Petr Chelčický: anarchismus nebo christocentrismus?


Eva Hájková



Petr Chelčický (asi 1379-1460) je výraznou postavou našich duchovních dějin. Ideově na něj navazovaly významné osobnosti moderní doby (Masaryk, Tolstoj a jiní). Chelčického řadíme k české reformaci, která byla jakousi „předreformací“, protože předcházela evropskou reformaci zhruba o sto nebo i o více let. V rámci této české reformace je Chelčický snad nejoriginálnějším myslitelem. Je autorem takových prací jako je Síť víry pravé, O trojím lidu, O boji duchovním, Postilla a řady jiných. O jeho životě se toho ví celkem málo. Jedni ho považovali za nižšího šlechtice, jiní za neurozeného svobodného venkovana, což by jistě vyvolalo otázku, jak mohl skloubit práci v zemědělství s tak rozsáhlou literární činností. Jeho nábožensko-sociálně-kritická díla vypovídají o pozoruhodném myšlenkovém světě autora, o jeho způsobu uvažování, které je vyhraněně biblické, s důrazem na novozákonní učení, tak jak mu Chelčický sám rozuměl.

Nebyl teologem. Spíš reformátorem, který se především zabýval otázkou, jakým způsobem lze dostát zákonu Božímu. Šokující bylo, že tento muž, ač zřejmě neměl univerzitní vzdělání, byl tak sečtělý, že si svými traktáty troufal ve věcech víry poučovat i univerzitní mistry. Ti mu někdy vytýkali nedostatek logického řádu v textech a jistou chaotičnost v myšlení. Ale na druhé straně žasli nad originálností jeho nápadů.

Pokud nazveme Chelčického reformátorem, můžeme říct, že mu nešlo o reformu celé společnosti, o její nápravu. Šlo mu o praktický život křesťana, který touží žít dobrý život a dosáhnout spásy. Křesťana, který od církve nemůže čekat vůbec nic, protože ta je skrz naskrz zkažená. Křesťanstvo podle Chelčického zcela odpadlo od Boha a většina světa stojí ve zlém, čili je pod nadvládou ďábla.

Proto křesťan nesmí bezvýhradně poslouchat autority. Má se jim sice podrobovat, ale jen v případě, že to, co požadují, neodporuje Božímu zákonu. Křesťan má milovat každého člověka, ale nic nedat na vrchnost, ani světskou ani církevní. Má spoléhat výhradně na sebe a poslouchat výhradně samotného Boha. Chelčický zpochybňoval posvátnost společenských vazeb, včetně lenních vztahů.

„Chelčický je naprostý individualista, obrací se k člověku jako jedinci a pouze od člověka – jedince očekává změnu. Nevidí společnost jako organisovaný celek, nemluví o obrácení církve, národa, státu, lidstva – to všechno jsou mu prázdné pojmy. Vidí jen člověka a od člověka jedině očekává obrácení, nápravu. Jde o zvláštní druh individualismu – individualismus v biblickém smyslu. Individualismus člověka osamoceně stojícího se svým svědomím před Božím soudem a zodpovídajícího se za své vlastní činy“, napsal jeden z jeho následovníků, Přemysl Pitter.

Zhruba před deseti lety vyšly dvě různé publikace o Petru Chelčickém. Jedna pochází z pera historika Jaroslava Boubína, druhou napsal teolog a husitský farář Jan Rokyta.

Rokyta spatřuje u Chelčického prvky humanismu. Píše: „Pojetí člověka u Petra Chelčického se všemi jeho předpoklady a východisky je v některých bodech možné označit jako humanistické:

1. Pro Chelčického je člověk svobodná bytost se svobodnou vůlí, darovanou mu od Boha. Možnost volby je mu vlastní.

2. Člověk má své vlastní svědomí a člověku byla dána znalost Božího zákona, který je obsažen v Písmu. Není bytostí elementárně nevědomou, o tom, co je dobro a zlo.

3. Vnitřní mravnost člověka je naučitelná a každý člověk se může napravit.

4. Spása člověka není jistotou. Lidský život je neustávající snahou dostát závazku zákona Božího.

5. Každý člověk je zodpovědný za své vlastní spravování se zde na světě – pojetí očistce je Chelčickému cizí.

6. Chelčický se zamýšlí nad tím, jak dostát zákonu Kristovu v reálném světě. Útěk ze světa není pro křesťana nikdy řešením.

7. Člověk musí kvůli vlastní spáse ovládnout žádosti vlastního těla. Ovládne je ovšem nikoli pouhým umrtvením vlastního těla, ale ukázněním své mysli. Chelčický nemá apriorně negativní postoj k tělu a tělesnosti.“

Pokud ale můžeme věřit druhému z autorů, Jaroslavu Boubínovi, Chelčický měl na člověka spíš středověký než humanistický náhled: „Člověk jest mdlá věc, nemocná a hlúpá.“ Boubín poznamenává, že Chelčický ke konci života vítal blížící se smrt jako vysvobození. Tyhle věci neznějí příliš humanisticky. Patří spíš k typickým znakům středověku. S naší obvyklou představou humanismu se neslučuje ani Chelčického asketismus, který plynul z odmítání bezbožného života vyšších vrstev, vůči nimž především směřovala jeho sociální kritika. Slučuje se snad s bratrskou láskou, když se páni, kteří v parném létě sedí pohodlně v chládku, vysmívají sedlákům, lopotícím se celý den v potu tváře na poli? A když v zimě, sedíce v teple u kamen, posílají sedláky v krutém mrazu chytat zajíce? Jeho nemilosrdná kritika (např. v pojednání O trojím lidu) zbavuje stavovskou společnost jakékoli aury posvátnosti. Rovnost a bratrství se Chelčickému jevily jako fundamentální základ křesťanství. Feudalismus nic z toho neměl.

Petr Chelčický kladl mimořádný důraz na svobodu člověka. Poukazoval na to, že původně (jak je psáno v knize Soudců) i Izraelci žili bez krále. Odsuzoval každou formu podrobení člověka člověkem, jako něco, co se příčí Božímu zákonu. To bylo v jeho době velmi neobvyklé. Nechtěl však moc svrhnout, ač je někdy pokládán za předchůdce anarchismu. Moc ustavil na zemi Bůh, i když to udělal jen z nutnosti, aby mezi národy, které neznají Boha, panoval aspoň nějaký řád. Čili není to ani tak řád z Boží vůle, jako spíš z Božího dopuštění, protože vzhledem k úrovni člověka to nešlo jinak.

Světská vláda je vláda nad lidmi, kteří se nechtějí řídit Kristovým zákonem. Světská moc je založena na strachu. Beze strachu z moci by lidé nepodřízení Kristu kradli, loupili a zabíjeli se pro majetky. Proto tuto úlohu (zajistit základní pořádek) mohou plnit i vlády pohanské. Avšak neodpustitelnou chybou bylo zavést světskou moc, spočívající na nadvládě jedněch nad druhými, do církve Boží. K čemuž došlo za císaře Konstantina a tím počinem (smísením moci duchovní s mocí světskou) byla církev nadobro zkažena. Chelčický odmítá potřebnost chránit víru mečem.

Chelčického svoboda je především svobodou vnitřní. Člověk se má oprostit od přemrštěných ohledů k pozemským autoritám a od ulpívání na čemkoliv v tomto světě. Má se plně odevzdat Bohu. Podle Chelčického nejlépe naplňuje Boží zákon společenství svobodných lidí, kteří žijí ve vzájemné rovnosti a lásce. To je zcela dostačující k dobrému a poctivému křesťanskému životu, aniž by bylo zapotřebí užívat donucovací moci. Za stav společnosti, která se bez donucovací vlády neobejde, se Chelčický necítil odpovědný. Byl skeptický k myšlence, že celý svět přijme Krista a nechá se jím vést. Předpokládal, že vždycky půjde jen o hrstku následovníků. Chelčický hlásal život podle evangelia uprostřed světa ovládaného Antikristem. Jeho představy možná nejsou ani tak anarchismem jako spíš christocentrismem.

Za socialismu se v dějepise učilo, že Petr Chelčický (a po něm Jednota bratrská) upustili od radikálního husitství, které bylo režimem kladně hodnoceno, a smířili se s utiskujícím systémem. Tehdy jsem to brala jako fakt. Ale dnes to vidím trochu jinak. Nepřizpůsobování se systému je účinnější než ozbrojený boj – pokud jde ovšem o odpor duchovní, který není jen prázdnou negací. Chelčického kritika směřuje k delegitimizaci základů moci, což může být nebezpečnější než pokusy moc přímo svrhnout.

Přestože byl Chelčický radikál, srovnatelný s radikály táborskými, a trval na svém emancipačním ideálu (lidské svobodě, rovnosti a bratrství), odmítal k jeho dosažení použít násilí. Zatímco táboři tu svou radikální utopickou vizi společnosti rovných utopili v krvi. Chelčický si s tábority zprvu psal, ale později se rozešli. Vytýkal jim, že užívají „meče“.

Chelčický byl pacifista – můžeme-li použít to slovo pro středověkého člověka. Neschvaloval války a neschvaloval ani trest smrti. Měl ho za ukrutný. Někdo si možná řekne: Jak jinak, když byl křesťan! Jenomže evropský středověk byl skrz naskrz křesťanský, a přitom války, stejně jako hrůzné popravy, byly naprostou samozřejmostí. Drtivá většina tehdejších křesťanů popravování zločinců schvalovala. Zdály se jim spravedlivé. Někteří prý dokonce věřili, že duším zločince to prospěje ku spáse. Chelčický soudil opak. Poprava člověku znemožní, aby dospěl k pokání a nějakým způsobem mohl napravit to, co spáchal. To, že člověk má napravit, co spáchal, se Chelčickému jevilo jako důležité.

Odpor vůči násilí Chelčický převzal snad od valdenských, kteří v tom navazovali na ranou církev. Ten odpor si církev uchovávala ještě nějakou dobu poté, co bylo křesťanství prohlášeno státním náboženstvím, ale později od něj, až na výjimky, ustoupila. Ale i husité, vzhledem k tomu, že Tábor chtěl být Boží obcí, svého času uvažovali o zrušení poprav, kterých středověk užíval nadmíru (dokonce i za krádež) a které byly v rozporu s Biblí. Odpor vůči popravám za krádež měl zřetelný sociální podtext.

Už bylo výše řečeno, že Chelčický odmítal sakralizaci společenských vazeb. To se týkalo i manželství. Na manželství není podle Chelčického nic posvátného, vždyť ho uzavírají i pohané. Neznamenalo to ovšem, že by Chelčický manželství zcela odmítal, nebo že by dokonce byl propagátorem sexu bez manželství, jako některé středověké sekty. Manželství bylo pro něj jen jakýmsi kompromisním řešením pro tento svět.

Chelčický soudil, že názory učenců a církevních autorit vůbec nejsou pro křesťana závazné. Vždyť už sama skutečnost, že se mezi sebou neshodnou, svědčí proti tomu, že mají pravdu. Jedinou autoritou pro křesťana je Písmo. Má je bedlivě studovat a učit se mu porozumět.

Velmi odmítavý vztah měl Chelčický k materiálnímu bohatství. Zatímco Lutherova a Kalvínova reformace spatřovala v bohatství požehnání od Boha, Chelčický soudil, že přílišné bohatství je od ďábla, protože logicky nemůže vzniknout poctivým způsobem, který by byl slučitelný s životem křesťana. Velké bohatství je buď nakradené nebo získané klamáním bližních. Věřil, že na konci věků Bůh potrestá zejména pýchu bohatých a mocných.

Tento text nevystihuje plně všechno, co Chelčický učil. Jde jen o pár „záchytných“ bodů. Některé části Chelčického učení (i když ne všechno) převzala od něj Jednota bratrská. Zejména ideu svobodného společenství lidí, žijících ve vzájemné rovnosti a lásce.

Někteří lidé v reformátorovi vidí spojení humanismu a komunismu, což je zvlášť pozoruhodné. (https://www.jstor.org/stable/43322151)

Možná i dnes by Chelčický mohl být v některém směru inspirující.

38 komentářů u „Petr Chelčický: anarchismus nebo christocentrismus?“

  1. „Chelčický hlásal život podle evangelia uprostřed světa ovládaného Antikristem. Jeho představy možná nejsou ani tak anarchismem jako spíš christocentrismem“ – tyto věty mě v daném text upoutaly ze všeho nejvíce; proto jsem také článek obdařil odpovídajícím názvem. (Doufám že jsem se tím nijak zásadně neminul s intencemi autorky.)

    V prvé řadě mi to trochu připomíná dnešní vyznavače anarchismu – kteří se cítí žít ve světě ovládaném ne snad Antikristem, nicméně v každém případě mezinárodním kapitálem. Což je v jejich očích principiálně to samé jako Antikrist.

    V každém případě se tedy jedná o záležitost, která má skutečně naprosto aktuální dosah. Bylo by ovšem možno vidět rozdíl v tom, že Chelčický nevěřil že život podle evangelia by mohly mít velké masy lidí, nýbrž jenom exkluzivní skupinky obzvláště mravných jedinců. Ovšem – je otázka jestli současný anarchismus nakonec nemíří tím samým směrem, on sice svou doktrínu hlásá jakožto univerzální model, ale faktický stav je daleko spíše takový, že tento anarchistický způsob života přitahuje opět jenom malé, okrajové skupinky populace.

    Jinak ovšem zřejmě bude pravdivé ono konstatování, že Chelčický byl „spíše christocentristou nežli anarchistou“. Už jenom ten fakt že uznává mocenské hierarchie ve vezdejším, profánním světě, se zásadně rozchází se základními principy anarchismu. – Ovšem na straně druhé on to zřejmě přijímá jenom jako nutné zlo; a pro obec křesťanskou naopak požaduje naprostou rovnost. Což je ovšem dost nemalý rozpor. Jestliže se existence hierarchií ukazuje být pragmatickou nutností ve světě civilním – proč by tomu pak v životě církve mělo být jinak? Respektive obraťme tuto formulaci: jestliže lidé očividně nejsou schopni žít podle principu naprosté vzájemné rovnosti v životě civilním – jak by pak měli či mohli být toho schopni v životě církevní komunity?…

    Chelčický má dozajista pravdu v tom, že zavedením církevní hierarchie se narušila původní rovnost evangelické křesťanské komunity; ovšem ta se ještě nemusela nijak vypořádávat s problémy, jak řídit a organizovat masové hnutí. Ostatně: jsou náznaky že ani v oné první křesťanské komunitě nepanovala skutečná naprostá rovnost, i když odhlédneme od naprosto dominantní pozice samotného Ježíše, zdá se že se zde vytvořily určité neformální, ale reálné kruhy osob, které měly do jisté míry privilegované postavení: někteří učedníci stáli Ježíšovi blíže nežli jiní, měli tedy ve srovnání s těmi ostatními větší slovo, sám Petr měl očividně prioritní postavení v tom, že – navzdory tvrzení o „chudém rybáři“ – on byl zřejmě relativně zámožný, celé hnutí tedy asi do nemalé míry alimentoval, jeho dům byl jakousi „akční základnou“ pro misijní a jiné aktivity prvokřesťanské komunity.

    Zkrátka, ukazuje se znovu a znovu, že chtít dosáhnout naprosté rovnosti mezi všemi lidmi, to je záměr krajně obtížný, a v reálném lidském světě sotva uskutečnitelný.

    A ostatně, docela bych se odvážil předpokládat, že i v anarchistických komunitách se vytvářejí neformální hierarchie, že i tam se do čela postaví ti aktivnější, ti sebevědomější, kteří pak rychle získají pozici „prvního mezi rovnými“.

  2. Jak to chodí v v anarchistických komunitách, to by nám nejlépe mohl říct pan Huďa. Ale jinak, „objektivní rovnost“ je těžko měřitelná. Ledaže bychom si stanovili nějaké kritérium – třeba majetkové nebo spotřební.
    Já se domnívám, že hodně také záleží na tom, jaký je náš pocit – tedy zda se v nějakém prostředí cítíme jako rovný mezi rovnými a zda jsme s tím spokojeni. Takže fungovat to jistě může.
    Mimochodem, nehierarchické náboženské skupiny existují i dnes (např. mennonité, amišové). Některé z nich jsou ovšem konzervativní. V konzervativních skupinách většinou platí, že ženy jsou v některých směrech podřízeny mužům. Záleží na tom, jakým způsobem, a také na tom, zda jim to vadí nebo ne.
    Důležité je, že Chelčický tu rovnost spojuje ještě se svobodou a s bratrstvím.

  3. Paní Hájková, pan Huďa sice hlásá a propaguje anarchismus; ale opravdu dost pochybuji o tom, že on sám by žil v nějaké anarchisticko-squatterské komunitě! 😀

    Co se pak těch amišů apod. týče – ano, tyto komunity jsou formálně rovnostářské, ale podle všeho tam vládne velmi tuhá disciplína; a troufal bych si tvrdit, že v důsledku toho tam železnou rukou vládnou i sice neformální, ale o to na svou moc žárlivější autoritáři.

    Ano, to je samozřejmě ta rovnost či nerovnost, kterou „není možno měřit“; která nicméně reálně existuje. Tedy ta nerovnost.

    Ovšem – ona zase tak zcela neměřitelná není, metodami psychologicko-sociologického výzkumu je naprosto možné ji nejen detekovat, ale určit její míru.

    Jestli se účastníci dané komunity i za těchto podmínek zde cítí volně a svobodně – to sice může být, ale to ovšem zase jenom velice málo vypovídá o reálném stavu. Je známo že je mnoho lidí kteří žijí v naprosto hierarchicky organizovaných sektách, jsou tam fakticky otroky dominantního vůdce – ale přesto se ze všech sil brání tomu, aby z této své závislosti byli osvobozeni. Oni jsou natolik zmanipulovaní panující doktrínou a svým vůdcem, že si sami namlouvají, že jsou zde zcela „svobodní“.

  4. Četla jsem, že u těch Amišů to funguje tak, že dospívající mladí lidé dostanou příležitost „poznat svět“ a rozhodnou se pak, zda chtějí i nadále žít v komunitě nebo mimo ni. Většina se rozhodne pro komunitu, ale někteří prý ne.
    Podobně si to představoval i Chelčický – že se (dospívající) člověk může rozhodnout pro to, zda chce nebo nechce žít v komunitě. To první předpokládá přijmout její řád. Vlastně podobně to chodí i u ortodoxních Židů. Domníváte se pane Poláčku, že i u těch Židů to chodí tak, že někteří jednotlivci na sebe strhnou moc – tedy rozhodování o druhých?
    Lze podle vás nějak stanovit, jak je ten který jedinec „objektivně“ svobodný?

  5. Mně se líbila formulace, že rovnost a bratrství jsou fundamentálním základem křesťanství, od něhož nelze ustoupit. Našla jsem to u jednoho z těch autorů, tuším, že u Boubína.

  6. Kdo je objektivně svobodný? – To je jedna z nejtěžších otázek vůbec, paní Hájková.

    Já jsem – a to od té chvíle kdy jsem rovnýma nohama ze světa socialismu skočil do světa západní demokracie – velice skeptický k oné tak vynášené „svobodě rozhodování“. Jak „svobodným“ je vlastně člověk, který je víceméně od prvních chvil svého života vystaven nepřetržité duševní masáži? Respektive nepřetržité manipulaci svého vědomí – všudypřítomnou (či spíše: všudyvlezlou) reklamou, ale i celým konzumním způsobem života, který mu sugeruje, že jenom bohatství a osobní kariéra je tím, pro co stojí žít?

    Naše „svoboda rozhodování“ je velice pochybná už i jenom v našem ryze individuálním životě (jak můžeme být „svobodní“, když velká část naší osobnosti, naší mysli nám byla předem dána naším genetickým dědictvím?!…), a tím méně pak v oblasti společensko-občanské, kde jsme vystaveni prakticky nepřetržitým manipulacím všeho druhu.

    Jen tak pro zajímavost: právě před chvílí jsem na DR napsal komentář (o současné ruské společnosti), kde jsem použil termín „občanský analfabetismus“. Zkrátka: aby se člověk mohl chovat jako odpovědný (a tedy: svobodný) občan, k tomu naprosto nepostačí jenom formální občanská svoboda (a ani pouze formální svoboda rozhodování), nýbrž je k tomu zapotřebí vysoká míra osobní i občanské zralosti.

    Dám ještě jeden příklad pouze zdánlivé svobody rozhodování. Existuje fundamentalistická křesťanská sekta zvaná „Dvanáct kmenů“. V Bavorsku došlo před lety ke konfliktu mezi ní a úřady, protože rodiče odmítali své děti posílat do státních škol; a navíc je – s odvoláním na jedno místo ve Starém zákoně – pravidelně trestali bičováním pruty.

    Nakonec úřady část dětí této sektě respektive těmto rodičům odebraly a umístily v dětském útulku; ovšem tyto děti – ačkoli v oné komunitě byly objektivně vzato zanedbávány a týrány – opakovaně do ní utíkaly zpátky! Protože jejich mysli byly neustálou indoktrinací zmanipulovány už natolik, že se u svých vlastních trýznitelů cítily „svobodně“.

    Zkrátka: nikdy není možno se definitivně odvolávat pouze na „svobodu rozhodnutí“; to je jen jeden aspekt z celého komplexu problému lidské svobody. Dalším – a řekl bych rozhodujícím – momentem je právě ona vyzrálost. To je schopnost za prvé ubránit se manipulacím všeho druhu; a za druhé schopnost poznat, co je a co není v souladu se samotným jádrem lidství v člověku.

    Proto například Řekové kladli takový důraz na vzdělání; v určitém smyslu by se dalo říci, že právě ve vzdělání u nich záležel rozdíl mezi otrokem a svobodným občanem.

    Ale nejednalo se jenom o vzdělání v užším slova smyslu; šlo především o to, dokázat ovládnout nižší, atavistické části duše, s jejími obhroublými, víceméně jenom tělesnými či pudovými potřebami a tužbami.

    Obecně řečeno: dá se tvrdit, že konstitutivní podmínkou pravé svobody je schopnost kritické sebereflexe. Schopnost nahlédnutí sebe sama jaksi „zvnějšku“; střízlivým objektivním pohledem, osvobozeným od vlastních osobních předpojatostí.

    V každém případě je jeden moment naprosto zásadní: „svoboda“, pravá lidská svoboda se nikdy nesmí vyčerpávat jenom její formální stránkou, tedy čirou možností vlastního rozhodování; nýbrž vždy musí hledět – a to především – i na stránku obsahovou, na (humánní) kvalitu toho, pro co se dotyčný jedinec hodlá rozhodnout.

  7. Možná že existence vědomí dává evoluční smysl jen tam, kde existuje reálný prostor pro poučitelnou svobodnou volbu.

  8. Když jsme – na vedlejším diskusním vlákně – hovořili o Veverkově „Evoluci“, on tam velmi mnoho hovoří o „systémech“, o jejich autoregulační schopnosti. Přičemž tato autoregulace je čím dál tím vyspělejší (a především: o to důležitější a nutnější pro vlastní přežití), čím komplexnější je daný systém. A tato schopnost autoregulace (tedy především: schopnost aktivního odstraňování či zamezování vlastních vad, ať interního či externího původu) úzce souvisí se schopností zpětné vazby. Kterážto na vyšších stupních vývoje pak nabývá kvality vědomí.

    Jinak řečeno: vědomí je skutečně nepostradatelným, evolučně nevyhnutelným prvkem tam, kde dojde ke vzniku autonomních systémů s vysokou mírou komplexity. Respektive, jak Veverka uvádí, „otevřených dynamických“ systémů. Mechanicko-fyzikální, statické systémy (například kámen) tuto schopnost sebereflexe (vědomí) a autoregulace ovšem nepotřebují, k ničemu by jim nebyla.

    To celé je možno vyjádřit i čistě filozoficky, především v němčině je to možno velice názorně vidět, díky specifické vlastnosti němčiny řetězení mnoha členů do jednoho jediného slova.

    „Selbstbewusstsein“, sebevědomí, když si toto slovo rozložíme na jednotlivé komponenty, pak zde máme selbst-bewusst-Sein, čili sebe-vědomé-bytí.

    Přičemž základním, výchozím bodem respektive entitou je ovšem samotné bytí, das Sein. Které je na svém počátku ještě amorfní, nediferencované, nemající žádné další atributy, a tedy ani žádné další vlastnosti či schopnosti. Jediný atribut je právě ona holá schopnost být, existovat.

    Teprve v průběhu dalšího samovývoje tohoto bytí dojde k jeho schopnosti vlastní sebevztažnosti, tedy sebereflexe – která pak dalším vývojem vede ke vzniku vědomí.

    A na ještě dalším stupni vývoje pak vzniká sebe-vědomí (Selbstbewusstsein), tedy aktivní vědomí jsoucnosti sebe samého jako subjektu – a tedy schopnost volby, schopnost rozhodování na jejím nejvyšším stupni.

  9. K jednomu bodu z textu, ohledně četnosti poprav ve středověku: četl jsem něco o tom, že ve skutečnosti se tehdy popravy nepořádaly ani zdaleka tak často, jak se obecně věří. Totiž: uspořádat takovou popravu, to nebyla pro městskou pokladnu nijak laciná záležitost, bylo nutno nechat postavit popravčí lešení, zaplatit kata, kněze, případně i vojsko aby dohlíželo na pořádek (pokud nestačily vlastní městské stráže); zkrátka, městští radní už tehdy museli hledět na to, jaké kratochvíle si městský lid může dovolit a jaké ne.

  10. K těm popravám: Všechny se přece nepořádaly někde na náměstí a pro diváky. Každé město mělo svůj šibeniční vrch nebo zkrátka nějaké popraviště za hradbami. To jistě nestálo skoro nic. A kat jistě musel dostávat nějaký stálý plat. Pochybuji, že pracoval na smlouvu o dílo a musel kvůli tomu chodit od města k městu.

  11. Středověká sídla byla malá. Některé městečko, nadané hrdelním právem, mělo až tisíckrát méně obyvatel než nynější Praha a milionkrát méně než současná Čína. Jedinému zde popravenému za rok by tedy odpovídal tisíc v našem hlavním městě, resp. milion v nejlidnatější zemi světa. Relativní poklid všedního času, jak na nás většinou dýchá z popisů historie jednotlivých měst, vyplývá nejen z převahy málo početných center, ale rovněž z pevných vazeb a rozdělení funkcí středověkého sociálního organismu.

  12. Něco na tom je, pane Horáku. Nebýt nakažlivých nemocí, které kosily středověké lidi, a různých nepředvídaných událostí, požívali obyvatelé měst aspoň jakous takous ochranu a jistotu (v rámci tehdejších možností), tím, že byli součástí toho organismu. I když kat v něm byl asi úplně nejníže.
    Židé to měli horší, protože se vydělovali, byli závislí na momentální míře ochoty k toleranci. A „anarchistické“ křesťanské skupiny (zvané „sekty“), které taky nebyly součástí toho organismu, se raději zdržovaly na venkově, aby unikly pronásledování. Některé se považovaly za součást jiného organismu – neviditelné církve Kristovy. Byl to život v úplné nejistotě.

  13. K těm popravám (a jejich četnosti) je nutno připojit ještě toto: aby bylo možno někoho popravit, bylo napřed nutno ho – jakožto vraha či jinak těžkého zločince – odhalit a chytit. Respektive – čin mu dokázat. A to byla ve středověku – za absence daktyloskopie respektive jakýchkoli jiných současných kriminalistických prostředků vyšetřování – věc obvykle velmi nesnadná. Pokud někoho nechytili přímo při činu za ruku (což právě u vrahů bývala asi značná výjimka), pak obvykle zbývalo pouze podezření, ale nikoli důkaz. Takže ten se pravidelně nahrazoval torturou. Ovšem – se všemi jejími negativními důsledky, tedy že se po dostatečně dlouhém „přesvědčování“ přiznávali i nevinní. Přičemž tortura byla původně zavedena jako pouze doplňkový, podpůrný nástroj hledání práva; ale protože se pak ukázala pro justiční orgány být tou nejjednodušší cestou, jak daný případ vyřešit, tak se celý poměr obrátil, a z tortury se stal stěžejní princip.

    Mimochodem, jak obtížné bylo dříve dobrat se (skutečného) práva, to se mi plně uzřejmilo až nedávno, když jsem sledoval jednu dokumentaci o Pompejích. Člověk by se domníval, že když římské právo bylo natolik vyspělé, že je základem právní výuky dodnes, tak že i stíhání zločinců bylo na podobně vysoké úrovni. Ale jak se ukázalo podle posledních nálezů z vykopávek v Pompejích, pravý opak byl skutečností: vymáhání práva tam bylo prakticky ryze soukromou záležitostí! Například se našlo mnoho nápisů na určitých zdech (něco na způsob dnešních inzerátů), kde ten komu byl ukraden nějaký pro něj osobně vzácný předmět, sliboval odměnu tomu, kdo mu ho přinese zpátky. A vůbec: Pompeje byly zřejmě vysloveně ovládány zločineckými skupinami, víceméně stejně jako dnes Palermo mafií. A stát proti tomu zřejmě naprosto nic nedělal.

    Žít v Pompejích (a zřejmě i v jakémkoli tehdejším městě) bylo podle všeho značně rizikovou záležitostí; například zde bylo také ukázáno, že lidé si noc své příbytky nejen zavírali – ale vstupní dveře navíc ještě zevnitř zapřeli vzpěrou, dlouhou kládou zaklíněnou jedním koncem do prohlubeniny v zemi, aby ty dveře nikdo nemohl vyvrátit respektive prorazit zvenčí. Bohatší občané si drželi vlastní stráže, anebo alespoň hlídacího psa.

  14. Vždyť ani skutečný vrah krále Václava nebyl vypátrán. A kdyby byl, co by to bylo králi platné, když už byl mrtvý?
    Lepši by bylo, kdyby se lidé ničeho špatného nedopouštěli.

  15. Ještě dnes, nejinak než v Pompejích, je někdy možno vidět na sloupech oznámení, slibující odměnu za navrácení ukradeného předmětu, třeba notebooku. (Když mi minulý týden nějací podnikavci uřízli u auta katalyzátor, touto cestou jsem nešel. Od policie, jíž někdo zavolal, si ovšem nápravu neslibuji rovněž.) Neapol je od lávou a popelem pohřbených antických měst kousek a necelých 2000 let, bratru tak 80 generací, je asi příliš málo na to, aby lidé zapomněli, co se byli naučili. Bůh (samozřejmě Vulcanus) na ně zjevně skrze Vesuv nedštil síru dost mocně.

    Proč asi lidé kdysi torturu celkem neodmítali? Obávám se, že mnozí by si dali říct ještě dnes. A jsme u otázky, zda se pokrok děje spíše skrze demokracii nebo skrze elity.

  16. Však z toho Bolzanova citátu ve vedlejší diskusi plyne, že lepší doba přijde, až lidé přestanou bohatství obdivovat. Doba, kdy „se nebude nikdo domnívat, že zasluhuje proto cti a slávy, že on jediný tolik uchvátil, co by postačilo celému tisíci lidí.“ Za pozornost stojí zejména slovo „uchvátil“.
    A co jiného si myslel Petr Chelčický, když soudil, že velkého bohatství nemůže nikdo nabýt vlastní prací, ale takové je buď nakradené nebo získané klamáním bližních? A co jiného vlastně myslel Marx svým učením o nadhodnotě?

  17. Což o to, paní Hájková, pokud vím tak ti vrazi krále Václava byli známi už tehdy, dokonce za odměnu dostali každý bohatý statek. Jenže – to už vládl objednavatel vraždy Boleslav, takže na jejich potrestání nebylo ani pomyšlení.

    ——————————-

    Co se toho týče „až lidé přestanou bohatství obdivovat“, a tedy ho přestanou „uchvacovat“ – to je právě ta velká otázka jestli je vůbec myslitelné aby lidé zcela ztratili svou touhu po materiálních statcích, něco o tom napíšu ještě pod tím článkem o Naději, zrovna dnes jsem četl něco dalšího u Blocha, je to opravdu docela zajímavé.

    V každém případě – kdyby lidé opravdu měli „přestat obdivovat bohatství“, vyžadovalo by to naprostý převrat v celém dosavadním způsobu existence lidstva, tady jsme zase u té nutnosti dalšího vývoje a rozvoje lidstva, přinejmenším doposud to byla v prvé řadě právě tato touha po bohatství, která byla hlavním motorem tohoto pokroku, a vlastně ani sám Marx z této linie nijak nevykročil, i on píše o tom že v komunismu bude čím dál tím více „společenské bohatství prýštit ze všech zdrojů“, jediný rozdíl je v tom že on se domníval že tuto nekonečnou honbu za (materiálním) bohatstvím je stejně tak dobře (respektive ještě mnohem lépe) praktikovat kolektivně. A nikoli individuálně, jako za kapitalismu.

    Ano, v komunismu by podle Marxe neexistovala „nadhodnota“ ve smyslu jeho teorie, protože ta ze samotné definice vzniká jenom za podmínek soukromého vlastnictví a námezdní práce; nicméně i za komunismu by nevyhnutelně existoval „nadprodukt“, tedy produkční plus přesahující to, co pracovník potřebuje k samotné reprodukci svého vlastního života.

    Tak jako tak, Marxovu víru že lidé budou poctivě a usilovně pracovat „podle svých schopností“, tedy na plný výkon, aniž by je přitom poháněla bezprostřední vyhlídka na zvýšení jejich vlastního, osobního bohatství – tuto Marxovu víru je možno klidně odložit do archívu politických iluzí. Reálný člověk – aby podával plný výkon – k tomu vždy musí být motivován vyhlídkou na nějakou bezprostřední protihodnotu. Sice čistě teoreticky je možno místo hodnot materiálních použít hodnoty imateriální, duchovní; ale něco takového reálně funguje jenom uvnitř náboženských sekt, či obdobných uzavřených komunit. Pro celou společnost – natož pak pro společnost otevřenou – je takovýto model podle všeho opravdu naprosto iluzorní.

  18. Král Václav – myslela jsem Václava III. Svatý Václav byl kníže.

  19. SPOLEČENSKÉ BOHATSTVÍ A JEHO TVORBA

    Co se pak toho názoru týče, že velkého bohatství nikdo nemůže nabýt vlastní prací, nýbrž jenom „nakradením nebo klamáním bližních“ – svého času už Aristoteles brojil proti podle jeho názoru naprosto nezaslouženým ziskům obchodníkům, kteří prý sami nepracují, a jenom tyjí z toho že na jednom místě zboží levně nakoupí, a někde jinde ho s přirážkou prodají. A za úplné parazity pak Aristoteles považoval lichváře; neboť už ani nepředstírají nějakou produktivní činnost, jenom z lidí tahají úroky.

    A stejně tak později i Marx označil finanční kapitál za nejdekadentnější formu kapitalismu, kde kapitalismus dosahuje svého nejvyššího vrcholu. Kde se prý už nekoná vůbec žádná produktivní činnost, nýbrž pouze „peníze produkují peníze“.

    Ovšem – co neviděl už ani moudrý Aristoteles je to, že ten obchodník přece jenom určitou práci vykonává. Za prvé: on musí být v prvé řadě velice schopný organizátor; a za druhé musí být – a to je především v současné době vysoká hodnota – schopen být aktivně pracovat s informacemi. Totiž: vědět v kterém regionu se který produkt vyrábí efektivněji, tedy levněji – a v kterém regionu je ten samý produkt vyráběn dráže, anebo je aktuálně (například v důsledku neúrody) nedostatkový, tak získat si tento vědomostní, respektive informační přehled, to opravdu není nijak jednoduché, a ještě obtížnější to bylo tehdy, když neexistovaly žádné noviny ani internetové burzovní zprávy.

    V každém případě: jestliže platí základní ekonomický princip, že klíčovým zdrojem všeho společenského bohatství je společenská dělba práce – pak jsou to fakticky právě obchodníci, kteří tuto dělbu práce (a s ní spojenou efektivitu) umožňují, a to i mezi vzdálenými regiony.

    Ještě jednou: schopnost organizační a schopnost pracovat s informacemi, to je to co už dávní obchodníci vnášeli do společné mísy tvorby společenského bohatství; a tento princip platí podnes. Ano, je to na jedné straně nespravedlivé, když někdo v potu práce usilovně pracuje a má z toho jenom holou mzdu, zatímco druhý jenom z toho, že výsledek jeho námahy kupuje a znovu prodává, se domůže mnohem vyššího majetku -ale nedá se nic dělat, tato obchodnická činnost naprosto není neproduktivní, a jak řečeno přesně naopak je to právě ona, kdo umožňuje naplno využívat dělby práce jako hlavního zdroje růstu společenského bohatství. (Adam Smith uvádí ve svém „Bohatství národů“ skutečně až omračující srovnání, že jestliže jeden tuším že krejčí, když potřebuje jehly, tak si jich dokáže za den vyrobit nanejvýš nějaký tucet – zatímco specialista na výrobu jehel za tu samou dobu jich vyprodukuje stonásobně, a třeba i tisícinásobně více!)

    A dokonce i ten lichvář, kterého tak zatratil už Aristoteles, není zdaleka takovým neužitečným parazitem, jak by se napohled mohlo zdát: za prvé, i on nutně musí vykonávat onu „práci s informacemi“ – a to neobyčejně důkladně. On totiž neustále musí žít s rizikem, že své peníze půjčí někomu, kdo mu je (ať z těch či oněch důvodů) nevrátí. Musí tedy mít naprosto přesný přehled o majetkových poměrech všech případných dlužníků, ale i jejich příbuzenstva, jakož i o osobním charakteru dotyčného, zda od něj lze očekávat poctivou snahu o vrácení půjčky, anebo se naopak jedná o podvodníka.

    A z hlediska společenského je i činnost lichváře opět produktivní a užitečná; neboť i ten starověký lichvář nakonec nedělal nic jiného nežli dnešní bankéř, byl totiž zprostředkovatelem, mostem mezi finančními prostředky (které by jinak ležely ladem) a mezi lokací, kde je těchto finančních prostředků možno produktivně použít.

    Ovšem jak Aristoteles, tak i Marx byli poplatní obecnému náhledu, že jedinou skutečnou pracovní činností je víceméně jenom činnost lidských rukou. Marx sice nakonec také uznal že prací může být i činnost lidského ducha; ale z jakýchsi podivných důvodů například činnost burziána neuznal za hodnou být zařazena do této kategorie. Přičemž – budiž to řečeno ještě jednou – i tento burzián musí být schopen dokonale pracovat s informacemi, a za druhé plní ekonomicky naprosto užitečnou funkci prostředkovatele mezi volnými finančními prostředky a jejich reálným užitím.

    —————————

    Aby nedošlo k omylu: tím vším nechci nijak tvrdit, že enormní zisky obchodníků či burziánů jsou automaticky mravně legitimní. Bez jakýchkoli pochyb tu (přinejmenším v mnohých případech) vzniká naprosto neodůvodněná diskrepance mezi vlastním výkonem a dosaženým ziskem. Tady se jednalo jenom o to upozornit na ten fakt, že věc opravdu není tak jednoduchá, že by bylo možno obchodníky a bankéře a vůbec kapitalisty označit prostě za společenské parazity – a namlouvat si že tím že je odstraníme že jenom tím dosáhneme všestranně rovné, blahobytné společnosti. Veškeré dějinné zkušenosti (od několika málo výjimek odhlédaje) jasně ukazují, že naprosté rovnostářství vede nikoli k nárůstu společenského bohatství, nýbrž k jeho dramatickému poklesu.

  20. Budiž, paní Hájková, máte pravdu; v zápalu diskuse jsem knížete Václava povýšil na krále. 😉

  21. Zda se pokrok „děje spíše přes demokracii než přes elity“? – Před časem jsme zde otiskli článek Věry Tydlitátové o stavu české společnosti v 19. století, především o jejím antisemitismu; a centrální výpovědí tohoto – velmi fundovaného – historického obrazu bylo, že to byla především česká šlechta, která se postavila proti lidovému (tedy: „demokratickému“) antisemitismu, který se tehdy projevoval s až vysloveně brutální obhroublostí.

    Na straně druhé to byla zase česká šlechta, která například zabránila tomu, aby v Praze byla zřízena univerzita tuším už ve 13. století – protože měla obavy z toho, že se tím posílí královská moc, a paralelně s tím poklesne moc šlechty! I z takto nicotných (respektive omezeně egoistických) důvodů je také možno bránit kulturnímu pokroku.

    Jeví se tedy, že někdy může být motorem pokroku demokracie – ale jindy zase naopak elity, když se postaví proti vždy latentní obhroublosti velkých lidových mas.

  22. Pokud jde o ty enormní zisky…
    Domnívám se, že Marx ani Engels si asi nemysleli, že by kapitalista nevykonával vůbec žádnou práci, ani že by při společné výrobě nebylo zapotřebí nějaké řídící a koordinační činnosti, která může být docela psychicky náročná. Oni zřejmě nejvíce odsuzovali zisky plynoucí čistě z vlastnictví (rentiérství), což byl pro ně vlastně pozůstatek feudalismu (nebo se to tehdy asi tak jevilo).
    Problém je v tom, že lze jen obtížně objektivně změřit, kolik vlastní energie (námahy) ten který jedinec do výrobní (či jiné podobné) činnosti investoval. Ale i kdyby to šlo, stejně by ke spravedlivějšímu dělení nedošlo, protože, jak se Marx snažil dokázat, v kapitalismu je vše řízeno jakýmsi neosobním mechanismem nutnosti uplatnit se na trhu.

  23. Marx s Engelsem se ale domnívali, že přesto všechno (přesto že množství vložené práce nelze měřit) by nespravedlnost mohla být (a je) viditelná, a proto kapitalismus nemůže existovat, aniž by se nesnažil sám sebe nějak ospravedlnit. Že tedy nutně potřebuje obhajující ideologii. Která lidem „vysvětlí“, proč to to či ono tak musí být. Ta ideologie ani nemusí být jednotná. Mohou posloužit různé ideologie. Pro někoho se lépe hodí taková, pro jiného maková… Hlavně lidé musí věřit, že znají pravdu.

  24. Jistě jim bylo taky jasné, že samotné ideologie nakonec mohou žít vlastním životem, bez možnosti, aby nad nimi měli vládcové kontrolu.

  25. No ano, Marx ovšem na kapitalismu (či na kapitalistech) kritizoval v prvé řadě ono „rentiérství“; on byl ale přesvědčen, že všechnu tu řídící a organizační činnost kterou (snad) vykonává kapitalista, že ji mohou nahradit sami dělníci, svou vlastní samosprávou. To je naprosto klíčový bod.

    Přičemž – jak jsem už několikrát zmínil, a je to i v levicovém prostředí myslím dodnes dost málo známá věc – v pozdějších letech Marx a Engels uznali, že řídit celonárodní ekonomiku jenom prostřednictvím „sdružených výrobců“ prostě objektivně nelze (jak by mohlo osazenstvo jedné továrny kompetentně rozhodovat o řízení celé národní ekonomiky?…); a že je tedy zapotřebí i nějaké centrální vlády. Která ovšem prý „nemá být vládou nad lidmi, nýbrž pouze vládou nad věcmi“. Touto výhradou však Marx s Engelsem sami popírají jednu z hlavních zásad své vlastní teorie, podle které kdo vládne produkcí (tedy: „věcem“), ten automaticky vládne i těm, kdo v této produkci pracují.

    A za druhé: už jenom v rámci jednoho jediného podniku je iluzí, aby ho efektivně dokázali spravovat sami zaměstnanci. To nemůže efektivně vykonávat nikdo jiný, nežli tak či onak profesionální management – do kterého je nutno sehnat schopné manažery, a ty také odpovídajícím způsobem zaplatit. Takže pak nutně vzniká opět diferenciace dělnických a manažerských platů.

    A za druhé: tento management by se – v zájmu produkční efektivity – dříve či později musel postavit proti vlastním zaměstnancům. Jak jsem před chvílí napsal v odpovědi panu Huďovi – bohužel je tomu tak, že zájmy zaměstnanců (tedy zlepšení jejich pracovních a platových podmínek) se nachází víceméně v nepřímé úměře k ekonomické efektivitě celého podniku. Nevyhnutelně tedy vzniká konflikt zájmů; a není vidět nic, čím by tento konflikt bylo možno sprovodit ze světa.

    Za třetí: Marx zcela opomíjí, že je to nakonec jenom a pouze soukromý vlastník, který se o svou firmu stará se vší pečlivostí – právě proto že je to jeho vlastní majetek. Obyčejný pracovník – který dnes pracuje tady a zítra třeba může odejít někam jinam – bude vždy v prvé řadě hledět jenom na svůj vlastní zájem, tedy především na pokud možno vysoký plat a na to, aby se v práci nemusel příliš namáhat.

    A navíc: takto kolektivistické, komunistické vlastnictví by fakticky naprosto podvazovalo veškeré inovace. Inovace vznikají právě proto, že je zde někdo kdo má nějaký převratný nápad – a tento nápad chce realizovat proto, aby z toho sám něco měl. Založí si tedy vlastní, soukromou firmu, a zisk z jeho inovačního nápadu jde do jeho kapsy. Zatímco v komunismu – tam by z toho neměl naprosto nic; ve vyšší fázi komunismu by tak jako tak vůbec neexistovaly peníze které by mohl dostat jako odměnu za svou iniciativu; a v nižší fázi komunismu by se jeho přínos rozplynul v příjmech celého kolektivu.

    Zkrátka: Marx sice do určité míry správně kritizoval ten stav, kde určitá vrstva společnosti může inkasovat nadměrné (či vyloženě extrémní) soukromé zisky jenom na základě jejího privilegovaného postavení v produkčním procesu; ale Marx zároveň naprosto podcenil reálný přínos právě tohoto soukromého vlastníka pro celkovou efektivitu celospolečenské produkce. A nepřišel s ničím, co by tuto pozitivní roli soukromého vlastníka mohlo reálně nahradit.

  26. Neosobní mechanismus trhu – ano, to je druhý základní sloup marxistické kritiky kapitalismu, podle mého názoru dnes mnohem významnější než ten první. Ovšem – tohoto odosobnění si je jen málokdo vědom, to je mnohem méně patrné nežli samotné „vykořisťování“, a tak k boji proti tomuto tržnímu odosobnění je sotva možno mobilizovat široké masy. To je spíše záležitost pro intelektuály, kteří si pod pojmy „odcizení“ a „odosobnění“ dokáží něco konkrétního představit.

    A navíc: stále platí to samé, že my nemáme k dispozici nic, co by tyto mechanismy trhu dokázalo odstranit. I když jsou odosobněné, odcizující, dehumanizující – stále je to ten jediný mechanismus, který dokáže být efektivní základnou pro celospolečenskou produkci. Musím opakovat: řízení společenské produkce nějakým „sdružením svobodných výrobců“ je naprostá iluze, to je jenom marxistická floskule bez jakéhokoli reálného obsahu.

  27. Co se pak ideologií a jejich role ve společnosti týče, pak je nutno si uvědomit, že fakticky jsou tu ve hře ideologie dvě:

    – na jedné straně skutečně ideologie „kapitalistická“, která kapitalismus prezentuje jako zcela přirozený, jednou provždy neměnný způsob společenské produkce;

    – ale na straně druhé stojí ideologie marxisticko-komunistická, která sugeruje že tržní (a tedy: kapitalistický) způsob produkce je možno prostě jednou provždy odstranit jenom jedním jednoduchým revolučním aktem, a nahradit ho – bezrozporným a kolektivistickým – komunismem.

    Tyto dvě ideologie tedy stále ještě zatemňují mysl mnoha lidí; a je jen málo takových, kteří se z jejich (obou) vlivu dokáží osvobodit.

  28. Ten „přínos soukromého vlastníka pro celkovou efektivitu celospolečenské produkce“ musí být také podán nějak ideologicky. Myslím, že ani není tak úplně jasné, co je a co není pro společnost efektivní. Je celospolečensky efektivní, když bohatne hrstka lidí, zatímco čím dál tím více lidí je bez práce, popřípadě bez práce pro kterou by se hodili, protože trh takovou práci neuzná? Nakonec i ty vychvalované inovace se musejí podat patřičně ideologicky. Reklama musí lidi přesvědčit, že nutně potřebují právě takový či onaký druh zboží. Zatímco předtím se bez toho klidně obešli.

  29. Ne, nejsou jen dvě ideologie, pane Poláčku. Těch buržoazních ideologií je skutečně víc. Těch, co se hlásí k Marxovi nebo prostě k levici je také víc. Určitě není jenom jedna, která tvrdí, že tržní systém lze „jednou provždy odstranit jenom jedním jednoduchým revolučním aktem, a nahradit ho – bezrozporným a kolektivistickým – komunismem“.

  30. Na trzích mohou působit také „sdružení solidárních spotřebitelů“.

    Neříkám to rád, trochu bych chtěl věřit že to je jen můj “ ideologický obrázek „, ale zdá se mi že levicové politiky měly i v minulých mnohem klidnejších dobách tendenci inflaci spíš zrychlovat. Což ve výsledku vede bohužel k ještě rychlejšímu chudnutí méně zajištěných, se širším záběrem mezi těmi co zatím ještě bilanci zvládali… a ještě rychlejší koncentraci bohatství k těm kteří se podílejí na kontrole nezbytných zdrojů, pozic, informací či jejich imitací apod.
    Je sice pravda že dnes inflaci zatím táhnou jiné síly než růst mezd a dávek.

  31. Kolik je ideologií – to záleží na tom jak to počítáme, paní Hájková, já jsem to tady myslel čistě principiálně, tady jsou v zásadě jenom dvě možnosti, buďto ideologie afirmativní, tedy kapitalismus adorující, anebo ideologie negativní, kapitalismus (paušálně) zatracující, která předstírá snadné a jednoduché řešení pouhou změnou vlastnických forem.

    Vůbec, právě tohle je zřejmě nezákladnější příčinou selhání (marxistického) komunismu: že byl ve své podstatě jenom čirou negací kapitalismu. Jeho antitezí. V čistě dialektickém smyslu. A podle (hegelovské) dialektiky tato antiteze sice naprosto neguje výchozí stav (tezi), ale zároveň v sobě nese znaky tohoto výchozího stavu, jenom jakožto jeho převrácený obraz. Není tu (v marxistickém modelu komunismu) ani sebemenší stopa po třetím, nezbytném kroku dialektického procesu, totiž po „syntéze“. Tedy po pozitivním propojení obou částí, obou pólů onoho původního protikladu.

    A to je přesně to co já tvrdím už celá léta, to je právě ten úkol, a ta nutnost která stojí před současným lidstvem – najít způsob jak by bylo možno syntetizovat, navzájem propojit pozitivní momenty obou těchto ekonomicko-společenských modelů. Tedy výkonnost (a individuální svobodu) kapitalistického zřízení na straně jedné, a pospolitost a ekonomickou a sociální rovnost komunismu na straně druhé.

    Výsledkem – pokud se kdy podaří tuto syntézu uskutečnit, podle všeho se tak někdy podařit musí – bude samozřejmě do určité míry hybridní útvar (tím je nakonec každá dialektická syntéza), tedy spojený z protichůdných sil, které vždy budou mít určitou tendenci dále vést proti sobě boj, nebo přinejmenším být ve vzájemném napětí. Ale – na straně druhé je to právě toto vzájemné napětí, tato tenze, která tomu novému, syntetickému útvaru dodává jeho impuls, jeho energii.

  32. „Je celospolečensky efektivní, když bohatne hrstka lidí, zatímco čím dál tím více lidí je bez práce“ – paní Hájková, nedávno jsem někde četl jednu větu, samu o sobě naprosto jednoduchou, která je ale v daném ohledu naprosto klíčová. Tento výrok zní:

    „Mnoho lidí si myslí, že postačí vzít bohatým jejich majetek a rozdělit ho chudým, a všem se pak povede dobře. To je ale hluboký omyl; ve skutečnosti pak všichni zchudnou.“

    Tohle a právě tohle je ten „společenský přínos“ kapitalisty, respektive bohatých lidí vůbec. Že příjmový egalitarismus vede k (dramatickému) poklesu životní úrovně všech, o tom neklamně svědčí celé dějiny zemí reálného socialismu.

    Samozřejmě, čistě teoreticky by bylo možné uzavřít společenskou smlouvu, že se všichni spokojíme s nižší životní úrovní, za to že jako protihodnotu získáme tuto všeobecnou majetkovou rovnost. Jenže – zmíněné dějiny reálného socialismu jasně hovoří i o tom, že výsledkem tohoto příjmového egalitarismu je nejen všeobecný pokles životní úrovně jako takový – nýbrž zároveň ubíjející produkční šlendrián, mizerná kvalita výrobků, neustálé shánění nedostatkového zboží, ale i neochotní prodavači (kterým nijak nezáleží na jejich zákazníkovi protože mají své jisté), a tak dále a tak dále.

    Právě a právě proto znovu a znovu opakuji, že takovýto naprostý – komunistický či alespoň socialistický – egalitarismus už nikdy nemůže být skutečným řešením. Řešením může být jenom a pouze ona výše zmíněná dialektická syntéza prvků socialismu a kapitalismu.

  33. Nám už dnes tento ubíjející šlendrián a nevýkonnost socialismu samozřejmě dost zmizely z paměti, je to už nakonec přes třicet let; ale já si v této souvislosti vždy musím vzpomenout na jeden moment celkem nedlouho po listopadovém převratu. A nejednalo se tu ani o ekonomiku ani o politiku, ale jednalo se o to, že Slovenské národní divadlo uvedlo jakýsi nový muzikál. A Marián Labuda – dodnes mi v uších zní jeho slova – se o tomto představení v televizi vyjádřil tak, že „je zaujímavé, ako v tomto kapitalizme najednou všeci hrajú ako o život!“ (Doufám že jsem zde příliš nezdeformoval slovenský jazyk.) A byla zde předvedena také ukázka z onoho představení (nebyl to snad Jánošík?…), kde skutečně účinkující hráli, doslova skákali po jevišti s maximálním nasazením a intenzitou.

    Přitom se vůbec nezdálo, že by Labuda sám chtěl nějak adorovat kapitalismus; ale on – a to dokonce i v od ekonomiky velmi vzdálené oblasti, tedy v oblasti kultury, zaznamenal jak v nových poměrech najednou skokově naroste aktivita všech účinkujících. Proč? – Zase stále to samé: kapitalismus na jedné straně poskytuje mnohem vyšší možnosti pro vlastní úspěch – ale na straně druhé neúprosně trestá za pasivitu, za nedostatečný výkon. V kapitalismu každý musí bojovat o své místo na slunci, o svůj vlastní životní úspěch; to je na jedné straně ten negativní moment, tato životní, existenční nejistota – ale na straně druhé tento obrovský impuls k vlastní iniciativě, k vlastnímu snažení se.

    Režisér Forman se kdysi dávno (ještě za časů socialismu, ale už v době své emigrace v USA) vyjádřil tak, že „jestliže je alternativou žít v džungli kapitalismu nebo v zoologické zahradě socialismu, tak já daleko raději budu žít v té džungli“.

    Já jsem mu tento jeho výrok měl dokonce dost za zlé, považoval jsem to za laciné nadbíhání kapitalismu; a trvalo mi dost dlouho nežli jsem se smířil s tím, že on měl přece jenom v zásadě pravdu. Já jsem tehdy ovšem ještě věřil tomu, že i socialismus může být výkonný, jenom když se „správně“ zorganizuje. Tak nějak ve smyslu reforem „Pražského jara“. A až později jsem pochopil, že bezprostředně tato alternativa skutečně stojí takto: buďto sice nezajištěný, rizikový, ale aktivní život v „džungli“ kapitalismu – anebo ale sice zajištěný, ale pasivní pobyt v tom výběhu, který umožňuje (a povoluje) život v socialismu.

  34. Aby tu nevznikl dojem, že nějak jednostranně adoruji komerční poměry v kultuře: samozřejmě, že tato komerce zase na straně druhé nese své – shnilé – ovoce, tato neustálá honba za komerčním úspěchem za každou cenu vede mnohdy z povrchnosti, zploštění, k vyslovenému kýči. To všechno je pravda; ta pozitivní stránka kapitalismu o které jsem zde hovořil se týkala čistě jenom toho jednoho jediného bodu, totiž nasazení, ochoty k výkonu, které s sebou nesou otevřené tržní poměry.

  35. Levice a inflace: ano, pane Nusharte, tato souvislost levicové politiky a inflace tady bezpochyby je, a není to žádná náhoda, levice totiž v zásadě rozdává peníze bez poskytnuté protihodnoty, jinak řečeno rozdává „prázdné“ peníze, a to samozřejmě vždy vytváří inflační tlaky. Peníze nekryté vytvořenými hodnotami ztrácejí samy na hodnotě. To je jedna věc, kterou si (na levici) jen málokdo uvědomuje.

  36. Víte, pane Poláčku, že by mě zajímalo, podle čeho by se poznala ta „dialektická syntéza prvků socialismu a kapitalismu“?
    Vždyť samotný kapitalismus má či měl mnoho tváří od doby svého vzniku. Sociální stát tou syntézou kapitalismu a socialismu není?

  37. SOCIÁLNÍ STÁT VERSUS DIALEKTICKÁ SYNTÉZA KAPITALISMU A SOCIALISMU

    To je správná otázka, paní Hájková. Ano, ten takzvaný „sociální stát“ do určité míry ukazuje správným směrem. Nebo snad přesněji: on jasně ukazuje, kterým směrem vede trend doby. Přes všechnu recidivu „neoliberalismu“ – ani ten není už zdaleka tak tvrdý a bezohledný, jako byl prvotní kapitalismus ještě z Marxových časů. Mezitím se už celkem jasně vytvořil společenský konsens o tom, že takto divokému kapitalismu není možno naplno povolit uzdu; že stát musí tento kapitalismus regulovat, zmírňovat jeho excesy, starat se o osud a sociální postavení méně majetných vrstev obyvatelstva.

    Přesněji řečeno, tento konsens o nutnosti sociálního státu je už natolik všeobecný, že jeho dalšímu rozšiřování fakticky už nebrání ideologické, nýbrž jenom čistě ekonomické důvody. Přímo řečeno: i pravice by byla ochotna zvýšit podporu nemajetným vrstvám, kdyby na to ve státním rozpočtu bylo dost peněz.

    Tento trend k sociálnímu státu je tedy jasný; ovšem na straně druhé za podmínek kapitalismu mají jeho reálné možnosti naprosto jasné hranice. Které se ukázaly právě s příchodem tzv. neoliberalismu. To nebyl (pouze) čistě nějaký ideologický výmysl asociálních pravičáků; nýbrž jeho reálnou příčinou byla právě ta skutečnost, že svého času sociální stát už přebujel natolik, že jeho financování už velmi zatěžovalo, dusilo národní ekonomiky. Takže sice stát štědře rozdával dávky všeho druhu – ale měl stále méně příjmů do svého státního rozpočtu, protože od stagnující ekonomické sféry dostával méně peněz. A navíc – tato stagnující ekonomika vedla ke zvýšení nezaměstnanosti; čili ke zvýšení počtu chudých, a zároveň k dalšímu poklesu příjmů státu (klesl i výběr daní ze mzdy). A navíc tento stát musel alimentoval další okruh osob – tyto nové nezaměstnané.

    To všechno dohromady: za podmínek kapitalismu není možno sociální stát provozovat za určitou hranici. Přesto že tento sociální stát je schopen do značné míry zabraňovat vyslovené bídě, přesto i za něj zůstávají nadále zachovány základní protiklady kapitalismu: protiklad mezi vlastníky a nevlastníky, protiklad mezi prací a kapitálem, protiklad mezi bohatými a chudými. A protiklad mezi člověkem a trhem: tedy mezi bytostnou touhou člověka žít v autenticky lidském světě, a mezi neustálou snahou trhu vše lidské podřídit svým vlastním, ryze komerčním zájmům.

    Jednou jedinou větou: současný sociální stát dokáže mírnit protiklady kapitalismu; ale nedokáže je odstranit.

    Zatímco (případná) dialektická syntéza prvků kapitalismu a socialismu, ta by musela mít principiálně jiný charakter. Jaký – to by byla krajně složitá otázka. Takováto syntéza totiž představuje zcela novou kvalitu; jejíž charakter my si dnes jen stěží dokážeme vůbec představit. Připomeňme si příklad sjednocení protikladů, který uvedl už Hérakleitos: luk, jakožto (dialektické) spojení dvou zcela protichůdných sil, tětivy a oblouku luku. Onen oblouk či tělo luku se chce narovnat – ale tětiva mu v tom brání, protože působí přesně opačným směrem. A teprve propojením těchto dvou protichůdných sil vznikne zcela nová kvalita. Dnes se nám to zdá být naprosto samozřejmou záležitostí – ale jak dlouho svého času lidem trvalo, nežli přišli na tuto zdánlivou samozřejmost?

    Nebo možná ještě lepší příklad je parní stroj. Dnes se nám zdá být také naprostou samozřejmostí; ale přitom jeho základním principem je spojení ohně a vody, tedy absolutních protikladů! A kdyby se obojí spojilo „jen tak“, pak by to nejspíše vedlo prostě k uhašení ohně. Respektive naopak k nekontrolovanému výbuchu páry. A bylo zapotřebí vymyslet velice složitý mechanismus, aby bylo možno pozitivní vlastnosti obou těchto elementů spojit v jeden jediný funkční, a to velmi užitečný celek.

    Syntéza kapitalismu a socialismu: v prvé řadě je tady zapotřebí nějakým způsobem navzájem sladit zájmy práce a kapitálu. To je základní protiklad. Kapitál chce z pracovníka vyždímat maximum, s pokud možno nejnižšími náklady, tedy nejnižší mzdou. Zájem pracovníka je přesně opačný: pracovat s co nejmenší námahou, a dostat za to co nejvíce peněz.

    Už celá léta, spíše už celá desetiletí si lámu hlavu nad tím, jak tohle dokázat. Jakým mechanismem by – podobně jako u onoho parního stroje – bylo možno tyto o sobě naprosto protikladné zájmy spojit v jeden jediný funkční celek.

    Samozřejmě, bylo by možné zavést všeobecnou participaci pracujících na kapitálu. Ovšem – Marx by na to nejspíš řekl, že tím by dělníci pouze participovali na svém vlastním vykořisťování. Totiž: pořád ještě by se jednalo jenom o to z dělníka vyždímat co nejvyšší výkon. Jenom že on by teď ten výkon ždímal sám ze sebe. A stále by se nejednalo o nic jiného, nežli jenom o peníze. O maximalizaci zisku.

    Napadlo mě teď: jednou z klíčových součástek parního stroje je regulátor otáček. Je to automatické zařízení, pracující na principu odstředivosti: když se rychlost otáček parního stroje zvýší nad únosnou míru, tento regulátor je automaticky omezí. – Zdá se, že právě takový prvek by bylo nutno zabudovat do mechanismu tržní ekonomiky. Aby na jedné straně efektivně fungovala, ale aby se přesto nezvrhla v onen hltavý kapitalismus, který netouží po ničem jiném nežli stále více roztáčet kola produkce a konzumu, donekonečna.

  38. To všechno souvisí také s teorií konvergence, která byla populární především v šedesátých létech minulého století. Podle této teorie jak kapitalismus, tak i socialismus trpí závažnými vadami; a už holá ekonomická racionalita je prý bude nutit k tomu, aby navzájem jeden od druhého přebíraly určité pozitivní elementy, tím se k sobě navzájem přibližovaly, až splynou v jeden jediný společný útvar.

    Na jedné straně tato teorie konvergence měla pravdu v tom, že opravdu trend jde někam směrem ke společnému středu. Ale na straně druhé se jasně ukázalo, že tohoto středu nelze dosáhnout jenom nějakým kontinuálním, v zásadě bezproblémovým splýváním. Jak bylo řečeno výše, kapitalismus nemůže svůj sociální stát rozšiřovat za určitou hranici; a na straně druhé, když socialistické státy zavedly tržní ekonomiku, pak to vedlo k restauraci docela obyčejného kapitalismu.

    Proto opakuji, jediné řešení je skutečná syntéza v dialektickém smyslu, ne tedy jenom nějaké pouhé postupné splývání, nýbrž vytvoření nějakého zcela nového, komplexního mechanismu, principiálně nové společensko-ekonomické kvality.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *