Žluté květy

12 komentářů u „Žluté květy“

1. Heliopsis helianthoides – česky janeba, anebo také zvána „nepravá slunečnice“; v němčině pak je jméno přímo „Sonnenauge“, sluneční oko.

   Tolik tedy k ilustračnímu obrázku. K samotným básničkám: napřed mi paní Hájková poslala jenom dvě, ale jedna z nich se už celkem nedávno objevila v rámci diskuse, a ta druhá byla dost krátká, a proto jsem autorku požádal o dodání ještě třetí básničky do kompletu. A sám jsem jí nabídl témata, o nějakých zajímavých postavách současnosti. Greta Thubergová ji nezaujala, ale papež František ano. Takže se tímto tak trochu hlásím o spoluautorství. 😉

2. K německému názvu květiny.
   V mé knížce Rok na zahrádce, kterou napsal nějaký Němec (Martin Stangl) se píše:
   Ty nejkrásnější z trvalek jsou ty, které mají v německých názvech slovo Sonne, tj. slunce. Je to např. Sonnenhut, česky třapatka, Sonnenbraut, česky záplevák, Sonnenauge, česky sluncovka neboli janeba a Sonnenblume, česky slunečnice.

3. U oné květiny jsem našla na internetu poznámku: neofyt (přechodně zavlékaný nebo přechodně zplaňující)
   Na některých místech je nacházíme v přírodě, ale jinak se u nás pěstuje jako zahradní květina. Ty jsou ostatně většinou všechny cizího původu.

4. To je skutečně zajímavé, že v němčině má tolik květin v názvu slunce. To jsem doposud ani sám nevěděl.

   ———————–

   Ale ještě k té básničce „Papoušci v kleci“: její závěr je nějak podivně dojímavý a zároveň jako by znepokojující, zcela vyvrací naše obvyklé představy o tom, co je pro koho dobré a co je pro něj negativní. Co je vlastně horší: chudoba, nebo klec?

5. U ptáků je to, myslím, docela jasné. Lepší je pro ně to, co je jim přirozené. Tedy nebýt v kleci. Chudobu ptáci neznají, i když hlad pravděpodobně ano.
   Když ale pták přijde o své původní prostředí, pak už není tak jasné, co je pro něj lepší. Bylo by lepší vypustit papouška, ať si letí s holuby do lesa? Zvlášť teď, když se blíží zima?
   Možná by bylo dobré vrátit ho tam, kde je jeho původní domov, tedy někam do jižních oblastí.
   Ale co třeba domestikovaní ptáci? Co je dobré pro ně? Je dobré vypustit slepici do volné přírody? Jistě ne. Ačkoliv chovat ji v kleci je taky špatné.
   Potřebuje určitý výběh, aby měla aspoň jakýsi pocit svobody.
   Co je to vlastně ta svoboda?
   Nedávno jsem na KD (pod článkem Zákon svobody) použila Sartrův citát:
   „Exploduje-li v duši člověka svoboda, ani bohové nic proti takovému člověku nezmohou.“ Autor totiž v předcházejícím článku Sartra citoval. Tedy uvedl nějaký jiný jeho citát. A mě tak nějak spontánně napadl tento.

   Ale jinak, „ptactvo nebeské“ je tradičně metaforou pro svobodu. Asi proto jsem ho užila v básni. Zároveň jsem panu Poláčkovi napsala, že podobných básní jsem už možná napsala dost, takže je možná čas na něco jiného. A on mi navrhl báseň o současné významné osobnosti, jak poznamenal výše.

6. Co je svoboda? Napadá mě teď: úplná a naprostá svoboda, to by asi nebylo nic jiného nežli prostě absolutní identita se sebou samým. To jest: nic, naprosto nic nenarušuje tuto absolutní možnost být sám sebou.

   Jenže: takováto prostá identita se sebou samým, to by byla za prvé pouhá banalita. Znamenalo by to vlastně triviální konstatování „já jsem já“; a nic více. A za druhé: byl by to stav naprosté pasivity, trpného setrvávání bez jakéhokoli pohybu.

   Tuto naši identitu se sebou samým je tedy možno měřit, respektive vůbec realizovat jenom ve styku s okolním světem. (U Robinsona není fakticky vůbec možno hovořit o „svobodě“, i když si mohl – na svém ostrově – dělat co se jemu samotnému zlíbilo. „Svoboda“ je za daných okolností naprosto prázdný pojem.)

   Svobodu je tedy možno zakoušet jenom prostřednictvím vlastních vztahů s okolím, tedy s jinými lidmi. Jenže – tím je automaticky dáno že úplné svobody není možno dosáhnout nikdy. Protože pokud byla správná výchozí téze, že úplná svoboda je úplná identita se sebou samým, pak tím že se vydám do vnějšího světa, vzdávám alespoň zčásti tuto svou absolutní identitu; mé „já“ se vydává do říše „ti druzí“ (respektive: „ty“).

   Svoboda tedy nikdy nemůže být jenom nějaký statický stav, nýbrž naopak stav dynamický, ve kterém já dávám svou vlastní identitu všanc, abych si ji vzápětí opět obnovil. Totiž tím, že v onom okolním světě (tedy především v druhém člověku) naleznu potvrzení (nikoli negaci) mého vlastního já. – Proto ostatně vlastně také Hegel své klíčové pojednání o svobodě pojal jako dynamický, dialektický vztah pána a sluhy (otroka). Pán potřebuje sluhu, aby svým panstvím nad ním realizoval svou vlastní, panskou svobodu; ale stejně tak sluha/otrok potřebuje svého pána, aby svou vzpourou proti němu vybojoval, realizoval svou svobodu vlastní.

   Ovšem – u Hegela tato dialektika svobody tímto vítězstvím sluhy vlastně končí. Hegel vytváří pouze tuto dialektiku osvobození, ale nikoli dialektiku svobody vždy znovu a znovu rezultující ze vztahu já – ty, jak byl popsán výše. Snad proto, že Hegel měl jen málo smyslu pro hlubiny lidské duše. I když s touto duší pracoval, ale jenom v té míře v jaké ji mohl zařadit do svého metafyzického aparátu.

   – Tohle je tedy něco z myšlenek, které mě napadly v tuto chvíli v souvislosti s otázkou po svobodě. Není to ovšem všechno co by bylo možno napsat na téma svobody, ale alespoň určitý základ.

7. Co se pak svobody zvířat týče, zrovna včera jsem viděl jeden film, který mnou ale dost otřásl. Ten film se jmenoval „Gunda“, a celý nebyl o ničem jiném nežli o životě jedné prasnice na jakémsi zemědělském dvoře. (Připomínám, že to byl film umělecký, nikoli nějaká pouhá filmová dokumentace.) Přesněji řečeno byl to film o životě jedné prasečí rodinky; ta prasnice hned na začátku dostala celou kopu selat. A onen film nespočíval prakticky v ničem jiném nežli v záběrech, jak tato pranice krmí svá selátka, později když už trochu vyrostla jak se s nimi toulá po území dvora, ryje zem, hledá něco k snědku. Selátka jsou shromážděna kolem ní, hrají si.

   Po celou dobu jsem si říkal, to je přece nesmyslný film, celou dobu jenom stále o tom samém, a to ještě o něčem tak banálním jako je život jedné prasečí rodinky. Až pak přišel závěr filmu, a ten byl opravu tvrdý. Bylo vidět, jak traktor přiváží jakési železné boxy (nebyl přitom vidět žádný člověk, ty záběry byly vědomě zcela odosobněné). Tyto boxy byly přistavené k dvířkám u prasečího chléva; a pak už bylo slyšet jenom kvičení selat nacpávaných do těchto boxů. Traktor s nimi pak vzápětí odjel pryč; je možno si snadno domyslet, k jakému cíli. Poslední sekvence filmu pak byla ta, jak ona prasnice (či snad lépe: prasečí matka) běhá po dvoře, a zmateně a zoufale hledá svá mláďata.

   Tento náhlý a nečekaný závěr byl jen těžko snesitelný, otřásající; bylo zde možno bezprostředně sledovat, jak člověk se i dnes ve vztahu ke zvířatům chová ryze kořistnicky, zcela bez ohledu na jejich vlastní city a pocity. Musím říci, že zde poprvé jsem plně pochopil, proč vegetariáni odmítají jíst maso zvířat.

8. „Já jsem já“, to je skoro jako „jsem, který jsem“, pane Poláčku 🙂
   Ale není pravda, že „nic nenarušuje tuto absolutní možnost být sám sebou“. Naopak, od dětství býval člověk vždy tlačen k tomu, aby nebyl sám sebou, aby byl tím, čím ho chtěli mít druzí.

9. Pane Poláčku, děkuji ještě za citaci z SDZ. Moje kritika novinářů nebyla v tomto případě důvodná. Vycházela z mé zkušenosti z našich deníků, na jejichž stránkách má kdejaký, ve skutečnosti staronový objev pravidelně potenciál změnit od základů vědecké paradigma.

   Po mnoha letech jsem si skrze asociaci RNA a virů vzpomněl na to, jak navrátilci z triumfální měsíční výpravy museli ze všeho nejdřív do karantény. Samozřejmě, že je třeba věnovat všem možným stopám mimozemského života patřičnou pozornost. (Nehledě na profanaci skrze UFO, stále znovu posílaného drát se do naší pozornosti).

   Mimochodem, taky jsem si vybavil zobrazení (mj.) muže a ženy, letící hluboko do vesmíru vstříc některé mimozemské civilizaci (program CETI). Jaké poselství by lidstvo o sobě asi odeslalo nyní?

10. K tomu filmu a vegetariánství. Sám jsem se nevydal touto cestou z několika důvodů. Zaprvé si myslím, že by mi to přišlo nesnadné. Zadruhé jsem s tím nezačal včas. Bylo mi hloupé odmítat jídlo, které jsem nevařil já, nýbrž (navíc láskou) většinou mně nebližší člověk. (Dnes ovšem přijde dvanáctiletému, či dvanáctileté leckdy normální vzbouřit se a odlišit). Zatřetí, pro svůj zájem o biologii, jsem vnímal člověka prostě jako všežravce (omnivora) a byl si vědom toho, že bezkonkurenční genetický úspěch domácích zvířat (založený na jejich požívání lidmi) je vlastně obecně to, oč jde v soutěži o přežití v přírodě.

    Konkrétně. Masa jím spíš menší porce a pátky mám již nějaký čas v běžném režimu bezmasé. Téměř zcela jsem vyloučil hovězí (snad nejen pro jeho vyšší cenu, ale také vzhledem k vážným dopadům stavu skotu na životní prostředí). Telecí, selečí či jehněčí jsem nekoupil už celá desetiletí. Svého času se mi docela líbilo, když např. majitelé penzionu, kde jsem byl na dovolené kupovali slepice z velkochovu a pak je nechávali v přirozeném režimu žít několikanásobně déle, než by žily bez toho. Nevím, zda se to tak ještě praktikuje.

    Jen tak mimochodem, když tu pan Poláček před časem uvedl čísi hypotézu o „polidštění“ člověka v důsledku lovu menších zvířat, napadlo mě, že předchozí osvojení lovu těch velkých byla přece, pro primáta, dramatičtější změna. Poté jsem se zaobíral hypotézu, kterou preferuji a již jsem tu kdysi zmínil, totiž že lidský mozek činila výkonnějším soutěž v klamání (i snaha nepodlehnout mu). Vzpomněl jsem si na to zrovna v den, kdy mě dost šokovalo odhalení, že na mezinárodním maratonu v městě Mexiku tisíce běžců podvádějí, když se kus cesty vezou metrem nebo taxi. Něco takového si neumím vysvětlit jinak než jako pozoruhodný atavismus. Zatímco někdo nesvede říct ani „svatou lež“, mnozí neumí říct pravdu, ani o tom, jak se jmenují.

    (V současnosti držím bezmasé pátky).

11. Ještě k papeži Františkovi (když už je o něm jedna báseň).
    Papež (znovu?) prohlašuje, že není komunista, ale že se řídí evangeliem.
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2023-10/papez-nejvetsim-nepritelem-je-dnes-valka-bez-dialogu-neni-jist.html

12. I já jsem paní Hájková, již od útlého mládí pronásledován utkvělou představou, že by se křesťanská teologie měla dospěle přiznat k zodpovědnosti za své víceméně povedené dítko vědeckotechnickou civilizaci a vstřícně pochopit a pojmout laicistickou víru v civilizační pokrok jako tvůrčí součást křesťanského světonázoru. Rozšířit a vyspravit tak prostor spletité cesty dialektiky mysli a činu, a lépe se otevřít „metafyzickým vrstvám lidského myšlení “ . Tedy i psycho/neuro vědě při odkrývání mentálních predisposic jak jedince, tak společnosti. Tedy konstant lidské mentality nad kterými dnesadenně zůstává rozum stát…….bych dodal.