A neptej se zda Zemí otáčí…

Aneb o věcech velkých a malých

Josef Poláček

Tímto se tedy uzavírá volná trilogie článků, spojených jménem a osobou české zpěvačky Petry Černocké. Přičemž právě až tento třetí díl je opusem hlavním, vůči kterému byly první dva díly víceméně jenom úvodem. Totiž – v té době kdy jsem v hlubinách internetu pro mě jaksi znovuobjevil tuto zpěvačku, se událo několik věcí, bezprostředně samostatných, které se pak ale v mém vědomí spojily v jeden navzájem provázaný celek. A byla to nakonec tato vnitřní spojitost, která pro mě byla impulsem pro sepsání této úvahy.

Sešly a propojily se tu především tyto tři momenty: za prvé samotné zpívání Petry Černocké, za druhé zdejší hovory na HD o poetice české, jmenovitě semaforské písňové tvorby; a k té třetí záležitosti musím ještě podat krátké vysvětlení. V té samé době kdy jsem byl tak či onak v kontaktu s oněmi dvěma prvními událostmi jsem měl soukromou výměnu mailové korespondence s paní Hájkovou; vlastně zcela banálně-technické záležitosti, ale v té souvislosti jsem spustil jakési meditace o vztahu velkých a malých věcí, a především o relativnosti obojího.

Za normálních okolností by tím celá věc pro mě byla uzavřená, a už bych se jí více nezabýval. Jenže – právě za té zmíněné konstelace se mi všechny tyto tři události náhle spojily v jednu jedinou: filozofování o smyslu velkých a malých věcí, česká poetika, a písně Petry Černocké. Totiž: především její jedna zcela konkrétní písnička. Já jsem tuto písničku už uvedl a jmenoval v první části této trilogie, jakožto právě tu která se náhle a nečekaně a tak hluboce usadila v mé mysli: „Píseň na pět řádků“.

Jenže: v tomto prvním vyprávění jsem z oné písničky citoval jenom tuto její první, vlastně titulní řádku: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Jenže pro tuto úvahu je klíčové až pokračování textu oné písně: „…a neptej se zda Zemí otáčí!“ Pro připomenutí uvedu ještě jednou adresu internetového úložiště: https://www.youtube.com/watch?v=EuMbpK6bkXM

Takovéto sdělení, takovýto postoj by vlastně musely být hozenou rukavicí, bojovou výzvou pro někoho – jako je autor těchto řádků – kdo zastává a hlásá prioritní význam velkých věcí, velkých myšlenek, vysokých idejí které mají potenciál pohnout světem, pohnout dějinami. A najednou se tu zjeví jakási osůbka, která s odzbrojující bezstarostností svého mládí zvolá do světa: „Neptej se na to co je velké nebo malé, zazpívej si prostě se mnou mou písničku, a neptej se zda Zemí otáčí!“ Není tohle snad skutečně frontální atak na všechno velké, podstatné, vznešené?… A co hůře, není to snad přímo glorifikace banality, na úkor věcí velkých a podstatných?

Ovšem: paradoxně to byl právě autor těchto úvah, který ve zmíněné výměně názorů s p. Hájkovou argumentoval ve prospěch smyslu a důležitosti oněch zdánlivě „malých věcí“! Tak kde je tedy nakonec pravda, jaký je vlastně vztah velkého a malého, dějinně převratného a spontánně osobně prožívaného?

„Není malých věcí,“ říkají mudrci; a dozajista mají pravdu. Ale – kdybychom se spokojili jenom s touto větou, zůstali bychom stát nebezpečně blízko banalitě. Tady je zapotřebí jít ještě o něco dál. Vyostřeme si ještě celou záležitost, doveďme ji až na samotnou hranici. A poslechněme si ještě jednu písničku té samé zpěvačky: https://www.youtube.com/watch?v=Kd6Ts2toUFA

Tato písnička nese prostý název „Hop hop“ – a ten jako by už sám vyjadřoval její obsah, její celé vyznění. A co teď s tím? Jak zhodnotit, kam zařadit toto hop-hop poskočení? Bylo by ovšem snadno možné říci, že je to písnička jednoduchá, banální, až přímo triviální. „Hop hop, cink cink“ – a nic více.

Ale – jaký je vlastně rozdíl mezi nekomplikovanou jednoduchostí takovéto písničky středního proudu, a mezi ryzí prostotou písně lidové, národní? Kterážto národní píseň bývá přece čítána ke zlatému pokladu lidové slovesnosti? Vždyť ve slovech těchto lidových písní často nebývá o nic více, nežli právě takovéto veselé, rozpustilé poskočení si. A přece… Přece tak někde vskrytu v pozadí za touto zdánlivě pouze bezprostřední rozpustilostí stojí hluboké zázemí celé lidové tradice, lidového ducha, duše našeho národa, jeho cítění, prožívání, jeho radostí i jeho bolestí.

Není to nakonec právě tato spontánně prožívaná radostnost to, co je základem veškerého života? Jestliže konečným smyslem a základem života má být štěstí – a že to takto viděli nakonec i tak přísní myslitelé jako byli Platón a Aristoteles – proč bychom tedy měli tuto hodnotu upírat tomuto pocitu štěstí, radosti, prožívanému v té nejjednodušší, nejpřirozenější podobě?… Jak by bylo možno i toho nejvyššího, „filozofického“ štěstí dosahovat, kdyby tu nebyl dán ten nejprvnější, nejpřirozenější základ spontánního lidského prožitku radosti?

Můžeme se na celou věc podívat také z trochu jiného úhlu. Soudí se někdy, že nejvlastnějším smyslem existence člověka a lidstva je – boj proti entropii. Všechny komplexnější struktury tohoto vesmíru mají nezadržitelnou tendenci k tepelnému vyrovnání svých energetických potenciálů – a tedy jaksi ke svému „rozpliznutí“. Kde není diference energií, tam není pohyb; a kde není pohyb, tam není nic. A je to nakonec jenom sám člověk, který může vědomě působit proti tomuto obecnému trendu k entropii – který může vytvářet útvary, artefakty vyšší, negentropické kvality.

To celé je možno vyjádřit i jednodušeji: jedná se o to, udržet míč ve vzduchu. Nenechat ho dopadnout na zem – neboť právě tam by došlo ke vzájemné neutralizaci energií, k ustrnutí pohybu. A vlastně každý z nás je účasten této hry – hry na udržení míče ve výšce, hry proti negativním silám entropie. Každý z nás svým dílem přispívá k vítězství, anebo ale k promrhávání tohoto tvůrčího potenciálu lidstva. A v tomto smyslu opravdu není rozhodující, jestli tímto hráčem je Platón nebo Petra Černocká. Nebo kdokoli z nás. „Se mnou zpívej píseň na pět řádků, a neptej se zda Zemí otáčí“ – v daném smyslu „Zemí otáčí“ každý náš jednotlivý čin a počin. A to i ten nejnepatrnější.

Bezpochyby; je dost málo pravděpodobné, že někdy za tisíc let – kdy se stále ještě budou studovat myšlenky velkého Platóna – že by si někdo poslechl i rozpustilé „Hop hop“ Petry Černocké. Budou se asi zpívat už písničky o hodně jiné; takové které budou vyjadřovat atmosféru a životní rytmus světa na počátku čtvrtého tisíciletí. A přece – i potom to bude stále ještě to samé udržování toho samého míče v té samé hře, v tom samém věčném zápase lidského ducha proti entropii. A ti budoucí hráči – a budoucí posluchači – budou nakonec stát právě na tom základě, který jsme vytvořili my, který jsme časům budoucím zanechali my. Všechno, co je děláno poctivě, opravdově a s ryzím zaujetím vstupuje do této hry, a zanechává v ní jednou provždy svou nesmazatelnou stopu.

„Se mnou zpívej píseň na pět řádků

a neptej se zda Zemí otáčí…“

Neptej se, a zpívej. Naší Zemí otáčí každý z nás, každým svým – i zdánlivě sebenepatrnějším – činem. Jde jenom o to, kterým směrem; zda vzhůru k vyšším sférám, anebo dolů k bezduché přízemnosti.

Dvojí zpívání Petry Černocké

Josef Poláček

Následující text navazuje volně (ale spojitě) na vyprávění s názvem „Jak se zbavit Petry Černocké?“; ale je především stejně jako tento především úvodem či přípravou k textu dalšímu, který bude vlastním jádrem a cílem této trilogie.

Jestliže jsem totiž v onom prvním pokračování této série líčil v zásadě čistě osobní zážitky a prožitky s mým nečekaně intenzivním (znovu)setkáním s touto českou zpěvačkou, pak se mohlo v zásadě jednat o záležitost ryze nahodilou. Jak už jsem tehdy zmínil, stává se mi i jindy, že se mi do mysli usadí nějaká písnička nebo její část, a v jakési uzavřené smyčce se opakuje stále znovu. Jenom s tím rozdílem, že se v daném případě jednalo – a stále ještě jedná – o záležitost mimořádně intenzivní a mimořádně vytrvalou. Vzhledem k onomu třetímu textu je teď ale zapotřebí vyložit něco, co jsem v první chvíli vlastně sám ani zcela netušil: totiž že zpívání Petry Černocké je podle všeho v něčem přece jenom dost výjimečné. A že tedy síla mých dojmů z něj přece jenom nebyla záležitostí ryze náhodnou respektive subjektivní; a že jestliže chystám na základě jejího zpěvu rozvinout dále a hlouběji jdoucí úvahy o smyslu toho či onoho konání, že jde zde k tomu dán zcela reálný fundament.

Pro vysvětlení se ale musím znovu ponořit do čistě osobních vzpomínek, pro tentokrát poněkud vzdálenějších. Když jsem svého času na počátku osmdesátých let odcházel do – víceméně vynucené – emigrace, vzal jsem si s sebou jako upomínku na můj dosavadní život sadu magnetofonových kazet s nahrávkami našich populárních zpěváků. Vlastně až tehdy, když člověk přesídlí do zcela jiného kulturního prostředí, tak pozná, jak úzce je spojen se svou kulturou rodnou; a to nejen s tou „velkou“, ale právě a především s tou „malou“, která ho doposud obklopovala víceméně každý den. Která mu denně zněla do uší z rádia, která se mu zjevila po zapnutí televizoru. A která je – v případě politické emigrace – najednou pryč. Jako odříznuta nožem. Je nutno si připomenout, že tehdy neexistovalo něco takového jako internet či jiné informační kanály; v emigraci bylo možno se k českým (respektive slovenským) písničkám dostat jenom velice sporadicky; jakýsi inženýr Malisch provozoval něco jako zásilkovou službu, kde se daly objednat nějaké kazety, ale to bylo prakticky všechno. A přitom – tehdy jsme nemohli vědět, jestli nám vůbec ještě kdy bude umožněno se do kultury rodné země vrátit. I my, pozdější emigranti, jsme na tom mohli být jako emigranti z první, poúnorové vlny – mohli jsme to mít na doživotí.

Hodnotu věcí člověk v plné míře pozná vlastně až ve chvíli, kdy je ztrácí. O stěhování se (do dalekých zemí, se zcela jinou kulturou) se říkává, že je to jako přesadit strom. Ale jenom ten kdo to sám zakusil na vlastní kůži může vědět, jak krutě pravdivé je toto přirovnání. Je to opravdu to samé jako vyrvat vzrostlý strom i s kořeny ze země ve které vyrůstal – a vsadit ho do jakési zcela jiné jámy a zasypat ho hlínou, která je zcela jiná než na jakou byl zvyklý, má jiné vlastnosti, je nezvyklá, cizí, a přinejmenším na počátku se jeví být nestravitelnou a bez živin.

A navíc – pokud jsme konkrétně u populární písňové tvorby, pak ta německá mi ve srovnání s českou a slovenskou připadala naprosto chladná, odtažitá, bez poetiky a bez humoru a vtipu. A většinou naprosto kýčovitá. Alespoň to, co se hrálo v běžně v rádiích. Snad by bylo poněkud jinak, kdybych se odstěhoval někam do Francie nebo Španělska; francouzský šanson snad přece jenom není ještě zcela mrtev, a Španělé mají ovšem velmi vyvinutý smysl pro hudebnost. (I když musím přiznat, že zrovna španělské rytmy mi nikdy „neseděly“, ty emoce jsou zde příliš vzduté, zase mi tu chybí mnohem subtilnější česká (moravská) zpěvnost.

Ale budiž; měl jsem s sebou ty zmíněné kazety s českými a slovenskými písničkami; a celou řadu let jsem si je téměř denně přehrával při cestách autem do práce a zpět. Snad právě tohle byla chyba; sice se mi tak příjemně ukrátilo cestování, ale asi se z toho časem stala až příliš velká rutina. Vada byla v tom, že jsem poslouchal stále dokola ty samé kazety, ty samé písničky, ve stále stejném pořadí. Když se něco opakuje pořád dokola, jednou je toho časem přece jenom moc.

Ale – to nebylo to jediné, co se tehdy přihodilo. V každém případě jsem zjistil, že ty české písničky už nedokážu poslouchat. Alespoň mnohé z nich. Zčásti to bylo zřejmě zapříčiněno onou zmíněnou přesyceností; ale myslím, že za tím bylo ještě něco více. Asi se tehdy posunula hranice mých nároků. U mnoha písniček středního proudu, které se mi dříve líbily, jsem najednou začal nepříjemně pociťovat jejich konvenčnost, plytkost.

„Až začneš vnímat čas

a prohlédneš hru světel co lžou…“

– tohle zpívala Hana Ulrychová v jedné z nejkrásnějších – a především obsahově nejhodnotnějších – písniček z druhé poloviny sedmdesátých let. Tato konkrétní písnička měla v kontextu tehdejší doby asi svůj zcela specifický význam a podtext; ale stejně tak má význam a platnost zcela univerzální. A jako bych si i já tady najednou prošel obdobím, kdy jsem mnohé z toho, co jsem dříve považoval za jasná světla, teď najednou prohlédl jako pouhou stínohru světel šálivých. Ne že by se mi přestaly líbit všechny ty písně které jsem dříve poslouchal; ale bylo najednou mnoho takových, které mi už buďto vůbec nic neříkaly, anebo mě až vysloveně začaly odpuzovat. Svou typickou konvenčností, až přímo plytkostí středního proudu. A jsou dokonce interpreti, které už nedokážu poslouchat vůbec – pro nasládlost jejich projevu. Nanejvýš jejich písničky staré, ještě ze semaforských dob, kdy i jejich zpívání mělo ještě jiskru a švih a jedinečný semaforský humor.

A teď jsem tedy zakusil náhlé setkání se zpíváním Petry Černocké. Samozřejmě jsem její písničky (ty populárnější) znal už z dřívějška; a jak už jsem napsal v první části mého vyprávění, líbily se mi jak ony samy, tak i jejich interpretka. Nebylo by tedy samo o sobě nijak příliš podivné, že se mi jmenovitě chytlavé melodie její „Písně na pět řádků“ natolik zaryly do mysli. A přece… Je tady nějaký rozdíl. Poháněn tímto intenzivním zážitkem jsem začal písničky Petry Černocké v internetu vyhledávat cíleně; a zjistil jsem, že ona je jedna z velice mála těch zpěváků, od kterých dokážu – a to sice s potěšením – i dnes poslouchat prakticky všechno. (Alespoň všechno z toho, co jsem od ní do této chvíle objevil a poslechl.) Uvědomil jsem si až teď, že za jejím zpíváním stojí ještě něco více, než že má jenom hezký hlas. I v těch zdánlivě nejprostších písničkách za jejím zpěvem stojí celá její osobnost; je v tom něco jedinečně ryzího.

A jmenovitě písničky o lásce: když jsem po listopadovém převratu začal zase jezdit do Čech, chytal jsem už daleko před hranicí všechny dosažitelné české rozhlasové stanice, abych si mohl poslechnout české písničky, mně známé i ty nové. Ovšem – v naprosté většině případů jsem zažíval znovu a znovu těžké zklamání. Za prvé: z těchto „českých“ stanic se v devadesáti procentech případů linula písňová tvorba angloamerické provenience. A z těch zbývajících deseti procent opět devadesát byly odporné, povrchní, nasládlé kýče. A – především ty o lásce.

Už v šedesátých letech minulého století František Pilař ve své vynikající humoristické knize „Tři muži v automobilu“ ironizoval nekonečnou plytkost a stupiditu tohoto druhu písňové tvorby, kdy se naprostá absence hudební i textové invence nahrazuje útočením na sentimentální city průměrného posluchačstva, neustálým opěvováním lásky ve všech jejích možných i nemožných podobách, formách a konstelacích. Při jedné takovéto jízdě – když jsem zase vynervován znovu a znovu přepínal rádiové stanice, abych unikl této nasládlé kýčovitosti – mi projelo hlavou, že by vlastně mělo být přímo zákonem zakázáno zpívat písničky o lásce. Aby se definitivně uťala hlava této hydře lidské hlouposti a povrchnosti.

Ale teď najednou – zjistil jsem, že vedle Marie Rottrové je Petra Černocká bezmála už tou jedinou zpěvačkou, které ještě dokážu uvěřit její zpívání o lásce! A to nejen tu či onu obzvláště povedenou písničku, nýbrž prakticky všechny. Které dokážu uvěřit, že se nejedná jenom o nějaký laciný sentiment, o konvenční písňovou produkci ve stylu „aby se něco zazpívalo“, ale že za tím stojí její vlastní osobnost, její vlastní prožitek. Tento fakt či stav ovšem pramení už ze samotných textů těchto písní: někdy jsou vážné a přemýšlivé, někdy třeba jenom veselé a rozverné – ale poctivě zazpívané, a mnohdy navíc s krásně osvěživým humorem, nadhledem.

Dá se říci, že já jsem teď po létech Petru Černockou objevil znovu; ale ještě víc, já jsem teď objevil Petru Černockou zcela novou. Takovou, kterou jsem doposud neznal.

Byla to vlastně čirá náhoda; zrovna nedávno Česká televize reprízovala hudební pořad z roku 1988 s názvem „Dva světy Petry Černocké“. Ten večer kdy jsem si toto hudební pásmo ze záznamu shlédl, jsem neměl zrovna nijak dobrou náladu. A byl jsem předem nějak skepticky naladěný. Už proto že to bylo už (či spíše až) z druhé poloviny osmdesátých let – tedy z doby kterou já jsem už osobně nezažil, kdy už jsem byl v zahraničí; ale když poslouchám hudební produkci z oné doby, často si říkám že jsem před něčím takovým utekl právě tak včas. Ještě snad stále působící semaforský duch sedmdesátých let definitivně odvanul; a co následovalo to byla především jakási křečovitá euforie nasládlé diskomuziky.

Nebyl jsem tedy nijak vstřícně naladěn vůči tomuto pořadu s Petrou Černockou. Ale – musím doznat a doznávám rád, že si mě tady definitivně získala. Už samotné uspořádání celého pořadu – jedinečně vtipné, Petra Černocká zde prokázala jedinečný humorný talent; a co více, se schopností a ochotou k vlastní sebeironii, a to je vlastnost skutečně velice vzácná. Toto pásmo písniček mi přes mou původní skepsi a nedůvěru přineslo hodně potěšení a dobré nálady; a druhý den jsem ho shlédl a poslechl kompletně ještě jednou – což je něco co jinak dělám jenom naprosto výjimečně. – Pokud by někdo měl zájem si tento pořad sám shlédnout, zrovna v minulých dnech ho někdo umístil na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=9RoOAvBcKvQ

Potud tedy dobře; ale co ta „nová“ Petra Černocká? Zazněly tu některé její populární písničky, které už jsem znal. Ale – byly tu i takové, které jsem doposud neslyšel, a které pro mě byly objevem. Ona sama v jednu chvíli uvedla, že jsou písničky které se jí samotné líbí, které „zpívá jako o život“, a které pochválila i kritika; jenom „vy je neberete“. A poté zazpívala píseň „Svatba mladší sestry“. https://www.youtube.com/watch?v=cPrbM-mwy0Y

Co k tomu říci? Tuto píseň jsem vlastně mohl už znát; jak jsem až teď zjistil, ta je už z roku 1977; jenže – nedá se nic dělat – to opravdu není píseň, která by byla příhodná pro běžné rozhlasové vysílání. To je píseň, do které je nutno se zaposlouchat – vlastně vysloveně ponořit – v tichu domova, kde je možno zachytit a vychutnat všechny její polohy, textové, hudební i pěvecké. A já jsem právě tady objevil tu druhou Petru Černockou, kterou jsem do té chvíle neznal. Petru vážnou, Petru přemýšlivou, Petru hluboce citovou. A její zpěv, její přednes – já jsem do té doby samozřejmě věděl, že umí zpívat hezky, ale netušil jsem, že umí zpívat takhle. Tady už byla překročena hranice pouze populární hudby, a vstoupilo se do říše skutečného pěveckého umění. A před tímto uměním Petry Černocké musím touto cestou vyslovit respekt; s určitým pocitem vlastního studu, že jsem na to nedokázal přijít už mnohem dříve.

To jsou tedy tyto dvě Petry Černocké, které jsem objevil či znovuobjevil v tuto dobu; a obě dvě budou hrát klíčovou roli ve třetím pokračování této série mých úvah. Tato závěrečná část sice už nebude jenom o ní samotné; a vlastně vůbec ne primárně o ní. Ale ona nám poskytne jakýsi odrazový můstek pro úvahy další, snad hlubší, s univerzálním významem.

Jak se zbavit Petry Černocké?

Josef Poláček

Geneze tohoto článku je značně atypická. A v tuto chvíli kdy ho začínám psát si ještě vůbec nejsem jistý, zda najdu tu smělost ho prezentovat veřejně, byť i jen pro nepatrný okruh posluchačů. Vlastně jsem vůbec neměl v úmyslu psát o těchto záležitostech, nýbrž mým záměrem bylo rozepsat se o něčem zcela jiném. O tématech zásadních, závažných, filozofických. Jenže – nedá se nic dělat, ale i vysoká filozofie nakonec souvisí i s věcmi zcela běžného, přirozeného života. Takže toto psaní je jakýmsi úvodem, či možná dokonce jenom předmluvou k onomu textu hlavnímu; vysvětlením jakými cestami jsem se k němu vůbec dostal.

——————————————————————————————–——-

Stává se to asi i jiným lidem nežli mně, že jim utkví v hlavě nějaká písnička, nebo jenom její část, a ta jim pak stále dokola zní v uších. A nemohou se jich zbavit. A tak i mně se například stalo před celkem nedávným časem – když jsem se opět jednou ponořil do internetových videonahrávek písňové tvorby pražského Semaforu sedmdesátých let – že mě půvabná Miluška Voborníková po několik dní znovu a znovu ujišťovala, že „já tančím před tvými dveřmi“. Byly to ovšem – jako obvykle – jenom plané sliby; za dveřmi nikdo nebyl.

Budiž; po těchto několika dnech mé podvědomí zřejmě definitivně pohřbilo veškeré marné naděje, takže hlas Milušky Voborníkové postupně vymizel. Ovšem – za nějaký čas jsem v hlubinách internetu opět zapátral po nahrávkách ze zlaté éry české písničky, tedy z doby konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. A protentokrát jsem natrefil na – osudový krok! – Petru Černockou.

Což o to, nic proti tomu; Petra Černocká se mi – musím přiznat – vždycky líbila. Samozřejmě, jak vyplývá z už řečeného, nebyla jedinou českou zpěvačkou jejichž zpěv se mi líbil a jejichž písně jsem rád poslouchal; ale Petra Černocká mě přitahovala magickou směsí životní radosti a zároveň jakési tiché, půvabné melancholie, to vše spojené v nějaké záhadné, nerozluštitelné tajemství.

Nebyl jsem tedy – netuše věcí příštích – nijak nespokojen, a ani varován, když jsem nyní vlastně po létech znovu objevil magii jejího zpívání. Přehrával jsem si s potěšením její další a další písničky; až… Až jsem narazil na její „Píseň na pět řádků“. A bylo zle.

K plnému porozumění dalšímu dění je teď velmi nápomocné a snad nepostradatelné, aby si nyní sám čtenář/čtenářka poslechl či poslechla inkriminovanou hudební produkci Petry Černocké. Zde je: https://www.youtube.com/watch?v=EuMbpK6bkXM

Běžný posluchač si teď nejspíše řekne: no ano, a co má být? Hezká písnička, ale v zásadě nijak nevybočuje z toho, co se zpívalo v oněch dobách, respektive co jinak tato zpěvačka měla ve svém repertoáru. – Ano, z čistě racionálního hlediska je tato úvaha dozajista naprosto správná. Jenže, faktický stav věcí je bohužel ten, že i s jinak zcela racionálně uvažujícím člověkem se náhle mohou začít dít zcela iracionální věci. Respektive v jeho podvědomí dojde k jakýmsi netušeným spojením, které vybudí jakési snad dávno zapomenuté asociace, či snad dokonce přímo atavistické nebo archetypální impulsy.

Krátce řečeno: tato písnička Petry Černocké naprosto okupovala mé vědomí. Celé dny mi v hlavě stále dokola znělo jedno jediné: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Naprosto kritické bylo minulé pondělí. Musel jsem ten den zrovna jet do města, měl jsem nějaké vyřizování na úřadech, jednalo se o určitou finanční částku která mi měla být vyplacena. Protože už znám svou paměť, či spíše nepaměť, několikrát jsem pečlivě zkontroloval, zda s sebou mám všechny potřebné dokumenty: občanský průkaz, vyplněný příslušný formulář. Všechno v pořádku; bylo tedy možno vyrazit na cestu.

Že mi přitom celé ráno hlavou znělo mámivé vábení Petry Černocké „se mnou zpívej píseň na pět řádků“, snad ani není nutno zvlášť připomínat. Cestou k autobusové zastávce se snad na každém druhém kroku opakovala tato výzva. – No budiž, alespoň cesta rychleji uteče. I při čekání na autobus mi někde kolem hlavy stále krouží pobízení: „se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Autobus konečně přijíždí, já otvírám tašku abych z ní vyndal jízdenku – a z mé vlastní aktovky na mě vybafne hlas Petry Černocké: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků!“

Nicméně jsem statečně odolal vábení Sirény, v autobuse jsem nezpíval; díky tomu jsem se bez dalších mimořádných událostí v poklidu dopravil až do úřadu. Že i tam mi dlouhé chvíle čekání Petra Černocká krátila svým vábením na pět řádků, bylo za dané situace už samozřejmé, ale nikoli zcela nevítané. Úřední záležitost jsem bez problémů vyřídil, dostal jsem příslušné potvrzení, stačilo už jenom žádost odeslat poštou na úřad jiný, onu dávku poskytující. Bezprostředně předtím než jsem tak učinil jsem ale strnul leknutím: došlo mi totiž že já jsem si s sebou sice skutečně vzal všechny potřebné dokumenty pro úřad první, ale že jsem naprosto zapomněl vytisknout příslušnou žádost pro úřad druhý, bez které by celá záležitost neměla smysl. A kdybych onen dopis poslal bez této žádosti, dost možná bych pro zmeškání termínu celou tuto měsíční dávku ztratil.

V prožívaném šoku jsem přemítal, jestli tato moje fatální zapomnětlivost je už příznakem počínající demence, anebo jestli je to pouze zcela obyčejný Alzheimer. A do těchto trudných úvah nad vlastním budoucím osudem se navíc stále nemilosrdně uvrtával hlas Petry Černocké: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Když mé naprosto dezorientované mozkové závity poté začaly generovat i verzi „se mnou zpívej píseň na pět písní…“, pochopil jsem, že je definitivně zle. A začal jsem pro sebe rozebírat, která z obou variant je ta lákavější: zbláznit se s Petrou Černockou, anebo bez ní. – Ostatně, slyšet v hlavě cizí hlasy, to je naprosto typickým symptomem schizofrenie.

No budiž; zbytek toho dne proběhl už bez dalších závažnějších incidentů, i když za nikdy nekončícího doprovodu milým hlasem zpěvačky vyslovované ponoukání: „Se mnou zpívej píseň na pět řádků…“ Tak to trvalo ještě asi dva dny; a poté její hlas náhle zmizel.

„No sláva,“ dalo by se říci. Petra Černocká je mi sice sympatická, ale čeho je moc, toho je příliš. Jenže: ten samý den co zmizel její hlas, přepadly mě tvrdé bolesti hlavy. „Tak to už je asi absťák,“ napadlo mě. Její hlas se pro můj organismus stal už natolik návykovým, že jakmile je pryč, projevuje se to okamžitě ryze fyziologickými reakcemi. Organismus reaguje na zakoušený deficit panickými stavy. Co teď? Asi bych si měl nechat udělat regulérní detox. Jenže: kde sehnat nějaké terapeutické zařízení, které má ve svém programu léčení abstinenčních příznaků z hlasu Petry Černocké? Existuje detox pro závislost na alkoholu, pro závislost na nikotinu, pro závislost na gamblerství – ale ze závislosti na Petře Černocké?…

Snad by bylo možno vyzkoušet alternativní metody; co takhle obrátit se na profesionální exorcisty? Jejich zkušenosti s vymítáním čarodějných sil a posedlostí by mohly být protentokrát k nezaplacení; a nakonec jak známo zrovna Petra Černocká to nemá k čarodějným kruhům nijak daleko. – Ovšem na straně druhé se mi přece jenom nechce tuto jinak docela sympatickou osůbku stavět na roveň samotného ďábla. S exorcisty tedy přece jenom ještě trochu počkáme; navíc jejich terapeutické metody mají pověst nemalé drastičnosti.

Nabízí se ještě jedna, poněkud mírnější alternativa. Prý je osvědčenou terapeutickou metodou, že když je někdo postižen hlubokými životními traumaty, tak že on tyto své psychické kolize důkladně a poctivě vypíše na papír. Tím se tato traumata jaksi dostanou z jeho nitra navenek; a především tím že se stanou viditelnými, ztratí svou destruktivní moc, s kterou mohly skrytě působit v nevědomí.

Takže tento můj text je možno v daném smyslu chápat jako pokus o autoterapii; poslední pokus, jak se zbavit Petry Černocké. Nepomůže-li to, pak zůstanou už jenom ti exorcisté.

———————————————————————————————

Tolik tedy úvodní část mého – pravděpodobně třídílného, v tuto chvíli sám ještě přesně nevím – seriálu článků a úvah inspirovaných mým setkáním s touto českou zpěvačkou. Jak už jsem napsal úvodem, váhal jsem – a stále ještě váhám – nad tím jestli mám tento pro mě značně netypický text opravdu zveřejnit. Ale asi to bude tak jako tak nezbytné – na vysvětlení toho, proč a jak jsem se s touto múzou setkal, a k čemu mě inspirovala. Ale to bude projednáno až v posledním dílu této trojdílné série článků; mezitím budu muset ještě zpěv Petry Černocké rozebrat z jiné perspektivy.

P.S. Ona neodbytná „Píseň na pět řádků“ se z mé mysli – a z mých uší – mezitím přece jenom poněkud vytratila.

Byla nahrazena a vytěsněna „Ovečkou“ – od té samé interpretky.