Hlavně všechno zahalit

Světovými médii včera proběhla zpráva o smrti mezinárodně známého a populárního tvůrce s uměleckým jménem „Christo“, pravým jménem Christo Javačev. Který si svou popularitu získal jakožto „zabalující umělec“, neboť veškerá jeho tvůrčí činnost spočívala v tom, vybrat si nějaký – pokud možno význačný – objekt, a tento objekt s maximalizovanou mediální působivostí zahalit do plátna.

Při pohledu na jeho životní dílo ale není možno nepoložit otázku: na základě čeho se jeho tvorba má či může vůbec zařazovat do kategorie „umění“? Anebo naopak: pokud by jako dostatečná charakteristika pro umění mělo platit to, že se něco do něčeho zabalí – proč potom jako umělce neoznačovat třeba baliče v expedici zásilkových obchodů? Ti přece také všechny předměty které jim přijdou pod ruku zabalí, skryjí pod vnějškovým obalem. Proč by tedy na jedné straně jakýsi Christo měl platit jako „význačný umělec“, a ti druzí jenom jako obyčejní baliči?…

Zdá se, že v dnešních dobách je základním znakem umění právě jenom ten samotný fakt dokázat něco prezentovat s příslušným mediálním zájmem a popraskem. Ať je to cokoliv, ať je to umělecky třeba jakkoli pokleslé; jakmile se podaří vzbudit zájem mas, v tom okamžiku je možno začít to vydávat za „umění“. (To samé je možno ostatně konstatovat i o tvorbě našeho Davida Černého, který zrovna nedávno obšťastnil Prahu další ze svých exhibicionistických instalací.)

V jednom z „Hovorů H po 20 letech“ s Miroslavem Horníčkem jeho host Jan Werich vzpomínal na jednoho amerického komika. Jehož způsob humoru byl podle Werichova soudu zřejmě naprosto primitivní. Doslovná Werichova slova: „…a on je b l b e j!“ K čemuž Jan Werich vzápětí připojil, že „on je samozřejmě hrozně slavnej; neboť“ (dodal ironicky) „jak známo masa má vždycky vkus“.

Co k tomu dodat? Český klasik tu zase jednou v jednoduché zkratce dokázal geniálně postihnout jádro věci. O tom, co má či nemá platit za kvalitní umění (či humor), o tom dnes rozhoduje výhradně názor a vkus masy; a tato masa dá vždy přednost plochému, bezprostřednímu požitku před jakoukoli hlubší myšlenkou. To jediné o co se tedy jedná je vzbudit zájem a pozornost masy, a to nějakým pokud možno okatým, exhibicionistickým počinem. Jakmile masa získá pocit, že „tady se něco děje“, pak už se znalci pravého umění mohou jakkoli namáhat se svou kritikou, masa ví vždy všechno nejlépe.

Na ilustračním obrázku je možno vidět jeden takový světový počin z dílny Christa: nejedná se o nic více, nežli o do plátna zabalené jakési lávky přes vodu. O sobě naprosto banální záležitost; ale celé zástupy Christových obdivovatelů se daly do pohybu, aby se tito vyznavači umění po těchto lávkách prošli vlastní nohou, a aby přitom mohli prožít slastný pocit, že oni sami jsou účastníky, ne-li přímo spolutvůrci „světového umění“.

Co k tomu dodat? Co dodat k době, která natolik propadla povrchnímu myšlení, že u ní došlo k naprostému převrácení všech – uměleckých – hodnot? Kdy zjevný kýč platí za „světové umění“, zatímco opravdu umělecká díla zůstávají zcela mimo zájmu veřejnosti?

Snad by bylo možno říci: vždyť je to přece jedno, ať si každý užívá to, na co stačí jeho rozum, jeho inteligence, jeho vkus. Jenže: toto naprosté převrácení hodnot nemůže zůstat bez důsledku. Totiž bez důsledku pro celý veřejný prostor. Jakmile někde zvítězí povrchnost, hloupost a prázdný exhibicionismus, pak se to začne nezadržitelně šířit dále. I do jiných sfér společenského života; a to včetně sféry politiky. A tam už to nikdy není záležitost čistě osobního vkusu; protože povrchnost, faleš a exhibicionismus v politice nakonec začnou zamořovat celý veřejný prostor. A před tím už pak definitivně není úniku.

20 komentářů u „Hlavně všechno zahalit“

  1. Jel jsem asi před dvěma lety na zájezd do Německa, vlastně již zpátky, když se v autobuse jali promítat nějaký film (což opravdu nemám rád). Jmenoval se S láskou, Vincent a byl to snímek, pojednávající konec van Goghova života. Malířovy obrazy posloužily autorům k neuvěřitelně pracnému postupu, jejich animací vytvořili celý film. O projektu jsem věděl a vnímal jej skepticky. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl monitor jen něco přes metr od hlavy, dívat jsem se musel. Film mě posléze zaujal. Na jeho konci stojí mrazivé konstatování, že van Gogh za svého života prodal jediný obraz.

    Jak vidno, ještě i dnes se lidé i filmoví a další tvůrci o umění zajímají. Pochybuji však, že by věděli cokoli o minulé výstavě Dokumenta v Kasselu. Pochybuji, že by většinou dokázali vyjmenovat nějaké současné výtvarné umělce. A když, tak za toho předpokladu, že se jmenují jednoduše – třeba Christo, a že jejich činnost lze popsat taky raz dva, tedy jako „ten, co balí stavby“. (Alternativa: Boteró a jeho „tlouštice“).

    Porovnejme situaci umění a sportu. Kolik aktivních sportovců běžný člověk zná, a kolik umělců? Olympijské hry (ba i jejich odložení) jsou událostí nesrovnatelně významnější než Dokumenta.

    Umění to má těžké. Z čeho má vyrůstat? Naprostá většina nových domů (včetně rodinných) je ho zcela prosta. Nakonec i těch renovovaných. Ani stopy dokonce i po řemeslu tu nesmí být vidět! Takže zbývá nějaká ta hromada kamení na kruháku nebo: což zabalit budovu. Od textilie halící fasády během oprav se přece bude podstatně lišit. Není na ní ohromné auto. Tedy zatím.

  2. Mluvil jsem tuhle s Halinou:

    Umění je vzbudit zájem chasy,
    současně však nemohou
    rozumět mu masy.

    Kdyby každej pitomec rozuměl tu všemu,
    nemoh’ by už session mít svou příchuť jamu.

  3. Pane Horáku, ta Vaše zmínka o tom jakým způsobem jsou dnes zdobeny (respektive „zdobeny“) lidské příbytky ve mně vzbudila vzpomínku na to, jak jsme s mým německým známým svého času v Mnichově navštívili výstavu antických artefaktů respektive vykopávek. Nevzpomenu i po těch létech už přesně jestli se jednalo o antiku všeobecně, nebo jenom o její římskou součást; ale to není důležité.

    To co jsem teď chtěl zmínit je to, že tam bylo vystaveno (respektive replikováno) několik mozaik, přesně tak jak tyto kdysi zdobily stěny římských měšťanských, respektive patricijských obydlí.

    Na rozdíl od obdobných artefaktů řeckých (dnes bychom asi hovořili o „užitém umění“), které měly obvykle nějaký kultický charakter nebo vůbec obecněji intenzivnější významovost, ty římské napohled působí civilněji, střízlivěji, nenápadněji. Například jedna z těchto mozaik zřejmě docela prostě zachycovala podobu pána domu. Ale – při bližším pohledu se ukázalo, že toto jeho vyobrazení v žádném případě není jenom nějakým pouhým portrétem, čistě vnějškovou podobou. Anebo dokonce jenom projevem vlastní samolibosti, ne-li přímo exhibicionismu. Jak je tomu zcela pravidelně v dnešních sociálních médiích, kde (téměř) každý prezentuje sám sebe ve všech možných (a většinou zcela banálních) životních situacích, s pevným přesvědčením že tohle přece musí zajímat celý svět.

    Za vnější podobou tohoto římského muže bylo totiž při troše pozornosti možno vyčíst něco více: hloubavost ducha, vážnost v postojích, osobní odpovědnost. Bez jakýchkoli velkých, efektních gest zde pozorovatel skutečně měl naprosto bezprostřední pocit: ano, tady před sebou vidím pravého římského občana. Římského občana v původním, ještě nezkaleném a nedeformovaném smyslu, jako ztělesnění a nositele římské republiky.

    Přitom tato mozaika působila naprosto „čerstvě“, vůbec na ní nebyla znát patina starých časů; a právě svou střízlivostí a nestylizovaností budila dojem bezprostředního setkání s duchem ryzího antického občanství.

    To – bohužel – naprosto neznamená, že by antické umění a antický svět byl zcela prost povrchnosti, a i vyložených kýčů; ale přece jenom zde bylo přítomno i „něco navíc“. A kdo byl jenom trochu znalý a měl zájem, ten měl příležitost po tomto „něco navíc“ sáhnout, a zpřítomnit a zrealizovat si ho i ve svém vlastním životním okruhu.

  4. Přičemž – dodám ještě – v domech dnešních patricijů je možno se ze všeho nejspíše setkat s tím proslulým, kýčovitým „podnikatelským barokem“. A pokud zde třeba na zdi opravdu visí nějaké skutečné umělecké dílo, pak prakticky jenom proto, aby jeho majitel ukázal, že „na to má“.

    V těchto rozdílech mezi „tehdy“ a „dnes“ je možno vidět, jakou sílu působení může mít charakter doby. Lidé tehdy nebyli nějak podstatně jiní nežli dnes, na to je ten časový odstup příliš krátký. Ale – tento duch doby může přece jenom způsob myšlení, a třeba i způsob uměleckého nazírání běžného člověka zcela zřetelně ovlivnit, vychýlit tím či oním směrem. Buďto směrem k vyšší a kvalitnější recepci estetiky, anebo směrem zcela opačným.

  5. Pane Nusharte, ta Vámi citovaná sentence opravdu není tak docela marná.

    Ano, umění se vždycky pohybuje na jakémsi rozmezí, respektive ve vlastní protikladnosti: na straně jedné by mělo být uměním pro člověka, tedy srozumitelné člověku; ale na straně druhé je nutně přinejmenším zčásti elitářské, protože jeho sdělení jde do hloubky, a proto mu nikdy nedokáže porozumět každý (pitomec).

  6. „Tak co umění, pořád v krizi, pořád v krizi?“ zdravím vždycky bratrance (on je kunsthistorik). Už jsme se ale dlouho neviděli, tak nevím. To víte – korona je korona a umělci to dneska nemaj lehký. Já na to ale mám svůj názor a taky jsem mu ho řekl: „Zpět k masám, pryč od elitářských ústřic a krevet!“

  7. „Jiní umělci“ sdělil Christo „zaplňovali tisíce let svět svými výtvory. My to vše vyklízíme“.
    Umění je pokusem/úsilím předložit něco co zde dosud nebylo….bych dodal.

  8. Umění je úsilím předložit co zde dosud nebylo. To by mohlo mnohé vysvětlovat, pane Petrasku.

  9. Pane Petrasku, současná „sociální média“ jsou vysloveně napěchovaná víceméně křečovitými pokusy jejích (povětšině adolescentních) účastníků vzbudit širší zájem vytvářením něčeho, „co tady ještě nebylo“; nicméně bych měl značné potíže s tím, tyto jejich exhibicionistické projekce zařazovat do kategorie „umění“.

    Proto bych si dovolil postulovat jinou definici (pravého) umění: umění je pokusem/snahou vyslovit o naší skutečnosti něco p o d s t a t n é h o.

    A ono je nakonec po čertech jedno jestli je to nové nebo staré; je možno se dívat na malby pravěkých lovců z jeskyně v Altamiře, a prožívat přitom pocit naprosté současnosti, svěžesti.

    Tato „novost“ se projevuje (legitimně) jenom v tom smyslu, že n á m odhaluje něco nového, co my sami jsme předtím nedokázali spatřit, neboť to bylo zahaleno příkrovem banality všedního dne.

    Ale – právě proto je pravé umění zcela naopak aktem o d k r ý v á n í; nikoli aktem zahalování.

    Samozřejmě: tento akt uměleckého odkrývání by teoreticky mohl mít i bezprostřední formu zakrývání, zahalování (umění je možno fakticky provozovat prostřednictvím čehokoli); ale to by v těch zahalovacích kreacích z dílny Christo muselo být něco víc, než jenom jistá vnější úhlednost forem, pouhá vnějšková líbivost.

  10. Ale ještě něco k tomu zahalování: mně od samého počátku co jsem se tady tímto tématem začal zabývat v hlavě tak nějak vířila vzpomínka na jeden román od jednoho tuším finského autora (na jeho jméno si po těch dlouhých letech už bohužel nedokážu vzpomenout, snad nějak Azari? Atari? Watari?…), z antických dob.

    A byla zde v závěru zmínka o „zahalených bozích“ a „nezahalených bozích“. Nezahalení bohové – to je v prostředí antické mytologie víceméně standard. Ale „zahalení bohové“ – ti zde byli uváděni jako jakýsi tajuplný poukaz na přelom časů; na nástup něčeho zásadně a kvalitativně nového.

    Ano, je to právě tato „zahalenost bohů“, která evokuje pocit něčeho tajuplného, neznámého, skrytého; a přitom budí touhu toto neznámé tajemství poznat a odhalit.

    Jenže: aby zde mohl vzniknout tento pocit mystického tajemna, pak zde musí být objektivně přítomno něco více, nežli jenom ten skrývající závoj. Musí být – za a pod tímto závojem – přítomno tušení hlubokého a významuplného sdělení. Zatímco u projektů Christo je tomu přesně naopak: co je uvnitř stejně každý ví, a veškerá „podstata“ díla je vyčerpaná právě jenom v onom závoji. Který pod sebou neskrývá nic, než jenom nějaký čistě materiální objekt.

  11. Christo také pravil že zakrývá takové objekty, které jsou ultimativního významu a nepostradatelné dominance, a že zakrývá zjevný kýč zjevným kýčem, a že ….mnozí posedlí uměním jsou „zlatoústí“.
    Zakryté muzeum a zabalený kůň může provětrat mou mysl měšťana ….bych coby konzument umění dodal.

  12. Ano, zřejmě to byl opravdu Mika Waltari. I jeho křestní jméno mi nějak přibližně znělo hlavou, ale ne tak zřetelně abych se to odvážil vypsat písemně.

  13. Pane Petrasku, jste si opravdu jistý, že ten výrok o „zakrývání zjevného kýče zjevným kýčem“ je opravdu autentickým výrokem Christo Javačeva? To by se už z čistě věcného hlediska zdálo být sotva možným, Christo se například chystal zahalit jednu řeku, o té se sotva dá říci že by byla „kýčem“. A i o Karlově mostu nebo německém Reichstagu by se to stěží dalo tvrdit; nanejvýš v už opravdu sofistikovaném smyslu, totiž že kýčem by byla jejich recepce obecným publikem.

    Mně se bohužel nepodařilo najít žádné výroky Christa ohledně jeho tvorby; to jediné co jsem nalezl bylo, že jeho tvorba je „spíše architekturou než uměním“; což je bezpochyby pravda už z čistě technického hlediska. Ale že by proto svým výtvorům připisoval nějaký hlubší smysl (jako demaskování veřejného kýče), to z toho nijak nevyplynulo.

    V dnešní „Süddeutsche Zeitung“ bylo avizováno přetištění posledního hovoru s ním (kde by snad bylo možno vyčíst něco konkrétnějšího o jeho tvůrčích záměrech; ale v dnešním vydání jsem nic nenašel. Nelze ale vyloučit, že to byla jenom upoutávka na vydání zítřejší.

  14. K tomu „provětrání mysli měšťana“ – no ano, když svého času (už ve dvacátých letech) surrealista Man Ray zahalil šicí stroj a výsledný artefakt nazval „Záhada Isidora Ducasse“, pak to zjeveně bylo opravdu míněno jako umělecká provokace, jako záměrný akt s cílem donutit diváka k zamyšlení se nad smyslem – konvenčního i nekonvenčního – umění. Ale u Christa by takovýto záměr asi sotva bylo možno odhalit. Nelze sice zcela stoprocentně vyloučit že ve svém nitru přece jenom nějaký hlubší umělecký záměr choval; ale v každém případě z toho pak do obecné recepce jeho děl neproniklo naprosto nic.

  15. Uvědomil jsem si dodatečně, že ten údaj o onom prvním uměleckém aktu zahalení „ve dvacátých letech“ může být vlastně poněkud klamající či nejistý; protože dvacátá léta máme nakonec teď už zase. Takže – on onoho prvního zahalení to až k současnému úmrtí prominentního „zahalovače“ Christa máme právě rovných sto let!

  16. A ještě něco k té kýčovitosti: já bych snad dokonce ani netvrdil, že vysloveným kýčem jsou ty samotné produkty, výsledky oněch akcí. Ty jsou často docela úhledné, někde tak na úrovni užitého umění, jako například hezky malovaný hrníček, nebo něco takového. Ale jako naprosto kýčovitý pociťuji především ten bombastický způsob, s kterým byly tyto Christovy projekce vždy prováděny. Toto předstírání, jako kdyby se opravdu jednalo o nějakou velkolepou uměleckou událost, kterou „musí vidět každý“.

  17. Christo je zlatoústý posedlý uměním a patří k těm, kteří umění méně umí, ale zato více o umění umí mluvit. Výroky „zakrývání zjevného kýče zjevným kýčem“…., či „zakrývání objektů ultimativního významu a nepostradatelné dominance jako zážitek vyvolávající úžas“ …..jsou mým pokusem shrnout výroky Christa o svém umění a uměleckém záměru.
    Avšak i „zlatoústé“ semtam políbí múza ……bych smířlivě dodal.

  18. Takže Vy jste se, pane Petrasku, vlastně ujal funkce jakéhosi postmortalního tiskového mluvčího Christo Jančeva. 😉 Ale ono nejde o to, jestli například ten výrok o „zakrývání zjevného kýče zjevným kýčem“ je Christovou vlastní doslovnou formulací, anebo jenom volnou interpretací jeho myšlenek. Pro mě osobně by bylo – musím přiznat – nemálo překvapivé, kdyby on v ů b e c byl nositelem takovýchto myšlenek a názorů.

    Bohužel jsem dříve nijak nesledoval jeho výroky ohledně jeho tvorby; a to interview s ním které jsem zmínil bohužel není ani v dnešním vydání Süddeutsche Zeitung. Takže bohužel – nemám žádnou možnost se k jeho názorům na umění kvalifikovaně vyjádřit.

  19. Ale ve včerejších televizních zprávách (ČT 1) byla krátká reportáž o nejnovějším projektu českého fotografa Saudka. Který tu výslovně prohlásil, že „vedl jsem špatný život“. A teď se to snaží nějak kompenzovat tím, že vytvořil jakousi sadu portrétních fotografií se známými osobnostmi, motivovanou ochranou životního prostředí.

    Tedy sám o sobě dozajista chvályhodný projekt; jenomže na straně druhé, je to svým způsobem až groteskní, jak tenhle člověk doslova a do písmene nedokáže vytvořit nic, co by bylo něčím jiným nežli strakatým kýčem.

    A u Christa mám pocit značně podobný; on možná v rovině teoretické měl ty či ony dobré úmysly, ale v jeho reálné tvůrčí praxi byl někde naprosto jinde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *