Josef Poláček
V příloze deníku Právo „Styl pro ženy“ z 22. září vyšel zajímavý článek o teorii amerického výzkumníka Paula D. MacLeana o „mozkové trojjedinosti“. (!) Podle jeho modelu náš mozek sestává ze tří, evolučně a funkcionálně zásadně rozdílných částí: z mozku protoplazího (také možno říci: ještěřího, dinosauřího); ze staršího mozku savčího; a z nového mozku savčího. Ve své funkcionalitě se tyto tři mozky odlišují v zásadě takto:
„Ještěří“ mozek je tvořen mozkovým kmenem a je spojený s primitivními pudy, jako je žízeň, hlad, sexualita, a teritorialitou, stejně jako se zvyky a procedurální pamětí (například pokládání klíčů každý den na stejné místo, aniž bychom o tom přemýšleli nebo si to uvědomovali, případně jízda na kole).
Starý savčí mozek je centrem motivace, emocí a paměti a jsou v něm uloženy vzorce chování, jako je například rodičovství.
Nový savčí mozek zajišťuje schopnost osvojit si jazyk, přemýšlet abstraktně, uvažovat a plánovat.
Ve zmíněném článku je věnována pozornost především vlivu onoho „ještěřího mozku“ na naše každodenní jednání. Tento pravěký mozek totiž znal prakticky jenom dva způsoby zhodnocení stavu okolí, jenom dva signály: bezpečí a nebezpečí. A na stav nebezpečí znal jenom tři způsoby reakce: útok – útěk – zmrznutí. (To „zmrznutí“ je stav naprosté nehybnosti, který může zmást predátora, respektive umožní splynout s okolím, a být tak predátorem přehlédnut. Svým způsobem je to tedy také druh útěku před hrozícím nebezpečím.)
Tyto základní, primární reakce jsou pro nás i dnes nepostradatelné pro naše holé přežití: například divoké zatroubení automobilu v nás vybudí okamžitý reflex uskočit, aniž bychom se jakkoli zdržovali nějakým rozumovým rozborem situace. Ale – na straně druhé nás tyto primitivní reflexy znovu a znovu limitují či ovládají v našich běžných společenských stycích, například emocemi hněvu v situacích, kdy by to objektivně vůbec nebylo nutné. A tyto reakce jsou prakticky neovladatelné, právě proto že vycházejí z té nejstarší části mozku, kde je navláda těchto reakcí nad naší vědomou složkou žádoucí, a dokonce životně důležitá.
V článku je také řeč o tom, jak se onen signál či povel k útěku projevuje u dnešního člověka v jeho emocionálních vztazích: „Ze skutečných vztahů se dá účinně mizet například při četbě romantické červené knihovny nebo v mimomanželské aféře. Utéct se dá i před obrazovku televize, člověk se může v důsledku strachu zavřít doma nebo třeba v garáži, ale také se zavalit prací či jen nonstop koukat do mobilu.“
Co se pak oné útočné reakce týče, pak tu v nás může vybudit nejen strach o náš život, ale třeba i o pocit vlastní hodnoty: „Pokud se vám třeba zdá, že vás váš protějšek přehlíží, mozkový kmen to může velmi rychle vyhodnotit jako ohrožení vašeho ega. Než si to zbytek mozku stačí rozmyslet, vyrazíte do útoku. Váš partner je z toho velice zmatený, protože přece přišel o patnáct minut později z nějakých objektivních důvodů…“
Co je pro onen „ještěří“ mozek typické: žije jenom v přítomném okamžiku. Budoucnost pro něj neexistuje. – Jako příklad je v článku uváděno například chování dětí, když při nákupu v obchodě spatří čokoládu: „Když jim řeknete, že ji nemůžou mít ozve se plazí mozek, pro kterého budoucnost neexistuje. Jen tady a teď. Místo toho si tedy automaticky ‚myslí‘: Jsem hladový! Tohle je jediný zdroj jídla na téhle planetě a já ho potřebuju! Musím ho mít hned, nebo umřu hlady!“
Mimochodem: tato existence našeho primárního dinosauřího mozku výlučně v současném okamžiku by mohla poskytovat vysvětlení pro to, jak je současné lidstvo neschopné adekvátně reagovat na hrozící ekologické nebezpečí. Je to právě tento dinosauří mozek, který nám znovu a znovu nakazuje: „Já se chci nakrmit! Já chci konzumovat! Tady a teď!“ A něco takového jako „budoucnost“ pro něj prostě vůbec neexistuje. – To jediné co proti tomu můžeme udělat je to, vypracovat si s pomocí vývojově novějších částí našeho mozku schopnost přece jenom ovládnout a do příslušných mezí vykázat tyto primitivní signály našeho pramozku.
*********************************************
Tolik tedy článek ve „Stylu pro ženy“. K tomu je nutno ještě připojit, že ve vědeckém světě byla tato teorie MacLeana většinově zásadně odmítnuta. Že prý je příliš zjednodušující, a že existuje spousta příkladů které platnost tohoto modelu vyvracejí. Jsou ale i renomovaní vědci, kteří tuto kritiku nesdílejí. Ta se tak jako tak zdá míjet se s pravým jádrem věci. Samozřejmě že takovýto model je zjednodušující; to je ale základní charakteristikou každého myšlenkového modelu vůbec, že nekopíruje originál v celé jeho složitosti, nýbrž ho pro naše myšlení zjednodušuje na jeho základní momenty, struktury a vazby.
Pro nás se tu ale teď staví jedna nikoli nezajímavá otázka. Pokud by tomu skutečně bylo tak, že dosavadní evoluce vytvořila tyto tři základní druhy mozků, a s nimi spojených mozkových funkcí – bylo by pak v zásadě myslitelné, že ta samá evoluce nás v budoucnu obdaří ještě nějakým dalším, čtvrtým druhem či stupněm mozku? Který by svými schopnostmi, svými možnostmi, svou funkcionalitou opět ještě dalece převyšoval to, co je nám v tomto ohledu dáno v současnosti?…
Samozřejmě: od té doby co jsme obdařeni schopností abstraktního myšlení, které nám umožňuje osvobodit se od bezprostřední jsoucnosti věcí, od jejich pouhé materiální existence, a myslet náš svět v jeho nemateriální, myšlenkové, ideové podobě – od tohoto stavu se nezdá, že by mohlo přijít něco, co by mohlo přinést ještě nějaký kvalitativně zásadně nový skok. Ovšem: stejně tak ten dinosaurus si nemohl vytvořit sebemenší představu o možnostech a schopnostech ani jenom onoho „mladšího savčího“ mozku; natožpak o tom, co vůbec znamená schopnost abstraktního myšlení. A je tedy v zásadě stejně tak možné, že objektivně tu nějaká principiálně vyšší schopnost mozku, tedy intelektuální činnosti dána je; jenomže tato latentní schopnost je právě natolik revolučně vyšší, že my – ve své současné existenci, a s naším současným mozkem – pro tuto schopnost, pro tento potenciál nemáme k dispozici vůbec žádnou představu.
Zkusme ale uvažovat o případě, že by jednoho krásného dne na naší planetě přistáli příslušníci nějaké mimozemské civilizace – která by byla evolučně o celé statisíce, nebo dokonce milióny let před námi. Nebylo by opravdu možno nemalým právem předpokládat, že tyto bytosti by měly už k dispozici nějaký takový „čtvrtý mozek“?… Zajímavé je: ve všech vědeckofantastických románech líčících takovéto hypotetické setkání s jinou civilizací je sice se vší samozřejmostí předpokládána jejich nesmírná technická vyspělost; ale jinak jim – například v oblasti emoční inteligence – nejsou přisuzovány principiálně žádné vyšší schopnosti či způsoby myšlení, nežli jaké známe už my! Jako by se od současného stavu lidstva dále nemělo rozvíjet už vůbec nic jiného, nežli jenom čistě technické schopnosti, technické dovednosti!
Na jedné straně ta zmínka o „mozkové trojjedinosti“ opravdu může docela svádět k závěru, že je zde – v rámci dialektické triády – vývoj už v zásadě ukončen. Že už teď jsou k dispozici všechny principiální funkce a schopnosti lidského mozku; a že teď už jde jenom o to tyto schopnosti dále rozvíjet, víceméně v přímé linii. Možné to ovšem je; ale na straně druhé stejně tak může být, že nás v budoucnosti přece jenom čeká nějaký kvalitativní zlom, jehož potenciál si dnes, s naší omezenou perspektivou, vůbec nedokážeme představit.