíl od „práce konkrétní“, která vyrábí užitné hodnoty, které ale jako takové nejsou směnitelné.

    Tento Smithův princip (či spíše: objev) přejal i Marx; který ho pak ovšem ještě modifikoval. To tu teď ale není podstatné. Jedná se o to: podle této teorie se tedy zboží mezi kupcem a prodejcem ve společnosti založené na zbožní výměně směňuje principiálně na základě oné „abstraktní práce“, tedy podle toho kolik daný předmět při výrobě (průměrně) stál času. Tato abstraktní práce tedy tvoří „hodnotu“ zboží. To že konkrétní cena se s touto hodnotou nemusí krýt (Marx dokonce doložil se vlastně nikdy plně krýt nemůže) – to v zásadě neruší, nevyvrací tuto teorii. Konec konců tyto konkrétní ceny – podle marxistické teorie – oscilují kolem společné střední hladiny; a tato centrální hladina je dána právě hodnotou daného zboží.

    Podle veškerého rozumného náhledu je tato teorie v zásadě správná; ale zásadní otázkou je, jestli je úplná. Jestli skutečně postihuje celou komplexitu aktu směny.

    Napřed je nutno zmínit: současné ekonomické teorie s touto „teorií pracovní hodnoty“ zcela obecně nepracují; místo toho je dnes dominantní „teorie mezního užitku“. Která – jak uvidíme dále – je dost možná blíže realitě; ale její vadou je její nespecifičnost. A ta je naopak ze strany marxistů kritizována a zavrhována, neboť – svým subjektivistickým charakterem – zcela znemožňuje dobrat se jak zásadní kritiky kapitalismu, tak závěru o nutnosti revoluční přestavby společnosti. (A samozřejmě v ní zcela mizí moment vykořisťování.)

    Problémem je tu jak řečeno ona subjektivní stránka: každý kupující se tu znovu a znovu rozhoduje, kdy je koupě pro něj osobně výhodná. On tedy hledí nejen na její cenu, nýbrž i na její užitné vlastnosti. Přitom ale – a právě na to chce poukázat marxismus – kapitalistovi je naprosto a úplně lhostejné, jaké má dané zboží konkrétní užitné vlastnosti; jestli je to kus látky, automobil nebo kulomet. Kapitalista chce svůj zisk – tedy vyšší hodnotu nežli do procesu koupě a prodeje sám vložil. (Přičemž nadhodnotu může podle marxistické teorie konec konců získat jenom z vykořisťování dělníkovy práce.)

    Sama o sobě je tedy tato marxistická teorie velmi konzistentní; a je velmi obtížné ji nějak zpochybnit imanentně, na základě její vlastní logiky.

    A musím přiznat, že i mně trvalo dlouho, nežli jsem přišel na to, kde je chyba. Jde o to: v tomto pojetí se naprosto ztrácí faktor kvality zboží. Mě to definitivně trklo až zcela nedávno když jsem pročítal jednu pasáž z Marxe, kde ten se sám odvolává na jednoho (buržoazního) ekonoma, s citátem „za předpokladu konstantní kvality zboží…“ Za tohoto předpokladu je pak samozřejmé, že to jediné co může rozhodovat o ceně zboží, je jeho „hodnota“ – tedy množství oné abstraktní práce pro výrobu daného zboží potřebné.

    Až v tuto chvíli mě napadlo: a kdo vlastně dává oprávnění k tomu, kvalitu zboží prohlásit za „konstantní“!?… Což kdybychom zcela naopak prohlásili: „Za předpokladu že hodnota – tedy množství abstraktní práce – určitého druhu zboží je konstantní…“ Pak nezbývá jiný závěr nežli ten, že pak o ceně nemůže naopak rozhodovat nic jiného, nežli kvalita daného produktu! A tento náhled naprosto podporuje i přirozená každodenní zkušenost, kdy jak koncový spotřebitel, tak ale i komerční kupec hledí především na to, jakou kvalitu má nabízený produkt! K tomu ostatně slouží všechny spotřebitelské portály, kde si kupující navzájem sdělují své zkušenosti s daným zbožím, a všechny spotřebitelské a jiné testy: srovnávají se ceny, ale především kvality jednotlivých produktů! A výrobce který nabízí lepší kvalitu, může za ten samý produkt (vyrobený s těmi samými náklady) žádat mnohem vyšší ceny, nežli výrobce produktu méně kvalitního!

    A přitom: tato kvalita – ta naprosto není dána samo sebou (jak sugeroval Marx respektive onen ekonom); nýbrž přesně naopak, o tuto kvalitu je nutno v produkci dennodenně bojovat – a je to především management firmy, a konec konců sám majitel, kdo neustále „tlačí“ na zaměstnance aby pracovali kvalitně! A to je právě ten moment který jsem měl na mysli v kapitole o vykořisťování – že totiž na produkci nové hodnoty mají svůj podíl i vedoucí síly, a i sám majitel!

    V zásadě jste – svým poukazem na užitné, či žádané vlastnosti zboží – tedy skutečně trefil jádro problému; ale jak je vidět, celá věc sama je ještě mnohem složitější a komplikovanější.

    V podstatě jste vyjádřil to samé co ta zmíněná „teorie mezního užitku“ – ta je jak řečeno v zásadě správná, dokáže mnohem lépe postihnout konkrétní akty prodeje a koupě; jenomže se v ní ztrácí vše to podstatné, co objevila Marxova analýza produkčních a směnných vztahů za podmínek kapitalismu. Ovšem – u Marxe zase zcela absentuje ten moment (neustále se měnící) kvality.

    Podle mého názoru je pak jediné možné řešení takové, že se (směnná) hodnota zboží (tedy jeho reálná cena) pojme jako součinitel abstraktní a konkrétní práce, jako součinitel kvantity a kvality. Jedině tak je možno obsáhnout celý komplexní proces zbožní směny; aniž by se přitom ztrácela podstata Marxovy analýzy podstaty kapitalismu.

    Ovšem – jak už jsem uvedl, pro daný účel je nutno pohřbít marxistické dogma o tom, že směnná hodnota zboží = jeho hodnota. V „hodnotě“ totiž vůbec nefiguruje ona kvalita; zatímco ve směnné hodnotě (a tedy reálné ceně) ja kvalita naopak spolurozhodujícím faktorem.

  49. Pane Poláčku, ovšem kvalita zboží souvisí nepochybně s jeho užitnou hodnotou (která se liší od směnné hodnoty). Respektive užitná hodnota vyjadřuje kvalitu zboží. Píšou to tady (je tam zmíněn i Marx)
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Hodnota_(ekonomie)
    Já bych k tomu ještě dodala, že užitná hodnota (kvalita) nutně souvisí taky s náročností zákazníka.

  50. Pane Poláčku, uvedené Marxovy definice chápu, nebo se aspoň snažím chápat, jako svým způsobem modelové, jako určitý ekvivalent zjednodušování podmínek zadávaných do výpočtů sloužících k popisování systémů a jejich chování. Ač mohou vypadat jako „vaření z vody“, výsledky dávají většinou správné a docela přesné.

    Přece zde však vidím určitý problém, neboť více než 150 let, které od zveřejnění Marxových postulátů uplynulo, změnilo (stále kapitalistickou) výrobu možná více než to dokázal celý předchozí vývoj. Jak jste zde v minulosti zmiňoval, počet dělníků, jehož (další) růst Marx teprve předjímal, je nyní zase dávno snížený a ještě klesá. Podíl samočinných strojů a robotů na výrobě je už nyní asi hodný patřičného zřetele. Jako nikdy v minulosti nespočívá již dávno problém v tom zboží vyrobit, ale prodat. Produkce má teď běžně mnohem abstraktnější povahu. Stále častěji je svým způsobem sázkou do loterie, čemuž odpovídá existence celého segmentu reklamy. Marxův pohled na hodnotu a cenu zboží se zdá platit více v případě subdodávek součástek (používaných v další výrobě) a pro dodávky zboží do maloobchodu než u prodeje koncovým spotřebitelům. Je to však asi jen zdání, dílo nepoučené optiky: Nynější problémy s dodávkami mikročipů i mnoha jiných výrobků, nemluvě o energiích, ukazují na fakt, že považovat hodnotu již vyrobeného zboží za danou a nevyrobeného za předvídatelnou je aproximace značně odvážná.

  51. Vlastník výrobních prostředků si část nadhodnoty ponechával možná i proto, aby měl naději unést rizika investování do dalšího udržení produkce (její reálné směnitelnosti na trzích, což by ideálně mohlo souviset i s užitnou hodnotou).

    Dnes už se asi dominantně investuje z úvěrů, takže místo akumulace prostředků z nadhodnoty práce stačí prostředky navíc ke krytí ceny úvěrů.
    A nověji se často investuje z dotací – jak se počítá cena peněz z nich nevím… Investorem jsou zde (teoreticky) plátci daní – v tom i spotřebních – tedy my všichni konzumenti – že by krystalizač ní jádro komunismu?;-)
    Avšak o část hodnoty své práce vložené do zde dotované produkce mohou přicházet velmi vzdálení lidé z jiných „kulturních okruhů“…

    Když je investice nákladná x riziková moc (třeba jaderná elektrárna v době kdy není známo jak brzy bude efektivnější např. fúzní reaktor), nechává se investovat stát, který jak známo stejně podnikat neumí, takže tam neefektivita investice pak nepřekvapí.

    V odkazovaném textu papeže Františka o Josefovi a dělnících jsem si všiml věty o důstojnosti člověka čerpané z vědomí přijetí jeho (konkrétní) práce, kterou nemůže nahradit přijetí (třeba i stejných) prostředků jako charitativní podpory.

  52. Pane Horáku, teď jenom narychlo a předběžně (musím teď končit): všechny ty součástky apod. které zmiňujete, ty v Marxově teorii nehrají prakticky žádnou roli, neboť podle něj nadhodnota vzniká výhradně ve sféře živé práce dělníka (tzv. variabilní kapitál), a nikoli ve sféře konstantního kapitálu, tedy veškeré „práce minulé“, jako jsou stroje a materiál, a tedy i součástky. Podle Marxova modelu tuto věcnou stránku kapitalista údajně nemůže prodávat o nic dráž, než jak je koupil. Od nuly nula pojde. Ten jediný moment v celé produkci kde kapitalista tedy může čerpat nadhodnotu, a tedy i svůj zisk, je vykořisťování živé dělníkovy práce.

    Ovšem: jak jsem ukázal příslušné (IV.) kapitole mého seriálu o Marxovi, tento jeho axiom je podle všeho mylný, neudržitelný. Všechno ukazuje na to, že nadhodnota vzniká i v jiných fázích celého produkčního procesu; a že tedy jejím zdrojem je i strana kapitálu, nejen strana (bezprostřední dělnické) práce.

    Marx se ovšem toho svého dogmatu musel železně držet (a stejně tak se ho slepě musí držet i současní marxisté), protože kdyby ho vzdal, pak by tím byl masivně oslaben celý jeho projekt o nevyhnutelnosti komunistické revoluce.

    ———————

    Jinak je nutno podotknout, že celý tento Marxův model je skutečně dost obtížné k pochopení; za prvé pro složitost materie samotné, ale za druhé právě proto že Marx samotnou realitu pojal jenom jednostranně, takže se jeho model nutně dostává do rozporu s přirozeným vnímáním, s přirozeným úsudkem.

  53. Paní Hájková, je sice samozřejmé že užitná hodnota zboží nějakým způsobem souvisí s jeho kvalitou; ale tady se jedná o to, že obě charakteristiky nám tu vystupují v odlišných souvislostech.

    Jak řečeno, kvalitu Marx prostě předpokládá jako konstantní; a už se jí vůbec nijak dál nezabývá. Ta tedy vůbec nehraje žádnou roli v jeho konstrukci zbožní hodnoty.

    Užitná hodnota – ta sice podle Marxe také nemá žádný vliv na samotnou výši hodnoty zboží; nicméně užitná hodnota je integrální součástí jeho modelů hodnoty. Užitná hodnota je v prvé řadě základní podmínkou pro to, aby kupec vůbec byl ochoten dané zboží koupit; to co nemá žádnou užitnou hodnotu samozřejmě nikdo kupovat nebude. Zatímco – čistě teoreticky – něco může mít vysokou kvalitu, ale může mít že to (za konkrétních okolností) nebude mít žádnou užitnou hodnotu. (Například vysoce kvalitní počítač by pro neandrtálce měl užitnou hodnotu rovnou nule. Užitná hodnota stradivárek by u trosečníků na pustém ostrově měla tak nanejvýš užitnou hodnotu dřeva na oheň. Atd. atd.)

    —————————-

    Co se pak toho záznamu v české wikipedii týče, pak ten je dokonalým příkladem toho, jak zásadně se od sebe liší běžná, mainstreamová ekonomická teorie od analýz Karla Marxe. Už na samotném počátku, když se tam píše „Hodnota je údaj vzniklý objektivním/subjektivním posouzením hmotné/nehmotné podstaty a je vyjádřený v určitých měřitelných/neměřitelných jednotkách“ – něco takového by Marx nikdy nenapsal.

    Pro Marxe je „hodnota“ veličina ryze objektivní a měřitelná; celá jeho teorie jde právě tím směrem, z tohoto objektivizujícího pohledu na ekonomické mechanismy za kapitalismu eliminovat vše co je nějakým způsobem subjektivní, nahodilé.

    Na straně jedné je vidět, že tento pohled standardní, mainstreamové ekonomie je mnohem podrobnější, mnohem spíše pojímá všechny možné aspekty toho, co se obecně rozumí pod slovem „hodnota“. Zatímco Marx všechny tyto – naprosto reálné – aspekty redukuje jenom a pouze na kvantum lidské práce do daného produktu vložené.

    Ovšem – na straně druhé právě v tom multifaktoriálním pohledu standardní ekonomie se naprosto ztrácí samotná podstata věci. Jak už jsem napsal: na tomto základě vůbec a žádným způsobem není možno postihnout moment vykořisťování pracovní síly námezdního pracovníka. Je to vlastně až právě tato bezprostřední konfrontace s běžnými ekonomickými teoriemi, která v plné míře ukazuje jedinečnost Marxových analýz, jejich exkluzivní charakter, a to i přes všechen jejich redukcionismus.

  54. Pane Nusharte, „investice z úvěrů“ nejsou nakonec nic jiného nežli investice z – budoucí – hodnoty, respektive nadhodnoty. Kdyby tyto úvěry nespočívaly na (reálné) vyhlídce na to, že příjemce úvěru bude schopen je splatit penězi které utrží za reálnou produkci, pak by tyto úvěry nebyly ničím jiným nežli prázdnými bublinami. (Což se ovšem někdy stane, ale pak je výsledkem ekonomická krize. Pokud k těmto bublinám dojde ve větším měřítku.)

    Investice ze subvencí: především, subvencování je v současné době mezinárodními dohodami v podstatě zakázáno. To za tím účelem, aby tím nebyla deformována mezinárodní konkurence. Poskytování subvencí je možno jenom v určitých sektorech, které by bez něj nebyly schopné samostatného provozu (například zemědělství). – Trochu jiná kapitola je, že jednotlivé státy se nicméně snaží určité své klíčové výrobce subvencovat „načerno“: například zrovna v době zcela nedávné byl konečně urovnán dlouholetý spor mezi Spojenými státy (kde má sídlo výrobce Boeingů) a evropskými státy kde se vyrábí Airbusy, obě strany si navzájem předhazovaly skryté subvencování.

    ———————–

    Jinak co se toho výroku papeže Františka o „konkrétní práci“ týče – ano, to je přesně ono, pro Marxe by důstojný lidský život nikdy nemohl existovat tam, kde by dotyčný měl třeba naprosto dostatečné existenční zajištění, ale přitom sám nepracoval/nemohl pracovat. Jenom a jedině práce může podle Marxe zadávat smysl lidské existence.

  55. Vyšší kvalita určitého zboží může a nemusí souviset s množstvím práce, jehož je potřeba na výrobu zboží. Může být ovlivněna též kvalitou použité suroviny. Některé suroviny jsou dražší než jiné.
    Užitná hodnota je jen podmínkou, aby zboží někdo koupil. Proto se jí Marx asi příliš nezabýval. Vždyť kdo by vyráběl něco, co nikdo nekoupí, protože to nepotřebuje? Pravda, dnes existuje masivní reklamní sektor, který nás intenzivně přesvědčuje, že konkrétní zboží pro nás bezpochyby má užitnou hodnotu. Tomu Marx ve své době asi příliš pozornosti nevěnoval.
    Myslím, že Marxova věta „Hodnota zboží je určena množstvím práce nezbytné k jeho výrobě“ se týká výhradně zboží, které má materiální podobu a je vyráběno (strojově) pro trh. Tady zřejmě jde spíš o množství času stráveného obsluhou stroje během výroby. A to bylo asi zhruba stejné. Dělníkova šikovnost se asi mohla projevit jen málo. Je známo, že strojová výroba snížila i hodnotu zboží vyráběného dřív ručně, ačkoliv to mělo bezpochyby vyšší kvalitu a vyžadovalo větší šikovnost (např. ručně šité boty na míru). Jejich tržní hodnota klesla, protože bylo jen velmi málo lidí, kteří vyšší kvalitu ručně vyráběného (kvalitnějšího) zboží mohli ocenit.

  56. Papež František si patrně myslí, že člověk bez práce si připadal neužitečný, i kdyby dostával podporu. Ona ta práce společenského charakteru má trochu podobný charakter jako (Aristotelova?) péče o obec. Člověk se na něčem podílí a za to má nárok na nějaký standard, na nějaké zacházení, na nějakou úctu druhých. U společné péče o obec je to morální ocenění, u společné práce hmotné ocenění.

  57. No ano, stejně jako Marx kvalitu zboží prostě prohlásil za konstantní, tak stejně tak dělníkovu šikovnost pojal jako prostě zprůměrovanou. Ono je to sice v zásadě možné, v rámci jeho teorie je to konzistentní počin; jenže on se tu právě dostává zcela mimo reálného charakteru produkce.

    V reálné produkci totiž neexistuje nějaký „průměr“; reálná produkce je každým dnem odznovu počínajícím zápasem o kvalitu produkce. A je to konec konců právě majitel (tedy: kapitalista), který znovu a znovu své dělníky tlačí k tomu, aby pracovali kvalitně. Protože on jinak své zboží neprodá (nebo jen za mnohem menší slevu) – zcela bez ohledu na to že ono bude mít konstantní „hodnotu“, tedy stejné kvantum vložené práce.

    Marx tedy reálný produkční proces vlastně převrací na hlavu: všechnu svou pozornost zaměřuje jenom na čistě kvantitativní (tedy v posledku jenom vnější) stránku celé věci, zatímco kvalitativní stránka produkce je pro něj „samozřejmostí“. Přitom je to naopak čiré kvantum, tedy délka pracovní doby, která je (v daném regionu a v daném historickém období) víceméně konstantní, a délku dělníkovy přítomnosti v továrně je možno velice snadné pohlídat; zatímco je to právě tato kvalita produkce, o kterou je nutno neustále znovu a znovu bojovat, a která nakonec rozhoduje o tom, za jakou cenu bude vyrobené zboží možno prodat. (Tedy jaká bude jeho reálná směnná hodnota.)

    Zase se tu jednou v plné míře projevuje, že Marx sám neměl s reálnou produkcí osobně naprosto žádné zkušenosti; on byl čirým teoretikem, bez jakékoli znalosti praxe. Byl to Engels, který tuto zkušenost do určité míry měl, a který by tedy byl měl Marxe poukázat na tyto vady v jeho teoriích; ovšem Engels byl sám zcela stržen Marxovou – napohled tak přesvědčivou a spásnou – revoluční teorií, že ho zřejmě vůbec nenapadlo téze svého dominantního partnera a přítele jakkoli kriticky přezkoumávat.

  58. K Marxovým ekonomickým teoriím je nutno uvést ještě jednu zcela zásadní okolnost: totiž že on opravdu navazoval na pojetí pracovní hodnoty zboží Adama Smithe. A Smith – to už není dokonce ani 19., nýbrž až 18. století! Tedy doba ještě daleko spíše manufaktur, nežli skutečných továren. Kdy tedy průmyslová produkce stále ještě byla ve svých počátcích. Smith a Marx fakticky stejně tak podlehli specifickému charakteru své doby, jako před nimi fyziokraté a merkantilisté. V těch dobách kdy naprosto klíčovým sektorem národních ekonomik byla zemědělská produkce se ovšem mohlo být naprosto nesporným, že zdrojem veškerého bohatství je vlastnictví půdy (fyziokraté). V dobách velkého rozmachu námořního obchodu, kdy kvetla především výměna zboží s koloniemi a bylo tak možno dobrat se obrovských majetků, se naprosto legitimním zdál výklad, že zdrojem veškerého bohatství je obchod (merkantilisté).

    No a v dobách prvotní průmyslové produkce, kdy se vyráběly v zásadě jednoduchými produkčními procesy víceméně stále ty samé předměty se zase mohlo zcela přirozeným jevit, že naprosto rozhodujícím produkčním faktorem je bezprostřední, živá dělníkova práce. U této jednoduché práce opravdu ještě nebylo nutno příliš rozlišovat mezi prací více či méně kvalifikovanou, více či méně přínosnou; za určitou pracovní dobu víceméně všichni dělníci odvedli víceméně srovnatelnou práci.

    Zatímco v současné, moderní, dynamické produkci – tam se rozhodujícími stávají především technicko-organizační složka, ale také složka technického rozvoje, výzkumu, tedy práce nikoli manuální, nýbrž kreativní. A to všechno jsou faktory, které je sice nějakým způsobem možno do Marxových teorií integrovat – ale právě že jenom jako faktory vedlejší, nepodstatné, které pak Marx pojal prostě jenom jako faktor konstantní, ačkoli ve skutečnosti jsou to faktory vysoce dynamické, jejichž zcela konkrétní charakter a kvalita v té které produkci rozhoduje o reálné výši směnné hodnoty zde produkovaných výrobků.

    Mohu tedy jenom zopakovat co už jsem zmínil v příslušné kapitole mých komentářů k Marxovi: v této moderní, dynamické produkci je nadále neudržitelný klíčový Marxův axiom o tom, že „hodnota“ (tedy holá kvantita dělníkovy práce) je identická se „směnnou hodnotou“, tedy s reálnou tržní cenou.

  59. Pane Poláčku, já mám k těm schopnostem dělníků (a zaměstnanců vůbec) takový názor, který jsem získala jakýmsi pozorováním situace (proto nevím, zda je správný). Vezměme si například práci uklízečky. To je práce, kde se využívá poměrně málo strojů (vyjma vysavače a pod.). Domnívám se, že i tam záleží na jisté šikovnosti, i když to dělají nekvalifikované síly. Myslím si ale, že ta šikovnost s postupem času klesá. Nemyslím že by nějak klesala u jednotlivců, ale spíš jde o to, že je těžké najít někoho, kdo vám uklidí pořádně. Dřív to tak těžké nebylo. Možná v Německu je to jiné, nevím. Ale tady bývají dost časté stížnosti, že uklízečky úklid odbývají. Na pracovišti, kde jsem byla dřív zaměstnaná, se svého času mezi archiváři objevil dokonce názor: Budeme si raději uklízet sami. Horší to rozhodně nebude.
    Ale nakonec na to nedošlo.
    Uklízečky dostávají od firem, které je zaměstnávají, velké množství čisticích prostředku, ale často je ani nepoužijí. Mají k dispozici vysavač, ale stávalo se, že si některá omotala hadr smetákem a tím utírala koberec. Špínu samozřejmě rozmazala. Firmy pro ně dělají i školení, jak správně uklízet, ale myslím, že jim to jde jedním uchem tam a druhým ven.
    Mimochodem, zjistila jsem, že některé uklízečky mají strach utřít prach například z počítačů (aby jim něco neudělaly). Jedna (to už je asi patnáct let) se bála, když počítač zůstal zapnutý (někdo ho při odchodu zapomněl vypnout) a tak vytáhla šňůru ze zásuvky. aby počítač přestal svítit. To jen tak na okraj. Já si nechci stěžovat a házet na někoho vinu. Ale přemýšlím o tom.
    Myslím, že obecně platí toto. Když člověk práci nedělá rád, nýbrž dělá ji jen proto, že mu nic jiného nezbývá, tak se často stává, že pracuje nekvalitně. Myslím, že takových lidí, kteří se nesoustředí a pracují nekvalitně, bude přibývat. Právě proto, že mnoho lidí nedělá rádo to, co dělá.

  60. No ano, paní Hájková, člověk bez práce si ovšem připadá neužitečný, tohle naprosto jasně potvrdí i každý psycholog z praxe. Nejedná se tedy jenom o to že si nemůže vydělat dost peněz k udržení svého životního standardu.

    Kdysi jsem četl v německých novinách o příběhu jedné paní, která ztratila zaměstnání – ale styděla se za to tak, že ještě celá léta předstírala že chodí do práce. Ráno odešla z bytu, vracela se až pozdě odpoledne – a svým známým vykládala vymyšlené historky o svých zážitcích ve svém zaměstnání. Ztráta zaměstnání může být pro dotyčného opravdu obrovským stigmatem, naprostou ztrátou jeho pocitu, že jeho život má nějakou hodnotu.

    ———————–

    Jestli se to dá nějak srovnat s Aristotelovou „péčí o obec“? Bezprostředně spíše asi ne; každému se jedná především o jeho vlastní osobní status, materiální i společenský.

    Ta zmíněná „užitečnost pro společnost“ ve vyšším smyslu, to měl být vlastně cíl (a přínos) až komunismu, neboť v kapitalismu (alespoň podle Marxe) je práce odcizená, člověk tu nemůže mít pocit že koná něco užitečného pro společnost, nýbrž pracuje jenom pro to, aby svému kapitalistovi přinesl zisk. – A jak ukážu v mé následující kapitole o odcizení, skutečně na tom i dnes ještě velmi mnoho je.

  61. Ten příklad s uklízením se ovšem týče především pracovní morálky, paní Hájková. Ta může být samozřejmě i podmíněná charakterem toho či onoho národa; právě Němci jsou v tomto ohledu jak známo nadprůměrně důkladní a akurátní. Zatímco u Čechů vždy byla přítomna snaha práci nějak ošulit, předstírat práci místo skutečného výkonu.

    V zásadě je to pak zase záležitostí zaměstnavatele, aby na dotyčného zaměstnance vykonával dostatečný tlak; ale tady je zase rozhodujícím faktorem to, jestli je nedostatek, anebo ale přebytek volných míst. Za socialismu byly pověstné právě uklízečky, kterým se nikdo neodvážil cokoliv říct, cokoli jim vytknout – protože takto uražená uklízečka se kdykoli mohla sebrat a odejít někam jinam.

    V Německu – tam jsem svého času také několikrát uklízel, jako prázdninovou brigádu; a kdykoli se někdo začal nějak flákat, hned přišlo napomenutí od nadřízeného. Ovšem – i tady se našly výjimky, jednou jsem pracoval společně s nějakým myslím že Turkem, a ten byl příšerně líný. Jenže problém byl ten, že my jsme pracovali u nějaké zprostředkovatelské firmy, která tedy žila z toho že půjčovala pracovníky na krátkodobou výpomoc. Takže za prvé tu nebyl bezprostřední dozor, jenom občas se nějaký vedoucí u nás stavil; a za druhé oni ani toho lenocha nemohli vyhodit, protože pak by měli méně zisku.

    Vůbec, s těmito lenochy je vždy obrovský problém, dokonce i za kapitalismu; a právě z toho důvodu ostatně nijak nemohu věřit, že v komunismu by všichni najednou pracovali radostně a dobrovolně a s plným nasazením. To byla zase jenom čirá Marxova fikce, který sám s reálnou prací neměl naprosto žádnou osobní zkušenost.

  62. Otázkou je, zda je za tím jenom lenost nebo třeba neschopnost se soustředit, která má také vliv na kvalitu práce. Dnes jsem telefonovala s jednou známou křesťankou, která si mi stěžovala, že přestává být schopna soustředit se na modlitbu. Proto má čím dál tím větší tendenci ji krátit a odbývat, což ji ovšem velmi mrzí. Přesto si nemůže pomoci. Potvrzuje, že dřív to bylo jiné.
    Řekl byste, že ta křesťanka začala být líná se modlit?
    Víte, já si myslím, že je něco „ve vzduchu“, co to naše soustředění narušuje. Nemám teď na mysli žádnou konspirační teorii. Vzpomínám na to, co jednou napsal pan Rychetník v diskusi: Lidé jsou neklidní, protože se přibližuje Boží království.

  63. Paní Hájková, já mám potíže se soustředěním se celý můj život. Ovšem – nikdy jsem to nedával do souvislosti s eventuálním příchodem Božího království. 😉

    A co se toho výroku pana Rychetníka týče, tak ten by také bylo možno obrátit: „Lidé jsou neklidní, protože se Boží království vzdaluje…“

  64. S Božím královstvím to není jednoduché, pane Poláčku. Ono se v průběhu dějin občas přibližovalo, a občas zase vzdalovalo. To přibližování nemuselo být nijak radostné. Přinášelo s sebou totiž rozdělení a rozbroje. („Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘.“ (Mt 10,34-36)
    Že Boží království vyvolává u jeho nepřátel násilí, o tom se zmiňuje Ježíš i zde: „Od času Jana Křtitele až po tuto chvíli nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují. Neboť všichni Proroci i Zákon prorokovali až do Jana…“ V době Janově (a Ježíšově) najednou Ježíš přichází s tím, že Boží království už je zde. Říká to lidem, kteří si myslí pravý opak. Oni po Království touží, ale nevidí ho.
    Kdybychom přirovnali Boží království dejme tomu k Boží přítomnosti na zemi, což myslím není tak úplně mimo, pak v judaismu existuje následující představa (Boží přítomnost se nazývá Šechina, Šekina či Šchina, zejména v kabalistické literatuře). V Bibli někdy též Boží sláva.
    „Adamův hřích měl způsobit odchod Šechiny ze země do prvního nebe, Kainův hřích měl přebývání Šechiny odsunout do druhého nebe, hřích Henochovy generace měl vyhnat Šechinu do třetího nebe a hříchy dalších generací měly Šechinu postupně vypudit až do nebe sedmého. Teprve až Abrahám započal cestu návratu Šechiny. Abrahámovo počínání totiž přitáhlo Šechinu ze sedmého nebe zpět do nebe šestého. Izákovy činy poté přitáhly Šechinu do pátého nebe, až nakonec Mojžíši v sedmé generaci po Abrahámovi se podařilo vrátit Šechinu na zemi, kde spočinula ve schráně smlouvy. Celému procesu vzdalování a přibližování Šechiny se nerozumí tak, že by se zmenšovala nebo zvětšovala Boží přítomnost na zemi, ale rozumí se tomu tak, že v jednotlivých generacích kolísá citlivost na Boží přítomnost ve světě, přičemž míra hříchu v životě toho kterého člověka nebo té které lidské generace úměrně oslabuje schopnost vnímání této přítomnosti.“ (https://cs.wikipedia.org/wiki/Sedm_nebes)
    Možná by se slovo „hřích“ v poslední větě dalo nahradit slovem „odcizení“. Ono totiž u hříchu neplatí vždy, že jsme ho nutně spáchali přímo my, ale mohou se na nás přenést následky předchozích hříchů.
    Bůh je tedy (imanentně) přítomen neustále, ale my nemusíme být schopni jeho přítomnost vnímat.

  65. Co se těch „sedmi nebí“ týče, tak o tom se už velmi dlouhou dobu něco napsat v souvislosti s onou knihou arabského učence Al-Fárábího, kterou jsem už kdysi zmínil. Znovu a znovu mi ale aktuální témata brání k tomu, abych o této knize podal podrobný referát.

    Co se pak „Království Božího“ týče – vlastně už jsem to také dávno chtěl zdůraznit, ale právě v daném kontextu je to obzvlášť významné: v němčině se neužívá překlad „Království Boží“ (Königsreich Gottes), nýbrž je užíváno slovní spojení „das Reich Gottes“, čili „Boží říše“.

    Tento – napohled nepatrný – rozdíl nabývá právě v souvislosti se zmíněnou šechinou nemalého významu. Termín „Království Boží“ totiž vyvolává představu nějaké přímo vykonávané vlády, a to sice vlády světské – přesně tak jak to odpovídalo očekáváním Židů o obnovení legendárního Šalamounova království. Zatímco ona šechina, jakožto přítomnost Boha ve světě – to je mnohem univerzálnější přítomnost, která není nijak vázána na jakékoli světské instituce, nýbrž je čistě duchovní; a proto jí mnohem spíše odpovídá onen německý překlad o „říši Boha“.

  66. Však v tom úryvku byla řeč o tom, že nejde jen o Boží přítomnost, ale též o naši schopnost ji vnímat. Myslím, že podobně to platí o Božím království.
    Záleží na tom, co si člověk představuje, že má pod daným pojmem vnímat.
    Někteří si představovali obdobu království Davidova, čili světské panování, kdy spravedlivý král zajistí pro druhé lidi spravedlnost.
    Bylo těžké vysvětlit jim, že to tak úplně není.
    Ačkoli na druhé straně je dost těžké docílit toho, aby lidi uvěřili, že Boží království je mezi nimi, když se mají velice špatně.

  67. NADHODNOTA A VYKOŘISŤOVÁNÍ; ČLOVĚK A?…

    Po téměř půlroční přestávce se opět musím vrátit k danému tématu. Jak jsem sdělil ve „Fóru“, podnikl jsem v minulých dnech určité rešerše ohledně stavu, na jakém se dnes nacházejí marxistické diskuse. S tím zjištěním, že tyto diskuse se – od dob mých studií a tedy mého vlastně posledního setkání s aktuálním marxismem – od té doby nikam podstatně nepohnuly, stále se diskutují víceméně ty samé (pseudo)problémy.

    V této souvislosti mě ale napadla jedna zcela nová myšlenka. Myšlenka vlastně naprosto jednoduchá, a přesto – ve vztahu ke klasické marxistické teorii – převratná, až přímo heretická.

    Připomeňme si: podle Marxových teorií (převzatých z klasické anglické politické ekonomie) je jediným zdrojem tzv. „nadhodnoty“ lidská práce. Přesně řečeno: práce námezdního pracovníka, konaná ve prospěch kapitalisty, který si jeho pracovní sílu najal.

    Základním článkem celé této teorie je axiom, že je to jenom a jedině člověk, který má schopnost vytvořit svou prací v y š š í hodnotu, nežli je hodnota jeho vlastní pracovní síly. Všechny ostatní faktory produkce (nástroje, materiál, energie atd.atd.) – to všechno pouze reprodukuje svou vlastní hodnotu, ale nemá schopnost vytvářet hodnotu novou, dodatečnou. Ekonomicky vyjádřeno, zákazník zaplatí kapitalistovi přesně tu hodnotu, kterou od něj dostal. Zaplatí mu tedy přesně ty nástroje (ani více ani méně), kolik za ně zaplatil továrník, zaplatí mu přesně tu energii kterou zaplatil továrník svým dodavatelům, a tak dále a tak dále. Na této rovině by tedy nevznikala naprosto žádná nová hodnota, nula by od nuly pošla, nemělo by vůbec smyslu provádět nějakou komerční transakci.

    Ten jediný faktor, který celému tomuto procesu produkce, prodeje a koupě může poskytnout reálný smysl, je podle tohoto modelu živá lidská práce. Konečný kupec továrníkovi/kapitalistovi sice také zaplatí holou cenu dělníkovy práce (přesněji: jeho pracovní síly); ovšem právě tady do hry vstupuje její specifikum, totiž schopnost vyprodukovat více, větší hodnotu, nežli je její hodnota vlastní. Hodnota dělníkovy pracovní síly je dána přesně tím co u ostatních „nástrojů“: totiž náklady nutnými na její produkci. U dělníka tedy náklady na reprodukci jeho pracovní síly, čili nutné životní náklady jeho samého a jeho rodiny. Přičemž – připomeňme ještě jednou – dělník má ale schopnost svou prací vytvořit vyšší hodnotu, nežli je tato hodnota nutná k jeho vlastní reprodukci; a tuto dodatečnou hodnotu („nadhodnotu“) si přisvojuje kapitalista, který si pronajal jeho pracovní sílu.

    Potud je tedy všechno víceméně jasné. Ale ta heretická otázka která mě v dané souvislosti napadla, byla tato: A co když si onen kapitalista místo dělníka najme od někoho třeba koně nebo osla? A nechá je dejme tomu nosit náklady, anebo čerpat vodu ze studně? Opravdu tady nevzniká žádná nová hodnota – a to sice VĚTŠÍ, nežli je hodnota samotné koňské či oslí pracovní síly?

    Pokud by tomu tak nebylo, pokud by tedy onen kůň či osel nebyl schopen svému pronajímateli vyprodukovat o nic více nežli jenom jaká je hodnota nutná k jeho vlastní (oslí) reprodukci – proč by si ho pak onen nájemce najímal?!… Vždyť by na něm přece nemohl vůbec nic vydělat! Podle Marxovy teorie tady principiálně nemůže vznikat žádná nadhodnota. (Předpokládejme pro jednoduchost, že zde nevstupuje do hry žádná další lidská pracovní činnost. Například ten osel může celý den prakticky samostatně otáčet soukolím čerpadla čerpajícím vodu ze studny.) A přitom samozřejmě veškerá lidská a ekonomická zkušenost jasně hovoří, že i s pouhým nasazením koňské či oslí síly je naprosto dobře možné vydělávat peníze – a to je možné právě jenom tam, kde vzniká nějaká nadhodnota.

    Jistě – osel sám ze svého vlastního popudu nikdy nebude pracovat. Ovšem – to ani u námezdního dělníka není jiné. V obou případech je tedy nutné, aby do hry vstoupil ještě jeden, dodatečný faktor – něco co dá dohromady na straně jedné ladem ležící pracovní sílu, na straně druhé pracovní příležitost, a kdo zorganizuje všechny příslušné okolnosti tak, aby jedno smysluplně souviselo s druhým. Jedině za těchto okolností, kdy je zorganizován celý pracovní proces, může vůbec dojít k produkci nadhodnoty. Jenže: tímto faktorem není ani osel, ale ani námezdní pracovník – nýbrž jenom a pouze nájemce pracovní síly, tedy samotný kapitalista! Je to on a právě on, který spojí práci s jejím odběrem, který tedy svou organizační činností vůbec umožní, aby se – v širším nežli ryze individuálním měřítku – rozvíjela společenská produkční činnost! A jestliže je tímto rozhodujícím faktorem organizační, vůdčí činnost nájemce práce – pak už opravdu není nijak rozhodující, zda bezprostřední pracovní činnost provádí lidská, anebo zvířecí pracovní síla!!

    Z hlediska marxistické teorie jsou ovšem takovéto úvahy a modely naprosto heretické; neboť pokud by byly logicky i ekonomicky správné, pak se tím ovšem nevyhnutelně bortí základní marxistický kánon o „vykořisťování“ dělníka kapitalistou! Kapitalista tu pak už nevystupuje jako pouhý – neužitečný, respektive přebytečný – parazit, který jenom vysává cizí práci, nýbrž naopak jako pozitivní, nepostradatelný faktor, který teprve umožňuje tvorbu nového společenského bohatství, které svým objemem převyšuje stav výchozí!

    ——————————

    V podstatě touto novou úvahou neodhaluji nic více, než co jsem napsal už v původním textu: nejde o to že by tím fenomén „vykořisťování“ byl zcela popírán (ten zde i nadále bezpochyby existuje); ale jde o to uvědomit si, že celá záležitost kolem produkce společenského bohatství je mnohem složitější, a že není možné celou záležitost zjednodušovat v tom smyslu, že kapitalista by v celém produkčním procesu neměl žádnou pozitivní roli. Tato myšlenka o tom, že naprosto není vyloučené, že by (bezprostředním) zdrojem nadhodnoty mohla být práce nejen lidská, ale třeba i zvířecí, by – pokud správná – definitivně rozmetala zcela základní axiom celé marxistické teorie nadhodnoty a vykořisťování.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.