Červencová přemítání

186 komentářů u „Červencová přemítání“

1. Je to opravdu zajímavá náhoda, ale zrovna nedávno jsem se sám zahleděl na „beránky“ na nebi. Samozřejmě, oni/ony jsou tam vždycky, ale za běžného denního chodu věcí je člověk nevnímá jinak nežli jako naprosto všední samozřejmost. Ale pro tentokrát jsem se do nich zahleděl poněkud pozorněji.

   Znovu jsem se pokusil ponořit se do způsobu vnímání dřívějších lidí, z dob předvědeckých, co asi cítili když patřili na tyto úkazy na nebi. Viděli v nich nějaké duchy, nadpřirozené bytosti? Zřejmě ano, mnohdy bizarní (respektive antropomorfické) tvary i těchto nevinných beránků k tomu mohou snadno svádět.

   Ovšem, uvažoval jsem pak ještě i dále: nebyl právě pohled na tyto mnohotvárné nebeské výjevy jedním z prvních popudů pro člověka, aby začal tušit nějaké skryté tajemství tohoto světa, bytí vůbec?

   Svého času jsme s naší třídou na gymnáziu shlédli jakýsi – velmi výpravný – film o slavném malíři Michelangelovi. Byla zde jedna scéna, kdy tento hledí jakýmsi vizionářským pohledem do oblak; a zřejmě tam spatřuje inspiraci pro své vrcholné dílo v Sixtinské kapli.

   S tou gymnaziální třídou jsme tehdy vlastně byli společně na prázdninovém táboře. Stalo se, že jsem se následující den sám nějak nepřítomně zahleděl do nebeských dálek; a jedna spolužačka se mě – trochu škádlivě – zeptala (s jasnou narážkou na onen film a Michelangelovy vize), jestli tam také „něco“ vidím.

   Kdoví? V každém případě se skutečně cítím patřit k rodu těch, kteří za zdánlivě samozřejmými předměty tohoto světa hledají ještě nějakou další, skrytou rovinu. A dost možná, že právě takovýto pohled na tajuplnost forem napohled zcela nevinných beránků je prvním krokem k těmto skrytým tajemstvím světa.

2. Když jsem napsala článek „Nebe nad námi a v nás“, který vyšel zde i na KD, poslední diskutující pod článkem napsal zajímavou myšlenku. Že když se díváme na nebe, díváme se prý v podstatě sami na sebe.
   Přečtěte si jeho příspěvek dole pod článkem.
   https://www.krestandnes.cz/nebe-nad-nami-a-v-nas/

3. „Když se díváme na nebe, díváme se sami na sebe“ – myslím že ten pán to pojímá poněkud příliš zkráceně (a jeho představy o „černých dírách“ jsou také dost fantaskní); podle mého soudu když se díváme na hru oblak a mraků, tak to v nás především probouzí naši fantazii, naši kreativitu. Kdoví, dost možná to byl právě tento pohled na stále se měnící nebeské scenérie, který u prvních lidí probudil jejich cit pro tajemno, ale i jejich smysl pro fantazii.

   V důsledku toho

   – je pak skutečně možno říci, že člověk takto „vidí sám sebe“; protože člověk je snad do rozhodující míry utvářen právě svou schopností fantazie, kreativity

   – a za druhé se pak dívá na svět zcela jinýma očima, opouští jeho bezprostřední předmětnost, a začíná vnímat a hledat skryté dimenze jeho existence.

   V každém případě tento „pohled na nebe“ může odkrývat nové horizonty – jak v našem vnímání světa, tak ale i v nás samých.

4. Omlouvám se, teprve teď jsem si pane Poláčku přečetl tento Váš komentář. Kdybych ho znal, asi bych ve vedlejším vlákně ten svůj nenapsal nebo napsal jinak. Ale spontánně jsem tu dost radikální větu pochopil tak jak jsem napsal. Díváme se do sebe, jakým způsobem vidíme nebe/obzory.

5. Je docela zvláštní a možná trochu paradoxní, že na nebi vidíme sebe samé, zatímco Boží tvář je prý naopak možné najít jen ve skrytu vlastního srdce, jak jsem se právě dočetla v knížce Mireii Ryškové „Hledání Boží tváře“.
   V kapitole o svatém Augustinovi je jeho citát: „Nehledal jsem od tebe žádnou jinou odměnu než tebe, než tvou tvář. Budu hledat tvou tvář, Pane! Vytrvám a neustanu v tomto hledání, protože nehledám nic bezcenného, ale tvou tvář, Pane, abych tě mohl svobodně milovat, neboť nenacházím nic vzácnějšího než tebe.“
   Taky jsem se tam dočetla, že Augustin je často považován za dogmatika v nejhorším slova smyslu. On sice tím dogmatikem byl, ale měl i svou lepší stránku: „Do Augustinova srdce a jeho mysli je hluboce vryto stálé a nekonečné dotazování. A je mu vlastní i kritický přístup k náboženství. Jeho hledání Boha vlastně nikdy nekončí.“
   Možná to všechno spolu nějak souvisí – hledání Boha, hledání tajemství, hledání obzorů, nebe, lidské srdce…

6. Ano, právě na tuto vzájemnou souvislost jsem chtěl poukázat. Že ve všem se nějak zrcadlí i vše ostatní.

   Shodou okolností právě v současné době pročítám komentář k Platónově „Ústavě“; kde se ovšem ani zdaleka nejedná pouze o stát či o politiku, nýbrž Platón zde zároveň vyjadřuje své základní téze o říši idejí, a jejich vztahu k vrcholné, vůdčí ideji Dobra.

   Dodnes se mezi odborníky vedou spory o tom, jaký tyto platónské „ideje“ mají vlastně skutečně status. Problém je v tom, že Platón tuto „ideu Dobra“ nikdy neurčil, nedefinoval obsahově; a dokonce i sám Sokrates říká, že ani on o ní nemůže říci více, nežli jenom určité „mínění“. (Tedy: nikoli definitivní poznání.)

   Autor onoho komentáře se ale přiklání k názoru (který i já sám považuji za v zásadě správný), že totiž všechny tyto jednotlivé ideje (tedy jednotlivých fenoménů) musejí dohromady vytvářet určitou společnou strukturu (to jest: jsou součástí vyššího celku), nežli aby vytvářely pouze ideální předobraz toho či onoho konkrétního předmětu; a že právě jejich společná jednota je identická s onou vůdčí „ideou Dobra“. (Jak se mi v tuto chvíli jeví, ani autor tohoto komentáře nedokáže v plné míře pojmout vlastní, holisticko-mystický, intuitivní status oné vrcholné ideje „Dobra“; neboť se stále snaží vycházet z předmětných fenoménů, a teprve od nich se propracovat k oné ideji Dobra. To je ale přesně opačný přístup, nežli jakým celou věc pojímali Sokrates a Platón. Názory autora komentáře k Platónovu světu „idejí“ se mi tedy jeví být sice věcně správné; ale na straně druhé v posledním – metafyzickém – ohledu nepostačující, nevystihující vlastní jádro věci.)

   Ale pro nás se tedy jedná o to, že – abychom zůstali u našeho konkrétního příkladu – když se dejme tomu na oblaka na nebi podíváme jinak nežli na pouze ryze fyzikální fenomén, tak že za touto jejich ryze předmětnou existencí skutečně můžeme spatřit něco více, jejich „ideu“. Pokud do našeho pozorování zapojíme i naši fantazii, naši duši. Ovšem – jak praví Sokrates – nakonec je to právě jenom idea Dobra, která všem těmto – odvozeným – idejím propůjčuje jejich bytí, a jejich podstatu. A bez poznání samotného Dobra tedy nemůžeme poznat ani nic jiného (v jeho skutečné pravdě).

   Teologickou terminologií vyjádřeno, bez poznání Boha nemůžeme rozpoznat pravdu ani žádných fenoménů nižšího řádu. Ale opačně řečeno: pokud máme dobrou vůli a dostatečnou míru kreativity, pak už za hrou nebeských obláčků můžeme spatřovat – podle toho – buďto dílo Boží, anebo sokratovsko-platónskou nejvyšší „ideu Dobra“…

7. Autor oné kapitoly o Augustinovi píše, že setkání křesťanství s helénistickou kulturou bylo velmi plodné. Křesťanští autoři prvních staletí si brzy uvědomili, že starověké filosofické hledání pravdy a touha po „blaženosti“ je odrazem samého jádra evangelijní zvěsti.
   Oni vlastně ti filosofové hledali totéž, co křesťané. I když jedni to nazývali pravdou, dobrem, popřípadě blažeností (ne v materiálním smyslu), zatímco druzí mluvili o hledání Boží tváře.
   Už jsem ten helénismus tak nějak začala brát na milost, pane Poláčku 🙂

8. Blaženost je když…

   si můžete dělat co chcete. Říkal to sám Augustin: „Miluj a dělej si co chceš.“ https://www.databazeknih.cz/knihy/miluj-a-delej-co-chces-126747

   Jedni to nazývají pravdou a dobrem, jiní zase blažeností, my ale dnes, paní Hájková, už víme, že k tomu, abychom si mohli dělat co chceme, potřebujeme prachy. Knihu seženete za 160 kaček (z antikvariátu).

9. Svatý Augustin se tímto svým výrokem přihlašuje k obhajobě sexuální rozmanitosti, a to dokonce ještě před začátkem středověku.

10. To mě těší, paní Hájková. 😉 Tedy to „vzetí helénismu na milost.

    Já si stejně myslím, že co je svět světem, lidé se vždy dělí na dva základní druhy nebo typy: na ty, kteří hledají, a na ty kteří nehledají.

    A ti kteří hledají, ti se ještě dále dělí na dvě kategorie: na ty kteří hledají poctivě a upřímně, a na ty kteří sice chtějí mít nějaké vyšší, skryté pravdy – ale ve skutečnosti je nehledají, protože jsou přesvědčeni že už je jednou provždy našli a že na ně mají patent.

    To pravé, poctivé hledání – to se musí provádět vždy znovu a znovu, v různých dobách a v různých regionech odlišnými prostředky, za pomoci různých obrazů a různých textů, ale nakonec za tím vždy stojí hledání onoho Jediného dobra.

11. Co se Augustina a jeho pojetí lásky týče, pak tady je klíčovým momentem uvědomit si, že i sám Augustin vycházel – z Platóna! A to sice z Platónova pojetí lásky jakožto cesty k poznání nejvyššího Dobra, jak je to podáno v „Hostině“, kterou jsme zde před časem rozebírali podrobněji.

    Jak platónské, tak augustinovské pojetí lásky je vším jiným nežli hlásáním jakéhosi nezávazného sexuálního hedonismu. Vždy je nutno mít na paměti, že oba autoři celou záležitost nahlížejí z přesně opačné strany (na rozdíl od Sokratových spolustolovníků): primární je ono nejvyšší Dobro, a láska není ničím jiným, nežli cesta k němu. (Rozdíl u Augustina je snad v tom, že pro něj je – v souladu s Pavlovým výrokem – sám Bůh totéž co láska, zatímco u Platóna respektive Sokrata si sám nejsem tak docela jistý, do jaké míry u něj láska splývá s dobrem, anebo je pouze cestou k němu, jeho podmínkou, či jednou z jeho součástí nebo atributů.)

12. Osvobození jednotlivce od kulturních zvyklostí, přírodních omezení, vazby na místo (vazby určité lokální populace na specifické podmínky životního prostředí v určitém místě), tedy osvobození jedince od míst, vztahů a přírodních omezení (aby si člověk mohl dělat co chce) je vlastně takovým stručným popisem liberalismu. Toto osvobození nevede k diverzitě (a stabilitě), nýbrž k homogenizaci světa a zároveň se liberalismus dostává do rozporu sám se sebou, když se ukazuje, že snaha o osvobození (například od závislosti člověka na přírodě) vede naopak k ještě intenzivnějším projevům závislosti člověka na přírodě [popřípadě závislosti na nevědomé religiozitě].

    Například tohle

    https://finmag.penize.cz/spolecnost/431995-padesat-let-klimaticke-paniky-proc-uz-davno-nejsme-mrtvi

    je vlastně alternativním popisem vzniku adventistické církve (aneb „jak dobře spočtený konec světa nepřišel, ale když jsme opravili chybu ve výpočtu, tak nepřišel taky, takže věříme, že přijde brzy“).

13. Je skutečně neuvěřitelné, jak někdo právě ve chvíli, kdy Evropa (nevím jak jiné části světa) sténá pod extrémními horky, kdy hoří celé regiony jižní a jihozápadní Evropy, jak ještě i v tuto chvíli někdo dokáže z konzervativních pozic popírat nebezpečí klimatické změny. Tak nějak mi to připomíná vtip z doby asi před třemi lety (kdy také střední Evropu zasáhla extrémní vedra), že „Klaus se objeví na internetu v péřové bundě a prohlásí, že globální oteplování neexistuje“.

    Autor článku se vysmívá dramatickým předpovědím ochránců životního prostředí, že prý se nenaplnily; ovšem naprosto ignoruje skutečnost, že se (ještě) nenaplnily do značné míry právě jenom díky těmto včasným varováním! Takže světoví lídři sice pomalu, váhavě a s velkým zpožděním, ale přece jenom začali zavádět určitá opatření na ochranu ovzduší a klimatu. (Budiž jmenována například uhlíková daň respektive emisní povolenky, které v konečném efektu učinili provoz uhelných elektráren natolik drahým, že jejich provozovatelé sami začali „dobrovolně“ utlumovat jejich činnost.)

    A za druhé: onen člověk naprosto ignoruje, že faktory degradující přirozený stav klimatu se kumulují, a že stále naprosto reálně hrozí nebezpečí, že bude překročen kritický bod, od kterého už opravdu nebude návratu. (Tady stačí připomenout roztávání sibiřského permafrostu, kde se nejspíše uvolní obrovská množství metanu.)

    Je možno jenom opakovat: je neuvěřitelné, jak někdo i za těchto okolností ze sebe může – z ryze ideologických důvodů – ze sebe stále ještě dělat slepce, a pro ochránce životního prostředí mít jenom posměch.

    Přitom: i u mnohých konzervativců – pod tlakem reality – došlo v mezičase už k zásadnímu názorovému obratu, já sám jsem ještě zažil časy kdy bavorská CSU neměla pro stranu Zelených nic než jenom posměch, a difamovala je jako „chaoty“; no a najednou je to ta samá konzervativní CSU (ovšem už pod jiným vedením), která sama „zezelenala“, a ochranu životního prostředí bere zcela vážně.

    Jestli tedy autor onoho článku má v úmyslu zesměšňovat ty, kteří vyjadřují obavy o osud této planety, pak ve skutečnosti činí směšným jenom sám sebe.

14. „Ještě i v tuto chvíli někdo dokáže z konzervativních pozic popírat nebezpečí klimatické změny.“

    ———————

    Pane Poláčku, nevím z jakých politických pozic se vyjadřuje Bjørn Lomborg, nicméně jisté je, že nebezpečí klimatické změny nepopírá.

    Tvrdí, že alarmismus sice může vyvolat u mnoha lidí úzkost či deprese (viz citovaná studie v Lancetu), ale na klima to vliv nemá, naopak to často vede k velmi špatným politickým rozhodnutím. Rozhodně tedy z jeho strany nejde o popírání změn klimatu.

    ———————

    Abych se tedy vrátil k tématu mého původního příspěvku, pokud osvobození člověka od jeho závislosti na přírodě nevede k té (na příkladu z článku Bjørna Lomborga ilustrované) nevědomé religiozitě, pak tedy nejspíše ta snaha o osvobození člověka od závislosti na přírodě vede k naprosto reálným a ještě intenzivnějším projevům závislosti člověka na přírodě – tedy ke klimatické změně (pokud tato změna má antropogenní příčinu a není způsobena něčím, co lidé ovlivnit nemohou [i antropogenní příčina ovšem může být lidmi neovlivnitelná – podobně jako se třeba mravenci nedokáží dohodnout, aby stavěli hranaté mraveniště, i když by teoreticky hranaté mraveniště stavět mohli – viz marxismus – podmíněnost vývoje společnosti – „dějinná nutnost“] ).

    Takže ještě jednou: Pokud je klimatická změna způsobena člověkem [v té souvislosti připomínám, že klima se v této době mění i na Jupiteru], znamená to, že snaha o osvobození člověka od závislosti na přírodě vede k reálným a ještě intenzivnějším projevům závislosti člověka na přírodě (ke klimatické změně).

15. Pane Nusharte, byl to už Bedřich/Friedrich Engels, který svého času (tedy už v 19. století) napsal, že „příroda nám jednou – a s úroky – vrátí všechny rány, které my jí uštědřujeme“! Je skutečně hodné obdivu, jak vizionářský byl tento jeho výrok.

    V každém případě marxismus tedy není možno spojovat s nějakým bezhlavým znásilňováním přírody ve jménu jakési libovolné industriální manipulace. Patří k základním principům marxistické vize (komunistické) společnosti, že lidé budou sice opracovávat přírodu, vládnout nad jejími živelnými silami a procesy – ale že tuto svou vládu budou lidé vykonávat rozumně, s přihlédnutím ke všem okolnostem.

    Tuto slepou nadvládu nad přírodou je daleko spíše (vedle samotného kapitalismu) možno připsat liberalismu, s jeho heslem laissez-faire. Budiž každému dovoleno dělat si co se mu zlíbí, co je v jeho vlastním osobním respektive privátním zájmu. Bez ohledu na důsledky pro ostatní svět.

16. Občas přemýšlím, čím se vlastně laissez-faire liší od Komenského „Omnia spontae fluant, absit violentia rebus“. Není to také liberalismus?
    Přitom Komenský byl (aspoň po morální stránce) spíše konzervativec, protože vycházel z Bible.

17. „Volně ať všechno plyne, ať ve věcech není násilí.“
    Jenže odkud se vlastně násilí ve věcech bere, ne-li z jejich volného plynutí? Existuje snad někdo, kdo tam to násilí vnáší? Pokud ano, odkud by ho bral? Z nějakého jiného světa?
    Nedivím se, že Komenský časem došel k hledání perpetua mobile.

    Pokud jde o to kapitalistické „laissez faire“, tak něco jiného byla volba tohoto přístupu v začátcích kapitalismu, kdy tento byl ještě velmi slabý, a něco jiného by znamenala v pokročilém stádiu kapitalismu, kdy tento už je silnější než státy.

18. Souhlasím paní Hájková…… cyklické krize jakéhokoliv pokusu o uspořádání kapitalismu dosud končily mýcením snášenlivosti. V diktatuře je při výslechu odpůrců do nekonečna omílaná otázka: „od koho jste zaplacení?“.
    Riskovat pro nemateriální hodnoty jako volnost se stanou cizím a pro oportunistickou elitu patologickým motivem ….bych dodal.

19. PŘÍČINA NÁSILÍ VE SVĚTĚ

    Odkud se násilí ve věcech bere, ne-li z jejich volného plynutí? To je skutečně velice zásadní otázka. Já nemohu jinak nežli si opět jednou vzpomenout na Anaximandrovo „apeiron“: to samo bylo bez kolizí, bez násilí, protože věci v něm existovaly pouze potenciálně, pouze v ideální podobě. (Ovšem o konkrétním charakteru tohoto „apeiron“ se dodnes vedou mezi vědci spory.)

    V každém případě: jakmile tyto věci vystoupí z onoho božského apeiron, jakmile tedy dostanou konkrétní formy (a tedy: hranice), v tom okamžiku se dostanou do vzájemných kolizí. Tedy, jak Anaximandors výslovně píše „navzájem si činí násilí“. Není vůbec možné jinak, v předmětném světě k těmto kolizím dochází nevyhnutelně. I když sice „plynou volně“, to jest spontánně – stejně jako dejme tomu na volně plynoucí řece, pokud po ní pustíme celou řadu loděk, se ty nevyhnutelně začnou navzájem srážet. – Vlastně přesně naopak, teprve když do těchto loděk usadíme posádky, které je budou řídit, to jest budou je omezovat v jejich volném, spontánním pohybu (tedy jim vlastně „učiní násilí“!), tak teprve poté bude možno omezit počet vzájemných srážek.

    Mně se tento výkladový model starého Anaximandra dodnes jeví tím zdaleka nejlepším vysvětlením toho fenoménu, že ani „volné plynutí“ věcí nevede k neexistenci násilí. Aniž by toto násilí do tohoto „volného plynutí“ někdo vnesl zvenčí. Komenský si ono „volné plynutí“ představoval příliš optimisticky; a především příliš zjednodušeně. Takto jednoduše to v reálném světě nikdy nemůže fungovat.

20. Tato skutečnost se pak zcela konkrétně ukazuje i na „laissez-faire“. Ano, i tady byla původní představa vlastně taková jakou ji měl Komenský: když se (v ekonomice) všem účastníkům povolí a umožní jejich zcela volná, spontánní aktivita, tak to pro všechny bude jenom dobře, všichni budou spokojeni. Jenže: tento zcela spontánní, neřízený pohyb je de facto přesně oním Hésiodovým stavem chaosu, bezvládí, kde „velké ryby požírají ty malé“.

    Právě tohle je totiž – nezamýšlený, ale nevyhnutelný – důsledek všeho „laissez-faire“: že silnější začne požírat slabšího. Původní liberalistická představa, že všichni budou navzájem rovni ve své podnikatelské svobodě, se v reálné ekonomice (kapitalismu) velice rychle ukáže být pouhou fikcí, iluzí. Dochází ke kumulování prostředků (a tedy i možností) u některých nemnohých, zatímco ti ostatní vyjdou víceméně naprázdno. Z kteréžto nerovnosti pak ovšem nevyhnutelně vznikají konflikty a (revoluční) násilí.

21. Já možná vím, jak to Komenský myslel. Domníval se pravděpodobně, že to násilí pochází od člověka, který je hříšný, protože jeho prapředci se odtrhli od Boha (jinak řečeno – vystoupili z onoho božského apeiron).
    Tím násilím (Gewalt = kvaltování = donucování) Komenský jistě myslel především moc člověka nad člověkem. Odpovídalo by to jeho názorům, které i jinak projevuje v celém svém díle.
    Pokud se Komenský zastával kapitalismu, pokud podporoval svobodnou výrobu či „volný trh“, což myslím do jisté míry dělal, šlo mu jen o to, aby ševci a krejčí mohli vyrábět bez svazujících cechovních pravidel a omezení. Cechy jakožto středověké patriarchální zřízení znamenaly moc člověka nad člověkem.

22. Nevím, já Komenského natolik podrobně neznám, ale spíše mám pocit že on vycházel z předpokladu jakési „prestabilizované harmonie“ jako Leibniz. V kterémžto modelu také všechno jsoucí samovolně směřuje k vyváženosti, vnitřnímu pořádku, harmonii. Dialektik Hegel se mu proto posmíval, protože pro Hegela byl takový bezrozporný koncept světa nepřijatelný, naivní, podle Hegela stav vyváženosti vzniká pouze a výhradně v důsledku vzájemného boje protikladů.

    Zdá se mi tedy že Komenský to viděl dost podobně jako Leibniz, tedy že svět bude přirozeným způsobem směřovat k harmonii, když člověk do tohoto běhu nebude svévolně či násilně zasahovat. – Což je nakonec vlastně dost to samé co jste o tom napsala sama; jenomže příčinou tu (u Leibnize) není ani tak „hříšnost“ člověka, jako spíše jeho nevědomost, jeho nepochopení že když se do této údajné prestabilizované harmonie nebude míchat, tak že bude jedině dobře.

    Jestli Komenský nějakým způsobem obhajoval (raný) kapitalismus si také netroufám posuzovat, ovšem ještě za Marxe (a mnohdy ještě i dnes na levici) existují iluze že je možno provozovat jednoduchou řemeslnickou malovýrobu, aniž by důsledkem a výsledkem toho byl samotný kapitalismus. Nebo jinak řečeno: že je možno provozovat volný trh bez excesů kapitalismu. Jak jsem napsal takové názory (respektive iluze) existují i u dnešní levice, sám jsem se s tím setkal v komunitě české Levice. Je to vlastně pochopitelné: současná levice se už neodváží většinou přijít s požadavkem komunistické revoluce, a tak se smířila s existencí volnotržní ekonomiky, ale chce ji jaksi „socializovat“. Respektive „združstevnit“. V diskusním fóru Levice jsem měl dost intenzivní názorové střety s jedním ortodoxním zastáncem družstevnictví, který s nejhlubším přesvědčením tvrdil, že i když na počátku bude jenom málo družstev, že prý se jejich počet bude stále dále zvyšovat, takže jednoho krásného dne bude překročen kritický bod, a místo kapitalismu tady budeme mít ryze kolektivistické, družstevní hospodaření.

    Tato víra spočívá na dvou omylech respektive iluzích: za prvé na předpokladu, že družstva se mohou ekonomicky prosadit proti soukromému sektoru (ve skutečnosti ten je pravidelně efektivnější, právě protože je dravější, nezatěžuje se nějakými humánními či sociálními ohledy a výdaji). A druhý omyl spočívá v tom, že samotná družstevní forma by měla potenciál překonat logiku kapitálu. Musím opakovat znovu a znovu, že i kdyby se dejme tomu družstevní vlastnická forma stala povinnou, jen velice málo by se tím změnilo na celkové podřízenosti produkční činnosti člověka pod zákony a potřeby kapitálu.

23. Dobrý den, pane Poláčku.
    Ze zvědavosti Dialogy občas sleduji. Nemám potřebu do diskuse vstupovat, ale…
    Nejsem sice už člen strany Levice, ale na vaše neobjektivní a nepravdivá tvrzení musím odpovědět.
    Kde jste vzal to, že komunita české Levice chce kapitalismus odstranit družstevnictvím ? Ano, Levice má mimo jiné družstevnictví v programu a jejich příznivce.
    Nicméně za dobu svého členství v Levici jsem nepoznal žádného spolustraníka, který si naivně myslí, že družstevnictvím postupně odstraníme kapitalismus. Složení členstva Levice je více reformistická, jak revoluční strana. Ale z tohoto důvodu jako anarchistický socialista jsem stranu neopouštěl. To mělo jiné důvody.
    Nakonec Levice nebo Hnutí Budoucnost to vidí podobně realisticky jako vy nebo já.
    Jistě, revoluční povědomí lidí k vyvolání politické a sociální revoluce chybí. Rozumím vám a souhlasím, že naděje není, pokud neexistuje revoluční povědomí. Někdy se věci mění rychle. Jednou jsem četl, že Lenin vykládal mladým sociálním demokratům v Ženevě, že on revoluci nezažije, leč oni určitě ano (čuměli nevěřícně) – pět týdnů před únorovou revolucí 1917 v Rusku!
    O alternativách k pozdnímu kapitalismu se na levici vedou teoretické diskuse. Proč do těch diskusí házet vidle jako vy ?
    Sám dobře nejlíp víte , že kapitalismus je neudržitelný. Problém je ten, že buď zkolabuje kapitalismus, nebo my. Můj názor je ten, že bez ohledu na to, jak ve volbách všude na světě bude stranická levice úspěšná se klimatický kolaps odvrátit nepodaří.
    Jak říká v rozhovoru Janet Biehl, který jsem vám na jiné diskusi přeposílal: Její výsledek může být diktatura nebo chaos. Pokud má krize vyústit v emancipaci, ve společnosti musí být alespoň nějaký stupeň povědomí o libertinské alternativě.

    Škoda, pane Poláčku, že máte ještě míň času jako já.
    V zimním období si snad najdu víc času.
    Je anarchismus neustále živé hnutí s dilematy a problémy … ?
    https://neklid.org/knihy/anarchie-tady-a-tedj-antiautoritarska-politika-od-praxe-k-teorii

24. V každém případě je nutno uznat, pane Huďo, že jste se tu vynořil přesně v ten pravý okamžik. 😉 Nebo že by to byla intuice? – Takovéto intuitivní spojení myslí mi většinou funguje s paní Hájkovou. V každém případě jsem právě dnes na našem webu vyvěsil ten text o Platónovi a anarchii, který jsem Vám slíbil. Omlouvám se že to trvalo tak dlouho, nebylo to proto že bych neměl čas, ale můj zdravotní stav opravdu nebyl takový, abych mohl pomýšlet na to pouštět se do nějakých náročnějších témat.

    V každém případě, dílo je (konečně) hotovo. Nejsem si ovšem jistý, do jaké míry Vás jeho výsledek potěší.

    —————————-

    Co se Levice týče, tam jsem na téma družstevnictví vedl těžké spory a boje především s Michalem Ulvrem. Jeho naděje ohledně možností překonat kapitalismus prostě družstevní formou vlastnictví snad takto plně nesdíleli všichni členové Levice; ale mám pocit že to stojí dokonce přímo v jejím programu, že se v každém případě má prosazovat družstevní forma vlastnictví. Je to také logické: bez takovéhoto programu by Levice naprosto ztratila jakýkoli ekonomický základ. Protože bez družstevnictví by nedošlo ani k té formální přeměně kapitalismu, jakou představuje ono.

    ——————-

    Co se té otázky týče, jestli je kapitalismus „neudržitelný“: pane Huďo, právě tohle je naprosto klíčová otázka. Která se – za současného stavu vývoje a našeho vědění o skrytých procesech dějin – nedá nijak jednoznačně zodpovědět.

    Ano, my si můžeme říkat že kapitalismus je neudržitelný z hlediska mravního, z hlediska humánního; ale že by skutečně kapitalismus jako takový nebyl schopen své další existence?… Tohle tvrdí radikální levice už od dob Marxe, tedy už prakticky dvě století – a kapitalismus je dnes stále přinejmenším stejně tak životný jako tehdy.

    Ekologická krize? – Za prvé, osobně se domnívám že současný kapitalismus ji nakonec dokáže zvládnout. Totiž – právě ten nejrozvinutější kapitalismus. Německo si dalo za cíl už v roce 2030 spotřebovávat už jenom výhradně „zelené“ energie! A vzhledem k německé důkladnosti se dá předpokládat, že toho skutečně dosáhne. Odpovídající technologie už jsou k dispozici; jde jenom o to, jak rychle se je podaří nainstalovat.

    Naopak: největšími znečišťovateli atmosféry jsou (snad s výjimkou Spojených států) v naprosté většině státy, kde je kapitalismus (respektive průmyslová produkce) ještě nerozvinutý; největším absolutním znečišťovatelem je Čína, která – alespoň oficiálně – vůbec není kapitalistickou, nýbrž komunistickou zemí. (A ostatně i u nás za socialismu bylo ničeni životního prostředí ještě mnohonásobně horší nežli teď.)

    Takže je především otázka, jestli devastace životního prostředí má vůbec co dělat s kapitalismem.

25. Pane Poláčku, já ten smysl pro „realitu“ vidím jako láska ke kapitalismu a konzumerismus. Logicky musíte být i klimaskeptik…
    Jedno ale nechápu, proč vyhledáváte levicové platformy a komunity ? Není to zbytečná ztráta času !?
    Mějte se fajn.

26. Možná vás mrzí pane Huďo, že jste pro anarchismus nikoho nezískal.
    Ani já jsem nikoho nezískala pro křesťanství. Pokud se totiž lidé pro něco nenadchnou sami od sebe, nikdo je nepřesvědčí.
    Ale máte aspoň pana Krupičku, který má s vámi skoro stejné názory. Nebo ne?

27. Paní Hájková, mýlíte se.
    Věřte mi, že mým cílem nebylo zde někoho přesvědčovat pro anarchismus. Téma anarchismus jsem k diskusi vykopl, ale racionálně předpokládal, že malou komunitu diskutujících Dialogů(znám vaše komentáře na DR) tím valně nenadchnu. S panem Poláčkem jsme měli nedokončenou diskusi ještě na Fórum Levice. Nic víc. Omlouvám se, že jsem tím Dialogy obtěžoval.
    Nicméně nejsem jediný, kdo o levicovosti pana Poláčka má oprávněné pochybnosti. Možná měl pan Poláček za mlada určité sympatie pro demokratický socialismus a zájem o studium marxistického humanismu. Nechci mu křivdit. Proč se ale stále deklaruje jako „levičák “ ?
    Dnes je jasný centrista a kovaný pravičák .
    Pravičáci dost často tvrdí, že levičáci nerozumí ekonomii. Kapitalismus je super ! Nepřipomínám vám to někoho ?
    Já prostě miluju, jak si pravičáci mysli, že by zvládli fungovat ve vakuu bez statni pomoci, bez ostatních lidi.
    V jednom mají pravdu. Stát skutečně sponzoruje líná netáhla na úkor schopných a poctivých. Sponzoruje třídu nejbohatších, aby nemusela vyplácet důstojný mzdy.
    Každý rozumí ekonomii víc než pravičáci. Ti mají doslova jeden graf, o kterým jim v prváku na VŠE namluvili, že je to přírodní zákon.
    Co se týče mé názorové blízkosti s panem Krupičkou. Je to srážka reality krize a pravicový ideologie, které podléhá pan Poláček.
    Konečně si přiznejme, že samotná existence kapitalismus, oligarchů, miliardářů ohrožuje demokracii, mír a svobodu !

    Pan Poláček a řada jiných si nepřeje „změnu systému“ která jediná může zastavit klimatickou krizi. Zoufale věří tomu, že jedině „zelený kapitalismu“ odvrátí klimatický kolaps. Nevím, co si mám o naprosté neinformovanosti o problematice klimatického kolapsu těchto lidí myslet ? Nevěří vědcům…
    Ano, planeta klimatickou změnu přežije, jde o to, abychom ji přežili i my.

    „Planetu nezničila nějaká vrozená vlastnost lidí. Ničení planety je výsledkem fungování kapitalismu jako systému… potřebujeme pojmenovat systémy, které ničení způsobují, a upozornit na fakt, že existují lidé, kteří s tím nemají nic společného.“
    https://a2larm.cz/2021/03/planetu-nenici-vrozene-vlastnosti-lidi-ale-kapitalismus/

28. Mně se nezdá, pane Huďo, že by se pan Poláček deklaroval jako levičák. Ale ani jako pravičák ne. I když o levici se často vyjadřuje a o potřebě nového systému píše také celkem často.
    Mimochodem, víte, že obsah pojmu levice není tak úplně jednoznačný? Měnil se už v průběhu historického vývoje. Tak třeba jakobíni se považovali za levici, protože se zastávali chudých. V jejich zájmu bylo -podle nich – zavést klidně i diktaturu. A taky ji zavedli.
    Zatímco takový Milan Valach si myslel, že levice zásadně znamená přímou demokracii. Líbilo se mu proto Švýcarsko, protože tam je hodně prvků přímé demokracie, zatímco vládu komunistů před r.1989 považoval za pravicovou, protože byla nedemokratická.
    On to takhle prostě viděl. Mluvila jsem s ním na jedné besedě. Četla jsem i jeho knihu. Nechtěl odpovědět na otázku, co když část lidu bude mít třeba fašistické názory. Řekl jen, že k přímé demokracii společnost postupně dozraje. Sama od sebe.
    Konzervativní levice to zase vidí jinak. A i mezi jednotlivci jsou v tom možná rozdíly.

29. Jasně, neexistuje jedna „levice.“
    Už jsem o tom rovněž tady někde psal. Pana Poláčka tam ovšem někde nevidím. Nevím, možná došel k závěru, že kapitalismus bude trvat věčně, proto se stal centristou…

    Humanista, filosof a velký teoretik přímé demokracie Milan Valach, i když se tak explicitně nedeklaroval byl socialista a radikální demokrat. O tom žádná. Myslím si, že se do značné míry inspiroval i anarchistickými ideály.
    Není to jenom teze zesnulého filosofa Milana Valacha, že vláda komunistů před r.1989 byla pravicová, protože byla nedemokratická. Valach byl ve shodě s marxistickými disidenty jako Kosík, Bondy, Kalandra, Machovec, Kalivoda.
    Například palestinský marxista Tony Cliff vypracoval teorii státního kapitalismu. Už za svého života Valach varoval před zneužitím nástrojů přímé demokracie krajní pravicí.
    Můžete si je dohledat na Britských listech.
    Nemohl jsem si nevzpomenout na skvělý rozhovor s bývalým šéfredaktorem Alarmu a politologem Jaroslavem Fialou.
    Musíme se začít bavit o tom, co znamená levice
    https://solidarita.socsol.cz/2018/domaci/jaroslav-fiala-musime-se-zacit-bavit-o-tom-co-znamena-levice

30. Moderní marxismus a anarchismus mají spolu mnoho společného.
    https://solidarita.socsol.cz/2010/solidarita/marxismus-a-anarchismus

31. Josef Heller měl takový termín: „objektivní levice“.
    To byla podle něj levice, která neví, že je levice. Ale tvoří ji lidé, kteří patří k neprivilegovaným vrstvám. Čili jejich objektivním zájmem je změna systému, protože kapitalismus je pro ně značně nevýhodný. Oni však o tom nemají tušení a často volí třeba krajní pravici. Nebo populisty.
    Je to zkrátka objektivní, čili nevědomá levice. Jediné, co je potřeba, je, aby se z ní stala levice vědomá.
    Jenom tlumočím jeho názory. Není to má teorie. Ale možná vám to něco řekne.
    Já vidím jako důležité spíš porozumět druhým lidem. Jejich smýšlení a důvodům, proč tak smýšlejí.

32. Paní Hájková, s tím termínem Josefa Hellera nemám problém. Souhlasím.

    Rád tím upozorním na výborný text Michaela Hausera, že dnes na levici potřebujeme socialistické hnutí pro 21. století a zbavit se předsudků a pojmového fetišismu.
    https://casopisargument.cz/?p=44014&fbclid=IwAR3R2Y9dM4SVUWJtEd6vQV8CRzQG82IgPdD5OWZsfnEPtlgRn4ZyTuM36DA

33. Pane Huďo, ten text už tu byl diskutován,a sice v diskusi pod tímto článkem:
    https://humanisticke-dialogy.eu/texty/zazraky-a-kouzla/
    (Pan Poláček, 22. července)

34. Možná je třeba začít u starších komentářů. Tam ta diskuse začíná.

35. Pane Huďo, za exponenta pravice mě svého času označil už pan Krupička, když svého času – s důkladným prásknutím dveří – opouštěl toto fórum, právě protože jsem podroboval soustavné kritice jeho levičácké výlevy. Tedy ten samý pan Krupička, který se zrovna dnes na Deníku Referendum definitivně demaskoval jako přítel polofašisty Orbána.

    Upozorňuji Vás už poněkolikáté, pane Huďo: nezaměňujte „levicovost“ a „levičáctví“. To jsou opravdu dost podstatně rozdílné skutečnosti. Už jsem Vám zrovna nedávno vyložil, proč se cítím být ideově zásadně na levici; nehodlám to tu znovu opakovat. Ale levičáka – tedy ideologického, dogmatického levičáka – ze mě skutečně nikdy mít nebudete.

    Vy mě vidíte na pravici právě jenom proto, že nejsem ochoten nekriticky sdílet Vaše levičáctví. Jenže – tohle věděl už Aristoteles, že ten kdo stojí uprostřed samotných věcí, ten se radikálům (respektive extremistům) z obou náprotivných táborů vždycky jeví tak, jako by stál v táboře opačném. Po celý můj život mě pravičáci označovali za komunistu, a levičáci za pravičáka – a to právě proto že jsem kritizoval dogmatismus a ortodoxii obou těchto ideologických táborů.

    Zářným příkladem tohoto ideologického, jednostranného levičáctví je ostatně hned ten první text na který jste tu nechal odkaz. Takže prý za ničení životního prostředí vůbec a nijak nemůže sám člověk, se svou vlastní hltavostí; nýbrž to jenom jakýsi zlý kapitalismus se tu nějakým záhadným způsobem objevil (zanesli ho k nám snad mimozemšťané?!…); a jenom a jedině tento kapitalismus má prý být vinen vším, zatímco sami lidé nemají nést vinu naprosto žádnou.

    Takže podle autora toho článku, kdyby nebylo kapitalismu, by zřejmě vůbec nevznikly plasty!!… Jak je vůbec možno s vážnou tváří pronést takový nesmysl? A lidé by také nekonzumovali (levná) kuřata, kdyby nebylo kapitalismu?…

    Právě tyto dva příklady naprosto jasně ukazují na pravé příčiny: lidé sami – tedy konzumenti – si žádají plasty, protože jsou pro ně daleko pohodlnější! Například to nesmyslné prodávání kávy na ulicích v plastových kelímcích – jsou to lidé a právě jenom lidé, kteří si to žádají, protože je jim to tak pohodlnější! Podniky gastronomie jenom vycházejí vstříc těmto jejich choutkám. A kuřecí tyčinky – to samé, kapitalismus je produkuje jenom a pouze proto, že lidé je chtějí, protože lidé je žádají!

    Samozřejmě že ani sám kapitalismus tu není bez viny; ale primární příčina leží už u samotného člověka, jeho nenasytnosti. Už jsem jednou napsal a mohu to pouze zopakovat: kapitalismus pouze AMPLIFIKUJE, zesiluje ty destruktivní (vůči přírodě) choutky, které jsou ale uloženy už v člověku samotném.

    Ještě jednou: nijak netvrdím, že by kapitalismus byl bez viny. Ale tvrdím: bez viny není ani sám člověk. Právě to dělá celou věc tak obrovsky složitou: že je nutno bojovat jak proti excesům kapitalismu, ale i proti excesům člověka samotného.

36. Prodavači kávy přecházejí postupně od plastových kelímků k papírovým, pane Poláčku. Tedy, pokud vás to nějak potěší. Lidé by samozřejmě tu kávu na ulici vůbec nekupovali, kdyby ji nikdo nenabízel. Nebo máte pocit, že lidé si chodí někam stěžovat, proč se na ulici neprodává káva?

37. Pane Poláčku, nezlobte se na mě, ale já vás na levici(konzervativní, liberální, progresivní, zelená ) nemám fakt , kam zařadit. S „levičáctvím“ to nemá nic společného. Váš problém je SAMOTNÁ levice a klima hnutí.
    Co se týče „radikální aktivistický levice“, která vám nejvíc leží v žaludku. Ukažte mi prosím , co v ČR dělá v ulicích ? NIC. Její činnost suplují Babiš a Okamura za řečnickým pultíkem.

    Ano, odklon od konzumu společně s celkovou změnou ekonomického systému je pro budoucnost zásadní. Ale vy si žádnou změnu ekonomického systému přece nepřejete. Snížení spotřeby nemusí nutně znamenat horší život.
    Od vědců a odborné veřejnosti víme, že za oteplování může člověk. Přesněji , může za něj prudký rozvoj spalování fosilních paliv spojený s průmyslovou revolucí.
    Trefně to vystihl ekonomický antropolog Jason Hickel :
    „Environmentalismus bez třídního boje používá papírová brčka, zatímco bohatí letí 9 minut ve svých soukromých letadlech.“

38. Nikoli pane Poláčku, jen jsem, věren svému provokačnímu stylu, psal v diskuzi na DR o tom, že politika Viktora Orbána může být v určitých ohledech inspirativní. Socialistou zůstávám nadále, ostatně to tam i poté vysvětluji, a tudíž jsem Orbánovi ideologicky dost vzdálen.

    Ale to je v pořádku, těší mě váš zápal, pane Poláčku. I když spíše jsem myslel, že oceníte mou tamější nedogmatičnost a flexibilitu. Pokud si dobře vzpomínám, tak mi vyčítáte jakýsi levicový extrémismus 🙂

    PS: Snad nevadí, že jsem se tu zase zjevil, mí spolupracovníci z řad maďarské a ruské tajné služby mě upozornili, že jsem tu zmíněn a měl bych reagovat 🙂 Sakra, teď jsem se prozdradil!

39. Samozřejmě že mnohé z toho co Orbán dělá a říká musí opravdový levičák odmítnout. To je naprosto zjevné. Ovšem nevylučuje se to s tím, co píšu výše. Podle mě prostá logická úvaha lidí, kteří nevidí svět černobíle.

40. Petr Huďo, pokud byste chtěl, můžete mi dát na sebe kontakt. Asi máme oba svých starostí dost a ani my se zřejmě v mnohém neshodneme, ale kdyby náhodou někdy byla příležitost něco probrat… Můj e-mail je případně PavelKrupicka@post.cz

41. Panu Poláčkovi, i když se tak často neshodneme a navzájem se na sebe někdy hněváme, děkuji za vytvoření těchto stránek jakožto příležitosti pro zajímavou diskuzi.

42. Dobrý den, pane Krupičko.
    Vážím si toho, že jste do diskuse vstoupil.
    Naprosto s vámi souhlasím, jak píšete v diskusi na DR, že levice by měla být zdaleka nejvíce socialistická a antikapitalistická. Ve velké většině se s vámi shoduji…
    Dík za nabídku, některé věci probrat . Rád vám na sebe svůj e-mail dám
    Huda.Petr@seznam.cz

43. Tuto chvíli by bylo dost možná záhodno zanést do análů; třeba se nám tu – v setkání a spojení pánů Huďi a Krupičky – právě rodí nové, pro tentokrát opravdu autenticky revoluční hnutí! 😉

44. Já napřed ještě doplním něco, co už jsem nestačil napsat včera. Pane Huďo, já na jedné straně mohu mít určité pochopení pro Vaše postoje. Už jsem zmínil několikrát, že i já jsem dříve pevně věřil tomu, že vším zlem na tomto světě je vinen výhradně kapitalismus a kapitalisté. I já jsem věřil tomu, že lidé (respektive lid) jsou/je v zásadě dobří/dobrý; a že tedy naprosto postačí svrhnout tento kapitalismus respektive moc kapitalistů, a že nám tu vzápětí zcela přirozeně vznikne harmonická pospolitost všech „lidí dobré vůle“.

    Ale nedá se nic dělat, čím více mi přibývá let, tím více se – k vlastnímu zklamání – znovu a znovu musím přesvědčovat, jak naprosto naivní byla tato představa. Ten „dobrý lid“ tu prostě není k mání, není k nalezení. Vůbec, to slovo „lid“ – s kterým jsem i já dříve velmi často žongloval – je nakonec jenom abstrakce. Ve skutečnosti tu máme obrovskou množinu lidí; to ale znamená, obrovské množství jednotlivců, z nichž každý – nakonec naprosto přirozeně – hledí jenom na svůj vlastní prospěch. (A celý kapitalismus je nakonec jenom DŮSLEDKEM této snahy lidí urvat si pro sebe svůj vlastní soukromý prospěch.) Svým způsobem má naprostou pravdu křesťanství, když člověka pojímá jako principiálně zasaženého „dědičným hříchem“. Člověk má opravdu nezvladatelný sklon „páchat hřích“, kdykoliv a kdekoliv k tomu dostane příležitost.

    Co se pak konkrétně ekologie týče: zrovna dneska jsem na DR napsal kritický ohlas pod článkem G. Monbiota právě na tohle téma. Je to znovu a znovu to samé: je to naprosto povrchní postoj, když se veškerá vina za ekologickou krizi dává za vinu jenom kapitalistům nebo koncernům. (Mimochodem: jestliže tady byla výše řeč o milionářích létajících svými soukromými letadly, pak já jsem v tom mém příspěvku psal o naprosto obyčejných lidech, členech naší konzumní společnosti, kteří si rok co rok létají letadlem na Mallorcu nebo do Egypta. Samozřejmě, ten milionář či miliardář se svým soukromým tryskáčem zanechá mnohem větší uhlíkovou stopu nežli průměrný turista; jenže když spočítáme dohromady celou tu m a s u turistů, pak je to naopak mnohem více, nežli všichni miliardáři tohoto světa!)

    Na straně druhé ovšem – to je nutno uznat – je stejně tak jednostranné a ploché, když se píše jenom o „antropocénu“, jenom a pouze o vině „průmyslové společnosti“. To je zase druhý extrém, druhá jednostrannost.

    Máme tu tedy stav, kdy na straně jedné mainstream nevidí nic jiného nežli jenom jakýsi abstraktní „antropocén“, kde nakonec nikdo nenese vinu (nikdo konkrétní); ale na straně druhé je tábor levičáckých radikálů, kteří všechnu vinu svalují jenom na třídu kapitalistů, a nic jiného je nezajímá. U nikoho (a především u sebe samých) žádnou vinu nevidí.

    Skutečnost je ale taková: není mezi námi prakticky jeden jediný, kdo by za sebou neměl negativní „uhlíkovou stopu“. (Ledaže by někdo celý život nestrávil ničím jiným nežli vysazováním stromů.) V daném smyslu jsme tedy na klimatické krizi spoluvinni všichni. Jenomže ono je to velice pohodlné, všechnu vinu ze sebe svalit na toho druhého. Tedy v daném případě na kapitalisty. Proto je to také natolik oblíbené, ze všeho vinit jenom „koncerny“. A to nejen v oblasti ekologie.

    Ve skutečnosti je tedy nutno vést boj na dvou frontách, dvěma směry zároveň: jak proti nenasytnosti kapitalismu, tak ale i proti nenasytnosti člověka samotného. Ale právě takovýto boj je ten nejtěžší, a proto se do něj nikomu nechce. Hlasitě vykřikovat radiální hesla je vždy mnohem jednodušší.

45. S tím vším pak souvisí ještě i to co už tu bylo zmíněno, totiž že prý je tu jakýsi „objektivně nalevo“ stojící lid, který jenom jaksi pořád ještě nedokázal pochopit, kde se skrývá jeho spása a jeho životní štěstí.

    Tohle je dávná víra levicových aktivistů, že jsou to oni a právě oni kdo jedině naprosto přesně vědí, co je pro lid dobré; a pořád hledají vysvětlení pro to, že to tento lid nedokázal rozpoznat a pochopit. Je nutno říci: v daném ohledu má hodně pravdy pan (Jiří) Nushart, že tito revolucionáři tomuto lidu prostě n a d i k t u j í, co si on má myslet a o co má usilovat; a když ten tak neudělá, tak mu to vyčtou jako jeho zaostalost a nechápavost. (V horším případě mu svůj „recept na štěstí“ nanutí násilím a diktátem.)

    Už jsem několikrát citoval, co na téma „klamání lidu“ napsal Hegel: ne že by se tento lid opravdu v mnohém neklamal, jak Hegel dokonce píše tento lid se klame soustavně sám – totiž v názoru na konkrétní cesty k dobrému (státnímu, společenskému) uspořádání. Na straně druhé ale ten samý Hegel píše, že v substanciálních, zásadních otázkách tento lid oklamat vůbec není možné.

    Konkrétně pro vztah obecného lidu ke kapitalismu to znamená: ano, tento většinový lid si v naprosté většině vůbec neuvědomuje širší souvislosti kapitalismu, a pokládá ho za nějaké zcela „přirozené“ uspořádání ekonomiky. Na straně druhé ale tento lid (už) není možno oklamat ani návratem k feudalismu, ale ani návratem k pokusům zavést komunismus. Obojí jsou historicky překonané fáze vývoje; a v tomto ohledu platí Hegelova věta, že zde vůbec není možno lid oklamat.

    Jestliže je tedy současný (pracující) lid netečný vůči revolučním výzvám, pak právě proto že on už touto revoluční zkušeností prošel, a už ví že tudy cesta nevede. Tito revolucionáři se tedy budou marně snažit ho pro nějakou další revoluci získat; dnes stejně jako v budoucnosti.

    Jestliže má vůbec vzniknout reálná alternativa ke kapitalismu – pak zcela jiným způsobem, nežli nějakou revolucí dosavadního typu.

46. Pane Poláčku, vy přece občas ten lid odsuzujete také. A ještě daleko spíš než pan Huďa nebo pan Krupička. A taky víte, jako to vědí i revolucionáři, že revoluce se nedá nijak naplánovat a nikoho k ní nelze dotlačit, ale že musí sama přijít a lidi strhnout. Tedy až k ní nastanou podmínky.
    Pokud jde o zkušenosti, nevím do jaké míry (a přes kolik generací) může působit kolektivní zkušenost. Možné to je.
    Ale ještě chci upozornit, že člověka může aktivizovat i něco jiného než revoluce. Něco jiného ho může vést k vědomému jednání, což je mnohem lepší než případná „bezhlavá“ revoluce.
    Tím něčím je víra. Dejme tomu, že řeknu víra ve smysl, pokud byste měl námitky proti víře v Boha.

47. Ale jistě, paní Hájková, že já onen „lid“ také kritizuji respektive odsuzuji. Vždyť jsem to napsal: tento „lid“ má velice ambivalentní charakter, v konkrétních cestách „k mravnosti“, jak píše Hegel, je fakticky zcela nevědomý, a to tak dalece že je možno říci že neustále klame sám sebe. Druhá stránka tohoto „lidu“ ovšem je to, že není možné ho (jak alespoň věřil Hegel) oklamat v tom smyslu, že by se nechal strhnout k nižším, historicky už překonaným vývojovým formám.

    Proto tvrdím, že je dnes už naprosto marnou snahou pokoušet se tento lid strhnout k nějaké revoluci v tradičním, čistě sociálním smyslu. Takovéto hurárevolucionářství se sice tváří velice pokrokově, ale ve skutečnosti je už jenom zpátečnictvím, myšlenkově se nedostalo za koncepty pocházející z 19. století. A to i tento – jinak zcela nevědomý – lid cítí, že tyto koncepty neodpovídají dnešnímu stupni vývoje, a proto bude i nadále zcela hluchý ke všem těmto pseudorevolučním snahám a heslům. A je zcela marné stále si ještě namlouvat že je tu přítomen nějaký „objektivně revoluční“ lid, který je jenom zapotřebí probudit, a on začne se zpěvem na rtech provádět revoluci. Toho opravdu nebude.

    Muselo by dojít k naprostému kolapsu světové ekonomiky, aby i středová, mainstreamová společnost začala být náchylná k radikálním změnám. (Proto také pan Huďa pořád doufá že k tomuto kolapsu dojde.) Ale nejsou naprosto žádné náznaky že by k takovému celoplanetárnímu kolapsu kapitalismu mělo dojít. Ty krize kterými současná světová ekonomika respektive současný kapitalismus procházejí, to není naprosto nic proti ničivým krizím z 19. a ještě počátku 20. století (poslední byla jak známo ta z roku 1929); a přesto i tyto dřívější drtivé krize globální kapitalismus přežil, vždy znovu a znovu vstal jako Fénix z popela. A není – opakuji znovu – žádných reálných náznaků, že do budoucna by tomu mělo být nějak zásadně jinak.

    A je tomu tak nakonec dobře: toto věčné čekání na kolaps kapitalismu není nakonec ničím jiným nežli jenom pasivním nekonečným čekáním na Godota, je to doznání vlastní neschopnosti přijít sám se skutečně aktivním, progresivním programem transformace ekonomiky a společnosti.

48. Jestli víra může vést k „vědomému“ jednání? Není tomu daleko spíše naopak tak, že víra je záležitostí pocitů, emocí, tedy spíše nevědomých, nežli vědomých složek lidské mysli?…

49. Jen blázen věří úplně všemu, praví Šalomoun. Ale víra může být pojímána různě. Víra může být buď naivní, nebo může být prostým spoléháním na ostatní (bez přemýšlení), ale může být i přesvědčením. Anebo víru můžeme chápat jako vnímání pravdy a věrnost této pravdě. Jde o víru, která není iracionální, ale není ani založena na rozumné úvaze (např. zda se něco vyplatí nebo ne). Tato víra rozum spíše přesahuje. Je něčím, co stojí nad ním.
    Popřít tuto víru znamená pro člověka popřít kvintesenci svého bytí. Nenásledovat ji by znamenalo ztrátu smyslu.

50. To, co jsem napsala výše, jsem čerpala z výkladu hebrejského pojmu „emunah“, který jsem objevila na internetu. Včetně použití slova „kvintesence“, které běžně ve své řeči neužívám. Teprve před chvílí mě napadlo, zkusit najít přesnější význam a původ tohoto slova. Ve slovníku cizích slov jsem našla:
    Slovo „kvintesence“ je odvozeno od latinského sousloví „quinta esentia“, tj. pátá podstata, esence, v alchymistické tradici pátý živel, duch.

51. Být věrný svému světonázoru, či svému pojetí lidské existence je založeno na
    °rozumné úvaze, v případě schopnosti osvojení působení nevědomých i vědomých složek lidské mysli.
    ° nerozumné úvaze, jako výsledek znalosti smyslu života…..bych se na okraj domníval.

52. Pane Poláčku, ukažte mi prosím, kde píši “ o celoplanetárnímu kolapsu kapitalismu.“
    Já mluvím o klimatickým kolapsu ! Vy ty komentáře čtete dost nepozorně. Pak to ještě celé překroutíte.
    Žádní „hurá revolucionáři“ s panem Krupičkou fakt nejsme. Zoufale neinformovaný a naivní my připadáte vy.
    Věříte, že „zelený kapitalismus“ klimatický kolaps odvrátí. Já NE !
    https://www.blisty.cz/art/109151-brzy-bude-zeme-k-nepoznani-totalni-klimaticky-kolaps-uz-nelze-zastavit-rika-odbornik.html

53. Pokud totální klimatický kolaps už nelze zastavit, pane Huďo, pak je ovšem zbytečné se vůbec o něco snažit. Pak je úplně jedno, zda je kapitalismus nebo něco jiného.

54. KVINTESENCE BYTÍ

    „Víra, která není iracionální…“

    Což o to, paní Hájková, ten pojem „kvintesence“ jste zde použila docela výstižně. (Mimochodem, prvopočátek tohoto pojmu je u Aristotela, právě on postuloval existenci hypotetického „pátého elementu“, éteru, který se od klasických řeckých čtyř elementů měl odlišovat tím, že nepodléhal změně, měl tedy svým způsobem „transcendentální“ charakter.)

    Možná Vás překvapím, ale proti této formulaci samotné (respektive vůči tomuto pojetí) „víry která není iracionální“ bych v zásadě neměl námitek. Shodou okolností jsem právě dnes dočetl komentář k Platónově „Ústavě“; zde Platón kromě jiného formuloval respektive představil základní principy svého pojetí tzv. „idejí“. Na jejichž vrcholu – už jsme o tom v minulých dnech hovořili – stojí „idea dobra“. Ovšem: sám velký Platón reálnou existenci těchto „idejí“ může dokázat stejně tak málo, jako je objektivně dokazatelná existence Boha. Jinak řečeno: jakkoli se Platón snažil existenci idejí filozoficky dedukovat, ve skutečnosti na ně konec konců mohl také jenom věřit. (Jeho žák a následovník Aristoteles na tyto ideje nevěřil ani v nejmenším.)

    Byla to tedy ze strany Platóna víceméně čirá víra; ale na straně druhé to opravdu nebyla víra nikterak iracionální. Nýbrž – a v daném kontextu je tento termín opravdu velice výstižný – tyto ideje a především centrální idea dobra se tu jeví být skutečně kvintesencí, tedy souhrnnou podstatou všeho toho, jak Platón spatřoval svět v jeho jednotlivých facetách.

    Tato – hypotetická – kvintesence je tedy jaksi „výcuc“ (omlouvám se za tak ordinérní výraz) ze všech jednotlivých analýz dílčích součástí světa; je poukazem na to, že za všemi jednotlivými fenomény existuje ještě „něco navíc“, nějaký neviditelný společný základ, který je ale ve skutečnosti jejich nejhlubší podstatou. A zároveň jejich nejvyšším smyslem.

    Ovšem – problém je právě v tom že tyto ideje, tuto kvintesenci není možno žádným způsobem spatřit. Fakticky je možno ji jenom „vycítit“ intuitivním způsobem, když se vyjde nikoli z pozitivisticky-diskrétního, nýbrž z jednotného, holistického pojetí světa.

    Právě proto pro tyto Platónovy ideje neměl žádné porozumění pragmatik Aristoteles, který chtěl věci tohoto světa analyzovat a popisovat „tak jak jsou“, aniž by k nim přidával něco navíc. Něco, co nelze dokázat. (Ovšem paradoxem a ironií osudu je, že nakonec i sám Aristoteles byl – tím že i on přece jenom hledal nějaký vyšší smysl v těchto věcech – nucen udělat dosti podobný krok jako jím kritizovaný Platón, tím že formuloval svou tézi o „entelechii“, o vnitřním podstatném cílovém směřování věcí, fenoménů.)

    A ostatně: i autor onoho zmíněného komentáře k Platónově „Ústavě“ má evidentně velké potíže s tím, aby Platónovu vizi idejí dokázal skutečně pochopit. I on Platónovo dílo pozoruje zřejmě především aristotelským pohledem, tedy od reálných předmětů počínaje. Ale jak už řečeno, tímhle způsobem není možno onen svět „idejí“ pochopit. Není možné se k nim dostat pouze cestou logické indukce (tedy od jednotlivého k obecnému); nýbrž je k tomu zapotřebí postup přesně opačný, tedy myšlenkový pochod čiré (metafyzické) dedukce. Napřed je nutno učinit onen předpoklad holistické jednoty světa, veškerého bytí; teprve na tomto předpokladu je tedy možno si vypracovat, vyzískat (intuitivní) cit pro vnímání těchto skrytých souvislostí.

    V daném ohledu bych tedy, paní Hájková, mohl ten Váš koncept „víry, která není iracionální“ skutečně akceptovat. Ale – přece jenom tu stále ještě přetrvává určitý zádrhel; víra jako taková totiž v posledku vždycky iracionální je. Nebo přinejmenším: vždy obsahuje přinejmenším určitý moment iracionality. U Platóna se tato skutečnost projevuje například jeho apodiktickou vírou v nesmrtelnost duše.

    O co se tedy jedná: na straně jedné je hledání oné „kvintesence bytí“ skutečně naprosto legitimní a potřebné. Na straně druhé ale, pokud je toto hledání prováděno na základě víry, je zde vždy přítomno přinejmenším velké nebezpečí, že na místo toho, co je – ještě – legitimní, co je ještě do jisté míry odůvodnitelné, se postaví čiré články víry.

    Nebo jinak řečeno: poukazem na legitimitu této „kvintesence“ není ještě zdaleka legitimní odůvodňovat cokoli, čemu bychom my sami chtěli věřit.

55. Pane Huďo, i v tom článku v BL na který poukazujete se jasně píše, že názor tohoto vulkanologa je velmi minoritní: „V tomto ohledu zaujímá tento vulkanolog, který byl rovněž členem britské vládní pracovní skupiny pro přírodní rizika, extrémní stanovisko. Většina ostatních odborníků na klima stále tvrdí, že máme ještě čas, i když ne příliš dlouhý, na to, abychom dosáhli významného snížení emisí skleníkových plynů.“

    Samozřejmě: objektivně není zcela stoprocentně možno vyloučit, že „bod zlomu“ byl už překročen. V tom případě ale – jak správně podotkla paní Hájková – je pak už stejně na všechno pozdě. Většina vědců ale předpokládá, že přece jenom určitý čas tu ještě je. Uvidíme.

    Ale tady se jedná o něco jiného. Jde o to, že Vy se fakticky upínáte, že fakticky doufáte v klimatickou krizi – neboť ta jedná pro Vás může přinést konec Vámi nenáviděného kapitalismu. A Vy se k ní musíte upínat právě proto, že nemáte v ruce nic jiného, čím byste současný kapitalismus mohl porazit. Jeho ekonomická výkonnost je nepopiratelná, jeho sociální dopady nejsou natolik drastické, aby to stačilo na nějakou obecnou vzpouru proti němu. Zbývá tedy už jenom hrozba klimatické katastrofy, která – podle Vašeho přesvědčení – může ještě lidstvo donutit změnit životní způsob, a přejít na životní způsob nekapitalistický.

    Což o to: tuto alternativu zcela vyloučit nelze; už jsem to sám v minulosti několikrát napsal. Ale – opakuji znovu – svým způsobem je toto čekání na klimatickou krizi dokladem a znakem ideového selhání levice. Znamená to, že levice nemá žádný vlastní plán, žádný vlastní koncept, jak provést transformaci kapitalismu; a právě proto musí spoléhat na akutní klimatickou krizi, která by tuto práci provedla za ni.

56. Já si také myslím, že hledání kvintesence bytí nemůžeme provádět pouhou vírou, ale že musíme do hledání zapojit celý svůj život. Na druhé straně, můžeme také předpokládat, že kvintesence je aktivní činitel a snaží se nás oslovit, popřípadě se nás přímo zmocnit, aby se mohla skrze nás nějak projevit. Nedávno kdosi v diskusi na KD použil sousloví „nechat se unášet Duchem“.
    V nesmrtelnost duše jsem já osobně nikdy nevěřila. Ve Starém zákoně se o ní prakticky vůbec nemluví. Duše je tam něco, co umírá, protože je to nerozlučně spojeno s tělem. Nesmrtelný je duch, čili dejme tomu ona kvintesence, na které se ovšem můžeme nějakým způsobem podílet svým vlastním duchem.
    Na tom webu, kde se psalo o emunah (neboli emuně), je taky zmínka, že emunah je něco, co je člověku vrozeno, pokud lze spoléhat na správnost internetového překladu. Vrozená víra, to je docela zajímavé. Patrně se to týká hlavně Židů a jejich náboženství? Přijmout víru, která nám vrozená není, se tam v tom případě neřeší. Možná se tím ale nemyslí náboženství, myslí se tím, že vnímání pravdy je vrozené. Píše se tam též, že emuna se rozvíjí studiem a rozjímáním. Je to tady:
    https://www.chabad.org/library/article_cdo/aid/1398519/jewish/Emunah.htm

57. Souhlasím s panem Poláčkem v tom, že levice se chytila environmentalismu, zejména vize o zániku planety v důsledku kapitalismu, protože nemá nic jiného, čím by lidi oslovila. Chybí tu spojení se životem, a tak se moralizuje a straší. Tím nechci environmentalistiku vůbec zlehčovat. Jistě je to dnes mimořádně důležité téma. Nakonec, i papež jí věnuje velkou pozornost, takže výhradně levicové téma to není.

58. „že kvintesence je aktivní činitel a snaží se nás oslovit, popřípadě se nás přímo zmocnit“ – paní Hájková, touto větou jste vystihla jeden z klíčových momentů mého chystaného textu na téma „Názor a pravda“. Tento text jsem započal psát už někdy snad před půl rokem, ale od té doby jsem se – z různých důvodů – nedostal k tomu v něm pokračovat, natož ho dokončit. (Jeden z rozhodujících důvodů je ovšem krajní složitost a mnohodimenzionalita dané problematiky.)

    Ale vraťme se k oné „enumě“. V tom článku na který jste dala odkaz je především nutno monitorovat jednu zcela zásadní závadu (která je ovšem naprosto klasická). Tvrdí se zde totiž, že tato – intuitivně pociťovaná, respektive vrozená – emuna je něco „co stojí nad rozumem“. To je sice z daného úhlu pohledu v zásadě správně (sám jsem psal o tom že i Platónův pohled na bytí respektive ideje je konec konců také intuitivně-holistický); ale ta závada je v tom, že se zde nijak nediferencuje, co se má na mysli pod termínem „rozum“. To totiž není vůbec nijak jednoznačná záležitost.

    Jistě, v češtině (a myslím že i v angličtině) je toto rozlišování velice obtížné, respektive prakticky nemožné. Proto je nutno se tady obrátit na němčinu (pokud nechceme namáhat starořečtinu), kde toto rozlišení naprosto dobře možné je. Němčina má totiž pro „rozum“ dva různé termíny: na jedné straně „Verstand“, a na straně druhé „Vernunft“.

    Přičemž „Verstand“ označuje nižší formu rozumu; jedná se víceméně o rozum pozitivistický, lineárně uvažující, který je typický pro technický, racionalistický výklad světa. Touto formou rozumu skutečně v žádném případě nelze postihnout pravdy respektive entity vyššího, metafyzického řádu.

    A je to právě tato „Vernunft“, jako vyšší forma rozumu, která je pro tyto pravdy vyššího řádu příslušná, která je na ně specializovaná. V tomto ohledu tedy není možno onu „emunu“ v žádném případě možno stavět nad tuto „Vernunft“. A daleko spíše je tomu naopak.

    Tato „emuna“ je totiž v posledku vždy jenom a pouze intuitivní záležitostí; a je tedy vždy vystavena (lidskému) omylu. Neboť i když za ní stojí ona – objektivně – „kvintesence“, pak na straně druhé je to vždy člověk a jenom člověk, který tuto vyšší pravdu hledá. Já jsem o emuně našel tento článek (v němčině): https://judentum.online/emuna-blindes-vertrauen/

    Zde je „emuna“ překládána jako „důvěra v Boha“; ovšem v samotném titulku článku stojí výslovně: „SLEPÁ důvěra“. Možná je to nepodařený překlad z anglického originálu; nicméně tento přívlastek „slepá“ naprosto vystihuje podstatu věci. Ten kdo žije emunu, ten ji sice může tak nějak v sobě pociťovat, může o ní rozjímat, může o ní přemýšlet; ale v konečné rovině ji nedokáže zdůvodnit. Nedokáže odůvodnit, proč by něco mělo být zrovna takhle, a ne zcela jinak. Konečné odůvodnění tu je čisté „Bůh to tak chce“.

    Jenže – jak řečeno výklad této emuny je vždy nakonec čistě lidskou záležitostí. A podléhá tedy lidské omylnosti. Nebo čistě jen kontextu času. Například judaismus (a zřejmě i to je nějak součástí „emuny“) i dnes s železným přesvědčením trvá nejen na nutnosti přinášet Bohu zvířecí oběti, ale navíc takovým způsobem, kdy obětina vykrvácí. Přitom dnes už je zcela jasné (i když odhlédneme od zcela archaického charakteru přinášení zvířecích obětí Bohu), že toto pravidlo mělo svůj smysl ve starověku, kdy krev mohla způsobit nemoci, ale naprosto postrádá smysl v době chladicích boxů.

    Ještě jednou tedy: emuna, to se nedá nic dělat, vždy bude mít charakter oné „slepé důvěry“; zatímco onen rozum vyššího řádu, Vernunft, vždy bude hledat nezpochybnitelné odůvodnění, proč věci jsou (respektive mají být) tak anebo onak. Právě proto Hegel sice uznává, že – správně a odpovědně prožívaná – víra může člověka vést správným směrem, ke správnému cíli; ale že nakonec je ještě výše ona „Vernunft“, protože ona jediná dosahuje skutečně jasného a logicky zdůvodnitelného poznání nejvyšších pravd.

    Jistě; i toto Hegelovo přesvědčení je ovšem také možno zpochybnit. Protože jeho systém „absolutní logiky“ se ukázal být nakonec příliš abstraktním, nežli aby mohl mít potenciál skutečně postihnout finální pravdy našeho bytí.

    Takže nakonec nezbývá asi nic jiného, nežli konstatovat že konečného cíle jsme stále ještě nedosáhli. Máme zde (vedle umění) dva nástroje pro hledání nejvyšších pravd; ale žádný z těchto nástrojů není zcela neomylný. Každý z nich má své přednosti, které jsou ale zároveň jeho deficitem. Intuitivní vnímání nejvyšších pravd může být sice (v naprosto optimálním případě) mravně neomylné, nicméně je velice náchylné k (lidské) omylnosti co se konkrétních výkladů týče. Oproti tomu rozum (Vernunft) dokáže vystavět velkolepé myšlenkové konstrukce se (zdánlivě) nevývratnou logikou; ale tyto její konstrukce vždy konec konců zůstanou abstraktní, a tak se nevyhnutelně míjejí s tím, co tyto „nejvyšší pravdy“ znamenají pro člověka, pro jeho hledání smyslu jeho existence.

59. Ještě něco k tomu „hurárevolucionářství“: pane Huďo, jde o to že u Vás, ve Vašich postojích vůči kapitalismu (a to samé platí i pro pana Krupičku; není proto žádný div že se cítíte být natolik spřízněni) je neklamně znát velice mnoho emocí. A to sice emocí negativních. Tyto emoce vás oba příliš silně strhávají jenom jedním jediným směrem, k jedné jediné názorové perspektive. A jste zcela hluší (respektive reagujete velice podrážděně) ke všemu, co se tomuto jedinému úhlu pohledu nějak vymyká.

    Jistě, každá zásadní společenská přeměna vyžaduje (také) určitý emoční náboj, určitou míru zaujetí. Ale – jako vždy všechno je otázkou míry. Tam kde je tento – negativní – emoční náboj příliš silný, tam všechno směřuje k erupci, která smete všechno kolem sebe, ale jenom sotva kdy vytvoří něco opravdu pozitivního. Z této nenávisti vůči jsoucím pořádkům rezultuje živelná touha po smetení tohoto stavu; ale zcela do pozadí tu ustupuje střízlivý rozum. Který jako takový vždy nutně věci vidí mnohem složitěji, mnohem komplexněji nežli co umožňuje tento pohled zúžený jenom na moment čirého odporu.

60. Já si ale myslím, že osobní zkušenost je pro život ještě důležitější než nějaký filosofický rozum. A právě o zkušenost tady jde. To, že víra je „slepá“, neznamená nic jiného, než že spoléháme na něco, co se nám osvědčilo, a proto tomu důvěřujeme. Ne, že jsme povinni věřit.
    Erich Fromm to popsal: „Hebrejské slovo pro víru je emunah – jistota“. Přičemž jde o „jistotu založenou na mé vlastní zkušenosti, a nikoli na mém podřízení autoritě, která mi diktuje určitou víru. Je to jistota pravdy, která nemůže být dokázána rozumově evidentním důkazem, avšak je to pravda, kterou jsem si jist na základě své zkušenosti a subjektivního svědectví“.

61. Tady naopak píšou, pane Poláčku, že víra nemůže být slepá, že prý je to nesmysl.
    https://www.hebrew4christians.com/Articles/Emunah/emunah.html

62. Ještě jsem chtěla dodat, že jsem nic neslyšela o tom, že by Židé dodnes přinášeli oběti. Pokud vím, to se dělalo v chrámu a chrám byl před dávnými časy zbořen.

63. VERNUNFT

    „Rozum vyššího řádu, Vernunft, vždy bude hledat nezpochybnitelné odůvodnění, proč věci jsou tak anebo onak – ten jediný dosahuje skutečně jasného a logicky zdůvodnitelného poznání nejvyšších pravd.“

    —————————-

    Dobře, jak tedy, pane Poláčku, Vernunft bude hledat odpověď na otázku PROČ(!) existuje svět? Jak bude hledat nezpochybnitelné odůvodnění, PROČ tu svět JE, jak Vernunft dosáhne tohoto jasného a logicky zdůvodnitelného poznání smyslu (cíle) PROČ svět JE?

    Jak Vernunft LOGICKY zdůvodní smysl (cíl) existence světa?

    Vernunft začne mluvit o velkém třesku, ale já se přece neptám, jak se to stalo, ptám se, PROČ se to stalo. Umí na to Vernunft odpovědět? Nebo je to (z definice) věcí víry?

    Mohou otázky po smyslu čehokoliv (tedy otázky, které se ptají na cíl existence něčeho – například proč existuje svět), mohou být tyto otázky zodpovězeny (vyšším) rozumem, nebo jsou tyto otázky ze své definice v kompetenci víry, a nikoliv v kompetenci rozumu?

64. Pane Nusharte, Aristoteles ve své „Metafyzice“ napsal, že „je sice možné, že (přírodní, pozitivistické) vědy jednou dokáží naprosto přesně popsat a vysvětlit jsoucí svět. Ale přesto nikdy nedokáží zodpovědět otázku, proč tento svět existuje právě tak, a ne zcela jinak; ani proč vůbec existuje“.

    To znamená: prakticky všechno od „Velkého třesku“ je záležitostí (jenom) přírodních věd. Které mohou popisovat určité (fyzikální) procesy; ale i kdyby je dokázaly popsat a vysvětlit do nejmenšího detailu, pak stejně nikdy nedokáží odpovědět na ty dvě klíčové otázky Aristotela. Pro ně je příslušná výhradně metafyzika; čili ona „Vernunft“.

    Tato „Vernunft“ se tedy snaží nalézt (prostřednictvím metafyzické dedukce především) odpovědi na otázky, proč svět existuje (nutně) právě tak a ne jinak; a proč existuje vůbec. S tím pak úzce souvisí otázka, odkud a k jakému cíli tento svět směřuje; tedy jaké je jeho směřování a jeho smysl.

    Odpověď kterou v těchto ohledech dává víra respektive teologie „zařídil to tak Bůh“ je příliš zjednodušená, nežli aby mohla být skutečnou odpovědí. Všechny tyto otázky (respektive odpovědi na ně) se tak přesouvají do sféry nepoznatelného.

65. „osobní zkušenost je pro život ještě důležitější než nějaký filosofický rozum“ – paní Hájková, při mém studiu filozofie na mnichovské univerzitě jsem pravidelně navštěvoval přednášky jednoho profesora, který byl velice kompetentním znalcem (a vyznavačem) dialektické metody myšlení. A hned první jeho přednáška kterou jsem navštívil se točila kolem jednoho Aristotelova výroku, že totiž „Erkenntnis entspringt der Erfahrung“. Tedy že poznání vyplývá, pramení ze zkušenosti.

    I velký Aristoteles tedy věděl, že naše vlastní smyslová, empirická, životní zkušenost je prvopočátkem veškerého poznání.

    Ovšem – na straně druhé se nikdy plně nemůžeme spolehnout jenom na tuto naši čistě smyslovou, empirickou zkušenost. Protože ta nás za prvé velice často klame; a za druhé, je principiálně omezená. Jejím prostřednictvím je možno spatřit právě jenom to, co dokáží spatřit smysly; ale nic z toho, co stojí za sférou viditelných věcí.

    A to samé analogicky platí i o naší životní zkušenosti. I ta je vždy limitovaná (naším vlastním individuálním životem); a může nás velice snadno oklamat. Když píše Fromm o „jistotě pravdy“, pak má sice samozřejmě pravdu v tom, že tato ryze osobní jistota nás může bránit proti nejrůznějším manipulacím ze strany vnějšího světa; ale na straně druhé ani ta nám nemůže být zárukou objektivní pravdivosti našich názorů a přesvědčení. Jak jinak by pak bylo možné, že jsou dva lidé – oba vycházející z této vlastní hluboké „jistoty pravdy“ – a přitom oba tvrdí naprostý opak, oba zastávají naprosto protichůdné názory?!…

    Ještě jednou tedy: tato naše „jistota pravdy“ nás může neomylně vést; ale může nás také velice šeredně oklamat. A my nikdy nebudeme mít absolutní jistotu, o který z těchto obou případů se právě v danou chvíli jedná.

    Existuje jediná možnost, jak riziko omylnosti této vnitřní „jistoty pravdy“ alespoň redukovat na minimum: tím že své názory znovu a znovu konfrontujeme s názory jinými, a že znovu a znovu nezaujatě posuzujeme, který z nich je lépe odůvodněný. K tomuto nezaujatému posouzení se ale právě musíme dokázat doslova osvobodit od této – zdánlivě zcela nezpochybnitelné – „jistoty vlastní pravdy“!…

    Tato naše „jistota pravdy“ je jako taková vždy slepá; právě protože nám sugeruje jistotu tam, kde žádné absolutní jistoty být nemůže.

66. Paní Hájková, v tom textu na který jste tu nechala odkaz ovšem není nijakým způsobem doloženo, proč by víra neměla být slepá; naopak autor znovu a znovu fakticky dokládá, že tomu tak je. Prostě se VĚŘÍ na určité články víry; a vůbec se nehledá nijaké odůvodnění pro to, proč by tyto články měly být (objektivně) pravdivé.

    Sice se tu – relativně správně – předestírá antická cesta k pravdivému poznání; ale autor článku se s ní a s jejími nároky nijak pozitivně nevypořádává, nýbrž se zase uchyluje k tomu klasickému triku který jsem popsal minule, totiž že onen antický rozum vyššího řádu (logos, Vernunft) zamění za pouhé modernistické rozumářství (Verstand), jehož omezený charakter pak ovšem může velice snadno demaskovat. Autor článku tedy používá velice manipulativní, až vysloveně podvodné metody argumentace.

67. Ke (konkrétní) zkušenosti ovšem patří i to, že někdy klame. Třeba protože se mezitím změnila situace. Co platilo včera už nemusí platit.
    Přesto i v tom měnícím se světě můžeme mít vnitřní jistotu.

68. No dobře, paní Hájková, mně nešlo v prvé řadě o „oběti“, nýbrž o onen princip údajně „nečistých“ pokrmů, když se zvíře nenechá vykrvácet.

69. VERNUNFT

    Pane Poláčku, myslím, že otázka PROČ svět JE (co je cílem jeho existence), je otázka zcela jiného druhu než otázka, jak se (od velkého třesku) dostal do své současné podoby. Ta první otázka se ptá na záměr („co je cílem…“), kdežto ta druhá otázka se ptá na (přírodní) procesy, tedy na fyzikální zákonitosti. Rozum (a věda) může sice objevovat zákonitosti (přírodních) procesů, ale nemůže odpovědět na otázku po záměru (na otázku, jaký je cíl…), neboť to už je za hranicemi kompetencí vědy a pokud by věda přesto na tento typ otázek odpovídala, šlo by o jasnovidectví, nikoliv již o vědu. Jestliže nám skutečný záměr (cíl nějaké činnosti) není sdělen, znát ho prostě nemůžeme, můžeme ho pouze odhadovat a VĚŘIT, že ho odhadujeme správně, neboť zkoumání úmyslu (intencionality) není kompetencí vědy (snad kromě kriminalistiky, ale to zase vyšetřovatel musí být chytřejší než zločinec).

    Jestliže si věda hranice svých kompetencí neuvědomuje a ve snaze „neshodit se“ tyto kompetence překračuje, pak na tu otázku PROČ existuje svět, PROČ svět JE, jaký je skutečný cíl jeho existence, co bylo záměrem jeho vzniku, věda na tuto otázku ve snaze „neshodit se“ (být vševědoucí) odpoví, že svět žádný cíl své existence nemá (i když si třeba „religiózní“ Marx myslel něco jiného) – svět tedy podle vědy – podle rozumu – nemá žádný smysl a existuje PROTO, ŽE JE TO NÁHODA, čímž se bloudící věda vrací od otázky po smyslu světa, od otázky „PROČ svět JE“ zpět k popisu „jak se to stalo“.

    Vůbec nic tím ale de facto neřeší, používá pouze pro stejnou záhadu [„PROČ svět JE“] jiný – emocemi a předsudky nezatížený – pojem „náhoda“, přičemž stejně dobře můžeme na tutéž otázku odpovědět „protože je to zázrak“ [zázrak je také nepravděpodobná náhoda], jenže náhoda existuje a zázrak ne. Navíc by taková odpověď odkryla, že jsme se odchýlili od otázky (neptali jsme se přece „jak se to stalo“), kdežto když odpovíme, že „je to náhoda“, vypadá to lépe a nikdo si toho, že jsme se odchýlili od otázky, již nevšimne.

    Nekompetentní [svoji kompetenci překračující] odpověď vědy, že „svět nemá vůbec žádný smysl“, má samozřejmě dalekosáhlé důsledky pro naše životy…

70. Pane Nusharte, především znovu a znovu zaměňujete „Vernunft“ a „Verstand“. Proto jde naprostá většina Vašich argumentů mimo podstatu věci.

    Opakuji ještě jednou: už sám Aristoteles naprosto jasně napsal, že obvyklé, přírodní vědy mají dán jasný limit svých možností, které nikdy nemohou dokázat překročit. Nemohou nikdy zodpovědět onu otázku „proč“.

    Tázání se v tomto smyslu (a hledání odpovědí) je výlučnou doménou metafyziky; tedy vyšší formy myšlení, která je vyjádřena oním německým pojmem „Vernunft“. (Alespoň v tom smyslu v jakém ji používal především Hegel; v obvyklém, běžném používání se ovšem tento rozdíl většinou stírá.)

    Jestli je tato „Vernunft“ respektive řecký „logos“ schopna/schopen s definitivní platností zodpovědět otázku po onom „proč“? V každém případě se o nalezení těchto odpovědí pokusili jak Aristoteles, tak i Hegel. Jejich způsob uvažování – jak už jsem napsal – byl nikoli induktivní (od empirických fenoménů k nejvyšším, nejuniverzálnějším pravdám), nikoli naopak deduktivní: na základě čistě logických, metafyzických úvah. Které se týkají takových nejvyšších kategorií jako je bytí, nicota, pohyb, a tak dále. Ovšem – to jsou všechno velice složité filozofické úvahy, které běžnému člověku sotva mohou dodat něco takového, co on by mohl pociťovat jako čistě individuální smysl své vlastní existence.

    Z tohoto důvodu je pak ovšem zcela přirozené, že tato individuální mysl si hledá vlastní cesty k nalezení pocitu smyslu své vlastní existence; jednou z těchto cest je víra. Víra, která sice také zodpovídá určité základní ontologické a metafyzické otázky; ovšem činí tak ve velmi zjednodušené, a ve zcela apodiktické formě. Tedy ve formě dogmat, kterým je nutno uvěřit.

    Někdy se může stát, že tento metafyzický rozum (Vernunft) a víra tvrdí víceméně to samé; nicméně vždy tu zůstává ten zásadní rozdíl, že rozum svá tvrzení odvíjí na základě argumentů, logických řetězců které je možno přezkoumat na jejich správnost, na jejich platnost; zatímco víra své „pravdy“ vždy vyhlašuje jako dogmata, a apriori vylučuje jejich přezkoumávání rozumem či logikou.

71. VNITŘNÍ JISTOTA A PRAVDA SVĚTA

    Paní Hájková, tady je především ten problém, že se tu navzájem prolíná několik různých rovin, které je dost obtížné navzájem odlišit.

    Vraťme se napřed k Frommovi. Když on se odvolává na emunah jakožto „jistotu pravdy, která nemůže být dokázána rozumově evidentním důkazem, avšak je to pravda, kterou jsem si jist na základě své zkušenosti a subjektivního svědectví“ – pak je (u něj osobně!) možno se plně spolehnout na to, že toto jeho pojetí pravdy, toto „subjektivní svědectví“ je podloženo jeho dlouholetým, poctivým a odpovědným hledáním, neustálým přezkušováním věcí tohoto světa na jejich pravdivost. Ovšem – takováto garance takto odpovědného hledání bohužel naprosto není dána u všech ostatních. A spíše naopak je nutno vycházet z toho, že v této formě je takto pravdivé hledání spíše výjimkou.

    My tu tedy máme několik různých momentů:

    1. vnitřní vrozené přesvědčení každého člověka, že on a právě on má „patent na pravdu“. To je zcela obecný úkaz; člověk-jedinec by bez tohoto základního přesvědčení o vlastní pravdě zřejmě vůbec nemohl reálně existovat. Právě proto jsou lidé tak až divoce žárliví na svou vlastní pravdu, právě proto se až do krve hádají a přou, aby ji mohli prosadit.

    Ovšem: právě že toto individuální přesvědčení je vrozené, nepředstavuje žádnou osobní zásluhu. A především – není naprosto žádnou zárukou, že osobní přesvědčení daného jedince jsou skutečně objektivně pravdivé. Ve skutečnosti je zde daleko více ve hře ono „pubertální já“, o kterém jsem psal nedávno: zcela ve smyslu sofisty Protagorase se zde (jednotlivý) člověk sám prohlašuje za „míru všech věcí“; to čemu on sám věří, to je pro něj „pravdou“.

    2. Pak zde máme něco, co by bylo možno nazvat „vyšší formou vnitřní jistoty“; je to jeden z významů pojmu „emunah“. To je přesně ten postoj který jsem popsal v souvislosti s Frommem; je to postoj vnitřní pravdivosti, založený (a znovu a znovu obnovovaný) na neustálém poctivém, odpovědném vnitřním hledání pravd tohoto světa. Ani tento postoj není – v konkrétních výpovědích – neomylný; ale jeho substancí je vnitřní pravdivost dotyčné osoby.

    3. Ale pak je zde přítomno ještě něco, co by bylo možno charakterizovat jako „emunah“ ve smyslu víry, důvěry. Je to vnitřní splynutí s určitým způsobem vnímání, reflektování světa, kterýžto způsob či forma se vyznačuje vysokou – duchovní, mravní – kvalitou svého obsahu. Kdo se tedy k takovémuto světonázoru připojí, kdo se s ním ztotožní – ten může mít jistotu, že touto cestou má přístup, kontakt k těmto kvalitním duchovním a mravním obsahům.

    Ovšem: ten samotný fakt že někdo vyznává takto duchovně a mravně vyspělou formu vztahování se ke skutečnosti ještě nijakým způsobem nedává záruku, že onen dotyčný se automaticky vyznačuje těmi samými kvalitami. To jsou dvě věci, které se neustále zaměňují.

    Zcela banálně: je možno být vyznavačem křesťanství – ale to samo ještě neskýtá nijakou záruku toho, že dotyčný bude opravdu kvalitní a mravně zralou osobností. Zkrátka: leckdo může mít „emunah“ ve smyslu důvěry (ve vyšší instanci); ale pokud tato jeho důvěra není podložena „emunah“ ve smyslu onoho Frommova poctivého vnitřního hledání, pak zde dochází ke zcela zásadní diskrepanci, a v tom co má být mravně čistou „emunah“ se ve skutečnosti projevuje ryzí exhibicionismus onoho vnitřního já, jeho pouze zdánlivých, pouze předstíraných „nezpochybnitelných jistot“.

72. Metafyzika, metafyzický rozum (Vernunft) sice vyslovuje určité teorie či výpovědi, ale ty se bohužel – stejně jako například určitá tvrzení teologie – nedají ověřit ani vyvrátit, můžeme jim tedy maximálně buď věřit, nebo nevěřit, ale dokázat pravdivost těchto tvrzení z principu nelze.

    Jde tedy vlastně o stejný případ jako u víry: i zde lze vystavět složitou a do sebe logicky zapadající teologickou konstrukci, ale stejně jako u metafyziky, tak ani v případě teologie nelze pravdivost tvrzení objektivně potvrdit ani vyvrátit.

    V obou případech jde tedy nejspíše o víru, i když si to třeba někteří filozofové (stejně jako někteří nábožensky věřící) nechtějí přiznat a tvrdí, že jde o objektivní skutečnost (stejně jako v případě té teologické konstrukce).

    Existuje samozřejmě víra primitivní a víra vysoce intelektuální, stejně jako existuje i filozofické uvažování primitivní a filozofické uvažování vysoce intelektuální, ale ani jedno ani druhé se neopírá o objektivní důkazy, takže pravdu o smyslu světa může nakonec mít jak primitiv, tak intelektuál (a dokonce i slavná Pullmannova uklízečka ze Žďáru nad Sázavou, kterou jsem znal osobně).

    V jednom známém českém filmu si Bolek Polívka zahrál vesnického primitiva, který zdědil obrovský majetek. V rozhovoru s advokátovou ženou „glosuje“ její ateismus: „Tož, vašu pí.. jsem taky neviděl a věřím, že ju máte…“ Ivana Chýlková zahrála to náhlé duchovní osvícení opravdu mistrovsky a bez jediného slova.

    Metafyzický rozum (Vernunft) se tedy, podle mého mínění, ve svých logických konstrukcích také nemůže opírat o nic jiného než o „věření, že něco je tak a tak a ne jinak“ – stejně jako se o víru opírají logicky vystavěné konstrukce teologické.

73. „Spory mezi jednotlivými filosofy o správnost jejich metafyzických koncepcí nemohou být nikdy rozřešeny, protože jde o subjektivní výtvory vycházející z osobní zkušenosti, dispozice a temperamentu filosofa…“

74. Metafyzika se se zabývá tím, co leží mimo smyslovou zkušenost. Její tvrzení se z tohoto důvodu nedají dokázat ani vyvrátit.

    Třeba matematika se sice také zabývá abstraktními objekty a vztahy mezi těmito objekty, ale popisuje je s nulovou vágností, zatímco vágnost ve filozofii odbourat nelze, protože by nejprve musela být odbourána v samotném zdroji informace, což naopak matematice problém nečiní. V jazyku filozofie se také nelze vyhnout emocionálním interpretacím, neboť ve filozofii se emocí prostě dotýkáme – například v pojmech dobro a zlo. V matematice nic takového nehrozí…

75. Pane Nusharte, stále ještě nemáte bližší představu o tom, co vlastně je a jakými prostředky pracuje pojmová, metafyzická filozofie. Ono přirovnání s matematikou není tak docela marné; i filozofické (metafyzické) pojmy mají svůj dost precizní význam. Ty zmíněné (nejvyšší) kategorie jako je bytí, nic, pohyb, podstata, jev – to jsou pojmy se značně vysokou mírou definiční jednoznačnosti, respektive s relativně nízkou mírou vágnosti.

    Ovšem – ono velmi záleží na tom, s jakou mírou odpovědnosti se s těmito pojmy zachází. Máte naprostou pravdu v tom, že v reálné praxi je – bohužel – velmi mnoho filozofů, kteří se nechají svést a ovládat svými vlastními (ideologickými) předpojatostmi. (To ovšem platí velmi často i v exaktních vědách.)

    Postavme otázku takhle, pane Nusharte: mění něco na objektivních výpovědních schopnostech matematiky ta skutečnost, že existují také špatní matematikové?

    Pokud ne: mění snad něco na objektivních výpovědních schopnostech logiky něco, že existují i špatní filozofové, kteří buďto vůbec nejsou schopni skutečně precizního logického myšlení, anebo jak řečeno nechají se svést k falešnému užití logiky svými osobními předpojatostmi?

    Samozřejmě, filozofie ve svém souhrnu nikdy nebude dosahovat takové míry preciznosti jako matematika; předmětem filozofie je neustále měnící se svět, v jeho neustálém vývoji, v jeho nekonečné komplexitě. Ale proto ještě není žádným způsobem činit rovnítko mezi vírou, která ze své samotné podstaty odmítá uznat objektivní fakticitu za měřítko vlastní pravdivosti – a mezi filozofií, která se naopak neustále musí nechat měřit na tom, zda a v jaké míře dokáže postihnout a vysvětlit právě objektivně jsoucí reálný svět.

76. Podívejme se na celou záležitost z obecnějšího hlediska. Na straně jedné je (či alespoň by mělo být) jasné, že nějakou absolutní jistotu o našich výpovědích o skutečnosti nikdy nebudeme mít. Jak známo jediná naprosto nezpochybnitelná jistota je jistota „myslím, tedy jsem“; tedy jistota mé vlastní existence. Všechno ostatní může být omyl, klam smyslů, respektive – a to zřejmě většinou – klam našeho vlastního mozku, naší vlastní mysli.

    To znamená: je to naším nezměnitelným osudem, že se vždy budeme pohybovat ve světě (pouhých) pravděpodobností. Tento fakt nás ovšem nesmí vést k tomu, abychom pak všechny naše poznatky o jsoucím světě hodili bez rozdílu na jednu hromadu, s tím že „všechno je nakonec jenom otázkou naší víry“. Pravdě-podobnost našich výroků o světě totiž může mít velice různý charakter, velice rozdílný stupeň.

    Například před časem byla vědecky doložena existence – do té doby pouze hypotetických – Higgsových částic. Faktem ovšem je: ani teď není ještě dokázána s naprosto absolutní jistotou; nýbrž „pouze“ s pravděpodobností na 99,99993 procenta. To je ta hranice, která ve fyzice platí jako kritérium prokázanosti. (Ten zbytek je vyhrazen pro případné nepřesnosti v měření.)

    Zkrátka: s definitivní jistotou v našem světě není dáno nic; ale na straně druhé jsou skutečnosti, které by jenom pomatenec mohl reálně zpochybňovat. Je proto – opakuji ještě jednou – naprosto zcestné snažit se všechny naše výroky o skutečnosti házet bez rozdílu do jednoho pytle s tím, že „všechno je nakonec jenom otázkou víry“. Není možno srovnávat výpovědi striktní vědy, která své výpovědi může kdykoli dokázat jejich opakovanou reprodukcí, s výpověďmi dejme tomu teologického rázu, které jsou principiálně založeny pouze na víře, a kde existuje pevná hranice, za kterou je jakékoli objektivní přezkušování centrálních výpovědí (dogmat) výslovně zapovězeno.

    Co se pak filozofie týče, pak ta ovšem nikdy nebude disponovat mírou jistoty exaktních věd; už proto že filozofie se vztahuje na mnohem komplexnější pojetí skutečnosti, nežli tyto vědy. To ovšem na straně druhé naprosto neznamená, že by ve filozofii bylo přípustné tvrdit cokoli, podle vlastní libosti. (I když to tak samozřejmě leckteří „filozofové“ činí.) Filozofie se už po dva a půl tisíce let své kontinuální historie stále pohybuje, osciluje kolem několika centrálních témat; a jednotlivé filozofické směry se pak od sebe odlišují tím, z jaké perspektivy se snaží tato centrální témata osvětlit. V tomto smyslu jsou tedy jednotlivé filozofické směry limitované, pouze jednostranné; ale v jejich komplexu máme přece jenom vytyčený určitý „nehybný střed“, kolem kterého se všechno toto hledání otáčí. Není tomu tedy – opakuji ještě jednou – tak že by si každý mohl podle libosti vytvářet svá vlastní témata, své vlastní obrazy, své vlastní „pravdy“. Ta centrální osa jak tázání, tak odpovídání je tu daná celkem konstantně, a sotva se na ní i v budoucnosti bude něco zásadního měnit.

77. „TÁZAL JSEM SE SÁM SEBE“

    Vraťme se ještě jednou k Frommovi a jeho „emunah“. Napsal jsem už, že takovýto pocit vlastní vnitřní jistoty může právem může mít jenom a pouze ten, kdo celý svůj život poctivě a odpovědně hledal pravdu světa, pravdu života. Jenom ten, kdo své vlastní názory znovu a znovu kriticky přezkušoval na prubířském kameni samotného života.

    Když se svého času dotazovali Sokrata, jakým způsobem dospěl ke svým pravdám, odpověděl: „Ptal jsem se sám sebe.“ (Podle jiného výkladu: „Zkoumal jsem sám sebe.“)

    Sokrates proslul svou „eristickou“ metodou vedení dialogu; kdy tedy se svými protějšky v diskusi zapřádal hovor, ve kterém on sám nijak netvrdil že zná pravdu; ovšem kladením dalších a dalších otázek nutil své spoludiskutující k tomu, aby svá tvrzení buďto dokázali, anebo sami nahlédli jejich omylnost. A tím že se odhalila omylnost jejich – výchozích – tvrzení a názorů, postupovalo se stále dále a výše k pravdám, které už buďto nebylo možno zpochybnit vůbec, anebo které přinejmenším přinášely mnohem vyšší stupeň poznání nežli ony názory výchozí.

    Toto tedy byla specifická metoda Sokrata, jak se dobírat pravdy; ale jak vyplývá z jeho odpovědi, on tuto metodu hledání – stále vyšší a jistější – pravdy používal nejen vůči těm druhým, nýbrž i vůči sám sobě. On sám znovu a znovu stavěl kritické otázky sobě samému, on sám znovu a znovu přezkušoval své vlastní názory – dokud nemohl nabýt alespoň relativní jistoty, že jeho náhledy na svět jsou natolik vyspělé, že mohou obstát i před velmi kritickým přezkoumáním.

    A to je právě to, o co se jedná. Ještě jednou: my nikdy nebudeme, nikdy nemůže mít absolutní jistotu o naprosté pravdivosti našich názorů a přesvědčení. I naše zdánlivá „vnitřní jistota“ nás může zcela šeredně oklamat, neboť ona je jenom vnitřním pocitem našeho vlastního já. Je to ale právě toto neustálé „ptaní se sebe sama“, neustálé vnitřní sebezkoumání a sebepřezkušování, které nám může přivodit stav, kdy tuto naši „vnitřní jistotu“ můžeme považovat za pravdivou alespoň s velkou mírou oprávněnosti. I sám velký Sokrates se v leckterých věcech mýlil, respektive leckteré jeho názory neobstály před zkouškou času. Ale – i po dvou a půl tisíciletích všechny jeho názory nesou pečeť velikosti, a všechny i pro nás stále ještě mohou být velkou pomocí při našem vlastním hledání.

78. Pane Poláčku, a kdo vlastně určuje, zda má někdo pocit vnitřní jednoty právem nebo neprávem? Kdo jiný než samotný Bůh, popřípadě Bytí, Život, Realita a nevím jaké ještě jméno použít pro onu skutečnost s níž se konfrontujeme? Pokud někdo nemá tu jistotu právem, pak o ni samozřejmě časem přijde.

79. Oprava: pocit vnitřní jistoty.

80. Pane Poláčku, příčinou vágnosti ve filozofii nejsou špatní filozofové, ale zdroj informace, se kterou filozofové pracují.

81. Bůh, pane Poláčku, není prostě nic jiného než zcela obyčejná transcendentní realita.

    O transcendentní realitě nikdo rozumný nic vědět nemůže. V existenci transcendentní reality je tedy zcela logicky možné pouze věřit. Není ovšem nijak těžké věřit, že existuje realita přesahující obvyklou materiální zkušenost, tedy smyslové a rozumové možnosti našeho poznání.

    Pokud nevěříte v transcendentní realitu, musíte tedy nutně věřit v neomezené schopnosti člověka. Těžko říct, co je větší bláznovství.

    Tím bych existenci Boha považoval jednou provždy za ontologicky dokázanou. 🙂

82. CO JE MĚŘÍTKEM PRAVDIVOSTI?

    Kdo má pocit vnitřní jistoty právem nebo neprávem? To už jsem víceméně napsal: je to to sokratovské „tázání sebe sama“.

    Veškeré lidstvo je možno konec konců rozdělit na dva základní typy: na ty, kteří hledají, a na ty kteří „vědí“. Sokrates – ačkoli ho jeho vlastní občané označili za „nejmoudřejšího Řeka“, nikdy o sobě netvrdil že by – s definitivní jistotou – věděl co je pravda, co je skutečnost. Naopak jak známo Sokrates proslul svým výrokem „vím že nic nevím“. Byl to ale právě tento stav neustálého přezkušování pravdivosti respektive odůvodněnosti jeho názorů, který ho nakonec opravňoval respektive umožňoval mu určité názory přece jenom zastávat s vysokou mírou jistoty.

    Oproti tomu ti druzí, ti kteří s neotřesitelnou jistotou „vědí“ – to jsou právě ti kdo své názory nikdy nenechali projít touto výhní ohně pochybností a sebepochybností. Oni „vědí“; ale toto jejich údajné vědění je pouhým dogmatismem, který se pak projevuje podrážděností až nenávistností, když jsou pak přece jenom konfrontováni s kritikou, se zpochybněním svých zdánlivě „nevývratných“ názorů a tvrzení. – Mimochodem, přesně takový případ líčí sám Sokrates v Platónově „Ústavě“ (jeden z mála platónských dialogů kde Sokrates hovoří v ich-formě), kde Sokratův názorový odpůrce, sofista Thrasymachos prošel hned dvěma záchvaty vzteku (Sokrates dokonce říká, že při tom prvém dokonce všechny přítomné svým divokým extempore vystrašil natolik, až se vysloveně přikrčili leknutím). První tento Thrasymachův výbuch vzteku byl tehdy, když se sám poprvé vmísil do hovoru, ve kterém předtím Sokrates hovory o tom, co je spravedlnost, vedl zcela jiným směrem, nežli jaké byly názory samotného Thrasymacha. A podruhé, když po delším dialogu s ním mu Sokrates dokázal, že jeho – Thrasymachovy – téze jsou vnitřně rozporuplné, a že při jejich důsledném sledování ve skutečnosti podporují pozici Sokrata. V tu chvíli kdy Thrasymachos poznal že jeho názory jsou neudržitelné a vyvrácené, s dalším výbuchem hněvu diskusní kruh opustil.

    Vůbec, paní Hájková, když stavíte otázku „kdo rozhoduje“ o tom kdo má pocit vnitřní jistoty právem či neprávem, pak – sice se to napohled může zdát jenom velmi nicotnou či vnějškovou záležitostí, ale ve skutečnosti (troufám si tvrdit) je to právě tato míra podrážděnosti v konfrontaci s kritickými názory, která je v tomto ohledu velice spolehlivým měřítkem. Znám to nakonec i z mé vlastní osobní zkušenosti: v dřívějších časech, když jsem ještě mnohem méně věděl o realitě tohoto světa, jsem býval také mnohem podrážděnější, když jsem narážel například na politické názory které mi byly cizí, které odporovaly mému přesvědčení. Nebyl jsem schopen pochopit jejich objektivní příčiny; a proto jsem byl přesvědčen že je mohou zastávat jenom lidé mravně nízcí a deformovaní. Zatímco dnes už si dovedu daleko spíše odvodit toto objektivní pozadí; a už daleko více vím, že i názory napohled nepřijatelné (nebo přinejmenším mně se tak jevící) mají většinou přece jenom nějaký tento objektivní základ, a tedy i alespoň určitou míru pravdivosti, nebo přinejmenším odůvodněnosti.

    Ostatně – vraťme se zpět k Sokratovi – on i se svými nejpříkřejšími názorovými odpůrci (jako právě řečený sofista Thrasymachos) jedná vždy neobyčejně mírně a přátelsky, s určitým porozuměním pro jejich názorové pozice; jenom pak vzápětí ukazuje omezenost těchto názorů.

    Vůbec – a právě na projednávaném tématu otázky po tom co je spravedlnost – se velice zřetelně ukazuje rozdíl mezi Sokratem a jmenovitě Thrasymachosem. (Který se ostatně do celé diskuse jak řečeno přímo vrhl samozřejmě s nejhlubším přesvědčením o nezpochybnitelné pravdivosti svých názorů.) Thrasymachos – poté co Sokrates odmítl v diskusi s dalšími účastníky hovoru přijmout nějaké obecně zastávané názory o spravedlnosti, jako například „vrátit každému co mu patří“, a celé hledání směřoval k nějakému vyššímu, komplexnějšímu pojetí pojmu spravedlnosti – tak v tu chvíli se Thrasymachos přímo vrhl do hovoru s radikálním tvrzením, že prý „spravedlnost je to co prospívá silnějšímu“. Pro tuto svou – bezpochyby značně extrémní – tézi má ovšem nemálo přesvědčivé zdůvodnění: on konstatuje že existují různé formy vlády, oligarchické, demokratické, tyranské. A každá z těchto vládních forem má svou ústavu, která právě tento způsob vládnutí deklaruje jako „spravedlivý“. Z této skutečnosti tedy celkem vzato zcela logicky vyplývá Thrasymachův závěr, že jestliže je to ten silnější (tedy ten aktuálně vládnoucí), kdo má právo a moc určovat, co má platit jako „spravedlivé“, pak je tedy spravedlivost skutečně tím, co „prospívá silnějšímu“. – Připomenu ostatně co už jsem zmínil dříve, že Thrasymachos zde zastává prakticky naprosto stejnou pozici jako Marx, který taktéž tvrdil, že stát a právo jsou pouze „nástroje vládnoucích tříd k udržení jejich třídního panství“!

    Tato Thrasymachova téze, že „spravedlnost je to co prospívá silnějšímu“ je tedy z této perspektivy nahlížena velice silná, velmi pevně odůvodněná. Poté ovšem následuje naprosto typický Sokratův způsob vedení dialogu, kdy prostřednictvím sledu zdánlivě nezáludných otázek nakonec samotného Thrasymacha donutí vyslovit závěr, že prvotním účelem a úkolem vládnoucích je přesně naopak – ochrana těch slabých!

    O co se tu tedy vlastně jedná? Jaký je ten zásadní rozdíl mezi způsobem argumentace sofisty, a mezi pojetím Sokrata? Nejde tu ani tak o ten konkrétní případ že Sokrates donutil svého protivníka uznat jeho (Sokratovu) pravdu; ale jde o to, že onen Thrasymachův názor se ukázal být pouze DÍLČÍM, omezeným. Thrasymachos z celého komplexu lidského, společenského žití vytrhl jeden jediný moment – totiž moment bezprostřední moci. Zatímco Sokrates naopak vždy míří na CELEK, na celý komplex společenských, životních vztahů, v konečné rovině na celistvost veškerého bytí. A protože – podle Sokratova přesvědčení – toto bytí je nakonec ve své podstatě dobré (jeho vůdčím principem je idea dobra), pak je tedy i ve všech jednotlivých sférách tohoto světa (především světa lidského) nutno hledat, a především nutno podporovat všechno, co vede k tomuto dobru.

    Ještě jednou, v čem je zásadní rozdíl mezi argumentací pravdivou, a mezi argumentací – dejme tomu – sofistickou: sofistická argumentace je pouze dílčí, z celého komplexu bytí vytrhává svévolně jenom jeden izolovaný aspekt; zatímco argumentace pravdivá, dejme tomu sokratovská, vždy důsledně míří na celek, na vnitřně provázaný komplex všech souvislostí a vztahů.

    K tomu všemu je ovšem nutno připojit ještě jedno: to co zde bylo uvedeno jako základní kritérium pravdivého postoje – tedy vztah k celku, ke komplexitě – to je něco co je nutno posuzovat vždy případ od případu. Je totiž mnoho takových, kteří (především dnes je to vysloveně módou, jmenovitě v ezoterice) hlásají údajně celistvý, holistický pohled na svět, a tvrdí že směřují k „dobru“ tohoto celku; ale tento jejich „celek“ je ve skutečnosti jenom abstraktní, je to fakticky zase jenom jeden aspekt vytržený z živoucího celku. Hegel v tomto ohledu naprosto správně vždy znovu a znovu opakoval, že pravda sice musí být skutečně obecná (tedy vztahovat se k onomu celku) – ale že zároveň musí být „konkrétní“, to jest musí zároveň procházet všemi jednotlivými součástmi onoho celku. Jedině tak je pak tato pravda živoucí, a nikoli pouze abstraktní. Hlásat navenek „celek“ či „dobro“ je velice snadné; ale je to právě toto konkrétní, živoucí uchopení daného tématu, které je tím nejtěžším krokem, a právě to je konečným měřítkem pravdivosti.

83. TRANSCENDENCE A PŘÍTOMNÝ SVĚT

    Pane Nusharte, zdá se že bude zapotřebí trochu blíže si osvětlit, co vlastně znamená pojem „transcendence“. Už samotný původní význam latinského „transcendentia“ jakožto „překračování“ nám může poskytnout první zásadní orientaci.

    Ovšem: i toto „překračování“ či „přesahování“ bývá velmi často chápáno zásadně chybně. Naprosto klíčovým je tady uvědomit si jedno: jestli tu má být něco co „překračuje“ – pak tu nezbytně musí být i něco co JE překračováno, přesahováno. Jinak řečeno: ve skutečnosti NENÍ TRANSCENDENCE BEZ IMANENCE. Není transcendentní sféry bez sféry reálného bytí. I když vyjdeme třeba z biblického „na počátku nebylo nic, jenom Duch se vznášel nad vodami“ – i pak zde musejí být ony „vody“, jinak by ani onen „duch“ neměl nad čím se vznášet. To ale znamená: on by se neměl k čemu (reálnému) se vztahovat. A co se nemůže vztahovat k něčemu reálnému, to samo nemá žádnou reálnou existenci.

    Naprosto přesně vztah mezi těmito dvěma sférami vystihl Jan Patočka, když komentoval Parmenidův koncept „čistého bytí“ (které tedy mělo ryze transcendentální charakter), a poměr tohoto bytí k jsoucímu, předmětnému, „rozprostraněnému“ světu. Parmenides sám nedokázal tyto dvě sféry, tedy sféru transcendentální a sféru imanentní, spojit v jeden navzájem provázaný celek; a proto mu později Aristoteles právem vytkl, že musel pro obě tyto sféry jmenovat zcela jinou prvotní příčinu. Komplex jsoucího světa se tedy Parmenidovi rozpadl na dvě zcela různé, od sebe zcela oddělené sféry.

    Oproti tomu Patočka naprosto správně tvrdí, že toto transcendentální „čisté bytí“ a onen materiální „rozprostraněný svět“ ve skutečnosti nejsou ničím jiným, nežli jenom dva různé aspekty JEDNÉ A TÉŽE SKUTEČNOSTI. Dnešní terminologií by se tato věc dala vyjádřit tak, že se jedná o něco podobného jako je vztah mezi teorií relativity a mezi kvantovou mechanikou: entity tohoto světa se nám jeví jednou jako vlnění, podruhé jako částice. Obojí je správné, obojí záleží jenom na tom z jakého úhlu pohledu se my na věc podíváme; ale obojí je nakonec součástí té samé skutečnosti. A ten sám fakt že my sami nejsme schopni tyto různé aspekty skutečnosti spojit v jeden jediný pohled, že my je od sebe – stále ještě – oddělujeme, to je jenom výrazem naší vlastní (subjektivní) omezenosti, nikoli reálným stavem.

    Troufám si proto tvrdit: to co lidé obvykle považují a deklarují jako „transcendentní“ – pokud tím mají na mysli to že by se mělo jednat o něco co je naprosto odtržené od jsoucího materiálního světa, co by mělo mít svou vlastní autonomní, na tomto světě nezávislou existenci – pak se jedná pouze o subjektivní, omezený pohled lidský, nikoli o pravdu samotné skutečnosti. Hegel měl naprostou pravdu v tom, když tvrdil (na rozdíl od Kanta), že takovéto mechanické odtržení sféry transcendence a imanence je nepřípustné; nýbrž že ve skutečnosti jsou obě tyto sféry navzájem provázané. – Že se samotnému Hegelovi tyto dvě sféry nepodařilo provázat jinak nežli cestou víceméně abstraktní logiky, je už zase záležitostí jinou. I Hegelův systém metafyzické logiky byl jenom jedním (dalším) krokem na této cestě poznávání, nikoli krokem posledním.

    Všeho všudy tedy, pane Nusharte: tvrdím a znovu opakuji, že ona údajná „transcendence“ není a nemůže být ničím, co by existovalo nějak izolovaně od našeho jsoucího světa a nezávisle na něm; nýbrž z tohoto světa vyrůstá, „překračuje ho“ – ale právě jenom na jeho vlastním základě. Jakékoli snahy onu říši transcendence konstruovat jako něco zcela nezávislého na reálném jsoucím světě je jenom výrazem subjektivní neschopnosti lidské mysli tuto říši transcendence pochopit jako jenom druhou stránku jedné a téže všeobsáhlé skutečnosti.

84. Papež František také tvrdí, že lidé mají hledat celek. Máme podle něj říct „ne“ ideologiím a „ano“ celku. (https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/prijde-paraklet-ktereho-poslu-od-otce-j-1526 )
    Ale vypadá to, že podle Františka je tím celkem církev.

85. Pokud jde o to rozčilování se při výměně názorů, tak nedávno jsem zaslechla v jednom videu, které mi kdosi poslal, že prý setkávání se s názorem, který je pro nás těžko přijatelný, je bolestivé. Možná proto někteří lidé reagují tak podrážděně. Jako by jejich názor byl součástí jejich „já“.

86. V čem jsme, pane Poláčku, ve sporu?

    Mám pocit, že pokud jde o transcendenci, jsme ve shodě.

87. Pokud se člověk ráno probudí s pocitem neschopnosti revize svého včerejšího názoru, tak se ocitl mimo způsob přemítání používaného filozofy….jsem včera někde zaslechl.

88. Panu Poláčkovi:
    „pak zde musejí být ony „vody“, jinak by ani onen „duch“ neměl nad čím se vznášet.“
    Dobře, ale mohly by tady být vody bez ducha a duch bez vody. Nebo ještě lépe to lze ukázat na člověku, protože ten si může, na rozdíl od vod, vybrat. Může tu tedy být člověk bez ducha a duch bez člověka. (Konkrétní věci a tvorové zbavení ducha ale nejsou žádnou imanencí.) Anebo zde může být obojí propojeno. Může být vše existující plné ducha. „Bůh bude všechno ve všem“, jak píše Pavel.

89. Napřed k tomu kázání papeže Františka: ne, nemyslím že on tuto svou myšlenku celku vztahoval jenom na církev; spíše ji myslel zcela obecně (i když samozřejmě v prvé řadě myslí na poměry v církvi). Například jeho argumentace proti štěpení na pravici a levici – to se sotva může týkat samotné církve, to je záležitost ryze politická.

    Zajímavé je: jeho odsuzování ideologií (a jejich vzájemného sváru) velice úzce koresponduje s tím, co jsem zrovna dnes já napsal na DR ohledně střetu „fundamentalismů“, v souvislosti s bojem kolem potratů: https://denikreferendum.cz/clanek/34272-potraty-nechtena-tehotenstvi-a-bojovnici-za-zivot

    Na jedné straně se tedy mé (respektive: Sokratovy) názory o nutnosti hledat pravdu (a dobro) celku kryjí s tím co zde říkal papež František; ale na straně druhé se podle všeho František dopouští té zcela klasické chyby, že (zase) povyšuje celek nad části. Tento „celek“ se v jeho podání jeví být jakousi nadřazenou entitou, kterou mají být podřízeny všechny – konkrétní – součásti našich životů. To pak vede k tomu, že tento „celek“ je sice obdařen všemi možnými ušlechtilými atributy, ale ve skutečnosti je pouze neurčitý, mlhavý. Hegel by řekl, že je to pouze abstraktní celek.

    Já jsem v tom mém komentáři na DR napsal, že je vždy nutno hledat Aristotelův „správný střed“; ale ten je možno hledat (a nalézt) jenom a pouze tehdy, když jsem napřed vstoupili do obou krajních pozic. V daném případě naprosto konkrétně: František chce – poukazem na dokonalost a dobro celku – obejít problém střetu pravice a levice; aniž by ale tento konflikt dokázat vyřešit v jeho konkrétní podobě. Oproti tomu já – s poukazem na Aristotela – říkám že tento „správný střed“ je možno nalézt jedině tak, když se plně ponoříme do tohoto protikladu, když se seznámíme se všeho jeho aspekty, s jeho příčinami a s jeho souvislostmi. Teprve na základě této zcela konkrétní znalosti můžeme pak vůbec začít hledat cestu k onomu „pravému středu“. Onen – nadřazený – celek tu tedy vzniká až teprve spojením, syntézou tohoto protikladu; a nikoli tím že bychom tento protiklad obcházeli jeho prostým popřením.

    Stejně tak Sokrates: on sice míří k „celku“, ale cestou přes zcela konkrétní analýzy všech jednotlivých součástí. To je právě to, co nejen u Františka, ale u víry vůbec chybí: tam se sice všechno vztahuje k onomu celku „Božího světa“, ale zcela zde chybí celá ta sféra konkrétního, jednotlivých částí. Respektive je jim paušálně upírána autonomní existence.

90. To je ostatně zároveň jádro rozdílu mezi řeckým „logem“ a mezi křesťanským „Duchem svatým“. Tento „Duch svatý“ sice implikuje představu nekonečné moudrosti; jenže tato „moudrost“ zůstává neurčitá, mlhavá, nelze z ní odvodit žádné návody, žádné poznání pro konkrétní případy, pro jsoucí svět. Zatímco řecký „logos“ je vždy konkrétní, vždy analyzuje zcela určité entity, u kterých se snaží definovat jejich zcela konkrétní vlastnosti, atributy.

91. „Jako by jejich názor byl součástí jejich ‚já‘.“ – Ale jistě, paní Hájková, v určitém smyslu celé naše „já“ není tvořeno ničím jiným, nežli souborem, komplexem našich názorů, našich přesvědčení. Naše „já“ je právě to co nám říká co jsme, co je tento svět a jaký je náš vztah k tomuto světu; a tato všechna určení jsou utvářena právě našimi (dílčími) názory.

    Samozřejmě ne všechny naše názory jsou natolik klíčové, abychom jejich ztrátu či změnu museli pociťovat takto bolestně. Je zde určitá hierarchie našich názorů; ale ty které pro nás mají existenciální význam, ty jsou právě součástí našeho já, a právě proto je natolik bolestné, když jsme nuceni je podrobit zásadní revizi. A právě proto se lidé tomuto kritickému přezkoumání svých názorů tak zarytě (respektive zoufale) brání.

92. „mohly by tady být vody bez ducha a duch bez vody“ – jak se to vezme, paní Hájková. Na jedné straně tomu tak skutečně v určitém smyslu být může; ale objektivně právě toto zcela zásadně možné není. To je právě to o co se jedná.

    My sice – z našeho lidského, subjektivního hlediska – můžeme tyto dvě sféry oddělit; a můžeme třeba o nějakém člověku říci, že je „bez ducha“. Nebo můžeme vůbec říci, že tento – přítomný – svět je „bez ducha“, protože se vzdálil od oné imanentní jednoty s Duchem.

    Ale – právě to jsem se snažil vysvětlit mým poukazem na Patočku, že objektivně toto dělení možné není. Není možné, aby vůbec reálně existovalo něco, co je „bez ducha“, tedy co by ve svém základu nemělo něco jako „logos“. Ale stejně tak Duch (Logos, Celek) nemůže nikdy reálně existovat bez konkrétního, jsoucího světa. Ještě jednou: jak zcela správně napsal Patočka, obojí jsou jenom dva různé aspekty jedné a téže skutečnosti. To jenom my lidé – v naší nevědomosti, respektive pouze omezené vědomosti – dokážeme obojí od sebe odtrhnout, jako by to bylo reálně možné.

    Abych se vrátil k danému příkladu: ani „vody“ nemohou existovat bez „ducha“, bez logu. Každá – i ta sebemenší – částice našeho jsoucího světa má svůj logos, který zakládá podstatu její existence.

    Ostatně, stejným směrem uvažuje i část teoretických fyziků současnosti. Už jsem několikrát citoval prominentního německého fyzika Carl Friedricha von Weizsäckera, když v jenom novinovém rozhovoru pronesl sice velmi opatrně formulovanou, nicméně v jejích intencích zcela jasnou větu, totiž jestli za všemi fyzikálně materiálními entitami (částicemi) nakonec nestojí „informace“ – tedy faktor ve své podstatě nehmotný, imateriální. Pokud je tato jeho úvaha správná (a já se k ní dost přikláním), pak skutečně platí, že „vody nemohou existovat bez Ducha“.

    Ovšem: stejně tak platí i na straně druhé, že nemůže – reálně – existovat žádná „informace“, která by sama nebyla hmotná. Která by neměla nějaký hmotný substrát, hmotný základ, hmotného nositele. A to samé platí tedy i o samotném „Duchu“ – ani on nemůže existovat jenom jako čirá Ne-hmota, protože pak by neměl vůbec žádnou realitu. Byl by pouhou chimérou.

93. Pane Nusharte, že bychom my dva opravdu byli „ve shodě“, co se týče transcendence?… Tady bych si nebyl tak zcela jistý. Zdá se mi totiž pořád, že Vy v dané věci stále děláte to co jsem popsal v předešlém vstupu: totiž že sféru „transcendence“ pojímáte jako něco izolovaného, jako něco co má svou vlastní nezávislou, autonomní existenci. A co je jako takové nadřazené našemu vlastnímu, profánnímu světu.

    Pokud se ve Vašich názorech ohledně dané záležitosti týče mýlím, rád se ovšem nechám přesvědčit o opaku.

94. „Pokud se člověk ráno probudí s pocitem neschopnosti revize svého včerejšího názoru, tak se ocitl mimo způsob přemítání používaného filozofy“ – pane Petrasku, tato věta ovšem implikuje představu, že filozofové vstávaje lehaje nemají na mysli nic jiného, nežli neustálou revizi svých vlastních názorů… 😉

    Takto jednoduše to asi fungovat nebude. A schopnost skutečně revidovat své vlastní („včerejší“) názory je i mezi filozofy krajně vzácným kořením. A skoro bych skepticky mínil, že mezi filozofy je tato vlastnost ještě vzácnější nežli u jiných povolání; neboť filozofové své erudice daleko spíše využívají k tomu, aby zuby nehty bránili své vlastní ideové pozice, nežli je vystavili nebezpečí revize.

    Ovšem – tato věta má svou pravdivost v tom, že filozofické uvažování jako takové je skutečně založeno víceméně na neustálé revizi svých (včerejších) názorů. Vlastně právě to je dáno oním sokratovským „tázal jsem se sám sebe“. Toto tázání je nekonečný proces; a vlastně každá nová otázka znamená, že (naše) dosavadní odpovědi byly neuspokojivé, nedostatečné; a že je tedy nutno je alespoň do určité míry revidovat.

    Právě proto se filozofický pohled na svět zcela zásadně liší od pohledu věroučného: víra nepřipouští pochybnosti, nepřipouští revizi. (Což neznamená, že by k těmto revizím nikdy nedocházelo; ale v naprosté většině jsou doprovázeny rozhořčenými, a mnohdy přímo krvavými boji „revizionistů“ s tradicionalisty.)

95. Anebo naopak : víra je vztah základní důvěry, kterým Duch Přímluvce poruchovému osobnímu řádu vod a tuků hmotného aspektu naší existence daruje tu bláhovou touhu a odvahu být vždy znovu otevřen autentizaci snah o pravdivější sebesdílení s celistvostí skutečnosti.

    K Platonskému státu: řád obvykle vnímáme jako aspekt dobra – chrání nás před zánikem v chaosu (třeba v p. Petráskem naznačeném? chaosu demokratického míjení názorů) . Avšak absolutní řád bychom jako dobro zřejmě nehodnotili: ztratil by se v něm potenciální smysl jednotlivé osobní sebe si vědomé existence.

96. Spor a shoda s panem Poláčkem

    „Zdá se mi, že sféru „transcendence“ pojímáte jako něco izolovaného, jako něco co má svou vlastní nezávislou, autonomní existenci.“

    Podle mě jsme, pane Poláčku, ve shodě. Sféra transcendence nemůže být izolovaná, protože aby mohlo existovat něco „za“ poznatelnou (dosažitelnou) realitou, musí existovat i poznatelná (dosažitelná) realita, jinak by to, co existuje „za“ ní, nemělo za čím existovat.

    Netvrdím ovšem, že to samé, co existuje za ní, nemůže existovat i bez ní. Tvrdím jen, že pokud by to samé existovalo bez ní, neexistovalo by to za ní, a tudíž by to nemohla být „sféra transcendence“, respektive – bylo by to to samé, ale nemohlo by to tak být nazváno.

    Pokud by tedy existovala POUZE JEN sféra ZA poznatelnou (dosažitelnou) realitou a my bychom zároveň byli pouze součástí sféry poznatelné (dosažitelné) reality, neměl by KDO sféru za poznatelnou (dosažitelnou) realitou NAZVAT sférou NEPOZNATELNOU (nedosažitelnou), pokud ovšem za poznatelnou (dosažitelnou) realitou neexistuje nějaké Slovo, a to Slovo není například Bůh.

97. Transcendo, transcendere – znamená překročit, přesáhnout.
    „V soudobé filosofii velmi široký pojem, který může zahrnovat jak běžnou každodenní transcendenci každé situace, k níž samozřejmě patří i nějaké očekávání (obavy, naděje atd.), které ji přesahuje, tak také metafyzické tvrzení nadsmyslových skutečností.“
    (Wikipedie)

98. Anebo to může znamenat překonání determinace. Toho, co je dáno.

99. PORUŠENÝ A NENARUŠENÝ SVĚT

    Tak pan Jaroslav Nushart se nám vrátil z dovolené; právě v tom pravém okamžiku, už jsem dost litoval toho, že je nepřítomen právě v tu chvíli, kdy s naše diskuse stočily na opravdu klíčová témata.

    A přichází hned s se skutečnou výzvou; i když se ona zmínka o „poruchovém osobním řádu vod a tuků hmotného aspektu naší existence“ takto nemusí napohled jevit.

    Této tvrzené (respektive konstatované) „poruchovosti se asi budeme muset věnovat poněkud blíže. Totiž – kde se vlastně v našem jsoucím světě bere vůbec nějaká „poruchovost“? Mohou být například samotné atomy, molekuly, elektrony a další elementární částice z kterých se skládá náš materiální svět „poruchové“?… Může být voda (respektive biblické „vody“) poruchová?… A jestliže je hmota jako taková vůbec nějakým způsobem deficitní – pak ve vztahu k čemu? A kdo je tím, kdo vůbec provádí tento akt srovnání poruchovosti s „neporušeností“? Nejsme to nakonec pouze a výhradně my sami (tedy ti „poruchoví“), kdo toto srovnání koná? Respektive: nejsme to jenom a my „poruchoví“, kdo si vytváří ideální obraz Neporušenosti, aby pak v zrcadlení této ideální Neporušenosti pak konstatoval a žaloval svou vlastní „poruchovost“?… Otázka nad otázku, a nesnadné odpovědi.

    Vraťme se tedy napřed k samotnému základu: může být například atom „poruchový“?… Asi stěží bychom mohli vyslovit takovéto tvrzení. Atom může být ovšem „narušený“, například když se srazí s atomem jiným; pak se může rozpadnout jeho vnitřní struktura. Ale sotva by bylo možno tvrdit že atom je „poruchový“ ve smyslu nějaké jeho principiální deficitnosti.

    Kde se tedy v našem materiálním světě (který konec konců sestává z atomů) vůbec bere onen moment „poruchovosti“? Co molekuly? Byla tu řeč o „vodách“; může být snad molekula vody, toto prosté H2O, snad „poruchová“? Asi taktéž sotva.

    Ale jak je to pak s dlouze zřetězenými, vysoce komplexními molekulami organickými? Které leckdy vykazují sklon k rozkladu, tedy k poruše už při působení relativně slabých vnějších vlivů?…

    Zdá se tedy, všechno ukazuje na to, že ona monitorovaná „poruchovost“ do našeho světa vstupuje spolu s momentem komplexity. Čím je nějaká (materiální) entita složitější, komplexnější, tím je principiálně náchylnější k poruchovosti.

    Ovšem: jak naše – biologické – tělo, tak především náš duch a naše duše jsou útvary vyznačující se vysokým stupněm komplexity. Nebo jinak řečeno: jenom a jedině proto že naše tělo, náš duch a naše duše jsou v takto (extrémně) vysoké míře komplexní, mohou vykazovat ty kvality které ve svém celku utvářejí naši existenci, materiální i imateriální.

    A jestliže tedy poruchovost je důsledkem komplexity, pak nelze učinit jiný závěr nežli ten, že tato „poruchovost“ je nezbytnou a nevyhnutelnou daní právě za to, že jsme lidské, vysoce vyvinuté, vysoce komplexní bytosti.

    Pravý problém ale vyvstane teprve teď: jak tedy vůbec můžeme myslet, předpokládat nějaký stav či svět „neporuchovosti“ – který by ale zároveň měl být ještě vyšším, dokonalejším stavem nežli ten náš? Podle všech jmenovaných měřítek by to musel být stav či svět ještě mnohem vyspělejší, tedy mnohem komplexnější; jak by pak tedy mohlo být myslitelné, že by to nebyl svět ještě subtilnější, ještě citlivější, ještě více náchylný k poruchám, nežli ten náš vlastní?…

    Na tuto otázku bude asi velmi obtížné nalézt přesvědčivou odpověď.

    Ještě jednou tedy: není to celé naše vztahování se k „neporušenému světu“, naše důvěra v jeho dokonalost – není to jenom projev naší (ať vědomé či nevědomé) touhy vymanit se nějak z onoho ontologického rozporu, že to co je zdrojem naší exkluzivity (tedy našeho výsostného lidství) je zároveň příčinou naší nedokonalosti, naší náchylnosti, naší „poruchovosti“?…

100. „absolutní řád bychom jako dobro zřejmě nehodnotili: ztratil by se v něm potenciální smysl jednotlivé osobní sebe si vědomé existence“ tato věta je ovšem další vysokou výzvou pro naše uvažování. Tradičně se spíše předpokládá pravý opak: že je to „absolutní řád“, který je vzorem vší dokonalosti, a tedy zdrojem a pramenem veškerého dobra pro jsoucí svět.

     Popření tohoto předpokladu je tedy nemálo originálním počinem; jeho argumentaci je ale podle všeho nutno dát za pravdu. Ostatně, sám už celá léta opakuji a tvrdím právě toto: nějaký absolutně čistý, absolutně dokonalý „Řád“ má nevyhnutelně tu deficitní stránku, že je – abstraktní. Ve své zdánlivě absolutní dokonalosti je mrtvý, neživotný. Je to tedy jenom a jedině „nedokonalý“, či přímo „poruchový“ život sám, který jediný může mít potenciál tuto zdánlivou absolutní dokonalost oživit, naplnit ji reálným obsahem, ale i smyslem.

101. Pan Jiří Nushart: zdá se tedy opravdu, že co se pojímání principu transcendence týče, pak mezi námi -alespoň v této obecné rovině – skutečně nejsou přítomny nějaké zásadní rozdíly.

     Což je bezpochyby potěšitelné zjištění. 😉

102. Pojem „transcendence“ – ano, paní Hájková, potíže (jako obvykle) vznikají z toho, že daný pojem má či může mít celou řadu dosti odlišných významů a užití. A když se jasně předem neurčí, o který význam se právě v dané chvíli jedná, pak z toho snadno mohou vznikat nejasnosti.

     Jestli ovšem transcendence může znamenat „překonání determinace“ – to je zase velká otázka. Pokud bychom tedy vyšli z řečeného, že transcendence je překonání „toho co je dáno“ – pak by to muselo znamenat, že transcendence (respektive sféra transcendence) je „to co není dáno“. Ovšem, jestliže něco „není dáno“ – pak to ale vůbec neexistuje!

     Všechno, co nějakým způsobem reálně existuje, se nemůže vymanit ze zákona působnosti determinace; neboť už Aristoteles věděl, že „je sotva možné, aby se něco dělo bez příčiny“. A toto „dění se s příčinou“ fakticky neznamená nic jiného, nežli determinaci.

     Opět je tedy nutno klást velice zásadní otázku, jestli celý onen princip „transcendence“ je něčím jiným, nežli jenom (ideálním) produktem naší vlastní mysli. Projevem naší – vědomé či nevědomé – touhy uniknout z řetězců determinací alespoň v rovině ideální, když už jí nemůžeme uniknout v rovině reálné.

103. Nebyla by třeba určitým řešením odpověď které se dostalo po dlouhých modlitbách (údajně) J. Suchému? :

     Neexistuji.
     Nemám to totiž zapotřebí 😉

104. S úměrou poruchovosti a komplexity jsem srozuměn. Navíc na pozadí tlaků narůstající rychlosti/chaotičnosti? změn prostředí…
     Chtěl jsem ale hlavně zkusit jinak – opačně – vyjádřit obsah vztahu víry jako naopak permanentní vydanosti k průběžné revizi.

105. Když ale ten asi ne přesný a z originálního kontextu trochu posunutý citát z JS po sobě čtu ráno, už si jeho vhodností zde jistý nejsem. Asi by vracel dialog před konsenzus o propojenosti našeho způsobu bytí a potenciálů transcendence, ke kterému jste zde dospěli s bratrem Jirkou (za argumentační podpory prof. JP 🙂 ).

     Radši si zde ještě prodloužím dovolenou, ale číst budu.

106. Víra může mít rovinu kolektivní a individuální. Kolektivní víra (vlastně náboženství) nutně potřebuje nějaký soubor dogmat, článků apod. Osobní víra je. Ta může být třeba klasickou vírou v „něco“. Jak říká Tomáš Halík – něcismus. Ten myslím ani nepotřebuje revizi, protože není vlastně co revidovat. Tato víra je příliš mlhavá.
     Revize kolektivní víry vyžaduje buď domluvu nebo nějakou autoritu, např. papeže. Ovšem vidíme, že papež František to vůbec nemá jednoduché.

107. Oprava: osobní víra ne.

108. „vyjádřit obsah vztahu víry jako naopak permanentní vydanosti k průběžné revizi“ – pane Nusharte, tak tohle je – musím přiznat – první případ kdy začínám alespoň tak trochu chápat. 😉

     Tedy: chápat Vaše stanovisko. Nicméně mi tu přece jenom ještě chybí konkrétnější určení: revize čeho? A kdo je ten, kdo reviduje/má právo revidovat?

     Ale jinak, ještě jednou: velice zajímavá myšlenka, budu si ji ještě nechat muset projít hlavou.

109. Co se toho výroku Jiřího Suchého týče, ten je skutečně takto autentický, jenom – pokud si dobře vzpomínám – s nepatrnou obměnou, totiž takto (když k němu hovoří Bůh o své existenci):

     „Já nejsem.
     Nemám to totiž zapotřebí.“

     Ovšem – nebylo to z oněch úvah J. Suchého sice zcela jednoznačně jisté, ale nemám pocit že by tomuto (Božímu) sdělení předcházely dlouhé modlitby; spíše mám pocit že se Jiří Suchý nachází v jakémsi permanentním dialogu s Boží instancí. Do jaké míry to lze či nelze nazvat „modlitbou“, netroufám si rozhodnout, ale spíše to na mě působilo „civilnějším“ dojmem, tedy jak řečeno vzájemného dialogu.

     Co se samotného obsahu tohoto výroku týče, pak tady je ovšem z naší strany velice obtížné zkoušet odhadovat „co tím vlastně básník myslel“. (Napadlo mě ovšem: někdo kdo má přístup na Facebook by mohl zkusit se ho přímo zeptat. Myslím, že jeho odpověď by mohla být opravdu zajímavá.)

     Ovšem: na straně druhé se domnívám, že zde jediná možná odpověď je ta, že – na tuto otázku odpověď vůbec neexistuje. Jakákoli konkrétní, jasná odpověď by totiž zničila právě to, co je na oné paradoxii existující neexistence geniální – totiž její nekonečně hlubokou dvojznačnost.

     „Já nejsem – nemám to totiž zapotřebí“ mě ovšem tak nějak upomíná na Hegelovu primární metafyzickou dialektiku vztahu kategorií „bytí“ a „nic“. Byl to sice už Platón, který jako první ukázal, že – na rozdíl od Parmenidova přesvědčení, že „nikdy nemůžeš vyslovit větu, že ‚nejsoucí existuje'“, že to za určitých okolností přece jenom možné je. (A právě teprve tímto aktem poznání Platón vůbec otevřel cestu ke spojení abstraktního Parmenidova „čistého bytí“ s reálným, konkrétním, předmětným jsoucím světem.) Ale až Hegel tuto dialektiku bytí a nebytí dotáhl k tomu závěru respektive poznání, že samotná kategorie „bytí“, ačkoli se napohled zdá obsahovat veškerý jsoucí vesmír, je ve skutečnosti natolik abstraktní, natolik bezobsažná, že ve skutečnosti už ona sama zároveň a bezprostředně znamená svůj naprostý opak, tedy „nic“.

     Na této dialektice „bytí“ a „nic“ pak Hegel založil celý svůj monumentální systém světa (a jeho dějinného vývoje) jako postupně se stále konkrétněji manifestujícího „absolutního Ducha“.

     Ovšem: na rozdíl od J. Suchého Hegel přesně naopak tvrdil, že onen absolutní Duch MÁ bezpodmínečně zapotřebí zůstat nejen sám sebou, tedy v rovině čistě ideální, nýbrž zároveň i vstoupit do reálného světa, respektive stát se hmotným, reálným světem. Tento absolutní Duch, i když původně „není“ (respektive nebyl), protože existoval pouze ideálně, svého naplnění mohl dosáhnout jenom tím, když se emanoval do formy materiálního, jsoucího, a tedy konkrétního světa.

110. Paní Hájková, ta původní formulace „osobní víra je“ by ovšem mohla mít svůj skrytý hluboký smysl. Právě co se toho vztahu bytí a nebytí, existence a neexistence týče. Víra se totiž vztahuje k čistě ideálním obsahům, tedy z materiálního, předmětného hlediska „není“. A přece jí není možno upírat určitou formu jsoucnosti; dost možná právě pro její imateriální charakter.