Dvojí zpívání Petry Černocké

Josef Poláček

Následující text navazuje volně (ale spojitě) na vyprávění s názvem „Jak se zbavit Petry Černocké?“; ale je především stejně jako tento především úvodem či přípravou k textu dalšímu, který bude vlastním jádrem a cílem této trilogie.

Jestliže jsem totiž v onom prvním pokračování této série líčil v zásadě čistě osobní zážitky a prožitky s mým nečekaně intenzivním (znovu)setkáním s touto českou zpěvačkou, pak se mohlo v zásadě jednat o záležitost ryze nahodilou. Jak už jsem tehdy zmínil, stává se mi i jindy, že se mi do mysli usadí nějaká písnička nebo její část, a v jakési uzavřené smyčce se opakuje stále znovu. Jenom s tím rozdílem, že se v daném případě jednalo – a stále ještě jedná – o záležitost mimořádně intenzivní a mimořádně vytrvalou. Vzhledem k onomu třetímu textu je teď ale zapotřebí vyložit něco, co jsem v první chvíli vlastně sám ani zcela netušil: totiž že zpívání Petry Černocké je podle všeho v něčem přece jenom dost výjimečné. A že tedy síla mých dojmů z něj přece jenom nebyla záležitostí ryze náhodnou respektive subjektivní; a že jestliže chystám na základě jejího zpěvu rozvinout dále a hlouběji jdoucí úvahy o smyslu toho či onoho konání, že jde zde k tomu dán zcela reálný fundament.

Pro vysvětlení se ale musím znovu ponořit do čistě osobních vzpomínek, pro tentokrát poněkud vzdálenějších. Když jsem svého času na počátku osmdesátých let odcházel do – víceméně vynucené – emigrace, vzal jsem si s sebou jako upomínku na můj dosavadní život sadu magnetofonových kazet s nahrávkami našich populárních zpěváků. Vlastně až tehdy, když člověk přesídlí do zcela jiného kulturního prostředí, tak pozná, jak úzce je spojen se svou kulturou rodnou; a to nejen s tou „velkou“, ale právě a především s tou „malou“, která ho doposud obklopovala víceméně každý den. Která mu denně zněla do uší z rádia, která se mu zjevila po zapnutí televizoru. A která je – v případě politické emigrace – najednou pryč. Jako odříznuta nožem. Je nutno si připomenout, že tehdy neexistovalo něco takového jako internet či jiné informační kanály; v emigraci bylo možno se k českým (respektive slovenským) písničkám dostat jenom velice sporadicky; jakýsi inženýr Malisch provozoval něco jako zásilkovou službu, kde se daly objednat nějaké kazety, ale to bylo prakticky všechno. A přitom – tehdy jsme nemohli vědět, jestli nám vůbec ještě kdy bude umožněno se do kultury rodné země vrátit. I my, pozdější emigranti, jsme na tom mohli být jako emigranti z první, poúnorové vlny – mohli jsme to mít na doživotí.

Hodnotu věcí člověk v plné míře pozná vlastně až ve chvíli, kdy je ztrácí. O stěhování se (do dalekých zemí, se zcela jinou kulturou) se říkává, že je to jako přesadit strom. Ale jenom ten kdo to sám zakusil na vlastní kůži může vědět, jak krutě pravdivé je toto přirovnání. Je to opravdu to samé jako vyrvat vzrostlý strom i s kořeny ze země ve které vyrůstal – a vsadit ho do jakési zcela jiné jámy a zasypat ho hlínou, která je zcela jiná než na jakou byl zvyklý, má jiné vlastnosti, je nezvyklá, cizí, a přinejmenším na počátku se jeví být nestravitelnou a bez živin.

A navíc – pokud jsme konkrétně u populární písňové tvorby, pak ta německá mi ve srovnání s českou a slovenskou připadala naprosto chladná, odtažitá, bez poetiky a bez humoru a vtipu. A většinou naprosto kýčovitá. Alespoň to, co se hrálo v běžně v rádiích. Snad by bylo poněkud jinak, kdybych se odstěhoval někam do Francie nebo Španělska; francouzský šanson snad přece jenom není ještě zcela mrtev, a Španělé mají ovšem velmi vyvinutý smysl pro hudebnost. (I když musím přiznat, že zrovna španělské rytmy mi nikdy „neseděly“, ty emoce jsou zde příliš vzduté, zase mi tu chybí mnohem subtilnější česká (moravská) zpěvnost.

Ale budiž; měl jsem s sebou ty zmíněné kazety s českými a slovenskými písničkami; a celou řadu let jsem si je téměř denně přehrával při cestách autem do práce a zpět. Snad právě tohle byla chyba; sice se mi tak příjemně ukrátilo cestování, ale asi se z toho časem stala až příliš velká rutina. Vada byla v tom, že jsem poslouchal stále dokola ty samé kazety, ty samé písničky, ve stále stejném pořadí. Když se něco opakuje pořád dokola, jednou je toho časem přece jenom moc.

Ale – to nebylo to jediné, co se tehdy přihodilo. V každém případě jsem zjistil, že ty české písničky už nedokážu poslouchat. Alespoň mnohé z nich. Zčásti to bylo zřejmě zapříčiněno onou zmíněnou přesyceností; ale myslím, že za tím bylo ještě něco více. Asi se tehdy posunula hranice mých nároků. U mnoha písniček středního proudu, které se mi dříve líbily, jsem najednou začal nepříjemně pociťovat jejich konvenčnost, plytkost.

„Až začneš vnímat čas

a prohlédneš hru světel co lžou…“

– tohle zpívala Hana Ulrychová v jedné z nejkrásnějších – a především obsahově nejhodnotnějších – písniček z druhé poloviny sedmdesátých let. Tato konkrétní písnička měla v kontextu tehdejší doby asi svůj zcela specifický význam a podtext; ale stejně tak má význam a platnost zcela univerzální. A jako bych si i já tady najednou prošel obdobím, kdy jsem mnohé z toho, co jsem dříve považoval za jasná světla, teď najednou prohlédl jako pouhou stínohru světel šálivých. Ne že by se mi přestaly líbit všechny ty písně které jsem dříve poslouchal; ale bylo najednou mnoho takových, které mi už buďto vůbec nic neříkaly, anebo mě až vysloveně začaly odpuzovat. Svou typickou konvenčností, až přímo plytkostí středního proudu. A jsou dokonce interpreti, které už nedokážu poslouchat vůbec – pro nasládlost jejich projevu. Nanejvýš jejich písničky staré, ještě ze semaforských dob, kdy i jejich zpívání mělo ještě jiskru a švih a jedinečný semaforský humor.

A teď jsem tedy zakusil náhlé setkání se zpíváním Petry Černocké. Samozřejmě jsem její písničky (ty populárnější) znal už z dřívějška; a jak už jsem napsal v první části mého vyprávění, líbily se mi jak ony samy, tak i jejich interpretka. Nebylo by tedy samo o sobě nijak příliš podivné, že se mi jmenovitě chytlavé melodie její „Písně na pět řádků“ natolik zaryly do mysli. A přece… Je tady nějaký rozdíl. Poháněn tímto intenzivním zážitkem jsem začal písničky Petry Černocké v internetu vyhledávat cíleně; a zjistil jsem, že ona je jedna z velice mála těch zpěváků, od kterých dokážu – a to sice s potěšením – i dnes poslouchat prakticky všechno. (Alespoň všechno z toho, co jsem od ní do této chvíle objevil a poslechl.) Uvědomil jsem si až teď, že za jejím zpíváním stojí ještě něco více, než že má jenom hezký hlas. I v těch zdánlivě nejprostších písničkách za jejím zpěvem stojí celá její osobnost; je v tom něco jedinečně ryzího.

A jmenovitě písničky o lásce: když jsem po listopadovém převratu začal zase jezdit do Čech, chytal jsem už daleko před hranicí všechny dosažitelné české rozhlasové stanice, abych si mohl poslechnout české písničky, mně známé i ty nové. Ovšem – v naprosté většině případů jsem zažíval znovu a znovu těžké zklamání. Za prvé: z těchto „českých“ stanic se v devadesáti procentech případů linula písňová tvorba angloamerické provenience. A z těch zbývajících deseti procent opět devadesát byly odporné, povrchní, nasládlé kýče. A – především ty o lásce.

Už v šedesátých letech minulého století František Pilař ve své vynikající humoristické knize „Tři muži v automobilu“ ironizoval nekonečnou plytkost a stupiditu tohoto druhu písňové tvorby, kdy se naprostá absence hudební i textové invence nahrazuje útočením na sentimentální city průměrného posluchačstva, neustálým opěvováním lásky ve všech jejích možných i nemožných podobách, formách a konstelacích. Při jedné takovéto jízdě – když jsem zase vynervován znovu a znovu přepínal rádiové stanice, abych unikl této nasládlé kýčovitosti – mi projelo hlavou, že by vlastně mělo být přímo zákonem zakázáno zpívat písničky o lásce. Aby se definitivně uťala hlava této hydře lidské hlouposti a povrchnosti.

Ale teď najednou – zjistil jsem, že vedle Marie Rottrové je Petra Černocká bezmála už tou jedinou zpěvačkou, které ještě dokážu uvěřit její zpívání o lásce! A to nejen tu či onu obzvláště povedenou písničku, nýbrž prakticky všechny. Které dokážu uvěřit, že se nejedná jenom o nějaký laciný sentiment, o konvenční písňovou produkci ve stylu „aby se něco zazpívalo“, ale že za tím stojí její vlastní osobnost, její vlastní prožitek. Tento fakt či stav ovšem pramení už ze samotných textů těchto písní: někdy jsou vážné a přemýšlivé, někdy třeba jenom veselé a rozverné – ale poctivě zazpívané, a mnohdy navíc s krásně osvěživým humorem, nadhledem.

Dá se říci, že já jsem teď po létech Petru Černockou objevil znovu; ale ještě víc, já jsem teď objevil Petru Černockou zcela novou. Takovou, kterou jsem doposud neznal.

Byla to vlastně čirá náhoda; zrovna nedávno Česká televize reprízovala hudební pořad z roku 1988 s názvem „Dva světy Petry Černocké“. Ten večer kdy jsem si toto hudební pásmo ze záznamu shlédl, jsem neměl zrovna nijak dobrou náladu. A byl jsem předem nějak skepticky naladěný. Už proto že to bylo už (či spíše až) z druhé poloviny osmdesátých let – tedy z doby kterou já jsem už osobně nezažil, kdy už jsem byl v zahraničí; ale když poslouchám hudební produkci z oné doby, často si říkám že jsem před něčím takovým utekl právě tak včas. Ještě snad stále působící semaforský duch sedmdesátých let definitivně odvanul; a co následovalo to byla především jakási křečovitá euforie nasládlé diskomuziky.

Nebyl jsem tedy nijak vstřícně naladěn vůči tomuto pořadu s Petrou Černockou. Ale – musím doznat a doznávám rád, že si mě tady definitivně získala. Už samotné uspořádání celého pořadu – jedinečně vtipné, Petra Černocká zde prokázala jedinečný humorný talent; a co více, se schopností a ochotou k vlastní sebeironii, a to je vlastnost skutečně velice vzácná. Toto pásmo písniček mi přes mou původní skepsi a nedůvěru přineslo hodně potěšení a dobré nálady; a druhý den jsem ho shlédl a poslechl kompletně ještě jednou – což je něco co jinak dělám jenom naprosto výjimečně. – Pokud by někdo měl zájem si tento pořad sám shlédnout, zrovna v minulých dnech ho někdo umístil na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=9RoOAvBcKvQ

Potud tedy dobře; ale co ta „nová“ Petra Černocká? Zazněly tu některé její populární písničky, které už jsem znal. Ale – byly tu i takové, které jsem doposud neslyšel, a které pro mě byly objevem. Ona sama v jednu chvíli uvedla, že jsou písničky které se jí samotné líbí, které „zpívá jako o život“, a které pochválila i kritika; jenom „vy je neberete“. A poté zazpívala píseň „Svatba mladší sestry“. https://www.youtube.com/watch?v=cPrbM-mwy0Y

Co k tomu říci? Tuto píseň jsem vlastně mohl už znát; jak jsem až teď zjistil, ta je už z roku 1977; jenže – nedá se nic dělat – to opravdu není píseň, která by byla příhodná pro běžné rozhlasové vysílání. To je píseň, do které je nutno se zaposlouchat – vlastně vysloveně ponořit – v tichu domova, kde je možno zachytit a vychutnat všechny její polohy, textové, hudební i pěvecké. A já jsem právě tady objevil tu druhou Petru Černockou, kterou jsem do té chvíle neznal. Petru vážnou, Petru přemýšlivou, Petru hluboce citovou. A její zpěv, její přednes – já jsem do té doby samozřejmě věděl, že umí zpívat hezky, ale netušil jsem, že umí zpívat takhle. Tady už byla překročena hranice pouze populární hudby, a vstoupilo se do říše skutečného pěveckého umění. A před tímto uměním Petry Černocké musím touto cestou vyslovit respekt; s určitým pocitem vlastního studu, že jsem na to nedokázal přijít už mnohem dříve.

To jsou tedy tyto dvě Petry Černocké, které jsem objevil či znovuobjevil v tuto dobu; a obě dvě budou hrát klíčovou roli ve třetím pokračování této série mých úvah. Tato závěrečná část sice už nebude jenom o ní samotné; a vlastně vůbec ne primárně o ní. Ale ona nám poskytne jakýsi odrazový můstek pro úvahy další, snad hlubší, s univerzálním významem.

11 komentářů u „Dvojí zpívání Petry Černocké“

  1. Na tom mém YouTube kanálu je i druhý medailonek Petry Černocké s názvem NEJSEM ZVLÁŠTNÍ a ten je z roku 1983. A najdete tu i další super videoklipy této krásné zpěvačky. Mrkněte i na píseň Marlena, kterou zpívá Karel Gott. Ale pozor, ať Vám při té písničce nevyskočí tlak moc nahoru…😉 Můj YouTube kanál je zde: https://www.youtube.com/c/PetrazLitv%C3%ADnova/videos

  2. Zdá se, že zde máme nového hosta. Petra Novotná: není to snad ta slavná „Petra z Litvínova“, od které pochází většina (nebo přinejmenším velká část) záznamů s P. Černockou na YouTube? Na které mě odkázala sama Petra Černocká, že je tam umisťuje jedna její věrná fanynka? (Poslal jsem jí nedávno mail ve kterém jsem jí vyjádřil mé uznání za její zpívání; zdá se že jsem ji tím docela potěšil.)

    Ale ty dvě písničky (tedy i tu kterou zmiňuje paní Hájková) jsem ještě neslyšel, musím se na to teprve podívat.

    Ale kdyby mi „vyskočil tlak nahoru“ – to by bylo jedině dobře, mám celoživotně nízký tlak, tak by se to aspoň trochu vyrovnalo. 😉

    P.S. YouTube: já jsem ještě zdaleka nestačil projít všechno co tam s P. Černockou je, za prvé je tam toho spousta (a přece jenom nemám tolik času abych před tím trávil celé hodiny), za druhé já – s mou pamětí – vždycky (skoro) okamžitě zapomenu co už jsem slyšel a co ne, takže naprosto ztrácím přehled.

    A za třetí: její hlas se mi stal opravdu vysloveně rizikovým, v současné době stačí když si poslechnu jednu jedinou její písničku, a pak už přinejmenším po celý zbytek dne mám problém „jak se zbavit Petry Černocké“. 😉 Prostě, zase mi to pořád dokola zní v uších. Alespoň ty její melodičtější písničky, jako je právě „Pět řádků“, „Ovečka“ a podobně.

  3. „Nejsem zvláštní“ – ano, viděl jsem nedávno v televizi, jak teď běží třetí kanál ČT se starými pořady, já se na to dost často dívám, za prvé jsem nepolepšitelný nostalgik 😉 a tak se rád dívám na věci které jsem viděl v dobách mého mládí; a za druhé se taky dívám na věci které jsem nemohl vidět v době kdy jsem byl v emigraci. Ale ten pořad „Nejsem zvláštní“ podle mě není tak povedený (scénáristicky) jako „Dvojí svět Petry Černocké“, ty dva profilové vtipy se stále do místnosti vpadajícími adepty tanečních kursů a s tím rozhlasovým reportérem stále hledajícím Petru Černockou se dost rychle omrzí. Takže nakonec jedině dobře že ona potom raději sama odešla ven.

    Mimochodem, drahá Petro Novotná, smím se zeptat jak jste v hlubinách internetu vyšťárala tento náš web?… Ten opravdu není tak velký aby bylo možno doufat že vejde v obecnou známost; nebo se Vám to nějak automaticky objevilo ve Vašem internetovém vyhledávači? – Zdá se že sbíráte opravdu všechno co se Petry Černocké nějakým způsobem dotýká.

  4. Musím ještě něco doplnit k mému vyprávění. Zmínil jsem tam totiž, že můj pocit ze ztráty poetiky českých písniček v době mé emigrace by možná nebyl tak velký, kdybych místo v Německu zakotvil ve Francii, s její stále živou šansoniérskou tradicí.

    Shodou okolností právě teď Česká televize reprízovala také hudební pořad „Zpívá Dalida“. Tedy – slavná francouzská šansoniérka, která někdy v 70. létech vystupovala také v pražské Lucerně. Mohl jsem tedy bezprostředně porovnat její šansony dejme tomu zrovna s písničkami zpívanými Petrou Černockou.

    První dojem byl: ano, Dalida byla bezpochyby velká zpěvačka. A zároveň – zpěvačka z „velkého světa“. Dnešní generaci to tak už zřejmě zdaleka nepřijde, ale my jsme se tehdy opravdu mnohdy cítili jako v jakési provincii, a všechno co bylo na Západě to byl pro nás „velký svět“. A bylo to znát už na tom s jakým sebevědomím, s jakým vystupováním světově proslulé šansoniérky Dalida přišla na jeviště, s jakou sebejistotou přednášela své písně. A byly mezi tím šansony které se mi líbily tehdy (některé jsem si natočil na magnetofon), a které se mi znovu zalíbily i teď.

    Ale… Nějak jsem k ní postupem času začal cítit určitý odstup. To její až příliš „velkosvětské“ vystupování na jevišti na mě začalo působit poněkud odtažitě, celý její pěvecký projev – sice dokonalý, ale nakonec nějak chladný. Pomyslel jsem si nakonec, že s někým takovým bych neměl příliš chuť jít na společnou večeři.

    P.S. Nedlouho potom jsem – spíše trochu náhodou – zaslechl „Náklaďák“ Petry Černocké; a uvědomil jsem si, že ona svým hlasovým fondem nijak nezaostává za slavnou Dalidou. Její (P. Černocké) hlas byl možná trochu méně „velkoformátový“ nežli slavné francouzské šansoniérky; ale za to se mi zdál být jaksi plnější, znělejší. A v každém případě přirozenější.

  5. Poslechl jsem si teď ty dvě uvedené písničky. „Marlena“ – to muselo být z nějakého delšího hudebního pásma, ne? Petra Černocká se tam objeví jenom na chvilku, mlčící – takže asi to celé ještě mělo nějaké pokračování.

    Ale Karel Gott s knírkem tam vypadá… No, přinejmenším velice nezvykle. 😀

    —————

    Paní Hájková, že se Vám líbil ten „Den na letních tržištích“ – to si dovedu velice dobře představit, v té písni je velmi podobná poetika jako ve Vašich básních, a zpěvačka sama tu nechá rozeznít celou škálu svého hlasu, i když tady „jenom“ ve středních polohách.

    Ovšem mně samotnému tato písnička nijak neutkvěla v paměti. Ale zdá se že ta je roku 1981, to už jsem byl víceméně na odchodu. A měl jsem tehdy zcela jiné starosti.

  6. Zdravím Vás, pane Poláčku. 🙂 Ano, uhodl jste správně, jsem ta skalní fanynka Petry Černocké, na YouTube jako „Petra z Litvínova“. 😉 A to je pak teprve něco. Já už jsem fascinovaná Petrou Černockou od mých 5 let a bude mi v dubnu 55. Tak si vemte, jak dlouho už se nemohu, ale ani nechci zbavit, této úžasné zpěvačky, protože to by byla věčná škoda. Její hlas i písně mě provázejí celým životem a a vždy když je mi z nějakého důvodu „ouvej“, tak mě dokáží celkově uklidnit a je mi prostě fajn a hodím všechno za hlavu. Petra má prostě dar, na člověka přenést úžasnou energii a písničky jí uvěřit i musíte, protože jsou opravdu ze života. Jsem jí neskutečně vděčná, že smím patřit mezi její kamarádky. Nabídla mi už před mnoha lety svoje přátelství a to je pro mě, jako bych dostala nejvyšší medaili a moc si toho vážím. Mně její písničky znějí v uších každý den a protože je znám všechny, tak si jednu vždycky vyberu a tu si v duchu pobrukuji snad po celý den. To je prostě „postižení“ na celý život. 🤣 Moje rodina je s tím smířena, protože tato krásná zpěvačka do rodiny patří i kdyby nechtěla. 😍 To už za ta léta ani jinak být nemůže. Takže si s tím vůbec nelámejte hlavičku, jste úplně v naprostém pořádku.
    Všechny Vás zde zdravím, s přátelským pozdravem Petra Novotná z Litvínova 😘🍀💖

  7. Huch… Musím přiznat, jsou chvíle kdy mi technika spojená s WordPressem jde už docela na nervy. 🙁 Já jsem se přece jenom dost divil že se nám skalní příznivkyně Petry Černocké, její polojmenovkyně Petra Novotná už nijak neozvala; až jsem její zprávu najednou čistě náhodně objevil ve složce „spam“.

    Takže se Petře moc omlouvám, že se tu její příspěvek neobjevil, až teprve teď. – Mám pocit že na vině bylo až přílišné množství smajlíků, to asi bylo na náš antispamový program moc.

    A v každém případě velice děkuji za ujištění, že prý „jsem v naprostém pořádku“! 😀

  8. Paní Hájková, mám pocit že i tento Váš komentář byl zablokován naším antispamovým programem. Ztratil jsem teď trochu přehled, spamovým programem byly zadrženy dva komentáře, teď si nejsem zcela jistý které, ale asi to byl i tento od Vás.

  9. Nemám pocit, že tu byl můj příspěvek předtím nepřítomen. Jenom se teď nějak přeskupilo pořadí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.