17 komentářů u „Towasch“

  1. Paní Zemanová, svého času jste mi předložila k posouzení obrazy malíře Boštíka. Tak si dovoluji tímto vrátit míč na Vaši stranu hřiště: mohla byste mi sdělit Váš názor na tohoto (v době vytvoření těchto obrazů) mladého malíře?

    Není v tom žádný chyták nebo zkouška; opravdu by mě Váš názor velmi zajímal.

    P.S. Své imprese z této tvorby ovšem může sdělit i kdokoliv další; každý – osobitý – úsudek či pocit bude vítán.

  2. V první chvíli jsem trochu zapochybovala, že se jedná o díla jednoho člověka. Ale při bližším pohledu jsou patrné známky toho, že je to tak. Jsou to zřejmě malby, tudíž byla zvolena pracnější metoda než je digitální tvorba, dnes tak oblíbená u ilustrátorů fantasy, jejichž výtvory mi vámi předložené obrazy připomněly. Myslím, že se na tom dojmu podepsala především barevnost. Možná i jiné formální znaky, ale to je pořád prvotní vhled, který nebývá tak analytický, jaký by měl být důkladnější rozbor. Musím přiznat, že se mi do něj nechce, natolik mne ta díla nezaujala.
    Takže se místo toho zhostím úkolu, který jste mi uložil, konstatováním, že malíř jistě věnoval velkou snahu, aby svými obrazy vyjádřil své niterné pocity, a to je třeba ocenit.

  3. Předesílám, že mé mínění o výtvarném umění nestojí na jediném kritériu, jakkoli zásadním, tedy např. jen na „pravosti“, niternosti, hloubce, mnohovýznamovosti či emocionální podmanivosti děl… Snažím se oceňovat rovněž jejich z hlediska uměleckého vývoje, samozřejmě jeho hodnotu památkovou, svébytnost, stylovou čistotu, dokonce i pracnost, poctivost atd.

    Některé své preference ovšem nepopřu. Dávám např. přednost obrazům nikoli minimalistickým, nikoli poněkud mechanického typu, naopak dílům, jež pojednávají klasické žánry a náměty, např. krajinu, figuru, zátiší, nebo se k nim vracejí či je reflektují.

    O malíři se jménem Towasch jsem dosud neslyšel. O to nepředpojatěji ovšem mohu na konkrétní obrazy pohlížet. Podobně jako paní Zemanová vnímám značnou rozdílnost obrazů, resp. jejich „rozpadavost“ do tří až čtyř skupin. Nejvíce se mi líbí poslední z nich, zahrnující tři nejspodnější díla. Je to pocta krajině, harmonie její i lidského ducha. Umělec využívá jak omezené, tak i široké škály barev, laděných a lámaných s odzbrojující samozřejmostí. Působí pozitivně, optimisticky.

    Oceňuji samozřejmě také díla, jež bych doma (v kopii) mít nechtěl, či by mi byla těžko snesitelná. Zvláštní náklonnost však cítím k takovým (a v galerii si je dobře „vybírám“, která bych si rád do pokoje pověsil a na nichž bych s potěšením ulpíval zrakem. Velkorysý dar tří i čtyř z obrazů představeného malíře bych přijal s radostí :).

  4. No, při přehlížení svého textu jsem přehlédl několik míst, takže zůstala nesladěna… Při ukvapeném odesílání příspěvku jsem také opomněl původní svůj záměr, totiž uvést zřejmou impresionistickou inspiraci obrazů. Je možná až příliš nepokrytá, na druhé straně si myslím, že nejde o epigonství ani o vypočítavost. Na mysl přichází označení malíře za modernějšího Radimskému.

  5. No dobře. Takže napřed k paní Zemanové: jako první krok musím vyslovit uznání vůči Vašemu postřehu. Musím přiznat, že původně jsem přece jenom pociťoval určité pokušení předložit Vám tyto malby anonymně – s očekáváním jestli rozpoznáte že se jedná o díla téhož autora. Správně jste rozpoznala: v jeho uměleckém díle došlo za prvé k zásadnímu zlomu mezi jeho úplně časnou tvorbou, a mezi tvorbou pozdější. A jak si povšiml pan Horák, i v jeho tvorbě pozdější je možno rozlišovat několik různých fází. Respektive stylů. K tomu ale až později.

    Napřed musím ale vylíčit celou genezi; jakož i to, proč byl pro mě tento malíř svého času natolik důležitý. Je tomu už nějakých deset let, kdy jsem nějaký čas byl účastníkem, a pak vlastně i zakladatelem a správcem diskusního fóra (tuším že na Seznamu) na téma umění. Ale účastnil jsem se diskusí na více takovýchto fór s uměleckým zaměřením. Jejich účastníky byli v naprosté většině mladí, začínající umělci (malíři), často ještě studenti akademie. A ti tam také často prezentovali své výtvory. Tedy – své začátečnické pokusy. Toto začátečnictví bylo ovšem leckdy dosti zřetelně znát, už jenom na čiré technice malby. Bylo tam i několik takových, kteří tvořili už na viditelně vyšší úrovni – ať už proto že byli přece jenom už poněkud umělecky vyspělejší, anebo pro vyšší míru talentu. Zkrátka – byla tam určitá kategorie výtvorů respektive tvůrců, kde jsem v mých komentářích nešetřil chválou.

    Ale – pak se v tomto množství mladých, začínajících tvůrců objevil jeden, s účastnickým nickem „Towasch“. A ten se svou tvorbou okamžitě naprosto dramaticky odlišil od tvorby všech ostatních – a to i těch relativně lepších. Už při pohledu na jeho první dílo mi projelo hlavou: tohle je přece van Gogh! (Jak jsem později zjistil, van Gogh byl skutečně jeho obdivovaným vzorem. Prý dokázal stát před jediným van Goghovým obrazem v pražské Národní galerii celé hodiny!)

    A já musím připojit: tato svá díla maloval někdy ve věku svých 17 – 18 let; ta úplně první snad ještě mladší! V čem byl ten natolik zásadní rozdíl jeho maleb ve srovnání s jeho vrstevníky? – Především v hloubce, v intenzitě výrazu. Ti ostatní – jak řečeno někteří zvládli už velice dobře techniku malby, dokázali namalovat docela podařené obrázky; ale sotva v nich bylo možno odhalit něco takového, čemu se říká „umělecká idea“. Něco, co by dokázalo skutečně hlouběji strhnout, něco co by pozorovatele nutilo k hlubšímu zamyšlení. Zatímco zde – tady jsem už od samotného počátku tušil, že je tu něco víc.

    – V tuto chvíli musím podotknout: tady mi bohužel nebylo možno tato díla zreprodukovat v originální (tj. v internetovém zveřejnění originální) velikosti. Jinak řečeno: vyobrazená díla jsou zde značně zmenšená, čímž se značně ztrácí detail, a tedy plasticita oněch maleb. Navíc – z jakýchsi podivných důvodů ty dolní tři obrázky jsou přece jenom o něco větší, než ty horní. (Pokud by snad někdo měl bližší zájem, mohu ty obrázky přeposlat v původním formátu; pak jsou za prvé o něco větší než zde, a za druhé je možno je – prostřednictvím funkce windows-foto – podle libosti zvětšit.)

    Ale tak či onak: byl jsem opravdu fascinován tímto mladým umělcem; tušil jsem tu opravdu jedinečný talent. (Ostatně: jeho učitel na akademii – nějaký ruský malíř, jméno jsem bohužel zapomněl – mu prý už o několik málo let později řekl, že už sám nemá čemu novému by ho ještě mohl naučit.)

    A za druhé: nejen jeho „vangoghovská“ technika a mnohodimenzionalita malby mě fascinovala; ale stejně tak i hluboké vnitřní pnutí, které jsem cítil na tvorbou tohoto mladého malíře. Výjevy jeho obrazů nejsou nikdy ploché, strnulé, nýbrž vykazují intenzivní, strhující dynamiku.

    – Ovšem: právě v tomto ohledu došlo k určitému (a vlastně zásadnímu) rozdílu v názorech mezi mnou, a mezi mým německým známým, kterému jsem tyto obrazy ukázal. Což je – tedy rozdíl v estetickém hodnocení – mezi námi skutečně krajně výjimečný zjev. On sice taktéž plně uznával uměleckou kvalitu výtvorů onoho mladého malíře; ale na rozdíl ode mně v nich zřejmě od počátku cítil něco negativního. Něco temného, snad až přímo démonického. Tento jeho pocit byl zřejmě natolik intenzivní, že se na některá díla vůbec ani nedokázal dívat delší dobu.

    S odstupem času musím přiznat: ano, jeho odhad, jeho pocit byl opravdu naprosto přesný. Je fakt: jestliže v první, zcela rané fázi své tvorby Tomáš Prchal (to je jeho pravé jméno) ještě tvořil na základě vlastního citu (i když třeba zraněného), v další fázi jako by se tento vlastní cit, tato niterná účast na díle zcela vytratily. A jako by pak zbyl už jenom čirý boj. Nejtypičtějším výjevem pro tuto fázi jeho tvorby je obraz „Krajina v myšlence“, a také „Noc“. Především všechny ty pokroucené, zvrásněné, běsnící útvary na ploše nebes – to je naprosto typické pro tuto jeho tvorbu.

    A je nutno konstatovat: vlastně právě u tohoto způsobu tvorby pak nakonec zůstal stát. Jednou došlo k situaci, že ho v diskusi na mém fóru napadl nějaký jeho známý. A to sice velmi útočně, frontálně. S tím že on (tedy ten diskutující) vůči němu (Towaschovi) původně také choval velký obdiv; ale že v poslední době už tvoří jenom stále to samé, bez nějakého dalšího posunu, bez invence.

    Já jsem tehdy Towasche vzal v ochranu (zčásti už jenom proto že ona kritika byla až příliš útočná, osobní, to se mi zdálo být dosti „podpásové“). Snažil jsem se v tehdejší Towaschově tvorbě nacházet stále pokračující proces hledání; kdy sice skutečně stále maluje ty samé motivy; ale kdy se pokouší proniknout stále hlouběji pod povrch věcí, co jejich vnitřní skryté dynamiky.

    Bohužel; s odstupem času musím přiznat, že jsem se mýlil. Tento natolik nadějný mladý malíř se nakonec skutečně vysloveně utopil v tomto svém niterném démonismu, a nedokázal umělecky postoupit nikam dál. Co jsem později našel v internetu od něj, to byly vlastně neustále dokola malované paneláky s oním běsnícím, zbytnělým nebem; a pak ještě pár výjevů kolem squattu Milada. (On sám je či byl anarchistického vyznání.)

    Jinak jsem už od něj nenašel žádné novější výtvory; a nevím vůbec, jestli ještě maluje. Zásadní problém u něj byli zřejmě opravdu jeho vnitřní démoni, které on nakonec nedokázal zvládnout.

    ————————-

    Ještě musím ale něco napsat k těm obrázkům zcela dole. Těmi nás tehdy opravdu překvapil; bylo to vlastně až v té fázi kde obvykle maloval jenom ty zdivočelé, jakoby mimozemské krajiny a běsnící nebe; a najednou takto harmonické přírodní výjevy.

    Ovšem, zajímavé – a zcela symptomatické – je, že když jsme ho tehdy za to pochválili, tak on tu pochvalu vlastně až s rozhořčením odmítl. Že prý se jedná jenom o „zdánlivou dokonalost“, a že on má mnohem vyšší umělecké ambice.

    Pro mou osobu jsem nicméně stále přesvědčen: obrovská škoda tak jedinečného talentu. V jeho věkové vrstvě jsem nepoznal nikoho, kdo by měl tak intenzivní umělecké vidění jako on. (Do jisté míry jenom jeho kamarád Tommysh; který se ale věnoval spíš fotografii. – Od tohoto Tommyshe sem časem také něco vyvěsím; teprve nedávno jsem našel v počítači uložená jejich díla, která jsem už považoval za nenávratně ztracená.)

  6. Ano, pane Horáku, přesně jste to vystihl: jedná se o zcela záměrnou inspiraci impresionismem, a jmenovitě van Goghem; a přesto s Vámi plně souhlasím i v tom, že se v žádném případě nejedná o epigonství. Tento mladý malíř byl příliš svůj, nežli aby byl odkázaný na to někoho jenom slepě kopírovat.

    Mimochodem, pane Horáku: jestliže jste napsal že některá díla mít pověšená doma byste považoval za „těžko snesitelná“ – přesně tohle byl evidentně pocit mého německého přítele při pohledu na tyto obrazy.

    Na mě to – ani po těch létech později – nepůsobí až takto odpudivě, ve mně stále převládá pozitivní stránka, to jest obdiv vůči niterné síle či dynamice oněch výjevů; ale přece jenom s odstupem času musím uznat, že nějaká ta temná negativita tu opravdu přítomna je.

    Co měl ale skutečně hluboce zklamalo, to byla poslední část Towaschovy tvorby: ty jeho stále dokola kreslené paneláky. Tady už se opravdu jenom stále dokola opakovalo to samé, bez jakékoli umělecké invence.

  7. Talentované často doprovází nesnesitelná touha po smyslu lidské existence. Jestliže se ale jejich talent takovéto chiméře nevzepře, tak skončí ve vleku frustrace a tvorba je projevem kýče či ošklivého nihilismu.
    Například ztvárnit/zaznamenat věrnou topografii propasti mezi ideály osvícenství a ideály současna je nad síly mnohých talentovaných….bych dodal.

  8. Pane Petrasku, nějak se mě zmocňuje určité – byť i jen poněkud mlhavé – podezření, že poslední část Vaší úvahy bych mohl pojímat jako určitý „Seitenhieb“ na mou adresu.

    Co se ostatně toho „zaznamenání věrné topografie“ propasti mezi ideály osvícenství a holou realitou dneška týče, právě včera jsem (v souvislosti s mým chystaným článkem o Marxově „Kapitálu“) padl dost možná na rozhodující příčinu toho, proč k této zcela zásadní diskrepanci mezi ideálem a realitou došlo. (Nakolik je ovšem možno Marxe počítat ještě mezi „osvícence“.)

    S tím „ošklivým nihilismem“ mám ale ještě něco dalšího v zásobě, je to další mladý (tehdy) malíř, s kterým jsem se také seznámil. I když daleko spíše nežli o „nihilismu“ je v souvislosti s ním možno hovořit o „ošklivé negativitě“. I jeho některé kresby jsem nedávno znovuobjevil; některé z nich také vyberu pro zdejší prezentaci.

  9. „Nesnesitelná touha po smyslu lidské existence“ – to ovšem nějak připomíná Kunderovu „nesnesitelnou lehkost bytí“, ale nechme teď Kunderu Kunderou, zůstaňme u daného tématu, tady se totiž nevyhnutelně staví otázka: a odkdy je vlastně touha po smyslu lidské existence „nesnesitelná“, totiž ve smyslu: přehnaná, přetažená, spalující?… Na to by se asi dost obtížně hledala odpověď.

    Nechci tím nijak zpochybňovat zásadní oprávněnost a trefnost oné poznámky; ale jak je na tomto poli všechno komplikované a ambivalentní, můžeme snadno zjistit tím, když si představíme pravý opak: naprostou absenci nějaké – vyšší – touhy po smyslu lidské existence.

    Ano, samozřejmě je možno – plným právem – sáhnout po argumentu staré dobré antické zásady „správného středu“ mezi dvěma extrémy; tedy ani plná absence touhy po smyslu, ale ani její příliš horečnaté hledaní.

    Jenže: za prvé ve spletitých labyrintech lidského žijí je jenom krajně obtížné nalézat nějaká objektivní kritéria pro tento „správný střed“; a za druhé – sice opravdu všeho moc škodí, ale na straně druhé právě to dělá člověka člověkem, že se vždy snaží dosáhnout až té nejzazší hranice. Dospět až k samému – i tomu nejvzdálenějšímu – cíli.

  10. „ touha po smyslu lidské existence“ se stává nesnesitelnou, jestliže změna/posun společenských hodnot již nenabízí perspektivu – možnost nosné výpovědi/sdělení.
    Příkladně když ve jménu neoliberální ideologie, dochází k pohřbu ideálů osvícenské filozofie – nenaplněním slibu, že lidstvo je schopné se racionálně spravovat.
    Vzniká tak stresová situace ve které talentovaní „vyšší touhy po smyslu lidské existence“ (biofilně založení), dostávají prostor k možnosti ztvárnit/zaznamenat věrnou topografii propasti mezi ideály osvícenství a ideály současna.
    Stupeň hodnověrnosti záznamu/ztvárnění a to jakýmkoliv uměleckým způsobem koreluje se stupněm umělecké hodnoty…….bych se domníval.

  11. Poslal jsem link k této galerii mému německému známému, který tehdy pociťoval tak silnou nelibost nad Towaschovým způsobem uměleckého vyjádření. On mi na to napsal své hodnocení, které víceméně zcela potvrzuje jeho tehdejší pocity; ale které je natolik trefné a kompetentní, že nemohu odolat ho neumístit i tady. (I když sám jeho natolik intenzivní negativní pocity plně nesdílím.)

    Napřed v německém originále: „Bei der wiederholten Konfrontation mit den Bildern TOWASCHS fühle ich nach wie vor eine unbehagliche Empfindung. Allein in Farb – und Formgebung komme ich nicht umhin von ENDZEITCHARAKTER zu sprechen. Wenn diese vorgestellte Welt behausbar wäre, keinem Menschen würde ich sie empfehlen. Diese Welt ist katastrophal unbewohnbar, trotz vermeintlicher Vegetation. Formen und Farben künden von einer aus den Fugen geratenen Welt, eine Welt, die keine Geborgenheit bietet. Schlängelnde Schlinggewächse, entartet wie nach einer Katastrophe, dazu der Klang verstörender Vibrationen, zerstörerischer Energien, denen mensch nicht habbar wird. VERGIFTET und VERSTRAHLT DEFORMIERT
    Das animalsch befellte Gesicht des Malers mit überzogener Kapuze,bohrendem Auge zeigt den Künstler als unbehausten VERLORENEN, obgleich noch Energie da ist (Auge, Nase, Mundpartie) Ob das aber noch reicht zur Rettung?
    Die kosmische Energie eines van GOGH, die die Welt durchströmt und bereichert, diese ist nicht mehr…“

    A nyní (můj vlastní) překlad do češtiny: „Při opětovné konfrontaci s obrazy TOWASCHE pociťuji i nadále nepříjemné imprese. Už jenom s pohledem na způsob užití barev a forem nemohu jinak, nežli hovořit o atmosféře ZÁNIKU SVĚTA. Kdyby byl tento prezentovaný svět obyvatelný, nemohl bych ho žádnému člověku doporučit. Tento svět je katastrofálně neobyvatelný, navzdory domnělé vegetaci. Formy a barvy zpravují o světě vytrženém ze svého ukotvení, světě který nenabízí žádné bezpečné spočinutí. Proplétající se popínavé rostlinné útvary, znetvořené jako po nějaké katastrofě, k tomu zvučení znepokojujících vibrací, ničivých energií, kterých se člověk nemůže zmocnit. OTRÁVENO a DEFORMOVÁNO (ATOMOVÝM) OZÁŘENÍM.

    Obličej malíře jakoby potažený zvířecí kožkou, s přetaženou kapucí, s pronikavě upřeným okem ukazuje umělce jako ZTRACENCE bez domova, ačkoliv nějaká energie tu stále ještě je (oko, nos, ústní partie). Ale jestli toto ještě postačí k záchraně?

    Ta kosmická energie van GOGHA, která tento svět prolíná a obohacuje, tak to tato už není…“

    Tak tolik k danému tématu můj přítel Rainer Ritter.

  12. „koreluje se stupněm umělecké hodnoty“ – pane Petrasku, už když jsem psal respektive překládal hodnocení Towaschova způsobu uměleckého vyjádření, přišlo mi na mysl náhle klíčové slovo: expresionismus.

    Protože výtvarný expresionismus, to bylo právě přesně to o čem píšete: poznání (či spíše napřed jenom intuitivní tušení) toho, jak v katastrofách a zlomech přicházejícího času (a jmenovitě v jatkách světové války) definitivně zhyne právě tento racionalistický optimismus 19. století. A máte plnou pravdu v tom, že talentovaní „vyšší touhy po smyslu lidské existence“ tu dostávají příležitost „zaznamenat věrnou topografii propasti mezi ideály osvícenství a ideály současna“.

    Já už jsem sám před nějakým časem (ještě v diskusích na DR) napsal, že umělci expresionismu zachycený drasticky deformovaný svět cynického šklebu není jenom nějakým prázdným, exhibicionistickým negativismem (jak je to přečasto vysloveně móda doby přítomné), nýbrž že za tímto jejich zdánlivým negativismem se naopak skrývá hluboká a žhavá touha po pravém, pravdivém lidském světě. Oni tento svět ukazují natolik deformovaný a šeredný, protože on takový opravdu je; a oni mu jenom nastavují – ještě více deformující – zrcadlo.

    Zajímavé na tom všem je, že můj přítel Rainer Ritter vůči těmto – deformovaným a naprostou beznaděj zvěstujícím – obrazům expresionistů nepociťuje žádný negativní vztah, plně oceňuje jejich uměleckou hodnotu i obsahové vyjádření; zatímco nad taktéž deformovanými a naprostou beznaděj vyjadřujícími obrazy malíře Towasche prožívá pocity zřejmě přímo fyzického odporu.

    Přitom: Towasch sám se osobně stejně tak jako svého času malíři expresionismu nachází v zásadní opozici vůči jsoucímu světu, který vidí jako nepravý a nepravdivý; odtud také pochází (respektive s tím úzce souvisí) jeho anarchistické postoje.

    Ten klíčový rozdíl bude asi v tom, že v dílech expresionistů se v prvé řadě jednalo o cílenou společenskou kritiku (jak řečeno se skrytou touhou po instalaci či restauraci pravého a pravdivého světa), zatímco u Towasche jako by do popředí vstupovala cílená, osobní destrukce a dokonce autodestrukce. Jestliže u expresionistů – jakožto negace negace – zůstává alespoň v pozadí určitá naděje na lepší svět, nad obrazy malíře Towasche Rainer Ritter zřejmě pociťuje sdělení obsažené v nápise nad vchodem do Dantova pekla: „Zanech všech nadějí!…“

  13. K tématu přičiním ještě dvě delší poznámky.

    1. Dokud bylo výtvarné umění ještě především řemeslem, protáhlo se působení dílny leckdy na tři generace, přičemž nejvyšší kvality bylo dosahováno často v generaci druhé. Když největší umělecké osobnosti dosáhly v renesanci nebývalé míry slávy a nezávislosti, neustaly v práci na svých dílech celý život: typicky Michelangelo od jinošského věku až do tehdy výjimečného stáří 88 let. Tvůrci volného umění naproti tomu přicházejí postupně o dostatečnou inspiraci a nedokáží držet krok se zrychlujícím se uměleckým vývojem. Jen jako nova pak často zazáří umělci takzvaně prokletí.

    O komicích se říká, že po „práci“ nejsou „veselou kopou“ a nechrlí právě gejzíry vtipu. Vzhledem k jejich specifickým výdejům velkého množství energie „na povel“ nás to asi neudiví. Nemělo by nás proto překvapit ani, že „prokletý“ umělec často předčasně skončí, někdy i svůj život, nebo že přeběhne (v našich očích sběhne) k plytkému životnímu snažení. Maně mě napadá Jean Rimbaud, jenž zanechal básnění po asi třech letech, sotva dospělý, aby skončil jako obyčejný obchodník (pouze na poněkud neobyčejném místě). Umělci, stejně jako sportovci leckdy díky svému talentu a časné vyspělosti začínají prostě příliš brzy a příliš brzy i končívají (často aniž dosáhnou met, jichž se zdáli být mocni dosíci). Ostatně, uvědomme si, že (úplné) vystřízlivění je nejen dnes často pokládáno za základní atribut dospělosti. Nadšení a talentů pro všeliké vědy a úkoly, potracených po pochopení „o čem je život“ bude nepočítaně.

    2. Umělci i dílny se samozřejmě vždy pokud možno poněkud specializovali, což vyplývalo jednak z jejich předpokladů a zkušeností a jednak jim to urychlovalo práci a orientovalo na ně zákazníky. Třeba v Holandsku měly v 17. století zdatných žánrových malířů spousty, někteří byli „na“ zátiší, jiní portrétisty a ještě další „dělali“ krajiny. Specializace došla tak daleko, že řádným žánrem byly třeba galantní scény či maríny. (Být „specialistou na moře“ bylo ovšem asi záhodno, jestliže se chtěl malíř stát třeba ještě takovým Ajvazovským.) Největší, v Nizozemí třeba Rembrandt, či u nás Mánes, dokázali ovšem namalovat vynikajícím způsobem cokoli. Tam, kde se z volného umění stává umění prokleté, objevuje se na místě specializace obsese.

    Setrvávám však stále na názoru, že Towaschovy obrazy nejsou v příslušném kontextu nikterak chmurné a depresivní. Určité náběhy snad trochu v duchu Aleše Veselého či Františka Janouška si rozhodně vše nepodmaňují.

  14. Neshořet jako kometa – to mi připomíná Jana Zrzavého, ten když ve svých malířských počátcích dospěl k poznání či pocitu že svým dosavadním způsobem umělecké tvorby narazil na hranice svých možností, a že tímto způsobem už nemá dále co vyjádřit – tak na několik let přestal zcela malovat! A jak víme, tato jeho tvůrčí pauza se mnohonásobně vyplatila; zřejmě za tu dobu umělecky vyzrál, a našel si svůj navenek krajně úsporný, ale obsahově mnohovýznamový styl. Takže je asi mnohdy lepší, nežli nechat se plně strhnout svým časným tvůrčím přepětím (a pak vyhořet), si raději včas naordinovat tuto přestávku, a pak s o to větší silou pokračovat dále. Silou pramenící ze zralosti.

    Co se hodnocení tvorby mladého malíře Towasche ze strany mého přítele R. Rittera týče – pak tady musím trochu osvětlit jednu věc. Mé a jeho estetické soudy a názory se kryjí téměř stoprocentně; ale přece jenom občas dochází k určitým momentům, kdy je jeden z nás doslova zasažen (a to sice v negativním smyslu) nějakým uměleckým artefaktem, kdy ten druhý jím zůstává nedotčen. To už vlastně nesouvisí ani tak s ryze estetickým soudem, jako s vlastním vnitřním osobním nastavením. Například na jedné výstavě artefaktů od tvůrců z přírodních národů byl jakýsi podivný útvar, zřejmě kultovního významu, s těžko definovatelným tvarem, jakási velká (asi 30 – 40 cm dlouhá) černá kapka. Pro mě osobně to byla jenom jakási jen obtížně definovatelná kuriozita; zatímco můj přítel byl tímto předmětem očividně naprosto hluboce zasažen, spatřoval (či spíše cítil) v něm zřejmě jakési mystické, extrémně negativistické vyjádření či sdělení. Ani se na to vůbec nedokázal delší dobu dívat, byl tím zjevně hluboce otřesen. (A připomínám, že on je založením naprosto racionální člověk, žádný mystik.)

    Jak řečeno já jsem – kromě oné kuriózní formy – v tomto artefaktu nespatřoval nic co by mě mohlo či mělo vyvést z duševní rovnováhy; ale na jiné výstavě jsme viděli jakousi perokresbu od Dalího, s názvem „Chiméra všech chimér“. Bohužel se mi ji nepodařilo najít v internetu; je zřejmě obecně zcela neznámá. Našel jsem jenom něco poněkud podobného; pro představu to snad ale postačí: http://www.artnet.de/künstler/salvador-dalí/les-chimères-a-lv9LRD8JEUpZ0qh1KC7CCA2

    Tato kresba byla ovšem už naprosto nefigurativní; byl to jenom jakýsi podivný chumel či chumáč černých čar, pro běžného pozorovatele zřejmě bez nějakého odhalitelného významu. Ale – já jsem v této „Chiméře všech chimér“ cítil něco děsivě démonického, tento útvar mě přímo vtahoval do svých temných, černých hlubin, pro které by i pojmenování „peklo“ bylo vlastně ulehčením, protože by tomuto chimérickému děsu dodalo jasné kontury a vlastně „důvěrné známou“ podobu podsvětí, ale co tady na tom bylo nejhorší to byla právě ta nekonečná tmavá propast naprostého pohlcení. – Tak takovýmto děsivým dojmem na mě tehdy zapůsobila ona Dalího „Chiméra“; ale pro tentokrát to byl můj německý přítel, který tímto výjevem zřejmě nebyl nijak nadměrně hluboce zasažen.

    Takže jak řečeno, to jsou zážitky které pak už nemají ryze estetický charakter, tady je zasaženo něco hluboko ve vlastním nevědomí, a to je pak už ryze individuální záležitost. – A i v daném případě s malbami mladého malíře Towasche je to zřejmě nějaký dost podobný případ, můj německý přítel tu zřejmě tuší něco takto podprahově děsivého, jakýsi vysloveně antisvět, naprosto negující pozitivní charakter našeho světa přítomného.

    Ostatně, v nejbližších dnech sem umístím ještě nějaké další obrazy ze stejné „dílny“, především jeden docela zajímavý motiv, totiž Towasch a jeho přítel Tommysh namalovali ten samý objekt (jakousi chatu v přírodě), a je docela zajímavé porovnat jejich styl.

  15. Co se ovšem toho holandského umění 17. (a dalších) století týče, tady podle mého přesvědčení té žánrovosti bylo až moc, jinak řečeno trochu té „proklatosti“ by tady bylo docela dost zapotřebí. Těmito Holanďany začala prakticky éra „civilního“ malířství, to by samo ještě nemuselo být na škodu, jenže ona se spolu s tím ztratila umělecká či obsahová hloubka, z umění se staly vysloveně už jenom dekorace pro příbytky měšťanských novozbohatlíků. A i zmíněný Rembrandt – ano, ten skutečně dokázal namalovat „cokoli“, bezpochyby naprosto vynikající výtvarnou technikou; ale v každém případě já osobně jsem od něj neviděl jeden jediný obraz, který by mě dokázal oslovit nějak hlouběji; kde bych pod tím dokonalým povrchem mohl vyčíst nějaký hlubší, niterný umělcův prožitek. Přijatelnější je pro mě v tomto ohledu Rembrandtův poněkud starší současník Rubens; ten se přece jenom snažil o vícevrstevnatý umělecký výraz.

  16. TOWASCH A VAN GOGH – SMYSL NALÉZANÝ A SMYSL NÁSILNÝ

    Ohledně Towaschovy tvorby (a jejího psychického zázemí) jsem měl teď zajímavou výměnu myšlenek prostřednictvím mailové korespondence; nemohu se zdržet abych část mého mailu zde neotiskl (v nepatrně obměněné podobě):

    Vaše srovnání s tvorbou van Gogha je ale opravdu velmi zajímavé; ten zásadní rozdíl který tu spatřujete, u Towasche víceméně přímé vyjádření jeho duševních stavů, zatímco u van Gogha naopak určitá sublimace jeho psychického přepětí do jedinečného uměleckého vyjádření. Tedy „objevování smyslu samotných objektů“ – na jedné straně by ovšem Towasch sám s naprostým přesvědčením tvrdil že on také hledá „skrytý smysl věcí“, ale faktem je že on jim ho spíše násilně vnucuje, on – především ve své pozdní tvorbě, s těmi ztluštělými siločárami běsnících mračen a blesků – přírodní elementy nutí ukazovat se výlučně v této formě démonických bojů; a pokud zobrazuje samotnou přírodu (krajinu), pak i tu znázorňuje – v tomto ohledu má můj německý přítel naprostou pravdu – v denaturované, nezemské podobě, jako by se jednalo spíše o výjev odněkud z Marsu.

    Zatímco van Gogh – bohužel si teď nedokážu vybavit jeho konkrétní formulace, kterými v dopise svému bratrovi Theovi vykládal podstatu a cíl svého uměleckého vidění a snažení, musím tedy použít výklad můj vlastní, já vždycky říkám že jedinečnost van Goghovy tvorby sestává v tom, že dokázal na dvojrozměrném malířském plátně zachytit a zobrazit nejen trojrozměrný prostor (a právě tato schopnost je prakticky vždy klíčové kritérium pro zjištění kvality daného tvůrce), nýbrž navíc vyloženě prostor čtyřrozměrný. Téměř by se dalo říci, že to co jsem já například pociťoval u oněch Dalího „Chimér“ jako extrémně negativní stav vtahování, strhávání do nějakého jiného, skrytého prostoru, tak to samé že je dáno i u van Gogha, ovšem ve smyslu pozitivním, právě v onom smyslu nalézání skrytého smyslu jsoucna.

    Rozdíl mezi oběma malíři bude asi také v tomto: jak jsem napsal Towasch v n u c u j e přírodě své vize; zatímco van Gogh daleko spíše n a l é z á, objevuje to, co je jako smysl věcí v nich samotných přítomno.

    Což je ovšem na straně druhé zase nemálo problematický bod (a máte naprosto pravdu, že to úzce souvisí s tou „vertikálou“): jistě, van Gogh toto své spatřování oné „čtvrté dimenze“, onoho skrytého smyslu přírodě nevnucuje, nevtiskuje tak brachiálně jako Towasch; ale na straně druhé, je skutečně možno tvrdit, že van Gogh pouze „nalézá“? Že tedy tento skrytý smysl je obsažen už ve věcech samotných? A že by v nich tedy byl objektivně, i kdyby k tomu nepřišel právě a jedině někdo takový jako van Gogh, se svým jedinečným uměleckým vizionářstvím? Jinak řečeno: n a l é z a l tu van Gogh pouze už daný smysl věcí, přírody, bytí – anebo ale tento smysl svou tvůrčí invencí, svou uměleckou kreativitou teprve sám v y t v á ř e l?!…

    Tady je nějaká jednoznačná odpověď ovšem krajně obtížná a problematická; já osobně bych se ze všeho nejspíše přikláněl k odpovědi podvojné, tedy že onen skrytý smysl, ona „čtvrtá dimenze bytí“ jsou tu na jedné straně dány objektivně, ve věcech samých – ale jenom jako čirá p o t e n c i a l i t a. A že tato potencialita, tato možnost se teprve tehdy stane realitou, když právě někdo takový jako van Gogh svým jedinečným tvůrčím činem tuto realitu vytvoří.

  17. V předchozí diskusi byli zmíněni holandští malíři klasického období, jmenovitě Rembrandt a Rubens. Já jsem přitom zásadně zpochybnil Rembrandtovu schopnost proniknout umělecky hlouběji pod vnějškový povrch věcí a výrazů.

    Nicméně, v komentáři v deníku Právo z 29. září k současné výstavě Rembrandtových děl v Praze je možno dočíst se o jeho umění pravý opak: Rembrandt prý „proslul zejména mistrovským zvládnutím šerosvitu a podle (kurátorky) Němečkové přitahuje jeho tvorba pozornost také pro umělcovu vynikající schopnost proniknout pod povrch věcí(!), kvůli níž se mu říká ‚malíř lidské duše‘.

    Jeho obraz Učenec ve studovně je toho vynikajícím dokladem. V portrétu neznámého muže se totiž malíři povedlo vyjádřit jeho dramatický duchovní život.“

    Tolik tedy recenze k Rembrandtovi v deníku Právo. Jenže: když se právě na tento obraz podíváme https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.DO_4288/zoom – ať ho studujeme jakkoli podrobně, ať si tvář učence zoomem jakkoli podrobně zvětšujeme – z nějakého „dramatického duchovního života“ tu není možno odhalit naprosto nic.

    To jediné co zde spatříme je (kromě toho že každé oko má jinou barvu než to druhé!!) je výraz jakési znuděné přísnosti. Takovýto výraz by bez dalšího mohl mít i nějaký magistrátní úředník, kterého právě někdo vyrušil v jeho zahloubání se do úředních lejster. Ale nějaký „dramatický duchovní život“?!… Naprostá fantasmagorie.

    Jsme už celkem uvyklí tomu, že průvodci v uměleckých galeriích svým návštěvníkům mnohdy o umělcích a významu jejich děl podávají naprosto scestné výklady; ale takto naprosto převrátit zcela evidentní stav věcí na hlavu, to už je opravdu vrchol. Naprosto statickému výjevu připisovat jakýsi „dramatický duchovní život“, jenom proto že jeho autorem je známý umělec, to svědčí o naprosté absenci jakékoli vlastní schopnosti hlubšího estetického soudu.

    Ale tato převrácenost v soudech ryze estetických je jenom jedním ze symptomů celkové převrácenosti celospolečenského myšlení, celkového převrácení hodnot současné doby, kdy povrchnost je na výsluní všeobecného zájmu a popularity, zatímco to co je skutečně pravé a hodnotné se krčí někde v koutku, zcela stranou obecného zájmu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *