Visutá přítomnost

53 komentářů u „Visutá přítomnost“

1. S melancholickým vyzněním první básničky docela koresponduje i doprovodný text pod oním ilustračním obrázkem: „Poslední visutá lávka Inků…“

   Ano, i národ Inků se nějakým způsobem nachází mezi „dvěma břehy“, mezi svou starou kulturou a tradicí, která však čím dál tím odplývá s proudem moderního času, a mezi břehem modernity, o níž tito lidé ještě nevědí, co jim přinese, a zda to bude něco dobrého.

   Ten název „Poslední visutá lávka Inků“ se svým smutkem přímo zařízne do duše; ovšem na straně druhé v dalších popiskách k oné lávce stojí, že je vybudována z trávy každý rok znovu. Je zde tedy přítomen stín odplývání, zanikání – ale stejně tak i moment věčného vznikání, nekonečného koloběhu života.

2. A něco podobného platí dokonce i o druhé básničce, která má bezprostředně ještě mnohem tristnější, beznadějnější vyznění. Ano, život kůzlete – stejně jako každého z nás samých – je časově limitovaný, jednomu skončí o něco později a jinému o něco dříve; ale koloběh života sám trvá dál, přinejmenším tak daleko jak v tuto chvíli můžeme dohlédnout.

   Shodou okolností právě včera večer v televizních zprávách byla k vidění reportáž o mobilních hospicích. Kdy tedy ten, jehož život se v důsledku nevyléčitelné nemoci nevyhnutelně chýlí ke konci, poslední úsek svého života může strávit v důvěrně známém domácím prostředí, a jenom ambulantně je mu poskytována paliativní péče. Byl zde ukázán jeden starý muž, který vypočítával různé orgány svého těla ve kterých má rakovinu; až nakonec prohlásil že vlastně by bylo obtížné nalézt místa kde žádnou rakovinu nemá. Ale – při tom všem on tento svůj stav nejen že snášel statečně – ale viditelně i s vysloveně dobrou myslí! Když byl na to zřejmě dotázán, odpověděl pak: „Podívejte se, já mám deset vnoučat – tak je jasné, že někde jim musíme udělat místo!“

   Nelze jinak, nežli smeknout v hluboké úctě a respektu před hlubokou moudrostí tohoto starého, i v nejtěžších životních chvílích natolik pozitivně smýšlejícího muže.

3. Obraz s úžasným pokusem o multiperspektivu – Visutá lávka (vědomé přítomnosti) nad valícími se vodami… Naplněný nezodpověditelnými otázkami.
   Snad aspoň to kůzle žilo v (věčné) přítomnosti? 🙂
   Že by třeba (nelogicky) věčná přítomnost nebyla neměnná?

4. Kůzle neví, že zemře. Neví ani, že neví. Neklade si filosofickou otázku „kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme“.
   A tak je možná jeho přítomnost neměnná.
   Kdežto v člověku se ta otázka někdy vynořit může. Anebo také nemusí. Podle toho pak může vypadat jeho vyjádření přítomnosti. Jednou je to visutá lávka nad rozbouřenými vodami valícími se neznámo kam, jindy to může být cesta vlakem domů.

   ŽLUTÉ KVĚTY

   Třicátého září
   po slunečných dnech
   přišel déšť
   do zahrad i do polí
   Dojati štědrostí
   uplynulého léta
   naplněni krásou
   babího léta
   necháváme se unášet
   po mokrých kolejích
   Podél trati kvetou
   na vysokých stopkách
   žluté květy
   Heliopsis helianthoides
   Včera nám zářily pod okny
   kousek od parku
   plného padajících kaštanů
   Dnes je vidíme v dešti
   na mokrých lukách
   a kolem potoků
   Plni vděčnosti
   za slunné a teplé dny
   vítáme
   deštěm bohaté mraky
   Ani ty žluté květy
   se před vodními kapkami
   neuzavírají

5. Ano, ten výjev se (stavebně) starobylou visutou lávkou starého národa Inků má v sobě něco fascinujícího, když jsem ho spatřil v internetu bylo mi hned zřejmé že to je „to pravé“. Tato lávka je zachycena ještě i z jiných perspektiv, ale většinou jsou na ni přítomni nějací turisté, ti se vůbec nehodí to tohoto výjevu, zatímco onen osamocený – zřejmě původní – Inka uprostřed oné lávky jako by sám o sobě ztělesňoval tento přelom věků, nevyzpytatelný osud člověka mezi minulostí a budoucností.

   „Že by třeba (nelogicky) věčná přítomnost nebyla neměnná?“ – Dialektik Hegel vždy tvrdil právě toto, že to co je všeobecné (tedy: transcendentální) žije jenom prostřednictvím jednotlivého, tedy proměnlivého. Nebo se snad dá i říci: nesmrtelné existuje jenom prostřednictvím smrtelného.

   Pak ovšem platí i naopak: smrtelné si svou nesmrtelnost získává svou účastí, svým podílem na transcendentálním.

6. Včera jsem našla citát o žití v přítomnosti.
   “Pokud jsi depresivní, žiješ v minulosti. Pokud cítíš úzkost, žiješ v budoucnosti. Pokud cítíš radost a klid, žiješ v přítomnosti.”
   Lao-c‘
   Takže podle toho výroku člověk na lávce žije spíš v budoucnosti, protože jistě cítí úzkost.
   Dnes v noci mi došlo, jakou souvislost mají obě básně, tedy Visutá přítomnost a Kůzle na porážku. Souvislost pochází od našeho souseda, majitele kůzlete. Asi před měsícem přišel k nám na zahradu, když tam právě seděli naši mladí, a rozpovídal se o duchovnu. Mimo jiné se nás zeptal, zda víme, co je věčnost. A hned nám to řekl. Věčnost prý je přítomnost, která v sobě zahrnuje minulost i budoucnost.
   Kůzle prý se chystá zabít tak do čtrnácti dnů. Nemá s tím problém. Pochází ze selské rodiny, která kdysi chovala hodně domácího zvířectva.

7. Ty dvě básně -obrazy (právě pospolu) mi připadají něco na způsob zenových koánů: obsahují v dané vztažné soustavě neřešitelný rozpor, v jehož pochopení snad lze jen doufat kdesi mimo ni.
   Naznačují že psychohygienická poučka „žij v přítomnosti“ může také být jedním z klišé – snad proto že skutečná přítomnost je vždy nějakým vztahem mezi minulostí a budoucností.

   Ten na visuté lávce možná právě úzkost necítí – kdyby ano, už by tam asi nebyl 🙂

8. No ano. „Žij v přítomnosti!“ je oblíbená mantra humanistické a spirituální psychologie. Je to svým způsobem dobrá rada, která se však nesmí pojímat absolutně. Nemá se vytrhávat z kontextu. Jak tady píše nějaký psycholog, může jít o něco jako „útěk do přítomnosti“ (čili útěk před minulostí a budoucností):
   https://psychologie.cz/utek-do-pritomnosti/
   „Žít tady a teď se totiž může stát velmi pohodlným útěkem od vlastních závazků.
   Proč bych měl plnit ten obtížný úkol? Raději si zamedituji a uvařím lotosový čaj!
   Proč bych měl zavolat známému, s nímž jsem měl nedávno konflikt? Daleko pravověrnější z hlediska tady‑a‑teď je zajít si na procházku a vnímat oblaka, jak plynou!“
   Lidmi, kteří nedokáží myslet dopředu mohou být například také alkoholici, narkomani a gambleři. („Alkoholikovým nejzazším horizontem, na který dokáže myslet, je, kde se dnes opije.“) Nebo jinak obecně nezodpovědní lidé.

9. No ano, ten selský původ dělá hodně, tam právě existuje ten přirozený koloběh života a smrti, kdo to zažil od dětství, ten to pak považuje za naprosto samozřejmé. Já jsem před časem byl u jedné mnichovské léčitelky, doufal jsem že mi pomůže s nějakými mými tělesnými indispozicemi respektive poraněními, a ona se mě jednou (byl jsem u ní několikrát) mezi řečí zeptala, jestli jsem vegetarián. Odpověděl jsem že maso nejím nijak moc, ale že vyložený vegetarián nejsem. Což ona zřejmě neslyšela příliš ráda. Tak jsem jí vysvětlil, že jsem se sice narodil ve velkoměstě, ale že v dětství jsme s bratrem vždy jezdili na prázdniny k babičce (a k dědovi dokud nezemřel) na venkov, a tam bylo ovšem naprosto přirozenou samozřejmostí, že králíci a slepice šli časem na pekáč. Přitom: samotné jejich zabíjení jsme my – městské děti – s bratrem nesnášeli nijak moc dobře, ale nedá se nic dělat: ten pečený králík pak chutnal opravdu výborně.

   Shodou okolností jsem si zrovna v minulých dnech vzpomněl na jednu pasáž z „Nebeských jezdců“ Filipa Jánského, kdy jako letci za války v Anglii potají (bylo to zakázané) stříleli a jedli holoubata, aby si zpestřili jídelníček. A pak zde onen český letec (kniha je psaná v ich-formě) lakonicky konstatoval: „Lidé jsou zlí. Holoubata jsou dobrá.“

   Je docela dobře možné, že celkový trend směřuje k naprostému vegetariánství; a že už za několik stovek let naši potomci na nás budou hledět jako na barbary za to, že jsme stále ještě zabíjeli zvířata pro svou potřebu, pro svou potravu. Ovšem na straně druhé je nutno vidět i to, že tato hospodářská zvířata jsou chována právě jenom jako potrava, a že nebýt toho pak by se vůbec nenarodila. Ano, je to všechno navzájem podivně propletené, je obtížné zde nalézt nějakou jednoznačnou, pro všechny situace stejně platnou odpověď.

10. Pro dnešní dobu je tak jako tak nejvyšší prioritou aby lidé přestali zabíjet sebe navzájem; teprve sekundární je otázka zabíjení zvířat.

11. Opravovat visutý most je prý pro Kečuy věcí cti. Já si ale myslím, že úzkost při tom asi cítí. Šaman prý pokaždé kvůli bezpečnosti opravovatelů lávky obětuje jehně.
    https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-v-peru-kazdorocne-obnovuji-600-let-stary-tkany-most-z-dob-inku-40436066

12. „Věčnost prý je přítomnost, která v sobě zahrnuje minulost i budoucnost“ – no ano, takové pojetí by nakonec docela dobře korespondovalo s tím co jsem uváděl u Hegela, i u něj se minulost prolínala s budoucností, stýkaly se v právě jsoucím okamžiku. Společným základem je ale něco co stojí mimo samotného času, totiž základní určení samotného bytí.

    Co se pak onoho citátu od Lao-c‘ týče, to je ovšem dost typický projev východního myšlení, kde vnější svět (a tedy i jeho vývoj, časový faktor) hraje pouze vedlejší roli. Rozhodující je stav mysli, a ten je ovšem v čase přítomném. Hegel ovšem zásadně kritizoval toto bezčasí východní filozofie, nesměřující – podle něj – odnikud nikam, respektive pouze k (buddhistické) prázdnotě.

13. Jak teď vidím, mezitím pan Nushart k oné situaci se stýkáním se minulosti a přítomnosti napsal – v souvislosti s tradicí zenu – něco dost podobného, co já jsem uvedl se zmínkou o Hegelovi. Ano, jsou situace které samy o sobě nemají řešení, respektive toto řešení je někde jinde, v jiné vztahové soustavě.

14. Apropó obětování jehněte. S kultivací stravování se nesmí spěchat. Stravitelnost kulturních inovací vyžaduje mnohdy úsilí generací. Příkladně rituálnímu obětování již povětšinou nelouží lidé, ale zvířata, a krev v číši je již nahrazena vínem.

15. „Žij v přítomnosti“ – ano, přílišné fixování se jenom na přítomný okamžik, jenom na přítomný prožitek onen psycholog kritizuje naprosto právem, myslím že v minulosti jsem už sám vyjádřil podobnou kritiku.

    Ovšem – jakkoli má onen psycholog ve svých výkladech naprostou pravdu, přece jenom jsem si při jejich četbě uvědomil limitovanost takovéhoto psychologického přístupu. Ano, všechno je tu naprosto správně; ale konec konců je to jenom jakýsi „návod k použití“, spíše jen technického rázu. Spirituálně či jinak laděné tázání se na smysl jak přítomného okamžiku, tak i času minulého a budoucího takovýto neutralistický pohled nemůže nikdy nahradit.

16. Obnova lávky z trávy a průmyslově postavený most: ano, už mě to samotného napadlo, z hlediska průmyslové civilizace je tato ruční, každoroční obnova lávky z trávy samozřejmě nesmyslným plýtváním zdroji, postačí přece postavit most jednou, který pak může sloužit celá desetiletí. S tímto holým utilitarismem se pak ale ztrácí něco naprosto subtilního, co ale udržuje celou komunitu lidé ve vzájemné (spirituální) pospolitosti.

    Musel jsem si přitom vzpomenout na šedesátá léta, kdy jsme v okolí našeho paneláku v jednom pražském sídlišti museli selhání státní výstavby nahrazovat tím, že jsme se – obyvatelé vlastně několika okolních paneláků – dali dohromady, a společnou brigádou jsme založili trávníky, vykopali odvodňující jámy (předtím bylo po dešti celé okolí vlastně jedna velká bažina), a vůbec jsme zkrášlili celé naše okolí. Ano, bylo to vlastně zbytečné, to všechno měli udělat už sami stavaři; ale já dodnes s nostalgií vzpomínám na tu nádhernou atmosféru sousedské vzájemnosti, která se přitom vytvořila. Nejen že jsme tam společně pracovali, ale hospodyně navíc připravily občerstvení, které se pracovníkům rozdávalo zadarmo. Snad nikdy jindy od oné doby jsem nezažil takovýto krásný pocit vzájemné pospolitosti.

17. Pan Nushart píše o multiperspektivě. Znamená to přehled, rozhled nebo nadhled?
    Já jsem si včera vzpomněla na starší článek Ivana Štampacha, který kdysi vyšel v DR a kde píše o pozici člověka, kterou symbolicky vyjadřuje „visení“ mezi světy – pozice, kdy člověk nikam nepatří. Čili je bezmocný, nemá se oč nebo o koho opřít. A cituje přitom báseň islámského mystika Džaláleddína Rúmího:
    „Co mám dělat, muslimové, když neznám teď sebe sám,
    nejsem křesťan ani žid, nepatřím už ani k vám,
    nejsem ze západu, z východu, ze souše ani z moře,
    nejsem ze hlubiny země, marně zírám ke hvězdám,
    nejsem z vody ani z hlíny, z větru ani z plamene, nejsem z chatrče či zámku, vlastní původ nepoznám…
    https://denikreferendum.cz/clanek/19295-meziprostory

    Ale on takového člověka ve svém článku popisuje jako „svéhlavého rebela“.

18. Ten tarotový „Viselec“ jakožto rebel – to mi nějak připomnělo Sokrata, ten byl vyložený rebel, který veškerým svým životním vystupováním neustále provokoval své spoluobčany. Jejichž usedlý způsob existence on zřejmě považoval za zbahnělý, maloměšťácký. Ovšem – o Sokratovi se nedá říci že by byl nějak „ztracen mezi světy“, on měl své pevné ideové a duchovní ukotvení. Jenomže ho měl někde dost jinde, nežli většina jeho spoluobčanů.

    K tomu je ovšem nutno poznamenat, že I. Štampach o rebelství hovořil v souvislosti s oním tarotovým „Viselcem“, zatímco ty pocity nejistoty a ztracenosti uváděl především ve spojitosti s oním (islámským) básníkem. Ten se sice také sám vydělil ze všech standardních skupin a společenství, ale alespoň z dikce jeho básně se zdá, že on tu spíše naříká na svůj osud, nežli aby zaujímal nějaký rebelský postoj.

    Ze všeho nejspíše se zdá, že on by mohl prohlásit totéž co o mnoho později Luther: „Zde stojím a nemohu jinak.“ On byl spíše nežli rebelem člověkem kritického rozumu, a proto se nakonec nemohl bez výhrady ztotožnit s žádným kánonem, s žádným ideovým či duchovním směrem, který je uzavřen pouze sám do sebe, do své vlastní doktríny.

    V tomto smyslu ovšem já sám cítím vysoký stupeň příbuznosti s tím. Mezi mnou a jím je možná pouze ten rozdíl, že já si už ani vůbec nestěžuji že nejsem členem žádného z příslušných stádeček (respektive jsem byl ze všech s železnou pravidelností vyvržen); nýbrž dnes už tento stav přijímám jako víceméně naprostou samozřejmost. V sekci Forum jsme zrovna v minulých dnech konstatovali s panem Petraskem, že vnitřní svoboda, tedy kritický duch jde vždy ruku v ruce s pocitem osamělosti.

19. Jestli tedy ale multiperspektiva znamená „přehled, rozhled nebo nadhled“ – to je ovšem nesnadná otázka. Tato „multiperspektiva“ totiž může znamenat prostě víceméně totéž jako dnes natolik módní „pluralismus“ – který je ale ve skutečnosti pouze povrchní mnohostí, mnohočetností, kde vůbec není kladena otázka po obsahové kvalitě.

    Oproti tomu ona „multiperspektiva“ v tom smyslu v jakém o ní byla řeč zde, ta znamená v zásadě něco jiného, vlastně přesný opak: schopnost vymanit se z omezeného, jednodimenzionálního vidění a chápání skutečnosti, schopnost ponoření se do různých dimenzí bytí, a tyto různé dimenze spojovat v jeden jediný, vnitřně provázaný celek samotného žití. V daném smyslu by se tedy dalo říci, že multiperspektiva v tomto smyslu znamená všechno řečené: jak přehled (o všem co je, co tvoří součásti našeho bytí), tak rozhled (po všech těchto součástech respektive dimenzích); tak ale i nadhled, v onom smyslu osvobození se, vznesení se nad jednotlivé izolované dimenze a jejich ideové/ideologické doktríny.

20. Já jsem to slovo (multiperspektiva) myslím použil z bezradnosti – jak vyjádřit své překvapení z té básně. Připadá mi v ní krásně výstižný obraz té chatrné lávky jako analogie křehkosti a (až směšně) nízké kapacity našeho vědomí pro okamžité/přítomné zpracování informací – v poměru k mohutnosti jejich reálného toku naším časem. Ale přesto – díky odvaze přebírat/předávat dál obnovenou – chatrnost té stavby, ona nějak (bláhově ale vážně) splétá smysl všem těm nepřehledným vodám z našich minulostí do budoucností.

21. Pane Nusharte, zdá se že snad skoro začínáte s paní Hájkovou soupeřit o prvenství v míře poetičnosti vyjadřování. 😉

    Ale nic ve zlém, to naprosto nebylo míněno jako jakýmkoli způsobem kritická poznámka; naopak, jsou momenty, jsou situace které je adekvátně možno postihnout právě jenom řečí poezie.

    A to jsou – bohužel – situace kde já se pak pravidelně cítím bezmocným, bezradným, neboť mi tato schopnost poetického vyjadřování naprosto chybí. Nezbývá mi pak jiného nežli útěk do sfér filozofických analýz a úvah; které sice mohou být samy o sobě správné, ale já sám cítím jejich nedostatečnost, jejich abstraktní charakter v oněch uvedených situacích.

22. Omlouvám se 🙂
    Vlastně se mi prostřednictvím té básně-obrazu ozřejmilo, že člověk se svou velice chatrnou kapacitou a spolehlivostí vědomím nasvícené operační paměti opravdu nemůže být schopen adaptivní odolnosti jinak než v rámci kultur člověčišť. Což je ale zároveň trvalým ohrožením naší svobody k osobní zodpovědnosti (hledat)… A naší jinak přirozené intence k empatii vůči (pouze potenciálně osobně svobodnému) člověku – bližnímu odjinud.

23. Pane Poláčku, jestliže Luther se nemohl „ztotožnit s žádným kánonem, s žádným ideovým či duchovním směrem, který je uzavřen pouze sám do sebe, do své vlastní doktríny“, proč potom přišel se svou vlastní doktrínou, která se stala základem protestantismu a vlastně také kapitalismu?

24. O biblickém milosrdném Samařanovi také nevíme, zda projevoval empatii vůči bližním odjinud neustále a po celý svůj život. Možná byl na svou dobu úplně „kulturně normální“. Možná to byl právě jenom ten jeden okamžik, kdy potkal zbitého ležícího člověka a náhle ho napadlo, že mu musí pomoci.

25. Známé židovské úsloví praví, že „kdo zachránil jediný lidský život, zachránil celý svět“. Vzpomeňme již starších diskusí nad Spielbergovým filmem o Oskaru Schindlerovi. Samozřejmě, že od dětství preferujeme hrdiny bez viny a hany a výše ceníme např. Raoula Wallenberga či Nicholase Wintona. Pro křesťanství je charakteristické, že má za nemožné, aby byl člověk bez hříchu, chce však po něm skutky milosrdenství. Pavel z Tarsu je prototypem člověka, který ne celý svůj život stál na jedné, správné straně. Přes jeho zakladatelský význam a mnoho dalších tak, či onak mu podobných případů (i literárních: Dostojevského starec Zosima i Aljoša Karamazov byli ovšem zamlada velkými hříšníky) lidé stále uplatňují své sklony kádrovat. Prastará je zkušenost „kdo jednou zklamal, zklame zase…“. Naprostou většinou ovšem platí, že „finis coronat opus“. I když… někteří křesťané zdůrazňují, že podmínkou spásy je jediné: uvěřit. Jednou. Setrvat ve víře do posledního dechu není nezbytné. Co Bůh slíbil, také dodrží. Naproti tomu Luther praví své „sola gratia“.

26. Paní Hájková, z Luthera jsem citoval pouze jeho „zde stojím a nemohu jinak“; ta neschopnost ztotožnit se s žádnou (panující) doktrínou se pak vztahuje pouze na onoho islámského básníka. Luther v tomto smyslu nemusel být takto zmítán mezi celou řadou různých identit (nepřicházelo pro něj například v úvahu aby se cítil být Židem/židem). On tedy pouze odmítl jednu doktrínu, aby – ovšem – sám vzápětí instaloval doktrínu jinou.

    Ve které se cítil svobodněji, neboť odpovídala jeho vnitřnímu nastavení, jeho vnitřnímu přesvědčení. Jak ale zmínil pan Nushart, s lidskou svobodou je to velice problematické, a samotný fakt že my osobně se cítíme být v tom či onom kontextu či vztahovém rámci svobodnými, ještě zdaleka neznamená že bychom byli bez dalšího svobodni skutečně. Jsou například sekty které své členy zmanipulují natolik, že oni se cítí být „svobodnými“ už jenom v této své komunitě, ačkoli ta je ve skutečnosti založena na striktní hierarchii a na naprosté podřízenosti jejich vůdci.

    To mě v tuto chvíli upomnělo na jedinečný český filmový muzikál ze sedmdesátých let „Nikola Šuhaj loupežník“. V jedné scéně zde Nikolův mladší bratr obdivně říká ke svému proti světské, policejní moci rebelujícímu sourozenci, že obdivuje jeho svobodu. Na to ovšem Nikola (kterého hrál Miroslav Donutil) se smíchem odpověděl: „Svoboda? – Když já vůbec nevím, co to vlastně je!“

    Poté nicméně poněkud zvážněl, a připojil: „Snad když člověk zůstane sám sebou.“

    Toto může být velice silná věta (jmenovitě za podmínek totalitního režimu který se neustále snažil osobnost každého jednotlivce přizpůsobit své vlastní doktríně); ale stejně to může být věta značně slabá, bezobsažná. Protože striktně vzato ono „zůstat sám sebou“ neznamená nic jiného, nic více nežli jenom a pouze tuto prázdnou identitu se sebou samým.

    Aby se mohlo skutečně právem hovořit o „svobodě“ v obsažném a intenzivním slova smyslu, pak zde musí být přítomna i určitá substance, kvalita této svobody. Tato svoboda v sobě musí v prvé řadě obsahovat lidskost, veškerý humánní horizont lidské existence, jinak se jedná jenom o prázdný pojem.

27. Co se onoho milosrdného Samařana/Samaritána týče, pak samozřejmě je možné, že svůj milosrdný počin učinil jenom na základě nějakého momentálního vnitřního (po)hnutí, nějaké náhodné konstelace v jeho psychickém aparátu. Nicméně – daleko pravidelněji je tomu tak, že člověk má sklon k určitému způsobu jednání zakořeněn hluboko v jádru své vlastní osobnosti. Aristoteles v daném ohledu hovořil o „habitu“. Což je něco co se dá jen velmi obtížně definovat, ale jedná se o celý komplex vlastností a postojů, který je jako takový relativně velmi stabilní, a vyjadřuje základní nastavení dané osoby respektive osobnosti.

28. Což pak tedy ve vztahu k tomu co napsal pan Horák znamená, že nejde o to aby každý byl „bez hříchu“, zcela bez poskvrnky; ale jedná se o tento „habitus“, o tento centrální rys, základ vlastní osobnosti.

    Například i takový Hitler měl prý nějaké lepší stránky své osobnosti, například byl galantní k ženám. (Ovšem můj názor je, že se jednalo spíše o postoj jakéhosi shovívavého paternalismu. Například své sekretářky oslovoval „mein Kind“, mé dítě – napohled citově vřelý vztah, ale naprosto jasně z něj vyplývá hierarchická nadřazenost Hitlera nad nimi.)

29. Já se ještě jednou musím vrátit k tomuto diskusnímu vláknu. Když mi paní Hájková poslala tyto své verše, trochu jsme spolu hovořili o jejich negativním vyznění. Jako by v současném světě už nebylo možno nalézt nic co by zadávalo důvod k naději.

    Já jsem nicméně musel přisvědčit tomu, že i já sám v současné době propadám čím dál tím větší skepsi. Jmenovitě ve společenském dění v současnosti nenacházím prakticky už vůbec nic, co by mě mohlo nějakým způsobem zaujmout, co by mohlo dát nějaký nový impuls. Veškeré aktivity na levici se vyčerpávají buďto v ideologických půtkách kolem „kulturního marxismu“, anebo se soustřeďují na ekologickou tématiku. Což je bezpochyby téma důležité, ale samo v sobě nemá žádnou inspirativní ideu, žádnou složitější a hlubší myšlenku, nežli jenom jakousi mlhavou představu, že by bylo bezpodmínečně nutno začít žít nějak úplně jinak.

    Současná levice tak naprosto ztratila veškerý kreativní potenciál, že už prakticky vůbec není s kým o něčem zásadnějším diskutovat. Právě v těchto dnech jsem měl na DR disput s panem Profantem; kde se ukázalo, že základní Marxova téze o prioritě materiálních procesů před představami lidí je dnes už jak zcela zapomenuta, tak i vůbec naprosto nepochopena.

    Co pak zbývá, je jenom čirý subjektivismus a voluntarismus; tedy představa, že pouhým „vyprávěním příběhů“ je možno účinně změnit svět.

    Musím přiznat: připadám si naprosto marně a zbytečně v takovém světě, který místo objektivní analýzy materiálně-společenských procesů mnohem více věří svým vlastním představám, svým vlastním vyprávěním. A nevím, co v takovém světě vlastně dělat; čím bych mu mohl být užitečný, a čím by mohl být užitečný on mně.

30. Možná člověk nemá být tak závislý na stavu světa. Nemá od něj tolik očekávat. Také občas prožívám bezútěšnost z toho, jaký je dnešní svět, a kam se ubírá, ale většinou to netrvá příliš dlouho. Přece jenom člověk má rodinu a musí se o ni starat. Někdy mám obavy, jak na tom budou mé děti třeba za dvacet, třicet let. Ale nemůžu pro to udělat víc než jsem schopna. A nejsem bohužel příliš schopná.

31. Ano, paní Hájková, máte bezpochyby pravdu. Ale – nemohu si pomoci, já jsem byl vždy politický člověk, to je snad svým způsobem určitá nemoc. 😉

    Je také možno to vyjádřit poněkud jinak, možná trochu vzletněji: já jsem byl vždy velmi citlivý vůči tomu, co se děje ve společnosti, nikdy jsem nebyl schopen uzavřít se jenom do okruhu vlastního osobního života.

    Přitom: zájem o politiku jako takovou u mě především v poslední době razantně upadá, už jsem to před časem zmínil, co se každodenních politických a partajních tahanic a sporů týče, tím už se prakticky vůbec nezabývám, u článků v novinách na tato témata si přečtu jenom titulky, a už se vůbec nezdržuji tím že bych se pročítal jejich obsahem, je to nakonec vždy o tom samém.

    Ale – právě tohle mě na současném světě deprimuje nejvíc, tato jeho naprostá bezduchost, naprostá absence jakýchkoli vyšších idejí či cílů. V určitém smyslu právě v tomto leží základní trik politického systému liberální demokracie, že své občany vtáhne do těchto nicotných politických tahanic, vsugeruje jim pocit že se tu rozhoduje o něčem významném, takže tento průměrný občan pak už vůbec nemá cit pro to, že by mohlo existovat ještě i něco, co přesahuje celý tento nicotný svět boje kohoutů o dominanci na politickém smetišti.

32. Přitom však právě v přímém přenosu můžeme/musíme sledovat razantní proměny technologické i (dez)organizační úrovně stávajících výrobních sil a obchodních vztahů, což tedy (dle mé vzpomínky na školní poučky o slovech klasika ekonomicky podložené sociologie) by mělo nutně vést k podobně razantním proměnám vztahů mezi námi. Ve výrobě a pak asi i mnohde jinde… (bohužel také v teritoriální či preventivní obraně…)…nejspíš opět nepředvídatelným a neřiditelným způsobem.

    (Asi bych měl pít té bazalky víc 😉 )

33. Pan Poláček píše o „naprosté bezduchosti světa“. Kdyby nebyl ateistou, možná by to mohlo znamenat, že světu schází – nikoliv (politické) ideje – ale viditelná Boží přítomnost, Boží sláva.

34. Včera jsem našla pěkné rčení: „Dějiny se nevyvíjejí podle našich potřeb“.
    Napsal to Richard Rohr. Prý „když se dožadujeme uspokojení, když chceme být zbaveni své úzkosti a zdroje nespokojenosti, když žádáme, aby se dějiny vyvíjely podle našich potřeb, odmítáme tím vlastně říci Přijď Pane Ježíši. Odmítáme očekávat celkové pochopení, které může vyjevit jediné Bůh.
    Přijď Pane Ježíši znamená odevzdání se ctnosti naděje. Teologická ctnost naděje je trpělivou a důvěřující ochotou neuzavírat se, nedomáhat se konkrétních řešení, a přesto být spokojeni a dokonce šťastní, protože naše uspokojení je nyní na jiné úrovni a náš zdroj není v nás. Jsme sto důvěřovat, že Ježíš zase přijde, stejně jako přišel do naší minulosti, do našich soukromých dilemat a našeho trpícího světa.“
    Ale já se vás nesnažím obracet na víru, pane Poláčku. To jen, že mě ty věty zaujaly. Někdy ostatně pochybuji sama o sobě, jestli vůbec já jsem věřící.

35. Razantní změny výrobních sil – otázka je, pane Nusharte, zda tyto (současné) změny spadají do nějaké zásadně jiné kategorie, nežli byly svého času změny spojené s nástupem průmyslového věku.

    Například podle Josefa Hellera (už podruhé se dnes na něj musím odvolávat) současný softwarový specialista se ve vztahu ke svému zaměstnavateli/kapitalistovi nachází principiálně v tom samém vztahu vykořisťování, jako průmyslový dělník 19. století ke svému fabrikantovi.

    Nechci tu teď podrobněji analyzovat tento názor; pouze chci poukázat na to že musíme skutečně vždy hledět na konkrétní charakter oněch změn v produkční sféře. Nějaké změny zde skutečně proběhly a probíhají; ale spíše jenom především v oblasti intelektu, asi méně v samotných mezilidských vztazích. Jeden rozdíl tu ale asi přece jenom je: současný člověk je mnohem více individualistický, nežli onen dělník průmyslového věku. Protože tehdejší dělnictvo bylo „třídně“ spojeno stejným osudem; zatímco dnešní „ajťák“ má daleko větší možnosti si sám určovat svůj osud, respektive vyhledat si svého zaměstnavatele. A vůbec: samotná pracovní činnost softwarového specialisty je mnohem kreativnější, tedy i osobitější, nežli práce tehdejšího fabrického dělníka přikovaného k produkčnímu pásu.

    Ale právě tento evidentně narůstající individualismus současné společnosti bych pokládal za důkaz správnosti Marxovy téze o tom, že produkční vztahy přece jenom podstatným způsobem formují i vztahy lidské respektive interpersonální, společenské.

36. Paní Hájková, tu „bezduchost“ současného světa jsem mínil především v rovině intelektuální. Křesťanský „Duch svatý“ označuje přece jenom něco dost jiného.

    Ostatně, právě na téma intelektuální bezradnosti současné levice dnes vyšel na DR zajímavý článek od S. Žižeka: https://denikreferendum.cz/clanek/35694-dospivani-nakonci-dejin-svoboda-bez-spravedlnosti

    To pak souvisí i s oním „vyvíjením (respektive nevyvíjením) se dějin podle našich potřeb“: my samozřejmě nemůžeme voluntaristicky předpisovat dějinám, kterým směrem se mají vyvíjet. Respektive to nemůžeme předepisovat samotné realitě. Ale – čím dokonaleji tuto realitu poznáme, tím více

    – za prvé ji přestaneme posílat chybným, nerealistickým směrem (to jest: při pohledu na objektivní realitu zkorigujeme svá vlastní přání)

    – a za druhé o to více budeme schopni ji ze všech možných (reálných) alternativ nasměrovat tím směrem, který nám bude nejvítanější, nejprospěšnější.

    Jeden příklad, až skoro banální: poznání objektivních zákonů fyziky nijak neomezilo hranice našich možností, nýbrž zcela naopak nám pomohlo překonat zákon zemské tíže, a vzlétnout do výšin.

37. Ještě jednou se vrátím k onomu pocitu marnosti či bezperspektivnosti v současném světě: je nutno připomenout, že v takto naprosté beznadějnosti je tento stav vlastně relativně nový. Ještě tak před deseti-patnácti lety jsme my, kteří jsme (byli) aktivně angažováni na levici, mohli doufat že se přece jenom může podařit nějakým způsobem vybudit, aktivovat obrodné levicové síly, za účelem transformace, zhumanizování současné (kapitalistické) společnosti. Například paní Hájková byla svého času v jakési levicové organizaci (už si teď vůbec nevybavím jak se jmenovala); a i já jsem se nechal ještě relativně nedávno pohnout k tomu abych se přidružil ke straně Levice.

    Ovšem – pro mě osobně právě toto setkání s Levicí bylo definitivním poznáním, že v prostředí současné (radikální) levice není možno čerpat jakékoli naděje. Ta je natolik zapouzdřená do svého antikapitalistického fundamentalismu, že je naprosto nemožné ji pohnout k nějakému objektivnímu, kritickému přezkoumání starých teorií, k nezaujaté analýze současného stavu.

    Což je ostatně vlastně právě to, o čem píše Žižek.

38. Byla jsem, pane Poláčku, v ProAltu. Tato levicová občanská iniciativa vznikla tuším v roce 2010. Já jsem byla členkou od roku 2012, až do rozpadu, který začal poměrně rychle. Rok 2015 už ProAlt nepřežil. Někteří pravicově zaměření lidé hodnotili ProAlt jako krajně až extrémně levicový subjekt. Členy byli i anarchisté, dále Ondřej Slačálek, Jan Májíček, Ondřej Lánský, Tereza Stockelová a spousta autorů a diskutujících z Deníku Referendum (například i Ivan Štampach byl u zrodu, ač se pak stáhl). DR ostatně také vznikl v roce 2010, možná o rok dřív, a vzbuzoval tehdy, po letech pravicové převahy, velké naděje. Ale, jak říkám, rychle tomu došel dech.
    Slyšela jsem už i takový názor, že ProAlt vznikl v době zvýšené sluneční aktivity, která se prý opakuje v 11-13 letých cyklech. Prý to má vliv na politické události a aktivitu občanů, takže se čekalo, že se to po čase vrátí, byť v jiné podobě. Nevím sice, jak je na tom sluneční aktivita v současné době, ale nic se zatím nevrátilo, ač uplynula spousta času. Naopak se mi zdá, že levice, nejen ta stranická, je u konce.

39. Jinak, na rozdíl od vás jsem spíše nepolitický člověk, takže ten ProAlt pro mě byl dost velká zátěž.

40. Ano, ProAlt to byl ten název na který jsem si nemohl vzpomenout. Ale že tam byl i Ondřej Slačálek, to mě dost překvapuje, dnes je to dost renomovaný autor, mám pocit že politologie je jeho hlavním oborem. – Tím víc mě pak udivuje že u toho byl i I. Štampach, byť i jen na počátku. Ale zřejmě si pod tím představoval něco jiného, stejně jako já jsem měl jiné představy o straně Levice, když jsem se k ní rozhodl přidružit.

    Ale že zanikl mě (přinejmenším dnes) nijak nepřekvapuje, současná levice zachází na úbytě. Příčin je celá řada, levice v zásadě myslí a jedná kolektivisticky, zatímco dnešní svět je individualistický. Ale především levice není vůbec schopna hledat nové cesty, respektive ona ani není schopna vrátit se k těm starým. To jest, levice není schopna vrátit se k Marxovi (ten je pro ni příliš složitý), aby na něj mohla navázat, tím že opraví a zreviduje některé základní vady v jeho teoretickém modelu.

    Já jsem tento intelektuální rozpad zažil u Levice, proto jsem se od ní nakonec také odtrhl (i když oni mě vlastně spíše odtamtud vyštípali). A to právě proto že nemohli snést když jsem jejich levicová (respektive levičácká) dogmata podroboval kritice. A přitom – oni vidí že se o ně v této jejich podobě nikdo nezajímá, že jsou fakticky jenom sektou která ve volbách dostává jenom zlomek jednoho procenta hlasů; ale přesto je nenapadne že by bylo načase něco začít dělat nějak jinak. Současná levice je ideově už natolik vyčpělá, že už opravdu nestojí ani za něčí zájem. Je skoro spíš s podivem, že její části vůbec ještě dokáží nějak přetrvávat.

41. Já jsem se někdy v devadesátém roce přidružil k Levé Alternativě, byli v ní Kužvart a Hekrdla; ale i ta se nedlouho poté rozpadla, v rámci vnitřních třenic a rozbrojů, možná spíš personálních nežli ideologických. Ale ono je to vlastně spojitá nádoba: tam kde chybí silná vůdčí idea, která by všechny sjednocovala pod společným praporem, tam nakonec všechno skončí bojem kohoutů o nadvládu nad smetištěm.

42. Ten název Žižekova článku je vskutku výstižný. Svoboda bez spravedlnosti. Člověk si dovede představit i spravedlnost bez svobody.
    Obojí je jistě špatně.
    Jak to jen spojit dohromady?

43. Ano, Žižek tu skutečně velice výstižně zachytil ten fakt, že svobodná společnost (tedy společnost zbavená přímého diktátu) zdaleka ještě nemusí být světem, který by byl po všech stránkách humánní, spravedlivý, dobrý.

    Tato disproporce respektive dichotomie mezi svobodou a spravedlivostí ovšem vzniká především z toho, že lidé pojem „svoboda“ většinou chápou pouze velmi úzce a povrchně, ve výše zmíněném smyslu aktuální absence přímého násilí. Takový Marx ale pojímal svobodu člověka zcela jinak, za prvé pravá svoboda člověka pro něj vždy znamenala osvobození nejen pouze od přímého politického útlaku, nýbrž stejně tak i osvobození od strukturálního násilí vyplývajícího z mocenských vztahů ve sféře produkčně-ekonomické. Zkrátka, u něj byla svoboda nerozlučně spojena právě i se spravedlností, především ve sféře sociální.

    A za druhé, Marx nepojímal svobodu pouze takto negativisticky, tedy jenom jako absenci násilí, nýbrž on ji pojímal pozitivně, jako reálnou možnost člověka uplatnit všechny své autenticky lidské možnosti a potenciály.

44. Zkoncipovat paní Hájková takou ústavu, která nebude vyhovovat nikomu. Přizvat ke koncepci ústavy aktéry vyzbrojené averzí vůči dominanci nejlstivějšího. Což je možné v okamžiku ohrožení veškerých pozic pyramidy společenské moci. Příkladně tak jak se to povedlo v bouřlivém roce 1948 na totálně rozvrácené a konfuzní politické scéně švýcarské konfederace. V rekordním čase 51 dnů zkoncipovalo a intriky prosadilo 23 občanů různých stavů inovativního smýšlení (paralyzovaní konzervativci nebyli schopni reakce) takovou liberální ústavu, která by za jiných okolností nikdy nebyla většinou přijata. A tak dodnes ve výročí převzetí slaví helvétští 12. září den ústavy kterou nikdo nechtěl.
    (Die Verfassung die keiner wollte NZZ 12.09.2023)
    Zda nastal zrovna dnes ten pravý bouřlivý okamžik pro koncepci takové liberální ústavy, která by lépe držela současnou formu lidské neurvalosti v šachu………..bych neskrytě pochyboval.

45. Tedy, pane Petrasku, určitou „nadějí“ v daném ohledu (dá-li se to takto nazvat) je globální klimatický kolaps, nebo přinejmenším jeho natolik silná předzvěst, že už by se ho nikdo neodvážil popírat a zavírat před ním oči.

    V tuto chvíli akutního životního ohrožení by mnozí velice rychle začali opouštět svá dosavadní přesvědčení, a byli by mnohem nakloněnější ke všeobecnému konsensu.

    Jediná otázka je, jestli by pak už nebylo příliš pozdě.

46. Poznámka ke kůzleti.
    Napsala jsem v diskusi, že kůzle má být zabito do čtrnácti dnů. Zatím je ale stále naživu.
    Moje dcera před týdnem sousedovi řekla, že by ho neměl zabít, když si ho vychoval skoro jako pejska. A on na to, že jeho manželka si to myslí taky. Že po něm chce, aby kůzle raději prodal. Ať si ho prý zabije někdo jiný.

47. A tak na otázku vy zabíjíte a pojídáte své bližní lze odpovědět: „Ne, posledního jsme snědli minulý rok a dnes je prodáváme vzdálenějším bližním“.

48. Patrně narážíte, pane Petrasku, na vtip „Lidojedi u nás nejsou. Loni jsme snědli posledního.“

49. …což mám vypůjčeno od Žižeka pojetí humoru, coby spořádaného? projevu zoufalství….. vypůjčeno od Nitzscheho.

50. Můj bratr měl někde u Prahy dům se zahradou (teď žije někde u Řípu), choval tam ovci, a jednou řekl že až přijde čas ji porazit, že to asi raději nechá udělat svého souseda, že jemu samotnému by mu asi přišla líto.

    Je na tom ale opravdu něco divného: napřed chovat ovci, sblížit se s ní – a pak ji stejně zabít pro maso.

    Ovšem – o tom už jsme tu myslím také psali – na venkově se na to hledí jinak, tam je to pořád samozřejmostí že zvířata se pěstují výhradně pro užitek.

51. Já jsem dceři řekla, že je to svým způsobem alibismus: my zvířata nezabíjíme, to dělá za nás někdo jiný, ale jíme je (když je tedy nemusíme my sami zabíjet).
    Je pravda, že zvířata jako vepři, králíci, kachny, kuřata, jehňata, kůzlata se odjakživa chovala na maso (když tedy pominu mléko, vejce a práci hospodářských zvířat – například při orbě). A kdyby nebylo potřeby jíst maso, nikdo by je nechoval v takovém množství.
    Například náš soused si kozu pořídil kvůli mléku. Ale dvě kozy oni nepotřebují, protože tolik mléka nevypijí. Když ji tedy zavedl ke kozlímu „ženichovi“, zřejmě počítal s tím, že budoucí kůzle bude na maso. Jinak by tam s ní pochopitelně nešel.
    Jenže mezitím mu to začali rozmlouvat a on už je trochu „nalomený“, protože kůzle za ním pořád běhalo jak pejsek…
    Je zajímavé, že i moje maminka, která se před válkou živila jako pomocnice v (bohaté) domácnosti, se na domácí zvíře uměla dívat jenom jako na maso a nebyl pro ni problém zabít králíka, zakroutit krkem huse, a jak sama říkala, ani to zabití kůzlete nebylo nic, co by nezvládla. Kuchařka prý to musí umět.
    Já už bych to nedělala a moje dcera – ta už dokonce přemlouvá i souseda, aby kůzle nezabíjel.
    Ale jak říkám – maso jíme pořád.

    Jednou jsem někde četla, že by se v budoucnu mohlo maso pěstovat uměle – tedy jen jako svalovina, aniž by se pro to muselo narodit celé zvíře. Ale nevím, co je na tom pravdy.

52. Také máme v rodině osobní zkušenosti z chovu kůzlat a kozy. Pamatuji na ně jako na bystrá zvířata s výraznou „osobností“ a čímsi jako smyslem pro humor (i dospělé kozy). Když bylo kam, tu kterou už nemohli živit, rodiče předali k dalšímu chovu do malé „chráněné farmy“ kde pak zřejmě vykonávala i pomocnou „psychoterapii“ (asi tedy capraterapii).

    Jinak si myslím že není důvod nepřijmout „omezení svobody“ (a její obohacení) plynoucí z přirozeného prožívání vztahu s chovaným užitkovým zvířetem, i když jsme si vědomi čím to (pravděpodobně) skončí.

53. Dnes jsem byl v obchodě; v regálu byly párky, které jsem si vždy kupoval. Už jsem je držel v ruce, že si je vložím do nákupního vozíku. Pak jsem si ale vzpomněl na ten film; a nechal jsem je padnout zpět do regálu. A místo toho jsem si koupil vegetariánské řízky.

    Nevím, opravdu nevím jestli se mi někdy podaří na tento film zapomenout. Myslím, že už asi ne.