Jak vznikl kapitalismus?

Krátké dějiny kapitalismu


Tímto článkem začíná plánovaná řada úvah a analýz na téma kapitalismu. V těchto textech má být rozebrána podstata kapitalismu, jeho dosavadní pojetí, jeho současný stav, i možnosti jeho překonání. Tato řada měla být zahájena vlastně už před léty, na Deníku Referendum; ale pak jsem ztratil možnost dalšího publikování tamtéž, a proto byl celý projekt odložen ad acta. A teprve teď je možnost ho zase reaktivovat. Tento úvodní článek je v zásadě reprodukcí novinového článku „Krátké dějiny kapitalismu“, který vyšel v německém deníku „Süddeutsche Zeitung“ 30. května 2015.

Kdy tedy vlastně vůbec začal onen fenomén, které dnes známe pod označením „kapitalismus“? Německý ekonom Werner Sombart, který tento pojem v Německu zpopularizoval, situoval jeho počátky do 13. a 14. století, tedy spolu s objevením se prvních podnikatelů. Karel Marx sám – což pro mnohé asi bude překvapením – pojem „kapitalismus“ nepoužíval; on ale rozlišoval dva zásadní způsoby produkce. Na straně jedné stojí jednoduchá zbožní produkce, zaměřená na uspokojování vlastních potřeb. Například když pekař peče své housky s úmyslem směnit je za výrobky řezníka, jedná se o jednoduchou zbožní produkci. Na straně druhé stojí pak kapitalistická zbožní produkce, jejímž cílem je dosažení zisku, a to sice principiálně nikdy nekončící produkce (respektive nadprodukce) zisku.

V uvedeném článku jsou pak jmenovány tři události, které podle názoru jeho autora vedly ke vzniku kapitalismu. Na prvním místě jako základní klíčový moment uvádí založení prvního benediktýnského kláštera na Monte Cassino u Neapole v roce 530! Tuto událost autor uvádí do souvislosti se vznikem kapitalismus proto, protože opat tohoto kláštera Benedikt z Nursy „skoncoval s pohrdáním prací, které bylo obvyklé v otrokářských společnostech antiky, a vytvořil étos práce a pracovní disciplíny“.

Jako druhou klíčovou událost podmiňující vznik kapitalismu autor článku uvádí vynález podvojného účetnictví v roce 1494 janovským mnichem Lucou Paciolim, které umožnilo racionální vedení komerčního podniku. A jako třetí moment spojený se vznikem kapitalismu je jmenován – vynález mechanických hodin! Které prý „demokratizovaly“ čas, protože ho vyjmuly z dosavadní nadvlády ze strany kněžstva. K tomu pak přistoupil ještě konkrétní sociální aspekt – totiž vznik vrstvy sebevědomých občanů v severoitalských městech, v německých Svobodných říšských městech, v Holandsku a později i v Anglii.

Jsou to tedy tyto – zčásti zřejmě nemálo překvapivé – aspekty, které jsou v tomto článku označeny za základní momenty vedoucí ke vzniku kapitalismu: pracovní étos, racionalizace, demokratizace času, a vznik nové střední třídy. Všechno ostatní přišlo až potom: první akciové společnosti, vynález parního stroje, první továrny.

* * * * * *

Po tomto úvodu do dějin kapitalismu autor článku zmiňuje jeho sociální dopady, konflikty s ním spojené: „S krizemi museli lidé sice žít od nepaměti. Ale dříve měly krize příčiny, který mohl každý pojmenovat: například války nebo přírodní katastrofy. V kapitalistickém hospodářství se to ale zdály být anonymní mocnosti, které způsobovaly zhroucení výrobních podniků i celých národních ekonomik. Už Martin Luther brojil proti obchodním společnostem jeho času: ‚Pokud mají zůstat právo a solidnost, pak musejí tyto společnosti zmizet‘, napsal.“

Dále článek zmiňuje především velkou hospodářskou krizi třicátých let minulého století, která měla nejen drastické sociální důsledky, ale navíc vedla k hlubokému otřesu důvěry v demokracii. Zatímco světové demokracie se topily v krizi, v té samé době komunistický Sovětský svaz hlásil nové a nové rekordy ekonomického růstu; a v hitlerovském Německu stát nastartoval svůj program budování dálnic, ve kterém našly práci statisíce nezaměstnaných. Tyto události spojené s krizí kapitalistické ekonomiky pak vedly k tomu, že po válce dokonce i konzervativní německá CDU napsala do svého programu v roce 1947, že „kapitalistický hospodářský systém se neukázal být přínosným pro státní a sociální životní zájmy německého lidu“. V Německu (a i jinde v západní Evropě) byl tedy nastartován projekt „sociálního státu“, adekvátní americkému projektu „New Deal“ Franklina D. Roosevelta.

Další úder ale tento – napřed úspěšný – „sociální kapitalismus“ utrpěl v roce 1973, když arabské státy pro posílení svých pozic v arabsko-izraelském konfliktu skokově zdražily cenu ropy. Následovala éra „stagflace“, čili kombinace nepatrného růstu, vysoké nezaměstnanosti a stoupajících mezd. Důsledkem toho bylo, že došlo k odvratu od keynesianismu (tedy zásahů státu do ekonomiky, se záměrem vyrovnávat sociální rozdíly a konflikty) směrem k učení F. von Hayeka – tedy to, co náš V. Klaus charakterizoval jako „svobodný trh bez přívlastků“. O všem měly nadále rozhodovat jenom živelné tržní mechanismy, stát do toho neměl nijak zasahovat. Tato vlna nového ekonomického konzervatismu byla v politice spojena se jmény Thatcherová, Reagan, v Německu Helmut Kohl. Napřed zde – to nelze popírat – bylo dosaženo zřetelného oživení ekonomiky; až se pak dostavila další těžká krize kapitalismu, totiž finanční krize let 2008 až 2009.

* * * * * *

Toto tedy o okolnostech vzniku kapitalismu, o jeho podstatě, o jeho krizích a o snahách tyto krize řešit píše německý autor Nikolaus Piper. Některé jeho téze – především co se týče příčin vzniku kapitalismu – mohou být asi nemálo sporné; ale v každém případě nám podal solidní přehled daného předmětu, který může velice dobře posloužit jako úvod do oné zmíněné plánované tématické řady rozebírající kapitalismus, jeho charakter a možnosti jeho pozitivního překonání.

115 komentářů u „Jak vznikl kapitalismus?“

  1. To přijde na to, paní Hájková, co nazveme „malou věcí“. Pro mladého člověka je například – většinou – až existenciálně důležitým životním prožitkem návštěva rockového koncertu; což je věc která mně dnes už (až na naprosté výjimky) nestojí ani za zapnutí televizoru. Natož abych se kvůli tomu namáhal někam z domu. A velice podobně je tomu u celé řady dalších věcí.

  2. Tak já si teď momentálně užívám chrp a vlčích máků. Jsem vlastně první léto v důchodu a tak skoro denně chodím na procházky polní cestou, koukám se na to, jak obilí místy už zlátne a jak na kraji kvete spousta červeného, modrého a bílého kvítí (máky, chrpy a heřmánek). A moc se mi to líbí.
    Občas mě to dojme až k pláči. Připadám si jako kapitalista z knížky Neználek na Měsíci, který se po revoluci už nemusel starat o svůj podnik a tak chodil k vodě krmit kachny a hrozně se z nich radoval, protože si jich nikdy dříve nevšímal.

  3. Jak řečeno, rozdíl mezi tím co je – svým významem – „malé“ a co je „velké“ může být někdy velice relativní.

    A Platónův Sokrates z dialogu „Symposion“ by dozajista řekl, že cit pro krásu přirozených věcí (tedy třeba i chrp a vlčího máku) je základním předpokladem pro vypěstování si citu pro chápání nejvyšší Krásy jako takové, která je vlastně synonymem Dobra a pravého Bytí.

  4. Ovšem ta poukaz na Neználka na Měsíci vlastně velice dobře zapadá do našeho vlastního tématu. V podstatě je tu řečeno to, že člověk napřed musí přestat být kapitalistou, aby zase mohl začít být člověkem v autentickém, humánním a kulturním smyslu.

  5. Oba případy, jenž pan Poláček zmínil jako předmět znepokojení Petra Druláka, dobře ilustrují, kdy ještě soudy konají proti vůli vládnoucích konzervativců: V případě Trumpa, je-li možné nalézt formální důvody, a v případě Orbána, je-li se možno opřít o dobře právně zajištěný podstatný zájem kapitalistických firem. Vlastně by se neměl zlobit pan Drulák, ale spíše my. Ale on se zlobí většinou ten, kdo si může vzhledem k vývoji netrpělivost dovolit.

  6. Něco k tomu Neználkovi

    Ono se zmíněné nyní velmi nepravděpodobné skoro generální osvobození od honičky za kapitalismu týká daleko méně kapitalistů než obyčejných zaměstnanců.

    Na minulém team buildingu jsem s dalšími kolegy mluvil se spolumajitelem firmy, jenž byv dotázán na to, kde (loni) trávil dovolenou, nám pověděl upřímně, že se skoro stydí. Jednalo se jen během letních měsíců o tři náročné několikatýdenní cesty především za (zbývající) přírodou. Šéf, jenž se „stáhl z vedení firmy a ponechal si strategické řízení, měl ke zmíněnému pocitu celkem důvod, neboť za zaměstnance, který vyjel v některém svém „krátkém týdnu“ někam k moři, nastupoval leckdy kolega, jenž pak odpracoval sedm pracovních dní po dvanácti hodinách v kuse, aby se pak případně domáhal oplátky. Tomu se říká dovolená!

    Kdyby snad někoho zajímalo, v čem spočívá to strategické rozhodování, tak v navyšování počtu poboček o 20% ročně, aby náhodou nezbylo příliš peněz na méně radostné výdaje. Větší firma se jednou, na stará kolena, lépe prodá, že?

    Samozřejmě, že nezávidím. I když…, asi jsem četl v mládí závadnou literaturu. Třeba jak hrabě Monte Cristo obral barona Danglarse skrze římské lupiče. Ale to jen tak mimochodem. Nyní jsem, podobně jako Vy, paní Hájková, už z obliga a vzpomínám převážně v dobrém.

  7. Já jsem také zjistila, že někteří podnikatelé dnes tráví na dovolené v exotických oblastech moře času, pane Horáku. Už to není jak za starých časů. O to větší je to nespravedlnost!
    Kdysi jsem věřila jednomu politologovi, který předpovídal brzký konec kapitalismu poukazem na to, že Dějiny nesnesou parazity. Zatočily přece i se šlechtou.
    No, ale zatím se to jako konec nejeví.

  8. On má ten Hauser možná pravdu. (Vykořeněný) chudý člověk v mezní situaci se může podle mě snadno stát levičákem, akorát že většinou potřebuje pomoc-nějakou organizaci či komunitu, která ho podpoří. Čehož se mu dnes asi příliš nedostane.

  9. Ono ale není jisté, zda kolektivní rozhodování o penězích vždy směřuje k nejlepšímu a veřejně nejvíce prospěšnému řešení.
    Jestli nakonec není lepší, aby miliardáři byli prostě hodní a rozdávali peníze potřebným lidem.

  10. Já myslím, že člověk, který se dostane do mezní situace, je konfrontován s transcendencí, s tím velkým, co nás přesahuje. On také docela dobře může vyhledat nějakou církev.

  11. Napřed k té dovolené. Četl jsem kdysi – je tomu už delší řádka let – rozhovor s jednou českou (novo)podnikatelkou. Ona vyprávěla o tom, jak si po převratu s manželem založili vlastní firmu. Která zřejmě dobře prosperovala. Majetek rostl, a tedy i blahobyt rodiny. Mohli si tedy pořídit všechno, o čem za časů šedivého socialismu jenom snili: vlastní vilu, swimming pool, exotické zahraniční dovolené. Jenže: už po krátkém čase zjistila, že jí splnění těchto dávných snů vlastně nedělá žádnou radost. Firma zabírá spoustu času, takže na dovolenou ho moc nezbývá, a člověk si tam stejně pořád zatěžuje hlavu obchodními starostmi. Vlastní dům, bazén, a všechno ostatní – to se velmi rychle okouká. Takže ten bazén pak vlastně ani vůbec nevyužívala. Zkrátka: naše novopečená podnikatelka zjistila, že namísto aby jí její obchodní a finanční úspěch přinesl radost a životní štěstí, tak že místo toho jí všechny ty komerční záležitosti leží těžce na duši.

    Samozřejmě, z jednoho případu nelze generalizovat; ale něco na tom dozajista je. Je to sice banální konstatování, ale bohatství samo o sobě skutečně nepřináší automaticky životní štěstí.

    A měl bych ještě jednu historku: svého času jeden německý žurnalista začal psát knihu o tom, jak žijí bohatí a superbohatí lidé. Řekl potom, že byl sám překvapen tím, že tito boháči, vedoucí vlastně život v izolaci svého bohatství, byli nečekaně ochotní a svolní se jím nechávat interviewovat. A on sám tuto skutečnost pak vysvětloval dvěma možnými příčinami:

    – za prvé přece jenom určitou touhou těchto superboháčů po veřejné publicitě

    – a za druhé ale napsal, že tito lidé se v tom všem svém nesmírném bohatství nakonec – naprosto nudí!!

    Takže těm superboháčům asi opravdu mnohdy není co závidět. Celý ten jejich exkluzivní život, obdiv lidí a zájem médií – to všechno může být jenom slupka, za kterou se skrývá naprostá životní prázdnota a nekonečná nuda.

  12. K tomu „strategickému rozhodování“ které směřuje k neustálé expanzi: to je přesně to, co činí kapitál kapitálem. Marx napsal, že samozřejmě principiálně je možné, aby nějaký kapitalista uložil svůj majetek do trezoru, a začal si ho užívat; ale v tom okamžiku přestane být kapitalistou. Ale kapitál jako takový – ten nesnese takovýto mrtvý klid, ten přímo sám žádá o své neustále další a další zhodnocení, tedy o expanzi. Jinak by přestal být sám sebou, tedy kapitálem. Ten kapitalista který tuto neustálou expanzi provádí, ten tedy vlastně nejedná ze své vlastní vůle, nýbrž plní vůli kapitálu, jakožto neosobní moci.

    Ovšem, na druhé straně je nutno přiznat: byla to právě tato neustálá expanze kapitálu, která byla motorem vzniku novodobé společnosti blahobytu. Protože jinak by tyto finanční prostředky které představuje kapitál zůstaly právě jenom uzamčené v trezorech boháčů, ze společenského respektive produkčního hlediska by to byly umrtvené prostředky.

    Právě proto je tak zoufale těžké zrušit nebo alespoň nějakým způsobem překonat kapitalismus: protože on má vedle svých destruktivních stránek také momenty produkčně pozitivní, a je krajně obtížné ty pozitivní a ty negativní momenty od sebe dokázat oddělit.

  13. Co se těch „parazitů“ a dějin týče: tady je nutno si uvědomit, že svého času ani ta šlechta nebyla ryze parazitická. Neboť po dlouhou dobu to byla právě šlechtická sídla, která představovala (a zajišťovala) místní správu, místní organizaci, a v řadě neposlední i místní soudnictví. A – také místní moc vojenskou a policejní, tedy ochranu před (vždy hrozícím) nebezpečí. Takový feudál byl tedy vedoucím místní správy, organizátorem, soudcem a vojenským velitelem, to všechno v jedné osobě. Až teprve v důsledku dalšího vývoje tyto funkce na sebe mohl převzít stát; a až tím se tito feudálové stali přebytečnými, a tedy těmito „parazity“.

    Co se pak kapitalistů (a jejich případného „parazitismu“) týče: o tom bych v tuto chvíli nerad diskutoval příliš do hloubku, na to bude zapotřebí samostatného rozboru, v monotématickém článku. Ale předběžně i tady je možno říci: v zásadě to bude to samé jako s oněmi feudály. A klíčovou otázkou je, jestli se ti kapitalisté skutečně už teď naprosto přežili (jak o tom byl přesvědčen Marx), anebo zda ještě stále nevykonávají nějakou pozitivní (produktivní) funkci.

  14. Pan Krupička: ovšem Hauser to s tím „vykořeněním“ myslel zřejmě zcela jinak. On ho nepojímal (alespoň jak já mu rozumím) v sociálním smyslu, nýbrž v jakémsi smyslu transcendentálně-metafyzickém.

    Ne že by Hauser neviděl existenci prekariátu; ale ten podle něj není zřejmě už relevantní politickou respektive revoluční silou. Tento prekariát může být sice frustrovaný, může být v opozici prosti systému; ale nemá potenciál tento systém změnit.

    Už proto, že jeho jedinou motivací je zlepšení svého v l a s t n í h o hmotného, sociálního postavení; ale tento prekariát nijak zásadně nezpochybňuje existenci konzumistické společnosti. On je jenom (ve své většině alespoň) naštvaný a frustrovaný, že je to zrovna on, kdo se nemůže oddávat „sladkému“ konzumu.

  15. ABY MILIARDÁŘI BYLI HODNÍ…

    … a rozdávali lidem své peníze. Paní Hájková, asi to bude pro mnohé překvapivé, ale já právě tuto vizi nepokládám za naprostou naivitu (i když tak napohled vypadá), ale dost možná za jediné uskutečnitelné řešení.

    Vyjděme ze dvou základních premis:

    – za prvé, v tržní ekonomice (za kterou nemáme žádnou náhradu) nevyhnutelně dochází k dislokaci příjmů. To jest: vždy zde bude vznikat příjmová a majetková hierarchie. A není vidět nic, čím by se tento trend nechal obrátit.

    – a za druhé: být kapitalistou respektive boháčem, to nemusí ještě bez dalšího znamenat totéž jako být egoistou. Kapitalista je především p o d n i k a t e l; je to aktivní člověk, který chce vidět jak jím spravované prostředky přinášejí výsledky.

    Tento aktivní kapitalista je tedy v prvé řadě h r á č, který si h r a j e se svými možnostmi, se svými potenciály; a který s nimi chce mít úspěch. On je tím, který chce v životě vykonat nějaké dílo; a chce, aby to jím vykonané dílo bylo vidět, aby za ně sklízel obecné uznání.

    Samozřejmě, tím nejbezprostřednějším způsobem jak toho dosáhnout je ona (výše zmíněná) neustálá produkční expanze, a s ním spojený neustálý nárůst vlastního majetku, a tím i respektu jemu projevovaného, případně vlastní moci.

    Ale – kdyby se podařilo celý veřejný prostor proměnit tak, aby se obecné uznání dostávalo nikoli jenom bohatým a mocným, ale naopak těm, kdo dokázali zorganizovat a provést ty nejužitečnější projekty ve veřejném zájmu?…

    Je to tak velká iluze? Připomeňme si: už dnes patří ve vrstvách boháčů vysloveně k dobrému tónu, když dotyčný může zmínit svou angažovanost v těch či oněch sociálních respektive kulturních projektech. Být vyhraněným egoistou hledícím jenom na svůj vlastní prospěch – to už se opravdu nenosí. Samozřejmě, ne všichni jsou jako Bill Gates, aby zcela opustili svou komerční činnost a věnovali se už jenom těm sociálním projektům; ale přece jenom určitý trend tady je.

    O co se jedná, je v prvé řadě právě to výše uvedené: aby tito boháči měli za prvé pocit, že mohou být aktivní, že mohou něco tvořit, budovat; a za druhé, že za to sklízejí veřejný obdiv a uznání. Pokud by se tímto způsobem změnilo společenské klima, pak by toto byl jediný způsob, jak opět redislokovat toky finančních prostředků, nejen „odzdola nahoru“ jako v současné době, ale také „odshora dolů“. Jedině tímto způsobem by bylo možno zvrátit, nebo alespoň zmírnit současný trend koncentrace čím dál tím vice se hromadících majetků v rukou úzké vrstvy superboháčů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.