Dvojí zpívání Petry Černocké

Josef Poláček

Následující text navazuje volně (ale spojitě) na vyprávění s názvem „Jak se zbavit Petry Černocké?“; ale je především stejně jako tento především úvodem či přípravou k textu dalšímu, který bude vlastním jádrem a cílem této trilogie.

Jestliže jsem totiž v onom prvním pokračování této série líčil v zásadě čistě osobní zážitky a prožitky s mým nečekaně intenzivním (znovu)setkáním s touto českou zpěvačkou, pak se mohlo v zásadě jednat o záležitost ryze nahodilou. Jak už jsem tehdy zmínil, stává se mi i jindy, že se mi do mysli usadí nějaká písnička nebo její část, a v jakési uzavřené smyčce se opakuje stále znovu. Jenom s tím rozdílem, že se v daném případě jednalo – a stále ještě jedná – o záležitost mimořádně intenzivní a mimořádně vytrvalou. Vzhledem k onomu třetímu textu je teď ale zapotřebí vyložit něco, co jsem v první chvíli vlastně sám ani zcela netušil: totiž že zpívání Petry Černocké je podle všeho v něčem přece jenom dost výjimečné. A že tedy síla mých dojmů z něj přece jenom nebyla záležitostí ryze náhodnou respektive subjektivní; a že jestliže chystám na základě jejího zpěvu rozvinout dále a hlouběji jdoucí úvahy o smyslu toho či onoho konání, že jde zde k tomu dán zcela reálný fundament.

Pro vysvětlení se ale musím znovu ponořit do čistě osobních vzpomínek, pro tentokrát poněkud vzdálenějších. Když jsem svého času na počátku osmdesátých let odcházel do – víceméně vynucené – emigrace, vzal jsem si s sebou jako upomínku na můj dosavadní život sadu magnetofonových kazet s nahrávkami našich populárních zpěváků. Vlastně až tehdy, když člověk přesídlí do zcela jiného kulturního prostředí, tak pozná, jak úzce je spojen se svou kulturou rodnou; a to nejen s tou „velkou“, ale právě a především s tou „malou“, která ho doposud obklopovala víceméně každý den. Která mu denně zněla do uší z rádia, která se mu zjevila po zapnutí televizoru. A která je – v případě politické emigrace – najednou pryč. Jako odříznuta nožem. Je nutno si připomenout, že tehdy neexistovalo něco takového jako internet či jiné informační kanály; v emigraci bylo možno se k českým (respektive slovenským) písničkám dostat jenom velice sporadicky; jakýsi inženýr Malisch provozoval něco jako zásilkovou službu, kde se daly objednat nějaké kazety, ale to bylo prakticky všechno. A přitom – tehdy jsme nemohli vědět, jestli nám vůbec ještě kdy bude umožněno se do kultury rodné země vrátit. I my, pozdější emigranti, jsme na tom mohli být jako emigranti z první, poúnorové vlny – mohli jsme to mít na doživotí.

Hodnotu věcí člověk v plné míře pozná vlastně až ve chvíli, kdy je ztrácí. O stěhování se (do dalekých zemí, se zcela jinou kulturou) se říkává, že je to jako přesadit strom. Ale jenom ten kdo to sám zakusil na vlastní kůži může vědět, jak krutě pravdivé je toto přirovnání. Je to opravdu to samé jako vyrvat vzrostlý strom i s kořeny ze země ve které vyrůstal – a vsadit ho do jakési zcela jiné jámy a zasypat ho hlínou, která je zcela jiná než na jakou byl zvyklý, má jiné vlastnosti, je nezvyklá, cizí, a přinejmenším na počátku se jeví být nestravitelnou a bez živin.

A navíc – pokud jsme konkrétně u populární písňové tvorby, pak ta německá mi ve srovnání s českou a slovenskou připadala naprosto chladná, odtažitá, bez poetiky a bez humoru a vtipu. A většinou naprosto kýčovitá. Alespoň to, co se hrálo v běžně v rádiích. Snad by bylo poněkud jinak, kdybych se odstěhoval někam do Francie nebo Španělska; francouzský šanson snad přece jenom není ještě zcela mrtev, a Španělé mají ovšem velmi vyvinutý smysl pro hudebnost. (I když musím přiznat, že zrovna španělské rytmy mi nikdy „neseděly“, ty emoce jsou zde příliš vzduté, zase mi tu chybí mnohem subtilnější česká (moravská) zpěvnost.

Ale budiž; měl jsem s sebou ty zmíněné kazety s českými a slovenskými písničkami; a celou řadu let jsem si je téměř denně přehrával při cestách autem do práce a zpět. Snad právě tohle byla chyba; sice se mi tak příjemně ukrátilo cestování, ale asi se z toho časem stala až příliš velká rutina. Vada byla v tom, že jsem poslouchal stále dokola ty samé kazety, ty samé písničky, ve stále stejném pořadí. Když se něco opakuje pořád dokola, jednou je toho časem přece jenom moc.

Ale – to nebylo to jediné, co se tehdy přihodilo. V každém případě jsem zjistil, že ty české písničky už nedokážu poslouchat. Alespoň mnohé z nich. Zčásti to bylo zřejmě zapříčiněno onou zmíněnou přesyceností; ale myslím, že za tím bylo ještě něco více. Asi se tehdy posunula hranice mých nároků. U mnoha písniček středního proudu, které se mi dříve líbily, jsem najednou začal nepříjemně pociťovat jejich konvenčnost, plytkost.

„Až začneš vnímat čas

a prohlédneš hru světel co lžou…“

– tohle zpívala Hana Ulrychová v jedné z nejkrásnějších – a především obsahově nejhodnotnějších – písniček z druhé poloviny sedmdesátých let. Tato konkrétní písnička měla v kontextu tehdejší doby asi svůj zcela specifický význam a podtext; ale stejně tak má význam a platnost zcela univerzální. A jako bych si i já tady najednou prošel obdobím, kdy jsem mnohé z toho, co jsem dříve považoval za jasná světla, teď najednou prohlédl jako pouhou stínohru světel šálivých. Ne že by se mi přestaly líbit všechny ty písně které jsem dříve poslouchal; ale bylo najednou mnoho takových, které mi už buďto vůbec nic neříkaly, anebo mě až vysloveně začaly odpuzovat. Svou typickou konvenčností, až přímo plytkostí středního proudu. A jsou dokonce interpreti, které už nedokážu poslouchat vůbec – pro nasládlost jejich projevu. Nanejvýš jejich písničky staré, ještě ze semaforských dob, kdy i jejich zpívání mělo ještě jiskru a švih a jedinečný semaforský humor.

A teď jsem tedy zakusil náhlé setkání se zpíváním Petry Černocké. Samozřejmě jsem její písničky (ty populárnější) znal už z dřívějška; a jak už jsem napsal v první části mého vyprávění, líbily se mi jak ony samy, tak i jejich interpretka. Nebylo by tedy samo o sobě nijak příliš podivné, že se mi jmenovitě chytlavé melodie její „Písně na pět řádků“ natolik zaryly do mysli. A přece… Je tady nějaký rozdíl. Poháněn tímto intenzivním zážitkem jsem začal písničky Petry Černocké v internetu vyhledávat cíleně; a zjistil jsem, že ona je jedna z velice mála těch zpěváků, od kterých dokážu – a to sice s potěšením – i dnes poslouchat prakticky všechno. (Alespoň všechno z toho, co jsem od ní do této chvíle objevil a poslechl.) Uvědomil jsem si až teď, že za jejím zpíváním stojí ještě něco více, než že má jenom hezký hlas. I v těch zdánlivě nejprostších písničkách za jejím zpěvem stojí celá její osobnost; je v tom něco jedinečně ryzího.

A jmenovitě písničky o lásce: když jsem po listopadovém převratu začal zase jezdit do Čech, chytal jsem už daleko před hranicí všechny dosažitelné české rozhlasové stanice, abych si mohl poslechnout české písničky, mně známé i ty nové. Ovšem – v naprosté většině případů jsem zažíval znovu a znovu těžké zklamání. Za prvé: z těchto „českých“ stanic se v devadesáti procentech případů linula písňová tvorba angloamerické provenience. A z těch zbývajících deseti procent opět devadesát byly odporné, povrchní, nasládlé kýče. A – především ty o lásce.

Už v šedesátých letech minulého století František Pilař ve své vynikající humoristické knize „Tři muži v automobilu“ ironizoval nekonečnou plytkost a stupiditu tohoto druhu písňové tvorby, kdy se naprostá absence hudební i textové invence nahrazuje útočením na sentimentální city průměrného posluchačstva, neustálým opěvováním lásky ve všech jejích možných i nemožných podobách, formách a konstelacích. Při jedné takovéto jízdě – když jsem zase vynervován znovu a znovu přepínal rádiové stanice, abych unikl této nasládlé kýčovitosti – mi projelo hlavou, že by vlastně mělo být přímo zákonem zakázáno zpívat písničky o lásce. Aby se definitivně uťala hlava této hydře lidské hlouposti a povrchnosti.

Ale teď najednou – zjistil jsem, že vedle Marie Rottrové je Petra Černocká bezmála už tou jedinou zpěvačkou, které ještě dokážu uvěřit její zpívání o lásce! A to nejen tu či onu obzvláště povedenou písničku, nýbrž prakticky všechny. Které dokážu uvěřit, že se nejedná jenom o nějaký laciný sentiment, o konvenční písňovou produkci ve stylu „aby se něco zazpívalo“, ale že za tím stojí její vlastní osobnost, její vlastní prožitek. Tento fakt či stav ovšem pramení už ze samotných textů těchto písní: někdy jsou vážné a přemýšlivé, někdy třeba jenom veselé a rozverné – ale poctivě zazpívané, a mnohdy navíc s krásně osvěživým humorem, nadhledem.

Dá se říci, že já jsem teď po létech Petru Černockou objevil znovu; ale ještě víc, já jsem teď objevil Petru Černockou zcela novou. Takovou, kterou jsem doposud neznal.

Byla to vlastně čirá náhoda; zrovna nedávno Česká televize reprízovala hudební pořad z roku 1988 s názvem „Dva světy Petry Černocké“. Ten večer kdy jsem si toto hudební pásmo ze záznamu shlédl, jsem neměl zrovna nijak dobrou náladu. A byl jsem předem nějak skepticky naladěný. Už proto že to bylo už (či spíše až) z druhé poloviny osmdesátých let – tedy z doby kterou já jsem už osobně nezažil, kdy už jsem byl v zahraničí; ale když poslouchám hudební produkci z oné doby, často si říkám že jsem před něčím takovým utekl právě tak včas. Ještě snad stále působící semaforský duch sedmdesátých let definitivně odvanul; a co následovalo to byla především jakási křečovitá euforie nasládlé diskomuziky.

Nebyl jsem tedy nijak vstřícně naladěn vůči tomuto pořadu s Petrou Černockou. Ale – musím doznat a doznávám rád, že si mě tady definitivně získala. Už samotné uspořádání celého pořadu – jedinečně vtipné, Petra Černocká zde prokázala jedinečný humorný talent; a co více, se schopností a ochotou k vlastní sebeironii, a to je vlastnost skutečně velice vzácná. Toto pásmo písniček mi přes mou původní skepsi a nedůvěru přineslo hodně potěšení a dobré nálady; a druhý den jsem ho shlédl a poslechl kompletně ještě jednou – což je něco co jinak dělám jenom naprosto výjimečně. – Pokud by někdo měl zájem si tento pořad sám shlédnout, zrovna v minulých dnech ho někdo umístil na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=9RoOAvBcKvQ

Potud tedy dobře; ale co ta „nová“ Petra Černocká? Zazněly tu některé její populární písničky, které už jsem znal. Ale – byly tu i takové, které jsem doposud neslyšel, a které pro mě byly objevem. Ona sama v jednu chvíli uvedla, že jsou písničky které se jí samotné líbí, které „zpívá jako o život“, a které pochválila i kritika; jenom „vy je neberete“. A poté zazpívala píseň „Svatba mladší sestry“. https://www.youtube.com/watch?v=cPrbM-mwy0Y

Co k tomu říci? Tuto píseň jsem vlastně mohl už znát; jak jsem až teď zjistil, ta je už z roku 1977; jenže – nedá se nic dělat – to opravdu není píseň, která by byla příhodná pro běžné rozhlasové vysílání. To je píseň, do které je nutno se zaposlouchat – vlastně vysloveně ponořit – v tichu domova, kde je možno zachytit a vychutnat všechny její polohy, textové, hudební i pěvecké. A já jsem právě tady objevil tu druhou Petru Černockou, kterou jsem do té chvíle neznal. Petru vážnou, Petru přemýšlivou, Petru hluboce citovou. A její zpěv, její přednes – já jsem do té doby samozřejmě věděl, že umí zpívat hezky, ale netušil jsem, že umí zpívat takhle. Tady už byla překročena hranice pouze populární hudby, a vstoupilo se do říše skutečného pěveckého umění. A před tímto uměním Petry Černocké musím touto cestou vyslovit respekt; s určitým pocitem vlastního studu, že jsem na to nedokázal přijít už mnohem dříve.

To jsou tedy tyto dvě Petry Černocké, které jsem objevil či znovuobjevil v tuto dobu; a obě dvě budou hrát klíčovou roli ve třetím pokračování této série mých úvah. Tato závěrečná část sice už nebude jenom o ní samotné; a vlastně vůbec ne primárně o ní. Ale ona nám poskytne jakýsi odrazový můstek pro úvahy další, snad hlubší, s univerzálním významem.