Eva Hájková
Petr Chelčický (asi 1379-1460) je výraznou postavou našich duchovních dějin. Ideově na něj navazovaly významné osobnosti moderní doby (Masaryk, Tolstoj a jiní). Chelčického řadíme k české reformaci, která byla jakousi „předreformací“, protože předcházela evropskou reformaci zhruba o sto nebo i o více let. V rámci této české reformace je Chelčický snad nejoriginálnějším myslitelem. Je autorem takových prací jako je Síť víry pravé, O trojím lidu, O boji duchovním, Postilla a řady jiných. O jeho životě se toho ví celkem málo. Jedni ho považovali za nižšího šlechtice, jiní za neurozeného svobodného venkovana, což by jistě vyvolalo otázku, jak mohl skloubit práci v zemědělství s tak rozsáhlou literární činností. Jeho nábožensko-sociálně-kritická díla vypovídají o pozoruhodném myšlenkovém světě autora, o jeho způsobu uvažování, které je vyhraněně biblické, s důrazem na novozákonní učení, tak jak mu Chelčický sám rozuměl.
Nebyl teologem. Spíš reformátorem, který se především zabýval otázkou, jakým způsobem lze dostát zákonu Božímu. Šokující bylo, že tento muž, ač zřejmě neměl univerzitní vzdělání, byl tak sečtělý, že si svými traktáty troufal ve věcech víry poučovat i univerzitní mistry. Ti mu někdy vytýkali nedostatek logického řádu v textech a jistou chaotičnost v myšlení. Ale na druhé straně žasli nad originálností jeho nápadů.
Pokud nazveme Chelčického reformátorem, můžeme říct, že mu nešlo o reformu celé společnosti, o její nápravu. Šlo mu o praktický život křesťana, který touží žít dobrý život a dosáhnout spásy. Křesťana, který od církve nemůže čekat vůbec nic, protože ta je skrz naskrz zkažená. Křesťanstvo podle Chelčického zcela odpadlo od Boha a většina světa stojí ve zlém, čili je pod nadvládou ďábla.
Proto křesťan nesmí bezvýhradně poslouchat autority. Má se jim sice podrobovat, ale jen v případě, že to, co požadují, neodporuje Božímu zákonu. Křesťan má milovat každého člověka, ale nic nedat na vrchnost, ani světskou ani církevní. Má spoléhat výhradně na sebe a poslouchat výhradně samotného Boha. Chelčický zpochybňoval posvátnost společenských vazeb, včetně lenních vztahů.
„Chelčický je naprostý individualista, obrací se k člověku jako jedinci a pouze od člověka – jedince očekává změnu. Nevidí společnost jako organisovaný celek, nemluví o obrácení církve, národa, státu, lidstva – to všechno jsou mu prázdné pojmy. Vidí jen člověka a od člověka jedině očekává obrácení, nápravu. Jde o zvláštní druh individualismu – individualismus v biblickém smyslu. Individualismus člověka osamoceně stojícího se svým svědomím před Božím soudem a zodpovídajícího se za své vlastní činy“, napsal jeden z jeho následovníků, Přemysl Pitter.
Zhruba před deseti lety vyšly dvě různé publikace o Petru Chelčickém. Jedna pochází z pera historika Jaroslava Boubína, druhou napsal teolog a husitský farář Jan Rokyta.
Rokyta spatřuje u Chelčického prvky humanismu. Píše: „Pojetí člověka u Petra Chelčického se všemi jeho předpoklady a východisky je v některých bodech možné označit jako humanistické:
1. Pro Chelčického je člověk svobodná bytost se svobodnou vůlí, darovanou mu od Boha. Možnost volby je mu vlastní.
2. Člověk má své vlastní svědomí a člověku byla dána znalost Božího zákona, který je obsažen v Písmu. Není bytostí elementárně nevědomou, o tom, co je dobro a zlo.
3. Vnitřní mravnost člověka je naučitelná a každý člověk se může napravit.
4. Spása člověka není jistotou. Lidský život je neustávající snahou dostát závazku zákona Božího.
5. Každý člověk je zodpovědný za své vlastní spravování se zde na světě – pojetí očistce je Chelčickému cizí.
6. Chelčický se zamýšlí nad tím, jak dostát zákonu Kristovu v reálném světě. Útěk ze světa není pro křesťana nikdy řešením.
7. Člověk musí kvůli vlastní spáse ovládnout žádosti vlastního těla. Ovládne je ovšem nikoli pouhým umrtvením vlastního těla, ale ukázněním své mysli. Chelčický nemá apriorně negativní postoj k tělu a tělesnosti.“
Pokud ale můžeme věřit druhému z autorů, Jaroslavu Boubínovi, Chelčický měl na člověka spíš středověký než humanistický náhled: „Člověk jest mdlá věc, nemocná a hlúpá.“ Boubín poznamenává, že Chelčický ke konci života vítal blížící se smrt jako vysvobození. Tyhle věci neznějí příliš humanisticky. Patří spíš k typickým znakům středověku. S naší obvyklou představou humanismu se neslučuje ani Chelčického asketismus, který plynul z odmítání bezbožného života vyšších vrstev, vůči nimž především směřovala jeho sociální kritika. Slučuje se snad s bratrskou láskou, když se páni, kteří v parném létě sedí pohodlně v chládku, vysmívají sedlákům, lopotícím se celý den v potu tváře na poli? A když v zimě, sedíce v teple u kamen, posílají sedláky v krutém mrazu chytat zajíce? Jeho nemilosrdná kritika (např. v pojednání O trojím lidu) zbavuje stavovskou společnost jakékoli aury posvátnosti. Rovnost a bratrství se Chelčickému jevily jako fundamentální základ křesťanství. Feudalismus nic z toho neměl.
Petr Chelčický kladl mimořádný důraz na svobodu člověka. Poukazoval na to, že původně (jak je psáno v knize Soudců) i Izraelci žili bez krále. Odsuzoval každou formu podrobení člověka člověkem, jako něco, co se příčí Božímu zákonu. To bylo v jeho době velmi neobvyklé. Nechtěl však moc svrhnout, ač je někdy pokládán za předchůdce anarchismu. Moc ustavil na zemi Bůh, i když to udělal jen z nutnosti, aby mezi národy, které neznají Boha, panoval aspoň nějaký řád. Čili není to ani tak řád z Boží vůle, jako spíš z Božího dopuštění, protože vzhledem k úrovni člověka to nešlo jinak.
Světská vláda je vláda nad lidmi, kteří se nechtějí řídit Kristovým zákonem. Světská moc je založena na strachu. Beze strachu z moci by lidé nepodřízení Kristu kradli, loupili a zabíjeli se pro majetky. Proto tuto úlohu (zajistit základní pořádek) mohou plnit i vlády pohanské. Avšak neodpustitelnou chybou bylo zavést světskou moc, spočívající na nadvládě jedněch nad druhými, do církve Boží. K čemuž došlo za císaře Konstantina a tím počinem (smísením moci duchovní s mocí světskou) byla církev nadobro zkažena. Chelčický odmítá potřebnost chránit víru mečem.
Chelčického svoboda je především svobodou vnitřní. Člověk se má oprostit od přemrštěných ohledů k pozemským autoritám a od ulpívání na čemkoliv v tomto světě. Má se plně odevzdat Bohu. Podle Chelčického nejlépe naplňuje Boží zákon společenství svobodných lidí, kteří žijí ve vzájemné rovnosti a lásce. To je zcela dostačující k dobrému a poctivému křesťanskému životu, aniž by bylo zapotřebí užívat donucovací moci. Za stav společnosti, která se bez donucovací vlády neobejde, se Chelčický necítil odpovědný. Byl skeptický k myšlence, že celý svět přijme Krista a nechá se jím vést. Předpokládal, že vždycky půjde jen o hrstku následovníků. Chelčický hlásal život podle evangelia uprostřed světa ovládaného Antikristem. Jeho představy možná nejsou ani tak anarchismem jako spíš christocentrismem.
Za socialismu se v dějepise učilo, že Petr Chelčický (a po něm Jednota bratrská) upustili od radikálního husitství, které bylo režimem kladně hodnoceno, a smířili se s utiskujícím systémem. Tehdy jsem to brala jako fakt. Ale dnes to vidím trochu jinak. Nepřizpůsobování se systému je účinnější než ozbrojený boj – pokud jde ovšem o odpor duchovní, který není jen prázdnou negací. Chelčického kritika směřuje k delegitimizaci základů moci, což může být nebezpečnější než pokusy moc přímo svrhnout.
Přestože byl Chelčický radikál, srovnatelný s radikály táborskými, a trval na svém emancipačním ideálu (lidské svobodě, rovnosti a bratrství), odmítal k jeho dosažení použít násilí. Zatímco táboři tu svou radikální utopickou vizi společnosti rovných utopili v krvi. Chelčický si s tábority zprvu psal, ale později se rozešli. Vytýkal jim, že užívají „meče“.
Chelčický byl pacifista – můžeme-li použít to slovo pro středověkého člověka. Neschvaloval války a neschvaloval ani trest smrti. Měl ho za ukrutný. Někdo si možná řekne: Jak jinak, když byl křesťan! Jenomže evropský středověk byl skrz naskrz křesťanský, a přitom války, stejně jako hrůzné popravy, byly naprostou samozřejmostí. Drtivá většina tehdejších křesťanů popravování zločinců schvalovala. Zdály se jim spravedlivé. Někteří prý dokonce věřili, že duším zločince to prospěje ku spáse. Chelčický soudil opak. Poprava člověku znemožní, aby dospěl k pokání a nějakým způsobem mohl napravit to, co spáchal. To, že člověk má napravit, co spáchal, se Chelčickému jevilo jako důležité.
Odpor vůči násilí Chelčický převzal snad od valdenských, kteří v tom navazovali na ranou církev. Ten odpor si církev uchovávala ještě nějakou dobu poté, co bylo křesťanství prohlášeno státním náboženstvím, ale později od něj, až na výjimky, ustoupila. Ale i husité, vzhledem k tomu, že Tábor chtěl být Boží obcí, svého času uvažovali o zrušení poprav, kterých středověk užíval nadmíru (dokonce i za krádež) a které byly v rozporu s Biblí. Odpor vůči popravám za krádež měl zřetelný sociální podtext.
Už bylo výše řečeno, že Chelčický odmítal sakralizaci společenských vazeb. To se týkalo i manželství. Na manželství není podle Chelčického nic posvátného, vždyť ho uzavírají i pohané. Neznamenalo to ovšem, že by Chelčický manželství zcela odmítal, nebo že by dokonce byl propagátorem sexu bez manželství, jako některé středověké sekty. Manželství bylo pro něj jen jakýmsi kompromisním řešením pro tento svět.
Chelčický soudil, že názory učenců a církevních autorit vůbec nejsou pro křesťana závazné. Vždyť už sama skutečnost, že se mezi sebou neshodnou, svědčí proti tomu, že mají pravdu. Jedinou autoritou pro křesťana je Písmo. Má je bedlivě studovat a učit se mu porozumět.
Velmi odmítavý vztah měl Chelčický k materiálnímu bohatství. Zatímco Lutherova a Kalvínova reformace spatřovala v bohatství požehnání od Boha, Chelčický soudil, že přílišné bohatství je od ďábla, protože logicky nemůže vzniknout poctivým způsobem, který by byl slučitelný s životem křesťana. Velké bohatství je buď nakradené nebo získané klamáním bližních. Věřil, že na konci věků Bůh potrestá zejména pýchu bohatých a mocných.
Tento text nevystihuje plně všechno, co Chelčický učil. Jde jen o pár „záchytných“ bodů. Některé části Chelčického učení (i když ne všechno) převzala od něj Jednota bratrská. Zejména ideu svobodného společenství lidí, žijících ve vzájemné rovnosti a lásce.
Někteří lidé v reformátorovi vidí spojení humanismu a komunismu, což je zvlášť pozoruhodné. (https://www.jstor.org/stable/43322151)
Možná i dnes by Chelčický mohl být v některém směru inspirující.