Eva Hájková
Touto chvílí vlastně začíná nový projekt v naší kulturní rubrice. Paní Hájková mi zaslala několik svých básní; tímto je tedy zahájeno jejich publikování. Její básně jsou zřejmě rozděleny na dvě hlavní „tvůrčí periody“; ty první pocházejí z dob jejího mládí, pozdější pak až od druhé dekády tohoto století.
Domov
Na celém světě jeden domov máš.
Jediný kout, kam rád se vracíváš.
Nahradit domov nemůže ti nic,
byť zapomenout chtěl bys sebevíc.
Co je domov?
Domov je
tichý ostrůvek v bouřlivém oceánu života.
Zastavují se u něj unavení plavci,
kteří brázdí oceán,
hledajíce v něm své štěstí.
Domov je
klidná oáza v neklidné poušti života,
kde si vítr neustále pohrává
s vyprahlým pískem.
Domov je
zelený park uprostřed rušného města,
kde řinčí tramvaje,
skřípají brzdy automobilů
a spěchají unavení chodci.
Domov je
hučící úl uprostřed rozkvetlého sadu,
kam se každá včelka vrací,
když splnila svou povinnost.
Domov je
modravé jezírko skryté mezi lesy,
kam se rok co rok vracejí bílé labutě.
Domov je
stará knížka z dětství,
ke které se rádi vracíme, přestože ji známe
skoro nazpaměť.
Jsou prožitky, u kterých by vlastně bylo zapotřebí mlčet. Neboť každé vyřčené slovo naruší jejich vlastní působení na lidské nitro, na lidskou duši. Právě tak tomu je i v daném případě; verše paní Hájkové by se patřilo nechat prostě působit jejich vlastní poezií, a nerušit je nějakými – nevyhnutelně suchopárnými – komentáři.
Na straně druhé – tyto její básně zapadají fakticky do našich nedávných diskusí o specifické poetice české písňové tvorby, především let šedesátých; a patří se tuto souvislost zmínit. A za druhé – dá se předpokládat že i samu autorku bude asi docela zajímat, jaké názory na její tvorbu bude mít zdejší publikum. 😉
Takže u vědomí toho, že se dopouštíme něčeho vlastně nepatřičného, zkusme přece jenom určité zhodnocení těchto prvních ukázek její poetické tvorby.
Svého času jsem byl po jistou dobu přítomen na serveru „Písmák“, který byl určen především pro začínající autory. A hlavní sekcí byla zřejmě tvorba básnická. Dost často jsem tam komentoval tyto většinou rané básnické pokusy, především u těch autorů a autorek, kteří/které mě svou tvorbou oslovili/y blíže.
Takových ovšem zdaleka nebylo mnoho; u naprosté většiny těchto většinou mladých autorů jsem monitoroval především jedno: bolestný nedostatek poetického vidění, poetického cítění. Naprosto převládal trend jakéhosi „moderního“ veršotepectví, které bych souhrnně nazval sotva jinak nežli jako „puberťácký exhibicionismus“. Skutečně poetickým viděním světa (ať už v jakékoli konkrétní básnické formě) se tam vyznačovalo jenom velice málo autorů.
A právě z tohoto důvodu musím ocenit verše paní Hájkové. Jak už bylo uvedeno na počátku, první část jejích básniček pochází z dob jejího (časného) mládí; byly by tedy srovnatelné s oněmi prvotinami na „Písmáku“. A v tomto poměření musím vyzdvihnout jak její zmíněný smyl pro poetiku, pro poetické vyjádření, zachycení světa – ale i nespornou básnickou vyzrálost. Není to samozřejmě ještě styl který by snesl plného srovnání s básněmi nositelů Nobelových cen 😉 – nicméně nelze nevidět zcela jednoznačný básnický talent.
Co mě tu oslovilo nejvíce: za prvé vyslovená zvukomalebnost. Jmenovitě když se uprostřed spíše lyricky laděné básně náhle ozve „řinčení tramvají“ a „skřípání brzd automobilů“, pak čtenář přímo slyší zvuky urbánního prostředí.
A za druhé ona zmíněná poetičnost. Přičemž ta sama má vlastně dvě různé roviny: na jedné straně samotné celkové ladění básní. Ale v užším smyslu pak tato poetičnost znamená něco, co se krajně obtížně – pokud vůbec – dá nějakým způsobem vyjádřit slovy prózy. Jsou to například závěrečné verše obou básniček: ze zdánlivě zcela jednoduchého sdělení je zde vykouzlen moment prožitku, který čtenáře unáší, či spíše vynáší někam zcela jinam, do sfér čirého duševna. V minulosti jsem několikrát použil v různých souvislostech pojmu „jinobytí“, jako výraz pro setkání s něčím, co je nám na jedné straně důvěrně známé, co je součástí naší bezprostředně žité skutečnosti – ale co je zároveň něčím zcela jiným, je to jakousi skutečností novou, která nám ukazuje zcela nové dimenze bytí, a obohacuje nás o ně. Je to něco známě-neznámého, něco co je hluboko v nás, ale k čemu v profánnosti všedních dnů nemáme přístup.
A je to právě taková poetika, kterou nám zde ve svých básních předvedla paní Hájková, která má sílu nás na křídlech své fantazie pozvednout do tajemných sfér tohoto jinobytí; která dokáže probudit prožitky, vzpomínky, pocity jinak zasuté hluboko v našem nevědomí.
Svým způsobem by možná bylo možno dokonce říci: poetika je to jediné, co nás natrvalo bude rozlišovat od těch humanoidních robotů, o kterých jsme hovořili v nedávné době. Jestliže tedy klasikové marxismu vyhlásili, že „práce polidštila opici“, pak bychom snad zde mohli konstatovat, že „poetika polidšťuje člověka“.
Pane Poláčku, to jste mě překvapil, že jste vybral tyto pětačtyřicet let staré básně. Já jsem tehdy byla někdo úplně jiný než dnes.
Skoro bych řekla, že jste mě až dojal.
Děkuji. I za vaše vyjádření.
No, paní Hájková – vzal jsem to prostě podle pořadí, tady nebylo o čem přemýšlet. Sice jsem ještě zdaleka nečetl všechny Vaše básničky; ale už po prvotním nahlédnutí bylo dost jasné, že je časem otisknu zřejmě všechny, takže nebylo zapotřebí dělat nějaký umělý výběr, i nadále budu postupovat podle času.
„Někdo úplně jiný než dnes…“ – teď jste trochu překvapila Vy mě, to mě totiž donutilo zamyslet se nad tím, jestli já v tom věku jsem byl „někdo úplně jiný“; zčásti asi ano, jsou věci které dnes vidím už dost jinak, a i sám samozřejmě nejsem ten samý kdo a kým jsem byl tehdy; ale na straně druhé je tu přece jenom určité kontinuum, je mnoho věcí ve kterých jsem zůstal stejným už od dob mého mládí.
Já se ovšem se svou minulostí nemohu konfrontovat tak bezprostředně; sice – musím přiznat – i já jsem svého času podnikl jakési básnické pokusy, ale naštěstí se z toho nic nedochovalo. 😉 A co jsem tehdy napsal v próze – s některými mými školními slohy jsem měl docela i úspěch, byl jsem občas učitelkou vyzván abych je přečetl před celou třídou. Ale to byla – pokud si ještě vzpomínám – satira, žádná vážná próza.
Ale musí se v dané souvislosti zeptat: nenapsala jste opravdu více básniček, než kolik jste mi poslala? Mám opravdu pocit že by bylo stálo za to, abyste se poezii věnovala systematičtěji.
Inu, napsala jsem jich v tom mládí ještě o několik víc. Musela jsem básně opisovat do počítače ze starého sešitu, tak jsem vám úplně všechny neposlala, jen ty – z mého dnešního pohledu – zdařilejší. Vynechala jsem například ty, které mi připadaly příliš kýčovité nebo prorežimní ( i v tomto duchu jsem kdysi psala, ač jsem nikdy své básně veřejně neuplatňovala).
Od zhruba dvaceti do padesáti pěti let jsem žádnou báseň nenapsala. Až zase před několika lety se to začalo vracet.
Ano, i v některých z těch básní které jste mi poslala je znát určitá glorifikace pracujícího člověka ve smyslu tehdejšího vidění světa; ovšem takto byl leckdy dělný člověk oslavován už za masarykovské první republiky.
Co se kýčovitosti týče: mezi snahou o poetické vidění světa a mezi sklouznutím k přílišné nasládlosti bývá někdy ovšem hranice velmi nezřetelná, a obzvláště ve svých tvůrčích začátcích pro ně autor/ka ještě mnohdy nemá dostatek správného odhadu.
Mnozí tento rozdíl mezi poetikou a kýčovitostí ovšem nespatří a nepochopí nikdy.