Jak vznikl kapitalismus?

Krátké dějiny kapitalismu


Tímto článkem začíná plánovaná řada úvah a analýz na téma kapitalismu. V těchto textech má být rozebrána podstata kapitalismu, jeho dosavadní pojetí, jeho současný stav, i možnosti jeho překonání. Tato řada měla být zahájena vlastně už před léty, na Deníku Referendum; ale pak jsem ztratil možnost dalšího publikování tamtéž, a proto byl celý projekt odložen ad acta. A teprve teď je možnost ho zase reaktivovat. Tento úvodní článek je v zásadě reprodukcí novinového článku „Krátké dějiny kapitalismu“, který vyšel v německém deníku „Süddeutsche Zeitung“ 30. května 2015.

Kdy tedy vlastně vůbec začal onen fenomén, které dnes známe pod označením „kapitalismus“? Německý ekonom Werner Sombart, který tento pojem v Německu zpopularizoval, situoval jeho počátky do 13. a 14. století, tedy spolu s objevením se prvních podnikatelů. Karel Marx sám – což pro mnohé asi bude překvapením – pojem „kapitalismus“ nepoužíval; on ale rozlišoval dva zásadní způsoby produkce. Na straně jedné stojí jednoduchá zbožní produkce, zaměřená na uspokojování vlastních potřeb. Například když pekař peče své housky s úmyslem směnit je za výrobky řezníka, jedná se o jednoduchou zbožní produkci. Na straně druhé stojí pak kapitalistická zbožní produkce, jejímž cílem je dosažení zisku, a to sice principiálně nikdy nekončící produkce (respektive nadprodukce) zisku.

V uvedeném článku jsou pak jmenovány tři události, které podle názoru jeho autora vedly ke vzniku kapitalismu. Na prvním místě jako základní klíčový moment uvádí založení prvního benediktýnského kláštera na Monte Cassino u Neapole v roce 530! Tuto událost autor uvádí do souvislosti se vznikem kapitalismus proto, protože opat tohoto kláštera Benedikt z Nursy „skoncoval s pohrdáním prací, které bylo obvyklé v otrokářských společnostech antiky, a vytvořil étos práce a pracovní disciplíny“.

Jako druhou klíčovou událost podmiňující vznik kapitalismu autor článku uvádí vynález podvojného účetnictví v roce 1494 janovským mnichem Lucou Paciolim, které umožnilo racionální vedení komerčního podniku. A jako třetí moment spojený se vznikem kapitalismu je jmenován – vynález mechanických hodin! Které prý „demokratizovaly“ čas, protože ho vyjmuly z dosavadní nadvlády ze strany kněžstva. K tomu pak přistoupil ještě konkrétní sociální aspekt – totiž vznik vrstvy sebevědomých občanů v severoitalských městech, v německých Svobodných říšských městech, v Holandsku a později i v Anglii.

Jsou to tedy tyto – zčásti zřejmě nemálo překvapivé – aspekty, které jsou v tomto článku označeny za základní momenty vedoucí ke vzniku kapitalismu: pracovní étos, racionalizace, demokratizace času, a vznik nové střední třídy. Všechno ostatní přišlo až potom: první akciové společnosti, vynález parního stroje, první továrny.

* * * * * *

Po tomto úvodu do dějin kapitalismu autor článku zmiňuje jeho sociální dopady, konflikty s ním spojené: „S krizemi museli lidé sice žít od nepaměti. Ale dříve měly krize příčiny, který mohl každý pojmenovat: například války nebo přírodní katastrofy. V kapitalistickém hospodářství se to ale zdály být anonymní mocnosti, které způsobovaly zhroucení výrobních podniků i celých národních ekonomik. Už Martin Luther brojil proti obchodním společnostem jeho času: ‚Pokud mají zůstat právo a solidnost, pak musejí tyto společnosti zmizet‘, napsal.“

Dále článek zmiňuje především velkou hospodářskou krizi třicátých let minulého století, která měla nejen drastické sociální důsledky, ale navíc vedla k hlubokému otřesu důvěry v demokracii. Zatímco světové demokracie se topily v krizi, v té samé době komunistický Sovětský svaz hlásil nové a nové rekordy ekonomického růstu; a v hitlerovském Německu stát nastartoval svůj program budování dálnic, ve kterém našly práci statisíce nezaměstnaných. Tyto události spojené s krizí kapitalistické ekonomiky pak vedly k tomu, že po válce dokonce i konzervativní německá CDU napsala do svého programu v roce 1947, že „kapitalistický hospodářský systém se neukázal být přínosným pro státní a sociální životní zájmy německého lidu“. V Německu (a i jinde v západní Evropě) byl tedy nastartován projekt „sociálního státu“, adekvátní americkému projektu „New Deal“ Franklina D. Roosevelta.

Další úder ale tento – napřed úspěšný – „sociální kapitalismus“ utrpěl v roce 1973, když arabské státy pro posílení svých pozic v arabsko-izraelském konfliktu skokově zdražily cenu ropy. Následovala éra „stagflace“, čili kombinace nepatrného růstu, vysoké nezaměstnanosti a stoupajících mezd. Důsledkem toho bylo, že došlo k odvratu od keynesianismu (tedy zásahů státu do ekonomiky, se záměrem vyrovnávat sociální rozdíly a konflikty) směrem k učení F. von Hayeka – tedy to, co náš V. Klaus charakterizoval jako „svobodný trh bez přívlastků“. O všem měly nadále rozhodovat jenom živelné tržní mechanismy, stát do toho neměl nijak zasahovat. Tato vlna nového ekonomického konzervatismu byla v politice spojena se jmény Thatcherová, Reagan, v Německu Helmut Kohl. Napřed zde – to nelze popírat – bylo dosaženo zřetelného oživení ekonomiky; až se pak dostavila další těžká krize kapitalismu, totiž finanční krize let 2008 až 2009.

* * * * * *

Toto tedy o okolnostech vzniku kapitalismu, o jeho podstatě, o jeho krizích a o snahách tyto krize řešit píše německý autor Nikolaus Piper. Některé jeho téze – především co se týče příčin vzniku kapitalismu – mohou být asi nemálo sporné; ale v každém případě nám podal solidní přehled daného předmětu, který může velice dobře posloužit jako úvod do oné zmíněné plánované tématické řady rozebírající kapitalismus, jeho charakter a možnosti jeho pozitivního překonání.

115 komentářů u „Jak vznikl kapitalismus?“

  1. Musím přiznat, že jsem očekával, že zveřejnění (respektive reprodukování) tohoto textu vzbudí dost kritické reakce. Je tu totiž vysloveno několik tézí, které jsou z hlediska levice přinejmenším kontroverzní, ne-li přímo heretické.

    V prvé řadě je zde vysloveno skutečně originální tvrzení, že kapitalismus začal vlastně v roce 530, založením kláštera Monte Cassino! A sice tím, že jeho opat Benedikt z Nursy vytvořil nový pracovní étos.

    V opačném směru by to totiž znamenalo, že kdyby ty nešťastné benediktýny tehdy nenapadlo onen klášter založit, tak bychom ten zpropadený kapitalismus snad neměli dodnes! Prostě by vůbec nikdy nevznikl.

    Takhle jednoduché to v dějinách asi přece jenom nebude, že by centrální dějinný trend závisel od činu jednoho jediného aktéra.

    Jistě: je nepochybné že k určité, možná přelomové změně pracovního étosu skutečně došlo. Ano, antická společnost byla skutečně elitářská, a kultivovaný, vzdělaný antický občan si samozřejmě nešpinil ruce namáhavou fyzickou prací. Na straně druhé ale – tento negativní postoj k fyzické práci se týkal jenom úzké vrstvy patricijů; a v žádném případě to neznamená, že by se v antické společnosti usilovně nepracovalo. A ani to, že by zde nedocházelo k žádnému technickému rozvoji; přesně naopak, v antice byly učiněny prakticky všechny technické vynálezy plně platné až k době průmyslové revoluce. A dokonce už v antice se objevily první momenty kapitalismu; právě proto například Aristoteles tvrdě kritizoval obchodníky, a především finančníky za to, že sami nevytvářejí žádné užitečné hodnoty, nýbrž jenom usilují o – bezpracný – zisk.

    A ostatně: tento negativní stav elit k práci se nakonec plně uchoval i po celé trvání středověku; a až teprve moderní občanská společnost definitivně prosadila étos práce. Ovšem: i tady čím dál tím více platí, že práce ducha je něčím více, nežli pouze práce rukou.

  2. K zamyšlení bych nabídl bych velmi triviální poznatek:
    Jednou z historicky vyjímečných vlastností kapitalismu je jedinečná schopnost kanalizovat destruktivní síly a nasměrovat je k růstu. Během času destruktivní síly však nabudou nadvlády a převálcují život.
    Ze kterého konce je možné tento rituálně působící charakterový rys uchopit a ovlivnit….bych se optal.

  3. KONSTRUKTIVNÍ KAPITALISMUS, DESTRUKTIVNÍ KAPITALISMUS

    Ano, toto souvisí s jednou záležitostí, pro kterou jsem také očekával protesty ohledně koncepce toho článku v německých novinách. Sice tu na jedné straně jsou naprosto otevřeně přiznávány problémy i krize kapitalismu – ale na straně druhé co se jeho samotného vzniku týče je zde kapitalismus prezentován v zásadě jako zcela p ř i r o z e n ý fenomén. Kterému sice při jeho zrodu byl nápomocen onen nešťastný benediktýnský klášter, ale jinak se ukázal být velice efektivní a prospěšnou záležitostí.

    Ovšem: je nutno si uvědomit, že vlastně přesně takto to viděl i samotný Karel Marx. I pro něj byl kapitalismus v určité fázi vývoje produkčních sil lidstva naprosto přirozeným a nutným stadiem. Rozdíl je v tom, že Marx kapitalismus hodnotil právě jenom jako sice nutné, ale přechodné stadium – na které v důsledku dalšího rozvoje produkčních sil bude stejně tak přirozeně a nutně následovat komunismus. – Jak známo, tento jeho předpoklad selhal víceméně naprosto; a proto je nezbytné celou problematiku konstruktivního a destruktivního charakteru kapitalismu, jeho přirozené či nepřirozené existence promyslet od základu znovu.

    Přičemž ovšem: je velice sporné, zda je možno tuto záležitost vůbec pojímat tak, že kapitalismus byl n a p ř e d přínosný a konstruktivní, a že p o t é začaly u něj převažovat momenty destruktivní. Už jsem zmínil Aristotela, který tedy dokonce ještě v dobách starověku už kritizoval destruktivní charakter prvních elementů kapitalismu (obchodní a finanční kapitál), protože podle jeho přesvědčení svou snahou o (bezpracný, žádné užitné hodnoty nepřinášející) zisk rozbíjely mravní strukturu antické polis.

    A na straně druhé: ani o dnešním kapitalismu nelze říci, že by měl jenom a pouze destruktivní charakter. Je nutno si uvědomit, že je to právě on, který je materiálním základem celé současné demokracie. Ať je tato demokracie jakkoli omezená (a její omezenost je identická právě s podstatou kapitalismu), pořád je snesitelnějším a humánnějším politickým uspořádáním nežli vše, co se bezprostředně nabízí jako alternativa. A je nutno přiznat i to, že dnešní kapitalismus sociálního státu opravdu už není tím dravým a cynicky asociálním kapitalismem, jak ho ještě zažili zakladatelé komunistického hnutí.

    To všechno dodává současnému kapitalismu jeho stabilitu; a proto není vůbec lehké vyhlásit mu frontální boj, a požadovat jeho kompletní nahrazení nějakým zásadně jiným společenským uspořádáním.

    A ona se tak jako tak staví otázka, jestli v ů b e c máme v našem svět k dispozici něco, co by mělo jenom čistě pozitivní, a naprosto žádné negativní stránky. A jestli se nakonec opravdu nejedná o to dokázat realizovat Aristotelovu centrální maximu, totiž nalézt „správný střed“ všech věcí. Nějaký absolutně harmonický, bezrozporný komunismus patří skutečně do říše utopií; a tak tedy s určitými elementy kapitalismu budeme muset i do budoucna nějak vyjít.

    Ovšem na straně druhé: jestliže Aristoteles žádná správnou míru všech věcí, pak se tento požadavek zase dostává do okamžitého rozporu s jádrem kapitalismu, jehož podstatou je právě naopak neuměřenost, nekonečná expanze. Filozofickou terminologií řečeno, podstatou kapitalismu je „špatná nekonečnost“. Kde se všechno točí kolem holé kvantity, nikoli kvality.

    Jak je tedy vidět, kolem teorie kapitalismu (a jeho možného překonání) existuje stále celá řada otevřených otázek a nevyřešených problémů. Ale možná určité vodítko by mohl poskytovat právě ten poslední zmíněný bod: totiž že to o co se jedná je to, aby se vývoj (produkčních sil a vůbec existence lidstva) obrátil zpět od oné „špatné nekonečnosti“ k „dobré nekonečnosti“. Tedy od pouze kvantitativních kritérií (zisk) ke kritériím kvalitativním (všeobecná kvalita a hodnota lidského žití).

    Ovšem: ani tu kvantitativní stránku nelze jen tak opomenout; neboť ona je tou reálnou kostrou, která nese všechno ostatní. Právě tohle byla snad nejzákladnější Marxova chyba v jeho projektu komunismu: on chtěl mít jenom tu kvalitu (lidské existence) – ale naprosto odstranil formální ukazatel zbožní hodnoty, a bez tohoto ukazatele vůbec nebylo možno realizovat efektivní produkci. Komunismus vlastně neztroskotal ani tak na politické diktatuře; tato politická diktatura se musela vytvořit proto, aby udržela na uzdě lid protestující proti mizerné životní úrovni za socialismu.

  4. A co takhle napodobit Marxe a to slovo vynechat?
    Přiznat, že dnešní ekonomické vztahy se od minulých dob, kdy se slovo kapitalismus začalo používat, podstatně liší, že vývoj jde stále dál a že ten inkriminovaný termín není sto vystihnout dnešní realitu…
    Zejména mě irituje personifikace, jako že kapitalismus chce toto nebo ono, takže něco zavinil.
    Vysledování důležitých počátečních prvků vývoje /zbožně peněžních tržních/ vztahů a jejich nástrojů je jistě zajímavý, ale nedokazuje v podstatě nic jiného než spontánní tok dějin, kdy se zdánlivě nezávislé vektory lidského snažení občas sečtou a vytvoří novou kvalitu, aniž by to účastníci zaznamenali.

  5. Paní Zemanová,

    nejsem nakloněn neustálé snaze měnit termíny, ani co se týče třeba nějak znevýhodněných lidí, ani v případě ekonomických systémů. Apropos, co byste navrhovala namísto kapitalismu. Snad ne ekonomickou realitu? To by pak bylo ještě těžší si představit jiný protiklad než ekonomický nesmysl, kdysi socialismus. Nakonec bychom mohli skončit u „čínských konců“. Přejmenovat bychom ostatně mohli např. také techniku. Vždyť se nezdá mít tolik společného výroba parního válce a křemíkového čipu…

    Ale abych byl upřímný, sám jsem kapitalismu (na Západě) za našeho starého režimu přál, termín cítil jako zatížený dávnými resentimenty a proto skoro nepoužíval.

  6. „Správný střed“ bude ale asi v neustálém pohybu, tak jako (ekonomická) realita sama, takže spíše asi může být užitečné hledat jakési (decentralizované) „váhy“, které ty pohyby budou monitorovat s co nejmenším zpožděním a s včasnými identifikacemi a korekcemi metodických zkreslení. (Trochu analogicky včasné prevenci nákladů z šíření nákazy geometrickou řadou). Teoreticky v (idealizovaném, reálně neexistujícím liberálním modelu) kapitalismu jsou zřejmě těmito vahami trhy.

    Možná už ale žijeme v jiném systému, kde převažují už (alespoň v prostoru států s dosud relativně vysokým standartem sociálního zabezpečení) jiné formy zhodnocení investic než „přivlastnění nadhodnoty“ z práce zaměstnanců…(?)

  7. K POJMU KAPITALISMU

    Paní Zemanová, asi Vás poněkud překvapím, ale Vaši nechuť k používání pojmu „kapitalismus“ sám do nemalé míry sdílím.

    Máte pravdu v každém případě v tom ohledu, že se tento pojem svým (pře)častým užíváním namnoze stal už jenom floskulí, prázdným heslem. A především: zcela fatální vlastnost či důsledek tohoto pojmu je především v levicovém prostředí ten, že sugeruje dojem, jako že by zde bylo všechno jednou provždy jasné. Tedy asi v tomto smyslu: máme tady kapitalismus, tento kapitalismus je založen na vykořisťování; vykořisťování je naprosto evidentně nespravedlivé; a proto máme tedy jak plné právo, tak i povinnost tento kapitalismus svrhnout, odstranit se vším všudy z povrchu zemského.

    Právě toto je důvod, proč já sám pojem „kapitalismus“ používám v každém případě s určitou mírou opatrnosti; a v některých případech tak trochu i proti vlastnímu přesvědčení. Protože za ním vždy číhá nebezpečí tohoto ideologického zploštění.

    Na straně druhé má ale samozřejmě pravdu i pan Horák v tom, že tento pojem není zcela libovolný respektive svévolný, nýbrž že označuje určité, zcela specifické uspořádání společensko-ekonomických vztahů. A kdybychom toto specifické uspořádání nenazvali pojmem „kapitalismus“, museli bychom si pro něj vymyslet termín náhradní. Ale – jakýkoli náhradní pojem by sotva mohl tak přesně vystihnout nejvlastnější princip tohoto společensko-ekonomického uspořádání: totiž slepou snahu po neustálé maximalizaci zisku. Tedy onu „špatnou nekonečnost“, o které jsem hovořil.

    Užívání jakýchkoli pojmů je ostatně vždy velice ambivalentní záležitost. Podle řecké myšlenkové tradice pojmy lidské řeči z o s t ř u j í to, co spatřil náš zrak. To znamená: my vidíme, vnímáme určitou skutečnost; ale tato skutečnost je v neustálém pohybu a změně, jednou vidíme toto a podruhé zase něco jiného. Například i samotné slunce: ráno je na jedné straně oblohy, k večeru na straně zcela opačné; a v noci je už zcela pryč. Jsou to tedy právě slova, pojmy lidské řeči, které nám umožňují tuto nestálou a stále se měnící realitu uchopit, fixovat v podobě jasných, přesně konturovaných forem a definic. Mimochodem: řecký „logos“ znamená jak „slovo“, tak „pojem“, tak ale i „podstatu“. Slovo, pojem je tedy cestou k poznání podstaty daného fenoménu.

    Na straně druhé ovšem platí i to, že slovo právě tímto „zostřením“ viděné reality tuto realitu vždy zároveň nějakým způsobem falšuje. Právě proto že její jednotlivou část vytrhává z nekonečně plynoucího proudu jejího bytí, jejího samopohybu. Této odvrácené stránky logu si ti staří řečtí myslitelé, fascinováni možnostmi nového poznání, vlastně vůbec nebyli vědomi.

    Celkově to tedy znamená: na jedné straně potřebujeme naprosto nezbytně pojmy, abychom jejich prostřednictvím mohli poznat, pojmenovat, uchopit podstatu fenoménů našeho světa. Ale na straně druhé opravdu stejně tak platí, že nikdy za těmito zdánlivě jasnými pojmy a definicemi nikdy nesmíme zapomenout na ten zcela spontánní samovývoj neustále živé skutečnosti samé.

  8. „Spontánní vývoj a nová kvalita“ – ale paní Zemanová, právě o toto se jedná, že sám o sobě spontánní vývoj produkčních schopností a vztahů uvnitř lidské společnosti vytvořil zcela novou kvalitu; a tato nová kvalita byla nazvána „kapitalismem“. Jestli mezitím tento spontánní vývoj opravdu šel dál, totiž tak daleko že by zde mezitím vznikla už zase nějaká nová kvalita, kterou by už nebylo legitimní označovat původním názvem „kapitalismus“ – o tom je samozřejmě možno vést diskuse. Ostatně ještě jednou připomínám, že zde diskutovaný text je opravdu jenom prvním, úvodním z celé řady, které na téma „kapitalismus“ chystám. V těch dalších hodlám rozebrat – a přehodnotit! – i klíčové pojmy klasické marxistické teorie, jako je „vykořisťování“, „hodnota“, „nadhodnota“, atd.atd. Nechci tady předjímat a předbíhat; ale už teď mohu opravdu konstatovat, že mnohé z těchto pojmů nejsou (už) použitelné v tom samém významu, v jakém je používal Marx. – To je ovšem méně v důsledku dalšího vývoje, jako proto, že už sám Marx těchto pojmů používal jenom v zúženém, velmi specifickém smyslu.

    Co se pak té „personifikace kapitalismu“ týče: takovýchto personifikací se v našem běžném životě dopouštíme znovu a znovu, například když řekneme: „Mé zaměstnání ode mě vyžaduje…“ Anebo ale třeba i „Počasí nás nutí k …“ Kapitalismus je jak řečeno zcela specifickým společensko-ekonomickým útvarem a uspořádáním; je tedy určitou entitou, která jako taková má trvalou a přirozenou snahu přizpůsobit své prostředí k obrazu svému; tedy uvést ho do souladu s jejím vlastním charakterem. V tomto smyslu tedy tato personifikace není v zásadě ničím falešným či chybným. Problematičtějším to ovšem může být tehdy, když se kapitalismus nejen personifikuje, nýbrž zároveň vysloveně démonizuje; jako by kapitalismus nebyl opravdu ničím jiným nežli samotným ďáblem, jehož jediným cílem je zničit celé lidstvo. Tady je skutečně zapotřebí vždy naprosto přesně a důsledně diferencovat mezi negativními stránkami kapitalismu na straně jedné, a mezi přirozenými potřebami a nutnostmi otevřené ekonomiky na straně druhé.

  9. „Správný střed“ kapitalismus: ano, v každém případě se jedná o dynamickou, nikoli statickou hodnotu; jde o neustálé nalézání vyváženého středu mezi protichůdnými momenty respektive požadavky.

    Ovšem: tady je nutno rozlišovat mezi „správným středem kapitalismu“ jako takového (ten je opravdu určován víceméně trhem) – a mezi „správným středem“ ekonomické činnosti společnosti, kde by tento správný, vyvážený střed měl naopak ležet někde mezi potřebami samotného kapitalismu na straně jedné, a mezi humánními požadavky a potřebami člověka samotného.

    Co se té „jiné formy zhodnocení investic“ (nežli je vykořisťování) týče – opakuji znovu, tyto specifické otázky hodlám projednávat v dalších tématických textech.

  10. ÉTOS PRÁCE

    Vraťme se ještě jednou k tomu „étosu práce“; je to skutečně dosti klíčová, a přitom velmi ambivalentní záležitost.

    Zopakujme si napřed tézi vyslovenou v článku: že to byl křesťanský (klášterní) étos práce, který vlastně teprve vůbec umožnil nástup kapitalismu. Práce nyní už nebyla jenom záležitostí nižších společenských vrstev, nýbrž byla zároveň prací, respektive spoluprací na díle Božím, a tedy vlastně oslavou Boha. Jak už jsem zmínil, v hierarchicky uspořádané feudální společnosti ovšem stále přetrvával hluboký despekt „lepších“ lidí k pouze fyzické práci; ale na straně druhé to byly skutečně právě křesťanské kláštery, které zaujímaly postoj k fyzické práci naprosto opačný. A navíc – byly to právě tyto křesťanské kláštery, které byly po řadu staletí hlavním zdrojem technických inovací. Za prvé ony byly centrem vzdělanosti; a za druhé mezi nimi existovala překvapivě intenzivní – dnešní terminologií řečeno – informační komunikace, takže dejme tomu zlepšení techniky orby vynalezené v Irsku se už po relativně krátkém času mohlo rozšířit i do klášterního hospodářství třeba v jihovýchodní Evropě.

    Nicméně klíčová otázka zůstává stále otevřená: byl to skutečně tento specificky křesťanský „étos práce“, který umožnil (respektive zavinil, podle toho) nástup kapitalismu – anebo by kapitalismus vznikl svým vlastním samovývojem, a ten křesťanský pracovní étos tu byl jenom víceméně drobnou epizodou?

    Pro zajímavé srovnání se můžeme vydat například do Japonska. Tam totiž takováto „étos práce“ nevznikl po celou dobu středověku. Tamější rolníci byli ještě mnohem více pohrdaným společenským stavem nežli evropský sedlák; a dokonce i bohatý obchodník měl relativně velice nízký společenský status, neboť platil prakticky za švindlíře, který nevytváří sám žádné hodnoty, a jenom profituje z rozdílů tržních cen. Na nejvyšším stupni společenské prestiže nestál tehdy ani pracující člověk, ale ani zbohatlík – nýbrž b o j o v n í k, válečník, samuraj.

    Ve středověkém Japonsku tedy nebyl nejen dominantní, ale vlastně vůbec přítomný étos práce; a to pak skutečně vedlo k tomu, že – na rozdíl od Evropy – zde došlo k naprosté stagnaci jak technologické, tak i společenské. A ke změně došlo prakticky až čistě vojenským nátlakem Američanů, kteří si vynutili komerční zpřístupnění japonského trhu.

    Příklad Japonska by tedy hovořil pro tézi, že je to skutečně čirý „étos práce“ – tedy naprosto nemateriální, ryze mentálně-hodnotová záležitost, který nakonec uvedl do pohybu celé ten mohutný příval novodobého kapitalismu.

    Na straně druhé ovšem musím znovu připomenout i případ antické produkce: ani zde neexistoval žádný „étos práce“ (tím méně křesťanský) – a přece antický svět nejenom že usilovně pracoval, ale i proslul jedinečnými technologickými inovacemi!

    Zdá se tedy, že na položenou základní otázku, zda kapitalismus vzniká svým vlastním samopohybem, anebo zda je k jeho vzniku zapotřebí předcházejí změna společenské mentality („étos práce“) – že tedy na tuto otázku ani v tuto chvíli nemáme žádnou jednoznačnou odpověď.

    Marx předpokládal, že kapitalismus se vytvoří sám svým vlastním samovývojem, respektive jako nevyhnutelný důsledek „rozvoje produkčních sil“ lidstva.

    Jenže – když se podíváme na všechna různá lidská společenství na zemi, pak zjistíme, že svým vlastním samovývojem se kapitalismus nevytvořil prakticky nikde jinde na celé planetě, s jednou jedinou výjimkou: v anticko-křesťanské Evropě! A teprve z této Evropy se pak rozšířil i do jiných částí světa.

    Zdá se tedy, že nástup kapitalismu přece jenom vyžaduje něco více, nežli jenom nějaký zcela samovolný „rozvoj produkčních sil“. Respektive samotné tyto produkční síly lidstva se jenom tam skutečně intenzivně rozvíjejí, kde je přítomen ještě nějaký další, dodatečný impuls.

    Zdá se, že pro vznik kapitalismu jsou zapotřebí především tyto komponenty:

    – intelektuální prostředí
    – ochota k inovacím
    – čilá kulturní výměna
    – energie vložená do inovací se musí vyplácet; musí tedy být generován zisk.

    Všeobecně by snad tedy bylo možno říci: ano, na určitém stupni rozvoje produkčních sil nevyhnutelně nastupuje fáze kapitalismu. Ale aby k tomuto rozvoji produkčních sil vůbec došlo, k tomu je zapotřebí přítomnost určitých specifických podmínek; zhruba tak jak byly vyjmenovány výše.

  11. Na Benediktovo Ora et labora jste myslel, pane Poláčku, ale nemyslel jste na apoštola Pavla, který napsal: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Odkud měl Pavel tu úctu k práci, když v něm křesťanství teprve začínalo? Nejspíš ze židovství. Pavel bezpochyby věděl, že práce je (kromě samotné přírody) jediným zdrojem hodnoty. Nikoliv té tržní, ale užitné.
    Jak praví Píseň práce: Vše, čeho člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá. Buď práci čest!

  12. O té hodnotě (konkrétní, tedy užitečné hodnoty tvořící) práce mohl ovšem Pavel vědět nejen jako Žid – nýbrž stejně tak jako helénisticky vzdělaný člověk. Jak už jsem napsal, v antice nebyla fyzická práce sice příliš v úctě, ale přesto byla usilovně a se zápalem praktikována. Ovšem – ze všeho nejspíš se v tomto Pavlově postulátu zrcadlí jeho vlastní postavení, když on sám musel svou vlastní prací zajišťovat svou obživu. A bylo by dost možná docela odůvodněné za tím hledat postranní narážku na jeho ideové odpůrce či konkurenty v církevní hierarchii raného křesťanství, kteří na rozdíl od něj se nechávali – když někam přijeli na vizitu – živit místní křesťanskou komunitou.

  13. JE KAPITALISMUS PŘIROZENÝ?

    Věnujme se v našem zkoumání (počátků) kapitalismu další klíčové otázce: je kapitalismus jako takový přirozeným společenským respektive ekonomicko-společenským útvarem (v tom případě by nemělo žádný smysl pokoušet se o jeho odstranění) – anebo je ale útvarem, uspořádáním umělým, nepřirozeným, a je tedy jak možno, tak i nutno pokoušet se o jeho překonání nějakým uspořádáním pokročilejším a humánnějším?

    Ani tady nebude odpověď nijak jednoduchá; už proto že daná otázka tématicky úzce souvisí s otázkou předchozí (tedy zda kapitalismus vzniká samovolně či ne), kde nám nakonec vyvstala dosti protichůdná odpověď.

    Na jedné straně jsme si ukázali, že kapitalismus vzniká jenom tehdy, když jsou dány určité, specifické okolnosti a podmínky. Jak bylo řečeno je na zemi celá řada (respektive většina) regionů kde se kapitalismus nikdy nevytvořil samovolně, nýbrž byl tam „zavlečen“ zvnějšku.

    Na straně druhé je ale stejně tak dobře možno celou záležitost nahlížet takto: p o k u d se vývoj společnosti, jejích produkčních a kreativních sil nemá zastavit, pokud má jít dále – pak fáze kapitalismu musí nevyhnutelně nastat.

    Právě takhle to ostatně viděl i samotný Marx: že kapitalismus je naprosto nutnou, tedy přirozenou fází ve vývoji lidstva, jeho produkčních sil a jeho společenského uspořádání.

    Ovšem: my zde stavíme otázku „přirozenosti“ kapitalismu v poněkud jiném smyslu. Totiž ne v tom Marxově smyslu, že by kapitalismus byl přirozenou f á z í vývoje; nýbrž v tom smyslu, jestli kapitalismus není ve skutečnosti zcela principiálně a víceméně pro všechny časy tím nejpřirozenějším uspořádáním ekonomických, a tedy i společenských vztahů.

    Pro tuto tézi by totiž hovořily docela závažné argumenty. Samozřejmě, každý ví že ten útvar který dnes označujeme termínem „kapitalismus“ zde nebyl přítomný po všechny časy. Že před ním existoval systém feudální, a ještě před ním otrokářský.

    Jenže: připomeňme si co je hlavním rysem kapitalismu. Je jím přítomnost k a p i t á l u, tedy určité v zásadě volné míry nashromážděné abstraktní hodnoty (to jest v praxi: peněz), přičemž tyto peníze nejsou pasivně uloženy jako poklad, nýbrž jsou použity jakožto investice, pro generování d a l š í h o zisku.

    A teď si položme otázku: co třeba takový římský velkostatkář: ten snad neměl snahu neustále rozmnožovat svůj majetek? Tedy – produkovat zisk? Peníze dozajista měl; a pokud měl příležitost, tak si přikupoval další a další pole, aby z nich mohl vytěžovat další a další zisk. A to samé platí třeba i o úspěšném loďaři, který také – pokud měl možnost – rozšiřoval své loděnice, tedy investoval svůj zisk, jakožto kapitál, za účelem rozmnožení vlastního zisku. A to už vůbec není řeč o obchodnících a finančnících, kterým jak řečeno už sám Aristoteles vytýkal kapitalistické manýry, to jest produkování prázdného zisku, bez jakékoli tvorby reálných užitných hodnot.

    Vidíme tedy, že rozdíl k současnému kapitalismu byl tehdy fakticky jenom v tom, že tehdy ještě převažoval agrární způsob hospodaření; a půdu samozřejmě nebylo možno rozmnožovat donekonečna. To ale byla skutečně jenom čistě technická či přírodní překážka; ale jak jsme viděli, kapitalistické z p ů s o b y, jakož i motivy jednání byly u tehdejších ekonomických aktérů přítomny víceméně už tím samým způsobem jako dnes.

    V tomto smyslu by tedy skutečně bylo možno s dobrými důvody tvrdit: takzvaný „kapitalismus“ je ve skutečnosti tou naprosto nejpřirozenější formou ekonomické, produkční činnosti člověka; a jenom za určitých, ještě nerozvinutých či jinak limitujících okolností se tento kapitalismus nemůže plně realizovat, a musí se transformovat ve formy jiné.

    To by pak ale znamenalo: jak feudalismus, tak i otrokářský systém by ve své nejvlastnější podstatě byly už vlastně k a p i t a l i s m e m (tedy snahou o zhodnocení vlastního kapitálu); jenom že kapitalismem teprve zárodečným, skrytým pod navenek jinými formami.

    Pro takovýto výklad by bylo možno nalézt určitou oporu dokonce i u samotného Marxe; který uvádí, že například už středověký tovaryš byl svým mistrem vykořisťován, jenom s tím rozdílem že ve srovnání s rozvinutým kapitalismem zde forma vykořisťování měla bezprostředně přirozenou, personální podobu. Ten tovaryš tedy nestál tváří v tvář anonymnímu kapitálu, nýbrž svému vlastnímu mistrovi. Ale – ten mistr sám se choval v každém případě v tom smyslu „kapitalisticky“, že si přivlastňoval nadpráci („nadhodnotu“) svého tovaryše; a dozajista tento mistr usiloval i o maximální zhodnocení svého vloženého kapitálu. Opravdovou, otevřenou možnost zhodnocování mu znemožňovaly pouze tehdejší tuhé cechovní předpisy a limity.

    Ještě jednou tedy: jsou naprosto dobré důvody pro tvrzení, že kapitalismus, kapitalistická forma ekonomiky je tou naprosto nejpřirozenější formou produkční činnosti člověka. Ovšem: tímto konstatováním ještě zdaleka nejsou zodpovězeny všechny otázky s daným tématem spojené. O tom ale zase až příště.

  14. Hledání předpokladů a prapočátků pozdějších, či dosud trvajících fenomenů má pro intelektuálně orientované lidi velkou přitažlivost. Týká se to např. zásadní historické role Evropy, začátku či konce středověku, nástupu renesance, nebo vzniku kapitalismu. Zmíněné přitom na sebe nejen časově navazuje, ale samozřejmě spolu také hluboce souvisí.

    Ve středověku se Evropané, želící ztráty univerzální říše, jen pozvolna propracovávali zpět k úrovni, jež byla dosažena již v antice. Asi nejlépe je to vidět na umění. Renesance měla několik předstupňů, naplno se však prosadila a hledané příbuznosti s antickou tvorbou dosáhla až v čase, kdy společnost doznala srovnatelného rozvinutí, sebevědomí, individualizace a stratifikace.

    V severní Itálii, podobně jako kdysi v Řecku, nevznikl despotický státní moloch, nýbrž se (i krvavě, ale plodně) střetávala města. Už ve středověku se přitom říkalo, že „městský vzduch osvobozuje“. Zde se tak dálo v již poněkud kapitalistickém duchu. Na svou dobu nesmírně bohatí magnáti se stali mecenáši umění, jež navzájem soutěžilo – v realismu. Věcnost kapitalismu můžeme vidět nejen v severoitalských signoriích, pro něž takoví jako Leonardo hledali technická řešení problémů nejinak než Archimédes kdysi v Syrakusách. Také jinde, kde moře spojovalo a podněcovalo podnikavost, ve Flandrech. Realismus vlámské malby je toho jedinečným dokladem.

    Kapitalismus je zpočátku ještě zásadně limitován skutečností, že silně postrádá institucionální a finanční nástroje pro svůj rozmach. Jsou zde však židé, kteří smějí (ba vlastně musejí) půjčovat peníze. Rozvoj řemesel a obchodu vytváří širší vrstvu bohatých měšťanů, kteří za svůj vzestup nevděčí přízni vrchnosti. Evropským specifikem je nejen to, jak vznikla města, ale také, že se mnohde k naší fascinaci zachovala v podobě, jak prosperovala za kapitalistických počátků. V Itálii můžeme navštívit Benátky, Florencii, Janov, Bolognu, Ferraru, Padovu atd. Ne náhodou fungovaly právě zde nejstarší univerzity a na nich byly provedeny první pitvy. (Naše pražská univerzita v praxi velmi brzy nejlépe předvedla, že i náboženství je možné – aspoň na čas – vykládat nezávisle.) Na severu zase dosud najdeme vedle hanzovních měst a Amsterdamu také staré Bruggy, Gent a další města, jejichž „chrámy konzumu“ se poprvé vyrovnaly, i co do výšky a výzdoby, chrámům bohoslužebným.

    Samozřejmě, že se kapitalismus vyvinul přirozeně. Převážně spontánně. Nikdo ho nevymyslel. Objeveny, zavedeny, konsolidovány a modernizovány musely být jen instrumenty k jeho rozvoji a šíření. Technické (třeba lodě, rovněž zbraně), stejně jako další, „logistické“, postupně burzy, šeky, akcie atd. Právě v přirozeném vzniku a postupném vývoji tkví výhoda kapitalismu před socialismem, jenž byl nastolen překotně, jakmile to bylo první úspěšnou revolucí v jedné konkrétní zemi umožněno. Přes veškerou snahu a kompromisy, zleva odmítané, byl proto novější pokus o zbudování lepší společnosti provázen atmosférou „teď nebo nikdy“, křečovitostí, krvavým konfrontačním průběhem a posléze neúspěchem.

    Mám však pro „přirozenost“ vzniku a rozvoje, pro dobové sepětí s pokrokem přiznat kapitalismu právo vládnout „na věčné časy a nikdy jinak“? Vždyť třeba války také vznikly nesporně přirozenou cestou a přece je zřejmé, že musejí více méně přestat. Nebo křesťanství, také svého času prosadilo (na vlastním teritoriu), s jednou zmíněnou pozoruhodnou výjimkou, svůj monopol a teprve vlastně nedávno o něj přišlo. Nebyl to nakonec právě kapitalismus, který otevřel skříňku, často považovanou za Pandořinu, s osvobozováním a emancipací širších vrstev v důsledku jejich vlastního uvědomění a organizace, aby se staly tyto, jakož i zmíněné ideály rozhodující dějinnou silou?

  15. Apoštol Pavel nechtěl za kázání evangelia odměnu („Kdybych to činil ze své vůle, mám nárok na odměnu; jestliže jsem byl povolán, plním svěřený úkol.“) A zřejmě mu bylo proti mysli žít z cizí práce, proto si chtěl sám na sebe vydělat. Byl sice příliš velký realista na to, aby požadoval zrušení otroctví, ale na druhé straně po křesťanech požadoval, aby se ke svým otrokům, pokud nějaké měli, chovali jako bratři. Je to vidět z listu Filemonovi, jemuž uprchl otrok Onezim. Pavel sice Onezima poslal zpátky, ale jeho pánovi napsal: „Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky –
    ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra.“ A dále: „Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je ti něco dlužen, připiš to na můj účet. Já, Pavel, píšu vlastní rukou: já to nahradím. Abych ti neřekl, že mi dlužíš i sám sebe. Ano, bratře, udělej mi tu radost v Pánu. Potěš mé srdce v Kristu. Píšu ti v důvěře ve tvou poslušnost a vím, že uděláš víc, než říkám.“

  16. PŘIROZENOST A NEPŘIROZENOST KAPITALISMU

    Pane Horáku, svým posledním vstupem jste vyloženě předběhl mé vlastní pokračování v projednávaní dané problematiky, kterou jsem chystal na dnešek. – A měl jsem přichystánu zcela konkrétně i tu zmínku o válečném a jiném násilí, kterou jste uvedl Vy! 😉 – No, alespoň jste mi svými důkladnými rozbory ušetřil námahu, takže mnohé z toho nemusím už znovu opakovat.

    Takže: ano, je možno i o vzájemných bojích lidí stejně tak oprávněně možno tvrdit, že se vyvinuly „přirozeně“. Tam kde existuje (citelný) nedostatek zdrojů, tam víceméně zákonitě vzniká vzájemný boj lidí o tyto zdroje. – A připomeňme si, že Marx svůj projekt komunismu projektoval vlastně výhradně pro společnost naprostého nadbytku! Jenom tehdy se ta představa, že i když je všechno zadarmo, tak lidé přesto nevyrabují všechny obchody, když je veškerého potřebného zboží takový nadbytek jako dejme tomu vzduchu k dýchání. A stejně jako by bylo pošetilým počinem hromadit si ve vlastním sklepě tlakové bomby s atmosférickým vzduchem, stejně tak se Marxovi mohlo zdát být pošetilé, aby si lidé hromadili předměty běžné spotřeby, když je jich naprostý nadbytek. Marx si ovšem nijak nedokázal představit, k jaké může dojít explozi konzumní nabídky, a tedy i konzumní žádostivosti lidí. Jinak řečeno: nějakou „konzumní nasycenost“ lidstva bohužel nelze reálně očekávat.

    Takže ano, skutečně je tomu tak: jestliže můžeme samotný proces vzniku kapitalismu pokládat za sám o sobě přirozený – pak to ještě naprosto a vůbec neznamená, že bychom za stejně přirozenou měli či museli pokládat jeho trvalou existenci. Přinejmenším v jeho současné podobě. A stejně jako současné lidstvo už přece jenom začíná překonávat dřívější „přirozenost“ bojů a válek (sice se i dnes stále válčí, nicméně válka jako taková je dnes už obecně pokládána za zásadně ilegitimní počin; a proto i každý agresor se cítí nucen svou válku deklarovat jako tak či onak „obrannou“.)

    Stav věcí je tedy momentálně takový:

    – ano, samotný vznik kapitalismu byl zřejmě přirozeným procesem

    – za druhé, z této přirozenosti vzniku nelze bez dalšího odvozovat přirozenost jeho další respektive trvalé existence

    – ovšem! stejně tak platí, že přirozenost vzniku kapitalismu je nutno brát vážně. A není možno si celou věc usnadnit tak jako to učinil Marx, tím že jenom cestou konec konců čistě filozofické spekulace (a zmanipulovaných ekonomických modelů) postuloval stejně tak přirozený zánik kapitalismu.

    Daleko spíše ohledně kapitalismu máme skutečně prakticky ten samý stav jako u (válečného) násilí: sice na straně jedné cítíme že je na tom něco špatného, a že je zapotřebí to zrušit; nicméně na straně druhé latentní sklon k násilnému řešení konfliktů bude mít člověk asi vždycky, a stejně tak zde budou asi vždy přinejmenším latentní tendence k uchování (respektive obnovení) „čistého“ kapitalismu.

    Přičemž u kapitalismu je ten zásadní problém, že mnohé jeho komponenty (jako zmíněné podvojné účetnictví, bankovnictví atd.) mají skutečně zcela objektivně přirozený charakter, a neobejde se bez nich žádná funkční a efektivní ekonomika.

    Takže naprosto klíčovou otázkou se pak jeví tato: je vůbec možno účinně separovat tyto přirozené komponenty kapitalismu od komponent, které považujeme za negativní, zbytečné, ze řetězu utržené? To je skutečně otázka všech otázek; a v tuto chvíli na tuto otázku neexistuje žádná přesvědčivá odpověď.

    Jisté je jenom jedno: ekonomika socialismu, která měla být založena na naprosté negaci kapitalismu, zčásti byla donucena alespoň některé z těchto jeho komponent do sebe samé implantovat; a za druhé tato ekonomika socialismu nakonec ztroskotala právě proto, že jiné jeho komponenty do sebe – z ideologických důvodů – implementovat nesměla.

    Jinak řečeno: naprosto klíčovým problémem je vyřešit vztah tržní ekonomiky a kapitalismu. Jednou jedinou větou řečeno, otázka zní: Je možná tržní ekonomika bez kapitalismu?

    Případně určitá modifikace této otázky: je možná f u n k č n í, efektivní ekonomika bez tržní ekonomiky?

    Je nutno se obávat, že odpověď na druhou otázku zní negativně: ne, funkční ekonomika bez přítomnosti základních elementů ekonomiky tržní není reálně možná.

    Ale: jestliže tedy není možno zrušit tržní ekonomiku – pak je nutno počítat s tím, že zde vždy bude přítomen onen přinejmenším latentní tlak na obnovení kapitalismu. Respektive – že bude už vůbec krajně obtížné vynalézt nějaký ekonomický model, který by dostál potřebám a požadavkům tržní ekonomiky, a přesto by nebyl (alespoň v zásadě) kapitalismem.

  17. Co se ovšem toho realismu umění (protokapitalistické) renesance týče, tady bych měl přece jenom určité výhrady. Ano, jmenovitě renesanční způsob malby byl do značné míry „fotorealistický“; ale proto bych ho ještě bez dalšího nenazýval „realistickým“.

    Proč? – Protože tato renesanční malba byla – přes svou vnějškovou shodu s originální předlohou – stále ještě vysoce stylizovaná. Bylo v ní stále ještě zakódováno buďto vyšší duchovní (křesťanské) sdělení, anebo právě zděděný a obnovený „duch antiky“. Anebo třeba přinejmenším manýrismus.

    Bylo to proto daleko spíše opravdu až holandské malířství, které nastolilo éru vysloveně banálního realismu, odpovídajícího plně potřebám měšťanské (a měšťácké) společnosti. Umění zde ztratilo onu skrytou dimenzi hlubšího, subtilnějšího sdělení, a zploštělo k pouhé dekoraci měšťanských příbytků.

  18. Paní Hájková, už dříve jsem Vám napsal, že Pavel zřejmě reálně neměl jinou možnost, než se živit sám. On totiž právě n e b y l povolán. On se nikdy nestal „oficiálním“ apoštolem prvokřesťanské církve. On nebyl jejím vyslancem; on se fakticky povolal sám. A svými radikálními mravokárnými kázáními si proti sobě i mnohdy asi popudil ty křesťanské komunity, ve kterých působil. Bylo by proto značně nejisté spoléhat se na alimentaci z jejich strany.

    Co se jeho vztahu k otroctví týče: na straně druhé ovšem platí, že křesťanství mělo v mnohých ohledech naprosto „nerealistické“ hodnoty a požadavky. Proč tedy ne zrovna v oblasti otroctví? – Tady asi hraje klíčovou úlohu to, že ani sám Ježíš stav otroctví nikdy explicitně neodsoudil.

    Jinak je ovšem docela zajímavé, že tím jak Pavel posílá zpátky otroka k jeho pánovi s tím, že „ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra“ – že tím vyslovuje prakticky to samé jako Aristoteles ve své „Politice“: že totiž pán se ke svému otroku má chovat slušně a spravedlivě, a že v optimálním případě se mezi nimi má dokonce vyvinout stav určitého přátelství.

  19. A teď si představte, že by dnes Pavel přišel k nějakému kapitalistovi, který propustil některého zaměstnance a řekl mu:
    „Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky – ne už jako zaměstnance, nýbrž mnohem více než zaměstnance: jako milovaného bratra“.

  20. Kdo to může dosvědčit, že „Pavla povolal Bůh“? On sám (Pavel) si to dozajista myslel; ale i z prvokřesťanské komunity jen málokdo sdílel toto jeho přesvědčení.

  21. Zaměstnanec jako „milovaný bratr“: no on je tu jeden zásadní rozdíl už v tom, že dnešní zaměstnavatel obvykle nesdílí se svým zaměstnancem společnou domácnost. 😉

    Tehdy to opravdu bylo něco zásadně jiného, domácí otrok byl členem společné domácnosti (respektive hospodářství), a tady ovšem vystupovala mnohem více do popředí čistě osobní stránka vztahu mezi pánem a otrokem.

  22. TOPOI KAPITALISMU

    Pokud tady ovšem diskutujeme o tom, jestli kapitalismus je či není dějinně či evolučně přirozený útvar, pak si musíme být vědomi toho, že stále ještě fakticky vůbec nevíme, c o vlastně tento kapitalismus jako takový skutečně je.

    Aristoteles svého času napsal dílo s názvem „Topoi“ (česky: Topiky), čili: „místa“. Aristoteles tady prozkoumával způsoby, logická pravidla, jakými se člověk (v procesu argumentativního dialogu) může přibližovat správné definici daného předmětu.

    Přesně tato úloha na nás ještě čeká co se týče našeho zkoumání kapitalismu. Abychom mohli pronést nějaké definitivní soudy o kapitalismu (tedy včetně otázky jeho přirozeného či nepřirozeného charakteru), k tomu musíme probrat ještě celou řadu dalších dílčích témat s ním spojených: v prvé řadě otázku hodnoty, nadhodnoty a vykořisťování; ale pak další s tím spojené kategorie jako je „konkrétní práce“, „abstraktní práce“ a tak dále. Bude nutno se i vypořádat s teorií mezní hodnoty.

    Takže v každém případě na nás čeká ještě hodně práce, hodně zkoumání; a teprve na konci tohoto zkoumání snad budeme moci s větším oprávněním vymezit a definovat, co vlastně tento kapitalismus ve své podstatě skutečně je. A tedy i to, zda je či není historicky a společensky přirozeným útvarem. Případně – a zrovna tímto směrem mnohé ukazuje – obojí.

    V tuto chvíli se stále zabýváme především záležitostí samotného v z n i k u kapitalismu; a tady se nám jako výsledek dosavadních úvah a zkoumání ukazuje, že jeho vznik sám byl podle všeho skutečně přirozeným a nutným dějinným procesem. I když – jak už jsem ukázal – k tomu vývoji nedocházelo zdaleka všude, mnohdy se vývoj produkčních sil zastavil na určitém, nižším stupni. Ale tam kde tento vývoj produkčních sil šel dál, tam se všude vyvinul i ten ekonomicko-společenský útvar, který známe pod označením „kapitalismus“.

  23. To, že „z prvokřesťanské komunity jen málokdo sdílel toto jeho přesvědčení“ jste si vymyslel vy, pane Poláčku. Nic takového z Nového zákona nevyplývá. Jistě, že ne všichni křesťané byli Pavlovi nakloněni, ale tak už to chodí, že není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Myslím, že mnohem více bylo těch, kteří ho oceňovali. O tom, že byl Pavel Bohem povolán, svědčí jeho dí lo – křesťanské obce, které založil.

  24. Étos práce, otrok, výrobní prostředek, práce ducha…

    Pokud je otrok „výrobním prostředkem“ (tedy otrok je něco jako stroj – nebo robot) a je také zároveň i předmětem vlastnictví (podobně jako stroj a robot jsou také předmětem vlastnictví), étos „práce stroje“ se vytvořit nemůže a stejně absurdní je i představa, že „stroj v mém vlastnictví spolupracuje na díle Božím“, protože stroj nemá vůli, aby se ke spolupráci rozhodl.

    Jestliže má tedy někdo ve svém vlastnictví otroka nebo robota, hradí pouze jeho „provozní náklady“ a rozhoduje se za něj – nevyjednává s robotem o spravedlivé mzdě ani o pracovních podmínkách. Pracovní podmínky otroka („robota“) nevyplývají ze vzájemného vyjednávání, ale z povahy (z dobrého či špatného charakteru) jeho vlastníka.

    Pokud je tedy práce chápána jen jako nutné zlo, nemůže být současně chápána i jako předmět úcty: heslo „čest práci“ ani žádný étos práce vzniknout nemůže a možná tedy nemůže vzniknout ani ten kapitalismus (potažmo socialismus).

    No a teď konečně k té práci ducha – rozhodně ji nechci nijak zlehčovat, duch má práci těžkou. Sám to teď pozoruji na dětech, když se musí učit doma: je to dřina a oni nechtějí otročit. Naštěstí mají ve svém vlastnictví ducha, kterému tu dřinu přenechávají. Duch pak musí pracovat za ně a má toho chudák až nad hlavu. Když vidím tu lopotu, stavím se pak jednoznačně za osvobození lidského ducha ze spárů otroctví.

  25. Otroctví je tedy vlastně paradoxním obrazem člověka v ráji – člověk zde není za nic odpovědný a to, zda se mu vede dobře či špatně závisí na na dobrém či špatném charakteru jeho vlastníka, který je současně vlastníkem celé nemovitosti.

    Vyhnání člověka z ráje je tedy – pane Poláčku – vyhnání člověka z otroctví – vyhnání do svobody, do svobody, ve které člověk nese odpovědnost. Levicové „zajištění základních životních potřeb pro všechny“ je – pane Krupičko – zahnání člověka do ráje, kde životní podmínky závisí na dobrém či špatném charakteru vlastníka nemovitosti. „Doživotně zajištěný člověk“ se zde stává součástí nemovitosti, stává se jejím vybavením, vlastnictvím majitele – tedy otrokem. To je ta cena za „zajištění základních potřeb všech lidí“, potřeb, mezi které ti čokoládoví zajdové od Lindtu pochopitelně nepatří.

  26. Přečetl jsem si Obnovu plebejského spojenectví Matěje Stropnického v Právu.

    Autor má podle mě v lecčem pravdu. Třeba když píše, že koronavirus odhalil trvající potentnost státu. Nebo když zmiňuje, že je to kapitál, pro nějž jsou zásadními strategiemi volný pohyb pracovní síly a volný pohyb vlastní.

    Nevím nakolik si Matěj Stropnický uvědomuje, že jestliže s kapitálem kolaborují liberálové, nebo obecně intelektuálové, pak dělníci a vůbec obyčejní lidé s ním kolaborují ne méně, ale spíše ještě více, byť v menším.

    Ve chvíli, kdy jsem na DR vlastně náhodou připadl na Stropnického první text na toto téma, četl jsem shodou okolností knížku André Gida Návrat ze Sovětského svazu. Uvědomil jsem si paralelu, jíž lze vést mezi situací levicového liberála před jedním lidským věkem, hledajícího naději v zemi, kde zvítězila revoluce, a dnešním jeho následovníkem, jenž jenž chce najít naději u (potenciálně) levicových plebejců.

    André Gide měl v sobě tolik poctivosti, že dost umírněnou nejlepšími úmysly opakovaně ospravedlňovanou kritiku tendencí v tehdejším SSSR publikoval. Sklidil za to ovšem bouři nevole především zleva. (Liberálové nejsou tak úzkoprsí ani doktrinářští.) Během samého pobytu v Sovětském svazu však Gide lichotil, nejen v oficiálních proslovech, ale nakonec, jak přiznává, i v hovorech s více či méně prostými lidmi. Mluvil s nimi jako s dětmi. Tato mentalita se dodnes na Západě i u nás objevuje, má-li se něco říci Rusům nebo Číňanům.

    Martin Stropnický podobně jako André Gide, přes svůj názorový nesouhlas a do určité míry rozchod s vlastní vrstvou majetkovou, zájmovou a kulturní, je s to vést právě s ní otevřenou diskusi, byť skoro nic nezmění, zatímco s subjekty své volby, svými deklarovanými přáteli (či soudruhy) tak schopen nejspíš nebude. A bude-li, bude odmítnut. Požadavek „Zrcadlo, zrcadlo, ukaž, kdo je nejkrásnější“ vychází především z lidových úst. Emigrovat ze „Salónistánu“ se může zdát být nutné, v „Narcistánu“ a „Paďouristánu“ se však těžko nedostaví zklamání.

  27. Ještě panu Poláčkovi
    „…dnešní zaměstnavatel obvykle nesdílí se svým zaměstnancem společnou domácnost“.
    On může být bratrem i ten, kdo nesdílí společnou domácnost. Málokdo totiž bydlí se svým (dospělým) bratrem.
    Ale pokud jde o tu domácnost, myslím si, že právě v té tkví rozdíl dnešku oproti tradičním dobám.
    V otrokářském systému i ve feudalismu byla domácnost zároveň výrobní jednotkou. Aspoň pokud jde o zemědělství, což bylo ale převažující hospodářskou činností. Každá domácnost – od chudého rolníka po velkostatkáře vyráběla především to, co spotřebovali její členové a teprve přebytky se prodávaly na trhu. I když spotřeba členů domácnosti mohla být, pochopitelně, držena na docela nízké úrovni.
    I dnes je v domácnosti odváděno dost práce, ale málokde se vyrábí zboží pro vlastní potřebu. Snad jen vaření a nějaké kutilství bychom sem mohli započítat 🙂
    Proto jsme dnes daleko závislejší na trhu.

  28. K tomu sexu a té knize (o které nic nevím):

    Myslím, že není dobré, když se samotný sex stane předmětem úcty, místo aby tím předmětem úcty zůstal člověk (člověk v láskyplném vztahu i člověk z tohoto vztahu zrozený).

    Takže její název „Svatý sex“ mě odrazuje.

    Jestliže ta kniha evokuje podobnost mezi sexem a spiritualitou, je pak jistě možné podobnou podobnost vidět i mezi fyzickou prací a spiritualitou („ora et labora“). A podobně jako není dobré, když se předmětem úcty stane sex, není asi ani dobré, když se předmětem úcty stane práce nebo spiritualita … bych myslel. U té práce ale očekávám, že se mnou souhlasit spíše nebudete, paní Hájková.

  29. Souhlasím s vámi, pane Nusharte. Sex ani nepovažuji za svatý (toto pojetí se mi nelíbí) ani ho nepovažuji za zlo, nýbrž za věc, jejíž existence má své opodstatnění.
    Pokud jde o práci, taky si myslím, že nemá být předmětem nějakého kultu. To patří spíš minulosti, kdy si lidé práce zřejmě potřebovali vykompenzovat realitu svého postavení ve společnosti. Tomu odpovídá i text písně.
    Ale zase na druhé straně, vážit si práce (své i cizí), aniž by byla předmětem uctívání, je dobré. Je to vydaná energie, které nemáme neomezené množství.

  30. Náčelník Šikmý pohled se štědrou rukou aneb firma jako kmen Siouxů (jak zachránit kapitalismus)

    V návaznosti na konkrétní zkušenost mě napadlo, zda by vlastně vůbec bylo teoreticky možné seznámit zaměstnance se skutečným hospodařením firmy a s její budoucí strategií.

    Pokud například členové kmene považují náčelníka za starého blázna, který již nebude schopen ochránit tábor Siouxů před železným ořem bílého muže, mohlo by sice takové opatření důvěru v náčelníka obnovit, ale i jen teoretické realizaci tohoto zasvěcení bojovníků do života kmene brání svoboda náčelníka nakládat s válečnou kořistí podle svého uvážení. Chce se jistě uchránit od závisti svých bojovníků a nestojí o jejich kecy, povinnost odvádět daně bílému muži ve Washingtonu ho taktéž vede k jisté obezřetnosti a v neposlední řadě siouxská loviště ohrožují i časté nájezdy Lakotů a Kujónů, takže Šikmý pohled se nemůže spolehnout na pevný jazyk svých bojovníků.

    Nabídka bílé tváře zajistit indiánům v rezervaci klid na práci a základní životní potřeby pro všechny tedy nezní starému uchu Šikmého pohledu zas tak špatně…

  31. Když byla v článku řeč o Benediktovi z Nursie, vzpomněla jsem si, že mám doma knížku Benediktova cesta, kterou napsal jakýsi konzervativní křesťan. Domnívá se, že dnešní křesťany čeká stejný úděl jako svatého Benedikta, jehož řád prý po zániku Římské říše, v době, která se propadla do barbarství, zachraňoval v klášterech zbytky civilizace a vzdělanosti. A podařilo se mu to. Představuje si, že křesťané by se měli odstřihnout od liberálního světa, aby se zachovala tradiční kultura. A prý, že k tomu budou stejně dotlačeni, protože budou vyhazováni z práce jako nežádoucí osoby, které se nechtějí podřídit moderní morálce.
    Autor zřejmě obdivuje středověk, který byl podle něj sice krutý a církev byla prolezlá nešvary, nicméně tehdejší svět byl okouzlený a byl prostoupen živým Božím duchem a smyslem. Lidé to vnímali. Zatímco moderní svět je beze smyslu.

    Myslím si, že spojit práci se spititualitou (ora et labora) jde, ale asi spíš u manuální práce jako je práce v kuchyni, na zahradě, v dílně. Asi dost těžko u strojů, v pásové výrobě nebo v kanceláři.

  32. Myslím si, že pokus o nastolení socialismu byl právě jakýmsi pokusem vrátit světu smysl. Jenže se to celé nějak zvrtlo. Přitom u středověku, jak praví i onen autor, prý nevadilo, že byl krutý a církev byla prolezlá nešvary. Smysl světa byl stejně přítomen.
    Nakonec možná největší chybou bylo, že komunisté nepočítali s duchem, čili s Bohem.
    Anebo to tak musí být, že svět smysl nemá a člověk ho musí hledat jen sám pro sebe.

  33. Někdo doufá, že smysl bude objeven vědecky, jiní ho zas vidí jako meč v kameni. Je ale jedno, jestli se člověk považuje za vědce nebo za krále Artuše, který meč z kamene vytáhne.

  34. Paní Hájková, to že Pavel zakládal křesťanské komunity nedokazuje nic víc, než že zakládal křesťanské komunity. Každý nový náboženský či duchovní směr se šíří tím či oním způsobem misionování; to platí i o buddhismus, který existenci Boha výslovně popírá, jako jenom jednu z (mnohých) iluzí lidské mysli.

    Je fakt že Pavel byl posléze apoštolským koncilem v Jeruzalémě misionářskou činností pověřen; ale to bylo až 14 let poté, co on sám svou misijní činnost zahájil, na základě svého vlastního přesvědčení a ze svého vlastního pověření. A i na onom koncilu mu souhlas s jeho misionářskou činností byl dán až po dlouhých a těžkých interních sporech, a jenom s tou podmínkou že přitom uspořádá peněžní sbírku pro jeruzalémskou křesťanskou obec.

  35. Pane Nusharte, za prvé v antice zdaleka nepracovali pouze otroci (co celý stav řemeslníků a rolníků?..); a za druhé ti otroci nebyli zdaleka vždy ke své práci nuceni jenom čirým terorem, mnozí se jako otroci už narodili, byli prostě součástí daného hospodářství, s kterým – pokud jejich pán byl jenom trochu slušný – se vnitřně do značné míry identifikovali, a tedy i u nich je docela jistě možno hovořit o jisté míře „pracovního étosu“.

    Věci lidské bývají pravidelně o mnoho složitější, když se na ně podíváme „zblízka“, mimo abstraktních myšlenkových schémat.

  36. To Vaše srovnání života v ráji se stavem otroctví (zbaveného jakékoli odpovědnosti) je ovšem skutečně zajímavá myšlenka, pane Nusharte! 😉

  37. Ano pane Poláčku. Nic to nedokazuje. Ale já si to stejně budu myslet. Tedy to, že byl Pavel povolán Bohem.

  38. „Kolaborace s kapitálem“ – ano, pane Horáku, to je naprosto přesné zjištění. Tedy to, že s kapitálem nekolaborují pouze členové (liberálních) středních či vyšších vrstev, nýbrž stejně tak i příslušníci vrstev nižších. S určitou mírou cynismu by se dalo říci, že příslušníci prekariátu s kapitálem nekolaborují jenom tehdy, když jsou z něj skutečně už naprosto vyloučeni – a že jejich největším přáním je ale to, aby s ním opět mohli (šťastně) kolaborovat!

    Právě v tom leží zásadní omyl radikálních levičáků jako je Stropnický, Keller a Drulák – že stále žijí v přesvědčení, že co chudý člověk, to potenciální revolucionář. Respektive zapálený bojovník proti kapitálu.

    Ve skutečnosti v mnoha (dost možná ve velmi mnoha) případech se jedná jenom o čistě majetkovou frustraci respektive závist. A jakmile by tito příjmově deprivovaní dostali možnost vyšší participace na kapitálu, v tom okamžiku by jejich antikapitalistický zápal okamžitě velice rychle pohasl.

  39. PROČ ZTRATIL SOCIALISMUS SMYSL?

    To je opravdu zajímavá otázka, paní Hájková. V každém případě bych Vám přisvědčil v tom, že socialismus byl pokusem „obnovit smysl“. Byl to vlastně pokus obnovit smysl za podmínek industriální společnosti (a jejího racionalismu).

    Ale právě v tom by mohl ležet kořen (jeden z vícero) pro ztroskotání tohoto pokusu. Protože masová průmyslová produkce jako taková je daleko spíše molochem stále stejných, bezduchých strojových automatismů, nežli aby mohla zakládat nějaký – vyšší – smysl.

    Dalo by se říci, že socialismus svůj pokus o obnovení (či vytvoření) smyslu stavěl především na třech momentech:

    – za prvé, na vytvoření všeobecně spravedlivé, beztřídní společnosti

    – za druhé, na všeobecném kolektivismu, na duchu vzájemné pospolitosti

    – a za třetí, na optimismu 19. století, že neustále stoupající produkce bude jenom ku prospěchu člověka, že bude nositelkou jeho neustálého rozvoje, společenského i kulturního.

    Problematičnost třetího bodu už jsem zmínil: mechanická strojová produkce průmyslové společnosti sotva může mít potenciál zakládat nějaký opravdu humánní smysl. – Ovšem je nutno podotknout, že sám Marx si ve svých pozdějších létech tento problém uvědomil; a pravou říši svobody člověka pak viděl právě až v tom, když se člověk naprosto o s v o b o d í od této materiálně-produkční činnosti! Kdy se tedy člověk bude zabývat už jenom čistě intelektuálně-kreativní činností.

    Druhý bod: ukázalo se, že kolektivismus sám ještě nezakládá bez dalšího pocit pospolitosti. Ovšem: na straně druhé tento moment nelze jen tak bez dalšího odložit či zavrhnout. Nelze totiž popírat: v každém případě v počátcích socialismu (kdy ještě mnoho lidí uvěřilo v jeho ideu) se tento pocit pospolitosti mezi nimi skutečně zcela reálně vytvořil; a do značné míry se obnovil znovu v průběhu reformního procesu roku osmašedesátého. Tato vzájemná pospolitost tedy opravdu může mít něco do sebe; jenže musí zde být přítomno nějaké společné dílo, které dokáže ty kteří na něm pracují skutečně spojit dohromady společným pocitem a duchem. Socialistická výroba podle byrokratického centrálního plánu však postupem času nabyla ještě mnohem vyššího stupně odcizení, nežli jak je tomu v produkci kapitalistické.

    A bod jmenovaný jako první – vytvoření spravedlivé, beztřídní společnosti – jestli byl „reálný socialismus“ společností bez třídní či fakticky třídní, o tom se dlouhou dobu vedly rozsáhlé teoretické spory. V každém případě došlo k pocitovému rozdělení společnosti na „ty dole“ a na „papaláše“. Příjmové rozdíly mezi těmito vrstvami (respektive třídami) sice nebyly zdaleka tak velké jako za kapitalismu; ale na straně druhé byly mnohem větší, nežli jak by mohl připouštět rovnostářský princip socialismu. V každém případě zde sotva byl přítomen nějaký všeobecně rozšířený pocit uspokojení respektive životního štěstí ze života ve „spravedlivé beztřídní“ společnosti.

    Jestliže tedy (reálný) socialismus dokázal generovat nějaký vyšší smysl lidské existence, pak to bylo jenom po určitá přechodná období, a jenom za mimořádných podmínek. Nicméně – a toto je socialismu vždy nutno uznat – on se o vytvoření nějakého takového nového humánního smyslu alespoň p o k u s i l; zatímco kapitalismus i s jeho liberální demokracií se o něco takového vůbec ani nepokoušejí, člověka prostě propustí do výhradně soukromé sféry jeho ryze individuální existence. Hledej si každý smysl svého života, jak sám umíš!

  40. Já jsem tomu smyslu, který se světu pokusil dát socialismus (tedy s tím, že to jednou vyvrcholí v komunismu, kterého se spíš asi nedožiji), věřila. Já jsem prostě nebyla s těmi „my“, ale byla jsem s těmi „oni“. Minimálně do roku 1980 jsem věřila, možná ještě o pár let déle. Pak už jsem začínala pochybovat. Ale tolik jsem se tím nezabývala, protože se mi rychle za sebou narodily dvě děti (1982 a 1983) a já jsem neměla čas přemýšlet o smyslu světa. Bylo dost materiálních a jiných starostí. Nějakou dobu mi nevadilo žít beze smyslu, který mezitím definitivně vzal zasvé. Nevadilo mi to, aspoň dokud nedospěly děti (měla jsem pak ještě i třetí). Až vyrostly, vrátila jsem se k hledání smyslu. Když se ukázalo, že ve společnosti se žádný nový smysl nerýsuje, zachránila mě (osobní) víra.

  41. Paní Hájková, já jsem ve smysl socialismu věřil ještě mnohem déle (a v určitém smyslu na něj věřím dodnes). Jenomže já jsem už v sedmdesátých létech přestal věřit tomu, že těm kteří jsou u moci se skutečně jedná o pravý socialismus. Ale i toto poznání byl dost dlouhý proces, napřed jsem se domníval že je to jenom určitá omezená klika která se – s pomocí ruských tanků – dostala k moci, ale že se stále ještě jedná o socialismus. A až po dlouhém procesu hledání jsem zjistil, že to neleží v – takových či onakých – lidech, ale že vadný je celý systém. A že celý tento systém už jenom předstírá socialistický ideál, ale ve skutečnosti se mu jedná už jenom o udržení sebe samého.

  42. A co se toho smyslu týče: dospěl jsem ke zjištění, že tady bude nutno začít úplně od začátku. Tedy – ne šmahem zahodit vše co zde už bylo; ale že bude nutno všechno znovu od počátku přezkoumat a nově promyslet.

    Socialismus se příliš spolehl na to, že věci poběží víceméně automaticky. Že kolektivismus přinese automaticky pravou pospolitost; že nekonečně rostoucí produkce a konzum automaticky přinese šťastný a naplněný lidský život; že beztřídní rovnostářská společnost přinese automatiky pocit uspokojení.

    Jak už jsem naznačil výše nelze všechny ideály socialismu zavrhovat; ale už nikdy nebude možno se takto naivně spolehnout na jejich samočinné působení či naplnění. Lidský život a svět vůbec jsou mnohem složitější, než aby bylo možno se spolehnout na to, že něco dobrého vzejde jenom samo od sebe. (Samo od sebe může vzniknout jenom zlo, ve smyslu destrukce, zničení toho dobrého.) Proto opakuji ještě jednou: znovu od počátku všechno ještě jednou prozkoumat, promyslet; kromě jiného (či snad v prvé řadě) si znovu položit otázku, co je vlastně vůbec člověk. Až teprve poté co bychom našli odpověď (alespoň základní) na tuto otázku, teprve potom můžeme začít rozmýšlet o tom co by mohlo být smyslem lidské existence.

  43. KAPITALISMUS JAKO EKONOMICKY NEJEFEKTIVNĚJŠÍ PRODUKČNÍ ZPŮSOB

    Ještě jeden aspekt je nutno probrat v souvislosti s tématem přirozenosti či nepřirozenosti kapitalismu: totiž otázku jeho ekonomické efektivity.

    Jedním ze základních Marxových argumentů ve prospěch zrušení kapitalismu a nastolení komunismu bylo tvrzení, že komunistická produkce bude mnohem výkonnější a efektivnější, nežli produkce za podmínek kapitalismu!! Dnes – po všech zkušenostech s chronicky nevýkonnou a neefektivní výrobou za socialismu je možno se už jenom pousmát nad takto utopickou iluzí; nicméně je nutno uznat, že Marx měl pro tuto svou optimistickou vizi docela reálné důvody. On totiž žil v časech, kdy produkční způsob volného, prakticky nijak neregulovaného kapitalismu znovu a znovu upadal do těžkých krizí, které ničily obrovská množství hodnot, protože pro ně nebyl žádný odbyt, žádná koupěschopná poptávka. A ve fázi deprese (následující po krizi) příslušné hodnoty vůbec nebyly produkovány, z téhož samého důvodu – absence koupěschopné poptávky.

    Za těchto okolností se opravdu mohlo zdát být jediným smysluplným řešením to, že produkční síly společnosti budou zbaveny této neřízené, krizemi stíhané živelnosti, a že společenská produkce bude organizována podle centrálního plánu. V zásadě podle principu: Je možno očekávat takovou a takovou spotřebu, a proto vyrobíme tolik a tolik produktů, spotřebních předmětů; produkce se bude krýt s poptávkou, nic nebude chybět a nic nepřijde vniveč, všechno bude v naprostém pořádku.

    Byl to tedy sám o sobě naprosto rozumně a přesvědčivě znějící projekt společenské produkce v socialismu; proč tedy tak na celé čáře v praxi ztroskotal?

    Naprosto první odpověď zní: protože chtít plánovat ekonomickou aktivitu společnosti, to je asi něco takového jako chtít plánovat evoluci. Doslova. Protože ekonomika, celá suma všech ekonomických aktivit v rámci jedné společnosti, to je živoucí proces, který se principiálně vzpírá jakémukoli naplánování, nalinkování předem. Ekonomická činnost, to je naprosto stejně jako evoluce znovu a znovu počínajícím zkoumáním, poměřováním, selekcí toho, co je právě v tuto chvíli efektivní, životaschopné, prospěšné; něco takového nikdy neběží lineárně, podle něčích představ a plánů.

    Samozřejmě, je možno naplánovat že očekávaná spotřeba bude taková a taková, a že se tedy vyrobí tolik a tolik spotřebních předmětů. Jenže: trvalým stavem socialistické produkce byl ten, že státní plán produkce se naprosto míjel s trhem. Že ve skladech ležely hromady zboží o které nikdo neměl zájem; zatímco to co požadoval trh nebylo respektive bylo jenom v nepatrných množstvích, a lidé to zoufale sháněli neustálým běháním po obchodech. Takže nakonec v socialistické ekonomice přicházelo vniveč ještě daleko více vyprodukovaných hodnot, nežli za kapitalismu.

    Druhý – a snad ještě závažnější – problém plánované ekonomiky je v tom, že sice je možno do určité míry naplánovat kvantitativní ukazatele (tedy kolik má být vyrobeno); ale naprosto žádným způsobem není možno „naplánovat“ kvalitu. Marx – vyrostlý v podmínkách tržní, kapitalistické ekonomiky – byl ovšem s naprostou samozřejmostí uvyklý tomu, že produkce má svou standardní kvalitu. Je to logické: kapitalistický producent chce (respektive musí) své zboží prodat, a proto musí dbát alespoň na základní kvalitu svých produktů, jinak mu je nikdo nebude kupovat. A zákazníci odběhnou ke konkurentovi. Marx tedy kvalitu produkce považoval za samozřejmost; a až v podmínkách „reálného socialismu“ se ukázalo, že ono to ve skutečnosti naprosto žádnou samozřejmostí není.

    V reálné produkci je totiž o kvalitu neustále nutno bojovat, doslova každý den znovu. (Tady by to byl býval měl být Engels, fabrikantův syn, který by Marxe mohl poněkud poučit o tom, jaký neustálý dohled a tlak ze strany zaměstnavatele je nutný, aby zaměstnanci odváděli skutečně kvalitní práci.) Protože opravdu kvalitní produkce, ta vyžaduje neustálou pozornost, neustálé soustředění ze strany pracovníka; a jakmile jen trochu poklesne tlak na něj v tomto směru, pak ten vzápětí velice rád tuto svou pozornost odvede jiným směrem, například k družným hovorům se svými kolegy. Za socialismu ale právě tento tlak ze strany zaměstnavatele na kvalitní práci zaměstnanců nebyl; protože zaměstnavateli samotnému záleželo nikoli na uspokojení trhu a spokojenosti koncového zákazníka, nýbrž jenom na splnění právě těch ryze kvantitativních ukazatelů, které může uložit centrální plán. Vyrábělo se tedy jenom pro čistou kvantitu, ale nikoliv pro kvalitu.

    A prakticky z těch samých důvodů proč v socialistické produkci těžce trpí kvalita, z těch samých důvodů v ní prudce upadá i celková efektivita produkce. Především zase právě proto, že producentovi (to jest zaměstnavateli) fakticky nijak nezáleží na trhu. Stejně jako mu nezáleží na kvalitě, tak mu ani sebeméně nezáleží na tom, bude-li produkovat efektivně či neefektivně. Tedy – zda s malými produkčními náklady, anebo ale s vysokými náklady, materiálovými i energetickými. A dokonce ještě hůře: v socialistické produkci docházelo i k tomu vysloveně zvrácenému stavu, že výrobce byl dokonce fakticky h o n o r o v á n za to, že vyráběl nekvalitně a neefektivně! Protože jemu se opravdu jednalo jenom o to aby splnil plán, tedy především objem výroby; a ten mohl ze všeho nejjednodušeji splnit tím, že si do své produkce započetl právě ty (objektivně zcela zbytečně) vysoké produkční náklady! A nekvalitní produkce? – Do své celkové produkce si prostě započetl i výrobu náhradních dílů nutných na opravy nekvalitních výrobků; takže i díky tomu mohl o to lépe plnit státní plán.

    Když se vezmou dohromady všechny tyto chronické bolesti a problémy socialistické produkce, pak se zde vykrystalizuje její naprosto kapitální vada ve srovnání s kapitalismem. Ten základní moment je v tom, že v kapitalismu má (soukromý) majitel eminentní, vitální zájem na tom, aby dosáhl zisku, a tedy aby se svými produkty uspěl na trhu a aby produkoval efektivně; zatímco v socialismu takový soukromý majitel není, a není zde ani (reálný) trh – a není tu tedy naprosto žádný zájem ani na trhu, ani na kvalitní a efektivní produkci.

    Právě proto se kapitalismus jeví jako opravdu nejpřirozenější způsob produkce: protože zde k a ž d ý ze subjektů, z aktérů celého produkčního i konzumního procesu má svůj vlastní, zcela bezprostřední osobní zájem na dosažení co nejvyšší efektivity. V tomto a právě v tomto tkví obrovská síla kapitalismu; a proto je tak krajně obtížné tento kapitalismus dokázat nahradit něčím jiným.

    To je ostatně právě to, co si levicoví kritici kapitalismu vlastně nikdy nejsou ochotni přiznat: že jakákoli alternativa ke kapitalismu by znamenala v prvé řadě jedno: snížení životní úrovně! Protože v žádném jiném ekonomickém modelu nemůže být principiálně ani takový tlak, ani taková motivace k maximalizaci produkce, její efektivity a její kvality, jako v kapitalismu.

    Opakuji ještě jednou: v daném smyslu se kapitalismus skutečně právem jeví jako ten zcela nejpřirozenější způsob produkce; jakýkoli produkční model, který bude chtít vystřídat a nahradit kapitalismus, bude muset být alespoň v některých svých aspektech „nepřirozený“, uměle zkonstruovaný. A vždy tedy bude vystaven přinejmenším latentním tlakům na návrat k „přirozenému“ kapitalismu.

  44. Poznámka: pokud by se snad zdálo, že zde až příliš nekriticky glorifikuji produkční systém kapitalismu, připomínám za prvé, že v tuto chvíli se stále ještě nacházíme teprve na počátku našich analýz kapitalismu.

    A za druhé: v předešlém vstupu jsem v zájmu zjednodušení bez rozdílu fakticky spojil v jedno dva fenomény: „kapitalismus“ a „tržní ekonomiku“. Ty jsou sice skutečně navzájem bezprostředně velice prorostlé; ale přesto se konec konců jedná o pojmy rozdílné. A tedy i o rozdílné obsahy. Což má pak ale velice zásadní význam právě pro otázku, co je na daném způsobu produkce skutečně přirozené, a co je ve skutečnosti umělé a proti (lidské) přirozenosti. K tomu ale zase až příště.

  45. Karel Marx ovšem viděl velký a nevyužitý potenciál v lidech, kterým kapitalismus brání v jejich rozvoji. Protože jim například chybí určité předpoklady k tomu, aby vystudovali a stali podnikateli – těmi, kdo rozhodují. Ten jejich potenciál je latentní a měl se uvolnit až s revolucí a s nastolením nových výrobních vztahů.
    Musíte uvažovat, že výrobní síly neznamenají jen vědu a technologie, čili úroveň výrobních nástrojů. Ale též úroveň lidských dovednosti s těmi nástroji, s vědou a technologiemi zacházet. Čili výrobní síly jasně obsahují lidský faktor. A to se netýká jen malého počtu lidí, kteří mají tvořit jakousi „obsluhu“. Rozvíjet se musejí VŠICHNI. Jinak bude rozvoj výrobních sil brzděn.
    Problém je spíš v tom, že minulý režim vůbec nebyl tím, co si představoval Marx po revoluci, nýbrž daleko spíš byrokratickým režimem, kde všechno řídila zvláštní třída (řídící byrokracie).

  46. No ano, Marx dozajista viděl ten nevyužitý potenciál v kapitalismu skutečně i v lidech, to je pravda. Ovšem to je zase jiná záležitost než ta o které jsem psal já.

    Ovšem tady byl Marx zase hodně limitovaný svou dobou: jemu se ještě mohla věc jevit tak, že kapitalista vůbec nepotřebuje vzdělaného dělníka, protože jeho (kapitalisty) jediným zájmem je vykořisťovat čistě fyzickou práci dělníka. Zatímco dnes je tomu naprosto jinak, dnešní kapitalista přesně naopak potřebuje pracovníka vzdělaného, technicky zdatného, a dokonce kreativního.

    Ovšem – je nutno hned připojit – kapitalismus toto vzdělání a tuto kreativitu hned vzápětí (respektive už apriori) přizpůsobuje svým vlastním zájmům a potřebám. Jeho zájmem tedy není vzdělání a kreativita ve smyslu pravého, univerzálního humanismu – nýbrž jenom v tom úzkém pojetí, které mu může přinášet co nejvyšší zisk.

  47. Řekněme, že kapitalistu nezajímá všestranný a harmonický rozvoj osobnosti jeho zaměstnanců, nýbrž jejich využitelné schopnosti.

  48. Marx zajisté chápal krize jako projev neefektivity kapitalismu. Právě tak si ovšem uvědomoval, že většina obyvatelstva není s to na trhu uspokojit ani své základní potřeby. Dnes kapitalismus přes všechnu svou nespravedlnost těží z nebývalé kupní síly velké většiny populace. (Mimochodem, neděje se tak bez pomoci státu.)

    Důvodů, proč socialismus co se týče efektivity (a kvality) produkce zaostal, je více. Nejvyspělejší země zůstaly kapitalistické a tamní firmy snadno přetahovaly nadané, kvalifikované a motivované lidi z méně rozvinutých a rovnostářských částí světa. Toto bylo ovšem z ekonomických a politických důvodů pro mladé socialistické státy nepřijatelné. Uzavírání hranic ovšem znamenalo jejich prohru, a to nejen morální. Byl ztracen etalon spočívající v dovozu, spolupráci i cestování. Odtud už vedla přímá cesta jak k běžnému básnění o Západě, tak k dvojí kvalitě, lepší na vývoz a horší na doma. (Aby aspoň nějaké obstojné zboží zůstalo pro místní spotřebitele, nerozvíjela se navíc ani obchodní výměna uvnitř východního bloku.) Vzhledem k tomu, že malí (soukromí) výrobci u nás úplně skončili, nebyla nabídka v nevelkém a dosud nestejně rozvinutém státě ani pestrá, ani valná.

    Vedoucí pracovníci neměli u nás vysoké platy ani pravomoci, bývali ovšem členy KSČ, suma sumárum lidé k nim nechovali respekt, neměli je v úctě, nýbrž jim byli pro legraci. Malé rozdíly v platech, resp. nedostupnost „statusového“ zboží vedly k rozsáhlé změně společenských priorit. Namátkou, lidé např. odhodlaně čekali, v pracovní době, čtvrtkovou dvouhodinovou frontu na Muže bez vlastností Roberta Musila. Byli to většinou ti, kteří by za „normálních“ okolností z plných sil usilovali o postup v zaměstnání. Tehdy jim však často přidání peněz na jedny džíny měsíčně navíc nestálo za přetvářku a ztrapnění se u kolegů. Bez vstupu do KSČ (a placení příspěvků) by to šlo stejně stěží.

    Přes výše uvedené nelze říci, že kvalita zboží byla vždy nesrovnatelná se Západem. Dnešek třeba rehabilituje význam restaurací, bister a dalších podniků, které získaly ve městech nebývalou oblibu. Lidé je považují za důkaz kreativity tržní ekonomiky. Přece však mohu zavzpomínat na 70. a 80. léta (a maminka i na těsně poválečná a následující) a vyjde z toho, i bez přimhuřování očí, aspoň v Praze pestrá a zajímavá nabídka, která by se bez ohledu na změnu zvyklostí asi dobře držela i za dnešní konkurence. Já jsem si např. na Václavském náměstí běžně dopřával věci, které nevím, kde bych dneska sháněl: Obědval jsem třeba často v rybárně, chlebíčky za socialismu si dával nejen „švédské“, ale také „kalifornské“ a „havajské“ a chléb s medem a mléko či kakao míval k snídani za pakatel. (Snad tomu bylo takhle i proto, že se nejednalo o produkci schopnou exportu.)

  49. K té kvalitě zboží bych dodala: Některé věci byly tak trvanlivé, že to dnes, kdy se všechno rychle pokazí či opotrebuje, nemá obdobu. Dodnes mám skládací deštník, který kdysi sloužil dvacet let a stále je funkční, i když už ho dávno nenosím. V sedmdesátých letech mi maminka pořídila výbavu. Některé ručníky (bylo jich mnoho) mám dodnes. Rovněž dvoje povlečení z osmdesátých let mám. Když se podívám na to, jak je to tkané a rovně a dokonale šité, musím uznat, že takovou kvalitu dnes už nedostanu. Látka zvaná damašek už asi v současné době neexistuje, protoze by musela být velmi drahá a málokdo by to koupil.
    A kam se podělo naše sklo (sklenice, džbánky, misky)? To, co se dnes běžně prodává, také není ono.

  50. Máte pravdu, pane Horáku, že uzavření hranic znamenalo prohru. I když odchody expertů a jiných schopných lidí do zahraničí by pravděpodobně znamenaly také konec.

  51. Jednou z podmínek Božího království je nezajištěnost. Spolehnutí se na Boha, že se o nás postará.
    V evangeliích je příkladů dost a dost (prodej všecko, co máš a pojď za mnou; nestarejte se, co bude zítra, protože zítřek bude mít dost svých starostí; proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno; nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe; pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí). Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův prostě vyžaduje, abychom na něho zcela spoléhali (to je viditelné už ve Starém Zákoně)
    Proto je vstup do Božího království pro bohaté a zajištěné prakticky nemožný. Leda snad tak, že by jim na jejich bohatství vůbec nezáleželo.

  52. Nejen u nás po změně ekonomického systému, ale také v zemích setrvale kapitalistických mají lidé (někdy důvodný) dojem, že dřív bylo zboží leckdy trvanlivější i kvalitnější. Navíc se zpravidla vyrábělo doma (nebo aspoň blízko). Skutečností je, že nyní se produkuje skoro všechno levněji a někdy se o něco levněji i prodává. Důsledkem rozdílu vyjádřeného slůvky „někdy“ a o „něco“ je větší profit a s ním aspoň zčásti i investice do vývoje a rozvoje. Za socialismu výrobce kvalitního i lidmi oceňovaného zboží (není to totéž, módnost a povrchnost se netýká jen kultury) neměl k dispozici zisky, které by mu umožnily velké investice (trh byl navíc menší a odměňovat lidi vysoko nad obvyklou míru nebylo v zásadě možné).

    V povaze mladé generace je zájem o nové věci a snaha vymaňovat se z existujících poměrů. Navíc „odpíraného chleba největší krajíc“. Toto vedlo (nejen) za mého mládí k obdivu k tehdejší nyní samozřejmě muzeální technice Západu. K tomu se přidružovala citlivost na mnohé, na křivdy z roku 1968, na nepřiznávanou nespravedlnost, všudypřítomnou podlézavost a klam. Na všeobecnou podřízenost. Na suverenitu a zaujatost televize, novin i zastupitele v „Poslední Lhotě“, šlo-li o dění na Západě. A samozřejmě na odpírání svobody samostatně poznávat a hodnotit. Toto byl kadlub, v němž jsme se mnozí ocitli.

  53. „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha;…“:-)Mk 10.27
    Představuji si to třeba tak, že každý někdy ve svém životě má (nejednu) příležitost pochopit, že úsilí o sebezajištění jakýmkoli majetkem, kontakty, vlivy… mohlo být jen utrácením času k životu. Že jediná „realita“ kterou opravdu má k dispozici vypadá z nějakého úhlu pohledu až tak křehce nepravděpodobně, jako ona bájná chůze po hladině;-)

  54. Omlouvám se, když jsem začal psát, viděl jsem ještě jen vstup p. Hájkové. K tématu hodnocení role majetku v systému ve kterém jsme žili: myslím že hlavní „modlou“ je ono zajištění. Tehdy dosahované spíše „zasíťováním se“ hodnotnými kontakty a vlivy, ne přímo majetkem. Ale v principu jde o totéž. A hůře se takové komodity „na trzích směňují“;-) než peníze…

  55. Paní Hájková, Marx by Vám asi řekl, že kapitalista (jednotlivý) se naprosto může snažit o „všestranný a harmonický rozvoj osobnosti jeho zaměstnanců“; ale že je to kapitál jako takový, který ho nutí k opaku, tedy hledět jenom na ty jejich „využitelné schopnosti“. Nakonec, už i za Marxe existovala v Anglii řada pokrokově respektive sociálně smýšlejících kapitalistů, kteří se snažili své dělníky nejen spravedlivě odměňovat, ale i vzdělávat, kulturně pozdvihovat. Je to ale právě kapitál sám, který do všech těchto případných snah o všestrannou kultivaci člověka vtrhne se svým kupeckým počtářstvím: jediné co má smysl je holá kvantita, tedy zisk. A ze všeho ostatního jenom to, co pomáhá tento zisk rozmnožovat.

    Já sám jsem svého času pracoval v jednom malém hudebním zasilatelství. Jeho majitel byl právě takovýto sociálně cítící člověk; ten mi vždycky říkal: „Pane Poláčku, komunismus je samozřejmě špatný systém, ale kapitalismus je taky špatný systém!“ A jednoho dne mi upřímně doznal: „Já sám bych rád pro mé zaměstnance udělal mnohem více – jenomže pak se podívám na bilance, a zjistím že to prostě finančně není možné!“ Zkrátka, i všechny poctivě míněné snahy soukromého zaměstnavatele narážejí na holou ekonomickou realitu.

  56. Kvalita produkce za socialismu: ale jistě, dokonce i „socialistické“ kladivo dokázalo v naprosté většině případů plnit svou funkci stejně tak dobře, jako kladivo „kapitalistické“. 😉

    Jenže: socialistická produkce za tou kapitalistickou zaostávala ve své kvalitě, i ve své technické vyspělosti ze všeho nejvíce právě v oblasti té technologicky nejnáročnější produkce. Tedy právě tam, kde podle Marxe měl socialismus ze všeho nejvíce uvolnit tvůrčí, kreativní síly a schopnosti člověka – tak právě tam došlo k jeho největšímu selhání. A zase jsme u toho plánovaného hospodářství: centrální státní plán nejenže nehonoroval technický pokrok, ale daleko spíše jeho tvůrce ještě trestal! Protože každý technický pokrok znamená nutně změnu výrobních procesů, čili pro výrobce napřed problémy; ale tyto problémy nejsou státním plánem nijak odměněny, naopak může se stát že jestliže nový výrobek má menší náklady, že výrobce (státní podnik) pak nesplní plán, který je zaměřený pouze na kvantitu. Takže nejjednodušší pro výrobce bylo jet prostě dál po staru.

    Celé dějiny socialistické ekonomiky jsou prakticky dějinami inovativních vynálezů, které se nikdy nedostaly do výroby, právě proto že narazily na tuhý centrální plán. V televizi o tom dokonce šla celá série pořadů, jmenovalo se to tuším „Pohřbené vynálezy“.

    Samozřejmě, i tak existovala řada dobrých produktů; ale tady je nutno se ptát, jestli se tak dělo opravdu díky socialismu – anebo jemu navzdory. Jak už bylo zmíněno: český fortel se nedal jen tak úplně potlačit, schopní a nadaní lidé se snažili něco dobrého a kvalitního vytvořit – ale znovu a znovu naráželi na nepružnost socialistické ekonomiky.

    Na straně druhé je fakt, že byly určité oblasti, kde byl socialismus dobrému produktu skutečně nápomocen – a to právě proto že v něm reálné náklady nehrály prakticky žádnou roli. A tak bylo možno někdy vytvořit kvalitní, a přitom cenově dostupné produkty, které by v tržní kapitalistické ekonomice takto nebyly možné. Ale to byly bohužel opravdu jenom výjimky; a jak řečeno především v oblasti technologicky náročné produkce socialismus zaostával čím dál tím více.

  57. Technický pokrok ovšem nezajišťuje větší kvalitu výrobků. Někdy je to spíš naopak.

  58. Nezajištěnost Božího království? – Paní Hájková, v tom případě by toto „Boží království“ bylo něčím buďto jenom pro naprosté chudáky, kteří už nemají co ztratit – anebo pro takové superboháče, že už je jim jedno jestli se dostanou do nějaké „nezajištěné“ situace, protože oni už mají dost. Ale v každém případě by to nebylo nic pro celou střední třídu (tedy pro naprostou většinu společnosti), která má svůj majetek, ale ten musí opečovávat a starat se o něj, tedy ho „zajišťovat“.

    V těch Ježíšových výrocích které jste citovala se tedy buďto zračí reálná situace Ježíšova houfu, který sestával v naprosté většině právě z těch chudých a nemajetných; a kteří měli už jedinou životní naději, a to sice v příchodu mystického „Božího království“. Které samo ovšem by daleko spíše znamenalo sociální zajištění, nežli nezajištěnost: docela jistě si Ježíšovi následovníci nepředstavovali, že i v tomto „Božím království“ budou nadále žít v chudobě. Daleko spíše si představovali nějaký „reálný komunismus“, kde se všichni budou dělit o výsledky své práce, a proto tu nebudou ani boháči, ale ani vyslovení žebráci.

    Ovšem je také druhá možnost: že Ježíš ani tyto citované výroky nemyslel doslova, nýbrž – jako obvykle – v přeneseném, duchovním smyslu.

  59. Pane Poláčku,
    já vám řeknu takový příběh, který je možná trochu komický, ale přece jenom se vzdáleně týká té nezajištěnosti.
    Jeden žebravý mnich jezdil kamsi vlakem (už nevím kam a proč) a nikdy neměl jízdenku (a asi ani peníze na jízdenku). Vždycky spoléhal na to, že se Bůh postará o to, aby se tam dostal ( čili že mu někdo ze soucitu jízdenku koupí). A taky to nahlas říkal: Bůh se o mě postará!
    Výpravčí mu vždycky říkal: „Bůh se nepostará. Jen počkej! Jednou ti jízdenku nekoupí nikdo a ty se nikam nedostaneš.“
    A jednoho dne se to stalo. Na nádraží nebyl nikdo, kdo by se slitoval nad žebravým mnichem a koupil mu jízdenku.
    Načež výpravčí, který to viděl řekl: „Vidíš, vidíš. Já jsem ti to říkal. že Bůh se nepostará. Teď mi nezbývá nic jiného, než abych ti tu jízdenku koupil já sám.“
    Myslím si, že ten žebravý mnich si nepředstavoval a neočekával jakýsi „reálný komunismus“. A myslím si, že ani nebyl nešťastný. Nakonec, kdyby mu tu jízdenku nikdo nekoupil a on nemohl nikam jet, taky by se nic nestalo. V životě doopravdy potřebujeme tak málo věcí!

  60. TRŽNÍ EKONOMIKA A KAPITALISMUS

    Podívejme se teď tedy blíže na vztah tržní ekonomiky a kapitalismu. Jak už jsem uvedl, v minulých analýzách jsem tyto dva pojmy respektive fenomény spojil v jeden jediný; ale ve skutečnosti je nutno mezi nimi rozlišovat.

    Jestliže byla řeč o tom, že tržní ekonomika – na rozdíl od ekonomiky centrálně plánované – nutí výrobce ke kvalitní a efektivní produkci, pak to takto bezvýhradně platí víceméně právě jenom pro tržní ekonomiku samotnou; ale zdaleka ne už pro kapitalismus.

    Tržní ekonomika – to neznamená nic jiného nežli výrobu pro trh, tedy pro koncového spotřebitele. Který tedy už ve vlastním zájmu pečlivě zkoumá zboží (za které vydá své vlastní peníze), zda toto zboží je kvalitní, ale také, zda je efektivně vyrobené – to jest, zda je pokud možno levné. Proti takovéto „tržní ekonomice“ celkem vzato není možno rozumně nic namítat; jak řečeno je to právě ona a jedině ona, která je efektivní garancí kvality a efektivity produkce.

    Jenže kapitalismus jako takový – to je něco jiného. Kapitál – to jsou v prvé řadě peníze, zisk; a to znamená, to není kvalitativní, nýbrž čistě k v a n t i t a t i v n í stránka věci. Kapitál se zajímá o kvantitu, ne o kvalitu.

    Ano, nakolik je kapitalismus nerozlučně spjatý s tržní ekonomikou, potud je nucen splňovat základní požadavky trhu na kvalitu a efektivitu; ale jeho vlastní zájem je v zásadě jiný. Dalo by se říci, že kapitál má nakonec stejně abstraktně-kvantitativní charakter, jako státní plán za socialismu! Kapitálu se tedy nejedná o to, dodat trhu (lidem) kvalitní zboží; nýbrž kapitálu se jedná výhradně o to, získat pro s e b e co nejvyšší možný zisk. Který je vlastně ze všeho nejlépe možno dosáhnout tak, že se lidem d r a z e prodá n e k v a l i t n í zboží!! Vidíme tedy, že v daném smyslu se motivace kapitálu příkře rozchází s motivacemi a požadavky volného trhu!

    Jak řečeno, jenom a pouze díky tomu že kapitál je nucen vejít do symbiózy s tržní ekonomikou (kapitál nemůže existovat jinak nežli prostřednictvím neustálého zhodnocování, tedy neustálého prodeje a koupě) – tak jedině díky tomu je kapitál nucen a donucen k efektivní a kvalitní produkci; ale na straně druhé jakmile k tomu dostane jenom trochu příležitost, snaží se o přesný opak, tedy o produkci nekvalitní a neefektivní.

    Celkový výsledek tržně kapitalistické ekonomiky má tedy hybridní charakter, je to neustálý svár kvalitativních požadavků na straně jedné a kvantitativních motivací na straně druhé. Jednou vítězí více jedna strana, podruhé zase ta druhá; ale v žádném případě není možno tvrdit, že by kapitalistická tržní produkce byla – z hlediska celospolečenské produkční činnosti – naprosto optimálním modelem. Opět je o ní možno zopakovat to samé: je to vlastně velice špatný model, jehož jediné relativní oprávnění spočívá v tom, že všechny ostatní doposud vyzkoušené modely se ukázaly být ještě horšími, v prvé řadě ekonomicky méně výkonnými.

  61. S tím žebravým mnichem: no ano, paní Hájková, to je přesně to co jsem říkal ve spojitosti s Královstvím božím: je to něco jenom pro extrémně chudé, anebo pro extrémně bohaté; ale není to naprosto nic pro střední třídu. Tedy pro naprostou většinu „normálních“ lidí.

    Říkáte, že člověk v životě potřebuje „tak málo věcí“. Jenže – reálný člověk potřebuje v prvé řadě mít střechu nad hlavou; a potřebuje mít co jíst. A ta „střecha nad hlavou“ – jen mizivě malé minoritě postačí neustále sem a tam jezdit (za cizí peníze) vlakem, nebo spát na nádraží. Ta „střecha nad hlavou“ má splňovat určité základní znaky kvality; a to v dnešních dnech znamená investici několika miliónů korun.

    Ponechme teď stranou to jídlo i další nezbytné životní výdaje (jako například zaopatřit materiálně vlastní děti): ale i samotné kulturní vyžití je samozřejmě značně finančně náročnou záležitostí: knihy jsou drahé, vstupné do divadel a koncertních síní také tak.

    Zkrátka: je reálně naprosto nemyslitelné, aby dnešní člověk mohl reálně vyžít jenom z toho, že mu vždycky někdo jiný „koupí jízdenku“. Něco takového postačí právě jenom pro duchaplnou historku, ale nikdy ne pro reálný život.

  62. On taky Ježíš nečekal, pane Poláčku, že každý prodá majetek a půjde za ním. Čili jeho rady nebyly univerzální. Byly šité na míru konkrétním lidem, se kterými se Ježíš potkal a kterým viděl do srdce. Myslím si, že se Ježíš nezlobil, když ten mladík svůj majetek neprodal a nešel za ním.
    A ano, Boží království možná není pro „normální lidi“, pokud normálnost lpí v tom , že chceme být zajištění.

  63. Panu Nushartovi.
    Mě to „zajišťování se“ napadlo v souvislosti s tím tehdejším uzavřením hranic, aby nám neutekli ti, které nutně potřebujeme. Božího království se zkrátka nedosáhne tím, že někoho přinutíme, aby pro nás pracoval.
    A teď, když už jsem zmínila slovo „přinutit“, mě zase napadá, že v diskusi na Křesťan dnes byla řeč o podobenství o hostině, konkrétně v L 14:23, kde je psáno: „přinuťte je vstoupit“. Někteří psali, co si myslí, že to znamená. Já jsem se vyjádřila, že bohužel nevím, co přesně tím podobenstvím Ježíš myslel, ale že zatím jsem o tom nijak nepřemýšlela.
    Nicméně četla jsem, že svatý Augustin použil prý ten výrok k ospravedlnění násilí proti kacířům – donatistům, a stejný výrok později použil i Martin Luther k ospravedlnění boje proti novokřtěncům. V obou případech byla ve hře náboženská jednota .

  64. Podíval jsem se na toho Lukáše 14…, myslím že pokud by se to jediné (správně přeložené/pochopené?) slovo „donuť“ nevytrhlo z kontextu, je to opět variace na tutéž bariéru „zajištěnosti“/zaúkolovanosti s tím spojené. A kontrast zvaní těch co jen „jsou na cestách,..“ Ono vůbec nejde o to že by se měl člověk spoléhat na dary nebo smiřovat s chudobou. Spíš o připravenost pouštět/dávat s vědomím že tak vznikají prostory přijímat…Je to taková výzva k „svobodnému trhu“ v němž zásadní je Důvěra v Kvalitu;-)

  65. Co se toho místa v Lukášovi týče, tady by ovšem bylo nutno vědět, jestli se jedná o vid dokonavý či nedokonavý. Tedy: „přinuť je“ anebo ale „nuť je“ – ve smyslu „přemlouvej je“. Narazil jsem například na jedno jiné místo v Lukášovi (24:29), kde stojí: „A oni ho (Ježíše) nutili a říkali: ‚Zůstaň u nás, neboť už bude večer…'“ Jednalo se tedy jednoznačně o pozvání, nikoli o donucení.

    Ostatně: Ježíš sám nebyl nikterak v pozici, že by mohl kohokoli „nutit“; a to ani s odvoláním na Boha.

    Ale toto místo je stejně značně podivné; vzhledem k té výzvě „za branami města“ by to dost dobře mohlo znamenat výzvu k misionování mezi pohany. Ovšem – v rozporu s určitými místy v NZ které se snaží sugerovat opak, je ve skutečnosti krajně nepravděpodobné, že by Ježíš sám kdy vykazoval snahy misionovat mezi pohany.

    Takže v tomto místě v Lukášovi se už daleko spíše odráží situace v prvokřesťanské komunitě, kde se jak známo rozhořely spory o tom, zda křesťanskou zvěst šířit či nešířit i mezi pohany. Tomu by docela dobře odpovídala i ta okolnost, že Lukášovo evangelium se obrací především na helénisticky vzdělané publikum – tedy nikoli na Židy, nýbrž právě na konvertované „pohany“.

  66. V Pavlikově studijním překladu Bible je vysvětleno, co znamená nutit (Ježíše, aby zůstal, neboť už bude večer).
    Ve vysvětlivkách se píše: nutit = dělat nátlak.
    Ano, přemlouvat vlastně znamená dělat (slovní) nátlak.

  67. TRH, KAPITALISMUS A SOCIALISMUS

    V minulém vstupu jsme konstatovali, že ačkoli „tržní ekonomika“ a „kapitalismus“ jsou v zásadě rozdílné pojmy (a tedy i rozdílné fenomény), že nicméně v reálné praxi je fakticky nemožné oddělit kapitalismus od trhu. To jest přesněji: nemůže existovat kapitalismus bez trhu. Teď je ale ještě zapotřebí položit otázku opačnou; a právě tato otázka je jednou z těch, které jsou ve vztahu k pojmu kapitalismu a možnostem jeho překonání naprosto klíčové:

    Může existovat trh bez kapitalismu?

    Zopakujme si: kapitalismus bez trhu existovat nemůže; v tomto ohledu tedy obojí je nerozlučně spojeno. To ovšem ještě apriori nemusí bezpodmínečně znamenat, že by nemohl existovat trh bez kapitalismu. A právě toto je jak řečeno naprosto klíčová otázka; neboť jestliže – jak se ukázalo – je prakticky nemožná efektivní ekonomika bez přítomnosti – svobodného – trhu, a jestliže cílem zůstává osvobodit se od negativních projevů kapitalismu, nadvlády kapitálu, pak jedinou možnost řešení by poskytovala právě ta alternativa přítomnosti tržní ekonomiky, ale bez kapitalismu.

    Právě s touto otázkou byli konfrontováni českoslovenští reformní komunisté roku osmašedesátého; aniž by si ale – vzhledem ke krátkosti času která jim byla poskytnuta – dokázali v plné míře uvědomit její brizantnost. Oni totiž se vší samozřejmostí vycházeli z toho, že když národní podniky – kterým nyní měla být poskytnuta plná produkční a tržní autonomie – zůstanou nadále ve státním vlastnictví, že tím bude učiněno socialismu zadost. Že tedy zavedením tržního prostředí bude zvýšena efektivita produkce, ale že se to všechno stále bude dít v rámci socialismu, socialistického humanismu.

    Připomeňme si ale napřed tehdejší situaci: v šedesátých létech se čím dál tím více vyostřovala produkční neschopnost socialistické, plánované ekonomiky. Dokonce ani ten formální, ryze kvantitativní plán produkce nebyl opakovaně splněn. Navíc: československá ekonomika byla v rámci RVHP více nežli kdekoli jinde specializována na těžký průmysl; a to především na zbrojní průmysl. Jednou větou řečeno: vyráběla se obrovská kvanta tanků – ale obchody se spotřebním zbožím byly prázdné. Lidé měli peníze; ale nebylo nic, co by si za ně mohli koupit. Tento stav budil v obyvatelstvu už takovou nespokojenost, že dokonce i dogmatický prezident Novotný začal pomalu chápat, že to takhle dál nejde. Ale na straně druhé jeho dogmatismus mu bránil v tom, přijmout ekonomické reformy směřující k zavedení tržního prostředí, k čemuž se ho snažil donutit především reformní ekonom Ota Šik. Nějaké reformy sice nastartovány byly, ale vzápětí byly dogmatickou frakcí přiškrceny. A teprve až po pádu Novotného a celé jeho dogmatické frakce v lednu roku 1968 bylo možno znovu přijít s plným programem ekonomických reforem.

    Ovšem: už v průběhu veřejných diskusí ohledně toho, jaký charakter tyto ekonomické, protržní reformy mají mít, se začaly objevovat první závažné problémy. Jak řečeno v zásadě reformní ekonomové neviděli problém principiálního konfliktu těchto reforem se socialismem, neboť národní podniky měly i nadále zůstat oficiálně ve státním vlastnictví. Jenže: už když se diskutovalo o řídící struktuře těchto od centrálního řízení osvobozených podniků, ukázalo se, že zde leží konfliktní potenciál: totiž že operativní vedení národních podniků (tedy ředitel a jeho sbor) zdaleka nemusí mít ty samé zájmy, jako podnikové rady, jakožto mluvčí zaměstnanců. Jednalo se především o otázku propouštění; tedy o věc doposud v socialismu neznámou, a zcela nepřípustnou.

    Šlo o to: jestliže základním cílem ekonomické reformy bylo v první řadě zásadní zefektivnění produkce, pak zájmem podnikového vedení muselo nutně kromě jiného být i to, zbavit podnik přítěže přebytečných zaměstnanců. Tedy – snížit zbytečné mzdové náklady, z kterých podnik neměl žádný efekt. Jenže: zájem zaměstnanců (a tedy i jejich podnikových rad) byl samozřejmě bezprostředně zcela opačný: v prvé řadě uchovat jistotu vlastního zaměstnání.

    Celkem vzato se tu vyjevilo centrální dilema (reformovaného) socialismu: co vlastně má doopravdy platit jako „zájem lidu“? Je větší hodnotou zájem na efektivní produkci (která konečně uspokojí potřeby koncových spotřebitelů, tedy samotného lidu) – anebo ale zájem na tom, aby zaměstnanci nebyli jenom pasivními figurkami posunovanými sem a tam podle zájmů anonymního trhu, tak jak je tomu v kapitalismu?…

    Ten základní problém je v tom: jakmile národním podnikům dáme plnou produkční a tržní autonomii, v tom okamžiku se začnou chovat jako každý jiný ekonomický subjekt: budou hledět v prvé řadě na svůj vlastní zájem. A to v prostředí tržní ekonomiky znamená: na svůj vlastní zisk. Bez ohledu na všechno ostatní. A pak se nevyhnutelně staví otázka: a v čem by se vlastně ještě takovýto „socialistický“ podnik reálně lišil od firmy ryze soukromovlastnické, kapitalistické?!

    Jak už bylo zmíněno, tehdejší reformní ekonomové si s tímto problémem nelámali hlavu; oni se spoléhali na to, že národní podniky sice dostanou tržní samostatnost, ale že p ř e c e nadále zůstanou ve státním (tedy: socialistickém) vlastnictví. Jenže: je zcela klíčová otázka, jestli by toto státní vlastnictví bylo něčím jiným, nežli jenom ryze formálně právním titulem, bez jakéhokoli reálného obsahu.

    A nejedná se zdaleka jenom o otázku propouštění; nýbrž všeobecně o to, že jakmile onen formálně národní podnik je plně uvržen do tržního (tedy: konkurenčního) prostředí, že v důsledku toho nevyhnutelně dojde k naprosté komercializaci celé produkční sféry. Tedy té proslulé a vše ostatní určující marxistické „materiální základny“. Jestliže se zkomercializuje (to jest, plně pod diktát zisku podřídí) celá produkční sféra – pak se stejným způsobem postupně nevyhnutelně zkomercializuje život celé společnosti. A pojem „socialistický humanismus“ se tu stane už jenom zcela prázdnou, bezobsažnou floskulí.

    Přitom: právě tento socialistický humanismus zůstával – v nekomerční, veřejné sféře – vlastně centrálním heslem a cílem reformního procesu tehdejšího „Pražského jara“. Jenomže si tehdy sotva kdo dokázal uvědomit, že ekonomická reforma a politická reforma jdou vlastně obě ve skutečnosti zcela opačným směrem. Respektive: že jdou proti sobě. Jestliže cílem politické reformy bylo obnovení původního ideálu socialistického humanismu, pak (faktickým) cílem respektive nevyhnutelným důsledkem ekonomické reformy byla totální komercializace celého společenského života, tedy přesný opak (jakéhokoli) skutečného humanismu.

    Pro dnešek tedy naše úvahy o možnosti existence trhu bez současné přítomnosti kapitalismu můžeme (respektive musíme) uzavřít konstatováním, že takzvaný „svobodný trh“ má vždy přinejmenším velice silnou tendenci přerůst v kapitalismus. A že jestliže i nadále zůstává naším přáním obojí od sebe oddělit, tak že to v každém případě bude krajně obtížný úkol.

  68. Kdyby Ježíš Kristus byl mimozemšťanem a posmrtný život by byl dematerializací, mohlo by to všechny problémy s vírou celkem elegantně:-) (a samozřejmě i racionálně vědecky) vyřešit!

  69. KDY VZNIKLA KAPITALISTICKÁ ZBOŽNÍ PRODUKCE? TRH A TRŽIŠTĚ.

    Ukázali jsme si minule, že trh (jako nástroj efektivní společenské produkce) může teoreticky existovat i bez kapitalismu; ale že v praxi je obojí krajně obtížně oddělitelné. Tento trh – jakožto výměna zboží – má zřejmě trvalou tendenci přerůst v kapitalismus; tedy v systém nadvlády anonymního a ze řetězu utrženého kapitálu nad přirozenou a společensky smysluplnou produkcí užitečných hodnot.

    Zbývá ještě podívat se směrem opačným: totiž k samotným začátkům tohoto procesu. Rozhodující otázkou je: existovala dějinně produkce (respektive směna) čistě jenom užitečných předmětů – anebo tu už od počátku byla latentně přítomna výroba a směna zboží jako takového, a tedy i samotný kapitalismus?

    Bude to asi dost překvapivé – ale tato záležitost není v marxistické teorii dodnes nijak jednoznačně vyřešena. My – obyvatelé světa socialismu – jsme byli s naprostou samozřejmostí uvyklí tomu, že spisy zakladatelů marxismu-leninismu nám byly prezentovány jako jeden jednolitý blok, s naprosto jednoznačnými výpověďmi, bez jakýchkoli pochybností či nejasností, neřkuli vůbec protikladů. Jenže: tento dojem mohl vzniknout jenom proto, protože veškeré Marxovy spisy nám byly předkládány v té formě, v které ji nakonec redigoval Engels, a v novější době východoněmecký (tedy režimní) Dietz-Verlag. Ve skutečnosti je ale v tomto teoretickém díle celá řada zádrhelů a problematických míst; a mnohdy docházelo dokonce i k neporozumění mezi Marxem a Engelsem. Respektive Engels neporozuměl plně, co vlastně chtěl či jak své dílo (Kapitál) chtěl koncipovat Marx.

    A jedno z takovýchto nejasných míst v teorii marxismu-leninismu je právě zmíněná otázka: kde vlastně skutečně leží první kořeny kapitalistické zbožní produkce.

    Jisté je jedno: kde Marx sám psal o „jednoduché zbožní produkci“, tam v redakci Engelse v Sebraných spisech Marxe a Engelse stojí „jednoduchá zbožní cirkulace“. Což může být v teorii zbožní produkce zcela zásadní rozdíl.

    Ale soustřeďme se teď na to, co je hlavním předmětem našeho zájmu: zda někdy vůbec existovala naprosto přirozená produkce spotřebních předmětů, která nebyla v žádném případě kontaminovaná jakýmikoli elementy kapitalistické zbožní produkce – anebo ale ne. Protože v případě že ano, to by pak skutečně bylo možno uvažovat o jakési komunistické společnosti bez – kapitalistického – trhu a tedy bez kapitalismu; ale jestliže ne, pak by tímto tato možnost komunistické, respektive obecněji nekapitalistické produkce padla.

    Jisté je jedno: Marx v zásadě odlišuje dvě základní formy produkce: přirozenou produkci užitných předmětů na straně jedné (v prvotních přírodních společenstvích respektive rodech, v indických komunitách, u Inků) – a produkci zboží pro trh na straně druhé.

    Ta přirozená produkce užitných předmětů tedy není primárně určena pro směnu, nýbrž pro spotřebu. A i když je daný předmět třeba směněn s někým z vlastní komunity, pak je rozhodující jeho přirozená užitná hodnota, nikoli jeho – abstraktní – zbožní hodnota, čili cena.

    K tržní směně podle Marxe dochází až „na hranicích“ těchto přirozených komunit; tedy tam kde jsou vlastní produkty směňovány s komunitami cizími. – Ovšem, jak Marx dodává, tato externí směna (kde už se tedy jedná o zboží) pak má zpětně vliv i dovnitř samotné komunity. Marx toto své tvrzení nijak dál nerozvíjí; ale zřejmě tím má na mysli to, že když už jednou členové dané komunity poznali že mohou své produkty někomu (cizímu) prodat, tak že tím poznali jejich (tržní) hodnotu, a této jsou si pak vědomi i mezi sebou navzájem.

    Tuto otázku naprostého prvopočátku si rozebereme jindy, v souvislosti s kategoriemi marxistické teorie „hodnota“, „užitná hodnota“ atd. Tady se omezme jenom na samotnou otázku trhu.

    Marx se podle všeho nijak nevyjádřil k tomu, zda už tato prvotní zbožní výměna je, či není součástí kapitalismu. Dozajista je jeho nezbytným vývojovým předstupněm; ale není zcela jasné, jestli už jenom tím samotným momentem, že spolu své produkty směňují příslušníci různých komunit, jestli tedy už tady počíná ten proces, který pak nevyhnutelně vede ke vzniku kapitalismu.

    Připomeňme si: v neobecnějším smyslu je pro Marxe na kapitalismu to zcela zásadně špatné a nehumánní, že tento ony přirozené mezilidské (i produkční) vztahy deformuje a denaturuje tím, že je všechny podřídí čistě kvantitativně-abstraktnímu měřítku zbožní hodnoty. Člověk pak už nevyrábí něco proto, protože je to užitečné – ale proto, aby to mohl směnit s vyhlídkou na zisk. Nikoli přirozené potřeby, nýbrž diktát peněz je nyní centrálním, vše ostatní určujícím činitelem.

    Odvodili jsme si, že moderní ekonomika je bez přítomnosti trhu prakticky nemožná. Položme si teď otázku: jestliže na nějakém tržišti (dejme tomu ve středověku) nějaká vesnická tetka směnila dejme tomu vajíčka za pytlík pšenice – jednalo se o akt zcela přirozené směny, anebo ale už o počátky kapitalistické zbožní směny?

    Jak už bylo řečeno, Marx sám tu zřejmě nedává žádnou zcela jasnou odpověď. On jenom říká, ž e tady, v tomto okamžiku začíná (jednoduchá) zbožní směna; ale není tu nijak jasné, jestli je už tím z láhve vypuštěn džin kapitalismu.

    Přitom právě odpověď na tuto otázku by byla rozhodující pro to, jestli je vůbec principiálně možný nějaký nekapitalistický respektive socialistický trh – anebo jestli tato možnost neexistuje, a každý trh nevyhnutelně vývojově směřuje ke vzniku (respektive restauraci) kapitalismu.

    Zdá se, že jako nejpravděpodobnější (respektive dokonce jako jedině možná) se nám i tady nabízí podvojná odpověď:

    – ano, už jednoduchá směna zboží na tržišti v sobě obsahuje základní elementy kapitalismu, to jest přítomnost abstraktní směnné zbožní hodnoty

    – na straně druhé ale za u r č i t ý c h okolností přirozené produkčně-společenské vztahy mohou tuto abstraktní (tedy potenciálně dehumanizující) stránku zatlačit do pozadí.

    Přičemž těmito „určitými okolnostmi“ může být prvotní, nezralý, nevyspělý způsob společenské produkce; ale případně by jimi mohl být naopak i velmi vyspělý, uvědomělý, sofistikovaný způsob společenské produkce.

  70. EKONOMIKA KOMUNISMU – NÁVRAT K PŘIROZENOSTI?

    V souvislosti s otázkami ohledně přirozenosti či nepřirozenosti kapitalismu si musíme zmínit ještě jeden moment.

    Marx sám tedy věc vidí tak, že prakticky jenom v prvních lidských společenstvích, v „prvobytně pospolné společnosti“ existoval principiálně přirozený stav vztahů mezi lidmi. Ještě zde neexistovala zbožní výroba, která by svým abstraktním charakterem mohla denaturovat a deformovat mezilidské vztahy. Práce a produkce zde měly bezprostředně společenský charakter; zatímco za podmínek tržní produkce a kapitalismu jsou tyto přirozené vztahy mezi lidmi v produkci zpřetrhány, mezi ně vstupuje onen abstraktní charakter zboží (jeho směnná hodnota).

    Podle Marxe má být komunistická ekonomika být krokem zpět k této původní přirozenosti; tím že bude zrušena produkce pro trh, tedy pro zisk a pro kapitál. Tím se tedy opět obnoví původní přirozené vztahy mezi lidmi.

    Ovšem: toto obnovení nemá mít už ten původní, přírodní, živelný charakter; neboť mezitím se mohutně rozvinuly produkční síly lidstva, a spolu s tím i celá lidská civilizace a kultura. Má se tedy jednat sice o návrat k přirozenému stavu – ale na principiálně vyšší úrovni.

    Takový je tedy klasický marxistický model „spirálovitého pohybu dějin“ – dialektický návrat k výchozímu stavu, ale na vyšší úrovni.

    Jenomže: když se podíváme na marxistické představy řízení ekonomiky za komunismu, pak zde nalezneme sotva co z nějaké „principiálně vyšší úrovně“! Přesně naopak: marxistické představy o tom, jak organizovat a řídit vysoce komplexní průmyslovou ekonomiku jsou až vysloveně triviální, sotva se nějak principiálně liší od toho, když patriarcha rodu těm svým rozdělil práci na polích. I ta vysoce komplexní ekonomika průmyslové společnosti se měla řídit prostřednictvím „společného plánu“ – nejinak než že tento patriarcha naturálně agrární společnosti měl samozřejmě také svou představu, svůj „plán“ toho, kdo kde má jakým způsobem pracovat. Tu jedinou koncesi kterou teoretici marxismu v tomto ohledu udělali byla ta, že namísto původní představy, že tento plán budou vytvářet přímo „sdružení pracujících“, poté co se tato představa ukázala být naprosto neudržitelná, připustili později že i komunistickou ekonomiku bude řídit centrální vláda. Nicméně tu i nadále přetrvávala ta naprosto naivní představa toho, jak nějaký centrální orgán (jakožto představitel celé společnosti) řídí celý ten obrovský a nepřehlédnutelný komplex moderní produkce svými vlastními moudrými rozhodnutími.

    Ještě jednou: Marx tvrdil, že přechod od kapitalismu ke komunismu je samovolně hnán rozvojem „produkčních sil společnosti“. Ale: v jeho vlastním modelu není po nějakém kvalitativním rozvoji řízení ekonomiky ani stopa, je to fakticky mechanický návrat k onomu naturálnímu řízení společných prací v prvotně přírodních společenstvích.

    Uvedl jsem už, že pokud je vůbec nějaká naděje na vystřídání kapitalistické ekonomiky nějakým jiným, nekapitalistickým modelem, tak že to bude možno jenom prostřednictvím nějakého velmi promyšleného, složitého, vysoce sofistikovaného ekonomického modelu, ve kterém budou velice složitě propojeny a navzájem vyvažovány všechny různé elementy ekonomických procesů v dané společnosti. V žádném případě nelze předpokládat, že by moderní ekonomika mohla být řízena nějakým jednoduchým, přirozeným modelem bezprostředního řízení a plánování, tak jak si to představoval Marx.

  71. MARXISTICKÁ TEORIE DŘÍVE A DNES

    Zmínil jsem, že jestliže dříve (jmenovitě v socialistickém táboře, kde marxismus byl „doma“) marxistická teorie platila jako nedotknutelný kánon, pak dnes už je situace jiná, pěstuje se už do nemalé míry kritický postoj k Marxovým tézím. Tato záležitost stojí ale za to, být rozebrána poněkud podrobněji.

    Totiž: ta dřívější faktická nedotknutelnost Marxe existovala nejen na Východě, ale do značné míry i mezi západními marxisty. Sice tady ona zavázanost respektive podřízenost vůči Marxovým tézím nebyla až tak tuhá jako na Východě; ale fakticky Marx nebyl zpochybňován, víceméně šel spor jenom o jeho výklad. Především o vztah „mladého Marxe“ a „starého Marxe“.

    Po zhroucení celého světa socialismu se ale situace podstatně změnila; mezi těmi, kdo se cíleně zabývají marxismem, už není nijakou extrémní výjimkou kritické přezkoumávání i jeho zcela centrálních vět. Tak například Michael Heinrichs dospěl k závěru, že Marx ve skutečnosti nikdy neprokázal svou centrální tézi o nevyhnutelném zániku kapitalismu v důsledku padající míry zisku. A stejně tak je kriticky diskutována klíčová Marxova kategorie „abstraktní práce“.

    Co je na této změně tak zásadního: dříve se – mezi marxisty – zdálo, že všechny tyto základní Marxovy ekonomické kategorie jsou naprosto jasné a jednoznačné. Jenomže nakonec se ukázalo, že – trochu zkráceně řečeno – ve skutečnosti tu není jasné a jednoznačné naprosto nic. Že je všechno mnohem složitější.

    Celá ta zde plánovaná řada tématických textů o kapitalismu se tedy do značné míry kryje s touto tzv. „novou četbou Marxe“ (která ovšem začala už dříve, v šedesátých letech, a je vedena především v německojazyčném prostoru); jedná se tedy nikoli o paušální zavržení Marxe, ale o nové, kritické přezkoumání jeho centrálních výpovědí.

  72. Kdo chvíli stál, už stojí opodál?

    Jak jsem už někde v diskusích utrousil, můj názor na kapitalistický a socialistický režim se v minulosti zásadně proměnil, nikoli ovšem v tom směru, který jste ve svém případě konstatoval Vy, pane Poláčku, nýbrž právě obráceně. Důvodem byla v první řadě osobní zkušenost s tím a posléze oním vládnoucím systémem. Nemohu říci, že šlo, zvláště ve starším případě, o zkušenost kdovíjak ošklivou, nicméně k disgustaci a nesouhlasu zcela dostačující.

    Nedomnívám se, že vše bylo a je úplně špatně. Kapitalismus proto nevnímám jako nádor, který je třeba celý vyoperovat (a tkáň okolo ještě ozařovat). Spíše si myslím, že došlo k něčemu jako nadprodukci růstového hormonu. Gigantismus není nic žádoucího a je dobře, když jeho rozvoji můžeme již zabránit.

    Gepardi si nedělají, pokud víme, starosti o rychlost svou, ani svého druhu, přestože by pro něj bylo fatální, kdyby „závody ve zbrojení“ s gazelami prohrál. Také Aztékové se kdovíjak netrápili s možností, že je zlikviduje soldateska nějakých vousáčů zpoza moře. My se však nyní obáváme, abychom nezaostali v naší specifické rychlosti, přestože máme víc než kdy jindy důvody nebát se toho.

    Pro mě je klíčová tato otázka: Musíme stále být poslušni zákonů efektivity, nebo můžeme také v tomto ohledu nedbat (nikoli náhodou poznaných) zákonů přírodního (přirozeného) výběru?

    Já si myslím, že bychom to měli ne dogmaticky, ne stupidně, ale s idealismem a otevřených hledím zkoušet. Může se to zdát nemožné nebo i zločinné, ale to vše jsme si mysleli i kdysi, třeba v případě překonání režimu zdánlivě na věčné časy nastoleného komunisty.

    Marx je nesmírně vlivný myslitel, o jehož teorii vím (i přes Vaše cenné přispění, pane Poláčku) z důvodu, že doba tomu ve mně nepřála, méně než o odkazu Ježíše (či Darwina). Domnívám se, že levicoví intelektuálové procházejí nyní podobnou krizí jako kdysi Ježíšovi následovníci, když slíbené království nepřicházelo. Snaží se o nové pochopení toho, co řekl jejich mistr. Jenže žádný člověk nemůže vědět, co bude, nýbrž jen, co by mohlo – v nějaké podobě – nastat.

    Konec kapitalismu, jak jej zažíváme a jak se nám zajídá, nastat může. Je však třeba vzdát jeho závod a zúčastnit se naplno nějakého (ještě) hezčího.

  73. DÉMON EFEKTIVITY?

    V prvé řadě mě, pane Horáku, zarazila ta věta „o Marxově teorii vím méně nežli o odkazu Ježíše“. Já vlastně musím přiznat, že jsem základní výpovědi a téze Marxovy teorie společnosti a dějin pojímal jako něco víceméně samozřejmého. To jest: samozřejmě že v příslušných souvislostech jsem vždycky podal určitý exkurz do Marxovy teorie, ale bylo to právě jenom v jedné určité rovině. A až teď jsem si uvědomil, že by asi opravdu bylo záhodno podat napřed souhrnný přehled Marxovy teorie vůbec. Takže právě tohle asi bude mým nejbližším úkolem.

    A teď se tedy podívejme blíže na to, jestli se musíme jednou provždy podřídit diktátu (kapitalistické) efektivity, anebo jestli je také možné uvažovat o alternativních modelech.

    Takhle: nejbezprostřednější odpověď je ta, že my – tedy my tady – si samozřejmě můžeme přát, konstruovat a vytvářet všechny možné modely, tedy i nekapitalistické respektive „neefektivní“; ale drtivá většina společnosti se stále bude držet oněch zákonů efektivity. Jinak řečeno: pokud tyto zákony či principy efektivity nebudeme respektovat, zůstaneme nakonec s našimi představami v říši utopií, naprosto mimo reálného světa.

    Tohle by tedy byl značně pesimistický závěr. Ovšem – ono to ani s tou efektivitou není vůbec tak jednoznačné, jak by se napohled zdálo. A i tady se musíme podívat blíže a podrobněji, co se pod tímto pojmem vlastně všechno skrývá.

    V kontextu našeho uvažování se nám ta otázka efektivity samozřejmě jevila nerozlučně spojená se základním principem kapitalismu; tedy jako efektivita produkční, respektive jako efektivita vložených prostředků. Vložené prostředky (náklady) chtějí být (v kapitalismu, ale i obecně) zužitkovány, tedy rozmnoženy.

    Právě v tomto se jeví být začarovaný kruh, respektive spirála: vložené prostředky chtějí/musejí být zhodnoceny, to jest musejí produkovat vyšší hodnotu, tedy zisk. Tím je uzavřen celý cyklus; který je ale teprve cyklem prvním, a za ním hned následuje cyklus další, a tak až donekonečna. Respektive až do zničení celé planety.

    Z tohoto hlediska se tedy kapitalismus jeví být opravdu molochem neustálé nadprodukce zboží a zisku. Jenže – když se podíváme blíže na člověka v tomto kapitalismu žijícího, zjistíme s nemalým překvapením, že on se už dnes do značné míry chová – z hlediska kapitalismu – vlastně naprosto nesmyslně a iracionálně.

    Naprosto „rozumným“ počínám člověka by přece muselo být (stejně jako pro samotný kapitál) usilovat o co nejvyšší efektivitu. Tedy o zisk. V daném smyslu se vlastně jedině racionálně chová pouze ten, kdo získané prostředky (například vydělanou mzdu) vloží do akcií. Neboť jedině tím způsobem může efektivně zhodnocovat své prostředky. Ale – namísto tohoto „racionálního“ jednání už současný člověk naopak v obrovské a „nezodpovědné“ míře doslova ničí tyto své možnosti, a ty své vlastní finanční prostředky které by mohl použít na jejich další zhodnocování, místo toho naprosto iracionálně vyhazuje a ničí, za naprosto nemateriální požitky: návštěvy (rockových respektive popových) koncertů, chození do kina, do divadel, nakupování knih; ale třeba i družné posezení s přáteli v útulné hospůdce je z hlediska kapitalismu naprosto iracionálním počínáním.

    Zkrátka: ukazuje se, že dokonce už i dnešní (tedy v kapitalismu žijící) člověk naprosto je ochoten chovat se zcela v rozporu s logikou kapitálu, a velkou část svých vlastních prostředků vynakládat na požitky nemateriální povahy. Které on sám považuje za zkvalitnění svého osobního života.

    Marx za základní rozpor kapitalismu prohlásil protiklad mezi kapitálem a prací. V dané souvislosti je ale nutno se ptát, jestli ten pravý rozpor neleží někde jinde: mezi kapitálem a člověkem. Protože i práce nakonec směřuje ne-li stejným, tedy alespoň podobným směrem jako kapitál: totiž k vytváření materiálních hodnot. Zatímco člověk konzumující nemateriální hodnoty vlastně naprosto neguje tuto imanentní logiku kapitálu, stojí proti ní v zásadní opozici.

    ————————————-

    Vraťme se teď ale zpět k otázce efektivity. Jestliže tedy člověk konzumující nemateriální hodnoty se staví proti efektivitě kapitálu – pak na straně druhé i tento (nemateriálně) konzumující člověk ovšem důsledně sleduje princip efektivity. To jest: za své vlastní prostředky, za své vlastní peníze chce mít co nejvyšší efekt. A i když je to efekt nemateriální povahy. Nikdo nepůjde (dobrovolně) za své dobré peníze na špatný koncert. Naprosto stejně jako si za ně vědomě nekoupí špatné auto.

    Jako závěr nám tu tedy vychází toto: člověk bude vždycky nevyhnutelně hledět na efektivitu; a tak je tomu také dobře. Ostatně, jedině toto neustálé usilování o dosahování stále vyšší efektivity bylo vlastně motorem onoho „rozvoje produkčních sil lidstva“, které Marx pokládal za rozhodující činitel všeobecného pokroku, civilizačního vývoje.

    Ovšem: toto usilování člověka o zvyšování efektivity naprosto nemusí mít jenom čistě materiální charakter; principiálně je možno toto usilování přesunout do jiných, nemateriálních sfér. Jako je tomu do určité míry už dnes. A přesněji řečeno: bylo tomu tak vždycky. Do určité míry.

    A zdá se, naprosto rozhodující je tady právě to vymezení „do určité míry“. Do určité míry je ono usilování o efektivitu rozumné a nutné; ale nad tuto rozumnou míru se poměr obrací, člověk sám se stává jenom předmětem, objektem hypertrofované, ze řetězu utržené efektivity. Která je omezena pouze na ryze věcný, respektive ryze finanční sektor.

    V této souvislosti se tedy pak staví dvě základní otázky:

    – jak přeorientovat hodnotové nastavení společnosti tak, aby své přirozené směřování k efektivitě přesunula od materiálních statků k hodnotám nemateriálním?

    – jak dosáhnout toho, aby se společenský konzum v nemateriální oblasti přesunul od hodnot banálních k hodnotám pravým?

    K otázce druhé: ta bývá v táboře kritiků kapitalismu pravidelně stavěna tak, že tímto zbanalizováním hodnot je vinen kapitalismus, respektive trh, komerční myšlení vůbec. Tím se ale přehlíží skutečnost, že velkou afinitu k této banalizaci má i sám člověk. Protože vlastně i tady působí železný zákon efektivity: v banálních požitcích totiž kyne (zdánlivě) ten nejvyšší efekt, za vynaložení minima vlastních nákladů – totiž míněno taktéž nákladů nemateriálních, totiž vlastního duševního usilování o rozlišení mezi hodnotami pravými a hodnotami pouze zdánlivými.

  74. VÁLKA PŘIROZENOSTÍ

    Znovu a znovu se ukazuje, že zdejší diskuse mají přece jenom svou hodnotu. Leckdy se sice rozběhnou zdánlivě neorganicky do šířky či na čas usínají; ale pak se náhle z těchto konfrontací různých myšlenek a náhledů vyloupne zcela nový objev, nová kvalita.

    Tuto diskusi o vzniku kapitalismu jsem měl v úmyslu shrnout sumarizováním diskutovaných argumentů hovořících pro i proti jeho „přirozenosti“ jakožto nejefektivnější formy organizace produkčních sil společnosti. A najednou se ukázalo, že vlastní podstata věci je někde jinde: že se nejedná pouze o „přirozenost“ kapitalismu jako takového, tedy jako ekonomické formace, nýbrž že ve skutečnosti se zde potýkají a srážejí d v ě různé přirozenosti. Na jedné straně stojí tato „přirozenost“ kapitalismu vyplývající z požadavku čistě ekonomické efektivity; ale na straně druhé stojí přirozenost člověka jako takového, jakožto bytosti ze své nejvlastnější podstaty určené k všestrannému rozvoji svých humánních potenciálů. Stojí zde tedy dva faktory, každý z nich má právo odvolávat se na přirozenost své existence – ale tyto faktory stojí proti sobě, a každý z nich vposledku vylučuje toho druhého.

    Připomeňme si znovu, že přirozenost kapitalismu spočívá v tom, že je opravdu tím ekonomicky nejefektivnějším způsobem společenské produkce, který byl doposud nalezen. (Marxovy představy o tom, že komunistická produkce svou efektivitou ještě dalece předstihne produkci kapitalistickou, se ukázaly být šeredným omylem.)

    Na straně druhé – jestliže vyjdeme z předpokladu, že nejvlastnější humánní podstatou (a tedy přirozeností) člověka je zmíněný všestranný rozvoj jeho bytostných potenciálů, pak si v každém případě jako první krok musíme položit otázku, v jakém vztahu se tato „přirozená“ efektivita kapitalistické produkce má k této univerzální lidské přirozenosti.

    A vzápětí se nám ukáže jedno: jestliže základním znakem této autenticky lidské přirozenosti je její univerzalismus, všestranný rozvoj všech potenciálů člověka – pak základním znakem kapitalismu je přesně naopak jeho jednodimenzionalita. Jeho úzkokolejnost. Kapitalismus vykazuje trvalou tendenci všechny lidské možnosti, potenciály, aktivity, motivace a tužby svést do jednoho jediného koryta, podřídit je jednomu jedinému ústřednímu motivu: produkovat čím dál tím více zboží a čím dál tím více zisku.

    Na jedné straně nutno přiznat: nedá se říci, že by tímto svým rysem kapitalismus onu univerzální lidskost negoval absolutním způsobem. Právě v tom spočívá jeho úspěšnost, a dá se říci, jeho lest: tato univerzální lidskost má samozřejmě i svou produkčně-kreativní složku, připomeňme si ještě jednou že Marx právě v této produkčně-kreativní činnosti člověka spatřoval naprostý základ veškerého kulturního a civilizačního rozvoje lidstva. Proto se i tento jednodimenzionální, úzkokolejný kapitalismus může úspěšně tvářit, jako by právě on – se svou jedinečnou efektivitou, produktivitou a kreativitou – byl nikoli protikladem, nýbrž naopak naplněním a dovršením této lidské univerzality.

    Jakmile si ale kapitalismus tímto získal č á s t člověka (jeho produkčně-kreativní část) – vzápětí ho chce polapit celého. Všechny ostatní části onoho obecného, univerzálního univerzalismu jsou totiž už z pohledu kapitalismu nepotřebné; ale co více, jsou mu podezřelé, ony zpochybňují jeho triviální charakter, tuto jeho úzkokolejnost omezující člověka pouze na bezduše produkujícího (a konzumujícího) goléma. Kapitalismus potřebuje právě tohoto goléma, který bez jakýchkoli vlastních myšlenek slepě provádí všechny příkazy, které mu ukládá ze řetězu utržený proces kapitalistické (nad)produkce.

    Z opačné strany, ze strany onoho univerzálního humanismu se kapitalismus napřed může jevit jako pozitivní prvek, právě svou produkční kreativitou, a dokonce i svým určitým emancipačním potenciálem (a připomeňme ještě jednou, že tuto dějinnou úlohu kapitalismu vysoce oceňoval i samotný Marx); ale časem dojde k tomu, že tento univerzální humanismus (jinak řečeno: duše člověka) si začne uvědomovat, začne pociťovat tuto past, do které ho láká, do které ho strhává tento moloch kapitalismu. Od té chvíle začíná boj kapitalismu s humanismem; který je zároveň bojem mezi odosobněným mechanismem na straně jedné, a mezi živoucí duší na straně druhé.

    Vzniká tu tedy – budiž to řečeno ještě jednou – boj dvou pozic, dvou pravd, z nichž každá může argumentovat svou „přirozeností“. Ony se prolínají navzájem, dokonce doplňují jedna druhou – ale zároveň se nacházejí v nesmiřitelném vzájemném boji, kde každé vítězství jedné je zároveň porážkou druhé. A všechno o co se jedná je to, jejich vztah uvést do takové podoby, aby převážilo to vzájemné doplňování, a do pozadí ustoupil jejich destruktivní boj.

    Asi přesně v tom samém smyslu, jako když Hérakleitos psal, že lyra je pozitivním vyřešením vzájemného boje rámu a strun – tedy dvou sil z nichž každá směřuje opačným směrem. A teprve ve svém celku dokáží vytvořit novou kvalitu.

  75. Přičemž ta – mnou postulovaná – téze o tom, že i za podmínek kapitalismu existuje zásadní interní protiklad, jehož pozitivního momentu je možno použít pro pokus o změnu – tak tato téze má ještě docela zajímavé souvislosti.

    Totiž prominentní člen německé – společensky kritické – „Frankfurtské školy“ Theodor Adorno ve své „Negativní dialektice“ formuloval přesvědčení, že právě tak tomu už vůbec není. On tu tvrdil, že (buržoazní) společnost je už natolik homogenní, natolik totalizovaná (ve smyslu nadvlády kapitálu), že i člověk v této společnosti žijící je už jenom „jednodimenzionální člověk“. Zkrátka: že tu není objektivně přítomen žádný společenský protiklad, na nějž by bylo možno postavit snahu po změně společnosti.

    Toto jeho přesvědčení pak mělo svým způsobem dost paradoxní důsledky v průběhu studentských bouří v roce osmašedesátém. Revoltující němečtí studenti ho – na základě jeho zásadní kritiky buržoazní společnosti – považovali za svého člověka, který je podpoří v jejich boji za emancipovaný svět. Pozvali ho tedy na nějaké své velké shromáždění; ale on jim tam pak vysvětloval, že ho pochopili špatně. Že on sám už nevidí žádnou naději na zásadní změnu společenských poměrů. Právě v důsledku toho, že podle něj tu není přítomen žádný relevantní objektivně jsoucí společenský protiklad.

    V této souvislosti má svou zajímavost otázka, kdo z nich měl tehdy pravdu: entuziastičtí revoltující studenti, anebo skeptický akademik Adorno?

    Na jedné straně další vývoj hovoří jednoznačně pro Adorna: k žádné revoluci nedošlo, a to především proto že radikální studenti naprosto ztroskotali se svým pokusem dosáhnout aliance s dělnickou třídou. Dělnické třídě se jednalo jenom o zvýšení jejich mezd, o nic jiného.

    Na straně druhé by ale bylo nespravedlivé tvrdit, že ta studentská revolta zůstala zcela bez účinku. Bezprostředně sice ztroskotala; ale přece jenom uvedla do pohybu proces, v jehož důsledku je dnešní společnost až dramaticky jiná, nežli tehdy. Předtím byl jmenovitě v Německu u moci konzervativní, až vysloveně autoritativní, postfašistický Adenauerův stát; zatímco dnešní společnost je nesrovnatelně otevřenější, liberálnější, pestřejší. A občanská společnost jako taková je nesrovnatelně sebevědomější.

    Takže pravda je tak půl na půl: revoluce se opravdu nekonala; ale na straně druhé se ukázalo, že uvnitř společnosti přece jenom existuje relevantní potenciál humanismu, nezničitelné touhy po pravé emancipaci.

  76. A tento Adornův skepticismus si zřejmě osvojil i náš Michael Hauser, s kterým jsem měl svého času krátkou výměnu názorů právě na toto téma. Já jsem tehdy tvrdil právě toto: že určitý základní humánní potenciál je ve společnosti principiálně nezrušitelný (a to sice na základě Marxovy „konkrétní práce“). Oproti tomu Hauser – stejně jako Adorno – tvrdil že společnost je už natolik totalizovaná (ve smyslu její podřízenosti kapitálu), že není naděje na to že by se dokázala změnit ze sebe samé. A východisko hledal v jakýchsi složitých filozoficko-kulturních konstrukcích momentu (metafyzické) smrti, jakožto absolutní negace, případně přímo jakéhosi (taktéž metafyzického) „sebevražedného pudu“.

    Tady bych řekl spolu s Marxem, že takto může uvažovat jenom filozof který je už plně polapený ve svých abstraktních akademických obrazech a formulkách; takže filozofické pojmy pak pokládá za vlastní realitu. A souhlasil bych s Marxem i v tom, že řešení je nutno hledat v reálném životě společnosti, a ne ve filozofických abstrakcích.

  77. Ten Hauser si to představoval tak, že nějaký člověk si tak strašně zhnusí svět, až začne přemýšlet o odchodu z něj, tedy o sebevraždě. Ocitne se tím jakoby na dně prooasti, odkud ale najednou uvidí všechno jinak. Uvidí ty možnosti, které tady jsou – že člověk nemusí podléhat tomu konzumu a tomu úpadku. On se od toho jakoby osvobodí. Svět už ho nemá ve své moci a on může začít dělat něco jiného, než se starat o to, aby uspěl na společenském žebříčku.
    On se snad dokonce odvolává na Hegela nebo co? Komu nezáleží na tom, zda zůstane naživu, ten prý má úplně jiné možnosti než člověk, který se o svůj život neustále bojí.

  78. No ano, ty Hauserovy úvahy a modely mají samozřejmě dialektickou strukturu, a tedy je v tom nějak přítomen i Hegel. Ovšem – podle mého názoru tu Hauser používá právě tu nejvíce umělou, ryze spekulativní část Hegelovy dialektiky. Kdy se dané úvahy o světě už dávno neřídí realitou světa, nýbrž svět se má chovat podle určitých vztahů a dynamismů pojmů metafyzické, spekulativní filozofie. Proto jsem napsal že je to vlastně čirý akademismus; a že by bylo na čase vzít zase jednou vážně Marxovu tézi o tom, že problémy společnosti je nutno řešit v jejím reálném životě, a ne někde ve filozofickém absolutnu.

    Totiž: ten Hauserův model sám o sobě dozajista není špatný. Tak jak jste to vylíčila – ano, to v zásadě odpovídá, člověk dohnaný (negativními, odcizenými poměry) až na samou mez svého života, tedy až na hranici ke smrti, se má od této hranice jaksi „odrazit“, má odhodit všechny své závislosti na jsoucím (odcizeném) světě, a má začít budovat svět nový, autenticky lidský.

    Takto pojato to dozajista má svou logiku (a Hauser tento svůj abstraktní model podkládá ještě z čistě literárně-filozofického hlediska dozajista vynikajícím rozborem Máchova Máje) – ale opakuji ještě jednou, určitou hodnotu to může mít právě jenom v oblasti akademické filozofie, ale s reálným životem to má sotva co společného.

    To jest: může to nějak takhle samozřejmě probíhat u toho či onoho jednotlivce, který prošel nějakým mezním, traumatizujícím zážitkem; ale docela určitě to tahle nebude fungovat s celou společností.

    S jednou jedinou výjimkou: kdyby se současnému lidstvu skutečně podařilo dostat se až na sám okraj ekologické smrti. O tom píšu sám už celá léta, že právě tohle by mohlo být prakticky tou jedinou událostí, která by mohla mít potenciál skutečně zásadním způsobem změnit mentalitu lidstva (to jest: přeživší části lidstva).

    Ovšem: Hauser to takto zřejmě nemyslí; on to spíš – abych to vyjádřil polopatě – myslí tak, že v odcizené postmoderně-kapitalistické společnosti víceméně všichni příslušníci této společnosti propadnou takové depresi, že se ocitnou emocionálně na pokraji sebevraždy. A že právě tento dotyk se smrtí (tedy s absolutní negací) bude tím impulsem, že oni sami provedou negaci (odmítnutí) svého dosavadního odcizeného způsobu života, a vytvoří život nový, neodcizený.

    To je – budiž to řečeno ještě jednou – čirá teorie, reálný život je někde jinde.

    A Hauser ani nijak neřeší, jak by ten neodcizený svět měl vůbec reálně vypadat, například v ekonomické oblasti. Jakým způsobem uspořádat zbožně-peněžní vztahy, aby tu člověk zase nebyl jenom objektem trhu, místo aby byl suverénním pánem svého osudu?…

  79. Řekla bych, že si i Hauser myslel, že tohoto krajního pocitu odcizení až k smrti dosáhnou jen někteří jedinci. Určitě ne celá společnost. A že ti někteří jedinci pak vytvoří komunitu, která bude bojovat za ten lepší svět a změní ho k lepšímu. Čili za tím asi viděl zase nějakou revolucí.
    Já už si teď spíš myslím, že svět nebudeme mít nikdy pod kontrolou. Ale, že i přesto lze žít i zde hodnotný život. Není nutné se řídit podle toho, kam se svět řítí. Ale ani není třeba se před světem někam schovávat nebo jím pohrdat.
    Já vidím odpověď v tom být křesťanem, aniž by všichni ostatní lidé byli nuceni stát se také křesťany.
    Dnes o něčem podobném – tedy o vyrovnání se se smrtí (a jaký to má vliv na náš život), píše Dan Drápal:
    https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-narok-vdecnost-a-vecnost/

  80. V souvislosti s tou vzpomínkou na rok osmašedesátý mě napadla ještě jedna věc: všechny ty řeči o „konzervativním socialismu“ v poslední době tak intenzivně vedené jsou vlastně nakonec snahou vrátit čas před ten rok osmašedesátý.

    Vrátit čas do doby, kdy všechno bylo ještě naprosto průzračně jasné: na straně třída kapitalistů, na straně druhé třída dělnická. A kdy se do toho všeho ještě vůbec nezamíchali ti zatrachtilí studenti se svými sny o všeobecnou liberálně-humánní emancipaci.

    Michéa, Drulák, Keller a spol. se zřejmě chtějí vrátit ke „staré dobré“ dělnické třídě z doby ještě před vznikem studentského emancipačního hnutí. Ono to má svou logiku: jak už jsem zmínil, studentům se tehdy nepodařilo navázat akční spojenectví s dělnickou třídou, o které usilovali. Tato „dělnická třída“ se tehdy ukázala být netečným, konzervativním, až přímo reakčním (!) elementem. Když například berlínští studenti demonstrovali proti Springerovu nakladatelství (jakožto symbolu reakčních západoněmeckých sil), pak odbory (!) zorganizovaly svou protidemonstraci, na které byl vidět transparent s nápisem „My chceme náš klid“. Zkrátka, německá „dělnická třída“ tu projevila ryze maloměšťácké smýšlení, ukázala že jejím jediným zájmem je užívat si relativního blahobytu konzumní společnosti. Už tu jenom chybělo heslo „Klid a nohy v teple“, toto krédo českého maloměšťáckého plebejství.

    Dá se s velkou pravděpodobností předpokládat, že v té době by se Keller a Drulák (a zřejmě i Michéa) postavili na stranu těchto reakčních odborů, a proti revoltujícím studentům, kteří v té době ve skutečnosti představovali jediný opravdu revoluční element.

  81. Musím přiznat, paní Hájková, že tady si netroufám dost dobře odhadovat jak to Hauser vlastně myslel. Tedy jestli to myslel tak, že ten dotyk se smrtí (transcendentální) prožijí jenom někteří; a že pak ten takto získaný nový impuls budou šířit i do ostatní společnosti.

    Možné by to bylo, že to myslel tak, že tito jedinci s tímto zážitkem by se pak stali jakýmisi „apoštoly“ nového světa. Jenže – v tom případě by celý ten jeho koncept byl ještě naivnější, než jsem si původně myslel.

    Jestliže se totiž (nakonec) opravdu podařilo rozšířit křesťanství, uvést ho na vítěznou cestu, pak zdaleka ne jenom díky síle Ježíšových myšlenek a díky úsilí apoštolů; nýbrž stejně tak proto, že zde právě pro tyto myšlenky byla už připravená půda. Byl zde zřejmě – především mezi chudým lidem – v té době vysloveně „hlad“ po poselství spásy, lásky, a všeobecné rovnosti všech před Bohem.

    Zatímco teď – měli bychom tu hrstku „prohlédnuvších“, která by se snažila misionovat mezi velkou masou těch, kteří by stále žili odcizeným způsobem života. Aniž by si ale tohoto odcizení sami vůbec byli vědomi. A především: kteří by neměli žádnou reálnou možnost se z tohoto odcizeného (reálně-materiálního) světa nějak vyvázat, osvobodit. Bylo by to v podstatě kázání v cizí řeči, které by nikdo nerozuměl.

  82. Ale co se toho vyjádřeného životního kréda Dana Drápala týče – musím otevřeně říci, že to mě nechává zcela chladným. Jeví se mi to v prvé řadě jako projev naprosté životní rezignace.

    Samozřejmě – nemohu vědět jak se sám budu cítit po sedmdesátce. Navíc kdybych byl postižen nějakou život ohrožující nemocí.

    Ale – dám opačný příklad. Nedávno televize vysílala jakýsi medailon s filozofem Milanem Sobotkou. Který už je teď v důchodu; ale v onom hovoru jen tak mimochodem zmínil, že „i v osmdesáti třech letech se ještě snažím pracovat“.

    Ano, to je přesně to co mám v úmyslu i pro zbytek svého vlastního života: zůstat stále aktivní. Stále něco hledat, o něco usilovat. Abych si na konci této životní cesty mohl říci: „Někam jsem přece jenom dospěl, něco hodnotného jsem nalezl; a snad jsem něco z toho hodnotného dokázal i předat někam dále.“

  83. Ale vždyť on je aktivní. Vede nějaký křesťanský sbor, píše články a snaží se předávat dál něco, co považuje za hodnotné.

  84. Pokud jde o ty dělníky, tak oni prostě jenom mohli (nějakým šestým smyslem) tušit, že to všechno dopadne návratem ke kapitalismu. Je fakt, že dělníci, kteří jsou otlučení životem, mívají raději jistoty (lepší vrabec v hrsti než holub na střeše) a že nemívají porozumění pro ty, co „nadšeně vždy uvěří, mávaje černou kadeří“.

  85. Pokud jde o někdejší „připravenost půdy“ pro šíření křesťanství, pak souhlasím, i když křesťan to může chápat také tak, že tu půdu takto připravil Bůh.
    Ještě bych k těm důvodům dodala, co jsem se teď dočetla v tlusté knize M. Ryškové Ježíš Nazaretský a jeho doba. Tehdejší lidé zoufale hledali zakotvení a jistoty. V Římské říši té doby se totiž rozšiřoval chaos. Stará antická polis byla už dávno pryč a každý byl odkázaný sám na sebe. Přicházela tam spousta cizinců, které nikdo neintegroval. Pohyb obyvatelstva byl velký a změny byly na denním pořádku. Dnes byl člověk živ a zítra mohl být mrtev. Na nic a na nikoho se nedalo spoléhat.
    A křesťanství to zakotvení nabízelo.

  86. Nejde o to, jestli Dan Drápal osobně činí to či ono. Ale jde o to že to co zde vyslovil zní opravdu jako naprostá životní rezignace. Zůstalo už jenom doufání, že mu jeho život nějak osmyslí Ježíš.

  87. Ne, ti němečtí (a francouzští) dělníci tehdy prostě na nějaké emancipaci vůbec neměli zájem. Přitom především ve Francii se tehdy dělníci také bouřili, dokonce obsazovali továrny; právě proto revoltující francouzští studenti podlehli iluzi, že by ve svazku s protestujícími dělníky mohli provést zásadní společenské změny, případně dokonce revoluci. Ale ukázalo se, že těm dělníkům nakonec šlo opravdu jenom o peníze. Jakmile byly jejich požadavky na zvýšení mezd (alespoň zčásti) splněny, v tom okamžiku jejich revoluční elán vyšuměl.

    Samozřejmě, svou roli v tom mohlo hrát i vědomí (či tušení), že kapitalismus ve skutečnosti stejně není možno svrhnout. V tom případě by ale tak jako tak dělnická třída jako revoluční element zcela vypadla ze hry.

    Ale rozhodující je toto: velká část dělnické třídy se víceméně ztotožnila s panujícím systémem; a jenom za výjimečných okolností je možno ji pohnout k nějakému činu. V daném smyslu měl pravdu Adorno: buržoazní společnost je „jednodimenzionální“, neexistuje tu (bezprostředně) žádný opravdu revoluční potenciál. Pokud by takový potenciál přece jenom měl vzniknout, je napřed nutno ho vytvořit.

  88. Nejistota v římské říši: ano, tento obecný stav nejistoty či nezakotvenosti byl dozajista jedním z hlavních faktorů pro to, že se křesťanství mohlo tak úspěšně rozšířit. Nebyl to dozajista faktor jediný, ale jak řečeno jeden z hlavních.

    Jeden z dalších možných faktorů je vlastně literární, alespoň to tak v jednom ze svých románů takto podala tuším Jarmila Loukotková. Že prý obyvatelé Říma byli fascinováni tím, jak tehdejší křesťané s železným přesvědčením stojí za svou vírou – a to tak, že jsou ochotni za ni dávat i své životy. Zkráceně řečeno – čím více křesťanů bylo v aréně předhozeno lvům, tím více rostla tato fascinace, a tím více rostly jejich řady.

    Jak řečeno tento výklad je čistě literární provenience, nevím tedy do jaké míry je vědecky podložený; ale zní to takto opravdu dost přesvědčivě.

  89. Jakmile dojdeme k poznání, že kapitalismus ve skutečnosti stejně není možno svrhnout (což je navíc čím dál pravděpodobnější), pak už zbývá jediné – spolehnout se na Boha.
    „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo.“ (Žalm 37)

  90. V dnešním Právu se do diskuse opět přihlásil Petr Drulák. Musím přiznat: jestliže jsem původně na jeho „konzervativním socialismu“ dokázal najít určité momenty, které by alespoň z čistě teoretického hlediska mohly mít své oprávnění, pak v reálné praxi se sám čím dál více demaskuje jako docela prachobyčejný reakcionář. Který je – stejně jako Keller – přímo posedlý xenofobií. V tom svém dnešní článku zase pouštěl hrůzu, jak prý soudcovský stav (!) ohrožuje demokracii, jenom proto že americký federální soudce zrušil rozhodnutí prezidenta Trumpa zastavit program pomoci mladistvým nelegálním migrantům, který zavedl Obama. A že evropský soud zakázal Maďarsku vynucovat od mezinárodních nestátních organizací deklarovat zdroje jejich financování. Přitom ten americký soud to Trumpovo rozhodnutí zvrátil jenom z čistě formálních důvodů (nebylo dostatečně odůvodněné); nebylo to tedy vůbec ještě rozhodnutí ve věci samé. A v případě těch nestátních organizací soud argumentoval evropskými smlouvami o volném pohybu kapitálu (protože pokud by měla platit tato maďarská politika, pak by prakticky stejně tak každá zahraniční firma obchodně přítomná v Maďarsku musela deklarovat své finanční zdroje). Jednalo se tedy o čistě věcné, v žádném případě nějak ideologicky zbarvené rozhodnutí – ale Drulák hned děsí tím, jak prý soudy svou svévolí „ohrožují demokracii“, respektive suverenitu lidu.

    V závěru svého článku ale Drulák vyslovuje zajímavou větu (v návaznosti na známý výrok Brechta), že prý není možno vyměnit lid, ale že ten má právo vyměnit instituce které jsou v rozporu s jeho cítěním.

    Totiž: na „zdravé cítění lidu“ se odvolával svého času i jistý Adolf Hitler. Který na základě tohoto „zdravého cítění“ tento samý lid polapil do svěrací kazajky totalitního státu.

    Drulák se v dané věci ale dopouští velmi zákeřné manipulace. Ve skutečnosti je tomu totiž skutečně tak, že onen „zdravě cítící lid“ j e neustále měněn. A že je to zrovna a právě stav soudcovský, který svými rozsudky na základě práva znovu a znovu zabraňuje tomuto „zdravému cítění lidu“, aby dalo průchod své temné stránce, a vybíjelo se třeba v pogromech na těch, kteří mu připadají nějakým způsobem cizí.

    Jistě, tento lid není možno „vyměnit“ ze dne na den, jako celek; ale přesto v civilizovaných a kulturních státech probíhá permanentní z m ě n a tohoto lidu, směrem k vyšší míře kultivovanosti a vzájemné tolerance. Jestliže se tedy Drulák odvolává právě na tento Brechtův výrok s účelem zvýšit míru NEkulturnosti a NEtolerance, pak je to z jeho strany akt nestoudného manipulátorství. Proti kterému se Brecht sám už bohužel nemá možnost bránit.

  91. Ta Boží spravedlnost, paní Hájková, ovšem jaksi nemá sebemenší přístup do struktur buržoazní společnosti.

    Jestliže tuto společnost (jestliže její struktury) nezměníme my sami, žádný bůh nám v tom nepomůže. To že kapitalismus (stále jsme si ještě definitivně neurčili c o vlastně tento „kapitalismus“ doopravdy je) možná není možno jako takový zrušit, to ještě naprosto neznamená, že bychom nemohli podniknout (a dosáhnout) naprosto nic.

  92. To ostatně souvisí s tím co jste napsala o té „naprosté kontrole“ (člověka nad jeho světem); málem bych zcela zapomněl že i k tomu jsem chtěl ještě něco připsat.

    Takováto „naprostá kontrola“ je skutečně pouhá iluze. Tato iluze je znovu a znovu oživována v průběhu těch či oněch revolucí, kdy revolucionáři obecný lid strhávají na svou stranu právě takovými sliby o tom, že pak už nastane stav naprosté a dokonalé svobody, tedy stav dokonalé kontroly člověka nad jeho světem.

    Takováto „naprostá kontrola“ člověka nad jeho světem, nad jeho životem je ovšem zcela principiálně nemožná. A proto po každé takové revoluci, která toto slibovalo, nevyhnutelně následuje kocovina.

    Jestliže se tedy člověk má vymanit z tohoto věčného koloběhu snů a zklamání, pak si především musí dokázat uvědomit sám sebe. Svou vlastní realitu. Musí si uvědomit, co je možné změnit – a co ne. A tím že se dokáže omezit, na straně druhé naopak dokáže mnohem více získat. Protože nebude svými silami plýtvat na iluze, ale může je investovat do reálných projektů.

  93. A už jste tedy vymyslel, čeho vlastně chcete dosáhnout, pane Poláčku, aby to nebyla iluze? A jak o tom přesvědčit druhé lidi?

  94. Pokud jde o toho Drápala, já myslím, že mu Ježíš ten jeho život už „osmyslil“ a že je v podstatě šťastný. Znovu opakuji, že mně se to vůbec nejeví jako rezignace, ale jako životní moudrost a vyrovnanost už ne mladého muže. Vždyť on chce dokonce postavit nějaký můstek, který ho s největší pravděpodobností přežije a bude sloužit další generaci.
    V té knížce Pokora a zakoušení Boha, kterou jsem zmínila ve vedlejší diskusi, se píše, že v první části života není špatné, když se člověk snaží dosáhnout úspěchů, ba i slávy, když tedy trochu i soupeří s druhými, ale ve druhé části už by měl začít přemýšlet o smyslu života, a dokonce i o té smrti, která k životu patří. Nebo – jak křesťané říkají – o věčnosti.
    Protože, kdo si může být jist, co ho čeká na konci života?

  95. Neznám životní názory a postoje D. Drápala natolik dobře, abych tady mohl podat nějaký jednoznačný soud. Mohu tedy jenom zopakovat, že to co napsal zde na mě působí tím dojmem, jako by říkal: „Když už můj život nemá žádný další smysl, tak ať mu tento smysl dodá aspoň Ježíš.“

    Ale co se těch dvou životních fází podle A. Grüna týče – tedy fáze aktivní a fáze životní moudrosti a vyrovnanosti – tak na tom dozajista něco je.

    Já sám na sobě vidím a cítím (někdy až příliš mnoho), že věci které mě dříve poutaly a zajímaly, mě dneska mnohdy nechávají už zcela chladným. A sám si nejsem vůbec jistý: je to známka životní zralosti, kdy člověk určitého věku už nahlédá marnost a lacinost věcí, kterými se entuziastické mládí ještě nechává strhávat? Anebo je to spíše už projev životní omrzelosti, která už není schopna spatřovat krásu malých věcí?… Jak řečeno, tady je velice obtížné soudit a rozsoudit.

    Ale zpět k té „moudrosti a vyrovnanosti“ – ano, ta by tu (v pokročilém věku) opravdu měla být; ale jak vyplývá z už řečeného, to že člověk za sebou nechá zpět tu aktivní fázi svého života, to samo ještě zdaleka neznamená že získal „moudrost a vyrovnanost“. Může to být také jenom omrzelost a rezignace.

  96. Já si myslím, že je to naopak – mládí přitahují jen (zdánlivě) velké věci, zatímco stáří se dovede těšit i z těch malých.

  97. Ale abychom se zase vrátili k vlastnímu tématu této diskuse. Začali jsme otázkou po samotném vzniku kapitalismu; poté se diskuse přesunula především k otázce, do jaké míry kapitalismus je či není dějinně, ekonomicky a společensky přirozeným útvarem.

    Pro tuto chvíli je tedy možno shrnout, že jsme dospěli k dosti rozporuplným zjištěním: určité aspekty spojené s kapitalismem je možno (či nutno) pokládat za přirozené, buďto v tom smyslu že se vyvinuly přirozeným, samovolným procesem, anebo (dokonce) v tom smyslu, že představují zřejmě nepřirozenější uspořádání (ekonomických) procesů.

    Na straně druhé ale kapitalismus zřejmě stejně tak popírá, neguje požadavek přirozenosti – především co se přirozenosti lidského žití jako takového týče. A ještě je nutno připomenout: „nejpřirozenější“ ve smyslu ryzí ekonomické efektivity ještě zdaleka nemusí znamenat totéž co „nejoptimálnější“, především z hlediska obecně humánního respektive společenského.

    V každém případě se tedy ukazuje nutnost a potřebnost dalšího zkoumání, co vlastně ve své podstatě je fenomén zvaný „kapitalismus“; a co jeho existence znamená pro samotného člověka.

    Jak už jsem zmínil, jako zřejmě hned příští krok na této cestě se pokusím souhrnně popsat či definovat kapitalismus jako takový; především v tom smyslu jak ho charakterizoval Karel Marx.

  98. To přijde na to, paní Hájková, co nazveme „malou věcí“. Pro mladého člověka je například – většinou – až existenciálně důležitým životním prožitkem návštěva rockového koncertu; což je věc která mně dnes už (až na naprosté výjimky) nestojí ani za zapnutí televizoru. Natož abych se kvůli tomu namáhal někam z domu. A velice podobně je tomu u celé řady dalších věcí.

  99. Tak já si teď momentálně užívám chrp a vlčích máků. Jsem vlastně první léto v důchodu a tak skoro denně chodím na procházky polní cestou, koukám se na to, jak obilí místy už zlátne a jak na kraji kvete spousta červeného, modrého a bílého kvítí (máky, chrpy a heřmánek). A moc se mi to líbí.
    Občas mě to dojme až k pláči. Připadám si jako kapitalista z knížky Neználek na Měsíci, který se po revoluci už nemusel starat o svůj podnik a tak chodil k vodě krmit kachny a hrozně se z nich radoval, protože si jich nikdy dříve nevšímal.

  100. Jak řečeno, rozdíl mezi tím co je – svým významem – „malé“ a co je „velké“ může být někdy velice relativní.

    A Platónův Sokrates z dialogu „Symposion“ by dozajista řekl, že cit pro krásu přirozených věcí (tedy třeba i chrp a vlčího máku) je základním předpokladem pro vypěstování si citu pro chápání nejvyšší Krásy jako takové, která je vlastně synonymem Dobra a pravého Bytí.

  101. Ovšem ta poukaz na Neználka na Měsíci vlastně velice dobře zapadá do našeho vlastního tématu. V podstatě je tu řečeno to, že člověk napřed musí přestat být kapitalistou, aby zase mohl začít být člověkem v autentickém, humánním a kulturním smyslu.

  102. Oba případy, jenž pan Poláček zmínil jako předmět znepokojení Petra Druláka, dobře ilustrují, kdy ještě soudy konají proti vůli vládnoucích konzervativců: V případě Trumpa, je-li možné nalézt formální důvody, a v případě Orbána, je-li se možno opřít o dobře právně zajištěný podstatný zájem kapitalistických firem. Vlastně by se neměl zlobit pan Drulák, ale spíše my. Ale on se zlobí většinou ten, kdo si může vzhledem k vývoji netrpělivost dovolit.

  103. Něco k tomu Neználkovi

    Ono se zmíněné nyní velmi nepravděpodobné skoro generální osvobození od honičky za kapitalismu týká daleko méně kapitalistů než obyčejných zaměstnanců.

    Na minulém team buildingu jsem s dalšími kolegy mluvil se spolumajitelem firmy, jenž byv dotázán na to, kde (loni) trávil dovolenou, nám pověděl upřímně, že se skoro stydí. Jednalo se jen během letních měsíců o tři náročné několikatýdenní cesty především za (zbývající) přírodou. Šéf, jenž se „stáhl z vedení firmy a ponechal si strategické řízení, měl ke zmíněnému pocitu celkem důvod, neboť za zaměstnance, který vyjel v některém svém „krátkém týdnu“ někam k moři, nastupoval leckdy kolega, jenž pak odpracoval sedm pracovních dní po dvanácti hodinách v kuse, aby se pak případně domáhal oplátky. Tomu se říká dovolená!

    Kdyby snad někoho zajímalo, v čem spočívá to strategické rozhodování, tak v navyšování počtu poboček o 20% ročně, aby náhodou nezbylo příliš peněz na méně radostné výdaje. Větší firma se jednou, na stará kolena, lépe prodá, že?

    Samozřejmě, že nezávidím. I když…, asi jsem četl v mládí závadnou literaturu. Třeba jak hrabě Monte Cristo obral barona Danglarse skrze římské lupiče. Ale to jen tak mimochodem. Nyní jsem, podobně jako Vy, paní Hájková, už z obliga a vzpomínám převážně v dobrém.

  104. Já jsem také zjistila, že někteří podnikatelé dnes tráví na dovolené v exotických oblastech moře času, pane Horáku. Už to není jak za starých časů. O to větší je to nespravedlnost!
    Kdysi jsem věřila jednomu politologovi, který předpovídal brzký konec kapitalismu poukazem na to, že Dějiny nesnesou parazity. Zatočily přece i se šlechtou.
    No, ale zatím se to jako konec nejeví.

  105. On má ten Hauser možná pravdu. (Vykořeněný) chudý člověk v mezní situaci se může podle mě snadno stát levičákem, akorát že většinou potřebuje pomoc-nějakou organizaci či komunitu, která ho podpoří. Čehož se mu dnes asi příliš nedostane.

  106. Ono ale není jisté, zda kolektivní rozhodování o penězích vždy směřuje k nejlepšímu a veřejně nejvíce prospěšnému řešení.
    Jestli nakonec není lepší, aby miliardáři byli prostě hodní a rozdávali peníze potřebným lidem.

  107. Já myslím, že člověk, který se dostane do mezní situace, je konfrontován s transcendencí, s tím velkým, co nás přesahuje. On také docela dobře může vyhledat nějakou církev.

  108. Napřed k té dovolené. Četl jsem kdysi – je tomu už delší řádka let – rozhovor s jednou českou (novo)podnikatelkou. Ona vyprávěla o tom, jak si po převratu s manželem založili vlastní firmu. Která zřejmě dobře prosperovala. Majetek rostl, a tedy i blahobyt rodiny. Mohli si tedy pořídit všechno, o čem za časů šedivého socialismu jenom snili: vlastní vilu, swimming pool, exotické zahraniční dovolené. Jenže: už po krátkém čase zjistila, že jí splnění těchto dávných snů vlastně nedělá žádnou radost. Firma zabírá spoustu času, takže na dovolenou ho moc nezbývá, a člověk si tam stejně pořád zatěžuje hlavu obchodními starostmi. Vlastní dům, bazén, a všechno ostatní – to se velmi rychle okouká. Takže ten bazén pak vlastně ani vůbec nevyužívala. Zkrátka: naše novopečená podnikatelka zjistila, že namísto aby jí její obchodní a finanční úspěch přinesl radost a životní štěstí, tak že místo toho jí všechny ty komerční záležitosti leží těžce na duši.

    Samozřejmě, z jednoho případu nelze generalizovat; ale něco na tom dozajista je. Je to sice banální konstatování, ale bohatství samo o sobě skutečně nepřináší automaticky životní štěstí.

    A měl bych ještě jednu historku: svého času jeden německý žurnalista začal psát knihu o tom, jak žijí bohatí a superbohatí lidé. Řekl potom, že byl sám překvapen tím, že tito boháči, vedoucí vlastně život v izolaci svého bohatství, byli nečekaně ochotní a svolní se jím nechávat interviewovat. A on sám tuto skutečnost pak vysvětloval dvěma možnými příčinami:

    – za prvé přece jenom určitou touhou těchto superboháčů po veřejné publicitě

    – a za druhé ale napsal, že tito lidé se v tom všem svém nesmírném bohatství nakonec – naprosto nudí!!

    Takže těm superboháčům asi opravdu mnohdy není co závidět. Celý ten jejich exkluzivní život, obdiv lidí a zájem médií – to všechno může být jenom slupka, za kterou se skrývá naprostá životní prázdnota a nekonečná nuda.

  109. K tomu „strategickému rozhodování“ které směřuje k neustálé expanzi: to je přesně to, co činí kapitál kapitálem. Marx napsal, že samozřejmě principiálně je možné, aby nějaký kapitalista uložil svůj majetek do trezoru, a začal si ho užívat; ale v tom okamžiku přestane být kapitalistou. Ale kapitál jako takový – ten nesnese takovýto mrtvý klid, ten přímo sám žádá o své neustále další a další zhodnocení, tedy o expanzi. Jinak by přestal být sám sebou, tedy kapitálem. Ten kapitalista který tuto neustálou expanzi provádí, ten tedy vlastně nejedná ze své vlastní vůle, nýbrž plní vůli kapitálu, jakožto neosobní moci.

    Ovšem, na druhé straně je nutno přiznat: byla to právě tato neustálá expanze kapitálu, která byla motorem vzniku novodobé společnosti blahobytu. Protože jinak by tyto finanční prostředky které představuje kapitál zůstaly právě jenom uzamčené v trezorech boháčů, ze společenského respektive produkčního hlediska by to byly umrtvené prostředky.

    Právě proto je tak zoufale těžké zrušit nebo alespoň nějakým způsobem překonat kapitalismus: protože on má vedle svých destruktivních stránek také momenty produkčně pozitivní, a je krajně obtížné ty pozitivní a ty negativní momenty od sebe dokázat oddělit.

  110. Co se těch „parazitů“ a dějin týče: tady je nutno si uvědomit, že svého času ani ta šlechta nebyla ryze parazitická. Neboť po dlouhou dobu to byla právě šlechtická sídla, která představovala (a zajišťovala) místní správu, místní organizaci, a v řadě neposlední i místní soudnictví. A – také místní moc vojenskou a policejní, tedy ochranu před (vždy hrozícím) nebezpečí. Takový feudál byl tedy vedoucím místní správy, organizátorem, soudcem a vojenským velitelem, to všechno v jedné osobě. Až teprve v důsledku dalšího vývoje tyto funkce na sebe mohl převzít stát; a až tím se tito feudálové stali přebytečnými, a tedy těmito „parazity“.

    Co se pak kapitalistů (a jejich případného „parazitismu“) týče: o tom bych v tuto chvíli nerad diskutoval příliš do hloubku, na to bude zapotřebí samostatného rozboru, v monotématickém článku. Ale předběžně i tady je možno říci: v zásadě to bude to samé jako s oněmi feudály. A klíčovou otázkou je, jestli se ti kapitalisté skutečně už teď naprosto přežili (jak o tom byl přesvědčen Marx), anebo zda ještě stále nevykonávají nějakou pozitivní (produktivní) funkci.

  111. Pan Krupička: ovšem Hauser to s tím „vykořeněním“ myslel zřejmě zcela jinak. On ho nepojímal (alespoň jak já mu rozumím) v sociálním smyslu, nýbrž v jakémsi smyslu transcendentálně-metafyzickém.

    Ne že by Hauser neviděl existenci prekariátu; ale ten podle něj není zřejmě už relevantní politickou respektive revoluční silou. Tento prekariát může být sice frustrovaný, může být v opozici prosti systému; ale nemá potenciál tento systém změnit.

    Už proto, že jeho jedinou motivací je zlepšení svého v l a s t n í h o hmotného, sociálního postavení; ale tento prekariát nijak zásadně nezpochybňuje existenci konzumistické společnosti. On je jenom (ve své většině alespoň) naštvaný a frustrovaný, že je to zrovna on, kdo se nemůže oddávat „sladkému“ konzumu.

  112. ABY MILIARDÁŘI BYLI HODNÍ…

    … a rozdávali lidem své peníze. Paní Hájková, asi to bude pro mnohé překvapivé, ale já právě tuto vizi nepokládám za naprostou naivitu (i když tak napohled vypadá), ale dost možná za jediné uskutečnitelné řešení.

    Vyjděme ze dvou základních premis:

    – za prvé, v tržní ekonomice (za kterou nemáme žádnou náhradu) nevyhnutelně dochází k dislokaci příjmů. To jest: vždy zde bude vznikat příjmová a majetková hierarchie. A není vidět nic, čím by se tento trend nechal obrátit.

    – a za druhé: být kapitalistou respektive boháčem, to nemusí ještě bez dalšího znamenat totéž jako být egoistou. Kapitalista je především p o d n i k a t e l; je to aktivní člověk, který chce vidět jak jím spravované prostředky přinášejí výsledky.

    Tento aktivní kapitalista je tedy v prvé řadě h r á č, který si h r a j e se svými možnostmi, se svými potenciály; a který s nimi chce mít úspěch. On je tím, který chce v životě vykonat nějaké dílo; a chce, aby to jím vykonané dílo bylo vidět, aby za ně sklízel obecné uznání.

    Samozřejmě, tím nejbezprostřednějším způsobem jak toho dosáhnout je ona (výše zmíněná) neustálá produkční expanze, a s ním spojený neustálý nárůst vlastního majetku, a tím i respektu jemu projevovaného, případně vlastní moci.

    Ale – kdyby se podařilo celý veřejný prostor proměnit tak, aby se obecné uznání dostávalo nikoli jenom bohatým a mocným, ale naopak těm, kdo dokázali zorganizovat a provést ty nejužitečnější projekty ve veřejném zájmu?…

    Je to tak velká iluze? Připomeňme si: už dnes patří ve vrstvách boháčů vysloveně k dobrému tónu, když dotyčný může zmínit svou angažovanost v těch či oněch sociálních respektive kulturních projektech. Být vyhraněným egoistou hledícím jenom na svůj vlastní prospěch – to už se opravdu nenosí. Samozřejmě, ne všichni jsou jako Bill Gates, aby zcela opustili svou komerční činnost a věnovali se už jenom těm sociálním projektům; ale přece jenom určitý trend tady je.

    O co se jedná, je v prvé řadě právě to výše uvedené: aby tito boháči měli za prvé pocit, že mohou být aktivní, že mohou něco tvořit, budovat; a za druhé, že za to sklízejí veřejný obdiv a uznání. Pokud by se tímto způsobem změnilo společenské klima, pak by toto byl jediný způsob, jak opět redislokovat toky finančních prostředků, nejen „odzdola nahoru“ jako v současné době, ale také „odshora dolů“. Jedině tímto způsobem by bylo možno zvrátit, nebo alespoň zmírnit současný trend koncentrace čím dál tím vice se hromadících majetků v rukou úzké vrstvy superboháčů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *