Josef Poláček
Geneze tohoto článku je značně atypická. A v tuto chvíli kdy ho začínám psát si ještě vůbec nejsem jistý, zda najdu tu smělost ho prezentovat veřejně, byť i jen pro nepatrný okruh posluchačů. Vlastně jsem vůbec neměl v úmyslu psát o těchto záležitostech, nýbrž mým záměrem bylo rozepsat se o něčem zcela jiném. O tématech zásadních, závažných, filozofických. Jenže – nedá se nic dělat, ale i vysoká filozofie nakonec souvisí i s věcmi zcela běžného, přirozeného života. Takže toto psaní je jakýmsi úvodem, či možná dokonce jenom předmluvou k onomu textu hlavnímu; vysvětlením jakými cestami jsem se k němu vůbec dostal.
——————————————————————————————–——-
Stává se to asi i jiným lidem nežli mně, že jim utkví v hlavě nějaká písnička, nebo jenom její část, a ta jim pak stále dokola zní v uších. A nemohou se jich zbavit. A tak i mně se například stalo před celkem nedávným časem – když jsem se opět jednou ponořil do internetových videonahrávek písňové tvorby pražského Semaforu sedmdesátých let – že mě půvabná Miluška Voborníková po několik dní znovu a znovu ujišťovala, že „já tančím před tvými dveřmi“. Byly to ovšem – jako obvykle – jenom plané sliby; za dveřmi nikdo nebyl.
Budiž; po těchto několika dnech mé podvědomí zřejmě definitivně pohřbilo veškeré marné naděje, takže hlas Milušky Voborníkové postupně vymizel. Ovšem – za nějaký čas jsem v hlubinách internetu opět zapátral po nahrávkách ze zlaté éry české písničky, tedy z doby konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. A protentokrát jsem natrefil na – osudový krok! – Petru Černockou.
Což o to, nic proti tomu; Petra Černocká se mi – musím přiznat – vždycky líbila. Samozřejmě, jak vyplývá z už řečeného, nebyla jedinou českou zpěvačkou jejichž zpěv se mi líbil a jejichž písně jsem rád poslouchal; ale Petra Černocká mě přitahovala magickou směsí životní radosti a zároveň jakési tiché, půvabné melancholie, to vše spojené v nějaké záhadné, nerozluštitelné tajemství.
Nebyl jsem tedy – netuše věcí příštích – nijak nespokojen, a ani varován, když jsem nyní vlastně po létech znovu objevil magii jejího zpívání. Přehrával jsem si s potěšením její další a další písničky; až… Až jsem narazil na její „Píseň na pět řádků“. A bylo zle.
K plnému porozumění dalšímu dění je teď velmi nápomocné a snad nepostradatelné, aby si nyní sám čtenář/čtenářka poslechl či poslechla inkriminovanou hudební produkci Petry Černocké. Zde je: https://www.youtube.com/watch?v=EuMbpK6bkXM
Běžný posluchač si teď nejspíše řekne: no ano, a co má být? Hezká písnička, ale v zásadě nijak nevybočuje z toho, co se zpívalo v oněch dobách, respektive co jinak tato zpěvačka měla ve svém repertoáru. – Ano, z čistě racionálního hlediska je tato úvaha dozajista naprosto správná. Jenže, faktický stav věcí je bohužel ten, že i s jinak zcela racionálně uvažujícím člověkem se náhle mohou začít dít zcela iracionální věci. Respektive v jeho podvědomí dojde k jakýmsi netušeným spojením, které vybudí jakési snad dávno zapomenuté asociace, či snad dokonce přímo atavistické nebo archetypální impulsy.
Krátce řečeno: tato písnička Petry Černocké naprosto okupovala mé vědomí. Celé dny mi v hlavě stále dokola znělo jedno jediné: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Naprosto kritické bylo minulé pondělí. Musel jsem ten den zrovna jet do města, měl jsem nějaké vyřizování na úřadech, jednalo se o určitou finanční částku která mi měla být vyplacena. Protože už znám svou paměť, či spíše nepaměť, několikrát jsem pečlivě zkontroloval, zda s sebou mám všechny potřebné dokumenty: občanský průkaz, vyplněný příslušný formulář. Všechno v pořádku; bylo tedy možno vyrazit na cestu.
Že mi přitom celé ráno hlavou znělo mámivé vábení Petry Černocké „se mnou zpívej píseň na pět řádků“, snad ani není nutno zvlášť připomínat. Cestou k autobusové zastávce se snad na každém druhém kroku opakovala tato výzva. – No budiž, alespoň cesta rychleji uteče. I při čekání na autobus mi někde kolem hlavy stále krouží pobízení: „se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Autobus konečně přijíždí, já otvírám tašku abych z ní vyndal jízdenku – a z mé vlastní aktovky na mě vybafne hlas Petry Černocké: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků!“
Nicméně jsem statečně odolal vábení Sirény, v autobuse jsem nezpíval; díky tomu jsem se bez dalších mimořádných událostí v poklidu dopravil až do úřadu. Že i tam mi dlouhé chvíle čekání Petra Černocká krátila svým vábením na pět řádků, bylo za dané situace už samozřejmé, ale nikoli zcela nevítané. Úřední záležitost jsem bez problémů vyřídil, dostal jsem příslušné potvrzení, stačilo už jenom žádost odeslat poštou na úřad jiný, onu dávku poskytující. Bezprostředně předtím než jsem tak učinil jsem ale strnul leknutím: došlo mi totiž že já jsem si s sebou sice skutečně vzal všechny potřebné dokumenty pro úřad první, ale že jsem naprosto zapomněl vytisknout příslušnou žádost pro úřad druhý, bez které by celá záležitost neměla smysl. A kdybych onen dopis poslal bez této žádosti, dost možná bych pro zmeškání termínu celou tuto měsíční dávku ztratil.
V prožívaném šoku jsem přemítal, jestli tato moje fatální zapomnětlivost je už příznakem počínající demence, anebo jestli je to pouze zcela obyčejný Alzheimer. A do těchto trudných úvah nad vlastním budoucím osudem se navíc stále nemilosrdně uvrtával hlas Petry Černocké: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Když mé naprosto dezorientované mozkové závity poté začaly generovat i verzi „se mnou zpívej píseň na pět písní…“, pochopil jsem, že je definitivně zle. A začal jsem pro sebe rozebírat, která z obou variant je ta lákavější: zbláznit se s Petrou Černockou, anebo bez ní. – Ostatně, slyšet v hlavě cizí hlasy, to je naprosto typickým symptomem schizofrenie.
No budiž; zbytek toho dne proběhl už bez dalších závažnějších incidentů, i když za nikdy nekončícího doprovodu milým hlasem zpěvačky vyslovované ponoukání: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Tak to trvalo ještě asi dva dny; a poté její hlas náhle zmizel.
„No sláva,“ dalo by se říci. Petra Černocká je mi sice sympatická, ale čeho je moc, toho je příliš. Jenže: ten samý den co zmizel její hlas, přepadly mě tvrdé bolesti hlavy. „Tak to už je asi absťák,“ napadlo mě. Její hlas se pro můj organismus stal už natolik návykovým, že jakmile je pryč, projevuje se to okamžitě ryze fyziologickými reakcemi. Organismus reaguje na zakoušený deficit panickými stavy. Co teď? Asi bych si měl nechat udělat regulérní detox. Jenže: kde sehnat nějaké terapeutické zařízení, které má ve svém programu léčení abstinenčních příznaků z hlasu Petry Černocké? Existuje detox pro závislost na alkoholu, pro závislost na nikotinu, pro závislost na gamblerství – ale ze závislosti na Petře Černocké?…
Snad by bylo možno vyzkoušet alternativní metody; co takhle obrátit se na profesionální exorcisty? Jejich zkušenosti s vymítáním čarodějných sil a posedlostí by mohly být protentokrát k nezaplacení; a nakonec jak známo zrovna Petra Černocká to nemá k čarodějným kruhům nijak daleko. – Ovšem na straně druhé se mi přece jenom nechce tuto jinak docela sympatickou osůbku stavět na roveň samotného ďábla. S exorcisty tedy přece jenom ještě trochu počkáme; navíc jejich terapeutické metody mají pověst nemalé drastičnosti.
Nabízí se ještě jedna, poněkud mírnější alternativa. Prý je osvědčenou terapeutickou metodou, že když je někdo postižen hlubokými životními traumaty, tak že on tyto své psychické kolize důkladně a poctivě vypíše na papír. Tím se tato traumata jaksi dostanou z jeho nitra navenek; a především tím že se stanou viditelnými, ztratí svou destruktivní moc, s kterou mohly skrytě působit v nevědomí.
Takže tento můj text je možno v daném smyslu chápat jako pokus o autoterapii; poslední pokus, jak se zbavit Petry Černocké. Nepomůže-li to, pak zůstanou už jenom ti exorcisté.
———————————————————————————————
Tolik tedy úvodní část mého – pravděpodobně třídílného, v tuto chvíli sám ještě přesně nevím – seriálu článků a úvah inspirovaných mým setkáním s touto českou zpěvačkou. Jak už jsem napsal úvodem, váhal jsem – a stále ještě váhám – nad tím jestli mám tento pro mě značně netypický text opravdu zveřejnit. Ale asi to bude tak jako tak nezbytné – na vysvětlení toho, proč a jak jsem se s touto múzou setkal, a k čemu mě inspirovala. Ale to bude projednáno až v posledním dílu této trojdílné série článků; mezitím budu muset ještě zpěv Petry Černocké rozebrat z jiné perspektivy.
P.S. Ona neodbytná „Píseň na pět řádků“ se z mé mysli – a z mých uší – mezitím přece jenom poněkud vytratila.
Byla nahrazena a vytěsněna „Ovečkou“ – od té samé interpretky.
To je vtipný článek, pane Poláčku. Také se mi stává, že mi delší dobu zní v hlavě určitá melodie. Ale většinou to nepřesáhne jeden den. Nedělám z toho žádný problém. Pokud to někomu v mém okolí vadí, snažím se nezpívat si tu melodii nahlas, jen v duchu.
V jedné knížce jsem četla, jak nějací dávní mniši si neustále opakovali modlitbu:
„Pane Ježíši Kriste, synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“
Popřípadě ve zkrácené formě:
„Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným!“
To se opakuje tak dlouho, až to ve vašem nitru zní samo od sebe. Říkali tomu modlitba srdce. „Srdce“se prostě samo modlí, dokonce to jde v jednom rytmu s dechem. Ale chce to prý cvik.
Já tu modlitbu (trošku upravenou) někdy používám, když se dostanu do úzkých. Opakuji si ji v duchu stále dokola. Pomáhá to. Dokonce jsem vymyslela melodii a zpívám si ji, protože to je ještě lepší.
Mám dosud sklon vypadnout z bytu jako cukrář, tak jako kdysi, když jsem co kluk běžel do parku (kde je nyní televizní věž) hrát fotbal. Předloni jsem se trochu zaradoval, že jsem si doma (třeba v jiné bundě) již přestal zapomínat klíče, či peníze, ba dokonce i brýle. Mobil s sebou nenosím. Jenže ouha, loni přibyla další „nezapomenutelná“ položka, rouška. A s ní jsem se začal dopočítávat do tří předčasně. Vrátil jsem se tak k trapasům, kdy jsem ne do hospody, ale do supermarketu lezl bez peněz (a dokonce „švorc“ v klidu nakoupené vyskládával na pás).
Také se mi, přes všechnu snahu, už stalo, že jsem si zapomněl klíče. Dům byl ještě pod lešením, tak jsem po něm (byl večer) vylezl do třetího patra a zkoušel najít některé okno, svého bytu ovšem, nezavřené pořádně. Když se mi nepodařilo žádné otevřít, zvažoval jsem, že dvě skla (okno je ve špaletě) rozbiji. V tu chvíli mě rozčílilo, jakému nebezpečí (v podobě loupeže) nás naši družstevní „navyšovatelé“ domu vystavili. Nakonec mi přišlo skel přece jen líto a tak jsem se odhodlal zavolat zámečnickou pohotovost. Bez mobilu to samozřejmě nebylo jen tak…
Moje specifická zapomnětlivost mě komplikuje život, ale celkem mě neznepokojuje. Problém s ní mám od mala. Zapomínání školní brašny při obligátním přesunu mezi třídami bylo mým (spolužáky vděčně přijímaným) evergreenem a stolky v bufetech, takové ty s poličkou pro odkládání tašky, no ty mě později přišly dohromady hodně draho!
Co se týče muziky, ne nadarmo jsem měl v hudební výchově zakázáno zpívat. Měl jsem si jen broukat, ale ani to mi nezůstalo, nejen v případě písní v černobílé televizi černooké Černocké. Měl jsem ji kdysi také rád, podobně ovšem i další, třeba Jitku Molavcovou. Všeobecně jsem však v mládí směřoval „out“. Ve svém prvním zájmu, zeměpisu, jsem si zapamatoval skoro všechna města, která byla v mém prvním „atlásku“, na Nové Kaledonii jich bylo vyznačeno sedm. Československo, svou vlast, jsem s podobným zaujetím v té době rozhodně nestudoval. Také mé básnické pokusy o domově nebyly. Dřív než klasiky jsem četl třeba Alaina Robbe-Grilleta či Věru Linhartovou.
Jak jinak je tomu dneska! Dívám se častěji, s maminkou, na televizi. Říkám jí jména herců ve filmech pro pamětníky, vybavuji si všechna, co jsem kdy znal. Musím říct, že takovou Kavárničku pro dříve narozené dnes mohu vidět. Třeba s tou Molavcovou a Suchým (tedy Jiřím). Trošku mě to znepokojuje, ale uklidňuji se tím, že to přece dělám jen kvůli mamince…
No, na tu Linhartovou bych se měl taky podívat. Neboť dodnes nevím, nakolik to tenkrát byla mladická ješitnost a nakolik snaha po rozvoji. Obávám se však, že knížky od ní zůstaly až ve třetí řadě rozsáhlé knihovny s českou literaturou.
Člověku nemusí v hlavě uváznout jen písnička. Třeba se stane, že narazíte na nějakou větev a pak tu větev filozofie ne a ne dostat z hlavy.
Třeba takový usychající – ba i zahnívající strom marxismu, když na něj naroubujete výhonky mladého Marxe… taky mě to už šlehlo do oka. Existují ovšem popírači, kteří tvrdí, že jak covid, tak ani žádné nová mutace marxismu („neomarxismus“) neexistuje.
Ještě k těm popíračům covidu a marxistické mutace: dneska mě totiž napadlo, že kromě toho, že možná vůbec neexistuje Bůh, tak neexistuje možná ani hudba a tudíž neexistují ani žádné písničky Petry Černocké. Všechno je to jenom vlnění (třeba zvukové) – prostě energie – takže když ty písničky neexistují, nemohou nám strašit ani v hlavě. Je to prostě jenom jakási obehraná písnička – tedy nevědecká představa písničky, která nám straší v hlavě, ve skutečnosti to však není písnička, ale vlnění – energie!
Jelikož tedy nevíme jistě, jestli písničky vůbec existují, rozhodl jsem se na ně věřit. Občas se mi pak – v rozporu se všemi moderními vědeckými poznatky – skutečně zdá, jako by mi ty písničky Petry Černocké příjemně strašili v hlavě.
Díky za uznání, paní Hájková. 🙂 Já jsem věci v obdobném stylu psal naposled někdy na gymnáziu, pro třídní nástěnku; takže jsem si opravdu vůbec nebyl jistý, jestli to dnes nebude působit spíše jako křečovitý pokus o vtipnost.
Ale abych se z melodií usedlých v mé hlavě mohl „vyzpívat“ – tuto možnost nemám, podobně jako pan Horák, sice jsem neměl oficiální zákaz zpěvu 😉 , ale nechat mě v hodinách zpěvu zpívat před třídou, to byl pro mě s mým hlasovým fondem v podstatě trest.
Ovšem – jednou jsem z předmětu „hudební výchova“ dostal na vysvědčení dokonce jedničku! To ovšem bylo na konci páté třídy základní školy, kdy jsme tedy naposledy měli naši třídní učitelku na všechny předměty (od šesté třídy pak byl jiný režim, na každý předmět jiný učitel); a ona na mě docela držela, takže mně jaksi na rozloučenou chtěla dopřát vysvědčení se samými jedničkami. No a aby mi mohla dát jedničku i ze zpěvu, tak mě za celé pololetí nenechala ani jednou jedinkrát zpívat! Takže tu známku jsem dostal čistě jenom za znalosti z hudební teorie.
P.S. Možná že právě proto mě teď tak „chytla“ Petra Černocká – protože v jejím zpívání snad spatřuji kompenzaci mých vlastních pěveckých neschopností…
Co se pak zapomnětlivosti týče: u mě není snad ani tak zásadní problém, že bych někde něco zapomínal. Snad mi v tom ohledu pomáhá naopak mé pedantství. 😉 Já jsem si například udělal železný zvyk z toho, že nikdy nezaklapnu zvenčí dveře od bytu dřív, než jsem (zvenčí) zasunul do zámku klíč. Pak se tedy nemůže stát, že bych já zůstal venku a klíč uvnitř.
Tohle se mi stalo jednou ještě za mého mládí v Praze. Já v tom samém okamžiku kdy jsem zabouchával dveře jsem si uvědomil že klíč jsem nechal v bytě; ale už bylo pozdě. Na rozdíl od pana Horáka jsem neměl to štěstí že by u našeho domu stálo lešení; ale na straně druhé jedno okno bylo pootevřené. A bydleli jsme v prvním patře. Napřed jsem chvíli uvažoval o možnosti vyšplhat se do prvního patra po hromosvodu (můj sportovněji založený bratr to tak jednou udělal). Pak jsem ale tuto alternativu přece jenom stornoval; naštěstí jsem si vzpomněl že u naší pošty stával v tu dobu nějaký dlouhý žebřík, tak jsem si ho – se svolením pracovníků pošty – vypůjčil.
Jinak ale mívám spíš problémy s čistě krátkodobou pamětí. Stává se mi prakticky denně, že chci něco udělat – a otočím se, a v tom okamžiku je to zapomenuto. Například zrovna nedávno jsem za patnáctistupňových mrazů nechal asi hodinu v koupelně otevřené okno – protože jsem se předtím ještě zašel do kuchyně napít. A v tom okamžiku jsem zapomněl na celou koupelnu i s oknem.
P.S. Co mě ale v poslední době opravdu začíná znepokojovat – můj mozek začíná stále více zaměňovat korektní formu slov s jejich čistě akustickou podobou. Zrovna teď jsem – při kontrole toho co jsem napsal – zjistil, že namísto formulace „mívám problémy s krátkodobou pamětí“ jsem místo „pamětí“ napsal slovo s úplně jiným významem, ale akusticky podobné. (Jenže jsem mezitím zapomněl i to, které slovo to bylo.) A to se mi v poslední době stává víceméně pravidelně. To už by mohl být opravdu krizový symptom, že celý mozek začíná přecházet na jiný modus fungování.
P.P.S. Právě jsem byl v koupelně. Zapomněl jsem tam celou hodinu otevřené okno. Naštěstí je dneska patnáct stupňů, nad nulou, nikoli minus.
Ještě ale k písničkám Petry Černocké v mé hlavě: já jsem tento článek psal už někdy před dvěma týdny. A to bylo dobře týden potom, co mé zážitky s ní započaly. Takže už je to několik týdnů (přinejmenším tři), po které se jejího hlasu nemohu zbavit. Především mi hlavě neustále krouží jejích „Pět řádků“, a pak ještě jedna písnička, o které bude řeč především ve třetím díle. Mám tedy všechny důvody propadat pocitu, že jsem jejím hlasem už skutečně systematicky pronásledován.
Pomalu by bylo možno začít uvažovat o tom, jestli bych Petru Černockou mohl zažalovat pro akustický stalking.
Pane Nusharte, co se (ne)existence Boha týče, tak na webu Forum24 na téma víry a nevíry napsal docela zajímavou úvahu Jan Jandourek: https://www.forum24.cz/ateiste-a-volnomyslenkari-kolik-podob-ma-nevira-a-jak-se-k-ni-priblizit/
Co bych jeho přístupu vytkl by bylo ovšem to, že on celou záležitost nazírá zřejmě jenom z vnitřního, víceméně psychologického pohledu; a zcela opomíjí pohled ontologický, respektive vůbec metafyzický. Tedy: že je tu něco ve skutečnosti samé, čeho je víra (lidským) odrazem, zrcadlením.
Zdravím Vás pane Poláčku. Jelikož jste písničky našel na mém YouTube kanálu, pod nickem Petra z Litvínova, tak Vám už musí být jasné, že i mě Petra Černocká se svým hlasem i písničkami pronásleduje, a to už od dětství, cca od 5ti let a bude mi v dubnu 55. A ne a ne se té závislosti zbavit…? Ale nutno uznat a také přiznat, že alespoň tedy já, jsem tomu velmi ráda. Jsem její skalní fanynkou a já už si jí z hlavy nevymažu, dokud budu na světě. Pro mě je Petra Černocká nedílnou součástí života, patří tak nějak i do rodiny (ta je s mým „postižením“ už smířena (tedy rodina)…?, ale zase na druhou stranu je Petra Černocká už několik let i mojí velmi dobrou kamarádkou a to je pro mě to nejvyšší ocenění, jako bych dostala medaily od prezidenta (ba určitě i mnohem vvyšší cenu její přátelství pro mě má). Pro mě je Petra Černocká prostě TOP! ????? Takže vítejte v „klubu“, Vy se z toho určitě dostanete. Já už ne, protože ani nechci. Její hlas a písničky, mi vždycky vrátí do duše klid a pohodu. Hezký den Vám přeje Petra Novotná z Litvínova ???
Řekl bych, pane Poláčku, že věřit se dá stejně dobře v existenci písničky i v existenci neomarxismu. V obojí ale jen za předpokladu, že si člověk není jistý, zda písnička nebo neomarxismus existuje.
Jiné než „věřit v písničku“ je „věřit písničce“ (eventuálně i neomarxistické písničce).
Třeba písničkám Petry Černocké jsem většinou věřil, písničkám Karla Gotta ani moc ne (byl to spíše takový jakýsi jeho „sportovní výkon“ – připadalo mi, že pro Gotta je důležitá nikoli autenticita sdělení, ale spíše pěvecká kvalita).
Při rozhodování zda věřit písničce je narozdíl od onoho případu zda věřit v písničku (tedy v existenci písniček) důležitá přímo ta konkrétní písnička. Je důležitá autentinticita jejího sdělení nikoliv to, zda obsah sdělení odpovídá kritériím vědeckého pohledu na svět. My prostě písničce Petry Černocké můžeme věřit aniž bychom se zabývali tím, zda obsah jejího sdělení odpovídá všem formálním vědeckým kritériím, a to proto, že sdělení působí autenticky (můžeme věřit, že tedy na rozdíl od Karla Gotta si Petra Černocká skutečně myslí to co zpívá – obsahem sdělení je skutečný prožitek).
Shrnuto a podtrženo: je zásadní rozdíl mezi vírou v existenci písniček a vírou v konkrétní písničku (první případ je otázka teoretická, druhý případ je otázka vztahu a autenticity – čili důvěryhodnosti – sdělení. My prostě těm kouzlům a čárám Petry Černocké můžeme věřit a otázka vědecká v tom nehraje žádnou roli.
No ano, pane Nusharte, v daném ohledu s Vámi víceméně naprosto a bezvýhradně souhlasím (a to i včetně Vašeho hodnocení pěveckých výkonů Karla Gotta).
Právě jeho jsem měl na mysli když jsem zmínil, že některé české zpěváky dnes už skoro vůbec nemohu poslouchat, kvůli nasládlosti jejich projevu.
Přičemž ovšem: bývaly doby kdy jsem to tak necítil. Vlastně až před několika roky ve mně došlo k tomu zlomu, kdy jsem začal důsledněji rozlišovat mezi tím, co jenom nějak „hezky zní“, a mezi tím co je doopravdy.
Ovšem: i u Karla Gotta mohu stále respektovat písničky které zpíval ve svém semaforském období (např. Trezor, nebo tu s tím krávy dojícím kovbojem): to je všechno krásně oživené a odlehčené nezaměnitelným semaforským humorem.
Anebo hudební pásmo které s ním někdy na konci šedesátých let natočil režisér Jan Němec (nevzpomenu si teď jak se to jmenovalo): tam je možno mu uvěřit i nejen humorné, ale i vážné písně – právě protože to celé natočil režisér se skutečně uměleckými schopnostmi.
Pozdní odpověď Petře Novotné: tedy být něčím (či někým) fascinován po celý život už od svých pěti let, to je opravdu unikum. 😀
Opravu si nevzpomínám, že by se mně stalo něco podobného. – To jest: na dobu kolem svého pátého roku života si vzpomínám opravdu jenom velice matně. Nějak se mi teď vynořuje z mlhy zapomnění, že jsem slavil své páté narozeniny, a někdo mi – trochu slavnostně – řekl: „Tak teď už je ti pět let!“ A já jsem to tak nějak pociťoval jako nějaký svůj významný počin, na který mám právo být hrdý.
Ale že bych si jinak vzpomínal co se mi tehdy líbilo (navíc co jsem slyšel z rádia) – ne, takovou fenomenální paměť opravdu bohužel nemám.
Ovšem je fakt, že já jsem v té době nemohl slyšet hlas Petry Černocké, ta začala zpívat až později…