Eva Hájková
Kdo se v nějakém svém životním období zabýval luštěním křížovek, jistě si pamatuje, že se v legendě čas od času vyskytne název biblické hory. Autoři křížovek mají v oblibě zejména horu Ararat, ač znají i jiné. Pětitisícovka Ararat byla pro svět biblických časů patrně nepřekonatelně nejvyšším vrcholem. Ostatní biblické hory jsou menší (například hora Chermón v Golanech měří asi 2800 m, hora Karmel má okolo pěti set metrů nadmořské výšky).
Ve Starém zákoně najdeme o horách mnoho zmínek. Někdy je těžké rozlišit, zda se jedná o jednotlivou horu nebo celé pohoří. Jsou tu zmínky i o návrších a pahorcích. Vyvýšená místa s oblibou sloužila k uctívání pohanských bohů. Stavěly se na nich oltáře, posvátné sloupy a kůly, rostly tu posvátné stromy. Pochopitelně, že to vše bylo z hlediska víry v jediného Boha chápáno jako modlářství.
Ale i Hospodin měl co do činění s horami. Na Boží hoře zvané Choréb nebo též Sinaj se Mojžíšovi a jeho lidu zjevila Hospodinova sláva v podobě ohně. Mojžíš na té hoře rozmlouval s Hospodinem. Odtud přinesl Izraelitům kamenné desky Zákona. Když putovali z Egypta, Bůh jim sdělil, že země, kterou jim chce dát, se liší od nížinaté egyptské země, ve které byli dosud zvyklí žít a pracovat: „Země, do níž táhnete a kterou máte obsadit, je země hor a plání. Pije vodu z nebeského deště.“ (Dt 11, 11) „Pláně“ se někdy překládají jako „údolí“. Můžeme přemýšlet o tom, zda geomorfologické prvky určité krajiny mají v dlouhodobém horizontu nějaký vliv na život a tím i na mentalitu obyvatelstva.
Hory měly svůj význam. Například byly určeny k tomu, aby se na nich udílelo požehnání nebo prokletí – požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu (Dt 11,29). Hory měly blízko k nebi. Žalmista pozvedá své oči k horám, odkud očekává Boží pomoc (Ž 121). Aramejci v době panování izraelského krále Achaba dokonce o Hospodinovi mylně soudili, že je bohem hor (a že tedy jeho moc v nížinách slábne): „Jejich bůh je bohem hor, proto nás přemohli. Kdybychom se s nimi utkali na rovině, porazíme je! (1 Kr 20, 23)
Krásný obraz biblických hor je v žalmu 68. Je tu popsán šerý Salmon, který Bůh přikryl sněhem (jedna z mála zmínek o sněhu v Bibli), je zde hora strmých štítů Bášan i nevelká hora, na níž Bůh touží přebývat natrvalo, tedy nejmenovaný Sijón, přestože (nebo právě proto?) na tuto horu „hory strmých štítů“ shlížejí úkosem.
Šalomoun postavil první chrám na hoře Mórija. I druhý chrám byl po skončení babylónského zajetí vybudován na chrámové hoře. Samařané, jejichž národ se utvořil smísením části izraelského obyvatelstva s cizími etniky, a kteří se nicméně stále hlásili k Mojžíšovu zákonu, uctívali Boha na hoře tyčící se nedaleko Jákobovy studny, u které Ježíš během své cesty Samařskem požádal o vodu neznámou ženu. Existují domněnky, že hora, o které Ježíš a Samařanka u studny rozmlouvali, je možná shodná s výše zmíněnou horou Gerizím – horou udílení požehnání, ač to v evangeliích není výslovně řečeno. Ježíš dal Samařance najevo, že její národ se ve svém učení o Bohu mýlí, a také naznačil, že končí doba, kdy byl Bůh uctíván v chrámech a na horách: „Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“(J 4,23)
Ježíš však v průběhu svého pozemského působení také vystupoval na hory (aby tam kázal – Mt 5,1, aby se tam o samotě modlil – Mt 14,23, aby tam uzdravoval a sytil zástupy – Mt 15,29). Možná nešlo ani tak o hory v pravém slova smyslu, jen o kopce, prostě o vyvýšená místa. Hory a kopce mají na člověka jistý psychologický účinek. Jednak z nich je úžasně nádherný rozhled po okolní krajině i po nebi, což se mocně dotýká lidské duše. Jednak bývají obyčejně místem samoty, která sama o sobě vytváří dojem Boží blízkosti. Eliáš je vyzván Bohem: „Vystup na horu a postav se před Hospodinem“ (1 Kr 19,11). Ježíš na hoře Proměnění (podle Origena prý možná šlo o horu Tábor) ukázal Petrovi, Jakubovi a Janovi, kým opravdu je.
Ale hora se také někdy může stát (pro svou výšku a mohutnost) symbolem pýchy. Hora je totiž pro člověka věčnou výzvou, aby ji zdolal, aby během výstupu snášel nepohodlí, riziko, zkrátka aby překonal sám sebe. Když tedy člověk namáhavě vystoupí na vysoký vrchol, někdy se mu stane, že ho posedne sebeuspokojení nebo dokonce pýcha, že to dokázal. (JÁ jsem tak skvělý, silný, vytrvalý, schopný!) Připadá si tak nějak významnější než ti, kteří nikdy nikam nevylezli. Ďábel vzal Ježíše na vysokou horu, aby v něm vyvolal dojem, že mu má celý svět ležet u nohou. Protože Ježíš byl člověkem jako my, šlo o velké pokušení. Pokušení moci.
Někdy, když lidé dosáhnou vrcholu (a to i v symbolické rovině životního úspěchu), se jim nahoře tak zalíbí, že se jim pak nechce dolů. Ostatně je to patrné i na příkladu s horou Proměnění, že se Petrovi příliš nechtělo vrátit se dolů, ke všednímu životu: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ (Lk 9,33)
Jenže na vrcholech se nebydlí. Vystoupit na horu samo o sobě předpokládá sejít zase dolů do údolí. Jak je psáno v Dt 11,11- země, do které jdete, je země hor a plání (údolí). Není jako země egyptská, kde se putuje pořád po rovině, pořád stejně vysoko. Někdy se i v životě poté, co jsme dosáhli jistých výšin, ocitáme kdesi dole, hluboko, kde jsme vlastně už vůbec nechtěli být. Nejde jen o životní nezdary a komplikace. Někdy můžeme mít pocit, že jsme se ocitli ve slepé uličce, že jsme hodně dole, nebo dokonce že užuž procházíme „údolím stínu smrti“. Můžeme však věřit, že Bůh je s námi tam, kde právě jsme. Že tedy nemusíme „pozvedat své oči k horám“. I když máme někdy pocit, že jdeme dolů (že to s námi jde s kopce), ve skutečnosti naše cesta s Bohem směřuje stále vzhůru.
Pro informaci: na onom ilustračním obrázku je zobrazena hora Tábor.
Ovšem, zcela upřímně řečeno: takto napohled nepůsobí nijak výjimečněji nežli třeba náš „obyčejný“ český Říp… 😉
I když na straně druhé, i ten je samozřejmě opředen příslušnými legendami a mýty.
KD k článku kupodivu také připojil fotografii hory Tábor. Ale vypadá tam trochu jinak. Možná jde o foto z jiného úhlu.
https://www.krestandnes.cz/biblicke-hory/
Ano, ta fotografie na KD je zřejmě z jiné strany, v jiném vegetačním období (jednou je hora zelená, podruhé holá), z jiné vzdálenosti, a zřejmě i z jiné výšky (z letadla nebo z dronu). Pak je výsledkem o hodně jiný obraz.
„Někdy, když lidé dosáhnou vrcholu (a to i v symbolické rovině životního úspěchu), se jim nahoře tak zalíbí, že se jim pak nechce dolů“ – tato věta mi opět jednou připomíná Platóna, jeho příměr o jeskyni. Je tam jedna pasáž, kdy onen – filozoficky uvažující – jedinec vystoupí z jeskyně, a osvojí si Nejvyšší poznání, symbolizované svitem a září slunce. I jemu se zde – v této říši naprosté dokonalosti – zalíbí natolik, že se mu už vůbec nechce sestoupit dolů, do tmavé jeskyně nevědění. A poté v běžícím dialogu Sokrates, který tento příběh vypráví, položí svým společníkům otázku: „A není tomu tak, že tohoto muže, který dosáhl dokonalého poznání, budeme muset nutit, aby opustil tuto nádhernou krajinu, a sestoupil zpět do jeskyně, aby oněm nevědomým lidem tam dole přinesl světlo pravého vědění?…“
Možná, pokud se nechal dotknout opravdu poznáním skutečnosti, nebude ho třeba k návratu nutit 😉
Totiž: Platón zde Sokrata nechal zmínit i osud, který bude čekat toho, kdo se pokusí toto vysoké poznání přinést oněm nevědomým lidem dole v jeskyni: tito lidé nebudou vůbec schopni pochopit jeho poselství pravdy, budou se mu posmívat, a budou ho dokonce nenávidět a pronásledovat za to, že on bude rozbíjet jejich (jim tak důvěrně a hluboce zažité) omyly a iluze.
Mimochodem, i zde je ovšem možno spatřil velmi úzkou paralelu s pasážemi z Nového zákona, když Ježíš vysílá své apoštoly, ale předem je varuje že s jejich (jeho) poselstvím narazí na nepochopení, odpor a násilí.
Platón zde ovšem měl před očima především osud Sokrata samotného, který se svým hlásáním poznané vyšší pravdy u svých spoluobčanů také zakusil nepochopení, nedůvěru, podezřívání a nakonec i smrt.
Buber rozlišuje obyčejné svědomí (to je, když třeba udělám něco, o čem vím, že to druzí odsuzují, a stydím se před nimi), a vyšší svědomí, což znamená předstoupení před „absolutní instanci“. Buber tvrdí, že každý člověk je toho schopen, ale u některých se to nedaří.
Možná, že to vystoupení na horu, nebo to Platónovo vystoupení z jeskyně na „světlo pravého vědění“ znamená právě to dosažení vyššího svědomí. (Apoštol Pavel psal o probuzení „vnitřního člověka“.)
Ovšem je marné sdělovat druhým, co toto vyšší svědomí káže, pokud oni zůstávají v jeskyni.
Pane Poláčku, opět připomínám změnu letního času na „zimní“.
„Vyšší svědomí“ – paní Hájková, to opět dost souvisí s polemikou kterou jsem v minulých dnech měl na DR s panem Profantem a paní Zemanovou. Jednalo se o vztah „totalitního“ socialismu a „svobodné“ buržoazně liberální společnosti.
V mém komentáři k danému tématu jsem chtěl zmínit i ten moment (pak se mi to tam nějak nevešlo), že v liberálně-demokratické („buržoazní“) společnosti není dáno nic, co by mohlo zakládat nějakou vyšší odpovědnost respektive morálku. V tomto světě atomizované svobody principiálně není povolené nic, co by toto „absolutně svobodné“ individuum mohlo k čemukoli zavazovat.
Jistě, ve společnosti tohoto typu se pěstuje respekt k druhému – stejně tak suverénnímu – individuu, pěstuje se vzájemná zdvořilost; ale to vše zůstává nakonec pouze v rovině vzájemných formálních styků.
Zatímco celá dějinná linie od antiky přes křesťanství až po marxisticky fundovaný komunismus – zde všude je přítomen nějaký „vyšší princip“, nějaký nadindividuální fundament obecné mravnosti. To samozřejmě nijak automaticky neznamená že každý křesťan či „člověk socialismu“ by se choval mravně bezúhonněji nežli onen příslušník liberální buržoazní společnosti; nicméně je holým faktem, že zde existuje tento zásadní rozdíl, že v liberálně demokratické společnosti není přítomno nic, naprosto žádná instance, která by mohla mít potenciál, či vůbec právo apelovat na lidské svědomí, z pozice nějaké vyšší mravnosti.
Zimní čas – díky za připomenutí, paní Hájková, já si to nikdy nezapamatuji; pro příště si snad budu muset opravdu udělat uzel na kapesníku. 😉
On ten Buber vytýká i psychologům, psychiatrům a psychoanalytikům své doby, že například nepřipouštějí ontickou (ontologickou) vinu. Tedy vlastně odpovědnost vůči absolutní instanci. Že vina je pro ně pouhý pocit, jehož musejí pacienta zbavit, aby byl „zdráv“. Na druhé straně připouští, že s tím psychologové ani nemohou pracovat, protože nemají žádné teologické vzdělání, prostě nejsou v tom směru kompetentní.
Uvádí příklad jakési ženy, která (v podstatě záměrně) rozbila manželství své přítelkyně a partnera jí přebrala. Zpočátku si to zřejmě vůbec nepřipouštěla, ale později u ní začaly psychické problémy a v ní se zřejmě hnulo svědomí. Začala si svou vinu postupně uvědomovat, což – podle Bubera – znamenalo, že její srdce je ještě živoucí. Buber si myslel, že měla být ponechána, aby se se svým svědomím nějak „popasovala“, protože to by znamenalo zachování živého srdce. Kdežto pro psychology je vina pouhý pocit, takže ji smetli se stolu a postarali se, aby vinu přestala cítit, aby byla v klidu (a tudíž z jejich náhledu byla zdravá). Už nevím, jestli pomocí prášků nebo nějak jinak.
Mimochodem, překvapuje mě, kolik dětí dnes potřebuje psychologa nebo psychiatra. Ne že by dřív byly děti bezproblémové, ale docela to narůstá. Lze to svést na rodiče, jenže často i sami rodiče potřebují psychiatra. Tak kdo za to pak může?
Zrovna včera jsem měla rozhovor s jednou známou, která spadá do této kategorie. Čtrnáctiletá dcera se prospěchově zhoršila, šla s ní tedy k psychiatričce, která řekla, že dítě má sociální fobii a trpí stresem z přítomnosti druhých při zkoušení či písemných pracích. Samozřejmě nasadila hned antidepresiva a napsala potvrzení, že dívka má problém, který vyžaduje, aby psala písemky nikoli ve třídě, nýbrž o samotě, tedy jen pod dozorem asistentky.
Protože sama trpím sociální fobií, zeptala jsem se: A to jde?
Jasně, odpověděla, ale musíte si to vymoct.
Osobně si myslím, že celá společnost je posedlá úspěchem. V dětech se často uhnízdí hrůza z toho, že nebudou v životě úspěšné.
No ano, i mně zarazil ten strmý vzrůst psychických poruch u současných dětí. Sice – na jedné straně je to samozřejmě do nemalé míry dáno zvýšenou diagnostikou; dnes se jako psychická porucha diagnostikuje (a eviduje) chování dětí, nad kterým by se dříve pouze mávnulo rukou, respektive by se prostě prohlásilo, že dotyčné dítě „zlobí“.
Ale na straně druhé se zdá, že přece jenom vzrůstá potenciál psychických poruch u mladé či dětské generace. Respektive naopak – že dramaticky klesá míra její psychické odolnosti.
Příčin může být celá řada, ale nějakým způsobem to musí souviset se způsobem života (post)moderní společnosti. Ano, na jedné straně je zde bezpochyby tlak na to „být úspěšným“. Vydělávat velké peníze; ale už v dětství především na dívky je vykonáván velký psychický tlak ze strany všech těch možných barevných magazínů, ale i internetových influencek na to být dokonale krásné, atraktivní, být podle poslední módy. Takováto hysterie ohledně toho, co kdo je a jak vypadá za nás přece jenom neexistovala. Tehdy se obecně ještě vůbec nevědělo co to je taková bulimie nebo anorexie; dnes jako by snad v každé třídě bylo několik takových.
Je tu tedy ten současný tlak na výkon či na vzhled; druhá stránka věci je – o tom jsme tu nedávno psali – že dnešní děti žijí do značné míry umělým způsobem života, v umělém počítačovém prostředí. My za našeho dětství ten čas který jsme nestrávili ve škole jsme trávili do značné míry venku, společně s kamarády, pokud možno v přírodě. Místo tohoto přirozeného styku s přírodou a spolu navzájem dnešní děti spolu komunikují už jenom přes počítač. Něco takového ale nikdy nemůže nahradit opravdový osobní styk, opravdové přátelství. Pak není možno se divit, ale naopak je to víceméně nevyhnutelným důsledkem, že psychická odolnost mladé generace čím dál tím více upadá.