Vlčí máky

Eva Hájková

VLČÍ MÁKY


Zas je tu pomíjivý čas

rozechvělých vlčích máků

v tenoučkých rudých košilkách

vlajících ve větru

lehce zmačkaných

jak surové hedvábí

Jsou pořád stejné

ale už nejsou co bývaly

Už nejsou tak rudé

Trochu vybledly

Jako když někdo

plivne do moře obilí

krvavou slinu



DÉŠŤ ZA SVÍTÁNÍ


Prší

Zem pije vodu

pro příští časy

Vydá nám úrodu

v potu naší tváře



SNĚNÍ O BUDOUCÍM VĚKU


Tání ledovců

vylidňování spálených zemí

stěhování národů

zatahují oponu

za starým světem

Za naším starým světem

co už se nikdy nevrátí

Stanem se poutníky

s hlavou v oblacích

kterým ujel

poslední vlak Mléčné dráhy

Za noci u ohně

budem se hřát

schoulení v přikrývkách

Dívat se na nebe

a počítat hvězdy

jako Abraham

Počítat hvězdy

a tiše snít

o příštím životě



ČERVNOVÁ NEDĚLE


Drobné vlnky běží

po cihlové zdi

To na ni slunce promítá

světelný obraz vodní hladiny

Vítr zachvívá rákosem

dutými varhánkami z bambusu

a temným listím

na odvrácené straně domu

kde ještě leží ranní stín

Z dálky je slyšet zvony

Za plotem zahradní idyly

postává svět a bolí

Bolestí o sobě dává vědět

protože rána k ráně sedá

jedna u druhé pomoc hledá

jako by rána ránu

mohla zahojit

26 komentářů u „Vlčí máky“

  1. Hmmm… Tak teď opravdu nevím. Jak si asi každý povšiml, už se zase podařilo k textu připojit ilustrační obrázek; zdálo se tedy že oprava našeho webu kterou jsem zadal odborné firmě se podařila. Ovšem – když jsem chtěl obrázek trochu zmenšit, najednou se zase všechno zaseklo, a všechno je jako předtím. Ještě počkám, jestli se to nějak samo neupraví, ale jinak bych musel tu opravu hned zase reklamovat.

  2. Zdá se, že technicky je celá záležitost přece jenom v pořádku. Tu závadu včera jsem zřejmě zavinil sám, když jsem kvalitu nahrávaného obrázku ze standardního nastavení zvýšil na maximum – což zřejmě zahltilo kapacitu serveru. Ale dnes už zase všechno funguje normálně, takže do budoucna tedy bude možno znovu k textům užívat ilustrace, které samotný text přece jenom dost výrazně „oživí“.

  3. Vlčí máky… Už vlastně hodně dlouho jsem je neviděl „in natura“, ve městě nerostou, a do přírody se (už) nedostanu. To je zase jeden z obrazů mládí respektive dětství, tehdy byla opravdu pole plné těchto rudých květů. Ale pak jich opravdu časem začalo ubývat, čím dál tím více.

  4. Do přírody se také skoro nedostávám. Vlčí máky vídám ještě tak z auta, neboť rostou podél cest a silnic. V důsledku deprivace tohoto typu roste moje odsuzování příliš utilitárního a civilizací poznamenaného chování lidí i společnosti jako celku, neboť mi přijde – je-li dobrovolné, či nevynucené – jako vážná chyba, jako hřích.

    Nejvíc vlčích máků jsem viděl, pane Poláčku, před několika lety zrovna …v Mnichově. Byl jsem tam po spoustě let, hlavně se podívat na výstavu florentských mistrů renesance v Alte Pinakothek. Byl začátek listopadu a náměstí před Glyptotékou bylo červené… Však víte, živé ty kytky nebyly, ale hezké ano.

  5. Alte Pinakothek… Tam jsme s mým německým známým (a nejbližším přítelem) chodili velmi často (byla to vlastně naše nejoblíbenější destinace). Především v levém křídle, kde jsou díla starých (italských) mistrů, je možno prožít naprosto fascinující umělecké zážitky.

    Bohužel, čas oponou trhnul… Dnes si tento požitek v důsledku zdravotních potíží už nemůžeme dovolit ani jeden ani druhý. Zbývá už jenom nostalgická vzpomínka, stejně jako na ty vlčí máky z dávného dětství…

  6. To u nás na vesnici je vlčích máků dost. Rostou sem tam mezi obilím, ale nejčastěji na kraji pole, u cesty, protože obilí či jiné zemědělské plodiny se nesejí až k cestě. Zbývá tam ještě pruh trávy, v níž obyčejně kvete heřmánek, vlčí máky, někdy také chrpy (tedy bílá, červená a modrá). Chrpy jsem nevidívala už ani v době mého dětství. Ale tenkrát jsme bydleli v Ostravě, tak to možná bylo i tím. Teď už chrpy zase jsou.

  7. … rána k ráně sedá,..jakoby mohla zahojit.
    Velmi výstižné, bohužel
    Vzpomněl jsem si na vlčí máky jako symbol příliš snadno a rychle obětovaných životů, a našel tento odkaz:

    https://cs.wikipedia.org/wiki/Na_flandersk%C3%BDch_pol%C3%ADch

    a lekl se jak zásadně se může lišit až bezedná hloubka varování z původního textu od sdělení překladů (v závěrečných obrazech s předanou pochodní – společné víry v jejich i náš prchavý život, aspoň myslím) .

  8. Vypadá to, jako by různí překladatelé té básni rozuměli různě.

  9. Ano, ty dva poslední překlady dávají vlastně zcela protichůdný smysl. Podíval jsem se v internetu ještě na dva německé překlady; oba potvrzují verzi od Vinše, zatímco ta od Dolejše je už opravdu až příliš básnickou licencí. Zkrátka, Dolejš buďto nepochopil smysl původní básně, anebo si ho volně přetvořil.

    V každém případě je to ale názorná ilustrace toho, jak velmi může být čtenář oklamán překladatelem. Především právě tehdy když se jedná o poezii.

    Byl to ostatně myslím Ludvík Vaculík kdo prohlásil, že fakticky vůbec není možno literární dílo adekvátně převést do cizí řeči. Jenom – jak se vyjádřil – „jsou knihy kvůli kterým se člověk naučí cizí jazyk“.

    Něco na tom asi doopravdy bude.

  10. Já bohužel anglicky neumím. Ale nejvíc se mi líbí ten orientační překlad, jak se tam říká, „že jsme tu padli zbytečně“.

  11. Překlad, či spíše, jak se říká, převod básně, to je těžké vypořádávání se s dilematem (ne-li trilematem) nakolik zachovat věrnost původnímu sdělení a nakolik držet formu, tvořit krásu a někdy i respektovat potřebu přiměřené srozumitelnosti.

    Postupem času jsou běžná dvojjazyčná vydání poesie. U málo známých jazyků to vypadá jako luxus, ale dnes už sbírky či antologie z takového prostředí (téměř) nečtou stále asi vzácnější milovníci „slova vázaného“, ale opravdu jen minimum jedinců s mimořádnou vazbou na konkrétní jazyk a kulturu. Ovšem ani u jazyka, který čtenář ovládá celkem dobře, mu není možno ocenit náležitě všechny kvality uměleckého výrazu. Totéž se týká i beletrie, např. v případě jemného humoru, nostalgie, patosu apod. (Já z tohoto důvodu čtu beletrii jen v češtině a vzácně, jen slovenské autory, ve slovenštině.)

    Poesii často do češtiny převáděli básníci. Ne všichni ovládali dobře (pokud vůbec!) jazyk, s jehož výtvory pracovali. Někdy si nechávali dělat „otrocké“ překlady a ty pak přebásňovali. (S touhle metodou jsem se setkal v rámci výuky v kurze angličtiny od amerických lektorů. „Postiženým“ byl třeba Robert Frost. Někdy u toho bylo docela veselo…) Skutečný básník ovšem mívá sklon upřednostňovat před věrností obsahu spíše poetickou krásu asi obecně…

    Někdy je některý převod vynikající (a slavné) básně do jiného jazyka považován za kongeniální, tu a tam se míní, že je dokonce lepší než originál.

    Málokdy ovšem něčí přebásnění vyvolá takové pozdvižení jako „velmi volná“ kopie původně Mánesovy desky kalendária orloje na pražské Staroměstské radnici.

  12. „Rozdíl je ten, že pan Jirčík neumí malovat jako Josef Mánes,“ shrnuje Vít Vlnas. – Toto je názor jednoho českého kunsthistorika na danou aféru s orlojem. https://www.irozhlas.cz/kultura/vytvarne-umeni/prazsky-orloj-praha-kalendarium-josef-manes-stanislav-jircik_2206102030_ula#utm_content=freshnews&utm_term=orloj%20mánes&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

    Já sám bych neviděl ani tak obří problém v tom že současný malíř namaloval jiné postavy, jiné obličeje nežli Mánes; ale jde opravdu o to, že – ve srovnání s Mánesem – v jeho „modernizovaných“ výtvorech nejen naprosto mizí veškerá patina starých časů, ale především jeho výtvory jsou naprosto ploché, bez výrazu. Tam kde Mánes namaloval (přinejmenším zčásti) výrazné, charakterové hlavy, tam se od Jiříčka jedná o pouhé malůvky, bez hloubky a bez výrazu. – Nejzřetelněji je tento rozdíl patrný na posledním obraze, se starcem sázejícím štěp stromu.

  13. Ovšem, paní Hájková, ani v tom orientačním překladu se nepíše že „jsme tu padli zbytečně“ – nýbrž zbytečnou by se ta smrt stala jenom a pouze tehdy, kdyby ostatní „nepřevzali pochodeň“; tedy kdyby nebojovali dále. Ale právě tento – klíčový – aspekt dále předaného boje se u posledního překladu naprosto ztrácí.

  14. Jenomže ta „pochodeň“, kterou máme převzít, není střílení a válčení, ale je to sám život, kam patří i zpěv skřivanů, i květy máků, i západ slunce, i láska přátel a milých.

  15. Co se toho umírání amerických dělníků týče – základní vada této zprávy je v tom, že neuvádí konkrétní detaily. 600 000 amerických dělníků umírá předčasně – to je napohled skutečně obrovské číslo.

    Jenže – za prvé, o kolik umírají předčasně? O deset let? O jeden rok? O půl roku?…

    Za druhé: není tu nic řečeno o tom, o jaký časový úsek se jedná. Za jeden rok? Za pět let? Za deset let?

    A především: není tu uvedeno žádné srovnání s předcházející časovou periodou. Že příslušníci méně majetných, proletářských společenských vrstev umírají dříve nežli ti z „horních“ vrstev, je dávno známý fenomén; zčásti to souvisí s majetkovými poměry (bohatší lidé, především v USA, si ovšem mohou zaplatit mnohem lepší lékařskou péči); ale ve hře je také to, že příslušníci vyšších, vzdělanějších vrstev většinou lépe pečují o své zdraví, méně kouří, konzumují méně alkoholu. Pokud by tedy onen – napohled tak alarmující – údaj o 600 000 „předčasně umírajících“ členech americké dělnické třídy měl mít nějakou opravdovou vypovídací hodnotu (v uvedeném smyslu že hlavní příčinou má být mizení pracovních příležitostí), pak je tu naprosto irelevantní srovnání s vyšší třídou, nýbrž muselo by se učinit statistické srovnání s úmrtností té samé dělnické třídy – v těch dobách kdy pro ni byl ještě dostatek dobře placených zaměstnání. Ale – právě toto klíčové srovnání alespoň v této zprávě naprosto chybí.

  16. Oni to píšou hned v úvodu. Častěji umírají nadužíváním opiátových léků, selháním jater kvůli nadměrnému pití alkoholu a sebevraždami.

  17. Nevím nevím, paní Hájková… Mám pocit že tady mělo to „předání pochodně“ naprosto jednoznačný význam, totiž právě ohledně „střílení a válčení“. Ale zkusím se ještě jednou podívat na ty německé překlady které jsem četl.

    – Ano, je tomu tak, oba německé překlady víceméně jasně hovoří o předání boje.

  18. No, vždyť já říkám, že neumím posoudit záměry autora, protože o něm nic nevím a neumím ani dobře ten jazyk. Říkám jen, jak bych to viděla já sama. V 1. světové se válčilo za zájmy národní buržoazie. A lidé, co tam padli, padli zbytečně.

  19. No ano, tak to můžeme vidět my, s odstupem. Ovšem ti co tehdy bojovali to (většinou) viděli jinak, oni byli přesvědčeni že bojují za vlastní národ.

    Ovšem: po oněch strašlivých masakrech u Verdunu a Sedanu i velmi mnoho francouzských vojáků přestalo vidět smysl v dalším zabíjení (a umírání). Došlo tehdy k velkým vzpourám a odpíráním rozkazů; ovšem následovaly drakonické tresty, mnoho vojáků bylo popraveno. Nicméně – ze strachu před dalšími vzpourami vojenské vedení přece jenom znatelně zlepšilo životní podmínky vojáků na frontě.

  20. Češi věděli hned od začátku, že nebojují za sebe. Proto se snažili boji vyhnout. A postupně na totéž přicházeli i vojáci jiných zemí. Proto ty vzpoury.

  21. Pokud jde o ten boj, ten přece může mít úplně jinou podobu, než je válčení.

  22. If You break faith with us who die…

    Škoda že se už nejde zeptat autora básně. Protože ty (i zde) nabízené významy jsou docela zásadně protichůdné.
    Také mám celoživotní problém naučit se použitelně anglicky, ale spontánně jsem při prvním čtení přijal porozumění takové, jak je interpretuje p. Hájková. Na základě kontextu ve střední části básně (.. pozorovali západ slunce,.. milovali a byli milováni.. ).

    Možná je způsob porozumění té předávané pochodni života významem trochu podobný s vnímáním otázky kterou tu nedávno zmínila p. Hájková : zda se třeba v tedy muslim má modlit za obrácení (třeba tedy pohano-křesťanů ;-))… Myslím že známe nebo poznáme někdy skoro každý, i agnostik či dysgnostik, stav úzkosti o někoho, kdy nějak v sobě prosíme… Taková zcela upřímná modlitba může být zcela jistě a přirozeně i za člověka který má jinou víru nebo jehož ne/víře nerozumíme. Není to prosba za obrácení ale prosba osobně za člověka – jeho cestu…

  23. Úzkost někdy může člověk cítit z nejrůznějších důvodů. Možná by k jejímu zmírnění přispělo nevyčítat si ji jako nedostatek víry.

  24. Ano, úzkost myslím může mít přirozenou tendenci „propadat se“ do stavu který je prožíván asi jako modlitba – asi bez rozdílu vyznání.

    Modlit se „za obrácení“ ( místo osobně za člověka – jeho dobrou cestu) mi přijde naopak jako nějak nemístně manipulativní postoj.

  25. Jednou jsem četla knížku jednoho (čínského) křesťana (Watchman Nee). Ten psal, že veškeré modlitby mají být vysílány výhradně k Bohu, čímž svá přání zároveň svěřujeme do Boží vůle, čili nesnažíme se je prosazovat. Nikdy je nesmíme vysílat přímo k člověku, za něhož se modlíme. Tím druhým způsobem bychom mu totiž mohli ublížit. To by určitě byla ta manipulace.
    Možná že modlitby za obrácení duhého člověka jsou skutečně nemístné. Namístě mohou být jen tehdy, pokud nám dotyčný člověk ubližuje a my tím „obrácením“ myslíme nápravu jeho chování.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *