Podzimní imprese

104 komentářů u „Podzimní imprese“

1. Zde je několik nových fotografií od paní Hájkové, které jsem souhrnně obdařil názvem „Podzimní imprese“.

   Pro mě jsou ze všeho nejzajímavější snímky s oblohou, to jest přesněji řečeno ty na kterých mraky respektive oblaka vytvářejí velmi dynamický dojem jakéhosi nebeského pohybu či pnutí.

   V minulosti jsem několikrát zmínil že jsem dříve znal jednoho mladého, nadějného malíře, který byl taktéž fascinován těmito nebeskými výjevy; ale s postupem času v nich čím dál tím více spatřoval a nacházel něco negativního, jakési ztluštělé, zkroucené útvary které jako by se nacházely v neustálém boji navzájem. – Vlastně si teď vzpomínám, vždyť já jsem svého času některé jeho malby dokonce vyvěsil zde: https://humanisticke-dialogy.eu/umeni-a-kultura/towasch/ Ty které mám na mysli (tj. s oněm obrazy nebeského dění) jsou především na třetím a čtvrtém snímku odspoda.

2. To je zajímavé s tím malířem a jeho pojetím nebeských úkazů, pane Poláčku.
   Já jsem před nějakým časem napsala článek Nebe nad námi a nebe v nás, který vyšel jak zde, na Dialozích, tak i na webu Křesťan dnes. Tam k němu jeden diskutující připsal v diskusi:
   „A ano, když se díváme na nebe, díváme se v podstatě sami na sebe, je to obraz.“ Takže podle toho ten malíř, který na nebi „čím dál tím více spatřoval a nacházel něco negativního, jakési ztluštělé, zkroucené útvary které jako by se nacházely v neustálém boji navzájem“ vlastně jakoby nahlížel do své duše.

3. Ano, je to zvláštní, čím vysvětlitelné? že nám pouhé hry světla a stínů ve shlucích vodních par nebo prachových částeček připadají někdy tak krásné, že se nám možná chvilku zdá jako by se to „pohlcení v živém obraze“ událo jako „bonus navíc“, mimo náš běžící čas.. Od kterého věku nebo jakou vrstvou životní zkušenosti se stáváme vnitřně uzpůsobeni takto vnímat?

4. Řekla bych, že se tak začíná dít až v době dospívání. Sama jsem začala pozorovat oblohu asi od čtrnácti nebo patnácti let. Myslím si, že je k tomu zapotřebí samoty, a dospívající člověk se často cítí sám. Malé děti mají spíš tendenci personifikovat – slunce, měsíc, hvězdy i mraky – kreslí je s očima a s pusou, v pohádkách mluví atd. Ale nejsem si jistá, zda je tomu neučí dospělí, kteří „vyrábějí“ ty pohádkové knížky nebo animované filmy.

5. Dostal jsem od pana Nusharta mail, ve kterém mi poslal svůj vlastní snímek nebeské scenérie. Je to skutečně úchvatný záběr; především když se mi onen výjev otevřel přes celou šíři monitoru. Bohužel – zde se mi nepodařilo tento snímek alespoň zčásti zvětšit, takže se do značné míry ztrácí ta fascinující detailnost, a především hloubka, plastičnost jak krajiny pozemské, tak i krajiny nebeské. – Pokud by měl někdo zájem můžu ten originální snímek přeposlat, snad by to pak fungovalo lépe nežli zde.

   Takže tedy už samotný tento výjev který mi poslal pan Nushart mě oslovil, až přímo strhl; ale co bylo ještě více překvapivé (mírně řečeno), byl název či text který pan Nushart ke svému snímku připojil:

   „Díváme se ze sebe – skrze nebo do sebe?“

   Tím totiž naprosto přesně vystihl to, co já jsem se sám pro dnešek chystal ještě dopsat k oněm nebeským výjevům od paní Hájkové. – Ano, je to velká otázka, na základě čeho vlastně vznikají ty intenzivní pocity, imprese které v nás budí takovéto a obdobné přírodní výjevy. Tento dojem, tyto imprese – jsou dány samy sebou, je to tedy dejme tomu ta hra oblaků, nebeských útvarů sama, která nás takto fascinuje? Anebo jsme to ale my sami, naše vlastní (ne)vědomí, které je zde tím vlastním tvůrcem, které z nahodilých shluků par v atmosféře teprve vytváří tyto fascinující výjevy?

   Anebo je tomu přece jenom ještě jinak, totiž že platí obojí, že jsme to sice bezprostředně my, kdo kreativním aktem svého vědomí či nevědomí vytváří tyto obrazy které nás poté tak fascinují – ale že na straně druhé nelze tvrdit, že by se jednalo jenom o nějaký zcela nahodilý akt našeho vědomí, o jakési pouze ryze subjektivní kreace, nýbrž že za tím vším stojí ještě něco hlubšího, jakýsi ontologicko-metafyzický rámec, který teprve vůbec umožňuje jak řadit se přírodním útvarům do určitých forem, a za druhé teprve umožňuje našemu vědomí tyto formy poznávat jako exkluzivní, jako takové v kterých se zrcadlí (platónské) Krásno a Dobro?…

   Velmi obtížné otázky, a jen stěží je možno na ně nalézt nějakou jednoznačnou odpověď.

6. Prosím o přeposlání snímku, pane Poláčku.

7. Když se to tak vezme, souhvězdí vlastně neexistují. Jde o hvězdy, které spolu nijak nesouvisejí, jsou od sebe navzájem i od Země různě daleko. To lidská fantazie si je spojila, uviděla v nich tvary (nebo tvory?), které pojmenovala a připojila k nim i legendy.

8. Ano, je tomu tak: to co pro staré Řeky ještě bylo fundamentem celého jejich filozofického výkladu světa, totiž – zdánlivě zcela harmonický – svět a pohyb nebeských těles, je ve skutečnosti jenom čistě nahodilým shlukem vlastně ani ne reálných těles (mnohá z nich v tuto chvíli už třeba vůbec neexistují), nýbrž jenom jejich světelné stopy která k nám může letět i milióny let.

   Co tedy? Označit to všechno – tedy všechny ty krásně poetické báje starých Řeků – za pouhý omyl vzniklý z nevědomosti, z nevyvinutosti vědeckého poznání?…

   Takovýto racionalistický skepticismus má dozajista své oprávnění; ale přesto se při takovémto pohledu něco velmi cenného ztrácí, rozbíjí, co pak už nelze obnovit, tyto střepy slepit dohromady. Onen moderní, vědoucí svět je pak „zvěcnělý“; ale spolu s ním se stává pouhou věcí, nahodilou entitou v nahodilém vesmíru i sám člověk.

   V posledních dnech mi pořád krouží hlavou myšlenka (především v souvislosti s mým disputem s panem Profanem na DR): současný svět zcela ztratil svou vertikální dimenzi. Svůj smysl pro to, co je vysoké, co převyšuje náš vezdejší, přízemní dvoudimenzionální svět. Lidský duch, lidská kreativita, lidská fantazie by tuto „vertikální dimenzi našeho bytí“ mohly obnovit; ale my dnes nemáme vůbec tušení, na jakém základě by se to mohlo stát.

9. Já myslím, pane Poláčku, že vertikální dimenze stále existuje. Jenže je většinou záležitostí jednotlivců. I Anselm Grün píše o duchovní cestě člověka:
   „V životě neběží jenom o hmotné věci, právě naopak. Naše vnitřní cesta, naše hledání životního smyslu a Božího tajemství, vede pořád dál. Neexistuje taková duchovní cesta, na které bychom si mohli dopřát odpočinek jednou provždy, jako bychom už dosáhli Boha. Jeho nikdy nedosáhneme. Proto se musím znovu a znovu vydávat na cestu, jít dál a podstupovat námahu, jakou s sebou cesta přináší. Nemohu si říci: jen potud, a už ani o krok dál. Cesta člověka k jeho skutečnému bytí končí teprve smrtí. Do té doby mi nezbývá než putovat a už tím samým se měnit.“
   Ale vy máte patrně na mysli nějakou jinou, nějakou všem společnou vertikální dimenzi.

10. A protože pan Nushart se zmínil o „pohlcení v živém obraze“, uvedu zde ještě jeden citát z Anselma Grüna, protože on píše v knížce Hory a údolí života o něčem podobném, a sice o zkušenosti vrcholu. Nemusí jít jen o výstup na vysoký kopec (a následné kochání se výhledem), ale i jiný zážitek (například krásná hudba).
    „Vědomí se pojednou zcela vyjasní. Jsme vytrženi z těsných mezí vlastního vnímání a sjednocujeme se s tajemstvím veškerého bytí. Člověk vstupuje do Absolutna a sjednocuje se s ním, byť jen na pouhý okamžik. Avšak tento okamžik proměňuje život. Mnozí o něm vypověděli, že se v něm lidský duch zastavuje a že se v tomto bezčasí člověku otevírá paradoxní, měnlivě neměnná podstata universa.“
    A pochopitelně, zase jde o prožitek jednotlivce, ačkoliv není vyloučeno, že se lidé mohou s tajemstvím veškerého bytí sjednocovat nějak hromadně.

11. Snad by nám mohlo pomoci solidarizovat se (ne sjednocovat) už jen vědomí skutečnosti, že každému člověku, jakkoli nám může být aktuálně obtížný, lhostejný či nebezpečný (coby částečka jiného člověčiště) , se (mimo ale i skrze různé způsoby strádání) občas dostalo nebo ještě by mohlo dostat od života podobně jemu/nám vzácných zvláštních prožitků bytí tady.

    (Koukám nakonec hodně kostrbatý pokus o vyjádření základního prvku víry nenáboženským slovníkem 🙂 ).

12. Ano, paní Hájková, měl jsem na mysli skutečně – aktuální – stav tohoto světa. Samozřejmě každý jednotlivec má před sebou (respektive v sobě) vždy tu možnost tak či onak hledat onu zmíněnou „vertikální dimenzi“ našeho bytí. Ale současný svět jako takový ji ztratil. Je to zčásti důsledek racionalismu, ale také buržoazní společnosti; tam kde je člověk polapen v profánnosti materiálně-konzumního světa, tam se může vytvářet jen velmi málo smyslu pro nějaké „dotyky s absolutnem“. – Mimochodem, ta formulace „měnlivě neměnná podstata univerza“ má opravdu něco do sebe. 😉

    Ale problém je ten, že tento profánní, materialistický svět nejen že tento smysl pro Absolutno nepodporuje, respektive ubíjí; ale i když si ho někdo pěstuje sám pro sebe, ocitá se tak (mimo malé komunity obdobně smýšlejících) víceméně v izolaci. To co on sám vnímá, se pro něj pak stává víceméně nesdělitelným, či přesněji řečeno: nesdílitelným. A pak není divu, že bez nějaké vzájemné výměny i v něm tento cit, tato schopnost dotyku s Absolutnem uvadá a upadá.

    Zrovna v těchto dnech jsem měl na toto téma disput s panem Profantem na DR, pokoušel jsem se mu s pomocí Exupéryho Citadely vysvětlit, o co se jedná; ale on pro to nemá sebemenší pochopení, on v tom nevidí žádné obohacení pro sebe, nýbrž jenom něco naprosto zbytného, co by dokonce omezovalo jeho svobodu!

    Ano, takto naprosto převrácený je tento svět, že to co by mohlo rozšiřovat lidské obzory, co by tedy mohlo rozmnožovat intelektuální a duševní potenciály člověka, a tedy jeho svobodu, je naopak zavrhováno jako akt nesvobody! A je nutno se obávat, že naprosto stejně jako pan Profant to vidí i většina ostatních.

13. Vyjádření základního prvku víry nenáboženským slovníkem….
    Stojí za zmínku, že i sám náboženský jazyk může způsobit „zvláštní prožitek bytí“. Něco v člověku vzbuzovat. Někteří křesťané dávají přednost třeba Bibli kralické, ačkoliv existují modernější překlady bibl. Prostě to na ně nějak zvláštně působí.
    Zatímco jiní lidé náboženský jazyk přímo nesnášejí. Nepovažuji ho za své obohacení, ale vyhýbají se mu, jak mohou. Nebo jsou vůči němu imunní.

14. U koránu je tomu zase tak, že věřící z něj mají jenom tehdy intenzivní emocionálně-duchovní zážitek, když jsou súry z něj recitovány, přednášeny „naživo“. Zatímco samotná četba textů koránu takovýto prožitek nevyvolává.

15. Jen malá poznámka: poslal jsem mému německému známému odkaz na tyto fotografie přírodních výjevů; i on byl jimi velmi nadšen (především tím od pana Nusharta), a zřejmě v něm vybudily vysloveně poetické pocity.

16. Když mi bylo šestnáct let, napsala jsem si do svého deníku:
    3. října 1975
    Odpoledne pršelo. Pak se protrhly mraky a nad západem se objevil pruh modré oblohy, na kterém zazářilo slunce. Přitom stále pršelo. Po západu slunce se ukázala nádherná duha, přes celou oblohu překlenutá jako most. Tak krásnou duhu jsem ještě nikdy neviděla. Duha začala pomalu mizet, ale mraky kolem trhliny se zbarvily dožluta, pak do oranžova, až do červena. Přestalo pršet. Pak všechno zmizelo a obloha byla černá, bez jediné hvězdy. Velmi mě překvapilo, že lidé chodili po ulicích, když byla ta krásná duha, a nikdo si jí ani nevšiml. Nechápu, jak se někdo může nedívat na takovou krásu.

    Teprve mnohem, mnohem později mě napadlo – jak jsem tenkrát vlastně věděla, že se nikdo nedívá? Z čeho jsem tak usoudila? Z toho, že se lidé na ulici nezastavovali a neukazovali si na duhu prstem? Možná to byl z mě strany zcela neoprávněný pocit výlučnosti.

17. Paní Hájková, tento Váš záznam z deníku ve mně probudil také jednu vzpomínku, ovšem z doby značně pozdější. Stalo se tak asi před deseti lety, pracoval jsem v té době v jedné firmě se sídlem mimo Mnichov, za dobrého počasí byl odtamtud výhled až na Alpy. A jednoho pozdního odpoledne se stalo, že se právě tím směrem k Alpám vytvořila opravdu jedinečná duha, s několika nadobyčej výraznými barvami. A my, zaměstnanci (alespoň ti z našeho oddělení, kteří nebyli tak plně připoutáni k pásové produkci jako ti ostatní) jsme vycházeli ze dveří ven, a obdivovali jsme tento nádherný přírodní výjev. Dá se tedy říci, že ne všichni jsou k takovýmto úkazům zcela lhostejní.

    Zkusil jsem se teď dokonce podívat, jestli jsem tu duhu tehdy nevyfotografoval; ale není tomu tak, já jsem svůj mobil nechával vždy v autě. Ale při té příležitosti jsem zjistil, že jsem kdysi udělal několik docela zajímavých snímků barevně nasvícených oblak podvečerní oblohy; podívám se jestli se mi podaří tyto obrázky dostat z mobilu do počítače, že bych tím také trochu přispěl do zdejší galerie. 😉

18. Je to zajímavé, z toho deníkového záznamu se zdá že slova mají schopnost zobrazit viděné mnohem živěji než fotoaparát 🙂

19. Zdá se mi, pane Nusharte, že už rozumím tomu, proč se vám báseň o vlaštovkách zdála skutečnější, než fotografie vlaštovek. Fotografie je plochá, dvojrozměrná, zatímco člověk vidí své okolí trojrozměrně. A může nejen popsat ten třetí rozměr, ale navíc může při popisu do řeči vložit i rozměr času, protože je bytostí žijící v čase. A dokonce může k té slovy „zobrazované“ skutečnosti přidat i něco ze sebe (své duše?) – pokud nejde o přísně objektivní vědecký popis.

20. Což o to, pane Nusharte, tady asi nebude tím rozhodujícím momentem, zda se jedná o písemnou či obrazovou (fotografickou) formu zachycení určitých prožitků, impresí. Tím rozhodujícím momentem zřejmě bude, že paní Hájková evidentně už ve svém mládí v sobě měla nesporný sklon (a především schopnost) k poetickému vidění světa.

    Umělecký fotograf by docela jistě také dokázal z „obyčejné“ duhy vykouzlit mnohem více, nežli běžný amatérský fotograf, který pouze víceméně zobrazí bezprostřední realitu.

    Ovšem někdy, v nějakých šťastných okamžicích, i tento amatérský fotograf může vystihnout, zachytit nějakou obzvláštní konstelaci dané situace, daného objektu jeho zájmu, a i tak může vzniknout velice přesvědčivý snímek. Jako se to třeba Vám podařilo s oním snímkem krajiny a oblohy nad ní.

    Mně se jednou – v mých studentských časech – podařilo na docela obyčejném nádraží vyfotografovat jednu slečnu, s kterou jsem tam měl schůzku. Její světlé vlasy v temnotě, až přímo černi nitra nádražní haly v tom okamžiku zasvítily jako slunce. Když jsem později tuto fotografii ukázal jednomu svému známému, řekl že „tohle jsou fotky které je možno rovnou posílat na výstavy“. A přitom jsem byl opravdu jenom velice sváteční fotoamatér, ale v tomto kratičkém okamžiku se všechno sešlo dokonale dohromady, spolu i s kouzelným úsměvem oné slečny.

21. Po určitých peripetiích se mi přece jenom nakonec podařilo mé avizované snímky z mého mobilu dostat do počítače, takže jsem je mohl připojit na konec společné řady. Jedná se o fotografie pořízené z okna mého mnichovského bytu na večerní oblohu, na šedivé mraky odspodu rudě podsvícené zapadajícím sluncem. Ačkoli jsem tyto snímky pořizoval ještě mým starým „nechytrým“ mobilem, přesto jejich kvalita není přece jenom tak zcela špatná. I když se samozřejmě nijak nemohou vyrovnat originálu; vzpomínám si dodnes, že tento večerní nebeský výjev mě tehdy skutečně okouzlil a strhl svou nevýslovnou tajuplností. Jako by se uprostřed jedné z metropolí moderní technické civilizace náhle jako zázrakem zjevilo něco prapůvodně přírodního, kdy ještě člověk stál sám proti nespoutané divočině.

22. Pane Poláčku, jak jste psal o té dívce, které náhle zasvítily vlasy, a o mracích rudě podsvícených zapadajícím sluncem (-mimochodem, já fotky takové „divoké“ oblohy dělám docela často -), vybavila se mi báseň, kterou jsem taky napsala ve svých šestnácti letech (a kterou jsem vám s těmi starými básněmi neposlala). Nazvala jsem ji Smrt revolucionářky. Žila jsem tehdy všelijakými představami z četby a z filmů. A přitom jsem se na svět dívala povětšinou z okna.
    Bylo to takhle:

    Ohnivý soumrak jí pozlatil vlasy.
    Stála tam, hlavu v plamenech
    a oči plné hluboké a lidské krásy,
    jež nezhasíná ani v okovech.

    Pohlédla na západ – krvavá rána
    po slunci – právě zapadlo.
    A s ním i naděje, že dočká se snad rána.
    Kdy skončí už to hrozné divadlo?

    Hlas vraha, dusot bot a náhlá rána pěstí
    a řada hlavní čeká na oběť.
    Proč smrt? Vždyť já jsem chtěla štěstí!
    V očích vrahů však není odpověď.

    Několik zlomků vteřin a vše skončí.
    Salva už hřmí jak krutá píseň,
    svět padá do hlubin, všechno se točí,
    ještě se nadechnout a hrdlo sevře tíseň.

    Západní obzor rudý jako krev
    už ztrácí barvu, začíná temnět.
    A odněkud zní starý známý zpěv:
    Již vzhůru psanci této země.

23. Paní Hájková, Vaše tehdejší představy o životní cestě revolucionářky mi připomněly mou (bývalou) švagrovou, Slovenku, která mi kdysi řekla že i ona také někdy snad ve svých patnácti nebo kolika letech byla natolik ovlivněna tehdejší filmovou a jinou tvorbou, že nechtěla být ničím jiným nežli partyzánkou.

    Zdá se, že (mladá) mysl je skutečně velice ovlivnitelná tím, co se kolem ní děje, to jest co platí jako všudypřítomná státní či společenská idea či doktrína.

    Ovšem – tento efekt se pak v brutální míře projevuje ve snadnosti, s jakou fanatičtí fundamentalisté tohoto světa znovu a znovu mohou mezi mladými lidmi (někdy ještě dětmi) verbovat nové rekruty.

24. Ještě jsem zapomněl k tomu dřívějšímu fotu na nádraží dodat: ta slečna měla kolem krku volně uvázaný rudý šál, což – s oním černým pozadím – ještě více nechávalo vyniknout jejím světlým vlasům.

25. Každopádně to byla smutná báseň. Také dnes skládám smutné básně, i když tématicky poněkud jiné. Dnes je prvního listopadu, tak jsem složila tohle:

    LITANIE KE VŠEM SVATÝM

    Všichni svatí
    mrtví svatí
    tam vysoko nad oblaky
    z prozářené mlhy
    Na hrobech vám kvete
    kvítí podzimu
    To co jsme my
    vy jste byli
    Budem i my
    co jste vy?
    U Božího trůnu
    čekáte prý na nás
    až budeme jeden lid
    Jeden Boží lid
    Až budeme tvořit
    jedno svaté lidstvo
    co před Božím trůnem
    zpívá s anděly
    A my zatím pod oblaky
    z prozářené mlhy
    bojujeme svoje války
    honíme se za slávou
    stavíme si pyšné domy
    nebo jen tak v slzách
    táhnem svoji káru
    do lidštějších míst

26. „…až budeme jeden (Boží) lid“ – paní Hájková, tím jste mi vlastně poskytla nahrávku, já jsem toto téma vlastně chtěl umístit do obecného Fóra, ale když už jste to zde zmínila, vložím to sem.

    Totiž – v dnešním Salonu/Právo politolog Pavel Barša (v souvislosti s českým vydáním knihy o svatém Pavlovi, jakožto „apoštolu mezi pohany“) napsal článek s poněkud provokativním názvem „Vzniklo křesťanství zapuzením judaismu?“

    V zásadě se zde Barša zabývá vztahem křesťanského univerzalismu (kde tedy všichni lidé bez rozdílu budou „Božím lidem“), a judaistické exkluzivity (všechny národy se podřídí izraelskému Jedinému Bohu).

    Přesněji řečeno, Barša se zabývá napřed vztahem judaismu a „pohanství“, čili polyteismu, a tvrdí že Židé svého času s pohany docela bez problémů koexistovali. Pohané dokonce měli – a to je pro mě skutečně novinka – přístup do prvního, vnějšího okruhu Chrámu! (Do druhého měly přístup židovské ženy, do vnitřního jenom muži; k oltáři směl pak pouze kněz.)

    Baršova zásadní téze je ta, že Pavel se od judaismu nedistancoval zdaleka tak radikálně, jak se tvrdí v dominantní křesťanské tradici. Jeho vzdání se od předpisů Zákona (jmenovitě od obřízky) bylo podle něj směřováno pouze na pohany; zatímco Židé měli (směli?) nadále praktikovat předpisy Zákona.

    Především je ale na Baršových tézích významné, že on zpochybňuje právě onen křesťanský univerzalismus „jednoho lidu“. Podle něj je tento univerzalistický „jeden lid“ stejně tak abstraktní masa, jako byl „lid“ za komunismu. Proto Barša soudí, že nebylo správné zavrhnout šmahem a paušálně vše, co obsahovaly tradice jak (exkluzivního) judaismu, tak ale i polyteismu. – Barša v této souvislosti vyslovuje velmi zajímavou tézi, že ve vývoji náboženských forem neexistuje žádná teleologie – že tedy monoteismus není principiálně pokročilejším, vývojově vyšším stadiem polyteismu!

    Barša také říká v dané souvislosti zajímavou věc: tehdy na počátku tisíciletí vše (u křesťanů) směřovalo ke konci (konci světa a následujícímu zmrtvýchvstání). Zatímco my se dnes naopak – tváří v tvář ekologické krizi – se snažíme konci zabránit.

    Tolik tedy Pavel Barša. Já nejsem kompetentní k tomu abych posoudil do jaké míry jsou jeho výklady Pavlových názorů a intencí odůvodněné; v každém případě ale musím vyslovit souhlas s jeho tézí, že onen „Boží lid“ skutečně působí jako značně abstraktní, vnitřně nediferencovaná masa. Samozřejmě, každý jednotlivý věřící je vnitřně pevně přesvědčen že právě on zde bude tím vyvoleným jedincem, na kterého dopadne Boží pohled a Boží milost; ale nedá se nic dělat, ona formulace „Boží lid“ skutečně velmi zavání onou Pavlem Baršou monitorovanou masovostí a abstrakcí.

27. Já jsem zrovna dnes ráno v obchodě uvažovala, že si koupím Právo, že by tam něco zajímavého mohlo být. No ale nakonec jsem zapomněla. Takže počkám, až se to objeví na internetu.
    O nádvoří pohanů v židovském chrámu vím. Židé jistě s pohany normálně koexistovali, pokud nedošlo k nějaké kolizi zájmů, i když byli od nich zároveň „odděleni“. Nějaké obracení na víru vůbec nebylo v plánu. Ani žádné zatracení. Ježíš dokonce vytýká farizeům proselytismus. (Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.)
    Pokud si vzpomínám, v údolí Jóšafat měl Bůh soudit „národy“, jinými slovy pohany, podle toho, jak se zachovali k jeho (Božímu) lidu. Ne je zatratit, protože jsou pohané. Zajímavé, že Židé byli lid, zatímco pohané tvořili národy, popř. pronárody (záleží na překladu). Ovšem ani Židé nikdy nebyli jakožto Boží lid úplně jednotni. Přesto byli (jsou) Božím lidem.
    Sionisté si představovali, že obnovený Sijón se má stát středem budoucího obnoveného světa. Židé se považují za vyvolený lid, nicméně většina to chápe tak, že mají více odpovědnosti než pohané, ne více výhod.
    První křesťané se rekrutovali z Židů i z pohanů. Židé se židovství nemuseli vzdát, ani obřízky ne, ale neměli je žádat po pohanech, když tito chtěli být s nimi v jedné komunitě Božího lidu. A to byl velký problém. Z Nového zákona vyplývá, že jednu dobu i pro Petra. Nejprve uznával, že budou stolovat společně s pohany (tedy pohanokřesťany), ale pak podlehl vlivu jiných Židů v komunitě a společné stolování odmítl, kvůli čemuž se Pavel s ním pohádal.
    S dalším vyjádřením asi počkám, až si přečtu toho Baršu.

28. Ještě k té touze mladých lidí po hrdinství, která je zneužitelná.
    Zřejmě z toho důvodu se dnes dává přednost hrdinům fantasy, kteří nežijí v žádném reálném čase.

29. Myslím, že přirozená (evolučně podporovaná) touha mladých mužů po hrdinství nezažívá dnes v mnoha společenstvích pražádnou konjunkturu, ba spíše naopak. V jiných, s pro to příznivými specifiky, tomu však je jinak. Velmi záleží na tom, jak vysoko relevantní společenské kruhy to, či ono jednání (chování) hodnotí. (Vzpomeňme zde na dlouhodobé oceňování „mučednické palmy“). Nezanedbatelný vliv dnes má (mj.) také pozornost, již věnují tomu, neb onomu druhu událostí média.

30. Média jsem tu zmínil zřejmě proto, že jsem se včera dostal k úklidu starých novin (hlavně LN kolem roku 2000) a byl překvapen, o jak solidní, kvalitní a přínosné tiskoviny se tehdy v porovnání s nynnějšími (internetovými i papírovými) jednalo. K mým starým výtkám jsem schopen vidět důvody i dnes, ale šlo e o úplně jinou rovinu. Bulvár zvítězil a „etiketní“ klam na tomto faktu nic nemění.

31. Co se hrdinství respektive jeho kultu týče, tak to dnes ovšem nestojí bezprostředně natolik v popředí, jako když národy mezi sebou vedly války, které je (tj. poraženou stranu) mohly existenčně ohrozit. (Mimochodem právě dnes jsem se dočetl v německých novinách, že podle nejnovějších výzkumů ze Španělska se vedly víceméně pravidelné války už před 5 000 let – tedy o tisíc let dříve nežli se doposud předpokládalo.)

    Dnes se tento kult hrdinství pěstuje u národů které jsou ještě nějakým způsobem militantní, jako je USA, Rusko a podobně. Zatímco v zemích a národech bojovými akcemi nedotčených se onen status hrdiny posunul, spíše se vyznamenává občanská statečnost, především když někdo někomu zachránil život.

    Ovšem – zrovna dnes jsem myslel na to (při zprávě o výstřelcích nějakých fotbalových fanoušků), že ona evolučně vzniklá potřeba či touha vyniknout, to jest porazit nepřítele, se dnes mnohdy přesunula na fotbalové stadiony. Kde si mnozí počínají téměř jako na skutečném bitevním poli. Soupeřův klub není vnímán jako ryze sportovní rival, nýbrž jako nepřítel, kterého je nutno jakýmkoli způsobem zničit.

    A jak píše paní Hájková, do značné části se tato snaha či touha být vítězem přesunula do virtuální sféry, do videoher. – Mimochodem, zrovna včera mi projela hlavou myšlenka, jak by bylo, kdyby svého času takový Hitler měl možnost své militantně-expanzivní fantazie vybíjet prostřednictvím videoher. Kdoví, třeba by tak byly zachráněny desítky milionů lidských životů…

32. Ten Baršův článek v Právu je zde: https://digiport.digitania.eu/1704/558148/11?readtoken=f1d90bC2Ced6d53F0fEF149ee0bE2b70b83AA911eB ; ale pochybuji že tento link bude fungovat.

    Totiž: u mě funguje, ale já mám zaplacenou platební bránu, tak nevím jestli to bude fungovat i u ostatních.

33. Což o to, přečíst to šlo. Tak jen ještě stručně.
    V tom Baršově textu je vyřčeno mnoho myšlenek, které jsou pravdivé. Otázkou je, co z toho všeho má pro nás vyplynout. Tedy co tím chtěl Barša říci.
    Já mám jenom pár postřehů k některým věcem. Třeba k myšlence, která prý se dlouho udržela, totiž že křesťanství jakožto monoteismus bylo pokrokovější, a proto zvítězilo. Matně si vzpomínám, že Karel Skalický v knize Po stopách neznámého Boha tvrdí, že monoteismus je naopak starší než polyteismus a tedy původnější, že byl přechodně jakoby zapomenut; že polyteismus „zvítězil“ jen na určitou dobu. Ale nemohu to teď v knížce hledat, protože to by zabralo příliš mnoho mého času. Osobně se domnívám, že polyteismus těsněpřed křesťanstvím už ustupoval. Ostatně o učencích jako Platón nebo Aristoteles se dá jen těžko říct, že byli polyteisté. To by si církev z Aristotelova učení tolik nepřivlastnila.
    Proč by se tedy měli pohané, kteří už na řecké bohy moc nevěřili, měli zúčastňovat jejich kultů, byť je pořádala jejich obec? Jen tak, aby s druhými „drželi basu“, jako se to později stávalo u „matrikových“ katolíků? Na to musí být člověk buď morálně velmi vyspělý nebo se naopak musí svých spoluobčanů bát (aby se na něj nepohoršovali, že se trhnul).
    Pokud jde o křesťanský letopočet, ten se začal podle narození Krista počítat až v době, kdy se už křesťanství na území římské říše stalo v podstatě vítězným náboženstvím a leccos ze své původnosti už ztratilo. Dnes už ten letopočet skoro nikdo nevnímá jako křesťanský a používá se i v nekřesťanských zemích. Prostě někde se udělal počátek, no. Hlavně že se to obecně ujalo.
    Došlo prý k upřednostnění budoucnosti před minulostí (čili začalo chybět „ukotvení v zemi“), čímž se křesťanství stalo jakýmsi předchůdcem pokrokářství. To může být v jistém smyslu pravda. Pavel prý dychtivě očekával konec, proto by nám neměl být vzorem. K tomu poznamenám, že on ale očekával vzkříšení v těle na obnovené zemi. Nikoliv zánik všeho stvoření a věčný život duší bez těla někde v nebi. Ježíšovo a Pavlovo učení bylo vlastně naplněním judaistických tužeb po příchodu budoucího světa/budoucího věku. Ani oni si nepředstavovali duše v nebi.
    Dál se mi nechce to rozvíjet, mám teď něco jiného na práci. Ale opakuji myšlenku – co tím Barša chtěl říct? Že křesťanství už nemá nárok na existenci? Že potřebujeme nové náboženství?

34. Možná (chce naznačit) že se nelze vyhnout návratům ke vtěleným / instrumentalizovaným „kmenovým náboženstvím“? S pouze případnou vzájemnou tolerancí lidí polapených v rámcích těchto „kmenových těl“ – dle konkrétních podmínek?

    Ano, je v tom článku mnoho faktů a myšlenek které jsou asi pravdivé. A jen trocha zvláštně snadných implikací/generalizací k jeho konci.
    Ježíšova re-formace života s Bohem, sebou a bližním se vztahuje k židovské tradici, vychází z ní i přímými citacemi (…celou svou duší, celou svou silou). Tím že se ale obrací k jednotlivému vždy konkrétnímu (něčím nemocnému) člověku, nabízí proměnu jeho konkrétního Vztahu/a vztahů, je tedy (pojetím toho článku) univerzalistická…

    Ježíšovo zaměření (a výrazně pak Pavlův až úprk 🙂 ) do budoucnosti jsou vykládány tradicí eschatologických očekávání. A zdá se nám (po 2 tisících let) nerealistických, nenaplněných. Faktem každého konkrétního našeho života ale je, že máme k jeho závěru podobně daleko či velmi blízko, jako měli ti, kteří byli vyzýváni ke svému znovunarození a bdělosti tenkrát.

35. Omlouvám se, chyba: re-formace… univerzalistick-á. (Ona je, ale nevidím tam nutnost těch dalších zobecnění…) .
    Jak by měl vypadat ne-univerzalistický sekulární humanismus?

36. Je pravda že termín „Boží lid“ svádí ke „stranickému“ výkladu :-). Myslím že může být chápán v podobném smyslu jako „Boží stvoření“ – (také lidské) bytí propojené jakýmsi společným osudem.

37. Pokud jde o to ukotvení v zemi, tak to myslím v průběhu dějin u některých lidí sláblo, když si jiní bližní zabrali větší díly země pro sebe. Proto ve starém Izraeli existovala, mimo jinou péči o chudé, instituce milostivého léta (každý padesátý rok se půda vracela chudším rodinám, které o ní přišly). I když, prý se ti bohatí tomu ve skutečnosti snažili bránit, takže k tomu nedocházelo důsledně. Zajímavé je, že milostivé léto převzala také církev, ovšem v jiné podobě. Tam nešlo o odpuštění dluhů nýbrž hříchů. Dluhy se neodpouštějí. Naopak, církev se postarala o vrácení toho, co pokládala za své.

38. Neuniverzalistický humanismus by byl humanismus kratšího dosahu, s určitým (konkrétním) zaměřením 🙂
    Ježíš, pokud vím, nebyl humanista nýbrž hominista. Jednou tu už o tom byla řeč.

39. Ano, paní Hájková, i já jsem musel nějakou chvíli bádat nad tím, o co se Baršovi vlastně jedná; on vnáší do hry celou řadu různých prvků, aniž by byla jasně zřetelná jejich vnitřní souvislost. Ale – i s pohledem na celkové názory P. Barši jsem nakonec dospěl k závěru, že se mu jedná především o kritiku univerzalismu. Respektive přesněji: abstraktního univerzalismu.

    Nejsem si teď zcela jistý jestli mě neklame paměť, ale mám pocit že před nějakým časem obdobným způsobem kritizoval i univerzalismus – nevím teď zda Evropské unie, nebo současné západní civilizace vůbec, s jejím konceptem univerzálních lidských práv. Tento způsob univerzalismu se mu – podle mého soudu naprosto oprávněně – jeví být pouze anonymním, abstraktním, je zde eliminována, nebo přinejmenším opomíjena konkrétní dimenze lidského žití. Vlastní obsahy lidských životů. Proto Barša žádá – přinejmenším částečný – návrat k lokálnímu přístupu, kde se domnívá nalézat větší míru tohoto konkrétního života. (Ostatně to samé ve své „Pléthokracii“ žádal i Bělohradský; a do jisté míry se tyto náhledy kryjí i s tézemi a cíli „konzervativního socialismu“.)

    Já sám tedy na jedné straně sdílím tuto kritiku soudobého univerzalismu, který neustále sugeruje že on je „non plus ultra“, že prý není možno pro člověka a lidstvo vytvořit něco přínosnějšího, pokrokovějšího. Já sám jsem tento koncept „lidských práv“ v minulosti znovu a znovu podroboval kritice, právě pro jeho abstraktní charakter. Ale – na straně druhé jsem stejně tak kritizoval Bělohradského koncept příklonu k lokální politice. Neboť tento příklon k lokálnosti sám o sobě nijak neřeší otázku samotného člověka. Fakticky je tento koncept stejně tak abstraktní jako onen univerzalismus „lidských práv“.

    Barša ovšem tento návrat ke konkrétnímu zkouší postavit na jiný základ, v daném případě prostřednictvím návratu k polyteismu. Je možno mít – v daném kontextu – pro tuto jeho argumentaci určité pochopení; ale obávám se že v posledku bych ji musel podrobit té samé kritice jako koncept Bělohradského, totiž že polyteismus samotný ještě nezaručuje návrat (pravého) konkrétního. Sice je samozřejmě v určitém smyslu člověku bližší, bezprostřednější (jak u Židů, tak ale i u Řeků a Římanů byli bohové respektive Bůh bezprostřední součástí domova respektive hospodářství, měli vyhrazené své místo své – dalo by se téměř říci – až přímo fyzické přítomnosti).

    Ale pro Hegela se v takových případech daleko spíše nežli o pravé „konkrétno“ jedná o pouhé „jednotliviny“, které mají daleko více pouze smyslový, nežli skutečně duchovní rozměr. Podle Hegela pravý vztah konkrétního přichází až s Ježíšem, který abstraktní Zákon starého Jahveho spojil v dialektické jednotě s principem bezprostředního lidství.

    Závěrem tedy ještě jednou: ano, mám pochopení pro každou kritiku novodobého univerzalismu pro jeho abstraktní charakter; ale ty alternativy k němu které zde byly zmíněny představují spíše regres ke starším, archaičtějším formám existence, nežli skutečně zdařilou syntézu univerzalismu a momentu individuality.

40. Platón a Aristoteles: ano o řeckém myšlení se někdy říká, že bylo polyteistické v praxi, ale monoteistické v teorii. Aristoteles měl svého „Prvního hybatele“ (ve kterém pak křesťanství vidělo poukaz na Jediného Boha); a Platón, ačkoli na jedné straně vždy hovořil o povinnosti uctívat bohy, pak na straně druhé ten samý Platón napsal, že ještě nad všemi (olympskými) bohy existuje ještě jeden nejvyšší bůh (Bůh?…), který je nám lidem svou podstatou naprosto vzdálený a nedostižný, nepochopitelný.

    Skalický: ano o jeho tézi že původní formou náboženství byl monoteismus jsme zde už hovořili; ovšem už tehdy jsem to označil za neprokazatelný (a zřejmě velice ojedinělý) názor. V každém případě historicky se polyteismus zjevně vyvinul z animismu – tedy z víry v (samozřejmě mnohačetné) přírodní duchy.

    Jedině v tom smyslu je právem možno postulovat primát monoteismu, jak to učinil Hegel: tedy že monoteistický princip je sám o sobě nutně, to jest logicky-metafyzicky primární, stejně jako je primární filozofická kategorie „bytí“ vůči všem jednotlivým formám materiálního bytí. – Ovšem i tato Hegelova téze je nemálo sporná, a z hlediska materialistického pohledu na svět zcela neudržitelná.

    ——————

    Ježíš – nikoli humanista, nýbrž hominista?… Nějak si nedokážu vzpomenout, že bychom tu o něčem takovém už hovořili. Ale na mou paměť se ovšem v nijakém ohledu není možno spolehnout.

41. „Jak by měl vypadat ne-univerzalistický sekulární humanismus?“ – Pane Nusharte, tuto otázku bychom museli zřejmě přesměrovat na P. Baršu samotného. Mě samotného by to velice zajímalo, sám se myšlenkami na tuto alternativu zabývám víceméně celý svůj život. Problém tohoto „sekulárního humanismu“ spočívá v tom, že i on nakonec zůstává pouhým abstraktem.

42. Takže ten odkaz na Právo skutečně funguje? – Kdybych to věděl už dříve, mohl jsem si odpustit nemalou námahu s tím, když jsem v minulosti opisoval celé pasáže z toho či onoho novinového textu. – Ale alespoň to vím už teď. – Ostatně je možné, že v minulosti to nefungovalo, mezitím elektronickou podobu Práva vydává jiný provozovatel.

43. Boží lid nebo Boží stvoření – jak napsal pan Nushart.
    Já bych to viděla takhle: Bůh nám dává možnost počítat se k Božímu lidu/stvoření. Ale dává nám i možnost nepočítat se tam (tedy nevěřit v Boha a v jeho stvořitelskou moc). Ta jeho nabídka je stálá trvalá, bez ohledu na to, zda je přijímána či ne, takže pro nevěřící do samého konce nic není ztraceno.
    Otázka, kdo patří či nepatří mezi Boží lid, je spíš otázkou lidskou. Člověk rozhoduje o druhých lidech, zda je počítá k Božímu lidu (ke svému pojetí Božího lidu) nebo ne. My jsme ti, kteří vylučují nebo přijímají.

44. Lidskou otázku označení zda je Boží lid či stvoření, nepovažuji za relevantní. Na židokřesťanskou část planety byl vykázán člověk limitovaný vědomím svého nevědomí a imperativem běžte a množte se ve víře v jediného Boha svého. Problém tohoto záhadného abstraktu spočívá v tom, že nakonec plodí snůšku ambivalentních abstrakten…….bych dodal s odvoláním na F.N. definici humoru coby zdvořilé formy zoufalství.

45. “ Člověk rozhoduje o druhých lidech, zda je počítá k Božímu lidu“ – no ano, myslím že právě o tohle Baršovi jde, on se sotva primárně zabývá otázkami teologickými, ale jde mu o to zařazení respektive přiřazení. Tedy, jak se lidi budou pojímat, jaký status si navzájem přiznají respektive udělí. A právě toto přiřazení k „Božímu lidu“ se mu jeví abstraktem. Je to příliš obecná kategorie, nežli aby mohla být skutečně konkrétní, živoucí.

    Z mého pohledu se věc jeví tak, že je to především otázka praxe. Tedy, jak lidé s tím pojmem „Boží lid“ zacházejí ve svých vlastních životech. (Respektive jak s tímto pojmem zachází příslušná instituce, to jest církev.) Ten samý pojem může být životný stejně jako neživotný, konkrétní stejně jako abstraktní – záleží na tom, jak je lidmi užíván.

46. „Záhadné abstraktum“… Jak se to vezme, jak už jsem uvedl pro Platóna i Aristotela byl „Jediný Bůh“ skutečně něčím abstraktním, v tom smyslu že o něm nemáme (a mít nemůžeme) žádnou konkrétní znalost. (U Aristotela byla jeho ingerence do jsoucího světa ostatně omezena pouze na to být prvotním zdrojem pohybu.) Ale už takový Hérakleitos také naznačoval existenci nějakého takového nejvyššího božského činitele, čnícím vysoko nad střety, boji a protiklady jsoucího (materiálního) světa. Ovšem – jakkoli je konkrétní pojetí této Nejvyšší bytosti u Hérakleita velice mlhavé, přesto bych soudil, že pro nej tento aktér (Hérakleitos snad přímo – v příslušném fragmentu – neužívá označení „bůh“) – že tedy tento činitel je pro něj přes svou veškerou odtažitost od materiálního světa zároveň jeho kvintesencí, je tím ústředním principem který stojí za existencí všech jednotlivin.

    A dost podobně to viděl i Hegel; „Bůh“ jako takový je abstraktum, ale konkrétní (živoucí) podobu dostává prostřednictvím lidské stránky Ježíše.

47. „člověk limitovaný vědomím svého nevědomí.. “ Kéž by tomu tak bylo – kéž bychom s touto sebe-limitací dokázali sebe-si-vědomě obezřetně počítat. Případně i na vědomí stejné zavzatosti do osudových limitací impulzů a motivací „těch druhých“ zakládat vědomí osobní propojenosti s nimi i přes hranice „polis“.

    Dobře, už staří Izraelité byli varováni před důsledky (nestřídmého?) užívání Jména „záhadného abstraktu“. Jen – umíme prožívat solidaritu vůči bytosti mimo naší polis (zájmovou skupinu, názorovou bublinu..?), pokud se v to
    „…“ nepokusíme tiše (ale „…, celou svou silou“) doufat?

48. Papež, zdá se, používá název Boží lid jen pro (katolickou církev). Přesto je, myslím, člověkem přijímajícím i lidi „odjinud“.
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2023-10/papez-na-synode-zena-zrcadli-cirkev-klerikalismus-je-metla-bo.html
    „Boží lid“ je v tomto případě jen jakýmsi vnitrocírkevním termínem, který se na veřejnosti (mimo církev) nepoužívá. Tam se mluví „civilním“ jazykem.

49. Známkou náboženského jazyka, který se v něčem podobá jazyku poezie nebo prostě umění, je to, že vede (může vést) k určitému rozechvění duše. Když někomu řeknete, že patří k Božímu lidu, nebo že ho Bůh miluje, může to v něm vyvolat rozechvění. (Ačkoliv s někým jiným to třeba vůbec ani nehne.)
    Ti, kteří pořád volají po změně člověka, po jeho obrácení k jiným metám než je osobní prospěch nebo jiné profánní záležitosti, vědí, že rozechvění duše je k vnitřní změně potřebné. Zatím se k tomu rozechvívání používá spíš strašení (klimatická katastrofa a pod.) Podobně jako v náboženství slouží obraz pekla. To jsou samá negativa. Negativní rozechvění. Ale něco pozitivního (jako má náboženství) v tom chybí.
    Koneckonců i dnešní levice naprosto postrádá nějaké kladné motivace. Proto je tak negativistická.

50. Ano multinegativistická levice přijala růstu Růstu …. doxa, které vlastně kohokoliv naplňuje negativním rozechvěním. Opravdu mimo schopné pozitivní náboženské věrouky…bych se pozeptal.

51. Ano, vnímám toto použití jako sebeomezující výraz respektu – úcty k ostatním náboženstvím i jiným druhům kulturních sdílení víry/nevíry/nevědění.
    Výraz nenárokování si univerzalismu (katolickou církví) .

    Jinak snad (doufám) může vypadat šíře „…“ pohledu na Jeho lid a stvoření 🙂 … a každou jednotlivou oživující duši.

52. … a respektu – úcty – zodpovědnosti k vlastní tradici (ve společenstvích církve) a jejímu přítomnému potenciálu: to především.
    (Omlouvám se tedy za ty své zavádějící příliš snadné generalizace 🙂 )

53. Problém je jenom v tom, že existuje mnoho lidí, kteří z jakékoli náboženské tradice už vypadli. Případně už jejich rodiče, prarodiče nebo další pra-.
    Lidé, které z tohoto hlediska nelze nikam zařadit. Oni nejsou ani katolíci ani evangelíci ani židé ani muslimové, prostě nejsou nic. Západní buddhismus jim třeba také nic neříká. Individuální cesta pro ně není.
    Určitou výhodou univerzalismu je, že oslovuje i tyto lidi, kteří jsou mimo stávající náboženství.

54. Kdysi jsem věřila, že i levice se obrátí k nějakým svým tradicím. Tedy, že přehodnotí, co bylo v minulosti špatné, co by se rozhodně nemělo opakovat, a naproti tomu, co z levicových tradic by se mělo rozvíjet, na co by se mělo navázat. Nějaký čas po listopadu 89 jsem si myslela, že komunistická strana se poučí a začne hledat nějaký jiný smysl své existence. Proto jsem z ní zpočátku nechtěla vystoupit. Jenomže tam bohužel zůstalo velké množství lidí, kteří minulost přehodnocovat nechtěli a cítili se naopak ukřivdění, že „spadli z lopaty“. Tehdy byl předsedou Jiří Svoboda a mně byl docela sympatický. Jenže oni ho považovali za amerického agenta, tak se ho zbavili hned, jak to bylo možné.

55. „člověk limitovaný vědomím svého nevědomí.. “ – pan Nushart mě svou replikou na tuto formulaci pana Petraska svým způsobem poněkud předběhl, i já jsem se chtěl k tomuto výroku ještě znovu vrátit. Ovšem – v poněkud jiných souvislostech nežli jak to učinil pan Nushart.

    Totiž, pane Petrasku – otázka je jestli si je současný člověk této své limitovanosti skutečně vědom. Tady je zřejmě nutno učinit jednu dost zásadní dělicí linii: této limitovanosti jsou si vědomi někteří intelektuálové (respektive filozofové); ale lid obecný? Většinová masa?…

    Je nutno si připomenout, že člověk současné západní civilizace je svým způsobem života v zásadě stále ještě utvrzován v přesvědčení, že žije ve světě „neomezených možností“. Že on sám je naprosto svobodné, autonomní individuum, a že o jeho úspěchu v jeho životě rozhoduje výhradně míra jeho vlastního osobního nasazení. O nějakých „limitech“ se v této souvislosti vůbec nehovoří.

    Aby si člověk tyto „limity vlastního nevědomí“ vůbec dokázal uvědomit, aby si je dokázal přiznat, k tomu je zapotřebí už určitá míra (obecně kulturní) vzdělanosti; a také nemalá míra kritické sebereflexe. Především ta kritická sebereflexe se jak už řečeno nachází víceméně v přímém protikladu s převažujícím životním a hodnotovým nastavením člověka současné průmyslově-konzumní civilizace. Víceméně jenom a pouze aktuální ekologická krize donutila průměrného občana alespoň do určité míry pochopit, že jeho současná individuálně-konzumní existence přece jenom není bez limitů. Ovšem tyto limity jsou většinou stále ještě spatřovány ve vnějších, víceméně materiálních faktorech, a nikoli ve vlastním nitru (respektive nevědomí).

56. Co se možných (reálných) zdrojů „pozitivního rozechvění“ týče, zrovna dnes jsem napsal dost obsáhlou repliku k textu I. Štampacha na DR, týkajícího se razantního úbytku křesťanů v průmyslově vyspělých zemích. V závěru této mé repliky jsem položil otázku, zda budeme schopni nalézt v současném (postkřesťanském) světě odpovídající, rovnocennou náhradu za ty duchovní hodnoty, které do naší části světa přineslo křesťanství.

57. Ovšem, paní Hájková, ono „rozechvění“ o kterém hovoříte v souvislosti s příslušností ke křesťanské církvi, to může do jisté míry být dáno pouhou příslušností ke komunitě stejně smýšlejících. To znamená, že dotyčný může mít pocit že je (a to třeba i pouhou příslušností k politické partaji) součástí určité exkluzivní komunity, mající výhradní či přinejmenším přednostní přístup k Velkým pravdám.

    Je tedy vždy nutno hledět na to, zda ono „rozechvění“ má skutečně hodnotný a nosný fundament.

58. Komunistická strana pod předsedou Svobodou: ano i já jsem tehdy choval určité naděje že se pod jeho vedením komunistická strana dokáže nějakým způsobem obrodit, alespoň do určité míry; ale ukázalo se že tyto naděje byly marné, starým konzervativcům byl zřejmě příliš liberální, progresivní. Tak se ho zbavili. A to samé platí víceméně i o Jiřím Dolejšovi, i když jeho vytlačování od centra moci trvalo delší dobu.

59. Napsal jste tam, pane Poláčku, že po vymizení křesťanství v Evropě „zcela reálně hrozí, že tato duše zde do budoucna zůstane zcela bez opory, zcela bez teologického či alespoň filozofického fundamentu, který by jí pro tento vzestup k nejvyšším hodnotám a sférám mohl postavit žebřík“.
    Uvažoval jste však někdy, že oporou duše nemusí být nějaká příslušnost k církvi jakožto komunitě stejně smýšlejících (která, jak sám tvrdíte, je poměrně problematická), ale něco úplně jiného?
    Řekněme, co když Bůh (ať už ho nazýváme tak či onak) nějakým způsobem reálně existuje a může s dušemi navázat kontakt?
    Nedávno napsal Dan Drápal velice pochvalnou recenzi na knížku jedné křesťanské spisovatelky, která je sice evangelikálka jako on, ale přece se v něčem trochu liší: „Jak je možné, že dva tak odlišní lidé mohou mít tak totožné prožitky? A propos, není to znamení, že náš Bůh je skutečný?“
    https://www.krestandnes.cz/recenze-hana-pinknerova-byt-bliz/?amp=1

60. Už jsem tu jednou citovala Bubera: Kolektivita (čili příslušnost ke skupině) zbavuje člověka osamělosti, úzkosti ze světa a opuštěnosti.
    Ale bytostný vztah mezi „já“ a „ty“, to je něco jiného. Tuším, že se tím zabývá personalismus, který vyzvedává jedinečný význam každé lidské osoby a zároveň význam jejích vztahů.

61. Paní Hájková, kdysi ve středověku na jedné islámské univerzitě v severní Africe působil jeden velice význačný teolog. Který tedy samozřejmě svým žákům respektive studentům vykládal islám, vztah k Jedinému Bohu. Jednoho dne ale připadl na myšlenku, že by bylo žádoucí existenci toho Boha, o němž celý svůj profesní život učí, také nade vší pochybnost dokázat. Prostudoval spisy všech učenců, všech teologů – islámských, pak i křesťanských a židovských – aby nakonec zjistil, že neexistuje naprosto žádný způsob, jak objektivní existenci Boha dokázat.

    Po tomto zjištění propadl hlubokému zoufalství, zmocnily se ho natolik těžké deprese, že už vůbec nebyl schopen učit. Posléze ale ze svého zoufalství přece jenom nalezl východisko: dospěl k závěru, že jestliže nelze existenci Boha doložit žádnými teologickými či metafyzickými důkazy, že to jediné co pak ještě zbývá je jako nepochybný fakt jeho existence pojmout vlastní niternou jistotu boží přítomnosti ve vlastní duši.

    To pak ovšem znamená: jestliže finálním zdrojem víry v Boha je niterný prožitek, pak není žádného divu, že různí věřící tento vztah prožívají víceméně podobně. (A dá se dokonce soudit, že ho podobným způsobem prožívají i ti lidé, kteří vyznávají zcela odlišné bohy.)

    —————————–

    Co se pak té knihy týče kterou tak vychvaluje Dan Drápal: nemohu soudit, tu knihu jsem nečetl. Nicméně mám tu jednu určitou analogii. Vítek Skočný svého času stejně tak básnil nad jedním příběhem s duchovním obsahem, ovšem z východní tradice. Jednalo se o jakéhosi mudrce, který se dostal snad na nějaký ostrov a vystoupil tam na horu, kde prožil strhující spirituální zážitek. Takže Vítek Skočný byl z tohoto příběhu naprosto nadšený; ovšem já jsem tu samou událost interpretoval ze zcela jiného, totiž racionálně-skeptického hlediska. Čili – ten samý příběh mě nechal zcela chladným.

    A přitom – připomínám to opět jednou – věci se naprosto nemají tak, že bych vůbec nebyl schopen třeba i hlubokého spirituálního prožitku. Přihodilo se mi to v životě ne často; nicméně takovéto prožitky jsem měl, v souvislosti s dálněvýchodní i křesťanskou tradicí. Musí se ale jednat o nějaký opravdu výjimečný zážitek, aby mohl dokázat pro tu chvíli eliminovat můj principiální smysl pro racionalitu.

    K oné knížce tedy: jak řečeno nemohu o ní soudit, ale spíše mám pocit že to co D. Drápala naplňuje religiózním nadšením, by mě nechalo chladným, že bych nad autorčinými příběhy spíše skepticky potřásal hlavou; jako tehdy nad příběhem V. Skočného s oním východním mudrcem.

62. Ona se asi ta hloubka spirituálního prožitku obtížně měří. Stejně jako se jen těžko dokazuje Boží existence.

63. Nakonec – o to ani nejde 😉

    Možná by bylo užitečné právě to zvědomění vždy možných limitovaností a překvapení z i temných koutů nevědomí – počítaje v to i tu vitálně založenou afinitu k „transcendenci“ prostřednictvím kolektivů… Vědomí – niternou jistotu, že tyto (pro „ty druhé“, ale vposledku co když i pro mne? ) přirozeně zlé a nebezpečné motivy nosíme v sobě (bohužel) každý – bližní…

64. Já jsem kdysi četla (v knížce Symbolika biblického jazyka) vyjádření, že „jednota“ není to, zač mnozí pokládají jakousi uniformnost, kolektiv, sociální bublinu nebo dokonce masu, ale že jde o to, dosáhnout jednoty se sebou samým (případně za účasti „vertikální“ transcendence). Nebýt součástí masy, která vůbec není jednotou, ale je naopak mnohostí (jako třeba hejno much). „Mnohost je svůdná, přitahuje, podobná zemské tíži“ – píše autor.
    Jistě bychom si měli být vědomi přítomnosti neustálého pokušení, neustálé touhy „někam zapadnout“ a snažit se to překonávat.

65. „Dosáhnout jednoty se sebou samým“ – to je zajímavá myšlenka. Ovšem znamenalo by to, že za standardních okolností jednotni sami se sebou nejsme, že tento stav je teprve zapotřebí nějakým cíleným opatřením či počinem vyvolat. Pak se ale nevyhnutelně staví otázka: kde či v jakém stavu jsme tedy „normálně“? Tedy ve stavu „nejednoty se sebou samým“?

    Mohlo by to snad znamenat (což ovšem v nijakém případě není možno vyloučit), že se za oněch standardních okolností nacházíme v trvalém omylu o sobě samém. Tedy že naše bezprostřední, individuální já se nepotkává s naším – jakým? pravým? – já.

    Možné to je; a docela bych byl ochoten uvěřit tomu že jmenovitě člověk současné postmoderní doby se skutečně nachází v trvalém stavu takovéto nejednoty se sebou samým. Ovšem pak je opět otázka, na základě čeho odvodit, postulovat onu „správnou jednotu“. Jenom a pouze s poukazem na transcendenci? Tady by asi bylo zapotřebí nějakého obsažnějšího určení, vymezení. Pro Platóna respektive už Sokrata by tato „pravá jednota“ byla dosažena zřejmě tehdy, když lidská duše vystoupí k nejvyšším stupňům poznání Dobra a Krásna. A když obojí zároveň ve svém životě aktivně praktikuje.

66. Nebo – v termínech nevědomí & vědomí (intencích naznačovaných p. Petráskem?) : zkoušet trochu, opatrně, střídmě…vědoměji přijímat impulzy z těch proudů neuvědomovaných motivací a zkoušet je „ochočovat“ sdíleným prožíváním (něco jako vzájemná výchova v rodině) – k tomu jsou ale nutné sdílené dorozumívací prostředky, tedy konkrétní kultura, ta už ale vytváří také rozdělení na „my a oni“… Asi to „odspodu“ nevyřešíme 🙂

67. Tato „kultura sdíleného prožívání“ by znamenala zřejmě něco dost podobného jako to, co měl na mysli Aristoteles, když pro dobrou polis požadoval stav vzájemného přátelství všech jejích občanů. A předtím už Platón pro podporu vzájemné soudržnosti a pospolitosti v polis požadoval za prvé pokud možno nejvíce společně sdílených veřejných statků, a za druhé kolektivní, pospolité formy jak stolování, tak ale třeba i při zábavě (kolektivní tance).

    Víceméně na Platóna v daném smyslu navázal Marx se svým projektem komunismu, ovšemže založeném na společném vlastnictví. Ovšem – nejen vlastnictví (to by byl vlastně spíše pouze vnější faktor), nýbrž rozhodujícím momentem měla být především pospolitá práce, společné řízení produkce, a tím také společně sdílená odpovědnost za stav společnosti, za její blaho.

    Podle mého přesvědčení všechny tyto faktory, představy a projekty naprosto nejsou tak obsoletní, jak by se někdy mohlo zdát. Jde jenom o to dokázat pro ně nalézt nějakou novou formu, která by nebyla v rozporu s individualistickým osobním nastavením moderního člověka. Jinak řečeno: ty formy pospolitosti nesmějí být nějak uměle předepisované, nýbrž musejí být pociťovány jako přirozeně vzniklé. – No zkrátka, jako v oné zmíněné rodině… 🙂

68. Večeře Páně byla původně také společným stolováním.

69. Omlouvám se ale setrvám u svého pocitu že lepším nástrojem ke společnému sdílení produkce je trh s produkčními silami, prostředky a produkty, než „trh“ s vlivy na směřování dotací. O podobu kultury obojího lze asi usilovat, ale u té druhé varianty se mi zdá občanská nerovnost a opožděná adaptivita hlouběji zakódovaná.

70. Právě tato dosavadní dichotomie trh – státní řízení ekonomiky je to, co je bezpodmínečně nutno překonat, pane Nusharte. Právě proto je řešení této záležitosti tak extrémně obtížné, protože spontánně ovšem vše směřuje právě k této dichotomii. A já sám přiznám, že – ačkoli se touto otázkou zabývám víceméně už od roku osmašedesátého, tedy od tehdejšího pokusu i v oblasti ekonomiky nalézt nějakou „třetí cestu“ mezi diktátem (kapitalistického) trhu na straně jedné, a nevýkonností a voluntarismem centrálně řízené ekonomiky na straně druhé, tak i přes veškeré mé hledání sám doposud nemám žádnou konkrétní představu, jak by takovýto žádoucí smíšený, hybridní, respektive syntetický model měl vlastně vypadat.

    Víceméně pouze na základě zcela obecných principů dialektiky jsem si celkem dost jistý tím, že tento (doufejme že v budoucnu objevený a existující) model nemůže být pouhým mechanickým smísením elementů obojího (tedy trhu a veřejného zájmu), nýbrž musí být velmi komplexní, složitou a velice dobře promyšlenou a vyváženou syntézou obou o sobě protichůdných principů.

    Je nutno si uvědomit: trh, tržní ekonomika – to je v zásadě velice triviální způsob dislokace a distribuce společenské produkce. Jediným kritériem je zde zisk, nic jiného nežli tento ryze kvantitativní ukazatel. Nejen společenská produkce jako taková, nýbrž následně nevyhnutelně i činnost, aktivita lidí v tomto způsobu produkce je podřízena diktátu zisku. Nejenže zde mizí, je vytěsňováno vše autenticky lidské; ale navíc jak řečeno lidská aktivita je zde plně fixována na dosažení tohoto o sobě triviálního, ryze kvantitativního cíle. Toto je – vedle sociální komponenty – hlubší, až přímo metafyzická rovina kritiky kapitalismu (respektive „volného trhu“): že tento potenciálně všestrannou lidskou bytost, s jejím širokým humánním potenciálem, redukuje na tento pouze abstraktní účel maximalizace zisku.

    Na straně druhé ovšem stojí stejně tak zásadní potíž; jestliže jsme konstatovali že (živelný) trh stojí v protikladu proti veřejnému zájmu, pak ovšem vzniká otázka, co tento „veřejný zájem“ vlastně je. Je sice relativně snadné tento „veřejný zájem“ definovat v ryze sociální oblasti (například bytovou výstavbu není možno ponechat pouze volnému trhu, protože by jinak bydlení bylo pro velkou část populace nedostupné); ale je krajně obtížné nějakým způsobem pozitivně formulovat, v čem by měl spočívat veřejný zájem na rozvíjení obecného humanismu, tedy oněch všestranných humánních potenciálů lidské bytosti.

    Navíc – ještě než jsem před chvílí vstoupil na tuto stránku, projela mi hlavou značně neveselá myšlenka: s jakými šancemi na úspěch je vůbec možno usilovat o zvyšování míry humanismu v tomto světě, když – dejme tomu – celá polovina populace si nějakou vyšší míru humanity ve skutečnosti vůbec nepřeje?… Anebo přinejmenším nemá vůbec žádnou bližší představu, v čem by tato „vyšší míra humanity“ měla vlastně spočívat. A nějakých 15 – 20 procent populace je ve svých životech, svým osobním nastavením orientovaná vysloveně antihumanisticky.

    Ovšem – právě z těchto důvodů se mé úvahy znovu a znovu vracejí k nutnosti prosadit zásadní změny v Marxově „materiální základně“. Lidé se nestanou (ve své většině) lepšími tím, že budeme apelovat na jejich mravnost. Ale lidé se v naprosté většině přizpůsobí reálným (to jest především: materiálním) poměrům jejich životů. – To je právě záležitostí oné zmíněné adaptability. Lidé se nezlepší, nezhumanizují primárně pro nějaké vyšší ideje; nýbrž proto, že budou vystaveni tlaku k přizpůsobení se novým rámcovým podmínkám jejich životů.

    A opakuji znovu: v tomto ohledu měl Marx obrovskou, a dodnes obecně nepochopenou pravdu, že pro člověka je (v celospolečenském měřítku) vždy primární, určující, formující materiální stránka jeho existence. Jednou větou: chceme-li zhumanizovat člověka, napřed musíme dokázat zhumanizovat právě tuto materiální sféru, materiální produkci.

    Ovšem – opakuji znovu že právě toto je extrémně složitá záležitost; dost možná lidstvo musí napřed pokročit zcela obecně ve schopnosti pochopit a cíleně řídit vysoce komplexní, napohled chaotické systémy a procesy, aby mohlo něco takového dokázat i ve sféře společenské produkce, a následně celé společenské praxe.

71. Večeře Páně jako společné stolování: v zásadě ano, paní Hájková, ale tady se staví otázka, zda se u tohoto společného stolování jednalo o nějaký cílený počin, nebo prostě o holý fakt že když Ježíš byl se svými učedníky na cestách, tak že se vší samozřejmostí stolovali společně.

    Ovšem křesťanství zcela principiálně obsahuje silnou komponentu pospolitosti, o tom není sporu. Na straně druhé tento moment ovšem platí víceméně pro jakékoli náboženství: všechna obsahují nějaké společně vykonávané rituály, společná shromáždění zástupu věřících. Křesťanství má svůj „Boží lid“, o kterém jsme zde hovořili, islám zase svou „ummu“, kde je na společenství všech věřících kladen snad ještě vyšší důraz.

72. Já jsem jen chtěla naznačit, že původně nešlo o pouhý symbolický rituál, jako dnes, ale reálné dělení se s chudými o jídlo.
    Možná to funguje i v jiných náboženstvích, těžko říct,.
    Spíš je tady otázka, jak se člověk do takové komunity dostane – zda se do ní už narodí nebo nějakým způsobem přistoupí a co se po něm požaduje. Však to byl problém i v době apoštola Pavla. Někteří křesťané požadovali od druhých obřízku a on byl důrazně proti.

73. „Dosáhnout jednoty se sebou samým“ by kromě spojení všech složek duše v jeden celek mohlo znamenat také to, co tuhle náš soused řekl o věčnosti (a co už jsem tu nedávno někde zmínila). Řekl, že věčnost je přítomnost zahrnující v sobě minulost i budoucnost. Tedy vlastně by mělo jít také o jakési jejich propojení.
    Až na to, že on si myslel, že budoucnost je daná. Znám víc lidí, kteří si to myslí.
    Místo představy dané budoucnosti by mi seděla spíš budoucnost jako otevřenost a naděje.

74. Co se té „přítomnosti zahrnující minulost i budoucnost“ týče, mám pocit že o něčem podobném jsme svého času už mluvili, já jsem se svou vlastní představu snažil vyjádřit pomocí určité křivky. Představme si dejme tomu profil hory Říp, s okolní krajinou. Ta krajina se (z jedné strany) povlovně zvedá, až pak se náhle vzhůru jako vlna vzedme profil Řípu. Aby vzápětí – poté co dosáhl vrcholu – zase strmě spadl dolů, ale ne zcela k bodu nula, nýbrž pak by ještě povlovně klesal k onomu bodu nula, respektive ke spodní linii.

    Napsal jsem tehdy, že toto je v zásadě křivka vyznačující naši existenci v přítomnosti, v průsečíku mezi naší minulostí a budoucností. My primárně žijeme v právě přítomném okamžiku – ale v této naší současné přítomnosti se zrcadlí, působí naše minulost, a stejně tak je zde určitým způsobem přítomna i naše budoucnost, do které my promítáme své životní plány, někdy i naše naděje.

    Jestli by ale tuto triádu bylo možno nazvat „věčností“, nejsem si tak docela jistý. I když v jistém – nadindividuálním – smyslu ano; neboť věčnost nakonec nemůže být ničím jiným, nežli součtem právě těchto tří komponent, minulosti, současnosti a budoucnosti.

75. Přítomnost je zvláštní… Možná než si ji vůbec stačíme uvědomit, ve chvíli kdy si ji uvědomujeme, je už-už minulostí 🙂

    Vypadá to paradoxně: Intuice že budoucnost je „funkcí“ minulosti – a proto daná, se zdá z „bočního, geometrického“ pohledu logická. Jak by bylo možné vnímat uspořádanost světa a současně nepřipustit že z téhož může plynout i jeho předurčenost? Naopak naprostý chaos by nám dával „neomezenou svobodu“ každého dalšího budoucího okamžiku, obsah té svobody by byl ale neuchopitelný. Mohlo by to být tak, že přítomné okamžiky procházejí sice z budoucnosti do minulosti v jakémsi řádu, ale také jsou vždy nově – živě se rodící?

76. „Možná než si ji vůbec stačíme uvědomit, ve chvíli kdy si ji uvědomujeme, je už-už minulostí…“
    Myslím, že takhle to funguje při nějakém ději nebo během pohybu, že se přítomnost mění v minulost tak rychle, že si ji ani nestihneme uvědomit.
    Kdybychom – dejme tomu při nějaké meditaci – nehybně seděli a sledovali plamen svíčky, vydržela by nám možná přítomnost (její uvědomování si) déle (minimálně do dohoření svíčky nebo jiného rušivého momentu). Protože by šlo o dlouhou řadu stejných, od sebe se nijak nelišících okamžiků. Když se okamžiky od sebe ničím neliší, kdo může říct, který už minul a který je ještě budoucí?

77. Pane Nusharte, já jsem svůj pokus znázornit vztah minulosti, přítomnost a současnosti prostřednictvím grafického obrazu rozhodně nemyslel tak, že by budoucnost byla jednoznačně determinována minulostí. (Alespoň v této rovině ne.)

    Je nutno si ještě jednou uvědomit onu křivku: ona se strmě zvedá vzhůru především v úsečce přítomnosti. Je to tedy v prvé řadě přítomnost, která utváří naše životy, naši přítomnost v tomto světě. Je to náš způsob, jak se vypořádáváme s předlohami, které nám dodala minulost; a jak své snažení přizpůsobujeme či orientujeme s ohledem na budoucnost. V tomto ohledu se tedy do naší přítomnosti promítá jak minulost, tak i budoucnost; nicméně – opakuji znovu – tu největší „masu“ naší existence vytváří onen čas přítomný.

    Ovšem – jak jste velice trefně poznamenal – je velice obtížné fixovat nějaký jednotlivý okamžik jako „přítomnost“. Právě proto v mém myšleném grafu se nejedná o nějaký jednotlivý bod, nýbrž o proces oné – byť značně strmě se zvedající a poté strmě opadající – křivky.

78. Velmi zajímavá je ovšem i poznámka paní Hájková, že například při meditaci se přítomný okamžik může jaksi „natahovat“, kdy přítomnost se bezprostředně prolíná ne-li přímo s věčností, pak přinejmenším s nadčasovostí.

    Tento fakt je dalším dokladem toho, že pojem „přítomnost“ je sám o sobě velmi relativní, a že je velmi nesnadné ho nějakým způsobem fixovat.

    Nakonec – svým způsobem právě o tom jednaly aporie Zenóna z Eleje: o nemožnosti fixovat pohyb (a tedy kontinuálně běžící čas) na jeden jediný okamžik. Pohyb (a tedy čas) nelze „zmrazit“ v právě daném okamžiku, v jakémsi „atomu“ času. Všechny takovéto snahy nevyhnutelně končí v aporiích, v neřešitelných protikladech.

    Podle mého přesvědčení jediná možnost řešení těchto aporií spočívá v tom, když si uvědomíme, že v daném – myšleném – okamžiku pohyb sice skutečně „zmrzne“; nicméně že je přitom stále zachována jeho dynamika. Tedy impuls pro pohyb další. – Svým způsobem (napadá mě to) jedná se o ten samý problém, s jakým se potýká současná fyzika, s jejím doposud nedořešeným vztahem mezi teorií relativity a kvantovou mechanikou.

    I ono „zastavení času“ v meditaci je stejně tak pouze relativní, vždy zde zůstává (ať jakkoli skrytá či potlačená) i ona dynamická složka pohybu, která nakonec povede k probrání se z onoho zdánlivě úplného ponoření se do bezčasí, k návratu k reálnému životu. – Asi sotva kdy nastal případ, kdy by se meditující ze svých hlubokých meditací už nikdy neprobral. 😉

79. Ano, je zajímavé že přesně naopak než jsem napsal (.. je už-už minulostí) máme tendenci vnímat přítomnost jako velmi rozsáhlou „masu“- asi právě tím mechanismem co popisujete: že ji obohacujeme o představu jak je propojena s minulostí a jak ji (i my, právě i teď) orientujeme do budoucnosti… a tuto představu se ještě usilujeme (kulturou v obecném smyslu) nasdílet.
    Jsou to (spolu s příkladem pobývání v meditaci svíčky-mlčící modlitbě) tři rozdílné pohledy na tutéž(?) skutečnost přítomnosti…
    _____
    Měl jsem namysli paradox rozporu mezi stoickým vnímáním dokonalosti řádu světa i jeho jednotlivých jevů (Marcus Aurelius -Hovory k sobě) a předurčeností (ztrátou otevřenosti budoucností) která by z toho plynula – vlastně ztrátou „živosti“-znovuroditelnosti… (narozdíl od Ježíšových výzev k otevření se re-formaci židovského bytí s Bohem – „z vody a Ducha“…).

80. Já bych si nebyl tak docela jistý, do jaké míry se křesťanské pojetí skutečnosti opravdu liší od stoického předpokladu předurčenosti. Konec konců se v obou případech jedná o uzavřený kruh bytí. Stoik provádí intence předložené mu dokonalým řádem přírody; zatímco křesťan se snaží provádět intence dané mu Nejvyšší božskou bytostí. Jistě, křesťan má „svobodu volby“ rozhodnout se pro Boží dobro nebo proti němu; ovšem ani stoik neměl nijak předem zaručené, že jeho snaha splynout s oním dokonalým řádem bytí bude úspěšná. Na každý pád v obou případech je ten moment společný, že onen „dokonalý řád“ je zde daný předem, a to sice instancí na kterou člověk sám nemá žádný dosah, nemá potenciál ji nějakým způsobem ovlivnit.

81. Možná na tom, co pan Poláček píše o příbuznosti stoiků a křesťanů ohledně vztahu k řádu, něco bude. Ostatně, i apoštol Pavel z jejich filosofie pravděpodobně leccos znal.
    Také J. A. Komenský se zajímal o řeckou filosofii. Včera jsem si přečetla tento citát:
    „Ne bez příčiny svět řeckým jazykem κόσμος, t.j. krásný; a latinský mundus,, t.j. čistý, nazýván jest. Nebo všecko v něm krásné, čisté, libé a spanilé jest a krásu viditelnou neviditelného Boha maluje. Nevidí-li kdo té krásy v světě, ten málo vidí…
    Ó, coť v Bohu našem divná nějaká a přemilostná musí být krása, z něhož všecka ta krásy rozličnost vyplynula a vyplývá! Nebo rozumíme, že cokoliv v stvořených věcech jest ušlechtilosti, to v nestvořené té studnici všecko pospolitě, ale vyvýšeněji se nalézá.“
    Přemýšlela jsem, jak může svět být z hlediska křesťana, jímž Komenský bezpochyby byl, zároveň „krásný a čistý“ a zároveň „ve zlém ležet“.
    Není to jakýsi druh relativismu?
    Nakonec to bude asi tak, že „krásný“ a čistý“ svět je vesmír, popřípadě svět přírody, zatímco tím, co „leží ve zlém“ je svět lidí.

82. Také si někdy myslím že základ víry ve sledovatelnosti „stop řádu“ byl obdobný pro stoické filozofy jako pro počátky křesťanství. Nevím, ale rozdíl (a i možnost propojení) je možná v bližším prozkoumání vztahu k tomu co vnímáme jako krásné:

    Křesťanství se vztahuje k „… “ starých Izraelitů, Který se (je psáno) i představil Jménem 😉 . Neznám samozřejmě tyto jazyky ale slyšel jsem výklad, že Izraelity bylo slovo „Jsem..“ chápáno v nedokonavém vidu – „Stávám se…“
    Tím nás osvobozuje z paradoxu uzavřené „neměnnosti“ dokonalého řádu: intuitivně myslím doufáme v to že krása může být Živá… (a tedy proměňující) .
    Náš svět tedy sice může „ve zlém ležet“ – ale nestavěl bych to do protikladu: Ježíš přicházel právě pomáhat – léčit – skrze proměny toho zlého, takže i tam může dosáhnout krása… (podle víry dokonce i do pekel, tak proč ne do našeho světa – i kdyby se nám mnohde už stával peklem…).

83. Myslím si též, že Bůh člověka osvobozuje z paradoxu uzavřené „neměnnosti“ dokonalého řádu. Na jedné straně sice stvořil krásný kosmos, ale na druhé straně dal člověku svobodnou vůli. To už samo o sobě je jakýmsi narušením „neměnného“ řádu.
    Židovsko-křesťanský Bůh vůbec není totožný s nějakým neměnným osudem, není ani jeho strůjcem. Když se podívám do textu Starého zákona, nejméně dvacetkrát jsem napočítala, že Bůh změnil (slibuje, že změní) úděl svého lidu. A úděl, to je vlastně totéž, co osud. Vypadá to, že Bůh není „prvním hybatelem“, který něco stanoví jednou provždy, určí člověku jeho neměnný osud, ale spíše jako že vždy aktuálně reaguje na to, co provede člověk, věčný narušitel řádu.
    Ano, řád existuje a za jeho porušení se platí – asi jako když ignorujete fyzikální zákonitosti. Ale Bůh se přitom snaží člověka tahat z bryndy, do které tento sám padá.

84. Apoštol Pavel říká v listu Římanům: „A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost“.

    Ano, Ježíš bezpochyby dále působí v tomto světě, přestože tento leží ve zlém. I když už ne ve svém (vlastním) těle, ve kterém kdysi žil na zemi.

85. Jak jsem napsala loni v jednom článku, nemáme si vytvářet obrazy Boha. Přesto si je vytváříme, protože většinou nejsme schopni nevytvářet si o něčem vůbec žádné představy. Dokonce i ateisté mají svůj obraz Boha, a to takový obraz, který pak musejí nutně zamítnout jako nesmyslný.
    Já někdy pozoruji, jaký obraz si o Bohu vytvářejí konzervativní až fundamentalističtí lidé, jindy zas, jaký je obraz liberálů. Jedna krajnost je bůh strašlivý a všemocný, jiná krajnost je bůh ubohý nebo bůh jako plyšový medvídek-hajánek. Ani jeden obraz mě neoslovuje.
    Výše jsem napsala, že mám představu boha, který člověka „tahá z bryndy“, kterou si sám uvařil. Použila jsem příliš expresívní výrazy. Měla jsem spíš říct, že nabízí člověku, který něco zkazil (nebo mu to zkazil někdo jiný), nové možnosti, co dál. Nebo se někdy mluví o „otvírání nových oken“ tam, kde předtím nebyla žádná vidět. Není důležité, zda si myslíme, že je otvírá Bůh nebo je otvírá život. Důležité je, že když člověk něco zkazí nebo utrpí ztrátu, není důvod, aby to rovnou zabalil. Vždycky můžeme říct, jako v tom Starém zákoně: „Bože, změň náš úděl!“ Zároveň to, že Bůh něco změní, neznamená naši pasivitu – že si sedneme jako u holiče a budeme čekat na proměnu svého účesu.
    Nejprve jsem to napsala v jednotném čísle – změň „můj úděl“ a pak jsem opravila na „náš úděl“. Ono to v tom Starém zákoně tak bývalo, že Hospodin měnil úděl celých národů (k lepšímu nebo i k horšímu). Možná to už neplatí.
    Nedávno jsem přemýšlela o kolektivní vině. Tedy ne, že bych na ni věřila, ale všímám si, že různá lidská pochybení mívají často katastrofální dopady na širší okruh lidí.
    Tak jsem se zase po ránu vypsala (ne vyspala) ze svých myšlenek. V noci se mi zdál sen: Byla jsem u kadeřnice a ta mi ostříhala vlasy úplně nakrátko, jako jsem to nosívala dřív (třetí rok si nechávám růst delší vlasy) a ještě mi je nabarvila naryšavo. Po probuzení jsem se zaradovala, že to není pravda.
    Jdu si dělat snídani.
    Hezký den všem, i když možná už bude poledne nebo večer, až to budete číst.

86. Není to krása, tenhle žalm 126?

    KDYŽ HOSPODIN ÚDĚL SIJÓNU ZMĚNIL
    1 Poutní píseň. Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.
    2 Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“
    3 Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.
    4 Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!
    5 Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.
    6 S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.

87. My jsme zde v poslední době dost hovořili o univerzalismu, a o jeho vztahu k individuálnímu prožívání jednotlivce. V dnešním Právu napsal Petr Fischer úvahu, která je sice bezprostředně o něčem jiném, ale nakonec se týká té samé záležitosti. Článek se jmenuje „Je na čase schovat prapory“, a je možno si ho přečíst zde: https://digiport.digitania.eu/1704/558834/12?readtoken=537F2A7e134a7Fb191136d15DD9A9F35694f5FCC0b

    Proč tu tento článek zmiňuji? P. Fischer sice napřed píše pouze o aktuálním politickém dění; ale nakonec se dostává k závěru, že největší vymožeností postmoderní doby je prý právo odlišnosti. Tedy – právo nejít s proudem, nejít s masou, ať už shromážděnou pod jakýmikoli prapory.

    Bezprostředně vzato je za současné vyhrocené situace, kdy proti sobě stojí dva nesmiřitelné ideové tábory, jeho apel na nezávislost individuálního myšlení, individuálního hledání pravdy ovšem jenom možno pozdravit. Nicméně – jeho závěr respektive jeho tvrzení, že postmoderní doba plodí, přináší tuto „jinakost“, je nemálo diskutabilní.

    Fischer – naprosto správně – píše že to co je v lidském světě, v lidském životě skutečně hodnotné, to vzniká pouze v interpersonálním vztahu, mezi dvěma osobami. (Nedávno paní Hájková zmínila něčí stejně znějící výrok, nevzpomenu si teď na jméno autora. – Martin Brumer?…)

    Jenže – Fischer zu zjevně zaměňuje dva rozličné fenomény. Jistě, postmoderní doba plodí individualismus – ale to ještě zdaleka neznamená, že by zároveň plodila také pravou osobitost konkrétních osob. Což je zřejmě právě to, o co se Fischerovi jedná. Postmoderní doba je charakterizovaná především atomizací individua – a mezi atomizovanými individui jen sotva může vznikat onen intenzivní interpersonální vztah, jak si ho přeje Fischer.

    Zdá se, že Fischer propadl stejnému omylu jako Marx, který věřil tomu že po odstranění kapitalismu se zcela přirozeně obnoví autentický, humánně orientovaný člověk. Liberální demokracie propadá tomu samému omylu; pouze s tím rozdílem že ona věří tomu že postačí odstranit ryze politický útlak, a že pak už dojde k oné vysněné renesanci lidské osobnosti.

    V tomto smyslu jsou marxistický komunismus a liberální demokracie nakonec jenom dvě různé stránky jedné a téže mince.

88. Ke Komenskému: ano, také mi projelo hlavou, že je tu nemalý rozpor mezi oslavou „krásného kosmu“ a nářky nad zkažeností světa. Samozřejmě je možno tento rozpor vykládat jako rozdíl, či protiklad mezi božským a lidským; ale potom není možno ani Platónovi vytýkat jeho dělení na říši dokonalých idejí na straně jedné, a na principiálně nedokonalý svět vezdejší (nejen lidský) na straně druhé.

89. „Hospodine, změň náš úděl“ – pokud ovšem Bůh člověku dal svobodu, pak je to na člověku samotném (a stejně tak i na celých národech), aby on sám/ony samy změnil/y svůj úděl, svým vlastním činem, ve své vlastní odpovědnosti. Protože jestliže poslední slovo zde patří Vyšší bytosti, pak je tu veškerá svoboda nakonec pouze fiktivní.

90. Spíš bych to viděl z té stránky že (ú)tlak lidských společenstev vůči jednotlivcům reálně nezmizel a nezmizí v žádném typu jejich uspořádání – o to není třeba se obávat, myslím ani u liberálních demokracií pokud by nějaké reálně existovaly. A (pokud možno odinstrumentalizovaný) vztah já-ty může být pro život opravdu něco výjimečně hodnotného/osvobozujícího. Vždy budeme na straně slabšího, pokud se budeme snažit pro tento druh svobody člověka (také sebe) bránit.
    Ale(z druhé strany) – čistě fyzikální paralelou: většina samostatných atomů má vysokou afinitu své volné valenční elektrony s někým sdílet. Často nebezpečně vysokou 😉

    _____
    I vyspat se ze svých myšlenek může být někdy občerstvující 😉

    Víra-důvěra jako připravenost všimnout si (možná že nově) otevírajících se dveří – ano, to mi přijde jako výstižný obraz, s potenciálem osvobození k (vůbec ne pasivní) odvaze měnit úděl – v respektující spolupráci s otevírající se skutečností.

91. Panu Poláčkovi
    Ne Martin Brumer, ale Buber. Napsal, že v postoji „Já–Ty“ se jedinec cele účastní vztahu, „v němž jeden druhého proměňuje. Za odcizením a nenaplněním v moderní společnosti stojí to, že způsob „Já–Ty“ je opomíjen. Jen ve vztahu „Já–Ty“ se může plně rozvinout jedincovo Já a každý vztah „Já–Ty“ je v posledku vztahem k Bohu, jenž je věčným Ty.“

92. Takže Martin Buber – já jsem si to jméno napřed vybavil správně, ale když jsem pak začal psát, nedokázal jsem si na něj vzpomenou.

    Jinak – shodou okolností se zrovna v těchto dnech na Britských listech rozvinulo hned několik diskusí na trochu podobné téma, bezprostředně se jedná o vzdělávání, ale konkrétně je řeč o emocích, o tom že člověk současnosti je emočně prázdný, a že – či zda – by ke schopnosti pracovat se svými emocemi měl být vzděláván respektive vychováván.

    Vlastně jsem před časem viděl jednu dokumentaci s podobným tématem, o jednom – tuším že americkém – profesorovi který způsobil nemalý rozruch svou knihou ve které tvrdí, že od nástupu osvícenství došlo k fatální disproporci mezi levou a pravou hemisférou našeho mozku; ovšem že jednostranně ve prospěch lineárně-racionálního, utilitaristického myšlení. Podle jeho názoru je to právě tato disproporce, která zapříčiňuje všechny sociálně negativní jevy a deformace v našem současném světě.

    Upřímně řečeno, já sám jsem spíš překvapen že tato jeho kniha vzbudila až takový rozruch; podle mého soudu je toto jeho zjištění víceméně naprostou samozřejmostí.

93. Afinita atomů sdílet své valenční elektrony – pane Nusharte, ve své knize „Evoluce svým vlastním tvůrcem“ Miroslav Veverka (teď jsem zase nebyl schopen si vybavit jeho jméno) takovýto vztah nazval „párovým přiřazením“; podle jeho soudu je právě toto naprosto základním momentem všeho jsoucího, že se jeho jednotlivé části či entity takto navzájem spojují do vzájemně upoutaných párů. Ovšem – vedle vzájemné atrakce zde vždy působí i síly odpudivé, jinak by došlo k totální identitě, respektive anihilaci.

    Což je myslím právě ten základní problém: dokázat zaujmout, nalézt vyvážený střed mezi přílišnou blízkostí, a přílišnou vzdáleností.

94. Pravá a levá hemisféra
    Nevím, pane Poláčku, jestli znáte ten test s dvojrozměrným obrázkem točící se baletky:
    https://www.facebook.com/nlgprague/videos/931379117724782/
    Nevím, nakolik je to jako doklad o převaze hemisféry průkazné, ale pamatuji si, že jsem si tento test několikrát vyzkoušela asi před deseti lety a téměř pokaždé jsem baletku viděla točit se převážně doleva. Což by prý mělo svědčit o převaze levé hemisféry.
    Dnes se mi baletka točí naopak doprava. Občas i doleva, ale v tom případě vždy umím zavřením a otevřením očí přehodit její směr doprava. Kdežto obráceně mi to nejde.

95. Tanečnice je pro mě stejně pravotočivá jako moje hodinky. Čekal jsem, jestli se jí z jednosměrného otáčení nezamotá hlava a neobrátí, ale dřív než ona bych (ze židle) upadl já.

96. To je opravdu zajímavý test, paní Hájková. 😉 Napřed výsledek v mém případě: zprvu se tanečnice točila (naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně) ve směru hodinových ručiček. Pak jsem náhle zjistil – stejně tak s naprostou jistotou – že se ve skutečnosti točí p r o t i směru hodinových ručiček. Aby pak ještě několikrát „změnila směr“.

    Co z toho všeho vyplývá? – Za prvé by to pro mě osobně mohlo znamenat, že u mě jsou obě mozkové hemisféry v zásadě v rovnováze; což by mohlo být docela potěšitelné zjištění. 🙂

    Za druhé se zde názorně ukazuje, jak naprosto člověk může být oklamán svými smysly. Nebo přesněji: svým mozkem. Moderní psychologie respektive neurověda sice už dávno odhalila, že ve skutečnosti je to náš mozek sám, kdo nám znovu a znovu sugeruje, co máme považovat za „realitu“; ale je přece jenom něco jiného, když člověk tuto zkušenost učiní prostřednictvím takto bezprostředního zážitku.

    A za třetí: tento výjev nám ukazuje (to jest: měl by být definitivním varováním), jak relativní, jak velice pochybná mohou být i naše nejfundamentálnější přesvědčení. Jak jsem napsal, byl jsem zpočátku zcela skálopevně přesvědčen – a byl bych pro to ochoten vést ohnivé a neústupné disputace – že tanečnice tančí zprava doleva, tedy ve směru hodinových ručiček. Ještě jsem se přitom cíleně díval na jednu její „delší“ ruku, a její pohyb kolem těla mi naprosto jasně „dokazoval“, že je tomu tak, a že tomu nemůže být jinak. Abych pak vzápětí při pohledu na ten samý pohyb té samé ruky dospěl k přesvědčení naprosto opačnému.

    Zcela upřímně řečeno: po tomto zážitku aby se člověk už nikdy s čistým svědomím neodvážil vyslovit jakýkoli výrok, jakékoli tvrzení o tomto světě. Přinejmenším ne v tom smyslu, že „takhle je to přece naprosto nezpochybnitelně, a principiálně to nemůže být nijak jinak“.

    Jedinou určitou útěchu tu snad může skýtat ten fakt, že se zde jedná o klam (respektive manipulaci) čistě vizuální; lze tedy doufat, že názory a soudy o tomto světě které si tvoříme na základě rozumových úvah jsou přece jenom poněkud více rezistentní vůči omylům a manipulacím takovéhoto druhu.

97. Podíval jsem se teď znovu na to video s tanečnicí. Napřed se opět točila zprava doleva, tedy po směru hodinových ručiček. Ale – pak se mi podařilo naprosto přesně postřehnout ten okamžik, ve kterém změnila směr rotace. Tato změna byla pro mě natolik jednoznačná, že jsem dokonce nabyl podezření, že se ve skutečnosti jedná o záměrnou manipulaci: že ona se reálně točí napřed jedním, a poté druhým směrem.

    Ale spíše tomu opravdu bude tak, že v onu chvíli můj mozek „přepnul“ z jedné mozkové hemisféry na druhou.

98. Cílem některých lidí prý je přepínat z jedné do druhé hemisféry vědomě, pomocí vůle.

99. Stejně je to zajímavé – vůlí přepínat mozek. Jako by vůle ani nebyla produktem mozku.

100. Paní Hájková, co to vlastně v dané souvislosti znamená „točí se doleva“? – Je to po směru hodinových ručiček, nebo proti směru?

     „Vůlí přepínat mozek, jako by vůle ani nebyla produktem mozku“ – to je zajímavá myšlenka, paní Hájková. Skutečně by to pak hovořilo pro předpoklad, že vůle sice je na jedné straně produktem mozku – ale že je jako taková zároveň na něm alespoň do určité míry nezávislá. Dalo by se říci – transcendentní.

     Což by bylo potom v každém případě velmi potěšitelné zjištění – že ohledně naší vůle nejsme jenom pasivními vykonavateli intencí našeho mozku (jakožto materiální entity), nýbrž že naše vůle je schopna si vytvořit (také) svůj vlastní nezávislý fundament.

     Ovšem stále nevíme, jakým způsobem tento akt vymanění se z (nevědomých) procesů našeho mozku vlastně probíhá. Dost možná, že tím kouzelným slůvkem je zde pojem „sebereflexe“ – neboť právě tímto aktem my se dokážeme jaksi povznést nad úroveň živelných, respektive determinovaných procesů v našem mozku, dokážeme si je uvědomit, a právě proto se můžeme postavit proti nim.

101. Točit se doprava obecně znamená točit se ve směru hodinových ručiček (a naopak). Sice když ručička ukazuje k šestce, posunuje se vlastně jakoby směrem doleva, ale to se tak nebere. Ostatně, když se někdo točí doprava, točí se za svou pravou rukou.
     I u rostlin se vyskytuje pravotočivost a levotočivost. Píše se o tom například zde:
     „Ovíjivé rostliny se kolem opory obtáčejí celými výhony. Jsou pravotočivé – ovíjejí se tedy ve směru hodinových ručiček, např. Chmel otáčivý (Humulus lupulus), Zimolez (Lonicera), nebo levotočivé např. Vistárie čínská (Wisteria sinensis), které se otáčejí naopak. Dále do této skupiny patří Aktinidie (Actinidia), Podražec velkolistý (Aristolochia macrophylla ), Opletka čínská (Fallopia aubertii). z jednoletých druhů Dlouhatec ( Phaseolinae ), Povíjnice (Ipomoea) a další.“
     https://www.zahradaapriroda.cz/pnouci-rostliny-zakladni-deleni/

102. Ano, točit se doprava, to znamená vlastně po pravé ruce – čili po směru hodinových ručiček, to dává smysl.

     Já jsem se na to zeptal z toho důvodu, že pan Horák napsal, že pro něj je tanečnice zásadně pravotočivá, což by tedy mělo znamenat dominanci pravé hemisféry – která je obecně spojována spíše s intuitivním, celostním myšlením, zatímco levá spíše s logickým myšlením. Ovšem – jak jsem se právě dočetl v německé wikipedii, tento obecně přijímaný model dělby funkcí mezi obě mozkové hemisféry je nejnovějším výzkumem už považován za překonaný. K tomuto předpokladu se svého času dospělo na základě faktu, že řečová centra jsou především v levé hemisféře; ale dnešní stav výzkumu je takový, že sice dochází k určité „dělbě práce“, ale že nakonec mezi činností obou hemisfér není nijaký zásadní rozdíl. A například na tvoření řeči se nemalou částí podílí i pravá hemisféra.

103. Výrazem „pravotočivá“ jsem se snažil postihnout, že směr otáčení tanečnice mi přišel jako dobře patrný, a protože jednou daný, jistě tedy neměnný. Proto jsem mu přisoudil označení ukazující na zabudovanou charakteristiku, vlastnost. Uvedený myšlenkový postup (a jeho dominance) bude nejspíš důvodem, proč z „pozorování“, jaké jsem učinil, byla v testu vyvozena převaha racionální dispozice.

     Mimochodem, pravotočivost v přírodě převažuje. Aspoň na naší levotočivé planetě. Třeba ulity mořských měkkýšů jsou takhle stočené až na nepatrné výjimky. U chemických látek může pravotočivost, či levotočivost znamenat, kupodivu, rozdílné vlastnosti a působení.

104. Racionální dispozici znamená prý naopak levotočivost, pane Horáku.
     Ale kdoví, jak to je. Člověk nemůže ničemu věřit. Kdoví, co v tomto případě ve skutečnosti znamená levotočivost, pravotočivost a co jejich střídání.