Josef Poláček
Takto se jmenuje dokumentární film režisérů Adély Komrzý a Tomáše Bojara, který byl natáčen na pražské Akademii výtvarných umění v roce 2019, který byl promítán – a oceněn – na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 2022, a který Česká televize promítala poprvé v letošním roce, v jejímž archivu se dá tento snímek také shlédnout: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13038103303-zkouska-umeni/.
Je možno bez dlouhého otálení říci předem: je to skutečně kvalitní, velmi zajímavý projekt, a svá ocenění dostal plným právem. Jeho specifikem je, že jeho tvůrci se zde drží naprosto v pozadí, zůstávají víceméně „neviditelní“; celou dobu to působí dojmem jako by vždy jenom někam do prostoru postavili kameru, a pak ji nechali běžet. (V ateliéru Nových médií tomu tak skutečně také bylo.) Přitom ale velice citlivě snímají a monitorují dění, a jejich bezpochyby nevšedním počinem je, že kromě samotných aktérů – tedy studentů a profesorů AVU – po dlouhé časové pasáže nechají „účinkovat“ i vrátnou budovy! A to tím že opět „pouze“ postaví kameru někam za její záda; ale její interakce s osobami vstupujícími do budovy a ji opouštějícími velmi zajímavě dokresluje celou atmosféru.
O co se v onom dokumentu jedná, zřejmě jasně vyplynulo už z doposud řečeného: je zde zachycen průběh přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění. Už to by byl sám o sobě zajímavý počin: nechat diváka nahlédnout do „kuchyně“ českého umění, aby mohl pohlédnout za kulisy, aby sám mohl zblízka poznat alespoň něco z oné atmosféry, z prostředí ve kterém se rodí budoucnost českého výtvarného umění. Ale nejedná se pouze o tuto čistě specifickou oblast umění; zároveň zde – v psychicky i emočně nevyhnutelně poněkud napjatém prostředí přijímacích zkoušek – bylo ukázáno velmi mnohé z chování, jednání, psychiky současného českého člověka vůbec.
Tolik tedy úvodem. Ovšem – hned vzápětí je nutno konstatovat, že onen zmíněný pohled za kulisy českého umění by u běžného diváka naprosto mohl mít potenciál utvrdit rozšířené klišé, že na umění se dávají jenom ti, kteří to nějak nemají v hlavě v pořádku. Kteří jsou alespoň zčásti nějakým způsobem psychicky deformovaní.
Zcela otevřeně řečeno: jenom u části vyučujících jsem měl pocit, že věc umění berou doopravdy vážně. Nebyla zde sice – na rozdíl od studentů – ke spatření žádná jejich díla, takže se nevyhnutelně jedná o pocit pouze čistě osobní, ale přinejmenším u některých se člověk musel ptát, jestli se pro ně časem jejich vyučovací činnost nestala už jenom pouhým zaměstnáním. Rutinou. A zároveň na straně druhé zde byly k vidění osoby, které působily emocionálně nemálo nestandardním, až přímo nestabilním dojmem. A především ty dvě podivné ženštiny (je mi líto, ale nějaké libozvučnější označení bych v daném případě jen velmi obtížně shledával) z ateliéru Nových médií, ty působily dojmem, že si zde v prvé řadě ventilují a vyžívají jakési své velmi nekonvenční způsoby své osobní a emocionální existence. A ostatně, to samé platilo i o naprosté většině uchazečů o studium v jejich ateliéru. V televizní popisce k onomu pořadu je citován bývalý rektor AVU, který uvedl že v tomto reportážním snímku „jde o pohled do specifického prostředí plného upřímné i syntetické emocionality“. Tento výraz „syntetická emocionalita“ je velice výstižný, a sotva jím mohl mít na mysli něco jiného nežli právě to, co bylo možno spatřit v souvislosti s oním ateliérem Nových médií. Jedna ze závěrečných scén filmu, kdy tyto dvě vedoucí tohoto ateliéru své studenty vedou parkem, se zavázanýma očima se držící společného provazu, neznámo s jakým účelem, ale zřejmě pro jakousi intenzifikaci emocionálního prožitku – to mě upomnělo na jisté dávné zážitky z ezoterické scény, ve které si mnozí emocionálně nestabilní jedinci hledali nouzovou náhražku ztraceného životního ukotvení, v exaltovaných psychedelických projevech.
Ostatně, i zkoušky samé se někdy projevovaly nemálo svéráznými rysy. Tak například jeden zkušební tým jako poslední bod zkoušky své adepty vyzval, aby zařvali (!) – nejhlasitěji a nejdéle, jak jen vůbec svedou. Zde není možné nepotřást hlavou nad tím, jakou souvislost má mít toto zařvání se schopností dotyčného vytvářet kvalitní umělecká díla. Pouze mi přitom projelo hlavou, jaké by to asi bylo kdyby třeba takový Leonardo da Vinci své umění musel někdy dokazovat tím samým způsobem, jaký svým potenciálním studentům vnucovali profesoři české akademie výtvarného umění.
Na straně druhé je nutno zmínit (už proto aby se nezdálo že jediným smyslem tohoto článku je dehonestovat celé prostředí pražské AVU), že zde byly k vidění i pozitivní příklady z této citadely českého umění. Především jedna členka vyučovacího sboru působila velmi živým, angažovaným, oduševnělým dojmem. Kdybych sám byl adeptem přijetí (a pokud bych k tomu našel odvahu), snad bych ji už během přijímacích zkoušek požádal, že bych si velice rád namaloval její portrét. Spisovatel Vladimír Páral kdysi v jednom interview řekl, že tváře žen jsou mnohem zajímavější nežli tváře mužů. Protože mnohem spontánněji a bezprostředněji zrcadlí jejich duševní život. Ano, je tomu skutečně tak; ale k tomu je nutno ještě připojit, že ne všechny ženy mají tuto schopnost vyjadřovat své duševno ve stejné míře. Respektive, že ne u všech žen je toto duševno rozvinuto a přítomno stejným způsobem. Ale tato vzácná paní z Akademie výtvarných umění – ano, to je někdo u koho má člověk spontánní pocit že by si s ní velice rád pohovořil, ať už o umění nebo o čemkoli jiném.
Nicméně, je čas se od charakteristiky vyučovacího sboru obrátit k samotným adeptům na přijetí na AVU, čili účastníkům přijímacích zkoušek. A je nutno rovnou říci, že pokud to měl být obraz současné mladé české generace, pak tento náhled byl – mírně řečeno – nemálo rozporuplný. Ano, byli zde takoví kteří svůj vztah k umění pojímali podle všeho závažně a odpovědně; ale byly zde i případy pouhé sterilní technické dovednosti, bez hlubšího vědomí o vlastním smyslu a účelu umělecké výpovědi; bylo zde nemálo tápání; a v mnohých případech spíše projevy osobního exhibicionismu nežli pravého zaujetí uměním. Byl zde dokonce ke spatření i až vysloveně groteskní případ jednoho mladíka, který zcela evidentně neměl o umění sebemenší ponětí, neznal jméno ani jediného z významných malířů; nicméně z jakýchsi záhadných důvodů pojal úmysl přihlásit se na výběrovou akademii umění.
Ale i v úrovni obecného vzdělání se u nastupující generace ukazovaly dramatické trhliny; například v písemném testu některý z adeptů na otázku po panovnicích na českém trůnu napsal, že českou královnou byla – Máří Magdaléna! A podle všeho se nejednalo o vtip.
Celkově tedy, pokud by onen vzorek uchazečů o studium umění měl být adekvátním reprezentantem veškeré současné české mládeže, pak by její obraz jak řečeno byl nemálo rozporuplný; a můj celkový dojem by byl spíše skeptický. Alespoň z jejich výtvarných či jinak uměleckých projevů které zde byly ukázány (ovšem naprosto ne všechny) jsem pro sebe nalezl sotva něco, co by mě nějak mimořádně zaujalo. Takže nakonec z řady víceméně konvenčních uměleckých projevů nejzřetelněji vystupovaly právě ty negativní, exhibicionistické.
Poněkud paradoxně tedy nakonec nejkvalitnější umělecký zážitek představoval onen film sám. Jeho tvůrci nijakým způsobem neexhibovali, naopak velmi zdrženlivým a citlivým způsobem nechali odvíjet se samotné situace vznikající kolem přijímacích zkoušek, ale zároveň dokázali velmi přesně vyhmátnout ty, které byly pro celou atmosféru dění příznačné, či jinak zajímavé. Dalo by se tedy závěrem snad konstatovat: filmové umění to v daném případě na body vyhrálo nad uměním výtvarným.
U této stati jsem dost dlouho rozvažoval, zda ji mám napsat jenom jako poznámku v sekci Forum; nakonec jsem se přece jenom rozhodl uveřejnit ji jako samostatný článek. Nicméně byla napsána dost spontánně, což pak vedlo k určité neurovnanosti textu na některých místech. Snad to laskavý čtenář promine. 😉
Pane Poláčku, také si myslím, že filmové umění nyní nad uměním výtvarným jasně vyhrává. Však také na některé filmy aspoň v rámci festivalů zajdu (a nebývám zklamán), kdežto na výstavu současných objektů či obrazů nikoli. Když přece jen nějaké naživo vidím, ve veřejném prostotu nebo třeba při návštěvě nějakého zámku, zaměstnají moji pozornost jen velmi krátce. V tom lepším případě. Výjimky jistě existují, ale přijít na ně, a nebýt roztrpčen (předchozím) seznámením s přemírou planého výtvarna, to dnes není snadné.
Jak by asi dopadl test, kdybychom požádali lidi evidentně uměnímilovné, o jmenování malířů začátku 20. století a potom o přiřazení ke každému jednoho z tvůrců století tohoto. Nejspíš zůstane u Banksyho a Christa.
Když si už člověk říká, měl bych na někoho vyrazit, přečte si zprávu jako je tahle:
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/dansko-umeni-bankovk-soud-rozsudek-hotovost.A230927_141449_zahranicni_jadv
Což o to, pane Horáku, viděl jsem (v Mnichově) i díla současných moderních umělců, která měla bez jakýchkoli pochyb vysokou uměleckou úroveň. Problém je ale v tom, že tato – vzácná – kvalita se v běžném uměleckém provozu většinou utopí v mase bezduché, konjunkturální pseudomodernity.
Abych se vrátil zpět k mladé generaci: svého času jsem dost aktivně diskutoval na fóru mladých, začínajících českých malířů, ke kterým jsem se také příležitostně vyjadřoval. V zásadě ale platí něco dost podobného co jsem napsal ve výchozím textu: byla zde viděna díla rozličné kvality, nemálo jich bylo i docela povedených – po technické stránce. Ale bylo jen velice málo takového, co by mě nějak výjimečným způsobem zaujalo. Jinak řečeno: bylo zde mnoho průměrnosti, ale také mnoho prázdného exhibicionismu.
Ostatně byl tam také jeden účastník, se kterým jsem měl trvalé spory, byl to čistě osobně dost nepříjemný, arogantní člověk. Právě ten se ale dostal na AVU; ovšem když tam (v onom fóru) poté hrdě prezentoval svá díla, nemohl jsem je ohodnotit nijak příznivěji, nežli že má sice hezké barvy, ale jinak že jsou jeho výtvory naprosto ploché. Už tehdy jsem si musel položit otázku, zda na pražské AVU není formální dokonalost preferována před autenticitou výrazu. Tím spíše že jsem tam poznal také jednoho mladého malíře, s méně vyzrálou technikou, ovšem s nesrovnatelně intenzivnějším a hlubším uměleckým projevem – a toho na AVU nevzali.
Co se současné české filmové tvorby týče, tady jsem odkázaný pouze na to co se vysílá v televizi, takže nemohu soudit paušálně. Z toho co jsem viděl je ovšem také mnoho odpadu, průměrnosti, až vysloveného kýče; ale na straně druhé vznikají i nesporně velmi kvalitní filmová díla. I když – někdy mám pocit jako by mladí začínající filmaři napřed natočili jeden opravdu kvalitní, výrazný filmový příběh – a poté jim vyhasne veškerá invence, pak už točí také jenom šedivý průměr.
Na Britských listech J. Čulík – který zřejmě českou filmovou tvorbu sleduje mnohem systematičtěji než já, také podle všeho vždy zajíždí na karlovarský filmový festival – si právě v souvislosti s ním nedávno postěžoval, že čeští filmaři točí pouze zcela nenápaditá, konvenční témata; a dal jim za příklad jeden aktuální film tuším že z egyptské produkce.
Není mi úplně jasné, co dnešní uchazeči o přijetí na AVU od studia očekávají. Za minulého režimu znamenalo absolvování této školy šanci živit se anebo alespoň přivydělávat si legálně výtvarnou tvorbou. Výtvarník mohl být jakkoli invenční a svou tvorbou oslovovat lidi, ale bez titulu „akademický malíř“ či „akademický sochař“ byl prakticky vyřazený z okruhu lidí, kteří směli svá díla prodávat přes režimní instituce jako bylo „Dílo“ a podobně. Absolvování taky znamenalo mít výlučný přístup k zakázkám na výzdobu architektury anebo veřejného prostoru. Se středoškolským výtvarným vzděláním se legálního prodeje dalo dosáhnout taky, ale bylo to daleko komplikovanější, protože to filtrovaly a schvalovaly různé „odborné“ komise. Přímý prodej z ateliéru vždy hrozil trestním stíháním.
Dnes je situace úplně jiná, titul nic neznamená. Je možné, že někdo stále cítí jeho dávnou prestiž, ale tomu moc nevěřím. Je za snahou o přijetí touha osvojit si tradiční výtvarné techniky? To mi taky nepřipadá věrohodné.
Co se vlivu absolvování AVU na pozdější komerční možnosti tvůrců v oblasti umění týče, k tomu se nemohu nijak vyjádřit, v této oblasti nemám žádné konkrétní vědomosti. Nicméně za zmínku snad stojí, že prakticky všichni adepti přijetí na otázku zkoušejících, proč vlastně malují (respektive tvoří), odpovídali že uměleckou tvorbou „vyjadřují sami sebe“. Dá se tedy předpokládat (a doufat), že prvotním impulsem pro jejich rozhodnutí věnovat se umělecké dráze přece jenom nebyly pohnutky ryze komerční, nýbrž nějaké vnitřní puzení, touha realizovat nějaké vnitřní umělecké pnutí. V tomto ohledu je pak celkem vzato přirozené a logické, že jejich snahou bude dostat se na studium na – přinejmenším nominálně – vrcholné vzdělávací instituci v oblasti umění u nás. Ať jde jen o to vylepšit si tam vlastní techniku, či získat nové kontakty, anebo vůbec dostat se „dovnitř“ do uměleckého prostředí.
V tomto smyslu bych tedy nezpochybňoval jejich rozhodnutí přihlásit se na Akademii; spíše jsem v leckterých případech potřásal hlavou nad tím, proč se dotyčný jedinec vůbec rozhodl pro životní dráhu umění, a na základě čeho se domnívá že by v této oblasti on sám mohl vytvořit něco přínosného.
Ovšem tak tomu zřejmě bylo vždycky; v jednom z komentářů k filmu které jsem pročetl někdo (zřejmě sám znalec scény) uvedl, že základní stav je naprosto stejný jako za minulého režimu: už po prvním kole (tedy po odevzdání domácích prací) je odfiltrováno jako nepoužitelných nějakých 90 procent uchazečů.
Pro mě by v této souvislosti především byla zajímavá otázka, kteří z adeptů – a na základě jakých kritérií – jsou ke studiu připouštěni, a kteří jsou odmítáni. Jak už jsem zmínil mám v každém případě tu konkrétní zkušenost s tím, že jeden adept s dobrou technikou, ale bez jakéhokoli hlubšího smyslu pro umění byl přijat, zatímco jiný, sice s méně vyspělou technikou, ale s nesrovnatelně intenzivnějším uměleckým smyslem byl odmítnut.
To vše souvisí s pojetím umění v současné době vůbec. Nejsem si vůbec jistý, jestli dnes existuje nějaká obecná shoda o tom, co vlastně umění vůbec je, a k čemu by mělo sloužit. Samozřejmě – stále ještě přetrvává určitý nezrušitelný základ klasického umění; nicméně se zdá že současný trend stále více směřuje k čirému exhibicionismu. Získat pozornost, šokovat, stát se populárním – a to jakýmkoli způsobem, rozhodující už není umělecké sdělení ani umělecká kvalita, nýbrž pouze schopnost protlačit se do popředí.
Opakuji znovu: viděl jsem vynikající díla i současných tvůrců; ale na straně druhé je veřejný prostor zaplavován – a zaplevelován – čím dál tím větším množstvím těchto pseudouměleckých paskvilů. Jistě, kýč existoval vždycky; ale onen „klasický“ kýč urážel umělecký cit pouze svou prvoplánovostí, svou nasládlou líbivostí, ale přece jenom neměl tu nestoudnost veřejně exhibovat s takovou samozřejmostí, s takovou vysloveně puberťáckou nadrzlostí, jako kýč současné postmoderní éry.
Paní Zemanová, také se do tohoto odhodlání nedokážu kdovíjak vcítit, ale na AVU, asi nejinak než na JAMU, DAMU, FAMU se mladý člověk jistě dost naučí (může naučit). Kromě toho na autodidakta se zřejmě hledí pořád úkosem. Může jít také o sebepotvrzení a utvrzení (či příp. naopak) ve vlastním rozhodnutí. O vyzrávání a svobodu. O atmosféru, kulturní, či referenční rámec a vzory, kontakty, snad ještě i o šanci na generační výraz, když už stěží uměleckou skupinu. Ostatně i při prodejích a aukcích obrazů dávno zemřelých malířů se stále uvádí, koho byl ten který umělec žákem.
Ostatně o smyslu či postradatelnosti institucionalizovaného vzdělání v oblasti umění hovoří i samotní tvůrci filmu (v závěru článku) zde: http://cinepur.cz/article.php?article=5429&fbclid=IwAR2RxqHSPYnRZbDoaMSQd-Eq7KtXnLR7ywoYfSYsQ6NLO7bt5rpnUVxTlqU
Pane Horáku, vězte, že o tom něco vím, protože mezi adepty toužícími po přijetí na AVU jsem se pohybovala a dokonce jsem k nim jistou dobu patřila. Život mezi výtvarníky jsem pak strávila v trochu jiném postavení, ale nikdy jsem se od toho prostředí úplně nevzdálila.
Poznala jsem tam lidi, o kterých jsem věděla, že nemohli jinak než se vyjadřovat výtvarnými prostředky. Měli v sobě jakýsi vnitřní „mus“, celoživotní tvůrčí motor. Někteří z nich dosáhli vysokého uznání, ale to přišlo jaksi mimochodem, bez toho, že by si to naplánovali jako životní cíl. Takoví lidé by nikdy neříkali, že vyjadřují sami sebe.
Já jsem po nějaké době, kdy jsem tyto lidi poznala, nelitovala, že mě na AVU nevzali. Poznala jsem, že já v sobě ten skutečný tvůrčí pohon nemám.
K tomu dodám /abych navázala na svůj první koment k tomuto tématu/, že podle mne lidé, kteří jsou mocně puzeni vyjadřovat se výtvarnými prostředky, existují i v dnešní době. Mají štěstí, že jim v tom kromě materiální nouze, která je pravděpodobně bude provázet celý život, nic nebrání. Nepovažuju za pravděpodobné, že patří k producentům kýčů. Právě naopak.
K tomu samotnému aktu přijetí/nepřijetí na AVU: v samotném filmu jeden ze zkoušejících profesorů ve své závěrečné řeči k adeptům přijetí – když jim chtěl nějak přiblížit že reálně může být přijat jenom malý zlomek z nich – přiznal, že on sám byl na studium přijat až na pátý pokus! A že i prý tento čas, kdy se musel vypořádávat se svým nepřijetím, byl pro něj hodnotný a přínosný.
Ještě malý dodatek k filmu (respektive k reakcím na něj): dost mě překvapilo, že tento film je dost často označován jako „komedie“. No ano, některé momenty – především ty výjevy kde se ukazuje až groteskní neschopnost některých adeptů – mohou působit komicky; ale pro mě byla tato sonda do českého umění v prvé řadě popudem k zamyšlení, a za druhé můj celkový pocit byl daleko spíš tristní, nežli aby mě tento obraz současnosti (a budoucnosti) českého umění mohl nějak obveselit.